NIJOLĖ ČEPENĖ

Litevský jazykový institut

Směry vědeckého výzkumu: lexikologie, výpůjčky, germanismy, lexikografie, etymologie, dějiny jazyka, písemnictví.

DOI

NÁBOŽENSKÁ A MYTOLOGICKÁ SLOVNÍ ZÁSOBA: VÝPŮJČKY Z GERMÁNSKÝCH JAZYKŮ

Náboženská a mytologická slovní zásoba: výpůjčky z germánských jazyků

ANOTACE

Článek zkoumá slovní zásobu náboženských a mytologických tematických skupin germánského původu z hlediska sémantiky a původu. Výpůjčky jsou rozděleny do sedmi podskupin: církevní budovy a jejich části, administrativa a okolí; vnitřní vybavení kostela a místa v něm; bohoslužebné potřeby a církevní předměty; svátky a obřady; církevní činnost, knihy a hudební nástroje; označení osob; mytologická slovní zásoba a označení nadpřirozených bytostí. Je určen základový výraz germanismu, z něhož vznikl, a je uveden původní původ výpůjčky. Jsou uvedeny ekvivalenty v jiných jazycích. Vedle toho je doloženo zachycení lexémů v písemných pramenech od 16. století a jejich užívání v živém jazyce a nářečích. Je pojednáno o chronologii výpůjček. Bylo zjištěno, že litevské ola se neužívá pouze ve významu „nora či úkryt zvířat nebo ptáků“, jak uvádí LKŽ, ale v Brėkūnasově Bibli je doloženo také ve významu „stan (přístřešek), krypta“. Jsou popsány deriváty utvořené z germanismů.

KLÍČOVÁ SLOVA: náboženská a mytologická slovní zásoba, výpůjčky, germanismy, sémantika, pruské slovníky, písemnictví, nářečí.

ANNOTACE

Článek se zabývá náboženskou a mytologickou slovní zásobou germánského původu z hlediska sémantiky a původu. Výpůjčky se dělí do sedmi podskupin: církevní stavby a jejich části, správa, okolí; interiér kostela a místa v něm; předměty používané při rituálech, církevní předměty; svátky, rituály; církevní činnost, knihy, hudební nástroje; názvy osob; mytologická slovní zásoba, názvy nadpřirozených bytostí. Základní slovo

146

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

germanismu, od něhož je odvozen, se stanovuje; určuje se prvotní původ výpůjčky. Uvádějí se ekvivalenty v jiných jazycích. Zaznamenávají se také lexémy v písemných pramenech ze 16^th. století a jejich užívání v mluveném jazyce a nářečích. Pojednává se o chronologii výpůjček. Bylo zjištěno, že litevské olà se neužívá pouze ve významu „jeskyně, nora zvířat nebo ptáků“, jak jej vymezuje Slovník litevského jazyka, ale podle Bretkūnasovy Bible také ve významu „komora (k pohřbívání), krypta“. Popsány jsou rovněž formace odvozené od germanismů.

KLÍČOVÁ SLOVA: náboženská a mytologická slovní zásoba, výpůjčky, germanismy, sémantika, pruské slovníky, písemný jazyk, nářečí.

1. ÚVOD

Většina výpůjček z germánských jazyků v litevštině, především z němčiny, označuje hmotnou kulturu. Existují však také slova nehmotné kultury germánského původu nebo slova přejatá z germánských jazyků, ačkoli i ta často označují hmotné předměty. Výpůjčky z tematických skupin náboženství a mytologie jsou doloženy již v nejstarších písemných památkách 16. století, převážně v Prusku. Materiál pro článek byl shromážděn ze starých litevských písemných památek, pozdějších prací, pruských litevsko-německých a německo-litevských slovníků, jakož i z živého jazyka, nářečních textů, slovníků nářečí a mluvených variant a současného spisovného jazyka. V článku byl využit materiál ze Lietuvių kalbos žodyno, sv. I–XX (LKŽ, LKŽe), a dalších prací (viz seznam literatury a pramenů). Cílem článku je představit a analyzovat náboženskou a mytologickou slovní zásobu germánského původu z hlediska sémantiky, původu a chronologie a objasnit prvotní původ výpůjček; uvést doklady lexémů v písemných pramenech a jejich užívání v živém jazyce a nářečích; představit odvozeniny utvořené od germanismů z náboženské slovní zásoby. V práci jsou uvedena slova germánského původu, především německého, která přešla do litevštiny přímo; slova germánského původu, která se do litevštiny mohla dostat prostřednictvím jiných jazyků, zejména slovanských; a slova, jejichž prvotní původ není germánský, ale která byla přejata z germánských jazyků. V nejnovějších výzkumech náboženské slovní zásoby a náboženské terminologie je doloženo jen málo germanismů. Algis Rubinas ve své disertační práci Lietuvių kalbos religinė leksika ir jos istorija (2002) uvedl v kapitole Lietuvių kalbos germanizmai pouze tři germanismy: kunigas „duchovní, farář“, pūdė „kmotra“, agendą „modlitební kniha, rituál“. V kapitole Lietuvių kalbos skoliniai se nachází několik dalších výpůjček, které podle autora přišly přes němčinu: kardinalas, abatas (aptas) „představený mužského katolického kláštera“, kapucineris „mnich františkánského řádu“, keleris „kacíř, odpadlík“. Také v disertační práci Aušry Rinkutė z roku 2012 1883–1916 metų katekizmų religinės terminai je jen málo germanismů: kunigas, gizelis „žák“, podė, pl. podžiai „kmotři“, kagismas

Straipsniai / Articles

147

NIJOLĖ ČEPIENĖ

„katechismus“, odvozeniny: kunigystė, kunigaikštystė. Autorka tohoto článku nalezla v písemných pramenech, slovnících a nářečích více slov náboženské slovní zásoby germánského původu, především německého, nebo slov, která se do litevštiny dostala z germánských jazyků a která zde budou přehledově představena. V článku se uplatňují diachronní a synchronní výzkumné metody: srovnávací historická, genetická, fonetická a další; vychází se z etymologických slovníků a novějších lingvistických prací.

2. SÉMANTIKA, PŮVOD, ROZŠÍŘENÍ A UŽÍVÁNÍ NÁBOŽENSKÉ A MYTOLOGICKÉ SLOVNÍ ZÁSOBY GERMÁNSKÉHO PŮVODU

Náboženská slovní zásoba germánského původu nebo přejatá z germánských jazyků, doložená v písemných pramenech od 16. století (převážně z Pruska a Malé Litvy) a v nářečích, je rozdělena do šesti podskupin; v sedmé je uvedena mytologická slovní zásoba. Nejvíce germanismů z této tematické skupiny bylo nalezeno v německo-litevských a litevsko-německých slovnících vydaných v Prusku v 17.–20. století: Lexicon Lithuanicum, Clavis Germanico-Lithvana, ve slovníku rukopisném z někdejšího archivu Královce (nazývaném slovníkem A. Krauzėho), v Lexicon Germanico-Lithvanicum et Lithuanico-Germanicum Jakuba Brodovského, v Littauisch-Deutsches und Deutsch-Littauisches Lexicon Filipa Ruigise, v Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch Christiana Gottlieba Mielckého, ve Wörterbuch der Littauischen Sprache G. H. F. Nesselmanna, v Littauisch-deutsches Wörterbuch ir Deutsch-littauisches Wörterbuch Friedricha Kurschata a v Lietuvis-kai-vokiškame žodyne Aleksandra Kurschata. Germanismy jsou probírány v abecedním pořadí. U každé výpůjčky se uvádějí následující údaje: gramatické značky, významy, doklady v pramenech, nářeční rozšíření a původ: jsou uvedena základní slova germánského původu, od nichž jsou výpůjčky odvozeny, objasňuje se prvotní původ slova a uvádějí se ekvivalenty v dalších evropských jazycích; jsou představena také etymologická vysvětlení jiných badatelů.

1) názvy církevních budov a jejich částí, správy a okolí, např.: aptija sf. „katolický klášter s přilehlými statky“, Lex 3a, C I 43 (orig. Apte), Q 13, K I 32, Alm 27; abtija N 2 (abtie), Alm 23 < v.v.a. abbeteie (eppete); abbetė; srov. v.v. ebedė, Pr.v. Abtey (Lex 3a), n.v.a. Abtei f. „opatství, klášter“; s.v.a. abbbatei z církevní lat. abbatia (Kluge 202: 11; Lexer I 1; PaulW 11). domskirche sf. „katedrální kostel“ S. Dauk < n.v.a. Domkirche „tamtéž“. dresk amar sf. „sakristie“ B 361, 1033 (orig. Drezkamara), MŽ II 135, 398, N 155; drėskamare sf. (1) K, Prl 56 (drėskamare), Alm 45, KŽ, Skr;

148

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

dryskamarē sf. LC 1885, 12 < Pr.v. Drēskamer ‘zakristija, kurioje saugomas bažnyčios turtas, pinigai, vertingi įrankiai’ (Fr I 150, Ziesemer II 107), v.v.a. trēse-kamere f. (dreskamer, dryskamer), s.s. tresocamara (Lexer II 1505; Grimm XXI 163); plg. Baltijos vok. Drähskamer ‘t. p.’, v.ž. drēskamer ‘zakristija’ (Sehwers 1953: 28, 326); vok. Drese kamer, tresekamer f., trisekamer ‘bažnyčios idinė, lobynas; archyvas; zakristija (nuo XV a. pab.)’, s.v.a. tresecamere, dresecamere, v.v.ž. tresecamere f., v.nl. tresecamere; dūrinys iš tresso < lot.–rom. thesaurum ir lot.–rom. camara, camera (Grimm XXI 163; MdW IV 611-612).

gemynē subst. f. (1) „okolí; círk. farnost“ N 249, [K], KŽ, gemynē Alm 53, gemyna subst. f. LC 1878, 42; gėmynē subst. f. (1) „okres; farnost“ K, Alm 54, KŽ < Pr.v. gemē „společenství; farnost“ je dialektismus (Alm (PrW)); srov. středo-dolnoněm. gemeine, gemeine f., n. „společný majetek; shromáždění obce; společenství (vesnice, farnosti aj.)“ (MdW II 53), starohornoněm. ge-meinde f. „společnost, společenství“, starosasky gemeindā, novohornoněm. Gemeinde f. „společenství; círk. farnost“, → něm. adj. gemein „společný“ (Kluge 2002: 343; Lexer I 839); pol. gmina „společenství“, z něm. gemein, Gemein(d)e (Brückner 1974: 146).

kapelē subst. f. „malý kostelík, kaplička“ B 795 < starohornoněm. kapēlle, kapēle, kappel f. „malý kostel, dům Boží“, novohornoněm. Kapelle f. „kaple, kaplička“; něm. z pozdně lat. capella „kaple“; srov. nizoz. kapel (Lexer I 514; Kluge 2002: 468).

kirkapis (hbr.) subst. m. (1) „hřbitov u kostela; hřbitovní areál“ R I 54, R II 223, MŽ II 298, N 200, K, KŽ, Alm 66, kirkapis KŽ; složenina z germ. kirke a litev. kapas; srov. novohornoněm. Kirchhof m. „hrob, hřbitov“.

kirkē subst. f. (1) „protestantský kostel“ Ndž, BM 177 (Jsou tři kostely: katolický kostel, židovská synagoga a lotyšský kostel), Š, KŽ, Krtnž, FrnW, Srj, kirkē (2) ŽŽ (Nm); kirche Š, kirka subst. f. (1) „protestantský kostel“ M. Valanč, M, rš, KŽ, ŽŽ < středo-dolnoněm. kere f. „kostel“ (MdW II 449; Lasch 1914: 51), starohornoněm. kirche f. „(křesťanský) kostel, budova; židovský chrám; společenství věřících“, novohornoněm. Kirche f. „kostel“; srov. norsk. kirke, švéd. kyrka, západofrís. kerke, starosasky kirika, nizoz. kerk; něm. z vulg. řec. *kyriḱē (Lexer I 580; Kluge 2002: 489).

klosteris subst. m. „klášter“ B 313; klostorus (klostorus) Lex 21a (pův. Kloforus), 54a (Kloforus), C I 109 (Klōforus) < Pr.v. Klofter (Lex 21a), starohornoněm. klōster n., novohornoněm. Kloster n. „klášter“; srov. středo-dolnoněm. klōster-, nizoz. clooster, novonizoz. klooster, starosasky klōstar; něm. převzalo z rané románštiny *clōstrum „uzavřený“, lat. claustrum „závora, uzavření; hrad“ (Kluge 2002: 499; Lexer I 1631).

kodryna subst. f. „trávník na kostelní věži“ C I 649, N 203, [K]; srov. Pr.v. Koder „hadr, cáry; špatné, roztrhané oblečení“ (Fr I 399), Koder „hadr, cáry, hadřík“ (Grimm XI 1569).

kōras (kōras) subst. m. s. „věž, zvonice“ NT Mt 21,33, B 190, R I 65 (Kōras), R II 180, MŽ I 127, N 205 (Kōras), K (a také kūras), Kld 115, J, V. Kud., dem.

Straipsniai / Articles

149

NIOLĖ ČEPIENĖ

koratis N 205. 2. „kostelní předsíň“ R II 91 (Kōras), MŽ II 120; kuoras¹ subst. m. 1. „věž, zvonice“ SD 7, SD³ 8, R I 71 (pův. Kūras), N 205, K, J, Vaižg, FnW, V. Krėv, rš, Pnm, Čk, Klt, dem. kuorelis NS 157, kuoratis RD 35. 2. „horní konec kostelní věže“ Lex 34 (pův. Kūras), C I 628 (Kūras), Q 73, B 44 (Kūras); < Pr.v. kor, kur, kūr „kůr, vyvýšené místo v kostele pro kůr, půda“ (Alm (PrW)), kūr (Natu 1937: 18), starohornoněm. kōr, kur m. „kostelní kůr, zpěváci v kůru; katedrální kaple; přen. nebeská klenba; místo na nebi jako Boží příbytek; sféra andělů“ (Lexer I 1678; Grimm XI 1792), středo-dolnoněm. kōr (Lasch 1914: 95), novohornoněm. Chor m. „skupina zpěváků; místo pro zpěváky před oltářem v křesťanských kostelech; pódium, scéna (v protestantských kostelech)“; srov. nizoz. koor; starosasky chōr z lat. chorus „tanec se zpěvy, rej; zástup, houf, množství“, to pak z řec. chorós „místo k tanci; skupina tanečníků; kultovní píseň či kultovní tanec pro božstva“ (Kluge 2002: 171; LLŽ); středo-dolnoněm. kur(e) „strážný, hlídač (na věži)“, kuren „dívat se při sledování (lovecký termín)“ (MndW II 602). Srov. také 2 kūras.

kunzistōrija subst. f. (1) „ústřední řídící církevní správní orgán“ K I 703, Alm 76 < novohornoněm. Konsistorium n. „totéž“ je dialektismus; srov. lat. consistorium „místo porady, shromáždění“.

olà subst. f. „jeskyně, místnost (k pohřbívání), krypta“ viz u 3.

věž² subst. (2) „věž, zvonice; osada (u hradiště)“ BB 1 Moz 11,4, BB 2 Kar 9,17, BB Teis 9,46, BB 1 Mak 4,60 (acc. pl. Thurmus), BB 2 Kn 26,9, BB 2 Mak 13,5, BB Jdt 1,3, BB Ez 26,4, BB Jer 51,58, BB GG 4,4, BB Bar 6,17, BB Luk 14,28, BB Ezd 3,1, Lex 87a, RB Ps 48,13, C I 583, Q 523, H I 135, H II 211, K, K II 228, Mit V 151, J, Kel, Dor (Klp, původní podoba tōrms), NdŽ, AL 54, 35 (NTK), Alm 144, KŽ, Smln, Ser; věž subst. (2) „zvonice“ K I 555, KŽ < Pr.v. Turm „městské vězení; věž“ (Fr II 416), Thurm (Lex 87a), tōrm „věž, vězení“ (Alm 144), Rt. Pr.v. torm (Mitzka 1919: 126), v.v. turm, torm, v.v.a. turn, turm, sturm; něm. Turm, Thurm „věž, zvonice; opevnění; vězení“ z turem, a to ze starofranc. *torn; to poslední z lat. turris f. „věž, hrad,

¹ W. Smoczyński kūras laiko neaiškiu žodžiu (Smoczyński 2007: 326). Kūras reikšmė ‘dešimties pėdų guba, rikė’ LKA I 186, žemėl. 109, Irgn, Sk, Lb, Ign, Šnč, Dglš, Lkm, Klt, dem. pl. kuoreliai Pls galbūt reikėtų sieti su vok. kar ‘indas, dubuo; javų matas; aukštas (namo); viena ant kitos sudėtos dėžės; pašūre, stoginė; sunerta šieno ar šiaudų krūva’; plg. s.s. kar, v.v.a. kar, n.v.a. Kar n., dan. kar, šv. kar (Grimm XI 202); v.v.ž. kar, kare n. ‘indas, krepšys’ (MndW II 428), senas keliaujantis žodis (Kluge 2002: 470). J. Brodskio žodyne užfiksuotas iš Biblijos vok. Cor (menūra) ‘(javų) matas’ išverstas liet. Korras (B 315).

² Spodní patra hradních a městských věží se používala jako vězení. Proto se toto slovo užívá také ve významu „vězení“ BB Apd 5,20, BB Jon 3,24, VlnE 43,5 (loc. pl. turmūſu), VlnE 202,19, VlnE 205,25, ŽCh 71, Lex 87a, R II 162, 351, MŽ II 214, 470, N 110, K, S. Dauk, M, J I 149, L, JD 201, KlvD 144 (Vlkš), BsO 397, BsMt II 166 (Dkš), Sln, Alm 144, LTR (Zp), LTs V 53, KŽ (A 183, 226), DrsŽ, ZŠŽ, Als, Žg, Ūd, Vl.

150

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

„vysoká budova“; srov. n.šv. torn, n.isl. turn (Grimm XXI 466; Lexer II 1582; Kluge 1957: 798; 2002: 936); středohornoněm. torn, starosask. turn „věž; vězení“ (MndW IV 580); lotyš. tūornis (Tuhrnis, Turnis) „věž“ z středodolnoněm. torn, torne, turn „tamtéž“ (Sehwers 1953: 146, 324); (střhn.) n.l. turma „věž (užívaná jako vězení; vězení; pouta, břemeno; taková hra“ < středohornoněm. turm „věž“; stělorus. myma „vězení“, bělorus. (dial.) mymá „tamtéž“ (Brückner 1974: 585; LKPŽ 656).

2) označení vnitřního vybavení kostela a míst v něm, např.:

gangos f. pl. (1) „místo v kostele u varhan; všechny“ C II 752, K, K I 369, K II 102, Alm 52, FrW, KŽ; gangai m. pl. NmŽ < prus. Gang „schody“ (R II 157), novohornoněm. Gang m. „chůze, pochod; místo k chůzi, průchod, chodba; cesta, ochoz (v kostele), tribuna“; srov. středohornoněm. ganc m. „chůze; cesta“, starohornoněm. gang, starosask. gang, staroang. gang, starosever. gangr m., ganga f., starofrís. gang, gong, gung, švýc. dial. ganga, nizoz. gang (Kluge 202: 329; Lexer I 734; Grimm IV 1219).

kūras m. (1) (kuras) 1. „tribuna, vyvýšené místo v kostele pro chór, kde jsou varhany, všechny“ Lex 20a (orig. Kuras), C I 428, B 302, 311 (kuras), K 197 (kūras), K II 102; pl. kūrai (2) Vdk, Žgč, Nm, Kln; kūras (kuras) „(varhanní) chór“ Lex 21a, C I 428, Q 110, B 312, Alm 76, „zástup, houf (andělů)“ C I 428, „schody“ C I 428; kūras m. 1. „vyvýšené místo v kostele pro chór, všechny“ B 311, I. Simon, Prk. 2. „chór, skupina zpěváků“ B 311, NdŽ; kòras (2) LzŽ, kòras (1) Alm 70. 3. „hlas, tón (pouze v Bibli)“ Bb¹ Ps 120,1, B 698 (orig. Dangaus Kòras); kūras (4) „chór; zástup, houf (apoštolů, andělů)“ DK 30 (orig. nom. pl. kūrai), 37, 148, DP 38, 543, R I 71 (orig. Kūras), VoK 11, KrtnŽ (kūors), ŠVŽŽ (kūors Vin, Kra, Meds, Žbr; < prus. kor, kur, kūr „vyvýšené místo v kostele pro chór, všechny; chór“, středohornoněm. kōr m. „kostelní chór; skupina zpěváků; místo v modlitebně, kde se nacházejí zpívající duchovní“ (Lexer I 1678), novohornoněm. Chor m. „zpěváci, pěvci, zpěv, zpívání; kruh, zástup, houf; v křesťanském kostele místo pro zpěváky před oltářem, v protestantském kostele tribuna, všechny, kde se zpívá a hraje“; srov. starohornoněm. chōr „chór duchovních v kostele“, nizoz. koor; lat. chorus; řec. χορός; z významu „zpěvák“ vznikl v křesťanském kostele význam „místo pro zpěváky před oltářem“, odtud „místo v kostele určené duchovním“ (Kluge 1957: 117; 2002: 171), středodolnoněm. kōr (Lasch 1914: 95); lotyš. kūoris z něm. (Sehwers 1953: 61); pol. chór „chór; galerie“ z řec., lat. choros, chorus (Brückner 1974: 182). Srov. 1) kūras.

3) označení liturgických potřeb a kostelních předmětů, např.:

abltas m. „hostie, tenký nekvašený chléb upečený z mouky a vody“ Q 372 (orig. Abltes), R II 210, MŽ II 368, N 2, 30, [K], K II 98, Alm 23 < prus. Ablatt „tamtéž“ (Fr I 8; Alm 23); srov. Oblat (C II 161), středohornoněm. oblàte, oblāt f., m. „přijímací chléb“

Straipsniai / Articles

151

NIOLĖ ČEPIENĖ

placička, hostie, nizoz. oblat, novohornoněm. Oblate f., středolat. oblata (hostia) (Lexer I 138; Kluge 2002: 661). Srov. také oblatas.

bikerelis m. dem. „naběračka, kalíšek“ SD 116, SD³ 134 < starosask. biker, středodolnoněm. bikerį; srov. staroang. biker, středohornoněm. becher m. „pohár; jako míra“, východoprus. bėžr „pohár“, novohornoněm. Becher m., nizoz. beker; něm. z pozdnělat. bicarium n. „nádoba na víno, vodu, pohár“ (Kluge 2002: 99; Lexer I 137; Mitzka 1919: 122); lotyš. biķeris ze středodolnoněm. bikeri (Sehwers 1953: 12, 326); pol. becher (beker), dem. becherek. Urbutis považuje litevské dem. bikerėlis z *bikeris spolu s lotyš. biķeris za přímý germanismus (Urbutis 2009: 418). ALEW odvozuje litevské bikerėlis z pol. becher, které bylo převzato prostřednictvím němčiny z latiny (ALEW I 113).

isopas m. botan. „yzop lékařský, yzop (Hyssopus officinalis), jeho šťáva; větvičky yzopu se v kostele používají jako kropáč“ Mž 358,5, BB 2 Moz 12,22, BB 3 Moz 14,4, BB 4 Moz 19,18, VlnE 210,12 (orig. instr. sing. İopu), R II 217, rš, P, IA 417 (Isopas), BzF 118; hysopas Mž 538,19 (instr. sing. hyfopu); yzopas Vln¹ 75, Lex 52a, C I 46, 1023, C II 249, 1025, RB Ps 51,8, B 272 (pl. įlopai), 735, 760 (Ẏzopas), 989, R I 51, R II 217, MŽ I 01, MŽ II 288, NT Pvž 9,19, NT Jn 13,29, K (ýzopas), NdŽ, P, TA 417 (Yzopas), BzF 118, Alm 57, LBŽ; izopas (1) NdŽ < prus. İop „yzop lékařský“ (Lex 52a; C I 1023), Yop (C II 1025), středodolnoněm. isop (MndW II 393), středohornoněm. isôpe, isôp m. „yzop lékařský“ (Lexer I 1459), novohornoněm. Ysop, Hyssop m. (f.), Isop „nízký keř s velmi vonnými listy a fialovými květy (Hyssopus officinalis L)“; srov. staroang. ysope f., starohornoněm. hyssop m., pozdní starohornoněm. – starší novohornoněm. yzop f.; lat. hyssōpus f., hyssōpum n. (Grimm XX 2575).

kelichas m. „(liturgický) kalich“ BB Ps 23,5, BB Ez 23,31, BP I 366, BzB 294 < středohornoněm. kelich, kelch m. „kalich“; srov. starohornoněm. kelih, starosask. kelik, novohornoněm. Kelch m. „kalich“; něm. z lat. calix „kalich“ (Lexer I 1539; Kluge 2002: 483), středodolnoněm. kelk, kellik m. „kalich“ (MndW II 440); (st.pol., staropol.) pol. kielich „nádoba používaná při obřadech v křesťanském kostele; kalich aj.“ < středohornoněm. kelch, starohornoněm. kelih, novohornoněm. Kelch „tamtéž“, z lat. calix „kalich, mísa“; stělorus. кeлuх (кuлuх) „obětní kalich; symbolické označení osudu“, bělorus. кéлuх, кéлix „velký, vysoký kalich“ (LKŽ 372). Srov. také kylikas.

kylikas (kilkas, kylkas K) m. (2) K „(liturgický) kalich“ Mž 143, 380, 534 (kilkas), BP I 62, Vln 33,10, Vln 35, Vln 65,23, Vln¹ 36, VlnE 164,23, VlnE 172, VlnE 190,2 (Kilikas), Lex 53a (kilikas), C I 1050, Q 293 (kilikas), B 341, 566, 655, 776, H 55, R I 72, MŽ I 139, N 199, K II 223, KŽ, Alm 66 (kylikas), Rg, Kč (kilikas (1); kilichas m. RB 116, kylikas Alm 66; < středodolnoněm. kilich m. „kalich“; srov. středohornoněm. kelch, kelich m. (Lexer I 1539), starosask. kelik, starohornoněm. kelich (Kluge 1957: 362); středodolnoněm. kelik m. „nádoba na pití, kalich“ (MndW II 440), novohornoněm. Kelch m. „kalich“; něm. z lat. calix „kalich“; po zavedení křesťanství se nejprve užíval pouze

152

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

význam ‚kalich pro náboženské obřady‘ (Grimm XI 504); lotyš. ḳeliks ‚nádoba‘ z dolnoněm. ḳellik ‚nádoba na pití, pohár‘ (Sehwers 1953: 63). Srov. také ḳelichas.

klingbdelis subst. ‚měšec na vybírání peněz v kostele‘ B 802, 1032 < pruská něm. Klingbüdel ‚peněženka, měšec se zvonkem na tyči k vybírání almužen během bohoslužby‘ (Fr I 378); místo něm. ü se již v pruských německých dialektech vyslovoval zvuk i (viz Čepienė 2006: 211); srov. novohornoněm. Klingelbeutel m. ‚košík se zvonkem na dlouhé tyči používaný během bohoslužby k vybírání darů‘.

kozoliai subst. pl. ‚liturgický oděv kněze, rocheta‘ Q 110 < pruská něm. Käsel ‚bohoslužebný oděv, chórová košile; široký plášť, pohodlný kabát, starý oblíbený oděv; dlouhá sukně z hustého plátna s kapucí‘ (Fr I 343); srov. lotyš. kasula ‚košile; hábit, oděv mnichů; círk. druhý, svrchní kněžský oděv nošený při mši‘ z lat. casula ‚plášť s kapucí‘.

miras (mys) subst. ‚vonné pryskyřice obsažené v kůře některých afrických a arabských stromů, používané k vykuřování‘ Mž 195, BB 1 Moz 37,25, BB SalK 7,17, BB GG 5,1 (pův. akuz. sg. myrrha), BB Sir 24,1, BB Est 2,2, BB Ps 45,9 (myras), BB Ps 45,9, B 235 (pl. Myrrai), BsMt I 29; mirė subst. f. R I 88 (mirė), Mž I 70, N 403, K, Alm 87 (mirė), FrnW; srov. pruská něm. Mire, Myrrhen (C II 96), Myrhe (Lex 63), středohornoněm. mire ‚(hořká) myrha‘ (MndW III 95), starohornoněm. mire, mir m. ‚myrha‘ z arab. miren (Lexer I 2158), starohornoněm. mura, myra, starosasky myra, anglosa. myre, novonizozem. mire, novonorsk. myrra, novohornoněm. Myrhe f. ‚myrha (pryskyřice); něm. z lat. murra, myrha, to pak z řec. mýrrha f., mýra; slovo semitského původu; arab. murra souvisí s kořenem maru ‚být hořký‘; do germánských jazyků se dostalo prostřednictvím Bible (Kluge 1957: 497; 2002: 641); lotyš. mira. E. Fraenkel pokládá litev. mirà na základě P. Skardžiuse za výpůjčku z polštiny (FrnW).

oblōtas subst. (1) ‚hostie k přijímání‘ C II 161, B 727 (pův. Oblot’s), B 956 (oblotas), N 30, [K], Alm 93 < pruská něm. Oblat ‚týž význam‘ (C II 161), starohornoněm. oblāte, oblāt f., n. (oflōte) ‚hostie k přijímání; druh pečiva‘; srov. novohornoněm. Oblate f. ‚tenká placka upečená z mouky a vody; círk. hostie k přijímání‘, starohornoněm. oblāta, ovelāta, novonizozem. oblaat, novonorsk. oblat; něm. ze středověké lat. oblata (hostia) ‚týž význam‘ (Lexer II 138; Kluge 2002: 661). Srov. také obotas.

skrynė subst. f. (2), skrynė (4) 1. ‚v katolickém kostele ozdobná skříňka uprostřed oltáře k uchovávání hostie‘ BB 2 Mak 2,5, BB 2 Krn 31,11. 2. ‚pokladnička na dary, pokladna‘ BB Luk 21,2, VlnE 199, Lex 43a (pův. Diewa skrine), H 181, B 596, K I 93, 678, TP 1881, 9, LC 1878, 21, zdrob. skrynėlė I. 3. ‚loď (o biblické lodi postavené Noem)‘ BB 1 Moz 6,14, B 117 ∆ smluvní schrána círk. ‚archa úmluvy‘ BB Tes 20,27, BB Joz 4,18, C I 142 (pův. Skryne Suderejimo), B 302, 833, R I 134, Mž I 246, zdrob. skrynėlė liudijimo (pův. Skrine Liudimo) ‚archa úmluvy‘ BB 2 Moz 26,33); < středodolnoněm. schrin ‚truhla, skříň; rakev‘ (MndW IV 138); starohornoněm. schrin m., n. ‚truhla, skříň na šaty, peníze, cennosti, relikvie; rakev‘ (Lexer II 79), středonizozem. scrīne: srov. se starohornoněm. scrīn(i), staroangl. scrīn, starofríské skrīn

Straipsniai / Articles

153

NIOLĖ ČEPIENĖ

anglosa. scrīn ‚skříň, kufr, klec, schránka na cenné předměty, klenoty, relikvie‘, angl. shrine ‚schránka; oltář; svatyně‘, novonorsk. skrin, novohornoněm. Schrein m. ‚ozdobná schránka k uchovávání kultovních předmětů, relikvií; rakev; truhla; skříň‘; něm. z lat. scrinium ‚kulatá nádoba k uchovávání něčeho‘ (Kluge 1957: 679–680; 2002: 826; Grimm XV 1725); lotyš. skrine, skrīnis ‚skříň, truhla (na šaty, mouku); skříň‘ ze středodolnoněm. schrin ‚skříň; truhla; bedna; zásuvka‘ (Sehwers 1953: 106; Karulis II 206) nebo ze staropol. schrin, schrine ‚bedna, truhla; zásuvka‘ (Karulis II 206); (stsl., stč.) pol. skrzynia ‚uzavíratelná bedna; truhla aj.‘ < staročes. skříňe ‚skříň; bedna‘, ze starohornoněm. schrin, starohornoněm. scrīni, skrīni ‚bedna; skříň‘, z lat. scrinium ‚kulatá schránka k uchovávání knih, dokumentů‘; starobrus. скрыня, скруня ‚bedna; nádoba ve tvaru komolého jehlanu; skrýš; rakev‘; nářeční bělorus. скрыня ‚velká bedna; kádinka (bedna s otvory pro uchovávání živých ryb); bedna na mouku, obilí; žlab‘; starorus. скрыня ‚okovaná bedna, truhla; bedna s víkem‘, novorus. скрыня ‚bedna, zaklopitelná skříňka‘ (LKPŽ 581–582). P. Skardžius pokládá litev. skrynią, skrīnę za výpůjčky z bělorus. скрыня nebo pol. skrzynia (Skardžius 1931: 199), zatímco W. Smoczyński je odvozuje z bělorus. скрыня (Smoczyński 2007: 567). Autorka této práce se domnívá, že litev. skrynė by spolu s lotyš. skrīne mohlo být převzato ze střední dolnoněmčiny schrīn ‚bedna, truhla, skříň, zásuvka‘. K souhláskové skupině sk viz Čepienė 2006: 291–292.

tapelis subst. ‚měšec se zvonkem k vybírání darů v kostele‘ Q 478, N 89, [K], BzF 189 (pův. tāpel), BS 146, Alm 141, FrW, KŽ; srov. pruská něm. tofel ‚deska‘ (Alm (PrW)), novohornoněm. Tafel f. ‚tabule; dlaždice; deska‘. Srov. také tobelis.

tōbelis subst. (1) 1. ‚měšec se zvonkem k vybírání darů v kostele (Klingsäckel)‘ N 107 (Klp), Fr II 403, K, Alm 142, KŽ, Klp. 2. (pa)tobelis ‚kostelní sluha, který stál jako tlumočník pod deskou‘ FrW → patobelis < pruská něm. Potabel ‚dříve v [Pruské] Litvě kostelní sluha pomáhající německým kostelním sluhům. Jeho povinnostmi bylo zvonit na zvony, obstarávat víno a hostie, uklízet kostel a jeho náčiní aj.‘ (Fr II 172); srov. patabelis ‚kostelní pomocník, který stál za deskou, něm. Tafel, jako tlumočník‘ (R I 162, MŽ I 296, Alm 97), pruská něm. tōfel ‚tabulka, deska‘ (Alm 142), novohornoněm. Tafel, alsaské nář. tōfel ‚(zavěšená) deska, tabule, do níž se bije, aby vydala zvuk či dala znamení, používaná v kostelích a klášterech místo zvonění‘ (Grimm XXI 13), pruská něm. Tobolize f. ‚kapsa, košík‘ (Fr II 403); pol. tobola ‚(cestovní) taška, batoh, měšec‘ (Brückner 1974: 572), tobōl. Srov. také tapelis.

4) názvy svátků a obřadů, např.:

bērės subst. f. pomn. ‘pohřební hostina, pohřební pohoštění’ BzF 99, LTR, KŽ < Pr. vých. Behre ‘hostina při pohřbu’ (Ziesemer I 530); srov. střn. něm. bōre ‘nosítka’; bore (MndW I 392); stfr. bere, s.ang. bǣr, n.h.n. Bahre f. ‘nosítka’ → germ. *ber-a- ‘nést’ (Kluge 2002: 83); lot. bēres ‘(pohřební) nosítka’ ze střn. něm. (Sehwers 1953: 11).

154

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

ilgės subst. f. pomn. (2), ilgės (1) vých. lit. ‘Svátek Všech svatých (1. listopadu)’ od 16. století ve slovnících Malé Litvy (Lex 5, původní Ilges, C I 66, Q 21, B 66, R I 48, MŽ I 96, N 25, [K]), v dalších pracích (JD 210, Mit I 239, Alm 56, FrnW, Bž 507, KŽ (A 185, 307)), On. 2. ‘Dušičky, den duší (2. listopadu)’ S. Dauk; < střn. něm. higen ‘svatí’ (Sehwers 1953: 41), střn. něm. hilligen, de hilgen ‘svatí’ (Alm 56); srov. střn. něm. adj. hilich ‘svatý (o osobách a věcech)’, de hile geist ‘Duch svatý’ (MndW II 266–267), n.h.n. heiligen ‘svatí’, pruské Allerheiligen fest ‘ilgės, svátek Všech svatých’ (Lex 5); lot. ilges, ilgi ‘Všech svatých’ ze střn. něm. (Sehwers 1953: 41).

ilgikristis subst. m. (2) ‘Štědrý večer (?)’ K I 684³, KŽ, pomn. ‘štědrovečerní dárky’ KŽ; složenina ze střn. něm. higen ‘svatí’ a lit. Kristus, srov. n.h.n. der heilige Christabend.

kirvelis subst. m. ‘farní slavnost (při výročí vysvěcení kostela); jarmark (v souvislosti s farní slavností)’ KŽ; srov. pruské Kirms, Kirmes, zkrácené podoby něm. Kirchmesse, tam. ‘hostina při církevní slavnosti’, Kirmes ‘jarmark’ (Fr I 356), franské kerwa (Grimm XI 835), n.h.n. Kirmes f., stř.h.n. kirch-messe f. (kirmes, kirmes) ‘oslava při příležitosti vysvěcení kostela; jarmark’, n.nizoz. kermis, n.ang. (nář.) kermis, n.franc. kermesse; něm. Kirmes pravděpodobně z nedoloženého *Kirchweimesse (Lexer I 1585; Kluge 2002: 490).

liktis subst. f. ‘svátek Hromnic; bohoslužba, na kterou věřící přicházejí se svíčkami (2. února)’ K (Kt), Alm 80, KŽ; liktis subst. m. N 365 (Tlž), [K] < pruské licht ‘svíčka, světlo’ (Alm (PrW)), n.h.n. Licht subst. n. ‘světlo; svítilna; svíčka; Bůh a Kristus’; srov. stř.h.n. adj., subst. lieht, st.h.n. lecht; lîcht subst. n. ‘světlo, záře, svit, svíčka’; střn. něm. licht, lecht subst. n. ‘světlo’; → něm. adj. licht ‘světlý, jasný’, sloveso leuchten ‘zářit, svítit, osvětlovat, blýskat se’ (Lexer I 1906; MndW II 684; Kluge 2002: 574).

liktmūšės subst. f. pomn. ‘takový křesťanský svátek (2. února)’ B 466 (původní Liktmušes); liktnės subst. f. pomn. (1) ‘svátek Hromnic; bohoslužba, na kterou věřící přicházejí se svíčkami’ K, LsB 199, Alm 79; liktnės subst. m. pomn. (1) K, KŽ, Alm 79 < pruské lixtmes ‘tamtéž’ (Alm (PrW)), lidovou etymologií přeformováno podle lit. liktis, přičemž závěrečné -nės (Alm 80); srov. n.h.n. Lichtmesse, Lichtmeß f. ‘svátek Očišťování Panny Marie (2. února), tak nazvaný podle svíček posvěcovaných toho dne’ (PaulW 375), stř.h.n. lieht-messe f. ‘tamtéž’ (Lexer I 1909); germ. liktis a lit. nėti.

5) názvy církevních činností, knih, hudebních nástrojů apod., např.:

agenda subst. f. ‘modlitební kniha, rituál’ DP 456,7, agēndos subst. f. pomn. (2) K I 43, Alm 23; srov. n.h.n. Agende ‘tamtéž’, n.nizoz. agenda, lot. agenda (Kluge 2002: 20).

almusina subst. f. ‘almužna, dar’ Lex 5 (původní almufina), Q 22 (Almufina); aląmusyna subst. f. (1) C I 73 (Allamufina), N 4, [K], Alm 25 stř.h.n. < stř.h.n. almûse, pruské.

³V LKŽe je nesprávně uvedena strana 648.

Straipsniai / Articles

155

NIJOLĖ ČEPENĖ

Almōben „totéž“ (Q 22), n.v.a. Almosen „almužna“; srov. v.v.a. almuosen, s.v.a. alā-muosan, s.s. alamosna, n.nl. almoes; pochází z církevní latiny elemōsyna f., to pak z řeckého eleēmosýnē f. „milosrdenství, soucit“, později také „almužna“ (Lexer I 40; Kluge 2002: 33); 1. elemozina. Srov. také almūžas.

almūžas m. „almužna, dar“ C I 73 (orig. Almufai), N 4, [K], Alm 25 < pr.v. almus n. „totéž“ (Alm (PrW)), v.v. almūse (Lexer I 40); srov. n.nl. almoes, n.šv. allmos, s.skd. olmusa (Kluge 2002: 33). Srov. také almina.

býbelės f. pl. (1) „Bible, Písmo svaté“ KluD 364, K, Alm 31; býbelis m. (1) LLCh 158 (orig. gen. sg. Bibelio), N 329 (Rg), NmŽ < pr.v. bībal „Písmo svaté“ (Ziesemer I 593); srov. v.v.a. bēbel f. „kniha, Bible“, n.v.a. Bibel, církevnělatinské biblia „svaté knihy“ (Lexer I 263; Kluge 2002: 119).

býbeliskas adj. „charakteristický pro Bibli“ N 329, K, Alm 31, adv. býbeliskai K → bybelis; srov. n.v.a. bibisch.

býbelšprukis m. „slovo Písma svatého“ K I 238, Alm 31 < n.v.a. Bibel-spruch m. „totéž“.

býbelšundė f. „čas vyhrazený ke čtení Bible“ NmŽ < n.v.a. Bibelstun-de f. „totéž“.

decmōnas m. „církevní peníze, desátek“ B 341, Prel 54 (dēmonas), Alm 43; srov. pr.v. Decem „desátek, poplatek duchovnímu“ (Fr I 135), n.v.a. Kirchendezem „totéž“; pozdně latinské decimus „výběrčí desátků“ (Prellwitz 1891: 54). Srov. také temonas.

fīrmeluoti sloveso „světit, konfirmovat“ K I 49, Alm 50 < n.v.a. firmeln „totéž“; srov. lat. (confirmare „upevnit“ (Kluge 2002: 295).

gnōda f. (1) „milost“ N 266, K, Alm 55 < pr.v. gnōd „totéž“ (Alm (PrW)); srov. n.v.a. Gnade f. „milost, milosrdenství“, v.v.a. ge-nāde, gnāde „klid; štěstí, požehnání; Boží pomoc a milosrdenství“ (Lexer I 850).

katigmas m. „katechismus, stručné podání křesťanské víry formou otázek a odpovědí“ C I 222, 425 (orig. Katīgmas), B 85, 178, 300, R II 91, MŽ 119, K. Donel (katigmas), katigmas Q 110, kategimas C I 425, kat-gimas pl. Lex 21, K I 679, K, Prel 61, Alm 64; katìsmas f. pl. Prel 61 (katis-mos), Alm 64 < pr.v. katxism, katism, katismen, pl. Katisen (Fr I 345; Alm (PrW)); srov. n.v.a. Katechismus „katechismus“, z lat. catēchēsmus „poučení ve víře“, z řeckého katēchēsis „poučení“.

kērùbas (kerubas) m. (2) „cherubín, anděl nejvyššího řádu“ C I 428 (orig. Kēruibas), B 311 (kerub’s), R II 91 (Kērubas), MŽ II 120 (Kērubas), N 197 (Kerubas), K (kērubas), Alm 65 (kerubas) < pr.v. Cherub (C I 426), n.v.a. Cherub církev. „cherubín“; srov. hebr. kerub (pl. kerubim) „totéž“; [v.l.] n.l. cherub „anděl nejvyššího řádu aj.“, z lat. Cherub, pl. Cherubim, Cherubim „řád andělů zmiňovaný ve Starém zákoně“, z řeckého χερουβ „cherubín, okřídlená bytost vznášející se nad archou, v níž byly uloženy desky s deseti Božími přikázáními

156

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

kamenné desky dané Mojžíšovi; anděl, který řídí Boží nebeský vůz, ze starohebrejského plurálu ḵərūbīm (LKPŽ 708).

kirkrots podst. jm. stř. r. „církevní rada, kolegium“ K I 687, kirkrots Alm 67 < novohornoněm. Kirchenrat muž. r. „totéž“, nářečně.

kleboningai (hebrejský) podst. jm. muž. r. mn. č., círk. „desátá část zisku nebo příjmu, kterou věřící museli odvádět církvi či faráři; desátek“ Lex 23, Q 119; kleboningai C I 453 (pův. Luter-Klebōn-Patobel-Pinningai), B 34; složenina ze slovanského klebonas a germánského penigai, pinigai.

liuterė podst. jm. žen. r. „desátek odváděný věřícími luterské církvi“ B 794 (pův. pl. Lutteres), N 376 (Tlž, Luttere); liuteris podst. jm. muž. r. N 376 (Rg, pův. Lütteris), liuteriai podst. jm. muž. r. mn. č. (1) K, Prl 55, Alm 82; → liuterpingai „desátek, církevní peníze odváděné v luterských kostelech“; srov. novohornoněm. Luther „Luther (osobní jméno)“.

Luter–Klebon–Patobel penigai (Luter [penigai], Klebon [penigai] podst. jm. muž. r. mn. č. „desátek, církevní peníze odváděné v luterských kostelech“ Lex 23; složeniny z germánského luteris a penigai; ze slovanského klebonas a germánského penigai; z germánského patobel a penigai.

pōdženklis (hebrejský) podst. jm. muž. r. (1) „ozdobné, zapečetěné lístky s přáním od kmotrů, do nichž se vkládá dárek nebo peníze pro kmotřence“ K II 105 (pův. pōd-ženkļis); složenina z germánského podis a litevského ženklas; srov. novohornoněm. Patenbrief, Patentel „totéž“ (Grimm XIII 1502).

psalteras podst. jm. muž. r. Lex 69, C II 245, Q 398, H (pův. Pſalteras), N 317, Alm 106, KŽ 1. „žalmy, žaltář“ BB Ps tit. 1. 2. „strunný hudební nástroj“ BB 1 Kar 10,12, BB 2 Sam 6,5, BB 1 Kn 14,8, BB Ps 71,22, BB Dan 3,5, BB Iz 5,12, BB Am 5,23, BB Ezd 12,27, BB 1 Sam 10 (Pſalteras), RB 71,22, B 987, „housle“ R II 283, MŽ II 378; psaltērius (2) K, K II 116, KŽ; psalterius H 108, N 317 (Pſalterus) 1. „žaltář“ MŽ 481 (gen. sing. z Pſalteras), 495 (z Pſalteras), psaltērius (2) NdŽ. 2. „strunný hudební nástroj“ BB Ps 33,2 (na Pſalterias), BB Ps 57,9, BB Am 6,5, RB Ps 33,2; 57,9, „housle“ R II 283, MŽ II 378; < Pův. Psalter „Psalter“ (Q 398; C II 245), starohornoněm. psalter muž. r. „kniha žalmů“, novohornoněm. Psalter muž. r. „kniha žalmů; citera, středověký hudební nástroj“; něm. z církevní latiny psaltērium stř. r. „strunný nástroj podobný citeře; přen. Davidovy žalmy“, a to z řec. psaltērion stř. r. „strunný nástroj“; srov. novonizozem. psalter (Lexer II 304; Kluge 2002, 727); 1. psalterz.

predikati, -uje, -oval intr. „kázat, veřejně vynadat“ C I 221, B 985, N 314, [K], Alm 104, KŽ, (spredekti KŽ, spredikauti Alm 118 → sprede) < Pův. predigen „mnoho mluvit“ (Alm (PrW)), starohornoněm. bredgen, predigen, novohornoněm. predigen „kázat; přen. hlásat, propagovat“; něm. z lat. predicare „veřejně hlásat“; srov. novonizozem. prediken (Lexer I 345); východopruské nářečí prediken „totéž“ (Sehwers 1953: 95), predeken „kázat“ (MndW III 372).

prédika podst. jm. žen. r. (1) „řeč, kázání“ BzF 175 (TP 1881, 22), KŽ, Pr, spre-dika Alm 118, FrW, predikis podst. jm. muž. r. (1) „řeč, kázání“ TŽ II

Straipsniai / Articles

157

NIOLĖ ČEPENĖ

186 (Inšk), LC 1880,27, sprėdikis m. (1) NdŽ, APh VI 200, FnW, Lnk, Ms, Mžk, NmŽ, sprėkas m. Alm 118 < starší hornoněm. sprėdė ‘kázání’; srov. jihoněm. Predig, starší hornoněm. brede, predie ž., střední hornoněm. prediga, novohornoněm. Predigt ž. ‘církevní kázání; přen. poučení’; něm. z pozdně lat. predica ‘veřejné prohlášení, kázání’ (Kluge 2002: 719; Lexer I 345); lotyš. spredikis ‘kázání’ z němčiny (Sehwers 1953: 117).

šprūknygės (hybrid.) ž. pomn. (1) ‘sbírka poučení a sentencí, katechismus’ K II 19, NmŽ, šprūngės ‘modlitební knížky’ NmŽ; odvozenina z germánského šprūkas a slovanského knygos pomn., srov. novohornoněm. Spruchbuch stř. ‘tamtéž’.

tėmonas m. (1) ‘církevní desátek’ N 93 (Lbgv), [K], Prl 54, Alm 141, KŽ; srov. pruské Decem ‘desátek, poplatek duchovnímu’ (Fr I 135), tęsen, tatsen ‘tamtéž’ (Alm (PrW)); lat. decem ‘deset’. Srov. také decmonas.

6) označení osob, např.:

áptas m. ‘představený mužského katolického kláštera’ Lex 3a, Q 13 (orig. apts), [K 19], aptas Alm 27; abtas Alm 23 < pruské Abt (Lex 3a), novohornoněm. Abt m. ‘opat, představený kláštera’; srov. starší hornoněm. abbet, abt, střední hornoněm. abbet, nizozem. apt, abt, dolnonizozem. abt; něm. převzato z církevní lat. abbās přes < řec. abbā z armén. abbā ‘otec’ (Kluge 2002: 11; Lexer I 1); starší hornoněm. abbet, abt (MndW I 1).

áptienė ž. ‘představená katolického kláštera’ Q 13, B 39 (orig. aptene), K I 33, aptiene Alm 27, abtiene ž. N 2 (abtėne), Alm 23; odvozenina z germánského aptas, abtas.

bapstas m. ‘papež’ [K], Alm 29, bapstas N 317 < novohornoněm. Bapt m. ‘tamtéž’, srov. starší hornoněm. bābst, bapst, střední hornoněm. bābes, novohornoněm. Papst; něm. převzalo z pozdně lat. pāpes (také starofranc. papas); b místo p je časté v raných německých výpůjčkách (Grimm XII 1448; Kluge 2002: 679; Lexer I 107).

býblenės (hybrid.) m. (1) ‘šiřitel, roznositel bible’ LC 182, 48; odvozenina z germánského bybele, bybelis a litevského nešti ‘nést’.

bėdelis m. (1) ‘ďábel’ Tr, Pr, Erž; bėdelis Gk, Skr, Krš, Rs, Trg < starší hornoněm. bōd(d)el, hornoněm. bōdel ‘soudní úředník, kat’; srov. novohornoněm. Büttel, švýc. bödel, s.pranc. bedel, s.s. budil (Kluge 1957: 115), starší hornoněm. bēdel ‘žebrání, prošení’ (Alm 31), bedeler ‘žebrák’ (MndW I 169).

dómproptas m. ‘starší kněz katedrály’ K I 302 < novohornoněm. Domprobst ‘tamtéž’.

franciskōnas m. ‘člen řádu katolických mnichů žebrajících almužnu’ K I 461, franciskonas Alm 51; srov. něm. Franziskaner ‘tamtéž’, pol. franciskani pomn. (Brückner 1974: 127).

iškunigis m. (1) ‘bývalý kněz; exkněz’ NdŽ, LzP; odvozenina z germánského kunigas a litevské předpony -iš.

kāntēris m. (1) ‘určitý církevní hodnostář protestantské církve, varhaník’ Lex 21, C I 421, B 307, Q 108, N 178, K, Alm 62 < pruské kanter ‘tamtéž’ (Riemann III 76; Alm (PrW), Canter (Lex 21), srov. novohornoněm. Kanter; Kantor m.

158

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

„kantor, dirigent církevního sboru; zpěvák“; novonizozemsky cantor; německy z lat. cantor „zpěvák“ (Kluge 2002: 487).

kapučėnis m. „člen kapucínského řádu, větve františkánů; pojmenován podle jejich velmi špičatých čepic, kapucí“ Alm 63, kapučėris, kapčerėris K I 677 < novohornoněmecky Kapuziner m. círk. „kapucín“; srov. italsky cappuccini, latinsky capucinus „kapucínský mnich, františkánský mnich“.

katilėkas, -ė substantivum masculinum (2) „katolík, kdo vyznává katolictví“ R I 56, R II 91, MŽ I 110, MŽ II 119, LLCh (Žodnelis), K, Prl 26, Alm 64 < pruský východní katelik „tamtéž“ (Alm (PrW)); srov. novohornoněmecky Katholik m. „katolík“; polsky katolik, latinsky Christianus catholicus, plurál catholici.

kėčeris m. „kacíř, odpadlík“ Alm 64, kėčeris K I 683 < novohornoněmecky Ketzer m. „tamtéž“; srov. starohornoněmecky ketzer, ketzer, kötzer „ten, kdo vyznává nesprávnou víru“; podle sekty katarů (řecky katharós „čistý, ctnostný, čistý, nevinný“), manichejské sekty, pozdně latinsky Cathari; německy z pozdně latinského catharus, řecko-latinsky catharus (Kluge 2002: 485; Lexer I 1563).

kirkversteris m. „představený kostela“ Alm 66, kirkeversteris K I 687 < novohornoněmecky Kirchenvorsteher m. „tamtéž“, dialektismus.

kirkpoderis m. „kostelní sluha, varhaník, kostelník“ B 795; kirkpoderis Q 297 (pův. Kirr=Poders); kirkvederis m. „kostelní sluha“ K I 687, kirkeveris Alm 66 < pruská východní Kircheder (a=ā) „představený kostela, člen církevní rady nebo farní rady“ (Fr I 363–364); srov. novohornoněmecky Kirchenvater.

kleknėrienė substantivum femininum „manželka zvoníka“ K I 555, KŽ → kleknėris.

kleknėris m. (1) „zvoník“ B 591, R II 180, 223, MŽ II 238, 298, Prk, kleknėris Sch 188–189, Prk; kleknorius B 831 (Klenorus); kleknėrė m. (1) „zvoník“ K, K I 83, Prl 61, KŽ, kleknėrė Alm 67 < východní Prv. kleknär, klekner „zvoník“ (Mitzka 1919: 124, Alm (PrW)); srov. starohornoněmecky glockenäre „zvoník“ (Lexer I 1037), novohornoněmecky Glöckner „tamtéž“, staroanglicky cloc(c) „zvonek“, novonizozemsky klok, starošvédsky klocka (Kluge 2002: 362).

kocėrus m. „odpadlík, kacíř“ K¹ 13, Lex 53a (pův. kocer[us]), C I 1054 (Kōcerus), Q 295, B 434, 779, N 203; kocėrius MŽ 338 (akuzativ plurálu Kocerius), DP 535 (kaceris), [K kocierius], KŽ (kocėrius); kōcėrius m. (1) círk. „bludař, odpadlík, kacíř“ DP 119, 541 (kacerius), MŽ II 296 (Kōcerus), PG, K I 683 < starozápadoprusky katzer m. „ten, kdo vyznává nesprávnou víru, kacíř“, dialektismus s o, protože v jazyce Pruského řádu bývalo místo starohornoněmeckého dlouhého otevřeného â často dlouhé otevřené ô; německy z pozdně latinského catarus, řecko-latinsky catharus (Lexer I 1563; Ziesemer 1924: 114); srov. pruský východní Ketzer (C I 1054), starohornoněmecky ketzer (od 12. stol.), kätzer, közer, novohornoněmecky Ketzer (Lexer I 1563; Kluge 2002: 485); (slezsky, hornoslezsky) polsky kacer „kacíř, odpadlík; hřebec“ < slezsky kacir, česky kacíř, kačíř „kacíř“, ze starohornoněmeckého [N.Č. – starohornoněmecké opraveno ze starohornoněmeckého východního, protože starohornoněmecké východní je ketter] katzer, starohornoněmeckého ketzer, novohornoněmeckého Ketzer „tamtéž“, z pozdně latinského catharus, označení příslušníků nových sekt; člen sekty neomanichejců < řecky (LKPŽ 338–339), polské kacer z českého kacieř < německy Katzer, Ketzer (Brückner 1974: 211).

Straipsniai / Articles

159

NIOLĖ ČEPENĖ

kunegbuvis (zast.) m. ‘bývalý kněz nebo klerik’ Pron, Užv, kunigbuvis BŽ 477; složeniny z germ. kunegas, kunigas a lit. būti.

kungas m. 1. ‘duchovní (zejm. katolický)’ DK¹ 30, DK² 32, AK 9,17, AK 66,19 (orig. pl. kungay), KŽ. 2. ‘pán, vládce’ S. Dauk; srov. střhn. kunic, kunig, kong ‘král; vládce’, stvněm. chung (Lexer I 1774), sev. severogerm. kung, st. švéd. kung (Kluge 1957: 391; 2002: 520); lot. kungs ‘pán’ ze stvněm. kunig (Sehwers 1953: 61). Srov. také kunigas.

kunigáiktis (1) ‘starší, vůdce, vládce, kněz, kněž’ BB 1 Moz 23,6, BB 1 Moz 36,15, VlnE 22,2 (orig. Kunigajchtis), VlnE 69,21 (Kunigaikštis), DP 3,6, DP 163, DP 167,44 (ak. pl. kunigąszczus), DP 217,17, 67, 571, SD¹ 67, SD³ 27, 137, SP I 47, B 500, S. Dauk (kunigaikštis), R II 389, MŽ II 523 → kunigas.

kunigátis m. (1) ‘mladý kněz, vikář; klerik’ Šts, Mrc; odvozenina od kunigas.

kunigas m. (3ᵇ), FnW, (kunegas) ‘pán, vládce; vůdce’ MŽ 396 (orig. Kunigs), 505, C I 908, B 53, 107, 681, 500, 511, 682, KlG 24, R I 70 (Kunigs), MŽ I 135 (Kunigs), K, A 1884, 307, 308, A 1885, 37, K. Būg, rš, KŽ, kūne-gas S. Dauk, dem. kunigėlis B 379, kunigėlis B 499. 2. ‘duchovní (zejm. katolický, protestantský)’ MŽ 30, 127, 505, BP I 153, BP II 210, 278, DP 17,27; 75,44; 141,13, MT (předmluva Blotna) 7, MT 38,12, MP 40, 78, VP 26 (kunegas), Ch¹Mr 1,44, AK 97, PK 160, Vln¹⁵⁰, Vln 50,12, Vln 58,9 (Kunigs), VlnE 7,4, VlnE 51,20 (wiraufelskningas), VlnE 199,1 (pl. kunigai), ZEE 204,2 (pl. kunigai), RB it. 1. 4, 12, SD³ 96, 116, SD 84, Lex 67, 68a, SP 69, SG I 35, Q 275 (Dwaronu kunigs), 383, 396 (Kunigs), H 54, B 85, 210 (kunigs), 311, 313, 441, 543, 681, 721, 860, 873, 971, PVG 60 (1712 m.), PVG 93 (1728 m.), PVG 604 (1831 m.), R I 70, MŽ I 135, LLCh 216 (pl. kunigai), 255, K, M. Valanč, VP 26 (kunegas), K. Donel, S. Dauk, Rp 69, BzBk 110 (kunegas), Prl 44, NG 42, Dg 52, J, JV 1038, FnW, Alm 75, Sim, GK 1939, 103, NŽR, KŽ, ŠVŽ (gen. sg. kòngą, Šak, Šal, Vin, Dauk, kòngės Lu), ZŠŽ (Grš, Br, Šk), KzRŽ, ZtŽ, DvŽ, LzŽ, Mrj, Šk, Srj, Ram, Vnv, Gmb, Klp (kunigs), Krš (kunegas), Akm (kònegas), severní panevėžské nářečí (kū.nógs), Dv, Plv, Ss, Šl, Pn, Pln, Zp, Klt, dem. kunigėlis KŽ, DvŽ, kunigėlis KzRŽ; výpůjčka ze střhn. kunic ‘král, vládce’; srov. středohornoněm. künic (Lexer I 1774); stvněm. kun(i)ng, středodolnoněm. kunig, kung ‘král, vládce, pán’, stseverogerm. kuning (později kunig, nizoz. koning, novohornoněm. König ‘král, vládce’; fin. kuningas, est. kuningas (Kluge 1957: 391; 2002: 519–520; Grim XI 1691); středodolnoněm. konink, konnik ‘král’ (MdW II 524); pr. konags ‘kníže, král’ je rovněž germanismus (Mažiulis II 242–243 (E 405)). Srov. také kungas, kunigas, iškunigis, naukunigis, pakunigis, puskūnigis, senkunigis, velniakunigis, viškūnis.

160

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

kūnigė ž. (1) 1. ‘žena duchovního, kněžka’ S. Dauk, Pt, kūnigė rš, ‘představená kláštera či chrámu’ SD³ 138, N 210, A 1884, 63, KŽ. 2. ‘manželka kněze (pastora)’ [K (Kt)], KŽ, I. Simon; → kunigas, kunigas. Srov. také kunigė.

kunigėlis m. (2) ‘vikář’ NG 60, Sln, Skp, kunigėlis ŠVŽ (Št); odvozenina od kunigas.

kunigienė ž. (1) Brž, kunigienė (1) K; OsG 18 ‘manželka kněze (pastora)’ R I 71 (orig. Kunignė), K, LC 1881, 17, Am 76, KŽ → kunigas.

kunigija ž. (2) hrom. ‘kněží, jejich souhrn’ M, J, sp, FrnW, V. Kudr, KŽ, Prn, Bs, Blv, kunigija Am 75, kunigija A 1884, 381, kunigija KŽ. Gmž; odvozeniny od kunigas, kuningas.

kunigas m. (2) ‘pastor’ Prk; odvozenina od kunigas.

kuniginkas, -ė ob. (1) ‘žák kněze připravující se na vysvěcení’ A 1885, 372, BsV 164, KŽ (orig. kunigininkas), Klp, Prk → kunigas.

kuniginis, -ė ob. (2) ‘zastánce tělesných názorů, tělesnosti’ rš, Žem, ZŠŽ (Gr); odvozenina od kunigas.

kunigiškas m. (1) ‘kněz’ Šv; odvozenina od kunigas.

kunigiškis, -ė ob. (2) 1. ‘duchovní (zejm. katolický)’ Ch 2 Moz 30,30, Grv. 2. ‘žák duchovního připravující se na vysvěcení’ KŽ, Šlu, Prk, kunigiškis N 210, K, KŽ; odvozeniny od kunigas, kunas.

kunigūkas m. (2) ‘klerik’ Jrb; zdrobnělá odvozenina od kunigas.

kunigūžis m. (2) ‘protestantský nebo luterský kněz’ Am 76, KŽ, ZŠŽ (Įk, Žvr, Šk, Nm), Vdž, Alk, Dkš, Gs, ‘luterský kněz’ KrtnŽ; odvozenina od kunigas.

kuningas podst. m. (³ᵇ) FrnW 1. ‚pán, vládce; vůdce‘ B 99, N 210. 2. ‚duchovní (zejm. katolický), farář‘ C II 204 (orig. Kūnigas), 237 (Kūningas), 647 (Kūnngas), 1121, Q 75 (Kūnngas), 179, R I 70 (Kūnngas), R II 58, 208 (Kūnngas), 276, 282, H II 186, PVG 193 (1748 m.), 362 (1793 m.), MŽ II 23, 78, 277, JV 615, Sln, BzF 52, N 210, K, KŽ (A 1883, 42), Pr 44, Šv, dem. kunigėlis N 210, kunigytis N 210, kunigūžis N 210; < srov. kuninc, kuning ‚král, vládce‘ (Lexer I 1774); srov. s.v.a. kun(i)g, s.v.ž. kunig ‚král, vládce, pán‘, s.s. kun, n.nizoz. koning; fins. kunigas (Kluge 1957: 391; 2002: 519–520), s.v.ž. koning, konink ‚král‘ (MndW II 524); pr. konagis ‚kníže, král‘ z s.v.něm. (nebo s.v.) künic ‚král‘, s.něm. kunic (kunig) ‚král‘ (Mažiulis II 242–243 (E 405)). Srov. také kunigas.

kūnigė podst. ž. (1) 1. ‚duchovní žena, kněžka‘ rš. 2. ‚představená, vedoucí katolického kláštera‘ N 210, KŽ; → kunigas. Srov. také kunigė.

kunigienė R I 71 (orig. Kunignė), N 210 → kunigas.

kuningestis podst. m. ‚kardinál, katolický duchovní‘ Q 109 (orig. Kunningestis, Popezus Kaffes) → kunigas.

Straipsniai / Articles

161

NIJOLĖ ČEPIENĖ

manìstas podst. m. ‚mennonita, příslušník protestantské sekty‘ K II 54, Alm 84, KŽ < pruské nářečí Manist ‚dtto‘. Mennonité žili v Prusku, především ve Verderu (Verder), v Nížině (Niedergen) (Fr II 48); srov. s.v.ž. meniste ‚dtto‘ (MndW III 71), n.v.něm. Mennonist, podle kazatele Mena Simonsa (1496–1561, Nizozemsko).

mukarãi podst. m. mn. (3ᵇ) ‚staří Němci, kteří se obvykle modlí doma‘ ŽŠŽ (Lkš), mūcharai podst. m. mn. (1) ŽŠŽ (Šsr); mukeris ‚svatoušek‘ I.Šimon, mūkeris (1) ‚dtto‘ prš, Yl < n.v.něm. Mucker podst. m. ‚pokrytec, svatoušek, přezdívka následovníků pietisty J. F. Buddeho v 17. století‘; srov. s.v.něm. mücheler podst. m. ‚Meuchler, scarius‘ (Kluge 2002: 634–635; Lexer I 2191).

nacarėnas, -ė podst. m./ž. ‚Nazaretský‘ Alm 90; srov. něm. Naz(ar)ener ‚náležející k židovsko-křesťanské sektě (v prvních stoletích našeho letopočtu)‘, lat. Nazareus z řec. Nazarēnos ‚Nazaretský, přízvisko Ježíše Krista‘.

naujūngis (hbr.) podst. m. ‚nedávno vysvěcený kněz‘ Bv; složenina z germ. kunigas a litevského naujas ‚nový‘.

pākūnis podst. m. (1) ‚laický pomocník protestantského kněze‘ Šs; odvozenina z germ. kunigas a litevské předpony pa-.

patōbelis podst. m. (1) ‚kostelní sluha, zvoník, kostelník‘ Lex 43, Q 27, 29, C I 785, 1063, B 308, 591, 795, 831, R I 162, MŽ I 296, LLICH (slovníček), N 107, [K], K I 555, KŽ, Alm 97, FnW, Pk, ‚kostelní pomocník, který stojí za tabulí, něm. Tafel, jako tlumočník‘ R I 162, MŽ I 296, Alm 97 < pruské nářečí Potabel ‚dříve v [pruské] Litvě kostelní sluha pomáhající německým kostelním sluhům. Jeho povinností bylo zvonit, obstarávat víno a hostie, uklízet kostel a jeho náčiní, nosit sáček na sbírání almužen (Klingsäckel), hlídat nevhodné návštěvníky, neposlušným nasazovat železné obojky (Halseisen), pomáhat kazatelům, když odcházeli k nemocným nebo se chystali křtít; měl také pomáhat při výběru desátku; jeho povinností bylo dohlížet na budovy a pomáhat kazatelům při zemědělských pracích‘ (Fr II 172). ALEW uvádí, že něm. Potabel (Patabel) mohlo být přejato z litevského patōbelis (ALEW II 741–742).

pilgrìmas, -ė podst. m./ž. (2) ‚putující poutník, cestovatel do svatých míst‘ TrpŽ, Š, DŽ pilgrimas, -ė brš, pilgrimas KŽ < pruské nářečí Pilgrim, n.v.něm. Pilgrim ‚putující poutník‘ (Prel 40), s.v.něm. pilgrim; srov. s.v.něm. bilgerim, pilgerin, s.fr. pelegrin, s.angl. pilgrim; něm. z pozdnělat. pelegrinus ‚cizinec, cestovatel‘ (Kluge 2002: 703), s.v.ž. pelegim(e) ‚dtto‘ (MndW III 315); ital. pellegrino z lat.

pōdė podst. ž. (2) ‚kmotra‘ C II 192, KŽ, Alm 103 (v Aukštaitiji), Pt, FnW, ŽŠŽ, KzRŽ, Š, Įnš, Žml, Vl, Erž, Įrb, Sk; pōdė podst. s. (2) ‚kmotřenec‘ N 294, K, M. Valanč, S. Dauk, BM 400 (Šnt), LMD (Šs), KŽ, Alm 103 (v Žemaitiji), NmŽ, FnW, BM 400, Šnt, LMD (Šs), KrtnŽ (puodė), ŠVŽ (puodė Bks, Med, Lyk), Dr, Kv, Plt, Vkš, Sd, Trk, Ms, Nt, Trk, ‚kmotřenka‘.

162

Acta Linguistica Lithuanica LXXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

B 967 < Pr.v. pōde, pōt ‘kmotřenec, kmotřenka’ (Alm (PrW)); srov. středohornoněm. pade m. ‘kmotr, kmotra, kmotr, kmotra’ (MndW III 291), novohochalleman. Pate m. ‘kmotřenec; kmotřenec’; f. ‘kmotra; kmotřenka’, lat. pater ‘duchovní otec, kmotr’ (Kluge 2002: 685).

precentėris m. ‘učitel dětí v protestantském kostele’ PVG 413 (1794) < Pr.v. precenter ‘dt.’ (Alm 105 (PrW)); srov. lat. praecentor ‘kantor, sólista, dirigent’.

pūkunėgis (hbr.) m. (1) 1. ‘luterský kazatel, člověk vykonávající kněžské povinnosti’ Grm, Vn. 2. ‘klerik s jáhenským svěcením’ Ndž; složenina z germ. kunigas a litev. pus-

rabýneris m. ‘rabín, židovský duchovní’ K II 18, Alm 109 < novohochalleman. Rabiner ‘dt.’; srov. hebr. rabbi ‘můj učitel’; středohornoněm. Rābīn ‘Araber’ (Lexer II 330).

sėnukigis (hbr.) m. (1) ‘starý kněz starobylého střihu’ Vaižg; složenina z germ. kunigas a litev. senas

velniakūnis (hbr.) m. ‘ten, kdo se zlými úmysly převlekl za kněze’ BsV 291, S I 165; složenina z germ. kunigas a litev. velnias

vištkunigis (hbr.) m. pl. (1) ‘ten, kdo nedokončil studia kněžství’ Nį, Skr; složenina z germ. kunigas a litev. višta

7) mytologická slovní zásoba, názvy nadpřirozených bytostí, např.:

bazilikas (basilīkas, bazilīkus) m. ‘bájná bytost, drak’ WP 98a,8, SD 8, SD³ 9 (původně bazyliszek), Bb Iz 11,8, B 189 (Basiliszek), baziliškas Lex 236 (Baziliszek), C I 236, Prl 51 (bazyliszas); srov. středohornoněm. basiliske m., basilik (Lexer I 133), novohochalleman. Basilisk mýt. ‘bazilišek, bazilišek’, pruské Baliljže (C I 236); novonizozem. basilis, novangl. basilisk; slovo je přejato z lat. basiliscus, a to z řec. basilískos ‘malý král’ (Kluge 2002: 94); pol. bazyliszek. ALEW odvozuje litev. baziliskas z polštiny (ALEW I 100).

grális m. ‘tajemná a zázračná nádoba (jáma, číše), kámen (ve středověkých německých pověstech a literatuře)’ TrpŽ, KŽ, nSŽ; ‘legendární číše, z níž pil Ježíš Kristus při poslední večeři’ TrpŽ, NSŽ 144 < něm. Gral m. ‘posvátný předmět (kámen, číše aj.)’; srov. středohornoněm. grāl m. ‘svatý grál, Kristova večeřní mísa’, starofranc. graal ‘dt.’; vulg. lat. gradalis (Kluge 2002: 367; Grimm VIII 1737; Lexer I 1066).

kābalas m. (1), nom. pl. ‘věštění budoucnosti z karet a jinými způsoby’ Vad, Lp, Kt, kabōlai pl. ZtŽ; srov. pruské kābal ‘podvody’ (Alm (PrW)), Cabale f. ‘tajné intriky, úklady’ (K I 673), novohochalleman. Kabale f. ‘lest, úskočnost; úklady’; novangl. cabal; nová švéd. kabal, nová norv. kabale; slovo je přejato z franc. cabale ‘kabala, tajná nauka Židů’, to pak z hebr. qabbālā(h) ‘předání; tradice’ (Kluge 2002: 457); hebr. qabbala ‘(tajná) tradice’, starožid. kabbālāh ‘věštění

Straipsniai / Articles

163

NIOLĖ ČEPIENĖ

iš skaičių, magija, intriga’ (Vasmer II 1986, 149); (v.l.), n.l. kabala, pl. kabaly ‘judėjų filosofinis apokrinis traktatas; būrimas kortomis; būrimas iš ženklų, skaičių; burtų mokomoji knyga; sąmokslas, intriga; rūpesčiai, sunkumai’ < l. jd. qabale ‘paslaptingasis judėjų mokymas’, v.lot. cabala ‘Kabala (išmintis, perduodama rabinų)’, iš v.hebr. qābālāh ‘gavimas, priėmimas; tradicijų perdavimas iš kartos į kartą; paprotinis įstatymas; po Mozės rašyti veikalai; kabala, paslaptingoji išmintis’; n.brus. kabalá ‘rūpesčiai; galvosūkis; apgaulė, niekai’, n.brus. dial. kabalny pl. ‘būrimo kortos’ (LKŽ 337), l. kabala ‘intriga, slaptas mokslas’ < vok. ir it. cabala, o š iš hebr. kabbalah (Brückner 1974: 211).

špūkas m. (1, 3) ‘přízrak, strašidlo, přelud’ K II 200, Cp, NdŽ, BzF 185 (Prk), Am 134, FrnW, KŽ, ZŠŽ (Grš, Šk, Ssr, Snt), NmŽ, Šn, Vkv, Nm, Gs, Mrj, Tlž; špūkis, -ė substantivum mobile ‘kdo v noci chodí, noční tulák, duch’, BzF 185 (orig. spūks); špōkas (1) ‘přízrak, strašidlo’ ZŠŽ (Snt) < srov. Spuk m. ‘strašidlo, přízrak, přelud’, přejaté ze střední dolní němčiny spok, spök, n. ‘duch, přízrak, nicotná bytost’; srov. středonizozemské spoke, staroanglické pūca mit. ‘gnóm, skřítek, domácí duch, drak domácí’. Původ není jasný (Kluge 2002: 871; MndW IV 335).

pracūberoti, -oja, -ojo sloveso ‘začarovat, zaklít’ BzF 205 < srov. verzaubern ‘tamtéž’.

Valhalà f. ‘ve staroseverské mytologii palác boha Odina, sídlo bojovníků padlých v bitvě’ TrpŽ; co se týče původu, srov. německé Walhall(a) < staroseverské Valhǫll ‘síň zabitých’; v severogermánské mytologii se tak nazývá síň, německy Halle, do níž přicházejí padlí v bojích (Kluge 2002: 970).

valkirijos f. pl. (1) ‘ve staroseverské mytologii bohyně-válečnice, které pomáhaly hrdinům v bitvách, odnášely duše padlých bojovníků do Valhally a tam jim při hostinách sloužily’ TrpŽ, NSŽ 454; srov. novohornoněmecké Walküre f. < staroseverské valkyrja ‘ta, která vybírá mrtvé’, novou švédštinu valkyria, novou angličtinu Valkyrie, nové nizozemštině valkure (Kluge 2002: 970).

Valpuržina noc ‘starogermánský pohanský svátek počátku jara, slavený v noci z 30. dubna na 1. května; podle německých pověr té noci pořádali zlí duchové a čarodějnice na hoře Brocken hostinu a orgie; hostina, orgie’ TrpŽ, Valpuržina KŽ, NSŽ; srov. německé Walpurgisnacht ‘noc čarodějnic’; Walpurg(is) je germánská světice pocházející z Anglie, německy Walt-purc; v noci na 1. května jedou čarodějnice na hoře Blocksberg – spojení mezi pohanským svátkem a světicí je motivováno pouze datem; nové nizozemštině Walpurgisnacht, nové angličtině Walpurgis Night (Kluge 2002: 971); lat. Valpurgis.

164

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

3. O VÝZNAMECH A PŮVODU SLOVA OLA

V Bretkūnově Bibli je doloženo slovo ola⁴ f. ‘jeskyně, dutina, místnost, krypta’ (BB 1 Moz 23,9 ‘jeskyně k pohřbívání’, BB 1 Kar 18,4, BB 1 Kar 19,9, BB 1 Kar 19,13, BB Ps 142,1, olė BB 1 Kar 18,4, ola BB 1 Sam 24,4, BB 1 Sam 24,11, uola BB 1 Sam 24,4). Jeskyně jako brány do podsvětí střežící tajemství jsou předmětem mnoha kultů, mýtů a pověstí. Byly považovány za místa zrození bohů a obydlí poustevníků. V krétské a mykénské víře existovalo mnoho posvátných jeskyní (NSŽ 294–296). Slovo ola se používá nejen ve významu ‘jeskyně či doupě zvířat nebo ptáků’, jak je uvedeno v LKŽ, ale také ve významech ‘místnost, krypta, místo k ukrytí; útočiště’. Krypty byly prostory raně křesťanského kultu a pohřbívání v katakombách, podzemních hřbitovech. Z Bible se dozvídáme, že jeskyně měly dveře (1 Kar 19,13) a byly velké (ukryl tu 50 a tam 50 proroků (1 Kar 18,4)). Pohřbívalo se v nich – v překladu Antanase Rubšyse Svatého písma (ŠvR, 1 Moz 23,19) se píše: Tehdy Abraham pohřbil svou ženu v jeskyni na poli Machpela, naproti Mamre {tedy Hebronu}, v kanaánské zemi. Pole a jeskyně přešly z vlastnictví Chetitů do Abrahamova vlastnictví jako pohřebiště.

Bretkūnas a korektoři jím přeložené Bible zřejmě pochybovali, zda význam přeložených litevských slov přesně odpovídá slovu originálu, proto se často připisuje ola, odpovídající novohornoněmeckému Höhle f. (Hohl n.), středohornoněmeckému Hohle f. ‘jeskyně, prohlubeň; velká dutá prostora v zemi’ (Grimm X 714, 715, PaulW 299); srov. středodolnoněmecké hol n. ‘jeskyně, prohlubeň, dutá prostora; útočiště, skrýš’, ve 15. století v kronice dominikánského mnicha Hermanna Kornera z Lübecku a v písemnostech psaných dolnoněmecky doložené sloveso holen ‘uchýlit se do jeskyně, skrýše’ (MndW II 285, 288). Litevské ola souvisí také se středohornoněmeckým hol n., m. ‘jeskyně, jáma, otvor, prohlubeň’, středohornoněmeckým hūle f. (hol) ‘jeskyně, útočiště, skrýš (Schlupfwinkel)’, [hule BB 1 Moz 19,30], středohornoněmeckým slovesem hēln ‘uchovávat v úkrytu, skrývat’ (Lexer I 1324, 1381, 1242). Srov. také příbuzné skandinávské hol (novohornoněmecké Halle f. ‘předsíň, přístavba se sloupy’), jehož základní význam je ‘zakrytý, skrytý’; (gótské hulþ-s ‘útes, stavba z kamene, síň ve skalách’); → germ. *hel- ‘skrývat, ukrývat’. Ze středohornoněmeckého slovesa hēlen, hēln ‘uchovávat v úkrytu, skrývat, ukrýt, skrývat’ (novohornoněmecky hehlen) vzniklo středohornoněmecké helle f. mit. ‘skrytý, tajný podzemní svět mrtvých, peklo; úzká prostora mezi krbem a stěnou’, středohornoněmecké halle f.

⁴ Ola je doloženo také ve VlnE 101,11, DP 488, MP 284, SD³ 76, 85, 155, 281, 291, SD 66, 238, 246, Q 235, B 860, R I 167 (orig. ūla), MŽ I 306 (ūla), A. Baran, J, JD 853, Jrk 25, FrnW, ZŠŽ (Grš, Šk, Br), KzRŽ, Ds, Dkš, Km, Sg, Skp, Rš, zdrob. olūkė ZŠŽ (Lkš); doloženo je také hola ‘jáma, jeskyně’ SP I 42,6; 42,11; 255,2, BzF 116, FrnW I 516, hala SD¹ 14, BzF 116.

⁵ Plg. dar s.v.a., v.n.l, s.fryz. hol, ang. hole ‘ola, urvas’ (Kluge 1957: 313).

Straipsniai / Articles

165

NIJOLĖ ČEPĖNIĖ

„dřevěná věž, dřevěné sloupy, chatrč; místo k přípravě a uchovávání soli“; srov. také góts. halja „podsvětní svět mrtvých“ (Lexer I 232, 1149; Kluge 1957: 283; Grimm X 229). W. Smoczyński považuje litevské ola za slovo nejasného původu (Smoczyński 2007: 432). Lotyš. ala „jeskyně, nora, díra“. J. Sehwers je nesprávně odvozuje ze středo-dolnoněm. hol „jeskyně, díra, prohlubeň“ (Sehwers 1953: 1).

Litevské ola „jeskyně, jáma, půda, krypta; útočiště“, doložené v Bretkūnově Bibli ze 16. století, by tedy mohlo být odvozeno nejen ze středodolnoněmeckého nářečního hol n. „jeskyně, dutá jáma; útočiště“, jak psal E. Fraenkel, ale také ze středo-něm. Hohle f. „jeskyně, prohlubeň; velká dutina v zemi“; srov. středohornoněmecké nářeční hūle (hule, hol) f. „jeskyně, jáma, útočiště“. Srov. také Valhala (u 2, 7).

V Písmu svatém v překladu Antanase Rubšise nacházíme výpůjčku šeolas m. „příbytek mrtvých, peklo“ ŠvR (Moz 37,35; GG 8,6; Job 24,19), pocházející pravděpodobně z hebr. še’ol, které lze patrně spojovat s novo-hornoněm. Hölle f. „podsvětní svět mrtvých, peklo“, gótským halja, starohornoněm. hella „bohyně myšlení Hel, její sídlo“ (Grimm X 174); srov. lotyš. ellē „peklo“, převzaté ze středo-dolnoněm. helle (Sehwers 1953: 331–332). Podle dostupných údajů se slovo šeolas ve starších litevských písemných pramenech nevyskytuje. V Bretkūnově Bibli ze 16. století je něm. Hölle f. „peklo“ přeloženo výpůjčkou z polštiny peklą⁶.

4. ODVOZENINY

Z germanismů v náboženské slovní zásobě se tvoří nová slova: odvozeniny, denominativa a složeniny. Ke kořeni germanismu se zvláště často připojují litevské přípony -ienė, -ystė, -iškas, -auti. Jsou doložena také složená slova a hybridy, jejichž jednou složkou je germanismus a druhou litevské slovo. Mnoho odvozenin vzniklo ze starého germanismu kunigas.

Odvozeniny, např.: aptinė, aptinė f. „představená katolického kláštera“ → aptas, aptas; kunigė, kunigė, kuniginė f. (1) „manželka kněze (pastora)“. Z výpůjček kunigas, kunigas bylo vytvořeno zvláště mnoho odvozenin: kunė, kunė f. (1) 1. „žena duchovní, kněžka; představená kláštera či chrámu“. 2. „manželka kněze (pastora)“; → kunigas, kunigas; kunigaitis m. (1) „mladý kněz, vikář; klerik“; kunigystė f. (2) „panství“ BP II 117, WP 27,13, DP 226, MT 30,31, „kněžský úřad, kněžství“ WP 27,13, DP 465, MT 18, Alm 76, FrnW, KŽ, KrtnŽ; kunigystė f. (2) „panství“ BB Joz 18,7, WP 152,19, DP 542, SP 204, B 684, R I 71, MŽ I 136, PG, „kněžský úřad,

⁶ LKŽe neuvádí pramen slova peklą z Bretkūnovy Bible.

166

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

kněžství“ BB 1 Sam 2,28, DK 94, AK 93, DP 75, MT 18, Ch¹ 312, PK 13, SD³ 96, SD 84, SG I 51, Lex 68a, Q 396, B 721, 810, 96, H 54, R I 71 (orig. Kunigystė), MŽ I 136, A 1885, 35, K, M. Valanč, M, FrnW, J. Bil, J. Šimk, KŽ, ŠVŽŽ (Dauk), kunigystė (2) „kněžský úřad, kněžství“ Lex 68a, C II 237, Q 396, H 54, R I 71 (Kunigystė), R II 282, N 210, A 1885, 78, „panství“ R I 71, N 210; cerėvstė f. „kacířství; blud (ve víře)“ Alm 64; bybeliskas adj. „typický pro Bibli“ N 329, K, Alm 31, adv. bybeliškai K; → Bybelis; srov. novo-hornoněm. biblisch; ketseriskas adj. „typický pro kacíře“ K I 683, adv. ketseriškai K I 683; kunigiškas, -a adj. (1), -à (³ᵇ) „typický pro duchovního (zejm. katolického)“ BB 2 Moz 19,6, DK 14, DP 27, 76, 547, SD³ 96, SD 84, B 96, K, BsMt II 238, M. Valanč, J. Jabl, KŽ, Ggr; kunigiškas, -a R II 282, N 210, A 1885, 81, adv. kunigiškai „jako kněz“ K, ŽŠ (Nm); kuniginis, -ė adj. (2) „duchovenský (zejm. katolický)“ J. Jabl, KŽ, Šts.

Denominativa: kunigauti, -auja (-ąna), -avo intr., kunigaut ŽŠ 1. „být knězem, duchovním“ MŽ 421, BB Luk 1,8, S. Dauk, BzB 297, FrnW, P. Cvir, J. Jabl, J. Balt, Alm 75, KŽ, DŽ, ŠVŽŽ (Žbr). 2. „panovat“ MŽ 421, MT 250, rš; denominativum od kunigas; podžauti, -iauja, -iavo intr. „být podžiem nebo pode, být kmotrem“ rš, ŽŠ (Jn), apipodžiauti tr. „zastoupit podžie či kmotru“ ŽŠ (Jn), denominativum od podis; spredikauti sloveso intr. „kázat“ Alm 118, spredėti KŽ, denominativum od spredika; pilgrinauti, -auja, -avo sloveso intr. „putovat na svatá místa“ BB Iz 23,7, Prel 43 → pilgrimas; srov. středo-dolnoněm. pelegrine „pilgrimas“ (Prel 43).

Složeniny: bybelnėšis (hybrid) m. (1) „šiřitel, roznášeč Bible“ LC 1882, 48, složenina z germ. bybele, bybelis a litev. nešti; iškunigis m. „bývalý kněz, exkněz“ NdŽ, LzP, odvozenina z germ. kunigas a litev. předpony -iš; kirkapis (hybrid) m. (1) „hřbitov u kostela; hřbitov u kostela“ R I 54, R II 223, MŽ II 298, N 200, K, KŽ, Alm 66, kirkapis KŽ, složenina z germ. kirke a litev. kapas; srov. novo-hornoněm. Kirchhof m. „hřbitov, pohřebiště“; kunegubuis (dial.) m. „bývalý kněz nebo klerik“ Pron, Užv; kunigubuis BŽ 477, odvozenina z germ. kunegas, kunigas a litev. būti; Luter–Klebon–Patobel penigai (Luter [penigai], Klebon [penigai]) m. pl. „desátek, kostelní peníze placené v luteránských kostelech“ Lex 23; složeniny z germ. luteris a penigai; ze sl. klebonas a germ. penigai; z germ. patobelis a penigai; põdženklis (hybrid) m. (1) „ozdobné potištěné lístky s přáním od kmotrů, do nichž se vkládá dárek nebo peníze pro kmotřence“ K II 105 (orig. põd-ženklis; odvozenina z germ. podis a litev. ženklas; srov. novo-hornoněm. Patenbrief, Patentzel stejně tak (Grimm XIII 1502); šprūknešis f. pl. (1) „sbírka poučení a sentencí, katechismus“ K II 199, NmŽ, šprūknešės „modlitební knížky“ NmŽ, odvozenina z germ. šprukas a litev. knygos pl.; srov. novo-hornoněm. Spruchbuch n. „tamtéž“.

Straipsniai / Articles

167

NIJOLĖ ČEPIENĖ

5. CHRONOLOGICKÉ POZNÁMKY

V prvních starých písemných památkách 16. století je zaznamenáno jen málo slov z oblasti náboženství; o něco více jich najdeme v Bretkūnově Bibli, např.: kunigas (kunegas, kun-gas); turmas ‘věž, zvonice’; psalteras (psaltėrius, psalteras) ‘žaltář; strunný hudební nástroj’; miras (miras, myras) ‘vonné pryskyřice’; izopas (yzopas, yzapas) ‘yzop lékařský (Hyssopus officinalis); yzopové větvičky používané v kostele jako kropenka’; skryne ‘v katolickém kostele zdobená schránka uprostřed oltáře k uchovávání hostie; pokladnička, pokladna; archa (o lodi, kterou podle Bible postavil Noe)’.

Od 17. století přibývá výpůjček, zejména v pruských německo-litevských a litevsko-německých slovnících, např.: ablōtas ‘vánoční chléb’; almūzas ‘almužna, dar’; ilgės f. pl. (2), ilgės (1) ‘svátek Všech svatých (1. listopadu); kant̄eris ‘určitá funkce v protestantském kostele, varhaník’; katgismas ‘katechismus, stručný výklad křesťanské víry ve formě otázek a odpovědí’; kerūbas (kerubas) bān. ‘anděl nejvyššího řádu’; srov. něm. Cherub, pr. něm. Cherub (C I 426), heb. kerub (pl. kerubin) ‘totéž’; asyr. k’rub ‘obrovský pták se lvími tlapami a lidskou hlavou, gryf’ (Kluge 1957: 268); kirpėdis ‘kostelní sluha, varhaník, kostelník, kirkodis; kleboningai m. pl. bān. ‘část zisku či příjmů, kterou věřící museli odvádět kostelu, faráři; desátek’; složenina ze slovanského klebonas a germánského penig; kleboningai (původní zápis Lutter-Klebon-Patbel-Piningai); gángos f. pl. (1) ‘místo v kostele u varhan; kruchta’, < něm. Gang ‘totéž’; predikau, -auja, -avo intr. ‘kázat, veřejně někoho pokárat’; tapelis ‘malý sáček na sbírání peněz v kostele’ < pr. něm. tofel ‘deska’, srov. elbingské nářečí tôfel ‘(zavěšená) deska, prkno, na které se bije, aby vydávalo zvuk a dávalo znamení; užívaná v kostelech a klášterech místo zvonění’, dolnoněm. Tafel (Grimm XXI 13).

V 17. století se objevují nové výpůjčky, mnohé z nich jsou uvedeny ve slovníku Jakoba Brodowského, např.: dreskama f. ‘sakristie’, dreskare, dreskare LC 1885, 12; kapelė ‘malý kostelík, kaplička’; klekneris ‘zvoník’; klingbelis ‘měšec na vybírání peněz v kostele’; klosteris ‘klášter’; precenteris ‘učitel dětí v protestantském farním kostele’ PVG 413 (1794); staropr. kirkapis ‘hřbitov u kostela, kostelní dvůr’.

Od 19. století jsou nové výpůjčky zaznamenány ve slovnících G. H. F. Nesselmanna a zejména F. Kurschata, např.: bybelis m., býbelės f. pl. ‘Bible’; býbelšprūks ‘slovo Písma svatého’; sloveso fīrmeliuoti ‘světit, konfirmovat’; franciškonas ‘člen žebravého katolického řeholního řádu’; gnōda ‘milost’; jerģtēliai citoslovce ‘Bože, Božíčku’; kapučīneris (kaputsīneris) ‘člen katolického řeholního řádu, větve františkánského řádu, pojmenované podle jejich zvláště špičatých kapucí’; liktis f. (4, 2) ‘svátek Hromnic; bohoslužba, na kterou věřící chodí se svícemi (2. února)’; liturgija ‘řád veřejných bohoslužeb, zejména mší, v křesťanských

168

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

církvích < něm. Liturgie ‘totéž’, srov. nizozem. liturgie, církevnělat. liturgia, řec. leito-urgía (Kluge 2002: 578); próptas ‘farář’; rabýneris ‘rabín’; sprė́dka f. (1) ‘řeč, kázání’, sprė́dka Alm 118, FrW, sprė́ka KŽ, sprė́das m.; sprūknýtis pl. ‘sbírka poučení a sentencí, katechismus’; tōbelis ‘měšec na vybírání peněz v kostele’. A. Bezzenberger ve svých pracích jako první uvedl slova: bėrės f. pl. ‘pohřební hostina, smuteční pohoštění’ BzF 9; srov. pr. něm. Behre ‘hostina pro zesnulé’ (Ziesemer I 530), středodolnoněm. bōre ‘nosítka’ (Sehwers 1953: 11), starofrísk. bere ‘nosítka’, dolnoněm. Bahre f., vedlejší význam ‘nosítka k přenášení mrtvého’ (Kluge 2002: 83), středodolnoněm. bōrige f. ‘vyzdvižení, převzetí; oběť (Hebung, Einnahme)’ (MndW I 397, VI 80); lot. bēres ‘nosítka k odnášení zemřelého’ ze středodolnoněm. bōre nebo východofríského bōre ‘nosítka’ (Karulis I 121); pracuberoti ‘zaříkat, uhranout’ BzF 205 (Dargužiai), Prė 58 (pracuberots).

Mnoho výpůjček z této tematické skupiny je zaznamenáno ve čtyřdílném litevsko-německém slovníku Aleksandrase Kuršaitise, vydaném v letech 1968–1973 (grālis m. ‘tajemná a zázračná nádoba (miska, číše), kámen (v středověkých německých pověstech a literatuře); podle legendy číše, z níž pil Ježíš Kristus při poslední večeři’; ilgkritis m. (2) ‘Štědrý večer (?), pl. štědrovečerní dary’; odvozeno ze středodolnoněm. hilgen ‘svatí’ a litevského Kristus, srov. něm. der heilige Christabend; kirvelis ‘farní slavnost (při výročí posvěcení kostela); jarmark konaný při farní slavnosti’; nacarenas, -ė m. ‘Nazarén’ Alm 90.

6. ZÁVĚRY

V pruských písemných památkách a slovnících je zaznamenáno mnoho výpůjček náboženské slovní zásoby z germánských jazyků, protože Malou Litvu christianizovali Němci a dlouho tomuto území vládli. Jelikož se tohoto procesu účastnily řeholní řády, jsou v litevštině názvy klášterů a řeholníků německého původu: aptā ‘katolický klášter’, klosteris ‘klášter’, kapucinēris ‘člen katolického řeholního řádu, františkánského řádu, pojmenovaného podle jejich zvláště špičatých kapucí’, franciskānas ‘člen žebravého katolického řeholního řádu’, dále názvy jiných duchovních, budov, kostelního obřadního vybavení, svátků a další názvy.

Podle původu patří náboženská a mytologická výpůjční slovní zásoba k těmto skupinám: 1) výpůjčky z germánských jazyků, převážně z němčiny; 2) slova řecká (např. psalteras), latinská (např. skrynē), hebrejská (např. kērūbas ‘anděl nejvyššího řádu’ z heb. kerub (pl. kerubim), aramejská (aptas ‘představený kláštera’), starofrancouzská (např. gralis) a slova z dalších jazyků, která se do litevštiny dostala prostřednictvím germánských jazyků.

První slova náboženské slovní zásoby germánského původu, zaznamenaná v litevských písemných památkách 16.–17. století, pocházela převážně ze střední dolní němčiny a středo-vysokoněmeckých nářečí. Mytologické slovní zásoby je málo a většina z ní byla zaznamenána až v 19. století.

Straipsniai / Articles

169

NIOLĖ ČEPENĖ

Některé výpůjčky z náboženské slovní zásoby jsou společné litevštině a lotyštině. Mají protějšky v dalších evropských jazycích.

Litevské slovo olà znamená nejen „nora či doupě zvířat nebo ptáků“, jak se uvádí v LKŽ, ale v Bretkūnově Bibli ze 16. století je doloženo také ve významu „pohřební komora (pohř.), krypta; útočiště“, jehož německým překladem je Höhle f. (středoněmecké nářeční Hohle), Hohl n. Litevské slovo olà souvisí se středo dolnoněmeckým hol n. „jeskyně, doupě; útočiště“, starohornoněmeckým höle (hole, hol) f. „jeskyně, jáma, útočiště“, novohornoněmeckým Hohl n. „jeskyně, dutina, prohlubeň, zapuštěná prázdná místnost“, germánským *hel- „skrýt“, starohornoněmeckými slovesy hëlen, hën „držet v tajnosti, skrývat, ukrýt“, středodolnoněmeckým helen, starohornoněmeckým helan a starosaským helan.

Většina germanismů z náboženské slovní zásoby se vyskytuje pouze ve starých litevských písemnostech a ve slovnících vydaných v Prusku. Některé výpůjčky z náboženské slovní zásoby se běžně užívají jen v živém jazyce, v nářečích, např.: bėdelis „ďábel“ Tg, Pr, Erž (biedes Gr, Sk, Krš, Rs, Trg); bybelštundė „čas vyhrazený ke čtení Bible“ Nmž; nář. jėrgumano citoslovce „Bože můj“ Šts, složenina z gem. jergau a litevského zájmena mano, srov. jergulis; kantaras „zpěvák“ ZŠŽ (okolí Šakiai), srov. kanteris (od 17. století); mukrai^3b „staří Němci, kteří se obvykle modlí v domě“ ZŠŽ (Lks), mucharai ZŠŽ (Sr), mūkaris pr. Yl, mukėris „svátek“ Prk; podinai muž. mn. ^3b „křestní rodiče, kmotr a kmotra“ Šl, Mšk, pōdinai (1) Vkš, Žml, pōdinas muž. (1, ^3b) „kmotr“ FrnW, Žg, Mšk, Šl, Jnš, Lg, Žml, Pš, Lnk, Ps, zdrob. podinukas, -ė podstatné jméno obou rodů (2) „křtěně“ Gs, ZŠŽ (okolí Šakiai), odvozenina od podinas, šprūkai mn. „modlitby“ Nmž. V živém jazyce se nejvíce rozšířila slova: kunigas (kūnegas), pōdė „kmotra; křtěně“, pōdis „kmotr, kmotra“, pōdžius „kmotr“, pōdžiai muž. mn. „křestní rodiče, kmotr a kmotra“, pōdinas „kmotr“, citoslovce jergulis „Bože můj, Božečku“, spridis „kázání, promluva“, bėdelis (biedes) „ďábel“.

ZKRATKY

acc. – accusativus, akuzativ

ags. – anglosaský

ang. – anglický

ankstyv. – raný

aram. – aramejský

bāžn.lot. – církevní latina

brūs. – běloruský

ček. – český

dan. – dánský

dem. – deminutivum

dial. – nářečí

est. – estonský

fríz. – fríština

gen. – genitivus, druhý pád

germ. – germánské jazyky

got. – gótština

řec. – řečtina

hebr. – hebrejština

ibr. – hybrid

instr. – instrumentalis, instrumentál

170

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

isl. – islandština

it. – italština

l. – polština

la. – lotyština

liet. – litevština

loc. – nominativ, místní pád

lot. – latina

lot.–rom. – latinsko-románský

n.ang. – nová angličtina

n.brus. – nová běloruština

n.č. – nová čeština

nl. – nizozemština

n.l. – nová polština

nom. – nominativ, první pád

norv. – norština

n.pranc. – nová francouzština

novorus. – novoruština

novoseverogerm. – nová severní germánština

novošv. – nová švédština

novohornoněm. – nová horní němčina

hol. – nizozemština

orig. – v originále

pl. – pluralis, množné číslo

srov. – srovnejme

pr. – pruština

Pr. – Prusko

praef. – praefixum, předpona

franc. – francouzština

Pr.v. – pruská němčina

vých. – východní

rom. – románské jazyky

rus. – ruština

staroir. – staroirská

starobělor. – staroběloruská

star č. – staročeská

staro fríz. – starofríská

star hebr. – starohebrejská

sing. – singularis, jednotné číslo

odd. – oddíl

staropol. – staropolská

starofr. – starofrancouzská

starorus. – staroruská

staro s. – starosaská

staroskand. – staroskandinávská

fin. – finská

staro hornoněm. – starohornoněmecká

starojid. – starojidišská

šv. – švédská

tit. l. – titulní strana

t. p. – také

v.a. – hornoněmecká

v.ang. – střední angličtina

v.hebr. – střední hebrejština

v.l. – střední polština

v.lot. – střední latina

v.nl. – střední nizozemština

vok. – němčina

v.ol. – střední nizozemština

vulg. – vulgarismus

v.v. – střední němčina

v.v.a. – střední hornoněmčina

v.v.ž. – střední dolní němčina

v.ž. – dolní němčina

žd. – židovský

LITERATURA A PRAMENY

ALEW – Altlettaisches etymologisches Wörterbuch (ALEW). Pod vedením Wolfganga Hocka a za spolupráce Elviry-Julie Bukevičiūtė a Christiane Schiller, zpracovali Rainer Fecht, Anna Helene Feulner, Eugen Hill a Dagmar S. Wodtko. Svazek 1. A–M, svazek 2. N–Ž, svazek 3. Rejstříky a indexy. Hamburk: Baar Verlag, 2015.

Straipsniai / Articles

171

NIOLĖ ČEPENĖ

Alm – Die Germanismen des Litauischen. Teil 1: Die deutschen Lehnwörter im Litauischen od Dr. K. Alminauskise. Kaunas: knihkupectví Sv. Kazimiero d-jos, [1934]. Alm (PW): rukopis W. Ziesemera Preussisches Wörterbuch, který použil K. Alminauskis.

B – Lexicon Germanico–Lithuanicum et Lithuanico–Germanicum, dainen... od Jacoba Brodowského, Praecentora Trempensi. Rukopis z let 1713–1744, dva svazky. Msc. 127, 128. Jokūbas Brodskis. Lexicon Germanico–Lithuanicum et Lithuanico–Germanicum. Rukopisný slovník ze 17. století. Dokumentární vydání s faksimilií, přepisy a rejstříkem slov. Připravil Vincentas Drotvinas. 3 svazky. Vilnius: Institut litevského jazyka, 2009.

BB – Biblia tatai esti Wissas Schwentas Rachtas Lietuwischkai pergulditas per Janą Bretkuną Lietuvos Pleboną Karaliaucziuje (fotokopie rukopisu z roku 1590).

Brückner Aleksander 1974: Słownik etymologiczny języka polskiego. Warszawa: Wiedza Powszechna.

C – Clavis Germanico–Lithvana. (Rukopis o dvou svazcích z někdejšího königsberského archivu (I Al-lust: Msc 85 in 4⁰; II Maal-Zwölfter: Msc 86 in 4⁰), napsaný mezi lety 1673 a 1701.) Clavis Germanico–Lithvana. Rukopisný německo-litevský slovník ze 17. století. Čtyři části: I A–E, 1995; II F–L, 1997; III M–S, 1997; IV T–Z, (1997). Vilnius: Institut pro vydávání vědy a encyklopedií.

Čepenė Nijolė 2006: Lietuvių kalbos germanizmai ir jų fonetinės ypatybės. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.

DvŽ – Devenių šnektos žodynas. Vilnius: Institut litevského jazyka. Sv. I: A–M, autoři L. Grumadienė, D. Mikulėnienė, K. Morkūnas, A. Vidugiris, 2005; sv. 2: N–Ž, autoři D. Mikulėnienė, K. Morkūnas, A. Vidugiris, 2010.

Fr – Preussisches Wörterbuch. Ost- und Westpreussische Provinzialismen in alphabetischer Folge od H. Frischbiera, 1–2. Berlín: Verlag von Th. Chr. Fr. Enslin, 1882.

FnW – Litauisches etymologisches Wörterbuch od Ernsta Fraenkela, 1–2. Göttingen, 1955–1965.

Georges 2004: Lateinisch–Deutsch. Deutsch–Lateinisch. Ausführliches lateinisches Handwörterbuch, Kleines deutsch–lateinisches Handwörterbuch von Karl Ernst Georges. Faksimile und Volltext. Zweite, erweiterte Ausgabe. Directmedia. Berlin.

Grimm 2004: Der digitale Grimm. Deutsches Wörterbuch von Jacob und Wilhelm Grimm. Elektronische Ausgabe der Erstbearbeitung. Zweitausendeins.

H – Vocabularium Lithuanico–Germanicum et Germanico–Lithuanicum. Jsou v něm abecedně uvedena všechna slova vyskytující se v Novém zákoně a v Žaltáři;...

172

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

Vydal Friedrich Wilhelm Haack / S. S. Theol. Cultore, v té době vyučující na litevském semináři v Halle. Halle [1730].

K – Littauisch–deutsches Wörterbuch von Friedrich Kurschat. Halle a. S., 1883. Deutsch–littauisches Wörterbuch von Friedrich Kurschat. Halle, I – 1870, II – 1874. (Skaitmens rodo dis ir puslapius.)

Karulis Konstantins 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca 1–2. Rīga: Avots.

Kluge Friedrich 1957, 2002: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, 17 Auflage. Berlin: Walter de Gruyter & Co, 1957; Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, 24 Auflage, Berlin / New York: Walter de Gruyter, 2002.

KtnŽ – Juozas Aleksandravičius. Slovník kretingského nářečí. Institut litevského jazyka, 2011.

KzRŽ – Aldonas Pukis. Slovník mluvy Kazlų Rūdy. 1. A–M, 2008; 2. N–Ž, 2009. Institut litevského jazyka.

KŽ – Aleksandras Kuršaitis. Litevsky-německý slovník... Göttingen. I – 1968, II – 1970, III – 1972, IV – 1973.

Lasch Agathe 1914: Mittelniederdeutsche Grammatik. Halle a. S.: Verlag von Max Niemeyer.

Lex – Lexicon Lithuanicum. (Buv. Karaliaučiaus archyvo XVII a. rankraštis.) Msc. 178⁴. Lietuvos mokslų akademijos Vrublevskių biblioteka. Lexicon Lithuanicum. Rankraštinis XVII a. vokiečių–lietuvių kalbų žodynas. Parengė V. Drotvinas. Vilnius: Mokslas, 1987.

Lexer: Lexer – Wörterbuchnetz. Středohornoněmecký příruční slovník od Dr. Matthiase Lexera. 3 sv. Lipsko: Verlag von S. Hirzel, 1872–1878. Elektronické vydání.

LKA I 1977 – Atlas litevského jazyka. Lexikum. Vilnius: Mokslas.

LKPŽ – Kregždys Rolandas. Slovník polonismů v litevštině. Vilnius: Institut litevského jazyka, 2016.

LKŽ – Slovník litevského jazyka 1–2. Vilnius: Mintis, 1968–1969; 3–6. Vilnius: Státní nakladatelství politické a odborné literatury, 1956–1962; 7–9. Vilnius: Mintis, 1966–1973; 10–15. Vilnius: Mokslas, 1976–1991; 16–17. Vilnius: Nakladatelství vědy a encyklopedií, 1995–1996; 18–19. Vilnius: Institut nakladatelství vědy a encyklopedií, 1997–1999.

LKŽe – Slovník litevského jazyka 1–20, 1941–2002, elektronická verze, redakční rada: Gertrūda Naktinienė (vedoucí redaktorka), Jonas Paulauskas, Ritutė Petrokienė,

Straipsniai / Articles

173

NJOLĖ ČEPENĖ

Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Ústav litevského jazyka, 2005 (aktualizovaná verze, 2008). Dostupné online: http://www.lkz.lt.

LLCh – Chrestomatie dějin litevské literatury. Období feudalismu. Red. K. Korsakas a J. Lebedys. Vilnius: Státní nakladatelství krásné literatury, 1957.

LLŽ – Kazimieras Kuzavinis. Latinsko-litevský slovník. Vilnius: Nakladatelství vědy a encyklopedií, 1996.

LŽ – Petras Jonas, Vidugiris Aloyzas. Lazūnų tarmės žodynas. Vilnius: Mokslas, 1985.

Mažiulis Vytautas 1993: Prūsų kalbos etimologijos žodynas 2. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Mitzka Walter 1919: Ostpreussisches Niederdeutsch nördlich vom Ermland. Marburg: N. G. Elwert’sche Verlagsbuchhandlung.

MnW – Středodolnoněmecký slovník od Dr. Karla Schillera a Dr. Augusta Lübena, 1–6. Fotomechanický dotisk. Münster in Westf.: Aschendorffsche Verlagsbuchhandlung, 1875–1881.

MŽ – Litevsko-německý a německo-litevský slovník, jehož základem bylo dílo, které kdysi vydal farář Ruhig ve Walterkenu, avšak bylo z poloviny rozšířeno a vylepšeno o mnoho slov, obratů a přísloví Christianem Gottliebem Mielckem... Královec 1800.

N – Slovník litevského jazyka od G. H. F. Nesselmana. Královec: Nakladatelství bratří Bornträgerových, 1851.

Natau Otto 1937: Mundart und Siedelung im nordöstlichen Ostpreußen. Königsberg (Pr) und Berlin W. 35: Ost-Europa Verlag.

NŠŽ – Naujasis simbolių žodynas. Vilnius, 2002.

PaulW – Německý slovník od Hermanna Paula. Halle (Saale): Veb Max Niemeyer Verlag, 1961.

Prel – Německá přejatá slova v pruštině a hláskosloví německých přejatých slov v litevštině od Dr. Walthera Prellwitze. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht’s Verlag, 1891.

PVG – Dopisy pruské vlády, napomenutí a vyprávění litevským rolníkům. Sestavil P. Pakarklis. Vilnius, 1960.

Q – Rukopisný německo-litevský slovník ze 17. století z bývalého königsberského archivu (zvaný A. Krauzės). Msc. 83. Autor neznámý.

174

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Religinė, mitologinė leksika: skoliniai iš germanų kalbų

R – Litevsko-německý a německo-litevský lexikon, v němž se nachází dostatečná zásoba slov a slovních spojení, která se vyskytují jak v Písmu svatém, tak v rozmanitých činnostech a styku lidských společenství: spolu s historickým pojednáním o litevském jazyce; také s důkladnou a rozšířenou gramatikou, sestavený s největší pečlivostí, mnohaletým úsilím a pomocí nejzkušenějších znalců tohoto jazyka Philippem Ruhigem... Královec... 1747.

Riemann Erhard 1981–2000: Preussisches Wörterbuch. Deutsche Mundarten Ost- und Westpreußens, Band 2, herausgegeben von Erhard Riemann, Band 3–4, hrsg. von Ulrich Tolksdorf, Band 5–6, hrsg. von Reinhard Goltz, Neumünster: Karl Wachholtz Verlag.

Rimkutė Aušra 2012: 1883–1916 metų kateizmų religijos terminai. Daktaro disertacija.

Rubinas Algis 2002: Lietuvių kalbos religinė leksika ir jos istorija. Daktaro disertacija.

Sehwers Johannes 1953: Sprachlich-kulturhistorische Untersuchungen vornehmlich über den deutschen Einfluss im Lettischen. Berlin: in Kommission bei Otto Harrassowitz Wiesbaden.

Skardžius Pranas 1931: Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen. Kaunas: Akc. „Spindulio“ b-vės spaustuvė.

Smoczyński Wojciech 2007: Słownik etymologiczny języka litewskiego. Wilno: Uniwersytet Wileński, wydział filologiczny.

ŠvR – Písmo svaté. Starý a Nový zákon. Druhé doplněné vydání. Překlad z hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny. Konference litevských biskupů. Vilnius: Katalikų pasaulis, 1999.

ŠVŽŽ – Vanagienė Birutė. Slovník severozápadních žemaitských nářečí. Nářečí okolí Ylakiai, Lenkinė, Mosėdis, Skuodas a Šatės 1: A–O; 2: P–Ž. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2014.

Urbutis Vincas 2009: Baltų etimologijos etiudai 2. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Vasmer Max 1986–1987: Этимологический словарь русского языка 1–4. Москва: Прогресс.

Ziesemer Walter 1975: Preussisches Wörterbuch. Sprache und Volkstum Nordostdeutschlands 1: A–C, 2: D–Fi. Herausgegeben von Ludwig Erich Schmitt. Hildesheim New York: Georg Olms Verlag.

Straipsniai / Articles

175

NIOLĖ ČEPIENĖ

ZŠŽ – Slovník nářečí Zangų 1: Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2003; 2: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 2004; 3: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 2006.

ZtŽ – Vidurės Aloyzas. Slovník nářečí Zietela. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 198.

Ostatní zkratky viz v akademickém Slovníku litevského jazyka (LKŽ).

Náboženská a mytologická slovní zásoba: výpůjčky z germánských jazyků

SOUHRN

Výpůjčky z náboženské a mytologické slovní zásoby jsou zaznamenány již v prvních litevských textech 16^th. století, zejména v textech z Pruska, z Malé Litvy. Článek pojednává o náboženské a mytologické slovní zásobě germánského původu nebo o slovní zásobě, která se do litevštiny dostala z germánských jazyků, z hlediska sémantiky a původu. Je určeno základní slovo germanismu, z něhož daný výraz pochází, a identifikován prvotní původ výpůjčky. Představují se také doklady lexémů v písemném jazyce pocházející z 16^th. století a jejich užívání v mluveném jazyce a nářečích. Pojednává se o chronologii výpůjček. Výpůjčky z náboženské a mytologické slovní zásoby jsou rozděleny do sedmi podskupin: církevní stavby a jejich části, správa, prostředí; interiér kostela a jeho prostory; předměty užívané při obřadech, církevní předměty; svátky, obřady; církevní činnosti, knihy, hudební nástroje; označení osob; mytologická slovní zásoba, názvy nadpřirozených bytostí. Bylo zjištěno, že litevské olà se užívá nejen ve významu „jeskyně, doupě zvířat nebo ptáků“, jak uvádí Slovník litevského jazyka, ale také ve významu „pohřební komora, krypta, úkryt“, jak dokládá Bretkūnasova Bible. Popsány jsou rovněž odvozené útvary vzniklé z germanismů.

Přijato 6. září 2018.

NIOLĖ ČEPIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva

[email protected]

176

Acta Linguistica Lithuanica LXX