Словарь современного русского литературного языка. М.; Л., 1957. Т. 6 Тлумачальны слоўнік беларускай мовы. Мінск, 1979. Т. 3. Финско-русский словарь / Сост. Й. Вахрос, А. Щербаков. М., 1975. Чешско-русский словарь / Под ред. Л. В. Копецкого, Й. Филипа, О. Лепки. М.; Прага, 1973. Т. 1.

Výslovnost tvrdého r místo měkkého v žemaitských nářečích

1. Tvrdnutí souhlásky r před předními samohláskami je pravidelným fonetickým rysem některých východních a jižních aukštaitských nářečí. Podrobně je popsáno u Z. Zinkevičiuse (1966, s. 165—166, 519) a Ž. Urbanavičiūtė (1970, s. 61—65; 1971, s. 55—69), viz LKA II 87 mapa.

V žemaitských nářečích se také vyskytuje jisté kolísání mezi tvrdým a měkkým r. Jde však fakticky o zcela jiný typ „tvrdnutí“ či „měkčení“ než v aukštaitském dialektu, neboť žemaitská nářečí charakterizuje takzvané jotové měkčení r a následné nahrazování takto změkčených souhlásek tvrdými.

Tento fonetický jev žemaitského dialektu již upoutal pozornost našich dialektologů (Зинкявичюс, 1973, s. 93—97). Z. Zinkevičius uvádí řadu konkrétních dokladů a snaží se určit i jejich geografické rozšíření (Zinkevičius, 1968, s. 153—156). Podobně o něm píše také V. Grinaveckis, který věnuje větší pozornost výslovnosti měkkého r a geografickému rozšíření tohoto pravidla a uvádí mnoho dokladů, v nichž jsou patrné různé analogie / dràu-ks — drìaugas „přítel“, ùždraude — ùždraudė a další / (Grinaveckis, 1973, s. 313—316), přičemž zdůrazňuje, že jde místy „bezpochyby o nový jev“ (Grinaveckis, 1973, s. 316). O tuto fonetickou otázku se nyní začal zajímat také A. Girdenis, který upozornil zejména na častou výslovnost tvrdého r v severovýchodních žemaitských (dūnininských varniškijských) nářečích, kde „takový zcela pravidelný [zvýraznil A. Girdenis] jev může být pouze fonetického původu“ [zvýraznil A. Girdenis] (Girdenis, 1980, s. 34). Je samozřejmě škoda, že se tímto jevem nezabýval „Atlas litevského jazyka“; tato otázka nebyla do programu zařazena (jednotlivá slova trobà, riogsóti nemusí dostatečně ukázat geografické rozšíření tohoto pravidla).

2. Při přípravě „Slovníku severovýchodních dūnininských nářečí“ (Vitkauskas, 1976) a při výzkumu jižního žemaitského dialektu se nashromáždilo skutečně mnoho příkladů, v nichž se skupiny hlásek *rìa, *rìau, *rìu, *rìū, *rìo v kořeni v mnoha zkoumaných nářečích změnily na ro, rau, ru, rū, ruo, nikoli na rio, riau, riu, riū, rio jako ve spisovném jazyce, v aukštaitských nářečích, a dokonce i v jiných žemaitských nářečích. Zde chceme prozkoumat, jak řadu takových slov vyslovují žemaitští dūnininkové (varniškijové) v podrobněji zkoumaných nářečích Kuršėnů (okres Šiauliai), Vidsodisu, Užventisu (okres Kelmė), Pāvandenė a Vie kšniai (okres Telšiai).

Byly zaznamenány tyto podoby: braũ.nà Krš, Užv, Vds || brãũnà Pvn, Vkšn „hrana“, gráu-t'į Krš || grã.ut'ė Pvn, Užv, Vds, Vkšn „bořit“, graus't'in'is Krš || graus't'l.n'is Pvn, Užv, Vds, Vkšn „bouřka, hrom“, grúov'im's Krš || grúov'ems Užv, Vds || grúov'ė.ms Pvn, Vkšn „boření“, gruy'iėsà Krš || groy'ėsà Pvn, Vkšn „trosky“, grú.t'i Krš || grú.t'e Pvn, Užv, Vds, Vkšn „zřítit se“, gruy'in'let'į Krš || groy'e-n'let'e Pvn, Užv, Vds, Vkšn „hroutit se“, grúov'i:s Krš || grúov'i:s Pvn „příkop“, karùm'en'i Krš || karùm'en'e Pvn, Užv, Vds, Vkšn „vojsko“, starší generace

208

k’eturiol’eka Krš || k’etərñol’eka Pvn, Vkšn¹ „čtrnáct“, kraũ.nas Krš, Užv, Vds || krãṇas Pvn, Vkšn (a také b’r’ė’it’krãun’is Pvn, Vkšn) „hrany“ („jelení hrana“), krãukšlas Vkšn „hrudka, kriauklovec“, kraũ.š’us Krš || kraũ.š’os Užv, Vds || krãũ’os Pvn, Vkšn „hruška, svah“, kraũš’it’i Krš || krauš’it’e Pvn, Užv, Vds, Vkšn „bít, strkat“, (srov. kriaũšyti LKŽ VI 569–570), kruok’in’t’i Krš || krũo-k’in’t’e Užv, Vds || krũok’.n’t’e Pvn, Vkšn „křičet, rozplakávat“, kruõk Krš, Užv, Vds || krũok Pvn, Vkšn „křičí, pláče“, kruõkšena Krš, Drv „pláč“, kruók-l’ i’s „plakáček“, krukš’iet’i Krš || krǫks’iet’e Pvn, Užv, Vds, Vkšn „kvičet“, krùks’i Krš „kvičení, prase“, krū-kt’i Krš || krū-kt’e Pvn, Užv, Vds, Vkšn „kvičet, stěžovat si, sténat, ječet“, přejaté slovo krãk’is Krš || krù.k’is Pvn, Užv, Vds, Vkšn „kriukis“, krã. uklã Krš || krã. uklã Pvn, Vkšn „skořápky“ (a pakrã. ukl’e || pakrã. ukl’ė „úlomky skořápek“), ruõg’l’in’iet’i Krš || ruõg’l’en’iet’e Užv, Vds || rũõg’l’en’iet’e Pvn, Vkšn „potulovat se, procházet se“, ruokšuot’i Krš || ruokšuot’e Pvn, Užv, Vds, Vkšn „ležet, trčet“, ruõg’l’en’t’i Krš || ruõg’l’en’t’e Vds, Užv „potulovat se“, skraũ.dà Krš, Užv, Vds || skrãudã Pvn, Vkšn „křivda“, skraũ.s’t’i Krš || skraũ.s’t’e Užv, Vds || skraũs’t’e Pvn, Vkšn „křivdit“ (a nù.skrauda Krš „bezpráví“), srùba Krš || sròbà Pvn, Užv, Vds, Vkšn „polévka“, srup’č’uot’i Krš || sròp’č’ùot’e Pvn, Užv, Vds, Vkšn „srkat polévku“, srupšnuot’i Krš „srkat polévku“, srũ.p’t’i Krš || srũ.p’t’e Pvn, Užv, Vds, Vkšn „srkat, pít“, srub’in’iet’i Krš „usrkávat, popíjet“, srũ.p’s’n’is Krš || srũ.p’s’n’is Pvn „ten, kdo srká“, traũ.š’is Krš || traũšis Pvn, Vkšn „přeslička, hasivka“, trūkšmas Krš || trũ.kšmas Drv || trǫ.kšmas Pvn, Užv, Vkšn, Vds „hluk“, trukšma.ut’i Krš || trukšina.ut’i Drv || trokšma.ut’e Pvn, Užv, Vds, Vkšn „dělat hluk“, přejaté slovo trūšis Krš || trū.šis Pvn, Užv, Vds, Vkšn „králík“, trūšiena Krš || trǫš’iena Pvn, Vkšn „králičí maso“, triš’t’i Krš || trǫ.š’t’e Pvn, Užv, Vds, Vkšn „drolit, lámat se“, trūš’k’in’t’i Krš || trǫš’k’in’t’e Užv, Vds || trǫš’k’i.n’t’e Pvn, Vkšn „drtit“ a ještě několik dalších.

Řada zde uvedených slov s tvrdým r se vyslovuje také v mnoha dalších dūnininských nářečích (Grinaveckis, 1973, s. 313). Např. krũokt’e „plakat“, kruokl’is „plakáček“, grũt’e „těžko“, srũ.p’t’e „srkat“, trǫš’k’in’t’e „drtit“, trūš’k’is „králík“ — Vainūtas (okres Šilutė); grã.um „boří“, triš’t’i „drolit“, skrãud „křivdí“, gruov’is „příkop“, ruõg’l’in’t’is „potulovat se“, srũ.p’č’uo’t’i „srkat polévku“ — Žvingiai (okres Šilalė); bra.ung „hrana“, krãṇas „hrany“, krũoka.ut’e „křičet, plakat“, grov’en’iet’e „hroutit se“, trǫkšmas „hluk“, trokšma.ut’e „dělat hluk“ — Pajūris (okres Šilalė); ruokšoje „trčel“, grǫ.va „zřítil se“, grov’iesã „trosky“, krũok „křičí, pláče“, srũ.bā.ut’e „srkat polévku“, sròp’č’ùot’e „srkat polévku“ — Varniai (okres Telšiai); krũokāva „křičel, hulákal“, grǫ.va „zřítil se“, srũb „srká polévku, pije“ — Švėkšna (okres Šilutė) a tak dále.

2.1. Tento jev je charakteristický také pro některá dounininská (severní žemaitská) nářečí. Např.: grã.ut’e „bořit“, b’r’ė’it’krãun’is „jelení hrana“, krũo-kt’e „křičet, plakat“, krũokš’ena „křik, pláč“, nũ.grovas „sesuvy“, srũ.p’t’e „srkat“, srũ.p’t’enã „srkáním, srkavě“ — Raudėnai (okres Šiauliai), skraũs’-

¹ Mladší generace se ve škole již naučila vyslovovat měkké r: Keturiol’eka || k’etərñol’eka, keturõleka, keturõlektas. To není zahrnuto v LKŽ.

14. 1880

209

rę, nu'skrūada „nuoskriuda“, trū:kšmas „triukšmas“, rūogl'en'iet'e „rioglinėti“, grọ.va „griuvo“ – Tryškiai (Telšių raj.); grọv'en'ė „gruvinėja“, trọ.š'k'ena „triuškino“, nutrọš'.ė.ms „nutriušimas“, krū:k „kriūkia, kriuksi“, krọ.ks'e „kriuksė, kiaulė“, rūogl'en'ė „rioglinėja“ – Kaunatava (Telšių raj.); kriọks'ena „kriokimas, verkimas“, krūok'l'i:s „verksnys“, grọv'en'ė „gruvinėja“, graust'į.l'n'is „griaustinis, perkūnija“, nutrọ.ša „nutriušo“, trū.š'is „triušis“, krū.k'is „kriukis“, k'eturio-l'eka „keturiolika“ – Luokė (Telšių raj.); strop'ė'ot'e „sriubčioti“, sū.grova „sangruva, sukriušėlis“, krūokč'ioje „kriokčiojo, verksnojo“ – Janapolė (Telšių raj.) a další. Při zběžném rozhovoru s několika lidmi z Eigirdžių (okres Telšiai) jsem zaslechl dvě formy: kruọk'ę „kriokė“, nutrọ.ša „nutriušo“, ale zda je zde popisovaný jev pravidelný, či nikoli, lze nyní těžko říci: to je úkol pro další výzkum. V dialektologické literatuře se ostatně o této tvrdé výslovnosti r v nářečích dounininků (severních Žemaitů) téměř nepsalo. Výslovnost r a r' v nářečích dounininků (severních Žemaitů) tedy v tomto ohledu zdaleka není jednotná a netvoří jedinou areu. Jeden či dva příklady lze najít pouze v antologii „Nářečí litevského jazyka“: krọkė:s „kriukiais“ Žr(LKT87), kruọks'o „krioksiu, verksiu“ Lk(LKT84). To je zřejmě vše, co se o daném jevu v nářečích dounininků vědělo.

2.2. Tento fonetický rys je charakteristický také pro žemaity donininky v okolí Saugů a Šilutė: krā.ušės „kriaušė“, krọ.k'l'i:s „verksnys“, grū.n „grūna“, grā.un „griauna“, srā.ub „sriaubia, srebia“ (Saugos, okres Šilutė), krọ:k „kriokia, verkia“, kaimas krọ:k'išk'ai, grā.ut'e „griauti“, rọ.gl'in't'e „riogl inti“ (Šilutė), srov. však kr'ō.k'l'in'is „verksnys“ (Dovilai, okres Klaipėda), gr'ō:vę „griovė“, kr'ā.ušė. (Priekulė, okres Klaipėda) aj. Vliv němčiny tento rys nářečí donininků otupil, rozdíly se však zachovaly a jsou zřetelně patrné: severní nářečí ještě v určitých případech mají r'o-, r'au-, zatímco jižní téměř výhradně ro-, rau- aj.

Jotizující změkčení nemají ani slovo sur'.p't'įl|sor'p't'ę „siurbti“ a jeho odvozeniny sūr'p'č'ūot'į Krš, sūt'b'iel'ė Dnv ||sor'b'iel'ė Pvn, Vkšn, sor'b'l':s Pvn, Vkšn; srov. stejný jev v nářečích Laukuva, Vainutas, Pajūris, Žvingiai, Varniai, Viešvėnai, Raudėnai, dokonce také Seda a Varduva (podobné příklady lze nalézt v textech S. Daukantase, M. Valančiuse a ve slovníku A. Jušky: kurs krauja surba, bus surbūklis). Zde su- < *sū- (spisovné su- < *sū), lze však uvažovat také o analogii s kořenem srūbti, srubčioti a jeho odvozeninami (srov. siurbčioti a sru bčioti).

3. Tato tvrdá výslovnost souhlásky r nepochybně vznikla v důsledku časné ztráty *i, neboť, jak správně předpokládá A. Girdenis, v těchto nářečích „r | < *rj| de palatal(i)za)cija mohla nastat pouze v takovém systému, v němž byla palatalizace r před předními samohláskami cizí“ (Girdenis, 1980. P. 34); po ztrátě i v *grąunėt'i, *trūkšmaut'i, *siurbtėi [a Žemaité měli k něčemu takovému jistou tendenci, srov. starý zákon žemaitského nářečí *tj, *dj>t, d: *jautjei>jautėi||jaun'e, *žadja>žūdė||žūodę], vznikly grāuti, trukšmauti, sūr bti aj. Podobně se, zdá se, usuzovalo již o něco dříve (Виткаускас 1974, p. 39–40); nyní shromážděná rozmanitější fakta z nářečí, stejně jako novější výzkumy a závěry A. Girdenise a stručné poznámky v různých článcích zabývajících se jinými problémy než výslovností souhlásky r to pouze potvrzují.

3.1. V žemaitských nářečích později zřetelně působila silná analogie, neboť ke slovům rog-sóti, trūšti se začaly, jak jsme viděli, přizpůsobovat výpůjčky krūkis, trūšis (také šrūps ~ šrā-

210

bas, krūks ~ krūgas, krau.čius || krauč'os „krejčí“ a někdy ra-, zejména v okolí Švėkšny, vyslovované místo re-: rā:p'l'es „kleště“, rap'l'ek'es „replikės“ (Grinaveckis, 1973, p. 315²); srov. také krā:psas Krš, Vds, Užv „taška“, krāsnā Krš, Vds, Vkš „kresna, spirgas“, krā:s'i Krš || krā:s'e Užv (srov. dokonce západoaukštaitské krā:s'e Škn), krā:t'ė.ls Pvn „kratilas“, truń.ksmas Krš || trō:nksmas Pvn, Užv, Vds, Vkšn „trenk­smas“ [tvrdé r snad nevzniklo před an>un || on, což by mohlo ukazovat na poněkud starší původ jevu] aj. (Vitkauskas, 1976, p. 148–139). Z obtížně vysvětlitelných důvodů je toto ra- || re- nepravidelné, neboť se zde vyskytují i výkyvy: často se říká kr'ė:s'i || kr'ė:s'e, kr'ė:t'ė.ls. Někdy se v tomto případě r vyslovuje měkce před starou dvojhláskou ai, která se mění v ei: kr'ei.t'is Krš || kr'ėit'is Pvn „kraitis“, rei.bul'ut'i Krš || r'ėibol'ūt'e Pvn „raibuliuoti“, kr'ei.ks Krš, Vds || kr'ėiks Pvn „kraikas“ (Vitkauskas, 1976. P. 150, 300). Je to jako by šlo o únik před výslovností tvrdého r, jež připadá mluvčím nářečí nezvyklá, nebo se tu snad projevuje vliv sousedních nářečí dounininků (Paplė, Judrėnai, Nevarėnai) a západoaukštaitů (Šiauliai, Gruzdžiai).

V koncovkách r ve výrazech á.u — dariau, var á.u — variau nebylo ztvrdlé kvůli omezením paradigmatu na ē-kmen (Girdenis, 1980, p. 34) a možná zde -iau < *eu, kde by nebylo i, a proto se koncovka svou podobou nepřizpůsobila ke *riau-, *rįa- a jiným podobným starobylým spojením hlásek.

3.2. Tento starší, ne zcela pravidelný a i dnes ještě analogicky ovlivňovaný souhláskový jev je třeba přepisovat velmi obezřetně a zachovávat autentické nářeční podoby. Svazky LKŽ ukazují, že lingvisté zde rozpoznávali stejné tvrdnutí jako u dzūků a východních aukštaitů; žemaitské nářeční krā.udkla· Krš se proto změnilo v kriáuklais (LKŽ VI 561), kruóksu Krš v krióksiu (LKŽ VI 606), krāūkslas (Luokė) se změnilo na kriaukšlu (LKŽ VI 564), pagrō.vos'ō (Luokė) na pagrīūvusiu (LKŽ III 624), griōv'ims (Kaltinėnai) na griovimu (LKŽ III 617), rā.ukčios (Lauk­uva) na riáugčios (LKŽ XI 512) atd. Na druhou stranu také není správné přepisovat dounininské r'au jako rau- (např. r'āušis z Darbėnů byl bezdůvodně uveden jako raušis — LKŽ XI 324) ani ho zařazovat do společného hesla se slovy s tvrdým r (např. přepsané riaūšis z Grušlaukia se ocitlo v hesle raūšis — LKŽ XI 324). Takovýto přepis velmi zastírá důležitý fonetický jev v nářečích, významný pro dějiny jazyka.

3.3. Je třeba ještě dodat, že v pohraničních oblastech se západoaukštaitskými nářečími (vesnice Pakšteliai, Rūveliai, Ivoškiai a další v okrese Šiauliai) se tvrdé r stále častěji nahrazuje měkkým; lze tam proto slyšet dokonce b'r'ā.ut'is ~ briáuties, gr'ā.uš't'i ~ griáužti, kr'ā.ut'i ~ kriáuti, kr'ūva ~ kriūva, iš'r'āu.da ~ išriaūdo, dokonce gr'eib'īt'i ~ greibyti a iš gr'ei.p't'i ~ greibti? / aj. To je už důsledek jazykového kontaktu v úzkém pásmu na okraji nářečí, neboť i sousední západoaukštaité mají v tomto případě většinou měkké r, např.: gr'ā.ušt „graužti“, gr'ā.ut „griauti“, kr'ā.ut „krauti“, r'o·kso·t „riog­soti“, kr'āužo·les „kraujazolės“, s'r'iūoga „sruoga“, s'r'āūnus „sraunus“, b'r'iet-

² Pouze ve výše uvedeném slově rakibūolas se samohláska a v kořeni nemohla vyvinout z ei, neboť pak by se muselo vyslovovat ra'k' ribā.ls, jako rar'īr'is, rakal'ī.nks, r'e'k'ėję aj.; srov. také rakī·balc z Kuršėnai, neboť v tomto východním nářečí varnišků zůstává dvojhláska ai v kořeni nezměněna.

14*

211

kr'āūnis „riedkriaunis“, s'r'ūtas „srutos“ atd. (Šakyna, okres Šiauliai, informace kandidátky filologie A. Jonait/P/ytė)³.

Citoslovce r'ūkt „bum“, kr'āu.kšt || kr'āūkšt, t'r'āu.kšt || t'r'āūkšt se používají v celé zde popisované oblasti nářečí, zřejmě jako zvukomalebné výrazy. Citoslovce obecně velmi často „neposlouchají“ fonetické zákony, a proto vznikají zcela specifické zvuky, např. tprūs' „slovo k pohánění krav“ – souvisí to s napodobováním zvuků, takže zde nelze spatřovat žádné vlivy.

Opačný jev – téměř absolutní změkčování r v obdobných případech ve většině douninických (severních žemaitských) a také v jižních dūninických (Tauragė, Gaurė, Eržvilkas, Nemakščiai, Viduklė, Raseiniai) nářečí – podrobně popsal V. Grinaveckis, a není třeba jej zde komentovat. Tato žemaitská nářečí téměř vůbec neobsahují slova, v jejichž kořeni by tvrdé r bylo ve zvukových kombinacích rau, ruo < rō < *rā, rọ < ru (s výjimkou slov trūōbā, trū·kt'e, trū·k'is, rūod'īt'e a ještě několika dalších).

3.4. Měkké r se v podobných případech vyskytuje také v lotyšských nářečích sousedících se severními Žemajty (Grinaveckis, 1973, s. 316).

4. Některé doklady směšování r a r' /?/ lze pozorovat také v pruštině: grenfings = greufings; greus- = *grauz- (Mažiulis, 1981, s. 174; Топоров, 1978, с. 302–304), srov. také crausy, crausios „hruška“ (Mažiulis, 1981, s. 281), raples „škrabka“ (Mažiulis, 1981, s. 307), avšak vzhledem k nedůslednému pravopisu a ojedinělým dokladům nelze nic říci s jistotou [zde snad také grauws „bok, strana“ Топоров, 1978, с. 293–294].

Žemaitské formy s r a r' před au, o, ū, u /-ū/ je tedy třeba přepisovat tak, jak se vyslovují v jednotlivých nářečích, neboť se zde proplétají složité zákonitosti historické fonetiky, působila analogie a projevily se vlivy různých jazyků a nářečí. Že nejde o zcela nový jev, dokládají nejen lotyština a snad pruština, ale i naše staré písemné památky: v textech M. Mažvydase se užívá slovo neūgrūtu (Mažvydas, 1974, s. 238), srov. také slovo sugruti napsané v knize „Margarita Theologica“ (1600) S. Vaišnorase z Varniai. (Gerullis, 1927, s. 185). Velké množství takových dokladů se nachází v textech L. Ivinskise (1811–1871), Žemajta z okolí Užventisu: grūvesai LKŽ III 681, rogsoti LKŽ XI 814, sugrāutė „zbourat“ ISPL1978, atsiroglintė tamtéž, sugrōwimas tamtéž, sugruwimas tamtéž, sugrāutas ISPL1979 atd., srov. také krokant S. Daukantase B130, krokdama B164 (ale griauti B164), graudamijs B197 atd.

Dřívější vznik tohoto jevu naznačuje jeho zeměpisné rozšíření: izoglosa jevu, která začíná východně a severně od Kuršėnai, vede severně od Raudėnai a Tryškiai, stáčí se směrem k Eigirdžiai a Žarėnai a dále sleduje hranici mezi dūninickými a douninickými nářečími, přičemž protíná doninické (západožemaitské) nářečí severně od Saūgů, ukazuje, že se jev mohl začít utvářet již před tím, než se Klaipédský kraj dostal pod německou nadvládu. Rozšíření jevu i společná oblast doninických (západožemaitských) a dūninických nářečí právě naznačují, že zde kdysi platilo *rj<r, v době, kdy tato nářečí nebyla rozdělena správními hranicemi a státními hranicemi.

4.1. Obecně také není jasné, proč j po r zaniklo a jaké byly příčiny vzniku nářečních variant suŕbti a siuŕbti. Nyní můžeme pouze konstatovat a kon-

³ Atskirų faktų iš tos vietos (sriūtos, sriūnūs ir kt.) yra pateikta (Zinkevičius, 1966, p. 154).

212

ukázat, že tato změna kořene siurb- na surb- se vyskytuje právě v oblasti, kde se *rjau-, *rjā-, *rju-, *rjuo-, *rjō- změnily na rau-, ro-, ru-, ruo-.

4.2. K tomuto slovesu se přidávají ještě paralely siulp- a sulp-. Na týchž místech se vyslovuje sōl’p’t’e Pvn, Vkšn, Užv || sul’.p’t’i Krš, Drv (srov. však s’ō’l’p’t’e Judrėnai, Rietavas, Tryškiai, Seda), sūl’p’s’t’i’t’i Krš || sō.l’p’s’t’i’t’e Užv, Pvn, Vkšn (ale s’ō.l’p’s’t’i’t’e Tryškiai, Seda, Mažeikiai aj.). Dnes je už těžké říci, co se zde stalo, který kořen byl u Žemaitů původně převažující (slovníky spisovného jazyka zaznamenávají především sūlpstyti, sulpti, sūlpauti) a jaký byl vývoj souhlásky s (možná jde o změkčení souhlásek v severní žemaitštině vlivem analogie ke čiulti). Dobře neznámé je také zeměpisné rozšíření kořene sulp-, takže v tomto případě je vše hypotetické, neboť toto sloveso, zřídka užívané v běžné mluvě, se náhodně dostává do zápisů dialektologů, a proto je zaznamenáno nerovnoměrně na celém území Litvy. V dzūkijských nářečích (Druskininkai, Ratnyčia, Kabeliai) bylo slyšet sul.pc, zde však působí jiný druh tvrdnutí souhlásek, nesouvisející se starým į.

Vytautas Vitkauskas

ZKRATKY, KTERÉ NEJSOU V LKŽ

B = [S. Daukantas] Budą Senowęs Letuwiu Kalnienu ir Žamajtiu iszraszę pagal Senowęs Rasztu Jokyb’s Laukys, Petroplije, 1845. Drv = Dirvėnėnai, Šiaulių raj. ISPL = Iwinski. Słownik Polsko-litewski. [Apie 1849–1854 metus]. Vds = Vidsodis, Kelmės raj. Vkšn = Vieksnaliai, Telšių raj.

B. VITKAUSKAS

O VÝSLOVNOSTI TVRDÉ SOUHLÁSKY r NAMÍSTO MĚKKÉ V ŽEMAITSKÝCH NÁŘEČÍCH LITEVŠTINY

Resumé

V litevských nářečích je depalatalizace měkkého r značně rozšířena (u části východních aukštajtských a některých jižních aukštajtských nářečí).

V žemaitských nářečích je známo ztvrdnutí ve spojeních *r’ia, *r’iau, *r’iu (zde se poprvé uvádí izoglosa: linie vede východně a severně od Kuršėnai, severně od Raudėnai, Tryškiai, Žarėnai, Kvedarna, Švėkšna, Saugos a Kuršského zálivu, jižně od Vainutas, Šilalė a Kražiai a dosahuje až k Tytuvėnai), např.: kriōk místo litevského spisovného kriōkia ‚pláče, -ou‘, gri’n místo litevského spisovného griūna ‚valí se, -í se, padá, -ají‘, krainas místo litevského spisovného kriaũnos ‚násada‘, triūksmas místo triūksmas ‚hluk‘ atd.

Takové jevy se vyskytují v lotyšských nářečích a jsou doloženy v památkách pruského jazyka.

Ztvrdnutí měkkého r nastalo v důsledku zániku souhlásky į v uvedených zvukových spojeních, což se odráží již v dílech L. Ivinskise (1811–1871), rodáka z tohoto kraje. Na základě tohoto hláskového zákona se výslovnost tvrdého r v žemaitských nářečích analogicky přenáší i na přejatá slova, např.: šir’ps (v jiných nářečích širibas) ‚křídlo‘, trū’ba (spis. triūba ‚trubka‘) aj.

213

V nářečích, která jsou v kontaktu s aukštaitským dialektem (v některých vesnicích poblíž Kuršėnai), se v uvedených zvukových spojeních vyslovuje palatální r [gr’ī’n, kr’ūok, kr’āi.nas], a dokonce i v případech, kdy se ve spisovném jazyce vyslovuje tvrdé r: kr’ū’vā, spis. krūvā „hromada“, gr’ā.uš’t’i, spis. grāužti „hlodat“ aj.

V. VITKAUSKAS

O VÝSLOVNOSTI TVRDÉ SOUHLÁSKY r MÍSTO MĚKKÉ VE ŽEMAITSKÝCH NÁŘEČÍCH LITEVŠTINY

Shrnutí

V litevských nářečích je depalatalizace měkkého r značně rozšířena (částečně ve východoaukštaitských a některých jižnoaukštaitských nářečích).

V žemaitských nářečích je dobře známo tvrdnutí ve spojeních *riā, *riau, *rin (izoglosa je zde představena poprvé: linie vede východně a severně od Kuršėnai, severně od Raudėnai, Tryškiai, Žarėnai, Šilalė a Kražiai a přibližuje se k Tytuvėnai), například: kruōk místo spisovného litevského kriōkia „pláče“, grū’n místo spisovného litevského griūna „padá“, kraīnas místo spisovného litevského kraīnos „rukojeť“, trūksmas místo trūksmas „hluk“ atd.

Podobné jevy se vyskytují v lotyšských nářečích a jsou zaznamenány také v pruských písemných památkách.

Depalatalizace měkkého r se objevila v důsledku zániku souhlásky j v uvedených zvukových spojeních, což se již odráží v dílech L. Ivinskise (1811–1871), který pochází z tohoto kraje. Na základě tohoto fonetického zákona se výslovnost tvrdého r v žemaitských nářečích analogicky přenáší i na přejatá slova, například: šrū’ps (v jiných nářečích šriūbas) „šroub“, trū’ba (spisovné litevské triūba „trubka“) a další.

V nářečích, která jsou v kontaktu s aukštaitským dialektem (v některých vesnicích poblíž Kuršėnai), se v uvedených zvukových spojeních vyslovuje měkké r (gr’ī’n, kr’ūok, kr’āi.nas), a dokonce i v případech, kdy se ve spisovné litevštině vyslovuje tvrdé r: kr’ū’vā, spisovné litevské krūvā „hromada“, gr’ā.uš’t’i, spisovné litevské grāužti „hlodat“ aj.

LITERATŪRA

Gerullis J. / par./. Senieji lietuvių skaitymai. K., 1927.

Girdėnas A. Žemaičių dūz̆kavimas: dabartinė padėtis ir istorija // Baltistica. 1980. T. 16. sąs. 1. P. 32–44.

Grinaveckis V. Žemaičių tarmių istorija. V., 1973.

Mažiulis V. Prūsų kalbos paminklai. V., 1981. T. 2.

Mažvydas M. Pirmoji lietuviška knyga. V., 1974.

Urbanavičiūtė Ž. Kietieji ir minkštieji priebalsiai lietuvių literatūrinėje kalboje ir tarmėse // Baltistica. 1970. T. 6, sąs. 2. P. 61–65.

Urbanavičiūtė Ž. Priebalsių kietinimas lietuvių kalbos tarmėse // Kalbotyra. 1971. T. 23, sąs. 1. P. 55–69.

Vitkauskas V. Šiaurės rytų dūnininkų šnektų žodynas. V., 1976.

Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966.

Виткаускас В.-А. И. Морфофонематические диалектизмы в говорах жемайтов дунинников: Автореф. дис. … канд. филол. наук. Вильнюс, 1974.

Зинкявичюс З. К истории палатализации согласных в балтийских языках // Latvijas PSR zinātņu akadēmijas Vēstis. Rīgā, 1973. T. 4. P. 93–97.

Топоров В. Н. Прусский язык. Е–Н. М., 1979.

214