TERMINOLOGIJA IR DABARTIS

Jonas KLIMAVIČIUS

SLOVA NA ROZCESTÍ. I

1. Dědictví a zděděné dědictví; odkaz a památka, pozůstatek

Slovo paveldas (pãvelda, pãveldu, pãvelde) je patrně neologismem lexikografa Antana Lelise — v jeho „Litevském a anglickém slovníku“ (Chicago, 1915) stojí: paveldas = pavaldas — inheritance (ačkoli v obrácené části inheritance — paveldėjimas, paveldėjystė, a heritage — paveldėjimas; palaikas; tėvonija), zatímco v jeho „Polsko-litevském slovníku“ (V., 1919) je dziedziczność výrazem paveldas. Varianta se střídáním samohlásek — pavaldas — se snad brzy ukázala jako ne zcela srozumitelná, přesto však adjektivum pavaldus — héréditaire — erblich — наследственный ještě uváděli Stasys Šalkauskis ve své „Obecné filosofické terminologii“ (K., 1938) a Vilnus Peteraitis v „Litevsko-anglickém slovníku“ (München, 1948)—hereditary, inheritable; v biologickém významu používal Petras Avižonis výraz pavaldumas. Neujaly se, avšak neujalo se ani paveldumas M ir G 1982 10 28, a paveldus se nevyskytuje vůbec. Celé nepočetné, byť rozšířené užívání výrazu pãveldo, převážně meziválečné, uvádí akademický LKŽ IX—1. „souhrn vrozených vlastností organismu, získaných od rodičů, předků; dědičnost“; 2. „odkaz“; 3. „kulturní či každodenní výdobytky minulých generací, jichž užívají generace pozdější“: Ideové dědictví DŽ. Vznešeně se skvělo paveldas také v obou vydáních normativního DŽ (1954 a 1972). Jeho první význam je právě ten, který je ve velkém slovníku uveden jako poslední — 1. „výdobytky hmotné a duchovní kultury, které se předávají pozdějším generacím; odkaz“: Ideové dědictví. Druhý význam je biologický, a navíc v DŽ lysenkovský, negenetický — 2. „souhrn vrozených vlastností organismu, získaných od rodičů, předků a schopných měnit se působením podmínek vnějšího prostředí; dědičnost“. Právní význam „odkaz“ zde není uveden právem. Výraz pãveldas se však nestal ani pojmem kulturním, ani genetickým termínem, takže slovník nezaznamenával skutečné, ustálené užívání, nýbrž zastaralé pokusy o užití slova.

8

V živém úzu se neužívalo knižní ideové dědictví, nýbrž odkaz – 3. „díla, památky a jevy minulosti“: Kulturní odkaz DŽ₂. Jistěže odkaz býval hodnocen různě, i negativně, například: Temný odkaz minulosti den za dnem mizí LKŽ VII.

V letech obrody historik Rimantas Vebra jako první zpochybnil odkaz kultury a dějin: „Pojem ‚odkaz‘ neobsahuje prvek závaznosti. Jak jednotlivec, tak společnost, která odkaz získala, si mohou vybrat, co z odkazu převezmou pro další život a co odhodí“ („Vakar inės naujienos“, 1989 10 2). To prý však znamená boření, znevažování zkušenosti, voluntarismus — „společnost při hodnocení minulosti nemůže nic odhodit na smetiště dějin. Může pouze některé jevy a procesy omezovat, potlačovat a usilovat o jejich zánik, zatímco jiným, žádoucím, vytvářet co nejpříznivější podmínky pro rozvoj. Z toho plyne, že máme co do činění nikoli s odkazem, nýbrž s děděním! Proto bychom se měli opírat o pojmy ‚historické dědění‘, ‚kulturní dědění‘ a podobně. Pojem ‚dědění‘ by pomohl přesněji utvářet historické myšlení a porozumění tomu, že stejně jako dítě dědí geny svých rodičů, dědí i společnost geny předchozích generací <~>“ (Tamtéž). Téměř totéž bylo zveřejněno o 5 dní později také v „Literatūra ir menas“ (1989 10 7), jen zde stojí dědění dějin, dědění kultury. V „Vakar inėse naujienose“ je také „Poznámka redakce“ (nepochybuji, že jde o připomínky jazykovědkyně Reginy Venckutė, patronky „Jazykového koutku“). Stručně v ní zaznívají dvě myšlenky: 1. Dědit lze nejen geny, ale také majetek, a s ním lze naložit všelijak: „že jsme toho mnoho nenávratně ztratili a lehkomyslně promrhali, za to asi slova nemohou...“ Zcela správně, jen ke slovu lehkomyslně je třeba přidat také zlovolně. Přesně a jasně to říká Martynas Purvinas: „Přesto se tu projevilo příznačné klasické hledisko, tehdy obvyklé třídění odkazu na ‚náš‘ a ‚ne náš‘; ‚boj proti přežitkům‘ se shodoval se strategickými cíli sovětského systému: budováním nového světa a odmítáním starého odkazu“ („Kultūros barai“, 1992 7 — 8 64). 2. Vhodnější by bylo nikoli dědění, nýbrž dědictví: „říkáme-li ‚kulturní dědictví‘, ‚dědictví dějin‘ či ‚historické dědictví‘, více bychom zdůraznili kontinuitu a návaznost, takže toto podstatné jméno by skutečně mohlo být považováno za přesnější slovo, <~>“.

Z toho tedy plyne, že dědictví je zděděný odkaz, ale ani ono nemusí mít „prvek závaznosti“. Není tedy nezpochybnitelně odůvodněna nutnost výrazu kulturního dědictví.

Avšak kulturní dědictví už existuje. Něco z toho tu bylo i 10 let před R.

9

Vébrosův článek. V roce 1979 se ve „Slovníku litevsko-anglickém“ B. Piesarskase a B. Svecevičiuse dědictví – heritage, legacy: kulturní dědictví - - cultural heritage (ačkoli existuje i kulturní odkaz – cultural heritage, odkaz minulosti – the heritage of the past).

Samozřejmě, nejjednodušší je dědictví zavést administrativně. Tak se také stalo, například: Rada pro ochranu kulturního dědictví Litvy v Kaunasu L ir M 1989 48 13, Inspekce kulturního dědictví A 1991 38 4, Centrum kulturního dědictví odboru památkové péče L ir M 1992 3 12, oddělení rekonstrukce dědictví odboru kulturního dědictví LA 1992 72 1. Nejrychleji se rozšířila ochrana kulturního dědictví LA 1991 92 5. Z kulturního dědictví zůstává jen dědictví: ochrana dědictví L ir M 1990 36 2, Šv 1990 19 26, LA 1990 85 4, péče o dědictví A 1990 13 9, označování dědictví LA 1990 120 4, problém dědictví A 1990 13 9; dokonce i v administrativních názvech: Rada pro péči o dědictví A 1990 13 9, Rada dědictví A 1990 14 8. Snad podle Západu, srov.: Heritage Foundation (Nadace dědictví) ve Washingtonu LA 1991 91 3. <-> John Major (Džonas Meidžoras) přijal rezignaci ministra p a - v e l d o (h e r i t a g e) Davida Mellora (Deividas Meloras) LA 1992 189 2.

Avšak... Sami odborníci na dědictví neumějí správně klást přízvuk – na veřejnosti často říkají pavėldas, a dokonce ho úplně zkomolí: paveldas – pavėlda. Zajímalo by mě, jak vyslovují přízvuk u zcela srozumitelně utvořeného slova paveldininkai A 1990 14 8. A Vladas Drėma říká: „A kdo si takové slovo vymyslel. Paveldas jako kuvelda! (Směje se.) Odkaz. Dostatečně obsáhlý pojem“ („Literatura a umění“, 1990 12 01). Tvar se komolí, nerespektuje se obsah pojmu, například: „Vyšel už čtvrtý svazek ‚Dějin litevského jazyka‘; <->. <->. Vedle dobrého jazykového ‚Atlasu‘ je to další cihla v dědictví historické gramatiky“ („Literatura a umění“, 1991 07 13, A. J. Greimas).

Samozřejmě se kulturní dědictví užívá i neadministrativně a dokonce nešablonovitě, například: Východ, který se obvykle má na mysli, když se staví do protikladu k Západu, je dědictvím kultur Blízkého východu, jež se nepřetržitě střídaly od starověkých Sumerů a Akkadů až po současný islám P 1990 10 110.

Obecně je nové užívání slova dědictví velmi široké. Najdeme tu i věci, které jsou docela nepatřičné. Obsah pojmu dědictví se konkretizuje, například: Panství jsou kulturním dědictvím feudálního období LA 1990 85 4. Staré město – část dědictví, <-> A 1990 13 9; a zároveň se nejasně abstraktizuje, například: Nyní, když politická pouta zeslábla, je zřejmé, že nás pokrevně pojí pouze ono dědictví

10

díky LA 1990 81 3; a také mytologizuje a dostává poetický nádech, například: A víš, že cit nevyprchal,/jen opadaly květní plátky —/včera jsi nespatřil rodný dvůr,/trávu u plotů v Stebeikėliai,//jež léčí člověka i vlast,/rostoucí z posvátných dědictví —/nikdo ji nevyvýšil, pošlapal/u základů naší síly L ir M 1990 17 10, M. Karčiauskas.

Rozsah významu dědictví, které se stává odborným termínem, se náhle rozšířil a snad je širší než dřívější odkaz — jde o přírodní, historické, náboženské, hospodářské a jiné dědictví: Na Seznamu světového dědictví je v současnosti 322 kulturních a přírodních památek v 69 státech KB 1992 3 53; A jaký je osud litevského dědictví v Kaliningradské oblasti LA 1992 147 15; Naše historické a ontologické dědictví ŠA 1991 8 1; Dědictví litevských dějin LA 1992 229 1; V ČLR se uchovává jako drahocenné dědictví čínského lidu; <-> M ir G 1990 1 14; národní dědictví LA 1993 139 12; etnické dědictví KmT 1989 82 1; materiály o dědictví odboje LA 1992 112 9; Nezávislost při Nemunu a Daugavě — krásný květ našeho věčného ideálu — dědictví tisíciletých bojů Baltů Vlt 1992 9 7; vojenské dědictví LA 1992 70 8; náboženské dědictví LA 1992 51 3; křesťanské dědictví Mt 1992 1 124; katolické dědictví GK 1990 15 6; pravoslavné byzantské dědictví P 1990 10 111; Nejcennější věci našeho národa, jako svoboda, její touha, úsilí o ni, odhodlané rozhodnutí stát na straně pravdy, jsou dědictvím církve GK 1990 15 6; Starší, kteří uchovali dědictví víry, je předávají mladým LA 1993 68 5; kontinuita hospodářského dědictví A 1990 44 12; restaurované hospodářské dědictví Vlt 1991 6 5; Naše právní dědictví; <-> — to je panoptikum právních anachronismů LA 1992 13 7. Zde je jasně vidět, že vývoj významu slova dědictví se neubírá genetickým, biologickým směrem motivace, nýbrž směrem sociálním a někdy vytváří i jakýsi „testamentární“ výhonek, například: získal pozemek v dědickém řízení LA 1992 116 6.

Je příznačné, že příkladů užití onoho dědictví, které by snad bylo nejbližší kulturnímu dědictví, je patrně nejméně: vědecké dědictví LA 1992 71 4; architektonické dědictví KB 1992 3 51, architektonické a urbanistické dědictví Rusnė LA 1991 75 7; dědictví litevské poezie Mt 1992 4 80, S. Geda; literatura dědictví, knihy dědictví KB 1992 1 3.

Brzy se ukázalo, co je špatně. Zpočátku to snad bylo nevyhnutelné. Opravdu špatné však je, že za tři roky nedostatků neubývá.

1. Různého dědictví je spousta, avšak dosud nezaujalo místo, které mu odkazu vyhradili průkopníci pojmu dědictví. Paralelní poodkazu var-

11

Přílišná liknavost se projevuje tím, že se k tomu přistupuje až ve druhém, nebo dokonce čtvrtém roce dědictví. Například: Etnickou kulturu, stejně jako kulturu jako celek, tvoří historické dědictví (odkaz), uchovávané v rukopisech, muzeích, a zároveň živá tradice LA 1991 209 9; kulturní a přírodní dědictví, ale přírodní i historický odkaz, znovu historické a přírodní dědictví Vlt 1993 5 6, Č. Kudaba. Až dodnes se neméně užívá také samotné dědictví: kulturní dědictví Litvy KB 1992 5 59; rolníci jsou součástí historického národa, která si reálně činí nárok na politické a kulturní dědictví historické Litvy KB 1992 7—8 103. V některých případech snad slovo odkaz zůstane. V „Nástinu koncepce litevské kultury“ (V., 1990), kde se již objevuje výraz kulturní dědictví, používají hudebník O. Balakauskas a literární vědkyně V. Daujotytė termín odkaz (s. 65, 69). Zůstává to jako dříve: rukopisný odkaz KB 1992 7—8 100; literární odkaz P 1990 9 184; vědecký odkaz LA 1990 85 4; archivní odkaz KGB LA 1992 153 4; dokonce i odkaz katolicismu LA 1993 62 5.

2. Všude tam, kde se užívá výraz kulturní odkaz, dědictví, nemůže být „dědictví“ svou podstatou vhodné. Je příliš přísné a zjevně nesprávné tvrdit, že se vůbec nic nesmí vyhodit. Není třeba toho mnoho vyhazovat, samo to odpadá. Vždyť kultura může ustrnout, upadat, dokonce degenerovat, tak k čemu je její dědictví? Leda ponechat si příklady pro výstavu kuriozit a lidské hlouposti. Před našima očima z okolí i vědomí zmizela celá vrstva „kultury“ socialistického realismu, množství sovětských „ikon“; pokud se nehodily do druhotných surovin, rozptýlily se prostřednictvím trhů a jiných výměn po světě ve sbírkách sběratelů kuriozit. Dědictvím se nestaly. Dědictví existuje tehdy, když je tu přijetí odkazu, dědic, potvrzení dědických práv, když se kulturní odkaz účastní kulturní výměny ve společnosti. Dědictví nepřichází proto, aby se odkaz pohřbíval, nýbrž jen aby se vymezil – dědictví není celý odkaz, nýbrž pouze odkaz, který byl zděděn. Leonidas Žilevičius správně píše ve svém článku „Kdo bude zkoumat ruské archivy?“ s podtitulem „Úvahy o našem dědictví a odkazu“: „Nejsem jazykovědec, ale domnívám se, že když mluvíme o našem kulturním dědictví, nemůžeme se omezit na jediné slovo. Dědíme jen to, co nám zanechali otcové, dědové a pradědové. Jestliže si však „přátelé“ nebo sousedé přivlastnili duchovní či hmotné statky, které jsme zdědili, a můžeme se na ně jen dívat — a často ani to nám není dovoleno —, myslím, že bychom je měli nazývat odkazem“ („Literatūra ir menas“, 1992 04 29). Rozlišuje to také takto: generální katalog litevského dědictví a odvezeného odkazu-

12

gas. Dědictví může být také kdesi neznámo kde, nenalezené, ztracené či zničené. Dědictví – zděděné: nezničené, neukradené, nezatajené, opatrované, ceněné, dědictví, které má vlastníka a život. Může tedy existovat i dědictví z odkazu, a protože je třeba pečovat o to, aby nezaniklo a nezhynulo, lze hovořit i o předání dědictví potomkům, o zachování dědictví či o osudu dědictví.

Největší nezodpovědnost představuje množství všelijakého dědictví, které je pouze neblahým odkazem; kdybychom se na to dívali jakoby geneticky, jak navrhoval R. Vėbra, šlo by o proměnlivost, mutace, degeneraci: zbavit se dědictví totalismu A 1991 50 3; nepříliš záviděníhodné dědictví totalitarismu A 1991 20 2; podezíravost je dědictvím komunistické éry A 1991 20 2; Mentalita rozděleného světa je dědictvím komunismu, které bude ještě dlouho zatemňovat veřejný život Litvy LA 1991 75 2; dědictví sovětského systému A 1991 39 3; břemeno císařského dědictví LA 1992 236 5; ponuré dědictví let okupace A 1991 53–54 3; nepotěšující dědictví sovětských let D 1991 38 3; dědictví Jalty LA 1991 87 6; špatné dědictví LA 1992 36 3; destruktivní dědictví společenského myšlení Prsk 1991 8 498; V Litvě dnes zápasí inertně ztuhlé dědictví se stínovou současností L ir M 1992 15 14. Nehodí se ani obnova zničeného dědictví A 1990 17 14. Užívá se zde také odkaz – totalistický, sovětské éry, socialistický, komunistický, z nějakého důvodu také postkomunistický, těžký a zatěžující, ale méně; převahu má dědictví.

Závěr: zavádění pojmu dědictví není plynulé, rozlišování mezi dědictvím a odkazem není důsledné ani rozhodné a není známo, kdy tento proces skončí.

Ještě horší je případ pomníku. Jako první začala naléhat Jūratė Markevičienė: „<-> bylo by vhodné vzdát se samotného termínu ‚pomník‘ nebo alespoň omezit jeho užívání. Toto slovo není dostatečně obsáhlé – znamená znak paměti, a označuje tedy pouze jednu z funkcí dědictví a vyjadřuje stáří památkového objektu. To umožňuje zařadit objekty dědictví společně se současnými útvary, které, ač se teprve formují, již v uvedeném Seznamu pomníků reprezentují ‚vítězství socialismu‘“ (Nástin koncepce litevské kultury, s. 38).

Jednu pravdu, která zde však nebyla vyslovena, by bylo možné uznat – nedokonalý systém: kolektivní pojem dědictví, zatímco jeho části jsou památky. Důsledné by bylo: části – pozůstatky! Množné číslo pozůstatky se však ve spisovném jazyce nejméně polovině jeho uživatelů nečekaně stalo dvojznačným, či dokonce nejednoznačným slovem – 1. „věci, které po sobě zanechal zemřelý; dědictví“ DŽ, „majetek, který po sobě zanechal zemřelý; dědictví“ DŽ,; 2. „pozůstatky zemřelého člověka, mrtvola“ DŽ,; „tělo zemřelého člověka, tělesné pozůstatky“ DŽ,.

13

První význam (a také pozůstatek) je svébytností západní Litvy, druhý je převážně sovětismem v písemných pramenech, ale to stačilo, aby ve spisovném jazyce zablokoval první význam a s ním spojený význam „pozůstatků starověké kultury“, doložený od spisů S. Stanevičiuse a S. Daukantase, a tak vhodný ve spojení s dědictvím.

Starožitnost ve významu „starý muzejní předmět“ souvisí spíše se sbíráním jednotlivých pozůstatků zapomenuté minulosti a s jejich náhodnými nálezy, působí ještě muzejněji než památka, a navíc se vůbec nehodila k velikášství starého bourání a nové tvorby.

Neuchytily se výrazy pozůstatky, pozůstatek, ale památka se už docela dobře hodí: památky – „svědkové evoluce určité civilizace nebo jednotlivé historické události“ (J. Bučas, – Náčrt koncepce litevské kultury, s. 43). Dnes nejběžnější význam „stavba na památku“, známý již ze slovníků P. Ruigyse a F. Kuršaitise, není jediný. Jeho přímým pokračováním a rozšířením je význam „pozůstatek minulosti“: kulturní památky, památky doby kamenné, starověké památky, historické památky, památky lidové architektury, přírodní památky, jazykové památky, písemné památky, literární památky, dokonce: zápis téhož slova různými nebo zdvojenými písmeny se považuje za fonetickou a sémantickou jazykovou památku J. Jurginis, – Livonská kronika, V., 1991, s. 21. Oba významy pak vycházejí z významu živého jazyka – 3. „co zůstává jako vzpomínka; co se zhotoví, zanechá nebo daruje na památku“. Dej mi něco na památku Skapiškis. Aspoň mi dej na památku jablka Palanga. Ten motouz je památka po rodičích Raudėnai. Ještě mám maminčinu památku – šátek Vidiškiai (LKŽ IX).

Takže význam kulturní památky může být velmi široký, nikoli nutně, jak tvrdí J. Markevičienė opírající se o UNESCO, „jednotlivé cenné objekty“, a nikoli „komplexy“, „území“ apod. (Nástin koncepce litevské kultury, s. 38). Zcela oprávněně J. Bučas vedle toho píše: památníkem agrární kultury národa je historicky utvářená venkovská krajina (Tamtéž, s. 42). I on se opírá o světový názor, který však tvrdí opak: „V mezinárodní chartě o ochraně památek přijaté roku 1964 v Benátkách se uvádí, že pojem kulturní památky zahrnuje jak samostatné dílo, tak komplexy městského či venkovského typu, <~>“ (Tamtéž, s. 43). Tak je tomu i v návrhu zákona Litevské republiky o ochraně kulturních hodnot: Článek 24. Ochrana a správa území – kulturních památek D 1992 8 7.

14

Argument J. Markevičienė, že termín paminklas není vhodný proto, že někteří byli památníky ohromeni a do této kategorie zahrnuli i věci soudobé společnosti, které kulturními předměty vždy nejsou, se předkládá právě tehdy, když se lze těchto „památníků“ vzdát. Byl by to tedy v takovém případě argument? Její další argument, téměř opačný, zní: „Tento termín předpokládá zvláštní typ muzejní ochrany, který nebylo možné a ani nebylo možné uplatnit ani na krajinu, ani na města“ (Tamtéž, s. 38). O pár let později je dále rozveden: „‚Památkovění‘ je tedy docela dobrý způsob, jak lidi oddělit od jejich minulosti a učinit kulturní dědictví cizím. Tradiční prostředí proměněné v muzejní exponát či exponát panoptika totiž může vzbudit pouze zvědavost, údiv nebo dojmout jako všechno, co je mrtvé. Nedokáže však probudit lásku, která vyžaduje život“ („Literatūra ir menas“, 1992 01 18). To je pravda, avšak lidi od minulosti neoddělil a dědictví neproměnil v muzeální, roztříděnou sbírku termín paminklo, nýbrž skutečnost, že, jak správně říká sama J. Markevičienė, byly „podťaty kořeny tradic“ (Nástin koncepce litevské kultury, s. 38).

Samozřejmě, lze se termínu paminklo vzdát a možná by se daly najít i jiné důvody a určité jazykové argumenty – vývoj významů slova paminklas není souvislý a řetězcový, nýbrž rozvětvený a rozporný: v živém jazyce má paminklas i zcela „nem monumentální“ významy – 4. „znamení, stopa“: Ty chalupy zbořili, není po nich ani památky Gruzdžiai (také Salamiestis, Kupiškis, Žiobiškis); 5. „to, co si uchovalo jen velmi malou podobu samo sebe (o velmi sešlém, pohublém člověku či zvířeti nebo o nepatrné věci)“ Plateliai, Alsėdžiai, Šatės, Salantai (LKŽ IX).

Co se však navrhuje a zkouší užívat místo paminklų? Tisící první nudou jsou byrokratické paveldo objektai LKKM 38, J. Markevičienė, kultūros paveldo medžiaginiai objektai L ir M 1992 3 8, J. Markevičienė. Lidštější, ale stejně nepraktické dvojslovné paveldo vertybės LKKM 38, také 42, 43, J. Bučas; jen některé z nich jsou paminklai, jiné nikoli: A to všechno jsou hodnoty kulturního dědictví, z nichž většina má status památky a je chráněna státem Tamtéž 42; udělení statusu památky hodnotě dědictví Tamtéž 43; zůstává také paminklinė vertybė Tamtéž 43, 44 a také úrovní, typů, druhů a skupin kulturního dědictví <-> památková hodnota Tamtéž 45.

Ještě i po několika letech, kdy již existovalo oddělení Paveldotyros při Svazu litevských vědců, nebylo stále jasné ani samotným autorům, „co nazývat pozůstalostí, co dědictvím, co je kulturní objekt, co uznat za kulturní hodnotu, co

15

označit za objekt paminklosaugos a co za objekt paveldosaugos?“ (Jurgis Bučas. Objekt ochrany dědictví. Stručná historie pojmu památka. — „Literatūra ir menas“, 1992 02 22), ačkoli se zmiňuje dokonce praeities sauga [a název tezí J. Markevičienė zní — Kulturní dědictví (gyvenimo terpės apsauga) LKKM 37]. Ani paveldo vertybės zde nejsou zcela jasné — jako by šlo o jednotný systém, protiklad jednotlivých paminklams, nebo jako by šlo o vybrané paveldo objektai⟧: chránit je třeba nikoli dědictví obecně, nýbrž hodnoty dědictví jako jednotný územní systém (pozůstalost je to, co nám minulost zanechává; dědictví je to, co nám právně náleží; hodnoty dědictví jsou to, co jsme z dědictví vybrali a máme k dispozici jako vlastní součást kultury (=savastimi). Ani kultūros paminklas — výjimečná, reprezentativní, prestižní kulturní hodnota, něco víc než kultūros objektas — není zcela zavrhován, pouze se tvrdí, že „je třeba chránit mnohem více a rozmanitějších praeities vertybių, než velí současné pojetí paminklo“.

Takováto terminologická směsice nesmí existovat a řešení je zřejmé. J. Markevičienė, když se rozepisovala o naujadarus L ir M 1992 3 8, mohla k němu dojít důsledně. Kulturní věda a různé jí blízké obory ve skutečnosti důsledně užívají celý systém termínů vypůjčený z lingvistiky — naujadaras, skolinys, vedinys, například: Zastánci novotvarů ve starém městě se opírají také o několik řádků z mezinárodní charty ICOMOS na ochranu historických měst VN 1988 295 2. Za prvé, Litva by po svém přeměnění v monarchii hned zdůraznila, že není novotvarem, ani státem vzniklým teprve na počátku 20. století LA 1990 87 6. Používáme převážně převzaté koncepce (existují i zdařilé výjimky), avšak jak se ukazuje, tyto výpůjčky nebývají vždy kvalitní L ir M 1983 46 6. <--> kontrastování s jakýmikoli tehdy aprobuoti vedini a chování bylo spojováno s odporem vůči socialistické ideologii< KB 1988 9 32. >--< modernost >-- jako odvozenina od otevřenosti a pluralismu KB 1993 2--3 106. Výraz veldinys se v roce 1932 v „Rusko-litevském slovníku“ J. Barona používal jako synonymum pro paveldo (наследство — tėvų palikimas, palakai, liktinė, veldinys, veldėmė, paveldas), zatímco v „Obecné filosofické terminologii“ S. Šalkauskise z roku 1938 — vedle uvedeného přídavného jména pavaldus — místo obvyklého paveldo (veldinys — héritage – Erbe, Erbschaft — наследство, a to nejen v obecném filosofickém, ale i ve zcela konkrétním nefilosofickém významu: Dědičná nemoc je neblahým veldinys), v současné normativní lexikografii se uvádí ve významu „zděděný majetek, pozůstalost“, převzatém neznámo z jakého úzu (nebo snad jen ze slovníku J. Barona?), který se však v právu neužívá, DŽ₁ (DŽ₂ – a také „vel-

16

dimas“), přibližně před dvěma desetiletími se jako termín pevně uchytil v lingvistice (K. Būga užíval veldėme, později jiní — paveldėtinis žodis, paveldėtoji leksika).

Kolektivním pojmem je tedy kultūros paveldas, jednotlivou jednotkou pak veldinys (LKŽ IX uvádí vzácnou variantu paveldinys). Veldinys je mnohem lepší než nesystémové perėminys „to, co se přejímá, osvojuje“; Přejímky křesťanství z jiných náboženství Dž. Veldinys by také nahradil takové užití množného čísla od paveldėjimo: Když takhle člověk začne číst poezii a prózu, zarazí ho, kolik je tu těch dědictví: telegramů o původním obrazu světa, o archetypálních představách, kolik proroctví přinesených z dálky času do naší současnosti ŠA 1992 16 7.

Obecné závěry: Přestavba této skupiny termínů byla zahájena bez dostatečného rozmyslu, probíhala nesystematicky, neplynule a liknavě a zůstala téměř v polovině cesty nedokončena. Těžko lze oprávněně věřit, že lze slovy, která se pokládají za přesnější, vyřešit obtíže spojené s činností. Zahájenou práci je však třeba po důkladnějším promyšlení rozhodně dokončit.

2. Rozpracovanost a zapojení do práce; výkon a výsledek práce; pracovní výnos atd.

Novotvar įdarbis je kalkem z rus. /задел./, jeho forma není zcela totožná, je však lepší. Poprvé se įdarbis objevuje v roce 1966 v „Rusko-litevském ekonomickém terminologickém slovníku“. A ještě ani ve všeobecném „Rusko-litevském slovníku“ z roku 1967 není įdirbio: задел — 1. ekon. započatá produkce; 2. rezerva, přebytek, nadbytek; 3.<->. Ve „Rusko-litevském slovníku“ z roku 1982 už je, ale ještě s opisnými synonymy: задел — rozpracovanost, započatá produkce; zásoba započaté produkce [polotovarů].

Ruské задел je již v akademickém slovníku z roku 1790, jeho užívání však stále není pevně ustálené: v 17svazkovém slovníku z roku 1955 se vykládá jako 1. „rozpracovaná práce umožňující bez přerušení zdokonalovat následující operace“; 2. „zásoba polotovarů a přířezů“, zatímco ve 4. svazku z roku 1985 jako 1. „započatá a rozpracovaná práce, v níž je třeba pokračovat“; 2. „to, co bylo vyrobeno do zásoby, nikoli pro běžnou výrobu“. Encyklopedické terminologické slovníky však jasně uvádějí, že jde o stanovené m n o ž s t v í (normu) n e d o k o n č e n é produkce nebo m e z i l e h l ý c h stavebních prací, nezbytné k tomu, aby další práce mohly probíhat nepřetržitě a bez překážek, nikoli o nějaké odložené

2—880

17

atsargos (Политехнический словарь.М., 1989). Antra vertus, įsidėmėtina, kad 1955 m. 17-tomyje 3aдeл žymimas spec., o 1985 m. 4-tomyje – jau šnek. – tai jau daugiareikšmiškumui ir reikšmės neapibrėžtumui plati dirva.

Také v litevské všeobecné normativní lexikografii se įdirbis hned zpočátku vykládá nikoli jako spec. nebo ekon., nýbrž jako „započatá, posunutá kupředu a dále pokračující práce“ DŽ₂. Tedy zde je įdirbis jakousi „počáteční částí produkce nebo práce“, nikoli „nedokončenou či mezilehlou produkcí“. Právě tak se toto slovo užívalo i tehdy, byť jen velmi zřídka: < > dáváme k užívání nejméně 20 procent obytné plochy, čímž vytváříme spolehlivý základ T 1985 136 2. Na počátku období Atgimimas se įdirbis, především zásluhou jedné aktivní ekonomky, rozšířil v přeneseném, neurčitém významu a vyvolal reakci jazykovědců. Dříve se přece říkávalo udělal jsem, mám začátek, začátek začátku (a dobrý začátek je polovina práce), a hle, aktivisté nečekaně přejímají módní įdirbis, často jen jako odposlechnuté, už terminologizované slovo, aniž vědí, že jde o termín. Dobré na tom není nic, škodlivého snad ani mnoho, ale obtěžující a neurčité to rozhodně bylo. Není však důvod se domnívat, jak činí Vytautas Būda („Gimtoji kalba“, 1990 8–9 26), že įdirbis zde vytlačuje patirtį, že patirtis má vytlačit vetřelce įdirbį. Vždyť jde o něco zcela jiného – zkušeností může mít člověk spoustu, ale rozpracovanost žádnou. Įdirbis je již výsledkem práce.

Rozmach užívání slova įdirbis mezitím pominul a įdirbis se užívá méně; přetrvává však jiný problém – často se používá gramaticky nesprávně: įdirbis į politiką, kultūrą TV 1993 01 27. Zde je možná význam bližší přenesenému indėlio. Správně má být politikos, kultūros įdirbis nebo něčí indėlis į politiką, kultūrą.

Milovníkům bohatého jazyka a těm, kdo hledají lexikální zdroje, a také s ohledem na nebezpečí paronymie bych měl připomenout i další podobné slovo, které se dostalo dokonce do DŽ₁ a DŽ₂ – įdarbis „přijetí do práce“: Sem se ženami chodí na houby; a když přišel, říká, že chodí na houby — Klovainiai. Přišla na návštěvu jako naschvál právě v době přijímání do práce Kaltinėnai. LKŽ IV uvádí įdarbis také z Girkalnis a Gružiai. Nepochybně souvisí se slovesem įdirbti ve 3. refl. významu „ponořit se do práce, zabrat se do práce“: Když se zabral do práce, nejde ani jíst — Bartninkai. Na prozkoumání a pochopení této věci se pořádně zapracovalo Jablonskis (LKŽ II₂).

Tedy įdarbis označuje samotnou práci, děj, kdežto įdirbis její výsledek, množství. Od įdirbio se poněkud liší význam celkového množství u slova išdirbis: „množství vykonané práce, pracovní výkon; to, co bylo vyrobeno; hotová produkce“. Liší se také od mnohoznačného slova, dnes už zastaralého téměř jen v nářečích nebo písemných textech

18

slova išdarbis (išdarbė). V nářečích je nejčastější a z hlediska potenciálního využití ve spisovném jazyce nejzajímavější jeho význam „způsob zpracování, kvalita“: Tyto plátěné sukně jsou nekvalitně zpracované Alksnėnai. Platí podle odvedené práce: kdo pracuje lépe, dostane víc, kdo hůře, dostane méně Joniškėlis (LKŽ IV).

Jiný nářeční význam má žemės išdarbis – „pronájem půdy (pronajmutí) za polovinu úrody, jako za atodirbį“; protikladné nuodarbė znamená „pronájem za úplatu nebo atodirbį“ (v žemaitštině nuodarbė – nūdarbė znamená také „práce, plod práce“. Čí práce je ta truhla? Šimkāčiai, LKŽ VII) a – spolu se slovem nuodarbis (včetně nářečních variant) – „obdělávání půdy, provádění polních prací“. Nuodarbis znamená také „úspěch v práci“; existuje i přídavné jméno nuodarbūs 1. „příznivý, vhodný k práci“: příznivý rok, příznivé léto; 2. „rychlý při práci, pracující jak náleží“, a odpovídající příslovce nuodarbiai „jak náleží, řádně, soustavně, až do konce“, a také knižní tvar nuodarbiui se zvláštním, potřebným významem „za vykonanou práci, úkolově“. Platí se úkolově (LKŽ VII; nuodarbis, nuodarbūs a nuodarbiai jsou také v DŽ₁, DŽ₂).

Zde vidíme, jak úzce spolu souvisejí lidová a odborná terminologie, jaké možnosti skýtá živá nářeční řeč a jaké nečekané a pro terminologii potřebné možnosti litevštině poskytuje tak typická kořenová změna samohlásek.

3. Ani černobílý, ani nebarevný obraz, ani barevný

Když se začala šířit barevná fotografie, byly také filmy barevné. Ve skutečnosti však filmy barevné nejsou, takovými se stávají teprve po vyvolání. Totéž platí i o fotografickém papíru. Protikladem k barevnému – filmu, papíru či fotografii, stejně jako kinematografu, filmovému snímku, diapozitivu, kopii či kopírovacímu a rozmnožovacímu přístroji – je nejvhodněji nebarevný, nikoli obyčejný. Nejčastěji se to tak také užívá, jen se nezřídka nesprávně používá neodlišná podoba: nebarevné (=nebarevné) kino KV 1992 43 1, kopírování: barevné (=barevné) a nebarevné (=nebarevné) LA 1992 251 6.

V televizním věku se to z nějakého důvodu vyvinulo jinak. LTE XI píše správně – barevná a nebarevná (monochromatická) televize, ale pak už chybně – barevný a, bohužel, televizor pro nebarevný obraz (monochromatický). Při primitivně logickém pohledu je tedy i barevný televizor – vůbec ne

19

barevný, zatímco nebarevný televizor novináři velmi dlouho umíněně nazývali barevně – modrá obrazovka (snad náhodně se objevilo modrá obrazovka VN 1984 225 3) [od filmového plátna se ji pokoušeli odlišit různě: velká a malá plátna L 1981 37 7, modrá (televizní) a velká (kinematografická) obrazovka T 1983 294 4, velké filmové zrcadlo a malé obrazovky videofilmů KmT 1987 185 2, S. Valiulis, domácí obrazovka KV 1977 33 1]. Ještě větší zmatek způsobilo pojmenování obrazovky kineskopu. FTŽ, který uvádí barevná a nebarevná televize, bohužel píše barevný kineskop. LTE V má ještě snesitelný výraz kineskop barevné televize a zcela nevhodný kineskop černobílé televize. Všechno je správně v PolŽ.: barevná a nebarevná televize, barevný televizor, barevný a nebarevný kineskop. Zcela důsledné je i NŪE: barevný a nebarevný televizor (90, 92), barevný (91) a nebarevný (90) kineskop [nesprávně se užívají pouze tvary bez určitého členu: barevné inverzní fotografické filmy, barevný negativní film a nebarevné negativní a inverzní fotografické filmy 412, barevný a nebarevný papír 413, barevné a obyčejné fotografie 412]. Podle nejprostší jazykové logiky a zdravého rozumu se kineskop i přístroj nazývá podle toho, jaký obraz zobrazuje – barevný a nebarevný. Jestliže jazykový cit nedokáže pochopit tuto prostou věc, pak nejen tato slova, ale i samotný život jazyka se ocitá ve velmi chmurné křižovatce. Pokud není pochopitelné barevného televizoru nebo kineskopu, pak bude překážet a mást mnoho věcí – tvrdá a měkká voda, tvrdá a měkká kráva (a kráva ve východních aukštaitských nářečích teče – proto se kráva pouští), kůň s tvrdou hubou, tvrdé vykrmovat prase, mlátit tvrdou pšenici, tučná půda, tučný vtip, tučně mluví, vysoké úroky, suché víno (tj. trpké, ostré – něm. herber Wein), suchý boršč (bez přípravy), suchý půst (i bez mléka), suchá mše (bez přijímání – viz F. Rablė. Gargantiua ir Pantagriuelis/Vert. D. Urbas. V., 1970, s. 591, 826), suchý zákon, suchý výsledek, suchý utonulý („takový, který nejprve omdlí a pak náhle klesne. Kvůli křečím hlasivek se jim voda nedostane do plic“ NŪE 251), teplá barva, chladná zbraň, hlasitý sál, rychlá cesta, živé maso, živá váha, jateční váha,... A cožpak tvrdý spánek lékaři a novináři, překladatelé už téměř nevymýtili? Kolik uživatelů vědecké terminologie by dokázalo říci, co je děravý spánek? [děravý 9. „neklidný, citlivý, bdělý (o spánku)“ LKŽ V]. A cožpak přespat nebo prospat krávu, vidle na seno, oční kapky, jed na krysy nejsou vůbec podobné včelímu jedu? A cožpak stromy vybuchují?

V novinách je to hotový zmatek: televizor pro barevný a nebarevný obraz

20

televizor T 1990 43 4, televizory pro barevný a černobílý obraz, „černobílé“ „Šileliai“ LR 1990 44 1, černobílý obraz VŽ 1990 18 2, černobílá fotografie VN 1990 38 1, A 1990 35 8, L ir M 1990 30 3, R 1990 259 2, černobílé fotografie LA 1992 243 3, černobílé litografie SMD 1993 76, dokonce černobílé a nebarevné kino TMkt 1978 62 4, černobílý obraz Ašr 1990 10 30 (a styl videoklipů „black white“ je totéž – právě tady je zakopaný pes!).

Černobílý je naprostý nesmysl. Je to jako tmavě světlý, červeně modrý... Zvíře černé s bílým je černostrakaté (bílé s černým je bělostrakaté) (nář. kė́ršas), šedé s bílým je šedostrakaté, šiml (tj. světle, tmavě či namodrale šedé) s bílým je šimlovité, hnědé s bílým je hnědostrakaté, bílé s promíšenými tmavými chlupy je prošedivělé (přen. „napolo prošedivělé“) [načervenale či našedle, nazelenale prošedivělé – šerkšnas, ~a]. Pták nebo pes černý s bílým nebo bílý s černým je strakatý, ačkoli význam slova strakatý je širší – „různobarevný“ (pták s tečkovanou, drobně skvrnitou kresbou je kropenatý). Je smutné, že dnes už asi jen v písních zůstávají strakatí holoubci, zatímco kynologové, zejména amatéři, stále píší mramorový doga, černobílý ruský španěl, černobílá štěňata plemene kolie.

A některým novinářským očím se černobílý už stal módním klišé: Přesto je pro mě tento černobílý dvůr, jako by byl z fotografického papíru, zvláštním způsobem okouzlující LR 1990 30 2 – není snad grafický, nebo prostě strakatý, šedý? „Černobílé“ pojetí historického období od roku 1918 T 1990 216 3 – není snad jednostranné, kategorické, nevědecké, povrchní? Stejně nesprávné a módní je i nově starý: <-> dobře známý portrét nově staré vládnoucí vrstvy postkomunistických zemí LA 1992 168 7. Ačkoli se občas objeví alespoň správná podoba: Zavoněla stará nová říše LA 1992 165 5. <-> znovu se rodí podlézavost vůči staré nové moci LA 1992 253 4 [Vznikla z paradoxu (dobré) nové – tedy zapomenuté (dobré) staré; mimochodem, často se to sémanticky strašlivě zkomoluje: nové je dobře zapomenuté staré, novinka je dobře zapomenutá starobylost viz „Gimtoji kalba“, 1991 10 12]. Stejně nesprávné je i aktuální červenohnědý (hnědočervený) či bíločervený. Tato abrakadabra sémantiky a života by byla gramaticky správně červení hnědí (hnědí červení), bílý červený, byť velmi nezvykle.

A také bíločerná políčka na šachovnici a dámovnici R 1990 93 6 mají být bílá černá.

Takto bezmyšlenkovitě a hloupě se nazývají i vlajky a praporky: modrožlutá VN 1990 188 — 189 4, LR 1990 184 1, červenočerná

21

LR 1990 184 1, červeně modrá LA 1991 252 6, bíle červená LA 1991 200 3, bíle modrá KV 1992 51 3, bíle žlutá LA 1992 204 3. Vtlucme si do hlavy, i když je to tak jasné jako facka: takovými adverbiálními spojeními s přídavnými jmény se vyjadřují odstíny, nikoli barevné kombinace. Odstíny, jaké se zde těmito spojeními označují, vůbec nemohou existovat.

Píše se také se spojovníkem nebo pomlčkou: bílo-červená vlajka A 1991 415, bílo-červená - bílá vlajka LA 1992 60 1, červená - bílá - zelená LA 1993 29 9. Takto se zapisují také barevné kombinace oděvů či uniforem: Sukně <~>. Oblíbené jsou tyto barevné kombinace: černo-bílá, modro-bílá, zeleno-červená, žlutá (=šťovíkově či solankově)-zelená, fialovo-zelená atd. Východní Litva, V., 1992, s. 167. Umělečtí kritici píší i bez spojovníků: Bezpochyby je dekorativní síla listu velmi zjevná. Souzvuk černé, bílé a červené barvy je sám o sobě zásadní LA 1993 14 16.

V litevské ústavě z roku 1938 se píše: Národní barvy – žlutá – zelená – červená (cit. podle: Ústavy litevského státu. V., 1989, s. 59). V současné Ústavě Litevské republiky (V., 1993) se bohužel uvádí neobvykle: Barvy státní vlajky – ž l u t á, z e l e n á, č e r v e n á (s. 13). Pravidla „Litevského pravopisu a interpunkce“ (V., 1992) (s. 54–58) zde dovolují psát s p o j o v n í k, ačkoli tematika příkladů není členěna, je jednostranná a neúplná — chybějí právě barevné kombinace vlajek a dalších předmětů, různé směsi (např.: mozaiková parketa z dubu, jasanu a mahagonu, jablečno-rybízovo-brusinková šťáva, lipovo-mátový čaj). Bez spojek a oddělovacích znamének se píší pouze frazeologické dvojice: ráno večer, ve dne v noci, velcí malí, vysoký otec.

Pro pravdu je třeba říci, že před 60 lety, v úplně prvním čísle časopisu „Gimtoji kalba“ (1933 1 12), byla na otázku, zda je správně rusko-litevský slovník, dána kladná odpověď. Argument je však slabý. Opírá se o spojení černě červený, jehož hlavní význam je „červený přes černou“ [tedy odstín; k významu „přes“ viz pro IV 1. „označující částečnou vlastnost věci“ LKŽ X; říká se také přes černou prosvítá červená, ~á], v nezvyklém, nahodilém významu „černé a červené barvy“, a také o složeném slově černočervený šátek „s černými a červenými kostkami“. To je neobvyklé užití, pouze jednotlivý případ užití, výskyt. LKŽ IV černočervený znamená pouze „tmavě červený“. Sám respondent píše obvyklým způsobem —s černými a červenými kostkami, nikoli černě červenými. A slovník se už dávno nazývá rusko-litevský, nikoli rusky litevský.

22

4. Važis není vůz

Co je važis? Zdá se, že je to podivná otázka – to, čím se jezdí, co vozí, je přece važis, tedy vůz. A tak člověk klopýtne, samozřejmě ne na úplně rovném povrchu. To by ještě nebyla taková tragédie – copak může člověk všechno vědět a všechno umět. Problém je, že se zapomíná na přísloví: když nevíš, nemluv, zeptej se.

Píše se tedy, snad i s úmyslem „zkrátit“ jazyk: Koně se tedy vracejí. <~>. Šťastný, že si během odpočinku mohl zajezdit na koni v saních či ve važiu, mohl se projet T 1976 75 4. <~> Ranní važiai, vezoucí do obchodu kefír, vyrazili A 1990 39 8. Není tajemstvím, že v každém kolektivu jsou pracovití, čestní a nadaní lidé, kteří „táhnou celý važis“ Tamtéž 6. Z tvarů tu -inių (rytmetinių važiu!), z těch nešťastných uvozovek usuzuji na jazykovou nedbalost. Chybují však i básníci a matou děti: Zapřáhnuv važis/ Šimravou kobylu./ Sestra Elenytė/ Vydala se na cestu K. Kubilinskas. Roky nejmenších. V., 1972, s. 319. Chybuje překladatelka: Ach, kdyby byl spatřil praetoriánský vůz, jak uprostřed cesty,/v prachu se valí, a Jupiterův šat na sobě/ hrdě nese Juvenalis. Sat yros/ Přel. A. Bendorūtė. V., 1983, s. 77. Řecko je plné lží: prý byl přes Hellespont/ most rovný z lodí a vozy jimi mohly uhánět Tamtéž 82.

Východní Aukštajec by se smál a divil, ale my otevřeme DŽ: važis (2), važys (4) – „krásné sváteční sáně se sedadly“. Tak tohle! Zapamatujme si: čiužus važis. Připomeňme si poezii: Sněženky se proplétají. Zvonky volají./ Jak dým, širé pláně!/ Sáně zpívají o kopretinách/ Na ojíněné pláni u vsi./ Sněženky se proplétají. Zvonky volají A. Jasmantas. Poezie. V., 1992, s. 38.

Mimochodem, slovník měl připojit značku nář. – nářeční výraz, nebo přesněji vých. – slovo východních Aukštajců (oblast je přibližná, protože zatím chybějí údaje – v „Atlase litevského jazyka“ jsou zmapována pouze označení pracovních saní a svazek „Slovníku litevského jazyka“ s písmenem V ještě nevyšel). V obecné češtině se neujalo a jeho užívání je dokonce riskantní – nemusí mu být rozumět, např.: Kdo bude šít přehozy, kdo bude vyrábět zdobné važiai a vozy LA 1990 47 3. O zakopávání a také o slovníku – u slova drabstinė je uveden jediný, ale nevhodný příklad: Jezdí važiu a cáká bláto. Leda snad při jarním tání. Nelze věřit ani novinám, které v listopadu píší o jízdě na sánkách.

Teď, když jsme se podivili, vzpamatujme se: važis znamená „sáně“, ale vždyť mají také pa-važ-omis! A v oblasti, kde se „pavažos“ nazývají lenkėmis (mezi

23

V Joniškisu a Rokiškisu, od Lotyšska až po Rozalim, Raguvõs a Šimonys se na saních jezdí. Je tedy zcela příznačné – sání!

A co vůz? Někde už vůz, jinde ještě kola; tu kolo, onde tekinis (Lotyši jsou velmi důslední: „vůz, kola“ – rati, „kolo“ – rienis). Podle „Atlasu litevského jazyka“ se vůz užívá v mezříčí Nemunu a Neris (s výjimkou horního toku Merkysu a jeho levého břehu) a na levém břehu Nemunu, a od ústí Dubysy také na pravém břehu v úzkém pásu až ke Klaipėdě. Ve zbytku oblasti převládá kola, avšak ne souvisle, nýbrž s drobnými enklávami, kde se střídavě užívá vůz, nebo dokonce s izolovanými ostrůvky. Tam vůz zpravidla neoznačuje čtyřkolový dopravní prostředek, ale jeho „karoserii“ (v tomto významu existuje i sáňkový vůz) nebo náklad – náklad na voze (podobně v Dubičích je nákladem na kolech rātine); prázdný vůz se nazývá východoaukštaitsky vežėčios (vežėtys), ale ani to neplatí pro každý vůz – obvykle jde o určitý, zvláště pracovní typ, nejčastěji vůz na hnůj (vůz na seno – ratai, v Marcinkonys – rātinos, pěkný, lehký vůz – rateliai). V kraji, kde se říká ratų, existují i další pojmenování, bohužel nelitevská. I v oblasti, kde se říká vežimo plote ratai, se slovo vyskytuje, ale pouze ve frazeologii.

Připadá někomu ratai podivné? Ať si zalistuje v LKŽ, svazku XI; najde ještě podivnější věc – jednotné číslo ratas nebo ratelis, ratukas, račiukas znamená… „jízdní kolo“.

A kolo vozu se neříká ratas všude v Litvě; existuje také tekinis (zř. tekinys) – v mnohem užší oblasti než ratai, jeho jižní hranice je však podobná (Kintai-Šilutė-Juknaičiai-Žemaičių Naumiestis-Žvingiai-Veliuona), načež se oblast stáčí na sever a velmi se klikatí (Surviliškis-Ramygala-Steigviliai-Pasvalys-Biržai-Nemunėlio Radviliškis). V lidové slovesnosti se mohou názvy i míchat: Riedratai, ried ratukai, ried mažieji tekinukai Luokė (deska etnografického souboru „Patal kiau vakarone“). Sukas kaip tekinis ratų paskutinis – tomu, kdo to nikdy neslyšel, to může připadat podivné. Ratelio, žemaičių verp[i]jamojo rato, rātinio, rātino tekinis – také podivné. A výraz ratelio ratas by se možná nelíbil ani nějakému mezinárodnímu terminologickému kodexu. Živé řeči je však to všechno vlastní, pravé a pevně zakořeněné. Ve slovníku spisovného jazyka by ovšem u tekiniai měla být značka tarm.; v definici slova ratai se však tekiniai také nehodí. Lze se radovat, že výraz račius je vykládán obezřetněji – „výrobce kol a dřevěných částí vozu“. Mimochodem, také saní…

Jak k tomu došlo? Zřejmě se to vyvinulo z jízdy na saních (sáněmi, také na saních, nář. ragėmis, rāgutėmis,...) jezdilo, na voze (koly) -- kutálelo se, valilo, a po loukotích se klouzalo. Potom se během dlouhého období tento systém změnil, nový je různorodý. Drží se však pevně a nikomu není dovoleno svévolně měnit či míchat jazyková data. Sáně – jsou saně a to je svaté.

24

Zkratky

I. Slovníky, encyklopedie, knihy

DŽ₁ – Slovník současné litevštiny. Vilnius, 1954

DŽ₂ – Slovník současné litevštiny. Vilnius, 1972

FTŽ₂ – Slovník fyzikálních termínů. Vilnius, 1979

LKKM – Náčrt koncepce litevské kultury. Vilnius, 1990

LKŽ – Slovník litevského jazyka. Vilnius, sv. 2, 1969. Sv. 4, 1957. Sv. 5, 1959. Sv. 7, 1966. Sv. 9, 1973. Sv. 10, 1976. Sv. 11, 1978

LTE – Litevská sovětská encyklopedie. Vilnius, sv. 5, 1979. Sv. 11, 1983

NŪE – Encyklopedie domácnosti. Vilnius, 1987

PolŽ₂ – Slovník polytechniky. Vilnius, 1984

II. Periodický tisk

A -- „Obrození“

Ašr -- „Jitřenka“

D -- „Poledne“

GK -- „Rodný kraj“

KB -- „Kulturní obzory“

KmT -- „Komunistická pravda“

KV -- „Mluví Vilnius“

LA -- „Hlas Litvy“

L ir M -- „Literatura a umění“

LR -- „Litevské ráno“

M ir G -- „Věda a život“

Mt -- „Roky“

P -- „Vítězství“

Prsk -- „Mýtina“

R -- „Republika“

SMD -- „7 meno dienos“

ŠA -- „Šiaurės Atėnai“

T -- „Tiesa“

TMkt -- „Tarybinis mokytojas“

TV -- Televize

Vlt -- „Viltis“

VN -- „Vakarinės naujienos“

VŽ -- „Vilniaus žinios“

Číslice označují roky, čísla a stránky (TV -- datum)

25