AURELIJA LEONAVIČIENĖ

Technologická univerzita v Kaunasu

Univerzita Vytautase Velikého

NORMATIVNÍ EKVIVALENCE ČESKÉHO PŘEKLADU ROMÁNU R. GARYHO EUROPEJSKÁ VÝCHOVA

V Litvě každoročně vychází stále více překladů krásné i odborné literatury. Překlady uměleckých textů otevírají čtenářům různé kultury a umožňují estetickému myšlení pokračovat v jiném jazykovém prostředí. Jazyk překladových textů rozvíjí jazykový cit čtenářů, zejména dětí a dospívajících, i jejich vnímání stylu, a proto je překlad uměleckých textů především kulturním, a teprve potom komerčním počinem. Toto tvrzení podporuje myšlenka literárního historika Vytautase Kubiliuse, kterou vyslovil na ustavujícím zasedání Centra překladatelů: rozhodující vliv na litevský způsob myšlení a možnosti literárního vyjádření měly nikoli původní, nýbrž přeložené knihy¹.

V roce 2008 se na Univerzitě Vytautase Velikého konala mezinárodní vědecká konference „Romain Gary – člověk východní a západní Evropy: spisovatel-odbojář, lyrický šprýmař, vizionář“, věnovaná tvorbě jednoho z nejvýznamnějších francouzských spisovatelů 20. století R. Garyho (E. Ajara). Literární vědci a kritici z různých zemí (D. Bellos, N. Gelas, N. Rocton, V. Skrupskelytė aj.) diskutovali o osobitém stylu, rozmanitosti témat, žánrů a motivů v dílech R. Garyho i o aktuálnosti jeho tvorby v současné společnosti². Dílo spisovatele neuniklo pozornosti ani litevských nakladatelů, kteří během poměrně krátké doby stihli vydat překlady mnoha jeho děl: Život před sebou (La vie devant soi), 1992, 2008, 2009; Příslib úsvitu (La promesse de l’aube), 1999, 2009; Evropská výchova (Éducation européenne), 2001; Za touto hranicí váš lístek přestává platit (Au-delà de cette limite votre ticket n’est plus valable), 2008; Světlo ženy (Clair de femme), 2009; Papíroví draci (Les Cerfs-volants), 2010 aj.

Tento článek se zabývá překladem prvního románu Evropská výchova, který spisovatele proslavil a k litevským čtenářům se dostal jako jeden z

¹ Kubilius V. 2003: Vertėjai kelia didelę kultūros naštą. Kalba, pasakyta per steigiamąjį Vertėjų centro susirinkimą. – Literatūra ir menas, 2003 11 07.

² Podrobněji viz Práce a dny 51, 2009, 61–249.

A. LEONAVIČIENĖ. R. Gary Europietiško auklėjimo norminis vertimo ekvivalentiškumas

257

prvních (o několik let dříve vyšel překlad knihy Život před sebou). Cílem výzkumu je analyzovat normativní ekvivalenci překladu tohoto románu o 227 stranách a v porovnání s originálním textem zjistit, zda překlad Algirdase Krančiukase umožnil R. Garymu Evropské výchově promluvit k litevským čtenářům sémanticky a stylisticky ekvivalentně – zprostředkovat estetickou komunikaci textu a osobité rysy individuálního uměleckého stylu. S ohledem na tento cíl a na zvolené vyjádření zmíněného díla a jeho překladu jako předmět výzkumu jsou stanoveny tyto úkoly: 1) teoreticky pojednat o ekvivalenci překladového textu a o jednom z jejích druhů – normativní ekvivalenci překladu, 2) zkoumat výzkumný materiál (text překladu a originálu) z hlediska normativní ekvivalence, shromáždit analytická data a kvantitativně i kvalitativně je vyhodnotit, 3) prozkoumat a shrnout výsledky výzkumu. Výzkum byl proveden pomocí komparativní, kvantitativní a lingvistické analýzy a popisné metody. Teoretická část článku vychází ze zásadních i nejnovějších prací představitelů různých teorií překladu (E. Nidy [Naidy], W. Kollera, P. Newmarka, B. Osima, M. Bakerové aj.), stylistických badatelů (K. Župerky, V. Žilinskienė aj.) a odborníků na jazykovou kulturu (A. Pupkise, R. Miliūnaitė aj.). Aktuálnost tohoto výzkumu vyplývá z velké obliby děl R. Garyho v Litvě, značného zájmu literárních kritiků o tvorbu a jazyk tohoto autora a z nutnosti podporovat rozvoj kritického myšlení o překladu v zemi a zvyšovat jeho kvalitu.

1. OBECNÉ POJETÍ EKVIVALENCE PŘEKLADU

Teorie překladu se snaží stanovit a definovat určitá kritéria dobrého překladu, který odpovídá originálnímu textu, a proto nevyhnutelně vyvstává otázka ekvivalence překladu. Pojetí ekvivalence závisí na tom, co je v dané teorii překladu považováno za překladovou jednotku a předmět překladu, jak je pojímán překladatelský proces a účel překladu a o jaké filozofické východisko (Aristotelovo, nebo Platónovo) se při výkladu jazyka opíráme. Teorie překladu pravidelných ekvivalentů (J. I. Recker), která má v Litvě dlouhou tradici, a teorie překladu založená na strukturální lingvistice (A. V. Fjodorov, G. Mounin, W. Koller aj.) považovaly za rovnocenný takový text, jehož jednotlivé jazykové jednotky byly z výchozího jazyka přeloženy ekvivalentně s ohledem na specifika překladové kultury a styl textu. V uvedených teoriích překladu byla ekvivalence textu chápána jako součet všech ekvivalentních jednotek překladového tex-

258

KALBOS KULTŪRA | 83

tu. Strukturalistický přístup k překladu ne vždy umožňoval vystihnout smysl a ducha celého textu i jeho další významové vrstvy a hrozilo, že povede k příliš formalizovanému překladu.

E. Nida, tvůrce teorie dynamické ekvivalence překladu, který zdůraznil význam sémantických komponentů a teoreticky zdůvodnil transformační model překladu i metodu komponentové analýzy, se domníval, že ekvivalentní překlad je text, který originál zprostředkovává pomocí nejbližších přirozených ekvivalentů nejprve sémanticky a poté stylisticky, s ohledem na adresáta a jeho reakci (1989: 229–231). Poněkud odlišně je ekvivalence překladu charakterizována v situační teorii překladu: ekvivalence originálního a překladového textu se zakládá na ekvivalenci jazykových situací v různých kulturách, přičemž se věnuje pozornost významu jazykové a nejazykové (extralingvistické) situace (J. P. Vinay, J. Darbelnet, V. G. Gak, J. C. Catford). Představitelé sociolingvistické teorie překladu (M. Pergnier aj.) vycházeli z předpokladu, že historické a sociální podmínky jazyka účastníků komunikace i jejich řečové kódy se liší, a proto je v zájmu rovnocennosti originálu a překladu třeba usilovat o shodu sociálních kódů sdělení, tedy o to, aby čtenář překladu správně porozuměl a rozpoznal jej. Ekvivalence překladu v této teorii vycházela z totožnosti sociálních jazykových kódů.

Interpretační teorie překladu (M. Lederer, D. Seleskovitch aj.) na rozdíl od předchozích teorií překladu, jejichž základem je Aristotelova teorie znaku a které chápou překlad jako postup od prostředků k cíli, vycházela z hermeneutického pojetí jazyka a v platónském smyslu jej pokládala za tvůrčí činnost (logos), a proto chápala překlad jako interpretaci a reprodukci textu. Představitelé této teorie kladli a dodnes kladou (F. Israël, F. Herbulot) otázky ekvivalence překladu, významu smyslu textu a jeho interpretace a domnívají se, že ekvivalentní překladový text je originální text zprostředkovaný pomocí kognitivních a emocionálních ekvivalentů (Lederer 1994: 50–55).

Odlišné pojetí ekvivalence překladu nabídla komunikativní teorie překladu (O. Kade, P. Newmark aj.). Její představitelé jakoby znovu rozdělili všechny teorie překladu do dvou skupin: a) sémantické teorie překladu, které jsou tak či onak ovlivněny teoretickými myšlenkami E. Nidy, a b) komunikativní teorii překladu. V této teorii se ekvivalence originálního a překladového textu spojuje se snahou o efektivní komunikaci, s komunikačním kanálem mezi adresátem a adresantem, který umožňuje upřesňovat význam textu a očekávat reakci adresáta v dané době a společnosti. Tento přístup ukazuje, že v komunikativní teorii překladu se rovnocennost opírá spíše nikoli o sémantickou, nýbrž o

A. LEONAVIČIENĖ. R. Gary Europietiško auklėjimo norminis vertimo ekvivalentiškumas

259

rétorickou ekvivalenci. Podobný přístup se uplatňuje i v dalších pragmatických teoriích překladu, které věnují pozornost vnitřní a vnější realitě textu i různým úrovním kontextu: a) kontextu komunikačních okolností, b) situačnímu, c) interakčnímu, d) epistemickému aj. V těchto teoriích se ekvivalence překladu charakterizuje určitými pragmatickými kritérii; například v skopos teorii překladu (K. Reiss, H. J. Vermeer aj.) tvoří základ ekvivalence překladu naplnění účelu originálního textu.

Ať už je pojetí a interpretace textové ekvivalence ve výkladových teoriích jakkoli rozmanitá, text se vždy realizuje prostřednictvím určitých jazykových prostředků. Proto se nevyhnutelně stává důležitým problém kvality jazyka. V pracích o kritice překladu se často kladou otázky vhodnosti jazykových a stylových (poststylových, žánrových) prostředků, problému dodržování norem spisovného jazyka, zkoumá se účelnost a vhodnost volby sociálního jazykového kódu apod. Současná kritika překladu při hodnocení celkové ekvivalence přeloženého textu zkoumá celý text, jeho účel, komunikační obsah, pragmatické aspekty, sociokulturní kontext, sémantický obsah překladu a kvalitu jazyka. To umožňuje propojit několik druhů ekvivalence přeloženého textu: 1) obsahovou, 2) funkční, 3) komunikační, 4) pragmatickou, 5) situační, 6) formální, 7) normativní (Leonavičienė 2010: 16–20).

2. NORMATIVNÍ EKVIVALENCE – JEDEN Z DRUHŮ PŘEKLADOVÉ EKVIVALENCE

Pojem normativní ekvivalence je třeba podrobněji prozkoumat. V teorii překladu se již dlouho hovoří o tom, že překlad textu není pouze jazykovým aktem, že text nelze považovat za objektivní danost a čtenáře za nezávislý subjekt. Cílem překladu a, jak se uvádí ve fenomenologické filosofii, „interpretace je dialektický proces zahrnující zájmy čtenáře i autonomii textu. Obětovat kterýkoli z pólů tohoto kontinua znamená textu neporozumět. <...> Úkolem interpretace však není pokoušet se rekonstruovat svět textu, nýbrž umožnit textu, aby promlouval k zájmům čtenáře“ (Mickūnas, Steward 1994: 173). Aby text promlouval ke čtenáři a byl správně pochopen, musí překladatel používat nejdůležitější nástroj – jazyk. Jeho užívání nemůže být chaotické ani samoúčelné, bez ohledu na zákonitosti systému cílového jazyka, jeho normu, tendence v užívání a jazykové

260

KALBOS KULTŪRA | 83

prostředky stylistického a žánrového vyjadřování. Respektování všech těchto aspektů pomáhá dosáhnout účinného kontaktu se čtenářem (adresátem), naplnit jeho očekávání, což zase podmiňuje normativní překladovou ekvivalenci.

Jedním z nejdůležitějších kritérií normativní překladové ekvivalence je respektování jazykových norem. Některé jazykové normy jsou kodifikované (stanovené vědci), jiné nekodifikované (určité ustálené jazykové zvyklosti a zákonitosti – skutečné užívání jazyka). Za chybu v cílovém jazyce se považuje porušení kodifikovaných jazykových norem. K těmto porušením může docházet vlivem sociolektu, profesního dialektu, nářečí a cizího jazyka originálu. Chyby tohoto posledního typu – přenos formálních prvků jazyka originálu do textu překladu – rozebíral klasik teorie překladu E. Nida. Na základě rozsáhlých překladatelských zkušeností tvůrce teorie překladu dynamické ekvivalence tvrdil, že formální prvky jazyka originálu se v přeloženém textu nejčastěji objevují tehdy, když: 1) překladatelé jsou „cizinci a cílový jazyk neovládají dostatečně dobře“, a proto kvůli neznalosti struktur cílového jazyka nevyhnutelně přenášejí do překladu struktury jazyka originálu, které znají, 2) překladatel může být jazykově zaujatý: z přehnané úcty k jazyku originálu se „snaží do textu překladu začlenit příliš mnoho formálních ekvivalentů“, takže „výsledkem takového překladu je kalk“, 3) překladatel má sklon k exotice a dává přednost jazyku originálu, jehož osvojení vyžadovalo značné úsilí; tím, že přikládá přehnaný význam formě a vyjadřovacím prostředkům jazyka originálu, přenáší také mnoho formálních prvků (Nida 1989: 232). Formální prvky, o nichž hovoří E. Nida, neboli formální ekvivalenty, jsou kalky na různých jazykových rovinách převzaté z jazyka originálu, které neodpovídají normám a úzu cílového jazyka.

Normativní překladová ekvivalence zahrnuje nejen normy spisovného jazyka, ale také normy jednotlivých stylů a jejich variant (podstylů, žánrů). „Stylovými normami se nazývají jazykové zvyklosti společnosti užívat v příslušných komunikačních sférách prostředky a postupy odpovídajícího funkčního stylu. Jde o vnitřní, dílčí normy spisovného jazyka: podrobněji tento jazyk diferencují a vymezují oblasti užívání jeho jednotek.“ (Župerka 2001: 95). Stylistické normy jednotlivých podstylů a žánrů jsou variantami norem některého funkčního stylu, konkrétní realizací varianty stylové normy. Normy stylů, podstylů a žánrů nejsou tak přísné jako jazykové normy; chápou se jako tendence k užívání určitých diferenciačních stylistických prostředků, častější kvantitativní rozložení příznakových a nepříznakových jazykových prostředků, které určuje stylistické rysy jazyka (Žilinskienė 2005: 28–44; Leonavičienė 2007: 85–96).

A. LEONAVIČIENĖ. R. Gary Europietiško auklėjimo norminis vertimo ekvivalentiškumas

261

Jazykové požadavky všech funkčních stylů zahrnují normy užívání určitých lexikálních a gramatických rysů. Lexikální stylistickou normu lze zpravidla vymezit snáze než tendence v užívání gramatických tvarů, konstrukcí a typů vět. Jak uvádí L.-J. Calvet (1994), styly a mluvní registry nemají samostatné syntaktické systémy, a proto se při konkrétní realizaci jazyka gramatické (morfologické a syntaktické) prostředky vybírají ze společného jazykového systému; liší se pouze jejich výběr a četnost užívání. Častější tendence v užívání neboli kodifikaci stylistických norem uvádějí slovníky, gramatiky a práce z oblasti stylistiky a jazykové kultury. Respektování těchto tendencí umožňuje překladateli stylisticky ekvivalentně zprostředkovat překládaný text. A naopak – nedodržování dílčích jazykových norem (stylových požadavků) narušuje styl textu a znemožňuje dosáhnout normativní překladové ekvivalence; dlouhodobě lze navíc neuváženou změnou některé dílčí jazykové normy poškodit celý systém spisovného jazyka.

O tom, zda je text překladu z normativního hlediska ekvivalentní, či neekvivalentní, lze usuzovat podle jazykové kvality celého textu nebo jeho větší části. Tvrdí to německý teoretik překladu W. Koller (2001), který se zabýval normativní překladovou ekvivalencí. Podle jeho názoru je normativní ekvivalence pouze jedním z typů ekvivalence přeloženého textu, které umožňují hodnotit celkovou ekvivalenci textu. Otázku normativnosti cílového jazyka klade také známá teoretička překladu M. Baker (1993, 1999). Pomocí metod korpusové lingvistiky a zkoumáním vícejazyčných korpusů zjistila, že texty překladů bývají často jasnější a jednoznačnější než originál a více odpovídají gramatickým normám než texty v jazyce originálu. Kvalitu překladu zdůrazňuje také italský teoretik překladu B. Osimo ve své knize Překlad a kvalita. Překlad v akademickém a profesionálním prostředí. Kromě mnoha dalších požadavků klade překladatelům otázku zachování autorova stylu a vyzývá překladatele, aby pečlivě zhodnotil gramatiku a syntaxi textu, rozpoznal jeho pravopisné a grafické zvláštnosti a vhodně je reprodukoval v překladu (Osimo 2004; citováno podle: Klioštoraitytė, Mažeikaitė 2009: 105).

3. NORMATIVNÍ EKVIVALENCE PŘEKLADU TEXTU ZKOUMANÉHO UMĚLECKÉHO STYLU

Umělecký styl není společenským jazykovým stereotypem, a proto je jeho vztah ke spisovnému jazyku a jeho dílčím normám poněkud odlišný. Individualita a estetická funkce jazyka někdy dovolují odchýlit se od jazykových norem a nedodr-

262

KALBOS KULTŪRA | 83

žovat některá obvyklá pravidla užívání jazyka. K. Župerka uvádí: „Individuální styl se nenormuje. Normy oblasti uměleckého jazyka je obecně obtížné vymezit.“ (2001: 96). Jak tedy určit jeden z druhů ekvivalence překladu textu – normativní ekvivalenci? Pokud ji nelze nebo není účelné očekávat, znamená to, že překladatelé uměleckých textů mohou překládat, jak uznají za vhodné, a na rozdíl od překladatelů odborných textů si neklást vysoké nároky na jazykové znalosti? Na tyto otázky pomáhá odpovědět teoretický předpoklad překladových teorií: překladatel není tvůrcem samostatného textu, musí zprostředkovat autorův styl prostředky jiného jazyka a zachovat tutéž stylistickou rovinu. Je proto účelné rozlišovat mezi napodobováním expresivních prostředků jazyka originálu, tedy snahou zprostředkovat autorův styl a obohatit stylistické možnosti jazyka překladu, a nemotivovanou nesprávností jazyka překladu: napodobováním gramatických struktur cizího jazyka, nerespektováním sémantiky jazykové jednotky (jednotek) a nedostatečnou znalostí jazyka překladu. Nesprávný jazyk může samozřejmě plnit funkci charakterizace postavy či jinou stylistickou funkci, takže v uměleckém textu lze motivovaně užívat cizí slova, nářeční výrazy, slang, nadávky apod. Při posuzování jazykové kvality překladu je třeba vždy vycházet z originálu a hodnotit, zda jsou na konkrétním místě textu v cizím jazyce i v textu jako celku záměrné odchylky od normy, které plní nějakou stylistickou funkci. Pokud takové odchylky v originálu nejsou, neměly by být ani v překladu.

Při zkoumání toho, v jaké podobě bylo dílo R. Garyho převedeno do litevštiny a jakému jazyku učí čtenáře Evropská výchova, bylo nalezeno více než padesát chyb ve spisovném jazyce a ve stylu. Překlad byl zkoumán z hlediska normativní ekvivalence, takže každý nenormativní případ byl posuzován v celkovém kontextu díla, porovnáván s textem originálu a byla kladena otázka jeho účelnosti. Nalezené jazykové chyby se rozdělují do několika skupin: lexikální, gramatické (morfologické a syntaktické) a stylistické.

3.1. Lexikální chyby v překladu

Ve zkoumaném materiálu bylo nalezeno nejvíce lexikálních chyb v překladu a užívání, které tvoří přibližně 40% všech zaznamenaných jazykových a stylistických nepřesností (v textových příkladech jsou vyznačeny tučným písmem).

Při čtení překladu vyvolává řadu otázek motivace výběru nenormativní lexiky (cizích slov, sémantismů, kalků). Není jasné, proč jsou normativní lexikální jednotky spisovné francouzštiny v překladu převedeny nenormativními výrazy:

A. LEONAVIČIENĖ. R. Gary Europietiško auklėjimo norminis vertimo ekvivalentiškumas

263

(1)

Otřel si nohy, biblickým gestem je ukázal shromážděným a řekl, ukazuje obrovským palcem na noze na Dobranského:

– Vidíte... Za smrt tohoto spravedlivého jsem zcela nevinen! (81)

Otřel si nohy, biblickým gestem je ukázal přítomným a řekl, namířiv na Dobranského obrovský palec u nohy:

– Hleďte... Vždyť nenesu odpovědnost za smrt tohoto spravedlivého! (103)

(2)

Partyzán s obvázanou hlavou vážně řekl:

– Budeme přísní, ale spravedliví. (52)

Partyzán s obvázanou hlavou řekl vážně:

– Budeme přísní, ale spravedliví. (68)

Francouzské podstatné jméno geste a slovní spojení couverte de bandages jsou stylisticky neutrální a v originále se užívají ve stylisticky neoznačeném autorově (nikoli postavově!) jazyce. Cizí výrazy žestu a subintuota, které užívá překladatel, je proto třeba považovat za nemotivované, neboť pro dosažení stylistické ekvivalence originálu a překladu by bylo třeba volit normativní lexikální jednotky: gestu nebo mostu a sutvarstyta nebo aprišta. Italský spisovatel a kritik překladu Umberto Eco tvrdí, že překladatel se nemá snažit originální text „vracet“ či vylepšovat a zaujímat místo autora. Při čtení překladu by čtenáři měli originál cítit a vidět takový, jaký je. „Je-li překládané dílo chudé a špatně napsané, ať takové i zůstane, aby čtenář překladu mohl sám posoudit, jakou má autorova práce hodnotu.“ (Eco 2003: 118).

Za lexikálně nemotivované bychom mohli považovat i užití internacionalismu diskrétní:

(3)

Janek diskrétně zakašlal; vzápětí se z křoví vynořil vysoký mladík a vykročil k němu. Janek ho poznal. (45)

Janek zakašlal diskrétně; vzápětí se z křoví vynořila vysoká postava dospívajícího chlapce a přišla mu naproti. Janek mladíka poznal. (59)

(4)

Dveře diskrétně se zavřely. Mladý Krylenko se obrátil ke svému otci a smířlivým hlasem začal:

– Dobrá, nekřičte tak. Všechny postavíte na nohy. Samozřejmě, moc rád vás vidím... (178)

Dveře se zavřely diskrétně. Mladý Krylenko se obrátil ke svému otci a smířlivě začal:

264

KALBOS KULTŪRA | 83

– Tak nekřičte tolik. Svoláte všechny. Samozřejmě vás moc rád vidím... (220)

Ve Slovníku současné litevštiny se význam slova diskrétní definuje takto: „důvěryhodný, zachovávající tajemství: D. člověk, chování“ (2000: 126). Tento význam je v litevštině běžný. Francouzské příslovce discrètement má širší význam a rozmanitější kontexty užití: „nenápadným způsobem, který nepřitahuje pozornost. Dělat něco nenápadně (srov. hovor. potají, tajně, nenápadně). Nenápadně někoho pozorovat: pokradmu. Nenápadně se zmínit o něčem. <...> Nenápadně se oblékat. Viz prostě. <...>“ (Le petit Robert 1978: 550). Dvojjazyčný Francouzsko-litevský slovník uvádí tyto významy výrazu discrètement: „zdrženlivě, skromně; dělat něco ~ dělat něco potají, tiše“ (2004: 291).

V posuzovaných překladových příkladech by se lépe hodila běžná česká slova, která umožňují sémanticky ekvivalentně vyjádřit nejazykovou situaci: dveře se potichu nebo tiše zavřely a Janek tiše zakašlal nebo si odkašlal. Jazykové prostředky popisují tutéž nejazykovou situaci různě a používají odlišnou, pro ně obvyklou lexiku. Obsah internacionalismů a jejich významy se v jednotlivých jazycích často liší, a proto je nelze do překladu přenášet přímo, bez ohledu na sémantický obsah a obvyklé užití. V uměleckých textech bývají internacionalismy často příliš těžkopádné, proto by konkurence domácích a cizích slov v běžném „užívání měla v případě jejich rovnocennosti (tj. nejsou-li přítomny žádné významové odstíny ani jiné zvláštní cíle) v krásné literatuře končit ve prospěch domácích slov“ (Miliūnaitė 2006: 128).

Významnou část lexikálních chyb v analyzovaném materiálu tvoří kalky – nesprávné kodifikované překlady. Tato slova a slovní spojení, která nejsou pro litevštinu typická, se užívají jako napodobeniny vyjadřovacích prostředků některého cizího jazyka (v tomto případě francouzštiny):

(5)

Jeho společníci uctivě čekali s čepicemi v rukou a čas od času si plivli, aby si zachovali důstojnost. (33)

Jeho společníci na něj uctivě čekali s čepicemi v rukou, plivali čas od času, aby se nějak zaměstnali. (44)

(6)

Čas od času se podíval na tělo svého přítele a začal naříkat jako nešťastné, ublížené dítě. (129)

Čas od času se podíval na tělo svého přítele a začal vzlykat s bezbranností nešťastného dítěte. (159)

A. LEONAVIČIENĖ. R. Gary Europietiško auklėjimo norminis vertimo ekvivalentiškumas

265

(7)

– Vlci! – navzdory své vůli pronesl chraplavým hlasem kaprál Libling. (163)

– Vlci! řekl proti své vůli desátník Liebling chraplavým hlasem. (199)

(8)

Mladíci si vymění chraplavé zvuky a začnou prohledávat byt. (74)

Oba mladíci si vyměňují chraplavé zvuky a začínají prohledávat byt. (95)

Převzaté lexikální výrazy škodí jazyku překladu, znemožňují náležitě vyjádřit smysl díla a jeho estetickou funkci a čtenáři prožít radost ze čtení textu. Kalky čas od času musely být pod rukou překladatele či redaktora nahrazeny výrazy občas, někdy, čas od času, tu a tam nebo jinými; navzdory své vůli – nechtěně; vyměňují si chraplavé zvuky – něco si navzájem zamumlají (nebo zabrumlají) a podobně.

Byly nalezeny kalky použité nevhodně, ve větách formulovaných nejasně, například:

(9)

– Co se týče oběšení, – ozve se mrzutý hlas, – tak, můj příteli, budeš se muset v rákosí spokojit s tím, že se utopíš, myslím! (188)

– Co se týče toho, že budeš oběšen, ozve se mrzutý hlas, v rákosí si myslím, příteli, že se budeš muset spokojit s tím, že se utopíš! (232)

(10)

Stařec se hrozně rozzuřil. „Učit se a něčím se stát, – bručel, – ge-ne-rá-lem!“ – a rozzlobeně mrštil po svém kozáckém příteli Bogoricovi [=Bogorodica – A. L.], který se nešťastnou náhodou usmál, párem holínek, čímž mu okamžitě srazil úsměv z nešťastné tváře. (177)

Stařec byl nesmírně sarkastický. „Učit se a něčím se stát, zabručel, Gé-né-rá-lem!“, a z odporu mrštil po svém kozáckém příteli Bogoroditzovi, který měl tu smůlu, že se usmál, párem holínek, jež mu rychle srazily úsměv z nešťastné tváře. (218)

Francouzská věta (9) je emfatická; zdůrazňuje slova pour ce qui est d’être pendu, která označují syntaktickou konotaci, již by bylo možné v litevštině vyjádřit prostředky aktuálního členění větného. Překladatel tedy mohl tvořivě hledat jiné způsoby zdůraznění: Nebudeš oběšen, příteli,… a podobně. A jak má čtenář rozumět větě: v rákosí se budeš muset, myslím, spokojit s tím, že se utopíš!? V tomto případě, kdy je význam větného členu nejasný, je obtížné překladatelské řešení ospravedlnit i z hlediska uměleckého stylu, k němuž

266

KALBOS KULTŪRA | 83

Normy spisovného jazyka nejsou přísné, jsou volné. Některé příklady překladu ukazují, že bezbřehá svoboda při překladu uměleckého textu zcela „osvobozuje smysl“, až nakonec zmizí.

Po přečtení příkladu (10) vyvstává otázka, jak lze hozením boty odstranit úsměv z tváře nešťastníka? Teoretická znalost lexikálně-sémantických překladových transformací by pomohla tuto větu náležitě přeložit. Lexikální přejmenování, které bylo třeba v tomto místě použít – a úsměv z tváře nešťastníka ihned zmizel – se obvykle opírá o příčinné a následkové vztahy mezi pojmy; slovo či slovní spojení označující příčinu v původním jazyce proto lze nahradit slovem či slovním spojením vyjadřujícím následek v jazyce překladu, a naopak (Leonavičienė 2010: 20–24). Takovou volbu určuje sémantická motivace a obvyklé užívání jazyka překladu.

Samostatnou skupinu lexikálních chyb tvoří slova užitá v nesprávném významu – sémantismy. Nejvíce jich bylo nalezeno v řeči postav, takže překladatel by mohl svou volbu zdůvodnit potřebou charakterizovat postavu a její řeč. Je však třeba to dělat, když jsou na odpovídajících místech francouzského textu užity neutrální, normativní lexikální jednotky francouzštiny?

(11)

– To je můj syn, ať ho cholera vezme! – vykřikl Krylenko a jeho knír se znovu naježil. – Říkal jsem ti to dvacetkrát. Jestliže příště zapomeneš... (176)

– To je můj syn, ať ho cholera vezme! křičel Krylenko a knír se mu okamžitě naježil. Říkal jsem ti to dvacetkrát. Až příště na to zapomeneš... (217)

(12)

– Po následujícího loupežení na silnicích bude pět lidí oběšeno! Oběšeno, chlapci. Oběšeno, stručně a jasně! (121)

– Při příštím loupežení na silnicích bude pět občanů oběšeno! Oběšeno, chłopcy. Oběšeno, bez okolků! (150)

Sémantismy v citovaných příkladech překladu nevznikly vlivem původního jazyka. Jde o osobní rozhodnutí překladatele zvolit nenormativní litevskou slovní zásobu. Otázkou však je, zda to pomáhá dosáhnout sémantické a normativní ekvivalence mezi originálem a překladem.

3.2. Morfologické a syntaktické chyby

Lexikum je považováno za nejdynamičtější vrstvu jazyka, která má sklon měnit se a obnovovat a nejrychleji reaguje na mimojazykové změny. Gramatický systém jazyka je však mnohem stabilnější. Gramatické rysy odrážejí plán jazykového vyjádření

A. LEONAVIČIENĖ. R. Gary Europietiško auklėjimo norminis vertimo ekvivalentiškumas

267

bez něhož nelze řádně a srozumitelně všem zprostředkovat plán obsahu. Aby text cizí kultury a jazyka vyjádřil celý komunikační a estetický obsah v jiném kulturním prostředí, musí být ekvivalentně předán adresátovi prostřednictvím gramatického systému překladového jazyka, kterému rozumí. Překladatelé, zejména ti, kteří překládají umělecké texty, proto musí bezpodmínečně ovládat jazyk i kulturu originálu a překladu.

Při zkoumání normativní ekvivalence překladu v analyzovaném materiálu bylo zaznamenáno mnoho případů nerespektování gramatického systému překladového jazyka (morfologie a syntaxe). Chyby v morfologii a syntaxi dohromady tvoří přibližně 37% všech chyb, stylistické chyby přibližně 23%.

Za častější morfologickou chybu v překladu lze považovat nerespektování gramatických kategorií slovních druhů, například nepoužívání násobných číslovek se substantivy v množném čísle:

(13)

– Neměl jsi odcházet. Nikdo neodešel. Ani Zborovští, ani Jankelis. Zbývalo jen několik hodin čekání. A my jsme čekali tři měsíce. (225)

– Neměl jsi odcházet. Nikdo neodešel. Ani Zborowští, ani Yankel. Zbývalo už jen několik hodin čekat. A my jsme čekali tři roky. (279)

Třináctý příklad ukazuje také neshodu rodu příčestí likę. Tato nářeční zvláštnost, která se v překladech často vyskytuje, se nepovažuje za morfologickou chybu a ve volných stylech ji lze užívat jako vedlejší normovou variantu; při srovnání textu originálu a překladu však vyvstávají pochybnosti, zda bylo nutné v překladu navozovat dojem nářeční řeči:

(14)

Hrajte hru, v níž nemůžete prohrát. Neztrácejte hlavu. Nesvírejte pěsti. Ať jsou vaše ruce uvolněné a tváře klidné. Usmívejte se. Nepochybujte. Vězte: přijdou, chystají se. Určitě přijdou, stejně jako nevyhnutelně přichází zítřek. (80)

Hrajte hru. Neztrácejte hlavu. Nesvírejte pěsti. Ať jsou vaše paže uvolněné a tváře klidné. Usmívejte se. Nepochybujte. A vězte: přijdou, připravují se. Přijdou stejně jistě jako zítřejší den. (101)

Syntaktické chyby se vyskytují podstatně častěji: mnoho nepřesností se týká užívání polovětných konstrukcí, pádů (zejména lokálu) a postpozic. Při užívání polovětné konstrukce se často nedbá na její sémantiku: v litevštině by měla vyjadřovat vedlejší děj, jehož vykonavatel se neshoduje s podmětem věty, v překladovém textu je tomu však jinak:

268

KALBOS KULTŪRA | 83

(15)

Opat Burak byl zatčen při modlitbě v malé kapli sv. Františka ve Vierkose a na místě zastřelen. (174)

Opat Burak byl přistižen, když se modlil v malé kapli svatého Františka ve Wierkách, a na místě zastřelen. (214)

(16)

Když dorazili, nálada partyzánů vždy klesla, protože Němci neustále odposlouchávali vysílání a před několika měsíci se díky novým technickým prostředkům díkystali pány situacevystopováním vysílacích stanic. (26)

Jejich přítomnost vždy vyvolávala u partyzánů špatnou náladu, protože Němci neustále odposlouchávali a už několik měsíců byli díky novým technickým prostředkům mistry v odhalování vysílacích stanic; <...> (36)

Ačkoli je při čtení francouzské věty (15) zcela jasné, že se modlil opat Burak (alors qu’il priait...), v litevském překladu vzniká nevhodným použitím polovětné vazby jam besimeldžiant dvojznačnost: nemodlil se snad v tu chvíli někdo jiný? Lze najít gramaticky správnější podobu, například Opat Burak byl zatčen, když se modlil v malé kapli sv. Františka... (nebo Modlící se opat Burak byl zatčen...).

Jazykové chyby nelze omluvit ani v příkladu (16): francouzská přímá věta s vsuvkou depuis quelques mois sděluje, že Němci se pomocí nových technických prostředků (nebo po jejich zavedení) stali pány situace a vypátrali vysílací stanice. Použitím polovětné vazby susekant v překladu se však jako by uváděl další činitel, čímž se mění sémantický obsah, a není jasné, kdo vysílací stanice vypátral.

Z chyb v užívání pádů v litevštině jsou v překladu, který je předmětem zkoumání, nejčastější chyby v užívání lokálu:

(17)

Všechno, co Janek na tomto muži spatřil, byla hlava ovázaná obvazy, orlí nos a velmi vyhublý obličej.

– To je Peš, vysvětlil Dobranskis. – Nikdo si ho tu nevšímá, všem už leze na nervy. (51)

Všechno, co Janek na muži viděl, byla hlava pokrytá obvazy, orlí nos a vyzáblý obličej.

– To je Pech, prohlásil Dobranski. Nikdo si ho tu nevšímá, všem je úplně ukradený! (67)

A. LEONAVIČIENĖ. R. Gary Europietiško auklėjimo norminis vertimo ekvivalentiškumas

269

(18)

Déle než hodinu naslouchali partyzáni, z nichž někteří ušli více než deset kilometrů, těmto zvukům, tomu nejlepšímu, co je v člověku, jako by se tím chtěli uklidnit. (52)

Déle než hodinu partyzáni, z nichž někteří ušli více než deset kilometrů, aby sem přišli, naslouchali hlasu, tomu nejlepšímu, co je v člověku, jako by se chtěli ujistit <…>. (67)

(19)

Dítě přiběhlo.

– Tady je, v pořádku a se svými houslemi! Pestko, poneseš pytel. (139)

Dítě přiběhlo.

– Tady je, v pořádku a celý, se svými houslemi! Pestko, poneseš pytel! (171)

V uvedených příkladech překladatel při kopírování výrazových prostředků původního jazyka nepřihlédl k významům litevského lokálu ani k tomu, že se tento pád neužívá k vyjádření prožitku stavu (člověku) a způsobu (v dobrém stavu). Věta originálu (17) je navíc emfatická a užívá zdůrazňovací segmentální konstrukci (viz Leonavičienė 2010: 173–176), která staví rematické prvky před tematické; do litevštiny ji tedy bylo možné přeložit se zdůrazněním rematu pomocí dalších segmentálních ukazatelů, například: Když se Janek podíval na tohoto člověka, měljenrozježenouhlavu, nos jako orlí zobák a vyhublý obličej.

Při čtení překladových vět s morfologickými a syntaktickými chybami vyvstávají pochybnosti, zda pomáhají předávat estetickou funkci díla R. Garyho. Proč překlad nedodržuje normy gramatického systému litevštiny a normativní ekvivalenci překladu, když v konkrétních místech původního textu nejsou gramatické odchylky od francouzštiny a jazyk je plynulý a jasně srozumitelný? Odpověď na tyto otázky nepomáhá nalézt ani stylistická analýza překladu.

3.3. Nedostatky stylu překladového textu

Některé nedostatky stylu zkoumaného materiálu byly rozebrány při analýze vět, které byly nevhodné z hlediska lexiky, morfologie a syntaxe (9, 15, 16 aj.). Při stylistickém rozboru byl zohledněn styl originálu R. Garyho, stylistické zvláštnosti jeho výrazu a otázka účelnosti a vhodnosti jazykových prostředků překladového textu a přenosu jejich stylistické funkce. Při analýze překladu a posuzování estetické komunikace a stylistické ekvivalence překladu a originálu bylo nalezeno mnoho stylisticky slabých míst v překladu:

270

KALBOS KULTŪRA | 83

(20)

To byla vilniuská cesta, po níž došel až do Sucharek… Městečko bylo zahaleno hustou mlhou. Ale tato mlha štípala v očích jako v úkrytu, když kamna špatně táhla. Byl to byl kouř. Část městečka byla vypálena. Plameny už nebyly, všude se vznášel jen kouř, těžký kouř, nehybný v klidném vzduchu, a ošklivý zápach, který dráždil hrdlo. (16)

Byla to vilniuská cesta. Šel po ní až do Sucharek… Vesnice byla zahalena hustou mlhou. Ale tato mlha štípala v očích jako v úkrytu, když kamna špatně táhla. Byl to kouř. Část vesnice shořela. Plameny už nebyly, jen kouř, těžký kouř, nehybný v klidném vzduchu, a nepříjemný zápach, který dráždil hrdlo. (23–24)

(21)

Na žhavém uhlí se brambory vesele nafukovaly a praskaly a lidé odložili beranice a rozepnuli si blůzy: bylo teplo. Nebylo to bylo teplo jen od ohně, ale také útulné a bratrské teplo davu, příjemné pro nešťastné, avšak nepřijatelné pro šťastné. (186)

Brambory se na žhavém uhlí vesele nafukovaly a praskaly a muži odložili beranice a rozepnuli si blůzy: bylo teplo. Nebylo to jen teplo ohně, ale také skromné a bratrské teplo davů, příjemné pro nešťastné, avšak takové, od něhož se šťastní lidé s odporem odvracejí. (229)

V citovaných příkladech se neobratně užívá tvar slovesa būti buvo. Při čtení úryvků francouzského textu neupoutá pozornost stylisticky zdůrazněná monotónnost některého jediného slovesa. Nabízí se otázka, proč se tato monotónnost objevila v překladu a jaký má účel. Má-li být dosaženo ekvivalence překladového a původního textu, je jednotlivý prvek mikrostruktury překladu důležitý jako součást většího úseku (makrostruktury), celku textu. Je třeba jej vztahovat ke kontextu s ohledem na situační, pragmatickou a komunikační ekvivalenci a samozřejmě také na kritérium stylovosti. Větu z příkladu (20) Le village était enveloppé dans un épais brouillard bylo možné přeložit jako Městečko zahalovala hustá mlha. Nahrazení pasivního tvaru était enveloppé českým aktivním minulým časem zahalovala by umožnilo vyhnout se opakování téhož slova.

Věty To byl kouř (20) nebo Nebylo to bylo teplo jen od ohně… (21) bylo možné přeložit i jinak. V teoriích překladu se uvádí, že v textech různých jazyků jsou nejazykové situace vyjadřovány odlišně a obrazy se vytvářejí jinými slovy. Francouzština, která má vyšší míru abstrakce, užívá k popisu různých situací více sloves obecného významu (être, avoir, faire, aller aj.), zatímco čeština v odpovídajících situacích volí slovesa konkrétnějšího významu. Překladatel, který dbá na situační ekvivalenci překladu a ví, že francouzština postrádá slovesa s podrobnou sémantikou a výraznějšími stylistickými rozdíly (srov. Leonavičienė 2009:

A. LEONAVIČIENĖ. R. Gary Europietiško auklėjimo norminis vertimo ekvivalentiškumas

271

25–30), překladatel mohl být konkrétnější. Mnoho případů neobratného užití slovesa buvo (bylo) by bylo možné nahradit výrazy sklido, tvyrojo (šířilo se, vznášelo se) apod. (například Tai nebuvo teplo jen od ohně... (= Šiluma sklido nejen od ohně...). V citovaných i dalších příkladech překladu by takové úpravy zabránily stylistickému ochuzení textu, pomohly by ekvivalentně vystihnout autorův styl i popisované situace a odpovídaly by normativní ekvivalenci překladu.

ZÁVĚRY

Ačkoli jazyk uměleckého stylu není normován, neměli bychom odmítat princip normativní ekvivalence překladu uměleckého textu. Lze jej chápat volněji než u textů administrativního či odborného stylu a považovat jej za věrnost individuálnímu jazykovému stylu autora, za odpovědné užívání prostředků cílového jazyka k vyjádření významu a smyslu textu.

Výsledky výzkumu překladu ukazují, že český překlad R. Garyho Europietiško auklėjimo (Evropská výchova) nelze považovat za normativně ekvivalentní původnímu textu. Zjištěné lexikální, morfologické, syntaktické a stylistické chyby nejsou motivovány ani stylisticky, ani jinak, neboť na příslušných místech originálu ani v kontextu se nevyskytují chyby ve francouzském jazykovém systému či stylu, které by způsobil autor. Chyby v cílovém jazyce tedy nevznikly kvůli textu originálu.

Ze všech chyb v cílovém jazyce jsou nejčastější chyby lexikální (40%) a chyby gramatického systému (37%). Nejenže kvůli nim dochází k nevhodnému vyjádření, ale zkreslují také obsah: chyby ve vyjadřování mění význam věty a vedou ke vzniku dvojznačností. Při převodu původního textu se jeho obsah mění v důsledku výrazových prostředků cílového jazyka okopírovaných z originálního jazyka. Takové změny obsahu vyplývající z roviny vyjádření nepředpokládá žádná teorie ani metodologie překladu. Při překladu individuálního autorského stylu musí být pro překladatele nejdůležitější sémantická spojení komponentů, a proto je možné měnit určité významy pouze z pragmatických, komunikačních či situačně kontextových důvodů nebo při kulturní adaptaci textu. Lexikální a gramatické chyby v cílovém jazyce ukazují, že překladatel nepřihlíží k rozdílné povaze nominace ve francouzštině a litevštině.

Výsledky výzkumu umožňují tvrdit, že původní text je ve srovnání s překladem plynulejší a z hlediska jazykových prostředků stylisticky propracovanější. Lze vyvodit závěr, že chyby v cílovém jazyce při překladu uměleckého textu brání estetické komunikaci a nedovolují textu plnit jeho nejdůležitější funkci.

Překlad uměleckého díla je kulturním činem, budováním světové knihovny překladů a příležitostí rozšiřovat stylistické možnosti cílového jazyka, avšak

272

KALBOS KULTŪRA | 83

jazykové a stylistické chyby v litevském překladu tohoto díla R. Garyho částečně znemožňují jeho ekvivalentní porozumění a odpovídající přijetí v novém komunikačním prostředí – litevské kultuře.

ŠALTINIAI

Gary R. 1956: Éducation européenne, Paris: Gallimard.

Gary R. 2001: Europietiškas auklėjimas. Vertė A. Krančiukas, Kaunas: Vada.

LITERATŪRA

Baker M. 1993: Corpus linguistics and translation studies: Implications and applications. – M. Baker, G. Francis and E. Tognini-Bonelli. Text and Technology: In honor of John Sinclair, Amsterdam: John Benjamin, 17–45.

Baker M. 1999: The Role of Corpora in Investigating the Linguistic Behavior of Professional Translators. – International Journal of Corpus Linguistics 4 (2), 281–298.

Calvet L. J. 1994: L’argot, Paris: Presses Universitaires de France.

Eco U. 2003: Dire quasi la stessa cosa: esperienze di traduzione, Milano: Bompiani.

Klioštorait ytė R., Mažeikaitė I. 2009: Apie grožinio teksto vertimo kokybę. A. Baricco romano „Šilkas“ vertimas į lietuvių kalbą. – Vertimo studijos 2, 104–116.

Koller W. 2001: Einführung in die Übersetzungswissenschaft. 6. Auflage, Wiebelheim: Quelle und Meyer.

Leonavičienė A. 2007: Publicistinio ir šnekamojo stiliaus sandūra dabartinėje spaudoje. – Kalbos kultūra 80, 85–96.

Leonavičienė A. 2009: Lietuvių kalbos stilistiškai žymėtos leksikos semantika ir vertimas į prancūzų kalbą. – Kalbų studijos / Studies about languages 15, 25–30.

Leonavičienė A. 2010: Vertimo atodangos: teorija ir praktika (prancūzų–lietuvių kalba), Kaunas: Technologija.

Mickūnas A., Steward D. 1994: Fenomenologinė filosofija, Vilnius: Baltos lankos.

Miliūnaitė R. 2006: Būrimas ramune: pateisinama – nepateisinama... – Apie kalbą ir mus, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 124–132.

Naida E. 1989: Vertimo mokslas. – Atodangos, Vilnius: Periodika, 215–234.

Osimo B. 2004: Traduzione e qualità: la valutazione in ambito accademico e professionale, Milano: Hoepli.

Pupkis A. 2005: Kalbos kultūros studijos, Vilnius: Gimtasis žodis.

A. LEONAVIČIENĖ. R. Gary Europietiško auklėjimo norminis vertimo ekvivalentiškumas

273

Žilinskienė V. 2005: Vardažodžių, įvardžių ir jų gramatinių formų vartojimas lietuvių kalbos stiliuose. – Lituanistica 64 (4), 28–44.

Župerka K. 2001: Stilistika, Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla.

Gauta 2010 11 03

TEXT NORMATIVE TRANSLATION EQUIVALENCE OF R. GARY’S ÉDUCATION EUROPÉENNE

Summary

Translation theories often bring up the issue of translation quality – the equivalence of the text to the original. One type of text equivalence is text normative translation equivalence, which permits a judgement about the quality of the translation in the target language.

This article offers a theoretical discussion of the relationship between normative equivalence and the overall equivalence of a translation followed by an examination of the normative equivalence of the Lithuanian language translation of R. Gary’s work, Éducation européenne. The analysis based on the data from the material under examination allows to evaluate the concept of literary normative translation equivalence more accurately, to highlight the actual use of language norms and to consider the importance of the style of an individual author when selecting literary means in the target language.

A quantitative and linguistic examination of the target language text has revealed numerous translation errors in lexicon, morphology, syntax and style. The results of the analysis of the translation suggest that there are deficiencies in aesthetic communication and application of translation methodology arising from the failure to take into account differences in the French and Lithuanian nominative and the nature of the grammatical systems. The performed examination, which was based on empirical data, casts doubts on the equivalence of Europietiškas auklėjimas to the original text (Éducation européenne) and raises the question of whether this translation could be publicly presented as a good example.

AURELIJA LEONAVIČIENĖ

Kauno technologijos institutas Gedimino g. 43, LT-44240 Kaunas [email protected]

Vytauto Didžiojo universitetas Donelaičio g. 52, LT-44244 Kaunas [email protected]

274

KALBOS KULTŪRA | 83