JANINA ŠVAMBARYTĖ-VALUŽIENĖ

Institut litevského jazyka

Směry vědeckého výzkumu: analýza nářečí v písemných pramenech, dialektografie a dialektologie, sociolingvistika.

SITUACE ŽIVOTNOSTI JAZYKOVÉHO BODU: OD POLOVINY 20. STOLETÍ DO ZAČÁTKU 21. STOLETÍ

Životnost jazykových bodů: polovina 20^th – začátek 21^st století

ANOTACE

Jazykový bod, který lingvisté vymezili jako jednotný celek sídel, strukturálně propojený sociálními sítěmi s dalšími jazykovými body, prošel od poloviny 20. století do začátku 21. století rozsáhlými politickými, ekonomickými, sociálními a kulturními proměnami.

Prověření jazykových bodů v letech 2011–2013 umožnilo zamyslet se nad faktory vývoje jazykového bodu (zanikání a likvidace bodů), které působily déle než 70 let, a poprvé je představit.

ANOTACE

Jazykový bod, který lingvisté vymezili jako integrální jednotku osídlené lokality strukturálně propojenou v sociální síti, prošel od poloviny 20^th do počátku 21^st století významnými politickými, ekonomickými, sociálními a kulturními změnami.

Přezkum jazykových bodů v letech 2011–2013 poskytl příležitost zamyslet se nad faktory jejich vývoje (úpadku či zániku) v průběhu více než 70 let.

KLÍČOVÁ SLOVA: faktory úpadku a oživování jazykového bodu, historické kataklyzmata, socioekonomika, urbanizace, lingvicida, Atlas litevského jazyka, nářečí litevského jazyka.

KLÍČOVÁ SLOVA: faktory ovlivňující úpadek a oživení jazykových bodů, historická kataklyzmata, socioekonomika, urbanizace, lingvicida, Atlas litevského jazyka, nářečí litevského jazyka.

Straipsniai / Articles

215

JANINA ŠVAMBARYTĖ-VALUŽIENĖ

ÚVOD

Geografinės lingvistikos metodais atliekamų tyrimų pradininkas Antanas Salys (1902–1972), pateikęs kalbinių punktų Lietuvoje numeraciją, nurodo juos kaip vientisą gyvenamųjų vietų ir juos vienijančių socialinių tinklų vienetą¹. Pirmiausia minėtina, kad Salys tuo pačiu skaičiumi žymėdavo kalbinio punkto centrą ir 15–20 km spinduliu esamus kaimus (vienkiemius) – punkto periferiją. Kalbinis centras visada turėdavo mokyklą (atskirą pastatą ar ūkininkų trobas, pritaikytas mokytis), bažnyčią (veikusias įvairias organizacijas ir atlaidų šventimo papročius), kapus, policijos nuovadą, paštą, parduotuvę (parduotuvės), restoraną². Taigi kalbinei punkto visuomenei ugdyti ir perimti prigimtinius bendruomenės įpročius, tarminę nuostatą būta visų sąlygų. Todėl nuo pirmųjų žodžių geografijos darbų 1939–1943 m. (tuo tikslu Salio parengtas Apkla usas 1) kalbinio punkto skyrimo kriterijai nekito ir vėliau šį darbą tęsiant Lietuvių kalbos atlaso (toliau LKA) rengėjams³.

Cílem tohoto článku je poprvé před vědeckou veřejností pojmenovat faktory (příčiny) (spolu)zániku jazykového bodu a možného oživení některých bodů.

Předmětem výzkumu je 37 jazykových bodů LKA⁴, které autorka článku v letech 2011–2013 navštívila a prozkoumala (nebo se na jejich výzkumu podílela). Nacházejí se v 6 okresech: Akmenė, Joniškis, Kelmė, Radviliškis, Šiauliai a Telšiai⁵. Pojednávané body LKA náležejí k různým žemaitským a aukštaitským nářečím a podnářečím litevského jazyka⁶. K západním aukštaitům šiauliaišským patří: Rudiškiai (LKA 074), Stupurai (LKA 075), Dimšiai (LKA 104), Bridai (LKA 105), Lūpaičiai (106), Lieporiai (LKA 133), Aukštelkė (LKA 163), Pakapė (LKA 196), Šiaulėnai (LKA 228), Šaukotas (LKA 261), Legečiai (LKA 262), Pašušvys (LKA 263), Baisogala (LKA 264), Kyburiai (LKA 050), Noriūnai (LKA 051), Vaineikiai (LKA 023), Dargaičiai (LKA 073). K východním aukš-

¹ Podrobněji o vzájemné závislosti současných sociálních sítí a jazykových bodů viz Kalėdienė 2013; Švambarytė 2014: 24.

² Apie gyvenamųjų vietovių (punktų) tinklą Lietuvoje plačiau žr. Mikulėnienė 2013: 71–91.

³ Plačiau žr. LKA 1977: 7–30.

⁴ Oddělení dějin jazyka a dialektologie Litevského jazykového institutu společně s litevskými vysokými školami (vědci z Vilniuské, Klaipėdské, Šiauliaiské a Litevské univerzity pedagogických věd a z kaunaské humanitní fakulty Vilniuské univerzity) uskutečnilo v letech 2011–2014 projekt Současný geolingvistický výzkum v Litvě: optimalizace sítě bodů a interaktivní šíření nářečních informací (kód projektu č. VP1-3.1-ŠMM-07-K-01-028). Autorka článku byla jednou z účastnic tohoto projektu. Podrobněji o projektu viz: Aliūkaitė 2011: 257–259; kolektivní monografie Litevská nářečí na počátku 21. století: geolingvistický výzkum (mapy a jejich komentáře), 2014. O podobném výzkumu lotyšských lingvistů podrobněji viz: Trumpa 2012.

⁵ Autorka děkuje Lauře Geržotaite, mladší vědecké pracovnici a doktorandce v KIDS Litevského jazykového institutu, za pomoc při výzkumu těchto jazykových bodů: Klaišiai LKA 071, Dimšiai LKA 104, Lūpaičiai LKA 106.

⁶ Apie tarmių skiriamuosius bruožus plačiau žr. LKTCH 2004.

216

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Situace jazykového bodu: od poloviny 20. století do počátku 21. století

Do oblasti panevėžiškijských Aukštaitů patří Kaŕcemos (LKA 198), Šeduva (LKA 199), Kriukai (LKA 024). K jižním žemaitským raseiniškijským nářečím se řadí Gūdomiškė (LKA 162), Šaukenai (LKA 164), Kūr­tuvėnai (LKA 195), Vaiguva (LKA 224), Kušlẽikiai (LKA 225), Kiaunoriai (LKA 227), Kẽlmė (LKA 258), Kražiai (LKA 257), Kubiliai (LKA 259). K jižním žemaitským varniškijským nářečím patří Pakšteliai (LKA 101), Kuršėnai (LKA 102), Džiui̇k(i)ai (LKA 132), Užventis (LKA 193), Labūnavėlė (LKA 223). K severním žemaitským telšiškijským nářečím – Trimėsedis (068), Dauginiai (LKA 069), Mičkiškė (070), Klaišiai (LKA 071), Tryškiai (LKA 099).

Při shrnutí údajů z terénních expedic se vychází z informací respondentů (dále jen Rt) a metody interdisciplinárního srovnávání faktů, přičemž se využívají myšlenky Davida Crystala, autora teorie jazykové smrti.

FAKTORY (ZNIČENÍ), (ZÁNIKU) JAZYKOVÉHO BODU

Z jazykových bodů LKA uvedených výše bylo při současných geolingvistických výzkumech v letech 2011–2013 navrženo označit polohu pouze 7 z nich nikoli podle původní, ale podle nejbližšího sídla. Ze 17 bodů v oblasti západních aukštaitských šiauliškijských nářečí se navrhuje označit nikoli Lūpaičiai (LKA 106), ale Dapkūnai; nikoli Legečiai (LKA 262), ale Minaičiai (byl učiněn pokus obnovit název vesnice ve spisovném jazyce Menaičiai, místní komunita si však takovou změnu nepřeje a ukázala mi několik starých dokumentů, v nichž je uveden název Minaičiai; shromažďovala podpisy místních obyvatel se žádostí, aby název vesnice zůstal zachován); nikoli Kyburiai (LKA 050), ale Jur­daičiai, nikoli Noriūnai (LKA 051), ale Bėržininkai. Ze 3 bodů v oblasti jižních žemaitských raseiniškijských nářečí se navrhuje označit nikoli bod Kušleikių (LKA 225), ale Šalteniai. Z 9 bodů v oblasti jižních žemaitských varniškijských nářečí se navrhuje označit nikoli bod Džiui̇k(i)ų (LKA 132), ale Kužiai. Ze 3 bodů v oblasti severních žemaitských telšiškijských nářečí se navrhuje označit nikoli bod Dauginių (LKA 069), ale Kapėnai. Zanikající, značně upadlý či téměř zaniklý je tedy každý čtvrtý nebo pátý zkoumaný jazykový bod.

Jaké příčiny vedly k tomu, že bod označený v polovině 20. století jako životaschopný začal na počátku 21. století upadat, upadl, zanikl, měl zaniknout nebo byl zničen? Ze shromážděných nářečních materiálů od informátorů (nářečních nahrávek) a dotazníků vyplývá, že možných faktorů zániku bodů je několik⁷.

Především je třeba zmínit vnější příčiny – historické katastrofy. Například jazykový bod Džiui̇k(i)ai (LKA 132) se během druhé světové války ocitl přímo na frontové linii⁸. Obyvatelé byli na více než 3 měsíce vyhnáni ze svých domovů. Když se vrátili, našli vypálené usedlosti (Rt 4 (1924), Rt 7 (1937)).

⁷ O tom, kolik jazykových bodů se zachovalo v žemaitských a aukštaitských nářečích a u kterých bodů se změnila lokalizace, viz podrobněji Meiliūnaitė, Švambarytė-Valužienė 2014: 197–205.

⁸ Džiui̇k(i)ai leží 10 km od Šiauliai směrem na Kuršėnai.

Straipsniai / Articles

217

JANINA ŠVAMBARYTĖ-VALUŽIENĖ

Před druhou světovou válkou byly Dži uik(i)ai vesnicí s 18–20 samotami⁹. Podle Rt 4 (1924), Rt 3 (1932) a Rt 7 (1937) se zdejší obec, hospodařící na úrodné půdě, starala o výstavbu zděné dvoupatrové školy, aktivně se účastnila různých kulturních a náboženských organizací a osobním příkladem (předplácela si tisk, četla mnoho knih) utvářela kulturní postoje dětí¹⁰.

Takových vesnic, které se ocitly v první linii fronty, zřejmě nebylo málo, neboť Tarybų Lietuvos enciklopedijoje (dále TLE) stojí: „Samoty byly během Velké vlastenecké války zničeny“ (TLE 4: 507).

Obec Dži uik(i)ů se po bitvách vrátila a neztratila odvahu: rozebrala někdejší zákopy a obnovila své domy (Rt (1937)).

Geopolitický (nebo nevhodného politického klimatu) faktor souvisí s jazykovým bodem Legečiai (LKA 262) (okres Radviliškis, asi 8 km od Pašušvys). Legečiai tvořily odlehlé samoty, ze všech stran obklopené lesy¹¹.

Před válkou měly Legečiai dvoupatrovou dřevěnou školu, poštu, policejní stanici, velké lesnictví s mnoha zaměstnanci, hřbitov a obchod¹². V poválečných letech zde působil aktivní odboj – fungoval partyzánský okruh Prisikėlimas, v jehož bunkru se konal sjezd zástupců litevských partyzánských okruhů¹³. Sovětští straničtí pracovníci se vesnici Legečiai vyhýbali a budovali osadu na otevřenějším místě, tedy co nejdále od lesů, v Minaičiai (Rt 3 (1939) Rt 4 (1936)). Členům obce Legečiai bylo vyhrožováno a byli zastrašováni, nejedna rodina byla deportována, jiní se museli přestěhovat na bezpečnější místo a statky těch nejodolnějších zničila meliorace (Rt 4 (1932), Rt 5 (1977)).

Rozklad obce – faktor, který zasáhl všechny jazykové body, nejvíce však Dauginiai (LKA 069), Kušleikiai (LKA 225) a Labūnavėlė (LKA 223)¹⁴. Obyvatelé těchto bodů žili rozptýleni po samotách, měli školy, v Dauginiai

⁹ Je třeba připomenout, že vesnice se začaly dělit na samoty na počátku 19. století. „Do roku 1944 vzniklo přibližně 300 000 samot, tj. asi 80% všech rolníků žilo na samotách“ (TLE 4, 507).

¹⁰ Vzdělanost a kulturní postoje dokládají jména dětí: Kunigunda, Skolestina.

¹¹ Podle Lietuvių enciklopedijos (LE) pokrývá listnatý les území o rozloze až 68 ha (u Legečiai) (LE X 80).

¹² Údaje o vesnicích pocházejí z projektu č. VP1-3.1-ŠMM-07-K-01-028 „Současný geolingvistický výzkum v Litvě: optimalizace sítě bodů a interaktivní šíření nářečních informací“, dokument 2. Sociolingvistický dotazník jazykového bodu LKA. Materiál je uložen v Nářečním archivu oddělení dějin jazyka a dialektologie Ústavu litevského jazyka (LKI KIDS TA).

¹³ V Minaičiai (1 km od Legečiai) vyhlásilo 16. února 1949 hnutí boje za svobodu Litvy deklaraci, v níž se uvádí, že rada hnutí boje za svobodu Litvy je jedinou zákonnou mocí na území okupované Litvy RT (1934).

¹⁴ Dauginiai (LKA 069), okres Akmenė, asi 15 km od Viekšniai; Kušleikiai (LKA 225), okres Kelmė, asi 10 km od Kelmė; Labūnavėlė (LKA 223), okres Kelmė, asi 12 km od Užventis.

218

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Kalbinio punkto gyvavimo situacija: XX a. vidurys – XXI a. pradžia

stále stojí kostel a hřbitov. Rozklad komunity je dvojí: nepřirozený a přirozený. Nepřirozený rozklad začal během války odchodem na Západ a deportacemi¹⁵. Z uvedených nářečních bodů bylo deportováno po třech až pěti rodinách¹⁶. Začínající kolektivizace vedla samotné obyvatele těchto komunit, zejména mladé lidi, k odchodu z místa bydliště. Například v Labūnavėlė začali ve stájích zabraných sedlákům chovat dobytek; bylo zapotřebí mnoho pracovních sil, a proto bylo postaveno několik bytových domů a odjinud přistěhovány rodiny, které se měly o dobytek starat. Kvůli rozdílům v životě a kultuře mezi dvěma komunitami – přistěhovanou či nově příchozí – se začaly vytrácet přirozené základní zákonitosti chápání morálky, způsobu života a práce (pracovitosti). Vzniklo nepřátelství mezi místními a příchozími, které trvá dodnes (Rt 7 (1937), Rt 8 (1935)). V Labūnavėlė začali lidé prodávat nebo jednoduše přenechávat příchozím samoty, takže místních obyvatel téměř ubylo (Rt 7 (1937)). K nepřirozeným činitelům rozkladu komunity je třeba počítat také jednotlivé lidi, kteří zahynuli nebo byli zabiti¹⁷.

K vnitřním příčinám patří přirozený činitel rozpadu komunity¹⁸. Ve všech nářečních bodech žili starší členové komunit (jednotlivci nebo bezdětné rodiny). Komunita byla odjakživa vedena k vzájemné pomoci, a proto informátoři často vyprávěli o sousedských vztazích a vzájemné pomoci. Byly zaznamenány texty o pomoci při práci a o svátečních zvycích, při nichž byli tito obyvatelé začleňováni do rodiny, domácnosti a příbuzenské komunity (LKA 132 Rt 4 (1924), Rt 7 (1937); LKA 051 Rt 4 (1923); LKA 050 Rt 5 (1925)). Do některých usedlostí rodin, které vymřely, se přistěhovali obyvatelé jiných národností či jazyků; část usedlostí byla zbořena nebo se sama zřítila stářím.

Informátoři uváděli, že ve všech zkoumaných nářečních bodech, tedy v komunitách přirozeného vývoje, bývalo mnoho mladých lidí a dětí. Po změně politické situace v Litvě se rozpadla také demografická rovnováha¹⁹. Rodiče začali své děti pobízet k odchodu

15 „Největší emigrační vlna v dějinách Litvy, – píše se v Lietuvių enciklopedijoje, – přišla v roce 1944, kdy před blížící se druhou sovětskou okupací odešlo na Západ více než 60.000 Litevců“ (LE XV 59).

16 Z Litvy, píše se v Visuotinėje lietuvių enciklopedijoje (VLE), bylo v červnu 1941 deportováno 40.000 intelektuálů a zemědělců (VLE XII 111). V letech 1944–58 bylo deportováno 260.000 lidí (podle jiných údajů 350.000 (VLE XII 112).

17 Jednotliví lidé loajální sovětské moci, kteří byli zastřeleni, mladí lidé a děti, kteří se vyhodili do povětří výbušninami zanechanými během války, lidé povraždění skupinami vydávajícími se za partyzány apod. (LKA 106 RT 4, LKA 132 RT 4, LKA 069 RT 2, LKA 050 RT 5, LKA 225 RT 4, LKA 262 RT 4, LKA 051 RT 4).

18 Je třeba připomenout, že v Litvě žilo v roce 1940 3.084.5 tisíce obyvatel. V roce 1941 jich bylo již 2.958.6 tisíce a v roce 1945 pouze 2.500.0 tisíce (VLE XII 109). V letech 1939 až 1959 ztratila Litva 530.000 obyvatel (VLE XII 112).

19 Jak ubývalo obyvatel na vesnicích, ukazují statistické údaje VLE: v roce 1940 žilo na vesnicích 2.408.6 tisíce lidí, v roce 1941 2.274.4 tisíce, v roce 1945 2.125.0 tisíce a v roce 1950 1.843.9 tisíce (VLE XII 112).

Straipsniai / Articles

219

JANINA ŠVAMBARYTĖ-VALUŽIENĖ

odejít z domova a hledat si práci ve městech. Existoval nepsaný příkaz nepouštět mladé lidi z kolchozu, protože by pak nebylo, kdo by pracoval: pokud doma nezůstane alespoň jedno dítě, hrozilo, že rodina nedostane 65 arů půdy, bez nichž by nepřežila. Mladých lidí ubývalo, porodnost klesala²⁰. Na vesnicích zůstali jen příslušníci starší generace. Do kolchozů začali zvát obyvatele z jiných částí země (nebo z jiných sovětských zemí).

Sociopolitický a socioekonomický faktor rozrušování jazykového bodu souvisí s meliorací²¹. Záměr „narovnávat pole“, jak říkali informátoři (LKA 132 Rt 1 (1941); LKA 050 Rt 5 (1925)), a rozšíření zemědělské techniky vyvolaly vlnu meliorací, obzvlášť silnou v letech 1971–1975. Nejprve byly z polí „vyčištěny“ a zbourány samoty. Těm, kteří se zdráhali nebo nechtěli stěhovat do sídlišť, hrozili, že jim neponechají příjezdové cesty a okolí usedlosti rozorají tak, že se k ní na podzim či na jaře nebude možné dostat (LKA 132 Rt 4 (1924), Rt 7 (1937))²². Již zmíněný bod Džiuk(i)ų (LKA 132) utrpěl podruhé – začala meliorace. Obyvatelům bylo nabídnuto přestěhování do Kužů nebo Gilvyčių²³. Téměř všichni obyvatelé Džiuk(i)ų se přestěhovali do Kužů, jen jedna rodina se usadila v sídlišti jiné kulturní komunity (santikiů) v Gilvyčiai.

Urbanizace jako faktor podporovala rozptyl komunity v sídlištích sovětského typu a ve městech. Centra kolchozů se podle informátorů budovala na otevřenějších místech, dále od lesů a u lepších cest, aby to bylo bezpečnější pro stribai a vedení kolchozu (LKA 069 Rt 2 (1935); LKA 225 Rt 2 (1936); LKA 262 Rt 4 (1932)). Vůbec nezáleželo na tom, že tam nebyla vesnice nebo tam byly jen asi tři samoty (například Minaičiai), zámeček (například Kapėnai) či železniční stanice (například Dapkūnai). Podle VLE se z obytných míst vystěhovalo: „v roce 1967 – 1830, v roce 1969 – 3610, v letech 1971–1975 – 20.880“ obyvatel (VLE XII 789)²⁴.

Kulturní asimilace neboli rušení škol, které v nedávné době zasáhlo Litvu, bylo v sovětské éře velmi rozšířené. VLE o tom píše: „Od roku 1949 se ve slučovaných školách – základní školy se připojovaly ke středním – objevily internátní školy, takzvané internáty“ (VLE XII 571–572). Vzdělávací politika před rokem 1940 byla

²⁰ „V letech 1966–1980 odcházelo ze zemědělství každoročně 24–25 tisíc lidí – 75 procent z nich bylo v produktivním věku“ (VLE XII 789).

²¹ „V roce 1939 činila rozloha orné půdy 3.070 tisíc ha“ (VLE XII 787).

²² Statistika uváděná ve VLE je následující: „V letech 1970–90 se každoročně odvodnilo přibližně 10.000 ha mokřadů a závlahové systémy se zřizovaly na ploše 3000 ha. V roce 1970 bylo odvodněno 1 mln. ha, do roku 1978 pak 2 mln. ha“ (VLE XIV 644).

²³ Gilvyčiai (asi půl kilometru od Džiuk(i)ų) je vesnice Rusů, kteří sem byli přivezeni po povstáních v Rusku. Kužiai leží 2–3 km od Džiuk(i)ų a po válce byly vypáleny. Zůstala jen jedna lázeň, zatímco před válkou v Kužiai fungovala základní škola a železniční stanice (funguje dodnes).

²⁴ „Od roku 1967 do roku 1971 bylo pro ty, kteří se přestěhovali ze samot do sídlišť, postaveno 16.920 obytných domů“ (VLE XII 789).

220

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Kalbinio punkto gyvavimo situacija: XX a. vidurys – XXI a. pradžia

takového: na každém místě, třeba i tom nejodlehlejším, musí být škola²⁵. Od druhé poloviny 20. století začíná vlna rušení škol: ještě v letech 1970–1971 bylo 2297 základních škol, které navštěvovalo 64.500 žáků, zatímco v letech 1980–1981 jich zůstalo pouhých 986 a 18.100 žáků (VLE XII 573). V letech 1970–1971 bylo 3611 neúplných středních a středních škol a škol pro děti s tělesným a mentálním postižením, které navštěvovalo 539.600 žáků a působilo v nich 29.300 učitelů. V letech 1980–1981 zůstalo takových škol pouze 2257, navštěvovalo je 535.500 žáků a působilo v nich 30.300 učitelů (VLE XII 573–574)²⁶. Nejsou školy, není předávání etnické kultury, není komunitní výchova, nezbývá hrdost na sebe a svůj stát²⁷. Nejlépe se vychovávají lidé naklonění režimu tím, že se oddělí od komunity. Rušení škol také vedlo rodiče ke stěhování do sídel. Školy fungovaly a rozvíjely národní identitu ve všech místech se změněnou lokalizací: v Džiūk(i)ai (LKA 132), Dapkūnai (LKA 106), Kušleikiai (LKA 225), Legečiai (LKA 262), Dauginii (LKA 069), Kyburiai (LKA 050).

Dalším vnitřním faktorem zániku jazykového bodu je lingvicida²⁸. V poválečných letech se mluvilo nářečím častěji a více než spisovným jazykem. Učitelé litevštiny se snažili žáky naučit spisovný jazyk, někdy přitom používali i ne zcela pedagogické metody²⁹. Vštěpoval se názor, že nářečí není hodnotným jazykem a že člověk mluvící nářečím je nekulturní a nevzdělaný. Někteří rodiče podporovali nadřazenost spisovného jazyka. Děti se nenaučily vážit si jazyka svých rodičů – nářečí, podnářečí či místního dialektu – ani jej respektovat. A to, čeho si nevážíme, je ničeno. Upevnil se názor, že ani litevský jazyk není hodnotou³⁰. Řečeno slovy Antanase Salise, jazyk ztratil svou svěžest, vybledl, stal se nám nepěkným, obtížným a nenaučitelným. Lingvicida jako znevažování vlastního jazyka pokračuje i dnes³¹.

²⁵ V roce 1940 bylo 2743 základních škol, které navštěvovalo 341.299 žáků a působilo v nich 6.944 učitelů (LE XV 770). V letech 1945–1949 fungovalo 3241 základních škol, 242 nižších středních škol a 131 gymnázií, celkem 3614 škol (VLE XII 571–572). V letech 1964–1965 fungovalo 4105 škol. V letech 1945–1948 bylo deportováno 1200 učitelů (VLE XII 571).

²⁶ Porovnejme současnou situaci: v roce 2007 bylo 105 základních škol, které navštěvovalo 24.590 žáků, 582 základních škol s 120.445 žáky, 444 středních škol, které navštěvovalo 302.300 žáků, 132 gymnázií se 77.230 žáky a 21 škol pro mládež s 2100 žáky (celkem 1284 škol, které navštěvovalo 526.665 žáků (VLE XII 574).

²⁷ Parafrázujeme-li Stalinovu myšlenku, mohli bychom říci, že pokud se podaří zničit vlastenectví a hrdost na vlastní stát alespoň jedné generace, bude národ zabit; tato myšlenka zůstává aktuální i dnes. Lze předpokládat, že přijde čas popsat a vědecky prozkoumat vliv života na internátě, života bez vlastní rodiny, na mládež.

²⁸ Plačiau apie šį reiškinį pasaulio kalbose žr. Crystal 2005.

²⁹ Zakazovali mluvit o přestávkách nářečím, nechávali žáky po vyučování a žákům mluvícím nářečím se posmívali.

³⁰ Tento názor neustále podporoval i okupant, a proto se rozšíření dvojjazyčnosti jevilo jako něco přirozeného.

³¹ I dnes se má za to, že cizí jazyky zaručují větší krajíc chleba. K nápravě a změně tohoto postoje je třeba úsilí jazykovědců, pedagogů i kulturních pracovníků, aby rozvíjeli národní sebeuvědomění mládeže.

Straipsniai / Articles

221

JANINA ŠVAMBARYTĖ-VALUŽIENĖ

Z dalších faktorů zániku jazykového ostrova je třeba zmínit přerušené přirozené pouto mezi lingvisty a komunitou³². Když za války mnoho lingvistů odešlo na Západ, příprava nové generace lingvistů se zdržela. Kvůli všudypřítomnému strachu byla terénní práce zaměřená na nářečí podle dialektoložky dr. Aldony Jonaiytė nesmírně obtížná. Lingvisté, představitelé těchto nářečí, byli tehdy vybízeni k tomu, aby popisovali pouze své vlastní nářečí a shromáždili co nejvíce materiálu. Zjevná neochota zasahovat do záležitostí nářečí a jazyka jakožto chráněné hodnoty také vytvořila prostor pro rozkvět jazykového nihilismu. Prosazované postoje okupační moci – že litevština je sice stará, ale těžká na naučení a nevhodná pro psaní výrobních dokumentů – rovněž podporovaly pohrdání vlastním jazykem a vyzdvihování jiných jazyků, které přinášejí materiální prospěch.

K dalším faktorům patří také obtížně vysvětlitelný jev v současné nezávislé Litvě: Kyburiai (LKA 050), kdysi velká vesnice a centrum silného kolchozu, začaly po rozpadu kolchozního systému rychle upadat a téměř zcela zanikly (nedokázali to vysvětlit ani informátoři; sami se divili, jak všechno zmizelo, jako by se vypařilo (Rt 1 (1927), Rt 2 (1953), Rt 3 (1930), Rt 4 (1936), Rt 5 (1925)).

K shrnutí této kapitoly se velmi dobře hodí myšlenky emigrantského politologa Vytautase Vardysa (vlastním jménem Vytautas Stasys Žvirgždys), které vyjádřil v článcích „Soviet Colonialism in the Baltic States. A Note on the Nature of Modern Colonialism“ (1965) a „The Colonial Nature of Soviet Nationality Policy“ (1964): „inženýři“ tradičního i sovětského kolonialismu se zaštiťují argumenty o průmyslu, hospodářství, vzdělávání a jazyce, které vytvářejí dojem údajně moderní civilizace, avšak současně zcela přehlížejí přání a vůli ovládaných národů. Jak uvádí V. Vardys, sovětský kolonialismus vytváří systém, který má pomoci vymazat národy v sovětském „kotli národů“. Ne však jen tak ledajakým způsobem, nýbrž tak, aby bylo násilí povýšeno „do výšin svobody“, v přesvědčení, že násilím lze vytvořit svobodnou touhu vzdát se vlastní identity. Jak uvádí V. Vardys, „není divu, že civilizace takových rozměrů zasáhla lidstvo přímo do srdce“ (podrobněji viz Vardys 1965).

SNAHY A ZPŮSOBY SOUČASNÝCH KOMUNIT OŽIVIT JAZYKOVÝ OSTROV

Změna lokalizace výše uvedených jazykových ostrovů neznamená, že jazykový ostrov zcela zanikl a nikdo tam už nežije. Zbývající místní členové komunit i členové komunit hovořící jinými nářečími, kteří se na tato místa přistěhovali, se sami snaží jazykové ostrovy oživovat. Hlavním faktorem oživování jazykového ostrova je sociálně aktivní

³² Před válkou lingvisté sami cestovali po Litvě a sbírali nářeční materiál, aby jej mohli zkoumat; vybízeli k tomu učitele, účastnili se jejich letních kurzů, seznamovali veřejnost s průběhem a výsledky svého výzkumu a přednášeli veřejné přednášky.

222

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Situace jazykového ostrova: od poloviny 20. století do počátku 21. století

komunita. Vracejí se bývalí obyvatelé vesnic, kteří získali zpět vlastnická práva a jejichž rodičovské domy nebyly zničeny ani nezchátraly³³. Aktivita komunit se stále častěji spojuje s rychle vznikajícími komunitami, jejich činorodými předsedy a komunitními domy.

Aktivní postoj komunity souvisí s ekonomickými postoji. Zemědělci starší generace předávají svá hospodářství dětem nebo vnoučatům. Návraty dětí byly zaznamenány ve všech ostrovech, jejichž lokalizace se změnila: Legečiai (LKA 262), Džiuk(i)ai (LKA 132), Lūpačiai (LKA 106), Kušleikiai (LKA 225), Dauginiai (LKA 069). Zděděného majetku se nevzdávají ani potomci místních komunit žijící ve velkých městech.

Vzniká (vrací se nebo je obnovován) faktor vnímání vlastnictví³⁴. Tento ekonomický faktor přivedl část dětí zpět do rodičovských domů, aby tam žily a pracovaly (hospodařily, rozvíjely venkovskou turistiku apod.); jiné, které získaly zpět vlastnická práva, spojuje s místem, kde žily a dospívaly, citově i z hlediska kulturního sebeuvědomění (LKA 069 Rt 1 (1949); LKA 132 Rt 2 (1961); LKA 050 Rt 3 (1930), Rt 5 (1925); LKA 262 Rt 4 (1932), Rt 5 (1977); LKA 051 Rt 2 (1946), Rt 4 (1923); LKA 223 Rt 7 (1937)).

Důležité je také uvědomění si autenticity. Bývalí obyvatelé vesnic navštěvují své rodiště: vozí děti, vnoučata a pravnoučata, aby jim ukázali místa, odkud pocházejí. Aktivnější členové komunit, rozptýlení po litevských městech a městečkách, organizují setkání obyvatel vesnic (někdy i na volném prostranství nebo na některém statku), učí členy komunit různého věku vzájemně komunikovat a podporují jejich poznávání podle dřívějšího místního kódu. Navštěvují dosud žijící starousedlíky, naslouchají jejich vyprávění, často pořizují nahrávky, fotografují a jinak se zajímají o dějiny své rodiny, rodu a sousedů. K dalším formám setkávání patří různé farní slavnosti, svátek Všech svatých, Den matek a Den otců, rodinná setkání, prezentace knih o zaniklých vesnicích apod. (LKA 069 Rt 2 (1935); LKA 132 Rt 2 (1961); LKA 262 Rt 5 (1977); LKA 051 Rt 3 (1936)).

Velmi důležitá je – kulturní identita neboli lingvolokální faktor. Například LKA 132 Rt 7 (1937) vybízel syna, aby se vrátil do domu prarodičů³⁵. Díky snaše, která je učitelkou dějepisu (Rt 2 (1961)), jsou děti povzbuzovány ke sběru materiálu o vesnicích a samotách jazykového ostrova, které zanikly, k zapisování vzpomínek lidí a k rozvíjení jejich tvořivosti (například vznikla legenda, že název Džiuk(i)ai pochází od slova radovat se). Vyprávění o vlastních místech, příprava knih o zaniklých, zanikají-

³³ Mladší si stavějí nové domy, vychovávají děti a vytvářejí pracovní místa pro sebe, někdy i pro ostatní. Část obyvatel, kteří se přistěhovali z blízkých míst nebo z úplně jiné části Litvy a usadili se zde, se rovněž věnuje hospodářské a kulturní činnosti.

³⁴ VLE uvádí, že „v roce 2005 bylo obnoveno vlastnictví na ploše 3.8 mln. ha“ (VLE XII 790).

³⁵ Syn, který měl v Kaunasu byt, práci, zahradu a veškerý majetek, všechno prodal a se svou kaunaskou manželkou se vrátil na půdu svých prarodičů. Začal hospodařit. Manželka začala pracovat jako učitelka dějepisu ve škole v Kužiai.

Straipsniai / Articles

223

JANINA ŠVAMBARYTĖ-VALUŽIENĖ

… obyvatele či živé vesnice, jejich obyvatele, nejdůležitější události a staré fotografie vzbuzují hrdost na vlastní vesnici i vlastní zemi a posilují sebevědomí mladých lidí. Důležitý je také kulturní postoj každé rodiny, která si cení starých fotografií, knih a osobních předmětů.

Druhou část článku lze velmi výstižně shrnout slovy myslitele Palaua: „Mezi minulostí, kde jsou naše vzpomínky, a budoucností, kde jsou naše naděje, je ještě přítomnost, kde jsou naše povinnosti“ (Tremtinys 41(1063), 7). Čím lépe budou povinnosti nynější žijící komunity plněny, tím dříve bod znovu získá status živého bodu.

MÍSTO ZÁVĚRŮ

Soubor faktorů ovlivňujících vývoj 37 zkoumaných jazykových bodů od poloviny 20. století do počátku 21. století (období 1939–2013) není úplný ani příliš podrobný. Na území Litvy bylo totiž vymezeno 735 jazykových bodů a mimo hranice Litevské republiky 15 (celkem 750), zkoumané body tedy představují pouze 5,03% všech jazykových bodů. Faktory úbytku a zániku jazykových bodů však odrážejí nejdůležitější tendence jejich vývoje.

Z 37 jazykových bodů ve střední Litvě zaznamenaných v polovině 20. století jich ve 21. století zůstalo živých 30 (Vaineikiai (LKA 023), Kriukai (LKA 024), Klaišiai (LKA 071), Dargaičiai (LKA 073), Rudiškiai (LKA 074), Stupurai (LKA 075), Tryškiai (LKA 099), Pakšteliai (LKA 101), Kuršėnai (LKA 102), Dimšiai (LKA 104), Bridai (LKA 105), Lieporiai (LKA 133), Gudmoniškė (LKA 162), Aukštelkė (LKA 163), Šaukėnai (LKA 164), Užventis (LKA 193), Kurtuvėnai (LKA 195), Pakapė (LKA 196), Karčemos (LKA 198), Šeduva (LKA 199), Labūnavėlė (LKA 223), Vaiguva (LKA 224), Kiaunoriai (LKA 227), Šiaulėnai (LKA 228), Kražiai (LKA 257), Kelmė (LKA 258), Kubiliai (LKA 259), Šaukotas (LKA 261), Pašušvys (LKA 263), Baisogala (LKA 264).

V 21. století se změnila lokalizace 7 jazykových bodů. Navrhuje se označovat LKA 106 nikoli jako Lūpaičiai, nýbrž jako Dapkūnai; LKA 262 nikoli jako Legečiai, nýbrž jako Minaičiai; LKA 050 nikoli jako Kyburiai, nýbrž jako Jurdaičiai; LKA 051 nikoli jako Noriūnai, nýbrž jako Beržininkai; LKA 225 nikoli jako Kušleikai, nýbrž jako Šalteniai; LKA 132 nikoli jako Džiuk(i)ai, nýbrž jako Kužiai; LKA 069 nikoli jako Dauginiai, nýbrž jako Kapėnai. Jazykové body se změněnou lokalizací představují pouze 18, 92% všech zkoumaných bodů. Hlavní faktory zániku uvedených jazykových bodů souvisejí s dlouhodobou okupací a prováděnou kulturní a hospodářskou politikou.

Faktory úbytku a zániku jazykových bodů souvisejí především s vnějšími vlivy: historickými katastrofami (druhou světovou válkou), dlouhodobou okupací a dobře maskovanou násilnou proměnou politického, hospodářského, sociálního, a dokonce i kulturního systému (ukončením zemědělské činnosti, znárodněním, deportacemi, melioracemi, zakládáním kolchozních sídel, urbanizací, migrací mládeže do měst apod.).

224

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Situace jazykového bodu: od poloviny 20. století do počátku 21. století

Vnější faktory vytvořily podmínky pro vznik faktorů vnitřních, k nimž bychom řadili přirozený rozpad komunity, lingvicidu (popírání vlastního nářečí, ba dokonce vlastního jazyka) a přerušení komunikace mezi veřejností a jazykovědci.

Jazykové body, jejichž poloha se v 21. století změnila, z jazykového hlediska zcela nezanikly. V jazykových bodech Lūpaičiai – Dapkūnai (LKA 106), Legečiai – Minaičiai (LKA 262), Kybur(ių – Jurdaičiai (LKA 050) a Noriūnai – Beržininkai (LKA 051) se stále mluví šiaulėnským nářečím západní aukštaitštiny. V jazykovém bodě Kušleikių – Šaltenių (LKA 225) se stále užívá raseinišské nářečí jižní žemaitštiny. Jazykový bod Daugin(ių – Kapėnų (LKA 069) si uchovává rysy telšiaiského nářečí severní žemaitštiny. Pouze jazykový bod Džiui(k)ių – Kužių (LKA 132), řazený k varnišskému nářečí jižní žemaitštiny, postupně přechází k šiaulėnskému nářečí západní aukštaitštiny: starší respondenti si dosud uchovali rysy typické pro varnišské nářečí jižní žemaitštiny, zatímco příslušníci mladší generace již mluví šiaulėnským nářečím západní aukštaitštiny.

Ve všech jazykových bodech se změněnou polohou se přistěhovalá, někdy i nářečně odlišná komunita spolu se zbývajícími jednotlivými místními obyvateli ujímá iniciativy k oživení bodu z kulturního i jazykového hlediska³⁶. Sociálně aktivní komunita, ekonomické a vlastnické faktory, které ji spojují, vědomí autenticity a faktory kulturní identity (lingvolokační) jsou patrné téměř ve všech současných jazykových bodech: Legečiai – Minaičiai (LKA 262), Džiui(k)iai – Kužiai (LKA 132), Lūpaičiai – Dapkūnai (LKA 106), Kušleikiai – Šalteniai (LKA 225), Dauginiai – Kapėnai (LKA 069), Kyburiai – Jurdaičiai (LKA 050), Noriūnai – Beržininkai (LKA 051).

Je pravděpodobné, že soustředění a aktivita obyvatel, soustavné hledání místní kulturní a tradiční identity a schopnost sdružovat ty, kdo se odstěhovali z místa bydliště, a nasměrovat jejich činnost k naplnění lingvolokačního faktoru ovlivní obnovu jazykových bodů.

LITERATŪRA

Aliūkaitė Daiva 2005: Kalba ir dialektas kaip kultūrą lokalizuojantys dydžiai: tapatumo aspektas (išraiškos). – Baltų kalbų tarmės: rašytinis palikimas. Šiauliai: Discens, 27–35.

Aliūkaitė Daiva 2011: Projektas „Šiuolaikiniai geolingvistikos tyrimai Lietuvoje: punktų tinklo optimizacija ir interaktyvioji tarminės informacijos sklaida“. – Respectus Philologicus 20(25), 257–259.

Crystal David 2005: Kalbos mirtis. Vilnius: Tyto alba.

³⁶ Apie kalbos ir kultūros sąsajas plačiau žr. Aliūkaitė 2005: 27–35.

Straipsniai / Articles

225

JANINA ŠVAMBARytĖ-VALUŽIENĖ

Kalėdienė Laima 2013: Sociolingvistinė geolingvistinių duomenų interpretacija. Tarptautinė tarpvalstybinė mokslinė konferencija: XXI amžiaus tarminų tyrimai: geolingvistinė ir sociolingvistinė perspektyvos. Lietuvių kalbos instituto Kalbos istorijos ir dialektologijos skyrius. Vilnius, 2013-12-05—06.

LE – Lietuvių enciklopedija. South Boston: LEL, t. 10, 1957, 80, 468; t. 13, 1958, 454; t. 15, 1958, 59, 770, t. 18, 1959, 489–490; t. 29, 1963, 331.

LKA – Lietuvių kalbos atlasas 1 Leksika. Tomo autoriai: E. Grinaveckienė, A. Jonaitytė, J. Lipskienė, K. Morkūnas, M. Razmukaitė, B. Vanagienė, A. Vidugiris. Redakcinė kolegija: E. Grinaveckienė, A. Jonaitytė, K. Morkūnas, (atsak. redaktorius), A. Vidugiris, Z. Zinkevičius. Vilnius: Mokslas, 1977.

LKI KIDS TA – Lietuvių kalbos instituto Kalbos istorijos ir dialektologijos skyriaus Tarmių archyvas, kuriame saugomi projekto „Šiuolaikiniai geolingvistikos tyrimai Lietuvoje: punktų tinklo optimizacija ir interaktyvioji tarminės informacijos sklaida“ (Projekto kodas Nr. VP1-3.1-ŠMM-07-K-01-028) duomenys.

LKTCH – Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija, sudarė Rima Bacevičiūtė, Audra Ivanauskienė, Asta Leskauskaitė, Edmundas Trumpa. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2004.

Meiliūnaitė Violeta, Janina Švambarytė-Valužienė 2014: Bendrasis Lietuvių kalbos atlaso punktų tinklo gyvybingumas. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai). Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 197–205.

Mikulėnienė Danguolė 2013: Lietuvių tarmių tinklas: jo ištakos ir optimizacija. – Acta Linguistica Lituanica 68, 71–91.

Projekto Nr. VP1-3.1-ŠMM-07-K-01-028 „Šiuolaikiniai geolingvistikos tyrimai Lietuvoje: punktų tinklo optimizacija ir interaktyvioji tarminės informacijos sklaida“ 2 dokumentas. Sociolingvistinis LKA punkto klausimynas.

Švambarytė-Valužienė Janina 2012: Šiuolaikiniai geolingvistikos tyrimai Lietuvoje: kalbinio punkto sunykimas. – Tarptautinė mokslinė konferencija Geolingvistikos pologas XXI amžiuje. Kaunas, VU KHF, 2012 12 06–07.

Švambarytė-Valužienė Janina 2014: Konferencijos, renginiai. – Gimtoji kalba 1. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 23–28.

TLE – Tarybų Lietuvos enciklopedija 4. Vilnius: Vyriausioji enciklopedijų redakcija, 1988, 507.

Tremtinys Nr. 41(1063), 2013 m. lapkričio 8 d., 7.

Trumpa Edmunds 2012: Latviešu ģeolingvistikas etīdes. Rīga: Zinātne.

Tumėnas Stasys 2013: Vytautas Vardys – politologijos išeivijoje kūrėjas. – Gimtāsai kraštas 43, 43–48.

Vardys V. S. 1965: Lithuania under the Soviets. Portrait of a Nation, 1940–65. New York–London.

226

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Kalbinio punkto gyvavimo situacija: XX a. vidurys – XXI a. pradžia

VLE – Visuotinė lietuvių enciklopedija, t. XII, 2007, 109, 111–112, 571–574, 787, 789; t. XIV, 2008, 644. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai). Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2014.

KALBINIŲ PUNKTŲ RESPONDENTAI (Rt)

Dauginiai (LKA 069) – Rt 1 (1949); Rt 2 (1935).

Džiuik(i)ai (LKA 132) – Rt 1 (1941), Rt 2 (1961), Rt 3 (1932), Rt 4 (1924). Rt 7 (1937).

Kyburiai (LKA 050) – Rt 1 (1927), Rt 2 (1953), Rt 3 (1930), Rt 4 (1940), Rt 5 (1925).

Kušleikiai (LKA 225) – Rt 2 (1936), Rt 3 (1942), Rt 4 (1932).

Labūnavėlė (LKA 223) – Rt 7 (1937), Rt 8 (1935).

Legečiai (LKA 262) – Rt 1 (1934), Rt 2 (1939), Rt 3 (1936), Rt 4 (1932), Rt 5 (1977).

Lūpaičiai (LKA 106) – Rt 4 (1940).

Noriūnai (LKA 051) – Rt 1 (1943), Rt 2 (1946), Rt 3 (1936), Rt 4 (1923).

The Vitality of Language Points: Middle of the 20^th – Beginning of the 21^st Century

SUMMARY

The article provides an overview of the situation in 37 language points of Lietuvių kalbos atlasas (LKA) (Atlas of the Lithuanian Language) representing different dialects of Lithuania from western and eastern Aukštaitija (Highland) as well as southern and northern Žemaitija (Lowland). An attempt is made to establish factors which influenced the situation when certain points were vibrant in the middle of the 20^th century and experienced a decline or ceased to exist at the beginning of the 21^st century. The location of 7 language points had to be changed. Out of 17 language points of the Šiauliai subdialect in western Aukštaitija 4 had to be moved: from Lūpaičiai (LKA 106) to Dapkūnai, from Legečiai (LKA 262) to Minaičiai, from Kyburiai (LKA 50) to Jurdaičiai and from Noriūnai (LKA 51) to Beržininkai. Out of 3 language points of the Raseiniai subdialect in southern Žemaitija one was moved – from Kušleikiai (LKA 225) to Šalteniai. Out of 9 language points of the Varniai subdialect in southern Žemaitija one was moved – from Džiuik(i)ai to Kužiai. Out of 3 language points of the Telšiai subdialect in northern Žemaitija one was moved – from Dauginiai (LKA 069) to Kapėnai.

The 37 points researched make up 5.03% of the 735 language points in Lithuania (there are 750 language points of LKA in total and 15 of them are located outside the borders of Lithuania). These 37 language points were vibrant in the 20^th century, but by now the location of 18.92% of them has had to be changed.

Straipsniai / Articles

227

JANINA ŠVAMBARYTĖ-VALUŽIENĖ

The decline of every fourth or fifth point was influenced by external factors: historical cataclysms (the Second World War), occupation and forced changes in the political, economic, social and cultural system (changes in the ways of farming, nationalization, deportations, melioration, creation of the settlements of collective farms, urbanization, migration of the young generation into towns, etc.). External factors created conditions for the development of internal factors, such as natural death of the local population, linguicide.

Those language points of which the locations changed in the 21^st century had not entirely died out. The remaining and returning members of the local communities as well as people from different dialects moving into such places who are active socially, have economic relations in the area and develop cultural as well as linguistic identity make attempts to revive these language points.

Įteikta 2014 m. liepos 22 d.

JANINA ŠVAMBARYTĖ-VALUŽIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva

[email protected]

228

Acta Linguistica Lithuanica LXXI