LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, II LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

NOVÉ PRÁCE O LITEVSKÝCH NÁŘEČÍCH

A. VIDUGIRIS

Izolované, nevelké a zanikající ostrůvky litevských nářečí na území Běloruské SSR poskytují litevské dialektologii zajímavý a cenný materiál. Sovětští jazykovědci jim věnují velkou pozornost, neboť tento materiál vrhá mnoho světla na vývoj litevských nářečí i na problematiku baltsko-slovanských jazykových vztahů. Něco z tohoto materiálu již naši jazykovědci zveřejnili¹, jeden článek a několik textů přináší tento sborník, samostatné popisy těchto nářečí se připravují k vydání. O těchto nářečích vycházejí práce i v zahraničí. Nyní chceme upozornit na práce norských jazykovědců, profesorů a akademiků O. Brocha a Ch. S. Stanga.

Profesor univerzity v Oslu Ch. S. Stang publikoval první významné výzkumy litevského jazyka a jeho nářečí před několika desetiletími². Přibližně ve stejné době sbíral materiál také v obci Zasėčiai, která dnes leží v okrese Zietela (Diatlovo) v Běloruské SSR a kde tehdy žilo ještě mnoho litevsky mluvících lidí. Výsledky tohoto výzkumu byly nyní zveřejněny.³ Jde, dá se říci, o první popis litevského nářečí v okrese Zietela.

Je pravda, že údaje o gramatice a fonetice nářečí v Zietele a také několik textů (dnes mají už jen srovnávací historickou hodnotu) přinesl E. Volteris, který tam pobýval již v roce 1888.⁴ Později, kolem let 1928–1929, navštívil toto nářečí estonský jazykovědec P. Arumaa, který zaznamenal a vydal soubor nářečních textů s komentáři a gramatickými vysvětlivkami.⁵ P. Arumaa však tyto gramatické poznámky k nářečí podal nesystematicky. Článek Chr. S. Stanga o rozsahu 30 stran, který systematicky představuje nejdůležitější fonetické a morfologické zvláštnosti nářečí v Zietele, je tedy značně významný.

¹ J. Senkus, Některé zvláštnosti lazūnského nářečí. — „Práce Akademie věd Litevské SSR“, řada A, 1, 183–194, Vilnius, 1958.

² Chr. S. Stang, Die Sprache des litauischen katechismus von Mažvydas, Oslo, 1929; G. Gerullis ir Chr. Stangas, Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose, Kaunas 1933.

³ Chr. S. Stang, Die litauische Mundart von Zasėčiai im Gebiet von Wilna. — „Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap“, Bind XVIII, S. 171—201 (1958).

⁴ E. Wolter, Die Litauer im Kreise Slonim, Gouv. Grodno. „Mitteilungen der litauischen litterarischen Gesellschaft“, 4, 166—169, Heidelberg (1899).

⁵ P. Arumaa, Litauische mundartliche Texte aus der Wilnaer Gegend, 41—53, 68—75, Dorpat, 1931.

239

Zasečí a Pagiriai v okrese Zietela, kde lze ještě dnes potkat příslušníky starší generace hovořící litevsky, jsou nejjižněji položeným litevským ostrovem za hranicemi naší republiky. Jejich původ vědci vykládají různě. Někteří považují Litevce z této oblasti za svědky starého baltského etnografického území na jihu, jiní je pokládají za přistěhovalce. Například E. Volteris považoval zietelské nářečí za litevštěné nářečí starých Prusů (Jatvingů?), kteří se sem přistěhovali. Stejně jako jiní autoři se i Volteris při dokazování opírá především o výslovnost hlásky ž namísto spisovného ž ve slovech: ža˙šs ~ žąsis, žver˙is, bazn˙˙ča⁶. Chr. S. Stang tento názor vyvrací. Za pruský jazykový rys lze podle něj považovat hlásku ž pouze ve slově za˙sis, zatímco v ostatních slovech se tato hláska nejspíše objevila vlivem běloruštiny. Zietelské nářečí je tedy ryze litevské a od spisovného jazyka se liší podobně jako ostatní nářečí. Podle našich poznatků se hláska ž namísto spisovného ž vyskytuje i na některých jiných místech. Například v okrese Varėna, v okolí Kabeliai, ve vesnici Ašašninkai (vyslovuje se Asašnykai; oficiálně se nazývá Antrieji Kabeliai) většina příslušníků starší generace téměř vždy vyslovuje místo hlásek ž a š hlásky ž a s: zu˙sis, šitas, žemė, salis, sasį, žuvis, asariukas. J. Otrębski⁷ má také sklon pokládat tento jev za pozůstatek jotvingského substrátu v litevských nářečích, neboť zmíněné oblasti leží právě na území, kde žili staří Jatvingové⁸.

V kapitole o fonetice uvádí Ch. S. Stang zajímavé poznámky z dějin hlásek. Otevřené e se po l mění v a: kãula˙~kiaulė, kumelã⁹. Dvojhlásky ie a uo se zkracují v předložkách prīg, nūg. Pozornost upoutávají fonetické změny ve slovech: jū˙ško, jū˙škodama, rū˙šutai (vedle ji˙ško, ri˙šutai). Střídání bilabiálního v s j se vyskytuje ve slovech: sa sajĩm, sa tajĩm(p), vedle tavim, savim, tavip atd.

Mnohem podrobněji je popsána morfologie nářečí. Základní rysy systému ohýbání slov jsou patrné z uvedených paradigmat skloňování nejdůležitějších jmen a časování sloves. Jak známo, zietelské nářečí si zachovalo řadu archaických pádových tvarů, např.: sg. dat. prīg árkli, lig vãndini, sg. adesiv katei̇p || kateip, kãulãip, dūkterei̇p || dūkteip, veršip, veršėp, žmogi̇p, sg. alativ namõp, gaidõp, pl. inesiv: pūodwosa, veršwosa, gaidwosa. šãniwosa, šuni˙sa (vedle šunuos), bó bosa, rankosa, aki˙sa; duál nom. a akuz. dù gaidù, veršù, žmogu, šunù, dvi bóbi, marì, akì, nakti, dùkteri.

⁶ E. A. Volter, Stopy starých Prusů a jejich jazyka v Grodenské gubernii. — „Izvestija otd. russkogo jazyka i slovesnosti Imp. Ak. N.,“ sv. ХУІ, č. 4, 151—160, SPB, 1912.

⁷ J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, 1, 24,352—354, Warszawa, 1958.

⁸ Výslovnost žusis se vyskytuje i jinde, např. v Lazūnai (srov. J. Otrębski, cit. dílo, s. 24) a ve Vėliūnai (okres Dūkštas). O výslovnosti žusis ve Vėliūnai by se ovšem dalo pochybovat, protože byla zaznamenána od jediného zástupce nářečí, který hovořil litevsky (ostatní už litevsky neuměli; viz materiál shromážděný dialektologickou expedicí Vilniuského státního pedagogického institutu v roce 1955).

⁹ Příklady jsou uváděny převážně v transkripci podle „Programu pro sběr materiálu Litevského jazykového atlasu“. Ponechány jsou pouze ojedinělé varianty transkripce schválené v komentářích originálu, např. gaidėi a gaidžėi, bū˙čap, jôčep atd.

240

Zvláštností je koncovka instrumentálu singuláru všech kmenů ženského rodu -ai, nebo -ei: sa bõbai, kàulai, dukterái, katèi, marčiai, akái, nakčiai (vedle nakčà). Škoda, že autor nevyjádřil svůj názor na původ této koncovky.

Podstatná jména vykazují také novější rysy. Za novější se považuje koncovka -mi v dativu plurálu mužského rodu všech kmenů: púodami, langámi, veršámi, gaidámi, sunámi, bóbomi.

Podstatná jména na kmen i a některá podstatná jména se souhláskovým kmenem přešla v nominativu plurálu ke kmenům na ė: ãkės, nãktės, dãntės, dùkterės, šùnės (vedle šunẽ, dantẽ).

Zajímavé je množné číslo slova žmogus: žmõgai, žmõgų, žmõgámi, žmõgis, žmõgais, žmõguõs (vedle žmõnės, žmõnų atd.).

Pro nominativ plurálu adjektiv je charakteristická koncovka -i: laukìni, mõlini. To ukazuje, že je starší než spisovná koncovka -(i)ai. Škoda jen, že autor neuvedl analogické koncovky zájmen, v nářečí vesnice Zasečiai tak časté: katri, kuri, toki, koki, nėkoki „jakési“, iti, tì vedle itie, tie. K tvoření superlativu adjektiv se užívají slovanské prostředky: gãeras, gerãšnis, náigeráusis, áu(k)štas, au(k)štãšnis, náiau(k)štasnis. Velmi podobně se stupňují i příslovce: gerãi, gerèst, náigerèst, náigeráusa, náigeráust; dáug, dáug (el)is, dáugèst, náidáugáusa, dáugãust. Tvary s -(i)ausia, které Chr. S. Stang zaznamenal, se dnes v nářečí Zasečiai vyskytují už jen velmi zřídka.

Je třeba zmínit shodné tvary genitivu a akuzativu singuláru osobních zájmen; manè, tavè, savè, a také dativu a instrumentálu plurálu mùmi, jùmi. Tvary nominativu singuláru a plurálu třetí osoby jsou: ãnas, anà, ãniės (vedle ãni's, ãnes). Ve významu lokálu singuláru uvádí autor pouze jeden tvar tázacího zájmena, totiž: kame. Dnes se vedle tohoto tvaru ve stejném významu mnohem častěji užívá zájmeno kur?: kùr tù bùsti (gyveni)?, kùr dabàr tavà dùktė? Pro vyjádření směru pohybu se však vždy užívá ilativ tohoto zájmena kanà?: kanà tù važiuosi nakčiai?, kanà tù aimi, bù:k ča. Od spisovného jazyka se liší také ukazovací zájmeno it-sàik, ìtoi, velmi typické i pro další sousední nářečí příbuzná zietelskému, např. lazūnské, rodiunské, varanavské aj.

Číslovky se liší jen v několika drobnostech, např. místo řadové číslovky antras užívá nářečí slovo kìtas, zatímco první kořen se dochoval jen ve složené číslovce pusõntro, pusẽntro. Často se užívají souborové číslovky: dvẽitas, trãitas, kãtvertas, penkẽtas, septì-netas.

Ch. S. Stang věnuje slovesu více pozornosti. Autor se pokouší historicky vysvětlit vznik některých slovesných tvarů. Například vlivem analogie s tvary jiných osob vysvětluje vznik slovesných tvarů 1. osoby singuláru minulého času variau, statiau, gaudau, skaldau. Neznělou labiální souhlásku -b nebo -p (bùčap, jòčep, aičap, vėsčep), která se často připojuje k tvarům 1. osoby singuláru podmiňovacího způsobu, se autor opatrně pokouší ztotožnit s běloruským b(ы). U tvarů s -pė (aičepė, bučapėgi, gulčepės), které podle svého odhadu považuje za starší, však nevyvozuje jednoznačný závěr.

Autor podrobně popisuje rozkazovací způsob. V zietelském nářečí se tvoří příponou -k. Jediným příkladem bez přípony k je a(i)mà (starý atematický tvar indikativu), který se někdy užívá i jako rozkazovací. Typickou koncovkou 2. osoby plurálu je -t, někdy se však říká také s

241

-te! běžte, pracujte. Imperativní tvary vytvořené z litevských krátkokmenových infinitivů se vyslovují s prodlouženým a, e: vėsk, mesk, kašk, rašk. Jinak všude již zaniklá samohláska -i po -k zůstává před partikule -g (palaukig) nebo je-li přízvučná (gulki).

Chr. S. Stangovi se podařilo zaznamenat ještě mnohem více a rozmanitějších příkladů s polopříčestími, než kolik se jich dnes vyskytuje v dialektu Zasečiai, např. člověk zemřel při práci, dirbdami, dirbdamą (-mõs, mos); chlapec spadl z pluhu při jízdě (jodamõs, jodamà).

Autor zaznamenal velmi mnoho cenného materiálu o zvratných tvarech. Bylo shromážděno mnoho příkladů s přízvučnou zvratnou částicí, totiž: préz. čas, 3. os. sėdasi, stojasi, randasi, stovisi; impf. čas, ve všech osobách sėdáus, sėdáís, sėdomės, sėdotės, sėdosi, stojosi, radosi, laidost, gulėsi; fut. čas, stosios, sėsios, rašis, laisis; rozkazovací způsob stokis, stokitės, gulki, gulkitės, sėskis, sėskitės; podmiňovací způsob gulčapės, šešcapės, juokčapės, skuscčapės, stocapės; infinitiv stotis, sėstis, gultis, rastis, laistis. K samohlásce v koncovce zvratných tvarů podmiňovacího způsobu, kterou Chr. S. Stang ve svém popisu všude označuje znakem ė, je třeba dodat, že v dialektu Zasečiai se vyslovuje různě: ė, iė, ię, i:.

Kromě několika již zmíněných připomínek je třeba autorovi vytknout také některé nejednotnosti v transkripci (mnohé z nich jsou patrné z výše uvedených příkladů). Je pravda, že část těchto rozdílů lze vysvětlit značnou proměnlivostí živé litevštiny v Zietele. Další část mohla vzniknout také bez autorova zavinění, například nejednotné značení délky v dvojhláskách: ver.šis, vėr.su, ale veršip (s. 183) a jinde.

Tyto věci jsou však poměrně nepodstatné a nijak nesnižují hodnotu celého díla. Protože litevský dialekt Zietely prožívá poslední dny své existence, lidé rok od roku stále více zapomínají litevštinu, a proto dnes již nelze zaslechnout mnohé tvary zaznamenané Chr. S. Stangem. V tomto smyslu je práce Ch. S. Stanga jakýmsi pomníkem tohoto dialektu. Je jen škoda, že autor nepřipojil texty, jichž, jak lze předpokládat, zaznamenal nemálo.

* * *

Druhá práce, rozsahem větší (celkem 71 stran), pojednává o litevském dzūkijském dialektu v okolí Žirmūnai a Bastūnai v rodūnském okrese Běloruské TSR. Jejím autorem je Olaf Broch, který je ve světě jazykovědců znám jako vynikající fonetik a má mnoho zásluh o slovanskou filologii. Nyní se práce tohoto veterána vědy, jemuž je již více než 90 let, dostala do rukou také litevských jazykovědců¹⁰.

Ve svém popisu O. Broch vychází z materiálu, který shromáždil v roce 1895, kdy byl celý tento kraj ještě výrazně litevštější. Autor uvádí, že litevsky hovořil s rolníky z panství Aradnõs (tj. Horodno), kteří uměli mluvit také „po-prostu“, tedy bělorusky, a rozuměli rusky a polsky. Smíšeně mluvili lidé v nedaleké vsi Lapótiškiai. Litevské byly rovněž vsi Grubėnai, Puodžiai, Piaradnis a Zaniūnai. Tyto poznámky O. Brocha jsou tedy velmi cenné pro poznání dějin obyvatel tohoto kraje. Například, apsi-

¹⁰ O. Broch, Zum Litauischen südlich von Vilna. — „Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap“, Bind XIX, S. 1–71 (1958).

242

Při návštěvách tohoto kraje po více než 60 letech, tj. v letech 1957–1958, je již vidět jiný obraz. Je pravda, že staré lidi, kteří umějí litevsky, lze ještě potkat i dnes téměř v každé vesnici v okrese Rodūnė. Kompaktně litevské vesnice leží mezi Rodūnė a vesnicí Pāditvis (na jihu) a poněkud poběloruštěné litevské vesnice mezi Rodūnė a vesnicí Plikiai (v okolí Žirmūnai, na východě). Plikiai jsou také stále zcela litevskou vesnicí. Avšak s výjimkou těchto oblastí již jinde převládá běloruština, ačkoli se lidé často považují za Poláky.

Je třeba říci, že O. Brochovi šlo především o to ukázat vzájemné působení litevštiny a běloruštiny z fonetického hlediska.¹¹ V této otázce zamýšlel napsat rozsáhlou studii. Již první kroky výzkumu však autorovi ukázaly, že taková práce vyžaduje mnohem více času. V další práci autorovi zabránila válka a politické změny v této oblasti. Autor uvádí, že materiál o tomto nářečí by nebyl připraven k vydání, nebýt povzbuzení a pomoci Ch. Stanga. Přes neúplnost a fragmentárnost shromážděného materiálu i vyskytující se chyby obsahuje popis nářečí mnoho velmi cenných poznatků. Především autor velmi dobře zaznamenal značný počet textů tohoto nářečí (celkem asi 12 stran), což popisu nářečí dodává mimořádnou hodnotu. Informátory byli Jonas Kurauskas (z Lapotiškės) a Vikentas Jurčys (Jurczis, místo bydliště neuvedeno). Texty sestávají ze tří lidových pohádek, dvou písní a několika úryvků lidové řeči.

Protože autor věnoval největší pozornost fonetice nářečí, jsou také texty přepsány mimořádně přesně a jsou zaznamenány i velmi jemné odstíny. O něco častěji se objevují kolísání v označování přízvukové intonace. Mnohé pochybnosti a nejasnosti však odstraňují velmi pečlivě připravené komentáře k textům.

Po textech jsou uvedeny nejdůležitější rysy skloňování jmen a časování sloves. Nářečí se nevyznačuje ani archaičností tvarů, ani nějakými vzácnějšími slovotvornými prostředky. Má podstatně méně těch zajímavostí, které například nacházíme v nářečích Zietelos či Laz(d)ūnai.

Obraz systému skloňování v nářečí si lze utvořit z následujících nejcharakterističtějších údajů, které autor uvádí. Koncovka dativu jednotného čísla, stejně jako v Zietele, bez i̇ kraštu, svėčiu. Kromě toho se ve zkostnatělých jmenných spojeních s předložkami vyskytují také příklady starých koncovek: ik̇_ pačám vākari, ik̇_ abėdi. Slovo vōgts se užívá se dvěma kmeny vōg- a vūg-, jejichž genitiv a dativ jednotného čísla se shodují: vōgo arba vūgo. V koncovce lokálu množného čísla se často samohláska s vyslovuje tvrdě, bez palatalizace: katėsè, širdzìsè, seserosè, geruosè, gerosà.¹²

K akcentaci dativu množného čísla je třeba přistupovat kriticky: arklām, svėcām, vogām, vagām, su’nām vedle su’nām, neboť například v Plikiích a v okolí Pelesa je častěji slyšet arklām, svėcām.

¹¹ Srov. O. Broch, Über einen weißrussischen Dialekt aus der Gegend südlich von Vilna. — „Zeitschr. f. sl. Phil.“, Bd. XXVI, S. 1—46.

¹² Transkripce těchto příkladů, kterou autor používá, se neshoduje s naší. Autor všude označuje měkkost souhlásek před samohláskami, dokonce i před samohláskami přední řady. Znak æ v jeho transkripci v tomto případě odpovídá našemu a, srov. podoby zaznamenané během expedice Ústavu litevského jazyka a literatury: rūguosà, žeirosa (v žhavých uhlících).

243

Starobylá koncovka jmenných slov souhláskového kmene se zachovala v genitivu singuláru a v nominativu plurálu některých podstatných jmen: dukterės, akmenės, piemenės (vedle akmenė, piemenė), seserės, šunės, dukteres, seseres, šunes.

Duálové tvary se vyskytují zřídka: du kraštu, bet dvi dukteres.

Skloňování přídavných jmen je téměř stejné jako v ostatních nářečích, s výjimkou instrumentálu singuláru, kde se místo koncovky -u někdy vyskytuje -um, např.: gerum, gerim, vedle saldù, didelù.

Genitiv singuláru osobních zájmen se od akuzativu liší přízvukem: nuk, tavī, savī, manī ir manì, tavì, savì, zatímco dativ plurálu se od instrumentálu liší především místem přízvuku: mūmi, jūmi ir mumì(m), jumì(m).

Instrumentál singuláru ukazovacích a zčásti také tázacích a vztažných zájmen má v mužském rodě koncovku -uom: tuom, jitiom, juom, huom, v ženském rodě -uoi: tuoi, jitiuoi, juoi.

Velmi časté jsou zkrácené tvary genitivu singuláru přivlastňovacích zájmen: mā, tā, sā vedle māno, tāvo, sāvo.

Číslovky se od číslovek v jiných nářečích příliš neliší. Pro toto nářečí jsou charakteristické adverbializované lokálové tvary číslovek: penkuose, septiņuose, aštuoniuose, dešimcet, vienuolikos, dvi-likoi. Používají se, jak poznamenává autor, ve významu nominativu, a to samostatně i ve spojení s podstatnými jmény, např. penkuose žmonių.

Také sloveso vykazuje některé archaické rysy. Způsob tvorby kondicionálu se liší od spisovné litevštiny: suktāu, suktum arba suktai, suktū, verstāu, verstāi arba veršt, verstūm, verstūt, mi·lbūt arba mi·lb·tūr¹³.

Bylyly zaznamenány tyto atematické a kontaminované slovesné tvary: jėdmi, liekmi, liekmi, liekma, miegmù, miegmì, niēšt. Pozornost upoutává sloveso sēc, které autor pokládá za infinitiv, jenž se do jeho zápisků dostal v důsledku pravopisné chyby místo sėdėti (vyslovuje sėdėc). Užívání tohoto slova však ukazuje, že jde o tvar 3. osoby přítomného času, který nejspíše vznikl zkrácením slova sėdzi. Příkladů se sēc v tomto významu se vyskytuje poměrně mnoho v okolí Rodūnė, Varanavo a Jūrotišků: ānas sėdės ir sēc prie langēlo (vesnice Plikiai); an kèlmo sēc ir lāuka (vesnice Paditvis); Ānas sėdàs ir sēc ir nė sù kuoj nēi.tarija (Lazūnai).

Je uvedeno mnoho příkladů infinitivů užívaných s koncovkou er: dži·ce, jėsce, dzi·gce, aukce, bėkce, likce, mī·kce.

Jak již bylo uvedeno, O. Broch věnuje fonetice nářečí zvlášť velkou pozornost. Popisuje každý hláskový prvek nářečí, stručně jej charakterizuje a uvádí jeho varianty; nezřídka se zabývá i vznikem fonémů z fyziologického hlediska. V tomto ohledu je tedy popis litevského dzūkijského nářečí ve východní části okolí Rodūnė od O. Brocha užitečný nejen pro dialektology, ale i pro všechny, kdo se zajímají o fonetiku litevštiny.

Autor zde uvádí také řadu příkladů vokalismu a konsonantismu, podle nichž lze určit místo popisovaného nářečí v systému litevských nářečí. Spisovné hlásky ą, ę se v nářečí změnily v u’, i’: krāštu, kāti, žū’sis, ti·šù, tu·soū, gri·žù, zatímco smíšené dvojhlásky am, en zůstávají zachovány: žvāngęs, pāšraṅgou, vānc.

¹³ Nelze souhlasit s autorem, že ē po tvrdém l zcela ztemní až na ō. Pokud je známo, v tomto nářečí se ē po l mění pouze v samohlásku střední řady e: kalbēk, ci·lēk (Plikiai).

244

Dvojhlásky au s cirkumflexovým přízvukem (a také nepřízvučné) se v nářečí mění na ou: roudóna, poũkštė, groũsmas gradžou. Hlásce e na začátku slova v jiných nářečích odpovídá v tomto nářečí au: ágłb, ãžeras, alkū’nė, arãlis, akė̃s, ãina.

Tvrdé i (transkribované jako ł) se v nářečí vyskytuje místo u v předponách nbł-, žbł-, sbł (nbłvedė, žbłman’, žbłspirė, sbłsmušė), místo ė následujícího po l (in žolb’s, dairgėlb’s, dukrãlb’s, mi’lól’c’) a ve slovech slovanského původu: šłubkas, mùslijo. Kromě souhlásky l nářečí také tvrdí r: turù, nórus, rãtas (retas), ragė̃.

Autor poznamenává, že nářečí dzūkuje, tj. mění souhlásky t a d před i a ie v afrikáty c, dz: nakės, ci’l’c’, širždžis, cieh, džiėdas. Před nově vzniklým i’ však k této změně nedochází, např. štiedži (snědl).

O. Broch věnuje značnou pozornost také přízvuku a intonaci nářečí. Autor správně poznamenává, že mluvčí tohoto nářečí ve své výslovnosti často nerozlišují cirkumflexovou a akutovou intonaci, protože přízvučnou slabiku vyslovují rovnoměrně, bez stoupání či klesání hlasu. Stává se, že mluvčí nářečí místo akutové intonace vysloví cirkumflexovou; proto se i v zápisech samotného zapisovatele, tj. autora z roku 1895, objevují značky intonace, které neodpovídají lk., a také se liší u týchž nářečních slov, např.: viezdėk, gĩvas, džĩksta, parãijo, parãia, parãj, tõi, tõi, saldžói, Li tõi (str. 28—29), tõm, saldžõm, gerõm, gerõm (str. 26), žmogùm, su’nùm, su’nãm,su’nãm (str. 22—23), dukterim (str. 24).

Kromě uvedených kolísání přízvuku je v popisu také řada dalších transkripčních nejednotností. Například k vyjádření stupně redukce jediného nepřízvučného o používá autor několik značek: ɔe, oe, ə, ǝ: negalė́jǝ, pàłkǝ (str. 55), ãrkło (str. 20), vedle ãrkło, pàłkǝ. Je tedy zcela přirozené, že autorova snaha zaznamenat veškeré kolísání živého jazyka i odstíny výslovnosti (za což je třeba autora velmi ocenit) ho přivedla ke složitému transkripčnímu systému, který nám není vždy jasný a srozumitelný. S touto prací je proto třeba zacházet obezřetně a uvážlivě.

Navzdory uvedeným i dalším nedostatkům je práce O. Brocha o nářečí jižních Dzūků významným a cenným přínosem pro litevskou dialektologii.

NOVÉ PRÁCE O LITEVSKÝCH NÁŘEČÍCH

А. Ю. ВИДУГИРИС

Resumé

Tento text podává přehled dvou prací známých norských jazykovědců, profesorů a akademiků O. Brocha a H. S. Stanga o litevských nářečích.

Nejprve je charakterizován článek H. S. Stanga „Die litauische Mundart von Zasėčiai im Gebiet von Wilna“, otištěný v norském jazykovědném časopise „Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap“, sv. XVIII, s. 171–201. V současnosti uvedená oblast náleží do Djatlovského (Zietelského) okresu Grodenské oblasti Běloruské SSR.

245

Dále je podán obsah druhé práce „Zum Litauischen südlich von Vilna“ O. Brocha, otištěné tamtéž, sv. XIX, s. 1–71, v níž je popsáno nářečí jižních Litevců (dzuků), žijících v Radunském okrese Grodenské oblasti Běloruské SSR.

Protože se litevština v uvedených oblastech v poslední době značně asimiluje s běloruštinou, popisy těchto nářečí mají velký význam pro litevskou dialektologii a srovnávací jazykovědu.