5. Recenzovaný slovník — očekávané a potřebné dílo. Lze se jen radovat, že se inženýři Vilniuského závodu výpočetních strojů a Speciální konstrukční kanceláře výpočetních strojů pustili do tak rozsáhlé práce. SKŽ dobře reprezentuje současnou litevskou terminologii výpočetní techniky. Bohatý materiál slovníku je však dosud jen nedostatečně normován a systematizován. Toto dílo je pouze dobrým začátkem práce na rozvoji terminologie výpočetní techniky. Pro sestavovatele terminologických slovníků dalších technických oborů může být nejen příkladem nadšené práce, který stojí za následování, ale také základem, na němž lze začít budovat ještě dokonalejší stavby.

A. Kaulakienė

KNIHA O NÁZVECH RYB

B. Laumane, Zivju nosaukumi latviešu valodā, Rīgā, 1973, 307 p.¹

Monografie Benity Laumanė je velmi aktuální nejen pro lotyštinu, ale vzhledem k tomu, že mnohé názvy ryb byly zděděny z dávné minulosti, také pro baltskou a indoevropskou jazykovědu a etnogenezi. Tato monografie je první tak rozsáhlou studií názvů baltských ryb.

B. Laumanė uvádí, že P. Tymė se na základě toho, že lososi žijí pouze v povodí Baltského moře a příbuzné názvy se vyskytují ve slovanských, baltských, germánských a také tocharských jazycích, pokusil dokázat, že pravlast Indoevropanů ležela v oblasti Baltu. S touto hypotézou souvisí otázka aboridžinců na pobřeží Baltského moře, kterou autorka zmiňuje na více místech. B. Laumanė se opírá o názor archeologů, že Baltové nebo jejich předkové přišli do okolí Baltského moře kolem 18. století př. n. l.² a navázali zde styky s dalšími obyvateli jihovýchodního pobřeží Baltu — aboridžinci, kteří podle názoru autorky³ byli snad Indoevropané příbuzní Baltům a Ugrofinové (s. 14).

Hypotéza, že zmínění aboridžinci z Pobaltí byli Indoevropané, je velmi důležitá pro otázku etnogeneze Baltů a Indoevropanů. V současnosti ji někteří zvláště podporují⁴. V mezolitu byly pro východní Pobaltí charakteristické dvě kulturní (a podle názoru Rimantienė i etnické) skupiny: mikroliticko-makrolitická a kundská. Mikroliticko-makrolitická kultura náležela Litvě a zčásti Bělorusku. Kundská kultura byla rozšířena na území dnešního Estonska a Lotyšska, zatímco v Litvě zasahovala pouze do nejsevernějšího

¹ Recenze se vzhledem k omezenému rozsahu zabývá pouze otázkou aboridžinců na pobřeží Baltského moře, kterou otevírá kniha B. Laumanė.

² Archeologové v současnosti tvrdí, že nositelé kultury šňůrové keramiky dosáhli Litvy na konci 3. tisíciletí př. n. l.; viz R. Rimantienė, Pirmieji Lietuvos gyventojai (XI—IV tūkstantmetis pr. m. e.), Vilnius, 1972 (dále: Rimantienė PLG), s. 96.

³ Su nuoroda į: Л. В. Ванкина, Торфяниковая стоянка Сарнате, Рига, 1970, p. 140, 144—145, kur Sarnatės stovyklos radiniai datuojami III tūkst. pr. m. e. pirmą pusę ar vidurį, o gyventojai hipotetiškai laikomi indoeuropiečiais; plg. taip pat R. Rimantienės tvirtinimą, kad „apie kokį nors kultūrinį-etninį finougrų klodą Lietuvos akmens amžiaus medžiagoje, tuo labiau senųjų, vietinių, priešvirvelinės kultūros gyventojų priskyrimą finougrų gentims, negali būti nė kalbos“ (Žr. R. Rimantienė, Lietuvos akmens amžiaus šukinė puodų ornamentika ir finougrų klausimas, — Lietuvos istorijos metraštis. 1972 metai, Vilnius, 1973 (toliau: Rimantienė LIM), p. 26; plačiau žr. p. 5—26; taip pat žr.: Rimantienė PLG; Р. К. Римантене, Палеолит и мезолит Литвы, Вильнюс, 1971 (toliau: Римантене ПМЛ).

⁴ Viz popularizační články A. Seibučise: Padavimai ir tikrovė, — Mokslas ir gyvenimas, Vilnius (dále: MG), 1971, č. 5, s. 38—40; Vėlyvojo ledynmečio vietovardžiai, — MG 1971, č. 10, s. 16—20; Kaip Nemunas į Vyslą tekėjo, — MG 1973, č. 3, s. 28—30 aj.

260

oblast. Obě tyto kultury spojují prvky maglemoské kultury⁵. Podle R. Rimantienė „byli obyvatelé mezolitu v Pobaltí jasnými europoidy“⁶. Z mikroliticko-makrolitické kultury se vyvinula kultura raného neolitu horního toku Němenu, zatímco z kundské kultury kultura narvská – němenská⁷. Litevská keramika, jejíž první výrobky se podle R. Rimantienė objevily nejspíše na konci IV. tisíciletí př. n. l., „patří do rozsáhlé kulturní skupiny jižního a východního Pobaltí, která se táhne od západního Lotyšska až po Jutsko“⁸, a „podle mnoha dalších znaků (alespoň západolitevské tábory) […] patří do užší narvské – němenské kulturní oblasti, která existovala mezi těmito řekami“⁹. Názor o blízké příbuznosti uvedených kulturních skupin podporují přesvědčivé jazykové údaje. Vždyť takzvaná staroevropská hydronymie (alteuropäische Hydronymie – termín H. Kraje) je rozšířena také ve Skandinávii¹⁰. Pajūnenas, který ve Finsku nalezl velké množství vodních názvů tohoto původu, je pokládá za specificky baltské¹¹. V. P. Schmid poukazuje na zvláštnost staroevropské hydronymie: tato hydronymie se soustřeďuje v někdejší i současné baltské jazykové oblasti¹². Podle vědců existuje „baltská politonická unie“, do níž vedle baltských jazyků patří také livonština a estonština, severokášubská nářečí, některá nářečí pobaltských Němců, dánská nářečí východního Šlesvicka a sousedních ostrovů, švédština a norština. Pro tuto unii je příznačné, že melodická korelace tónů je pro ostatní „spojence“, na rozdíl od samotných baltských jazyků, novým jevem¹³. Lze pozorovat zajímavé paralely ve skandinávsko-baltském slovotvoření, sémantice aj.¹⁴.

B. Laumane na základě názorů jiných badatelů pokládá nejedno pojmenování ryby za zděděné po domorodém obyvatelstvu baltského pobřeží, případně se k tomuto názoru přiklání. Hlavními argumenty pro tento názor jsou rozšíření zkoumaných názvů ryb v mnoha jazycích baltského pobřeží a jejich nejasná etymologie. Druhý argument podle našeho názoru neobstojí a autorka jej bezdůvodně používá nekriticky. Z tohoto důvodu je rozbor některých názvů ryb v monografii velmi rozporuplný. Například B. Laumane v oddílu věnovaném slovotvorbě považuje lot. sapals „leuciscus cephalus“ za odvozeninu s příponou -als a srovnává je s litev. šapalas „tamtéž“ (s. 40), avšak v hlavní části věnované názvům ryb po zmínce, že lot. sapals, sapalis aj. jsou údajně příbuzné s litev. šapalas, které

⁵ Rimantienė ПМП 95–196.

⁶ Rimantienė PLG 95.

⁷ Rimantienė ПМП 196, srov. 176; Rimantienė PLG 95–96; srov. Rimantienė LIM 9–10.

⁸ Rimantienė LIM 20.

⁹ Tamtéž.

¹⁰ Viz např.: W. P. Schmid, Zum litauischen Flußnamen Aitra, – „Baltistica“, VII (1), Vilnius, 1971, s. 37–42; týž, Aura und Aurajoki, – „Baltistica“, IX (2), Vilnius, 1973, s. 189–194; Heikki J. Hakkarainen and Matti Ruoh tula (Finland), Das Auftreten indogermanischer (alteuropäischer) Gewässernamen in Finnland (dále jen: Hakkarainen – Ru ohtula), – XIe Congres international des sciences onomastiques. Sofia, 28 juin–4 juillet 1972. Résumés des communications, Sofia, 1972 (dále jen: XIe Congres), s. 89.

¹¹ Hakkarainen – Ru ohtula 89.

¹² Wolfgang P. Schmid (BRD – Göttingen), Baltische Gewässernamen und das vorgeschichtliche Europa, – XIe Congres, p. 205.

¹³ Viz Б. Лаумане, А. Непокупный, K otázce atlasu námořní a rybářské lexiky Baltského moře, – Baltistica, IV(I), Vilnius 1968 (dále jen: Лау-мане – Непокупный, – Baltistica), s. 69 a tam uvedenou literaturu.

¹⁴ Viz Лаумане – Непокупный, – Baltistica, s. 69–78; Б. Лаумане, А. Непокупный, Balto-slovansko-finské jazykové paralely z oblasti námořní plavby a rybolovu, – Vzájemné vztahy Baltů a baltských Finů, Riga, 1970, s. 189–202 a literaturu uvedenou v těchto článcích.

261

lingvisté srovnávají se skr. s’aphara-h „cyprinus sophore“¹⁵, níže píše, že A. Gėrdas uvádí podobné názvy ve slovanských, germánských a ugrofinských jazycích a považuje je všechny za jev společného substrátu, který se zformoval v oblasti Baltského moře ještě v předindoevropském období¹⁶ (s. 213). Lingvistka zde tedy ani nehájí svůj výše zmíněný názor, že domorodci byli Indoevropané. Do seznamů společných baltských názvů ryb B. Laumanė nezařadila lotyšské sapals a litevské šapalas (viz s. 10–11 a 278). Podle našeho názoru název šapalo skutečně souvisí s jazykem, který existoval v rozsáhlé oblasti pobřeží Baltu, ale není žádný důvod nepovažovat tento název za baltský.

Prozkoumejme ještě několik dalších příkladů. B. Laumanė stejně jako ostatní badatelé pokládá lotyšské salaka (salaks) „osmerus operlanus“ za výpůjčku z livonského salāk, respektive estonského salakas (s. 101), a uvedené finské názvy ryb, jelikož nemají spolehlivou finskou etymologii, je na základě názoru V. P. Schmida ochotna pokládat za předfinského původu (s. 18)¹⁷. E. Fraenkel považuje lotyšské salaka za výpůjčku z výše uvedených livonských a estonských protějšků a spojuje je také s salata, -te „aspius aspius“ nebo „aspius rapax“ a litevským salatis, salotė, celatis „t. p.“¹⁸ B. Laumanė však s touto domněnkou nesouhlasí: podle ní by v takovém případě bylo třeba uznat, že lotyšské salata je údajně výpůjčkou od baltských Finů, tj. z livonštiny a estonštiny. Je pravda, že podobné podoby se vyskytují v karelských nářečích a ve finštině (srov. karelské nářeční salat’t’i, finské salatti „alburnus lucidus“). Přesto však B. Laumanė, aniž by to brala v úvahu, a vhodně využívajíc lingvogeografické kritérium (výpůjčky z finských jazyků se zpravidla vyskytují v menší oblasti než zkoumaný název), spojuje lotyšské salata, salate, salāta, salāts; saluonis, saluozis, litevské salotė, salatis „aspius aspius“ nebo „aspius rapax“ a lotyšský hydronym salates upīte i litevské názvy jezer Salōtas, Salōtė, Salōtė, Salōtis s litevským nářečním sālti „téci“, pruským salus „potok“; jako sémantickou paralelu uvádí také lotyšské upītis, upietis „leuciscus indus“ (s. 209). Jde o autorčin etymologický objev (jiní lingvisté uvedenou etymologii nenavrhli); podobných objevů je v monografii mnoho, což svědčí o tom, že B. Laumanė má obecně dobrý jazykový cit.

Z litevského nářečního sālti, pruského salus nebo podobných slov lze odvodit také litevské sėliavà „coregonus albula“, seliavà „t. p.“, sėliova „taková jezerní ryba“ aj. B. Laumanė považuje lotyšské sēlava za výpůjčku ze sousedních jazyků a tvrdí, že přesně určit zdroj výpůjčky je údajně velmi obtížné, neboť foneticky odpovídající podoby existují kromě uvedeného litevského protějšku také v okolí ruských Pskova a Novosokolniki – селёва – a v polštině (písemně doloženo již v 15. století) – sielawa19. Podle autorčina názoru je další původ těchto slov nejasný: údajně byly vysloveny názory na vznik slovanských názvů z litevského jazyka

¹⁵ S odkazem na: K. Mūlenbachs, Latviešu valodas vārdnīca. Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns (dále: LVV), III, Rīgā, 1928, s. 696; E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg, 1962–1965 (dále: LEW), s. 963.

¹⁶ K názoru A. Gerda viz А. С. Г е р д (odpověď na dotazník), – Лексичные балтизмы ў беларускай мове, Мінск, 1969, s. 9–10.

¹⁷ Viz také: Лаумане – Непокупный, – „Baltistica“, s. 76.

¹⁸ LEW 759.

¹⁹ Tento lotyšský název by navzdory svému úzkému rozšíření mohl být příbuzný i litevskému názvu – rozdíl mezi litevskými a lotyšskými protějšky spočívá pouze v kvantitě samohlásky v kořeni. Avšak e: ē je charakteristické i pro litevštinu: kromě uvedených sėliova, seliavà: sėliavà srov. také hydronyma – na jedné straně Seliovinaičiai (dvě jezera), odvozovaná od jezera Seliovinis (A. Vanagas, Lietuvos TSR hidronimų daryba, Vilnius, 1970 [dále: Vanagas], s. 76), které je zase odvozeno od výše zmíněného sėliova (Vanagas 158–159); na druhé straně Šėliupis (Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, Vilnius, 1963 [dále LUEV], s. 143).

262

a naopak²⁰. Ve skutečnosti však litev. sėliavā, sėliavā atd. mají nejen kořen, ale i příponu nepochybně baltského původu. Slovanskými jazykovými údaji nelze vysvětlit původ rus. селёва „uklejka, cyprinus alburnus“ (podle Dalova slovníku), селёва „aspus clupeoides“ na pobřeží Černého moře a na Kubáni, bělorus. селёва ani pol. sielawa „uklejka“, a přípona ава (-awa) i -ява je Slovanům cizí (je typická pro baltské a thrácké jazyky i pro takzvanou staroevropskou hydronymii). Tvrzení M. Fasmera, že litevská slova salavā, selavā „muréna“ nemohou být zdrojem kvůli jižnímu rozšíření ruského slova, je třeba opravit v tom smyslu, že селёва z pobřeží Černého moře a z Kubáně mohla vzniknout vlivem blízkých baltských příbuzných, Thráků. Za výsledek baltského vlivu, nejspíše substrátového, pokládáme ekvivalenty v územně bližších baltským slovanských jazycích — bělorus. селёва, pol. sielawa — a v bližších nářečích ruštiny.

Z výše uvedených příkladů vidíme, že existuje dostatek sémantických paralel pro odvození lotyš. salaka (salaks) od litev. šalti „téci“ a prus. salus „potok“. Názor, že lotyš. salaka (salaks) není výpůjčka, podporuje také existence odpovídajících litevských místních názvů: jezero Salakai, Salakas (Degučiai, vesnice Palivarkas)²¹, městys (okres Zarasai) Šalkas, Šalko giria²². Relikty názvu ryby salaka se tedy v baltském jazykovém areálu nacházejí daleko od lotyšského pobřeží Baltu. Také slovotvorba lotyš. salaka (salaks) je baltská (srov. např. byť nepočetné příklady odvozenin s příponami -aka, -aks, -ėka uvedené na s. 39).

Finské ekvivalenty lotyš. salata a salaka i dalších baltských názvů s kořenem sal- je třeba pokládat za baltismy, protože nemají spolehlivou finskou etymologii. Za baltismy je třeba pokládat také německá nářeční (z bývalého Východního Pruska) pojmenování Salat, Zalat, která spolu s uvedenými lotyš. salate a litev. salotė tvoří izoglosu spojující Kuronsko přes Litvu (Žemaitii) s bývalým areálem pruského jazyka. B. Laumanė mimochodem stanovila nejeden takový svazek izoglos. Je třeba souhlasit s tvrzením autorky, že tyto izoglosy jsou obzvlášť cenné (s. 278). K tomu je třeba dodat, že za baltismy je třeba pokládat také německá nářeční pojmenování (z bývalého Východního Pruska) Perpel, Parpel a kašubská parposz, pelpaże, jimž odpovídají lotyšská nářeční pērpele, perpele a litev. pērpelė „alosa fallax“ (s. 152–153). Tento názor podporuje nejen lingvogeografické, ale i etymologické kritérium. Naproti tomu některé lotyšsko-východoslovanské izoglosy autorka vykládá jasně a správně: běloruská a ruská nářeční slova курмель „gobio fluviatilis“ (s. 98), вягало, вягело „lota lota“ (s. 244) jsou baltismy.

Vraťme se však k takzvané aboriginální slovní zásobě. Ještě je řada slov, která se k ní pokoušejí zařadit, ale pro něž lze nalézt i dobrou baltskou etymologii. Zmiňme například lotyš. leste, lekste „pleuronectes flesus trachurus, platýs“. V. Thomsen zcela správně spojoval tento název s lotyš. lē̃sns, lēsns, lėss a litev. lėkštas, zatímco eston. lest „platýs“ pokládal za výpůjčku z baltských jazyků (s. 173). K etymologii zmíněných lotyš. leste, lekste existuje výborná sémantická paralela: lotyš. plekste, pleksta, plėkste; plekzde, plekzde a litev. plėkšnė, plėkštis, plėkštė, plėgždė „platýs“ se spojují s lotyš. plāškans „platt, flach, breit“, litev. plókščias²³ (s. 174). B. Laumanė se však zřejmě přidržuje L. Ketunena a V. Zeppa, kteří lotyš. leste pokládají za výpůjčku z livonského ļieštā

²⁰ Viz LEW 774; М. Фасмер, Этимологический словарь русского языка (dále: Фасмер ЭСРЯ), III, Москва, 1971, s. 594.

²¹ LUEV 141.

²² Mažoji lietuviškoji tarybinė enciklopedija, III (R–Ž), Vilnius, 1971, p. 148–149.

²³ LEW 611, 628.

263

(eston. leste) (s. 173), a také se domnívá, že lotyšský název ryby je výpůjčkou z baltofinských jazyků (s. 17, 281). K tomuto názoru mohlo přispět i to, že eston. lest existuje ve významu „Flaches, Plattes“ a spojuje se s výše uvedenými finskými názvy platýse (s. 173). Stejně jako výše zmíněné názvy je B. Laumanė na základě názoru V. P. Schmida nakloněna pokládat eston. lest a livon. lestā „platýs“ za převzaté z předfinského jazyka, protože tato slova nemají spolehlivou finskou etymologii (s. 18)²⁴. Domníváme se, že na základě etymologických a lingvogeografických kritérií — totiž vzhledem k tomu, že litev. lėkštas, lotyš. lēsns atd. mají dobrou baltskou etymologii a eston. lest „Flaches, Plattes“ se užívá pouze v estonštině, tedy v jazyce blízkém současnému baltskému areálu (a zřejmě náležejícím k někdejšímu areálu) — je třeba eston. lest v obou uvedených významech, jak názvu ryby, tak „Flaches, Plattes“, pokládat za baltismus.

Existují také slova hypoteticky řazená k aboriginální slovní zásobě, pro něž nebyla nalezena nejen spolehlivá baltská, ale ani indoevropská etymologie. Význam některých názvů snad upadl v zapomnění (lze snad etymologicky vyložit všechna vlastní slova?). Jiná slova, jejichž výskyt ve větší či menší míře pokrývá pobřežní oblast Baltu, mohla vzniknout působením jiného jazyka (nebaltského), který se začal na tomto pobřeží užívat, na ostatní jazyky tohoto areálu. Byly objeveny i takové prvky²⁵. Nejde tedy o výsledek aboriginální, nýbrž pozdějšího vlivu.

Vznik názvů ryb je zřejmě třeba spojovat především s příchodem mezolitických rybářů (kultury Maglemose) do Pobaltí²⁶. Tomuto názoru nasvědčuje i skutečnost, že většina mikroliticko-makrolitické kultury byla přinesena z kultury Maglemose a že její vlna vytvořila v severní Litvě, Lotyšsku a Estonsku další kulturu — kundskou²⁷. Je tedy třeba se domnívat, že uvedení rybáři mluvili baltským jazykem nebo jazykem baltským blízkým.

Podle R. Rimantienė „je kultura Maglemose příbuzná pobaltskému magdalénienu“²⁸. A výskyty představitelů této kultury v paleolitu jsou skutečně pozoruhodné! Ti „přicházeli ze Západu v malých skupinkách a zase odcházeli“²⁹, takže v Pobaltí byli jen hosty³⁰. Skutečnost, že od paleolitu místní představitelé svidérské kultury udržovali styky pouze s představiteli jediné kultury — pobaltského magdalénienu — a že se v mezolitu objevila jediná vlna příbuzné kultury Maglemose (která, jak jsme již uvedli, sehrála hlavní úlohu při vzniku mikroliticko-makrolitické a kundské kultury), dovoluje soudit, že mezi místním obyvatelstvem a hosty existovaly zvláštní vztahy.

Tyto vztahy jsme nakloněni pokládat za nejstarší baltsko-thrácké vztahy³¹, které trvaly až do prvních století našeho letopočtu. Zkoumání těchto vztahů je však úkolem samostatné studie, nikoli recenze knihy B. Laumanė.

Zde se vrátíme pouze k hypotéze P. Tymeho, zmíněné na začátku recenze. Indoevropané, kteří vyšli z Malé Asie, zřejmě už od velmi dávných dob neměli jedinou pravlast.

²⁴ K tomu viz také Лаумане—Непокупный, — Baltistica, s. 76.

²⁵ Viz např. Лаумане—Непокупный, — Baltistica, s. 70—71.

²⁶ Римантене ПМЛ 118—125, 174—175, 196; Rimantienė PLG 57—65; 95.

²⁷ Римантене ПМЛ 174—175, 196.

²⁸ Rimantienė PLG 63.

²⁹ Tamtéž, s. 95.

³⁰ Tamtéž, s. 95; viz také: s. 30—39.

³¹ Tamtéž, s. 63—65, 95. Baltské a trácké termíny jsou zde relativní: baltským označujeme severní baltsko-tráckou (nebo baltskou v širším smyslu) jazykovou oblast, tráckým pak jižní.

264

Kontakty však nepřestaly. Zřejmě se název lososa z Pobaltí rozšířil do těch indoevropských jazyků, které ještě nezapomněly na své dávné příbuzenství a nadále spolu komunikovaly.

Monografie B. Laumané je významným úspěchem baltské lingvistiky. Sotva lze za nějaký větší nedostatek považovat to, že vliv Baltů na sousední jazyky nebyl dostatečně zhodnocen. Vždyť prací, v nichž by byl vliv Baltů na sousední jazyky lépe objasněn, je dosud poměrně málo.

V. Rimša

K. DRAŠUTAVIČIŮV (DRAŠUČŮV) SLOVNÍČEK TERMÍNŮ A SEZNAMY

Významný, avšak dosud velmi málo známý kulturní, literární a tiskový pracovník druhé poloviny 19. století K. Dra­šutavičius se výrazně uplatnil také v oblasti lexikografie a terminologie. V jeho bohaté rukopisné pozůstalosti¹ bylo nalezeno 13 terminologických slovníčků a seznamů.

Při sestavování programů a otázek pro učebnice přírodních věd (botaniky, zoologie, parazitologie aj.), zeměpisu, dějepisu, literatury a dalších předmětů (vícedílnou „čítanku“), při shromažďování materiálu pro ně, psaní jednotlivých kapitol a překládání různých textů z polštiny, ruštiny a němčiny i při pořizování jejich výtahů se K. Drašu­tavičius musel potýkat s nedostatkem litevské terminologie, hledat ji v různých pramenech a sestavovat slovníčky a seznamy termínů z různých oborů.

1. Botanické terminologické slovníčky a seznamy

K. Dra­šutavičius vyhledával, shromažďoval a zaznamenával především terminologii přírodních věd, zvláště botaniky.

Jak vyplývá ze sestavených programů (F₁ – 2453, 2468, 2489, 2547) a jak uvádí ve svých vzpomínkách domácí učitelka J. Juškytė, K. Dra­šutavičius uvažoval o sestavení vícedílné „čítanky“ (přesněji řečeno učebnic), z nichž jedna měla starším dětem předkládat základní poznatky z přírodních věd².

Z prospektu „Programy druhé části“ (F₁ – 2489) je zřejmé, že se v této přírodovědné prvouce mělo hovořit o domácích zvířatech, hlodavcích, rybách, broucích, stromech aj. Prvouku měla připravovat J. Juškytė³, přispěl však i sám K. Dra­šutavičius, neboť napsal články „Červi“ (F₁ – 2493), „Rostliny bez semen“ (F₁ – 2492), „Rostliny v mořích“ (F₁ – 2941), „Brouci“ (F₁ – 2490), „Ryby“ (F₁ – 2488) aj.

Zde je krátký úryvek z článku „Rostliny bez semen“: „Všechny ty rostliny, které jsme poznali, mají květy; z květů vznikají plody a v plodu se vždy objevuje

¹ Je uložen v Ústavu litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR (F₁ – 2324–2560, celkem 230 složek s více než 6400 rukopisnými stranami různých formátů).

² Mūsų senovė, II t., N4(9), 1939, s. 11–614.

³ Tamtéž, s. 611.

265