VILIJA SAKALAUSKIENĖ

Institut litevského jazyka

LEXIKOGRAFICKÁ ČINNOST JONA JABLONSKÉHO

Zásluhy Jona Jablonského v oblasti vytváření spisovného litevského jazyka a jeho kodifikační práce jsou nezpochybnitelné a nesporné. Ve všech oblastech – pravopisu, fonetice, morfologii, syntaxi i lexiku – dosáhl velmi významných výsledků: stanovil pravopisná pravidla, jazykové normy navrhoval na základě živého jazyka lidí a tvořil nová slova, která se používají dodnes.

Jubileum 150. výročí narození podnítilo k tomu, abychom znovu prošli dílo Jona Jablonského, některé jeho aspekty zhodnotili nově, z pohledu lexikografa, a věnovali pozornost dosud málo zkoumanému odkazu v této oblasti. O jednotlivých jeho lexikografických pracích se již psalo, zmínky o kartotéce slovníku lze nalézt tu a tam. Práce v této oblasti podrobněji shrnul Antanas Lyberis (viz Lyberis 1982: 16–20). Naše slovníčky jakožto významnou lexikografickou práci pojednal Stasys Keinys (1990: 14–19). Lexikografický odkaz J. Jablonského dosud nebyl důkladně zhodnocen, cílem tohoto článku je tedy podat přehled jazykovědcových prací souvisejících s lexikografií. Článek neusiluje o podrobnou analýzu lexikografické činnosti J. Jablonského; spíše má být počátkem výzkumů tohoto druhu.

REDAKCE LITEVSKO-POLSKÉHO SLOVNÍKU ANTANASE JUŠKY¹

První kroky v lexikografické práci učinil J. Jablonskis při redigování litevsko-polského slovníku Antanase Jušky², který připravovalo ruské minis-

¹ Литовский словарь А. Юшкевича съ толкованіемъ словъ на русскомъ и польскомъ языкахъ. Томъ I, вып. 1, СПб, 1897; вып. 2, СПб, 1904; вып. 3, Петроградъ, 1922.

² Antano Juškos (1819–1880) lietuvių–lenkų kalbų žodynas pradėtas rašyti apie 1860 metus ir vėliau daugelio redaguotas, pildytas, taisytas. Galutinėje redakcijoje žodžiai buvo verčiami į rusų kalbą. Apie šio žodyno redagavimą yra rašiusi Birutė Tolutienė savo disertacijoje (Tolutienė 1961: 110–273). I tomo antra dalis (E–J raidės), kurią redagavo J. Jablonskis, buvo išspausdinta 1904 m. (Palionis 1995: 194–195).

44

KALBOS KULTŪRA | 83

… akademie. Na začátku roku 1897 pozval Alexej Šachmatov J. Jablonského jako redaktora. Lingvistu zajímalo, jak se Akademie věd postaví k opravám výkladů významů, které bylo možné provést pouze přímým ověřováním veškerého materiálu v nářečích. Poté, co strávil dvě léta v Litvě, J. Jablonskis zkontroloval rukopisy písmen E, G, I, J (viz Tolutienė 1961: 237, 238). „Když se J. Jablonskis seznámil s rukopisy slovníku A. Jušky, všiml si mnoha jeho nedostatků: dlouhé a krátké samohlásky se nerozlišovaly všude, nářeční podoby byly uváděny nejednotně, přízvukování bylo nevyhovující, intonace se nerozlišovaly, chyběla přesnější vysvětlení významů slov atd.“ (Lyberis 1982: 17). J. Jablonskis vypracoval plán redakční úpravy slovníku, podle něhož se měl charakter slovníku značně změnit.

Když A. Juška zapisoval výpověď nebo frázi z úst lidí, uhlazoval je a doplňoval ve snaze učinit je správnějšími a literárnějšími, a tím zcela měnil mnohé jejich vlastnosti. V závěrečném slově³ druhé části prvního svazku slovníku z roku 1904 na to J. Jablonskis upozornil a varoval čtenáře, že „...při používání tohoto slovníku jako materiálu k popisu syntaktických a stylistických rysů jazyka je podle mého názoru třeba být velmi opatrný. Je možné, že můj názor v tomto ohledu na materiál shromážděný A. Juškou nesdílejí odborníci na syntaxi a obecně na strukturu jazyka litevského lidu. Ať tak či onak, zdá se mi nepochybné, že v lidovém jazykovém slovníku je značný subjektivní prvek, a to i v případech, kdy by údaje ve slovníku mohly sloužit jako materiál ke studiu syntaktických rysů litevštiny.“ (Piročkinas, ed., 1991: 116).

Ve slovníku bylo mnoho neznámých slov, jejichž autenticita se jevila jako velmi pochybná. J. Jablonskis se proto pustil do ověřování těchto slov v terénu⁴. V létě roku 1897 navštívil Veliuonu⁵, Vilkiji, Jurbarkas a další místa, kde ověřoval a objasňoval slova zaznamenaná A. Juškou. Následující léto pobýval v Kaltnėnai, Šiluva, Betygala a Alsėdžiai⁶.

³ Литовскій словарь А. Юшкевича съ толкованіемъ словъ на русскомъ и польскомъ языкахъ. Вып. второй, Санктпетербургъ, 1904, I–LIX. (Dále se tento slovník v textu označuje zkratkou LS.)

⁴ Později se také K. Būga při redakční úpravě písmen K–L obával, že slovník obsahuje mnoho zcela neslýchaných slov, a vydal se je ověřovat do Žemaitije (Vosyltytė 1956: 93–94).

⁵ Z cesty z roku 1897 se dochovalo pět zápisníků. Z příkladů v nich zaznamenaných je patrné, že J. Jablonskis navštívil také Žagarė, možná Subačius a Raseiniai, ale nejvíce pobýval v Plokščiai, Veliuona, Vilkija a Jurbarkas (Piročkinas 1977: 139).

⁶ V Alsėdžiai byl největším pomocníkem a poskytovatelem údajů místní rolník Feliksas K. Būbelė (Piročkinas 1977: 200).

V. SAKALAUSKIENĖ. Jono Jablonskio leksikografinė veikla

45

Při ověřování slov v těchto místech zapsal J. Jablonskis dalších asi 2000 slov, která v rukopisu A. Jušky nebyla. Lingvista mnoho slov zaznamenaných A. Juškou v živém jazyce nenašel (taková slova ve svém redigovaném textu označoval na konci dlouhou pomlčkou). Mezi nimi se nachází řada neznámých a neslýchaných slov: grūlis⁷ „černodělník; prostý dělník“ (LS 478), įdėtas „naděje“: Aš turiù visą įdėtą ant tàvęs (LS 507), įłogas „návyk; vášeň“: Įłogas, kurs įsiłoge būdą (?) (LS 524), ilgioti „žebrat“ (LS 523), įkitas „dveřní příčka“ (LS 517): Įkitai į dùris įkryžiáuoti a další, která nejsou v kartotéce rozsáhlého Litevského slovníku, shromažďované téměř sto let. Některá slova A. Jušky, která J. Jablonskis označil za neznámá, se však dnes užívají i ve spisovném jazyce: įnoringas, –a „svéhlavý, rozmarný“ (v LKŽ doloženo z písemných pramenů a tisku), įraijis „věc spolknutá rybou“ (DLKŽ), irštvò „zimní brloh medvěda, doupě“ (DLKŽ) (viz Lyberis 1982: 17).

Redigováním slovníku A. Jušky se lingvista mohl lépe seznámit s živým jazykem a jeho nářečími. Shromáždil velké množství materiálu pro výzkum litevského psaného jazyka. Spolupráce s ruskými vědci F. Fortunatovem, A. Šachmatovem, J. Baudouinem de Courtenayem, F. Koršem a dalšími mu pomohla lépe porozumět teorii i praxi redakční úpravy slovníků.

KARTOTÉKA JONA JABLONSKÉHO A LITEVSKÝ SLOVNÍK

Zvláštní vztah J. Jablonského k Litevskému slovníku. Kazimieras Būga v roce 1921 v „Zprávě redaktora Litevského slovníku“ napsal: „Redakce slovníku již obdržela od našeho jazykovědce Jona Jablonského několik krabic slov, z nichž se nyní pořizují opisy (bude to 25–30 tisíc kartiček)“ (Būga 1959: 380). J. Jablonskis tedy už tehdy shromáždil velké množství slov. Z jeho kartotéky si K. Būga opsal přibližně 10 tisíc lístků, které později vstoupily do fondů velkého slovníku.

O kartotéce J. Jablonského se objevilo jen málo zmínek. A. Lyberis se o ní zmínil ve svém článku, avšak ne zcela přesně. Uvedl, že „v ústřední knihovně Akademie věd SSSR zůstalo 10 krabic slovníkového materiálu shromážděného J. Jablonským, obsahujících více než 14 000 slov. Veškerý tento materiál byl opsán a zařazen do velkého „Litevského slovníku“

⁷ LKŽ grūlis „dělník“.

46

KALBOS KULTŪRA | 83

kartotekos fondus“ (Lyberis 1982: 18; tačiau jis nepatikslino, kad J. Jablonskio kartoteka yra Lietuvoje).

Existenci kartotéky a místo jejího uložení jasně uvádějí poznámky k prvnímu svazku spisů Juoza Balčikonise, kde se píše, že kartotéka Jona Jablonského je uložena v oddělení rukopisů Ústřední knihovny Akademie věd Litevské SSR (Balčikonis 1978: 396). Několik poznámek o dochované kartotéce přináší článek Aldona Pupkise, který pojednává o rukopisné pozůstalosti J. Jablonského (viz Pupkis 2010: 40). V současnosti se slovníková kartotéka J. Jablonského (více než 14 tisíc kartiček, přesně 14 455)⁸ stále uchovává v oddělení rukopisů Knihovny Wróblewských Litevské akademie věd.

Na kartičkách z kartotéky fondu J. Jablonského je vyznačen materiál pro Litevský slovník. Písmena A, B (1 210 lístků) se datují do konce 19. století (velikost kartiček je 7,5 × 12,5 cm). Je uvedeno, že slova pod ostatními písmeny byla zapsána ve 20. století. Rozměry kartiček se mírně liší: délka je 12,5 cm, u některých je šířka 7,7 a 7,8 nebo 8,0 cm; jsou také kartičky široké 11 cm a dlouhé 18 cm (takové jsou kartičky pod písmenem P)⁹.

J. Jablonskis zapisoval na kartičkách slova do hnízd. Například na lístku se slovem taisyti jsou uvedena slovesa s předponami įtaisyti, sutaisyti a podobně: Tas žmogus mane labai įtaisė (zapletl mě, unavil); įsitaisiau (bebylinėdamas); Jis mane sutaisė (oklamal mě) (Jokantas). Ką jis veikia? – knygas taiso (переплетает); v. apýtaisąs, knýgtais(is) (Skapiškis). Na témže lístku jsou vedle sloves zapsána také jména (viz obr. 1).

Jako heslová slova uváděl na kartičce u sloves infinitivní tvar a u jmen nominativ (u přídavných jmen jsou obvykle uvedeny oba rody, viz obr. 2); heslová slova i jejich tvary opatřil přízvukem. Zdaleka nejvíce údajů pochází z Alsėdžiai¹⁰.

Pozdější redakce Litevského slovníku pečlivě prohlédly spisy J. Jablonského a vypsaly z nich slova pro slovník; těch se nakonec shromáždilo přibližně 14 tisíc (viz Lyberis 1982: 19)¹¹. V kartotéce LKŽ jsou lístky s podobnými záznamy.

⁸ Nabízí se otázka, proč je v současné kartotéce J. Jablonského pouze 14,5 tisíce kartiček, pokud K. Būga obdržel 25–30 tisíc kartiček a přepsal je. Kartičky, které nebyly přepsány do kartotéky LKŽ, se do ní dostat nemohly, protože mají jiné rozměry.

⁹ Rozměry kartiček pod ostatními písmeny (v cm) jsou: D, E – 8,0 × 12,5; G – 8,0 × 12,5; K – 7,5 × 12,5; L, M – 7,5 × 12,5; N, O, P – 7,7 × 12,5; P – 11,0 × 18,0; R, Š, T – 8,0 × 12,5; S – 7,8 × 12,5; U, V, Ž – 7,5 × 12,5.

¹⁰ V oddělení rukopisů Knihovny Wróblewských Litevské akademie věd jsou uloženy také zápisky z expedice do Alsėdžiai. Na obálku první knížky J. Jablonskis napsal: „Na cestu 1902. Do Alsėdžiai, v únoru.“ (Piročkinas 1977: 200).

¹¹ Zde se nemíní těch 14 tisíc lístků, o nichž byla řeč výše.

V. SAKALAUSKIENĖ. Jono Jablonskio leksikografinė veikla

47

OBR. 1. Kartička slova taisýti

OBR. 2. Kartička slova talpùs

OBR. 3. Kartička slova tálžyti

OBR. 4. Kartička slova taisýdinti

Příklady kartotéčních lístků Jona Jablonského uložených v oddělení rukopisů knihovny Vrublevských Litevské akademie věd.

48

KALBOS KULTŪRA | 83

OBR. 5. Kartotéční lístek LKŽ

Jazykovědec vypisoval slova také z nejrůznějších textů, například: sloveso taksénti je zapsáno z neuvedených textů – Širdis pradeda labiau taksenti¹², věta Jį ož plaukus so lazdo aptalžė (DB 139) je na lístku ke slovesu tályžyti (viz obr. 3) vypsána ze spisu Simona Daukantase Būdo senovės lietuvių, kalnėnų ir žemaičių s odkazem na stránku. Věta z LKŽ Ėmęs pritaisydines laivą visokių gėrybių ir išvažiuojavo į svečią šalį (s poznámkou S. Dauk.) je u slova pritaisydinti, avšak zůstalo zcela neznámé, že jde o větu opsanou z kartotéky J. Jablonského (viz obr. 4 a 5). V LKŽ se dodržovala zásada, že při uvádění vět z psaného jazyka se ověřuje originál a dokladové věty se citují podle něj. Kartotéční lístek LKŽ proto obsahuje více informací, než je patrné z textu slovníku.

Lístky zapsané J. Jablonským ukazují, že jeho kartotéka se začala budovat na konci 19. století, zatímco kartotéka slovníku K. Būgy začala vznikat na počátku 20. století.¹³ J. Jablonskis byl vždy přesvědčen, že je zapotřebí slovník živého litevského jazyka. O prvním sešitu Lietuvių kalbos žodyno připraveném K. Būgou, který vyšel kolem roku 1924, napsal, že jde o „velmi neobyčejný“ slovník vlastního jazyka, jaký v té době pro potřeby společnosti nevydávají ani Lotyši, ani Poláci, ani Rusové. Ve slovníku jsou uvedena všechna slova, která se dosud užívají v písemném i mluveném jazyce. Společnost, která od profesora K. Būgy očekávala pouze slovník spisovného jazyka, nyní ve slovníku nalezne „mnoho rozmanitého materiálu vhodného a potřebného ke zkoumání etymologie, dějin a nářečí našeho jazyka“.

¹² Tato věta je v hesle LKŽ ke slovu taksenti opatřena poznámkou J. Jabl.

¹³ Za počátek kartotéky slovníku K. Būgy se považuje rok 1902 (Vosyl yte 1956: 85), kdy jazykovědec začal zapisovat slova na kartičky (Vitkauskas 2002: 8).

V. SAKALAUSKIENĖ. Jono Jablonskio leksikografinė veikla

49

(JR 1935: 294–296). A vzápětí litoval, že „daný slovník je určen především těm lidem, kteří již dobře ovládají základní jazyk písemností a mohou se v něm náležitě orientovat pro vlastní potřeby, mají-li před sebou zdravý i nezdravý jazykový materiál pro jazykovědu“ (tamtéž, 296).

NÁŠ SLOVNÍČEK

Ještě při redigování A. Juškova slovníku se J. Jablonskis rozhodl napsat vlastní slovník. Po celou dobu shromažďoval slova z živého jazyka i písemností a vytvořil rozsáhlou kartotéku, slovník však nevydal. Jen malá část těchto slov byla zařazena do útlého Našeho slovníčku¹⁴, vydaného roku 1918 ve Voroněži. Slovníček obsahoval více než 1 500 slov spisovného jazyka s výklady významů v litevštině a překlady do ruštiny. Všechna slova byla opatřena přízvukem (viz také Piročkinas 1978: 134–136). Ve slovníčku byla slova, která se neužívala ve všech nářečích a jimž žáci při četbě jím připravené Školy chudoby nemuseli rozumět, avšak více než polovina slov se v Škole chudoby nevyskytovala. Cíl slovníčku byl čistě praktický – pomoci žákům číst litevské učebnice a rozumět jim. Proto „se do slovníčku dostala především nářeční slova a neologismy, jejichž užívání ve spisovném jazyce jazykovědec doporučoval“ (Gedrimas 2001: 40). Podle J. Balčikonise „to budou všemožná slova, která inteligent potřebuje nejvíce, s příklady a pokyny, jak je máme užívat; zejména mnoho školských termínů. Pokud je známo, mnohá z těchto slov byla převzata z jeho vlastního slovníku, který po dlouhou dobu shromažďoval a který je dosud v rukopise“ (Balčikonis 1978: 44–45).

Přesto je těžké říci, o jakém slovníku zde J. Balčikonis psal. Tuto zmínku o existujícím rukopisném slovníku lze spojovat s usnesením Lidového komisariátu osvěty¹⁵, v němž je J. Jablonskis charakterizován a hodnocen jako lexikolog. Podle A. Piročkinase „[...] z toho vyplývá, že ve Voroněži skutečně zamýšlel, nebo dokonce začal připravovat slovník litevského jazyka. Pravděpodobně nešlo o pokračování Juškova slovníku, o jehož hodnotě Jablonskis pochyboval již koncem 19. století. Tím spíše, že Juškův rukopis mu tehdy nebyl dostupný“ (Piročkinas 1978: 136). Slovníček se mohl rozrůst ve slovník litevského spisovného—

¹⁴ Náš slovníček. Příloha ke „Škole chudoby“. Shromáždil Rygiškių Jonas. „Litevská tiskárna“, Voroněž, 1918, 64 s.

¹⁵ Existují doklady, že roku 1919 pověřil Komisariát osvěty J. Jablonskise sestavením takového slovníku (viz Vosylytė 1955).

50

KALBOS KULTŪRA | 83

spisovného jazyka. Při zvažování této myšlenky lze předpokládat, že J. Jablonskis mohl díky rozsáhlé kartotéce a zkušenostem s lexikografickou prací takový slovník psát – tím spíše, že se opakovaně zmiňuje i jeho přání napsat slovník vlastní.

Účel slovníčku vedl k tomu, že se v něm objevilo nemálo odborné slovní zásoby z různých vědních oborů. J. Jablonskis se na základě zákonitostí lidového jazyka podílel také na tvorbě slov potřebných pro spisovný jazyk. Slovníček obsahuje nově utvořená slova, například: kurinýs¹⁶ (s. 62) místo užívaného tverinys, kūryba – místo tveryba, papėdininkai (s. 63) „ten, kdo žije (žil, bude žít) po někom“ – místo potomki; vaizdakalýs (s. 54) „tvůrce soch“ – místo skulptorius; vaizdarašýs (s. 54) „malíř“, vaizdáraštis (s. 54) „malba“ a další.

Kromě toho je zde uvedeno mnoho matematických termínů: atėminỹs, atimtìs, dalìklis, dalinỹs, dalýba, dalmuõ, daugìklis, dauginỹs, daugýba, ieškinỹs, álgebros reiškinỹs, sándauga, skaičius, trùpmenos skaitiklis, skaitmuõ, túkstantas, tūkstantìs, vardiklis; zeměpisných termínů: atšiauris „oblast ledu“, atógrąža „obratník“ (Raka a Kozoroha), atóslūgis, aukštumà, dienóvidinis, ledýnas, sausumà, sąsiauris, seklumà, speigìratis, žiemiai; botanických: epùšė, ėpušė, bálteglė, drebulė, garšvà, gluosnis, kadagýs, kadugýs, mėldas, žibùtė, žibuõklė; zoologických: brìedis, drugỹs, erškėtas, gañdras, garnỹs, gegužė, gluõdinas, kirstūkas, lokỹs, mėkšras, pelėnas, raganošis; chemických: anglìrūkštė, anglis, angliès deginỹs, deguonìs, gesuonìs, grýnanglis, nedeguonìs, skaištvaris, vandenilis, vandenýkštis a další (podrobněji o termínech ve slovníčku viz Gedrimas 2001: 41–45).

Ve slovníčku je několik slov označených zkratkou žem. (zeměpisné): krýtis, krýtė, krytėlė a grýtis, grytėlė „podběrák, naběračka na lovení ryb“, Jeŕgutalis, Jeŕguts „Bůhvíček“, papū́rti (Várnos papūrusios padirviais soyruoja).

Kromě Našeho slovníčku a čítanek pro Školu chudoby J. Jablonskis během svého pobytu ve Voroněži intenzivně vytvářel s matematiky¹⁷ základní termíny z různých vědních oborů. Když se matematici rozhodli vytvořit matematickou terminologii, J. Jablonskis jim ochotně nabídl pomoc (Žemaitis 1966: 195). Jazykovědec vyhradil dobu, kdy se u něj mohli scházet odborníci a konzultovat otázky tvorby terminologie.

Náš slovníček je důležitý nejen jako zdroj nových termínů, ale také jako první normativní slovník spisovného jazyka vůbec (viz Keinys 1990: 15).

¹⁶ Pravopis v Našem slovníčku.

¹⁷ V té době působili ve školách pro litevské válečné uprchlíky P. Mašiotas, M. Šikšnys a Z. Žemaitis. Pořádali schůze, na nichž se projednávaly matematické termíny. Na těchto schůzích bylo navrženo také několik litevských chemických termínů, které se dostaly do Našeho slovníčku. Některé z nich se brzy ujaly v učebnicích i ve spisovném jazyce (Gedrimas 2001: 40).

V. SAKALAUSKIENĖ. Jono Jablonskio leksikografinė veikla

51

RECENZOVÁNÍ SLOVNÍKŮ

J. Jablonskis se zajímal o všechny slovníky vydávané v té době a mnohé z nich recenzoval. Lingvista podrobně rozebral¹⁸ a pojednal o Lietuviškai–latviškai–lenkiškai–rusišką žodyną kněze Mykolase Miežinise, vydaný roku 1894 v Tylži. Recenzent si povšiml, že se do něj nedostala slova zahrnutá do slovníků F. Kuršaitise a G. H. F. Nesselmanna; kromě toho v něm chyběly údaje z děl M. Daukši, M. Valančiuse a S. Daukantase, dále v něm nebyly litevské písně, pohádky, přísloví a hádanky shromážděné v Kaunaské gubernii a již vydané, ani slova zaznamenaná v Kaunaské gubernii a zveřejněná v publikaci Mitteilungen der litauischen litterarischen Gesellschaft, v jednotlivých výzkumech ani v litevském katechismu M. Daukši vydaném E. Volterem. J. Jablonskis vytýká autorovi slovníku, že špatně ovládá litevštinu, lotyštinu, polštinu a ruštinu (Piročkinas, ed., 1991: 87–88). Tyto okolnosti také určily kvalitu slovníku. Podle J. Jablonského se do slovníku dostalo 15 tisíc slov, mezi nimi však mnoho tvarů téhož slova, které bylo třeba vypustit, například: příčestí vedle základních slovesných tvarů, množné tvary vedle jednotného čísla, jmenné tvary přídavných jmen vedle krátkých, tvary středního rodu a příslovce, stupňované tvary přídavných jmen a příslovcí vedle základních.

M. Miežinis si navíc sám vymýšlel slova (ašaruvė, beržyninis, beržotinis, brolieninis, eglyninis, gyvuskrosena, granžalas), která se v živé litevštině nepoužívají. Do tohoto slovníku se zbytečně dostala lotyšská slova (skabas, apgerbs, pret). „Tak či onak lze například soudit, když ve slovníku nenajdeme taková slova jako darbštus, grožis, kelmuotas, kvailas, lokys, purus, pustyti (dalgi), anebo když ve slovníku najdeme příčestní tvary apkrikštytas, pasigėręs a vedle nich nejsou tvary apkrikštyti, pasigerti. Je jasné, že zde sehrála velkou roli nedbalost autora, který se pustil do práce, jež mu nepříslušela.“ (Piročkinas, ed., 1991: 89–90).

O překladu litevských slov J. Jablonskis říkal, že „se tu někdy dějí přímo kuriozity: ruský překlad se neshoduje s polským a polský odporuje lotyšskému“ (tamtéž, 90). O něco lépe přeložená do lotyštiny a polštiny tato slova získala významy, které se neshodovaly s ruštinou. Recenzentovi nevyhovoval ani pravopis litevských slov. Autorovi „jednoduše chybí jazykový cit a směšuje různá litevská nářečí“ (tamtéž, 93). Litevská slova nejsou nikde opatřena přízvukem.

V recenzi byly vyzdviženy také přednosti práce: 1) ve slovníku jsou litevská slova, která se v jiných slovnících nevyskytují; 2) je v něm mnoho hádanek, přísloví a

¹⁸ Recenzija išspausdinta žurnale Живая старина, 1896, вып. II, 249–254.

52

KALBOS KULTŪRA | 83

různých výroků skutečných lidí. Lingvista však zdůrazňuje, že slovník nesplňuje nejdůležitější požadavky (viz Piročkinas, ed., 1991: 94).

Při recenzování slovníku M. Miežinise J. Jablonskis předložil zásady slovníku potřebného veřejnosti. Psal, že slovník je určen lidem, kteří ovládají polsky, rusky nebo lotyšsky a chtěli by se ještě naučit litevsky, případně Litevcům, kteří by se chtěli naučit lotyšsky, polsky a rusky. Sestavit takový slovník je nelehký úkol. Sestavovatel slovníku by měl nejprve sám znát živý jazyk našeho lidu, a to nikoli z jediného nářečí, nýbrž z různých míst Litvy; za druhé by měl takový člověk přečíst množství litevských textů a vybrat z nich vše, co je pro jeho slovník cenné; za třetí by měl budoucí autor slovníku využít také materiál, který se nachází v jiných litevských slovnících a vůbec v písemnostech. Autor litevského slovníku musí dobře znát všechna slova z písní, pohádek a hádanek. Kdyby byly splněny všechny tyto podmínky, slovník litevského jazyka by byl skutečně velmi užitečný (JR 1934: 44).

J. Jablonskis recenzoval¹⁹ Lietuvių ir rusų kalbų žodyną Jurgise Šlapelise (1921). Lingvista ocenil, že se spolu s litevskými slovy uváděly i jazykové příklady, velmi ho však zklamalo, že jich bylo málo: „na prvních třech stranách slovníku je takovými příklady doloženo pouze pět slov [...]. Asi se nemýlím, když řeknu, že z 50 slov je jen jedno uvedeno s jazykovým příkladem nebo příklady“ (JR 1935: 272). Pochybný byl také překlad některých slov. Protože autor slovníku pocházel z Aukštaitije, někdy slova správně neoznačil přízvukem: „Přízvukování ve slovníku je, obecně řečeno, poněkud nemocné.“ (JR 1935: 274).

Lingvista chápal, jak obtížné je shromáždit slova pro slovník. Proto mu odpouštěl, že některá z nich nenašel. Pochyboval však, zda do slovníku patří vzácná, téměř nepoužívaná slova, a zdůrazňoval, že slovník J. Šlapelise nemá jasný plán ani předmluvu, bez níž není zcela zřejmé, za jakým účelem se slovník vlastně píše. Kromě toho litoval, že se autor slovníku neporadil s lidmi, kteří se v otázkách slovníku vyznají (JR 1935: 274). Podle J. Jablonského je slovník litevského jazyka velmi žádanou věcí, a proto se i tento slovník bude používat k různým účelům.

Když roku 1926 vyšel Lietuvių rašomosios kalbos žodynui (NdŽ), J. Jablonskis se jej ihned ujal hodnocení²⁰. Lingvista v tomto slovníku vyzdvihl zejména označování přízvuku slov. Od slovníku J. Šlapelise se lišil tím, že autoři

¹⁹ Recenze vyšla roku 1922 v časopise Švietimo darbe, č. 1, 2.

²⁰ Recenze vyšla roku 1926 rovněž v časopise Švietimo darbe, č. 10, 1183–1190.

V. SAKALAUSKIENĖ. Jono Jablonskio leksikografinė veikla

53

vartojo tų dienų rašomąją kalbą (JR 1936: 100). J. Jablonskis iškėlė nevienodo žodžių pateikimo, reikšmių aiškinimo, žodžių vertimo problemas, neteiktinų rašomajai kalbai žodžių įtraukimą į žodyno tekstą, iliustracinių pavyzdžių stoką. Kirčiai, pasak kalbininko, žymėti gana taisyklingai, tik vietomis ne visai gerai sukirčiuota.

Při pojednání o uvádění slovesných podstatných jmen s příponou -imas / -ymas J. Jablonskis upozornil na chybějící podstatná jména. Zvláště zdůraznil, že při uvádění zvratných a nezvratných sloves nebyla dodržována důslednost a že u mnoha slov chybějí ilustrační příklady, např.: ābaras, abarāuti, agnā, agnùs, -ì, akiplėšýbė aj. Kdyby byly ke slovům připojeny příklady, jejich význam by byl přeložen do němčiny jinak a čtenáři by byl srozumitelnější, např.: akėjimas (on jede při braní); aklùmas, alùdis (on je takový aludis – „pije hodně piva, rád pije pivo“) (JR 1936: 103). V recenzi byly velmi výstižně poukázány na chyby při překladu a výkladu významů.

ZÁVĚRY

1. Tvrzení Jona Jablonského jsou vždy podložena fakty: příklady živého jazyka a údaji z jiných slovníků. Jazykovědec sám nestihl napsat slovník, ale svou prací významně přispěl k přípravným pracím na slovníku litevského jazyka.

2. K napsání slovníku byl všestranně připraven. Dokládá to nejen pečlivě shromážděný materiál, ale také redakční práce na Juškasově slovníku a recenze vydaných slovníků, v nichž jsou kladeny požadavky na slovníky a jejich zpracovatele.

3. J. Jablonského kartotéka materiálu pro Slovník litevského jazyka byla dostatečná k napsání slovníku. Tuto kartotéku je třeba zpřístupnit ke studiu a analýze. Byla by velmi užitečná při doplňování a zpřesňování elektronického Slovníku litevského jazyka a pomohla by zodpovědět mnoho vyvstávajících otázek.

LITERATŪRA

Balčikonis J. 1978: Rygiškių Jonas. „Mūsų žodynėlis“. – Juozas Balčikonis. Rinktiniai raštai 1. Sud. Aldonas Pupkis, Vilnius: Mokslas, 44–45.

Būga K. 1959: Rinktiniai raštai 2. Sud. Zigmas Zinkevičius, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

DLKŽ 2006: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Vyr. red. S. Keinys. 3-ias elektroninis leid., Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

54

KALBOS KULTŪRA | 83

Gedიმas R. 2001: Gamtos mokslų terminai Rygiškių Jono „Mūsų žodynėlyje“. – Jono Jablonskio diena Šiauliuose. III knyga. Mokslinės konferencijos medžiaga, Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla, 39–48.

JR 1932: Jablonskio raštai 1. Red. J. Balčikonis, Kaunas: Švietimo ministerijos leidinys.

JR 1934: Jablonskio raštai 3. Red. J. Balčikonis, Kaunas: Švietimo ministerijos leidinys.

JR 1935: Jablonskio raštai 4. Red. J. Balčikonis, Kaunas: Švietimo ministerijos leidinys.

JR 1936: Jablonskio raštai 5. Red. J. Balčikonis, Kaunas: Švietimo ministerijos leidinys.

Keinys S. 1990: „Mūsų žodynėlio“ reikšmė. – Jono Jablonskio skaitymai. Mokslinės konferencijos medžiaga, Šiauliai: Šiaulių pedagoginis institutas, 14–19.

Lyberis A. 1982: J. Jablonskis leksikografas. – Kalbos kultūra 42, 16–20. [Z. Šimėnaitė (sud.), Antanas Lyberis. Leksikografijos teorija ir praktika, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2009, 66–69.]

LKŽ 2005: Lietuvių kalbos žodynas 1–20. Red. kolegija: G. Naktinienė (vyr. redaktorė), J. Paulauskas, R. Petrokienė, V. Vitkauskas, J. Zabarskaitė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, elektroninis leidimas, www.lkz.lt

LS 1904: Литовскій словарь А. Юшкевича съ толкованіемъ словъ на русскомъ и польскомъ языкахъ. Томъ I, вып. 2, Санктпетербургъ.

NdŽ 1926: Lietuvių rašomosios kalbos žodynas. Lietuviškai–vokiška dalis. Sudarė M. Niedermann’as, A. Senn’as ir F. Brender’is. 1-asis sąsiuvinis, Heidelberg.

Palionis J. 1995: Lietuvių rašomosios kalbos istorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Piročkinas A. 1977: Prie bendrinės kalbos ištakų, Vilnius: Mokslas.

Piročkinas A. 1978: Jonas Jablonskis – bendrinės kalbos puoselėtojas, Vilnius: Mokslas.

Piročkinas A. (sud.) 1991: Jonas Jablonskis. Straipsniai ir laiškai, Vilnius: Mokslas.

Pupkis A. 2010: Lietuvių kalbos normintojai ir puoselėtojai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras.

Tolutienė B. 1961: A. Juška leksikografas. – Literatūra ir kalba 5, 87–377.

Vitkauskas V. 2002: Didysis akademinis mūsų Žodynas. – Dvidešimt „Lietuvių kalbos žodyno“ tomų, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Vosylýtė B. 1955: J. Jablonskis ir lietuvių literatūrinė kalba. – Tarybinis mokytojas, vasario 24. [K. Morkūnas, K. Vosylýtė (sud.), Bronė Vosylýtė. Kelias į didįjį žodyną, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2002, 44–46.]

V. SAKALAUSKIENĖ. Jono Jablonskio leksikografinė veikla

55

Vosyl ytė B. 1956: K. Būga žodynininkas. – Literatūra ir kalba 1, 84–113. [K. Morkūnas, K. Vosyl ytė (sud.), Bronė Vosylytė. Kelias į didįjį žodyną, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2002, 50–80.]

Žemaitis Z. 1966: Lietuviškos matematinės terminologijos istorijai. – Lietuvių kalbotyros klausimai 8, 195–201.

Gauta 2010 11 09

JONAS JABLONSKIS’ LEXICOGRAPHIC WORK

Summary

The 150^th anniversary of Jonas Jablonskis encourages to revisit some of his works and review them from a lexicographer’s perspective. The article discusses Jablonskis’ lexicographic heritage: editorship of dictionaries, collection of authentic language samples and lexicographic reviews.

His work in lexicography is primarily related to the editing of the Lithuanian-Polish dictionary by Antanas Juška. This work inspired him to start the compilation of his own dictionary. Jablonskis was constantly collecting words and samples of authentic language, both spoken and written, and he prepared material for 14,000 headwords of the future dictionary. Although its publication never became a reality during Jablonskis’ lifetime, the compilation of this material and Jablonskis’ contacts with K. Būga did contribute to the future dictionary of Lithuanian. Jablonskis collected much interesting data and even proposed many new Lithuanian words. Later editors of the dictionary used Jablonskis’ material for suitable examples.

J. Jablonskis closely followed the publication of Lithuanian dictionaries and reviewed them. In a review of Mykolas Miežinis’ dictionary, he outlined the principles of a general dictionary. He always gave preference to empirical data: examples of authentic language and data from published dictionaries. Although Jablonskis did not manage to compile a dictionary himself, his work did contribute to the Lithuanian lexicography.

VILIJA SAKAŁAUSKIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius

[email protected]

56

KALBOS KULTŪRA | 83