Při přípravě byl prof. Vailionis velmi obratným tvůrcem nových slov tam, kde chyběla rostlinná jména převzatá z živého jazyka. Zatímco ostatní členové Slovníkové komise často měli sklon ponechávat rostlinám, které v lidové řeči neměly jméno, latinské označení a připojit k němu pouze litevskou koncovku, prof. Vailionis s tímto posledním východiskem souhlasil jen v krajní nouzi, když se nepodařilo vymyslet nic vhodného. Prof. Vailionis tak obohatil náš slovník o řadu zdařilých rostlinných jmen, například maražolė (Tunica prolifera), puikūnas (Mimulus guttatus), šiaudenis (Anthericum ramosum) aj. Také v terminologii anatomie rostlin prof. Vailionis tvrdošíjně hájil některé litevské termíny, například akelę, a odmítal používat celę, obvyklé u jiných biologů. Je velká škoda, že se už nebude moci podílet na přípravě II. části tohoto slovníku (termínů z anatomie, morfologie a fyziologie rostlin) – jeho tvorba by zde měla ještě širší pole působnosti.

Liudas Vailionis (1886–1939)

// Gamta. 1939. Nr.3. P. 194–195.

Při výkladu o mikroorganismech, které pro žáka představují zcela nový svět, jsou nezbytné podrobnější popisy a obrázky. <...> Mimochodem, Volvox a Ulothrix jsou na obrázcích převráceny a zaměněny. Pro tyto mikroorganismy bylo třeba vymyslet litevská jména nebo se poradit se staršími kolegy, případně alespoň uvést litevský přepis: jak má žák I. třídy vyslovit slovo Vaucheria?

A. Jakučionis. Gamtos vadovėlis I reformuotai klasei. K., 1936. 110 p.

– Rec.: J. Dagys: [Bez názvu]

// Gamta. 1937. Nr. 2. P. 121.

Připravila Jolanta GAIVENYTĖ

Prof. L. Mulevičius a historická terminologie

Na jaře roku 1993, těsně před Velikonocemi, zemřel významný litevský historik, prof. habil. dr. L. Mulevičius. Vážný a velmi čestný člověk odešel do Hádu, kde, slovy básníka A. Žukauska, „už nic nezačne a nic neskončí“…

74

L. Mulevičius se narodil roku 1927 v Kiduliai (okres Šakiai). V roce 1954 absolvoval Vilniuskou univerzitu, dlouho pracoval jako vedoucí vědecký pracovník Historického ústavu a vedoucí oddělení dějin feudalismu (dnes Velkoknížectví litevského) dějin. V roce 1979 obhájil L. Mulevičius habilitační práci (podle tehdejší terminologie disertaci doktora historických věd) „Rolnické hnutí v Litvě v letech 1864–1904“. V roce 1984 mu byl udělen titul profesora.

V roce 1979 se prof. L. Mulevičius rozhodl začít připravovat slovník historických termínů. V „Ročence litevských dějin“ (dále jen LIM) byl v roce 1980 otištěn jeho článek „Je zapotřebí slovník historických termínů“. V tomto článku velmi pronikavě charakterizoval předmět historické terminologie a uvedl, čím se terminologie tohoto oboru liší od terminologie jiných oborů, totiž: mnohé historické termíny přešly do pasivní slovní zásoby jazyka a dnes se již nepoužívají; většina historických termínů není obecně rozšířená, protože se používala pouze v určitém regionu (státě, národním území, správní jednotce); normování historických termínů Litvy a výklad jejich původu ztěžuje skutečnost, že termíny z období feudalismu a zčásti i kapitalismu nejsou litevského původu.

Během více než deseti let vydal prof. L. Mulevičius v LIM za podpory E. Gudavičiuse a dalších historiků mnoho kvalitních článků o historických termínech. Psal o názvech hodností (LIM 1983 116–123), o pojmech označujících jednotky rozlohy půdy „valakas“, „margas“ (LIM 1982 73–87), o překladu některých historických termínů (осада, мировой посредник aj.) do litevštiny (LIM 1986 85–91), o germanismech v historické terminologii (LIM 1988 150–151) a podobně. Pro jazykovědce jsou obzvlášť zajímavé úvahy L. Mulevičiuse o termínu apydėme (LIM 1989 91–96). Tento termín má také vlastní jmennou variantu – jméno bohyně Apydėmė. V pramenech ze 16.–17. století se používaly tyto podoby termínu apydėmė: apidemali, apideme, apidemie, apidemis, apidomela, opedom, opidam, opideme, opidemia, opidoma a další. Prof. L. Mulevičius o těchto variantách píše: „Je pochopitelné, že místo usedlosti, půda usedlosti a polí, lépe hnojená, a místo zbořených a vypálených budov s hliněnými a jinými zbytky se ještě dlouho mohly od okolní půdy lišit barvou, bujnějšími a tmavšími plodinami. Slovo s takto ustáleným významem by se mělo psát nikoli apideme, apidemė, nýbrž apydėmė.“ V Litvě je prý nejméně sedm vesnic, jejichž názvy souvisejí se slovem apydėme: Apidėme (okresy Kelmė a Panevėžys), Apidemės (okres Šilalė), Apidemis (okres Kaišiadorys), Apydemis (okres Utena), Apydemiškis

75

(okres Zarasai) a Apydimai (okres Telšiai). Podle prof. L. Mulevičiuse má slovo apydėmė dnes více než jeden lexikální význam: nejen „pozemek mezi vesnickými usedlostmi nebo na jejich okraji“, ale také „místo bývalé usedlosti; místo, kde stála usedlost“. Tento druhý význam není vyčleněn ani ve velkém „Slovníku litevského jazyka“.

V roce 1979 se v Historickém ústavu konala veřejná diskuse o názvech stavů, neboť privilegovaný stav v litevském feudálním období byl označován dvojím způsobem: bajorų a šlėktų luomu. V souhrnu této diskuse prof. L. Mulevičius napsal článek, v němž tvrdil, že v Litvě existovaly v období feudalismu a kapitalismu čtyři hlavní stavy: duchovní, šlechta, měšťané a rolníci. Jinak je lze označit termíny duchovenstvo, šlechta, měšťanstvo a rolnictvo.

Prof. L. Mulevičius se zajímal také o filologii, ale svůj názor nikomu nevnucoval; byl velmi tolerantní a, řečeno Vydūnovými slovy, slunným člověkem. Bohužel o jeho činnosti už musíme mluvit v minulém čase. Stala se již součástí dějin litevské vědy.

Kazimieras GAIVENIS

P. Slavėnas a slovo komunismus

Prof. P. Slavėnas (1901–1991), žymus Lietuvos astronomas, buvo plačių interesų mokslininkas. Jis domėjosi ne tik astronomija, fizika, gamtos mokslais, bet ir kalbotyra. P. Slavėnas keliolika metų buvo Terminologijos tarybos prie MA prezidiumo narys, nuolat bendravo su kalbininkais.

P. Slavėnas byl velmi vzdělaný člověk. Dokázal celé hodiny vyprávět jazykovědcům nikoli o astronomii, ale o svých teoriích lingvistiky. Dobře ovládal nejen klasické, ale i mnoho moderních cizích jazyků; rád je srovnával a vyvozoval dalekosáhlé závěry. P. Slavėnas obzvlášť rád porovnával baltské jazyky nejen s jazyky germánskými a slovanskými, ale dokonce i se semitskými, turkickými a dalšími vzdálenějšími neindoevropskými jazyky. Dokonce i odborník jen stěží rozlišil, co je v jeho teoriích racionální a co patří do oblasti fantazie. Profesor však byl, jak se na velkého vědce sluší, velmi tolerantní a nezlobil se, když jazykovědci jeho úvahám vždy nevěřili. Rád také předvídal budoucnost jazyků. Na toto téma napsal pro časopis „Kultura jazyka“ článek, který,

76