ARNOLDAS PROČKINAS

Směry vědeckého výzkumu: současný litevský jazyk, vývoj spisovné litevštiny, dějiny Malé Litvy.

Aldonas Pukis

LITEVSKÉ JAZYKOVÉ HNUTÍ V LETECH 1968–1988

Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2016, 496 p. ISBN 978-609-411-182-2

Když se v myšlenkách vracíš do minulosti, často máš dojem, že vybledly nejen vzdálenější, ale i poměrně nedávné události a lidé – pamatuješ si je nepřesně, jsou opředeny nejrůznějšími pozdějšími interpretacemi. Je štěstí, když se najdou svědkové, kteří tyto události prožili a odhodlají se poctivě a objektivně podělit s veřejností o svou bezprostřední zkušenost. Potomci si tak mohou vytvořit věrnější obraz událostí a jejich aktérů i jejich hodnocení. V tomto ohledu je obzvláště cenná nová kniha Aldonase Pukise Lietuvių kalbos sąjūdis 1968–1988 m.

Název knihy vzbuzuje jisté očekávání, že monografie obsáhne stav litevského jazyka v průběhu všech těch dvaceti let, celé hnutí. Aldonas Pukis si však ve skutečnosti takový úkol nekladl: „Cílem monografie je popsat etapu kolektivní ochrany, kodifikace a rozvoje litevského jazyka (1968–1988), spojenou s činností jazykových sekcí a Republikové komise, a zhodnotit ji z věcného i ideologického hlediska“ (s. 11)¹. Při hodnocení této činnosti tedy neztrácejme ze zřetele autorův vymezený cíl, který představuje velkou, možná dokonce zásadní část litevského jazykového hnutí těchto dvou desetiletí, ale něco přesto ponechává stranou.

Vybrané aspekty stavu litevštiny (řekl bych spisovné litevštiny) v uvedeném období a snahy o jeho zlepšení dnes nikdo nedokáže objasnit lépe než Aldonas Pukis. Stál v samém centru, či jádru tohoto hnutí. Vedle něj bychom z mnoha účastníků hnutí mohli jmenovat snad doc. Jonase Zemvalda Balkevičiuse (1923–2000), který v letech 1964–1975 zastával funkci proděkana fakulty a v letech 1979–1985 byl děkanem Filologické fakulty Vilniuské univerzity. Tito dva jazykovědci se charakterem své činnosti značně lišili, ale podle mého názoru,

¹ Zde i dále jsou za citacemi v závorkách uvedeny stránky recenzované knihy.

Straipsniai / Articles

301

ARNOLDAS PIROČKINAS

lze je považovat za vůdce pojednávaného jazykového hnutí a iniciátory mnoha jeho akcí. Rozdíl v jejich činnosti bych si dovolil přirovnat ke společnému působení bratrů Algirdase a Kęstutise ve 14. století při boji s Řádem německých rytířů. Aldonas Pupkis bude jako Kęstutis každý den sedět v sedle s mečem v ruce a bezprostředně se starat o organizační záležitosti hnutí, zatímco J. Balkevičius se jako kdysi Algirdas zapojoval, když bylo třeba překonat zvlášť složité překážky. Pomáhala mu přitom výjimečná schopnost vzbuzovat v ostatních nadšení a souhlas – vlastnost daná charismatem. Těmto dvěma nejaktivnějším a nejnápaditějším vůdcům litevské jazykové fronty pomáhali svým působením Viktoras Alekna, Vytautas Ambrazas, Antanas Balašaitis, Vytautas Būda, Aleksas Girdenis, Jonas Klimavičius, Pranas Kniūkšta, Antanė Kučinskaitė, Vitas Labutis, Vitalija Maciejauskienė, Jonas Palionis, Aldona Paulauskienė, Juozas Pikčilingis, Albertas Rosinas, Bronys Savukynas, Bonifacas Stundžia, Jonas Šukys, Kazys Ulvydas, Aleksandras Vanagas, Regina Vencutė, Vytautas Vitkauskas, Zigmas Zinkevičius, Jonas Žemaitis, Aleksandras Žirgulys, Kazimieras Župerka a další. Jejich pomoc a přínos nebyly co do rozsahu a povahy zcela stejné, ale v monografii se jim i těm, kteří zde nebyli zmíněni, dostalo náležitého prostoru.

Velký zástup aktivních pomocníků umožnil oběma vůdcům hnutí, jako větve tvořící korunu stromu, odolat náhlým poryvům drsného větru, dodával jim sebedůvěru a odhodlání, a někdy snad i obezřetnost. Za bolševického režimu byla tato posledně jmenovaná vlastnost pro jazykové správce obzvlášť užitečná. Ani poté, co Nikita Chruščov v roce 1956 oficiálně odsoudil satrapický systém Josifa Stalina, nebyly možnosti porobených národů v Sovětském svazu samostatně rozvíjet vlastní národní kultury a jazyky příliš velké a byly nerovné. Postupem času jim začali, byť subtilněji, ještě důrazněji vnucovat Leninův jazyk. Kdo by chtěl, mohl by se s metodami a proměnami tohoto vnucování podrobněji seznámit z knihy Zigmo Zinkevičiuse vydané v roce 1994 Dějiny litevského jazyka. VI. Litevština v novověku. Litevský národ a jeho jazyk za staletí několikrát zakusily útlak, ale to, co musely prožít v letech 1940–1950, se nedá s ničím srovnat. Zvlášť krutá byla léta 1940–1941 a 1944–1953, kdy řádila nejkrvavější bakchanálie Stalinova režimu.

Je třeba se podivit, že ani za tak drsných podmínek zcela neustala péče o kulturu litevského spisovného jazyka. Snaha chránit jazyk před nežádoucím vnějším vlivem pokračovala, byť značně oslabená. Dalo by se říci, že v Litvě ovládané bolševiky se bez jakýchkoli revolučních změn pokračovalo v „buržoazní“ tradici litevského spisovného jazyka. Když se země v roce 1940 ocitla v Sovětském svazu, nejeden Litevec, který věděl více o tam prosazovaném nivelizování národů, se jistě obával, že moskevští dosazenci začnou „reformovat“ litevštinu, zejména její pravopis, podle vzoru měsíčníku Priekalas, vydávaného v Moskvě v letech 1931–1938: zruší rozlišování dlouhých

302

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Aldonas Pukis. Lietuvių kalbos sąjūdis 1968–1988 m.

a krátkých samohlásek, začnou vnucovat doslovné překlady ruských termínů. Nakonec se dokonce začaly šířit zvěsti, že bude zavedena cyrilice: že se zopakuje zákaz písma založeného na latince. Naštěstí se nic z toho nestalo. Proč? Uveďme několik důvodů, ale tentokrát o nich nebudeme mluvit. Stačí říci, že „diktatura proletariátu“ ponechala určitý prostor pro svobodnou správu litevského jazyka. Tento prostor se snažily využít národně vyspělé síly, které vyrostly v nezávislé Litvě v letech 1918–1940.

V prvních sovětských letech, po uzavření veškerého „buržoazního“ tisku a „reakčních“ organizací, zůstaly naživu Gimtoji kalba a Litevská jazyková společnost. Časopis to neměl snadné: ve druhé polovině roku 1940 formálně vyšlo podle plánu pět čísel, ale fakticky byla sloučena do dvojčísel – seš. 6–8 (76–78) a seš. 9–10 (79–80). V roce 1941, do začátku války 22. června, tedy v prvním pololetí, vyšel pouze jeden sešit, 1–3 (81–83).

Časopis i společnost se v těch letech přestěhovaly do Vilniusu. Ačkoli v mnohem menší míře, v Gimtoji kalba i v několika denících patřících komunistické straně vyšel tu a tam článek vyzývající k péči o čistotu jazyka a o správný překlad ruských termínů do litevštiny.

Už na samém počátku, v červnu a červenci, zazněly v tisku hlasy pravopisných revolucionářů, že nadešel čas svrhnout jho pravopisu Jona Jablonskise. Například známý a činorodý pedagog Antanas Busilas rychle navrhl nové vládě, aby nařídila reformovat pravopis určený ke každodennímu užívání, aby nebyl zbytečně zatěžován označováním kvantity samohlásek (zejména délky), aby byla odstraněna paralelní písmena y a i, ū a u a další a aby se modifikace hlásek snad označovaly – či neoznačovaly, A. P. – diakritickými (= doplňkovými) znaménky².

Tento článek časopis Gimtoji kalba, redigovaný redakční komisí (Petras Jonikas, Antanas Salys a Pranas Skardžius), ve své „Přehledové rubrice“ komentoval poměrně příznivě. Tento příznivý postoj mohl pramenit z toho, že Pranas Skardžius nezapomněl na křivdu způsobenou zrušením projektu „čárkovaného“ pravopisu Antanem Smetonou v roce 1934. Byl to signál k zahájení diskuse o pravopisu. Po přerušení vycházely články také v denících⁴.

Pozornost věnovaná jazykové kultuře⁵, byť ne příliš intenzivní, zcela neustala. Na první pohled se tedy mohlo zdát, že vnucený režim (ve skutečnosti oku-

² A. Busilas. Pravopisná reforma – aktuální záležitost. – Lietuvos aidas, 1940-07-05, č. 316 (525), s. 3.

³ Gimtoji kalba, 1940, seš. 6–8(76–78), s. 109–110.

⁴ Žr. Adelė Ubeikaitė. Lietuvių kalbotyra. 1930–1943. Literatūros rodyklė. Vilnius, 1990. Nr. 189, 193, 194, 196, 194, 1937, 1942.

⁵ Viz tamtéž, č. 134, 141, 153, 175, 192, 152, 160, 161, 165, 167, 169, 170, 174, 175, 218.

Recenzijos / Reviews

303

ARNOLDAS PIROČKINAS

(národní režim) neměl v úmyslu potlačovat ani zcela dusit snahy o pěstování litevštiny. Kdo ví, jakým směrem by se všechno ubíralo v průběhu těch více než tří let, kdy byla Litva „osvobozena“ z „pout diktatury proletariátu“.

Koncem prosince 1944 se Litva znovu ocitla v náručí Moskvy. Tentokrát se její situace výrazně lišila od roku 1940: země přišla o mnoho obyvatel. Deportace, evakuace, migrace a úmrtí značně prořídily řady inteligence. Rozsah ztrát do jisté míry ilustrují počty učitelů na obnovované Vilniuské univerzitě koncem léta 1944: tehdy se jich sešlo 24 profesorů a docentů (31%), 34 členů mladšího personálu (22%), 32 pracovníků hospodářské správy (31%) a asi 600 studentů (22%)⁶. Časem tato procenta vzrostla, ale trvalo nejednu řadu let, než vyrostla nová generace, která se svou kvalifikací vyrovnala starým odborníkům.

Řady litevských lingvistů přišly o mimořádně aktivní a vysoce kvalifikované pracovníky Antanase Salise, Pranase Skardžiuse, Petra Jonikase, Leonardase Dambriūnase, Petra Būtėnase a Jonase Martynase Laurinaitise. Do Německa v létě 1944, když vyšlo najevo, že Litva bude znovu zotročena pomstychtivou Moskvou, odešla řada schopných učitelů litevštiny, kteří do té doby úspěšně působili na gymnáziích.

V Litvě zůstal jediný autoritativní znalec litevštiny, Juozas Balčikonis. Jeho hodnotu brzy uznala i sovětská vláda: v roce 1946 byl zvolen členem Akademie věd a téhož roku mu byl udělen titul profesora. Jmenován ředitelem Ústavu litevského jazyka, věnoval se redigování akademického Slovníku litevského jazyka a práci na katedře litevského jazyka Vilniuské univerzity: v letech 1944–1950 byl jejím vedoucím. Je možné jednou či několika větami zhodnotit zásluhy J. Balčikonise o litevštinu v těchto letech. Nebude chybou říci, že litevským jazykovým odborníkům, kteří absolvovali Vilniuskou univerzitu v letech 1944–1960, nejvíce vdechl inspiraci a posílil jejich oddanost oboru. Patrně se nemýlíme, když říkáme, že v letech, kdy vedl ústav a katedru litevského jazyka, hledal a nacházel dobré pomocníky, pilné lingvisty.

Jedním z prvních, kdo byl v roce 1944 pozván na katedru litevského jazyka, byl Juozas Senkus (1907–1970), v roce 1945 pak Jonas Kruopas (1908–1975). Když je strážci ideologie v roce 1951 přinutili katedru opustit, ředitel J. Balčikonis je zřejmě svým přičiněním přijal do Ústavu litevského jazyka. V roce 1949 začal na katedře působit jako vyučující Kazys Ulvydas (1910–1996). I jeho J. Balčikonis pozval do Ústavu litevského jazyka. Tito tři lingvisté absolvovali vysokou školu ještě před rokem 1940 a měli už zkušenosti s výukou na vysokých školách. Jeho pozornost však záhy upoutali i pováleční absolventi univerzity a ti, kteří ji právě dokončovali. Tak byla v roce 1947 na katedru přijata Julija Žukauskaitė (1906–2002), která získala diplom v roce 1946. Ještě během studia začal Zigmas Zinkevičius

6 Vilniaus universiteto istorija. 1940–1979. Vilnius: Mokslas, 1979, p. 46.

304

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Aldonas Pukis. Lietuvių kalbos sąjūdis 1968–1988 m.

pracovat na katedře jako laborant – bylo to jasné znamení, že na katedře zůstane. V roce 1950 se stal rovnou vyučujícím. Jonas Palionis, který absolvoval univerzitu v roce 1948, byl nejprve přijat do tříleté aspirantury, jež mu umožnila získat hodnost kandidáta věd (dnes doktora věd). Lze předpokládat, že J. Balčikonis shromažďoval talentované a pracovité mladé lidi také v Ústavu litevského jazyka.

Obsazovat obě instituce pracovníky bylo po celou dobu velmi obtížné. V prvním poválečném desetiletí zvlášť doléhala tíživá atmosféra krutého režimu⁷. Odborníky na litevštinu kromě jiného svazovalo také politizované „nové učení“ Nikolaje Mara (Nikolaj Jakovlevič Marr, 1864–1934), které v Sovětském svazu převládalo a kategoricky odmítalo historickou srovnávací jazykovědu jako buržoazní vědu. Po roce 1944 nebyla obnovena ani Společnost litevského jazyka, přerušená za hitlerovské okupace, ani Gimtoji kalba. Nepochybně to bylo způsobeno nepřátelstvím Komunistické strany Litvy a jí inspirované vlády.

Přesto bychom se mýlili, kdybychom tvrdili, že jazyková kultura litevštiny byla až do roku 1968 zcela potlačena. Nějaká péče se projevovala jak před odmítnutím pseudoteorií N. Mara v červnu 1950, tak tím spíše později. Snadno se o tom přesvědčíme pohledem na tehdejší bibliografii – Lietuvių kalbotyra⁸. Do dvou oddílů publikace – „Pravopis. Transkripce“ (s. 132–137) a „Jazyková kultura“ (s. 138–142) – jsou zařazeny texty o normování litevštiny publikované v letech 1944–1960. Ve skutečnosti jich je více: o problémech jazykové kultury se pojednává i v tom či onom článku z jiných oddílů. Přesto jich je poměrně málo. Články o jazyce nevycházely jen v odborných novinách Literatūra a menas nebo Tarybinis mokytojas, ale také v stranickém orgánu Tiesa. Dokonce i jeho odpovědný redaktor, který si vzpomněl, že kdysi psal v Gimtoji kalba, otiskl v těchto novinách v roce 1957 svůj článek „Když nasloucháme některým řečníkům“, podepsaný pseudonymem A. Žėris.

Tyto publikace ukazují, že potřeba pečovat o jazykovou kulturu, pociťovaná už před rokem 1940, byla tak naléhavá, že jí stranický tisk musel vyhovět alespoň několika články. Tuto potřebu podporovaly i další faktory. Například Slovník litevského pravopisu, vydaný v roce 1948 v nákladu 20 000 výtisků Lietuvių kalbos rašybos žodynas, učinil jazykovou kulturu aktuálnější. Pro stabilizaci tehdejší litevštiny měly zvláštní význam Vybrané spisy Jonase Jablonskise, vydané ve dvou svazcích v letech 1957 a 1959 Rinktiniai raštai⁹, a úvodní studie jejich sestavovatele Jonase Palionise v každém svazku (v I. svazku

⁷ Tato otřesná atmosféra je velmi podrobně vylíčena v knize: Zigmas Zinkevičius. Lietuvių kalbos istorija. 6. Lietuvių kalba naujaisiais laikais. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1994, s. 44–76.

⁸ Lietuvių kalbotyra. 1944–1960. Vilnius: Laiškų ir žurnalų leidykla, 1963.

⁹ Jonas Jablonskis. Vybrané spisy 1–2. Vilnius: Státní nakladatelství politické a odborné literatury, 1957–1959.

Recenzijos / Reviews

305

ARNOLDAS PIROČKINAS

„J. Jablonskis a jeho učebnice litevštiny“, ve II. svazku „J. Jablonskis a jeho jazykové opravy“. Tato publikace, vydaná v nákladu rozmnoženém na strojích (každý svazek v 10 000 výtiscích), nepochybně významně ovlivnila další normování litevského spisovného jazyka: poskytovala odpovědi na nejrůznější otázky a podněcovala širokou veřejnost, aby si vážila svého rodného jazyka. Péči o něj zvláště popularizovalo rozhodnutí Kazysa Ulvydase (nejspíš ne bez podnětu J. Jablonského Rinktinių raštų) pravidelně vysílat rozhlasový pořad Mūsų kalba, který trval až do roku 1984.

Nelze vyloučit, že litevské jazykovědce i další lidi, kteří si vážili rodného jazyka, povzbuzoval k aktivnějšímu rozvíjení jazykové kultury příklad litevských emigrantů, kteří se ocitli v Německu a USA. Například v západním Německu Pr. Skardžius, St. Barzdukas, J. M. Laurinaitis, Izabelė Matusevičiūtė a spisovatel Juozas Balčiūnas, známý pod pseudonymem Juozas Švaistas, již 6. listopadu 1946 ve württemberském táboře Redorf (západní Německo) oznámili, že je třeba obnovit předválečnou Litevskou jazykovou společnost. Dne 8. února 1947 se konal její první sjezd, kterého se zúčastnili 3 členové ze 17 zájemců o členství ve společnosti. Když většina členů odjela do USA, činnost společnosti v západním Německu v roce 1949 ustala. Dne 16. září 1950 se v Chicagu konala ustavující schůze pobočky společnosti, které se zúčastnilo 19 pozvaných členů. Zvolenou správu vedl do roku 1956 P. Jonikas, jehož poté vystřídal právník Aleksandras Dundulis. Po několika letech vzrostl počet členů pobočky na 102.

V činnosti chicagské pobočky vynikají dvě věci: jazykové pořady vysílané v letech 1952–1955 v chicagských litevských rozhlasových programech a obnovené vydávání časopisu Gimtosios kalbos v roce 1958. Úspěšná iniciativa chicagských Litevců pravděpodobně sotva mohla nezaujmout i ty, kdo v Litvě působili v oblasti jazykové kultury. A to mohlo jen posílit jejich odhodlání překonat všechna omezení a podezření z nacionalismu a vštěpovat veřejnosti uvědomělý vztah k jejímu rodnému jazyku.

Podmínky pro rozvoj jazykové kultury v Litvě se po Stalinově smrti poněkud zlepšily, protože se zmírnil politický a ideologický režim. Zdá se, že z našich historiků nikdo nevěnoval pozornost iniciativě Lavrentije Beriji, který se chtěl stát prvním tajemníkem, posilovat v republikách národní kádry. Devět měsíců po Stalinově smrti byl Berija zastřelen, jeho iniciativa však nebyla odvolána: mnoho kádrů vyslaných do Litvy z Moskvy naši zemi opustilo. Na jejich místa nastoupili místní představitelé, kteří přesto přistupovali k litevštině mnohem vstřícněji než příchozí z Archangelska, Novosibirsku či samotné Moskvy. Mějme na paměti, že prvky národní kultury byly v jednotlivých republikách posuzovány velmi rozdílně. Co bylo v jedné republice zcela jednoduché a běžné, bylo v jiné zakázáno. Rozdíly se vyskytovaly dokonce i ve třech pobaltských republikách, kde měly národní jazyky poměrně největší prostor. Například v Estonsku nepřetržitě působila Estonská jazyková společnost a vycházel její časopis

306

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Aldonas Pupkis. Lietuvių kalbos sąjūdis 1968–1988 m.

její časopis. Litevci naproti tomu všemožně bránili obnovení Litevské jazykové společnosti a jejího oficiálního orgánu Gimtąją kalbą. Muselo uplynout sedm či osm let od roku 1968, než se litevským jazykovým nadšencům podařilo vydat časopis pod jiným názvem.

V knize Aldonase Pupkise Lietuvių kalbos sąjūdis 1968–1988 m. je uvedeno několik skutečností osvětlujících stav litevštiny před začátkem tohoto hnutí. Hlavní pozornost je však, jak již bylo řečeno, věnována kolektivní ochraně litevského jazyka. Zde, v této recenzi a představení knihy čtenářům, je stav do roku 1968 rozebrán podrobněji, aby jasně vyniklo, v jak obtížných podmínkách se vedoucím hnutí podařilo rozvíjet jeho činnost. Prosíme tedy, aby tato část textu nebyla chápána jako kritika knihy, nýbrž jako její určitý doplněk. U takových studií, jakou je kniha A. Pupkise, není namístě vznést výhrady, že v ní něco postrádáme. Spokojme se s tím, co autor knihy dokázal čtenáři předložit, a radujme se z toho.

V pojednávané knize je ukázáno, jak se poté, co představitelé moci neschválili založení Litevské jazykové společnosti, aktivní jazykovědci Vilniuské univerzity a Litevského jazykového institutu, podporovaní předsedou Akademie věd Juozasem Matulisem a spisovateli Antanasem Venclovou a Kostasem Korsakasem, chopili iniciativy a pokusili se zákaz obejít. Vznikl nápad zřídit litevskou jazykovou sekci při Litevské společnosti pro ochranu památek a vlastivědu, jejímž předsedou ústřední rady byl Vytautas Jakelaitis. K uskutečnění tohoto záměru významně přispěl rektor Vilniuské univerzity Jonas Kubilius. Dne 11. prosince 1967 se v aule Vilniuské univerzity (Čiurlionio g. 21) konala ustavující schůze litevské jazykové sekce vilniuské městské pobočky této společnosti. O tom, jak aktuální tato akce byla, svědčí účast přibližně 400 lidí. Kniha uvádí více než 30 významných městských intelektuálů (viz s. 24). K nim je třeba připočítat 13 zvolených členů rady sekce. Za určitý pokus „legalizovat“ založenou sekci v očích strany je třeba považovat i zvolení Klemense Bagarauskase, vedoucího oddělení redakce časopisu Komunisto, do rady.

Téhož dne se po schůzi konalo zasedání rady, na němž bylo zvoleno její vedení – předsedou Jonas Balkevičius, místopředsedou Vytautas Ambrazas a tajemnicí Lilija Kudirkienė. Poté rada zřídila dalších 8 komisí, jejichž úkolem bylo organizovat práci sekce v konkrétních oblastech. O veřejném jazyce se měla starat například komise pro reklamu a informace, o jazyce tisku tisková komise. Zvláštní komise spravovala poradenské středisko. Zvláště významným opatřením pro činnost sekce byly pravidelné lituanistické pondělky, které začaly na základě tehdy přijatého usnesení. Kniha o nich podrobně pojednává (s. 39–42). Konaly se 7–9krát ročně ve Sloupovém sále Vilniuské univerzity (nyní Malá aula). Autor knihy je zhodnotil takto: „Jde skutečně o jedinečný jev v dějinách praktického užívání litevského jazyka a kultury vůbec, který nepřerušil

Recenzijos / Reviews

307

ARNOLDAS PIROČKINAS

dvě desetiletí činnosti a skončil svou práci teprve před velkým zvratem v dějinách národa“ (s. 40).

Práce sekce jsou přehledně popsány v rozsáhlé druhé kapitole „Činnost sekce litevského jazyka ve Vilniusu“ (s. 36–108). Během její existence se vystřídalo osm výborů. Každý z nich měl dvouleté funkční období. Výboru vedeného J. Balkevičiusem vystřídal 15. 12. 1969 druhý výbor, kterému předsedal Zigmas Zinkevičius. Třetí výbor vedl Juozas Pikčilingis, předsedou čtvrtého výboru se 2. 12. 1974 stal Jonas Palionis, předsedou pátého výboru byl od 1. 11. 1976 Vytautas Būda; ten byl 9. 10. 1976 vystřídán výborem vedeným Bronisem Savukynasem. Dne 3. 12. 1980 začal výboru podruhé předsedat Juozas Pikčilingis. Poslední výbor byl zvolen 13. 12. 1984 a předsedala mu Regina Venckutė.

Vedení sekce se měnilo. V jejím čele působili lidé s poměrně rozdílnými názory i povahami. Proto dnes velmi podivně znějí bláboly některých představitelů naší „liberální“ lingvistiky o tehdy vládnoucím diktátorském bolševickém režimu v kultuře litevského jazyka. Hnutí za jazykovou kulturu bylo tak masové a spontánní, že by je nedokázaly vyvolat žádné zákeřné záměry strany či vlády. Ačkoli sekce nebyla samostatnou organizací, vedení Společnosti pro ochranu památek a vlastivědu jí umožňovalo pracovat a ve Vilniusu ji nijak neomezovalo. A. Pupkis zhodnotil situaci sekce velmi příznivě: „Ke cti vedoucích představitelů Společnosti je třeba říci, že během celých dvou desetiletí spolupráce nedošlo k žádným výraznějším pokusům brzdit či regulovat činnost sekce, vnucovat jí nepřijatelné formy práce nebo zasahovat do jejích vnitřních záležitostí. Pravda, museli jsme se podřídit obecným ideologickým zásadám Společnosti a zažít určitý tlak ze strany institucí dohlížejících na její činnost, ale ze strany Společnosti nedošlo k žádným větším omezením ani projevům nesouhlasu. Úspěšná činnost sekce do značné míry závisela na vstřícném postoji vedení Společnosti a na skutečné pomoci poskytované v různých oblastech činnosti sekce“ (s. 39).

A oblasti činnosti sekce byly skutečně rozmanité, široké a významné. Bez nadsázky lze říci, že co do záměrů, rozsahu a masovosti jim nemohla konkurovat činnost Společnosti litevského jazyka, která působila v nezávislé Litvě před rokem 1940. Ve srovnání s prací, kterou sekce litevského jazyka vykonala během těchto dvou desetiletí, působí příspěvek dnešní Společnosti litevského jazyka ke kultuře našeho jazyka velmi, velmi skromně.

Na rozdíl od dneška tehdy nebylo slyšet „moudré“ hlasy, které by zpochybňovaly smysluplnost péče o kulturu litevského spisovného jazyka. A. Pupkis, který je vůči lidem zastávajícím opačné názory zpravidla zdrženlivý, jednou přece jen nevydržel a alespoň v poznámce pod čarou upozornil čtenáře na výroky odmítající současnou tradiční úpravu litevského jazyka: „Toto politevšťování a pěstování veřejného jazyka představitelé současného neoliberálního směru“},{

308

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Aldonas Pupkis. Lietuvių kalbos sąjūdis 1968–1988 m.

sociolingvisté a historikové považují za „přímé zasahování do každodenního života, pronásledování kteréhokoli člena společnosti, přímé porušování lidských práv, projev komunistického drilu a další zla, a snaží se tak celou tehdejší činnost členů jazykové sekce zcela očernit (viz Raila, Subačius 2012)“ (s. 51). Takto shrnuté jsou myšlenky článku E. Raila a P. Subačiuse „Vševědoucí a všeznalý opravář“ (Naujasis židinys–Aidai, 2012, č. 3, s. 153–163), které jsou příznačné pro celou frontu bojující proti politevšťování jazyka. Tyto myšlenky vedou k jedné vtipné anekdotické odpovědi na otázku, jaký je rozdíl mezi genialitou a hloupostí. Genialita má přece jen své meze, kdežto hloupost je bezbřehá. Ačkoli analogie není důkazem, zde by se hodila. Kodifikaci jazyka lze přirovnat ke stanovení pravidel silničního provozu. Rozdíl je v tom, že jazyk je ve srovnání s dopravou nesmírně složitým jevem. Proto je jeho regulace mnohem obtížnější a problematičtější, ale stejně jako regulace dopravy je nevyhnutelná, chceme-li, aby účinně plnil svou funkci.

Mimořádně rozvinuté hnutí za kulturu litevského jazyka během těchto dvou desetiletí je popsáno v sedmi rozsáhlých kapitolách knihy. Doplňují je „pomocné“ části: „Úvod“ (s. 9–12), „Závěrečné poznámky“ (s. 450–455), „Přílohy“ (s. 456–457), „Prameny“ (s. 458), „Literatura“ (s. 459–474), anglické resumé „Lithuanian Language Movement in 1968–1988“ (s. 475–481) a „Rejstřík osob“ (s. 482–494).

Obsah zmíněných sedmi rozsáhlých kapitol jednoduše nelze představit v přehledovém článku — jsou totiž nabity nejrůznějšími údaji. Co tedy dělat?

Protože se v poslední době objevili jazykoví ideologové, kteří se snaží líčit tehdy vzniklé hnutí za jazykovou kulturu jako něco národu vnuceného „shora“ či „zvenčí“, uveďme fakta, která tuto verzi vyvracejí a ukazují, že šlo o široký, masový jev. Například druhá kapitola „Činnost sekce litevského jazyka ve Vilniusu“ obsahuje podkapitolu „Práce v tisku“ (s. 83–100), v níž A. Pupkis přibližuje úsilí členů sekce seznamovat veřejnost s její činností prostřednictvím různých informačních médií — tisku, rozhlasu i televize. V tomto ohledu byly obzvlášť nápomocné Vakarinės naujienos. Kniha uvádí, že do roku 1988 bylo v těchto novinách zveřejněno téměř půldruhého sta článků o jazykové praxi; připočteme-li různé informace o schůzích, přehledy sešitů sekce a přehledy Mūsų kalbos, které z nich vyrostly, bylo by těchto textů celkem přes 500.

V této podkapitole je popsáno celkem 35 novin a časopisů, které v různé míře zveřejňovaly materiály o litevském jazyce. Na prvním místě jsou uvedeny oficiální noviny vlády Tiesa a orgán komsomolu Komjaunimo tiesa. Tyto noviny nebyly důslednými a horlivými zastánci ochrany jazyka. Přesto i články o litevském jazyce, které vycházely jen příležitostně, dodávaly ostatním novinám a časopisům určitou odvahu, aby se více či méně aktivně

Recenzijos / Reviews

309

ARNOLDAS PIROČKINAS

zapojit se do jazykového hnutí, a některá periodika se od zdrženlivosti Tiesos značně vzdalovala. Například měsíčník Mokslas ir gyvenimas podle výpočtu A. Pupkise během těch desetiletí otiskl několik set článků věnovaných litevštině. Z nich „asi pětina přímo souvisela s jazykovou kulturou“ (s. 91). Několik set jazykovědných článků za tu dobu zveřejnil měsíčník Tarybinė moteris. Autor knihy zdůraznil, že jeho jazyková rubrika „byla, ať už jakkoli, nejserióznější v celém tehdejším periodickém tisku“ (s. 93). Několik let rubriku vedla Antanė Kučinskaitė a od roku 1975 Aldona Paulauskienė. O rubrice, kterou spravovaly, se A. Pupkis v této knize vyjádřil pochvalně: „Od rubrik v jiných novinách a časopisech se tato lišila tím, že byla dobře naplánovaná, tón jejích článků nebyl ani tak kritický jako spíše žádající a apeloval na lidské city“ (s. 82).

Čtenářům ponecháme, aby se s touto velmi informativní podkapitolou seznámili sami, a stručně představíme podkapitolu „O lidech v sekci“ (s. 101–107). Těch lidí bylo velmi mnoho a byli velmi různorodí. Aktivisté sekce jsou zde uvedeni ve třech skupinách. První skupinu tvoří, řekněme, přední vzor hnutí – nejaktivnější, vedoucí a zvláště vynikající účastníci jazykové kultury, většinou ti, kteří mají vědecké hodnosti a jsou jazykovými odborníky. Protože jejich životopisy jsou dostupné v encyklopediích a příručkách, jsou zde uvedena pouze jejich příjmení a jména. Do druhé skupiny jsou podle příjmení (abecedně) zařazeni ti, kteří se rovněž téměř všichni objevují v informačních publikacích, ale na rozdíl od první skupiny se na jazykové kultuře podíleli skromněji. Třetí skupina je největší a jsou v ní vyjmenováni aktivisté. K nim je třeba připočíst dalších 21 osob, které byly s odůvodněním, že se o nich „ví méně encyklopedických údajů“ (s. 102), uvedeny stručnými biografickými poznámkami. Většinou jde o filology, ale najdeme mezi nimi také fyzika, akademika Adolfa Jucyse, biologa, básníka a jazykovědce Jonase Jurevičiuse, vyučujícího na Vilniuském inženýrském stavebním institutu Valdemarase Michałauskase, matematika Petrase Rumšase, geologa Eduardase Vodzinskase a vedoucího katedry radiotechniky Vilniuského inženýrského stavebního institutu Jonase Stanaitise. Stručně je zde představen Albinas Kilikevičius, který je v Mažojoje lietuviškoje tarybinėje enciklopedijoje charakterizován jako „účastník revolučního hnutí“; v roce 1927 byl dokonce litevským soudem odsouzen k trestu smrti, ale poté, co podal prezidentovi žádost o milost, byl v roce 1932 propuštěn z vězení¹⁰. Tato okolnost mu pravděpodobně znemožnila návrat k sovětské moci.

Tam, kde se ke společné činnosti sdružuje mnoho lidí, se nevyhnutelně projevuje také mnoho různých názorů. O názorových rozdílech mezi účastníky jazykového hnutí se kniha rovněž krátce zmiňuje. Byli „tradicionalisté neboli konzervativci“, byli i „novátoři neboli inovativci“ a také takoví, kteří se snažili držet „střední linie“.

¹⁰ Mažoji lietuviškoji tarybinė enciklopedija. 2. K–P. – Vilnius: Mintis, 1968, s. 137.

310

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Aldonas Pupkis. Lietuvių kalbos sąjūdis 1968–1988 m.

A. Pupkis zdůrazňuje: „Všichni měli své názory, někteří zastávali poměrně kategorická stanoviska, ale jednání nikoho nevedlo ke skandálům ani nepřátelským diskusím (ostatně to nebyla doba skandálů)“ (s. 446). Autorovo tvrzení, že „všechny spojovala především odpovědnost za osud mateřského jazyka (s. 448) a že nejdůležitějším výsledkem bylo, že se podařilo zachovat páteř jazykové struktury, její nejdůležitější části a opory“ (s. 449), je proto zcela oprávněné. Správné pochopení nebezpečné situace, v níž se litevština ocitala, umožnilo jazykovému hnutí za jazykovou kulturu, které vzniklo ve Vilniusu, stát se velmi přitažlivým vzorem pro vzdělance z dalších litevských měst a okresů, kteří se obávali o osud mateřského jazyka. Obdobné jazykové sekce vznikaly v Kaunasu, Klaipėdě, Šiauliai a Marijampolė. A. Pupkis tento vývoj a potřebu jeho koordinace poměrně obsáhle popisuje ve třetí kapitole „Republiková jazyková komise a její činnost“ (s. 109–217). Za tímto účelem schválilo prezidium Společnosti pro ochranu památek a vlastivědu dne 30. ledna 1970 koordinační komisi, která se později začala nazývat Republikovou jazykovou komisí. Jejím předsedou se stal Jonas Balkevičius. Tato komise věnovala mnoho času a úsilí shromažďování jazykových dokladů. Během těch dvaceti let zaznamenali vlastivědní pracovníci z okresů a měst téměř milion kartiček s jazykovými příklady. V letech 1976–1986 komise zorganizovala 11 expedic v jedenácti okresech.

V podkapitole této kapitoly „Vydavatelská činnost“ (s. 127–193) se ukazuje, s jakým úsilím se komisi podařilo překonat právo moskevských institucí neudělit povolení k vydávání periodika a vytvořit vlastní tiskový orgán, který dostal název Mūsų kalbos. Historie tohoto periodika, která vyvrací výmysl, že hnutí za jazykovou kulturu bylo řízeno stranou, stojí za podrobnější vyprávění. Všechno začalo tím, že na schůzi sekce litevského jazyka města Vilniusu dne 7. května 1968 vznikla myšlenka vydat leták s tezemi z referátu přednášející Nijolė Sližienė o kancelářském jazyce. Díky úsilí výkonného výboru města Vilniusu byl takový leták vytištěn. Sekce rozeslala po jednom či několika jeho výtiscích různým úřadům a organizacím. Ty si jej pak rozmnožily podle svých potřeb. Ještě téhož roku se po další schůzi znovu řešilo, co dělat. Předseda sekce J. Balkevičius se obrátil na rektora univerzity Jonase Kubiliuse s dotazem, zda by univerzita mohla takové letáky rozmnožovat na svém rotaprintu jako materiál pro studenty. Rektor s tím souhlasil. Po vydání druhého a třetího letáku vyvstal problém s papírem. Předseda Tiskového výboru Rady ministrů Feliksas Bieliauskas přidělil univerzitě několik tun papíru, aby mohla rozmnožovat budoucí letáky. V roce 1971 vyšel první leták nazvaný Mūsų kalbos. Ve skutečnosti už nešlo o leták, ale o publikaci se znaky časopisu. Jako odpovědný redaktor v něm byl uveden A. Pupkis. Obsahoval čtyři články a rubriky „Náš kalendář“, „Píšou nám“ a „Kronika“. Uvedený náklad činil 2000 výtisků a cena 11 kopějek. Od „běžných“ časopisů se lišil tím, že byl tištěn na rotaprintu a vycházel nelegálně, ne

Recenzijos / Reviews

311

ARNOLDAS PIROČKINAS

jako časopis. Po celou dobu proto hrozilo nebezpečí (naštěstí se nenašli žádní udavači), že oddělení Glavlitu působící v Litvě (ruská zkratka složeného názvu Glavnoje upravlenije po delam literatury i izdatelstv „Hlavní správa pro literární a nakladatelské záležitosti“) nakonec uzná toto pokračující periodikum za časopis a svévolné vydavatele za to potrestá. Když se toto nebezpečí stalo zcela reálným, Mūsų kalbą zachránili zástupce vedoucího kulturního oddělení ústředního výboru strany Jonas Bielinis, univerzita a ministerstvo vysokého a odborného školství. Nakonec 11. října 1979 Státní výbor pro nakladatelskou činnost, polygrafii a obchod s knihami povolil, aby Mūsų kalbą bylo označeno za zakázkovou publikaci nakladatelství „Mokslas“. Problémy s časopisem Kalba byly nakonec vyřešeny v roce 1990, kdy v Litvě, která znovu získala nezávislost, začala vycházet Gimtoji kalba.

Historii tohoto periodika dobře vystihují verše z jedné básně Janiny Degutytė: „Snaží se jeden vichr smést, / jako bratři podpírají další.“ Lidé, kteří na vlastní kůži nezažili tehdejší život, by tedy při hodnocení dvacetiletého jazykového hnutí neměli ztrácet ze zřetele, že situace byla mnohem složitější, než jak ji ve svých textech líčí.

Ve dvou podkapitolách této kapitoly se seznamujeme s přípravou publikace Kalbos praktikos patarimai (dvě vydání – z let 1976 a 1985) a s vydáním série šesti knih, která začala knihou Vardai ir žodžiai (1971) a skončila brožurou Ženklas ir prasmė (1986). První publikaci sestavil A. Pupkis a jejím šéfredaktorem byl Z. Zinkevičius. Šest knih série sestavil Bronys Savukynas. Tyto publikace byly velmi oblíbené. První publikaci A. Pupkis velmi výstižně ohodnotil takto: „Nejvýznamnější práce o jazykové praxi ze sovětské éry obstála ve všech zkouškách času, a dokonce i dnes, přestože je rozebraná až na cáry, se stále používá v nakladatelstvích a redakcích (zejména kvůli sémantice a slovotvorbě)“ (s. 186).

Kromě zmíněné série sestavené B. Savukynasem, která začala knížečkou Vardai ir žodžiai (1971) a skončila brožurou Ženklai ir prasmė (1986), jsou v knize přehledně představeny čtyři méně oblíbené publikace sekce: Baltų kalbos ir jų tyrinėjimo metodai (sestavila Bronė Balčienė, 1978), Respublikos kalbininkų memorialinės vietos (1985) a dvě metodicky zaměřené sbírky: Kaip rinkti liaudies kalbos duomenis (1975) a Kalbos faktų rinkimo programa (1983).

Poslední podkapitola „Šíření jazykových témat v televizi a rozhlase“ (s. 194–215). Chronologicky jako první začaly v roce 1957 rozhlasové jazykové pořady, kdy se o zde zmiňovaném hnutí za jazykovou kulturu ještě vůbec neuvažovalo. Kazys Ulvydas tehdy začal připravovat pořad s názvem Taisyklingai kalbėkime ir rašykime. Teprve v roce 1984 je převzala Republiková jazyková komise, poté co byl z ideologických důvodů z jejich přípravy odvolán dlouholetý vedoucí K. Ulvydas. Nebylo to veřejně oznámeno, ale v jednom pořadu důrazně prohlásil, že mateřský jazyk se dobře osvojuje v jednojazyčném prostředí a že raná výuka cizího jazyka mu škodí. Takové tvrzení bylo v jasném rozporu se stanovisky vyhlášenými na poradách v Taškentu v letech 1975 a 1979

312

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Aldonas Pukis. Lietuvių kalbos sąjūdis 1968–1988 m.

konaných s cílem posílit zavádění ruštiny mezi ostatní národy tím, že se s její výukou začne již v mateřských školách.

Po odvolání K. Ulvyda byly rozhlasové pořady obnoveny 2. června 1984 pod názvem Mūsų kalbos. Po projednání kandidatur tří lingvistů byl moderátorem jmenován A. Pukis, který uváděl televizní pořady o jazyce. Povaha nových pořadů se značně změnila: témata se rozšířila a začali do nich být zváni další lingvisté. Prostor dostávaly také ohlasy posluchačů. Za šest let (do roku 1990) bylo odvysíláno téměř 300 rozhlasových pořadů, z nichž více než třetina se věnovala tématům navrženým posluchači. Posluchači byli nároční, pokud šlo o veřejné užívání jazyka. A. Pukis tuto náročnost shrnul v následujícím odstavci: „Z kontaktu se čtenáři [=posluchači? – A. P.] vyplynul výrazný požadavek na potrestání těch, kdo kazí jazyk; v zasílaných dopisech bývalo přiloženo mnoho výstřižků z novin s jazykovými chybami a příklady byrokratického jazyka“ (s. 24).

Péči širokých vrstev národa o ochranu vlastního jazyka dokládá také závěrečná část knihy „Televizní pořady o jazyce“ (s. 194–204). První televizní pořad byl odvysílán 11. března 1977. Jeho přípravu podnížilo blížící se 400. výročí založení Vilniuské univerzity. Pravidelné jazykové pořady vysílané jednou za dva týdny začaly 24. září téhož roku. Od roku 1978 se nějakou dobu vysílaly každé pondělí a od září pak v neděli. Kniha poměrně podrobně líčí i ohlasy veřejnosti. Pro shrnutí zde uvedeme pouze dvě nejvýraznější skutečnosti. V letech 1977–1989 bylo odvysíláno celkem 480 televizních pořadů Mūsų kalba a za celou tuto dobu přišlo téměř 5000 dopisů od diváků. Většina autorů dopisů pořady a činnost jazykových sekcí podporovala a někteří dokonce navrhovali zpřísnit požadavky na veřejné užívání jazyka. Péče o kulturu mateřského jazyka tedy v těch letech nezasáhla jen hrstku lingvistů, kterými naši „modernisté“ dnes zcela pohrdají, nýbrž různé společenské vrstvy.

To potvrzuje také čtvrtá kapitola knihy „Činnost jazykových sekcí ve městech a okresech“ (s. 218–323). Podává přehled a hodnocení zapojení jazykových sekcí v 50 litevských městech a okresech do hnutí za kulturu litevského jazyka. U každé lokality jsou uvedeni aktivní členové těchto sekcí. Osvětluje také pomoc, kterou poskytovali Vilniusané jazykovým sekcím v dalších městech a okresech. V této recenzi se nepokoušíme podrobně vyložit údaje z této kapitoly. Doufáme, že čtenáři, zejména ti, kteří se zajímají o jazykové hnutí ve svém bydlišti, si sami přečtou knihu A. Pukise.

Ve dvou kapitolách knihy – páté „Otázky normování litevského jazyka“ (s. 324–394) a šesté „Otázky stylistiky litevského jazyka“ (s. 395–423) – A. Pukis podrobně charakterizoval a pronikavě zhodnotil teoretické základy jazykového hnutí. Tyto kapitoly jasně ukazují, jak dobře se autor knihy seznámil s tehdejší literaturou o litevském jazyce.

Recenzijos / Reviews

313

ARNOLDAS PIROČKINAS

Když si přečtete poslední (sedmou) kapitolu knihy „Rysy ideologie jazykového hnutí“ (s. 424–448), aniž byste se zvlášť zamýšleli nad podstatou pojmu ideologie, pomyslíte si, že v této kapitole bude rozebrán systém idejí, jimiž se účastníci hnutí řídili. Také očekáváte, že bude objasněn rozvinutý ideový vztah jazykového hnutí k vládnoucí stranické ideologii, která byla v zemi vnucována. Ve skutečnosti zde najdete jen málo specifických věcí náležejících k ideologii. Obvykle jde o věci ilustrující taktiku komunistické strany v národnostní otázce a rozdílný výklad velmi konkrétních jazykových problémů, který nezávisí na ideologických rozdílech. Vždyť jazykovědci hlásící se k téže ideologii se neshodli na termínech literární jazyk a spisovný jazyk. Mimochodem, první variantu lze jen s velmi značnými výhradami považovat za „sovětského původu“ (s. 436). Po roce 1950 se v litevštině prosazovala po vzoru sovětské terminologie, která ji převzala z praxe carského Ruska. Tam se začala používat podle francouzského (langue littéraire). Obecně bychom ji mohli nazvat mezinárodní, protože se používá v mnoha jazycích (snad rovněž podle francouzského vzoru?): anglicky – literary language, německy – Literatursprache, lotyšsky – literārā valoda, estonsky – kirjakeel (kirjandus ‘literatūra’, keel ‘jazyk’), polsky – literacki język. Lze tedy předpokládat, že tato okolnost rovněž podnítila, aby se po roce 1950 pro litevštinu přijímal obdobný termín.

Ideologii neodhalují ani vztahy členů jazykových sekcí ke Státní komisi pro litevský jazyk, popsané v této kapitole (s. 443–449). Kapitola tedy, vezmeme-li to v zásadě, nenaplňuje cíl formulovaný v nadpisu.

Při charakteristice jednotlivých kapitol jsme se zmínili o rozdílných postojích komunistické strany a členů jí řízené státní moci k vzniklému litevskému jazykovému hnutí a jeho jednotlivým projevům. Ačkoli studie A. Pupkise Lietuvių kalbos sąjūdis 1968–1988 m. poskytuje materiál k posouzení tohoto vztahu, obecně však stále čeká na důkladné zkoumání, které nelze požadovat po autorovi knihy. Při této příležitosti bych zde rád vyslovil několik myšlenek k tomuto problému.

V Sovětském svazu byl takový rozmach péče o jazyk zcela neobvyklý a strana jej musela ideologicky zhodnotit. Oficiální hodnocení však nepřišlo: vše bylo ponecháno na uvážení jednotlivých pracovníků a institucí. Odtud pramenily výrazné rozdíly v jejich názorech a jednání. Nejvyšší stranické vedení a také někteří historici či badatelé dějin stranu líčili a stále líčí jako monolitický útvar. Ve skutečnosti byla strana vrstevnatá. Existovala početná vrstva, která bez jakéhokoli zvažování slepě plnila směrnice či náznaky moskevského Ústředního výboru a nejednou dokonce překračovala jeho přání. Byla tu však i vrstva, případně skromná vrstvička (sama o sobě rovněž nejednotná), která se odvažovala trochu změnit nebo zpomalit prosazování stranické linie, zvláště když odporovala národním zájmům. Takovou taktiku mohla uplatňovat generace stranických činitelů, která nastoupila do vedení po smrti Josifa Stalina, kdy představitelé republik dostali poněkud více prostoru k samostatnému jednání. Tento

314

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Aldonas Pupkis. Lietuvių kalbos sąjūdis 1968–1988 m.

prostor byl značně omezen, ale jeho určité rozšíření již nepředstavovalo smrtelné nebezpečí.

Kniha uvádí několik případů, kdy vysocí straničtí představitelé podpořili napadané aktivní jazykovědce, mezi nimi i samotného A. Pupkise. Popisuje, jak jednou přišel do televizního studia a našel moderátora pořadu Musų kalbos, svého nadřízeného, v kanceláři, jak telefonuje. Telefon byl tak hlasitý, že podřízenému bylo jasné, že hovoří se sekretářem ÚV Lionginem Šepečysem. Když padlo jméno A. Pupkise, řekl: „Co to tam, chlapi, vyvádíte, přestaňte, nechte toho člověka pracovat“ (s. 437, poznámka pod čarou). Od toho dne obtěžování ustalo.

Možnosti nesvobodných národů v Sovětském svazu rozvíjet své jazyky závisely na mnoha okolnostech. U každého národa byly velmi odlišné, stejně jako se zde značně lišil stav jednotlivých jazyků. Vitalita národního jazyka se projevuje v údajích o vydávání knih. Tam, kde je národní jazyk silný a živý, se v něm vydává také více knih. Počet knih vydávaných v jazycích národů Sovětského svazu je poměrně nízký. Srovnejme údaje z roku 1975 pro některé republiky. Například v Bělorusku bylo z 2827 knih a brožur vydaných toho roku pouhých 471 v běloruštině. I celkový počet knih je na republiku s 9 miliony 300 tisíci obyvatel poměrně nízký. V Turkmenistánu (asi 3 miliony obyvatel) vyšlo toho roku 509 knih, z toho 264 v turkmenštině; v Tádžikistánu odpovídající počty činily 868 a 413, v Kyrgyzstánu 912 a 440, v Kazachstánu 2034 a 764.

Naproti tomu ve třech pobaltských republikách jsou všechny údaje o vydávání knih pro národní jazyky mnohem příznivější. Například v Lotyšsku (2,5 milionu obyvatel) vyšlo toho roku 2362 knih, z toho 1228 lotyšsky. Estonsko mělo asi 1,5 milionu obyvatel, celkový počet knih vydaných toho roku však činil 2118 (počet knih v estonštině nebyl zjištěn). Litva v celkovém počtu knih za svými sousedy zaostávala: v roce 1975 jich vyšlo 1875. Počet knih v litevštině byl však poměrně vyšší – 1361 (asi 70%)¹¹. Litva měla potenciál předstihnout své pobaltské sestřičky, nemohla toho však dosáhnout, protože vydávání knih nebylo svobodné: moskevské úřady je přísně „normovaly“. Jejich „příznivý přístup“ k pobaltským republikám souvisel se zásadou udržovat trvalý růst vydávání knih.

Tato zásada do jisté míry či v jakési podobě souvisela s dalšími okolnostmi, které určovaly fungování různých národních jazyků v Sovětském svazu, například s jejich nestejným užíváním ve školství. I určitou toleranci vůči litevskému jazykovému hnutí v letech 1968–1988 je tedy třeba považovat za důsledek zmíněného rozdílného uznávání hodnoty jazyků.

¹¹ Údaje o Litvě převzaty z: LTE 5, s. 585. Údaje o ostatních republikách z: Bolšaja sovetskaja enciklopedija. 3. vyd., sv. 24, kn. 2. Moksva: Sovetskaja enciklopedija, 1977, s. 513–541.

Recenzijos / Reviews

315

ARNOLDAS PIROČKINAS

Název díla A. Pupkise je poněkud širší než cíl, který si autor vytyčil popsat období kolektivní ochrany litevského jazyka v letech 1968–1988. Tento cíl autor podle mého názoru zcela splnil. A že zde zůstala neprozkoumána podstata hnutí a stranické linie, jakož i další oblasti (například rozvoj jazykové kultury jako vyučovacího předmětu na litevských vysokých školách či analýza všech publikací věnovaných jazykové kultuře), autorovi vyčítat nelze. Co neudělal on, mají plné právo udělat ti, kteří se chystají odsuzovat autora studie.

Hodnotu každé knihy zvyšuje nejen množství faktů, ale také myšlenky, podněty a impulzy, které probouzí ve čtenáři. Dílo A. Pupkise naléhavě vybízí k tomu, abychom stav litevského jazyka stejně podrobně zhodnotili i v dalších obdobích, například v letech 1918–1940 a po roce 1990, kdy byla obnovena nezávislost. Zvláště aktuální by bylo bez dlouhého odkladu objektivně porovnat popsané období s tendencemi, které se v Litvě začaly šířit na počátku 21. století a které bezvýhradně propaguje okruh časopisu Naujasis židinys–Aidai. Při psaní monografie A. Pupkis tyto tendence zřetelně vnímal, ale vědomě o nich nepolemizoval. Spokojil se pouze s krátkou poznámkou v poznámce pod čarou: „Nevidím důvod v této knize diskutovat s tvrzeními dnešních sociolingvistů a historiků neoliberálního směru o údajném tehdejším porušování lidských práv při činnosti jazykových sekcí, o uplatňování policejních jazykových opatření v každodenním životě, o snaze uměle vytvářet autoritářský mechanismus jazykového vzdělávání a obhajovat se proti skutečným či domnělým hříchům tehdejší činnosti“ (s. 448).

Sám jsem tehdy stál poměrně stranou organizací litevského jazykového hnutí působících v těchto dvou desetiletích a dnes plně souhlasím s touto myšlenkou významného díla – s autorovým rozhodnutím. Současné oponenty tehdejšího hnutí bych podle mého názoru vystihl českým rčením: kdo sám čím smrdí, tím druhého maže. Sotva se v dějinách litevského jazyka najde jiné tak diktátorské uskupení, jako jsou dnes rozmáhající se neoliberálové, slepí propagátoři západních lingvistických tendencí.

Recenzi a představení knihy Aldonase Pupkise čtenářům bych rád zakončil, byť ne zcela původním a poněkud parafrázovaným výrokem: období 1968–1988 je velmi významnou etapou litevského spisovného jazyka, která stojí za další zkoumání, a kniha Lietuvių kalbos sąjūdis 1968–1988 m. si toto hnutí zaslouží.

Přijato 20. dubna 2017.

ARNOLDAS PIROČKINAS

Antakalnio g. 49–9, LT-10325 Vilnius, Lietuva

316

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI