KALBŲ KONTAKTAI LIETUVOS TSR

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXIII(1983)

ELENA GRINAVECKIENĖ

NĚKTERÉ GRAMATICKÉ ZVLÁŠTNOSTI LITEVSKÉHO NÁŘEČÍ V DAUGAVPILSU

I. Úvod

Tento článek navazuje na dříve publikovaný výzkum, věnovaný fonetice litevského nářečí z okolí Daugavpilsu v Lotyšské SSR, které bylo dosud lingvistice málo známé (Grinaveckienė E., 1980, 223–239). Zabývá se charakteristickými rysy gramatiky tohoto nářečí, které je stejně jako fonetika spojují s gramatickým systémem nářečí východní Litvy, zejména východních dzūků; samotné nářečí je přirozeným pokračováním uvedených litevských nářečí v Lotyšsku. Vzhledem k tomu, že se nářečí nachází v obklopení jiných jazyků a nářečí – lotyštiny, běloruštiny, ruštiny a polštiny –, poukazuje článek také na vliv těchto jazykových systémů, které zde fungují.

V roce 1911 K. Būga, který zkoumal litevské nářečí v Ciskodu (lot. Tiskādi, okres Rēzekne), použil k porovnání jeho údajů pouze některé fonetické jevy nářečí zkoumaného zde (Grinaveckienė E., 1980, 223–226). Gramatické jevy tohoto nářečí jsou tedy v článku podrobněji rozebírány téměř poprvé. Ačkoli jsou shromážděné jazykové údaje vzhledem k poměrně krátkému výzkumu jeho systému (dva týdny expedice) neúplné či útržkovité, přesto postačují k vytvoření alespoň přibližné představy o gramatice tohoto nářečí a k určení jeho místa mezi ostatními nářečími litevštiny a gramatickými systémy fungujícími v této oblasti.

Vzhledem k tomu, že gramatické jevy nářečí probírané v tomto textu jsou nové a vědě dosud téměř neznámé, mají pro litevskou dialektologii význam a samotný článek je nepochybně aktuální.

II. Výraznější rysy slovotvorby

1. Spojovací samohláska ve složených slovech

Složená slova v nářečí se obvykle tvoří pomocí spojovací samohlásky, nejčastěji a, např.: baltagūdė.¹ || baldgūdė. (nář.) ‚Běloruska‘, béržalape.s ‚holubinky‘, duona-kepe. ‚oškrt‘, kiškiabude.s ‚lišky, takové houby‘, kryžiakaulis ‚křížová kost‘, maldàkni.ge.s, mūsiamire., nugarākaulis, pirmāde.la. ‚prvotelka‘, pinktāde.nis (nář.), rauda.nagalvis ‚červenohlávek, taková houba‘, rūdame.se., stālatiese., šūnava.te.s, trečiāde.nis (nář.), varnalėša.s, viešiakelis. Vzácnější jsou složená slova se spojovací samohláskou i, y, např.: akīvaras, darbȳlaikis, dviratis (nář.), dvišakas. Značně méně slože-

¹ Tarmės pavyzdžiai pateikiami taip, kaip nurodyta Grinaveckienė E., 1980, 224–225.

107

…ových slov bez spojovací samohlásky, např.: pūsdvi.likis „dvanáctý“, rankdarbiai, rankštuostis, sėnmergė., sėnpane., sūbatvakarìs (hybrid.).

Většina příkladů ukazuje, že spojovací samohláska ve složených slovech nářečí v poslední době nejčastěji nesouvisí s koncovým hláskovým úsekem kmene jejich prvního členu nebo k němu nepatří.

2. Typičtější zdrobněliny a zdrobnělá pojmenování

Z přípon zdrobnělých a mazlivých podstatných jmen se v nářečí nejčastěji užívají: -elis, -ė, -ytė, -(i)ukas, -(i)utis. Všechny jsou velmi živé a lze s nimi tvořit nová slova jak z primárních, tak i z odvozených kmenů. Některé jejich odvozeniny nemají zdrobnělý či mazlivý význam, nýbrž zvláštní význam (ten je obvykle objasněn při výkladu významu slov).

Z odvozenin s příponou -elis, -ė je třeba zmínit: avėla. „ovce“, bačkėla. (hybrid.) „soudkovitá nádoba“, beržėlis, durmėliai (hybrid.) „nepříliš moudří“, galvėla.s „lněná semena“, kabėlis „háček“, ka.jėla.s, kakėla.s „bradavky“, kaulāliai, kipėla. „malá dojačka“, kni.gėla., kriukėlis (hybrid.) „háček“, ku.rėlis, lintėla.s, maišėlis, naktėla., namėlis „pomůcka“, pu.slāla.s, skiedėla.s „třísky“, stru.gėlis (hybrid.) „takový nástroj na opracování dřeva“, še.nėlis, šma.tėlis (hybrid.) „kousek“, te.vėlis, vadėla.s „otěže“, vinėla., virvėla., žirklāla.s, žiupsnėlis.

Ke kmenům odvozeným se přípona -elis, -ė připojuje jen ve slovech, která se v nářečí užívala již dříve (nebo se zde zachovalo staré *-ē? Srov. ėda, sėja apod.); takové odvozeniny jsou méně časté, např.: kaspinėlis, la.pinėlis, ramunėliai „heřmánky“. Vedle nich jsou mnohem častější novější odvozeniny s příponou -ėlis, -ė, vzniklé nejspíše vlivem litevského spisovného jazyka, např.: gi.vė.lėlis, katinėlis, vabuolėliai „broučci“, vežimėlis, vakarėlis „večerní zábava“. Příslovce dabartėlia.s „nyní“ má nejspíše zdrobňovací příponu téhož původu.

Je třeba zmínit v nářečí oblíbené odvozeniny mužského rodu s příponou -(i)ukas, např.: beržē.niūkai, bumbulūkai „pupeny“, de.dūkas „dědeček“, du.melūkai, gra.vīlkas, kalnelīukas, kapliūkas „okopávačka“, kazle.niūkas (hybrid.) „kozlíček, taková houba“, kiaulīukai „vepříci“, kirme.līukai „jehnědy lísek, bříz a olší; včelí plod“, kurziūkas „uzený masový válec“, ku.snelīukas, me.lī.niūkas „modře natřený rámkový úl“, namelīukas „pomůcka“, na.siūkas „rypáček prasátka“, paršiūkas, paukščiūkas, puodūkas, trupūčiuku., viščiūkas.

Četné jsou odvozeniny ženského rodu s příponou -ytė, která se v nářečí vždy pravidelně přízvučně zdůrazňuje, např.: bitūtė., bumbūtė., dienūtė., dulkūtė., duonūtė., gramatūtė. (<la. gramata „kniha“) „knížka“, ja.nienūtė. „Jonie, Jonova žena“, kakūtė.s „bradavky“, kanapūtė.s „takové polní byliny“, marijūtė.s „takové léčivé byliny“, mergūtė., ra.žūtė., saulūtė., senūtė. „stařenka“, senelūtė., ža.lūtė., žuvūtė. ‖ Četnost a oblibu této přípony v nářečí nepochybně podporují také odvozeniny s obdobnou lotyšskou příponou -īte (srov. Endzelīns J., 1951, 386—387; Rūķe-Draviņa V., 1959, 232—236).

Odvozeniny s příponou -(i)utis, -ė nejsou tak četné. Vyskytují se podstatná a přídavná jména, např.: de.dūtis „dědeček; lopuch“, ma.čiūtė., pla.kštūtė. „destička“; baltūtė., jaunūtis, mažūtis, trumpūtis.

108

3. Další substantivní přípony

Většina ostatních substantivních přípon je obecně vzato stejná jako v sousedních východních dzūkijských nářečích. Samozřejmě se mezi nimi vyskytují i jednotlivé derivační prvky specifické pro toto nářečí, odlišné významy odvozenin apod.

Vzácná přípona -aina označuje místo, kde se něco zpracovává či vykonává, např.: skliūtaina ‚místo v lese (někdy s přístřeškem), kde se opracovávají pražce pro železnici‘, srov. běloruské nářeční шклот ze Skrudalieny ‚tesařská sekera‘ < litev. skliūtas ‚totéž‘; k příponě srov. litev. příponu -ainė (ratainė ‚kolárna‘, svetainė ‚pokoj pro hosty‘).

Nejspíše vlivem spisovného litevského jazyka se v nářečí vedle odvozenin s příponou -ėja (např. audėja, verpėja) užívá také její nový derivát s ustáleným přízvukem melžėja (srov. jejich láidī.te vedle zcela nového miž.te).

Z odvozenin s příponou -ėlė stojí za zmínku kirme.lė; k příponě -ėnas — bróla.nas ‚bratranec‘; k příponě -ybė (v nářečí mají její odvozeniny pouze ustálený přízvuk) — galýbė, kaltýbė ‚vina‘, kuntrýbė, teisýbė ‚právo‘, srov. mės netūrim teisýbę.s sakýte. srov. lotyš. tiesība ‚totéž‘. Příponě -idė nejčastěji odpovídá arklidė.; -iena — un-tienė, viščiėnė, žu.siėna; rugiėna, kve.riėna; -ienė — su.nienė ‚synova žena‘ (nejspíše kalk z pol. synowa ‚snacha‘), dále ženská příjmení odvozená od mužských jmen — ja.niene ‚Jonova žena‘, igna.tiene ‚Ignatova žena‘ a od příjmení — iliš-kienė ‚Iliškienė‘, gra.velienė ‚Grovelienė‘ (ačkoli se vlivem jiných jazyků už říká janina a také ja.nėnas ‚Jonėnienė‘ (Grinaveckienė E., 1980, 224). Přípona -ija se může připojovat i k odvozeným kmenům — liga.nija ‚nemocnice‘; s příponami -imas, -ymas se vedle abstrakt stále častěji objevují odvozeniny s konkrétním významem, např.: ażdegimas ‚zápal a popálenina‘ (: ażdegimas šaula.s), ażmigimas ‚léky na spaní‘ (: va.ke.čy̆s dávė. ažmigimu.), i.pi.nimas ‚vpletení‘, išmági.mas ‚lisování‘ (: sūlu. išmági.ma. mašina ‚lis na šťávu‘), jaunimai ‚mladí lidé‘ (: jaunimai šitie labai dýkus), mezgimas (: mezgima. knýga), nušaukimas ‚název‘ (srov. lotyš. nosaukums ‚totéž‘); padėjimas ‚sklad‘ (: mán’ kita. pade.jima. nėra, tik tas), per-gi.venimai, plepėjimas ‚praskakování‘ (: puoda. plepėjimas), prisáki.mas ‚rozkaz‘, priklausí.mas ‚povinnost‘ (: iš bažnyčių. duōti ne prisáki.mai, a priklausí.mai), raši.mas ‚písemnost‘ (: tas raši.mas būva. nele.tūviškas), ravėjimai ‚plevely‘ (: ravėjimu. neragėt’, tik žōla.s), rūkijimas ‚kouření‘, sa.dinimai ‚sazenice‘ (srov. lotyš. stādijums ‚zasazené‘), se.jimai ‚plodiny‘ (: aplink kalākia. se.jimai), susitikimas, suve-jimas ‚shromáždění‘ (: visi nuėja. suve.jiman), suverpimas ‚poplatek za spřádání‘ (: suverpimu. jima vi.lna.m), šlapinimas ‚moč‘. Mezi odvozeninami s příponou -ymas stojí za zmínku: atródi.mas ‚vzhled‘ (: kóks čia māna. atródi.mas!), válgimas ‚jídlo‘; -ýna — lentýna (nj.), mergýna ‚dcera; děvče‘ (: par jōs mergýnu. kárpa), šeimýna ‚vlastní rodina i najatí lidé‘ (srov. také vaikýnas ‚syn, dítě, chlapec‘: su vaikýnais gulėjau liga.nija. j’ ‚když jsem rodila syna, ležela jsem v nemocnici‘); -ýnas — api-šýnas, beržýnas || biržýnas (sn., d ž.), u.žuolýnas, ža.lynai ‚květiny‘; -inė, -inis — stodola, hřbitov ‘hřbitovy’, vejce, skalinė ‘velký koš z třísek’, pramen, šimti-

² Tokios nuomonės prieita remiantis šio žodžio paplitimu Lietuvoje. LKA, I, 1977, 198 duomenys rodo, kad žodis sū.nene ‘marti’ tevartojamas tik šnektose, kontaktuojančiose su lenkų šnektomis.

109

-ne.s ‚áry‘ (kalk z rus. сотки ‚totéž‘); -inykas, -ė — daininykai (nj.), zpěváci — dainininkai a giedotojai, le.tūvini.kas ‚Litev‘, bū.rtini.ke.; -iokas — azeriokas, berniokas, teliokas, vaikiokas ‚malé dítě‘ (: kiaūla.s vaikiokai), viščiokas ‚kuřátko‘; -ystė — jaunystė ‚mládí a mladí lidé‘ (: visā jaunystė. suveidava.), sany stė. ‚stáří‘; -iškas — mėsiškas ‚jídlo z masa‘, vyriškas ‚muž‘; -iuominė — kariuominė.; -ójai (u odvozených kmenů) — bulbienójai ‚bramborová nať‘, bruknienójai; -ovės — daržove.s; -sena — gimdýsena ‚porod; oprasení‘ (srov. lotyš. dzemdēšana ‚porod‘); -ulýs — ka.sulýs, re.buliai ‚tuk, sádlo‘; -umas — baltūmas, didumas ‚většina‘, didūmas, gardūmas, ilgūmas ‚délka‘, karštumi ‚v horku‘, neti.rūmai ‚hnůj‘ (: iš žarnų išmaiša. visūs neti.rūmus), ramūmas ‚klid‘ (pre. ažera. ramūmas), rauda.nūmas ‚červeň‘ (: mergyna.s rauda.nūmas — graži), sunkūmas ‚bída‘ (: prispaūde. sunkūmas), tūnkūmas, tvirtūmas ‚tloušťka‘ (: kaip spiçķā tvirtūma.), vertingūmas ‚hodnota‘ (: kiaūli. svilini, kólai aptaisai lig vertingūma. ‚opaluje se prase, dokud nezůstane hodnotná kůže‘), -uolas, -ė — lakštinguóla. ‚slavík‘, vābuolas ‚brouk‘; -uōnis — skunduōnis ‚utonulý‘.

4. Výraznější přípony přídavných jmen a číslovek

Z námi zaznamenaných příponových odvozenin přídavných jmen (včetně participií) a číslovek stojí za zmínku ty s příponami: -ėtas, -a — ringėta žarna ‚tlusté střevo‘; -ėnis, -ė — bulbieniai bly(n)ai, rugieniai šiaudai; -inga — paršinga, sąjinga ža.lė ‚hořká, bezchutná tráva‘ (srov. lotyš. sājš ‚hořký, bez chuti‘, sājums ‚hořkost‘), telinga (také příslovce teisingai a vargingai); -inis, -ė — aušriniai vartai ‚Brána úsvitu‘, bū.lbinė. dešra ‚védarai‘, bū.rninė. armonška ‚náústní harmonika‘, būrokínis alus, dešrinė.s žarna.s ‚tlustá střeva, používaná k plnění védarů‘, galinė.s vãga.s, gimtinis kraštas ‚vlast‘, gimtinis miēstas ‚rodné město‘, kiaūliniai re.buliai ‚vepřové sádlo‘, kruōpínis kurziūkas ‚krvavá klobása‘, kukarinė. (< kukavinė) pýpkė. ‚dýmka z hnědého kokosu‘, laūkiniai a.buoliai ‚planá jablka‘, laūkiniai kiaūliai ‚divočáci‘, mėšinis kurziūkas ‚skilandis‘, miēžinis alus, mi.ltninis blynas, pirmutini. kartū., prigimtinė. ‚rodný jazyk‘, vidutiniai ‚vnitřní, útrobní‘ tuk; -ōnas, -ā: geltōnā, raudōnā; -ōtas, -a: kapōta.s dešra.s; -uotas, -a: kālnuota.s viēta.s, kālnuota žēme. ‖

5. Charakterističtější slovesné přípony a předpony

a) Systém tvoření sloves v nářečí se od spisovné litevštiny snad poněkud více liší těmito příponovými útvary: -alioti — braukaliōti ‘jezdit sem a tam’ (srov. lot. braûkāt ‘jezdit sem a tam’), -aliuoti — sergaliūoja ‘stůně, bývá nemocný’; -ėnti — džia.vēna ‘suší’, ru.gēna ‘kvasí’; -ovėti — papja.vietė. (seno.); -inėti — pasibe.ginēja (prase.); -inti — pūtina (vítr) (srov. lot. putināt ‘vířit prach, bouřit’); -ūti (sl.) — brakūja ‘opovrhuje’, būdū.ite. (sl.) ‘stavět’, naktū.ite. (hybridní) ‘nocovat’, apipe.lū.ite. (sl.) ‘posekat’, targū.ite. (sl.) ‘obchodovat’; -uoti — atskirūote. ‘oddělit (selátka od prasnice)’, palaidūote. ‘pohřbít’, klibūote. ‘klopýtat’, ailūote. ‘klást něco do řad’, iškalūote. (vedle skalāuna) ‘vypláchnout’.

110

b) Z předpon, způsobů jejich spojování s kořenem a významů, které jsou pro nářečí charakterističtější, je třeba zmínit:

api-: apįjare. ³ ‘oboral’, apidį.rpte. ‘opracovat’, apijaka. ‘oslepl’, apije.me. ‘obsáhl’, apineša ‘odnáší’, apinešta tvōrā ‘ohrazený plot’, apisergā ‘onemocní’, apisvilina ‘opálí’, apišućina ‘opíchá’, apivérda ‘zezelená’, apivirina ‘zčervená’; at-: atganiau (pinkiùs metùs), neatvaikysi (šuni.) ‘neodeženeš (psa)’; ata-: atakīrps ‘odřízne’, atakīrs ‘odříznuvší’, atāmenu ‘odvolávám’, atapjāutė. ‘odříznout’, ataskriste. ‘odletět’, atastōvi (sāndelė.lio.s) ‘dlouho stojí, stojí v skladech’, atatraùks ‘přiláká zpět’, atāveda ‘přivádí zpět’, atāverte. ‘otevřel zpět’, atāvežiau ‘přivezl jsem zpět’; až-: ažāugi.s ‘vyrostlý’, āždeda ‘nasazuje’, aždėkte. ‘zapálit; spálit (sluncem)’, ažėina ‘vchází’, ažgérte. ‘zapít’, ažjū.nkte. ‘zapřáhnout (voly)’, ažma.kėte. ‘zaplatit’ (srov. také ašturėtas ‘zadržený, ovládl se’, aštvėrtas ‘zatarasený’); ažu-: ažūdi.rpte. (penčijų.) ‘odsloužit si (důchod)’, ažūgine. ‘zakázal, zapověděl’, ažulaikė.t ‘zadrželi jste, zdrželi jste’, ažūmušė. ‘zabil’, ažupīrka. ‘koupil předem’, ažuspi.rta ‘podepřená’, ažūšala ‘zamrzla’, ažūteršė. ‘znečistil’, ažūvalgį.te. ‘najíst se’, ažūverke. ‘rozplakal se’; da-⁴: nedaeina galvōn ‘nedochází mu’, dasiklause. ‘vyptáváním zjistil’; nu-: nudrebėna. ka.jēla.m ‘skončil’, nugaīša.m (pūsi. de.nōs) ‘promarnili jsme (půl dne)’, nuspaudė. (šl.rdi.) ‘stisklo (srdce)’, nuspėja. (grybas ir dūmai rūksta) ‘uzrál’ (houba a kouř stoupají), nuveja. (kariuōmine.n) ‘odešla (na vojnu)’; nuo-: nūomire. ‘zemřel’, srov. 1a. nomira ‘tamtéž’; pa-: padègina. (pirštùs) ‘popálil si (prsty)’, nepājaučia (kat vargas) ‘necítí (že je těžko)’, palikai (našlė) ‘zůstala jsem (vdovou)’, pāmėčiau (rūkyte.) ‘přestal jsem (kouřit)’, pašėukte. ‘pojmenovat, dát jméno’, patėka. (drausmės) ‘stačilo (kázně)’ (srov. 1a. pietika drosmes ‘tamtéž’), pāte piau; pad- (sl., srov. bělor. пату́кваць ‘pootočit’) ‘pa-’: pākiši ‘přistrčíš’, pādeina (un le.-tuvėm) ‘podobné (Litevkám)’; pēr-⁵ ‘pře-’: pēre.ja. (tridzēšimt aštūonius rublius) ‘překročil, stálo více než (třicet osm rublů)’, pērkalbi ‘překládá ústně z jednoho jazyka do druhého’, pērtrauke. (mōkslus) ‘přerušil (studium)’, pērvardina. ‘přejmenoval, dal jiné označení, jméno’, pērvede.m ‘přeložili jsme’, pērverste. ‘přeložit’;

³ Předpony api-, ata-, ažu-, jak ukazují příklady, se na rozdíl od mnoha jiných východoaukštaitských nářečí v Litvě zde v tvarech všech časů zachovaly vcelku, což je dosti neobvyklé (: apivirinte., ažūdi.rba, atapjōve. atd.). Takový způsob tvoření, kdy se tyto předpony v úplné podobě připojují ke každému slovesnému tvaru, se nikde jinde v nářečích užívaných v Litvě nevyskytuje. Zkoumané nářečí však není v tomto ohledu jediné. Mnoho případů tohoto způsobu tvoření se vyskytuje v písemných pramenech východní Litvy ze 17. století — v textech K. Sirvydase, např. apiimti, apimūšti, atanešti, ažumigdyti, ažuplyti atd. (více příkladů viz Morkūnas K., 1980, 113, 117, 122—125). Tato skutečnost tedy svědčí o velké archaičnosti zkoumaného nářečí. K tomuto zobecnění nepochybně mohla přispět analogie s postavením přízvuku na předponě slovesa. Podle atakerpa (toto postavení je charakteristické i pro jiná východoaukštaitská nářečí) a atakirpa., atakirpte., se pak podle těchto příkladů tvoří také ažūdi.rpte., ažūdi.rba, ažūdi.rba.

⁴ Dėl da- kilmės plg. Mažiulis V., 1958, 127—133; LKG, 1971, II, 294.

⁵ Dėl priešdėlio per- tarimo šnektoje pēr- plg. Grinaveckienė E., 1980, 235.

111

pra- (sl.? Srov. bělor. прамыць ‘propláchnout’) per-: pranakvosi ‘přenocuješ’, praplóve. (ū.ndeniu mani) ‘propláchl mě vodou, vypláchl mi žaludek’, praskaiṭyk (srov. bělor. прачытай) ‘přečti’, prašaĭdi.ta ‘nachlazená’, prāšauke. ‘pojmenoval, dal jiné označení’, pravirta. (le.tuviai be.larušais) ‘přeměnili se (Litevci v Bělorusy)’; pri-: priragėjau ‘všechno jsem pozoroval, zažil, viděl’; raz- (sl., srov. bělor. разрэзаць) ‘vy-’: raškerde.m ‘vyřízli jsme’, rašțveria ‘prohledá, vychytá, vybere’, razvažiava. ‘rozjezdil’; sa-⁶ (lot., srov. lot. saplaustīt ‘rozkrájet’) ‘s-’: salaūže. (koju.) ‘zlomil, zlomil si, zlomil si (nohu)’, sapja.vēsi (šienēlia.) ‘posekáš (sena)’; su-: sulāidziau (akis) ‘zavřel jsem oči, začal jsem spát, zavřel jsem oči’, sustāja (smetōnas) ‘usazuje se smetana’, suttraukia (kitūs čia) ‘přivede sem další, aby se tu usadili’; uś- ‘za-’: užaugi.s⁷ ‘vyrostlý’, užāukla.t ‘vychovat, vykrmit’, užeina ‘vchází’, užīma ‘zabírá’, ušlipe.m ‘vylezli jsme’.

Předpony až-, in-, iš-, nu-, pri-, su- s reflexivní částicí -si-: ažsi-: asigeri ‘zapiješ’, asije.miau ‘zabýval jsem se’, asikrešte. ‘nakazit se’, asipláude. (vaikai pa. mieštūs) ‘(děti) se rozjely, rozutekly (do měst)’, asižvagēja. (aüsis na. ge.smių) ‘začaly zvonit (uši od písní)’; insi-: insidaužiau ‘pobil jsem se’; išsi-: nejišeiši (be chirurg.ra.) ‘neotevřeš se (bez chirurga)’, išivede. (ānglu. kiaüliai) ‘zmizela (anglická prasata)’; nusi-: nusikaria ‘ztichne’, nusiklausyte. (rādija.) ‘poslouchat (rádio)’; prisi-: prisituriu ‘držím se, ovládám se’; sus(i)-: susmaišai ‘spleteš se’, susitinki ‘setkáš se’, susigeria ir susilupa ‘opije se a popere se’.

III. Charakteristické jevy při skloňování a užívání slov

1. Podstatné jméno

a) Rod

V jednotlivých, poměrně vzácných případech je gramatický rod některých slov nářečí jiný než u odpovídajících slov v běžné litevštině.

Některá podstatná jména obou rodů mají občas pouze jednu společnou podobu mužského rodu, např.: vyras pažduoda pačiai – ana lenkỹs; tėvas le.tuvỹs ir mōmā le.tuvỹs; gaspādine.s tinginiai. Bylo zjištěno, že ženský rod vyjadřují podobami mužského rodu pouze lidé, kteří nářečí poněkud pozapomněli.

Rod některých cizích a mezinárodních slov z každodenního užívání v nářečí je stejný jako u odpovídajících podstatných jmen v sousedních litevských nářečích nebo odpovídá rodu, který mají v jazyce, z něhož se slovo do tohoto nářečí dostalo, např. kamāša.s ‚polobotky bez šněrování‘, srov. lotyš. kamašas (< pol. kamasz) ‚tamtéž‘, kilametra ‚kilometr‘ (srov.

⁶ Ačkoli předpona sa- obecně vzato není litevštině cizí (tu a tam se vyskytuje v jejích jižních nářečích, viz Zinkevičius Z., 1966, 426; LKŽ, XII, 1981, 1), v severní Litvě však dosud nebyla zaznamenána, a proto se v námi zkoumaném nářečí vedle lie, su- objevila nejspíše vlivem lotyšských nářečí nebo jejich běžné litevštiny.

⁷ ažāugi.s a užšūgi.s, ažēina a užēina a mnoho dalších příkladů s oběma těmito předponami ukazují, že se zde nevyskytuje rozdíl mezi významy až- a už-, který Z. Zinkevičius (Zinkevičius Z., 1966, 428) uvádí u nářečí východních Aukštaitů v Litvě.

112

lit. Imbradské nářečí kilometrà), klàsai „třídy“ (srov. bělor. br., rus. r. класс), metrą „metr“ (srov. lit. metrą — Imbradas, Ignalina), litrą „litr“ (srov. lit. litrą — Imbradas, Ignalina, Kupiškis, Anykščiai), smetònas „zakysaná smetana“ (srov. Imbradas, Kupiškis smetònas), spičkà „zápalka“ (srov. bělor. br. спичка, rus. r. спичка), trèpe.s „schody“ (srov. lotyš. la. trepes „totéž“ < něm. vok. Treppe), tūpele.s „pantofle s dřevěnou podrážkou“ (srov. lotyš. la. tupeles „totéž“).

Někdy se od litevštiny liší také rod jednotlivých novějších nářečních slov, např. apskritys „okres“ (srov. lotyš. la. apriņķis „totéž“), kàrpa „kapr“ (srov. lotyš. la. karpa „totéž“), paminklà „pomník“, ru.šys „druh“ (srov. bělor. br. рату́нак, copt, rus. r. сорт).

Svým rodem se od odpovídajících substantiv v sousedních litevských nářečích často neliší ani některá stará litevská nářeční substantiva, např. kirmė.liūkai „červíčci“, lėpšai (|| lėpše.s) „lėpšės“ (srov. východní aukštaitské lėpšis „lėpšė“), na.siūkas „nosík; prasečí rypák“, pe.nyš „pampeliška“ (srov. východní aukštaitské pienys „totéž“), ramunėliai „heřmánky“, tūūkstuncia.s „tisíce“ (srov. východní tūūkstantė).

b) Číslo

Některá substantiva tohoto nářečí se svou kategorií čísla někdy liší od spisovné litevštiny. Například druh se zde obvykle označuje tvarem jednotného čísla (nejspíše podle vzoru sousedních slovanských nářečí, někdy také lotyšského spisovného jazyka), např.: Čia pasėta dobilas „Zde je zaset jetel“ (srov. lit. lk. dobilai, lotyš. la. sarkanais āboliņš „červený jetel“, bělor. br. канюшына, rus. r. клевер); Čia krūmai: ir beržas, ir prašas elksnis, ir juodas „Zde jsou keře: bříza, obyčejná olše i černá olše“ (srov. lit. …i břízy, i obyčejné olše, i olše černé, bělor. … і бяроза, і мёпа вольха, і чо́рна, rus. … и береза, и серая ольха, и черная); Iš medžia. ir akmenia. badūja namūs „Ze dřeva a kamene stavějí domy“ (srov. lit. ze stromů a kamenů stavějí, bělor. br. з дрэва і каменя будуюць, rus. r. из дерева и камня строят); Dešru. di.rba iš me.sos „Klobásy se vyrábějí z masa“ (srov. lit. dešrās darīt, bělor. br. рабіць каўбасу, rus. r. делать колбасу), avēla. ir valga. šītu. žōly. „Ovce také žerou tuto trávu“ (srov. lit. avys irgi ēda šitą žolę); skrāgžde. ligzdu. padāra. iš smēlia. „Kosové si stavějí hnízdo z hlíny“ (srov. lit. krēgždes lizdas lipdo).

U některých substantiv, která jsou v litevštině pomnožná nebo mají tvary obou čísel, a také u vypůjčených pomnožných substantiv se zde běžně užívá tvar množného čísla, podobně jako v sousedních východních a aukštaitských nářečích v Litvě, ve slovanských nářečích této oblasti nebo ve spisovné lotyštině, např. Čia supi.lta sme.liai „Zde se nasypal písek“ (srov. lit. smėlis a Imbradas, Dusetos, Obeliai, Švenčionys smėliai, lotyš. la. smiltis); bėrža. sūla.s „březová míza“ (srov. lit. bėržo sulà, lotyš. la. berza sulas), kazlai (sl.) málka.m pe.lū.ite. „kozy (slov.) na řezání dřeva“ (srov. lit. ožys malkoms pjauti a ve východních aukštaitských nářečích lit. ožiai / kazlai malkom); viena.s sūtka.s (sl.) važiuote., srov. lit. vienà parà (místy také sūtka), bělor. br. адны суткі, rus. r. одни сутки.

V nářečí se živě užívají nominativně-akuzativní tvary duálu substantiv, např. dvi šeimyna „dvě rodiny“, du kartù „dvě cesty“, du nameliūkù „dva úly“, du puodukù „dva hrnečky“, du kilogramu „dva kilogramy“.

c) Pád

Lokál singuláru tohoto nářečí má také tyto zvláštnosti: 1. Zřejmě vlivem spisovné lotyštiny se zde lokál vždy užívá také místo ilativu, např. išvažiuoja. Va.ke.tija.j „odjíždí do Německa“; pirtį mūnėse. „koupat se v lázni“; išvežė. Ri.gōj „odvezl do Rigy“; mōki.kla.j aina „jde do školy“ (srov.

8. 949

113

… … ). Iliativní tvary se zde, stejně jako ve slovech s pronominálním skloňováním v nářečích východních aukštaitských nářečí Litvy, užívají místo lokativu, např. … „v každém koutě“, … „v onom kraji“, … „v takovém počasí“, … „v kterém domě“, … „v takovém horku“, … „v každém lese“, … „jezero, v němž byli vysazeni kapři“.

2. Stává se, že se místo litevských iliativních a lokativních tvarů v nářečí nezřídka používají také čistě lotyšské lokativní tvary, např. … „zemřel večer“ (srov. lot. … ), … „pít třikrát denně“ (srov. lot. … ), … „žije v Gryvě“ (srov. lot. … ), … „jedu do Medumu“ (srov. lot. … ), … „uchovávat v suchém stavu“ (srov. lot. … ) atd.

3. Některá podstatná jména a-kmenového typu z nářečí mohou mít v jednotném čísle nominativu někdy souběžně také ia-kmenový tvar, např.: … , zatímco ojedinělé cizí slovo tohoto kmene … „rýha“ se v jednotlivých pádech někdy vyskytuje také s koncovkami u-kmenu, např.: s … a bez … . Jednotlivé pády podstatných jmen ženského rodu s konsonantickým kmenem obvykle přešly k i-kmeni, zatímco podstatná jména mužského rodu s konsonantickým a i-kmenem přešla k ia-kmeni, např.: … „sestry“, … „dcery“, … „kamene“, … „zubu“, … „zuby“. Některé pády podstatných jmen (i)u-kmenového typu většinou přešly k (i)a-kmeni, např.: … „synové“, … „obědy“, … „obědy“, … „cukru“, avšak … . Slova … „moucha“ a … „kuchyně“ (srov. bělorus. a rus. ку́хня „totéž“) mají v nářečí io-kmen; slova … a … mají v jednotném čísle akuzativu koncovku į, např.: … „krev“, … „vítr“.

2. Přídavné jméno

Přídavná jména a-kmenového typu mají v nominativu plurálu, stejně jako v sousedních východoaukštaitských nářečích v Litvě, nejčastěji zcela pravidelně koncovku u-kmenových přídavných jmen -ūs, např.: … „dobří“, … „tvrdí“, … „malí“, … „modří“, … „chudí“ (srov. bělorus. … „bohatý“), … „špinaví“ (srov. lot. … „totéž“), … „zlí“, … „ostří“, … „červení“, … „staří“, … „správní“. Bylo také zjištěno, že některá přídavná jména a-kmenového typu si zde někdy zachovávají svou kmenovou koncovku, např.: … ; srov. také … . Ve vzácných případech se koncovka přídavných jmen u-kmenového typu vyskytuje v genitivu singuláru přídavných jmen a-kmenového typu (nejspíše v důsledku smíšení u- a a-kmenů), např.: … „starého“ … (snad zde působí analogie koncovky podstatného jména?), zatímco jednotlivá přídavná jména u-kmenového typu mohou mít v singulárových tvarech souběžně koncovky (i)a-kmenového typu, např. … , ačkoli se říká také … .

⁸ Na základě kartografovaných údajů v LKA, II, 1982, 129 jsou formy nominativu plurálu přídavných jmen mužského rodu s koncovkou -ūs (… ) příznačné pro oblast východoaukštaitských nářečí, která se rozkládá přibližně mezi Zarasai–Žeimelis–Širvintos, a v řeči starších lidí se užívají souběžně s tvary s koncovkou -i (… ).

114

Zájmenová přídavná jména (a číslovky) mají v nářečí, stejně jako v sousedních aukštaitských nářečích v Litvě, nepřízvučný koncový formant -asai || -asiai (kmeny a a u), -ysai (kmen ia a komparativ přídavných jmen), -oja (kmeny o a io), -ėja (kmen ė), např.: gyvasiai, pi.rmasiai, sótasai „sytý“, didi.sai, vi.rėsni.sai, jaunėsni.sai, žalioja, gelta.noja, baltója, pirmója, mažója, unksti.vója, didėja. Zájmenové koncovky se obvykle zachovávají v celé paradigmě, např. unt pirmęsia.s bál’ka.s; pikta.sia.s nótre.s; ja.diejį duftęs; di.lgia.se.s úsne.s; bálta.sia.s žúse.s; baltųju. žu.-sių mažai par kú yra, pilkųju. daugiaus; unksti.vósias bū.lbes pasa.dina.m ||

Stává se, že si některé pády zájmenných tvarů zachovávají úplné dvojité koncovky, např. jaunómsia.m iš mi.rtu. pina vainiku. Místo zájmenných tvarů přídavných jmen lze někdy použít také tvary bez zájmenné koncovky, srov. mažója ilgè. a didelis ilgýs „jezera v okolí Smėlynė“, untras karas „Druhá světová válka“; pirmója ža.lė a untrá.

Přídavná jména (prostá i zájmenná) se stupňují, např. púrtni „pórovitý“, unksti.vėsne., šve.sėsnis, šve.sėsni.sai, geriáusias „nejlepší“, saniáusias „nejstarší“, gardžiáusiasiai „nejchutnější“. Komparativ přídavných jmen má někdy také význam superlativu, např. ánas vi.rėsnis (= nejstarší) inžbniėrus. V nářečí je živé také trojí tvoření superlativu. První typ se tvoří ze zájmena páts, pati a tvaru zájmenného přídavného jména v pozitivu, např. pátes pirmieji grybai; druhý ze zájmena páts, pati a tvaru zájmenného přídavného jména v komparativu, např. páts jaunėsni.sai; páts vi.rėsni.sai; třetí je složený a tvoří se z genitivu plurálu prostého přídavného jména v pozitivu a jeho superlativního tvaru, např.: sanų saniáusias. V nářečí jsou obzvláště živá příslovce utvořená ze superlativu a složeného superlativu prostých přídavných jmen, např.: iš sanų saniáusiai teip šaukia (= říkají); ánas sanų saniáusiai žina.; būtiniáusiai reikia apinių; tėvui saniáusiai reikia sustatytė. duftis. Ve vzácných případech má komparativ přídavných jmen v nářečí nelitevské tvoření, utvořené opisným způsobem stejně jako v sousedních slovanských jazycích, např. labiaus cienį (= cennější) kėliai kaip šiaudai. V nářečí se užívá také srovnávací konstrukce přídavných jmen typu kų „co“ sanėsnis, tų „to“ gerėnis.

3. Číslovky

Základní číslovky dūjei, dūjai jsou pro nářečí obvyklé, vedle nich se však souběžně užívají i jejich podoby bez postpozitivního formantu: du brólai, dvi kėrves. Jejich genitivní podoba je vždy dviė: námus un dviė galų, zatímco lokál je dviejūos, dviejós: áni.s gi.vėna dviejūos. Číslovky mužského rodu 4—9 mají v akuzativu vždy koncovku -ius (: keturius, piñkius, šešius, septynius, aštuonius, devynius). Číslovka dešimt má vždy přízvuk na poslední slabice (: turu dešimt rúblicu.), zatímco číslovky 30—90 mají vždy dva samostatné přízvuky v obou částech složeniny (: trisdešimt, keturiasdešimt, piñkiasdešimt, šešiasdešimt, septyniasdešimt, aštuoniasdešimt, devyniasdešimt). Šimtas se v nářečí skloňuje podle druhého přízvukového typu (: šimtais métu. gi.vėna), zatímco tūkstantis je ženského rodu (: paróde. kėturias níkstuntis rúblicu.).

8*

115

Druhá část řadových číslovek 11–19 má obvykle podobu -likis (: pinikia-likiai, šešta.likiai, dvi.likis ‘dvyliktas’), nyní se však vedle nich už říká také podoba s -liktas, -a jako ve spisovném jazyce: septynioliktas mėtais; keturioliktas mėtais.

Souhrnná číslovka 1, 5–9 mají příponu -eli, -elios (: be vienelių metų. jam septyniasdešimc; devyneli vartai), zatímco dveji, treji jsou jako ve spisovném jazyce. Kontaminační podobu má číslovka ketverel. Při hovoru o letech se místo souhrnných číslovek někdy souběžně mohou užívat i číslovky základní, např.: šešėlis metus tarnavo.; pinkeli metai kaip vyras mirė., bet dvidešimc pūklius metus turėja.; pūklius metus atganiau.; aštuonius metus karvės laidžiau; man’ septyniasdešimc pūkl.

V nářečí se užívají také zlomkové číslovky: pūsa., pusuntra., pusuntros, pusdvi.likis ‘pusdvyliktasis’.

Někdy se místo číslovky vienas užívá zájmeno kitas; kitas brolis numirė., a kitas gi.vėna.

V datech stojí číslovky, stejně jako v lotyštině a slovanských jazycích, před názvem měsíce, např. pink-ta. dekābrius ‘pátého dne měsíce prosince’.

4. Zájmeno

Vedle starších a častějších osobních zájmenných podob dšėi, tūjei, ānas ‘on’, ana ‘ona’, ānes ‘oni’ (vyskytuje se také āni.s, srov. také v džn. pātes ‘sami’ vedle pāti.s), jsou v živém úzu ana.s ‘jejich’ také spisovné podoby aš, tu, jis, ji, jie, jos. V paradigmatu pak podoby zájmen jis, ji zpravidla důsledně zastupují zájmena ānas, ana, např. jų šaukia; jį apskuta; jiem neduoda; jom perka; jais mazgōja a podobně.

Zájmenná podoba jinai je nejspíše novější a užívají ji mladší představitelé nářečí. Genitivní podoby manįs, tavįs, savįs mají přízvuk na koncovce, ačkoli jsem zaslechl také tāvi.s a savį (: del’ savį neapsimoka). Podoby mān’ (dat.) a man’ (akuz.) se liší přízvukem. Byly zaznamenány akuzativní podoby māni, tāvi. Známá je pouze podoba mēs ‘my’ (snad vliv lotyštiny?). Podoba jūs se užívá častěji při hovoru s neznámým člověkem (: jūs ta.kių valgį.mu. nevalg.si), jinak je běžným zájmenem tamsta.

Vedle zájmen māna., tāva., sāva. se souběžně, ale snad poněkud méně často užívají také mānas, tāvas, sāvas, např.: sāva. kaltybi. suprāta.; ašpirka. sāva. sānui žēmi.; māna. vīras mire.; kur tāva. vadėla.s; par mum sāva. apiniai ir: sāva. kiaulienu. vērdā; gerių savās žōlās; savų vaikų neturėja.m; vī.lnu. savų negausi atgal.

U ukazovacího zájmena ta byla zaznamenána také zájmenná podoba tōj, např.: tōj šaurē (= nesvarumai) rākia nuskūste.

U zájmen katarā ‘která’, kitā, kokiā, šis, ši, šitas, -ā, tā, visā, viskās je v přízvučných genitivních koncovkách jednotného čísla a nominativních koncovkách množného čísla staré dlouhé a většinou zachováno v nezměněné podobě (Grinaveckienė E., 1980, 232), např. iš katarās vieta.s; na. kitās kiaūla.s; ka.kias anā vaišla.s; un šiā svieta.; na. šiās vieta.s; un šitās pūsas; nerekomendūjas šitā do-ryte.; palig (= dėl) šitā aš negaliu aite.; un tās rūnka.s; un tās kiaūla.s; iš visās ki-pēla.s (= milžuvės); na. viskā sužiūravus (= pražiūrus); mōteres, katarās jaunēsne.s; nėmne.s (= tokie grybai) — šitās ve.li.vēsne.s.

116

Zájmena kataràs, -à, kókis, -ia, šìtas, -à, šitókis, -ia, tókís, -ia, visakàs ‘všechno’, visókis, -ìà se v nářečí přízvukují podle čtvrtého přízvukového typu, např.: kataròj bažnyčià. į anas būvà.; kókis didelis grýbas; na. kàkių ligų gerià; ka.kió laikà. prisìturėdava; ka.kìų pinkių metų.; sirgà. kókìus šešìus metus; šìtų mergìčių. gaìlù; na. šìtų jìma mèdù.; šìtì kòjai ukólis dàve.; šìta.kìų ža.lìų ir par mùn frà; tókìs gražùs žièdas; pavasaris tókìs šàltas; ta.kìè miškai didelì; ta.kìàs avèlas brùngìa.s; ta.kìų blynu. kepìat; visakàs būvà. ti.nai; visa.kìų da.bìlų yrà; ge.dòdava. visa.kìų ge.smìų. Zájmeno jòkis, -jà nářečí nezná a nahrazuje je neurčité zájmeno nė kókis, -ià, např.: ne. ka.kió mèšla. nedėja.; ne. ka.kìas ròže.s (= raudonligės) kiaùliai nežinoja.; ne. ka.kìas ròže.s (= raudonligės) samìaus nebūva.; klìskiabù.de.s kìrme.la.s ne. ka.kìos neėda ||

Všechna zde probíraná zájmena mužského rodu s koncovým přízvukem mají v singuláru instrumentálu zachovanou přízvučnou akutovou koncovku -iom, např. nuėja. šìtuom keliù; su visìom nagù nuplėšė.; kùom gi jì išpenėsi; ròbrai (sl. = šonkauliai) su visìom nugarakauliu; žinai, kùom išgydìte., reikia pasakýte., kùom didìma. ir kùom aukštùma.; bumbýti. tuom ilgumù nupjòvė. Zachování této koncovky mohlo napomoci její přízvučné postavení a možná také vliv zájmenných tvarů v obdobných konstrukcích lotyštiny (srov. lot. nopļauj tom garumu).

Bylo zjištěno, že koncovka singuláru instrumentálu zájmen jì, ta je -ì a plurálu akuzativu -ìos, např.: pa.jù (= višta) pãdeda kiaušìniu.; su tì dukterì; mòmà (= bičių motina) tuos bitis kamàn-dava.ja; lèpše.s gárdzia.s — jùos ar vàlga.; nèmnè.s — jùos negalìma rãute., jùos reìkia iškèpte. ir vàlgìte.; jùos (= vaistažolės) mòteres rènìka; avèla.s jùos (= žoles) vàlga.; jei paìmsi jùos (= žuvis) už galvòs; jùos (= žoles) gèria, kaip apìserga⁹.

Zaznamenána byla trojí podoba plurálu akuzativu dvojslabičných zájmen ženského rodu: s koncovkou -ius, s -ìuos a s -às, např.: vištà pėri kókìus tris savaitès; šìtuos žòlàs mòteres rènìka; būvà, perkùnja šìtas dienàs; reìkia gèrte, šìtas saknytès; visàs bū.l’bas išplės šìtas aklėčia.s. Tvary kókìus a šìtuos (stejně jako jùos ‘je’, tùos ‘ty’) mají nepochybně společný původ; kókìus je však snad mladší a mohl vzniknout z kókìos. Tvary šìtas, visàs, které rovněž vznikly z tvarů s koncovkou *-ān, mohou být nejspíše také důsledkem kontaktu se sousedními litevskými nářečími.

Ve vztažných přívlastkových větách se namísto zájmena obvykle užívá příslovce kur, např.: vapsvà, kur žamès lãida; žiedai, kur šviečia (=sviedžia) plaukuõs; žòla.s, kur šùpan (sl. = sriubon) lìekì ‘dáváš’.

Genitiv singuláru zájmena nièkas je v nářečí někdy adverbializovaný, např. pakél’t’ panèšt’ jam nièka. būvà.; lèpše.s — nièka. grýbai.

V nářečí se vyskytuje řada syntaktických konstrukcí se zájmeny, které nejsou pro litevštinu zcela obvyklé a podobají se odpovídajícím konstrukcím lotyštiny, např.: aš šìtām (= šitą) išìtyrus (srov. lot. es šitam iepētījies); tam atgal’ (=předtím, srov. lot. tam atpakaļ); pat pirmà (= především) nupjãuna galvù. (srov. lot. paš pirmu nopļauj galvu); par visài (=zcela) nièka. nežìna. (srov. lot. pa visam nieka nezina); màn’ nebūva. vaikų; màn’ būva. daùk apìračių. (srov. lot. man nebija bērnu; man bija daudz operāciju) atd. Jde nejspíše o kalky obdobných konstrukcí lotyštiny.

⁹ Dėl galimos tų formų kilmės žr. Grinaveckienė E., 1980, 235.

117

5. Sloveso

Infinitiv sloves má v nářečí tři podoby. Nejčastější je podoba s příponou -t’ (: aĩt’, nėšt’, dėot’). V řeči starších lidí je rozšířenější plnější podoba s příponou -te. (: aĩte., nėšte., dėote.). Méně častá je podoba s příponou -tei (: kalbėtei, važiuotei), kterou rovněž častěji užívají starší lidé (srov. také Grinaveckienė E., 1980, 233 a poznámku 24).

Někdy se zde vyskytují zvratná slovesa se dvěma zvratnými částicemi, např. nesiregis ‘není vidět’, ma.kinasis ‘učí se’, kalbasis ‘hovoří’. To by naznačovalo, že první z nich, která následuje bezprostředně po konci kmene, se zde již začíná chápat nikoli jako samostatná, nýbrž pouze jako formální přípona bez vlastního významu; srov. i takové rčení: išpūsk žarnu., ir anū rūgis ‘průhledné’.

Sloveso kalbėti se v nářečí užívá jako kmen i i jako kmen a (: kalbi pãterus, pėrkalbi ‘připomíná’ a kalba ‘mluví’), mylėti jako kmen i i jako kmen ia (: myli ‘má rád’, nẽmi.lia ‘nemá rád’), dėngti je kmen a (: dėnga stõgu.), pilti kmen ia (: šùpilia pienu.), klūpėti kmen i (: ãnas klũpi), gnybti, malti kmen a (v minulém jednorázovém čase o) (: mugnybau vienu. agurku.; sumaldau maišu. mi.ltu.). Sloveso pláusti se užívá místo pláuti (: nupláudzia, išpláudzia). V přítomném čase mají slovesa pūti, tilti kmen -st- (: pūsta, tilsta); ve tvarech ãsti esti, a také liėksta ‘zůstává’, jsou zbytky vokalického kmene (: ãsti grỹbu., lai ãst ‘ať je’; liėksta, paliėksta, také paliėksi (= paliksi) pùšgirtis). Slovesa typu pjauti, krauti apod. mají v přítomném čase kmen na (: pjáuna, kráuna, gáuna). Slovesa s příponou -(i)auti mají v přítomném čase příponu -(i)áuna (: keliáuna, pùliáuna ‘hnisá’, reikaláuna, uogáuna), slovesa s příponou -yti příponu -ija, např. grãžija (sl.) ‘skřípe’, kirmija. Slovesa lėisti, lipti, lùpti, sùkti mají v minulém jednorázovém čase kmen ė (: išláidziau, paláide. pilvu., nùlipe.m, užlipe.m, išlupe., sùke. galvu.).

Ve tvarech minulého času sloves s příponou (nebo kořenem) -ė(j) je v 1. osobě singuláru ta -ė- většinou foneticky vypuštěna (: nedėjau ‘nedělal jsem’, negaláu ‘nemohl jsem’, neragėjau ‘neviděl jsem’, pradėjau ‘začal jsem’, srov. také Grinaveckienė E., 1980, 230).

Dvojslabičná slovesa mají v 1. a 2. osobě singuláru budoucího času vždy přízvučnou koncovku (: aĩsiu, nunešiu, neraši, kur de.sies, kasiù, neiseisi ‘neobejdeš se’ bez chirūrga.).

Ve 3. osobě budoucího času sloves s dlouhým kořenovým nebo příponovým ė, y, o, ū je samohláska koncovky vždy krátká (: pridiks, nusbãs ‘omrzí’, pavedzias ‘provede’, pasisės ‘zaseje’, susanės ‘zestárne’, ištaisīs, nesta.vės ‘nebude stát’, atvaris ‘přiveze’, pridaris ‘přidělá’, šės ‘bude sít’, sulīs). Tvary minulého častého času se shodují se spisovnou litevštinou (: aidava., dėdava., ge.dódava.), avšak 3. osoba slovesa būti je známa pouze ve foneticky zkrácené podobě, např. būda ‘býval’.

Koncovka 1. osoby singuláru konjunktivu je -cia (: ãcia, nevažiuocia, negalėcia, matycia, negailė.cia, mirčia), 2. osoby -tūm (u dvojslabičných infinitivů je také přízvučná: apsivestūm (= vestum), dari.tūm); koncovka 2. osoby plurálu je -tūt (u dvojslabičných infinitivů je přízvučná: aitūt, neraudōtu.t), 3. osoby -tū (u dvojslabičných infinitivů je přízvučná:

118

bu.tų, aždektų ‘spálily by se od slunce’, suverptų, atsiustų, numintų, nepu.tų, nusipirktų).

Formy rozkazovacího způsobu jsou v nářečí dvojí: s formantem k a bez něj. Jak bylo zjištěno, obě se užívají souběžně bez významového rozdílu, jen jsme zapsali více forem bez formantu k (snad kvůli jejich o něco běžnějšímu užívání). Formant k se většinou vyslovuje (souhláska l před ním bývá obvykle měkká), např. pérsta.k ‘přestaň’, píl.k, ti.lėk, dieve liñk ‘bože, ochraňuj’, sumal.k, gelbėk, pažemí.k ‘zlevni, sniž cenu, chtěj méně’ agurkùs, rák ‘bodni’, srov. lot. raki ‘tamtéž’ Vyskytují se však také příklady tohoto tvoření s vypuštěným formantem k, např.: duonu. iškėp’, tai gardimas; iškúl’, pajim’¹⁰.

V koncovce forem 2. osoby jednotného čísla rozkazovacího způsobu bez formantu k se zde obvykle zachovává celá koncovka (: nupjaustai, paválgai, pasākai tu mán’, prāšai, dieve sāugai, pavārai, suieškai, nešī), ale stává se, že koncový vokál (někdy i dvojhláska) vypadne (: suvāikščia.i ‘odejdi’, paród’ ‘ukaž’). Formy 2. osoby množného čísla se tvoří z jednotného čísla přidáním koncového formantu -t (: padabojit ‘pohlídejte’, suvāikščia.jit ‘odejděte’; formy od infinitivů dvouslabičných kmenů (i)a se přízvukují na koncovce ainīt ‘jděte’, atlaidit ‘pusťte’). Někdy se koncový formant t připojuje k delší (starší) podobě s celou koncovou dvojhláskou (: važiuojiet ‘jeďte’).

Optativ má v nářečí čtyři podoby: tvoří se z formy 3. osoby přítomného nebo budoucího času s částicí dovolovacího způsobu lai a tegul, např. lai āsti ‘ať je’ (srov. lot. lai ir), lai āsi ir vienas — nebėda; lai bus tau ir tāva. vaikām ir tam, kas numiri. (kletba), tegul’ pavālga., tegul’ pasakis.

V nářečí se užívají také některé složené slovesné časy, jejich tvoření však z hlediska litevštiny někdy poněkud pokulhává nebo je nelitevské, např.: aš y’r ‘jsem’ verkus; mės Vil.nijy y’r ‘jsme’ būvit.; aš y’r ‘jsem’ apibūrta, aš nēra ‘nejsem’ to dari.s ‘udělala’, žma.nių daug išmirūs ‘mnoho lidí vymřelo’, kad numiri. ‘aby zemřela’, žiniu. duotų; mādčia gimi. ‘narozena’; kitas brōlis numiri. ‘mrtvý’.

Příčestí se v nářečí užívají poměrně zřídka; tvoření některých z nich také poněkud pokulhává, např.: sāka., gardų āsu.; nuskinūsiu. āsu. daugiaūs; ū.ntes mēga. bēgunti. ū.ndeni.; mire. suaugusiu. mēttu., neijšgydama ligā; pērinčiu. ‘minulých’ mētu. ža.lyte.s

V nářečí se užívají přechodníky přítomného času, např.: dabōjunt’ ‘při pohledu’, iš kā dēda ‘dělá’ šiberi. (germ.) ‘kolík’; gi.vēnunt’ vseip atsitinka.

Bylo zjištěno, že při vyjádření přísudku se zpravidla užívá střední rod místo tvarů příčestí shodujících se s podstatným jménem, např. jám ażgí.nta re.bulia; sulūužita kaulas; namini pasēta; kiēmas apinēšta tvōri.

Sloveso reikia s infinitivem, stejně jako v jiných východoaukštaitských nářečích v Litvě, vždy vyžaduje nominativ, např.: reikia iškāste. duobē ir sudēte. akmenai.

Místo konstrukce typu nėra ko sakyti, stejně jako v jiných východoaukštaitských nářečích, se užívá konstrukce typu nėra kū sāka., nėra kū valga., nėra kū dirba.

Že je nářečí chudé a zanikající, nejlépe ukazuje užívání sloves. Jednotlivá slovesa, jejich předpony a slovesné tvary se někdy užívají-

¹⁰ Že tyto formy vznikly z forem s formantem k, nejlépe patrně ukazuje místo jejich přízvuku a intonace.

119

jamos ne savo reikšme, ne visada lietuviškos, lietuvių kalbai gana neįprastos ar ir svetimos, pvz.: višta negali kiaušinius užsėste. (= aptūpti); rūtų ‘raugintų’ pieną patrinte. (= patepti); inkstai prašaldį.tą ‘peršaldyti’ būva.; padėginai (= nudeg ei) pirštus; aš prašišalai (= nušalau); ąngs pras išalb.s (= peršalęs), skragždė. ligzdu. (la., = lizdą) padūra. (= lipdo) iš smėlia.; dūmai pasirką. (= pradėjo rūkti) iš grybų.; karštu ū.ndeniu grybius apipili (= nuplikini); smetōnas sustoja (= nusistoja); praskaitīk (= perskaityk) tų knygų.; paršeliūs acirčioji (= atskiri) na. kiaūl.a.s; bumbyti. paršiūkam nupjaūnstai (= nupjauni), prižina. (= pripažino) ai rūžb.; prašauke. (= pavadino) tų vietų. kiteiņ; sažilāvus (= pražilusi) — liņk dievē; nepažaučia (= neatjaučia), kad man vūrgas; makįkla.n nevaikščia.ia (= neina) ąnes; šūns netvaikysi (= nenuvysi) na. savis; tu žōbk. sviečia (= sviedžia) plaukuōs; žinai, tik nusūaukte. (= pavadinti) negaliu; vākār kap mūsiāus (= daugiau, piliau) mēdin; aš lēkū (= dedu, kraunu, plg. la. likt ‘t. p.’) sīenu, unt klēva. (sl., = tvarto); nīekas nepažįsta (= nesupranta, nežino), kas jai ūrą; diēnu. susigeria (= pasigeria) ir susilūpa; ar sugērt’ (= išgerti) jū.m duoda; ateis namō sugēris (= pasigėręs, girtas); padauža.m (= sudaužome, sugrūdame) grāpstus (= grums-tus) unt laūka.; aš nūsklausau (= paklausau) rādija.; paliepėi ‘tokiam grybui’ skūru. (sl., = oda) nūjima (= nulupa); nūveik, pranakvōsi (= pernakvosi); ar māž-gų i.dējai (= užmezgei); pātes pāgeriam (= išgeriam) masiēnkas (sl., = pasukas); pāmečiau (= nustojau) rūkytė.; girdžiu (= jaučiu), kat mān’ likā. sveikiais; pie-nu. sušī.lda. (= sukaitina), šūpilja bi.ntan (= marlėn) — ir tvarōgas (sl., = varškė); krēkenus dēda (= pila) bliū.delin ir kēpa; išvede. (= išnyko) ānglu. kiaūtlai; nūspau-de. (= suspaudė) mān’ šī.rdi.; rauda.mūmas pasidāra. (= paraudonuoja), kaip gi-liai i.kū.nda.; insidaužiau (= susimušiau), kaip kritai; āna.s padeina (= panašios) un lietuvēm; māžu. paršiūku. pādkšti (= pakiši) pas kitų. kiaūlb.; bijau padūte. (= prieiti); batōnis rástveria (= išgraibsto) grāitai; razēinam (= išsiskirstome) namō; vaikai razvažāva. (= išvažinėjo) pa. svietu. ir kt.

IV. Charakterističtější případy užívání neohebných slov

1. Příslovce

V nářečí se poměrně hojně vyskytují archaická příslovce místa, času, způsobu aj. K některým jejich koncovkám se pojí různé novější formanty, např.: kolem, zpět, ažātai, současnost, dabartēlia.s ‚nyní‘, mnoho, zlehka ‚pomalu‘, z vālġas ‚pomalu‘, kdy, každý den, jak (užívá se také místo kai: jakmile přijdeš, najdeš), jindy, neteip ‚jinak‘; nijak, nevisū; loni, úplně ‚zcela‘ (: úplně nic není vidět), letos, šiūndie ‚dnes‘, tehdy, tēip ‚tak‘, přímo, ti.nai ‚tam‘, včera, vždycky, pořád, vi-seip ‚zcela‘.

Široce se užívá také adverbializovaný bezrodý tvar přídavných jmen, např.: líto ‚je mi líto‘, zajímavé, příjemné, málo, klidně, sucho, tū.msu. Značné je také zastoupení příslovcí s koncovkami -(i)ai, -i, např.: smū.likiai, suktai ‚rafinovaně‘ (: zpívá rafinovaně), prastai ‚jednoduše‘, správně, litevsky, polsky, gramaticky (sl.) ‚gramotně‘; artie (Grinaveckienė E., 1980, 233), netōli, ūnkšti. Bylo zaznamenáno i několik příslovcí s příponou -yn, např. nahoru,

120

dolů. Vyskytuje se i několik příslovcí přejatých z lotyštiny a slovanských jazyků, např.: daudz (srov. lotyšské daudz) ‚mnoho‘, pročna (sl.) ‚pohodlně‘, čysta (sl.) ‚čistě‘.

U stupňovaných příslovcí se druhý stupeň častěji tvoří příponou -iau, souběžně se však (zejména po opakování otázky) užívá i přípona -iaũ, např.: daugiau(s), laibiau(s), minkščiau(s), paskiau(s), prasčiau(s), seniau(s), ta.aliau(s), ve.liau(s). Třetí stupeň se tvoří příponou -iausiai, např.: būtiniausiai, daugiausia, byly však zaznamenány případy, kdy má příponu -iaũ- s cirkumflexovým přízvukem, např.: gi.liaĩ karvi. ir žmogù. daugiau kù.nda; beržalape.s dùga daugiaũ kur miškas beržinis.

2. Předložka

Z charakterističtějších předložek užívaných v nářečí je třeba uvést: aplink ‚kolem‘ (: pa-pàsaka. kolem té školy.); až (ažu) ‚za‘ (: až Ihùkštôs; ažu kaltybi.; ažu mišką.), ‚kvůli‘ (: ažu tų sudžiūvus, kad àuga); blàkus ‚vedle‘ (srov. lotyšské blakus ‚tamtéž‘: blàkus ma-nį(s) sta.vėja.); deł’ (: cukrus deł’ savis, šienelis deł’ žiemos; deł’ jų aš nepirksiu; bačkela. deł’ ùndenio.); lig ‚až do‘ (: di.rba. lig ámžiu ‚pracoval, dokud nezestárl‘); link ‚směrem k‘ (: aina link stòti); na. ‚od‘ (: na. kùniga. parneše.; na. atmintie.s neatmena; dàve. na. savęs), pa. ‚po‘ (: stòvi pa. vėjį; dàve. pa. nórmai; bagànu. (sl.) ‚bodláky‘ pa. šluotai pàkaria klėvi ‚ve stodole‘ ka.žnai sciūri ‚v koutě‘); palig ‚podle, kvůli‘ (: palig šità aš negalėjau važiuot’); par ‚u, z, při‘ (: par mūčių, pràšai; par mašinų. sėdi; par kapais gi-vėnam); pre. ‚u, při‘ (: jàkna.s pre. vėdarui; pre. va.ke.čiais susirga.); su ‚s‘ (: su kàrti kėla.; su visùom nagù); šalin ‚vedle‘ (: šalin Vil.nius gi.vėna.m); unt (un, um) ‚o, o něčem‘ (un dviė pùdų. cukra.; dàve. um pùsį. métra.s); ‚do, na‘ (: aik unt ma.kyklai; un lietù. — jau graužimas; un lietùvėm padėina).

Bylo zjištěno, že předložky lig, link, pa. ‚po‘, pre. ‚k, u‘ (někdy také su) při vyjádření jednotného čísla v nářečí obvykle vyžadují dativ a že v takových předložkových konstrukcích si podstatná jména s kmenem na -i, na -i a na souhlásku zachovala starou koncovku -i kmenů na -i a na souhlásku, např.: aina link stòti ‚jde směrem k nádraží‘, važiuoja link geležini keli ‚jede směrem k železnici‘, stòvi pa. vėjį ‚stojí ve větru‘, pa. mėnesi bus úogu. ‚za měsíc budou bobule‘, pasikìše. pa. pažàsti ‚zastrčil si pod paži‘, su kàrti kėlia ‚zvedá pomocí tyče‘. U podstatných jmen se kmenem na ia, o, iu a u zájmen je v tomto případě koncovka dativu jednotného čísla stejná jako v litevském spisovném jazyce, např.: dàve. pa. šluotai ‚dal po jednom koštěti‘, nuplàudžia kiaulę. lig pil.nai tvarkai ‚umyje prase tak, jak se patří‘, dàve. pa. nórmai ‚dal po jedné normě‘, pa. pačiam kàrui ‚po samotné válce‘, di.rba. lig ámžiu ‚pracoval, dokud nezestárl‘, pre. vė-darui jàkna.s ‚játra u žaludku‘, pre. katrám nàmei (srov. pre. katrám nàmei) ‚u každého domu‘ atd. V množném čísle všechny předložky obvykle vyžadují instrumentál, např.: di.rba. lig pietais; pa. pačiais vartais; pre. balóm; pre. namais; par maskòliais krekenų nevàlga.; griėkas ‚starověrci nejedí kolostrum: je to hřích‘; sta.vėja. pre. aišriniais vartais; par kitàs šitį šaukia kurziukų ‚jinde tomu říkají skilandis‘; um buròkais aisìm ‚půjdeme okopávat, plít řepu‘; važiuojiet um Zarasais ‚jeďte k Zarasům‘ atd. Takové či podobné užívání předložek je známé i jinde v severních východoaukštaitských nářečích v Litvě (zejména v okresech Biržai, Pasvalys, Pakruojis a sousedních okresech). Je charakteristické také pro lotyštinu, srov. gaidīt pie loga; stāvēt pie vārtiem.

121

3. Spojka

Mezi charakterističtější spojky nářečí patří: argi („také“: aš argi na.rėjau važiuot’), kaut „protože“ (srov. lot. kaut: kaut nerekamendējas, tai nēgeriu); tikai „jen“ (srov. lot. tikai: na.rėjau āte., tikai nežināu kur).

V. Závěry

1. Gramatický systém nářečí je pokračováním gramatického systému východodzukského nářečí v Lotyšsku. Jelikož je izolováno od litevských nářečí, zachovalo si některé archaické prvky, které současná litevská nářečí již nemají a které jsou doloženy ve starých písemných pramenech východní Litvy (např. v díle K. Sirvydase „Punktuose sakymų“ aj.).

2. V něm se zformovala řada inovačních prvků, které vznikly vlivem jazyků a nářečí, jež s ním přicházejí do těsného kontaktu. Článek na konkrétních příkladech dokládá, že některé inovativní prvky syntaxe a slovotvorby (např. užívání některých pádů, předložek a spojek, sufixální slovotvorba aj.) nářečí převzalo při kontaktu s lotyštinou, zatímco některé výpůjčky tvořené pomocí sufixů v něm zdomácněly v důsledku kontaktu se slovanskými nářečími — běloruskými, polskými a ruskými.

3. Gramatický systém nářečí je celkově vzato litevský, samostatný a soudržný, avšak již ustrnul a jeho vývoj se zpomalil. Stále více se v něm upevňují prvky kontaktních jazyků.

LITERATŪRA

Endzelins J. Latviešu valodas gramatika. — Rīgā, 1951.

Grinaveckienė E. Daugpilio apylinkių lietuvių šnektos fonetika. — Kn.: Iš lietuvių kalbotyros istorijos (Lietuvių kalbotyros klausimai, t. XX). V., 1980, p. 223—239.

Мажюлис В. Происхождение приставки да- в балтийских языках. — Вопросы славянского языкознания. М., 1958, вып. 3. с. 127—133.

LKA. — Lietuvių kalbos atlasas. — V., 1977, t. 1; V., 1982, t. 2.

LKG. — Lietuvių kalbos gramatika. — V., 1971, t. 2.

Morkūnas K. Konstantino Širvydo „Punktų sakymų“ veiksmažodis (indeksas). — Kn.: Iš lietuvių kalbotyros istorijos (Lietuvių kalbotyros klausimai, t. XX). V., 1980.

Rūķe-Draviņa V. Diminutive in Lettischen. — Lund, 1959.

Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. — V., 1965.

Э. ГРИНАВЕЛЬКЕНЕ

НЕКОТОРЫЕ ГРАММАТИЧЕСКИЕ ОСОБЕННОСТИ ЛИТОВСКОГО ГОВОРА ОКРЕСТНОСТЕЙ ДАУГАВПИЛИСА (ЛатвССР)

Резюме

Настоящая статья является продолжением исследования диалектной системы на территории Латвии (Даугавпилсский р-н) литовского говора (статья, посвященная фонетической системе исследуемого говора, опубликована нами в книге „Iš lietuvių kalbotyros istorijos“

122

в 1980 г., с. 223—239). Так как грамматические данные говора, собранные нами в диалектологической экспедиции 1977 г. из уст старожилов, в статье приводятся впервые, они весьма актуальны, важны и ценны для литовской и латышской диалектологии. Они дают, на наш взгляд, полное представление о грамматической системе нового литовского говора и позволяют установить его точное место среди других литовских говоров Литвы.

В статье устанавливается, что грамматическая система исследуемого литовского говора является стройной, самостоятельной, литовской, она представляет собой грамматическую систему литовского говора восточных дзуков и является его натуральным продолжением на территории Латвии. Будучи изолированным от литовской языковой среды, этот говор сохранил некоторые архаичные элементы литовской грамматики (в частности, словообразования), которые отсутствуют в других современных литовских говорах, но зафиксированы в литовских письменных памятниках XVII в., написанных на восточноаукштайтском диалекте (в частности, в сочинениях К. Ширвидаса).

Кроме того, в данном говоре имеется и целый ряд очевидных речевых инноваций, вызванных влиянием тесно контактирующих языков и диалектов, употребляемых жителями этого языкового ареала. В статье на конкретных примерах показано, какие инновации появились в говоре из-за контактирования с латышским языком и какие возникли как результат непосредственных контактов с соседними славянскими — белорусским, русским, польским — говорами.

Вследствие тесных языковых контактов с иноязычными системами некоторые звенья грамматической системы исследуемого говора постепенно застывают, их развитие замедляется и наряду с тем в употребление входят элементы, заимствованные из контактирующих языковых систем.

E. GRINAVECKIENE

SOME GRAMMAR PECULIARITIES OF DAUGPILIS LITHUANIANS' DIALECT

Summary

The grammar peculiarities of the isolated Lithuanian dialect, functioning in the Latvian SSR in the environs of Daugpilis, are analysed in the article. It continues the previous one, dealing with the phonetic system of the dialect (see: Iš lietuvių kalbotyros istorijos. — Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1980, t. XX, p. 223—239). The grammar system of the dialect is the continuation of the grammar system of the Dzūkai dialect, functioning in East Lithuania. Being isolated from the dialects of Lithuania and surrounded by other languages — Lettish, Byelorussian, Russian, Polish — the dialect has retained some archaic elements that are no longer existing in the Lithuanian dialects and that are mentioned in some old written works of East Lithuania (e. g. in K. Sirvydas’ „Punktai sakymų“ etc.).

The dialect possesses a number of innovations that appeared under the influence of other languages and dialects that are in close contact with the discussed dialect. Its grammar system is Lithuanian, independent and harmonious, but at the same time increases the number of elements borrowed from the languages in contact.