LIETUVIŲ KALBOS GRAMATIKOS TYRINĖJIMAI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

AUGUSTAS ŠLEICHERIS

A. SABALIAUSKAS

„Vzpomínka na Schleichera jako vědce nezanikne, dokud budou existovat lidé zabývající se vědou.“

J. Boduenas de Kurtenė

Když se podíváme do minulosti kteréhokoli vědního oboru, téměř vždy najdeme několik jmen, která tam stojí jako jakési milníky a ukazují směr k novým, neznámým cestám, uzavírajícím starou nebo otevírajícím novou etapu daného oboru. V dějinách jazykovědy je takovým milníkem August Schleicher. Ať už kterýkoli autor píše dějiny indoevropské jazykovědy z jakékoli pozice, vždy se bude muset na dlouhou dobu zastavit u tohoto vědce a pravděpodobně se neobejde bez příslušných kapitol své knihy spojených s jeho jménem. Dnes se však v dějinách indoevropeistiky Schleicherovým jménem častěji označuje konec minulé etapy než začátek nové; o úspěších tohoto vědce se obvykle hovoří méně než o jeho omylech. Pro baltistiku a z velké části také pro slavistiku však Schleicherovo jméno symbolizuje novou epochu, lze říci, jejich ustavení jako mezinárodních vědních disciplín. A zcela specifické místo zaujímá Schleicher v dějinách litevské kultury. V tomto ohledu mu pravděpodobně žádný národ, jehož jazyk tento německý vědec zkoumal, necítí takovou vděčnost jako Litevci.

August Schleicher se narodil 19. února 1821 v Meiningenu, přímo v centru tehdy ještě rozdrobeného Německa. Jeho otec, Johann Gottlieb Schleicher (1793—1864), byl okresním lékařem a pokrokovým člověkem své doby¹. Roku 1822 se rodina Schleicherových přestěhovala do města Sonneberg, které leží nedaleko Meiningenu. V tomto městě uplynulo dětství budoucího vědce a Schleicher považoval Sonneberg za své rodiště; později mu věnoval dokonce jedno ze svých vědeckých pojednání. V letech 1835—1840 studoval Schleicher na gymnáziu v Coburgu. Na gymnáziu se nejvíce zajímal o řečtinu a latinu, které se tam vyučovaly, soukromě studoval arabštinu (učil ho jí ředitel gymnázia) a seznámil se s čínštinou a sanskrtem. Je pochopitelné, že kvůli takovému „rozptylování“ musely ostatní předměty gymnaziálního kurzu značně trpět a Schleicher zdaleka nepatřil k nejlepším žákům. Už na gymnáziu se projevilo také Schleicherovo zaujetí různými botanickými tématy i jeho hudební nadání. Gymnaziální studium nedokončil a ke zkouškám dospělosti

¹ Údaje o Schleicherově životě jsou převzaty především z knih S. Lefmann, August Schleicher, Leipzig, 1870 a J. Dietze, August Schleicher als Slawist, Berlin, 1966.

17. Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai

257

se Schleicher připravil doma, a když je složil, koncem roku 1840 nastoupil na univerzitu v Lipsku, kde studoval teologii a orientalistiky. Kromě protestantské teologie a filozofie zde Schleicher dále studoval arabštinu a patrně také sanskrt a čínštinu. Prostředí lipské univerzity mu však zřejmě nevyhovovalo; jistě k tomu přispěl i trest vězením za studentský souboj. Po jednom semestru Schleicher roku 1841 přešel na univerzitu v Tübingenu, tehdejší teologickou citadelu Německa. Zdá se, že se zde poprvé důkladněji seznámil s Hegelovými myšlenkami, které později sehrály tak významnou roli v jeho vědecké činnosti. Jeho zájmy se postupně odkláněly od teologie k filozofii, stále hlouběji se nořil do problémů jazykovědy a pilně studoval sanskrt, perštinu a semitské jazyky. Na začátku roku 1843 pronesl Schleicher-teolog své první kázání. Toto kázání však bylo téměř i jeho definitivním rozloučením s teologií. Na jaře téhož roku se přestěhoval na univerzitu v Bonnu a věnoval se studiu filologie. Schleicherův otec, praktický člověk, nebyl zpočátku s budoucím povoláním svého syna spokojen a v jednom dopise mu přímo napsal: „Filolog je chudý otrhanec... a nestojí za to utrácet za toto studium peníze“². V Bonnu Schleicher studoval klasickou filologii, sanskrt a arabštinu. Měl tam vynikající učitele. Semináře klasické filologie vedl bývalý domácí učitel u Humboldtových Fridrich Welcker, který Schleichera možná seznámil také s lingvistickými teoriemi svého někdejšího žáka Wilhelma Humboldta. Zakladatel románské filologie Fridrich Diez ho učil gótskému a starohornoněmeckému jazyku. Pro nás měl na Schleichera velmi příznivý vliv jeho profesor sanskrtu Christian Lassen, který ho jako první podnítil k zájmu o baltské a slovanské jazyky. Na Lassenovu radu se Schleicher od svých spolužáků přiučil polsky. Roku 1846 Schleicher úspěšně dokončil univerzitu a získal venia legendi „pro indický jazyk a literaturu a srovnávací gramatiku“. Protože podle předpisů bonnské univerzity nebyla pro doktorát zapotřebí zvláštní habilitační práce a stačila zkušební přednáška, připravil ji na téma „De graecae linguae spirantibus, in primis de ϑ litterae vi et origine“ a 27. června 1846 přednesl v aule bonnské univerzity svou inaugurační přednášku „Über den Wert der Sprachvergleichung“ (vyšla tiskem roku 1850).

Téhož roku 1846 byl Schleicherovi udělen tříletý studijní pobyt s cestami do Paříže a Londýna. Část této doby však strávil léčením v Belgii. Později pracoval v pařížské Národní knihovně. Do Paříže přijel krátce po únorové revoluci roku 1848. Na živobytí si Schleicher vydělával také jako dopisovatel německých novin. Navštívil Brusel a Vídeň.

Na začátku roku 1849 přijel Schleicher do Prahy, aby se lépe naučil česky. Spřátelil se tam s Aloisem Vaničkem, budoucím profesorem sanskrtu na pražské univerzitě, který se po zanechání právnické kariéry začal věnovat lingvistice. Vaniček učil Schleichera česky. Schleicher však v Praze dlouho nepobyl — jako politicky podezřelou osobu se o něj začala zajímat rakousko-uherská policie. Policie zadržela peníze, které mu byly posílány poštou. V květnu 1849 Schleicher z Prahy odjel na vypůjčené peníze a přes Drážďany a Berlín se vrátil do Bonnu. Svými vědeckými pracemi již tehdy upoutal pozornost veřejnosti. Zaujaly i tehdejšího

² J. Dietze, August Schleicher als Slawist, s. 18.

258

Rakousko-uherský ministr školství Leo Tun-Hohenstein 8. března 1850 pozval Schleichera na Pražskou univerzitu jako mimořádného profesora „klasické filologie a literatury“. Když Schleicher přijel do Prahy, našel tam jako profesora Georga Curtiuse, budoucího jednoho z nejvýznamnějších specialistů na řečtinu a indoevropeistů 19. století. Mezi Curtiem a Schleicherem, kteří byli téměř vrstevníci a nesmírně oddaní své oblíbené vědě, vzniklo upřímné přátelství. Tomuto přátelství nepřekážely ani zcela protikladné povahy obou mužů — Curtius byl zdrženlivý a opatrný, Schleicher často příkrý, ba i hrubý — ani rozdílné názory na jazykovědu: první vždy zdůrazňoval historickou povahu jazykovědy, druhý se ji snažil ztotožnit s přírodními vědami. Jejich přátelství trvalo až do Schleicherovy smrti, třebaže oba učenci později působili na různých místech a zkoumali různé problémy. Curtius se snažil pomáhat i Schleicherovým žákům³. Jak jsme již uvedli, Schleicher byl zpočátku v Praze profesorem klasické filologie. V květnu 1851 však získal profesuru srovnávací jazykovědy a sanskrtu, která lépe odpovídala jeho sklonům a přípravě. Nyní již mohl Schleicher na Pražské univerzitě přednášet slavistiku, baltistiku, germanistiku, sanskrt a otázky teorie jazykovědy. O dva roky později byl za zásluhy o jazykovědu, které si získal svou proslulou cestou do Litvy, jmenován řádným profesorem „němčiny a srovnávací jazykovědy a sanskrtu“.

Další Schleicherův život v Praze se vyvíjel neúspěšně a samotné prostředí pro vědeckou práci se stalo zcela nesnesitelným. Příčinou tohoto nezdaru byly složité politické a společenské poměry tehdejší doby. Ať tak či onak, Schleicher byl Němec. Pracoval na německé Pražské univerzitě. Ačkoli měl demokratické názory, byl velmi tolerantní a dobře ovládal češtinu, v níž dokonce psal vědecké práce a do níž překládal díla sanskrtské a perské literatury, přesto se nevyhnul různým konfliktům s představiteli českého národního hnutí. Někdy se jich dotýkal, možná příliš přísnými recenzemi nových prací českých jazykovědců či literátů (například překladů klasických řeckých a římských děl do češtiny). Češi se na něj zlobili také jako na velmi přísného zkoušejícího při maturitních zkouškách na gymnáziu, kde Schleicher býval zvláštním „komisařem pro zkoušky“ z němčiny⁴. V obou případech měl Schleicher po formální stránce možná svými výtkami a požadavky pravdu, pro něj jakožto příslušníka jiného národa, navíc příslušníka velkého národa, však často bylo obtížné porozumět pocitům malého národa trpícího národnostním útlakem.

Schleicher se tedy na jedné straně dostal do konfliktu s představiteli českého národního hnutí, na druhé straně se nevyhnul konfliktu s rakousko-uherskou vládou, která Čechy utlačovala. Despotický rakousko-uherský režim nemohl Schleichera snést; jeho náboženské a politické názory byly podle A. Vanička příliš svobodomyslné a radikální⁵. Již od roku 1851 byl podezírán z „republikánského spiknutí“ a sledován policií. Z opatrnosti Schleicher dokonce předal svou korespondenci, v níž se mohly odrážet události revolučního hnutí, Vani-

³ J. Dietze, Das Bild Leskiens in den Briefen August Schleicher, — „Beiträge zur Geschichte der Slawistik“, Berlin, 1964, p. 355; J. Dietze, August Schleicher als Slawist, p. 28.

⁴ J. Dietze, August Schleicher als Slawist, p. 37—8.

⁵ J. Dietze, August Schleicher als Slawist, p. 39; S. Lefmann, August Schleicher, p. 37

17*

259

českému a později ji spálil. V říjnu 1851 byla v Schleicherově bytě provedena domovní prohlídka, on sám byl odvezen do Vídně a držen pod policejním dohledem. Teprve díky velkému úsilí jeho přítele Curtiuse se Schleicherovi podařilo vrátit do Prahy. Schleichera samozřejmě nemělo rádo ani katolické vedení univerzity.

V roce 1854 se Schleicher oženil s Fany Strasburgerovou, která pocházela z jeho rodného kraje — Sonnebergu. V roce 1855 jim v Praze zemřel krátce po narození syn. Schleicherovo zdraví se značně zhoršilo. V podzimním semestru 1856–57 dostal dovolenou a odjel do Sonnebergu, aby načerpal síly a zkoumal nářečí svého rodného kraje. Po skončení dovolené se Schleicher do Prahy, s níž se mu pojilo tolik smutných vzpomínek, nevrátil, nýbrž přijal místo profesora na univerzitě v Jeně, nedaleko svého rodného kraje, za poloviční plat. Zpočátku se v Jeně cítil „jako pták vypuštěný z klece nebo z dusné místnosti na svobodu a do zeleného lesa“⁶. Brzy však byl zklamán i Jenou. Společensko-politická situace a těžké materiální poměry Schleichera tak rozčilovaly, že o téže Jeně, kterou před několika lety přirovnával ke svobodě a zelenému lesu, s trpkou ironií prohlásil: „Jena je velká louže a já jsem v ní žába,“ zatímco tehdejší Německo v jednom dopise přirovnal ke stádu bezmocných ovcí, které jde tam, kam je ženou psi⁷.

Navzdory nepříznivým životním podmínkám Schleicher v Jeně nesmírně mnoho pracoval. Jeho mimořádně rozmanitá a bohatá přednášková činnost přitahovala posluchače nejen z Německa, ale i ze zahraničí. Jedno za druhým vycházela jeho zásadní díla a množství článků, které se dotýkaly téměř všech aktuálních problémů tehdejší indoevropeistiky. Schleicher se postupně stával ústřední postavou evropské jazykovědy. Jeho vědecké zásluhy byly zvlášť rychle oceňovány v zahraničí. Již v roce 1857 zvolila Schleichera svým korespondujícím členem Petrohradská akademie věd. V roce 1862 byl za výhodných podmínek pozván k působení na Varšavské univerzitě (Szkola Główna). Téhož roku byl Schleicher pozván, aby se přestěhoval do Petrohradu. V roce 1863 odmítl pozvání na Dorpatskou univerzitu. V roce 1867 zvolila Schleichera čestným členem Jugoslávská akademie věd a umění v Záhřebu.

Tyto tituly však Schleicherův život nezlepšily. Chudá univerzita v Jeně mu plat nezvýšila. Aby mohl rodinu důstojně uživit (Schleicher měl dva syny a dceru), musel hodně pracovat. V jednom dopise svému příteli z pražských dob G. Curtiovi si Schleicher stěžoval: „… je mi 46 let a stále musím každý rok psát kvůli každodennímu chlebu, protože z 900 tolarů nemůžeme vyžít…“⁸.

Schleicher doufal, že na Lipské univerzitě bude zřízena profesura slavistiky a že jako nejvhodnější člověk v Německu pro toto místo se konečně bude moci odstěhovat z té „jenenské bídy“. Plánovanou katedru slavistiky na Lipské univerzitě však o tři roky později získal Schleicherův nejoblíbenější žák August Leskien a on sám už z neoblíbené Jeny nikdy neodešel: 6. prosince 1868 zde náhle zemřel, nejspíše na tehdy ještě neznámou chorobu — plicní tuberkulózu. Podle svědectví dalšího jeho žáka, Johanna Schmidta, zněla Schleicherova poslední slova: „Celý život jsem toužil po pravdě, ale všechno by mělo být mnohem, mnohem lepší“⁹.

⁶ J. Dietze, ZfSl, 1960, II, p. 269.

⁷ J. Dietze, August Schleicher als Slawist, p. 43, 45.

⁸ J. Dietze, Beiträge zur Geschichte der Slawistik, p. 368.

⁹ J. Schmidt, KZ, 18, 1869, p. 319–20.

260

* * *

Již na začátku jsme zmínili, že Schleicherovo jméno dnes častěji označuje konec předchozí etapy indoevropské jazykovědy než začátek nové. Schleicher ve skutečnosti završil etapu srovnávací historické jazykovědy, kterou zahájili Franz Bopp a Rasmus Rask. Taková Schleicherova díla jako „Compendium der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen“ (Weimar, 1861–2; během patnácti let vyšla čtyři německá vydání a navíc překlady do angličtiny a italštiny), „Die deutsche Sprache“ (Stuttgart, 1860; vyšla pětkrát), „Die Sprachen Europas in systematischer Übersicht“ (Bonn, 1850; vyšla také francouzsky), „Die Formenlehre der kirchenslawischen Sprache“ (Bonn, Wien, Prag, 1852; část vyšla také rusky), „Handbuch der litauischen Sprache“, 1—2 (Prag, 1856—7), „Laut- und Formenlehre der polabischen Sprache“ (St. Petersburg und Riga, 1871; vyšla po Schleicherově smrti), představují vrchol indoevropistiky poloviny devatenáctého století. O tom, jak populární byly ve své době Schleicherovy myšlenky k teoretickým otázkám jazykovědy, dostatečně výmluvně svědčí skutečnost, že Schleicherova krátká studie „Die Darwinsche Theorie und die Sprachwissenschaft“ vyšla během několika desetiletí v němčině (třikrát), francouzštině, angličtině, ruštině a maďarštině.

Dnes lze při zkoumání Schleicherova tvůrčího odkazu obšírně hovořit o tomto vědci jako o teoretikovi jazyka, indoevropeistovi, germanistovi, slavistovi a baltistovi a rozebírat jeho názory na indoevropský prajazyk, genealogickou klasifikaci i mnohé další otázky. To ukazuje, jak nesmírně vzdělaným vědcem s širokými zájmy a skutečně obrovským tvůrčím potenciálem August Schleicher byl. Ať už je tomu jakkoli, většina jeho tvůrčího odkazu však již náleží minulému období jazykovědy. S řadou jeho tvrzení, zvláště s názorem, že jazyk je živý organismus, a s pokusem přenést do jazykovědy darwinovské pojmy, jako jsou „boj o přežití“ a „přirozený výběr“, nesouhlasila již řada Schleicherových současníků. Schleicherovo bádání o vývoji indoevropských jazyků a otázkách prajazyka začali kritizovat téměř jako první sami jeho nejtalentovanější žáci.

Výzkum obecných problémů indoevropistiky i Schleicherovy poměrně krátce trvající teoretické názory, které dnes v učebnicích jazykovědy figurují většinou jen jako jakési kuriozity, výrazně přežily studie tohoto vědce věnované jednotlivým indoevropským jazykům či jejich skupinám. To platí zejména o slovanských a baltských jazycích.

Nebudeme se podrobněji zabývat Schleicherovými slavistickými pracemi; ocitujeme pouze hodnocení jeho hlavního díla v této oblasti, které podal známý sovětský slavista S. Bernstein přesně sto let po jeho vydání: „Nejdůležitějším datem v dějinách srovnávací mluvnice slovanských jazyků byl rok 1852. Právě v tomto roce vyšly dvě práce, které znamenaly epochu v dějinách našeho vědního oboru. Mám na mysli první díl, fonetiku, Miklošičovy na svou dobu vynikající „Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen“ a Schleicherovo zásadní dílo „Formenlehre der kirchenslawischen Sprache erklärend und vergleichend dargestellt“... Přesností metody a interpretací faktů Schleicherovo dílo Miklošičovu mluvnici nepochybně předčilo. Lze říci, že Schleicherova „Formenlehre“ byla v polovině 19. století největším úspěchem našeho vědního oboru... Schleicherovou velkou zásluhou

261

bylo to, že při srovnávacím výzkumu slovanských jazyků začal používat jazykový materiál litevštiny. Tento materiál později pomohl vyřešit řadu důležitých otázek historické fonetiky“¹⁰.

Schleicherova „Laut- und Formenlehre der polabischen Sprache“ byla, dalo by se říci, až do roku 1929, tedy do vydání polabské mluvnice T. Lehr-Splawińského, hlavní knihou pro studium struktury polabštiny. Také o výše zmíněné „Die Formenlehre der kirchenslawischen Sprache“ napsal V. Jagić ještě v roce 1910: „Schleicherova mluvnice ani dnes neztratila své kouzlo; vyniká svou souměrností a jasností výkladu a zvláště se hodí jako úvod do srovnávací mluvnice pro začínající slavisty“¹¹.

To jsou skutečně poměrně vzácné příklady dlouhověkosti v dějinách srovnávací jazykovědy.

Jestliže při pojednání o formování srovnávací slovanské jazykovědy a zavádění údajů o slovanských jazycích do srovnávací indoevropistiky můžeme vedle Schleichera zmínit i jiné jazykovědce, byť nikoli s tak velkými zásluhami, pak při hovoření o vzniku baltistiky jako součásti indoevropistiky musíme Schleicherovi přisoudit zcela jedinečné místo a první vědeckou mluvnici litevštiny napsanou tímto německým jazykovědcem dodnes připomínat jako skutečný vědecký čin.

Zmínili jsme, že Schleicher se o baltistiku začal zajímat již během studií na univerzitě v Bonnu, k čemuž ho povzbudil jeho profesor sanskrtu Christian Lassen. Zpočátku byly baltské jazyky pro Schleichera pouze pomocným prostředkem při studiu problémů slovanských jazyků a při určování jejich místa mezi ostatními indoevropskými jazyky. Intenzivněji se touto problematikou začal zabývat, jak se zdá, v roce 1849. V dopise A. Vaničkovi z 12. října téhož roku Schleicher napsal: „Do budoucna hodlám zkoumat především vztahy mezi slovanskými a baltskými jazyky. Přípravná studia jsem zahájil letos v létě, pilně jsem se učil rusky, četl Karamzina a Lomonosova. Nádherné srbské lidové písně pro mě byly ještě příliš obtížné, a tak jsem zatím četl bibli, tento vhodný prostředek k naučení se jazyku“¹². Koncem roku 1849 napsal Schleicher česky také svou první práci přímo související s problémy baltistiky, „Z čeho povstaly polohlásky ъ, ь a co jim odpovídá v litevském jazyku“ (Bonn 31. Oktober 1849; rukopis se uchovává v knihovně lipské univerzity). Německá verze tohoto článku, „Was entspricht im Litauischen dem kirchenslawischen ъ und ь?“, vyšla v roce 1850. V Schleicherově knize „Die Sprachen Europas in systematischer Übersicht“ (Bonn, 1850), v níž byl otištěn i právě zmíněný článek, nalezneme poznámku, v níž Schleicher hovoří o svých budoucích plánech: „Autor se již dříve rozhodl, že se na místě naučí litevsky a nejbližší léta, či snad dokonce celou budoucnost, věnuje její mluvnici a také obecně baltsko-slovanským jazykům“¹³.

V dopise z 14. února 1852 si A. Schleicher stěžuje Franzi Miklošičovi, že jeho cesta za studiem litevštiny „visí ve vzduchu“. Schleicherova vlastní finanční situace je prý obtížná — nejenže nemá vůbec žádné prostředky, ani nemůže počítat s dědictvím po rodičích,

¹⁰ C. Б. Бернштейн, Очерк сравнительной грамматики славянских языков, Москва, 1961, p. 112–3 (šio veikalo tekstą sudaro 1952/3 ir 1953/4 mokslo metais skaitytos paskaitos).

¹¹ И. В. Ягич, История славянской филологии, СПб., 1910, p. 716.

¹² J. Dietze, August Schleicher als Slawist, s. 27.

¹³ Citováno z J. Dietze, August Schleicher als Slawist, s. 29.

262

ale stále ještě prý dluží svým bratrům a sestrám, a proto žádá F. Miklošiče o přímluvu při zajišťování prostředků na cestu. Schleicherova nálada je prý sklíčená (před několika měsíci se v jeho bytě konala domovní prohlídka...), a proto by také „morálně potřeboval na delší dobu dýchat čerstvý vzduch“.

„Ať tak či onak, toužím po cestě do Litvy a s největším napětím očekávám rozhodnutí vysoké Akademie,“ uzavírá Schleicher¹⁴.

Když v dubnu 1852 vyšla „Formenlehre der kirchenslawischen Sprache“, věnuje Schleicher veškerý svůj volný čas studiu litevštiny. Věděl ovšem, že dva dobří odborníci na litevštinu — Fridrichas Kuršaitis a Ferdinandas Neselmanas — žijí v Královci. Schleicher však od nich dobrou litevskou gramatiku neočekával, neboť, jak napsal v jednom dopise Miklošičovi (z 15. srpna 1851): „Kuršaitis litevsky umí, ale chybí mu širší vzdělání, Neselmanas nechce napsat žádnou gramatiku, a nejhorší je, že oba spolu už dlouho žijí v nepřátelství...“¹⁵

Protože od Vídeňské akademie věd nedostal odpověď ohledně povolení a prostředků na cestu do Východního Pruska, vyřešil Schleicher tuto otázku poměrně originálním způsobem. V květnu 1852 měl do Prahy přijet rakousko-uherský ministr školství hrabě Leo Tun-Hohenstein. Schleicher se od sestry svého přítele A. Vanička dozvěděl, kde a kdy bude ministr obědvat, a když mířil do sálu, zastoupil mu přímo na chodbě cestu a získal krátkou audienci a ústní souhlas s cestou. Poté, co Vídeňská akademie věd konečně přidělila na cestovní výdaje 600 zlatých, přijel Schleicher 31. května 1852 do Královce. Nejprve zde navštívil F. Kuršaitise s přáním, aby ho prakticky vyučoval litevštině. Kuršaitis však neprojevil větší nadšení, trochu Schleichera vyzkoušel z litevského skloňování, ale na jeho žádost, aby ho učil jazyk, nijak konkrétně neodpověděl. Schleicher požádal Kuršaitise, aby mu později, až si to rozmyslí, alespoň písemně oznámil, zda souhlasí, nebo nesouhlasí, protože pak bude vědět, zda má v Královci zůstat déle. F. Neselmanas Schleichera velmi ochotně přijal. Protože však byl sám Němec a litevštinu se naučil z knih, nemohl Schleichera vyučovat živému litevskému jazyku. Neselmanas dovolil Schleicherovi používat své lituanistické sbírky, seznámil ho s lituanistickou literaturou dostupnou v Královci a doporučil mu také několik venkovských pastorů, kteří mu měli být užiteční při jeho cestě po oblastech Východního Pruska obývaných Litevci¹⁶.

S doporučeními F. Neselmana Schleicher ihned odcestoval z Královce za Litevci ve Východním Prusku. Během pěti měsíců navštívil mnoho míst (Ragnit, Tilsit, Prökuls, Schmalleningken, Pikaln, Kaukehmen, Budwethen, Kraupischken). Při rozhovorech s lidmi se litevsky naučil poměrně rychle. Schleicher měl mimořádné nadání pro osvojování živého jazyka; jak sám říkal, měl „papouščí talent“. V již zmíněném dopise F. Miklošičovi se Schleicher chlubí, že dnes (tj. 11. června) poprvé na poli oslovil litevsky jednoho člověka. V dopise A. Vaničkovi ze 6. července píše, že už se s Litevci dokáže domluvit a že všemu rozumí. Každý den se naučí mnoho nových litevských slov,

¹⁴ J. Dietze, ZfSl, IV, 1965, p. 540.

¹⁵ Tamtéž, s. 538.

¹⁶ Srov. dopis A. Schleichera F. Miklošičovi z 11. června 1852, — J. Dietze, ZfSl, IV, 1965, p. 542.

263

Hodně psal a četl litevsky a se svým učitelem mluvil pouze litevsky. Zpočátku prý místo litevštiny stále začínal mluvit česky; ještě i nyní mu při hovoru litevsky občas uklouzne nějaké české slovo. A. Schleicher v tomto dopise také uvádí, že mu osvojení litevštiny usnadnila znalost slovanských jazyků¹⁷.

Schleicher se s Litevci setkává při nejrůznějších příležitostech. Účastní se jejich svateb, křtin, pohřbů i dožínek. Zajímá se o jejich národní jídla, předměty denní potřeby i o vše, co souvisí s litevskou duchovní kulturou a každodenním životem¹⁸.

Schleicher samozřejmě musel v tak zaostalém kraji, jakým bylo v polovině 19. století Východní Prusko, a zvláště v oblastech obývaných Litevci, zažít i značné útrapy — litevština se tam totiž nejlépe zachovala právě mezi nejchudšími a nejméně vzdělanými vrstvami. Ve svých dopisech Schleicher píše, že v jeho pokoji (a to v nejlepším domě v celé vesnici!) prohnilé podlahy odhalují vlhkou zem; uvnitř ho obtěžují mouchy, a jakmile vyjde ven, napadají ho hejna bahenních komárů. Schleicher si zvláště stěžuje na špatné jídlo; jeho hospodyni jsou navíc talíře zcela cizí — všichni jedí ze společné mísy¹⁹. Archaiské formy litevského jazyka mu však pomáhají snášet všechny těžkosti a mezi Litevci ve Východním Prusku se, jak později napsal v předmluvě ke své gramatice, cítí „jako pilný sběratel rostlin nebo lovec, který při pohledu na vzácnou bylinu či ulovené zvíře zapomene na cestu, jež ho unavila v houštinách a bažinách“²⁰. Své sdělení Vídeňské akademii věd o cestě také nazval „Briefe... über die Erfolge einer nach Litauen unternommenen wissenschaftlichen Reise“. Schleicherova cesta se skutečně vydařila. V polovině října se s bohatými sbírkami litevského materiálu, a především s dobrou znalostí litevštiny, vrátil do Prahy, kde po utřídění materiálu během několika let napsal svou proslulou gramatiku litevského jazyka. Ještě před jejím vydáním publikoval Schleicher dvě menší studie o litevštině. Roku 1853 vyšla v českém časopise „Časopis Českého Museum“ (27, 1853, p. 320—34) jeho práce „O jazyku litevském, zvláště ohledem na slovanský“. Jde o referát A. Schleichera, který přednesl v červnu 1853 na zasedání filologické sekce České učené společnosti. V této práci Schleicher porovnává slovanské a baltské jazyky a dochází k závěru, že slovanské jazyky si uchovaly starší morfologickou strukturu než jazyky baltské, zatímco fonetická struktura baltských jazyků svou archaičností předčí fonetickou strukturu jazyků slovanských. Téhož roku zveřejnil ve spisech Vídeňské akademie věd²¹ článek pod souhrnným názvem „Lituanica“, v němž pojednával o otázkách litevského pravopisu, zabýval se rukopisným slovníkem J. Brodovského a katechismem M. Mažvydase z roku 1547 a klasifikoval litevská slovesa.

Při psaní gramatiky litevského jazyka Schleicher využíval nejen materiál, který sám shromáždil, starší gramatiky (D. Kleina, K. G. Milka, G. Ostermeyera) a práce F. Kuršaitise, které již byly v té době publikovány, ale do Prahy si jako konzultanta pozval také učitele Litevců z Východního Pruska Kumutaitise, u něhož delší dobu

¹⁷ S. Lefmann, August Schleicher. p. 24; J. Dietze, August Schleicher als Slawist, p. 32.

¹⁸ B. Beneš, Wilhelm von Humbolt, Jacob Grimm, August Schleicher, Winterthur, 1958, p. 89.

¹⁹ J. Dietze, ZŠSL IV, 1965, p. 543; J. Dietze, August Schleicher als Slawist, p. 32; B. Beneš, ten pat, p. 89.

²⁰ A. Schleicher, Litauische Grammatik, Prag, 1856, p. V.

²¹ Sitzungsberichte d. Kaiserl. Akademie d. Wiss. Wien. Philos. — histor. Klasse 11, 1853, p. 76—156.

264

žil během svého pobytu ve Východním Prusku a od něhož si osvojil především živou litevštinu (Kumutaitis bydlel nedaleko Ragnity, v Kakšenech, něm. Gross-Kakschen). Gramatiku litevského jazyka psal Schleicher s většími i menšími přestávkami sedm let — začal dlouho před cestou do Východního Pruska, již podnikl roku 1848, a dokončil ji v polovině roku 1855; nejintenzivněji pracoval samozřejmě během posledních tří let. V dubnu 1856 vyšla v Praze Schleicherova kniha „Litauische Grammatik“²². Roku 1857 vyšla také „Litauisches Lesebuch und Glossar“. Tyto dvě rozsáhlé knihy (první měla 342, druhá 352 stran) tvoří Schleicherovu učebnici litevského jazyka se společným názvem „Handbuch der Litauischen Sprache“. V předmluvě Schleicher poznamenal, že jeho dílo přinejmenším „poskytne badatelům spolehlivý materiál“. Význam této práce však takto vymezený úkol dalece překonal.

Ve své gramatice Schleicher poprvé v dějinách výzkumu litevského jazyka tak zevrubně a systematicky, s mimořádnou systematičností charakteristickou pro jeho díla, popsal strukturu litevštiny. Byla to první gramatika litevského jazyka, kterou napsal profesionální lingvista.

Po stručném pojednání o postavení litevského jazyka mezi ostatními indoevropskými jazyky a o jeho významu pro jazykovědu a po uvedení několika údajů o litevských nářečích popisuje Schleicher v první kapitole gramatiky (p. 7—85) fonetický systém litevštiny, konkrétně jejího východopruského nářečí horní litevštiny. V této kapitole věnuje zvláštní pozornost střídání kořenových samohlásek. Tato otázka byla v dějinách gramatik baltských jazyků zkoumána vůbec poprvé. Při výkladu střídání kořenových samohlásek Schleicherovi zřejmě velmi pomohl slovník F. Nesselmana, v němž jsou slova často řazena podle etymologického principu. Slova, která neznal ani on, ani jeho pomocník Kumutaitis, Schleicher výslovně označuje jako převzatá z Nesselmanova slovníku. Při seskupování litevských slov se společným kořenem se Schleicher, nutno říci, mýlil jen velmi zřídka (např. ke slovu mirti neprávem přiřazuje slavismus morai „nosítka při pohřbu“, ke slovu dievas slavismus dyvas; za slova téhož kořene považuje slovesa arti a irti a slovo gardus spojuje se slovesem gerti).

Druhá kapitola gramatiky (p. 86—169) je věnována tvoření slov. Jak přiznává sám autor, tento rozsáhlý a složitý problém je v Schleicherově gramatice pojednán pouze v obecných rysech. Tuto mezeru v jeho gramatice po pětatřiceti letech částečně zaplnil jeho nejoblíbenější žák August Leskien, když napsal na svou dobu skutečně zásadní dílo „Die Bildung der Nomina im Litauischen“ (Leipzig, 1891). Velmi významný je poslední odstavec kapitoly o tvoření slov, „Einiges über entlehnte worte“, v němž se Schleicher — snad jako vůbec první v dějinách výzkumu litevského jazyka — pokouší formulovat kritéria pro určování výpůjček a s velkou prozíravostí si všímá například toho, že litevské dūšià je slavismus, protože vedle litevského kořene dus- (srov. dausà, dūsauti) bychom očekávali litevskou podobu *dusė; vedle litevského kořene gyv- nemůže být litevského původu slovo žyvýti atd.²³.

V kapitole o morfologii (p. 170—254) Schleicher pojednává o skloňování podstatných jmen a časování sloves.

Aby co nejpřesněji ukázal rozmanitost litevského skloňování a časování, nespokojuje se pouze se svými vlastními

²² A. Šleicherio knygą išleido J. G. Calve’sche Verlagsbuchhandlung; su šia leidykla po keliolikos metų J. Basanavičius tarėsi ir „Aušros“ spausdinimo reikalais.

²³ Pr. Skardžius, Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen, Kaunas, 1931, p. 14.

265

uváděnými formami, ale poměrně často také odbočuje k jiným, starším litevským gramatikám a starým písemným památkám. Zvláštní pozornost věnuje Schleicher již zanikajícím archaickým rysům litevštiny — souhláskovému kmeni podstatných jmen a atematickým slovesům.

Při psaní kapitoly o syntaxi (s. 255—339) vycházel Schleicher především z díla G. Ostermejera „Neue Littauische Grammatik“ (Königsberg, 1791), z „Beiträge zur Kunde der litauischen Sprache“ F. Kuršaita (Königsberg, 1843) a ze školní řecké mluvnice G. Curtiuse (tato mluvnice byla předlohou také pro syntaktickou část první vědecké lotyšské gramatiky A. Bielensteina!). Při srovnání Schleicherovy syntaxe s dřívějšími pracemi je však snadné zjistit, že Schleicher své předchůdce výrazně předčil.

Schleicher velmi pečlivě připravil také druhou část své učebnice — čítanku „Litauisches Lesebuch und Glossar“, v níž jsou s přesnými údaji o původu uvedeny ukázky litevského folkloru — písní, hádanek, přísloví a pohádek — ze sbírek L. Rėzy, F. Nesselmanna, S. Stanevičiuse, S. Daukantase a dalších, jakož i z rukopisu slovníku J. Brodovského. Nemálo folklorních textů zapsal sám Schleicher, stejně jako jeho pomocník Kumutaitis. Aby podal co nejúplnější obraz živé litevštiny, uzavírá Schleicher svou čítanku textem „Gromata muszkėterio iš Puskėpalių sávo tėvams“.

Při přípravě čítanky Schleicherovi skutečně velmi pomáhal Kumutaitis a při sestavování slovníku mu pomáhala dokonce i Schleicherova manželka.

Je samozřejmé, že Schleicherovo dílo mělo také své nedostatky. Jakkoli geniální může být cizinec-k lingvista, litevštinu se nikdy nenaučí tak dobře a nepostihne všechny její nejjemnější odstíny tak jako lingvista, který tímto jazykem mluví od dětství. Snad největším nedostatkem Schleicherovy gramatiky je nerozlišování litevských přízvukových intonací. F. Kuršaitis již ve svých „Beiträge zur Kunde der litauischen Sprache“ II (Königsberg, 1849) litevské intonace popsal poměrně podrobně. O této Kuršaitisově práci se Schleicher vyjádřil velmi kladně a přímo uvedl, že pro něj měla při studiu litevského přízvuku „neocenitelnou hodnotu“ a že se ji naučil zpaměti²⁴. Rozlišování akutové a cirkumflexové intonace mu však připadalo příliš jemnou záležitostí, ačkoli velmi připomínaly srbské intonace²⁵, a ve svém díle psal: rágas — ragai, dégù — dégą, žálias — žolė atd.

Mnohé další nedostatky Schleicherovy gramatiky přímo souvisely s celkovou úrovní tehdejší jazykovědy a dnes bychom mu je samozřejmě vytýkali naivně.

Schleicherova gramatika měla pro litevskou jazykovědu a kulturu vůbec nesmírný význam. Byla totiž první vědeckou gramatikou litevštiny a položila pevný základ jejímu dalšímu výzkumu. Pozdější autoři litevských gramatik se již bez Schleicherova díla neobešli. Schleicherova gramatika měla obzvlášť velký vliv na další zásadní dílo o litevštině — gramatiku F. Kuršaitise. Kuršaitis ve své předmluvě ke gramatice nepsal nadarmo: „Schleicher byl v jazykovědě hrdinou, kterého si jako svého učitele a mistra v podávání gramatiky jazyka hluboce vážím“²⁶. A. Baranauskas si v roce 1870 přeložil Schleicherovu gramatiku

²⁴ A. Schleicher, Litauische Grammatik, s. IX.

²⁵ A. Schleicher, tamtéž, s. 11.

²⁶ F. Kurschat, Grammatik der littauischen Sprache, Halle, 1876, p. XI.

266

Litevsky a používal ji při vyučování v kněžském semináři v Kaunasu. V jednom dopise H. Weberovi napsal: „Jau išz māno grōmatų Támsta regėjai kad māno raszyba išeina iš taisyklų nabāšniko Szleikero, kurio smertēs negalū atsigaileti“²⁷. A. Baranauskas sám navštívil Schleichera v Jeně. Po Schleicherově smrti bylo v jeho archivu nalezeno několik litevských textů napsaných A. Baranauskasem, které Schleicherovi zaslal akademik A. Schiefner²⁸. Schleicherovo dílo dobře prostudovali A. Juška, J. Spudulis, K. Jaunius, J. Jablonskis, K. Būga a další badatelé litevského jazyka. Schleicherova gramatika byla vedle „Metų“ K. Donelaitise a jazykovědných děl F. Kuršaitise jednou z nejpopulárnějších knih, o něž se zajímali účastníci litevského národního hnutí. Docházelo dokonce k případům, kdy se odnárodnění Litevci z této gramatiky učili jazyku svých otců. Schleicherova gramatika nepochybně sehrála určitou roli také při volbě západoaukštaitského nářečí za základ litevského spisovného jazyka.

Je zajímavé, že Schleicherova gramatika zanechala stopu dokonce i v dějinách lotyšských gramatik. Bez Schleicherovy litevské gramatiky si totiž nelze představit ani první vědeckou gramatiku lotyštiny od A. Bielensteina²⁹ – „Die lettische Sprache nach ihren Lauten und Formen“ I – II (Berlin, 1863 – 1864). Jak výstižně poznamenal lotyšský filolog K. Ancytis, Bielenstein psal svou gramatiku s Schleicherovým dílem položeným na stole³⁰. Po Schleicherově vzoru popsal morfologii lotyštiny a pro syntaxi si, jak jsme viděli, patrně rovněž pod Schleicherovým vlivem zvolil za předlohu řeckou syntaxi G. Curtiuse.

Vydání Schleicherovy litevské gramatiky bylo významnou událostí v celé tehdejší indoevropeistice. Schleicher svým příkladem dokázal, že gramatika se má psát na základě jazyka živých lidí, nikoli textů, které časem upadly v zapomnění a často jsou nespolehlivé. Schleicherova cesta do Litvy byla přímo nakažlivá – zkoumání litevštiny přímo v Litvě se mezi indoevropeisty stalo téměř módou³¹. Jedním z prvních, kdo se touto módou „nakazili“, byl Schleicherův žák A. Leskien.

Po vydání gramatiky publikoval Schleicher ještě několik kratších článků o baltských jazycích, především o gramatice litevštiny: „Zur litauischen Grammatik“ (Beiträge zur vergleichenden Sprachforschung auf dem Gebiete der arischen, keltischen und slavischen Sprachen, 1, Berlin, 1858, p. 499 – 500), „Das Pronomen lit. szi, slaw. si = got. hi, Grundf. ki“ (tamtéž, p. 48 – 49), „-tē < d. i. – tai > als Endung des Infinitivs im Litauischen“ (tamtéž, p. 27 – 29), „Žmū“ (tamtéž, p. 396 – 398), „Giltinė“ (tamtéž, 2, 1861, p. 129), „Das Litauische in Curtius Griech. Etymologie“ (tamtéž, p. 124 – 126), „Lit. -ai = griech. -ī, umbr. -ei (-ī, -ē)“ (tamtéž, 5, 1868, p. 113 – 114), „Oskisch deivaum, lettisch deevatees“ (KZ, 12, 1863, p. 399 – 400).

Schleicherův zájem o problémy baltistiky výrazně podporovala také Petrohradská akademie věd. Na zasedání Historicko-filologického oddělení Akademie věd 10. prosince 1862 navrhli Schleicherovi přátelé, akademici O. Boehtlingk, A. Schiefner a A. Kunik, zintenzivnit baltsko-slovanský jazykovědný výzkum a pověřit touto prací Schleichera. Roku 1863 Petrohradská akademie věd na pět let

²⁷ Archivum Philologicum, II, Kaunas, 1931, p. 102.

²⁸ Archivum Philologicum, I, Kaunas, 1930, p. 101.

²⁹ A. Ozols, Veclatviešu rakstu valoda, Rīga, 1965, p. 564.

³⁰ K. Ancītis, Rakstu krājums, veltījums… Jānim Endzelīnam, Rīgā, 1959, p. 303.

³¹ J. Handel, Dzieje językoznawstwa, Lwów, 1935, p. 86–7; B. Beneš, Vilhelm von Humboldt, Jacob Grimm, August Schleicher, p. 91.

267

udělila Schleicherovi roční honorář 400 stříbrných rublů. Schleicher souhlasil, že pro akademii napíše srovnávací gramatiku slovanských jazyků, srovnávací gramatiku baltských jazyků a gramatiku baltsko-slovanského prajazyka³². Již koncem roku 1862 napsal Schleicher v dopise jednomu ze svých přátel, že se znovu plně vrátil ke slovansko-baltským studiím a že jeho konečným cílem je napsat „gramatiku prajazyka slovanského, baltského a germánského, opatřenou co největším množstvím příkladů“³³.

Než však Schleicher přistoupil k uskutečnění tohoto grandiózního úkolu, vykonal pro Petrohradskou akademii ještě jednu práci, sice menšího rozsahu a mnohem skromnější, avšak nesmírně významnou pro dějiny litevské kultury — připravil první vědecké vydání spisů K. Donelaitise. Schleicher se Donelaitisovou tvorbou zabýval už poměrně dlouho. Již v předmluvě ke své čítance litevštiny psal, že je zapotřebí nového vydání „Metų“ K. Donelaitise a že kdyby mu nechybělo místo, rád by do čítanky zařadil toto „jediné klasické dílo Litevce“. „Když jsem četl toto mistrovské dílo, upřímně jsem litoval, — psal Schleicher, — že jazyk, který by dokonalostí své formy mohl soupeřit s díly řeckými, římskými i staroindickými, zaniká, protože nemá literaturu“³⁴.

Spisy K. Donelaitise připravené Schleicherem vyšly roku 1865 v Petrohradě³⁵. Při přípravě díla k tisku Schleicher pracoval s původními textovými prameny a radil se s F. Kuršaitisem. S četbou Donelaitisových děl mu pomáhal učitel Kumutaitis, který mu již dříve asistoval při psaní gramatiky, i další učitel z Ragainė Meškaitis; do práce na úpravě slovníku byl zapojen také A. Baranauskas, který tehdy působil jako profesor na Petrohradské duchovní akademii.

Při redigování Donelaitisových spisů bylo pro Schleichera hlavním kritériem jejich autentičnost: vyhýbal se jakýmkoli škrtům, přikrášlování či zmírňování a snažil se vědeckému světu představit takového básníka rolníků, jakým skutečně byl. Schleicher tak položil základy nové tradice vydávání Donelaitisových spisů, která přetrvala až do dnešních dnů³⁶.

Schleicherovo vydání Donelaitisových spisů však mělo i nedostatky, na které F. Nesselmann velmi přísně poukázal hned po vydání knihy³⁷ (předpokládá se, že v tom mohl hrát roli i jistý osobní motiv)³⁸. Schleicher později uvedl, že značná část chyb v jeho vydání Donelaitisových spisů vznikla kvůli nepříznivým podmínkám při tisku: on

³² „1. Srovnávací gramatika hlavních slovanských nářečí, která by zahrnovala čistě vědecký výklad všeho, co mají společné, a poskytla by tak základy prajazyka slovanského národa. 2. Srovnávací gramatika litevštiny, pruštiny a lotyštiny, která by rovněž na základě poznatků vědy rekonstruovala prajazyk litevského národa. Konečně 3. litevsko-slovanská gramatika, tedy pokus o rekonstrukci prajazyka litevsko-slovanské rodiny před rozdělením nářečí, a to na základě výsledků dosažených v obou předchozích gramatikách i dalších srovnávacích studií.“ (Bulletin de l’Académie Impériale des Sciences de St. – Pétersbourg, 5, 1863, sklt. 526–7), srov. J. Dietze, August Schleicher als Slawist, p. 57.

³³ J. Dietze, ZfSl, II, 1960, p. 275.

³⁴ A. Schleicher, Litauisches Lesebuch und Glossar, p. VIII.

³⁵ A. Schleicher, Christian Donaleitis. Litauische Dichtungen, St. Petersburg, 1865.

³⁶ A. Šešelgis, Literatūra ir kalba, VII, Vilnius, 1965, p. 309–12, 317–8.

³⁷ G. H. F. Nesselmann, Altpreussische Monatsschrift, Königsberg, 1866, III, p. 454–8; 1867, IV, p. 65–79.

³⁸ J. Dietze, August Schleicher als Slawist, p. 58.

268

který žil daleko od tiskárny a mohl přečíst pouze jednu korekturu. Většinu chyb Schleicher opravil a zveřejnil v bulletinu Petrohradské akademie věd³⁹.

Po přípravě vydání Donelaitisových spisů se Schleicher věnoval pracím, o něž již dříve žádala Petrohradská akademie věd. Z této oblasti však stihl zveřejnit jen několik článků⁴⁰. Náhlá smrt mu zabránila uskutečnit tyto rozsáhlé práce, důležité nejen pro slavistiku, ale i pro vědu o baltských jazycích.

August Schleicher byl nejen geniální vědec — nejvýznamnější indoevropeista své doby a nadaný pedagog, ale také velmi přitažlivá osobnost. Byl všestranně vzdělaným člověkem. Kromě jazykovědy měl Schleicher, dalo by se říci, ještě jednu specializaci — byl vášnivým botanikem. Ačkoli už byl profesorem, navštěvoval na univerzitě přednášky přírodovědců, studoval odbornou literaturu a zkoumal různé jevy fyziologie rostlin. Na jeho psacím stole stál mikroskop a parapety i police s knihami byly zaplněny vzácnými rostlinnými exempláři. Schleicher si vypěstoval nádhernou zahradu a nějaký čas dokonce vedl zahradnický spolek. Byl dobrým sportovcem. Sport, fyzická práce a neustálý kontakt s přírodou mu pomáhaly podávat mimořádně intenzivní duševní výkon. „Svými schopnostmi se chlubit nemohu: žádné nemám, ale mám železnou vůli, s jejíž pomocí dosáhnu všeho, co považuji za potřebné,“ řekl Schleicher jednou akademikovi Ivanu Srezněvskému. Tato železná vůle Schleicherovi skutečně pomohla mnohého dosáhnout, ale pravděpodobně byla také jednou z příčin předčasné smrti velkého vědce: Schleicherovy pracovní ambice a tempo nejspíš neodpovídaly jeho od přírody poněkud křehkému zdraví.

³⁹ A. Schleicher, Zu meiner Ausgabe des Donaleitis, — Bulletin de l’Academie Imperiale des Sciences de St. Petersbourg, 8, 1867, sl. 293–99; srov. tamtéž A. Šešelgis, s. 312.

⁴⁰ Stručný nástin pravěkého života severovýchodní větve indoevropských jazyků, — Zápisky Imperátorské akademie věd, 8, Příloha 2, Petrohrad, 1865; Témata číslovkových základů (základních a řadových) v litevsko-slovanském a německém jazyce, — tamtéž, 10, Příloha 2, Petrohrad, 1866; Skloňování kmenů na -у- ve slovanských jazycích, — tamtéž, 11, Příloha 3, Petrohrad, 1867.

18. Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai

269