M. Petkevičiaus katekizmo (1598) deverbatyvai

Anželika Smetonienė

doi:10.35321/all84-03

Machine-translated document

This is a machine-generated translation of the original document and may contain errors, omissions, or changes in meaning. Do not rely on this translation for quotations, citations, or authoritative references. Please consult and cite the original document.

Preparing document pages…

ANŽELIKA SMETONIENĖ

Institut litevského jazyka

ID ORCID: orcid.org/0000–0003–0352–84X

Směr vědeckého výzkumu: tvoření slov.

DOI: doi.org/10.35321/all84–03

DEVERBATIVA V KATECHISMU M. PETKEVIČIAUSE (1598)

Deverbativa v katechismu M. Petkevičiuse (1598)

A N O T A C E

Článek zkoumá sufixální slovesa, deverbativa, v katechismu M. Petkevičiuse vydaném roku 1598 (dále jen PK). V tomto prameni jsou doloženy deriváty téměř všech kategorií tvoření deverbativ – s kauzativním, iterativním, rezultativně stavovým a momentovým významem. Nejpočetnější kategorií tvoření v PK jsou deverbativa s kauzativním významem. Představena je také frekvence sufixů deverbativ v PK, rysy základových slov a alternace vokálů v derivátech, která se týká pouze části slov daného derivačního typu a je nepravidelná.

KLÍČOVÁ SLOVA: slovesa, deverbativa, derivační kategorie, sufix, alternace vokálů.

A N N O T A T I O N

Článek analyzuje sufixální slovesa, deverbativa, v katechismu vydaném M. Petkevičiusem (CP). V tomto prameni jsou doloženy deriváty čtyř kategorií tvoření deverbativ, tj. jsou v něm doloženy deriváty s kauzativním, iterativním, rezultativně stavovým a momentovým významem. Kauzativní deverbativa tvoří v CP největší derivační kategorii. Představena je frekvence sufixů deverbativ, rysy základových slov a alternace vokálů v derivátech. V CP se vyskytují pouze ojedinělé případy apofonie, alternace vokálů se objevuje jen u části derivačních slov a má nepravidelný charakter.

KLÍČOVÁ SLOVA: slovesa, deverbativa, derivační kategorie, sufix, alternace vokálů.

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

M. Petkevičiaus katekizmo (1598) deverbatyvai

ÚVOD

Katechismus Merkelise Petkevičiuse (dále jen PK) je typickým reformovaným dílem 16.–17. století, a proto měl zahrnovat mnoho aspektů: obsahuje modlitby i písně, uvádí také pořadí provádění církevních obřadů a pojednává o základech víry. Ačkoli jde o druhou knihu v litevštině v Litevském velkoknížectví, dosud byla zkoumána poměrně málo. PK byl nejčastěji zkoumán jako literární objekt (Meller 1984; Pociūtė 2000; Kuźmina 2002; Pociūtė-Abukevičienė 2005; Niedźwiedź 2008) a kromě obecnějších poznámek k lexiku tohoto katechismu (Palionis 1967; Zinkevičius 1988) existuje o jeho jazyce jen několik článků. K výzkumu tohoto pramene nejvýrazněji přispěl Jonas Kruopas (1970).

Jazyk pojednávaného díla byl zkoumán fragmentárně, a proto tím spíše dosud nebyla prozkoumána slovesa v katechismu M. Petkevičiuse. Tvoření litevských sloves obecně nebylo příliš zkoumáno (Jakaitienė 1968, 1973; Pakerys, 2006, 2011, 2011a; Pakerys, Rimkutė, Utka 2012; Gaidienė 2012), zvláště pak v písemnictví staré litevštiny. Nejnovější výzkumy v této oblasti předložili Jurgis Pakerys (Pakerys 2005, 2017, 2019; Arkadiev, Pakerys 2015) a Dalia Pakalniškienė (Pakalniškienė 2018, 2019), avšak sufixální slovesa v PK zatím zůstala neprozkoumána. Předmětem tohoto článku jsou sufixální slovesa, deverbativa, tj. deriváty odvozené od jiných sloves. Má se za to, že ve všech jazycích je deverbativ výrazně více než denominativ (Pakalniškienė 2019: 10). V litevštině jsou tyto dvě skupiny sloves přibližně stejně početné a jejich tvoření se rovněž v mnohém neliší, tj. jejich hlavním derivačním formantem je sufix, na rozdíl například od polštiny, kde se slovesa od jiných sloves nejčastěji tvoří prefixy (GWJP 1984: 465).

Materiál pro tento článek byl shromážděn ze slovníčku katechismu M. Petkevičiuse sestaveného J. Kruopasem a z fotografického vydání tohoto katechismu publikovaného roku 1939 – z obou byly vybrány všechny neopakující se sufixální slovesa a zobecněny, tj. abstrahuje se od prefixálních derivátů, pokud jsou jejich neprefixální slovesné formy pravidelné, není mezi nimi podstatný významový rozdíl a ten vznikl pouze působením sufixu. V PK tak bylo nalezeno něco přes 300 sufixálních sloves. V tomto prameni byla vyhledávána slovesa a jejich deriváty, které dokládají infinitiv, prézens a aorist slovesa. Například při absenci přímého dokladu aoristu se vychází také z derivátu s příponou -imas od slovesa v aoristu. Základní slovesné formy, které jsou pouze předpokládány na základě současného litevského jazyka a obecně systému tvoření sloves, ale v PK nejsou doloženy, se zapisují do hranatých závorek []. Vedle doložených základních slovesných forem z PK jsou uváděny příklady z tohoto pramene z roku 1598. Tradičně se sufixální slovesa,

Straipsniai / Articles

ANŽELIKA SMETONIENĖ

zachovávající sufixy ve všech kmenech, nazývají sufixálními rovnoslabičnými slovesy, zatímco ta, která sufix nezachovávají v prézentu nebo (a) v imperfektu, se nazývají smíšenými slovesy. Oba morfologické typy sufixálních sloves jsou zkoumány i v této práci na základě synchronní metody analýzy tvoření slov, jejíž hlavní principy formuloval Vincas Urbutis (Urbutis 2009). Cílem článku je zjistit rozdíly v systému tvoření deverbativ v PK, pokud existují, oproti tendencím současné litevštiny. Za tímto účelem byla všechna sufixální slovesa nalezená v PK nejprve analyzována z hlediska tvoření slov, čímž byly vyčleněny deriváty od sloves; ty byly rozděleny do derivačních kategorií a představeny v první kapitole tohoto článku. Jelikož alternaci vokálů nelze od deverbativ oddělit (nazývá se také apofonie nebo alternace vokálů), jsou ve druhé kapitole uvedeny případy apofonie vyskytující se u deverbativ v PK.

Jak bylo uvedeno, všechna vybraná sufixální slovesa v PK byla analyzována z hlediska tvoření slov a rozdělena na deriváty od sloves, od jiných slovních druhů a na synchronně derivačně nedělitelné jednotky. Připomeňme, že „derivát je slovo vytvořené nebo fungující jako vytvořené z jednoho či dvou jiných slov“ (LKE 1999: 150). Za derivát se slovo považuje pouze tehdy, když se formálně a sémanticky opírá o základové slovo, tj. je splněna základní podmínka tvoření – existuje derivační opozice, jejímž prvním členem je derivát a druhým derivační základ; oba musí nutně spojovat derivační motivace (Urbutis 2009: 70, 81). Ta se může měnit. Zaprvé může vztah k základovému slovu zaniknout a derivát se pak může spojit s jiným slovem, které může patřit do téže nebo jiné morfologické třídy než původní základové slovo. Zadruhé mohou deriváty přecházet z jedné derivační kategorie do jiné, pokud jsou si významově blízké (Ambrazas 1993: 12). Konečně po zániku derivační motivace je sloveso synchronně považováno za nedělitelné, ačkoli historicky může být derivátem.

Při zkoumání sloves ve starých litevských písemných památkách je nutné vymezit, jak posuzovat výpůjčky, protože jejich derivační interpretace je problematická. Přejaté sloveso, pokud v litevštině vedle něj funguje přejaté slovo téhož kořene, lze hodnotit jako možný derivát litevštiny, tj. do litevštiny mohlo být přejato substantivum, z něhož bylo sloveso odvozeno pomocí produktivních litevských sufixů. Slavicizmy, které se v litevštině snadno adaptovaly, mohou být potenciálními základovými slovy, jak ukazují i časté deriváty s příponou

-imas

od sloves slovanského původu. Při hodnocení této možnosti litevského tvoření slov je nutné zohlednit derivační kategorii možného derivátu, přízvuk, významy obou slov – možného derivátu i možného základového slova – a jejich chronologii (podrobněji k tomu Smetonienė 2015, 2016). V této práci se zastává názor, že pokud má přejaté sufixální sloveso možného člena opozice, který funguje ve stejném období, jsou spojeny derivačním vztahem. Tento problém je ovšem aktuálnější u denominativ – v PK se nevyskytla deverbativa, jejichž

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

M. Petkevičiaus katekizmo (1598) deverbatyvai

základové slovo by bylo výpůjčkou. Potíže však působí kalky, jejichž formy se shodují s indigenními litevskými slovy. Jako příklad lze uvést kalk prigulėti „patřit“ (srov. 1e. przynależeć) (prigul PK6, 10). V takovém případě toto sloveso nelze spojovat derivačním vztahem se slovem prigulti, ačkoli analogické sloveso (pri)gulėti s ním derivačně spojeno je. Aby se předešlo nejasnostem, kalky se neanalyzují.

1. KATEGORIE TVOŘENÍ DEVERBATIV V KATECHISMU PETKEVIČIUSE

Derivační typ je formální a sémantické schéma tvoření slov. Typ tvoří deriváty, které se shodují ve třech znacích: 1) v kategoriálním derivačním významu, 2) ve slovním druhem základových slov, 3) v derivačním formantu (LKE 1999: 148). Derivační kategorie je širší než derivační typ a může zahrnovat několik takových typů. Derivační kategorie abstrahuje od toho, jakým derivačním formantem je derivát vytvořen. Derivační kategorie substantiv mají tak jako tak více či méně charakteristické určité sufixy, v systému sloves je to však obtížnější: jejich sufixy nemají tak konkrétní významy jako u substantiv a je jich výrazně méně. V této práci se sufixální deverbativa v PK rozdělují do kategorií podle „Gramatiky současné litevštiny“ (DLKG: 742).

Deverbativa se tvoří pomocí variant všech hlavních morfémů tvoření sloves (–auti, –enti, –inėti, –inti, –yti, –oti, –ėti, –uoti, –telėti). Tentýž sufix lze užívat v několika derivačních kategoriích (například sufixem –yti se tvoří iterativní i kauzativní slovesa), a to právě kvůli malému počtu slovesných sufixů ve srovnání se sufixy jmennými. Některé sufixy (například –dinti) se považují pouze za varianty hlavních derivačních morfémů z několika důvodů. Zaprvé mají varianty téhož morfému tentýž derivační význam. Zadruhé je jejich fonetické složení téměř stejné jako u hlavního derivačního morfému, pouze rozšířené o určité hlásky. Tvoření deverbativ je obecně složitější než tvoření denominativ, protože ve tvorbě slovesných derivátů je častá alternace vokálů, která se u jmenných derivátů vyskytuje velmi zřídka. Alternace vokálů se může týkat pouze části slov daného derivačního typu a je nepravidelná. Jde o vedlejší prostředek tvoření, protože neovlivňuje derivační význam.

Ačkoli je PK pramenem malého rozsahu, obsahuje deriváty čtyř (z pěti možných) derivačních kategorií deverbativ: deriváty s kauzativním významem (kauzativa), s iterativním významem (iterativa), deriváty s rezultativně stavovým významem (rezultativa) a deriváty s momentovým významem. Nejpočetnější jsou kauzativa, která tvoří 56 procent všech deverbativ v PK.

Straipsniai / Articles

ANŽELIKA SMETONIENĖ

1.1. Deriváty s kauzativním významem označují aktivní děj zaměřený na určitý objekt. Obecný význam kategorie je „způsobit, aby probíhal děj nebo proces označený základovým slovem“ (DLKG 398): budinti „způsobit, aby se probudil“, deginti „způsobit, aby hořel“, derinti „způsobit, aby vyhovoval“ atd. Litevská kauzativa se tvoří pouze s variantami dvou morfémů – -inti a -yti. V litevských nářečích a starých litevských písemných památkách existuje mnoho derivátů lišících se pouze sufixy, například aušyti / aušinti, gesyti / gesinti; takové dvojice se vyskytují i v PK. V PK je celkem doloženo 45 rovnoslabičných a smíšených kauzativních deverbativ. Téměř základem všech kauzativních derivátů v PK jsou tranzitivní primární slovesa, pouze v několika případech jsou základovými slovy smíšená slovesa: derėti, judėti, kabėti, krutėti, skubėti, viskėti, která ve třetí osobě prézentu mají -a.

1.1.1. Nejvíce rovnoslabičných kauzativ je vytvořeno pomocí hlavního morfému -inti, 4 pomocí jeho varianty -dinti. Mezi těmito sufixy zpravidla existuje nepatrný významový rozdíl: pomocí -inti, -ina, -ino se tvoří účinné kauzativní deriváty, zatímco pomocí -dinti, -dina, -dino, jejichž základem jsou slovesa aktivního děje, deriváty s obstarávacím významem. V PK tento rozdíl není. V PK je 29 rovnoslabičných kauzativních sloves se sufixem -inti: budinti (pabudintumbim PK211,12), [budina], [budino]: busti, bunda, budo „vycházet ze spánkového stavu“ LKŽe; deginti (iszdegintos PK90,17), [degina], [degino]: degti, -a, -ė „být působením ohně; dávat světlo, svítit“ LKŽe; derinti (derintu PK185,16), [derina], derino (fuderinay PK24,21): derėti, -a, -ėjo „dohodnout se, uzavřít dohodu, smlouvat; dobře spolu vycházet; hodit se, příslušet, být vhodný, přijatelný“ LKŽe; gadinti (Ißgadinta PK73,5), gadina (gadina PK72,20), [gadino]: gesti, genda, gedo „rozpadat se, porouchat se; zhoršovat se; hnít“ LKŽe; gaišinti (gaysinti PK20,9), gaišina (gayfinu PK90,21), [gaišino]: gaišti, gaišta, gaišo „marnit čas; chřadnout, mizet, ztrácet se; zahynout“ LKŽe; gandinti (pergandink PK142,26), [gandina], [gandino]: gąsti, gąsta, gando „náhle se polekat, bát se“ LKŽe; gramzdinti (nugramzdinta PK103,16), [gramzdina], [gramzdino]: grimzti, -ta, -do „klesat, potápět se“ LKŽe; gražinti (gražindams PK138,22), gražina (atgražina PK87,6), gražino (fugražinay PK30,13): grįžti, -a, -o „vracet se“ LKŽe; judinti (judintu PK28,9), [judina], [judino]: judėti, -a, -ėjo „pohybovat se“ LKŽe; [kabinti], [kabina], kabino (uzkabine PK98,4): kabėti, -a, -ėjo „být zavěšený, viset, být svěšený, viset dolů, pohupovat se“ LKŽe; kaitinti (iszkaytink PK51,17), [kaitina], [kaitino]: kaisti, kaista, kaito „zahřívat se; hořet hněvem nebo jiným rozrušením; dusit se, toužit, vadnout vlivem vlhkosti a tepla“ LKŽe; krutinti (pakrutint PK91,9), [krutina], [krutino]: krutėti, -a, -ėjo „o tvoru, věci nebo jejich částech pohybovat se na místě, hýbat se; být naživu; atd.“ LKŽe; maršinti (marfinti PK20,8), maršina (marfina PK20,5), [maršino]: miršti, -ta, -o „neuchovávat v paměti, nevzpomínat si“ LKŽe; naikinti (isznaikint PK62,4), naikina (naykinančiu PK208,22), [naikino]: nykti, nyksta, nyko „ubývat, chřadnout, přestat existovat“ LKŽe; nykinti

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Deverbativa v katechismu M. Petkevičiuse (1598)

(įникint PK141,22), [nykina], [nykino]: nykti, nyksta, nyko „ubývat, chřadnout, přestat existovat“ LKŽė; [rūdinti], [rūdina] (srudina PK59,19), [rūdino]: rūsti, –ta, rūdo „truchlit, rmoutit se; naříkat“ LKŽė; rūginti (rugin toy PK219,5), [rūgina], [rūgino]: rūgti, –sta, –o „kysat, fermentovat“ LKŽė; skandinti (pafkandint PK139,23), skandina (skandina PK61,18), skandino (pafkandinima PK30,14): skęsti, –ta, skendo „zahynout ve vodě, utopit se; být zaplaven“ LKŽė; skubinti (nesiskubintus PK145,3), [skubina], [skubino]: skubėti, –a, –ėjo „snažit se něco rychle udělat, vykonat“ LKŽė; [sloginti], slogina (slogin PK103,4), [slogino]: slėgti, slegia, –ė „nedat pokoj, trápit“ LKŽė; [sodinti], [sodina], sodino (pasodinay PK129,12): sėsti, sėda, sėdo „zaujmout sedící polohu“ LKŽė; troškinti (uzutrofkinti PK45,21), troškina (troβkin PK103,5), [troškino]: trokšti, trokšta, troško „dusit se pro nedostatek vzduchu; velmi toužit po pití“ LKŽė; trukinti (usztrukintu PK230,2), [trukina], [trukino]: trukti, trunka, truko „marnit čas“ LKŽė; trupinti (sutrupinta PK30,6), [trupina], [trupino]: trupti, trumpa, –o „dělit se, rozpadat se na drobné částice, drolit se“ LKŽė; tukinti (nutukinti PK121,22), [tukina], [tukino]: tukti, tunka, –o „tuknout, tloustnout“ LKŽė; ūginti (vžugint PK240,23), [ūgina], [ūgino]: augti, –a, –o „z menšího stávat se větším“ LKŽė; varginti (nuuvargintas PK161,9), uargina (uargina PK160,15), [uargino]: vargti, –sta, –o „ztrácet sílu, unavovat se, slábnout; trpět nedostatkem, těžce žít, živořit“ LKŽė; vėsinti (asiwasinkit PK24,15), [vėsina], [vėsino]: vėsti, –ta, –o „stávat se chladným, méně teplým, zmírňovat žár, teplo, chladnout“ LKŽė; viskinti (pawiskinta PK47,18), [viskina], [viskino]: viskėti, –a, –ėjo „pohybovat se, chvět se, hýbat se“ LKŽė.

4 rovnoslabičná kauzativa v PK jsou tvořena variantou –dinti od –inti: keldinti (prikeldink PK134,6), [keldina], [keldino]: kilti, kyla, kilo „zvedat se vzhůru; vstávat po ležení nebo sezení; jít, vydávat se na cestu; atd.“ LKŽė; [klupdinti], klupdina (paklupdina PK88,8), [klupdino]: klupti, klumpa, –o „padat na kolena; klopýtat“ LKŽė; prapuldinti (prapuldinki PK55,12), [prapuldina], [prapuldino]: prapulti, prapuola, prapuolė „zmizet neznámo kam; zaniknout, přestat existovat“ LKŽė; [žudinti], žudina (sužudina PK61,2), [žudino]: žūti, žūva, žuvo „přijít o život, zemřít nepřirozenou smrtí; trpět, trápit se; zmizet; přestat existovat“ LKŽė.

Jedno kauzativum v PK má sufixy –yti, –ija, –ijo: aušyti (atausisiu PK24,16), [aušija], aušijo (ataušies PK156,17): aušti, aušta, aušo „chladnout; tuhnout při chladnutí“ LKŽė. Toto sloveso se v současné litevštině užívá i bez sufixálního prvku v prézentu a imperfektu – aušyti, aušo, aušė LKŽė, z participia doloženého v PK je však patrné, že se v tomto písemném prameni užívá jako rovnoslabičné. Aušyti, které se dnes nejčastěji užívá se sufixem –inti – aušinti, je jedním ze sloves, která odrážejí pozdější proces: –inti se stalo produktivním sufixem a postupem času vytlačilo slovesa se sufixem –yti (Otrębski 1965: 393).

1.1.2. Kauzativních deverbativ smíšeného typu je v PK 11; všechna mají ve třetí osobě prézentu –o, v imperfektu – –ė, sufixální formant

Straipsniai / Articles

ANŽELIKA SMETONIENĖ

se zachovává pouze v infinitivu. Základová slova kauzativních sloves smíšeného typu jsou intranzitivní slovesa označující stav nebo děj. S hlavním derivačním morfémem –yti jsou vytvořena 3 slovesa: lipyti (ilipk PK127,13), [lipo], [lipė]: lipti, limpa, lipo „přilnout, slepit se; být vhodný, příslušet, hodit se“ LKŽe; nykyti (įbnikĳu PK122,7), [nyko], [nykė]: nykti, nyksta, nyko „ubývat, chřadnout, přestat existovat“ LKŽe; ūgyti (ugis PK94,11), [ūgo], [ūgė]: augti, –a, –o „z menšího stávat se větším“ LKŽe. Dalších 8 smíšených kauzativ je odvozeno variantou hlavního morfému –dyti: [ardyti], ardo (arda PK72,16), [ardė]: irti, yra, iro „trhat se, rozpadat se na části; párat se; padat; kazit se, zanikat“ LKŽe; gydyti (atgydyti PK131,8), gydžia (gidžia PK83,19), [gydė]: gyti, gyja, gijo „uzdravovat se, zotavovat se“ LKŽe; gimdyti (gimdyti PK156,21), [gimdo], gimdė (pagimdė PK153,11): gimti, gimsta, gimė „přijít na svět“ LKŽe; girdyti (girti PK226,3), [girdo], girdė (girdi PK71,18): gerti, geria, gėrė „polykat tekutinu, tišit žízeň“ LKŽe; guldyti (perguldyti PK98,22), [guldo], guldė (paguldė PK153,14): gulti, gulda, gulė „položit se celým tělem někam“ LKŽe; ramdyti (nuramdit PK67,3), [ramdo], [ramdė]: rimti, rimsta, rimo „být nebo stávat se klidným, přestat se rozrušovat, starat, bát, pohybovat; slábnout“ LKŽe; virkdyti (wirkdisite PK45,19), [virkdo], [virkdė]: verkti, –ia, –ė „ronit slzy, vzlykat“ LKŽe; [žudyti], [žudo], žudė (pražudę PK168,4): žūti, žūva, žuvo „přijít o život, zemřít nepřirozenou smrtí; trpět, trápit se; zmizet; přestat existovat“ LKŽe.

1.2. Deverbativa s iterativním významem (iterativa) označují opakovaný děj, někdy s odstínem dlouhotrvajícího děje. Význam může být i oslabený a již obtížně vnímaný jako iterativní, například braidyti (DLKG: 396). Mohou být tvořena až variantami 7 z 9 derivačních morfémů: –auti, –yti, –ėti, –inėti, –inti, –oti a –uoti. V PK nebyla nalezena deverbativa se sufixy –inti a –uoti. Od kauzativních derivátů se iterativa liší nejen rozmanitostí sufixů, ale také poměrem smíšených a rovnoslabičných sloves a základovými slovy – většina z nich (gręžti, dėti, nešti, sekti, berti, melsti atd.) jsou tranzitivní primární slovesa.

1.2.1. Nejvíce deverbativ s iterativním významem se v litevštině tvoří sufixem –oti, v PK se však jeho produktivita neliší od ostatních sufixů. Deriváty tohoto sufixu mohou mít i odstín nepatrnosti, pokud základové slovo označuje stav, v PK tomu tak ale není, protože deriváty s iterativním významem v tomto prameni jsou odvozeny od sloves označujících aktivní děj. Takový odstín nepatrnosti často mívá sufix –inėti, ale i zde je v PK situace poněkud jiná: jedno sloveso je odvozeno od prefixálního slovesa, a proto má pouze výrazný iterativní význam. Všechna 3 deriváty s –inėti a variantou –dinėti označují děj neurčitého trvání. Odstíny významu derivátů se sufixy –auti a –ėti jsou v PK typické: derivát posledně uvedeného sufixu má zdrobňující odstín, zatímco deriváty s –auti označují nejen často opakovaný děj, ale

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

M. Petkevičiaus katekizmo (1598) deverbatyvai

ale také intenzivnější děj než základové slovo. Celkem je v PK doloženo 11 rovnoslabičných sloves s iterativním významem:

• 3 se sufixem –auti: [dūsauti], [dūsauja], dūsavo (dusavau PK47,19): dusti, dusta, dūso „trpět, strádat“ LKŽE; klūpauti (klupauti PK65,20), klūpauja (klupawiame PK26,10), [klūpavo]: klūpti, klumpa, klupo „padat na kolena“; kniubti LKŽE; [stangauti], stangauja (stangawianciu PK81,20), [stangavo]: stengti, –ia, –ė „odporovat, vzpírat se, bránit se, hádat se“ LKŽE;

• 2 se sufixem –ėti: grįžėti (atsigrįžėti PK57,24), [grįžėja], [grįžėjo]: gręžti, –ia, –ė „obracet, otáčet zpět; vracet“ LKŽE; lūkurnėti (lukurnedams PK103,15), [lūkurnėja], [lūkurnėjo]: lūk urti, lūk uria (–a), lūk urė (–o, –iojo) „čekat, vyčkávat“ LKŽE. Otázky vyvolává sufix posledně uvedeného slovesa –nėti, protože není uváděn mezi variantami –ėti. Element –n– by bylo možné vysvětlit, kdyby byl derivát spojen například se slovesem lūkurnoti, lūkurnoja, lūkurnojo, avšak deverbativa s –ėti se tvoří pouze z primárních sloves.

• 1 se sufixem –inėti – [pritarinėti], pritarinėja (pritarinėja PK111,7), [pritarinėjo]: pritarti, –ia, –ė „být téhož názoru, souhlasit, podporovat někoho“ LKŽE; 2 s variantou hlavního sufixu –dinėti: dėdinėti (pridedines PK123,8), [dėdinėja], [dėdinėjo]: dėti, deda, dėjo „pokládat, stavět, najít pro něco vhodné místo, umístit; atd.“ LKŽE; [puldinėti], puldinėja (puldinea PK101,10), [puldinė jo]: pulti, puola, puolė „prudce sestupovat, padat; hnát se, řítit se; atd.“ LKŽE;

• 3 se sufixem –(i)oti: [lakioti], lakioja (lakioianciu PK79,16), [lakiojo]: lėkti, lekia, –ė „rychle se pohybovat, pohybovat se vzduchem, prostorem“ LKŽE; nešioti (nefiotu PK80,8), nešioja (nefioja PK163,22), [nešiojo]: nešti, –a, –ė „přenášet za chůze z jednoho místa na jiné, nesouc, majíce na sobě atd.“ LKŽE; sekioti (fekiotu PK108,18), sekioja (fekioia PK162,23), sekiojo: sekti, –a, –ė „jít, kráčet za někým, v patách; sledovat pohybující se předmět nebo něčí činnost s cílem něco zjistit“ LKŽE.

1.2.2. Litevská slovesa s iterativním významem smíšeného typu jsou zajímavá tím, že na rozdíl od kauzativ některá z nich mají sufixální formant nejen v infinitivu, ale i v imperfektu. Mnohá z těchto sloves (například minėti) se v současné litevštině užívají také jako rovnoslabičná, tj. lze je zařadit jak k rovnoslabičným, tak ke smíšeným slovesům. V několika případech je z forem sloves doložených v PK patrné, jaký model – jako rovnoslabičné sloveso, či nikoli – byl autor tohoto katechismu nakloněn užívat. Deverbativ smíšeného typu s iterativním významem je o něco více než rovnoslabičných – 15:

• 3 slovesa mají v infinitivu –ėti: 2 z nich mají v prézentu a imperfektu příslušně –i (–ėja), –ėjo (minėti (minekit PK232,8), [mini (–ėja)],

Straipsniai / Articles

ANŽELIKA SMETONIENĖ

[minėjo]: minti, mena, minė „mít na mysli, v paměti, nezapomínat“ LKŽe; kylėti (pakilėkim PK131,10), [kyli (-ėja)], kylėjo (pakilėiau PK91,3): kilti, kyla, kilo „zvedat se vzhůru; vstávat po ležení nebo sezení; jít, vydávat se na cestu; atd.“ LKŽe); 1 sloveso v prézentu končí na –ia (kentėti (kientėti PK159,16), kenčia (-ėja) (kienčiančios 242,11), kentėjo (kientėiey PK147,12): kęsti, kenčia, kentė „pociťovat, zakoušet bolest, nepříjemnost, útrapy; mít trpělivost, vydržet“ LKŽe);

• 8 smíšených sloves je utvořeno příponou –yti: [blaškyti], blaško (isz-blaszka PK87,21), [blaškė]: blokšti, bloškia, bloškė ‘odhánět od sebe, házet, vrhat, udeřit; bít, dávat, sekat’ LKŽe; [draskyti], [drasko], draskė (draskie PK160,16): drėksti, drėskia, drėskė ‘silou brát, tahat, trhat; na povrchu dělat rýhy, čáry, rýsovat, řezat’ LKŽe; [kratyti], krato (krata PK88,24), [kratė]: krėsti, krėčia, krėtė ‘třást; setřást, shodit třesením; házet; atd.’ LKŽe; [laužyti], [laužo], laužė (sulauzey PK36,9): lauẓti, lauẓo, lauẓė ‘ohýbáním dělit na kusy, oddělovat část od celku’ LKŽe; [maldyti], [maldo], maldė (numaldimą PK221,6): melsti, meldžia, meldė ‘velmi prosit’ LKŽe; [plėšyti], plėšo (iszplesza PK87,20), [plėšė]: plėšti, -o, -ė ‘trhat z povrchu, loupat; silou odtahovat; drásat, rozebírat; atd.’ LKŽe; [raišyti], raišo (rayszo PK88,16), [raišė] ‘pomlouvat’: rišti, -a, -o ‘dotírat na někoho, naléhat, dorážet, vznášet nároky’ LKŽe; spaudyti (ne spawditu PK20,13), [spaudo], [spaudė]: spausti, spaudžia, spaudė ‘tíhou, silou tisknout, zatěžovat; svírat, atd.’ LKŽe; 3 smíšená slovesa mají variantu –yti –styti: barstyti (ižbarstis PK 44,7), [barsto], [barstė]: berti, –ia, –ė ‘sypat někam (sypké předměty)’ LKŽe; [pjaustyti], [pjausto], pjaustė (appipiaste PK159,2): pjauti, pjauna, pjovė ‘řezat nožem nebo pilou, oddělovat, dělit na části’ LKŽe; [vystyti], [vysto], vystė (iwiste PK158,2): vyti, veja, vijo ‘ovíjet, obtáčet’ LKŽe;

• 1 deverbalum PK má v infinitivu –oti, v minulém čase – –ojo, zatímco tvar přítomného času je dvojí: byloti (biloti PK79,5), byloja (bylo) (biloia PK4,2; bila PK60,14), [bylojo]: bilti, bilsta, bilo ‘mluvit, vypovídat’ LKŽe.

1.3. Rezultativních stavových derivátů není v PK mnoho – 8. Deverbativa této kategorie označují „výsledný stav původce jako důsledek jeho vlastního vykonaného děje (průběhu)“ (DLKG: 399), jinými slovy označují stav, který je výsledkem děje vyjádřeného základním slovesem. Rezultativa jsou v PK tvořena 2 derivačními morfémy – –oti a –ėti, jinými příponami se rezultativa v litevštině netvoří. Všechna deverbativa s významem rezultativního stavu v PK jsou odvozena od primárních sloves označujících samovolný děj. Pouze jedno základové slovo je tranzitivní primární sloveso. Deriváty rezultativního stavu by bylo možné parafrázovat slovem būti, například gulėti ‘být ležící’, juosėti ‘být opásaný’.

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

M. Petkevičiaus katekizmo (1598) deverbatyvai

1.3.1. V této skupině je smíšených slovesného typu poměrně výrazně více než sloves stejnom slabik. V PK je pouze jedno rezultativum stejnom slabik klaidėti (klaidet PK114,7), [klaidėja], [klaidėjo]: klysti, klysta, klydo ‘dělat něco chybně, splést se’ LKŽe, označující dlouho trvající stav.

1.3.2. Všechna rezultativa smíšeného typu v PK v přítomném čase ztrácejí příponový formant, jedno deverbalum (karoti) může mít příponovou variantu i v přítomném čase, avšak v PK není doložen tvar přítomného času a není známo, jaký typ užíval autor tohoto katechismu. Deverbativ smíšeného typu s významem rezultativního stavu je v PK 7:

• 5 s příponou –ėti, –i, –ėjo: [gulėti], guli (guli PK153,21), gulėjo (gulėjo PK166,12): gulti, –a, –ė ‘celým tělem se někam položit’ LKŽe; [juosėti], juosi (juosi PK88,13), [juosėjo]: juosti, –ia, –ė ‘ovazovat kolem pás, opasek nebo něco jiného; obepínat’ LKŽe; sėdėti (sėdedams PK169,12) sėdi (sedi PK151,7), sėdėjo (sedeiom PK223,17): sėsti, sėda, sėdo ‘zaujmout sedící polohu’ LKŽe; tylėti (tilek PK86,18), [tyli], [tylėjo]: tilti, tyla, tilo ‘stávat se tichým, tišším, málo slyšitelným; přestat mluvit, křičet, hlučet’ LKŽe; [vilkėti], vilki (vilki PK88,12), [vilkėjo]: vilkti, velka, vilko ‘navlékat na tělo (oděv), oblékat’ LKŽe;

• 2 s příponou –oti, –o (–oja), –ojo: [kaboti], [kabo], kabojo (kaboia PK112,21): kibti, kimba, kibo ‘viset, přichytávat se, přiléhat k něčemu’ LKŽe; karoti (karodams PK120,27), [karo (–oja)], [karojo]: karti, karia, korė ‘věšet’ LKŽe.

1.4. V PK je pouze jedno deverbalum s momentovým významem, sloveso stejnom slabik žvilgterėti (zwilkterek PK71,7), [žvilgterėja], [žvilgterėjo]: žvelgti, –ia, –ė ‘obracet oči, pohled, dívat se’ LKŽe. Označuje krátký, náhlý, slabý děj, stejně jako obecně všechna odvozená slova této derivační kategorie v litevštině. Jinými slovy má momentový a zdrobňující význam. Deverbativa této kategorie se tvoří pouze příponami –telėti, –terėti a na význam derivátu nemá vliv, kterou z těchto přípon je utvořen, protože střídání l a r je pouze fonetické.

Tvorba příponových derivátů od sloves doložených v PK se nijak neliší od dnešních tendencí: jako obvykle je nejpočetnější skupina kauzativ; slovesa iterativních deverbativ mají vedle základního významu další odstíny; slovesa smíšeného typu jsou pro kategorii rezultativního stavu typičtější než slovesa stejnom slabik. Některá deverbativa – aušyti, byloti, karoti, kentėti, kylėti, minėti, plėšyti – mají vedle smíšeného typu v současné litevštině také typ stejnom slabik. Z PK je zřejmé, že plėšyti ir kentėti se v tomto prameni užívají pouze jako smíšená: Tegul io wifą turtą fwetimi įbplėpa PK87,20; <...> kaip rubas baltos galwos ligą prygimtą kienciančios PK242,11. Že aušyti se v PK užívá jako sloveso stejnom slabik, ukazuje jeho minulý iterativní čas (O tuo fjdris ž̃moniu wifu ataujęs PK156,17), který předpokládá, že i přítomný čas bude mít příponový prvek. Užívání přítomného času slovesa byloti v PK kolísá: doložen je jak příponový tvar (Biloia Ponas Diewas wifus tuos ž̃odžius PK4,2), tak bezpříponový (<...> kada bila tarnopi tawa <...> PK60,14).

Straipsniai / Articles

ANŽELIKA SMETONIENĖ

Sedm primárních sloves je základem několika derivátů. Některé deriváty, ačkoli mají stejný derivační základ, mají různé přípony a patří k různým derivačním kategoriím: guldyti (derivát s kauzativním významem od gulti) / gulėti (derivát s významem rezultativního stavu od gulti); keldinti (derivát s kauzativním významem od kilti) / kyleti (derivát s iterativním významem od kilti); klupdinti (derivát s kauzativním významem od klupti) / klūpauti (derivát s iterativním významem od klupti); puldinėti (derivát s iterativním významem od pulti) / prapuldinti (derivát s kauzativním významem od předponového prapulti). Ze slovesa nykti jsou odvozeny dokonce tři kauzativy: 2 deverbativa stejnom slabik s –inti, pouze jedno z nich má alternaci samohlásek (naikinti), druhé nikoli (nykinti), a derivát s příponou –yti nykyti. Další dvě dvojice kauzativ – žudyti / žūdinti a ugdyti a auginti – mají rovněž totéž základové slovo (žūti a augti), liší se však příponami, které odrážejí také vytlačení přípony –yti příponou –inti v kauzativních slovesech.

2. PŘÍPADY STŘÍDÁNÍ SAMOHLÁSEK

Výrazným rysem deverbativ je alternace samohlásek v derivátech. Objevuje se i při tvorbě denominativ, avšak velmi zřídka a většinou je vedle derivátu s alternací samohlásek derivát téhož významu bez alternace samohlásek. Například vedle slovesa lysinti (liesas) se užívá liesinti, jehož kmen má stejnou strukturu jako základové slovo (Jakaitienė 1974: 29).

Alternace samohlásek je některým derivačním typům vlastní více, jiným méně, navíc může zahrnovat jen část slov daného derivačního typu. Je spíše pomocným derivačním prostředkem, který pomáhá odlišovat deriváty od základových slov (Urbutis 2009: 262–268). Kromě toho alternace samohlásek pomáhá předvídat, jakým derivačním formantem se derivát liší od základového slova. Má se za to, že jde o informativní funkci morfonologických alternací (Akelaitienė 1997: 49).

Při tvorbě některých deverbativ PK je patrná alternace samohlásek. Ačkoli se řada případů alternace objevuje u derivátů s příponou –inti (–inti, –inga, –ino; –dinti, –dina, –dino) (11 případů z 33), procentuálně je mnohem častější u derivátů na yti (–yti, –o, –ė; –styti, –o, –ė; –dyti, –o, –ė) (12 případů z 23). Jak si povšimla Evalda Jakaitienė, alternace se nejčastěji uskutečňuje u všech derivátů variant morfému –yti a nejpravidelnější je u iterativ, kdy se e základového slova (a ve smíšených diftonzích), ie, ei v derivátu mění na a nebo ai (Jakaitienė 1974: 30). V PK takové případy existují (barstyti: berti; maldyti: meldė), avšak tato alternace je častější u kauzativních derivátů. Podle Gražiny Akelaitienė je v litevštině nejproduktivnější právě alternace a: e (Akelaitienė 1997: 50), v deverbativech PK se to však neodráží – v tomto prameni je pouze jeden takový případ. Model alternace samohlásek, kategorie, v nichž se objevují, a počet případů afonie jsou uvedeny v tabulce.

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

M. Petkevičiaus katekizmo (1598) deverbatyvai

Straipsniai / Articles

ANŽELIKA SMETONIENĖ

Když se deverbativa tvoří příponou –inti (a –dinti), je v nich alternace samohlásek méně častá než tvorba bez alternace samohlásek, lze však pozorovat určité tendence. Když je v základovém slově u, vůbec se nemění na ū, jak je tomu u derivátů s příponou –auti (budinti: budo; judrinti: judėti; klupdinti: klupti; krutinti: krutėti; prapuldinti: prapulti; skubinti: skubėti; trukinti: trukti; trupinti: trupti; tukinti: tukti), bez ohledu na to, zda je základové slovo primární, nebo sloveso smíšeného typu. V DLKG se píše, že pouze „kauzativní deriváty s příponou –inti, jejichž základová slova mají v kořenech e, i, y“ (DLKG: 395) se tvoří s pravidelnou alternací samohlásek, avšak i zde se v PK vyskytují výjimky. V PK jsou doložena deverbativa, v nichž, ačkoli jejich základová slova mají e a i, k afonii nedochází: deginti: degti; derinti: derėti; viskinti: viskėti. Jak bylo uvedeno, nejčastější je alternace samohlásek u derivátů s příponou –yti a jejími variantami. V PK je rovněž častá a rozmanitá, někdy však nedochází k alternaci, když základová slova mají au (aušyti: aušti; pjaustyti: pjauti, nors yra augyti: augti), y (gydyti: gyti; vystyti: vyti), im (gimdyti: gimti), ul (guldyti: gulti), i (lipyti: lipti, nors yra raišyti: rišti), ė (plėšyti: plėšti).

ZÁVĚRY

V PK je 80 deverbativ, tvoří 26% všech příponových sloves obsažených v tomto prameni a je jich o něco méně než denominativ. Nejpočetnější je derivační kategorie s kauzativním významem, která tvoří 56% deverbativ. Druhou nejpočetnější je derivační kategorie s iterativním významem (33% deverbativ).

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

M. Petkevičiaus katekizmo (1598) deverbatyvai

Ostatní kategorie jsou méně početné: deriváty s významem rezultativního stavu tvoří 10% všech deverbativ, derivát s momentovým významem 1%.

Deverbativa PK jsou odvozena těmito hlavními derivačními morfémy a jejich variantami: -auti (klūpauti, –auja, –avo); –inėti (pritarnėti, –inėja, –inėjo, deinėti, –dineja, –dinejo), –inti (deginti, –ina, –ino, gramzdinti, –dina, –dino), –yti (aušyti, –o, –ė, guldyti, –o, –ė, barstyti, –o, –ė), –oti (kaboti, –o, –ojo; nešioti, –ioja, –iojo), –ėti (grįžėti, –ėja, –ėjo, gulėti, –i, –ėjo), –telėti (žvilgterėti, –terėja, –terėjo).

Tendence tvorby deverbativ v tomto prameni jsou podobné dnešním. Nejproduktivnějšími příponami deverbativ v PK jsou –inti a –yti a jejich varianty. Kategorie tvorby s iterativním významem se vyznačuje rozmanitostí přípon; také v ní existuje nejvíce dalších odstínů derivátů, které závisí na významu přípony a základových slov.

Základová slova slovních derivátů PK jsou nejčastěji intranzitivní primární slovesa. Zřídka jsou základovým slovem smíšená slovesa (derėti, judėti, kabėti atd.), která ve třetí osobě přítomného času mají –a, avšak tak je tomu pouze v derivační kategorii s kauzativním významem.

Ve tvorbě 40% deverbativ dochází k alternaci samohlásek. Nejtypičtější je u derivátů s iterativním významem, zejména s příponami –yti. V kategorii rezultativního stavu je apofonie častější u derivátů s příponou –oti než u –ėti. V PK je nejčastější alternace samohlásek a: ė a y: i – v každém případě jde o 3 případy; po 2 případech alternace samohlásek jsou ū: u, am: im, ar: ir, ai: y, o: e, u: ū, ir: er.

Nepravidelnost alternace samohlásek deverbativ PK je poměrně zřejmá. Například alternace u: ū je dnes typická pro iterativní deriváty s příponou –auti, a stejně je tomu i v PK. U kauzativních derivátů však tato alternace zahrnuje pouze část derivátů – srov. žūdinti: žūti a rūdinti: rūdo, rūginti: rūgti. To vede k domněnce, že ačkoli je slovesná varianta žūdinti, –ina, –ino (LKŽe) vedlejší, je pravidelnější. Také v PK je pravidlem, že u derivátů ze sloves smíšeného typu k alternaci samohlásek nedochází. Nedochází k ní ani tehdy, když jsou základová slova kauzativů smíšená příponová slovesa. A konečně, ačkoli je alternace nejčastější u všech derivátů variant morfému –yti, někdy zahrnuje jen část derivátů (srov. ūgyti: augti, ale aušyti: aušti, pjaustyti: pjauti; raišyti: rišti, ale lipyti: lipti). Ačkoli u derivátů na –yti, když mají základová slova i a y, alternace neprobíhá, objevuje se u derivátů s jinými příponami (naikinti: nykti, klaidėti: klydo; kaboti: kibti).

LITERATURA A PRAMENY

Akelaitienė Gražina 1997: Funkce morfologické alternace samohlásek. – Baltistica 32(1), 49–55.

Ambrazas Saulius 1993: Vývoj tvorby podstatných jmen. Slovesné deriváty litevského jazyka, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Straipsniai / Articles

ANŽELIKA SMETONIENĖ

Arkadiev Peter, Pakerys Jurgis 2015: Litevská morfologická kauzativa: korpusová studie. – Voice and Argument Structure in Baltic, Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins, 2015, 39–97.

DLKG – Gramatika současného litevského jazyka, hlavní red. V. Ambrazas, 3. opravené vyd., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1997.

Gaidienė Anželika 2012: Tvorba denominativních sloves s příponou -(i)auti patřících ke kategoriálnímu významu „být tím nebo takovým, co je vyjádřeno základovým slovem“. – Lietuvių kalba 6. Dostupné online: www.lietuviukalba.lt.

GWJP – Gramatyka współczesnego języka polskiego: Morfologia, hlavní red. R. Grzegorczykowa, Warszawa: Państwowe wydawnictwo naukowe, 1984.

Jakaitienė Evalda 1968: Příponová slovesa současného litevského jazyka: disertace pro získání titulu kandidáta filologických věd, Vilnius: Vilniaus valstybinis V. Kapsuko universitetas.

Jakaitienė Evalda 1973: Tvorba sloves (příponové deriváty), Vilnius: Vilniaus universitetas.

Jakaitienė Evalda 1974: Kořenová alternace samohlásek při tvorbě příponových sloves eksikologija. – Kalbotyra 25(1), 29–36.

Kruopas Jonas 1970: Lexikum katechismu Merkelia Petkevičiuse z roku 1598. – Lietuvių kalbotyros klausimai 12, 83–154.

Kuźmina Dariusz 2002: Katechismy w Rzeczypospolitej XVI i początku XVII wieku, Warszawa: Wydawnictwo Stowarzyszenia Bibliotekarzy Polskich.

LKE – Encyklopedie litevského jazyka, sestavil K. Morkūnas, red. V. Ambrazas, 2. revidované a doplněné vydání, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2008.

LKŽe – Slovník litevského jazyka I–XX (1941–2002), elektronická verze, redakční rada G. Naktinienė, J. Paulauskas, R. Petrokienė, V. Vitkauskas, J. Zabarskaitė, hlavní red. G. Naktinienė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2008 (aktualizovaná verze, 2017). Dostupné online: http://www.lkz.lt.

Meller Katarzyna 1984: O písňové tvorbě Jakuba Lubelczyka. – Pamiętnik Literacki 75(4), 151–175.

Niedźwiedź Jakub 2008: Jan Kochanowski, litevský básník. – Acta historica universitatis Klaipedensis 16, 179–187.

Otrębski Jan 1965: Gramatyka języka litewskiego, II: Nauka o budowie wyrazów, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

Pakalniškienė Dalia 2018: Infixální a sta-kmenová denominativa ve starém litevském písemnictví: nominace a motivace. – Res Humanitariae 24, 61–101.

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Deverbativa v katechismu M. Petkevičiuse (1598)

Pakalniškienė Dalia 2019: Denominativní slovesa v „Żiwatu“ z roku 1759. – Res Humanitariae 26, 8–36.

Pakerys Jurgis 2005: Tvorba smíšených a příponových sloves v tiscích z Malé Litvy 16. století: doktorská disertace, Vilnius: Vilniaus universitetas.

Pakerys Jurgis 2006: Příponová denominativní stativa na –ėti v současném litevském jazyce. – Baltistica 41(1), 67–86.

Pakerys Jurgis 2011: Vztah mezi třídami alternace přípon podstatných jmen a jejich základových podstatných jmen v současné litevštině. – Baltistica 46(2), 271–288.

Pakerys Jurgis 2011a: O derivačních příponách a flekčních třídách sloves v současné litevštině. – Lietuvių kalba 5. Dostupné online: www.lietuviukalba.lt.

Pakerys Jurgis, Rimkutė Erika, Utka Andrius 2012: Denominativní slovesa litevského jazyka a základová slova užívaná vedle nich (výzkum korpusu). – Darbai ir dienos 58, 81–92.

Pakerys Jurgis 2017: O vývoji minulého habituálu z iterativu v litevštině. – Baltistica 52(2), 295–323.

Pakerys Jurgis 2019: Perifrastické kauzativní konstrukce v litevštině 16^th–17^th století. – Baltistica 54(2), 287–315.

PK – Katechismus Merkelia Petkevičiuse z roku 1598, Kaunas: Knygų leidimo komisija, 1939.

Palionis Jonas 1967: Litevský spisovný jazyk v 16.–17. století, Vilnius: Mintis.

Pociūtė Dainora 2000: Pouta přirozenosti, nebo svoboda zákonů: některé aspekty „Předmluvy k laskavému čtenáři“ Postily Mikuláše Daukši v kontextu protestantského myšlení. – Literatūra 38(1), 23–31.

Pociūtė-Abukevičienė Dainora 2005: Žalmy v hymnářích Litevského velkoknížectví. 16. století: od nesvižského katechismu k litevským překladům Merkelia Petkevičiuse. – Literatūra 47(1), 29–43.

Smetonienė Anželika 2015: Příponová slovesa litevského jazyka, slavismy a hybridy (v textech GDL 16.–17. století): doktorská disertace, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Smetonienė Anželika 2016: Slovesa-slavismy a hybridy se slovanským kořenem. – Acta Linguistica Lituanica 74, 68–88.

Urbutis Vincas 2009: Teorie tvorby slov, 2. vyd., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Zinkevičius Zigmas 1988: Jazyk starých písemných památek, Vilnius: Mokslas.

Straipsniai / Articles

ANŽELIKA SMETONIENĖ

Deverbativa v katechismu M. Petkevičiuse (1598)

SOUHRN

Jazyk katechismu M. Petkevičiuse (CP) byl zkoumán pouze fragmentárně a systém sloves dosud rovněž nebyl zkoumán. Tento článek se zaměřuje na příponová slovesa – deverbativa, tj. deriváty odvozené od jiných sloves. Byla vybrána a analyzována všechna neopakující se příponová slovesa, tj. předponové deriváty byly vyloučeny, pokud jsou jejich podoby nepředponových sloves pravidelné a pokud se jejich význam liší pouze předponou, nikoli podstatně. V CP bylo nalezeno více než 300 příponových sloves. Katechismus obsahuje 80 deverbativ, která tvoří 26% všech příponových sloves v tomto prameni. Jejich počet je menší než počet denominativ.

CP je pramen malého rozsahu, lze v něm však identifikovat deriváty čtyř kategorií tvorby deverbativ: deriváty s kauzativním, iterativním, rezultativně stavovým a momentovým významem. Kategorie kauzativní derivace je nejpočetnější a tvoří 56% všech deverbativ. Druhá nejpočetnější kategorie zahrnuje iterativní deriváty a tvoří 33%. Méně derivátů bylo nalezeno v kategoriích derivátů rezultativního stavu (10%) a momentového derivátu (1%).

Derivace deverbativ je složitější než derivace denominativ, protože alternace samohlásek je při tvorbě sloves častá. Alternace samohlásek byla zjištěna u 40% všech deverbativ v CP. Nejvyšší podíl projevu alternace samohlásek je charakteristický pro deriváty s iterativním významem, zejména s příponami –yti. Případy apofonie jsou v CP vzácné, alternace samohlásek se objevuje pouze u části derivátů a je nepravidelná.

Doručeno 29. října 2020.

ANŽELIKA SMETONIENĖ

Institut litevského jazyka Petro Vileišio g. 5, Vilnius LT–10308, Litva [email protected]

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV