LIETUVIŲ KALBOS SINTAKSĖS TYRINĖJIMAI

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXV (1986)

ADELĖ VALECKIENĖ

KATEGORIE URČITOSTI / NEURČITOSTI A PRIMÁRNÍ VÝZNAM PRONOMINÁLNÍCH ADJEKTIV

1. Morfologické formy se vyznačují funkční nejednotností. Mohou být ve vztahu k jiným formám podle různých znaků a vytvářet samostatné podsystémy. Podsystém, v němž jsou formy na základě určitého znaku stavěny do protikladu k jiným formám, se nazývá morfologická kategorie (Ellis, R. Ružička, Zawadowski, Kirchner, ZS 1962, 46, 6, 8, 39, 9; Гухман 1966, 29; Бондарко 1971, 8; 1976, 10–11, 15, 148). Nejstručněji lze kategorii definovat jako formálně vyjádřený významový rys realizovaný protikladnými členy (J. Ružička, ZS 1962, 60; Щендельс 1970, 5).

Jako samostatný jazykový znak má i kategorie formální výraz — formy — a významový výraz — funkci. Funkce kategorie závisí na vztahu mezi formami. Jde o relační význam, invariant konkrétních variantních významů všech forem určitého podsystému. Konkrétní variantní významy tvoří relační význam plus kontext¹. Funkce forem kategorie, vyplývající ze vztahu mezi formami, je představiteli různých lingvistických směrů považována za nejhodnější pozornosti lingvistů. Formy jako prvky vnější struktury jsou často pokládány za méně důležité pro kategorii. Členy kategorie mohou být vyjádřeny jakýmikoli morfologickými prostředky — syntetickými (koncovkami, sufixy), supletivními, analytickými formami, pomocnými slovy, prozodickými prostředky aj. (viz Вандриес 1937, 77 n.; Щерба 1957, 64; Meier 1961, 15; Докулил 1967, 11; Гак 1979, 41). Důležité však je, aby byla kategorie přece jen formálně vyjádřena, tj. aby měla zvláštní kategoriální formy. Bez formálního vyjádření nelze v jazykovém systému vyčlenit samostatnou morfologickou kategorii. Morfologické formy jako materiální jazykové akty jsou tedy rovněž důležitou součástí kategorie.

Obě stránky výrazu kategorie — formální a významová — jsou neoddělitelně spjaty a nemohou existovat jedna bez druhé. Určitý systém forem je nezbytný k realizaci významového systému a naopak: bez ustáleného vztahu mezi formami, tedy významové stránky, ztrácí existence forem smysl.

Vztah (funkci) morfologických forem kategorie lze určit na vyšší, tj. syntaktické, rovině (ve větě nebo syntaktickém spojení). Kontext je tedy také důležitým prvkem kategorie. Často se považuje za součást formálního vyjádření morfologických kategorií (Бондарко 1971, 65 n.; Степанов

¹Poměr invariantních a variantních významů se zde vymezuje podle primárních a sekundárních funkcí J. Kurylowicze (1964, 14; Курилович 1955, 74; 1965, 411 n.) a základních a odvozených významů E. Benvenista (Бенвенист 1974, 156–164).

168

1975, 27). Na druhou stranu jediný kontext gramatický výraz kategorie netvoří. O kategorii lze mluvit pouze tehdy, jsou-li v jazyce k jejímu vyjádření k dispozici akusticky odlišné formy (Мартине 1963, 400; Докулич 1967, 8, 11).

Při vyčleňování určité kategorie je důležité zjistit, zda je užití forem tvořících podsystém v určité funkci nezbytné (Докулич 1978, 109; Бондарко 1976, 12; 1978, 156 n.). Pro morfologické kategorie je charakteristické, že jejich příznakové formy se užívají i tam, kde nejsou nezbytné, tj. když jejich funkci neutralizuje kontext. Na druhou stranu má za podmínek neutralizace bezpříznakový člen širší oblast užití. Za těchto okolností je důležité určit, jakou váhu má kategorie v určité třídě slov. Neutralizace protikladu forem je v podstatě syntagmatickým jevem a představuje výchozí bod změny kategorie. Případy neutralizace kategorii oslabují a mají rozhodující význam pro její další vývoj. Při zkoumání kategorie je tedy důležité určit směr jejího dynamického vývoje a vztah k ostatním kategoriím téže slovní třídy.

Kategorie není statický systém. Má centrum a periferii. Vyznačuje se vývojem, byť jen minimálními změnami. Stejně jako v každém systému se i v kategorii v důsledku dynamiky jazyka objevují jevy, které vybočují z celkového systému. Nesystémové jevy tvoří v jazyce periferii a jejich pozice v jazyce je slabá. Při zkoumání kategorie je důležité určit také, co do systému nepatří a jaká je interakce systémového a nesystémového užívání forem, protože to může ovlivnit směr vývoje. Na druhou stranu nejsou jednotlivé kategorie určité slovní třídy uzavřené; periferní formy mohou přecházet z jednoho podsystému do druhého. Proto se užití forem jednotlivých podsystémů často propojuje a některé formy mohou nahrazovat jiné. Díky tomu v jazyce existují různé způsoby vyjadřování nejjemnějších stylistických odstínů. Nesystémové jevy jazyk nerozkládají a jazyk si vždy zachovává systémovou rovnováhu. Důležité je pouze určit, co v kategorii zaujímá centrální postavení a co existuje na periferii.

Jazyky nemají všechny stejný počet kategorií. Kromě toho se v jednotlivých jazycích liší rozsah, oblast užívání i váha téže kategorie v gramatickém systému. Proto se při zkoumání kategorií nejvýrazněji projevují typologické vlastnosti jazyků.

2. Podle uvedených znaků morfologických kategorií lze v litevštině vyčlenit kategorii určitosti / neurčitosti. Tento podsystém tvoří pronominální formy adjektiv (participií²), které jsou ve vztahu k odpovídajícím prostým formám. Jejich vztah se projevuje v paradigmatické rovině. Prosté a pronominální formy ve vzájemném vztahu vytvářejí binární asymetrickou opozici. Prosté formy označují vlastnost věci, zatímco pronominální kromě vlastnosti věci současně vyjadřují, že věc je známá, určitá. Pronominální formy jsou tedy v tomto podsystému příznakové (+) a prosté bezpříznakové (−):

²Dále výrazem „pronominální adjektiva“ se označují také pronominální participia.

169

3.1. Determinující význam pronominálních forem je čistě relační význam, který se projevuje ve vztahu mezi prostými a pronominálními formami. Pronominální adjektiva mají také značné množství kontextových významů, jež závisejí na specifických způsobech určování pomocí těchto forem v litevštině. Pronominální adjektiva se tvoří z prostých adjektiv pomocí enklitického postpozitivního zájmena *jo-. Determinující význam pronominálních adjektiv však není pouze významem zájmena *jo-. Protože zájmeno *jo- již splynulo s prostým adjektivem v jednu morfologickou formu, je pro určování věcí velmi důležitý lexikální význam adjektiva i okolí pronominální formy. Pronominální formy obvykle vystupují jako přívlastek³, a proto se pojí pouze s podstatným jménem (stejně jako jiné přívlastky nemohou být závislostním vztahem spojeny se zájmenem substantivním). Jejich kontextové významy jsou tedy především podmíněny syntaktickým a sémantickým vztahem mezi adjektivem a podstatným jménem.

3.2. K určování věcí je nezbytné, aby pronominální adjektivum připojené k podstatnému jménu vyjadřovalo odlišující vlastnost označované věci. Pronominálními adjektivy se věci určují tak, že se odlišují od ostatních na základě lexikálního významu adjektiva – prostorových, časových, fyzických či psychických vlastností, barvy atd. – třemi způsoby (aut. 1957, 175–183; LKG 1965, 505–508): 1) větší mírou označované vlastnosti, např.: Velká místnost představenstva kolchozu= (která je největší, větší než ostatní), kde se v poslední době čistilo a vážilo osivo, byla nejen uklizena, ale také vyzdobena ŠimkA 15; 2) vlastností opačnou k vlastnosti jiné věci, tedy antonymní, např.: V zimě si postavíme nové panské chlévy pro chov dobytka, protože máme malé VaižgP I 135; 3) nějakou specifickou vlastností, která ji odlišuje od ostatních, např.: Šarka dlouho vedl zástup podubyským lesem, ale tajná cesta, kromě stezek vyšlapaných zvěří, stále ještě nebyla VienR IV 16.

Rozlišující vlastnosti mohou být druhové. Proto pronominální adjektiva často označují druh věci, když ji určují stejnými způsoby odlišení od ostatních, např.: hrášek cukrový, vrba křehká, průmysl těžký a lehký, jetel červený a bílý atd. V litevské terminologii se pomocí pronominálních adjektiv tvoří velké množství termínů různých oborů.

3.3. Je třeba říci, že i prosté adjektivum svým lexikálním významem věc odlišuje. Pronominální částice zdůrazňuje, že odlišovaná věc je známá, určitá, tj. propůjčuje adjektivu individualizační funkci. Jestliže výpověď Oblékni si červené šaty¹ označuje nějaké šaty (které jsou červené), odlišné od ostatních šatů (jiné barvy), ještě to neznamená, že jsou ty šaty známé. Červených šatů je mnoho. Věc se individualizuje teprve tehdy, když je její odlišující vlastnost vyjádřena pronominálním adjektivem, tj. výpověď s pronominálním adjekti-

³ Přísudkovými jmény jsou pronominální adjektiva jen zřídka, a to pouze ve větách určité struktury, např.: Ta cesta je ta pravá SchG 261 (viz aut. 1957, 236). Pronominální adjektiva mají sklon přecházet k substantivům, zejména v případech, kdy označují skupinu určitých osob, např.: Starým se dobře lže mladým, když o tom nevědí Ds. Tato funkce je však u pronominálních adjektiv rovněž sekundární. Primární funkcí pronominálních adjektiv, stejně jako prostých adjektiv, je funkce atributivní (k primárním a sekundárním funkcím viz Курилович 1962, 59 a násl.).

170

tivem – ty červené šaty označuje určitou, vymezenou věc známou z kontextu i situace.

Pronominální adjektiva označující druh mají rovněž individualizační funkci – označují a individualizují určitou, vymezenou skupinu věcí. Jetel červený se liší od červeného jetele tím, že jde o zástupce určitého známého druhu věcí. Mezi rozlišujícími a druhovými pronominálními adjektivy je takový rozdíl, že první při odlišování věci zároveň individualizují a konkretizují, zatímco druhová pronominální adjektiva věc nekonkretizují, ale mají zřetelný příznak individualizace neboli určenosti.

3.4. Pronominální adjektiva rovněž určují věc anaforicky, tj. odkazem k předchozímu kontextu. Při prvním zmínění věci se u podstatného jména užívá prosté adjektivum nebo je věc charakterizována jinak, později se však při určování věcí jako známých užívá pronominální adjektivum. Například prosté adjektivum: Na vysoké strmé hoře se objevil podivuhodný plamen. Zářil jako hvězda…; dále pronominální adjektivum: ne jeden z těch, kdo stoupali, ještě nedosáhl vrcholu hory, neviděl podivuhodný plamen BilR 106–109. Pronominálními adjektivy s ukazovacím významem se vždy vyjadřuje nějaká individuální vlastnost odlišující věc od ostatních. Ukazovací pronominální adjektiva se tedy od rozlišujících liší pouze způsobem určování a specifikou užití.

4. Jak ukazují kontextové významy, určování věcí pronominálními adjektivy nezávisí pouze na jejich vztahu k prostým adjektivům, ale také na jejich syntaktickém a sémantickém vztahu k podstatnému jménu a k širšímu kontextu. V určitém kontextu se proto korelace určitosti a neurčitosti, tj. „obecné“ / „individuální“, neutralizuje a místo pronominálního adjektiva se užívá prosté adjektivum. V syntagmatických podmínkách opozice pronominálních a prostých adjektiv slábne a užívání prostých forem se rozšiřuje. Je třeba zmínit následující případy neutralizace, které jsou v litevštině typičtější.

1) Když před adjektivem stojí ukazovací zájmeno adjektivní povahy, lze při určování věci použít nejen pronominální, ale i prostou formu, srov.: A tu se z hustých stromů vynořily tři nádherné bílé labutě, mávaly křídly a krásně pluly po vodě. Kachňátko poznalo ty podivuhodné ptáky Balč AP 40; Byla to neobyčejná sekyrka. Stačí jí potřít bolavé místo, a – uzdraví… Touto kouzelnou sekyrkou uzdravil i Vincu BorMS 47.

Významy ukazovacích zájmen v zásadě odpovídají významům pronominálních adjektiv: ukazovací zájmena s deiktickým významem odpovídají rozlišujícímu významu pronominálních adjektiv, zatímco anaforická ukazovací zájmena odpovídají ukazovacímu významu pronominálních adjektiv. Z toho však samozřejmě nelze vyvodit, že funkce pronominální částice *jo- odpovídá funkci ukazovacího zájmena, protože [pro určování věci je velmi důležitý také kontext. Na druhou stranu shoda funkcí činí pronominální formu zbytečnou, je-li vedle ní ukazovací zájmeno. Tím lze vysvětlit tento případ neutralizace pronominálních forem.

2) Je-li adjektivum v superlativu, lze při určování věci rovněž užít nejen pronominální, ale i prostou formu, srov.: Rodiče nerozmazlovali ani nejmladšího synka Antaniuka VienP 24; Ta starší vesele tančí na vlnách, tančí

171

a druhá se chystá narychlo. Eglė je stále ještě nejmladší ve vodě: omývá si bílou tvář, cáká jako ryba SNěrP I 256.

Tento případ neutralizace je motivován shodou a sbližováním funkčních významů zájmenných a superlativních adjektiv. Zájmenné adjektivum vymezuje předmět tím, že jej odlišuje od ostatních největší mírou vlastnosti (viz 3.2), a tvary superlativu označují největší míru vlastnosti. Proto se v takovém kontextu zájmenná částice stává nadbytečnou.

3) Jestliže je předmět vymezen tím, že se odlišuje podle nějaké individuální vlastnosti, kterou adjektivum označující tuto vlastnost dostatečně vymezuje svou lexikální významovou složkou i bez zájmenné částice. V takových případech se vedle zájmenného tvaru užívá také prostý tvar, např.: Mnoho představitelů filmového umění přijelo z bratrských (bratrských) republik rš; Nejednou znepokojeně přemýšlel na křižovatkách, hledaje sebe a svou skutečnou (skutečnou) cestu BorMS 5. Z tohoto důvodu se také při označování druhu některých předmětů užívá prostých, nikoli zájmenných tvarů, např.: černý a bílý chléb (nikoli černý, bílý), sladké a kyselé mléko (nikoli sladké, kyselé) vedle sladké a hořké papriky, jedlá sůl atd. K označení druhu se často užívají prosté tvary adjektiv s příponou -iškas, -a, protože tato přípona, stejně jako přípona -inis, -ė, odlišuje předměty označením jejich druhu i bez zájmenné částice, srov.: holandský sýr, mléčná polévka, pánské košile, dětské ponožky atd. Tento případ neutralizace závisí výhradně na lexikálním významu adjektiva a na jeho syntakticko-sémantickém vztahu k určovanému podstatnému jménu.

5.1. Skutečnost, že vymezení předmětů zájmennými adjektivy do značné míry závisí na kontextu, vede k různé míře určitosti. Nejvýraznější určitost nastává tehdy, když jsou předměty individualizovány a konkretizovány a z kontextu je zřejmé, že jde právě o tento předmět, a nikoli o jiný (ve výše uvedených případech užití zájmenných tvarů s významem vyčleňovacím a ukazovacím). V litevštině se však vyskytují i případy slabé určitosti, kdy je předmět zájmenným adjektivem vyčleněn, ale není zřetelně individualizován ani konkretizován. V tomto případě jsou předměty označeny jako zástupci určité zobecněné skupiny, kteří se vyznačují nějakou vlastností; nejde však o individualizovaný druh předmětů, nýbrž pouze obecně o předměty určité skupiny (nejčastěji osoby a zvířata).

V současné litevštině se nejčastěji vyskytují zájmenná adjektiva komparativu, méně často superlativu, která na základě rysu stupňové kategorie vyčleňují z ostatních předměty vyznačující se větší či největší mírou vlastnosti. V těchto případech se nejčastěji užívají množné tvary (neindividualizující), např.: Poslední paprsky, proklouznuvší kmeny řídkých stromů v močálu, se třpytily v prohlubních a jemně hladily vrcholky vyšších (= které jsou vyšší) smrčků a boroviček VienR TV 28; Bývalá Golovinova třída byla tak rozšířena, že starší (= které jsou starší) domy... buď zůstaly odsunuté dozadu, nebo byly zcela zbořeny VienR VII 311; V té době mu přitakávali felčar, sestřičky, odvážnější (= kteří jsou odvážnější) pacienti a nakonec všichni VienR II 141; V zahradě rostly překrásné květiny a k těm krásnějším (= které jsou krásnější) byly přivázány stříbrné zvonečky BalčAP 61; Teď všichni říkají, že je nejkrásnější ze všech nejkrásnějších (= kteří jsou nejkrásnější) ptáků BalčAP 42; Jen začal hlasitěji volat na ty nejstatečněj-

172

ší, jen začal volat ty nejsilnější z nich, aby sem přijeli a utkali se s Margirisem ostrými meči... KrevRR I 213. Srov. staré písemné památky: Smertis kržėus būwo anų metų kančia kū pikčėusiųjų žmonių DP 176.

Protože zde chybí zřetelná individualizace a konkretizace, užívají se v podobných případech vedle sebe také prosté tvary, srov.: Nebyla tu žádná cesta ani pěšina kromě těch, které vyšlapala stáda zubrů, zubrů kavkazských, losů a jiných větších zvířat VienR IV 13 a Do těch úzkých míst vlci zaháněli losy, zubry kavkazské a jiná větší zvířata VienR IV 13–14.

Vyskytují se také zájmenná adjektiva pozitivu, která vyjadřují vyčleňovací vlastnost a označují předměty jako zástupce určité neurčité skupiny, aniž je individualizují či konkretizují, např.: Všechny velké (= které jsou velké) krymské statky jsou právě přeměněny v ovocné sady VienR VII 57; Západním rytířům byly takové souboje velmi obvyklé..., zatímco pro Žemajťany to byla novinka, protože své spory přenechávali hostům nebo starším (= kteří jsou starší) mužům VienR IV 175; Když už není dobrá (= která je dobrá) [místo], musí se jít i do horší ŽemR II 23; rodinně..., když se dostali do vhodné (= která je vhodná) hospody, popíjeli až do večera ValPJ₂ 86.

Takové případy slabé určitosti lze podmíněně nazvat relativní určitostí. Význam zájmenných adjektiv v takových typech vět lze vyjádřit relativními konstrukcemi, srov.: světlejší lidé → kteří lidé jsou světlejší. V litevštině se používají také takové relativní konstrukce s relativním příslovcem kde nebo zájmenem který, -á a prostým tvarem přídavného jména, zejména ve stupni vyšším nebo nejvyšším, srov.: Sesbírej ty větší (= větší) [brambory] a menší nech Skp; Málokdo míval takové (cepíny), nějaký bohatší kde (= bohatší) Skp; Takové trubky měli jen velcí chlapci, někdy i odrostlí chlapci, ale už kde ti nejšikovnější (= ti nejšikovnější) Balt; Jen tu a tam nějaká dívka, kde odvážnější (= ta odvážnější), hodivši si košili přes hlavu na zem, plavala jako muž VencĮPU 90; jely ženy, muži, kde už starší (= ti starší) LKT 166; ty mladé borovice nehoří, ale ty, vidíš, kde vysoké (= ty vysoké), ty hoří LKT 137.

Zde není skutečná určitost ani individualizace – obecně se označují a vyčleňují větší brambory, bohatší (= zámožnější) nebo nejšikovnější lidé. Srov. konstrukce stejného typu ve starých písemných památkách: Jissai už musel mít za nás oběť nejdražší DP 432; mysleli na ty lidi, kteří jsou největší a nejučenější MP 11 b (srov. Specht 1932, 272).

5.2. K případům slabé určitosti je třeba přiřadit zájmenná adjektiva užívaná v zobecňujících výrocích a příslovích. Také vyčleňují předmět, ale neindividualizují jej. Např.: Ranní (= která je ranní) vrána zuby skřípe, večerní (= která je večerní) oko SLT 531; Poctivá (= která je poctivá) dívka se vždy dostane zlému chlapci ŽemR I 121; Zlá (= která je zlá) žena muži cestu zatarasí SLT 237; tichá (= která je tichá) svině ryje hlouběji ŽemR II 99.

173

Protože označovaný předmět není individualizován, užívá se v takových výpovědích také prostý tvar, např.: Dobrá žena ukazuje muži cestu Erž; Dobrý oráč poradí i s husákem GŽ; Pilná dcera spřádá hedvábí i z rašeliníku Šts; Po křivé lípě skáčou všechny kozy SLT 361.

V případech slabé určitosti je předmět vyčleněn lexikálním významem přídavného jména a jeho vztahem k podstatnému jménu. Pronominální částice zde má pouze zdůrazňovací funkci, zesiluje vyčlenění.

6.1. V litevštině se pronominální přídavná jména užívají nejen ve významu určovacím, ale také zdůrazňovacím. Jedním z takových případů je, když pronominální přídavné jméno označuje charakteristickou (nikoli vyčleňující) vlastnost předmětu. Příklady tohoto druhu jsou časté v lidových písních i v písemných dílech autorů, která jsou jim svou uměleckou stylizací blízká, např.: Urodíte se, lněná stébla, na černé zemi (pís.) Pv: A přijíždí mládenec přes širou rovinku, zda dovolíš, zda dáš mladou dcerušku (pís.) Slnt; Ještě oči nezavřel, sladkým spánkem neusnul, když znovu zaslechl mocný hlas KrėvAP 41; Struny zvučných kanklės se přetrhly SNėrR II 114; Teprve teď, teprve teď jsem pocítil, pochopil, proč vadne zelená tráva pod temným stínem VenclRn 52; Ach, jak dorazíme na zelenou loučku a popaseme koníky JD 399; Děti jedna po druhé... se rozptýlily po širém světě VienR V 160.

Zde pronominální přídavná jména fungují jako ustálené básnické epitetony a svým významem se blíží podstatným jménům: černá a země, rovná a loučka, mladá a dívka atd. vyjadřují tutéž představu černosti, rovnosti a mladosti. Vlastnosti vyjadřované těmito pronominálními přídavnými jmény jsou pro označované předměty charakteristické a všichni je vnímají jako známé. V takových případech jsou možné i prosté tvary. Pronominální tvar pouze více vyzdvihuje a zdůrazňuje charakteristickou vlastnost předmětu.

Charakteristickou vlastnost předmětu vyjádřenou pronominálními přídavnými jmény mohou jednotliví autoři vnímat také individuálně. Teprve z širšího kontextu vyplývá, že daná vlastnost není vyčleňující, nýbrž je pro označovaný předmět charakteristická, např.: V hornaté severní Gruzii, kde je země devět měsíců v roce pokryta sněhem, stál na těžko přístupném vrcholu hory, na úpatí Kazbeku, starý a bohatý klášter svaté Niny VienR I 25; Během těchto tří měsíců do kláštera svaté Niny nejezdili jen Gruzínci, ale navštěvovali jej i lidé z jiných zemí: přijížděli dokonce obyvatelé dalekého Řecka a Balkánu VienR I 26; Zde, ve stínu hlubokých jezírek a v podmáčených místech tichých lesních potůčků, rostly a bujely nejrůznější stromy VienR IV 13.

V těchto případech je význam charakteristických vlastností podmíněn shodným chápáním mluvčího (spisovatele) a posluchače (čtenáře). Na druhou stranu jsou v těchto větách možné i prosté tvary. Rozdíl mezi pronominálními a prostými tvary spočívá v tomto případě pouze v tom, že pronominální tvary vlastnost předmětu více zdůrazňují a předpokládají, že sever Gruzie je skutečně hornatý, Řecko je pro nás vzdálená země, jezírka jsou hluboká, potůčky tiché apod.

Taková pronominální přídavná jména se užívají zvláště často u vlastních jmen, která mají individualizující význam a sama, bez pronominálního přídavného jména, předměty určují, např.: Probouzí se starý Vilnius! VenclRn 130; Chladná Baltija hrozivě šumí SNėrR II 538; Před dvěma sty lety vznikla vesnice Rugeliai mezi

174

posledními pahorky krásné Palūgė Gud-GuzKIT 5. Pronominální tvary jsou zde užity s cílem naznačit, že Vilnius je opravdu staré město, Baltija je chladná a Palūgė krásná.

V závislosti na zobrazované skutečnosti a stylu může autor různě naplňovat významem vlastnosti předmětů vyjadřované pronominálními přídavnými jmény. Například tato pronominální přídavná jména v dílech V. Krėvėho: vysoký most, velký dvůr, mladý syn, malé děti, malí ptáčci, odvážný mládenec, široká lavice, vážní muži, starý vaidila, úzká pěšinka, těžká práce apod. vyjadřují charakteristickou vlastnost předmětu a mají čistě zdůrazňovací funkci, ačkoli v jiných kontextech mohou mít i určovací, vyčleňující význam, srov.: Mládenec ukryl tělo kupce pod vysokým mostem a jeho majetek — v zeleném háji… RR I 88; Když družba vjel do velkého dvora, zaštěkali černí chrti RR I 87; jako drak letěl domů mladý syn šlechtice RR I 65; Ale co se potom stane s našimi matkami, se starými tatínky, s manželkami, s malými dětmi RR I 203; lidé i zvěř i malí ptáčci se radují a kochají, poslouchají a naslouchají večerní písničce RR I 53; sešli se staří dědečkové, vážní muži a mladí mládenci, posadili se na široké lavice, za bílými stoly pili medovinu a pivo, soustředěně naslouchali, co vyprávěl a povídal starý vaidila RR I 145; Zmlkněte, stromy, nešumte zelenými lístky, ach, nerušte mladé mládence a vážné muže při naslouchání mým slovíčkům RR I 189; Kdo už vystoupal nahoru, nemá zpět dolů ani veřejnou cestu, ani úzkou pěšinku RR I 53; A ty sny unavily a vyčerpaly mládence, umořily ho jako těžká práce RR I 137; — Jak dlouho budeme jako mladí chátrat, sedět u stařešinů, promarňovat mladé dny bez slavných činů RR I 146; Všichni se tak radovali a při veselí oslavovali odvážného mládence RR I 67.

V „Podáních starých lidí z Dainavské země“ V. Krėvėho jsou všechny mosty vysoké, dvory velké, mládenci odvážní, činy slavné atd. Zdůrazňované charakteristické vlastnosti, jako jsou: bílé stoly, široké lavice, starý vaidila a další, se opírají také o etnografický svět každodenního života a kultury starých Litevců. Na druhou stranu se při nezdůrazňování vyzdvižených vlastností souběžně užívají tatáž přídavná jména se stejnými určovanými slovy i v prostém tvaru.

6.2. Pronominální přídavná jména s významem zdůraznění se užívají také při označování hojnosti vlastnosti. V takových případech přídavné jméno vyjadřuje vyčleňující vlastnost, předmět však není určován; pouze se zdůrazňuje, že má dané vlastnosti ve velké míře. Příklady tohoto druhu se častěji vyskytují v lidových písních a v dílech autorů, jejichž styl je jim blízký, např.: Ta dívka má čilé kroky (=velmi čilé) J; Kouř se vznášel do výše, koník si prošlapal cestičky (pís.) Ad; A on sám se mi zalíbil, můj krásný obličej (pís.) Tvr; vyletěl sokolíček z vysokého hnízdečka…, prozpíval a procvrlikal milými slovíčky KrėvRR I 154; ach, ztište se na chviličku, poslechněte si mě, starce, mé moudré pohádky, teskná slovíčka KrėvRR I 141; Potřebuje její ruce a její šikovné prsty SNėrR II 499.

Pronominální přídavná jména tohoto druhu lze také snadno nahradit prostými tvary.

7. Prozkoumaný materiál ukazuje, že v litevštině existuje asymetrická opozice pronominálních a prostých přídavných jmen podle určitosti / neurčitosti předmětu

175

rys významu, avšak tato kategorie není tak silná a nezbytná jako kategorie rodu, čísla a pádu adjektiv. Protože se určenost realizuje nejen adjektivní posesivní formou, ale také s pomocí kontextu (především spojením adjektiva v posesivní formě s určovaným slovem), není užívání adjektivních posesivních forem příliš důsledné. Jsou možné případy neutralizace. Kategorii určenosti / neurčenosti oslabují zejména případy slabé určenosti a také zdůrazňovací funkce posesivních forem, kdy lze tyto formy snadno nahradit prostými formami. Adjektiva v posesivních formách označující slabou určenost a plnící zdůrazňovací funkci jsou nesystémovými periferními jevy; jejich postavení v této kategorii je slabé.

Kategorie určenosti / neurčenosti je vlastní nejen adjektivům, ale i atributivním participiím. Nelze však vůbec vyčlenit kategorii určenosti / neurčenosti ve třídách zájmen a číslovek. Posesivní formy těchto slov se sice užívají, mají však zřetelně zdůrazňovací povahu a stávají se ustrnulými⁴, srov.: Augin tėvas tris dukteris. Viena buvo aukšta, tėva, antra buvo trumpa, drūkta, o trečioji juodakėlė ValPJ₂ 33; Kur stabdysim laivelį, pas katrąjį kaimelį? (d.) Alv (LTR); kur žmonės… kalbėjo…, tik kas buvo jų kelintieji bočiai VaižgP I 104.

8. Determinační neboli determinativní funkce adjektivních posesivních forem — označovat předmět jako známý, určitý — zcela odpovídá funkci určitých členů v němčině, angličtině, francouzštině a dalších jazycích. Zde stojí určité členy v protikladu k neurčitým podle téhož rysu určenosti / neurčenosti, podle něhož v litevštině stojí adjektiva v posesivních formách v protikladu k prostým. Specifické označování determinace adjektivními posesivními formami je dáno pouze formálním vyjádřením, totiž tím, že zájmeno *jo- jakožto prostředek determinace je připojeno k adjektivu a spolu s ním tvoří jedinou morfologickou formu, zatímco členy jsou pomocná slova. Označování determinace adjektivními posesivními formami je tedy záležitostí morfologické roviny, kdežto pomocí určitých členů syntaktické roviny (srov. Гак 1979, 93; Вайнрих 1978, 373).

Determinační význam adjektivních posesivních forem byl už dávno zaznamenán a popsán jak v baltských, tak ve staroslověnském jazyce; srov. z prací prvních badatelů litevské gramatiky Schleicher 1856, 261; Kurschat 1876, 244 a násl.; Bezzenberger 1877, 155 a násl.; k lotyštině viz Endzelin 1922, 453; ke staroslověnským a staroruským adjektivům v posesivních formách Miklosich 1874, 132—133; Обнорский 1946, 110; Кульбакин 1913, 117—118.

Na základě determinačního významu adjektivních posesivních forem se předpokládá, že i jejich původní funkcí bylo označování známého, určitého předmětu, tj. že adjektiva v posesivních formách vznikla jako specifický případ označování determinace. Jako první vyslovil tento názor F. Miklosich [(1874, 132—133), později někteří autoři uváděli tento základ vzniku adjektivních posesivních forem i v posledních desetiletích; viz Якубинский 1952, 55 a násl.; Черных 1954, 196; Кузнецов 1953, 148; Kurz 1958; 88; Mareš 1958, 95; Kosch-

⁴ Posesivní formy přivlastňovacích zájmen manasis, -oji, tavasis, -oji, savasis, -oji, mūsasis, -oji, jūsasis, -oji se zánikem jejich prostých forem manas, -a, tavas, -a, savas, -a, mūsas, -a jūsas, -a staly samostatnými zájmeny, viz Valeckienė 1964, 46—47.

176

mieder 1962, 410; Safarewicz 1969, 443–444; Kuryłowicz 1969, 444 tt.; Vraci(u) 1977, 44.

Podle tohoto názoru propůjčuje adjektivům v posesivních formách determinační význam postpozitivní zájmeno *io-, které mělo původně anaforickou povahu a ukazovací význam, stejně jako členy v jiných jazycích⁵ (viz Miklosich 1874, 125; Лескин 1890, 87; Vondrák 1912, 470; 1908, 113; Hirt 1934, 166; Якубинский 1952, 54; Черных 1954, 196; Кузнецов 1953, 148; Отрębski 1956, 121; Safarewicz 1969, 444; Kuryłowicz 1968, 444; Vraci(u) 1977, 44; z litevských autorů — Rosinas 1975, 168)⁶. Adjektivní posesivní částice by tedy nejen významově, ale i formálně — z hlediska původu — odpovídala určitým členům germánských a románských jazyků, které rovněž pocházejí z ukazovacích anaforických zájmen, tj. ze slov téže skupiny: něm. der, die, das, angl. the z pronominálního kmene *so / *to, zatímco románské — fr. le, la, it. il (lo), la, šp. el, la atd. — z latinského ukazovacího zájmena ille, illa „ten, ta“. Kmen *to má také bulharský postpozitivní člen -та, -то, -ът (-ят), srov.: момче „chlapec“, момчето „chlapec (označený, určitý)“⁷. Se stejným kmenem *to / *te se spojuje i albánský postpozitivní formant -tē / -t a člen téhož původu t(ë), užívaný u podstatného jména k označení „kategorie určené masy“ (viz Десницкая 1977, 275–293; 1978, 109 a násl.).

Podle teorie determinačního původu adjektivních posesivních forem vznikly tyto formy ze stejného důvodu a ve stejné době jako členy jiných jazyků⁸; jinými slovy, posesivní formy v baltských a slovanských jazycích jsou inovací sahající do období prasBaltštiny a praslovanštiny.

9. Mnozí badatelé nesouhlasí s teorií determinačního původu adjektivních posesivních forem a jejich původní význam vysvětlují jinak (viz dále). Tato teorie vzbuzuje pochybnosti především proto, že adjektiva v posesivních formách se jak v baltských, tak ve staroslověnském jazyce užívají k označování známého, určitého předmětu velmi nedůsledně. V současné litevštině existuje mnoho příkladů, kdy se posesivní formy užívají, ačkoli určenost není zřejmá. Posesivní formy se užívají zvláště nedůsledně tehdy, když se zdůrazňuje vlastnost a předpokládá se, že je pro označovaný předmět skutečně příznačná, ne-

⁵ Podle některých autorů bylo zájmeno *io- v posesivních formách baltských a slovanských jazyků původně příbuzné s demonstrativním zájmenem *i-, bylo jeho derivátem nebo modifikací (viz Brugmann 1908, 49; 1911, 331; Поржезинский 1916, 93–94).

⁶ Někteří badatelé považují zájmeno *io- za ukazovací, původní význam adjektivních posesivních forem však vysvětlují jinak; viz Истрина 1919, 53, srov. § 11.

⁷ Kai kurie autoriai (pvz., Аракин 1979, 124) su bulgarų postpoziciniu artikeliu gretina rusų -то tokio tipo pasakymuose: Хорошо seno-то? какой-то, какая-то, какое-то. Tačiau čia -то turi tik pabrėžiamąją postpozicinės dalelytės funkciją, neatitinkančią artikelio funkcijos. Pabrėžiamoji rus. -то dalelytės reikšmė yra senesnė už artikelio funkciją.

⁸ Jak uvádějí badatelé, určitý člen se v germánských jazycích začal utvářet z anaforických zájmen v období štěpení společného germánského jazyka na jednotlivé starogermánské dialekty a jeho formování bylo dokončeno samostatně v jednotlivých germánských jazycích; viz Московская, СГГЯ 1963, 325. Vývoj neurčitého členu z neurčitého zájmena ve významu „jeden“ spadá do pozdějšího období: v nejstarších germánských dialektech jsou takové případy pouze ojedinělé a navíc čistě lexikální, negramatikalizované; viz tamtéž, s. 330. Kategorie určenosti / neurčenosti se tedy dokončila utvářet v jednotlivých germánských jazycích samostatně a v poměrně pozdním období.

177

protože se zdůrazňuje vyčlenění zobecněných předmětů, aniž by se individualizovaly (viz 5. 1, 2; 6. 1, 2).

Ještě větší je nejednotnost v užívání zájmenných a prostých přídavných jmen ve starých litevských textech. Zde se zájmenné tvary často užívají, aniž by byla přítomna určitost; zdůrazňuje se pouze charakteristický rys nebo hojnost dané vlastnosti, např.: patįs yra ir liekts”, wissadàs piktątę kaimene DP 88; būwo nusiųsti kaip āwis tarp smarkiųjų wilkų DP 213; Noe pati aschma, pagalei tawa didzoia Sussimilima, palaikei Mž 103; O ant’ marų bus girdēti vīzmai ir staugimai bāisūs, ir rinkimai di- džiujų wīlnių DP 14.

Nehledě na to se v týchž kontextech často užívají jak zájmenné, tak prosté tvary, srov.: Tad’ kaipó mote geróii wirui sawám’ tarnāuia ne drin’ kokiós sawós įpacīos naūdós DP 561; kaip’ pagērbta ir gerá mote ne drin’ ko kito grāžinas ir rēdos, tiektaí idant’ įsiketų akimus wīro sawo DP 561; gērasis Piemų pralidi awis sawās ir izstaidinēie ies DP 247; Piemų gēras eit pirm’ awių sawų DP 247.

Dėl latvių kalbos įvardžiuotinių formų nenuoseklaus vartojimo plg. Gāters 1959.

Na druhé straně předložené údaje ukazují, že determinační význam zájmenných přídavných jmen a míru determinace neurčuje pouze zájmeno, nýbrž především syntakticko-sémantické spojení přídavného jména s určovaným slovem a širší kontext. Kontext předmět vyčleňuje a ukazuje na něj, zájmenná částice toto vyčlenění a ukázání pouze zdůrazňuje. Zájmenné přídavné jméno má zdůrazňovací význam i tehdy, když k vyčlenění a ukázání nedochází a zdůrazňuje se pouze charakteristická vlastnost předmětu, která je známá nebo se jen předpokládá jako známá.

Údaje z litevštiny tedy nepodporují výklad, podle něhož byl primární význam zájmenných přídavných jmen determinační a jeho původcem bylo anaforické zájmeno *jo-. Zjevný rozpor tohoto výkladu spočívá v tom, že anaforický význam zájmena *jo- se odůvodňuje determinačním významem zájmenných přídavných jmen, který je zase pokládán za primární kvůli anaforickému významu zájmena *jo-.

Názor, že determinační význam zájmenných přídavných jmen je v baltských a slovanských jazycích primární, byl kritizován již dříve, viz Hermann 1912, 90 (pozn.); Истрина 1917, 33—62; Руднев 1957, 201, 209.

10. Mnozí badatelé zastávají názor, že zájmeno připojené k přídavnému jménu nebylo původně anaforické, nýbrž relativní (viz Delbrück 1893, 433; Hermann 1912, 90; 1912 (a), 243 n.; 330; 1926, 11; Specht 1926, 90; 1932, 272; Meie 1951, 358⁹; Schwyzer 1936, 150 n.; Fraenkel 1947, 16; 1950, 81 n.; Endzelin 1922, 344; Endzelīns 1951, 466; 1957, 138; Эндзелин 1953, 74; Zinkevičius 1957, 11). Relativní původ tohoto zájmena potvrzují relativní zájmena se kmenem *jo- užívaná v jiných indoevropských jazycích (viz dále).

Jestliže je zájmeno *jo- původem relativní, jaký je tedy základ vzniku zájmenných přídavných jmen a jaký byl jejich primární význam? Tuto otázku řešilo mnoho vědců.

⁹ Plg. A. Meillet ankstesnę nuomonę, kad *jo- yra anaforinis įvardis (Meie 1938, 334).

178

Značná část autorů zastává názor, že primárním významem zájmenných adjektiv byl význam zdůrazňovací. Zájmenná adjektiva jsou tedy původně emfaticými útvary, které vznikly zdůrazněním označovaného předmětu. Tento názor se obvykle opírá o příklady zájmenných adjektiv se zdůrazňovacím významem v litevštině a o jejich neustálené užívání (viz Hermann 1912, 90; Fraenkel 1947, 16; 1950, 120 n.; zejména Arumaa 1952, 163 n.).

V prvních litevských gramatikách se zájmenné formy přímo nazývají „adjectiva emphatica“, „compositum emphaticum“ – viz Klein 1653, 25 n.; Schultzen 1673, 23 n.; Haack 1730, 268; Ostermeyer 1791, 38 n. Za emfaticé považuje litevské zájmenné formy také A. Senn (1929, 127 n., 134 n.). O emfaticém užívání zájmenných forem v lotyštině viz Gāters 1959, 137; Тулдава 1973.

Vysvětluje se původ zájmenných adjektiv jako emfaticých?

11. Baltská a slovanská zájmenná adjektiva se již dlouho srovnávají s konstrukcemi v indoíránských a řeckých jazycích, utvořenými pomocí téhož zájmena *jo- (viz Meillet 1902–1905, 202; Мейе 1951, 358; Hermann 1912 a, 330, 243 n.; 1912, 90 n.; Specht 1932, 273; Wackernagel, Debrunner 1930, 554 n.; Schwyzer 1936, 151; Fraenkel 1950, 82 n.; Seiler 1960, 204 n.; Бенвенист 1974, 235; Balázs 1973, 73), např.: stind. viśve marūto yé saháśaḥ „všichni Marutové, kteří jsou nejmocnější“; av. daēvō yō apadōšō „démon, který je Apaóša“; homér. řec. Τεῦκρος ὃς ἄριστος Ἀχαιῶν „Teukros, který je nejlepší z Achájů“ a podobně.

Mezi baltskými a slovanskými zájmennými adjektivy a uvedenými indoíránskými konstrukcemi jsou ovšem rozdíly. Zájmeno *jo- v indoíránských konstrukcích obvykle stojí za podstatným jménem a před přídavným jménem. Užívá se také s podstatnými jmény bez přídavného jména. Na tyto rozdíly zvláště upozorňoval J. Endzelīns, když hájil specifickou povahu baltsko-slovanských zájmenných adjektiv (viz Эндзелин 1911, 131 n.; 1953, 74 n.).

Na druhou stranu se ve starých litevských textech nacházejí zájmenné formy předponových příčestí a přídavných jmen se zájmenem *jo- před přídavným jménem, např.: ne iam turinčiam BP II 241; ne jokaltoiā KN 258 (zájmeno se opakuje dvakrát: před přídavným jménem a za ním, další příklady viz Būga 1930, 66; Zinkevičius 1957, 7 n.). V litevštině je známo tvoření přídavných jmen pomocí téhož zájmena *jo- také z lokálových forem jednotného čísla nebo genitivních forem množného čísla podstatných jmen, v nichž má zájmeno zřetelný relativní význam, např.: téwo dąguǐeio DP 99 (srov. Téwo māno, kursāi yra dąguǐe DP 99); dáiktu... žemėjeju DP 7; mūsišis „který je náš“, prūsaičǐjis = „který je Prūsaičių“ (Kurschat 1876, 98), viz Specht 1926, 89 n.; srov. Skardžius 1943, 67, kde se paralela těchto útvarů se zájmennými formami neuznává.

Také ve staré indičtině jsou příklady, v nichž zájmeno *jo- stojí za přídavným jménem: sá rātri pāritakmyā yā „ta noc, která je určená k smrti (putování)“ (Wackernagel, Debrunner 1930, 557; Porzig 1923, 214). Uvedené rozdíly mezi baltskými a slovanskými zájmennými adjektivy a indoíránskými jmennými konstrukcemi se zájmenem *jo- tedy nejsou podstatné. Lze je vysvětlit relativní chronologií.

12. B. Delbrück (1900, 303 n.), jeden z prvních, kdo upozornil na uvedené konstrukce se zájmenem *jo- ve staré indičtině a avestštině, se domníval, že jde o relativní věty bez slovesa (nominální), které se vyvinuly z vlastních relativních vět. Stejný názor zastával i K. Brugmann (1904, 659). Teprve později W. Porzig (1923, 214, 289–291, 297, 300), který tyto konstrukce zkoumal ve staré indičtině (v Rgvédu), dospěl k závěru, že nejde o relativní věty, nýbrž o větné členy (apozice), a že jsou starší než relativní věty se slovesy. Tyto konstrukce ve staré indičtině pokládá za apozici podstatného jména také J. Wackernagel (viz Wackernagel, Debrunner 1930, 536). Pro řešení této otázky je důležitá práce J. Gondy (1954, 1–41), v níž se na základě rozsáhlého materiálu z neindoevropských i indoevropských jazyků přesvědčivě ukazuje, že nominální relativní skupiny s *jo- jsou poměrně samostatné a mají izolující, identifikační funkci emfaticé povahy. Že konstrukce s *jo- nejsou relativní věty a

180

yra senesnės už pastaruosius, galutinai įrodė E. Benvenistas (žr. Бенвенист 1974, 227, 236 tt.), gretindamas minėtąsias indoiranėnų bei graikų konstrukcijas su atitinkamomis neindoeuropiečių kalbų konstrukcijomis, prisijungusiomis prie daiktavardžių ne kaip reliatyvinis sakinys, bet kaip apozicija. Tokios pat nuomonės yra H. Seileris (1960, 203) ir G. Gren-Eklund (1978, 55, 57 t.).

13. Jazykový materiál litevštiny ukazuje, že pronominální adjektiva byla také původně apozitivními spojeními. V litevštině, zejména v lidových písních a v písemnostech, které jsou jim svou uměleckou stylizací blízké, se vyskytují pronominální adjektiva následující po určovaném slově, často společně s dalšími opakovanými slovy, zvláště s osobními zájmeny 2. osoby, genitivy osobních a zvratného zájmena (mano, tavo, savo, jo, jos), ukazovacími zájmeny, předložkami, citoslovci a opakovanými predikátovými skupinami. Často se taková spojení s pronominálními adjektivy užívají v osloveních, např.: Tu užuole, tu žaliasai, nestovėkie prie kelelio DD 52; Tu girala, tu žalioji, kodėl žiemą nežalioji DD 155; Jūs skryneles, jūs margosios, daugiau jūsų nedangsysiu DD 140; Oi jūs rūtėlės mano, oi jūs žaliosios mano DD 124; Berneli mano, jaunasai mano, liepk vesti atgal širmuosius žirgelius KrėvRR I 98; Mano rašteliai, o vyvingrieji, saulei kaitinant, dar pablizgėste! RD 40; Oi dukralės, oi jaunosios, turit senų motulį DD 170; Bėk, žirgeli, bėk bėrsai DD 90; Vai, nutilkite, vėjeliai, nepūskite, šiaurieji KrėvRR I 206.

Odpovídající konstrukce s pronominálními adjektivy se dochovaly i v dalších případech (nikoli v osloveních), např.: Tavo viršūnėn, tavo tankiojon, vis degulė kukavo DD 148; Lakštingalė paukštelė tai tavo mergelė, jos sparneliai, jos eiklieji, tai baltos rankelės (d.) Vlk; Už jūrų marių, už mėlynųjų, kaitroji ugnelė ty kūrinosi DD 26; krito piktas priešas nuo eiklaus žirgo po kanopėlėmis ant juodos žemelės, ant drėgnosios KrėvRR I 211; bernužėliai grąžino žirgelius atgalio, varė širmuosius atgalio KrėvRR I 149; Dunda bilda skrynelės, dunda bilda margosios DD 57; Slūkso kaselės, slūkso geltonosios JD 610; Tai verkė mergelė, tai verkė jaunoji, verkė mergelė, verkė jaunoji, skundzas sanai motulai DD 43; Ak, be padangių, be mėlynųjų sunku sunku SNėrR I 37.

Taková pronominální adjektiva se vyskytují také po osobních zájmenech, která stojí za substantivy, např.: Testa būna, kas bus, aš už tavęs jaunojo tekėsiu… KrėvRR I 92; Ar tu nematei, ar nepastebėjai: miglose kėlės šviesi saulelė, kai tu balnoji ristą žirgelį, tamsiu ji apsiniaukė juodu debesėliu, kai tu jaunasis sėdai balnelin KrėvRR I 147.

V konstrukcích uvedeného typu je pronominální adjektivum od substantiva izolováno. Jeho izolaci ještě zesilují opakovaná slova. Pronominální adjektivum spolu s opakovanými slovy, zejména zájmeny, znovu, důrazně označuje věc tím, že ji nově charakterizuje. Pronominální adjektivum zde není atributem substantiva. Ve větě zaujímá stejnou pozici jako substantivum, s nímž se shoduje, a má stejný vztah ke společnému větnému členu. Z hlediska syntaktického vztahu je tedy pronominální adjektivum v tomto případě apozicí substantiva, která dodatečně odkazuje k věci označované substantivem. Spolu s opakovanými slovy tvoří rytmicky a intonačně izolovanou apozitivní skupinu. O tom, že pronominální adjektivum zde syntakticky odpovídá substantivu, svědčí…

8. 120

181

substantivu, svědčí i takové konstrukce, v nichž je místo pronominálního adjektiva užito substantivum významově blízké určovanému slovu, např.:

Už ažarėlio, už vandenėlio, rinko mergelė dribnas vuogelas DD 58; Išaisiu motula, išaisiu, šir dela, su vienu d zienu, su adynėli DD 43; Oi tu mergela jaunoji, tu lelijėla baltoji DD 99.

Prostá adjektiva v takových případech nemají zdůrazňovací ani izolační funkci, např.: A-d, a-a, vaikeli, mažas, nedideli VD 45; Čičiu liliu, sūnaitėli, tu mano mažiausias VD 62. Prosté tvary adjektiv zde sice následují po určovaném slově, mají však predikativní odstín.

Uvedené konstrukce s pronominálními adjektivy lze parafrázovat takto: Jos sparneliai, jos eiklėji ⇒ *jos sparneliai, jos eiklius kurie. Ze syntaktického hlediska transformovaná konstrukce plně odpovídá indoíránským konstrukcím, v nichž zájmeno stojí v pozici substantiva a má funkci apozice: opakovaně označuje tutéž věc jako určující substantivum. V této souvislosti je třeba připomenout výrok J. Kuryłowicze (viz Курилович 1962, 206), že „takové formy jako sl. slěpъ-jь ‚slepý‘ jsou spojení ekvivalentní substantivům, neboť geneticky jь je substantivní zájmeno, určované adjektivem“.

Syntaktická shoda uvedených konstrukcí v litevštině a indoíránských jazycích svědčí o tom, že pronominální adjektiva se vyvinula z konstrukcí téhož typu. Důležité je, že v litevských i indoíránských konstrukcích zájmeno s adjektivem následovalo po substantivu a dodatečně odkazovalo k označované věci a určovalo ji. Pronominální formy vznikly (v baltských a slovanských jazycích) z takových izolovaných spojení adjektiva a zájmena, v nichž zájmeno obvykle stálo za adjektivem. V této pozici se zájmeno stalo enklitikou a splynulo s adjektivem. Naproti tomu v odpovídajících indoíránských a řeckých konstrukcích stálo zájmeno *jo- za substantivem, ale obvykle před adjektivem, a proto s ním nesplynulo v jedinou formu. Kromě toho se zmíněné indoíránské konstrukce užívají i bez adjektiva.

14. Konstrukce, v nichž apozici tvoří zájmeno stojící za substantivem, jsou v indoevropských jazycích poměrně častým jevem. V litevštině existuje řada konstrukcí, v nichž zájmeno opakované po substantivu ve stejné pozici jako apozice důrazně znovu odkazuje k označovanému předmětu. Například v různých nářečích se tak užívá zájmeno jis, ji: O tas vilkas nepavjerdamas bėga jisai žiūrėt LB 257; O tas raganius, kad išbudo, tai jis supyko labai LB 247; O karvės, kai šilta, tai jos sugula Vlč (LKT 188); Tikai vienas tavo mielas tai jis jaunas tykiai joja DD 52.

Zájmena jis, ji, tas, ta vystupují jako apozice po substantivu ve stejné pozici i ve větách tohoto typu v současné litevštině spisovné, např.: Vežėjas Pranciškus — tas tai nė pono nebijo! Myk-PutS I 290; Ančių — tų begalinės minios užplūdo ŽemR I 80; Valdovų laimė — ji visai kitokia MarcinkM 112.

Pro větší zdůraznění se před zájmeno přidává ještě částice ir, např.: Net šimtametės senutės ir tos ėjo pasėdėti lauke Balč AP273; net gyvuliai ir tie nusigando KrėvŠP 139—140; Višta Gudeliuose ir ta du sykiu ant dienos (= per dieną) deda PietRR 240.

Odpovídající pozici mohou v litevštině zaujímat také zájmena pats, -i, visas -a, vienas, -a, kitas, -a a další, např.: visas pasaulis jį patį kaltina, pagaliau paukšte-

182

li sami jako by přímo říkali ŽemR I 199; Poslední slova připadala samotnému mistrovi jako vzdálená ozvěna CvR IX 253; Všechny děti Sabaliauských jsou po otci – bali Nvn; Stoupenci – jedni Katrę kritizovali, druzí… jen krčili rameny ŽemR I 71.

Všude je zde po podstatném jménu pauza a zájmeno znovu zaujímá pozici podstatného jména a odkazuje na označovaný předmět. Podle syntaktických vztahů odpovídají v těchto větách ptáčci sami, všechny děti Sabaliauských atd. modelu oni sami, oni všichni, v němž jsou zájmena rovněž spojena apozicí.

Konstrukce tohoto typu se užívají také v jiných indoevropských jazycích, například ve staré horní němčině se zájmenem 3. osoby: dēr sēlbe hērre ēr wære ein Lohnoisære „sám pán byl jedním z Lohnoiserů“ (Paul 1956, 123–124). V balkánských jazycích se po podstatném jménu na téže syntaktické pozici užívají krátké nepřízvučné tvary osobních zájmen, které znovu odkazují na označovaný předmět, například bulh.: Тогава аз не знаех, че Заимов го нямаше в народната библиотека „Tehdy jsem nevěděl, že Zaimov nebyl v lidové knihovně“ (Лопашов 1978, 29). Mnoho příkladů, v nichž po podstatném jménu následuje na téže syntaktické pozici osobní nebo ukazovací zájmeno, uvádí z neindoevropských jazyků J. Balázsas (1973, 67 n.).

Konstrukce téhož typu, v nichž zájmeno následuje po podstatném jménu v apozici (samostatně nebo s přídavným jménem), vytvořily základ pro vznik adjektivních zájmenných tvarů.

15. Mnozí badatelé, kteří zkoumali zmíněné konstrukce indoíránských jazyků, uvádějí, že relativní zájmeno *jo- má zde význam podobný členu, odlišný od vlastního relativního neboli korelativního významu. B. Delbrück (1900, 303 n.) a K. Brugmann (1904, 659) považovali tuto funkci zájmena *jo- za novou, vyvinuvší se z vlastního relativního významu, pozdější autoři, zejména v posledních desetiletích J. Gonda (1954, 18, 22) a E. Benveniste (Бенвенист 1974, 238), však jasně prokázali, že funkce *jo- jako „spojovacího prvku fráze“ (includer) neboli „determinantu“ je primární a že z ní se vyvinul relativní (korelativní) význam tohoto zájmena. Na to, že zájmeno *jo- není původem čistě relativní, nýbrž svým významem souvisí s anaforickým zájmenem, poukazuje v poslední době řada badatelů (viz Иванов 1958, 41; Тухман, СГЯ 1963, 330; Szemerényi 1970, 194; Watkins 1962, 16); zvláště se argumentuje tím, že v chetitštině a tochárštině mají spojovací enklitické částice kmen *jo- (chet. ia „a“, toch. A yo „a“), etymologicky spojený s tímto zájmenem.

Na druhou stranu determinativní funkce zájmena *jo- v konstrukcích uvedeného typu neodpovídá funkci skutečného určitého členu, který se vyvinul z ukazovacích zájmen v novějších románských a germánských jazycích. Na to, že zájmeno *jo- v indoíránských konstrukcích nevyjadřuje určitost, již poukázali J. Endzelīns (Эндзелин 1953, 74–75) a B. Rosenkranz (1958, 97). V poslední době J. Gonda (1954, 18; 1959, 25) přesvědčivě prokázal, že toto zájmeno, které svou povahou není čistě relativní, není ani totožné s anaforickým zájmenem. Jako „spojovací prvek fráze“ mělo funkci vyčleňovací, vydělovací a zdůrazňovací; srov. také Balázs (1973, 73), kde je toto zájmeno v uvedených konstrukcích považováno za situátor, který dodatečně a důrazně poukazuje na dříve zmíněný předmět a identifikuje jej.

V takových litevských konstrukcích její křídla, její rychlé nemají adjektivní zájmenné tvary rovněž skutečnou určovací funkci; zdůrazňují a znovu

8*

183

označují příslušný předmět a vyzdvihují jeho charakteristickou, známou vlastnost. Totéž platí i pro lotyštinu (Gāters 1959, 142).

To, že zájmeno *jo- zpočátku nemělo zřetelný determinativní význam, dokládá také skutečnost, že uvedené jmenné konstrukce se zájmenem *jo- v indoíránských a řeckých jazycích typologicky odpovídají jmenným konstrukcím s jiným relativním zájmenem *kʷo / *kʷi, které se vyskytuje v chetitštině a latině, například chet. kuiš: šallayaškan DINGIR^MES-aš kuiš šaliliš „(mezi) velkými bohy který veliký“; lat. qui: qui patres qui conscripti „(dosl.) kteří otcové (senátoři), kteří zvolení“ (viz Бенвенист 1974, 236 n.).

Odpovídající konstrukce s relativním příslovcem kur se vyskytují také v litevštině (viz 5.1). Ani zde nemají skutečný determinativní význam a zastupují adjektiva se zájmennými tvary s oslabenou mírou určitosti.

Zájmeno *jo- tedy původně mělo určitý nádech anaforického významu, nebylo však skutečným anaforickým ukazovacím zájmenem. Nádech anaforického významu mohlo relativní zájmeno *jo- získat tím, že ve spojení s přídavným jménem vystupovalo jako apozice ve stejné pozici jako podstatné jméno a důrazně znovu označovalo tentýž předmět jako určované podstatné jméno. Nádech anaforického významu tohoto zájmena byl dán jeho syntaktickou pozicí. V jiných případech, mimo konstrukce uvedeného typu, zájmeno *jo- anaforický významový nádech nemá. Zájmeno *jo-, z něhož byly vytvořeny baltské a slovanské adjektivní zájmenné tvary, tedy není ani čistě relativní, ani skutečně anaforické. Je proto marné vést spor o to, zda je toto zájmeno anaforické, nebo relativní.

16. Když z apozitivních spojení vznikly morfologické tvary adjektiv se zájmennou koncovkou, jejich původní význam – zdůraznit a znovu označit příslušný předmět – začal přímo záviset na syntakticko-sémantickém spojení přídavného a podstatného jména i na širším kontextu. Adjektiva se zájmennými tvary označující charakteristickou vlastnost předmětu si zachovala čistě zdůrazňovací význam, zatímco adjektiva se zájmennými tvary vyjadřující vydělující vlastnost předmětu si vyvinula význam určovací. Přídavné jméno s vydělujícím významem vyděluje předmět i bez zájmenné částice, zájmenná částice však toto vydělení zesiluje a označuje daný předmět jako známý a určitý (viz způsoby vydělování v 3.2).

Je třeba říci, že mezi zdůrazňovacím a určovacím významem adjektiv se zájmennými tvary neexistuje ostrá hranice. Tatáž adjektiva se zájmennými tvary u stejných určovaných slov mají v jednom kontextu zdůrazňovací význam (označují charakteristickou vlastnost předmětu), v jiném už však určovací význam (označují vydělující vlastnost předmětu). Záleží na širším kontextu. Například v následujících větách mají adjektiva se zájmennými tvary zdůrazňovací význam:

Zde, na hladinách hlubokých jezírek a v zátiších potoků tichých lesů, rostlo a bujelo množství nejrůznějších stromů VienR IV 13; Černými moru zemře, kdo nám chce svobodu vzít SNėrR I 330 (srov. také 6.1).

V jiném kontextu by tato adjektiva se zájmennými tvary mohla mít u téhož určovaného slova určovací funkci. Přechod od zdůrazňovacího k určovacímu významu adjektiv se zájmennými tvary tedy není obtížný. Dynamický vývoj adjektiv se zájmennými tvary směřoval od zdůrazňovacího významu k vyšší míře určitosti a individualizaci přes případy oslabené určitosti, kdy se adjektiva se zájmennými tvary…

184

označují předměty, ale neurčují je ani neindividualizují. Není náhodou, že příkladů tohoto typu je mnoho v příslovích a zobecněných výrocích, které odrážejí starší vrstvu užívání zájmenných tvarů (viz 5.2). Příklady takového užívání potvrzují také původní nepřísně determinativní význam zájmena *jo-, srov.: tylioji (= která mlčí) kiaulė giliau šaknį knisa. O tom, že zájmenná adjektiva s důrazovým významem (označující charakteristický rys nebo jeho hojnost) jsou původní, svědčí i jejich užívání v lidových písních jako ustálených zafixovaných výrazů (viz 6. 1, 2).

17. V jižních nářečích litevštiny, zejména u západních Dzuků a v jižních částech východních a středních Aukštaitů, se zájmenná adjektiva v určitém významu neužívají. Zde zájmenná adjektiva obvykle nacházíme zachovaná v lidových písních s důrazovým významem. Takové užívání zájmenných adjektiv pravděpodobně není nové, nýbrž archaické. V těchto nářečích se u zájmenných adjektiv nerozvinul určitý význam. Tento význam zde získaly nikoli zájmenné, ale jiné tvary adjektiv, zpravidla zdrobnělá adjektiva a různé další adjektivní deriváty s koncovkou -is, -ė, např.: Kur mano aštrulis (= aštrusis) peilis? Rdm; Didžiules (= didžiąsias) bulbas sau imam, mažžules (= mažąsias) kiaulėms Lp; Baltukė (= baltoji) višta Rdm; Gerulis (= gerasis) galas aukštyn Lzd; Kur tos mano drižnės (= dryžosios) kelnės? Rdm.

18. Je příznačné, že kategorii určitosti / neurčitosti rozvinula pouze adjektiva a částečně také trpná příčestí, která mají konkrétní lexikální významy a mohla jimi předměty vyčleňovat a pomáhat je určit. Číslovky a zájmena, přestože mají zájmenné tvary, kategorii určitosti / neurčitosti nevytvořily, tj. zájmenné tvary číslovek a zájmen zůstaly v litevštině důrazové povahy.

19. Jestliže zájmenná adjektiva vznikla ze syntaktických (apozitivních) konstrukcí paralelních k indoiránským a řeckým konstrukcím se stejným zájmenem *jo-, pak jejich počátky sahají do společné indoevropské epochy. Zájmenovitá adjektiva (morfologické tvary) se tak v baltských a slovanských jazycích mohla vyvinout ze syntaktických konstrukcí nezávisle jako paralelní jev, jehož počátky leží v dávné minulosti (srov. Zinkevičius 1957, 13; 1978, 100; Kazlauskas 1972, 73). Baltská a slovanská zájmenná adjektiva mají ve skutečnosti, ačkoli jsou stejného původu, také značné rozdíly. Pro slovanské jazyky je charakteristické velmi rychlé splynutí jmenné flexe adjektiva a zájmena, rychlé vyrovnání jejich významu (na rozdíl od prostých adjektiv), zobecnění užívání zájmenných a prostých adjektiv podle syntaktické funkce, zánik prostých tvarů a převládnutí zájmenných tvarů (v litevštině naopak zájmenné tvary zanikají) atd. V baltských jazycích¹⁰, zejména v litevštině, jsou tyto tvary jak formálně, tak významově mnohem „průhlednější“, na mnoha místech si dosud uchovaly původní stopy svého vývoje a mohou objasnit vývoj zájmenných adjektiv ve slovanských jazycích.

¹⁰ V památkách pruského jazyka jsou doloženy zájmenné tvary, je jich však tak málo, že je obtížné na jejich základě usuzovat na jejich význam a užívání.

185

LITERATŪRA

Arumaa P. Zur Rolle der Partikel in der litauischen Deklination. – Studi Baltici. 1952, 9, N. S. 1, p. 163–172.

Balázs J. Funktionswerte der Pronominalität. – Budapest, 1973.

Bezzenberger A. Beiträge zur Geschichte der litauischen Sprache auf Grund litauischer Texte des XVI. und des XVII. Jahrhunderts. – Göttingen, 1877.

Brugmann K. Kurze vergleichende Grammatik der indogermanischen Sprachen. – Strassburg, 1904.

Brugmann K. Pronominale Bildungen der indogermanischen Sprachen. – Berichte über die Verhandlungen der Königlich Sächsischen Gesellschaft der Wissenschaften zu Leipzig, Philologisch–Historische Klasse. Leipzig, 1908, Bd. 60, 1, S. 11–84.

Brugmann K. Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen. – Strassburg, 1911, Bd. 2, T. 2.

Delbrück B. Vergleichende Syntax der indogermanischen Sprachen. – Strassburg, 1893, T. 1; 1897, T. 2; 1900, T. 3.

Dost’al J. [Ответы на вопросы]. – В кн.: Сборник ответов на вопросы по языкознанию (к IV Международному съезду славистов). М., 1958.

Endzelin J. Lettische Grammatik. – Riga, 1922.

Endzelins J. Latviešu valodas gramatika. – Riga, 1951.

Endzelynas J. Baltų kalbų garsai ir formos. – V., 1957.

Fraenkel E. Sprachliche, besonders syntaktische Untersuchung des kalvinistischen litauischen Katechismus des M. Pietkiewicz von 1598. – Göttingen, 1947.

Fraenkel E. Die baltischen Sprachen. – Heidelberg, 1950.

Gāters A. Das bestimmte Adjektiv im Baltischen. – KZ. 1959, Bd. 76, H. 1/2, S. 136–159.

Gonda J. The Original Character of the Indo-European Relative Pronoun jo-. – Lingua. 1954, vol. 4, p. 1–41.

Gonda J. Amplified Sentences and Similar Structures. – In: Four Studies in the Language of the Veda. – s. Gravenhage, 1959.

Gren-Eklund G. A Study of Nominal Sentences in the Oldest Upaniṣads. – Uppsala, 1978.

Haack F. Vocablariivm Litthvanico-Germanicvm et Germanico-Litthvanicvm …; Nebst einem Anhang einer kurtzgefaszten Litthauischen Grammatic … – Halle, (1730).

Hermann E. Über die Entwicklung der litauischen Konjunktionalsätze. – Jena, 1912.

Hermann E. Griechische Forschungen. – Leipzig–Berlin, 1912 (a), 1.

Hermann E. Litauische Studien. – Berlin, 1926.

Hirt H. Indogermanische Grammatik. – Heidelberg, 1934, T. 6.

Kazlauskas J. Įvardžiuotinių būdvardžių raida baltų kalbose. – Kalbotyra, 1972, 24 (1), p. 57–74.

Klein D. Grammatica Litvanica …. – Regiomonti …, 1653.

Koschmieder E. Primäre und sekundäre Funktionen. – Die Welt der Slawen. 1962, N 7, H. 4, S. 408–422.

Kurylowicz J. The Inflectional Categories of Indo-European. – Heidelberg, 1964.

Kurylowicz J. Indogermanische Grammatik. – Heidelberg, 1968, Bd. 2.

Kurylowicz J. Fleksja przymiotnika w bałtyckim a słowiańskim. – Sprawozdania z Posiedzeń Komisji Naukowych. Polska Akademia Nauk. Oddział w Krakowie, 1969, t. 12, 2, s. 444–447.

Kurschat E. Grammatik der littauischen Sprache. – Halle, 1876.

Kurz J. [Ответы на вопросы]. – В кн.: Сборник ответов по языкознанию (к IV Международному съезду славистов). М., 1958, с. 86–90.

Lietuvių kalbos gramatika / vyr. red. K. Ulvydas. – V., 1965, 1.

Mares F. V. [Ответы на вопросы]. – В кн.: Сборник ответов на вопросы по языкознанию (к IV Международному съезду славистов). М., 1958, с. 93–95.

Meier G. F. Das Zéro-Problem in der Linguistik. – Berlin, 1961.

Meillet A. Études sur L’Étymologie et Le Vocabulaire du Vieux Slave. 2 ed. – Paris, 1902–1905.

186

Miklosich F. Vergleichende Syntax der slavischen Sprachen. — Wien, 1874.

Ostermeyer G. Neue littauische Grammatik ans Licht gestellt […]. — Königsberg, 1791.

Otrębski J. Gramatika języka litewskiego. — Warszawa, 1956, 3.

Paul H. Deutsche Grammatik, Bd. 3, T. 4: Syntax. — Halle (Saale), 1956.

Porzig W. Die Hypotaxe im Rigveda. — IF. 1923, Bd. 41, S. 210–303.

Rosenkranz B. Zur Entstehungsgeschichte des bestimmten Adjektivs des Baltischen und Slavischen. — Die Welt der Slaven. 1958, 3, H. 2, S. 97–100.

Rosinas A. Ar baltų *i- *jo- resp. *i- *jā- kamienai buvo reliatyviniai? — Baltistica. 1975, t. 11(2), p. 165–170.

Safarewicz J. Uwagi o zaimkowej postaci przymiotnika w języku litewskim. — Sprawozdania z Posiedzeń Komisji Naukowych. Polska Akademia Nauk. Oddział w Krakowie, 1969, t. 12, 2, s. 443–444.

Schleicher A. Littauische Grammatik. — Prag 1856, 1.

Schultzen T. Compendium Gramaticae Lythavicae. — Regiomonti, 1673.

Schwyzer E. Die nominale Determination in den indogermanischen Sprachen. — KZ. 1936, Bd. 63, H. 3/4, S. 145–167.

Seiler H. Relativsatz, Attribut und Apposition. — Wiesbaden, 1960.

Senn A. Kleine litauische Sprachlehre. — Heidelberg, 1929.

Senn A. Handbuch der litauischen Sprache. — Heidelberg, 1966, 1.

Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba. — V., 1943.

Specht F. Zur Bedeutung des Nasalvokals bei Daukša. — „Tauta ir žodis“, 1926, 4, S. 84–100.

Specht F. Die Flexion der n-Stämme im Baltisch-Slavischen und Verwandtes. — KZ. 1932, Bd. 59, S. 213–298.

Szemerényi O. Einführung in die vergleichende Sprachwissenschaft. — Darmstadt, 1970.

Urbutis V. Žodžių darybos teorija. — V., 1978.

Wackernagel J., Debrunner A. Altindische Grammatik. — Göttingen, 1929, Bd. 3, T. 1; 1930, Bd. 3, T. 2.

Valeckienė A. Dabartinės lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių vartojimas. — Kn.: Literatūra ir kalba. V., 1957, 2, p. 159–355.

Valeckienė A. Dėl įvardžiuotinių savybinių įvardžių savarankiškumo. — Kalbos kultūra, 1964, 7, p. 46–47.

Watkins C. Preliminaries to a Historical and Comparative Analysis of the Syntax of the Old Irish Verb. — Celtica, 1962, vol. 6, p. 1–49.

Wissemann H. Zur nominalen Determination. — IF. 1957, Bd. 63, H. 1, S. 61–78.

Vondrák W. Vergleichende slavische Grammatik. — Göttingen, 1908, 2.

Vondrák W. Altkirchenslavische Grammatik, 2 Aufl. — Berlin, 1912.

Vraciu A. Die Stellung des Baltoslavischen unter den indoeuropäischen Sprachen einschließlich der Sprachen des Balkans. — Linguistique Balkanique. 1977, 20, 3, p. 21–46; 1977 (a), 20, 4, p. 37–58.

Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai. — V., 1957.

Zinkevičius Z. Dėl įvardžiuotinių būdvardžių raidos. — Kn.: Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1978, 18, p. 99–105.

Zeichen und System der Sprache: Veröffentlichung des 1. Internationalen Symposions von 29. 9 bis 2. 10 1959 in Erfurt / Herausg. Hintzer F., Meier G. F., Seidel E., Steinitz W. — Berlin, 1962 (ZS)

Аракин В. Д. Сравнительная типология английского и русского языков. — Л., 1979.

Бенвенист Э. Общая лингвистика. — М., 1974.

Бондарко А. Б. Теория морфологических категорий. — Л., 1976.

Бондарко А. В. Грамматическая категория и контекст. — Л., 1971.

Бондарко А. В. Принципы описания категориальных значений морфологических форм в современных славянских языках. — В кн.: Славянское языкознание: VIII международный

187

съезд славистов (Загреб, Любляна, сентябрь 1978 г.) / Ред. кол. В. И. Борковский, О. И. Трубачев, С. Б. Бернштейн, Н. И. Толстой. М., 1978, с. 58—75.

Вайнрих X. Текстовая функция французского артикля. — Новое в зарубежной лингвистике. М., 1978, вып. 8, с. 370—387.

Вандриес Ж. Язык. — М., 1973.

Гак В. Г. Теоретическая грамматика французского языка. — М., 1979.

Гухман М. М. О единицах сопоставительно-типологического анализа грамматических систем родственных языков. — В кн.: Структурно-типологическое описание современных германских языков / Отв. ред. В. Н. Ярцева. М., 1966, с. 22—23.

Десницкая А. В. „Средний род“ или категория „определенной массы?“ — В кн.: Балканский лингвистический сборник / Отв. ред. Т. В. Цивьян. М., 1977, с. 275—293.

Десницкая А. В. К изучению ранних периодов истории албанского языка. — В кн.: Проблемы общего и германского языкознания / Ред. Э. М. Медникова и др. М., 1978, с. 103—115.

Докулил М. К вопросу о морфологических противопоставлениях (критика теории бинарных корреляций в морфологии чешского языка). — В кн.: Языкознание в Чехословакии / Ред. А. Г. Широкова. М., 1978, с. 88—118.

Докулил М. К вопросу о морфологической категории. — ВЯ, 1967, № 6, с. 3—16.

Иванов Вяч. В. Типология и сравнительно-историческое языкознание. — ВЯ, 1958, № 5, с. 34—42.

Истрина Е. Употребление именных и местоименных форм имен прилагательных в Синодальном списке I Новгородской летописи. — Известия отделения русского языка и словесности российской АН. Пг., 1919, т. 23, кн. 1, с. 33—62.

Кузнецов П. С. Историческая грамматика русского языка: Морфология. — М., 1953.

Кульбакин С. М. Древне-церковно-славянский язык. 2-е изд. — Харьков, 1913.

Курилович Е. Заметки о значении слова. — ВЯ, 1955, № 3, с. 73—81.

Курилович Е. Очерки по лингвистике. — М., 1962.

Курилович Е. О методах внутренней реконструкции. — В кн.: Новое в лингвистике. М., 1965, вып. 4, с. 400—433.

Лескин А. Грамматика старославянского языка. — М., 1890.

Лопашов Ю. А. Местоименные повторы дополнения в балканских языках. — Л., 1978.

Мартине А. Основы общей лингвистики. — В кн.: Новое в лингвистике. М., 1963, вып. 3, с. 366—566.

Мейе А. Введение в сравнительное изучение индоевропейских языков. — М.—Л., 1938.

Мейе А. Общеславянский язык. — М., 1951.

Обнорский С. П. Очерки по истории русского литературного языка старшего периода. — М.—Л., 1946.

Поржезинский В. К. Сравнительная грамматика славянских языков. 2-е изд. — М., 1916, вып. 1.

Сравнительная грамматика германских языков / Отв. ред. М. М. Гухман. — М., 1963, т. 3.

Руднев А. Г. Внутренние закономерности употребления именных и местоименных прилагательных в древнерусском языке. — Slavia, 1957, roč. 26, seš. 2, с. 192—211.

Селищев А. М. Старославянский язык. — М., 1952, ч. 2.

Степанов Ю. С. Методы и принципы современной лингвистики. — М., 1975.

Тулдава Ю. О развитии категории определенности в латышском языке (на материале текстов XVI—XVIII веков). — В кн.: Балтийские языки и их взаимосвязи со славянскими, финно-угорскими и германскими языками: Тез. докл. науч. конф., посвящ. 100-летию со дня рожд. акад. Я. Эндзелина. Рига, 1973.

Шахматов А. А. Синтаксис русского языка. 2-е изд. — Л., 1941.

Шендельс Е. И. Многозначность и синонимия в грамматике. — М., 1970.

Щерба Л. В. Избранные работы по русскому языку. — М., 1957.

188

Черных П. Я. Историческая грамматика русского языка. — М., 1954.

Эндзелин И. Славяно-балтийские этюды. — Харьков, 1911.

Эндзелин Я. М. Древнейшие славяно-балтийские языковые связи. — Тр. Ин-т яз. и лит-ры АН ЛатвССР. Рига, 1953, № 2, с. 67—82.

Якубинский Л. П. Из истории имени прилагательного. — Ин-т языкознания: Доклады и сообщения. М., 1952, № 1, с. 52—60.

А. ВАЛЕЦКЕНЕ

КАТЕГОРИЯ ОПРЕДЕЛЕННОСТИ / НЕОПРЕДЕЛЕННОСТИ И ПЕРВОНАЧАЛЬНОЕ ЗНАЧЕНИЕ МЕСТОИМЕННЫХ ФОРМ ИМЕН ПРИЛАГАТЕЛЬНЫХ

Резюме

Автор выделяет в литовском языке категорию определенности / неопределенности, в основе которой лежит противопоставление функций простых и местоименных форм прилагательных и страдательных причастий с несколькими разновидностями нейтрализации. Однако из этой системы выпадают местоименные прилагательные, имеющие функцию эмфатического характера; на грани данной категории находятся местоименные формы, обладающие слабо выраженным значением определенности.

Автор приходит к заключению, что местоименные прилагательные балтийских и славянских языков возникли от таких синтаксических конструкций, в которых местоимение *jo- с прилагательным выступало в составе аппозитивного оборота после существительного в той же позиции и повторно указывало на определяемый предмет. Таким образом, первоначальной функцией местоименных прилагательных был эмфазис определяемого предмета путем повторного указания. Значение определенности местоименных форм является вторичным, развившимся от эмфатической их функции. Отсутствие местоименных прилагательных со значением определенности в юго-западных говорах литовского языка объясняется автором как явление, отражающее более древний слой развития местоименных прилагательных. Местоименные формы местоимений и числительных в литовском языке также до сих пор носят эмфатический характер и не обладают значением определенности.

По своему образованию и первоначальному значению местоименные формы (вместе с определяемым существительным) в балтийских и славянских языках представляют собой параллель с соответствующими конструкциями того же местоимения *jo- индо-иранских и греческого языков. Автор полагает, что местоименные прилагательные, чьи истоки находятся в глубокой древности, могли произойти от вышеупомянутых конструкций в балтийских и славянских языках как параллельное явление.

A. VALECKIENĖ

THE CATEGORY OF DEFINITENESS / INDEFINITENESS AND THE ORIGINAL FUNCTION OF THE DEFINITE ADJECTIVES

Summary

An attempt is made to establish in Lithuanian the category of definiteness / indefiniteness whose realisation is the opposition between definite and indefinite adjectives and passive participles with some neutralizations of marked forms.

The author concludes that the definite adjectives in Baltic and Slavic have been derived from syntactical constructions, whose pronoun *jo- with the adjective, following the noun, constituted the apposition group and referred once again to the same object, as the noun, modified by the adjective. Thus the original function of the definite adjectives was to emphasize the object, once again referring to it. The function of definiteness for these forms is secondary, and has developed from the emphatic function.

The conclusion is drawn that by their formation and original function the definite adjectives (along with nouns) are parallel to the corresponding constructions in Old Indo-Iranian and Greek. Having roots in the old times the definite adjectives might have been evolved from the above mentioned constructions in Baltic and Slavic as a parallel phenomenon.

189