TRANSKRIPCE LITEVSKÝCH NÁŘEČÍ SYMBOLY TFA: ZÁPADNÍ AUKŠTAIŤSKÉ NÁŘEČÍ ŠIAULIAI
Transkripce litevských nářečí symboly IPA: západní aukštaitské podnářečí Šiauliai
ANOTACE
Článek pojednává o možnostech transkripce západního aukštaitského nářečí Šiauliai symboly současné verze Mezinárodní fonetické abecedy (TFA). Dosud se v litevské dialektologii zvuky nářečí zapisovaly převážně takzvanou kodaňskou transkripcí, kterou na počátku 20. století adaptoval Georgas Gerulis. Na počátku 21. století, kdy se v Litvě objevily nové směry výzkumu nářečí, výrazně vzrostla potřeba moderní TFA, a proto dialektologové Litevského jazykového institutu v roce 2016 sestavili zkušební soubor symbolů TFA, který se stále „testuje“ na charakteristikách všech podnářečí.
Článek uvádí ekvivalenty symbolů TFA a kodaňské transkripce zapsané písmem Palemonas. Hlavní část analyzuje příklady z nářečí Šiauliai přepsané pomocí TFA ze dvou různých sídelních lokalit – Ažytėnai, které patří k jižní části podnářečí, a Šakyna, ležící na severu, poblíž žemaitského území. Na příkladech se ověřovaly možnosti zachycení většiny fonetických rysů nářečí Šiauliai pomocí symbolů TFA.
Většina problémů s transkripcí rysů podnářečí nepůsobila potíže. Symboly samohlásek a souhlásek obsažené v souboru TFA ve většině případů přibližně odpovídají zvukům podnářečí; některé z nich se zapisují s dalšími diakritickými znaménky. V soustavě souhlásek je poněkud problematické označování takzvaných „šišlavých“ hlásek – přechodných mezi s, z, c, dz a š, ž, č, dž – symboly TFA, protože dosud neexistuje přesný popis artikulačních vlastností těchto přechodných hlásek. Stejně jako v jiných podnářečích i ve spisovném jazyce zůstává také v oblasti nářečí Šiauliai nejobtížnějším úkolem zachycení prozodických jednotek, zejména variant intonace, pomocí symbolů TFA.
Straipsniai / Articles
237
Page 2
RIMA BAKŠIENĖ
KLÍČOVÁ SLOVA: dialektologie, litevská nářečí, západní aukštaitské šiaulské nářečí, transkripce, Mezinárodní fonetická abeceda (TFA).
ANOTACE
Článek pojednává o možnostech využití nejnovější verze Mezinárodní fonetické abecedy (IPA) při transkripci západoaukštaitského šiaulského nářečí. Dosud se nářeční hlásky v litevské dialektologii obvykle přepisovaly pomocí takzvané kodaňské transkripce, kterou na počátku 20th. století upravil Georg Gerulis. S nástupem nových oblastí dialektologie na počátku 21st. století zesílila potřeba současné IPA, což vedlo k tomu, že dialektologové z Institutu litevského jazyka v roce 2016 sestavili pilotní soubor symbolů IPA. Ten se nyní „testuje“ na specifických rysech všech nářečí.
Článek představuje ekvivalenty symbolů IPA a kodaňské transkripce zaznamenané písmem Palemonas. Hlavní část analyzuje příklady šiaulského nářečí přepsané symboly IPA ze dvou různých sídel – Ažytėnai náležejí k jižní části nářečí a Šakyna leží na severu, u samé oblasti Žemaitů. Příklady byly využity k ověření možností zachycení většiny fonetických rysů šiaulského nářečí pomocí symbolů IPA.
Většina rysů nářečí při transkripci nepůsobila žádné problémy. Ve většině případů samohláskové a souhláskové symboly IPA přibližně odpovídají hláskám nářečí; některé jsou označeny dalšími diakritickými znaménky. V souhláskovém systému je transkripce hlásek takzvaného jevu šlėkiamas – přechodných hlásek mezi s, z, c, dz a š, ž, č, dž – pomocí symbolů IPA poněkud problematičtější, neboť dosud neexistuje přesný způsob, jak popsat artikulační vlastnosti přechodných hlásek. Stejně jako u jiných nářečí a ve spisovném jazyce zůstává v oblasti šiaulského nářečí nejobtížnějším problémem zaznamenávání prozodických jednotek, zejména variant přízvuku, pomocí symbolů IPA.
Pro představitele dialektologické vědy byl vždy aktuální problém zapisování řeči, neboli transkripce. Ani transkripce spisovných jazyků nedokáže zachytit všechny jemné varianty hlásek; písemný záznam je pouze přibližný. Tvrdí se, že subjektivní interpretace přepisovatele nevyhnutelně ovlivňuje všechny jazykové roviny – sémantiku, lexikum, gramatiku i fonetiku. Přepisovatel má přirozenou tendenci zaznamenávat svou jazykovou interpretaci, která ne vždy
238
Acta Linguistica Lithuanica LXXVII
Page 3
Lietuvių patarimų transkripcija TFA simboliais: vakarų aukštaičių šiauliškiai
odpovídá informaci zakódované v předloženém materiálu. Při zapisování nářečních dat vzniká značná míra nejednoznačnosti zejména na fonetické, přesněji fonémové úrovni, neboť při dekódování zaznamenaného textu vychází transkribující z fonémového systému, který nejlépe zná (nejčastěji ze systému svého rodného nářečí). Objektivita při transkripci je velmi obtížně dosažitelným cílem; uznává se, že písemný záznam obvykle podává „impresionistický“ obraz živého jazyka1 (Ladefoged 1990: 32–36; Pandeli, Eska, Ball, Rahilly 1997: 65; Widdowson 2012: 57 aj.).
Pro převod mluvené řeči na papír je velmi důležitá také volba transkripčního systému a stanovení jeho principů. V různých zemích se často prosazují vlastní národní transkripční systémy. Jak známo, v Litvě již celé století existuje tradice tzv. kodaňské transkripce, kterou adaptoval Georgas Gerulis (1930) a kterou v pozdějších obdobích zdokonalovali všichni významní dialektologové (viz Gerulis, Stang’as 1933; J’onikas 1939; Salys 1992 [1946]; Zinkevičius 1994; Skirmantas, Girdenis 2001 [1998] aj.; podrobněji o transkripci litevských nářečí ve 20. až počátku 21. století viz Bakienė, Čepaitienė 2017a). Značky této transkripce, ačkoli byly pro litevská nářečí rovněž adaptovány na základě TFA (redakce z roku 1925), se od současných symbolů TFA velmi liší. Lotyšští dialektologové používají vlastní transkripční systém (viz AV 2016: 14–15; BA Pr 2009: 50–57; BA I 2013: I 74–81). Při realizaci společných vědeckých projektů, jejichž počet se zvláště na počátku 21. století zvýšil, se však ukázalo, že to výrazně omezuje oblast výzkumu a ztěžuje možnost porovnávat data několika jazyků2. Dalším důvodem, který vedl k rostoucí potřebě univerzálního transkripčního systému pro nářeční texty, byly metodologické a ideologické změny v mezinářečním přístupu, k nimž došlo na počátku 21. století3.
S ohledem na tyto potřeby připravili dialektologové z Institutu litevského jazyka v roce 2016 zkušební soubor symbolů Mezinárodní fonetické abecedy (TFA) současné
1 Srov. výstižnou poznámku Antanase Baranauskase k otázce dvojí povahy psaného a živého jazyka: „Kniha je jedna věc, ústa druhá: v knize je jazyk napůl mrtvý, v ústech je celý živý“ (Baranauskas 1970: 248).
2 S problémy transkripce se na počátku 21. století setkávali zejména badatelé baltských spisovných jazyků při porovnávání akustických vlastností hlásek (viz Grigorjevs, Jaroslavienė 2014; 2015; Jaroslavienė 2014; 2015; Urbanavičienė, Indričāne 2015; 2016). Litevští a lotyšští dialektologové o tom nejvíce diskutovali při přípravě BA Pr 2009, BA I 2013.
3 Univerzální zápis je zvláště důležitý při analýze nářečních dat pomocí počítačových programů, například RuG/L04, Gapmap (podrobněji viz Nerbonne a kol. 2011: 65–89 a násl.; Leinonen a kol. 2016: 71–83 a násl.) aj. Pomocí těchto programů se obvykle provádějí dialektometrická měření – počítají se, znázorňují a analyzují podobnosti či rozdíly mezi nářečími, nejčastěji s ohledem na jejich zeměpisnou polohu (viz Smrecany 2011: 45).
Straipsniai / Articles
239
Page 4
RIMA BAKŠIENĖ
OBR. 1 Síť kontrolních nářečních bodů (LKA 197, mapa č. 1)
redakce pro zápis litevských nářečí4. V poslední době je tento soubor představován vědecké veřejnosti a diskutují o něm badatelé baltských nářečí i geolingvisté5. Další etapou této práce je podrobný výběr vhodných symbolů TFA-
4 Tato práce byla jednou ze součástí rozsáhlejšího výzkumu litevských nářečí, v němž byla transkripce TFA potřebná k analýze nářečního materiálu pomocí počítačových programů založených na dialektometrické metodě.
5 Soubor TFA připravený pro hlásky litevských nářečí byl 3. 5. 2016 projednán na zasedání Centra geolingvistiky Institutu litevského jazyka. Vědecké veřejnosti byl představen na mezinárodních vědeckých konferencích v Litvě (Bakšienė R., Čeipienė A. „Uplatnění Mezinárodní fonetické abecedy (angl. IPA) při zápisu textů litevských nářečí: možnosti a problémy“. Mezinárodní vědecká konference Dabartinių baltų kalbų ir tarmių transformacijos. Institut litevského jazyka, Vilniuská univerzita, Vilnius, 19.–21. 10. 2016) a v Lotyšsku (Bakšienė R., Čeipienė A. „Transkripce litevských nářečí: tradice a IPA“. Mezinárodní vědecká konference Teksts un vārds. Institut lotyšského jazyka LU, Riga, 22.–23. 2. 2017; Bakšienė R. „Od hlásky ke slovu: problémy transkripce litevských nářečí“. Mezinárodní vědecká konference Vārds un tā pētniecības aspekti. Univerzita v Liepāji, Liepāja, 30. 11.–1. 12. 2017). Obdobný soubor vhodný k transkripci lotyšských nářečí nyní připravují také lotyšští dialektologové.
240
Acta Linguistica Lithuanica LXXVI
Page 5
Lietuvių patarmių transkripcija TFA simboliais: vakarų aukštaičiai šiauliškiai
… každému litevskému nářečí. Za tímto účelem byla vytvořena síť 24 bodů (základem je LKA 1977), která zahrnuje všechna litevská nářečí. Bylo usilováno o dodržení principů soudržnosti a symetrie – vybraná místa leží mezi izoglosami protínajícími hlavní nářeční oblasti a reprezentují různé areály (viz obr. 1). Na základě chrestomatických pramenů (především LKŤCh 2004) byl z těchto bodů sestaven soubor kontrolních slov ilustrujících většinu nářečních rysů. Podle popisů nářečí byla všechna slova přepsána tradiční kopenhagskou transkripcí a současnými symboly TFA6 (podrobněji viz Bakšienė, Čepaitienė 2017). Zatím byla podrobně zpracována transkripce symboly TFA pouze u příkladů z nářečí nejbližšího spisovnému jazyku – západních aukštaitských kauniškiai (viz Bakšienė, Čepaitienė 2017a).
Cílem tohoto článku je pojednat o současných možnostech využití symbolů TFA pro další západní aukštaitské nářečí – šiauliškiai, jehož fonetický systém se rovněž poměrně málo liší od spisovné litevštiny. Dílčí úkoly výzkumu jsou: vybrat z kontrolního souboru slov příklady, které nejlépe ilustrují fonetické a přízvukové rysy šiauliškiajských nářečí; zapsat vybrané příklady kopenhagskou transkripcí a symboly TFA; zhodnotit možnosti transkripce symboly TFA a problémy, které se při ní vyskytly. Článek si klade za cíl pokračovat v diskusi badatelů baltských jazykových nářečí o této otázce.
2. ODPOVÍDAJÍCÍ ZNAKY TFA A KOPENHAGSKÉ TRANSKRIPCE
Při sestavování souboru symbolů TFA vhodného pro litevská nářečí se vycházelo ze současné tradice transkripce litevských nářečí. Po ustálení základních principů zachycování hlásek se ve většině nářečních publikací používají stejné transkripční značky; v poslední době se zapisují převážně písmem Palemonas (podrobněji viz Aleknavičienė a kol. 2005). Principy přiřazování kopenhagské transkripce k symbolům TFA již byly ve vědeckém tisku pojednány (viz Bakšienė, Čepaitienė 2017), proto je zde uvedena pouze souhrnná tabulka odpovídajících znaků (viz tab. 1) a znázorněno, kolik a které samohláskové a souhláskové symboly TFA byly použity (viz obr. 2, 3).
6Tato transkripční zkouška má ověřit „referenční“ obraz nářečí zaznamenaný v chrestomatii. Zatím se nepřihlíží ke změnám ve 21. století, novým jevům apod. Po sestavení souboru symbolů TFA vhodného pro všechna nářečí bude možné přepisovat také nahrávky živého jazyka.
Straipsniai / Articles
241
Page 6
RIMA BAKŠIENĖ
TABULKA 1. Odpovídající znaky transkripce nářečí TFA a kopenhagské transkripce
Hlásky a jiné fonetické jednotky TFA Kopenhagská transkripce
Aby se ověřila vhodnost vytvořené sady symbolů TFA pro zápis rysů šiauliai, byly z nářeční oblasti vybrány dva poměrně odlišné body – Ažėnai, náležející k jižní části, a Šakyna na severu, která se vyznačuje zvláště výraznými jazykovými zvláštnostmi (viz obr. 4) (nářečí v okolí Šakyny z poloviny 20. století podrobněji zkoumala a popsala také A. Jonaitė, viz 1959; 1960; 1960a; 1964; 1967; 1969; 1972). Ve všech dialektologických pracích se zdůrazňuje, že severní a jižní část nářeční skupiny se velmi liší; existují navíc i rozdíly mezi východními a západními nářečími. Šiauliai patří snad k nejméně jednotným ze všech litevských nářečních skupin (o rozdílech mezi severní a jižní částí a o zvláštnostech jednotlivých nářečí podrobněji viz Jonaitė 1960b; Grinaveckis 1974; Zinkevičius 1994: 36–40; ŠPT 2001; LKTCh 2004: 60–75; Kazlauskaitė 2002; 2003; 2005: 9–27; 2008; VAS 2007; Geržotaitė 2012; 2016: 107–131; situaci na počátku 21. století viz Kaikarytė 2010; 2015; Aliūkaitė, Bakšienė, Jaroslavienė a kol. 2014: 155–157).
Iš kontrolinio visų patarmių žodžių rinkinio (plačiau žr. Bakšienė, Čepaitienė 2017) atsirinkti pavyzdžiai, aktualūs Šakynos ir Ažėnų punktams, iliustruojantys šiauliškių fonetines ir kirčiavimo ypatybes. Pagrindinės iš jų daugmaž vienodai realizuojamos abiejuose tirtuose punktuose, smulkesniosios – ryškiai skiriasi. Remiantis šnektų aprašais, jie transkribuoti tradicine fonetine transkripcija ir TFA simboliais. Toliau pateikiama išsami transkripcijos apžvalga ir užrašyti pavyzdžiai.
Straipsniai / Articles
243
Page 8
RIMA BAKŠIENĖ
Obr. 4. Body VAS zvolené pro ilustraci transkripce
Přízvučné kmenové ie, uo, které určují příslušnost šiauliai k aukštaitštině, se v obou kontrolních bodech vyslovují stejně jako ve spisovném jazyce (LKA 1982: mapa 64, 66; Zinkevičius 1994: 85; LKTr 2004: 29). Aby bylo možné symboly TFA co nejpřesněji zachytit poziční varianty těchto hlásek, přihlíželo se k přízvuku slabiky. Tónově klesavé ie, uo se v obou bodech realizují zcela stejně, stejně jako ve většině nářečí, přičemž se výrazně zdůrazňuje proměnlivý začátek zvuku. V TFA se zapisují jako [i̯e] a [u̯o] – na začátku se píší symboly [i], [u], označující zavřené hlásky, nad nimiž se umisťuje diakritické znaménko označující pokles tónu (angl. falling) (o transkripci přízvuků podrobněji viz dále), např.: ˈs'u̯ĩests – sviests ~ sviestas, d'ūona – duona ~ duona7. Realizace tónově klesavých ie, uo se ve vybraných bodech mírně liší: v Ažytėnai se obvykle zdůrazňuje konec tónově klesavé hlásky, zatímco v Šakyně, která leží nedaleko žemaitských
7 Příklady se všude uvádějí v tomto pořadí: transkripce TFA (v kolmém řezu), transkripce kopeginė a odpovídající zápis prostředky spisovného jazyka.
244
Acta Linguistica Lithuanica LXXVI
Page 9
Transkripce litevských nářečí symboly TFA: západní aukštaitští šiauliai
ploto, – pradžia (VAS 2007: 120; LKTChr 2004: 63). Ąžtenų pavyzdžiose tono kilimą (an. rising) žymintis ženklas rašytas ant antrojo dėmens (ˈjėns – šėns ~ šėnas, ˈjɔks – jūks ~ jūkas), o Šakynos – ant pirmojo (ˈjėns – šėns, jɔks – jūks). Aptariamųjų garsų pabaiga nuo priegaidės priklauso mažiau, visas atvejais čia rašyti TFA simboliai [ɛ] ir [ɔ], žymintys vidutinio atviro bal-sius. Atsižvelgiant į kintamą šių garsų artikuliaciją, galima juos transkribuoti ir su jungiamuoju lankeliu (an. linking) apačioje – ˈsʲu̯ɛsts, jɔks / ˈjɔks.
Nepřízvučné ie, uo se v bodě Šakyna transkribují stejnými symboly TFA jako hlásky s klesavým přízvukem (ˈjėˈnėlis – šienėlis ~ šienėlis, pɔˈdʊks – puoduks ~ puodū-kas). V jižní části mohou být nepřízvučné ie, uo realizovány dvojím způsobem: ie > æ /e, e, uo > u, o (LKA 1982: mapa 64, 66; Kazlauskaitė 2005: 14). Symboly TFA se zapisují jako [æ] / [ɛ], [e], [ʊ], [o]; k zachycení poněkud otevřenější artikulace posledních tří se používá diakritické znaménko označující samohlásku se sníženou výškou (angl. lowered8) (ˈjėˈnėlis / ˈjėˈnėˈlis – šėnė.lis / šėnɔ.lis, pɔˈdʊks / pɔˈd̪ʊks / poduks / poduks).
Rozlišovacími rysy aukštaitských nářečí jsou nosové samohlásky ą, ę a dvojhlásky an, am, en, em, které se v celé oblasti šiauliai vyslovují stejně jako ve spisovném jazyce; varianty mohou vznikat pouze vlivem prozodických prvků. Hlásky se transkribují odpovídajícími symboly TFA pro samohlásky a souhlásky (viz tab. 1; obr. 2, 3), např.: ˈkɑːsn̪is – kā.snis ~ kã.snis, ˈkʲæːstʲ – kǣst / ˈkʲɛːstʲ – kēst ~ kėsti, ˈsɑːmʲis – sā.mis ~ sámis, ˈʃvʲɛːnts – švēn.c / ˈʃvʲɛnts – švēnc ~ švēntas, ˈpʲɛŋkʲi – penki / ˈpʲɛŋˈkʲi – pēˈŋˈki ~ penki.
V jednotlivých bodech se nepřízvučné dlouhé kmenové samohlásky zkracují různě. Většina šiauliai je zkracuje zcela, avšak v okolí Šakyny zůstávají předpřízvučné dlouhé samohlásky polodlouhé (LKA 1982: mapa 29, 36, 41, 45; LKTChr 2004: 61). Při transkripci symboly TFA se v příkladech ze Šakyny označuje polodélka (angl. half-long) znaménkem napravo od samohlásky, srov.: ˈgrʲɛːʒʲms – gre.žims / ˈgrʲɛʒʲims – grežims ~ grežimas, gʲiˈvʲɛːnʲtʲ – gi.vē.nī / ˈgʲuˈvʲɛːntʲ – gi.vē.nī ~ gyventi, suˈnʲɛːlis – su.nē.lis / sʊˈnʲɛːlis – sunē.lis ~ sūnelis. V případech, kdy se dlouhé y, ū zcela zkrátí, změní se také jejich kvalita – jsou o něco otevřenější a méně napjaté, proto se všude doporučuje transkribovat je symboly TFA [ɪ], [ʊ]. Pouze v otevřených a pouze v zavřených koncovkách se nepřízvučné dlouhé samohlásky v obou bodech zkracují na krátké. Zapisují se příslušnými symboly TFA pro krátké samohlásky (viz tab. 1), např.: ˈʃɑka – šā.ka ~ šāka, ˈlɑːpʲɛ – lā.pe ~ lāpė, ˈpʲɛːmʲpʲɛ – pǣ.mpe ~ pēmpė, ˈdɑŋgʊ – dāngu ~ dāngų, ˈmɑːta – mā.ta ~ māto, ˈʃɑkas – šā.kas ~ šākos, ˈgrɑːʒʲes – grā.žes / ˈgrɑːʒʲos – grā.žos ~ grāžios,
8 Zkrácené u < uo se rovněž považuje za poněkud otevřenější hlásku než původně krátké u.
9 V bodě Ažėnai se může používat také varianta s přízvukem na koncovce: kasˈnʲis – kasnīs ~ kɑsnīs.
V obou bodech se krátké samohlásky v koncovkách často vypouštějí nebo vynechávají. Po zániku přední samohlásky (v infinitivech a jiných tvarech sloves) zůstávají souhlásky měkké (Jonaitytė 1960a; LKA 1982: mapa 90; LKTChr 2004: 62; Kazlauskaitė 2005: 17). V těchto případech je na konci slova měkkost koncových souhlásek všude označena symbolem palatalizace (an. palatalized) – horním indexem ʲ, např.: 'ʒʲuˈæŋʲɪ – žvã.ŋė / 'ʒʲuˈɛŋʲɪ – žvė.ŋė ~ žvėngė, kəmʲˈpʲɪtʲ – kamšìt ~ kamšyti.
V oblasti Šiauliai kolísá kvalita kmenové přízvučné samohlásky e. Jižní nářečí zobecnila otevřenou samohlásku ve větší míře (LKA 1982: 11, 12; Kazlauskaitė 2005: 15). Proto je v příkladech z Ažytėnai před tvrdou i měkkou souhláskou e značeno stejně – zapisuje se otevřená samohláska TFA [æ], např.: lɛnʲˈgʲælʲɪs – lãngė.lis ~ langėlis, kemʲˈpʲælʲɪs – kampė.lis ~ kampelis, mʲæˈdʲɪs – mẽ.dìs ~ medis. V okolí Šakyny se kvalita samohlásky e spíše diferencuje podle následující souhlásky: před měkkou se častěji vyslovuje zavřená, před tvrdou otevřená. V obdobných příkladech je zapsán symbol TFA [ɛ], označující o něco zavřenější samohlásku (lɛnʲˈgʲɛlʲɪs – lãŋė.lis, kemʲˈpʲɛlʲɪs – kampė.lis, mʲɛˈdʲɪs – mẽ.dis.
U všech tří byla zjištěna vlastnost Šakyny a dalších šiauliaiských nářečí ležících nedaleko žemaitské oblasti – mírná diftongizace samohlásek e, o (LKA 1982: mapa 27, 35; Zinkevičius 1994: 38; LKTChr 2004: 62; VAS 2007: 116). Navrhuje se takovou diftongizaci v symbolech TFA značit diakritikou pro velmi krátkou samohlásku (an. extra short), připojenou k prvním složkám [ɪ̯], [ʊ̯], např.: 'tʲɛu – tẽva ~ tẽvą, 'tʲɛˈvʲɛlʲɪs – tʲevė.lis ~ tėvelis, 'kʊ̯ɔjɛ – kóje ~ kója, 'ʊ̯bʊˈlʲɪs – 'ubuo.lis ~ obuolys. Lze zde použít také transkripci se spojovacím obloučkem pod písmeny: 'tʲɛu, tʲɛˈvʲɛlʲɪs, 'kʊ̯ɔjɛ, 'ʊ̯bʊˈlʲɪs. V příkladech z Ažytėnai jsou tyto přízvučné samohlásky značeny zavřenějšími symboly TFA [e], [o], zatímco nepřízvučné mohou mít stejně jako ie, uo několik variant, např.: 'tʲɛu – tẽva, 'tʲɛˈvʲɛlʲɪs – tevė.lis / tʲɛˈvʲɛlʲɪs – tevė.lis, 'kóje – kója, 'ʊbʊˈlʲɪs – ubulìs / 'oˈbʊlʲɪs – obolìs.
Ve vybraných bodech se liší realizace přízvučných krátkých samohlásek: v jižních nářečích se prodlužují na polodlouhé, zatímco v okolí Šakyny zůstávají krátké (LKA 1982: mapy 1, 13, 19; Zinkevičius 1994: 37; LKTChr 2004: 62; Kazlauskaitė 2005: 10; VAS 2007: 28, 116). Samohlásky prodloužené v určité pozici se v symbolech TFA transkribují tak, že se před značku hlavního přízvuku označující slabiku zapíše značka polodélky za samohláskou. Značení takzvané střední intonace v těchto slabikách lze vynechat, protože jsou od přírody krátké a opozice intonací pro ně není charakteristická, např.: 'rɑːts – rã.ts ~ rãtas, 'rʊːts – rù.ts ~ rùdas, 'ʒʲɪb – žì.b ~ žiba, 'sʲæːk – sã.k ~ sėk, 'bʊːvɑ – bū.va ~ buvo. Neprodloužené samohlásky se jednoduše zapisují příslušnými symboly TFA a před slabiku se rovněž píše
246
Acta Linguistica Lithuanica LXXVI
Page 11
Lietuvių patarmių transkripcija TFA simboliais: vakarų aukštaičių šiauliškiai
Při pojednání o severních šiauliaiských nářečích je třeba zmínit zvláštní vlastnost konsonantismu, takzvané „šleivimas“. Tento jev není přímo popsán v kontrolním bodě Šakyna; obvykle se lokalizuje o něco severněji – do okolí Žagarė, Skaistgirys a Rudiškiai (Jonaitė 1960b; Zinkevičius 1994: 38; Girdenis, Pabrėža 2000 [1978]: 119; LKChr 2004: 63; VAS 2007: 120; Kaikarytė 2015 a tam uvedená literatura). V poslední době se tento jev označuje jako realizace prebilabiálních s, z, c, dz a š, ž, č, dž prostředními hláskami, které se v kodaňské transkripci zapisovaly symboly ś, ź, ć, dź. Ve starších pracích (Jonaitė 1960b) se častěji používala označení jako „zaměňování“, „mísení“ či „nepravidelné užívání“ těchto hlásek. Původ jevu se většinou spojuje se zemgalským substrátem, avšak podle výkladu Girdenise a Pabrėžy (2000 [1978]: 119) může jít o relikt velmi staré areálové variety samotné litevštiny, která neměla opozici typu s: š. Značení uvedených prostředních hlásek symboly TFA je poměrně problematické. Ani ekvivalenty litevských sykavek s, z, c, dz a žlábkových š, ž, č, dž nejsou v abecedě TFA zcela přesné, neboť byla sestavena na základě hlásek angličtiny (podrobněji viz Ambrazėvičius, Leskauskaitė 2014: 166–167; Bakšienė, Čepaitienė 2017). Girdenis a Pabrėža na základě údajů z cizích jazyků tyto hlásky definují jako apikální-retroflexní (2000 [1978]: 118); podobně popisují jejich artikulaci i další autoři (LKChr 2004: 20). Mohly by se tedy snad značit symboly TFA pro retroflexní hlásky s diakritikou dole označující apikální artikulaci – [s̺], [z̺]. Zatím jde pouze o jednu z navrhovaných možností.
Pro celou oblast šiauliaiských nářečí je charakteristické různě silné stahování přízvuku, což je jedna z vlastností, která je odlišuje od západních aukštaitských kauniškiai (Jonaitė 1959: 112–118; Grinaveckis 1974; LKA 1982: mapa 105; Zinkevičius 1994: 37; Kazlauskaitė 2005: 18–19; VAS 2007: 27; Kaikarytė 2015: 151–157). V bodě Šakyna dochází k všeobecnému stahování přízvuku, zatímco v Ažėnai pouze k intenzivnějšímu podmíněnému stahování, proto se přízvuk ve vybraných příkladech umisťuje různě. Navíc v Šakyně, která leží daleko od žemaitské oblasti, zůstává ve slabikách, z nichž byl přízvuk stažen, i vedlejší přízvuk, třebaže není tak výrazný jako v žemaitských nářečích. V transkripci symboly TFA se v příkladech se staženým přízvukem vyznačují značky hlavního a vedlejšího přízvuku (je-li přítomen), zatím se však upustilo od vyznačování intonace přízvuku po stažení. V literatuře je více údajů o intonacích staženého přízvuku v žemaitských nářečích, zatímco v oblasti šiauliaiských nářečí dosud nebyly podrobně prozkoumány, ačkoli se předpokládá, že se rozlišují také zde, jak dokládají přinejmenším údaje z jednotlivých nářečí (podrobněji viz Jonaitė 1959; Kazlauskaitė 2005a). Příklady tří typů stahování přízvuku zapsané transkripcí TFA: a) stažení přízvuku z krátké koncovky na krátkou slabiku (k němu dochází pouze v Šakyně): dɔˈrʲis – durìs / ˈdɔ̞rʲis – dùris ~ dùris, mʲeˈtʲus – metùs / ˈmʲe̞tʲus ~ metùs; b) stažení přízvuku z krátké koncovky na
Straipsniai / Articles
247
Page 12
RIMA BAKŠIENĖ
dlouhou slabiku (přízvuk se stahuje v obou bodech, v Šakyně zůstává i vedlejší přízvuk): ˈtʲiˑlʲs – ˈtʲiˑlʲs – ˈtʲiˑlʲu ~ tylù, ˈjɔˑdɑ – jū́odɑ / ˈjɔˑdɑ – ˈjuo̯dɑ ~ juodɑ, ˈʋeikɑs – ʋaikùs / ˈʋaikɑs – ˈʋai̯kʊs ~ vaikùs, ˈkɛlbɑ – kálbɑ / ˈkɑlbɑ – ˈkálba ~ kalbà; c) stahování přízvuku z dlouhé koncovky s cirkumflexovou intonací na slabiku různé délky (přízvuk se stahuje pouze v Šakyně): verˈjɪ̯kɛ – ʋār̃škė / ˈʋarˌjɪ̯kɛ – ˈʋār̃škɛ ~ varškė, zmɔ̄ˈnɔˑs – žmùnōs / zmɔ̄ˈnɔˑs – žmɔ̄ˈnɔˑs / ˈzmɔ̄ˌnɑs – ˈžmùonɑs ~ žmonės, ˈgʲɛˌrɛi – gerai. / ˈgʲɛˌrɛi – ˈgɛˌrai ~ gerai.
Jedním z nejsložitějších aspektů transkripce litevských prozodických jednotek pomocí symbolů TFA zůstává jejich zachycení. Ve všech nářečích, stejně jako ve spisovném jazyce, jsou sice pouze dvě fonologické přízvuky, existují však zvukové alofony podmíněné prozodickým systémem nářečí, hláskami tvořícími slabiku, pozicí ve slově a dalšími faktory. Zápis pomocí symbolů TFA komplikuje také to, že litevské přízvuky představují komplexní jev realizovaný souborem fonetických rysů (délky, základního tónu, intenzity, kvality). Vztahy mezi těmito rysy i jejich význam při rozlišování přízvuků se rovněž liší v závislosti na systému konkrétního nářečí, slabičném základu atd. V poslední době se prosazuje názor, že litevské přízvuky mají spíše tónový charakter (přehled viz Švageris 2015: 20–36; Bakšienė 2016: 46–55). Zatím byly ze souboru symbolů TFA pro označení přízvuků vybrány pouze dva diakritické znaky: [˄], označující pokles tónu, a [˅] – vzestup tónu. Kvalitativní rysy by se vyjadřovaly znaky pro samohlásky, kvantitativní pak značkami pro dlouhou / polodlouhou výslovnost, které se k nim připojují. Je třeba uznat, že tato volba neumožňuje zachytit ani všechny rysy přízvuků spisovného jazyka: jejich tónový průběh není vždy pouze klesající nebo stoupající, zcela nezachyceny zůstávají modulace intenzity aj.10 Možnosti zápisu nářečních alofonů pomocí symbolů TFA budou ještě předmětem budoucího výzkumu a diskusí.
Také v šiauliaiském nářečí se vyskytují alofony přízvuků (viz Jonaitė 1959; LKA 1982: mapa 106; LKTCh 2004: 63; VAS 2007: 120). První složky dvojhlásek / diftongů a, e s cirkumflexovou intonací se na celém území prodlužují na polodlouhé11, a proto se při transkripci symboly TFA označují diakritikem klesavého tónu nad samohláskou
10 Srov. návrh prof. Asty Kazlauskienė označovat přízvuky litevského spisovného jazyka symboly TFA jednoduše jako přízvuk 1. a 2. typu a charakteristiky těchto typů popsat zvlášť (příspěvek „Mezinárodní fonetická abeceda pro spisovnou litevštinu: samohlásky, přízvuk, intonace“ na konferenci Linguistika (baltistika) šiuolaikiniuose ugdymo procesuose, která se konala na Litevské univerzitě pedagogických věd 6.–7. 5. 2017). Mimochodem, akut a cirkumflex, jimiž se litevské přízvuky dosud běžně označují, rovněž nevyjadřují žádný z jejich rysů; jde o čistě konvenční znaky. Srov. lotyština označuje klesavou intonaci gravisem – melē ‘jazyk’.
11 A. Jonaitės (1959: 122) nuomone, jie pailgėja iki ilgųjų, tačiau autorė taip teigė tik iš klausos, jokių matavimų atlikta nebuvo. Kiti autoriai (A. Kaikarytė, R. Kazlauskaitė) šiauliškių tekstuose šioje pozicijoje žymi pusilgius dėmenis.
248
Acta Linguistica Lithuanica LXXVII
Page 13
Lietuvių patarmių transkripcija TFA simboliais: vakarų aukštaičiai šiauliškiai
a vpravo od něj se připojuje značka polodlouhé výslovnosti, např.: ˈpãⁿtʲɪs – pã.n̩tis ~ pán-tis, ˈtʲãːmst – tãːmst ~ témsta. Složky i, u se však prodlužují pouze v jižní části, k níž patří i Ažytėnai; v bodě Šakyna jsou zdůrazněné, ale zůstávají krátké, a při jejich transkripci se značka polodlouhé výslovnosti neuvádí, srov.: ˈtʲɪts – tī.ts / ˈtʲɪts – tìts ~ titas, ˈkùlʲtʲ – kū.lʲtʲ / ˈkùltʲ – kūlʲ ~ kulti.
V šiauliaiské oblasti se liší také místo přízvukového rázu u cirkumflexové intonace. V bodě Ažytėnai v jižní části se přízvukový ráz u cirkumflexové intonace obvykle soustřeďuje na druhou složku, která se prodlužuje na polodlouhou. V zápisu symboly TFA se takový přízvuk vyjadřuje diakritikem stoupavého tónu nad druhou složkou a značkou polodlouhé výslovnosti vedle ní, např.: ˈvɑːka – vāka ~ vaika, ˈrɑ̃ːka – rāŋ.ka ~ ranka, ˈlʲeŋʲkʲ – lēŋ.kʲ ~ lenkia, ˈvʲɪlʲks – vīl.ks ~ vilkas, ˈkʊ̃mps – kūm.ps ~ kumpas. V bodě Šakyna, který leží poblíž žemaitského území, se přízvukový ráz u cirkumflexové intonace soustřeďuje na první složku, zdůraznění je však mírné a přízvučné složky se neprodlužují. V takových případech se nad první složku jednoduše píše značka stoupavého tónu TFA, např.: ˈvɑka – vāka, ˈrɑŋka – rāŋka, ˈlʲeŋʲkʲ – lēŋkʲ, ˈvʲɪlks – vīlks, ˈkʊmps – kūmps.
4. MÍSTO ZÁVĚRU
Z přehledu materiálu západosamogitského šiauliaiského nářečí zapsaného symboly TFA vyplývá, že většina jeho nářečních rysů při transkripci nepůsobí problémy. Šiauliaiské nářečí se z hlediska transkripce jeví jako jeden z jednodušších nářečních systémů. Symboly pro samohlásky a souhlásky obsažené v souboru TFA v mnoha případech přibližně odpovídají hláskám tohoto nářečí, některé z nich se zapisují s dodatečnými diakritickými znaky. Několik otázek zůstává sporných a bude třeba je upřesnit podrobnějšími výzkumy.
V systému souhlásek je problematické označování takzvaných „šikmých“ hlásek – přechodných mezi s, z, c, dz a š, ž, č, dž – symboly TFA. Prací věnovaných této jedinečné vlastnosti je poměrně dost, artikulace těchto hlásek však dosud nebyla podrobně popsána a nebyly provedeny experimentální výzkumy; popisy se opírají pouze o sluchové vnímání. Zvlášť obtížné je proto přesně zvolit odpovídající symboly TFA pro tyto souhlásky, protože artikulační / akustické vlastnosti všech ostatních sykavek užívaných v litevštině se značně liší od angličtiny, na jejíchž hláskách je soubor TFA založen. Jak ukazují výzkumy 21. století, rys „šikmé“ výslovnosti má sklon rychle zanikat, avšak pojednávané souhlásky si v severní šiauliaiské oblasti přesto zachovávají svébytnou artikulaci, takže jejich transkripci symboly TFA bude pravděpodobně nutné v budoucnu ještě upřesnit.
Stejně jako v jiných nářečích a ve spisovném jazyce zůstává i v šiauliaiské oblasti nejsložitějším problémem zachycení prozodických jednotek, zejména variant přízvuků, symboly TFA. Lze označit slabiky zdůrazněné hlavním a vedlejším přízvukem, avšak modulace dlouhé přízvučné slabiky spojené s různými přízvuky se vyjadřují ne zcela adekvátně. Prozodický systém šiauliaiského nářečí je ve srovnání s dříve pojednaným kaunaským nářečím složitější,
Straipsniai / Articles
249
Page 14
RIMA BAKŠIENĖ
neboť se zde vyskytuje jev přesouvání přízvuku. V důsledku toho vzniká problém se značením přízvukových intonací u přízvuků přesunutých zpět; kromě toho se na hranici s žemaitskými nářečími vyskytují také přízvuky přesunuté na následující slabiku a dlouhé slabiky zdůrazněné vedlejším přízvukem, z nichž byl přesunut hlavní přízvuk. Na okrajích nářečí se mohou vyskytovat i případy jiných alotonů přízvukových intonací – střední, přerušované a průběhové. Zatím nebyly rysy přízvukových intonací těchto slabik zaznamenány symboly TFA; jejich značení zůstává předmětem budoucího výzkumu a diskusí.
LITERATŪRA
Aleknavičienė Ona, Grumadienė Laima, Gurskas Albertas, Skirmantas Petras, Strockis Mindaugas, Tumasonis Vladas 2005: Lituanistinis šriftas Palemonas. Vilnius: Tautinių bendrijų namai.
AV 2016: Avoi vēl neizsēt. Latviešu valodas dialekti 21. gadsimtā, sast. Anna Stafecka, Liene Markus-Narvila, ab. red. Anna Stafecka. Rīga: LU Latviešu valodas institūts.
BA Pr 2009: Baltu valodu atlants (Prospekts) / Baltų kalbų atlasas (Prospektas) / Atlas of the Baltic Languages (A Prospect), sud. Anna Stafecka, Danguolė Mikulėnienė. Rīga: Latvijas Universitātes Latviešu valodas institūts, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
BA I 2013: Baltų valodų atlants / Baltų kalbų atlasas / Atlas of the Baltic Languages. Lek-sika / Leksika / Lexis 1. Flora, sud. Anna Stafecka, Danguolė Mikulėnienė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, Latvijas Universitātes Latviešu valodas institūts.
Bakšienė Rima 2016: Vakarų aukštaičių kauniškių priegaidės: Marijampolės šnekta. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
Bakšienė Rima, Čepaitienė Agnė 2017: Tarptautinės fonetinės abėcėlės taikymo lietuvių tarmių garsams galimybės. – Baltistica 52(1), 109–140.
Bakšienė Rima, Čepaitienė Agnė 2017a: Lietuvių tarmių transkripcija: tradicija ir IPA. – Linguistica Lettica 25, 203–229 (spaudina).
Baranauskas Antanas 1970: Raštai 1. Vilnius: Vaga.
Gerulis Georg 1930: Litausche Dialektstudien. Leipzig: Markert & Peters Verlag.
250
Acta Linguistica Lithuanica XXVII
Page 15
Lietuvių patarimų transkripcija TFA simboliais: vakarų aukštaičių šiauliškiai
Gerullis Georg, Stang‘as Christian 1939: Lietuvių žvejų tarmė prūsųse. Kaunas: Spindulys.
Geržotaitė Laura 2012: Pietinės vakarų aukštaičių šiauliškių šnektos: geolingvistinis aspektas ir jo interpretacijos. – Acta Linguistica Lithuanica 67, 156–174.
Geržotaitė Laura 2016: Lietuvių tarmių klasifikacijos tyrimas geolingvistiniu aspektu. Daktaro disertacija. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
Girdenis Alekas, Pabrėža Juozas 200 [1978]: Nauji šnekėjimo stebėjimai Žagarės apylinkėse. – Alekas Girdenis. Kalbotyros darbai 2. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 117–120.
Grigorevs Juris, Jaroslavienė Jurgita 2014: Dabartinių baltų bendrinių kalbų nosinių sonantų spektrinė analizė. – Žmogus ir žodis. Didaktinė lingvistika 16(1), 35–49.
Grigorevs Juris, Jaroslavienė Jurgita 2015: Comparative study of the qualitative features of the Lithuanian and Latvian monophthongs. – Baltistica 50(1), 57–89.
Grinaveckis Vladas 1974: Apie Joniškio šnektos kirčio atitraukimą. – Eksperimentinės fonetikos ir kalbos psichologijos kolokviumo medžiaga 6, Eksperimentinė ir praktinė fonetika, ats. red. Antanas Pakerys, Vilnius: Vilniaus valstybinis pedagoginis institutas, 156–159.
Jaroslavienė Jurgita 2014: Spectral characteristics of the Lithuanian vowels: some preliminary results of a new experimental research. – Linguistica Lettica 22, 68–84.
Jaroslavienė Jurgita 2015: Lietuvių kalbos trumpųjų ir ilgųjų balsių kiekybės ir kokybės etalonai. – Bendrinė kalba 88. Prieiga internete: www.bendrinekalba.lt/Html/88/Jaroslaviene_BK_88_straipsnis.pdf (žiūrėta 2017 12 10).
Jonaitienė Aldona 1959: Šaknis tarmės kirtis ir priegaidė. – Lietuvių kalbotyros klausimai 2, 109–130.
Jonaitienė Aldona 1960: Šaknos tarmės daiktavardžio kaityba. – Lietuvių kalbotyros klausimai 3, 91–111.
Jonaitienė Aldona 1960a: Šaknos tarmės žodžio galo vokalizmas. – Lietuvos TSR MA darbai 1(8), A serija, 151–162.
Jonaitienė Aldona 1960b: Nauji duomenys apie Skaistgirio tarmės konsonantizmą. – Lietuvių kalbotyros klausimai 3, 79–86.
Straipsniai / Articles
251
Page 16
RIMA BAKŠIENĖ
Jonaitė Aldona 1964: Žemaitiškos morfologinės ypatybės Šakynos tarmėje. – Lietuvių kalbotyros klausimai 7, 165–177.
Jonaitė Aldona 1967: Latvių kalbos poveikis palatvės vakarų aukštaičių šnektų gramatinei sandarai. – Lietuvių kalbotyros klausimai 9, 171–182.
Jonaitė Aldona 1969: Palatvės vakarų aukštaičių šnektų būdvardis, skaitvardis, įvardis. – Lietuvių kalbotyros klausimai 11, 183–209.
Jonaitė Aldona 1972: Palatvės vakarų aukštaičių nednesinės fonetikos žodžiai ir jų kilmė. – Lietuvių kalbotyros klausimai 13, 31–41.
Jonikas Petras 1939: Pagamčio tarmė. Kaunas: Spindulys.
JŠT 2001: Joniškio šnektų pratimai ir tekstai, ats. red. Janina Švambarytė, sud. Nerija Bartkutė, Rasa Dumčiūtė, Lina Kazlauskaitė, Aušra Kaikarytė, Janina Švambarytė. Šiauliai: K. J. Vasiliausko įmonė.
Kaikarytė Aušra 2010: Joniškio šnektos daiktavardžio linksniavimo sistema. Daktaro disertacija. Vilnius: Vytauto Didžiojo universitetas.
Kaikarytė Aušra 2015: Skaistgirio šnektos ypatybės. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 3, 50–173.
Kazlauskaitė Rūta 2002: Pašvijo šnektos fonologinė sistema: vokalizmas ir prozodija. Daktaro disertacija. Vilnius: Vilniaus universitetas.
Kazlauskaitė Rūta 2005: Šiaulių patarmės pietinių šnektų tekstai ir komentarai. Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla.
Kazlauskaitė Rūta 2005a: Atrauktinio kirčio priegaidės Pašvijo šnektėje. – Kal-bos istorijos ir dialektologijos problemos 1, 313–324.
Kazlauskaitė Rūta 2008: Jonavos šnektos fonetinės ypatybės. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 2, 600–609.
Ladefoged Peter 1990: What do we symbolize? Thoughts prompted by bilabial and labiodental fricatives. – Journal of the International Phonetic Association 20, 32–36. Prieiga internete: https://doi.org/10.1017/S0025100300004254 (žiūrėta 2017 12 10).
Leinonen Therese, Çöltekin Çağrı, Nerbonne John 2016: Using Gmap. – Lingua 178, 71–83.
LKA 1977: Lietuvių kalbos atlasas 1. Le ksika, ats. red. Kazys Morkūnas. Vilnius: Mokslas.
52
Acta Linguistica Lithuanica LXXVI
Page 17
Lietuvių patarmių transkripcija TFA simboliais: vakarų aukštaičiai šiauliškiai
LKA 1982: Lietuvių kalbos atlasas 2. Fonetika, ats. red. Kazys Morkūnas. Vilnius: Mokslas.
LKTChr 2004: Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija, sud. Rima Bacevičiūtė, Audra Ivanauskienė, Asta Leskauskaitė, Edmundas Trumpa. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.
Nerbonne John, Colen Rinke, Gooskens Charlotte, Kleiweg Peter, Leinonen Therese 2011: Gabmap – A Web Application for Dialectology. – Dialectologia. Special Issue 2, 65–89.
Pandeli, Eska, Ball, Rahilly 1997: Problems of phonetic transcription: The case of the Hiberno-English slitt. – Journal of the International Phonetic Association 27, 65–75. Prieiga internete: http://dx.doi.org/10.1017/S0025100300005430 (žiūrėta 2017 12 10).
Salys Antanas 1992 [1946]: Lietuvių kalbos tarmės. Roma: Lietuvių katalikų mokslo akademija.
Skirmantas Petras, Girdenis Aleksas 2001 [1998]: Naujesni tarmių fonetinės transkripcijos rėmenys. – Aleksas Girdenis. Kalbotyros darbai 3. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 335–351.
Šageris Evaldas 2015: Lietuvių ir latvių tarmių monoftongų priegaidžių akustiniai požymiai: lyginamoji analizė. Daktaro disertacija. Vilnius: Vilniaus universitetas.
Urbanavičienė Jolita, Indričienė Inesė 2015: Lietuvių ir latvių kalbų trankieji prelbalsiai: lokuso lyčių rezultatai. – Baltistica 50(2), 261–293.
Urbanavičienė Jolita, Indričienė Inesė 2016: Lietuvių ir latvių kalbų uždaromos prelbalsiai: sprogimo fazės trukmė ir FFT spektrai. – Žmogus ir žodis. Didaktinė lingvistika 18(1), 46–79.
VAS 2007: Vakary aukštaičiai šiauliškiai: mokomoji knyga, sud. Rūta Kazlauskaitė, Lionė Lapinskienė, Rima Bacevičiūtė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
Widdowson John David Allison 2012: Some Elementary Problems of Phonetic Transcription. – Tradition Today 2, 57–69. Prieiga internete: http://centre-for-english-traditional-heritage.org/TraditionToday2/TT2_Widdowson.pdf (žiūrėta 2017 12 10).
Zinkevičius Zigmas 1994: Lietuvių kalbos dialektologija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.
Straipsniai / Articles
253
Page 18
RIMA BAKŠIENĖ
Trancription of Lithuanian Dialects by IPA Symbols: the Western Aukštaitian Subdialect of Šiauliai
SUMMARY
This paper discusses the oportunities for the application of the International Phonetic Alphabet (IPA) to the sounds of Western Aukštaitian of Šiauliai. From the 20th to the 21st century texts of Lithuanian dialects were marked using the transcription that was adapted by Georg Gerullis in 1930. It is a distinctive transcription which differs from those applied to other languages. Nowadays, the usage of this transcription became more complicated after quantitative measurements of language variance became popular. They are usually made by computer programs which require identical data. In order to avoid transcription variation in the future, the pilot study transcribing the sounds of Western Aukštaitian of Šiauliai (from Ažytėnai and Šakyna regions) using IPA symbols was performed.
After review the illustrative material of Western Aukštaitian of Šiauliai, it can be concluded that in the IPA there are almost all characters that are suitable to mark a variety of sounds found in this subdialect. Only a few sounds need to be marked with additional diacritics. Intermediate sounds between s, z, c, dz and š, ž, č, dž are problematic in the consonant system. Appropriate IPA symbols somewhat differ from the dialectal sounds by their characteristics of articulation or function.
The marking of prosodic units in Šiauliai subdialect using the IPA symbols is most problematic. They can be marked as an accented syllable (with primary and secondary stress) and a long-syllable tone fall (= acute) / rise (= circumflex). Some allotones in the accents of Šiauliai subdialect cannot be marked using the IPA. It is the object for future research.
