LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, I LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

PŘÍZVUK V SEVEROZÁPADNÍCH DŪNININKSKÝCH NÁŘEČÍCH

V. GRINAVECKIS

I. Druhy přízvuku

Oslabení nebo zánik přízvuku v koncovkách a jeho vznik na začátku slova nebo ve slabikách blíže začátku slova (např.: pagaléis ~ pagalais (Šakyna), lauku,ū ~ laukų (Laukuva), malū-nus ~ malūnus (Lyduokiai)), se v litevských nářečích obvykle nazývá stažením přízvuku. V severozápadních dūnininkských nářečích (švdt)¹ je přízvuk v určitých případech rovněž stažen z koncovky na začátek slova. Zde je důležité poznamenat, že v švdt, stejně jako v jiných žemaitských nářečích, v nichž dochází ke stažení přízvuku, není přízvuk soustředěn celý v jediné slabice, nýbrž je rozdělen mezi několik nebo všechny slabiky slova. Ve slovech švdt se staženým přízvukem jsou přízvučné všechny slabiky, např.: aš,ės ~ ašis, dárb,ū ~ darbų, lá-u.k,ọ ~ laukų, lėd,ū ~ ledų, blėz-d,į-n.g,ą ~ blezdingą, par,ėn,õ.n.t,ę ~ pareinanti. Z příkladů je patrné, že ty slabiky, které jsou přízvučné ve spisovném jazyce (lk), mají přízvuk i v nářečí. Tento přízvuk na konci slova, odpovídající přízvuku lk, lze nazvat starobylým, protože, jak uvidíme později, je starší než ostatní přízvuky téhož slova. Starobylým přízvukem se zde tedy rozumí takový přízvuk, jaký existoval před stažením přízvuku. Všechny ostatní přízvuky v uvedených příkladech obvykle nazýváme staženými, protože se nově objevily ve slabikách na začátku slova, a vypadají tak, jako by byly staženy z koncovky. Samotné termíny (starobylý a stažený přízvuk) tedy ukazují, že přízvuky ve slovech se staženým přízvukem mají různý původ. Ne všechny přízvuky v témže slově se vyslovují se stejnou hlasovou silou: některé se vyslovují slaběji, jiné silněji. Ve slovech, v nichž je přízvuk stažen, se první slabika vždy vyslovuje silněji než ostatní slabiky téhož slova, a proto má v tomto případě hlavní přízvuk. Protože tento hlavní přízvuk, jak již bylo řečeno, je

¹ Severozápadní dūnininkská nářečí (švdt) zaujímají jihovýchodní část středních žemaitských nářečí, kam patří okresy Šilalė a Varniai (kromě několika vesnic), severovýchodní části okresu Šilutė, jižní kout okresu Priekulė a jihovýchodní část okresu Rietavas, jakož i okolí Paėzeria a Košiů v okrese Skaudvilė. V rozích oblasti švdt leží tato sídla: Švėkšna, Pavandenė, Varsėdžiai, Ž. Naumiestis. Nejdůležitějším fonetickým rysem, který odlišuje švdt od ostatních dūnininkských nářečí, je absence afrikát (č, dž < tj, dj) na konci nepřízvučného slova před baltským ā, např.: jãute ~ jaučio, mė'dė ~ medžio, pã'tes ~ pačios, stã'tes ~ stačios, ale pãč,ūos ~ pačios.

109

stažený, bude se tedy nazývat hlavním staženým přízvukem. Ostatní přízvuky ve slovech se staženým přízvukem se vyslovují slaběji, a proto se obvykle nazývají vedlejšími. Ani vedlejší přízvuky však nejsou navzájem rovnocenné; například ve slově blėzd,ĩːng,ã ~ blezdingą je přízvuk poslední slabiky, jak již bylo uvedeno, starobylý, zatímco přízvuk předposlední slabiky je stažený. Kromě toho mají oba tyto vedlejší přízvuky (jak bude objasněno později) různou sílu, samohlásky se pod nimi různě prodlužují a mají odlišné intonace, proto je třeba je také zvlášť pojmenovat. Protože vedlejší přízvuk vzdálenější od konce slova je stažený, nejlépe se pro něj hodí termín vedlejší stažený přízvuk. Vedlejší přízvuk na konci slova je starobylý, nelze jej však nazvat vedlejším starobylým přízvukem, neboť ve starověku nebyl vedlejší. Nejlépe se pro něj hodí termín vedlejší koncový přízvuk, protože tento vedlejší přízvuk se vždy nachází na konci slova.

V švdt jsou také slova, v nichž je přízvuk na stejném místě jako v lk, např.: bùte ~ būti, pavàde ~ pavādė. Výše bylo řečeno, že přízvuk, který se místem shoduje s přízvukem lk, bude nazýván starobylým; protože je v tomto případě starobylý přízvuk zároveň hlavní, lze jej nazvat hlavním starobylým přízvukem. Ve slovech přízvučných hlavním starobylým přízvukem se za určitých okolností vyskytuje také vedlejší přízvuk, např.: dẽrb,ãu ~ dirbau, vỹr,ã ~ vyrai, vãl,ĩːte ~ valyti (valyti). Jak je v tomto případě patrné z příkladů, nový přízvuk se objevil nikoli v předpřízvučných, nýbrž v popřízvučných slabikách. Přízvuk v nářečí, který vznikl v popřízvučných slabikách, se vždy vyslovuje slaběji než hlavní starobylý přízvuk, a je proto vedlejší. Abychom jej odlišili od ostatních výše zmíněných vedlejších přízvuků, můžeme jej nazvat vedlejším přesunutým přízvukem, neboť jako by byl přesunut ze začátku slova do koncových slabik nebo do slabik blíže konci slova.

V švdt tedy existuje pět druhů přízvuku: dva hlavní přízvuky — hlavní stažený a hlavní starobylý — a tři vedlejší přízvuky — vedlejší stažený, vedlejší koncový a vedlejší přesunutý.

II. Původ a stáří přesunu přízvuku

1. Za příčinu přesunu přízvuku ze zakončení na začátek slova v dialektech severní litevštiny (včetně žemaitských) se nejčastěji považuje vliv jiných jazyků — lotyštiny nebo kurštiny a zemgalštiny². První názor se na první pohled zdá přitažlivý svou jednoduchostí, odporuje mu však skutečnost, že Litevci z kraje Zarasai, kteří žijí v sousedství Lotyšů, přízvuk nepřesouvají. Druhý názor má jeden poměrně pádný argument: oblast přesunu přízvuku v litevských dialektech se téměř kryje s územím kuršských a zemgalských kmenů, které žily na litevském území³. Žemaitští asimilovaní Kurši však sami odedávna neměli přízvuk na začátku slova⁴, a proto i když zde uznáme kuršský vliv, otázka zůstává nevyřešena: je ještě třeba dokázat, jaká příčina přiměla Kurše přesouvat přízvuk na začátek slova. Má se za to, že se takové přízvukování dostalo do kurštiny od

² Archívum Philologicum (toliau APh), 4, 33, Kaunas, 1933.

³ APh, 4, 33; Die Žemaitische Mundarten (toliau ŽM), 204, Kaunas, 1930.

⁴ J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 32, Rīgā, 1951.

110

ugrofinské větve — Livonců. Je možné, že Kurši předali Žemaitům přesun přízvuku na začátek slova, který zdědili od Livonců. Samotný proces přesunu přízvuku však probíhal postupně, podle určitých zákonitostí. Kuršský vliv zde můžeme považovat nanejvýš za první podnět ke vzniku tendence přesouvat přízvuk.

K. Jaunius se domnívá, že v litevských dialektech se přízvuk přesunul nezávisle na vlivu jiných jazyků. Uvažuje takto: „obvykle říkáme, že … přízvuk ‚přešel‘ nebo ‚byl přesunut‘ ze zakončení na kmenovou slabiku. Ve skutečnosti však přízvuk vůbec nikam neputuje a nikdy se nepřesouvá, nýbrž dochází pouze k tomuto procesu: v závislosti na oslabení starého hlavního přízvuku zesílí přízvuk předcházející slabiky, která má… stoupavou intonaci; ta při postupném zesilování nemění svou akustickou strukturu, a proto má sekundární, přesunutý (передневоричное) přízvuk vždy cirkumflexovou intonaci. Postupné slábnutí starého hlavního přízvuku a zesilování sekundárního dokazuje skutečnost, že pokud starý přízvuk spočívá na dlouhé samohlásce, pak po vzniku hlavního, sekundárního (přízvuku) v předcházející slabice v nářečí Darbėnů neklesá na úroveň slabě přízvučných slabik, nýbrž si zachovává část své dřívější hodnoty a stává se přízvukem sekundárním: srov. např. darbėnské gė.i.sm,iė, žmūon,ūos⁵.“

K. Jaunius ve své teorii dokazuje, že přízvuk byl přesunut ze zakončení na začátek slova postupně, přičemž zpočátku zůstávala část přízvuku na původním místě, na konci slova. Tvrzení K. Jaunia potvrzuje mnoho litevských dialektů, které přízvuk přesouvají. Především si téměř všechna žemaitská nářečí, v nichž se přízvuk přesouvá (kromě některých míst u lotyšských hranic: Akmenė, Vegeriai, Klykholai), dodnes zachovala část přízvuku na konci slova. Západní Aukštaité, kteří žijí v sousedství Žemaitů a také přesouvají přízvuk, rovněž stále zachovávají část přízvuku na konci slova, např.: dienà ~ dienà (Krakės), šàka ~ šakà, vàikai ~ vaikai (Šiauliai). Tyto skutečnosti jasně ukazují, že posun přízvuku ze zakončení na začátek slova v uvedených dialektech ještě neskončil.

Teorie přesunu přízvuku K. Jaunia se stává zcela věrohodnou, spojíme-li přesun přízvuku se zkracováním akutových zakončení.

Prof. J. Endzelīns se o této úvaze K. Jaunia vyjádřil takto: „Jaunius dokazoval, že takový přízvuk na první slabice může vzniknout zcela nezávisle na cizích vlivech.“ Prof. J. Endzelīns k tomu za sebe ještě dodává: „To (přízvuk) mohlo v praslotyštině vzniknout zcela spontánně, a tak byl přízvuk nejprve přesunut — právě jako v některých litevských dialektech — z krátkých koncových slabik dvojslabičných a víceslabičných oxytonů na první slabiku; později mohl být přízvuk na první slabice zobecněn pod vlivem cizích jazyků“⁶.

Teorii přesunu přízvuku Jaunia a Endzelīnse lze stručně formulovat takto: a) nejprve byl přízvuk přesunut z krátkého zakončení na dlouhou první slabiku, b) později mohl být přízvuk na první slabice zobecněn (nejspíše vlivem jiných jazyků).

^⁵ К. Явнисъ, Памятная книжка Ковенской губернии на 1898 годъ, 183, Ковна, 1897.

^⁶ J. Endzelins, min. veik., 32.

111

2. První tvrzení zde vyložené teorie potvrzují údaje švdt:

a) Základní–retrakční přízvuk se ve dvouslabičných slovech, jejichž první slabika je dlouhá a druhá krátká, vyslovuje pevněji než ve všech ostatních dvouslabičných slovech (např.: bã.u.g,õs ~ baugus, rỹn,į ~ rynį (ryji).

b) Ve trojslabičných slovech, jejichž první slabika je dlouhá a ostatní krátké, je v určitých případech přízvuk retrahován, aniž by po něm zůstala jakákoli stopa v jiných slabikách (např.: klýgdama ~ klykdama).

V obou těchto případech se samohlásky a dvojhlásky s přízvukem základním–retrakčním prodloužily (včetně a, e, pokud jsou prvními složkami dvojhlásek) a mají sekundární průběhovou intonaci. Z toho lze usuzovat, že přízvuk zde byl retrahován ještě před prodloužením přízvučných a, e.

c) Ve víceslabičných slovech, jejichž koncová slabika je krátká a druhá slabika od konce dlouhá, bude přízvuk retrahován na druhou slabiku od konce současně jako v prvních dvou případech (a, b). Dokládá to stejná délka druhé slabiky od konce, která má vedlejší retrakční přízvuk (např.: kẽrmv,ãːr,p,à ~ kirmvarpà).

3. První tvrzení Jauniausovy a Endzelynasovy teorie retrakce přízvuku je klíčem také k určení dalšího vývoje retrakce přízvuku.

Dějiny retrakce přízvuku v švdt nelze zkoumat odděleně od retrakce přízvuku v ostatních žemaitských dialektech a také ve východolitevských dialektech, proto zde probereme i některé obecnější otázky retrakce přízvuku v litevských dialektech.

Obvykle se v litevštině, pokud se přízvuk objeví ve slabice před starým přízvukem, nový přízvuk v dlouhé slabice vždy pojí s cirkumflexovou nebo střední intonací (která je z hlediska pohybu hlasu cirkumflexová). Tak je tomu v švdt a v severních aukštaitských dialektech, které přízvuk retrahují, např.: bãltą ~ baltà, bãltos ~ baltõs, lãuku ~ laukù (Šakyna), gýva ~ gyvà, jaũna ~ jaunà (Obėliai). V pobřežním žemaitském dialektu je tomu však jinak: je-li přízvuk retrahován na kořen s cirkumflexovou intonací, získává průběhovou intonaci (~ litevskou cirkumflexovou), např.: ũːž,ė ~ užį (přít. 1. os. sg., užti), žõːs,ės ~ žąsis (Kretinga), nebo střední (která je pouze kratší průběhovou), např.: lãuk,ã ~ laukai, naũj,ũos ~ naujõs (Salantai); je-li přízvuk retrahován na kořen s akutovou intonací, získává stoupavou intonaci (~ litevskou akutovou), např.: bãːlt,à ~ baltà, bãːlt,ũos ~ baltõs (sg. gen., baltà) (Kretinga); pẽːrm,ũos ~ pirmõs (sg. gen., pirmà), vėžːž,ĩːs ~ vėžỹs (Salantai).

Tato dvojí intonace retrahovaného přízvuku v pobřežním žemaitském dialektu ukazuje, že pobřežní Žemaité retrahovali přízvuk ještě v době, kdy v předpřízvučných slabikách stále vyslovovali dvojí intonaci: cirkumflexovou a akutovou. Docházíme tak k závěru, že pobřežní Žemaité retrahovali přízvuk ještě před sjednocením intonace nepřízvučných předpřízvučných slabik, zatímco ostatní Žemaité až po tomto sjednocení. To znamená, že pobřežní Žemaité retrahovali přízvuk dříve a všichni ostatní později. Když nastala doba změny akutové intonace předpřízvučných slabik v cirkumflexovou, dlouhé předpřízvučné slabiky pobřežních Žemaitů již měly retrahovaný přízvuk, a proto nemohly intonaci změnit, neboť pouze intonace nepřízvučných slabik

112

se sjednotily: v předpřízvučných slabikách je zobecněna cirkumflexová intonace, zatímco v popřízvučných — cirkumflexová, např.: kalnai, bet kalnus, vėgėlė, bet vėgėlės⁷.

Že přízvuk pobřežních Žemaitů byl stažen dříve než u ostatních donininků a dūnininků, dokládá také větší prodloužení samohlásek a dvojhlásek s přízvukem staženým na daný typ slabiky. Například u dvojslabičných slov dūnininků, jejichž obě slabiky jsou dlouhé, má intonace staženého přízvuku střední průběh a délka samohlásek a dvojhlásek se neliší od délky nepřízvučných, například délka dvojhlásek au, on v prvních slabikách slov lãuk,ū̃ ~ laukų, dọn-t,ũ̃ ~ dantų se nijak neliší od délky týchž dvojhlásek v nepřízvučných slabikách, např.: laukā·ms ~ laukāms, donti·ms ~ dantims, kdežto u pobřežních Žemaitů je první složka dvojhlásek v tomto případě polodlouhá: lᵃ·uk,ũ̃m ~ laukų, dọ·nt,ũ̃m ~ dantų, bet laukā·ms ~ laukāms, donti·ms ~ dantims (Salantai).

Na základě výše uvedených tvrzení lze vyvodit závěr, že stahování přízvuku začalo na severozápadě žemaitských nářečí a poté postupovalo na jih. Tento závěr podporují také následující údaje ze žemaitských nářečí: a) donininkové vyslovují stažený přízvuk důrazněji než dūnininkové, b) v oblasti dūnininkovského nářečí stažený přízvuk při postupu od severu k jihu slábne, až na jižním okraji nářeční oblasti zcela splyne, c) koncové samohlásky donininků, zejména severních, nesoucí starobylý přízvuk, se vyslovují slaběji než ve švdt a starobylý (vedlejší koncový) přízvuk je méně zřetelný, např.: gràž,õs ~ gražūs, tǭr,ǭ ~ turiu (Salantai).

Protože síla staženého přízvuku a prodloužení samohlásek a dvojhlásek pod jeho vlivem svědčí o stáří stahování přízvuku, lze na základě těchto údajů usuzovat, že žemaitský přízvuk byl stažen v souladu s teorií K. Jauniause a Endzelyna uvedenou výše nikoli naráz, nýbrž postupně.

Nejprve byl přízvuk stažen z krátké koncovky na předcházející dlouhou slabiku, poté z dlouhé koncovky na dlouhý a z krátké koncovky na krátký kmen a nakonec — z dlouhé koncovky na krátký kmen.

Taková dvě stadia stahování přízvuku nacházíme také v současných nářečích litevštiny:

a) z krátké koncovky na předcházející dlouhou slabiku, např.: malū·nus ~ malūnus, vilkus ~ vilkus (Lyduokiai), laukus ~ laukus, bet laukų ~ laukų (Obeliai), dienà ~ dieną, bet dienõs ~ dienos (Krakės), gᶦ·va ~ gyvà, merga ~ mergà, ā̇mu ~ einù, bet miškū· ~ miškų, rā·n,k,à ~ rankà, vā·i-k,ùs ~ vaikus, bet šakà ~ šaką, vaikā· ~ vaikai (Kražiai);

b) z dlouhé cirkumflexové a krátké koncovky na předcházející dlouhou a krátkou slabiku, např.: lᶦ·g,uos ~ lygios, áukšt,uos ~ aukštos, šāk,uos ~ šakos (Darbėnai), ośn̄s ~ usnīs, šāk ~ šakà (Šeduva).

4. O stáří stahování přízvuku ve švdt svědčí nejen průběžná či střední intonace ve dlouhé slabice nesoucí stažený přízvuk, nýbrž také další nářeční údaje. Především zkracování koncovek. Jak již bylo řečeno, přízvuk se nestahuje z druhé a dalších slabik od konce slova, avšak v těchto případech,

⁷ Plg. K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas, XIX, Kaunas, 1924.

8. Kalbotyros klausimai

113

když koncová a předposlední slabika v důsledku krácení koncovky splynuly v jednu, přízvuk se stáhl také z předposlední slabiky podle původu, např.: grįb,əks ~ grybukas, kėrt,ęks ~ kirtikas, viėž,əks ~ vėžiukas. Zde je důležitý nikoli ani tak samotný přízvukový posun, jako spíše délka a intonace samohlásek a dvojhlásek přízvučných staženým přízvukem. Jestliže se přízvuk stáhl z koncovky, která se v nářečí nezkrátila a v níž byl původní přízvuk na krátké samohlásce, pak má přízvuk stažený na dlouhou slabiku vždy průběhovou intonaci a samohlásky a dvojhlásky, které jsou tímto staženým přízvukem přízvučné, se prodloužily, např.: grīb,əš ~ grybus, lā.u.k,əš ~ laukus, avšak v případě zmíněném výše, kdy máme zcela stejný poměr délek slabik (— ∪), má stažený přízvuk střední intonaci a samohlásky a dvojhlásky, na nichž leží, jsou stejně dlouhé jako v nepřízvučné slabice (např.: grībō.ka ~ grybuką, kėrtē.ka ~ kirtiką, viėžčē.ms ~ vėžiams). Co ukazuje tato odlišnost v intonaci staženého přízvuku a v prodloužení samohlásek a dvojhlásek ve slovech se stejným poměrem délek slabik (— ∪)? Vezmeme-li příklady se dvěma dlouhými slabikami, vidíme, že zde mají slabiky přízvučné staženým přízvukem zcela stejnou délku a intonaci jako v probíraných příkladech se zkrácenou koncovkou (např.: lāuk,ū ~ laukų a lāuk,ōks ~ laukiukas; kīm,ū ~ kiemų a kīm,ōks ~ kiemūkas). Síla hlavního staženého i vedlejšího koncového (původního) přízvuku se v těchto příkladech zcela shoduje, a to navzdory odlišnému poměru délek slabik. Ze všeho, co zde bylo řečeno, vyplývá, že v době, kdy se přízvuk přesouval z krátké koncové slabiky na předcházející dlouhou slabiku, koncová slabika ještě nesplynula s předcházející slabikou v jednu (jinými slovy, laukiukas se ještě nezměnilo v laukus). Kdyby v době přesunu přízvuku z krátké koncové slabiky na předcházející dlouhou slabiku už existovalo laukus, vyslovovalo by se dnes jako lā.u.k,ōks, zcela stejně jako lā.u.k,əš ~ laukus. Koncovka se tedy zkrátila až po první fázi přesunu přízvuku z koncovky na počátek slova. Když nastala druhá fáze přesunu přízvuku na počátek slova, koncovka už byla zkrácena; přízvuk se tedy stáhl současně ve slovech laukų a laukiuks. Zároveň se přízvuk stáhl z krátké koncové slabiky na předcházející krátkou slabiku, a to jak z koncové slabiky, která se v nářečí nezkrátila, tak z nově vzniklé slabiky, vytvořené zkrácením koncovky ze dvou slabik na konci slova (např.: šāk,à ~ šaką, klāb,āts ~ klebatas). Ukazuje to stupeň síly staženého a vedlejšího koncového (původního) přízvuku i údaje z jiných nářečí.

5. K. Būga píše o stáří stahování přízviku: „Samohlásky a, e, i, u, které se pod přízvukem v žemaitských a východoaukštaitských (zimních) nářečích mění v polodlouhé samohlásky, vyslovují Litevci po odsunutém přízvuku krátce: a. šàkō, šnėkō, l’ęgō (Pnv.), l’og Dvd., gòdù || ž. šàkà, šnėkō „šneku“, lėgà, gòdù Skd. gudīn Mžk.“

Krátkost samohlásky ukazuje, že přízvuk byl odsunut teprve nedávno⁶⁸.

Během prodlužování krátkých samohlásek pod přízvukem v žemaitských nářečích však už mohl existovat stažený přízvuk (tehdy byl ovšem ještě slabší než dnes), ale vzhledem ke své slabosti nemusel krátké samohlásky prodloužit. Ukazuje to

⁸ K. Būga, cit. dílo, LI.

114

tato skutečnost: ani krátké samohlásky pod hlavním původním přízvukem se neprodlužují (u většiny přízvuk stahujících dūnininků pouze e, o, u severních nářečí dounininků a, e, ẹ, o), jestliže vznikl vedlejší přesunutý přízvuk, který hlavní původní přízvuk oslabil. Krátkost samohlásky pouze ukazuje, že se na ni stažený přízvuk přesunul později než z krátké koncovky na dlouhou slabiku, kde se krátké samohlásky tvořící druhé členy dvojhlásek prodloužily. Z toho vyplývá, že v dlouhých slabikách, na něž se přízvuk stáhl z krátké slabiky, se stažený přízvuk v době prodlužování krátkých samohlásek pod přízvukem již stal hlavním. V krátkých slabikách mohl stažený přízvuk v době prodlužování krátkých samohlásek existovat (jako slabý), ale také nemusel. Délka samohlásky to neukazuje.

Nejpozdější přesun přízvuku z dlouhé koncové slabiky na krátkou předposlední slabiku lze doložit pouze nejslabší výslovností tohoto staženého přízvuku a údaji z jiných nářečí.

V několikaslabičných slovech se stažený přízvuk pravděpodobně objevil ve třetí a dalších slabikách od konce později než během první fáze stahování přízvuku. Dokládá to střední intonace v dlouhých slabikách a neprodloužené samohlásky a dvojhlásky.

6. Přízvuk stahovaný z konce slova je zřejmě vůbec neoddělitelně spjat se slábnutím, zánikem a krácením koncovky. Dokládá to především skutečnost, že nářečí, která stahují přízvuk, také krátí koncovky; navíc nářečí, v nichž se přízvuk stáhl více směrem k počátku slova, krátí koncovky více (např. Mūsų upynas), zatímco v nářečích, kde se přízvuk stáhl méně, jsou koncovky zkráceny také méně (např. Šiauliai, Krakės).

To částečně vysvětluje, proč přízvuk nejprve mizí z krátké koncovky. Krátké koncovky v nářečích totiž právě jako první slábnou, zanikají a již zanikly. To, že stažení přízvuku z koncovky směrem k počátku slova souvisí se zánikem koncovky, dokládá také skutečnost, že se přízvuk přesunul k počátku slova pouze z koncovky. Z jiné než koncové slabiky, byť krátké, se přízvuk nepřesunul na předcházející dlouhou slabiku, např.: druobó.le ~ drobùle, augė.na ~ augino.

V argumentaci K. Jaunia zmiňované výše o stahování přízviku je uvedeno toto tvrzení: „v závislosti na oslabení starého hlavního přízvuku zesiluje přízvuk předcházející slabiky“. Slábnutí přízviku na konci slova jasně dokládá krácení akutových koncovek. Jak víme, některé koncovky s akutem se zkrátily, zatímco jiné změnily svou akutovou intonaci na cirkumflexovou. Koncovky s akutem se nezkrátily ve všech nářečích litevštiny stejně. Západní, střední a dzūkajští Aukštaitové, velká část východních Aukštaitů a jihovýchodní Žemaitové mají místo dlouhých akutových koncovek krátké samohlásky jako v lk, např.: baltà (<*baltā, srov. baltóji), sausà (<*sausā), visà (<*visā). Většina žemaitských dounininků, stejně jako severní dūnininkové, vyslovuje koncové samohlásky pocházející z dlouhých akutových samohlásek slaběji, poněkud redukovaně, např.: bá.lt,á ~ baltà, rõ.n.kã ~ rankà, sã.u.s,á ~ sausà (Kretinga). U žemaitských donininků jsou tyto samohlásky téměř neslyšitelné, např.: sã.us ~ sausà, rãs ~ rasà, ʒẽs ~ visà (Priekulė). Východní pontininkové v okolí Šeduvy již akutové koncové samohlásky vůbec nemají, např.: bált ~ baltà, rãs ~ rasà, šák ~ šakà.

115

Zkracování dlouhých akútních (přízvučných i nepřízvučných) koncovek je tedy společné celému litevskému jazyku. Dlouhá akútní koncová samohláska, která se změnila v krátkou, se v některých litevských nářečích nepřestala zkracovat, ale dále se vytrácela, takže baltà > bá·l̥t,a (Kretinga). Zde, řečeno slovy K. Jauniause, po oslabení starobylého koncového přízvuku zesílil přízvuk předcházející slabiky. Samohláska, která zůstala bez přízvuku, měla zaniknout ještě rychleji, a tak z baltà zůstalo jen balt (Šeduva). Zkracování akútních koncovek tedy přispělo k zániku přízvuku na konci slova; jinými slovy, přízvučné akútní koncovky se při zkracování podílely na posunu přízvuku k začátku slova.

Dlouhé slabiky se vyslovují silnějším hlasem a slabika vyslovovaná silnějším hlasem se ve slově nazývá přízvučnou slabikou. Protože se dlouhá slabika vyslovuje silněji, mohl přízvuk snáze přejít z krátké slabiky na dlouhou (např.: baltà > bā·l̥t,ā, než z krátké na krátkou (např.: šakà > šàk,à). S ohledem na to lze snadno pochopit, proč byl přízvuk nejprve stažen z krátké koncovky na předcházející dlouhou slabiku a teprve potom z krátké koncovky na krátkou a z dlouhé koncovky na předcházející dlouhou slabiku a nejpozději z dlouhé koncovky na předcházející krátkou slabiku.

Při pojednání o pozdějším stažení přízvuku (z krátké koncovky na předcházející krátkou slabiku a z dlouhé na předcházející dlouhou slabiku, jakož i z dlouhé koncovky na předcházející krátkou slabiku) je třeba mít na paměti také analogii dřívějšího stažení přízvuku (z krátké koncovky na předcházející dlouhou slabiku), která bezpochyby rovněž přispěla ke zobecnění přízvuku na první slabice⁹.

Je zde třeba upozornit také na vliv zkracování a zanikání nepřízvučných koncovek na koncovky přízvučné. Nepřízvučné koncovky se totiž nepochybně zkracovaly rychleji, zatímco přízvučné pomaleji. Dokládají to i nářeční údaje, například u kretingských dounininků jsou samohlásky v nepřízvučných akútních koncovkách více zaniklé než v přízvučných (např.: bá·l̥t,a ~ baltà a šārk,a ~ šárka). Rychlejší zánik nepřízvučných koncovek mohl urychlit také zkracování koncovek přízvučných a tím přispět ke stažení přízvuku.

Zkracování akútních koncovek tedy bylo jedním z nejdůležitějších činitelů, které podmínily stažení přízvuku. Kuršové zanechali Žemaitům pouze samotnou tendenci ke stahování přízvuku.

Jak zesílila výslovnost dlouhé předposlední slabiky (je-li poslední slabika krátká), přesvědčivě ukazují některá litevská nářečí, v nichž se přízvuk nestahuje. Například v okolí Ignaliny se vyslovuje vienà, ale ve.nõ˙s, dienà, ale de.nõ˙s. Co ukazuje nezkrácení dvojhlásky v případě, že je koncovka krátká? Je zřejmé, že i zde působí zákon K. Jauniause. Po zkrácení přízvučné samohlásky koncovky a následném oslabení jejího přízvuku zesílila výslovnost předcházející dlouhé slabiky, proto ie již nepřešlo v monoftong. Ve všech ostatních případech ie v daném nářečí, protože je nepřízvučné, přešlo v monoftong a zkrátilo se.

III. Stáří odsunutí přízvuku

Vedlejší odsunutý přízvuk v švdt se, stejně jako v ostatních žemaitských nářečích, vyskytuje pouze v dlouhých slabikách (jestliže se objevil na krátké samohlásce, ta se většinou prodloužila). K vysvětlení vzniku tohoto druhu přízvuku se hodí již

⁹ Plg. J. Endzelīns, min. veik., 32.

116

Zmíněná K, Jauniova teorie o vzniku retrakčního přízvuku se však v posuzovaném případě týká procesu přesunu přízvuku z jeho místa opačným směrem než při retrakci. Retrakční přízvuk, jak víme, vznikl v předpřízvučných slabikách (to znamená, že přízvuk se přesouval z konce slova na jeho začátek: ←—), zatímco přízvuk přesunutý na konec vznikl naopak v popřízvučných slabikách (zde se přízvuk přesouval ze začátku slova na konec: —→). Lze se domnívat, že přízvuk přesunutý na konec, stejně jako přízvuk retrakční, vznikl nejprve v těch slovech, v nichž hlavní — starobylý přízvuk nesou krátké slabiky. Dokládá to skutečnost, že v tomto případě je vedlejší, na konec přesunutý přízvuk silnější a samohlásky i dvojhlásky, které jej nesou, jsou více prodloužené než ve slovech, v nichž starobylý přízvuk připadá na dlouhé slabiky, např.: (1) lēp̄ām ~ lipama (lipame), d̄ē̄sės ~ didžiasis, rē̄zd̄āms ~ risdamas, ale (2) nē̄š̄t̄ī ~ nešant, auḡām ~ augama (augame), d̄ūb̄ēls ~ dōbilas. V prvním případě (1) je délka samohlásek a dvojhlásek s vedlejším, na konec přesunutým přízvukem stejná jako u přízvukovaných hlásek s retrakčním přízvukem, kdy se přízvuk přesunul z krátké do dlouhé slabiky, zatímco ve druhém případě (2) mají samohlásky stejnou délku jako nepřízvučné samohlásky a první složka dvojhlásek je o něco kratší než u dvojhlásek s hlavním, starobylým přízvukem a cirkumflexovou intonací, ale delší než u polodlouhých hlásek.

Stáří vzniku vedlejšího přízvuku přesunutého na konec pomáhají určit jiné žemaitské nářeční oblasti. Dounininkai vyslovují slova s vedlejším přízvukem přesunutým na konec, v nichž starobylý přízvuk připadá na a, e, takto: nākt̄ė̄i ~ naktie (nakčiai), vėst̄ė̄s ~ vesties (Kretinga), zatímco v švdt se tatáž slova vyslovují nākt̄į̄ ~ naktie, vēst̄į̄s ~ vesties. To znamená, že a, e vyslovované zde dounininkai s hlavním, starobylým přízvukem jsou krátké, zatímco v švdt dlouhé. Na základě toho lze předpokládat, že vedlejší přízvuk přesunutý na konec vznikl u dounininkai ještě před prodloužením krátkých a, e po přízvuku. Po vzniku vedlejšího přízvuku přesunutého na konec už oslabený hlavní, starobylý přízvuk nemohl tyto samohlásky prodloužit. V švdt vznikl vedlejší přízvuk přesunutý na konec až po prodloužení a, e.

Samohlásky ę, ǫ (~ į, u) jsou u dounininkai i v švdt s hlavním, starobylým přízvukem prodloužené (např.: kė̄ta ~ kitą, s̄ōva ~ siūvo), ale ve slovech s vedlejším přízvukem přesunutým na konec zůstaly tyto samohlásky krátké (např. švdt: stė̄pr̄ē ~ stipriai, sōkr̄ē ~ šūkriai; Kretinga: lėp̄ām ~ lipama (lipame), b̄ūv̄uom ~ būvoma (buvome). To znamená, že u dounininkai i v švdt vznikl vedlejší přízvuk přesunutý na konec před prodloužením ę, ǫ.

Prodloužení samohlásek a, e se starobylým, hlavním přízvukem ve slovech s vedlejším přízvukem přesunutým na konec a rozdílná intenzita těchto přízvuků v oblasti švdt (a také v nářečích dounininkai) ukazují, že přízvuk přesunutý na konec, stejně jako přízvuk retrakční, vznikl nejprve v severních žemaitských nářečích a později se rozšířil i do jižních.

PŘÍZVUK V NÁŘEČÍCH SEVEROZÁPADNÍCH DOUNININKAI

В. З. ГРИНАВЯЦКИС

Shrnutí

Nářečí severozápadních dounininkai (gšed) se od nářečí ostatních dounininkai liší tím, že nemají afrikáty v nepřízvučné koncovce před starobylým dlouhým ā.

V gšed, stejně jako v ostatních žemaitských nářečích, v nichž se přízvuk přesouvá z koncovky slova na jeho začátek, se vyskytuje pět různých typů přízvuku: hlavní starobylý (vėsims ~ visiems), hlavní retrakční (ā.u.kst,à ~ aukštà), vedlejší retrakční (blėzd,įn.g,à ~ blezdingà), vedlejší přesunutý (vīr,ā ~ výrai) a vedlejší koncový (àc,ā.r.g,à ~ atsargà). Typy přízvuku se určují podle původu přízvuku a síly hlasu, s níž se přízvučná slabika vyslovuje.

Lze sledovat dvě etapy retrakce přízvuku. Zpočátku k retrakci přízvuku docházelo pouze ve slovech s krátkou nebo původně dlouhou, silně počáteční koncovkou, v nichž je předcházející slabika dlouhá; později ve všech ostatních případech.

Jedním z nejdůležitějších činitelů, které podmiňovaly zánik přízvuku na konci slova, je redukce koncovek (zejména těch se silně počáteční intonací).

Retrakce přízvuku začala na severozápadě oblasti rozšíření žemaitských nářečí a odtud se šířila na jih a východ. Ukazuje na to skutečnost, že u přímořských Žemaitů si retrakční přízvuk zachoval starobylou silně počáteční intonaci (bál.t,à ~ baltà, Kretinga). To znamená, že přímořští Žemaité přesunuli přízvuk na začátek slova v době, kdy se v předpřízvučných dlouhých slabikách ještě vyslovovaly silně počáteční i silně koncové intonace. Ostatní Žemaité přesunuli přízvuk na začátek slova až poté, co se silně koncová intonace zobecnila v předpřízvučných dlouhých slabikách (bā.l.t,à ~ baltà, Laukuva).

Přesun přízvuku na popřízvučné slabiky začal rovněž v severozápadních žemaitských nářečích. Svědčí o tom délka samohlásek a, e pod hlavním starobylým přízvukem ve slovech s vedlejším přesunutým přízvukem (vā.k,ā.rs ~ vākaras, Kretinga a vā.k,ā.rs ~ vākaras, Laukuva).