LIETUVIŲ KALBOS LEKSIKOS RAIDA

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

O UŽÍVÁNÍ NĚKTERÝCH ŽEMAITSKÝCH SLOV

V. VITKAUSKAS

Tento článek se zabývá několika slovy charakteristickými pro určitou část žemaitských nářečí: čyrùlis „skřivan“, krūpis „ropucha“, kūlis „kámen“, pỹlė „kachna“, pūrai „ozimá pšenice“. Uvádí se jejich význam, odvozeniny a užívání a dotýká se také otázky jejich původu. Na základě kartoték „Slovníku litevského jazyka“ a „Atlasu litevského jazyka“ a poznámek autora článku je na mapách znázorněn areál těchto slov.

Cyrulis. Jako jeden z rozdílů v lexiku žemaitských nářečí oproti spisovnému jazyku (sj.) se ve filologické literatuře nejčastěji uvádí čyrùlis – žemaitské označení skřivana (Alauda arvensis). Podle dosud dostupných materiálů se slovo čyrùlis užívá v žemaitských nářečích západně od linie Laižuva – Mažeikiai – Nevarėnai – Telšiai – Žarėnai – Kvėdarna – Vainutas – Ž. Naumiestis – hranice donininků se západními aukštaitskými nářečími až k Němenu – Labguva (viz obr. 1). Slovo čyrùlis tedy dnes znají všichni donininkové, většina dounininků (s výjimkou nářečí v okolí Vegeriů, Akmenė, Papilė, Viekšniai, Tryškiai, Eigirdžiai, Lauko Sody a Luokė) a dūnininkové v okolí Švėkšny, Teneniů, Kvėdarny, Vainutasu a Ž. Naumiestisu. Toto slovo, jen s jiným přízvukem – cyrulỹs, znala také nářečí západních aukštaitů ve Východním Prusku v okolí Gilije a Labguvy¹. Ve svých textech je užívali M. Valančius, S. Daukantas, východní Litevec Vaižgantas, který dlouho žil v Žemaitsku, periodický tisk Klaipėdského kraje (např. „Lietuviška Ceitunga“) a další. Toto slovo se objevuje v mnoha sbírkách folkloru (např. v „Písních“ L. Rėzy, v „Žemaitských příslovích“ M. Valančiuse, v „Pohádkách o ptácích“, vydaných roku 1913, a dalších). Slovo cyrulis je zaznamenáno ve slovnících Ch. G. Milkuse, A. Jušky, J. Šlapelise, takzvaného M. Nydermana a dalších. Slovo cyrulis (cyrulỹs) je obsáhle, s mnoha doklady z písemných pramenů i živého jazyka, uvedeno ve velkém „Slovníku litevského jazyka“.

Z něj je patrné, že naše nářečí znají dvě podoby tohoto slova – čyrùlis (1) a cyrulỹs (3^b). První typ přízvuku užívají všichni Žemaité, kteří žijí západně od linie Laižuva – Telšiai – Rietavas – Kintai (kromě okolí Klaipėdy), zatímco třetí typ přízvuku se vyskytuje v nářečích Žarėnů, Rietavasu, Judrėnů, Veiviržėnů, Švėkšny, Ž. Naumiestisu, Kintů, Šilutė, Rusnė, Klaipėdy a litevských rybářů v Prusku (viz obr. 1). Slovo cyrulis, pouze s cirkumflexovou intonací, znají také Litevci v Ciskodě v Lotyšské SSR².

¹ Žr. Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose, Kaunas, 1933, p. 92.

² Žr. K. Būga, Rinktiniai raštai, II (parengė Z. Zinkevičius), Vilnius, 1959, p. 289–290.

155

Odvozenin slova cýrulis (cyrulỹs) je málo: cýrulė „jméno krávy“ (Tirkšliai), cyruliuoti „cvrlikat“ (obvykle o skřivanovi) (Šatės), cyruliuoti „tamtéž“: cýrulis õ’nkštéi pavā-sari prā-ded cī’rōloute (Mosėdis), cýrulūtis „malý skřivan“ (Salantai)³ a ještě několik dalších.

Pokud jde o užívání tohoto slova, je třeba říci, že v uvedených žemaitských nářečích je stále velmi živé a užívá se bez náhrady výrazy spisovného jazyka. Na mnoha místech (např.,

Obr. 1. Rozšíření slova cýrulis (cyrulỹs) v nářečích litevského jazyka (1 – cýrulis, 2 – cyrulỹs)

v okolí Judrėnů, Veiviržėnů, Klaipėdy, Priekulė, Dovilů, Skuodasu, Mosėdisu a jinde) starší generace ani nezná spisovná slova vieversys, vyturys, zatímco mladší mluvčí nářečí často také bez váhání užívají žemaitské slovo cýrulis (nebo cyrulỹs). Je pravda, že na okrajích areálu tohoto slova se jako sousední podoby již prosazují slova spisovného jazyka a východních žemaitských nářečí vieversys (v okolí Mažeikiů a Tirkšliů), vyturys (v okolí Teneniů). Mladí lidé, kteří navštěvovali školy, znají v celé oblasti užívání slova cýrulis (cyrulỹs) obě spisovné podoby (vyturys, vieversys) a při rozhovoru s neznámým člověkem, který mluví spisovně, je užívají střídavě podle situace.

³ Plg. Lietuvių kalbos žodynas, II (red. J. Balčikonis), Vilnius, 1947, p. 28.

156

Je třeba říci, že v určitých případech slovo čyrulis (čyrulỹs) překračuje hranice svého areálu: v přenesených významech toto slovo znají žemaitská nářečí v okolí Kuršėnů, Vidsodisu, Raudėnů, Papilė a jinde, kde znamená: a) „nějaké malé zvíře, člověk“, např.: vari·k tū čīrulī šalin. (Kuršėnai), kǭ·n tas čī·rulis padė·rps (Raudėnai) atd.; b) „posměšné označení nemotorných dětí, které nedokážou něco udělat“, např.: čī·ru-li | nešīn (pintinę) | aš pabeñ·ksu pinti (Kuršėnai) atd. Se slovem čyrulis (čyrulỹs) je bezpochyby třeba spojovat také název plemene malých slepic (jen s krátkou samohláskou v kořeni) — ciruliūkai (ciruliūkas „malý kohoutek“, cirulikė „malá slepička“). Např.: tộ·r gaidō·ka cerplō·ka maž·za (Laukuva), jau· tas kaušēlis mušiet cirulikis vištas (Kuršėnai) a jinde. V kuršėnském, vidsodském, šaukėnském, raudėnském, papilském, tryškijském a ještě v některých dalších žemaitských nářečích, a dokonce i v jednotlivých sousedních západoaukštaitských nářečích (Žagarė, Šakyna, Gruzdžiai aj.), kde se pták Alauda arvensis nazývá pouze slovem vieversys, jsou rozšířené pastýřské písničky, v nichž se místo obvyklého slova vieversys zmiňuje čyrulis.

Etymologové považují slovo čyrulis za kuršské a srovnávají je s lotyšským cirulis⁴, známým v celém lotyšsky mluvícím území a náležejícím ke spisovné normě. Tento názor opodstatňuje souhlásková podoba kořene slova, shoda přízvuku s lotyšským ekvivalentem a zčásti také zeměpisné rozšíření tohoto slova.

Litevské (žemaitské) čyrulis (čyrulỹs) a lotyšské cirulis jsou zase srovnávány s ruským щуркать „cvrlikat“, slovinským čiriti „tamtéž“ aj.⁵ Podle mého názoru lze uvést také litevské čirpti „cvrlikat, bečet“, lotyšské cirkstēt „cvrlikat“, snad i litevské čirkšti, což by již ukazovalo na onomatopoický původ slova čyrulis (čyrulỹs). Litevské slovo čyrulis z Ciskody je podle názoru K. Būgy přejaté z lotyštiny ještě v době, kdy Lotyši nepřevedli cirkumflexní (stoupavou) intonaci na akutovou (klesavou)⁶.

Krūpis. Severní Žemaité označují ropuchu (Bufo vulgaris) na rozdíl od spisovného litevského rupūžė zcela odlišným slovem krūpis (krūpė, krūpis ar krūpė). Takto se tento obojživelník nazývá v žemaitských nářečích severně od Nemirsety, Jokūbava, Endriejava, Tverů, Viekšnaliů, Šaukėnů a Kurtuvėnů, tedy téměř ve všech dounininských nářečích s výjimkou okolí Gargždů, Endriejava, Rietava, Veiviržėnů a Judrėnů, a také v dūnininských nářečích v okolí Kuršėnů, Vidsodisu a Kurtuvėnů (viz obr. 2). Stejně jako ve zmíněných žemaitských nářečích nazývají tohoto obojživelníka slovem krūpis také aukštaité z podžemaitské oblasti v okolí Žagarė, Skaistgirisu, Šakyny, Kužiů a Gruzdžiai. Do jazyka naší krásné literatury jej uvedly spisovatelky Lazdynų Pelėda a S. Čiurlionienė-Kymantaitė, pocházející z tohoto kraje. Je doložen ve slovnících S. Daukantase, A. Jušky, A. Lalise, J. Šlapelise, M. Nydermana a dalších. Nejvíce dokladového materiálu uvádí akademický „Lietuvių kalbos žodynas“, avšak nedopatřením se tam dostaly věty s tímto slovem a jeho variantami z nářečí Panemunėlia (okres Rokiškis), Žemaitkiemisu (okres Ukmergė), Vilkaviškisu a Šunsků (okres Kapsukas).

Jak už jsme viděli, kmen tohoto slova se v jednotlivých nářečích liší. Podle dosud dostupného materiálu říkají dounininkové žijící ve čtyřúhelníku mezi Šventoji—Nemirseta—Žarėnai—Alsėdžiai i všichni dūnininkové, kteří toto slovo užívají pro obojživelníka Bufo vulgaris, krūpė ar krūpė (kmen na -ė), zatímco ostatní dounininkové říkají krū-

⁴ Viz K. Mūlenbacha Latviešu valodas vardnīca. Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns, I, Rīgā, 1923—1925, p. 391.

⁵ Tamtéž, s. 391—392; E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, I, Heidelberg, 1962, s. 70.

⁶ K. Būga, tamtéž, s. 289—290.

157

pis nebo krūpis (kmen na -ia) (viz obr. 2). Takové kolísání kmenů je v litevštině častým jevem a v tomto případě mohly vznik formy s kmenem na -ė ovlivnit slova varlė, rūpužė „taková nadávka“, kūkūžė „dtto“, piktvarlė „Bufo vulgaris“, krūpvarlė „dtto“ aj. Západní nářečí severních Aukštaitů, která toto slovo znají, užívají pouze tvaru krūpis.

Kromě přímého významu (Bufo vulgaris) má slovo krūpis jak v žemaitských, tak v uvedených aukštaitských nářečích velmi často i jiné, přenesené významy. Především se užívá jako mírnější nadávka k pokárání zlobivých dětí (ve významu „ropušáček, raubíř“) a někdy je rodu obecného (substantivum commune): išėk / pažūrėk / ka tas krūpis i šūni nei-rūptu (Šakyna), kũr ta krūpis išėje (Šakyna); někdy jde o substantivum mobile – vedle tvaru krūpis pro mužský rod existuje také tvar krūpė pro ženský rod: akšin / pasakyt su / kũ tas krūpis padirba (Kuršėnai), nedūd ta krūpi galvaūs išukūti (Kuršėnai), tũn krū.pi rāda pūpūose (Raudėnai), dõuk tã krūpė i kã-ili e klausīs (Raudėnai) atd.

Obr. 2. Užívání slov krūpis, krūpė v litevských nářečích [1 – krūpis (Bufo vulgaris), 2 – krūpė (Bufo vulgaris), 3 – krūpis, krūpė (pouze přenesené významy)]

Kromě toho může slovo krūpis (krūpis) znamenat „malé dítě, malý člověk, drobné zvíře nebo prostě nějaká drobná věcička“. I v tomto případě může být krūpis (krūpis)

158

rodem obecným (substantivum commune): kā tu krūpis būdams prieš toki vīra šoki (Šakyna), pažūrēt tōki krūpis | susitrāukus | susirāukus | nieka tē tōs žmogi̇stas nė (Šakyna), anebo jako substantivum mobile: tioks krū.pis tas vā.ks | bei mōndros (Mosėdis), ti̇uoki krō.pe špoulė.le ni šo.pȯnūote (Mosėdis), radāu tris kaušelius lizi̇ tiuokus krūpelūs (Kuršėnai), visā kruṗki dār | su vai.kū bešnekun.ti (Kuršėnai) atd.

V obou těchto přenesených významech užívá slovo krūpis také mnoho žemaitských nářečí, která živočicha Bufo vulgaris označují pouze slovem rūpkė — jde o dounininkská nářečí v okolí Endriejava, Veiviržėnů a Judrėnů a dūnininkská nářečí v okolí Švėkšny, Kvėdarny, Laukuvy, Varniů, Užventisu, Pavandenė a Šaukėnů (viz obr. 2). Takto rozšířené užívání slova krūpis v přeneseném významu jako by naznačovalo, že se dříve, alespoň v části této oblasti, mohlo užívat i v přímém významu; na druhou stranu si je však uvedená nářečí mohla vypůjčit od svých severních sousedů.

Slovo krūpis (kriūpis), krūpė (kriūpė), užívané v přenesených významech, má mnoho odvozenin a útvarů s různými, někdy velmi vzácnými příponami. Např.: krūpius,-ė „malé dítě“ (Šaukėnai), krūpelis „nadávka“ (Barstyčiai), krūpėkšla „dtto“ (Kuršėnai), hybrid krupėlka (jako bobėlka, kumėlka aj.) „dtto“ (Kuršėnai, Šakyna), krūpena (kriūpena) „dtto“ (Kuršėnai, Papilė, Raudėnai, Ž. Kalvarija aj.), krupėža (kriupėža) „dtto“ (Kuršėnai, Pavandenė, Ž. Kalvarija aj.), krūpkis „dtto“: tō:n krō.pke rē:ks mū:šte | pri svečū:n kē:kas (Judrėnai), kruplėža „dtto“ (Varniai), kriūpšena „dtto“ (Šatės), krupūitis „dtto“: kropō.itē: | kropiežas | kāš par vīrā (Pavandenė) atd. Žemaitská nářečí mají také řadu složených slov, jejichž první složkou je kořen krup- (kriup-). Jde o nadávky, jako (nejistého původu, patrně hybrid) krūpmaūšis | kriūpmaūšis (Kuršėnai, Šakyna, Raudėnai, Tryškiai aj.), krūplaižis (Varniai), kriūpmurza (Šatės), kriūpnagis (Kaltinėnai, Ž. Kalvarija), hybrid kriupskūris (Šatės) aj., dále slova označující určité druhy věcí, např.: kriūpkartūnis „takový kartoun“ (Šatės), kriūpkelis „špatná, hrbolatá cesta“ (Kartena), kriūpkiaulės „určité plemeno prasat“ (Šatės), kriūpvarlė „ropucha“: krōpvā.rle ruopūo (Šventoji), kriūpvištė „malá slepice“ (Šatės), kriūpvikis „taková odrůda vikve“ (Seda) aj. Z kořene krup- (kriup-) se často tvoří slovesa, obvykle označující ošklivou, pomalou chůzi, např.: krupénti (Šatės, Alsėdžiai), krupénti (Mažeikiai, Laukuva), kriupinėti (Kalm alis), krupinėti (A. Juškos žodynas⁷, Šilalė, Veiviržėnai), kriupýnoti (Kalm alis), krupinti (Kalnalis), krupinti (A. Juškos žodynas⁸) aj.⁹

Do očí bije rozmanitost kořene všech těchto slov: v některých nářečích je v uvedených slovech r tvrdé, v jiných měkké. Z dostupného materiálu vyplývá, že slova s kořenem kriup- se užívají pouze v nářečích okolí Šventoji, Salantů, Kalnalise, Mosėdis, Skuodasu, Ylakiů, Židiků, Sed y a zčásti Pikeliů a Tirkšliů¹⁰. Tato hranice se jen částečně shoduje s oblastí užívání slov typu krūauti s měkkým r v kořeni: tvrdé r ve slově krūpis || krūpė a jeho odvozeninách mají žemaitská nářečí — Kretingy, Budriů, Plungė, Papilė, Akmenė, Mažeikiai, Veiviržėnai, Judrėnai — a aukštaitská nářečí — Šakyna, Gruzdžiai, Žagarė aj. — kde je v mnoha jiných slovech měkké r, např.:

⁷ Žr. А. Юшкевич, Литовскій словарь, вып. третій, Петроградъ, 1922, p. 257.

⁸ Viz tamtéž.

⁹ Materiál této kapitoly srov. s dílem Lietuvių kalbos žodynas, VI (odp. red. J. Kruopas), Vilnius, 1962, s. 651, 652, 715, 716, 717.

¹⁰ V těchto nářečích se říká krū.pis a krū.pis nebo krō.pe a krō.pe.

159

krõ.sa, krâ'ustuos (Veiviržėnai), srâ.unos, ruoksuojë (Judrėnai), krâus ~ kriaũjas (Tirkšliai), krâ'ui (Žagarė), krõkti (Šakyna) atd., což již ukazuje na pozdější změkčení r v tomto slově a jeho odvozeninách v severozápadních žemaitských nářečích. Totéž dokládá i málo rozšířené slovo krūpis v lotyštině¹¹.

V současnosti je krūpis (nebo krūpė, krūpis, kriūpė) v uvedených žemaitských nářečích živým a velmi hojně užívaným slovem, na které spisovný jazyk až dosud neměl a ani nyní nemá větší vliv. Zvláště často se toto slovo a jeho odvozeniny užívají v uvedených přenesených významech. Na některých místech, na okrajích areálu slova krūpis (krūpė) (kolem Kurtuvėnai, Vidsodis, velmi zřídka kolem Luokė a Kuršėnai), se vedle něj již objevuje i slovo rūpkė, které častěji užívá mladší generace, zatímco starší ho vyslovují jen v příslovích. Např.: i'sikābarā·va kā'p rūpki i' ruokūn.di (Kuršėnai) atd. Ve všech nářečích dounininků a dūnininků, která užívají slovo krūpis nebo jeho odvozeniny, je slovo rūpūžė pouze nadávkou a se jménem živočicha (Bufo vulgaris) je mluvčí začali spojovat snad až v posledních letech, s rostoucím vlivem spisovného jazyka. Aukštaitská nářečí, která užívají slovo krūpis, označují tohoto živočicha souběžně také slovem rūpūžė. Zde se toto slovo stále více prosazuje a vytlačuje slovo krūpis.

Kromě uvedených nářečí litevštiny nazývají Bufo vulgaris stejně tak i Lotyši — krupis (řidčeji krupis¹²). V pruském jazyce se užívalo slovo crupeyle „žába“¹³. J. Endzelynas spojuje lotyšské krupis (krupis) s lotyšským krupt „praskat, pukat“, krūpis „ropucha“, kraupa „koňský strup“, a všechna tato slova pak se staroslověnským krupa „drobeček, úlomek“, staroanglickým hruf „strup“ a hreof „drsný“¹⁴. V litevských nářečích, která mají slovo krūpis, jeho varianty či odvozeniny, se užívají i další slova s podobným kořenem: krūpti „pokrýt se strupy, osypat se pupínky“ (Kuršėnai, Tryškiai, Šakyna aj.), kriūpti „tamtéž“, (Mosėdis, Salantai aj.), kriupūotas „posetý strupy, pupínkovitý“ (Šatės), nukrūpėlis „stroupek“ (Kuršėnai), kriupytas „pletený perličkovým vzorem“: kūoks če tā·va nę·rtinis / a krūp·c (Mosėdis) aj.

Žemaitské slovo krūpis (krūpė, kriūpis či kriūpė), které dříve znamenalo „strupaté, hrbolaté zvíře“, je tedy společné s odpovídajícími slovy lotyšského a staropruského jazyka a má protějšky i v dalších indoevropských jazycích.

Kūlis. Místo slova akmuo, užívaného ve spisovném jazyce a ve většině našich nářečí, používají Žemaité žijící západně od Židiků, Sedy, Telšiai, Žarėnai, Tverai a Pajūris a severně od Vainutas, Žemaičių Naumiestis, Ramūčiai, Šilutė a Rusnė (viz obr. 3) slovo kūlis. Toto slovo, užívané v nářečích pobřežních dounininků, dūnininků z Kvėdarny a Švėkšny a většiny donininků, se vyskytovalo i v písemnostech autorů pocházejících z tohoto kraje — A. Pabrėžy, S. Daukantase, A. Kosaževského — a nachází se v mnoha sbírkách folkloru: v souboru přísloví, který S. Daukantas připojil k „Abecela…“, v „Patarlės Žemaičių“ M. Valančiuse, v „Pasakos“ C. Jurkšaitise, v „Klaipėdiškių dainose“, „Lietuviškose pasakose“ A. Basanavičiuse, v VIII. svazku „Tautosakos darbų“ a v různých rukopisných sbírkách uchovávaných v rukopisném oddělení Ústavu litevského jazyka a literatury. Je doloženo také v různých jazykovědných publikacích, např. v nářečních textech A. Baranauskase

¹¹Srov. K. Mūlenbacha Latviešu valodas vārdnīca. Redigējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns, II, Rīgā, 1925–1927, s. 287.

¹²Srov. K. Mūlenbacha Latviešu valodas vārdnīca, sv. 2, tamtéž.

¹³ Žr. K. Būga, Rinktiniai raštai, I (parengė Z. Zinkevičius), Vilnius, 1958, p. 427.

¹⁴Srov. K. Mūlenbacha Latviešu valodas vārdnīca, II, tamtéž. Podrobněji k tomu viz také E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, 1, Heidelberg, 1962, s. 290.

160

textech, ve slovnících A. Jušky, J. Šlapelise, M. Nydermana a dalších. Jako slovo z Klaipėdského kraje bylo zařazeno do slovníků G. H. F. Neselmana a F. Kuršaitise, tito autoři však zřejmě slovo kūlis dobře neznali, a proto je tam uváděno nesprávně – jako podstatné jméno ženského rodu kulis,-ės15. Slovo kūlis je zaznamenáno také v takzvaném Krauseho rukopisném slovníku ze 17. století: Baltas Olos Kūlys a další.

Heslo kūlis je obsáhle zpracováno ve velkém „Slovníku litevského jazyka“, jeho areál je vyznačen poměrně dobře, jen bylo třeba věnovat pozornost významům tohoto slova a

Obr. 3. Užívání slova kūlis v litevských nářečích (1 – kūlis „jakýkoli kámen“, 2 – pouze spojení girnų kūlys, girnakūlis)

neuvádět příklad z nářečí v Paringiai (okres Ignalina), kde se toto slovo nejspíš neužívá.

Je možné, že dnešní areál slova kūlis už zcela neodpovídá jeho někdejšímu rozšíření. Většina Žemaitů, kteří toto slovo užívají, dnes již dobře zná litevské slovo akmuo a poměrně často je používá, přizpůsobené systému podstatných jmen s jinými souhláskovými kmeny. Například v okolí Švėkšny a Judrėnů i nejstarší, sedmdesátiletí až osmdesátiletí mluvčí nářečí a

¹⁵ Žr. G. H. F. Nesselmann, Wörterbuch der Littauischen Sprache, Königsberg, 1851, p. 208; F. Kurschat, Littauisch-deutsches Wörterbuch, Halle, 1883, p. 208.

11. Užsak. Nr. 174

161

dokonce i při vzájemném rozhovoru už mnohem častěji říkají akmuo než kūlis, zatímco mladší generace zde slovo kūlis vysloví už jen výjimečně. Žemaitské slovo kūlis, zejména ve svém přímém významu „kámen“, tedy začíná zanikat. Vytlačuje je litevské slovo akmuo, užívané naprostou většinou našich nářečí. Že tento proces nezačal teprve nedávno, dokládají různé písemné prameny. Například autor „Žyvatu…“, vydaného v 18. století, píše takto: lyipe prypylty siesis sudinus ysz akmenys, ira tay stotkas yszkule¹⁶, tynay… buwa du dydziu akmeniu arba kulu¹⁷. Slovo akmuo užíval také Valančius (např.: Asz jam su duonu metu, ans man su akmeniu svijde, ar ne bjauri-bė¹⁸). Z okolí Laukuvy, kde slovo kūlis z velké části vymizelo¹⁹, zaznamenal A. Kosaževskis označení kamene stába kūl’s a název pole Stabakūlė, o nichž K. Būga píše: „Zmíněné stába kūl’s je stabo kūlis, tj. kámen, z něhož byla (kdysi) vytvořena modla“²⁰.

V těch žemaitských nářečích, která místo litevského slova akmuo říkají kūlis, se vyskytuje také řada odvozenin a složenin vytvořených od tohoto kořene. Například: kūlėtas „kamenitý“ (Gegrėnai), kūlija „kamenité místo“ (Judrėnai, Veiviržėnai, Palanga, Barstyčiai), kūliavà „říční práh“ (Švėkšna), kūlinis „kamenný“ (Plateliai, Šatės, Beržoras, Priekulė aj.), kūlgrauža, kūlgraužà „kameník“ (Skuodas), kūlgraužis „tamtéž“ (Palanga, Kalnalis), kūlgrindà „cesta dlážděná kameny“ (Kvedarna), kūlgrindai a) „cesta dlážděná kameny“ (Barstyčiai), b) „tajná podvodní cesta“ (Plateliai), kūlkalìs „tvůrce kamenných soch“ (Salantai), kūlkerpės „lišejníky rostoucí na kamenech“ (Mosėdis, Palanga, Darbėnai), kūlmušis „lamač kamene“ (Saugos, Priekulė, Palanga), kūlskaldìs „tamtéž“ (Kartena), kūlmìldžiai „mouka opadaná kolem mlýnských kamenů“ (Ylakiai), kūlmìltės „tamtéž“ (Barstyčiai), kūlvelkis „určený k přepravě kamenů“ (Šatės), kūlvežis 1. „vozič kamenů“: a pẽnkis mėtūs ǵ.ns tẽn ežb.va oš kūlveži (Mosėdis); 2. „určený k přepravě kamenů“ (Šatės) atd.²¹.

Slovo kūlis nebo jeho odvozeniny se v některých vymezených významech vyskytují na větším území, než bylo uvedeno výše, tj. přesahují hranice svého areálu: mnoho Žemaitů – všichni dounininkové východně od Židiků, Nevarėnů, Telšiů a Žarėnů, dūnininkové východně od Kvedarny a Pajūrisu, severně od Šilalė, západně od Kražů, Vaiguvy a Kurtuvėnů (viz obr. 3) – nazývá mlýnský kámen (běhoun) buď spojením girnų kūlỹs (Akmenė, Papilė, Laižuva, Pavandenė, Šilalė, Pajūris, Vidsodis, Vaiguva, některé vesnice v okolí Kuršėnů aj.), nebo složeným slovem girnākūlis (Leckava, Pikeliai, Tirkšliai, Nevarėnai, Tryškiai, Raudėnai, Luokė, Varniai, Užventis, Laukuva, některé vesnice v okolí Kuršėnů aj.). Spojení girnų kūlỹs se užívá také v severozápadních aukštaitských nářečích Kruopiai a Šakyna (jde nejspíš o výpůjčku z žemaitštiny). Stejně jako je v uvedených západních žemaitských nářečích kūlis nahrazováno slovem akmuo, tak se i ve východních žemaitských nářečích a v přilehlých severozápadních aukštaitských nářečích spojení girnų kūlỹs či girnākūlis často nahrazuje, zejména v okolí Vaiguvy, Kuršėnů, Užventisu, Papilė, Šakyny aj., výrazy girnų akmuo, girnų akminas.

¹⁶ Viz Žiwatas Pona yr Diewa musu Jezusa Christusa… aprasitas Metusy Pona 1753 … Wilniaw… Metusy Pona 1787, s. 62.

¹⁷ Cit. dílo, s. 213.

¹⁸ (M. Valančius), Patarlės Žemaičių, Tilžėje, 1867, s. 6.

¹⁹ V okolí Laukuvy se dnes užívá slovo kūlýs ve významu „mlýnský kámen“.

²⁰ Viz K. Būga, Dievai­tis „jodlum“ (dodatky), „Lietuvių Tauta“, 1, Vilnius, 1907, s. 214.

²¹ Plg. Lietuvių kalbos žodynas, VI (ats. red. J. Kruopas), Vilnius, 1962, p. 828–861.

162

Z mnoha příkladů uvedených v článku je patrné, že nářečí znají dvě podoby tohoto slova: kūlis (2) a kūlys (4). Zajímavé je, že v intonaci 4 se toto slovo vyslovuje právě v těch nářečích, v nichž se užívá ve složeném názvu mlýnských kamenů girnų kūlys. To by mohlo svědčit o pozdějším rozšíření tohoto názvu jakožto termínu lidové hmotné kultury ve východních žemaitských a sousedních severozápadních aukštaitských nářečích.

Kromě zmíněných žemaitských nářečí litevštiny nemají toto slovo kūlis ani jiné baltské jazyky. Jde o svébytné žemaitské slovo, které, jak lze předpokládat, znali také Kuronové.

Etymologové toto slovo vykládají různě. K. Būga je spojuje s litevským slovem kūlynas „keř vyrůstající z jednoho pařezu“ a s kuronskou výslovností lotyšského Kuronska, slovem kūliens²². K. Būga tím zároveň nepřímo vyslovuje myšlenku, že slovo kūlis má kuronský původ.

Pylė. Žemaité žijící západně od Židiků, Sed y, Alsėdžiai, Žarėnai, Tverai, Laukuvy, Vainutu, Ž. Naumiestis a Šilinininkai nazývají na rozdíl od litevštiny a většiny našich nářečí domácí i divokou kachnu (Anas) slovem pylė. Jak je patrné z připojené mapy (viz obr. 4), slovo pylė užívají všichni donininkai, pobřežní dounininkai a dūnininkai v okolí Kvėdarny a Švėkšny (viz obr. 4). Toto slovo se užívá nejen v uvedených nářečích, ale je doloženo také v různých písemných pramenech. Najdeme je v textech S. Daukantase a Vydūna, v periodickém tisku Klaipėdského kraje („Lietuviškoje Ceitungoje“) i v jednotlivých folklorních sbírkách: „Klaipėdiškių dainose“, „Pasakose apie paukščius“ aj. Jako označení kachny v Klaipėdském kraji uvádějí slovo pylė slovníky P. Ruigia, Ch. G. Milkaus a G. H. F. Neselmana. F. Kuršaitis toto slovo znal jen málo (psal o tom i K. Būga²³), což je patrné z nepřesného zápisu tohoto slova v závorce pylė,-ės ar pylis,-ies²⁴. Toto slovo zařadil do svého slovníku také A. Juška a zmiňuje se o něm i K. Jaunius. V novějších slovnících se slovo pylė objevuje už jen zřídka: je zaznamenáno pouze ve slovníku M. Nydermana, kde jsou uvedeny dvě podoby: pylė a (jako nářeční!) pylė.

Téměř všichni Žemaité, kteří užívají slovo pylė, je vyslovují v intonaci 2; pouze v okolí Rietava a Šilutė je zaznamenána intonace 4. Např.: tė·p kã·p kóki pi·lė kad ji ēit vi·tódama (Ramučiai, okres Šilutė).

V celé oblasti, kde se užívá slovo pylė, je doloženo také mnoho jeho odvozenin. Nejčastěji se užívají tyto: pylinas „kachní samec, kačer“ (oblast užívání tohoto slova se téměř shoduje s oblastí užívání slova pylė), pylūtis „kachňátko“ (Švėkšna, Judrėnai, Saugos aj.), pylėtis „tamtéž“ (Mosėdis), pylėna (pylėna) „kachní maso“ (Judrėnai, Veiviržėnai, Priekulė, Švėkšna aj.) a další. V celé této oblasti jsou známa slůvka pili „slovo používané k přivolávání kachen“ (Judrėnai, Endriejavas), pil’ „tamtéž“ (Švėkšna, Plungė aj.), pylėkšt „slovo používané k nahánění kachen“ (Mosėdis aj.) a další, která se užívají i v mnoha nářečích neznajících slovo pylė (viz dále).

Slovo pylė je srozumitelné a jeho význam je znám daleko za hranicemi jeho areálu, například v okolí Tirkšlių, Šialės, Skaudvilės a Tryškiů; Žemaité z těchto oblastí je však přesto neužívají a říkají pouze ō·nę (Tirkšliai, Tryškiai, Šialė), ā·nti (Skaudvilė) atd. Toto slovo se často vyskytuje mimo svůj areál v lidových písních. Např.: plauki pi·lė·li

²² Žr. K. Būga, Rinktiniai raštai, III (parengė Z. Zinkevičius), Vilnius, 1961, p. 209. Kaip žodžio kūlis kilmę aiškina E. Frenkelis žr. E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, 1, Heidelberg, 1962, p. 307.

²³ Žr. K. Būga, Rinktiniai raštai, II (parengė Z. Zinkevičius), Vilnius, 1959, p. 514–515.

²⁴ F. Kurschat, Littauisch-deutsches Wörterbuch, Halle, 1883, p. 311.

11*

163

par nemunėli lendrelės laužė dama (Pagramantis)²⁵, plaukė pylelė per ežerėlį (Upyna, okres Šilalė, dokonce i Panevėžys)²⁶ aj. Zmíněnými slůvky pili, pil’ (pil’) ar pȳli přivolávají kachny a kachňata téměř všichni Žemaité (kromě okolí Tauragė a Raseiniai), západní aukštaité severně od Šiauliai, střední aukštaité v okolí Joniškis, východní aukštaité v okolí Linkuvy, Pakruojise, Pasvalys a Biržai. V žemaitských nářečích v okolí Kuršėnai, Pavandenė, Raudėnai aj. se užívá také slovo pro nahánění kachen pylėkš(t), pilėkš(t). Někteří Žemaité, kteří běžně neužívají slovo pylė, nazývají malá kachňata podle zvukomalebných slov pilì, pil’ (pil’), pȳli výrazy pȳliai, pyliukai, piliukai, pylėlės,

Obr. 4. Užívání slova pylė v litevských nářečích

pilinukai apod. Např.: čė rė·ks mõ·n pilė·ms (Iesti) padiete (Viekšniai), pi·likes pi·likes / lėsket mažilė·les / lėsket (Kuršėnai), padėk pelōkā·ms lė·ste (Vidsodis), a pilėlė palėsė (Raudėnai) aj. Jde patrně o pozdější šíření těchto slov, které v některých místech, například v okolí Biržai, Pakruojis a Žeimelis aj., probíhalo možná ne bez vlivu lotyštiny.

V pruských německých nářečích se užívalo slovo Pile „Rufname der Ente“, které se srovnává s litevským slovem pylė, lotyšským pile a slovy v jiných německých nářečích

²⁵ P. Jonikas, Pagramančio tarmė, Kaunas, 1939, p. 91.

²⁶ Příklady z kartotéky „Lietuvių kalbos žodynas“.

164

Bile²⁷. Domnívám se, že z německého Pile vzniklo také slovo pylė, doložené v díle K. Donelaitise: Kišk žąsis, pylės, vištas į didelį puodą²⁸, protože zeměpisné rozšíření tohoto slova neukazuje, že by ho odedávna měly samotné nejjižnější dialekty Pruské Litvy, tím spíše, že i sám K. Donelaitis zřejmě častěji užívá slovo antis²⁹.

Většina Žemaitů užívajících slovo pylė, zejména mladší generace, zná také litevské spisovné slovo ántis, které vyslovuje podle fonetických a morfologických zákonitostí svého dialektu, tj. litevskou dvojhlásku an mění na on a upravuje kmen slova: ọ·nte (Švėkšna, Alsėdžiai aj.). Pravda, toto slovo užívají nejčastěji nikoli při hovoru mezi sebou, ale s neznámými lidmi, kteří mluví některým aukštaitským dialektem nebo litevsky spisovně. O něco častěji užívají slovo ántė místo pylė žemaitské nářeční oblasti kolem Alsėdžiai, Ylakiai a Kvėdarna, tj. ty oblasti, které leží na okraji areálu slova pylė. Totéž platí i pro slovo pýlinas: v okolí Švėkšny, Kvėdarny, Ylakiů, Židiků aj. se už častěji užívá slovo gaigalas, ačkoli lze ještě zaslechnout, zejména od starších mluvčích, také pýlinas. Maso anties (pylės) se na některých žemaitských místech, kde se samotná kachna nazývá pyle, nyní poměrně často označuje slovem ántiena. Např.: ọ·ntienas sve-tė·ms devà·u (Mosėdis).

Kromě žemaitských nářečí litevštiny nazývají tohoto ptáka stejně také Lotyši — pīle. Řečeno slovy K. Būgy, „přízvuk by ukazoval, že se Žemaiti se slovem pylė seznámili od Kuronců“³⁰. K. Būgovo tvrzení, že slovo pylė pochází od Kuronců, plně podporuje zeměpisné rozšíření jeho užívání (viz obr. 4). K. Būga³¹, J. Endzelynas³² a později E. Frenkelis³³ spojují toto slovo s pīle v německých dialektech východního Pruska, bulharským пиле „kuře“, srbochorvatským pile „totéž“, lužickosrbským pilo „kachňátko“ aj. M. Fasmer spojuje lotyšské slovo pīle a litevské (žemaitské) pylė s ruským slovem пилюк „soví mládě“, ukrajinským пилюк „sup“, srbochorvatským piljuga „krahujec“ aj., čímž potvrzuje K. Būgův názor³⁴, že pylė může být onomatopoického původu³⁵.

Byly pokusy považovat žemaitské slovo pylė za germanismus. Zastánce této teorie K. Alminauskis³⁶ vyšel z nepřesně zapsané podoby tohoto slova u F. Kuršaitise, pýlė (ačkoli v Alminauskisově vlastním nářečí se užívá pýlė!), a spojil ji výhradně s úzce užívaným německým slovem pile, přičemž zcela pominul jazyková fakta z jiných jazyků — konkrétně východoslovanských a jihoslovanských. Ostatní lingvisté (K. Būga, J. Endzelynas, E. Frenkelis, M. Fasmer) toto slovo za germanismus nepovažují.

Žemaitské nářeční pylė je tedy staré slovo, pravděpodobně převzaté už od Kuronců a nejspíše onomatopoického původu, které má protějšky v jiných indoevropských jazycích.

Žito. Žemaiti žijící na západ od Pikeliů, Sedos, Telšiů, Žarėnů, Tverů, Kvėdarny a Žemaičių Naumiestisu, na sever od Šilutė a Rusnė nazývají ozimou pšenici (Triti-

²⁷ Žr. H. Frischbier, Preussisches Wörterbuch..., II, Berlin, 1882, p. 143.

²⁸ Žr. K. Donelaitis, „Metai“, Vilnius, 1955, p. 91.

²⁹ Žr. J. Kabelka, Kristijono Donelaičio raštų leksika, Vilnius, 1964, p. 51.

³⁰ Žr. K. Būga, Rinktiniai raštai, II (parengė Z. Zinkevičius), Vilnius, 1959, p. 300.

³¹ Min. veik., p. 514.

³² K. Mülenbacha Latviešu valodas vārdnīca. Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns, II, Rīga, 1927–1929, p. 232.

³³ E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, 1, Heidelberg, 1962, p. 589, 590.

³⁴ K. Būga, min. veik., p. 300.

³⁵ M. Vasmer, Russisches etymologisches Wörterbuch, II, Heidelberg, 1955, p. 357.

³⁶ K. Alminauskis, Die Germanismen des Litauischen. Teil 1: Die deutschen Lehnwörter im Litauischen, Kaunas, p. 100.

165

(cum hiemales) nazývají slovem pūrai (nebo méně často pūrai) (viz obr. 5). Toto slovo užívali spisovatelé S. Daukantas a M. Valančius. Slovo pūrai se nachází také v mnoha sbírkách folkloru: v „Dainėse Žemaičių“ S. Daukantase, v „Klaipėdiškių dainose“ aj. Toto slovo zaznamenal Sutkevičius v rukopisném litevsko-polském slovníku, A. Juška i K. Jaunius v „Lietuvių kalbos gramatikoje“³⁷, J. Jablonskis ve svém slovníčku z roku 1916; ve svých spisech je široce rozebíral K. Būga³⁸. Slovo pūrai znal také F. Kuršaitis, ale z jeho ne zcela přesného zápisu (purai, -ų³⁹) je patrné, že v jeho vlastním nářečí

Obr. 5. Užívání slova pūrai v litevských nářečích

se toto slovo nevyskytovalo. Toto slovo se zařazuje také do novějších slovníků (např. do slovníku M. Nydermana, do „Dabartinės lietuvių kalbos žodynas“ aj.).

V současnosti začalo slovo pūrai v uvedených žemaitských nářečích ustupovat, přestože si je starší generace stále dobře pamatuje a často je užívá. Zvláště zřídka se už užívá v nářečích švėkšnianském, žarėnském, sedském, pikelském a dalších. Ustupuje nejspíše proto, že v týchž nářečích, kde se užívá slovo pūrai, je živé také slovo

³⁷ Žr. K. Явнисъ, Грамматика литовскаго языка, Петроградъ, 1908—1916, p. 14.

³⁸ Žr. K. Būga, Rinktiniai raštai, II (parengė Z. Zinkevičius), Vilnius, 1959, p. 388, 527.

³⁹ F. Kurschat, Littauisch-deutsches Wörterbuch, Halle, 1883, p. 336.

166

kviečiai, znamenající „jarní pšenice“⁴⁰; kromě toho v poslední době zvláště zesílil vliv spisovného jazyka a vzájemné působení sousedních nářečí. Lidé, kteří přišli z jiných částí Litvy do oblasti, kde se užívá slovo pūrai, zejména zemědělští odborníci, toto slovo vůbec neužívají a ani příliš nerozumějí, co znamená. Oba druhy pšenice označují jediným slovem — kviečiai. Místní obyvatelé se jim postupně začínají přizpůsobovat a v uvedených nářečích se prosazuje norma spisovného jazyka kviečiai.

V nářečích se slovo pūrai nejčastěji přízvukuje podle čtvrtého přízvukového paradigmatu, na některých místech však také podle druhého — pūrai (Kvedarna, Klaipėda, vesnice Skliaustė v okolí Židiků aj.). Taková změna přízvukového paradigmatu je v litevštině běžná a zcela obvyklá; například spisovná litevština a většina nářečí mají kaulai, zatímco místy, například v kelmském nářečí, se užívá kaulai; spisovná litevština a většina nářečí mají diržai, v Šakyně, Žagarė a jinde však diržai; spisovná litevština a naprostá většina nářečí mají pūodai, v Šakyně, Žagarė a jinde pak puodai⁴¹; místo alsėdžského a veiviržėnského slova kráuklai se například v kvedarnském nářečí říká krauklai atd. V Pikeliích a Židikách, tedy v nářečích při hranici areálu slova pūrai, kde toto slovo již ustupuje a někdy se snad náhodně asociuje se slovem pūras „míra hmotnosti obilí“⁴², se říká také pūrai (vedle pūrai). Takový jazykový jev, vyskytující se na velmi malém území, je nejspíše nový a sotva z něj lze vyvozovat nějaké dalekosáhlé závěry⁴³.

V písních je toto slovo známo v poněkud širším rozsahu. Nachází se například v „Lietuviškose dainose“ A. Jušky. Ze stylistických důvodů bylo toto slovo použito také v překladu Homérovy „Iliady“ z roku 1930 (pravděpodobně omylem, s krátkou samohláskou v kořeni). Ve spisovné litevštině se však toto slovo neujalo a všude se považuje za úzce užívaný dialektismus.

Od slova pūrai je odvozeno jen málo slov: zaznamenáno je pouze slovo pūrena (pūrienė) „místo, kde rostla ozimá pšenice, pūrai“. Nacházíme je v rukopisné části slovníku A. Jušky a v lístkovém archivu rozsáhlého „Lietuvių kalbos žodynas“, kde bylo zaznamenáno v okolí Alsėdžů, Plungė a Švėkšna.

Žemaitské nářeční slovo pūrai má v lotyštině ekvivalent — pūri, méně často pūri⁴⁴ (kmen na -ia-, jak se předpokládá, vznikl vlivem slov rudzi, kvieši⁴⁵) a slova téhož kořene ve staré pruštině⁴⁶. Podle slovníku Mühlenbacha a Endzelyna je lotyšské pūri (pūri) dialektismus užívaný v západní části Lotyšska — v dnešních okresech Liepāja, Talsi, Aizpute, Tukums, Saldus a Kuldīga. Lotyšský cirkumflex ve slově pūri ukazuje na jeho někdejší koncový přízvuk; z hlediska přízvuku tedy zcela odpovídalo žemaitskému pūrai. Etymologové spojují lotyšské pūri a litevské (žemaitské) pūrai se staroslověnským пы́во „pšenice, proso“ a srbochorvatským pir. „takový au-

⁴⁰ Plg. А. Сабаляускас, Относительно происхождения названий растений в балтийских языках, „Rakstu krājums veltījums akad. prof. dr. J. Endzelīnam…“, Rīga, 1959, p. 222.

⁴¹ Žr. A. Jonaitytė, Šakynos tarmės daiktavardžio kaita, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, II, Vilnius, 1960, p. 99.

⁴² Žr. А. Сабаляускас, ten pat.

⁴³ Viz S. Karaliūnas, „Baltų ir slavų akcentuacijos klausimai“ (rec.), „Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida“, Vilnius, 1964, s. 235. Viz tamtéž také geografii formy pūrai, odvozenou z nepříliš přesných zápisů.

⁴⁴ Žr. K. Mühlenbacha Latvieu valodas vārdnīca. Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns, III, Rīgā, 1927–1929, p. 449.

⁴⁵ Ten pat.

⁴⁶ Viz А. Сабаляускас, cit. čl., s. 223.

167

„pšenice špalda (Triticum spelta)“, česky pýr „takový plevel (Agriopyrum repens)“, řecky πυρός „pšenice“⁴⁷ atd. Protože svým zeměpisným rozšířením a úplnou shodou s latvickým slovem téhož znění se žemaitské pūrai shoduje s rozšířením dalších slov zřetelně kuršského původu (např. cīrulis, pyle), je zcela možné a věrohodné, že žemaitské slovo pūrai (méně často pūrai ar pūrai) je kuršského původu a má odpovídající výrazy v dalších indoevropských jazycích. Kuršský původ žemaitského slova pūrai může potvrzovat také areál lotyšského slova pūri (pūri), který se téměř shoduje s oblastí lotyšských nářečí nesoucích kuršské relikty⁴⁸.

O UŽÍVÁNÍ NĚKTERÝCH ŽEMAITSKÝCH SLOV

V. VITKAUSKAS

Resumé

Článek pojednává o jednotlivých slovech charakteristických pouze pro část žemaitských nářečí: cīrulis (cīrulys) „skřivan“ (spis. jaz. vieversys, vyturys), krūpis (krūpė, krūpiš, krūpė) „žába“ (spis. jaz. gīpūžė), kūlis „kámen“ (spis. jaz. akmuō), pylė (pylė) „kachna“ (spis. jaz. antis), pūrai (pūrai, pūrai) „ozimá pšenice“ (spis. jaz. kviečiai), významy těchto slov, jejich varianty a od nich odvozená slova. Na mapách je znázorněno rozšíření těchto slov na základě materiálu lístkových katalogů „Slovníku litevského jazyka“ Akademie věd a Atlasu litevského jazyka i na základě záznamů autora tohoto článku.

Na základě rozboru veškerého shromážděného materiálu se vyvozují tyto závěry:

1. Cīrulis „skřivan“ je kuronismus (relikt jazyka kuršského kmene); jde o slovo onomatopoického původu, které má odpovídající výrazy v dalších indoevropských jazycích. V příslušných žemaitských nářečích se dosud běžně užívá a je stále živé.

2. Krūpis „žába“ je společné slovo s lotyšským krupis „žába“ a staropruským crupeyle „žába“ — má odpovídající výrazy také v dalších indoevropských jazycích. Užívání a rozšíření tohoto žemaitského slova dosud nijak neovlivnila norma spisovného jazyka gīpūžė.

3. Kūlis „kámen“ — slovo charakteristické pouze pro část žemaitských nářečí — se snad kdysi užívalo i v jazyce kuršského kmene. V současnosti slovo kūlis zjevně směřuje k zániku — už je často nahrazováno normou spisovného jazyka akmuō.

4. Pylė „kachna“ je kuronismus, nejspíše onomatopoického původu. Je to stále živé a často užívané slovo, vykazuje však již mírnou tendenci k zániku — postupně je vytlačováno normou spisovného jazyka antis.

5. Pūrai „ozimá pšenice“ je kuronismus, který má odpovídající výrazy v dalších indoevropských jazycích. Pod vlivem spisovného jazyka a dalších nářečí, v nichž se toto slovo nevyskytuje, je pūrai vytlačováno slovem spisovného jazyka kviečiai, starší generace mluvčích nářečí je však ještě dobře zná a poměrně často užívá.

⁴⁷ Viz K. Mülenbachs, Latviešu valodas vārdnīca, III, s. 449, 450; E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, 2, Heidelberg, 1962, s. 657.

⁴⁸ Plg. latvių tarmių žemėlapi kn.: M. Rudzīte, Latviešu dialektoloģija, Rīga, 1964, p. 408.

168

LIETUVIŲ KALBOS LEKSIKOS RAIDA

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

O LITERÁRNÍ PODOBĚ NĚKTERÝCH LEXIKÁLNÍCH DIALEKTISMŮ

J. KLIMAVIČIUS

Stanovení literární podoby lexikálních dialektismů může být někdy problematické. V některých případech nemusí znalost hláskových zákonitostí dialektu stačit, neboť na jejich základě lze připustit dvojí či trojí rekonstrukci. Pak přichází na pomoc zeměpisné rozšíření slova a etymologie. Pokusíme se to ilustrovat několika výraznějšími příklady.

V oblasti východních dzúků se užívá název pokrmu — šťouchané bramborové kaše —, který má tyto nářeční varianty: ciulčienė Lkm (Gmž), Dglš, Vdš, Ml, Dkšt; ciulčienis Švnč, Prng, Ml; cilčienė Tvr, Dsn, Ml; cilčienis Tvr, Ad, Dglš, Plš, Švnč²; ciuncielius Prng; cinčielius Dkšt, Rš, Dglš; cincielis Dglš.

Jak by se měly všechny tyto varianty převést do spisovného jazyka?

Ve II. svazku „Slovníku litevského jazyka“ (Vilnius, 1947) jsou jako heslová slova uvedeny cilčienė Tvr, cilčienis (< tiltienis?) Dglš, cinčielius Rš, Dkšt, cincielis Dglš a čilčienis Švnč, Plš, čiulčienis Prng, Švnč, čiulčienė Lkm (Gmž), Dglš. V kartotéce „Slovníku litevského jazyka“ nacházíme také tiltienė Dsn (K. Būg), Ml, Švnč a tiltienis J. Balč (rekonstruované z cilčienis OG67 a OG365). Máme tedy trojí převod: c ~ c, c ~ č a c ~ t³. Taková trojí podoba není možná.

Především je nemožná třetí varianta (c ~ t). Takto by bylo možné rekonstruovat podoby z Tvr, Ml, Švnč, taková rekonstrukce však není možná v oblasti (Dglš, Plš, Dkšt, Rš, Vdš, Lkm, Prng), kde se nevyskytuje takzvaná druhá dzúkizace (c < t)⁴. Zeměpisné rozšíření slova tedy ukazuje, že podoby tiltienė, tiltienis jsou nemožné.

Podstatně složitější je otázka, zda lze v tomto případě u dzúků uplatnit c ~ č, nebo zda je třeba ponechat c. Zároveň musíme určit, jaký je vztah mezi variantami ciulčienė a cilčienė,

¹ V článku jsou užívány zkratky ze „Slovníku litevského jazyka“.

² V kartotéce „Slovníku litevského jazyka“ je jeden lístek s podobou cilčienio z Marcinkonys. Omylem se toto slovo (~ čilčienis) z uvedené lokality dostalo také do II. svazku. To není možné. Zaprvé toto slovo neznají ostatní západní dzúkové, kteří užívají výrazy grūdėlius~grūdėlius „šťouchaná bramborová kaše (někdy s konopnými nebo mákovými semínky)“ Mrc (Zervynos), Vrn, Knv, Dv, Lš, Lzd, Lp, Nč, Rod, Plš. Zadruhé západním dzúkům není vlastní ani další slovo použité ve větě, čiulė~čiulė, jehož oblast výskytu se shoduje s oblastí výskytu názvu pokrmu východních dzúků, který zkoumáme.

³ I u týchž autorů byly některé podoby rekonstruovány jedním způsobem a jiné odlišně. Např. u K. Būgy: tiltienė Dsn a čiulčienė Lkm (Gmž), u J. Balčikonise: cilčienis Tvr a tiltienis Tvr (OG67 a OG365).

⁴ Proto se otázka cilčienis (< tiltienis?) Dglš („Slovník litevského jazyka“, II) klade neprávem.

169