AURELIJA GRITĖNIENĖ

Litevský jazykový institut

Výzkumné zaměření: lexikologie a lexikografie.

Označení osob v severním panevėžiškiai­ském subdialektu

Osobní jména v severním panevėžiškiai­ském subdialektu

ANOTACE

Předmětem článku je rozsáhlá a dosud podrobněji nezkoumaná sémantická skupina – označení osob zaznamenaná v severním panevėžiškiai­ském subdialektu. Pro tuto studii bylo vybráno 280 označení osob podle fyzických vlastností člověka, věku, vykonávané činnosti a sociálních vztahů. Cílem výzkumu je ukázat množství a rozmanitost těchto označení, pojednat o jejich tvoření a původu a pokusit se zjistit, která z nich informátoři stále aktivně používají a která jsou na ústupu nebo z aktivního užívání zcela vymizela.

KLÍČOVÁ SLOVA: subdialekt, lexikum, nominace, lexikální význam, slovotvorná analýza, označení osoby

ANOTACE

Předmětem článku je rozsáhlá sémantická skupina, která dosud nebyla důkladně prozkoumána – osobní označení zaznamenaná v severopanevėžiškém subdialektu. Pro studii bylo vybráno 280 osobních označení odrážejících fyzické vlastnosti člověka, jeho věk, povolání a sociální vztahy. Cílem studie je ukázat bohatost a rozmanitost těchto označení, pojednat o jejich tvoření a původu a pokusit se určit, která z nich informátoři stále aktivně používají a která postupně z aktivního užívání ustupují nebo jsou zcela opouštěna.

KLÍČOVÁ SLOVA: subdialekt, lexikum, nominace, lexikální význam, slovotvorná analýza, osobní označení.

224

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Asmenų pavadinimai šiaurės panevėžiškių patarmėje

1. ÚVOD

V litevské lingvistice byla provedena řada výzkumů věnovaných různým označením osob. Litevská označení příbuzenských vztahů vzniklých manželstvím byla podrobně prozkoumána (byl popsán jejich původ, vývoj, rozšíření, význam i vztahy k jiným jazykům) (Buivydienė 1997). Zoomorfismy byly podrobně popsány z různých hledisek (Rosinienė 1987: 41–51; 1982: 78–87; 1989: 384–387). Byla prozkoumána označení osob v tradiční žemaitské nářeční oblasti dounininků (Babickienė 2015). Zvláště podrobně byla analyzována negativní označení člověka v endriejaviškém nářečí (Jasiūnaitė 1999: 300–325). Popsány byly endriejavišské lexikum a frazeologie charakterizující vzhled a povahové rysy člověka (Ruškys 2010). Byla prozkoumána sémantika a stylistické rysy litevských frazeologismů, které pejorativně charakterizují lidskou povahu (Ruškys 1982: 88–95). Analyzována byla označení osob ve spisovném jazyce vyjádřená slovesnými pohyblivými substantivy (Dzežulskienė 2001: 55–69). Pojednáno bylo o označeních osob obsahujících složku bendr- a o jejich slovotvorných zvláštnostech v administrativním jazyce (Pečkuvienė 2014: 648 – 660). V závěrečných studentských pracích byla popsána synonymie a užívání podstatných jmen označujících osoby (Klimavičiūtė 2012) a analyzována přirovnání charakterizující člověka v litevštině (Zlatkutė 2011). Ve všech pracích autorů, kteří zkoumali nářeční lexikum, je zřejmý jeden závěr: prostřednictvím zoomorfismů, somatických i jiných frazeologismů a obrazného nářečního lexika jsou osoby nejčastěji charakterizovány negativně. Obecně platí, že v litevštině, stejně jako v mnoha jiných jazycích, je slov s negativním emocionálním hodnocením nesrovnatelně více než slov s hodnocením pozitivním¹. Tuto skutečnost lze vysvětlit psychologickými a sociálními příčinami: vše dobré se obvykle pokládá za normální a normální věci nevyvolávají žádné zvláštní emoce (Jakaitienė 1988: 51; 2010: 162). Venkovská kultura se snažila neodchylovat se od tradičních mravních norem a držet se takzvaného „zlatého středu“, a proto „všechno, co bylo nepochybně dobré, mravné a všem jasně srozumitelné, se zdálo působit nejméně starostí“ (Ruškys 2010: 4). V severopanevėžiškém subdialektu bylo zaznamenáno 280 lexémů, jimiž se lidé označují podle fyzických vlastností, věku, vykonávané činnosti a sociálních vztahů. Lidová moudrost přece ne nadarmo říká, že člověka vítají podle šatu a vyprovázejí podle rozumu. Vzhled byl pro člověka důležitý vždy, od nejstarších dob až po naši dobu kultu věčného mládí. Při hodnocení člověka byl vždy stejně důležitý také jeho věk a sociální vztahy – činnost, kterou vykonává, majetkové poměry a příslušnost k určité sociální skupině. Jednotlivé lexémy těchto sémantických skupin jsou zmíněny v samostatných pracích badatelů severopanevėžiškého subdialektu,

¹ Ze slov vyjadřujících výrazně pozitivní hodnocení lze zmínit pouze četná litevská zdrobnělá slova a tu a tam slovo s patetickým zabarvením (Jakaitienė 2010: 162).

Straipsniai / Articles

225

AURELIJA GRITĖNIENĖ

dosud však nemáme podrobnější popis uvedeného lexika. V době nivelizace nářečí jsou takové výzkumy velmi aktuální. Hovorový jazyk se mění a nepřestane se měnit, proto je zvlášť důležité „prozkoumat tento proces, shromáždit údaje, které obohacují litevská studia a přispívají k poznání minulosti našeho národa“ (Zinkevičius 2006: 255). Cílem tohoto článku je tedy podrobněji pojednat o tom, jakými lexémy severní Panevėžané označují osoby podle jejich vnějších rysů, věku, vykonávané činnosti a sociálních vztahů. K dosažení tohoto cíle byly stanoveny následující úkoly: rozdělit označení podle lexikálního významu do příslušných sémantických skupin a podskupin, pojednat o jejich tvoření a původu a pokusit se určit, která z nich se stále užívají a která jsou na ústupu nebo z aktivního užívání zcela vymizela. Materiál zaznamenaný autorkou při expedicích a novější údaje nalezené v kartotéce dodatků k Lietuvių kalbos žodyno (LKŽP) se porovnávají se staršími údaji z Lietuvių kalbos žodyno (LKŽe). Pokud je slovo uvedeno ve slovníku, ale během dvaceti let se je nepodařilo zaznamenat při expedicích a není doloženo ani v LKŽP, je velmi pravděpodobné, že z aktivního užívání postupně ustupuje. V článku jsou použity popisná metoda, slovotvorná analýza a strukturální metoda práce s materiálem. Tento výzkum může být zajímavý a přínosný nejen pro odborníky na lexikologii a dialektologii, ale i pro etnolingvisty. Již dávno bylo zjištěno, že „pojmenování vypovídá více o tom, kdo pojmenovává (o subjektu), než o samotném předmětu pojmenování. Je to o to přesvědčivější, že pojmenovávající předává nikoli ani tak svůj osobní dojem, jako spíše chtě nechtě ukazuje svůj obraz světa – opět ne tolik vlastní, jako ten, k němuž náleží“ (Civjan 1990: 54; citováno podle Gudavičius 2000: 17). Jak již bylo uvedeno, pro tento výzkum bylo shromážděno 280 lexikálních jednotek. Materiál ze severopanevėžiškého subdialektu (především z nářečí v okrese Pasvalys – farností Daujėnai, Grūžiai, Joniškėlis, Krinčinas, Kriklinai, Pùmpėnai, Pãsvalys, Pùšalotas, Skrebótiškis, Salõčiai a Vaškai) byl shromažďován při expedicích (od roku 1998) a čerpán z LKŽP a LKŽe. Na LKŽe lze nahlížet jako na hypertext – je to zdroj údajů, na jehož základě lze zkoumat nejen „naivní“, ale i „vědecký“ obraz světa, reprezentovaný lexikem národního jazyka (Kravcova 2013: 5).

Článek pojednává pouze o takzvaném nářečním (diferenciálním) lexiku – vrstvě slovní zásoby, která je spisovnému jazyku neznámá nebo se od něj něčím liší (kořenem, významem či slovotvorbou) (srov. Jakaitienė 2010: 176–177). Tato slova nenajdeme ani ve Dabartinės lietuvių kalbos žodyne (DŽe), ani v Bendrinės lietuvių kalbos žodyne (BŽe). Článek analyzuje označení bez konotace i označení s negativním či pozitivním zabarvením. Podle lexikálních významů se rozlišuje několik skupin označení. Uvnitř každé skupiny se lexémy dále podrobněji třídí; v příslušných pododdílech se za účelem co nejúplnějšího představení pojednávaného lexika

226

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Asmenų pavadinimai šiaurės panevėžiškių patarmėje

obraz, navíc jsou uvedeny frazémy a přirovnání zaznamenané v nářečí nebo nalezené ve slovnících².

2. POJMENOVÁNÍ POPISUJÍCÍ RŮZNÉ NEDOSTATKY VNĚJŠÍHO VZHLEDU OSOBY

Jak již bylo uvedeno, při popisu lidského vzhledu se ve všech našich nářečích používá mnohem více lexémů s negativním významem (hanlivých, posměšných) než lexika s pozitivní konotací³. Lidé normální postavy a obvyklého vzhledu zůstávají v nářečí jakoby nepovšimnuti, nikdo jim nevěnuje žádnou zvláštní pozornost a k jejich pojmenování nejsou zapotřebí speciální lexémy. Výrazová slovní zásoba se uplatňuje při popisu viditelných vlastností osob, tj. neobvyklého vzhledu člověka (tlustých nebo hubených, zarostlých nebo plešatých, s nějakou neobvykle velkou částí těla apod.) a motoriky (jde o dynamickou stránku lidského vzhledu, chůzi a pohyby, například kulhání, klopýtání apod.). V nářečí bylo celkem zaznamenáno 111 pojmenování spojených s různými nedostatky vnějšího vzhledu osob.

Početnou sémantickou skupinu tvoří lexémy popisující tělesnou stavbu člověka. Je jich zaznamenáno 18. Nejvíce slov je určeno k pojmenování osob s vyšší než obvyklou hmotností. Za zmínku zde stojí dodnes poměrně široce užívané deriváty s různými příponami a koncovkami: apskrituõlis, -ė „člověk zavalité, oblé postavy“ (Všk)⁴, deriūgà „velmi statný člověk“ (Grž), driùčkis, -ė „tlustý člověk“ (Grž), išpūtelis, -ė „nafouklý, tlustý člověk s velkým břichem“ (Grž), riebùckis, -ė „tlouštík“ (Grž). Pouze LKŽe zaznamenává příponová pojmenování – dùmza „tlustý, neohrabaný, neobratný člověk“ (Ps) a sudùbėlis, -ė „člověk zhroucený, seschlý, povislý“ (Grž). Osoby mohutné postavy se dodnes označují také složeninami keraplėšas „malý, poměrně statný člověk“ (Slč), mėšpilvis, -ė „člověk s velkým břichem“ (Všk). Tlustý, mohutný

² Některé příklady jsou převzaty z Frazeologijos žodyno (FŽ) a Palyginimų žodyno (PlgŽ). Dostupné na internetu: http://lkiis.lki.lt.

³ V nářečí bylo zaznamenáno jen velmi málo diferenciálních lexémů, frazémů a přirovnání označujících osoby krásného vzhledu, fyzicky přitažlivé a silné. Například: baltveidis, -ė „člověk s bílou tváří“ (Grž), skaidravėidis, -ė „člověk s jasnou, světlou tváří“ (Grž), žėlvys, -ė „statný, silný člověk“ (Įnšk), kaip iš pieno plaukęs „velmi krásný, zdravý, svěží“ (Įnšk), kaip iš paveiksliūko „velmi krásný“ (Grž) aj.

⁴ V závorkách se uvádí místo, kde bylo slovo zaznamenáno. Zkratky jsou stejné jako v LKŽe. Veškerý materiál, který autorka zaznamenala při expedicích, byl zařazen do LKŽP, proto se příklady převzaté v článku z její osobní kartotéky nerozlišují od údajů obsažených v LKŽP nebo LKŽe. Materiál slovníků a údaje shromážděné autorkou se v článku zřetelněji odlišují při pojednání o ústupu pojmenování z aktivního užívání.

Straipsniai / Articles

227

AURELIJA GRITĖNIENĖ

člověk s tváří se nazývá marmūžu (Grž), zatímco vulgarismus subinius, -ė se používá k pojmenování osoby s velkým zadkem (Grž). V nářečí bylo zaznamenáno také 7 slov užívaných v přeneseném významu: arbūzas, moliūgas „o obézním, neohrabaném, líném člověku“ (Grž), penuikšlis, -ė „o obézním, tlustém člověku“ (Grž), pumpūrė „o malé, tlusté dívce či ženě“ (Jnšk), pūžlys „dítě malého vzrůstu, tlusté a slabé“ (Ps), kalādė, špinta „o tlusté, neohrabané ženě“ (Všk). Jde o metaforický přenos významů, který se v kognitivní lingvistice nechápe jako způsob nominace, nýbrž jako názorné pojetí situace či události, skryté přirovnání, jeden ze základních způsobů poznávání světa (Gudavičius 2000: 88).

K pojmenování tlustého člověka se v severopanevėžyském nářečí používají také zoomorfismy⁵. Při expedicích jich bylo zaznamenáno 7: kiaūlė, pāršas 1. „o nevychovaném, málo znalém člověku“; 2. „o statném, obézním člověku“ (Ps, Všk), kārve, ku-mėlė „o neohrabané, velké, tlusté ženě“ (Grž), jāutis, veršis „o velkém, mohutném muži“ (Všk), meškā „o mohutném, velkém člověku“ (Krč)⁶. Jak je patrné, statnost, tloušťka a neohrabanost se v nářečí nejčastěji vyjadřují názvy velkých, mohutných, obvykle domácích zvířat. Tato tendence je charakteristická pro nejedno nářečí (srov. Jasiūnaitė 1999: 306). Taková pojmenování svědčí o schopnosti člověka rozpoznávat podobnost mezi osobou a příslušným zvířetem. Protože člověk je nesmírně složitá bytost a středem všeho, většina metafor je „centripetálních“, směřujících k člověku (Pikčilingis 1975: 279). Obecně je cílem vytváření metafor „vyjádřit se výrazněji a účinněji, aby posluchač pocítil silnější působení a předávanou informaci vnímal nejen rozumově, ale i emocionálně“ (Gudavičius 2000: 90).

Severní panevėžyští dodnes označují osoby s nadváhou také výpůjčkami: pampuškà (bělorus. пампушка⁷, pol. pampuszka, posledně uvedené slovo pochází z něm. Pfannkuchen) „o tlusté ženě či dívce“ (Krč), verbliūdas, verliūgas (rus. верблюд) „o statném, tlustém, neohrabaném člověku nebo zvířeti“ (Krč, Pmp).

⁵ Zoomorfismy jsou charakteristické pro mnoho jazyků, možná dokonce pro všechny, jejich realizace se však v jednotlivých jazycích liší a může být velmi významná pro poznání kultury národa. V jazycích našeho areálu se takové metafory často shodují a obvykle mají negativní konotace. Skutečnost, že názvy zvířat jsou v tomto případě velmi produktivní, svědčí o celkově negativním postoji Litevců ke světu zvířat (Gudavičius 2000: 92, 94).

⁶ Zvláště názorná a barvitá jsou přirovnání velkých, obézních lidí k rozměrným předmětům denní potřeby (tkalcovskému stavu, peci, kádi, bubnu) nebo k odpovídajícím zvířatům: Merga kaip staklės (velká, mohutná) (Grž). Agi tavo pačios, vyrel, išsipenėjimas – kaip pečius! (Jnšk). Klebono drūtybė – kaip kubiliukas! (Jnšk). Jo pilvas išvirtęs kaip bubinas (Jnšk). Drūtas kaip meška (Pmp). Riebus kaip barsukas (Pšl). Didelė kaip kumelė, durna kaip višta (Ps).

⁷ Ekvivalenty v jiných jazycích jsou uváděny z elektronických a tištěných slovníků. Jejich bibliografie je uvedena ve společném seznamu literatury.

228

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Asmenų pavadinimai šiaurės panevėžiškių patarmėje

Často se při označování osoby v nářečí zvlášť zdůrazňuje také některá neobvykle velká, tlustá nebo dlouhá část těla. V těchto případech se nejčastěji užívají složeniny. Během expedic jich bylo zaznamenáno 11: didžidadantis, -ė „kdo má velké zuby“ (Grž), didžiakaktis, -ė „kdo má velké čelo“ (Grž), drūtablaūzdis, -ė „tlustonohý“ (Jnšk), gervakaklis, -ė „kdo má dlouhý krk, dlouhokrký“ (Jnšk), išvirštapilvis, -ė „kdo má vypouklé, velké břicho“ (Grž), nudribtapilvis, -ė „kdo má velké, svěšené břicho“ (Grž), pakabintgurklis, -ė „kdo má svěšený podbradek“ (Grž), puodyngalvis, -ė „člověk s velkou hlavou“ (Grž), sausablaūzdis, -ė „kdo má dlouhé, tenké nohy“ (Jnšk), smailasubinis, -ė „kdo má úzký, špičatý zadek“ (Grž), plačiasubinis, -ė „kdo má velký, široký zadek“ (Všk)⁸.

V nářečí je okamžitě patrná také neobvyklá chůze člověka. Člověk, který kulhá, klopýtá nebo vleče nohu, hned dostává příslušné označení: kabálda „kdo jde pomalu, kulhaje, kulhavý člověk“ (Jnšk), klývis, -ė „kdo je křivý, kulhavý, šmaťhavý“ (Grž), krãpas „kdo šourá nohama, chodí nejistým, drobným krokem, pomalu a shrbeně“ (Grž), kreivūklis, -ė „kdo chodí klikatě“ (Grž), krìpis, -ė „kdo při chůzi kolébá“ (Grž), štapìėtas „člověk s nehezkou chůzí“ (Jnšk). Jak je vidět, lidé s nehezkou, nemotornou chůzí bývají nejčastěji označováni deriváty se sufixy nebo koncovkami, vytvořenými od expresivních sloves. LKŽe ukazuje, že v nářečí jsou obzvlášť oblíbené deriváty se sufixem -ãlis, -ė: knapãlis, -ė „kdo při chůzi klimbá, klopýtá a padá“ (Grž), krapãlis, -ė „kdo těžce chodí, šourá se“ (Jnšk), kripãlis, -ė „kdo chodí kolébavě“ (Grž), štapãlis, -ė „kdo se šourá, loudal“. Složeninami se označují osoby s křivýma, vybočenýma nohama: išklyptkõjis, -ė „kdo má vybočené nohy, křivonohý“ (Grž), klyptakõjis, -ė „kdo má vybočené nohy“ (Jnšk), klišakõjis, -ė „kdo má křivé, kulhavé nohy“ (Ps). Bohužel označení této sémantické skupiny rychle mizí z aktivního užívání. Z 13 zde zmíněných označení této sémantické skupiny je dokonce 9 zaznamenáno v LKŽe a pouze 6 (išklyptkõjis, kabálda, klišakõjis, klývis, krãpas, krapãlis) bylo zaznamenáno během expedic. Obecně platí, že v našem jazyce „mnohá expresivní jména a slovesa získávají status archaismů“ (Zabarskaitė 2006: 170).

Další skupinu označení tvoří lexémy označující neobvyklou ochlupenost člověka. Nejčastěji se užívají složená označení, jejichž hlavní jmenná složka uvádí, která část těla osoby je ochlupená, zatímco první složku lze spojit se slovesem apžėlti. Autorka zaznamenala 5 takových složenin: apžėltkõjis, -ė „kdo má ochlupené nohy“ (Grž), apžėltkrūtìnis, -ė „kdo

⁸ Některá neobvykle velká část těla se popisuje také pomocí přirovnání. Části lidského těla se nejčastěji přirovnávají k předmětům denní potřeby, nástrojům a ptákům z vesnického prostředí, které informátoři dobře znají: Jeho tvář je rozpláclá jako lýčená bota (Jnšk). Tvoje prsty jsou jako brány (velké, zhrublé) (Pšl). Nohy jako násady od kos (dlouhé a tenké) (Jnšk). Tvoje oči jsou jako vidle (šilhavé) (Všk). Oči jako vidle, zuby jako varhany. Proč teď tak civíš s očima vykulenýma jako špaček?! (Jnšk).

Straipsniai / Articles

229

AURELIJA GRITĖNIENĖ

„kdo má ochlupenou hruď“ (Grž), apž eltnugāris, -ė „kdo má ochlupená záda“ (Všk), apžėltrañkis, -ė „kdo má ochlupené ruce“ (Grž), apžėltveidis, -ė „kdo má ochlupený obličej“ (Grž). Odvozeninami se sufixy -otis, -ė ūsótis, -ė (Krč) a barzdótis, -ė se v nářečí dodnes označuje člověk s knírem nebo plnovousem. Mnohem vzácněji se osoba označuje samostatným pojmenováním kvůli malému ochlupení. V nářečí byly zaznamenány pouze dvě složeniny této sémantické skupiny: skustagal̃vis, -ė „kdo má oholené vlasy“ (Ps) a retabar̃zdis, -ė „kdo má řídký vous“ (Grž)⁹.

Liaudies išmintis sako, kad sveikata ir už auksą brangesnė (PPr223), todėl stiprus, sveikas žmogus tradicinėje kaimo bendruomenėje buvo reikalingas, gerbiamas, svarbus. Daugelis tradicinių apeigų, visas kompleksas papročių ir gausi žodinė liaudies kūryba buvo skirta užtikrinti žmonių sveikatai ir išlikimui (Trimakas 2008: 9). Jei žmogaus sveikata gera, tuomet apie jį patarmėje sakoma sveikas kaip žuvis (PŠl), sveikas kaip ridikas (Ps)¹⁰. Kai sveikata pav y ra, žmogus iš kóto išvirsta (Grž), tuomet ironizuojama: Sveikas kaip ridikas kiauru viduriu (Jnšk). Taigi sergantis, negaluojantis žmogus nelikdavo nepastebėtas. Tokie asmenys dažniausiai buvo vadinami apibendrintu vardu, reiškiančiu apskritai ligotą, nesveiką žmogų. Tokių pavadinimų rasta 6, iki šių dienų tarmėje vartojami tik 3: tai priesagų vediniai ligāšņinkas, -ė „nuolat sergantis, nesveikas žmogus“ (Grž, Ps), sirgalỹnė „dažnai sergantis žmogus, ligonis“ (Grž), sirgūtis, -ė „ligonis“ (Ps), tik LKŽe fiksuoti priesagų vediniai pūkšlỹs, -ė „kas vis pukši, negaluoja“ (Grž), sučiŕpėlis, -ė „kas nesveikas, pasiligojęs“ (PŠl) ir galūnės vedinys stéipė „kas dažnai serga, negaluoja“ (Grž). 6 pavadinimai sietini su kokia nors konkrečia liga ar negalavimu. Tai LKŽe fiksuoti priesagų vediniai krunklỹs, -ė̃ „kas vis krankia, kosti“ (Slč), spréngilas „kas sprengėja, kosti“ (Grž), šniaukšlỹs, -ė̃ „kas kvėpuodamas šniurkščia“ (PŠl); iki šiol patarmėje vartojamas priesagos vedinys núomarninkas, -ė „epileptikas“ (Jnšk) ir duriniai vištātupis, -ė, vištakis, -ė „kas nepr imato sutemus, serga vištakumu“ (Jnšk, Ps).

V nářečí je doloženo 17 lexémů označujících obecně slabého, sešlého člověka, člověka s menší než obvyklou silou nebo malého vzrůstu. Za zmínku stojí deriváty se sufixy -ėlis, -ė, -la, -lė, -lys, -ė, -uoklis, -ė nalezené v LKŽe: čyplỹs, -ė̃ „ubožák“ (Grž), čirplỹs, -ė̃ „kdo je zakrnělý, sešlý“ (Grž), kliùrkla „nepatrný, slabý člověk“ (Grž), kniáuklė „velmi vyhublý, zchátralý člověk“ (Všk), mauklỹs, -ė̃ „špatný,

⁹ Když mluví o mužích s prořídlými, rozcuchanými, dlouhými vlasy nebo o ženách s řídkými, slabými vlasy, informátoři užívají různá přirovnání a frazémy: Hlava jako kolík (plešatá) (Grž). Na hlavičce svítí měsíc (prořídlé vlasy na hlavě) (Grž). Její cop je rozcuchaný jako kočičí ocas (Jnšk). Copánek jako myší ocásek (Všk). Rozcuchaný, jako by honil vlka (Krč). Zarostlý jako pařez (Jnšk). Vousy jako klisnin ocas (dlouhé) (Ps).

¹⁰ V litevském jazykovém obrazu světa jsou za znaky zdraví považovány červená barva a pevnost (Paparėlytė-Klovienė 2007: 91).

230

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Asmenų pavadinimai šiaurės panevėžiškių patarmėje

„shrbený, shrnutý člověk“ (Jnšk), nučūpėlis, –ė „schlíplý, vyschlý člověk“ (Grž), pagybelis, –ė „člověk podlomeného zdraví, slabý“ (Grž), pašūšelis, –ė „zanedbaný, nedbalý, podřadný člověk“ (Grž), pašpogelis, –ė „člověk trpící nemocí“ (Grž), pūtuoklis, –ė „člověk, který se rychle unaví“ (Grž). V nářečí autorka zaznamenala tato odvozená slova s příponami: apnykelis, –ė „člověk sešlý, podřadný, churavý“ (Grž), apsilpėlis, –ė „člověk zesláblý, slabý“ (Jnšk), kvōksla „člověk, který pořád sténá a funí“ (Grž), nukārėlis, –ė „člověk vyhublý na kost, na pokraji smrti“ (Grž), nusisukėlis, –ė „člověk sešlý, unavený, podlomeného zdraví, vyzáblina“ (Grž), pėrkritėlis, –ė „člověk vyčerpaný, na pokraji smrti“ (Grž), sunýkėlis, –ė „člověk sešlý, zesláblý, na pokraji smrti“ (Jnšk). V LKŽe jsou doložena odvozená slova s koncovkami: keriaūžis „člověk, který nevyroste, sešlý a shrbený“ (Grž), kėžis „člověk, který nevyroste“ (Ps), nykà „člověk sešlý, neduživý“ (Grž); při expedicích byla zaznamenána tato odvozená slova s koncovkami: išdvasa „člověk velmi vyschlý, podlomeného zdraví, umírající, vyzáblina“ (Grž), núodvasa, núogara, núogaras, núogaiša „slabý, sešlý, nemocný člověk, vyzáblina, člověk sešlý“ (Grž, Všk). Dodnes se užívají také slova a frazémy v přeneseném významu: kukūrbezdalis „člověk malý, který nevyroste“ (Grž, Pšl, Všk), dvėseliena „vyhublý, sešlý člověk“ (Ps) (srov. sprōgėliena „vyhublý člověk“ (Grž)), spirgūtis „o malém člověku drobné postavy“ (Všk), žiaužėrė „člověk podřadný, vyschlý, scvrklý“ (Všk), iš veido išbėgęs „vyhublý, sešlý“ (Grž), vėjo perpūčiamas „slabý, podřadný, hubený“ (Skrb), bè savęs „vážně nemocný“ (Jnšk). V nářečí byly v tomto významu zaznamenány také 4 zoomorfismy: čiovylis „o drobném, slabém človíčkovi“ (Dj), kėkštas „malý, lehký, vyschlý, slabý člověk“ (Všk), kirstūkas „malý, shrbený muž“ (Jnšk), sikė „o hubené, vyschlé, sešlé ženě“ (Všk). Pokroucený, shrbený, neobratný a nemocný člověk je v nářečí popisován také různými přirovnáními: Pokroucený jako souhvězdí Velkého vozu (Pšl). Roztažený jako souhvězdí Velkého vozu (roztáhlý do všech stran) (Grž, Jnšk). Skrčený, svinutý jako kukūrbezdalis (Jnšk). Z jednoho kusu (nepohyblivý, neobratný) – jako vlk (Pšl). Síly (sílu) nemá – jako cvrček (Grž). Kolik jen mám zdraví – jako kuřátko! (Jnšk). Rozbředlý [člověk] jako kravský trus (Jnšk). O hubené, vyschlé, vrásčité ženě se říká: Žena vyschla jako násada od koštěte (Ps). Vyschlý jako seno (Pšl). Vyschlý jako žába (Ps). Chřadne, nejí, a proto chodí jako zbitá (Grž). Vyhublá jako mravenec (velmi hubená) (Krč). Hubený jako střívko komára (Jnšk). Tvářička vrásčitá, maličká jako lžička (Všk).

Nemocný člověk ztrácí zdravou barvu v obličeji. Poté je přirovnáván k zemi, plátnu, mrtvole apod.: Můj bratr pije kořalku a je černý jako ze země (Slč). Bledý jako lejno koroptve (Všk). Ta bledost v obličeji – jako u mrtvoly (Grž). Bledý jako plátno (Jnšk). Dívka hnědá jako máčená v lněném moštu, zadeček má červený jako sobol (Ps).

Zajímavé je, že několik pojmenování patří do poměrně úzké sémantické skupiny – označení člověka promodralého, zježilého, prochladlého. V LKŽe jsou doloženy: styrà „ztuhlý člověk“ (Grž), sukembrėlis, –ė „člověk ztuhlý, znecitlivělý“ (Pšl), šiūršis, –ė

Straipsniai / Articles

231

AURELIJA GRITĖNIENĖ

„člověk zježený, otřesený chladem“ (Všk); při expedicích autorka zaznamenala šaltakõjis, -ė „člověk, který má stále studené nohy a kterému nohy rychle prochladnou“ (Grž).

3. POJMENOVÁNÍ PODLE ČINNOSTI, KTEROU OSOBA VYKONÁVÁ

Jde o jednu z nejpočetnějších sémantických skupin. Patří do ní 109 lexémů. V nářečí byla zaznamenána především odvozená slova s příponami, která označují lidské zaměstnání, profesi¹¹. Jde o jedny z nejdynamičtějších pojmenování, které nejzřetelněji ukazují změny nářeční slovní zásoby způsobené nelingvistickými faktory (Babickienė 2015: 379). Nejprve je třeba zmínit deriváty s nejproduktivnější příponou: -ininkas, -ė (a její variantou -(n)inkas, -ė). Bylo jich zaznamenáno 14; z nich se v nářečí dodnes živě užívá pouze amatnīinkas, -ė „řemeslník“ (Grž). Zbývající pojmenování jsou doložena v LKŽe: akmeni-niñkas, -ė „vozka či sběrač kamenů“ (Grž), cukrėlninkas, -ė „prodavač cukru (sacharinu)“ (Jnšk), dieniniñkas, -ė „nádeník“ (Grž), óbuol-ninkas, -ė „obchodník s jablky“ (Grž), pyrāgininkas, -ė „pekař a prodavač koláčů“ (Grž), rýkštininkas, -ė „řezač prutů“ (Jnšk), ruoš tininkas, -ė „člověk vykonávající domácí práce“ (Grž), siekėlninkas, -ė „člověk, který trhá svazky lnu“ (Grž), skliutinīinkas „člověk pracující se skliutem, opracovávající dřevo, tesař“ (Pšl), škurlī-ninkas, -ė „výkupčí kůží, hadrář“ (Jnšk), úogininkas, -ė „člověk, který sbírá bobule“ (Pmp), viršininkas, -ė „předák pastýřů, honák“ (Všk), žuvėlninkas, -ė 1. „člověk, který chytá ryby, rybář“, 2. „člověk, který se živí obchodem s rybami, obchodník s rybami“ (Grž, Jnšk, Ps).

Bylo zaznamenáno 13 odvozených slov s příponou -ėjas, -a: arėjas, -a „člověk, který orá, oráč“ (Grž), bedėjas, -a „člověk, který ryje, vykopává zeleninu“ (Grž), išdavėjas, -a 1. „člověk, který podává či rozděluje jídlo“; 2. „člověk, který vykládá vůz“ (Jnšk), kirtėjas, -a „člověk, který kácí stromy“ (Ps), liuobėjas, -a „člověk, který krmí dobytek, krmič“ (Grž), metėjas, -a „člověk, který navíjí osnovu na tkalcovský stav“ (Grž), pasekėjas, -a „průvodce na tradiční svatbě“ (Ps), plūkėjas, -a „člověk, který máčí a zpracovává len“ (Jnšk), privežėjas, -a „člověk, který přiváží krmivo“ (Všk),

¹¹ Část pojmenování osob odvozených v nářečí pomocí přípon je utvořena od sloves. Označují vykonavatele děje vyjádřeného základovým slovem, mají však zobecněný, abstraktnější význam, a proto nejsou zahrnuta do celkového seznamu analyzovaných lexémů, například baigėjas, -a „ten, kdo dokončuje“ (Jnšk), pabaigėjas, -a „ten, kdo ukončuje“ (Jnšk, Pšl), bjaurintojas, -a „ten, kdo hyzdí, kazí“ (Grž), čiulpėjas, -a „ten, kdo saje“ (Grž), čiupikas, -ė „ten, kdo chytá, loví, uchopuje“ (Grž), daužytojas, -a „ten, kdo bije“ (Jnšk), dilintojas, -a „ten, kdo obrušuje“ (Grž), ėjikas, -ė „ten, kdo chodí, kdo dokáže dojít daleko nebo rychle“ (Grž), gadintojas, -a „ten, kdo kazí“ (Jnšk), išdaužėjas, -a „ten, kdo rozbíjí“ (Jnšk), išdav inėtojas, -a „ten, kdo udává, žaluje“ (Grž), parodytojas, -a „ten, kdo něco předkládá k prohlédnutí či kontrole“ (Pšl) aj.

232

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Označení osob v severopanevėžišském subdialektu

ravėjas, –a „ten, kdo pleje, plečka“ (Grž), rietėjas, –a „ten, kdo navíjí tkaninu“ (Grž), užstojėjas, –a „zastánce, obhájce, ochránce“ (Jṅšk), verkėja „žena uctívající zemřelé, pronášející nářky“ (Grž). Mnoho odvozenin s příponou -ėjas se v subdialektu používá dodnes; v zapomnění upadají pouze ravėjas, rietėjas, metėjas, pasekėjas a plukėjas.

Hojně se používají také odvozeniny s příponou –ojas, –a. Je jich zaznamenáno 14: aṙtintojas, –a „usmiřovatel“ (Grž), brūžuotojas, –a „ten, kdo upravuje tkaninu brūžuodamas“ (Jṅšk), davinėtojas, –a „ten, kdo sděluje zprávy“, destinėtojas, –a „ten, kdo něco destinėja, kdo něco skládá“ (Grž), ganýtojas, –a „ten, kdo pase dobytek, pastýř“ (Jṅšk), kirstójas, –a „ten, kdo kácí stromy“ (Slč, Všk), lākintojas, –a „ten, kdo napájí, dává pít“ (Grž), mitintojas, –a „ten, kdo někoho živí“ (Grž), nešiotojas, –a „ten, kdo se stará o malé dítě, nosí je a kolébá, chůva“ (Krč), šaukin-tojas, –a „ten, kdo svolává, vyhlašuje“ (Grž), ūgintojas, –a „ten, kdo pěstuje, pěstitel“ (Jṅšk), vaŕdytojas, –a „ten, kdo věští, čaruje, kouzlí, okouzluje“ (Grž, Pšl), višteliáutojas, –a „ten, kdo při tradiční svatbě obchází sousedy a ‚krade‘ nevěstě slepice a různé předměty“ (Grž), žárdytojas, –a „ten, kdo žardo“ (Všk). Z těchto odvozenin přešly do pasivního užívání tyto: vaŕdytojas, višteliáutojas a žárdytojas.

Méně produktivními slovotvornými formanty jsou přípony –ieris, –ė, –inis, –ė, –ikas, –ė, –oklis a jejich odvozeniny: arikas, –ė „oráč“ (Grž), braukýtinė „masérka“ (Krč), brukikas, –ė „ten, kdo stlačuje vymlácený len, plukėjas“ (Grž), drėbikas, –ė „ten, kdo nahazuje, hází, omítá“ (Jṅšk), žūklieris, –ė „rybář“ (Krč, Slč), žuvōklis, –ė „rybář“ (Všk). Všechna tato příponová označení osob jsou doložena v LKŽe; v subdialektu se podařilo zaznamenat pouze tato: panaktinis, –ė „noční hlídač, strážný“ (Jṅšk) a pakaitinis, –ė „ten, kdo zastupuje v práci“ (Krč).

Složená označení osob jsou podle četnosti užívání zastoupena pouze méně než odvozeniny s příponami. Bylo jich zaznamenáno 19. Část těchto označení je doložena pouze v LKŽe: ãkmenvertis, –ė „ten, kdo přenáší kameny“ (Grž), arkliãpjovis, –ė „ten, kdo poráží koně“ (Dj), aštúond uonis, –ė „ten, kdo se dříve živil obcházením dvorů“ (Grž), diẽnganis, –ė „ten, kdo pase dobytek jen ve dne, neschopný pastýř“ (Grž), keliavedýs, –ė „průvodce po cestě, ukazatel cesty“ (Ps), kraujalaidis, –ė „pouštěč krve“ (Ps), kūliãdaris, –ė „ten, kdo vyrábí kūliai“ (Grž), laũksargis „hlídač polních plodin na panských nebo vesnických polích, který dohlíží, aby se tam nepásl dobytek a nevznikala škoda“ (Jṅšk, Ps), medžiadárbis, –ė „ten, kdo něco vyrábí ze dřeva“ (Grž), séng želežis, –ė „ten, kdo obchoduje se starým železem“ (Ps), titilvežis „vozka družiček a svatební matky“ (Krč, Skrb), žirgvaikis „jezdec“ (Grž). Některé složeniny si informátoři během expedic vybavili při vzpomínkách na mládí: kálkde gis, –ė „ten, kdo pálí vápno“ (Všk), kraičkrovýs „ten, kdo nakládá do vozu nevěstinu výbavu, která se veze do domu ženicha“ (Grž), krai čvežýs „osoba, která při tradiční svatbě vozila nevěstinu výbavu do domu ženicha“ (Grž), linbraukis, –ė „ten, kdo stlačuje (plūkia) vymlácený len“ (Grž), milavėlys, –ė „ten, kdo plstí sukno“ (Všk), šulniakasýs, –ė „kopáč studní“ (Grž), šunadvokatis „osoba, která se věnuje advokacii, aniž je advokátem“ (Skrb).

Straipsniai / Articles

233

AURELIJA GRITĖNIENĖ

Při pohledu na označení osob z ještě užšího sémantického hlediska lze rozlišit několik podskupin. Nejprve je třeba zmínit označení související s člověkovou prací se zvířaty (označení různých pastýřů, řezníků, veterinářů apod.): arkliāpjois, -ė, diēnganis, -ė, gānas, -ė, ganýtojas, -a, liobėjas, -a, vīršininkas, -ė. Další podskupinu tvoří označení různých obchodníků: cukrėlinkas, -ė, pyrāgininkas, -ė, óbuolninkas, -ė, škūrlininkas, -ė, žuvēlninkas, -ė. Skupinku tvoří označení osob spojených s prací se lnem, tkaním a sklizní žita: brukikas, -ė, bružuotojas, -a, kūliā daris, -ė, līnbraukis, -ė, plūkėjas, -a, rietėjas, -a, siekēlninkas, -ė, žārd ytojas, -a. Určitý typ práce označují lexémy s obecnějším významem: amatniñkas, -ė, aštúond uonis, -ė, dieniniñkas, -ė, padiēnis, -ė, pakaitinis, -ė, pradienis, -ė.

V subdialektu je doloženo přibližně 30 lexémů vzniklých hybridním tvořením a výpůjček, které označují osoby podle vykonávané činnosti nebo účasti na nějaké aktivitě. Mnoho výpůjček a hybridů se v subdialektu užívá dodnes: aptiēkorka (bělorus. аптэкарка) „lékárnice“ (Jnšk), čeraūnykas, -ė (pol. czarownik, bělorus. чараўнік) „čaroděj“ (Krč), gaspadinė (rus. господыня) „kuchařka“ (Grž), kriaučius, kriaučkà (pol. krawiec) „krejčí“ (Grž, Všk), kùpčius (pol. kupiec, bělorus. купец) „kupec, překupník“ (Krč, Ps), pačtaliōnas (pol. pocztvlion) „pošťák“ (Ps), pėrkùpčius (pol. przekupiec) „překupník“ (Ps), razbāinykas, rubauñykas (bělorus. разбойник, rus. разбойник, pol. razbojnik) „lupič“ (Dj), šiāučius (pol. szewc) „švec“ (Krč), sliēsorius (pol. ślusarz, bělorus. слесар) „zámečník“ (Všk), istrebītėlis, strības, skrēbas (rus. истребитель) „takzvaný lidový obránce, pomocník sovětských okupantů“ (Ps, Všk), šōferis (pol. szofer) „řidič“ (Krč, Ps), vesēlninkas, -ė (pol. weselnik) „svatebčan, účastník svatby“ (Skrb, Všk), zēlnius (lotyš. zellīs) „učeň, pomocník“ (Skrb), žūlikas (bělorus. жулік, rus. жулиk) „zloděj, lupič“ (Dj). Většina těchto výpůjček patří ke staré interdialektální¹² slovní zásobě, tj. vyskytují se jak v aukštaitských, tak v žemaitských dialektech. Některé z těchto výpůjček postupně ustupují litevským ekvivalentům: vaistininkė je dnes mnohem běžnější než aptiēkorka, stejně jako paštininkas než pačtaliōnas apod. Množství slavismů lze spojovat s rozšířeností slovanských jazyků (značná část informátorů ze starší generace ještě poměrně dobře ovládá ruštinu a rozumí nejen významům samotných označení, ale i významům přejatých kořenů). Pouze v LKŽe jsou doložena tato označení osob cizího původu podle vykonávané činnosti: cigēlninkas, -ė (bělorus. цагельнік) „cihlář“ (Jnšk), desetnīkas, desētninkas (bělorus. дзясятнік, rus. десятник) „pomocník starosty, desátník“ (Grž, Jnšk), pakajāuka (pol. pokojowa) „pokojská“ (Ps), pīsorius (bělorus. писар) „písař“, pisorkà (bělorus. писарыха) „písařka“ (Dj), prajōvas, -ė (bělorus. правадыр) „prorok, jasnovidec, hlasatel“ (Skrb), razviēstis (rus. разведчик) „zvěd“ (Dj), spēkorka „věštkyně, prorokyně“ (Ps), špiēgas (pol. spieg) „špión, zvěd“ (Slč), tùlkininkas, -ė (rus. толковать) „posel ženicha“ (Ps).

¹² Plačiau apie tai žr. Kardelis 2003: 27.

234

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Asmenų pavadinimai šiaurės panevėžiškių patarmėje

Zvláštní skupinu tvoří nové lexémy, užívané v nářečí pod vlivem spisovného jazyka. Slova převzatá ze spisovného jazyka jsou foneticky přizpůsobena nářečnímu systému: bugálteris, –ė „účetní“ (Ps), kirúrgas, –ė „chirurg“ (Všk), špikuliántas, –ė „kdo se zabývá spekulací se zbožím“ (Krč, Ps), veterinórius, –ė „veterinář“ (Krč), žurnalistas, –ė „novinář“ (Skrb).

K tomuto sémantickému pododdílu se řadí několik desítek pojmenování souvisejících s zájmy člověka a jeho oddaností něčemu. V nářečí bylo zaznamenáno především mnoho odvozenin s příponami –ėjas, –a, –eklis, –ė, –ojas, –a, –ininkas, –ė, –(n)inkas, –ė, –išius, –lys, –ė: baliuáníñkas, –ė, baliùšnykas, –ė „kdo má rád veselice“ (Krš, Jnšk), išdirbinėtojas, –a „kdo vyvádí (žerty, žertíky)“ (Grž), išgalvótojas, –a „kdo si něco vymýšlí, fabuluje“ (Jnšk), merginíñkas, mergìšius „muž, který se stále točí kolem dívek, svůdník“ (Jnšk, Všk). V LKŽe jsou doložena slova: birbėjas, –a, birbėklis, –ė „kdo často píská na píšťalu“ (Grž, Všk), šniaukšlỹs, –ė „kdo rád šňupe tabák“ (Grž), vakarėlininkas, –ė „kdo chodí na večírky“ (Všk). Tam jsou zaznamenána také odvozená jména s koncovkou, utvořená podle oblíbeného jídla či sklonu ke škodlivému návyku: bulìavis, –ė „kdo rád jí brambory“ (Pšl), tabõkius, –ė „kdo šňupe nebo kouří tabák, tabákový náruživce“ (Grž). Ve slovníku se našlo několik výpůjček a slov hybridního tvoření, jimiž se označují osoby podle jejich oblíbeného jídla nebo sklonu k určité zálibě či škodlivému návyku: cukierkininkas, –ė „milovník cukrovinek“ (Jnšk), dainùškinis, –ė „kdo rád zpívá dainùškas, zpěvák“ (Grž), rūkėščis „kuřák“ (Ps), vakarùškininkas, –ė „kdo chodí na večírky“ (Krč).

4. POJMENOVÁNÍ PODLE SOCIÁLNÍHO STATUSU OSOBY

Důležitým kritériem vymezujícím sociální skupinu lidí jsou materiální zdroje jejích členů (Vosylūtė, Kasparavičienė, Maniukaitė, Kocai 2004: 5). Slovník litevského jazyka v sobě soustřeďuje „jazyk v prostoru i čase“ (Nepokupnas 2002: 1421). Nářeční příklady se pro tento slovník shromažďují již více než 100 let. Byly zaznamenány na více než 500 obydlených místech (Naktinienė 2015: 496–497). Nejvíce nářeční slovní zásoby bylo zaznamenáno ve 20. století, takže slovník poměrně názorně odráží také sociální vztahy lidí v 19.–20. století.

Údaje ze sčítání lidu z roku 1897 ukazují, že ve druhé polovině 19. století tvořili 93,2% všech Litevců rolníci, 3,9% měšťané, 2,5% urození šlechtici a 0,3% příslušníci jiných stavů. Ještě před zrušením nevolnictví se rolnictvo rozpadlo na vrstvy. V té době měli nejlepší postavení státní rolníci. Po nich následovali činšovní rolníci patřící velkostatkářům a nakonec robotní rolníci, kteří byli v nejhorším postavení (Vėbra 1990: 94–95). Lidé odedávna poznávají nouzi a těžkosti; v dřívějších společenstvích (například agrárního

Straipsniai / Articles

235

AURELIJA GRITĖNIENĖ

typu) rolníci často trpěli neúrodou a nemocemi a osamělým lidem ve stáří nebyly zaručeny žádné sociální jistoty kromě pomoci rodiny či společenství. Je proto přirozené, že se v dílech starší sociologie, publicistiky a krásné literatury věnuje značná pozornost životu chudiny (Vos yliūtė, Kasparavičienė, Maniukaitė, Kocai 2004: 10)¹³. Je pochopitelné, že i v živém jazyce se užívalo několik desítek pojmenování osob spojených s majetkovým postavením člověka. Většinu pojmenování v této skupině tvoří lexémy označující lidi žijící v nouzi, nemajetné, s malou výměrou půdy¹⁴. V nářečí je doloženo asi 30 pojmenování této sémantické skupiny. Ekonomické vztahy (neexistenci určitého majetku) označují odvozeniny s předponou be-: dodnes se užívají pojmenování blízká litotě, jako bekelnis, -ė „chudý, ožebračený, zchudlý člověk“ (Grž), beskatikis, -ė „kdo nemá ani halíř, bez peněz“ (Grž), betriōbis, -ė „kdo nemá vlastní chalupu“ (Grž). Chudáci jsou ještě i dnes označováni také přenesenými výrazy a frazeologismy: sùšlamos „zchudlí lidé“ (Jnšk), šãšas „o bezvýznamném, slabém, chudém člověku“ (Jnšk), plikas núogas „chudý“ (Ps), plikas bãsas „chudý“ (Krč), kaip tilvikas „o chudém“ (Všk). LKŽe ukazuje, že pro označování lidí žijících v nouzi se užívalo také několik složenin: kiškiãponis „malý pán, chudý šlechtic“ (Všk), pùšžemis, -ė „hospodář s malou výměrou půdy, polovičník“ (Ps), utėlgrau̇žis, -ė „chudák, otrhanec“ (Grž); do dnešních dnů se užívá pouze juodnãgis, -ė „kdo má černé nehty, nádeník“ (Grž). Z aktivního užívání ustupují také odvozeniny s koncovkou: šliùdris, -ė „zanedbaný, otrhaný člověk“ (Ps), trãknis, -ė „zanedbaný, zchudlý hospodář“ (Pšl). Z aktivního užívání již vymizela část výpůjček a slov hybridního tvoření této sémantické skupiny: čiėlininkas, -ė, čiėlãžemis, -ė „rolník s jedním valakem, člověk s nerozděleným dvorem“ (Jnšk), susiedas, -ė (bělorus. сусед, сосед) „bezzemek, nájemník, chalupník“ (Pmp), trijākas, -ė „rolník obhospodařující třetinu valaku“ (Grž, Skrb). Výpůjčky a hybridy širšího významu informátoři živě užívají dodnes: kiauraklỹnis, -ė „kdo má děravý, roztržený klín kalhot, chudák, otrhanec“ (Grž, Jnšk), plikarūris, -ė „kdo je holý, nemajetný“ (Jnšk), ùbagas, -ė (bělorus. убог, pol. ubogi) 1. „žebrák“, 2. „nemajetný, chudák, ubožák“ (Jnšk, Ps, Všk).

V nářečí je doloženo mnoho lexémů označujících člověka sloužícího, někomu náležejícího. Odvozeniny s příponami užívají starší informátoři dodnes: mergėse, mergiōtė „služka, námezdní pracovnice“ (Grž, Ps, Všk), tarnáutojas, -a „námezdní pracovník“ (Všk), vaikėsas, vaikėzas „námezdní pracovník, čeledín“ (Grž, Jnšk). Pouze LKŽe

¹³ O pojetí nejchudší společenské skupiny – žebráků a vyděděnců – v etnografické a krásné literatuře a ve Slovníku litevského jazyka viz Vosyliūtė, Kasparavičienė, Maniukaitė, Kocai 2004: 12–16, 25–30.

¹⁴ V roce 1905 činila půda rolníků s malou výměrou 51,7% všech hospodářství; podíl středně velkých hospodářství byl 23,8%, počet bohatších hospodářství představoval 24, 4% všech hospodářství (Vėbra 1990: 11).

236

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Asmenų pavadinimai šiaurės panevėžiškių patarmėje

najdeme sufixální derivát tarnė „služka“ (Ps) a determinativní složeninu žydmergė „židovská služka“ (Skrb). Při expedicích bylo zaznamenáno několik výpůjček z lotyštiny a slovanských jazyků: andanárščikas, -ė, andinárčikas, -ė (bělor. андынарнік) „dvorský dělník“ (Dj), paslūgóčius (bělor. паслугач) „sluha“ (Pšl), žėnas (lot. zēns) „mládenec, nádeník, čeledín“ (Jnšk), žeñkis (lot. zeņķis) „nádeník, mládenec, čeledín“ (Dj). LKŽe uvádí, že nádeník, který pracoval tři dny v týdnu, se nazýval slovem hybridního tvoření trijākas, -ė (Grž).

Urození, zámožní byli označováni složenými slovy. Informátoři si dodnes pamatují tato označení zámožných osob: didžbajoris, -ė „významný šlechtic“ (Grž), didžturtis, -ė „bohatý člověk, boháč“ (Grž), dvìžemis, -ė „kdo má dvě země, dvě hospodářství“ (Jnšk), savižemis, -ė „kdo má vlastní půdu, vlastník půdy“ (Jnšk). Neprovdaná dcera statkáře či pána se označovala sufixálním derivátem panėlė (Grž). Zámožní byli označováni také frazémy: nuõ súolo „z dobrého hospodářství, z bohaté rodiny“ (Všk), pilnomis kišėnėmis „bohatý“ (Krč). Pouze LKŽe zaznamenává složeninu mėšpilvis, -ė „boháč“ (Všk).

K této sémantické skupině se řadí také několik označení osob podle oblečení a obuvi zaznamenaných v LKŽe. Část těchto označení nepřímo odráží sociální status člověka: atlapkėklis, -ė „kdo chodí s rozhaleným krkem“ (Grž), striūmbis, -ė „kdo je oblečen v krátkých šatech“ (Všk), pūrakelnis, -ė „kdo nosí široké kalhoty“ (Krč), vyžākōjis, -ė „kdo nosí lýkové střevíce, obutý v lýkových střevících“ (Ps), vyžiúotis, -ė „kdo má lýkové střevíce, člověk v lýkových střevících“ (Pšl); srov. také slovo hybridního tvoření pūrāklynis (pol. klin) „kdo nosí široké, volné kalhoty, člověk v plandavých kalhotách“ (Jnšk, Všk).

Označení čielāžemis, dvìžemis, pūšžemis, savìžemis ukazují, že hlavním znakem bohatství / chudoby na litevském venkově byla půda, její rozloha.

5. OZNAČENÍ PODLE VĚKU

V subdialektu bylo zaznamenáno více než 30 označení osob podle věku. Lexémy této sémantické skupiny lze dále podrobněji rozdělit do několika podskupin.

Označení malého, mladého, nedospělého člověka. V subdialektu je doloženo několik slov složeného tvoření: aštuntamėtis, -ė „kdo je v osmém roce“ (Grž), dešimtmetinis, -ė „desetiletý“ (Grž), papžindỹs, -ė „mladý, nezkušený, zelenáč, cucák“ (Jnšk). V LKŽe jsou uvedena: glìtlaižis, -ė „kdo olizuje hlen, usmrkanec, nudle; kluk, cucák“ (Pmp), šeškabandis, -ė „kdo ještě nedospěl, nedospělý pastýř“ (Grž), žaliaglitìs, -ė, žaliapū̃vis, -ė „cucák“ (Jnšk). Z 6 derivačních sufixů a koncovek byly při expedicích zaznamenány tyto výrazy: mergė̃sė, mergiõtė „odrostlejší dívka, holka, děvče“ (Grž, Jnšk), paaugùolis, -ė „dospívající“ (Grž); v LKŽe jsou zaznamenány: bambõkas, -ė „kluk“, glìčas, -ė „nudle, nedospělý člověk, nedospělý pastýř“ (Pmp), šnabždūkas „o malém dítěti“ (Ps).

Straipsniai / Articles

237

AURELIJA GRITĖNIENĖ

Mladí, nedospělí lidé se dodnes označují slovy v přeneseném významu a frazémy: mažas „nemluvně“ (Jnšk), snarglýs, -ė, snerglys, -ė „nedospělý člověk, nedospělý pastýř“ (Grž, Pšl), šnāpo nekākēlia nuo žẽrnės „o mladém, nedospělém“ (Ps), tik iš kiaušinio išsirītęs „nezkušený, mladý“ (Jnšk), kūmelio šūdo neiššikęs vulg. „o někom nedospělém“ (Jnšk), pienas nenudžiūvo nuo lūpų „o mladém, nedospělém“ (Ps), panosė šlapia „o velmi mladém, cucákovi“ (Ps). Užívají se také výpůjčky a slova hybridního tvoření: mergáička, mergaička „dospívající dívka, holka“ (Ps, Všk), smalapilvis, -ė „nedospělý člověk, zelenáč“ (Grž), žėkis, žeṅkis (lot. zeṅkis) 1. „mládenec, mladík“ (Dj, Ps, Skrb, Slč), 2. „chlapec, dospívající“ (Krč, Všk).

Označení staršího, starého člověka. V subdialektu bylo zaznamenáno nejvíce sufixálních derivátů a derivátů s koncovkou: bobulýtė „stařenka“ (Ps, Všk), bobuliùkas „o zestárlé, vyschlé ženě“ (Jnšk), senýlis, -ė „starý člověk“ (Grž), seniõkas „stařec“ (Krč), seniūgas „stařec“ (Pšl); v LKŽe bylo nalezeno dùmza „neobratný, starý člověk“ (Ps). Při expedicích bylo v subdialektu zaznamenáno několik slov složeného tvoření: bóbapalakė „stará, bezvýznamná bába“ (Jnšk), diẽngalis, -ė „nacházející se blízko konce života, starý, sešlý“ (Dj), sénbizda „přestárlý člověk, stařec“ (Grž). Když se mluví o starém člověku, nechybějí ani různá přirovnání a frazémy: sėnas dáiktas „stařec“ (Ps). Člověk ve stáří je jako nějaký hadr (už se neovládá) (Jnšk). Dětinštíš, dětinštíš [ve stáří], stáváš se jako malé dítě (Jnšk). Chraptí, funí jako kvočna (o staré ženě) (Grž). Mladý jako květinka, starý jako kořínek (shrbený) (Ps).

6. ZÁVĚR

Osobní pojmenování probraná v článku ukazují, že se v nářečí při označování osob podle nějakého výrazného vnějšího znaku, věku, vykonávané činnosti nebo společenských vztahů obzvlášť hojně užívají složená slova (v tomto článku jich bylo probráno více než 80) a odvozeniny se sufixy (bylo jich zaznamenáno asi 120). Odvozeniny se sufixy se obvykle tvoří z odpovídajících sloves nebo přídavných jmen.

Nejpočetnější a méně rychle se proměňující sémantickou skupinou jsou pojmenování vyjadřující různé nedostatky vnějšího vzhledu člověka. V subdialektu jsou poměrně rozšířená osobní pojmenování vzniklá metaforizací. Hojně se užívají zoomorfismy, častý je ornitomorfní popis člověka. Většina takových pojmenování v přeneseném významu se v subdialektu živě užívá dodnes. Bylo zjištěno, že se méně užívají expresivní slovesa popisující lidskou chůzi (kulhání, kolébání do stran apod.). S ústupem těchto sloves z užívání jsou stále vzácnější i osobní pojmenování od nich odvozená kripãlis, klỹvis, štapietas aj.

238

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Asmenų pavadinimai šiaurės panevėžiškių patarmėje

Nejrychleji se proměňují pojmenování spojená s činností, zálibou a společenským postavením osoby. S vymizením nebo úplným zánikem činnosti v příslušné oblasti se přestávají užívat, případně se na ně vzpomíná pouze při hovoru o minulosti, také pojmenování osob spojených s touto činností: akmenininkas, arkliapjovis, ašūnduonįs, birbėjas, gānas, dienininkas, kālkdegis, kraujalaidis, kūliādaris, laūksargis, siekėlninkas aj. Mnohá pojmenování osob podle vykonávané činnosti užívají informátoři starší generace pouze při hovoru o pracích, které se vykonávaly v minulosti, například když vzpomínají na sklizeň lnu, žně apod. S ústupem starých svatebních a pohřebních zvyků mizí z užívání také odpovídající pojmenování osob: kraiĉkeroūys, kraiĉvežys, palȳdas, pasekėjas, titilvežis, verkėja, višteliáutojas.

Část lexémů mizí ze systému spolu se zaniklými nebo méně populárními reáliemi, například se už nenosí lýkové střevíce, a proto přestávají být aktuální pojmenování vyžakōjo ir vyžiuōčio; nikdo už samostatně neprodává sacharin, hadry ani staré železo, a tak se začíná zapomínat na cukrėlninkai, sėngeležiai ir škūrļininkai.

Z aktivního užívání ustoupilo zvláště mnoho pojmenování podle společenského postavení. Většina pojmenování této sémantické skupiny analyzovaných v článku byla shromážděna z LKŽe, jen několik jich bylo zaznamenáno od informátorů při dotazování na dobu jejich dětství či mládí. Dodnes se aktivně užívají lexémy této skupiny s obecnějším významem (bekėlnis, juodnagis, kiauraklėynis, plikaruūris, ūbagas).

Poměrně dobře se v subdialektu zachovala pojmenování osob podle věku. Bylo zjištěno, že z užívání rychleji ustupují ta složená pojmenování osob podle věku, jejichž lexikální význam se liší od významu slovotvorného, například glītlaīžis, šeškabandis, žaliaglītis, žaliapūūvis.

Pokud jde o přejatou slovní zásobu, byl zaznamenán trend, že část slavismů dodnes poměrně aktivně užívají informátoři starší generace. Z užívání rychleji ustupují slavismy, které už nejsou pro uživatele aktuální: cigēlninkas, desetnininkas, desētninkas, pakajūūka, špiegas, tūlkininkas, žēlnius apod.

LITERATURA A PRAMENY

Babickienė Zofija 2015: Asmenų pavadinimai tradicinėje žemaičių (dounininkų) tarmėje. – Tarmės – Europos tautų kultūros paveldas. Vilnius: Mykolo Romerio universitetas, 370–393. Prieiga internete: http://ebooks.mruni.eu/pdfreader/tarms-europos-taut-kultros-paveldas-dialects-cultural-heritage-european-nations.

Buivydienė Rūta 1997: Lietuvių kalbos ved ybų giminystės pavadinimai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

BŽe – připravovaný Slovník spisovné litevštiny. Redakční kolegium: D. Liutkevičienė (vedoucí redaktorka), G. Naktinienė, R. Petrokienė, D. Svetikienė, K. Vosilytė, J.

Straipsniai / Articles

239

AURELIJA GRITĖNIENĖ

Zabarskaitė. Programuotojas V. Satkevičius. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2012–2016. Prieiga internete: http://bkzd.lki.lt; BŽe rankraštis.

Civjan Tatjana 1990: Цивян Т. В. Лингвистические основы балканской картины мира. Москва: Наука.

Dzežulskienė Judita 2001: Asmenų pavadinimai, reiškiami veiksmažodiniais mobiliaisiais daiktavardžiais (substantiva mobilia). – Acta Linguistica Lithuanica 44, 55–69.

DŽe – Slovník současné litevštiny: šesté (třetí elektronické) vydání, vedoucí redaktor Stasys Keinys. Vilnius: Institut litevského jazyka, 2006; internetová verze, 2011. Přístup online: http://lkiis.lki.lt.

FzŽ – Frazeologický slovník. Připravily Irena Ermanytė, Ona Kažukauskaitė, Gertrūda Naktinienė, Jonas Paulauskas (red.), Zita Šimėnaitė, Angelė Vilutytė. Vilnius: Institut litevského jazyka, 2001. Přístup online: http://lkiis.lki.lt/

Gudavičius Aloyzas 2000: Etnolingvistika. Šiauliai: Šiaulių universitetas.

Jakaitienė Evalda 2010: Leksikologija. Vilnius: Vilniaus universitetas.

Jakaitienė Evalda 1988: Leksinė semantika. Vilnius: Mokslas.

Jasiūnaitė Birutė 1999: Endriejaviškių pejoratyvinė leksika (neigiamieji žmogaus apibūdinimai). – Lietuvių dialektologijos skaitiniai 1. Vilnius: Vilniaus universitetas, 300–325.

Kardelis Vytautas: 2003: Rytų aukštaičių šnektų slavizmų fonologijos bruožai. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Klimavičiūtė Rūta 2012: Asmenis įvardijantys daiktavardžiai: sinonimija ir vartosena. Bakalauro darbas. Vilniaus universitetas.

Kravcova Liudmila: 2013: Šiuolaikinės rusų kalbos asmenis įvardijantys daiktavardžiai kaip pasaulėvaizdžio atspindis (pagal „XXI amžiaus aiškinamąjį rusų kalbos žodyną. Aktualı leksika“). Daktaro disertacijos santrauka. Vilnius: Vilniaus universitetas.

LKŽe – Slovník litevského jazyka 1–20, 1941–2002, elektronická verze, redakční kolegium: Gertrūda Naktinienė (vedoucí redaktorka), Jonas Paulauskas, Ritutė Petrokienė, Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Institut litevského jazyka, 2005 (aktualizovaná verze, 2008). Přístup online: www.lkz.lt.

LKŽP – „Kartotéka dodatků ke Slovníku litevského jazyka. Přístup online: http://lkiis.lki.lt.

Naktinienė Gertrūda 2015: Tarmių faktų pateikimas akademiniame Lietuvių kalbos žodyne. – Tarmės – Europos tautų kultūros paveldas. Vilnius: Mykolo

240

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Asmenų pavadinimai šiaurės panevėžiškių patarmėje

Univerzita Romero, 494–515. Přístup online: http://ebooks.mruni.eu/pdfreader/tarms-europos-taut-kultros-paveldas-dialects-cultural-heritage-european-nations.

Papaūrėlytė-Klovienė Silvija 2007: Lingvistinės kultūrologijos bruožai. Šiauliai: VšĮ Šiaulių universiteto leidykla.

Pečkuvienė Laima 2014: Demenį bendr- turintys asmenų pavadinimai ir jų darybos ypatumai administracinėje kalboje. – Socialinių mokslų studijos 6(3), 648–660. Prieiga internete: file:///C:/Users/vartotojas/Downloads/4059-8713-1-SM.pdf.

Pikčilingis Juozas 1975: Lietuvių kalbos stilistika 2. Vilnius: Mokslas.

PPr – Přísloví a pořekadla. Připravili K. Grigas a A. Jonynas. Vilnius: Státní nakladatelství krásné literatury, 1958.

Rosinėnė Gražina 1978: Žmogaus sudėjimo, jėgos, sveikatos, amžiaus, veiklumo ir darbštumo apibūdinimas zoomorfizmais. – Kalbotyra 29(1), 41–51.

Rosinėnė Gražina 1982: Zoomorfinis žmogaus apibūdinimas lietuvių kalboje (psicholingvistinio eksperimento duomenimis). – Kalbotyra 33(1), 78–87.

Rosinėnė Gražina 1989: Lietuvių kalbos zoomorfizmų semantinės struktūros sistemiškumas. – Baltistica 3(2), Priedas, 384–387.

Ruškys Algirdas 1982: Lietuvių kalbos frazeologizmų, pejoratyviškai apibūdinančių žmogaus charakterio bruožus, semantika ir stilistinės ypatybės. – Kalbotyra 33(1), 88–95.

Ruškys Algirdas 2010: Žmogaus pasaulio atspindžiai endriejaviškių šnektoje. – Lietuvos lokaliniai tyrimai. Kalba. Prieiga internete: http://www.llt.lt/pdf/endriejavas/endriejavas_kalba.pdf.

Vėbra Rimantas 1990: Lietuvių visuomenė XIX a. antrojoje pusėje. Socialinės struktūros bruožai. Vilnius: Mokslas.

PlgŽ – Vosylytė Klementina. Slovník přirovnání. Vilnius: Institut litevského jazyka, 2014. Přístup online: http://lkiis.lki.lt/

Vosyliūtė Anelė, Kasparavičienė Vida, Maniukaitė Gražina, Kocai Elena 2004: Varguomenė: gyvensena ir vertybės. Vilnius: Socialinių tyrimų institutas.

Zabarskaitė Jolanta 2006: Ekspresyvioji lietuvių kalbos leksika ir vartosenos žodynai. – Leksikografija ir leksikologija 1: Aiškinamųjų bendrinės kalbos žodynų aktualijos. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 170–180.

Zinkevičius Zigmas 2006: Lietuvių tarmių kilmė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Zlatkutė Eglė 2011: Žmogų apibūdinantys palyginimai lietuvių kalboje. Bakalauro darbas. Vilniaus universitetas.

Straipsniai / Articles

241

AURELIJA GRITĖNIENĖ

INTERNETOVÉ ZDROJE:

Русско-белорусский словарь. Dostupné na internetu: http://www.skarnik.by.

Словари русского языка. Dostupné na internetu: http://www.gramota.ru/slovari.

Słownik języka polskiego. Dostupné na internetu: http://sjp.pwn.pl/ http://sjp.pwn.pl.

Velký slovník polského jazyka. Dostupné na internetu: http://www.wsjp.pl.

Osobní jména v severní panevėžiškijské nářeční oblasti

SHRNUTÍ

Článek pojednává o 280 osobních jménech ze severní panevėžiškijské nářeční oblasti a z Slovníku litevského jazyka, která odrážejí tělesné vlastnosti, věk, povolání a společenské vztahy člověka. Materiál shromážděný pro tuto studii ukazuje, že v tradičním nářečí se k označování lidí často používají složená slova (v tomto článku se jich rozebírá více než 80) a sufixální deriváty (bylo jich zaznamenáno přibližně 120). Pokud se základové slovo derivátu nebo složeného slova v nářečí stále užívá, osobní jména od něj utvořená mají také tendenci zůstávat v užívání.

Jména označující různé vnější vady tvoří největší sémantickou skupinu, která nepodléhá rychlým změnám. Osobní jména vzniklá metaforizací jsou v nářečí poměrně rozšířená. Často se používají zoomorfismy; běžná jsou také osobní ornitomorfní označení. Jména označující věk se v nářečí zachovala poměrně dobře.

Jména spojená s povoláním, zálibou a společenským postavením podléhají nejrychlejším změnám. Jak povolání v určité oblasti postupně zanikají, jména s nimi spojená se přestávají používat nebo se na ně vzpomíná pouze v souvislosti s minulostí.

Část lexémů mizí ze systému spolu s reáliemi, které buď zanikly, nebo již nejsou oblíbené.

Doručeno 14. července 2016.

AURELIJA GRITĖNIENĖ

Institut litevského jazyka

Petro Vileišio g. 5, Vilnius LT-10308, Litva

[email protected]

242

Acta Linguistica Lithuanica LXXV