LIETUVIŲ KALBOS GRAMATINĖ SANDARA LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

VLIV LOTYŠTINY NA GRAMATICKOU STRUKTURU ZÁPADNÍCH AUKŠTAITŠTINSKÝCH NÁŘEČÍ PODÉL LOTYŠSKÝCH HRANIC

A. JONAITYTĖ

Litevština a lotyština jako blízce příbuzné jazyky sdílejí mnoho různých rysů: slov, morfologických tvarů, syntaktických konstrukcí aj. Zvláště mnoho takových společných rysů s lotyštinou mají litevská nářečí ležící na hranici Lotyšské SSR. Vedle starých společných rysů se v nich vyskytují také různé druhy lotyšských výpůjček, získaných během dlouhodobých vzájemných kontaktů. Ačkoli je obecně proces těchto kontaktů a přejímání v zásadě víceméně podobný ve všech litevských nářečích podél lotyšských hranic, v každém z nich má také svébytné rysy, které jsou vlastní pouze jemu, neboť rozsah kontaktů i intenzita a povaha vlivu lotyštiny nejsou všude stejné. Tento článek se pokouší poněkud prozkoumat, jak lotyština ovlivnila nářečí severozápadních aukštaitských oblastí s pravidelným odtažením přízvuku¹ a jaké jsou příčiny tohoto poměrně silného vlivu. Protože v krátkém článku nelze obsáhnout výpůjčky ze slovní zásoby i gramatické struktury, věnuje se zde větší pozornost pouze obecným příčinám vlivu lotyštiny a rozebírají se výraznější lotyšské prvky v morfologii a částečně také v syntaxi a fonetice, jakož i některé nové vývojové tendence uvedených nářečí, které vznikly pod vlivem lotyštiny.

Zkoumání lexikálních i gramatických výpůjček z lotyštiny značně ztěžuje skutečnost, že zdaleka ne vždy se daří nalézt přesnou a jednoznačnou hranici oddělující jednotlivé výpůjčky od starých společných rysů samotných těchto nářečí s lotyštinou. Na druhé straně se vyskytují i případy, kdy je téměř nemožné určit, zda je jednotlivé slovo či gramatický tvar výpůjčkou z lotyštiny, nebo pouze ze sousedních litevských nářečí, pro něž je dané slovo či tvar starým společným rysem s lotyštinou, neboť, jak již bylo zmíněno, společné rysy i výpůjčky se v jednotlivých litevských nářečích podél lotyšských hranic značně liší. Proto se článek v takových nejasných případech snaží uvést co nejvíce dostupného materiálu, ale obvykle se zdržuje rozhodnutí.

¹ Jde o nářečí okolí Skaistgirisu a Žagarė v okrese Joniškis, okolí Gruzdžiai, Sakyna a Šiupyliai v okrese Šiauliai a okolí Kruopiai v okrese Akmenė.

171

Výpůjčky mohou pronikat dvěma způsoby: prostřednictvím spisovného jazyka a ústním podáním při přímých či nepřímých jazykových kontaktech. První případ není pro zkoumaná nářečí charakteristický. Písemnou cestou do nich lotyšské prvky téměř nemohly pronikat, protože lotyšské knihy se v jejich oblasti nešířily a v litevských tiskovinách, které se četly ve větší míře, se lotyšské prvky nevyskytovaly. Některé výpůjčky, zejména ze slovní zásoby, se do těchto nářečí dostaly nepřímými kontakty — přes sousední aukštaitská či žemaitská nářečí; jejich největší část však pochází přímo ze sousedních lotyšských nářečí, s nimiž byly přímé kontakty velmi intenzivní.

Obyvatelé popisované nářeční oblasti žili nedaleko Lotyšska (kterému místní obyvatelé ještě nedávno říkali Kuršové) a více či méně se stýkali s Lotyši. Tyto kontakty nebyly vždy stejně intenzivní. Například po připojení Litvy k Ruskému impériu neexistovala mezi Litvou a Lotyšskem státní hranice a obyvatelé mohli, zvláště po zrušení nevolnictví, volně udržovat kontakty. Příležitostí k těmto kontaktům bylo mnoho. Především je třeba zmínit společné trhy a jarmarky v nedaleké Rize a Žagarė, která byla až do vybudování železnice přes Joniškis významným obchodním centrem severní Litvy. Dále nemálo statkářů v oblasti těchto nářečí vlastnilo statky také v Lotyšsku a někteří lotyšští statkáři měli statky v oblasti popisovaných nářečí. Docházelo proto k určitému přesunu námezdních pracovníků mezi statky — z Litvy do Lotyšska či naopak. Kromě toho mnoho Litevců z této oblasti, většinou až po zrušení nevolnictví, odcházelo do služby k větším lotyšským sedlákům nebo jezdilo za prací do lotyšských měst — Rigy, Mintauje (Jelgavy) aj.

Po vzniku buržoazních států Litvy a Lotyšska byly tyto svobodné kontakty poněkud omezeny, neboť vznikla státní hranice, jejíž překročení vyžadovalo více formalit. I tehdy se však mnoho Litevců z tohoto kraje nechávalo najímat většími lotyšskými sedláky a žilo v Lotyšsku delší dobu. Poté, co se Litva a Lotyšsko staly sovětskými republikami, mezi nimi již nejsou uzavřené hranice a kontaktům nic nebrání, takže se nyní výrazně zvýšil pohyb obyvatel z Lotyšska do Litvy a zejména z Litvy do Lotyšska: z Litvy lidé jezdí do nedalekých velkých průmyslových center, částečně také do kolchozů a sovchozů v Lotyšsku. Díky tak rozsáhlým kontaktům s Lotyši většina mluvčích popisovaných nářečí lotyštině rozumí a mnozí jí také dobře mluví.

Kromě kontaktů „přes hranici“ žilo i přímo v oblasti těchto nářečí, zejména v některých jejích částech, mnoho Lotyšů, jejichž jazyk působil na místní nářečí „zevnitř“, tj. každodenně se stýkali se svými litevskými sousedy a vnášeli do jejich jazyka také něco vlastního. Jednotlivé lotyšské usedlosti byly roztroušeny po celé oblasti popisovaných nářečí a větší lotyšské „ostrůvky“ se nacházely v okolí Šakyny, Zarėnai-Latveliai, Girkančiai, Kyburiai, Aukščiai a dalších vesnic. V současnosti jsou tyto „ostrůvky“ již téměř asimilovány Litevci, především prostřednictvím smíšených manželství. Je třeba poznamenat, že členové takových smíšených rodin jsou nejčastěji bilingvní — stejně dobře ovládají lotyštinu i litevštinu.

Zdá se, že Lotyši se v oblasti těchto nářečí začali usazovat ve druhé polovině 18. století, většina z nich se však přistěhovala v 19. století. Mnohé statky v této oblasti totiž, zejména

172

Z někdejších královských dvorů feudální Litvy připadly po rozdělení Litvy a Polska různými způsoby postupem času carským velmožům — německým kuronským statkářům, kteří měli hlavní dvory v Lotyšsku: v Bukaičích (Bukaiši), v Kalno muižė (Kalnamuiža), v Medžio muižė (Mežamuiža), v Elėji (Elėja) atd. Lidé z těchto kuronských dvorů museli neustále jezdit za prací na dvory svých pánů v Litvě a mnozí z nich se na delší dobu usazovali na pozemcích patřících k těmto dvorům jako lesní strážci, polní dělníci, správci dvorů, hospodáři, řemeslníci atd. Postupem času zde mnozí získali vlastní půdu a stali se stálými obyvateli. Jejich usazování zvláště zesílilo, když se některé z těchto dvorů začaly rozprodávat po parcelách.

O tom, kolik Lotyšů žilo na konci 19. století v této oblasti Litvy, lze soudit z údajů uváděných A. Bielensteinem. Píše, že šiauliské luteránské farnosti Kaunaské gubernie se třemi jejími velkými filiálními kostely — Alkiškiai, Žagarė a Joniškis — náleží 10.000 věřících² a uvádí, že jde převážně o přistěhovalce, kteří se sem přistěhovali teprve nedávno³.

Tam, kde byla taková lotyšská kolonie starší a početnější, se zachovala nejen různá běžná výpůjční slova, ale i drobnější toponyma. Srov. dodnes živá jména částí girkančijského lesa: āndžules ~ Andžiulės, srov. lotyšské osobní jméno Andžis; circinīškes ~ Circiniškės, srov. lotyšské circenis „cvrček“; mālīnes ~ Mālinės, srov. lotyšské mala, maliņa „okraj, okrajíček, kraj“, anebo snad mālēne „podběl“ atd. Podobná lotyšská toponyma se vyskytují i jinde, např. název části lesa (mokřadu) v Mantoriškiai nīlaitis ~ Nīlaikis, srov. lotyšské nelaitis „zesnulý, mrtvý“.

Lotyština ovlivnila fonetiku popisovaných nářečí nejméně. Nejvýraznějším příkladem tohoto vlivu je přízvuk, který se pouze v jednotlivých případech přesouvá z prostředku slova na první slabiku, např.: gīrkančei ~ Girkančiai (vesnice), gūdrībe ~ gudrybė, nèlāime⁴, pāsaulis || pāsaule ~ pasaulis, -ė, žāgare ~ Žagārė, řidčeji: kēpure ~ kepūrė, mērgele ~ mergelė, vīrelis ~ vyrėlis. Lze také zmínit, že vedle různých vývojových faktorů vlastních těmto nářečím a částečně i vlivu sousedních žemaitských nářečí dounininků, v jednotlivých případech také dūnininků, lotyština prostřednictvím příslušných lexikálních shod a výpůjček zřejmě pomáhá posilovat zřetelnou tendenci zkoumaných nářečí široce zobecňovat krátké přízvučné samohlásky a a e namísto litevských dloužených samohlásek, např. ābre „žlabovitá nádoba na chléb“, ām ac, ātmatas „opuštěná, již neobdělávaná pole“, gābals (vedle gā·bals), kēpšes „hanl. nohy“, lākac „velký vlněný šátek“, sāš kus „tchoř“.

Konečně se, pravda, velmi zřídka vyskytují jednotlivá skutečně litevská slova, v nichž se smíšený dvojhláskový spoj an změnil přesně jako v lotyštině, např. v okolí Skaistgirys, Šakyna a Žagarė se užívá označení stoličky garuokštinis dāntis, vedle souběžné běžné podoby garankš-

² A. Bielenstein, Die Grenzen des lettischen Volksstammes und der lettischen Sprache in der Gegenwart und im 13 Jahrhundert, St. Petersburg, 1882, p. 4.

³ Tamtéž, s. 5.

⁴ Může jít také o žemaitismus, srov. nē·laimi v okolí Kuršėnai.

173

tinis zub⁵. Tento jev bezpochyby souvisí s lotyštinou, jen není známo, zda jej lze vysvětlit jako výsledek přímého fonetického vlivu tohoto jazyka, nebo zda je snad správnější považovat jej za stopu přechodu izoglosy odpovídající lotyšskému an do severních litevských nářečí.

Lotyština měla větší vliv na morfologii těchto nářečí, zejména na tvoření slov.

Ne bez vlivu lotyštiny se v těchto západních, ale také v sousedních středoaukštaitských (např. joniškiských) a žemaitských nářečích typu dūnininkai (kuršēnských) objevila přípona slovesných podstatných jmen -šena || -šenas (u zvratných podstatných jmen obvykle -šenos), odpovídající litevským příponám -imas, -sena, např.: ant rišenas (zápasení) tėp isimikilines, ka baisu, po-pietų, preš saules lė-išena (zapadání) prijojį kriškeline (křižovatku) Dilb; ge’ršenas (pití) pre’ ano nebūd’āva; net apsiverkau iš to šviekšena (kvůli tomu kvičení) Sk; pirmā nāktis — ne gulėšena (ležení, spaní) Žg; o’ ant ā’rkle jōšens (jízda na koni) — dūlkt, dūlkt kiek tik ārkli·s gā·l kaip ā·mals ē·je, tāi ju’ ēišens (chůze) būva! Kyb; gālvos sūkšens (otáčení) ār tām mō·ki·ta·m žmō·gui (i učený člověk si musí lámat hlavu) Darg; šendie jau nēbeišeis važiuōšena (jízda); riej i riej ta· vi·ra viena riešena (jedním rýpnutím, tj. bez přestání); nu, kąs čė par blā·usti·šeno·s (křičení, pokřikování)! Škn. Srov. lot. būšana „bytí“, došana „dávání“, iešana „chození“.

Odvozeniny s -šena || -šenas jsou poměrně časté, v oblasti popisovaných nářečí jsou však rozšířeny nerovnoměrně. Nejvíce se jich vyskytuje přímo na lotyšské hranici a v místech, kde žilo více Lotyšů (Kyburiai, Šakyna, Girkančiai aj.). Litevské a sousední žemaitské nářečí typu dounininkai (Akmenė, Vegeriai) příponu -sena, kterou dnešní zkoumané nářečí téměř nezná, užívá jen zřídka, a to pouze na západním okraji této oblasti. Vzhledem k poměrně rozsáhlému území rozšíření přípony -šena||-šenas a jejímu hojnému výskytu bychom snad mohli usuzovat, že v popisovaných nářečích nejde o čistou výpůjčku, nýbrž že mohla vzniknout splynutím lotyšské přípony -šana s některou litevskou příponou, nejspíše -sena, a jejím zobecněním v podobě -šena. Její souběžná forma mužského rodu -šens mohla vzniknout analogicky podle souběžně užívané přípony -imas se stejným významem.

Je pravda, že přípona -šena se užívá také v jižních západních aukštaitských nářečích (Vilkaviškis, Pilviškiai aj.), tam je však její původ i, zdá se, význam jiný⁶.

Vlivem lotyštiny někdy získává přípona těchto nářečí -(i)ninks ~ -ininkas význam litevských přípon -iškis, -ietis, např.: duōbel-ninks „obyvatel Duobele“ (mā’s būvo·m nuvažā·ve· pas tuos duōbel·ninkus Žg), ēlininks „obyvatel Elėje“ (čė gi·vėna lā·tvei ēlininkai

⁵ Tato neobvyklá podoba slova se užívá také v některých dalších aukštaitských, obvykle severních nářečích. Viz Lietuvių kalbos žodynas, sv. III, Vilnius, 1956, s. 146.

⁶ J. Senkus, Pazanavykio kapsų tarmė, disertace kandidáta filologických věd, strojopis, rukopisné oddělení Vědecké knihovny VVU, 1955, s. 209.

174

Kyb), tarbuč:čnipks „obyvatel Tarbučių“ (ana· vis po· vārdų šauk tie tarbū·čnipkai Dilb), „vegė·rninks „obyvatel okolí Vegeriai“ (vegė·rninkai dá· daugau laūvoj ir už mum Škn); rī·gininks „obyvatel Rigy“ (lá·ukam, ga·l, sā·ko·m, mū·su rī·gininkai ši· mē·nesi pārvažuos ant aplankų Škn). Srov. lotyšské dob elnieks „obyvatel Dobele“, rīdzinieks „obyvatel Rigy“, liepājnieks „obyvatel Liepāji“. Je zřejmé, že lotyšská přípona (i)nieks je pro mluvčí těchto nářečí protějškem vlastní přípony (i)ninks, srov. výpůjčky: dá·ržininks, lot. dārznieks; māšinıks „motorista“, lot. māšinieks aj.

Z lotyštiny se do těchto nářečí dostalo nejméně několik desítek slovesných podstatných jmen s příponou -iens, která zhruba odpovídá litevské příponě -imas, např.: bė·ziens „silný úder“ — lot. belziens „tamtéž“, dú·riens „bodnutí, probodnutí“ — lot. dūriens „tamtéž“, grū·diens „silné postrčení“ — lot. grūdiens „tamtéž“. Podle jejich vzoru se touto příponou, byť velmi zřídka a nahodile, tvoří i nová hybridní slova, např.: spi·riens „kopnutí, kopání“ (nė·raus tik greitai pro duris laukia, ka negá·tunu ir aš ko·ke viena spi·riena Škn).

Vlivem lotyštiny je patrně třeba vysvětlovat také neobvyklé užívání slovesných předpon, které se v jednotlivých případech vyskytuje. Například předpona nu- se slovesem duoti „dát“ se někdy užívá místo obvyklé předpony į- nebo ati-, např.: a jau nūdavei vilnas i karši·kla? jau kūris laiks nertinis nudioc ta'i nė·rė·jei, o· dá· negatáus! Škn. Srov. lot. nodot. Předpona pa- se slovesem nykti „mizet“ se občas vyskytuje místo obvyklých předpon iš- nebo pra-, např.: jau tie dviračei greitai pani·ks Sk. V tomto případě se předpona pa- zřejmě objevila analogicky podle lot. pag aist „zmizet, zaniknout“. Vlivem lot. pamukt „utéct, uprchnout“ lze vysvětlit také užití předpony pa- se slovesem smukti „utéct, uhánět“ místo mnohem obvyklejšího iš-, např.: džiaugaus tiktai pasmukus pati Auks. Zde je třeba zmínit také ne zcela vzácné užívání předpony nu- u některých sloves místo obvyklých předpon pra-, iš- k vyjádření trvání děje, např.: gė·ra vā·landa nubuvau pas kārves, parėjau — o· ans dá· teb esė·dž; pār ilgai nulā·ukei, reikė·je sen ei bulbes nukaišt, matai, ką pridegė; tai nugulė·jo·m (pramiegojom, išmiegojom), kol tiktai devintinė mašina praėję! Škn. Srov. lot. nogaidīt „vyčkat, přečkat“, nogulēt „zaspat, proležet“.

V těchto nářečích se někdy vyskytuje neurčité zájmeno kas nebūt(u) „něco, kdosi“, utvořené s částicí nebūt(u), a ve velmi vzácných případech také s bū·t(u), např.: vá·ligi·k a mė·so·s, a ko·pū·stu, a ko· nebūt·tu Škn; ans čūpt ig·vali, a višta· i kā· bū·tai, tēip i vākte· (číhá) Žg; nù, kā·m nebūt rēi·kė·s už viską· acakī·t Kyb. S touto částicí se někdy tvoří také příslovce: kāip nebūt(u), kūr nebūt(u), např.: usisė·des persis kaip nebū·tai Kyb; pajėško·k tu· bū·tu· ar ant aukšta, a kamą·ro·, a kur nebūt Škn.

Není však jasné, zda užívání částice nebūt(u) nebo būt(u) tohoto typu pokládat za slavismus (srov. rus. что-нибудь, как-нибудь), nebo za lotyšismus (srov. lai duod uguni, kuo nebūt „ať dá oheň, nebo něco“; uz pirts krāsns un vēl kur

175

nebūt „na peci v lázni a ještě někde“⁷), nebo za vlastnost samotných těchto nářečí.

Dosud probírané případy byly výsledkem lotyšského vlivu, který měl povahu přejímání. Někdy se však vliv tohoto jazyka projevuje také tím, že pouze napomáhá zachování některých starých nebo podněcuje nové slovotvorné tendence blízké lotyštině. Tato nářečí mají například odedávna adjektivní příponu -ainis, -ė, která je velmi blízká lotyšské příponě -ains, -a. Slov s touto příponou je v popisovaných nářečích velmi málo: akuotainis, -ė, ašakainis, -ė, drižainis, -ė, langainis, -ė, lingainis, -ė (o bříze), margainis, -ė, sė-lenainis, -ė (o chlebu, mouce) a několik dalších. Téměř všechna mají v nářečích také protějšky s jinými, mnohem početnějšími příponami -uotas, -a, -otas, -a, -ėtas, -a apod., které podporují sousední dialekty i spisovné litevské normy, např.: ašakuoc, -uota, drižuoc, -uota, languoc, -uota, žolėc, -ėta. Odvozeniny s těmito četnějšími příponami by snad už zcela vytlačily řídká slova s příponou -ainis, -ė, kdyby je nepodporovaly výpůjčky z lotyštiny, např.: kėburainis, -ė „rozvětvený, rozčepýřený (strom)“ — lot. ķeburains, -a „tamtéž“, migłains, -a (dā-tōks migłains ōrs Dam) — lot. migłains, -a „tamtéž“, pipkainis, -ė „chlupatý, -á“ — lot. piņkains, -a „tamtéž“, stri-painis, -ė „pruhovaný, -á“ — lot. stripains, -a „tamtéž“. K zachování této přípony navíc přispívají nejen přímé lexikální výpůjčky, ale také skutečnost, že lotyšská přípona -ains, -a je mimořádně produktivní. Proto si ji mluvčí popisovaných nářečí, kteří lotyšsky umějí více či méně — a těch je většina — mimoděk spojují s vlastní příponou -ainis, -ė, a brání tak tomu, aby zcela „zastarala“ a zanikla.

V palatvėských západních aukštaitských nářečích je dnes zřetelně patrná tendence k substantivizaci příčestí trpného přítomného času (zpravidla mužského rodu) nebo adjektiv od nich odvozených. Takto utvořená podstatná jména obvykle označují nástroj, např.: dùrams „bodák, nástroj, kterým se bodá“, ištempiams „zařízení k udržování stejné šířky tkané látky“, spáudžams „savý papír“, šáunams „čím se střílí: puška nebo revolver“, uštráukams „zip“. V tomto případě příčestí jako přívlastek vytlačí řídící podstatné jméno a samo začne zastupovat celý název předmětu. Tak místo spáudžams pọ-pierus, šáunams dá’ike časem, když se příčestí substantivizuje, vznikne spáudžams, šáunams apod. Podobný jev, avšak pouze u zájmenných tvarů příčestí, se pozoruje i ve spisovné litevštině, např.: miegamasis, valgomasis (kambarys). V popisovaných nářečích však tuto tendenci zřejmě podporuje a posiluje také lotyšská analogie a odpovídající lexikální výpůjčky, neboť podstatná jména tohoto původu jsou pro lotyštinu rovněž charakteristická, třebaže většinou vznikla ze zájmenných tvarů, např.: metamais „hůl, řemen (na bití)“, nesamais „náklad, který se nese: nosítka“.

Nejnápadnějším lotyšským rysem ve skloňování slov je občasný dativ jednotného čísla podstatných jmen mužského rodu s koncovkou -am nebo -im⁸.

⁷ ME, t. I, p. 360.

⁸ Že jsou takové morfologické výpůjčky možné i v jiných aukštaitských nářečích při lotyšské hranici, dokládá materiál Litevského jazykového atlasu. Například stejný lotyšský dativ jednotného čísla se užívá

176

prstům, psům, mužům, např.: co jsi udělal těm prstům? a dával jsi psům jíst? Skn.: tá-m viram didesnis balsas (při mlácení cepem), o tái móterei — piš, piš Žg. Srov. lot. viram, sunim.

Za lotyšské vlivy lze nejspíše považovat také občasné tvary akuzativu jednotného čísla zájmen kas, tas kuo, tuo, které se vyskytují v těchto západoaukštaitských nářečích, a ještě častěji v sousedních severožemaitských dounininských nářečích Vegeriai a Akmenė, např.: tūr būt labai sveiks žmogus, ką tuo dėra Skn.; kuo ans pasūki, tas viskas báikas (maličkosti); kuo pas mani dari'si? Krp. Srov. lot. ko, to. Avšak soudě podle toho, že se tyto tvary vyskytují pouze při hranici se Žemaitskem, lze se domnívat, že se do oblasti popisovaných aukštaitských nářečí dostaly nikoli přímo z lotyštiny, ale prostřednictvím již zmíněných žemaitských dounininských nářečí při lotyšské hranici.

V popisovaných nářečích se vedle tvarů permissivu tvořených částicí tegu(i) (např. tegu(i) dirb) a občas se stále vyskytujících starých tvarů (např. teāimie, tepašūntie), stejně jako ve všech sousedních dialektech, velmi hojně užívají také tvary tvořené částicí lai || lei, např.: lai dėra, lei sāka. Jde o tvary permissivu společné s lotyštinou, srov. lot. lai ēd „ať jí“, lai strādā „ať pracuje“. Kromě toho je v těchto aukštaitských nářečích patrná tendence k jasnému převládnutí tvarů s lai || lei. Dokládá to mimo jiné vznik tvarů s kontaminační částicí lægu(i) (např. lægu(i) vá·lga) a připojování lai || lei ke starým tvarům permissivu namísto te-, např.: lai bū·nie, lei daiñūoje, lai ē·die. Tuto tendenci kromě vlastních vnitřních vývojových zákonitostí těchto nářečí a vlivu sousedních litevských dialektů nepřímo podporuje také lotyština, v níž jsou tvary permissivu s lai jediné.

Dalším případem téhož druhu jsou určité tvary zvratných sloves s koncovkou -ies, které se občas vyskytují v oblasti těchto nářečí (okolí Šakyny, Auksučiai, Dilbinai, Dameliai) vedle obvyklých tvarů s -is, -ys. Koncovku -ies někdy má 3. osoba budoucího času (např. dirpsies „bude se věnovat práci“), 2. osoba imperativu (např. sūkies „toč se“), nominativy obou rodů činných participií ve všech časech (např.: vėda·sies „vedoucí se“, jūokenties „smějící se“, sā·ke·sies „říkající si“, vėšenties „vezoucí se“), polopříčestí (např. dauži·dam,ą·sies „rozbíjeje se“), příslovečná příčestí (např. sūkanties „otáčeje se“). V sousedních aukštaitských dialektech takové tvary nejsou doloženy. Zdá se, že se občas vyskytují v některých sousedních žemaitských dounininských nářečích, srov. formy zaznamenané v okolí Klykoliai: acetū·po·sėis „dřepnuvší“ (acetū·pos·ėis tō·p·o), mūovos·ėis „hýbající se“ (ęs tu· bōlb·o) (kráva) mūovos·ėis e bāt·ęn·os⁹. Kromě nejasného původu tvarů 2. osoby imperativu (např.: nėški·s, vėski·s, srov. tvary 2. osoby přítomného času s -ys: vedi·s ~ vedys), v sousedních žemaitských dūnininských

východoaukštaitských nářečích v okolí Žeimelis, ovšem zde mnohem rozšířeněji (srov. texty zaznamenané D. Gargāsaitė v roce 1960, Rg. č. 607). V okolí Kuldūnai v okrese Biržai se hojně užívají lotyšské tvary instrumentálu množného čísla, např.: su kareivėm „s vojáky“, su tē·m karēm „s těmi vozy“, senēm pinigēm „starými penězi“ (viz texty zaznamenané I. Jašinskaitė v roce 1961, Rg. č. 706).

⁹ Viz texty zaznamenané A. Milkintaitė v roce 1961 pro Atlas litevského jazyka, Rg. č. 689.

12. Lietuvių kalbos gramatinė sandara

177

v nářečích se nevyskytují¹⁰. V některých vzdálenějších litevských dialektech se však takové zvratné tvary vyskytují. V lotyštině je tato koncovka normativní. Protože je v popisovaných nářečích koncovka -ies vzácná, sousední litevské dialekty ji téměř nemají a ve spisovném jazyce není vůbec známa, možná by vymizela i z těchto nářečí, kdyby ji nepodporovala lotyština. O tom, že lotyština má v tomto případě skutečně vliv, svědčí skutečnost, že zvratné slovesné tvary s -ies užívají nejvíce ti mluvčí nářečí, kteří dobře ovládají lotyštinu a často jí mluví.

Téměř pro celou oblast popisovaných nářečí, s výjimkou okolí Giruzdžiai na jižním okraji, je charakteristické užívání lokativu jednotného čísla mužského rodu zájmena tas namísto lokativu jednotného čísla ženského rodu, např.: tō· dāržinė· ir tāme dāržinė· Kyb; tō· jā·ujē·, tō· priepirtė· ir tāme rā·štinė·, tāme vanā·lo· (ve vanelėje) Sk; tō· kākto·, tō· kū·tė·, tō· virtuvė· ir tāme bā·lo·, tāme lietuvo· (v Litvě), tāme rī·go· (v Rize) Žg; tō· vieto·, tō· trō·bo· ir tāme duobė·, tāme valgi·klo· Škn; tūo prieglauduo ir tāme pūsie Auks; tēmi vietuo, tāmi jā·ujno Krp.

Kromě toho se v okolí Kruopiai a Šakyna, nejspíše vlivem analogie se zájmenem tas, místo ženského rodu užívají také lokativní tvary jednotného čísla mužského rodu některých jiných zájmen, a dokonce i číslovek, např.: šeme trō·bo·, šēm pūsē·, āname vāgo·, vienam lō·vo·. V jednotlivých případech se tak užívá dokonce i lokativ adjektiva, např. pienas tam kanūk ie (~v kanůčku „v bandaskce“) mažamē·jie Krp.

Stejný jev je patrný ve všech sousedních nářečích (Kuršėnai, Papilė, Akmenė, Vegeriai aj.) i ve vzdálenějších žemaitských dūnininských a dounininských nářečích: Protože užívání lokativního tvaru jednotného čísla mužského rodu zájmena tas se vyskytuje dokonce nedaleko Lydavėnai¹¹, zdá se, že nejde o žádný lotyšský vliv, nýbrž pravděpodobně o samostatný vývojový jev části litevských dialektů, který se pouze shoduje s lotyštinou. Převládnutí lokativního tvaru jednotného čísla mužského rodu zájmena tas v popisovaných aukštaitských nářečích však mohou podporovat i sousední lotyšské dialekty (Zaleniekai, Mežmuiža aj.), jak naznačuje jeho častější užívání blíže k lotyšské hranici. V těchto dialektech jsou lokativní tvary jednotného čísla ukazovacích zájmen tas, tā, šis, ši tanī, šinī společné mužskému i ženskému rodu¹².

Vlivu lotyštiny neunikla ani syntax těchto aukštaitských nářečí. Dokládají to některé zvláštní případy užívání jednotlivých předložek a částic i určitých syntaktických konstrukcí. Zde jsou uvedeny ty nejvýraznější.

Z předložek byla lotyštinou nejvíce ovlivněna předložka no· „od“. Nejprve je třeba zmínit konstrukce s no·, které jako by vyjadřovaly původ, např. ta kūkne, musē·t, no· pāties vē·lne· rū·kst i rū·kst, darī·k kā· nedā·res „ta žena, sama čarodějnice, zaklíná a zaklíná, dělá, co nemá“

¹⁰ Viz materiál zaznamenaný V. Vitkauskas v letech 1955 a 1958 pro Atlas litevského jazyka, Rg. č. 233 a 446.

¹¹ Vychází se z materiálu Atlasu litevského jazyka.

¹² J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīgā, 1951, p. 527—529.

178

„...skutečně, asi je očarovaná ďáblem (dána): dělej, co chceš, pořád kouří“ Škn: srov. lot. nu ta aita jau ir no paša vella „no, ta ovce už je očarovaná samotným ďáblem (dána)“ (zapsáno u Šakyny).

Někdy se vyskytují konstrukce s no· vyjadřujícími původce děje, např. laidas nutrauktas no· to· graustine „hrom přetrhl dráty“ Dilb; srov. lot. ne ūdena balināti (vaigi): asarām balināti nuo nelieša „ne vodou vybledlé (tváře): ničemou rozplakané, slzami vybledlé¹³“.

Občas se předložka no· užívá místo obvyklé předložky těchto nářečí iš „z“, např.: kàs gi no· tó:ke ti:laus zmō:gaus! sėsāte mūsu, jaunōji mūsu, kō· tū išēini no· mo·tusā·tes? Sk; no· to·s būrno·s kaip i pažīnau, ale bālsas visā:i kitō·niškes Škn; srov. lot. ej man nuo acīm! „jdi mi z očí“; kuo nuo tam mācities „co se od něj učit?“ nuo acīm vien pazinu, kas bì barga mātes meita¹⁴ „už jen podle očí jsem poznal, která byla přísná matčina dcera“.

Ve velmi vzácných případech se no· užívá místo obvyklého apē· „o“, např. nēžinau no· tó:ke Dilb; srov. lot. ne man miega, ne man darba, nuo tēvim duomājot „nemohu ani spát, ani pracovat, když myslím na tebe“¹⁵.

Někdy se s no· vyskytují také takové konstrukce, které nejspíše vznikly vlivem lotyštiny, například: juokūos iš dē·des: skūndžes ā·jfonsui no· kā·lve „...stěžuje si Alfonsovi na kováře“ Škn.

Z lotyštiny pochází i tato konstrukce s no·: āk tu pāršas no· vāika, — suvilka visus lūpatus i viduri trō·bo·s i palika „to je ale prasečí dítě...“; tai biesas no· bō·bas: su liežūvu pāti āpmet, pāti atā·udz „to je ale baba...“ Škn; ė, sprūogena nuo pārša: nieka nied, tik žvieg i žvieg susirietis „e, mršina prasnice...“ Krp. Srov. lot. vēlns nuo sievieša „to je ale čert ženský“, titars nuo puikas „to je ale krocan chlapec“¹⁶.

Zřetelně z lotyštiny převzatá a často se vyskytující ustálená rčení no· dieva pūses „proboha“, no· rīta pūses „ráno“, např.: no· dieva pūses tik tū su ānuo nesigėncīk! no· rīta pūses āš sveika, viškas gōrai, o· pavārikšēoju — nieka nebēgahu i tiek Škn. Srov. lotyšské výrazy téhož významu: no dieva puses; no rīta puses.

S předložkou par „přes“ se nejčastěji užívají výrazy par lāime „naštěstí, k štěstí“, par nēlaime „bohužel, k neštěstí“. Svérázně vyjadřují okolnosti provázející děj, např.: šindie būva kā·rve nusitrā·ukus, ale par lāime greit pāma·cau Krp; viškas jau būva bēpasibāiga·, kaip par nē·laime acivīlka ta rā·gana, i vēl pāķla iš nāuje Škn. Srov. lotyšské výrazy téhož významu par laimi, par nelaimi¹⁷.

Občas se předložka par užívá místo obvyklého apie v konstrukcích vyjadřujících předmět, na který je zaměřen děj věty, např.,

¹³ J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīgā, 1951, p. 663.

¹⁴ ME, t. II, p. 755.

¹⁵ Ten pat, t. II, p. 756.

¹⁶ Ten pat, t. II, p. 756.

¹⁷ ME t. III, p. 85.

12*

179

kàs jiem gálvo· par kitus „proč by se měli starat o druhé“ Kyb. Srov. lotyšské par puišiem es dziedāju, domāju „o chlapcích jsem zpíval, přemýšlel“¹⁸.

Předložka par se v určitých případech užívá se slovesy pavirsti, palikti, paversti, padirbti „udělat, proměnit“, šaukti „nazývat“ aj., např.: pà·nče par·e·tvara palika „kalhoty se proměnily v draka“ Kyb; tā pirti pāvertē·m par trō·ba Dilb; pàs mum atlē·gd,·āva i ānā glūosni (kukačka), pàs-kui atlēk i tuos glūosnius par vā·naga (proměnila se v jestřába) Dam; senò·ves žmò·ni·s šāugd,·āva par tē·vini (říkávali mu tátínek); rā·gana (juos) būva pavērtus par ā·kminus Dilb; tō·ki jā·una vī·ra visd·m ā·mžiui par ūbaga padirba Škn. Tento význam se u par začal nejspíše užívat rovněž pod vlivem lotyštiny. Srov. lotyšsky: vēlns meitas pārvērse par kēvēm „ďábel proměnil dcery v klisny“¹⁹; viņu sauc par Pēteri „říkají mu Petr“²⁰.

Předložka su se nejspíše pod vlivem lotyštiny užívá ve větách tohoto typu, např.: viena mǟ·ta kà·rves šē·rēm su tais gelto·nāiseis sē·tineis Sk; sā·ka, (jie) su kūojum, su gàlvums minta „říká, (oni) jedí hlavně nohy a hlavy“ Auks; su širdže sirga Dam; dāba jaunā·uses mò·teris is mire su vē·zeis Žg; su tvò·ra būva aptvē·rta; karā·liškes (Karališkės) dāba su mišku apā·uga, apsò·dina su pūšim Dilb; apā·ugus jau dāba su ālksneis tā kertē·la Dam; sē·seris kē·tures nudrìškuses, nuplì·suses, su vāikais apsì·kō·vuses Sk; garļauškis (Garliauskis) krāučus pas jācku (Jackų) šūva (jemu) sumo·kē·je su ā·uksu Škn; tu pac smirdi: pārleikei su žmūonims pasmirdis Krp. Srov. lotyšsky: mirt ar diluoni „zemřít na souchotiny“; sirgt ar kaklu „trpět na krk“ aj.²¹

Z dalších rozšířenějších syntaktických lotyšských vlivů je třeba zmínit konstrukci s částicí lai || lei, např.: kūr lai ēinu tō·ko· li·nañčo „kam mám jít (jak mám jít) v takovém dešti“ Škn; kā· lai dārai žmò·gus — sāva vāikāi, sāva vārgai „co člověk nadělá — své děti, své chudáky“; agi visus reikē·tu sā·udi·i (psy), ale kā· lei žinai „...nelze vědět (nevíš), kterého střelit a kterého ne“ Žg; nūtreikei biēsas žīna kūr, i kāip as dāba lai rāndu „...kde mám hledat (jak mám najít)“ Škn. Srov. lotyšsky: kurp lai einu? „kam mám jít?“ es nezìnu, kuo lai es iesāku „nevím, do čeho se mám pustit“²².

V určitých případech se částice lai pod vlivem lotyštiny užívá místo spojky „že“, např.: ka turē·tumēm iš·ka· sumo·kē·t kūnigui, reikē·tu, lai pašvē·stu (kříž) „abychom měli čím zaplatit knězi, bylo by třeba, aby jej posvětil (bylo by třeba jej posvětit)“ Kyb; lēi ans kāip dirb, ale vis padirb „ať pracuje jakkoli (pomalu), přece jen práci dodělá“ Sk; lai i kāip nenō·ru vis tiek tūru šēndie ēit i rūnkelus „ať se mi chce, nebo nechce, stejně musím jít dnes okopávat řepu“ Škn. Srov. lotyšské bijis jā·aun kājas nuost, lai arī cik salis „musí si obout boty bez ohledu na to, jak moc mrzne“.

¹⁸ Tamtéž, sv. III, s. 85.

¹⁹ Tamtéž, s. 187.

²⁰ Tamtéž, s. 772.

²¹ Viz ME, sv. I, s. 140 a Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika, sv. I, Riga, 1959, s. 738.

²² Viz ME, sv. II, s. 400.

180

… si nohy odřezat, jakkoli by byla zima“; aitinai kūti daru, lai tā ziemu nenuosaltu „ovci dělám vrata, aby v zimě neprochladla“²³.

Výsledkem vlivu lotyštiny je patrně také užívání zesilovací částice gan(t) a jejích variant gan(t) jau, gan(t) jau nu, např.: gan aš āna· šaukau, gan kā· ē·je i nuē·je, ne· acisūkt neacisūka „já jsem na ni volal a co jsem dělal, a on…“ Skn; užkāisti gērai gānt, kol iškuli „to se pěkně zapotíš…“ Kyb; nebijō·k, gān jau (vis jau) kaip nōns isišūksme; jei tik blō·gau nebābus, gān jau nu galē·s gi·vē·nī „když to nebude horší, už se bude dát žít“ Skn. Srov. lot.: Dzirēdēsi gan tu tik tālu! „uslyšíš ty tak daleko, počkej!“ Gan es viņu pierunāšu „no já ho přece jen přemluvím“²⁴.

Dalším výraznějším lotyšským prvkem je konstrukce typu mā·n (tā·u, mūms, tē·vui...) a její užívání místo obvyklého aš tū·riu... tē·us tūr, např.: tū li·sk i māiša, aš tāvi panēšu, o· māisas i· mūm „...my máme pytel“ Dlb; a tā·u pinigai i·r li·gei? „máš u sebe peníze?“ Žg. Srov. lot. zirgs mums ir labs „máme dobrého koně“; nauda mums ir „máme peníze“.

Konečně je třeba zmínit poměrně časté a zajímavé užívání tvarů přítomného času slovesa se záporem místo obvyklých tvarů podmiňovacího způsobu, např.: prasidē·k tik su tō·keis, tai bijō·k, ka nenužnā·ug „...aby se nezadusil (neuškrtil)“ Sk; užēin dēbes·s didžā·usis, bē·kem nāmo·, ka nēsūl·nam „...abychom nezmokli“, žu rē·k, kur ēina·s, ka bā·tu nēprisemti „dívej se, kam jdeš, abys si nenabral do bot“ Skn. Užívání tvarů přítomného času je typické pro lotyštinu, např.: jājam, brāļi, vienu pulku, lai nezviedz kumeliņi, lai nedzird meitu māte, lai neslēpa malējīņu „jeďme, bratři, v jednom houfu, ať koníčci neřehtají, ať matka děvčete neslyší, ať neschová malou děvečku“²⁵. Stejný jev je znám také v některých žemaitských nářečích (Kuršėnai, Mosėdis). Protože dosud nebyl vymezen celý areál užívání těchto tvarů přítomného času v litevských nářečích, není jasné, zda jde o výpůjčku, nebo o dávnou společnou vlastnost lotyštiny a litevštiny.

Po přehledu vlivu lotyštiny na gramatickou stavbu západních aukštaitských nářečí v pohraničí s Lotyšskem lze konstatovat, že je poměrně značný a projevuje se různými způsoby: přímými výpůjčkami, podporováním společných vývojových tendencí a v jednotlivých případech i uchováním starých společných rysů. Lotyština mohla mít takový vliv nejen díky velmi rozsáhlým a různorodým kontaktům s popisovanými nářečími, ale také proto, že je litevštině velmi blízká, a proto patrně není zástupcům těchto nářečí ve všech případech jasné, co je litevské a co lotyšské.

²³ Viz ME, sv. II, s. 400.

²⁴ Viz Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika, sv. I, s. 788, 791.

²⁵ ME, sv. II, s. 400.

181

VLIV LOTYŠŠTINY NA GRAMATICKOU STAVBU SEVEROZÁPADNÍCH AUKŠTAJSKÝCH NÁŘEČÍ POHRANIČÍ LOTYŠSKÉ SSR

А. ИОНАЙТИТЕ

Shrnutí

Článek pojednává o vlivu blízce příbuzné lotyštiny na gramatickou stavbu pohraničních severozápadních aukštajských nářečí, která náležejí do oblasti úplné retrakce přízvuku. Konstatuje se, že tomuto vlivu podléhá slovotvorba, skloňování a časování i syntax, a zčásti také fonetika těchto nářečí. Uvádějí se příčiny tohoto velmi citelného vlivu: jednak velmi těsné a dlouhodobé kontakty mluvčích těchto nářečí s Lotyši, s nimiž komunikují téměř každodenně, a proto většina z nich lotyštině víceméně dobře rozumí a mluví jí, jednak značná blízkost gramatické stavby lotyštiny ke gramatické stavbě zkoumaných nářečí. Podává se stručný přehled historie těchto kontaktů.

Dále se vymezují a zkoumají různé aspekty vlivu: 1) podněcování vývojových tendencí v nářečích, které jsou společné s lotyštinou (např. velmi široké rozšíření forem permisiva tvořených částicí lai|lei „ať“: lai ēin „ať jde, jdou“, srov. lot. lai iet); 2) konzervace společných nebo velmi blízkých gramatických prvků, které se ve zkoumaných nářečích nejčastěji zachovaly jen jako svébytné relikty, zatímco v lotyštině se užívají velmi široce a někdy jsou dokonce normou spisovného jazyka (například k zachování neproduktivní adjektivní přípony -ainis, -e: drižainis, -e „pruhovaný, -á“, margainis, -e „pestrý, -á, květnatý, -á“ zčásti přispívá přípona se stejným významem v lotyštině -ains, -a: miglains, -a stripains, -a; dále lze uvést známé tvary zvratných sloves s koncovkou -ies, např. 3. os. bud. času mazgō'sies „bude, budou se mýt“, 2. os. j. č. rozkazovacího způsobu: mazgō'kies „myj se“, přechodník: mazgō'jenties aj.; srov. odpovídající tvary téhož slovesa v lotyštině mazgāsies, mazgājies, mazgājoties); 3) přejímání, které má rovněž své varianty.

Rozlišují se dvě varianty přejímání: a) úplné (např. tvary dat. j. č. podstatných jmen mužského rodu s koncovkou -am nebo -im: vi'ram „muži“, šunim „psovi“, srov. lot. vīram, sunim); b) částečné, kdy se přejímá například nikoli celá přípona nebo předpona, nýbrž pouze jeden z jejích významů (např. užití přípony -(i)ninks k označení obyvatele určitého města nebo vesnice: ri'gininks „Ríman“, tarbū'činiks „obyvatel vesnice Tarubčiai“, srov. lot. rīdzinieks, liepājnieks). Uvádí se, že určitá část výpůjček nebyla převzata přímo z lotyštiny, nýbrž prostřednictvím sousedních pohraničních nářečí.

Popisují se konkrétní případy projevů vlivu lotyštiny v oblasti fonetiky, morfologie a syntaxe zkoumaných nářečí.

182