LIETUVIŲ LEKSIKOS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXIX (1991)

ELENA GRINAVECKIENĖ

LITUANISMY V POLSKÉM NÁŘEČÍ OKOLÍ BUIVYDŽIAI (OKRES VILNIUS)

Ve dnech 7.–11. července 1987 prováděl Ústav litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR společně s Ústavem slavistiky Akademie věd Polské lidové republiky komplexní výzkum jazyka starousedlíků ve městečku Buivydžiai v okrese Vilnius a v okolních vesnicích Maikūnai, Pilviškės a Vilkinė (pol. Wilkinecy). Naším úkolem bylo shromažďovat lituanismy užívané ve slovanských nářečích těchto míst, zatímco polské lingvistky, dr. dr. Iryda Grek-Pabis a Irena Maryniak, zaznamenávaly materiál polského nářečí.

Na začátku výzkumu bylo konstatováno, že místní obyvatelé mohou volně komunikovat bělorusky a polsky a všichni umějí rusky. Tento region je tedy nyní trojjazyčný. Dřívější badatelé správně považovali tuto oblast za běloruskou a tvrdili, že místní spolu každý den běžně mluví bělorusky (paprostu, tj. stačiai) a pouze v kostele, obchodě, na trhu, na cestě či s cizím člověkem se snaží mluvit více polsky (ПГ I 149). Podobná jazyková situace zde přetrvává i dnes. Místní obyvatelé odedávna mluví běloruským nářečím, které je pokračováním nářečí jihozápadní oblasti svazku izoglos Astrava—Lajevo (srov. ЛГГБ, Карты № 46—51, комментарии 114—129). Především prostřednictvím kostela se všichni naučili polsky. Proto mnohý informátor, který začne své vyprávění polsky, je nezřídka bezděčně zakončí plynulou běloruštinou. V posledních letech si zejména mladší obyvatelé těchto končin dobře osvojili ruštinu díky pokroku v ekonomice, kultuře a sociálních i společenských vztazích v celé zemi. Protože úkolem našich návštěvnic bylo zkoumat polské nářečí tohoto okresu, během expedice byli místní obyvatelé oslovováni polsky a všechny odpovědi informátorů byly zaznamenány v polštině. Pro účely našeho výzkumu to nic podstatného nemění: zjistili jsme, že většina lituanismů (a jejich podob) v těchto končinách je velmi podobná bez ohledu na to, zda je tentýž člověk užívá, když mluví polsky, nebo bělorusky.

Při zaznamenávání odpovědí informátorů v polštině se ukázalo, že toto polské nářečí je poměrně chudé a nepříliš živé. Především postrádá archaismy typické pro všechna ostatní polská nářečí. Protože nemá vlastní jazykovou tradici, je bližší spisovné polštině než ostatním polským dialektům (srov. Turska, 1939 59—60). Je tedy v této oblasti novější.

Z výraznějších fonetických rysů je zde, stejně jako v jiných polských nářečích jihovýchodní Litvy a Bělostockého vojvodství v PLR (srov. Grinaveckienė, 1977 136, poznámka 2 a tam uvedenou literaturu), třeba zmínit zejména denazalizaci nosových samohlásek ą, ę na konci slova a jejich redukci na krátké samohlásky, např. Miał taką wielka siekiera ← Miał taką wielką siekierą; Przywioz truna taka ładna ← Przywioz trumną taką ładną; Oni dzwonio, lubio, majo, nanioso, rosno ← Oni dzwonią, lubią, mają, naniosą, rosną; Poszedł wažyniać sia ‚Šel se projet‘ apod. (srov. také Turska, 1939, 74; Trypućko, 1970, 52—53; Kurzowa, 1972, 35; Kurzowa, 1975, 91—92). Z fonomorfologických rysů stojí za zmínku tvary substantiv středního rodu v jednotném čísle, nominativu a akuzativu, se ženskými koncovkami, např. Biała tkana prześcieradła ‚Bílé tkané prostěradlo‘; Moja zdrowia słaba ‚Mé zdraví je slabé‘; Wielka wesela była ‚Svatba byla velká‘; Ta budowstwa droga ‚Stavba je drahá‘; Kupila puchowa kołdra ‚Koupila péřovou

47

peřinu‘ apod. Obdobný jev je typický i pro jiná polská nářečí v Pobaltí a Bělorusku (Turska, 1939, 92; Kurzowa, 1972, 36; ПГ I 51–53, 75, 76, 90). Zkoumané polské nářečí zároveň obsahuje mnoho prvků typických pro běloruštinu a litevštinu (srov. Turska, 1939, 62), zejména rysů přízvuku cizích polštině, neobvyklých případů flexe jednotlivých tvarů, značné množství lexika litevského původu, litevských místních jmen a příjmení lidí litevského původu či litevského tvoření; v mnoha případech si zachovalo nářeční fonetiku lituanismů, nejspíše typickou pro východní Dzúky apod. Toto nářečí by tedy bylo asi nejpřesnější považovat za úřední nářečí, které se z běloruštiny vyvinulo na místě zaniklého litevského východodžukského nářečí a proměnilo se v poměrně nové polské nářečí (Turska, 1939, 57, 82, 89, 92–93, 95, 96, 97). Proto mají toto nářečí a jeho nářeční systém pro zkoumaná místa značnou poznávací hodnotu: jsou poměrně přesným svědectvím o životě lidí a jejich vzájemných vztazích v minulosti i v současnosti. Zároveň jde o důležité ohnisko živého jazyka, které přináší nové údaje pro baltskou a slovanskou dialektologii, dějiny těchto jazyků i srovnávací jazykovědu a umožňuje lépe postihnout a přesněji popsat složitou kontaktní jazykovou situaci na tomto území.

Ukázalo se, že některé lituanismy (včetně místních jmen a většiny příjmení) se nepodřídily systému přízvuku polštiny a dodnes se přízvukují po litevsku. Je to zřetelně patrné tehdy, když se místo přízvuku v lituanismu neshoduje s polštině vlastním přízvukem na předposlední slabice, např. burbalka¹ ‚vzduchová bublina při dešti‘ (na zemi) ← lit. burbalas; dyrwan ← lit. dirvonas; gajdziuk ‚kohoutek‘ ← lit. gaidziukas; gigiel ‚přeslička v žitě‘ ← lit. gigėlis ‚tamtéž‘; gniziec ‚hemžit se‘ (o červech) ← lit. gnižėti ‚tamtéž‘; horud ‚sýpka‘ ← lit. aruodas; Kiersza ‚Keršoji‘ (jméno krávy) ← lit. Kerša; Kierszuk ‚strakatý býk‘ ← lit. Keršiukas; kumpiak ‚šunka; stehno‘ ← lit. kumpiōkas; Marga ‚Strakatá‘ (jméno krávy) ← lit. Margà; parsiuk ← lit. paršiukas; raguci ‚pracovní sáně‘ ← lit. nář. rãgutės ‚sáňky‘; rezgini ← lit. rėzginės; skaracz ‚skarinis, takový ručník‘ ← lit. skarà+acz; skaryniuk ‚skarinis‘ ← lit. skarinùkas; skwiarsty ‚ovoce ze zabijačky‘ ← lit. skerstùvės; wijun ‚taková ryba‘ ← lit. vijūnas; Munduc ‚název potoka, který se u Buivydžiai vlévá do Neris‘ ← lit. Mundūtis; Szalnoić ‚název potoka, který se u Buivydžiai vlévá do Neris‘ ← lit. Šalndītis; Widupie ‚název louky v Buivydžiai‘ ← lit. Vidupė; Balciul ‚příjmení‘ ← lit. Balčiūlis, Grygojc ‚příjmení‘ ← lit. Grigaitis; Wierykas ‚příjmení‘ ← lit. Vėrikas apod. U některých dalších lituanismů je starý litevský přízvukový systém narušen dokonce i tehdy, když se shoduje s polským přízvukem, např. barzdziuki ‚přesličky vyrostlé do tvaru stromečku‘ ← lit. barzdžiukai, brazguny ‚rolničky na koňském postroji‘ ← lit. brazgūnai, szakaluki ← lit. šakaliūkai apod. Bylo zjištěno, že přesun přízvuku z obvyklého místa na koncovku (zejména je-li otevřená) se poměrně často vyskytuje u lituanismů v běloruských (a také ruských) nářečích (srov. také litevská místní jména, která dnes ve Vilniusu a jinde přízvukují bělorusky a rusky mluvící lidé: Глаздинай ← Lazdynai, Жирмунай ← Žirmūnai, a také v běloruských nářečích кашая ← lit. kašelė ← bělorus. rus. коша, крупная ← lit. krūšnė СБГ II 447, 537 apod.). To ukazuje, že zmíněné litua-

¹ Slabika (samohláska nebo dvojhláska) napsaná tučným písmem označuje místo přízvuku odlišné od polštiny jakožto spisovného jazyka.

48

…nismy od místních Litevců nejprve převzali Bělorusové tohoto areálu. Postupem času tak rozrušili původní systém přízvuku některých litevských výpůjček a později je takto „běloruštěné“ začlenili i do svého polského nářečí.

V polském nářečí, které zkoumáme, se polsky přízvukují také některé výpůjčky z běloruského nářečí nebo polonismy převzaté z něj a běloruštěné, např. balbatun ‘tlachal’ ← bělor. балбатун; bandyt ← bělor. бандьт; bohun ← bělor. багун ‘rojovník’; bocianiuk ← bělor. бацянюк ‘čápátko’; bandas z ← bělor. бандаш ‘štípací sekera’; czarciuk ← bělor. чарцюк ‘čertík’; chłopczuk ← bělor. хлопчук; dziaciuk ← bělor. дзяцюк ‘chlapec’; dziaduk ← bělor. дзядок ‘dědeček’; harbuz ← bělor. гарбуз ‘meloun’; jerm iak ‘zimní kabát’ ← bělor. ярмяк; nac z owaczka ← bělor. начоўачка ‘vanička’; pawuk ‘pavouček’ ← bělor. павук; pierog ← bělor. піроґ; płaszczak ← bělor. плащак ‘poleno’; płaszczaki ← bělor. плащакі ‘polena’; nie mają swoich, nie choczu czuzých ‘své nemám, cizí nechci’ a další.

Uvedené případy přízvuku podle našeho názoru ukazují, že lituanismy a bělorusismy zkoumaného polského nářečí se ještě zcela nepřizpůsobily zákonitostem jeho jazykového systému (srov. také Turska, 1939, 64, 83).

Z flektivních výpůjček je nejvýraznější úplná absence koncovky -owi v sg. dat. a koncovky -owe v pl. nom. u podstatných jmen mužského rodu, která je typická pro polštinu. Zde mají tato podstatná jména v sg. dat. jedinou koncovku -(i)u, např. oddali dziaduku, karszunu ‘jestřábovi’, kolchozu, koniu, męzu, ojcu, synu, wilku apod., a v pl. nom. koncovky -i, -y, např. braci, Bujwidzi, jabki (← jabłki), koni, kurczuki ‘kuřátka’, ludzi, ościuki ‘rybí kosti’, parsiuki, pluci, ptaszuki ‘ptáčci’, robaki, wilki, złodzie juki ‘skrývaní zloději’ (obvykle kuřátka); cygany, drużb anty, grabi asty, kumy, pacy, partyzanty, pienięd zy, stolarzy, wijuny a další. Obě tyto pádové flexe byly převzaty z běloruského nářečí jako prvky běloruského substrátového vlivu (srov. Turska, 1939, 61; ПГ I 58). Je třeba poznamenat, že zcela obdobný jev, kdy se flexe sg. dat. a pl. nom. běloruských podstatných jmen mužského rodu užívají namísto flexí těchto pádů typických pro polštinu, se konstatuje i v jiných polských nářečích na okrajích východních baltských území a v severozápadní části Běloruska (Turska, 1930, 47; Turska, 1939, 71; Trypučko, 1970, 63; ПГ I 56; 71, 77–80). Přídavná jména a příčestí mají v pl. nom. v tomto nářečí na rozdíl od polštiny koncovku -a, např. Przybieghi gromna pacy ‘Přiběhly obrovské krysy’; Teraz rozumniejsza ludzi ‘Teď jsou lidé rozumnější’; Kurczuki mała byli ‘Kuřátka byla malá’; Koni rozumna ‘Koně jsou rozumní’, Krosny byli zrobiona ‘Stavy byly vyrobeny’ apod. Obdobné příklady takové morfologie uvádí také Turska, 1939, 121.

Během výzkumu byl v místním úzu, jak již bylo uvedeno, zaslechnut a zaznamenán soubor slovní zásoby litevského původu. Většina z ní se široce užívá i v jiných polských či běloruských nářečích v Litvě a Bělorusku. Zde se ji pokoušíme charakterizovat. U některých slov litevského původu se uvádí doklad, který zpravidla osvětluje význam lexému, a naznačuje se možný zdroj jejich původu nebo jejich přímý litevský ekvivalent. Původ některých lexémů považovaných či předpokládaných za lituanismy se někdy nově zdůvodňuje. Jestliže fonetika a gramatika litevských lexémů uchovává údaje, které umožňují vysledovat zřetelné fonetické a gramatické stopy litevského nářečí, jež kdysi v tomto areálu existovalo, jsou tyto údaje zvláště zdůrazněny a rozebrány.

Uváděné lituanismy fakticky doplňují naše výzkumy v této oblasti (zejména pokud jde o jejich variantnost a rozšíření), prováděné v polonizovaném areálu jihovýchodní Litvy (Grinaveckienė, 1969,

4. Lietuvių kalbotyros klausimai 29 t.

49

219—229; ГринавеЦкене, 1972, 394—408; Grinaveckienė, 1977, 136—145). Zároveň navazují na slovní zásobu litevského původu, kterou naši dialektologové a dialektologové z Akademie věd Běloruska objevili v severozápadních běloruských nářečích Běloruské SSR (ГринавеЦкене и др., 1972, 377—393; Арашонка и др., 1973, 27—37; ГринавеЦкене и др., 1975, 163—196; ГринавеЦкене, 1977, 160—169; Grinaveckienė, 1983, 182—204), a rozšiřují i doplňují oblast jejího užívání a užívání jejích variant.

Za zřejmé výpůjčky z litevštiny (doklad se k nim neuvádí, protože jejich význam je jasný) lze v tomto nářečí považovat:

akoty (koty) ‘osiny ← litev. akuotai^², srov. také kuotas ← akuotas (LKŽ VI 919) s vypadlým počátečním a-. Pokud jde o možné obdobné vypadnutí, srov. adaptaci cizích slov v litevských, běloruských a polských nářečích: litev. Nastė ← Anastazija, Sándra ← Aleksándra, Tõnis ← Antãnas (LVKŽ 76, 282, 321); kardijõnc ← akordeõnas, Dzidorjus ← Izidorjus, Paliõne ← Apolõnija, Zabėlė ← Izabėlė (Jūrbar-kas); bělor. бяркулёз ← тубяркулёз, та́рыца ← ата́рыца ‘malý pozemek’, громны ← ru. ogromnyj (Buivydžiai), pol. konomistka ← ekonomistka (Buivydžiai) aj.;

bakszta ‘věž’ ← litev. bókštas ← pol. baszta;

baltusznik ‘avilkailių dirbėjas’ ← lie. baltušnykas ‘t. p.’ (Turska, 1939, 78 nemotyvuodama jį laiko kilusiu iš br. балту́шник, o pastarasis savo ruožtu — lituanizmas, žr. Zdansewicz, 1960, 336; ГринавеЦкене и др., 1975, 166; СБГ I 160; Лаучюте, 1982, 43).

bartowy ‘beralový’ ← litev. bėralas+pol. -owy;

barzdiuki ‘přesličky, když vyrostou do tvaru vánočního stromku’ ← litev. barzdžiukai ‘dtto’;

bonda ‘banda, bochánek’ ← litev. bandà ‘dtto’;

brazguny ‘zvonivé přívěsky na koňském postroji’ ← litev. brazgūnai ‘dtto’;

brunkta^³ ‘branktas’ ← litev. nář. brūnktas;

bryzgul ‘hadřík, cár’ ← litev. brizgalas ‘dtto’, srov. také brizgas, brýzgas ‘dtto’;

bucz ← lit. bùčius;

bumbulki ‘zbytnění provazu’ ← lit. bumbulai ‘boule, uzly’+pol. -ki;

burbalka ‘bublina, vzduchová bublina za deště’ ← lit. burbalas+sl. -ka;

dojlid ‘tesař’ ← lit. dailidis ‘tamtéž’;

dyrsa ← lit. dirsės;

dyrwan ← lit. dirvónas;

dziegieć ← lit. degùtas;

gab ← lit. gúobas. K vývoji lit. uo → slov. a viz Grinaveckienė a kol., 1988, 126—127;

giegnì ‘dřevěné kůly rybářské sítě’ ← lit. gėgnės ‘tamtéž’;

gigiel ‘přeslička, když je ještě v klasu’ ← lit. gigėlis;

gil ‘ovád’ ← lit. gylỹs;

^² Uznáním nepochybného původu těchto lexémů z lit. akuotas zásadně korigujeme zcela nepodložené odvozování jejich lexémů akóm ir akóųце ‘osiny’ běloruskými etymology od výrazu kotki ‘pupeny vrby’ (ЭСБМ 102).

^³ Ve zkoumané polské nářeční mluvě (stejně jako v běloruské) je souhláska n (ń), stojí-li před velárními k, g (к, г), stejně jako v litevštině, vždy palatální (srov. také Turska, 1939, 75, 90, 94—95, 108, 111; ПГ I 215—216; П II 193—194 aj.).

50

gilować ← litev. gyliuoti;

gniźieć „hemžit se, pohybovat se“ ← litev. gnižėti (gniužėti);

grabiastować „tlouci hráběmi“ ← litev. grėbestuoti + pol. -ować;

grabiasty ← litev. grėbestai;

gułszta „gužta“. Tento lexém pravděpodobně vznikl kontaminací slov gulta „místo k ležení; pelech“ a gužta.

guśzta ← litev. gužta;

horud ← litev. arúodas. K litev. uo → slov. u viz Grinaveckienė et al., 1988, 128.

jewnia ← litev. jāuja;

jińksztyr „inkštiras; červ, který žije pod kůží zvířete“ ← litev. inkštiras „dt.“;

kaciuk (kaciuchek) ← litev. kačiukas (+pol. -uczek);

kierapla ← litev. kerėpla;

kiersza „Keršoji“ (jméno krávy) ← litev. Keršà ← keršà;

kierszajka „keršoji“ (o krávě, jalovici) ← litev. keršà+pol. -ajka;

kierszul „keršiukas“ (o teleti, býkovi) ← litev. keršulis;

kiturka „zapínání pánských kalhot, jejich rozparek“ ← litev. ketúrka „dt.“;

kliszawy ← litev. klišas+pol. -awy. Slavského tvrzení, že odvozování pol. kliszawy z litevštiny nemá opodstatnění, neboť nebylo prokázáno (viz SEJP II 229), samo odpadá. K jeho litevskému původu viz LEW 267—268; Гринавеckене и др., 1975, 179; Лаучюте, 1982, 36—37; Grinaveckienė, 1983, 189);

klojm ← litev. klojimas;

klumpa ‘klumpė; nerimta moteris’ ← lie. klùmpa ‘t. p.’ (žr. Гринавеckене и др., 1975, 178; Лаучюте, 1982, 30—31).

kunia ‘louka u stodoly’ ← litev. kliùonas ‘tamtéž’;

kowsz ← litev. káušas;

krejka ‘hřeben střechy’ ← litev. kreĩkas ‘tamtéž’, srov. také litev. kreigà ‘tamtéž’;

krowsz ‘hrušeň’ ← litev. kraušas ‘tamtéž’;

krusznia ‘hromada kamení na okraji pole’ ← litev. krúšnė ‘tamtéž’. K možnému vývoji litev. s-(-s-) v pol. (a východoběloruských) litvanismech v sz (ш) srov. Balčikonis, 1978, 381, a také jejich szper-ka←litev. spirgas, bělorus. шклюд ← склюд ← litev. skliūtas ‘tesařská sekera’ aj.

kubizdziel ‘houba vypouštějící kouř’ ← litev. kubizdelis ‘tamtéž’;

kuksa ‘ruka bez prstů; noha bez chodidla; člověk s useknutými prsty’ ← litev. kukša ‘tamtéž’;

kuksowaty ‘bez dlaně’ ← litev. kukša+pol. -owaty;

kul ← litev. kūlys;

kulowy ‘ze stohu’ (o slámě) ← litev. kūlys+pol. -owy;

kulsza ‘stehno’ ← litev. kùlšė ‘tamtéž’;

kulśnia ‘kotníková kůstka’ ← litev. kùlšnis ‘kotník’;

kumpiak ‘šunka’ ← litev. kùmpis, kumpiòkas;

lagiesi ‘žlutolisté jedlé bodláky’ ← litev. nář. lagėšiai ‘legėsiai’;

łupy ‘tlusté pysky’ (o koni, také hanlivě o člověku) ← litev. lūpos;

Marga „strakatá“ (jméno krávy) ← litev. Margà ← margà;

Marguik „strakatý“ (jméno telete, psa, býka) ← litev. Margiùkas ← margiù-kas;

4*

51

mięczyczka „mentolka, malá mentolka“ ← litev. mentė+pol. -yczka;

miętka „mentė“ ← litev. mentė;

miergiela „chudá, zakrslá dívka“ ← litev. mergėlė „tamtéž“;

myłta „knedlíky z drceného dušeného ovsa“ ← litev. milta „jídlo z pohankové mouky“;

nawda „užitek“ ← litev. nauda;

odliga „obleva“ ← litev. atlyga „tamtéž“;

ortaj ← litev. artojas;

oszaki ← litev. ašakos;

pakuty, pakuta ← litev. pakulos;

parsiuk (parsiuczek) ← litev. paršiukas, paršas;

piatakumpia „pátý kus kýty, krkovice“. Hybridní útvar, jehož druhý kořen (-kumpia) pochází z litev. kumpis; srov. také penktakumpis, penktākumpis „tamtéž“;

plepatun „žvanil“ ← litev. plepatūnas „tamtéž“;

pluski „lupy“ ← litev. plūškės „tamtéž“;

pojsać „otloukávat ječmenné osiny“ ← litev. paisýti „tamtéž“;

poszar ← litev. krmivo;

potka ‘pohlavní orgány’ ← litev. pautai+sl. -ka;

prymian ‘přístavek; předsíň’ ← litev. prymenė ‘tamtéž’;

pumpuryna ‘pryskyřníky’ ← litev. nář. pumpurynai ‘tamtéž’;

pundza ‘pulec’ ← litev. pūndza ‘kdo má velkou hlavu, tlouštík, bambula’; srov. také pundžius, pūndžis ‘pulec’, pūndag alvis ‘pulec’;

punia ‘stodola’ ← litev. pūnia;

punktom ‘místy’ ← litev. punktais ‘tamtéž’;

putra ‘nápoj pro telata’ ← litev. putrà;

rakietuk ‘zavalitý menší chlapík’ ← litev. reketūkas, reketýs;

ratieluki ‘kladky tkalcovského stavu’ ← litev. rateliūkai;

rezgini ← litev. rēzginės;

rojst ← litev. raistas;

rojstowy ← litev. raistas+le. -owy;

rowgienia ← litev. raugienė;

rypać ‘hrát na hudební nástroj, brnkat’ ← litev. rypúoti ‘tamtéž’;

scimbir ‘kořen ocasu’ ← litev. stimbiras ‘tamtéž’;

scyrta „kupka“ (sena), „hromada“ (dříví) ← litev. stirta „tamtéž“;

skaracz „takový ručník“ ← litev. skarà+pol. -acz (bělorus. -aų);

skhut „sekera na tesání“ ← litev. skliūtas „tamtéž“;

skwiarsty „hostina po zabijačce“ ← litev. skerstuvės vlivem části přípony -tuvės a přesunu souhlásky -v- do kořene;

skwirstuli „hostina po zabijačce“ ← pol. skwiarsty+-uli;

stoć „zpříma“ ← litev. stačiai;

stoci „vzpřímený“ ← litev. stačias;

świran ← litev. svīrnas;

świrsnia ← litev. svirsnis „páka“;

szakaluki ← litev. šakaliūkai;

szeszak ← litev. šeškas;

52

szperka ‘škvarek’ ← litev. spirgas;

szula ← litev. šūlas;

szurpa ← litev. šiurpa;

sznirpac ‘kýchat’ ← litev. nář. šn irpoti ‘tamtéž’, srov. šn irpšti, šnirpšč(i)oti, šnirpšlės ‘nosní dírky’;

torp ← litev. tárpas;

tumal ‘koule, roj’ (komárů, včel) ← litev. tūmulas ‘tamtéž’;

warszkie ← litev. varškė;

ważyniać sia ← litev. važinėtis;

wentka ‘břicho’ ← litev. vént(er)is +-ka;

wiapla ← litev. vẽpla;

wijun ← litev. vijūnas;

wikswa ← litev. viksvà;

wircyna (wircynka) ← litev. virtinė (+ -ka);

żagary ← litev. žagarai;

żegini ← litev. žaginiai;

wżergać ‘rozkročit’ ← litev. žergti;

żylbuciki ‘vrby, jívy’ ← litev. žilyvai, žilbūčiai;

żwir (żwireczek) ← litev. žvyras (+ -eczek);

żwirowany ← litev. žvyras + -owany.

Pokoušíme se doložit litevský původ dalších lexémů užívaných zde.

alier ‘puškvorec’ (: Alier i bohun przy rojstach ‘Puškvorce a puškvorce u rašelinišť’). Lexém je nejspíše sekundární výpůjčkou z litevského nářečního ālieras (āleras, arielỹs, ārielis) ← pol. ajer (Būga, 1961, 342; LEW 54; Sabaliauskas, 1966, 70). Tento názor nepochybně podporuje forma alerei ‘puškvorec’ užívaná v polských nářečích okolí Sejn (LLR), která je uznávána za výpůjčku ze sousedních litevských nářečí (Zdancevicz, 1960, 335), stejně jako lexém álep ← litev. ālieras, který jsme v roce 1977 zaznamenali v běloruském nářečí obce Juodelėnai v okolí Ąpsu (BTSR), užívaném vedle litevského nářečí (На а́леп някali хлеп ‘Chléb pekli na puškvorcích’; Алеп maki — у kacniki ‘Puškvorce — jako stuhy’). Samotná litevská nářeční forma ālieras vznikla z ājeras čistě foneticky, lidovým přiblížením slovanské artikulace litevské, aby se slovo vyslovovalo pohodlněji či snadněji. K tomuto vývoji nejspíše přispěla artikulace souhlásky j, poměrně blízká měkkému l (LKG 86, 88). Ālero přijetí litevské fonetické podoby z ājero uznávají i jiní (Zinkevičius, 1966, 150). Pouze metatezí z ālieras vzniklo v některých našich nářečích ārielas (arielỹs, ārielis) a také ariēlynas ‘porost puškvorců’ (LKŽ I 298); srov. kvůli takovému fonetickému vývoji alierka (LKŽ I 99) ← bělor. гара́лка ‘pálenka’.

Že j na začátku slova a mezi samohláskami v litevských hovorových výpůjčkách někdy nahrazuje měkké l, dobře ukazuje i verš písně: Neteksiu strieľčiui nei legeružių (Kalvaitis, 1905, 185), kde legeružis ← něm. Jäger ‘lovec’ + -užis. S přihlédnutím ke všemu uvedenému docházíme k závěru, že āleras ← ājeras vzniklo na litevské jazykové půdě a odtud přešlo do běloruského nářečí zkoumané oblasti a z něj do polského nářečí.

apikula ‘nešikovný, neohrabaný člověk’ (: Chłopczuk taki apikula przez ulicą szedł ‘Takový neohrabaný chlapík šel přes vesnici’; Kura siedzi i klepi — apikula wielka ‘Slepice sedí a kdáká — pořádná neohrabaná’).

53

Slovo dobře znají i sousední běloruská nářečí, např. anikýula/anекула (СБГ I 87). Jejich zdrojem je nepochybně litevské apýkula téhož významu (Гринавеҗене и др., 1975, 165). Běloruští etymologové (ЭСБМ 124) však podle našeho názoru bez dostatečného důvodu odvozují běloruské přídavné jméno anikulám ‘lakomý’ (←anikulamy, srov. віна́вам←віна́ваты) z lat. opitulatus ‘podporující, pomáhající’. Této etymologii brání především samotné latinské slovo opitulatus, které podle týchž etymologů není v běloruštině vůbec doloženo; o jeho možném výskytu tam svědčí pouze příbuzné slovo opitulárium ze staroběloruského jazyka úředních aktů. Jde o stěží přesvědčivou domněnku. Kromě toho je obtížné najít sémantickou souvislost mezi ‘lakomý’ (аникула́м) a ‘podporující, pomáhající’ (opitulatus). Konečně není jasné ani to, proč by souhláska l ve slově opitulatus ztvrdla a změnila se v аникула́м. To vše dává důvod odmítnout takovou verzi původu běloruského аникула́м. Geografie, fonetika, slovotvorba a podle našeho názoru i význam běloruského аникула́м umožňují odvodit je z litevského apýkula ‘nešikovný, neohrabaný člověk’: do sémantického řetězce vedoucího k významu ‘lakomý’ (аникула́м) totiž patří i významový rys ‘neohrabaný, tuhý’. Právě ten podle našeho názoru spojuje běloruské аникула́м s litevským apýkula (+-аты).

balunda ‘řídká, špatná polévka; nekvalitní potraviny’ (: Balunda — jak botwina, lodýga gruba taka ‘Balandová polévka — jako polévka z červené řepy, takové tvrdé kousky’; Smygalista dziewczynka była, a balunda jadła, na płuci padła ‘Byla to čilá holčička, ale jedla balandovou polévku, a tak onemocněla na plíce’). Lexém se v nářečí objevil podle nářeční formy balunda (~ balánda, balandà ‘Chenopodium’, užívané ve východní litevštině (z balandų se vaří také lapiėnė) (LKŽ I 584). Významy lexému známé v tomto nářečí nepochybně vycházejí ze základního významu, příznačného pro litevské slovo (zejména ‘špatná polévka’), a úzce s ním souvisejí. Další posun významu přeneseným směrem (‘nekvalitní potraviny’ apod.) se nejspíše odehrál až na slovanské (běloruské či polské) nářeční půdě v důsledku přirozeného rozšíření oblasti užívání slova, zatímco jeho původní význam spolu s litevštinou, z níž byl lexém převzat, ustupoval z užívání. Tento předpoklad podporuje skutečnost, že význam ‘nekvalitní potraviny’ není pro litevštinu typický.

V těchto a jim blízkých významech se balunda hojně užívá také v běloruských nářečích: балунда́/баланда́ a také s metatezí лабанда́ (Вешторт, 1968, 369, 387; Гринавеҗене и др., 1975, 166; СБГ I 155—156; Тур.слоўн. 39). Význam баланда́ ‘řídká polévka’ se považuje za běloruskou spisovnou normu (Тлум.слоўн. 331). Lexém баланда se v podobných významech užívá také v ruských a ukrajinských nářečích (Даль, I, 42; СРНГ II 72—73; Лаучюте, 1971, 79; Лаучюте, 1982, 38).

V uvedených a jim blízkých významech se ve slovanských jazycích užívá бала́нда, балунда́ (← pol. balunda) a лабанда́; tato slova jsou baltského původu a spojují se s litevským balánda, balandà (← lotyš. balānda) ‘Chenopodium’; srov. také balandiėnė ‘polévka z merlíku’ (ЭСЯ I 113; Urbutis, 1969, 49; Гринавеҗене и др., 1975, 166; Лаучюте, 1982, 38; ЕСУМ I 124). Běloruští etymologové však tuto etymologii nepřijímají. Vycházejí z toho, že slovo баланда má kromě výše uvedených významů v ruských nářečích také význam ‘tlachal, žvanil’ a v ukrajinštině ‘tlachal’, a tvrdí, že všechna uvedená slovanská бала́нда jsou slova téhož kořene, která se vyvinula ze společného zdroje. Za příbuzná považují také rus. бала́ндать, бала́ндить ‘tlachat; potulovat se’, ukr. баландити ‘mluvit’, čes. blandat ‘mluvit’ a odvozují je ze zvukomalebného

54

rekonstruovaného slovanského slovesa *balandati (ЭСБМ 288). To však není přesné. Ve skutečnosti tu máme dvě samostatná homonymní lexémata s různými významy, která mají pouze stejný fonetický obal a nejsou nijak příbuzná — бала́нда ‘špatná, řídká polévka’ a pan. a бала́нда ‘tlachal’ apod. (srov. ЭСРЯ 72—73; Лаучюте, 1982, 38—39; ЕСУМ I 124); obsahové složky jednoho z nich nemají s druhým nic společného. Jejich původ tedy nemůže být totožný, a proto taková etymologie sama od sebe odpadá, zatímco baltský původ lexému бала́нда ‘špatná, řídká polévka’ apod. zůstává nevyvrácen. Existuje názor, že baltského původu je také бала́нда ‘tlachal, neobratný člověk’ apod. Má se za to, že vznikl kontaminací baltismů: бала́нда ‘Chenopodium, nechutné jídlo’ a бала́нда ‘neobratný člověk’ (Лаучюте, 1982, 98). V tomto případě bychom však podle našeho názoru mohli mluvit pouze o sémantické kontaminaci, k níž došlo v důsledku zvukové podobnosti těchto dvou slov. Slovanské бала́нда ‘neobratný člověk’ se však možná mohlo vyvinout z baltismu вала́нда ‘neobratný člověk’ ← lit. валanda (ЭСРЯ 268—269; Лекс. балт., 13, 32; Zinkevičius, 1974, 63), a to v důsledku běloruské neetymologické záměny retného b za jiné retné б. Tato cesta je zcela možná, neboť záměna retného b→б (stejně jako n→б aj.) se vyskytuje poměrně často v některých slovech slovanských jazyků, zejména přejatých, např. bělorus. бiрбáты←вiрбáты← lit. nu-virbęs, берла́во́кі←вірла́во́кі ‘vypoulené oči’, бярба́←вярба́ ‘vrby’, бiнджáк←пiнжáк (пiнжáк) ‘sako’, бойцаць←по́йцаць ‘dbát’, бу́кшты←*пу́кшты←lit. pukštai ‘do vody ponořené jalovcové větve na přilákání ryb, značky’ aj. (Гринаве́цкене и др., 1975, 166—167; Сцяшковіч, 1972, 51; СБГ I 187, 200, 389; Семенова, 1974, 7; Народ. лекс., 33). Tyto a jim podobné neetymologické varianty některých slov se samozřejmě mohly utvořit nikoli poblíž jejich skutečných podob v hlavních oblastech užívání, nýbrž spíše na periferiích nebo v dvojjazyčných oblastech (k nimž patří i naše zkoumaná nářeční mluva), pravděpodobně v důsledku sémantického vyblednutí a obtíží při předávání těchto slov z generace na generaci, protože zde nebyla zcela běžná.

bizowka ‘hmyz napadající dobytek v létě’ (: Gilijo krowy: bizowki napa- dajo ‘Krávy jsou napadány ovády: bizowky útočí’). Lexém onomatopoického původu je poměrně široce znám také v severozápadních běloruských nářečích (СБГ I 185; ЛАБНГ карта № 336). Jeho významově blízká varianta bizdalka je známa i v dalších polských nářečích Vilniuského kraje (Лаучюте, 1982, 75). Výslovnost kořene biz- (bělorus. біз-) svědčí pro předpoklad, že zdrojem tohoto lexému je nejspíše nikoli rus. бы́з←бык- (ЭСРЯ, 1964, 164), nýbrž lit. bizas (← bizdas?) biz(d)ėlė, byz(d)ėlė ‘hmyz napadající dobytek, kvůli němuž se zvířata plaší’, bizalas ‘takový brouk; neklid, pobíhání’, bizinas, bizdinas ‘bzučící hmyz, ovád’, bizaliuoti, biz(d)elioti, bizóti ‘plašit se kvůli ovádům’, bizdas ‘plašení’, biz(d)inti ‘působit, aby se zvířata plašila’ (LKŽ I 860—864, 866, 870—871), lot. bizene ‘bzučící moucha’ (M.-E. 302). Polské přípony -owka, -alka a běloruská -ayka byly nepochybně získány při přejímání slova nebo po jeho přejímce.

buldavieszka ‘kultuvė’ (: Buldawieszka albo pralnik do wycierania lnu ‘Kultuvė na lámání lnu’). Tento lexém je nepochybně příbuzný s bělorus. булдава́ ‘tlouk na kaši; kůl’ (zašpičatělý) (srov. také další běloruská slova téhož kořene, stejně jako ruská — булду́нья ‘t. p.’; булдо́йка ‘pupen; rákosový klas’ (СБГ I 236), булдове́ха ‘konec slova’, булдо́вка ‘velká pastýřská hůl’ (СРНГ III 269); булдаве́шка ‘kyj, boule; hlupák’ (Расторгуев, 1973, 57). Bělorus. булдава́ se podle našeho názoru oprávněně

55

odvozuje se od litevského buldė „nějaký kulatý, neforemný, těžký předmět, koule“ (Грина-вецкене и др., 1975, 169; СБГ I 236; Лаучюте, 1982, 63). Srov. také četné další litevské odvozeniny se zvukomalebným kořenem buld-: buldénti, buldėti „dunět“, buldoti „bušit, dunět“, buldì, buldÿ, būldu (m), buldakõjis „člověk s velkýma nohama“ (LKŽ I 1150–1151). Množství těchto lexémů, jejich nepochybně zřejmá vzájemná sémantická souvislost i oblast jejich rozšíření nám podle našeho názoru dávají důvod pokládat tuto etymologii za spolehlivou a zároveň pochybovat o výkladu běloruských etymologů, podle něhož je будава nepochybně (бясспрэчна), avšak bez důkazů považováno za kontaminaci dvou kmenů – ruského балда a jejich булава (ЭСБМ 407).

kielzny „uzda“ (: Koni ržo, kielzny nie založona „Koně řehtají, nejsou uzděni“). Sémantické a slovotvorné příbuzné tohoto lexému se užívají i v sousedních běloruských nářečích, např. кэ́льза, кэ́льзы „uzda“ (ЖС 32; Н. Стл. 246). Polské kielzno „uzda“ ani příbuzná slovesa kielzać, kielznać „uzdit“ podle našeho názoru dosud nemají spolehlivou etymologii (Brückner, 1970, 227–228; SEJP II 147–150). V nedávných výzkumech bylo běloruské ке́лзаць „uzdit“ nepochybně oprávněně spojeno s litevským (ap)gelžti „okovat“ (СБГ I 457). Tento názor plně podporuje i etymologie běloruského гелзаць „uzdit“, гелзанне „uzdění“, келзы, келза „uzda“, kterou o něco později předložila J. Laučiūtė (Лаучюте, 1982, 102–103): podle ní se tyto lexémy odvozují z pruského gelso „železo“ a litevského geležūnės „příušní zduřeniny, taková koňská nemoc“; srov. také další nepochybné litevské příbuzné těchto slovanských lexémů: gelžai „železné nástroje“, gelžiai „tamtéž“, gelžis „železné nářadí“, gelžūnė „kus železa“, gelžūonė „tamtéž“, gelžūnės „příušní zduřeniny“, gelžūonės „tamtéž“, (ap)gelžuoti „(o)kout“ aj. (LKŽ III 229–231). Správnost této etymologie přesvědčivě podporuje i lexém dzëlži z jižních latgalských nářečí Lotyšska, užívaný právě ve významu „uzda“ (Reķēna, 1975, 323–324). Polské kielzny, běloruské ке́лзы i další příbuzné výrazy jsou tedy zřejmé baltismy. Hláska k v jejich kořeni místo g vznikla v důsledku alternace souhlásek g:k (srov. litevské glėbÿs: klebÿs, běloruské енэ́пы „nehty“: кнэ́пы „tamtéž“ aj.).

kindžiuk ‘skilandis’ (: Kindžiuk smaczny – mięsa ta sama ‘Skilandis je chutný – maso je stejné’). Slovo je nepochybně příbuzné s lexémy známými v běloruských, litevských i ruských nářečích, jako jsou bělorus. кіндзюк ‘žaludek zvířete; skilandis, střeva; nedochůdče’ (НС 169; Н. Стл. 66; СБГ II 462), кулндзюк ‘skilandis; slepé střevo; tlouštík’ (З народ. сл. 284; НС 60; СБГ II 480; Kur.); кундзюк ‘skilandis, žaludek, vole’ (СБГ II 571; Akm.); склундзюк ‘tlouštík’ (Kur.); шкленёра, шкленлзи ‘tlusté klobásy’ (Bakšt.); шкулундзюк ‘skilandis; tlouštík’ (СБГ V 480; Kur.); litev. kindùkas, kìndzas, kìndžius, kluìdas, klundžiùkas, kundžiùkas, skindùkas, skindžis, skindžiùkas, skindžius, skindžiùkas ‘skilandis’ (LKŽ V 810; LKA 85; LKŽ XII 899), kindõkas ‘vepřový hřbetní obratel s masem, nacpaný do břicha’, kindžiùkas ‘žaludek, břicho; skilandis; nedochůdče’, kìndžius ‘skilandis; nedochůdče’, kindžiùkas ‘telecí bříško; skilandis; břišní tuk; nedochůdče’ (LKŽ V 810), kundžiùkas ‘žaludek’ (LKŽ VI 891) aj.; rus. кундюк ‘skilandis’ (lexém se užívá výhradně v Litvě v ruském nářečí v okolí Jonavy – СРНГ XIII 212).

Existuje názor, že polské kindziuk ‘vepřový žaludek’ (více jeho variant se uvádí v SJP II 339, všechny se však řadí k málo a zřídka známým nářečním výrazům) je převzato z běloruského кіндзюк (významy viz výše) nebo ukrajinského кендюх ‘kniha žaludku;

56

skilandis; tlouštík’ (Brückner 230), a ukr. kéndox — z tur. kindik ‘pupek’ (ECYM II 423). V našem případě je kindziuk zkoumaného polského nářečí, jak nejlépe ukazuje místo přízvuku, nepochybně převzato z běloruštiny. Za výpůjčku z běloruštiny (nejspíše sekundární) lze oprávněně považovat také litevské kindziūkas (se všemi svými variantami). V běloruských nářečích je však poměrně těžké uvěřit, že jak samotné киндзя́к, tak i jeho varianty клундзя́к, кундзё́к, склундзя́к, шклу́ндзя́к pocházejí z ukr. kéndok a tur. kindik (takové vysvětlení ve skutečnosti není ničím jiným než nedoloženým tvrzením), zvláště když se jejich areály výskytu nacházejí převážně nedaleko jihozápadní hranice Litvy. Kromě toho jsou běloruské киндзя́к, polské kindziuk, stejně jako litevské kindziūkas a většina jejich variant podle našeho názoru zdrobnělinami. Dobře to ukazuje jejich přípona -iuk(-юк); srov. vedle nich užívané nezdrobnělé formy — běloruské шклендзи, шклендра, litevské kindzius, ski̇ndzis aj. Tato zdrobňovací přípona však sotva má svou sémantikou cokoli společného s tureckým formantem kindik -ik. Kromě киндзя́к a jeho variant se, jak známo, v běloruských nářečích v obdobných významech poměrně široce užívají také nezdrobnělé, nejspíše téhož základu, avšak podstatně pozdější polonismy: склҍ́ундзи, шкля́нда, шклендда, шкелендья, шкълёнда, шкълёндзя, шкълёндзя aj. (СБГ IV 448; V 479; Bakšt.; Grinaveckienė, 1983, 197). Všechny nepochybně pocházejí z litevského skilandis nebo litevského nář. skilùndzis. Srovnáme-li významy a formy těchto polonismů s formami a významy běloruských (ш)клаундзя́к, склундзя́к, к(л)ундзя́к, podle našeho názoru je mezi nimi patrný poměrně zřejmý sémantický a slovotvorný vztah. Proto vzniká odůvodněné podezření, zda také námi zkoumané zdrobnělé polské kindziuk a běloruské киндзя́к nejsou polonismy, které se vyvinuly z téhož litevského skilandis (nář. skilándzis, skilùndzis), jen převzatého podstatně dříve. Je docela možné, že různé nářeční podoby slova skilandis, které pronikly do běloruského jazykového prostředí poměrně brzy, začaly slovansky znít a postupně se změnily ve zdrobněliny tím, že přijaly příponu -iuk (že Slované často mají sklon převádět výpůjčky z litevštiny do zdrobnělých forem dobře ukazují běloruské кля́čka ← litev. kėlė, кóupачка ← litev. kairys, мятма́ука ← litev. mentė, подзинка ← litev. puodynė; pol. Wilejka ← litev. Vilnia aj.). Tak se z litevského skilandis (a jeho nářečních podob) mohly v běloruských nářečích nejprve utvořit polonismy *скіландзя́к, *скілундзя́к aj., které se působením různých fonetických zákonitostí mohly proměnit v dnešní zkoumané podoby (в склундзя́к, клундзя́к, кундзя́к, шклу́ндзя́к aj.). Tak například z nář. *скіландзя́к mohla v důsledku haplologie nepřízvučného -ла- vzniknout podoba *скиндзя́к (k možné haplologii nepřízvučné slabiky srov. bělor. кама́нец ← ukr. камена́ц, ліска ← лі́січка СБГ II 388, 660; pol. za ki czas ← za jaki czas Bui̇vẏdžiai), a později po odpadnutí počátečního c- neobvyklého a málo známého slova (možné odpadnutí srov. s bělor. на́сінка ← bělor. *спасенка ← litev. spąstai; bělor. кара́ч ← bělor. скара́ч ← litev. skara + bělor. -ач) mohla vzniknout dnešní podoba kindziok. Z nář. *скілундзя́к mohla v důsledku synkopy nepřízvučného -i- vzniknout dnešní склундзя́к a také jejich шклу́ндзя́к (pouze zde se předtím počáteční c- změnilo v ш-; srov. k tomu bělor. шкля́д ← bělor. склют ← litev. skliūtas), litev. nář. šaršentas ← seržantas; šarnašius ← šąnašos; šeremeta ← bělor. сырамец — LKŽ XIV 524, 527, 648, jakož i výslovnost neobvyklého nového litevského slova sąjudis v jurbarském nářečí poslední doby jako šąjudis), a také клундзя́к (odpadnutím počátečního c-) aj. Z fonetického, slovotvorného a sémantického hlediska je tedy takový proces v nářečích kontaktních jazyků zcela možný. Poskytuje důvod uznat zkoumaná polská a běloruská lexémata za polonismy.

57

slovotvorně a sémanticky je takový proces v nářečích kontaktních jazyků zcela možný. Poskytuje důvod uznat zkoumaná polská a běloruská lexémata za polonismy.

Zdrobnělé formy kindùkas, kundžiūkas, klundžiūkas, skindùkas aj., které se vyskytují v litevských nářečích, byly pravděpodobně všechny poměrně nedávno převzaty z obdobných polonismů běloruských nářečí, zatímco jejich nezdrobnělé formy — kindzas, skiņdžius aj. — v nich nejspíše vznikly nově, když byly zdrobnělé podoby převzatých slov takto „politevštěny“.

kirdziuk ‘čípek měkkého patra, jazýček; nemoc zvířecího jazyka způsobená ječnými plevami’ (: Kirdziuk — daleko języczek taki ‘Kirdziukas — takový dlouhý jazýček’; Zbiera sia ościuków na języku, i kirdziuk, i żywioła nie domaga ‘Na jazyku se nasbírá osin, a kirdziuk, a zvíře stůně’). Příbuzná slova tohoto výrazu jsou místy známa také v běloruských nářečích: kipdžók ‘nemoc zvířecího jazyka’, kypdžók ‘rána pod jazykem zvířete; boule na slepičím jazyku’, кypчýк ‘rána na čenichu’ (З народ. сл. 174–175; СБГ II 464, 581, 585). Tato lexémata jsou si snad významem a formou příbuzná (k alternaci jejich kořenných -ir-: -ur- srov. obdobný běloruský příklad бipтaчкa: бypтaчкa ‘dřevěný knoflík’ aj., dále бaрбýлiнь ← бypбýлiц ← litev. burbuliuoti, pol. warszajtos ← litev. viršaitis aj. (СБГ I 169, 187, 241, 244; Лау чоте, 1982, 102) a také litev. bimbsóti: bumbsóti ‘ležet’, bambėti: bumbėti aj. Uznáme-li alternaci kořenného -ir- (bělor. -ip-): -ur- (bělor. -yp-) za ukazatel příbuznosti slov, máme důvod předpokládat, že zkoumané lexéma má ve východolitevských nářečích příbuzná slova téhož významu a formy, např. kurčiūkas, kurdžiūkas ‘nemoc zvířecího jazyka způsobená ječnými plevami’ (LKŽ VI 943, 946).

Kromě významu ‘nemoc zvířecího jazyka’ si kirdziuk ve zkoumaném polském nářečí, jak jsme viděli, zachoval také svůj dřívější (nejspíše původní) význam ‘jazýček, čípek’, který už nemají jeho příbuzná slova ani v běloruských, ani v litevských nářečích. Nejdůležitější sémantický rys tohoto významu, ‘malost’ (srov. litev. liežuvėlis, melekėlis), si však dodnes uchovala uvedená lexémata litevských nářečí: kurčiūkas, kurdžiūkas ‘rukojeť kosy; nedorostek’, a také kurziukas ‘rukojeť vidlí či lopaty; rukojeť násady kosy; malý, neduživý, zanedbaný člověk nebo zvíře’ (LKŽ VI 943, 946, 984). Zkoumané polské lexéma je tedy i v tomto významu poměrně blízké svým litevským příbuzným. A litevské kurčiūkas (← kurt-iukas; z posledně uvedeného se v hovorové výslovnosti nebo vlivem cizích jazyků mohly časem nepravidelně vyvinout také podoby kurdžiūkas, kurziūkas) je jak tímto významem, tak i kořenem příbuzné litevským slovům jako kūrtel y na, kūrtelis ‘někdo malý, vyhublý, hubený’, kūrtinys ‘ušní boltec, vnitřek ucha; ušní bubínek; oblast za uchem’, kūrtinti ‘vykrmovat, vykrmovat’, kūrti ‘vzpamatovat se’, kurtūs ‘ponurý, tísnivý, neútulný’ aj. (LKŽ VI 973, 979, 980, 982, 983).

kloszni ‘račí klepeta’ (: Rak wielki, a kloszni malusieńkie ‘Rak je velký, ale klepeta maličká’). Významem i formou je lexéma příbuzná běloruským клюшня, клюшни ‘račí klepeta’, клюшня ‘stehenní kost’, клюшняк ‘stehenní kost; račí klepeta’ (СБГ II 484, 485, 486), které pokládáme za polonismy (СБГ II 486; Grinaveckienė, 1983, 189), avšak jejich litevské ekvivalenty byly v jednom z článků (Grinaveckienė, 1983, 189) kvůli nedostatečnému materiálu a nepřesnému pochopení fonetiky lexémat uvedeny chybně. Ve skutečnosti jsou polské kloszni a běloruské клюшня, клюшни, клюшняк litevským kulšnys ‘lýtko’ s metatezí u a l (kulšnys→bělor. клюшня;

58

Odtud je zcela jasné změkčení λ, které změnilo y na o; z klónų ← le. kloszni; z ní se foneticky později vyvinulo také běloruské клъбни.

klomb ‘kyčel’ (: Krówka klomb wybita ‘Krávě se vykloubila kyčel’). Litevské klùmbas ‘stehenní kost’ je nepochybným předchůdcem zkoumaného polského lexému.

kuszalapy ‘zarostlá slepice’ (: Kuszalapie kury dużo niosa ‘Zarostlé slepice dobře nesou’). Jde o hybridní lexém složený ze dvou kořenů. Jeho první kmen kusza- nepochybně vznikl z *kuszla- (srov. běloruské nářeční кўшла ‘někdo nepořádný’, кушлаты, кушла́ценькі ‘zarostlý’ (СБГ II 595)), a to vlivem asimilace a snadnější výslovnosti druhého (slovanského) kořene -lapa. куша-, pocházející z *кушла-, je nepochybnou výpůjčkou z litevského kiùšlas ‘zarostlý’.

morwa ‘bahno’ (: Morwa zielona trawa, długa taka ‘Bahno, zelená tráva, taková dlouhá’). Slovo je zřejmým metatezním přepracováním litevského maũrai, které vzniklo ve slovanském jazykovém prostředí: maũrai→mowra→morwa.

otosy ‘prosévací síta’ (: Na jazúš ja wiem, że otosy żelazna i jakurat do hołobili przej-czepiona ‘Nazpaměť vím, že prosévací síta jsou železná a jsou připevněna právě k nim’). Lexém a jeho varianty jsou ve stejném významu dobře známy také v jiných polských, běloruských, ruských a ukrajinských nářečích (SJP III 632; СБГ I 122–123; Бялькевіч, 1970, 8; Сцяшковіч, 1972, 36; Н. Слт. 161; Насовіч, 1983, 377; З народ. сл. 282; Даль, II, 743; Расторгуев, 1973, 44). Běloruské амо́сы se považuje za slovo běžné slovní zásoby (Тлум. слоўн. 297). Většina badatelů uznává za jejich zdroj litevské atãšajos (Urbutis, 48; Гринаве́цкене и др., 1975, 165; Лаучюте, 1982, 18 a další prameny tam uvedené). Někteří, kteří o tom pochybují, považují амо́сы za problematický baltismus (Лекс. балт. 43; ЭСБМ 199). Lexém i jeho varianty jsou litevského původu. Jde o derivát s příponou -a od slovesa at(a)sieti. V kořeni běloruského амо́са se však někteří někdy pokoušejí (Даль, II, 743) spatřovat podstatné jméno ось a neexistující předponu ам- (běloruská podstatná jména mají ostatně pouze předponu ад-!) (Сцяшко, 1972, 177; БГ 276), přestože takový slovotvorný model se v tomto případě nepředpokládá ani v běloruštině, ani v ruštině, ani v žádném jiném jazyce. S ohledem na všechny tyto skutečnosti jsou snahy dokázat slovanský původ tohoto lexému marné.

otożyły ‘výhonky’ (: Drzewka wymarzła, ale otożyły puściła, i teluczek szkodnik połamał ‘Stromeček zmrzl, ale vyhnal výhonky a darebný telátko je polámalo’). Tento lexém má příbuzná slova také v jihozápadních běloruských nářečích. Všechna jsou nepochybnými litvanismy, odvozenými z východolitevských nářečních forem atãžalas, atóžalas (Гринаве́цкене и др., 1975, 166; СБГ I 122; Лаучюте, 1982, 62). Nelze však souhlasit s tvrzením běloruských etymologů, že kořen litevských slov atžalà, atãžala, atóžala tvoří přídavné jméno žãlias (ЭСБМ 197). Ve skutečnosti toto litevské slovo vzniklo ze slovesa atžėlti a tato předpona se při tvorbě přídavných jmen v litevštině nikdy nevyskytuje (LKG 590).

palig ‘podle’ (: Palig heta i dajo pensja ‘Podle toho také dávají důchod’). Tato složená předložka z litevských nářečí (Otrębski, 1934, 436) se ve zkoumaném polském nářečí (stejně jako v litevštině) pojí s genitivem, a tím významně ovlivňuje jeho morfologii a rekci.

szuptynia ‘suktinis’ (Szuptynia tanczyli ‘Tančili suktinis’). Jde o zřejmý litvanismus, který se nepravidelně vyvinul z litevského suktinis ‘t. p.’ v důsledku toho, že mluvčí nářečí neporozuměli významu neobvyklého slova nebo že tento význam vybledl; srov. běloruské сюнты́ня ‘t. p.’ (СБГ V 62).

59

vzniklým podobnou fonetickou cestou; k sz na začátku slova szupłynia ← s srov. bělorus. ukiełónda ← litev. skilándis, шло́кушина ← litev. šluóksna.

Z litevských místních názvů bylo v této nářeční mluvě zaznamenáno: Bienka ‘potok vtékající do řeky Merkys u Tabariškės’, srov. Bienė (LUEV 18) ‘nejspíše tentýž potok’, také další podoby názvu Bienė – Benà, Bienà (Vanagas, 1981, 63) a místní název Benekáinys (BTSR);

Bujwidka ‘potok vtékající do řeky Neris’←Bujvydžiai; Girdžiunka ‘potok vtékající do řeky Neris’, srov. Girdžiūnas, Girdžius ‘os. jm.’ (LPŽ 674); Manierka ‘potok, který u Buivydžiai vtéká do řeky Neris’. A. Vanagas (1981, 204) se domnívá, že jde nejspíše o nové jméno potoka, odvozené od litev. manierka (←litev. ma- nierka) ‘nádobka na svěcenou vodu’. S takovým předpokladem lze jen těžko souhlasit vzhledem k sotva postřehnutelné (nebo zcela téměř nemožné) sémantické souvislosti mezi jménem potoka a ve skutečnosti zcela novou reálií ‘nádobka na svěcenou vodu’. Jméno potoka nám sdělili nejstarší místní informátoři s vysvětlením, že při toku přes prameništní louky je velmi klikatý a místy jeho koryto mizí a stává se nejasným. Vzhledem k tomu, že hydronyma často získávají své jméno podle konfigurace koryta (srov. Atžagarė←atžagarias, Gūnibė←gūmbti aj., Vanagas, 1981, 51, 127), je namístě se domnívat, že i jméno Manierka mohlo vzniknout podobným způsobem. Jeho kořen by snad mohl souviset s litev. Máinia ‘název jezera’ (LUEV 96) a lotyš. Máinas-plava (to kaimini samainījusi), maìnas²-purvs (Endzelīns, 1961, LVV, 368), stejně jako s litev. mainà ‘výměna’, mainùs ‘nestálý, proměnlivý’, mainýti ‘měnit, střídat’ aj. (LKŽ VII 736, 739, 744). Main-→Man- mohlo nejspíše nastat při slavizaci místního názvu (srov. obdobné změny lituanismů a jiných výpůjček v běloruských nářečích: ва́ждацца ‘přátelit se’←litev. vaizdúotis ‘tamtéž’; ге́бнуць ‘zahynout’←litev. geíbti ‘omdlít’; баструк ‘nemanželské dítě’←байстру́к ‘tamtéž’; ганава́ць ‘říjet’←гайнява́ць ‘tamtéž’ aj. СБГ I 173, 267, 405, 439). Jeho příponou snad mohlo být -irė, tedy: -*Mainirė ‘ta, která mění’ (koryto); z něj pak po připojení slovanské zdrobňovací přípony -ka→*Mainierka←Manierka (srov. obdobně slavizované Avirė→Aviernyčia (LUEV 10).

Miednicka rzeczka ‘potok vtékající do řeky Neris’←Mėdininkai.

Mindrynia ‘název tůně’←litev. nářeč. Mindrinia ‘rákosina’←mindrė ~ mėndrė ‘rákos’.

Munduc ‘potok vtékající do řeky Neris’. Zřejmý lituanismus se zdrobňovací příponou -utis. Kořen Mund- nepochybně souvisí s osobním jménem Mundeikis (Vanagas, 1981, 210).

Pugawiecì ‘louka o rozloze 30 ha’←litev. Pūgaviėčiai, srov. také osobní jména Pūgys, Pūgauskas←pugóti ‘těžce chodit’; Pūginių ežeras (Smalvos), Pugvietinis spiñdžius (Plokščiai).

Trakeli ‘název křovin’←litev. Trakėliai.

Wokszanka ‘potok vtékající do řeky Merkys’←litev. Vókša ‘název řeky’, srov. také Vókė. Žarneli ‘název vesnice’←litev. Žarnėliai ‘tamtéž’, srov. Žarniai, Žarniškės ‘názvy vesnic’.

V zkoumané polské nářeční mluvě byla zaznamenána také řada litevských příjmení, např. Jedargis←litev. *Jádargis→Jódargis. Jde o litevské dvousložkové příjmení, srov. také příjmení utvořená obdobně: Jómantas, Jótautas, taip pat Saùdargas, Vísdargas aj.; Kardzis←litev. Kardýs, Kūpris←litev. Kuprýs, Lekis←litev. Lėkis, Lekýs←lėkas

60

„kdo je nešikovný, ňouma“, Liksza←lie. Likša←likšas „kdo zůstává naživu“, Linkiewiczowa←lie. Linkėvičius←Linkus←linkius „kdo je ohnutý“, Minkiewiczowa←lie. Minkėvičius←Miñkus, srov. Miñkantas „příjmení“, Petrulaniec ← lie. Petrulionis←Petrulis←Petras, Pirsztel←lie. Pirštėlis←pirštas, Plawra←lie. Pliaura←*Pjaura←pjauti (k vývoji pj←pl srov. plauskà←pjauskà); Rowba←lie. Raubà←raūbti „kopat, rozrývat“, Rowda←lie. Raudà←raudās, Reksć←lie. Rėkstis←rėgzti(s), Syrojć←lie. Sirātis, srov. Sirgedas, Surwilo←lie. Survilà, Swilo←lie. Svilas←svilti, Warkowska←lie. Varkauskas, Verkàuskas←Verkÿs, Wierykas←lie. Vėrikas a další.

Uvedené litevské jazykové údaje z buivydžské nářeční oblasti umožňují vyvodit tyto závěry:

1. Ve zkoumaném polském nářečí je nejvíce přejatých litevských podstatných jmen a jejich odvozenin; velká část zde užívaných místních názvů a příjmení je rovněž litevská. Většina takto přejaté slovní zásoby je každodenní, domácí a souvisí s hospodářstvím.

2. Bylo zjištěno, že se v tomto nářečí vyskytuje značné množství lituanismů, jejichž přízvukové místo se neshoduje s polským přízvukovým systémem. Některé z nich si zachovaly přízvukové místo charakteristické pro starý litevský přízvukový systém, např. Masojć „příjmení“←lie. Masáitis, Pilwiszki „název vesnice“←lie. Pilviškės, rezgini←lie. rėzginės a další. U části ostatních lituanismů není přízvukové místo ani litevské, ani polské, nýbrž běloruské: podle přízvukové zvláštnosti typické pro Bělorusy (a také Rusy) se totiž přízvuk některých slov přesouvá na koncovku, a tak se tato slova přízvukují na koncovce, např. barzdiuki „přesličky vyrostlé do tvaru smrčku“←lie. barzdiūkai „totéž“, brazguny „zvonečky na koňských postrojích“←lie. brazgūnai „totéž“ a další (k takovému přízvukování litevských slov ve východoslovanských jazycích srov. také jejich výslovnost Лаздуна́й, Жирмуна́й a další namísto litevského Lazdynai, Žirmūnai). Takové přízvukování lituanismů ukazuje, že polské nářečí je v této oblasti pravděpodobně mladé.

3. Souhláska n vyskytující se v lituanismech se před velárními k, g vždy vyslovuje jako velární; až do dnešních dnů si tedy v této pozici n zachovalo litevskou podobu — uchovalo charakteristický rys litevské fonetiky, např.: wireynka, Bienka, Girdziunka a další.

4. Ve lituanismech brunkta, Mindrynia a dalších se zachovaly nářeční smíšené dvojhlásky v kmeni slova un, in (←an, en; srov. bránktas, Mendrýnė „Nendrynė“) představují významné substrátové prvky litevského nářečí, které se na tomto území kdysi mluvilo, a nepochybně svědčí o tom, že toto litevské nářečí náleželo k východním aukštaitským puntininkai.

5. Spojení lagiesi v lituanismu la je rovněž zřetelným fonetickým ukazatelem litevského substrátu a potvrzuje, že ve vymřelém litevském nářečí této oblasti se stejně jako ve všech ostatních východních aukštaitských nářečích l před e vyslovovalo tvrdě — la (srov. v těchto nářečích lagėsiai a ve spisovném jazyce legėsiai).

6. Jednoduché tvary přídavných jmen v lituanismech Kiersza, Marga, které zde označují jména krav (v litevském spisovném jazyce se zde užívají určité tvary — Keršoji, Margoji), jsou výrazným morfologickým rysem litevského substrátu a potvrzují, že litevské nářečí, které zde existovalo, nemělo určité tvary přídavných jmen, nýbrž místo nich užívalo, stejně jako všechna ostatní východní aukštaitská nářečí, tvary jednoduché. Tímto způsobem toto nářečí fakticky rozšířilo areál východních aukštaitských nářečí.

61

7. Zvláštnosti litevnismů zjištěných a rekonstruovaných v polském nářečí zkoumané oblasti umožňují tvrdit, že zaniklé litevské nářečí tohoto areálu náleželo k východním aukštaitským punktininkům (nejspíše k nářečí východních Dzūků).

ZKRATKY

Akm. – Akmenynė, okres Šalčininkai.

Bakšt. – Bakštai, okres Ivija (BTSR).

Kur. – Kurapolė, okres Pastovy (BTSR).

LEW – Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg-Göttingen, 1955–1962.

LKA – Lietuvių kalbos atlasas. V., 1977. T. 1.

LKG – Lietuvių kalbos gramatika. V., 1965. T. 1.

LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas. V., 1956–1986. T. 1–14.

LPŽ – Lietuvių pavardžių žodynas. V., 1985. T. 1.

LUEV – Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas. V., 1963.

LVKŽ – Lietuvių vardų kilmės žodynas. V., 1987.

M.-E. – Mülenbach K. Slovník lotyšského jazyka. Redigoval, doplnil a pokračoval J. Endzelīns. Riga, 1923. Sešit 1.

SEJP – Sławski Fr. Słownik etymologiczny języka polskiego. Kraków, 1958–1965. T. 2.

SJP – Karłowicz J., Kryński A., Niedźwiedzki W. Słownik języka polskiego. Warszawa, 1902–1904. T. 2–3.

БГ – Беларуская граматыка. Мінск, 1985. Ч. 1.

ЕСУМ – Етимологічний словник української мови. Київ, 1982–1985. Т. 1–2.

ЖС – Жывое слова. Мінск, 1978.

З народ. – З народнага слоўніка. Мінск, 1975.

sl.

ЛАБНГ – Lexikální atlas běloruských lidových nářečí. Sv. 1: Živá příroda. Mapa č. 336 (Minsk, rukopis).

Лекс. – Лексічныя балтызмы ў беларускай мове. Мінск, 1969.

balts.

ПГБЛ – Лінгвістычная геаграфія і групоўка беларускіх гаворак. Мінск, 1968, 1969.

Народ. – Народная лексіка. Мінск, 1977.

lex.

НС – Народнае слова. Мінск, 1978.

Н. Слт. – Народная словаўтворчасць. Мінск, 1979.

ПГ – Польские говоры. Минск, 1973. Т. 1–2.

ПОС – Псковский областной словарь. Л., 1967. Т. 1.

СБТ – Slovník běloruských nářečí severozápadního Běloruska a jeho pohraničí. Minsk, 1979–1986. Sv. 1–5.

СРНГ – Slovník ruských lidových nářečí. M.; – L., 1966. Seš. 2.; L. 1968. Seš. 3; L., 1977. Seš. 13.

Тлум. – Тлумачальны слоўнік беларускай мовы. Мінск, 1977. Т. 1.

slovník.

Тур. – Тураўскі слоўнік. Мінск, 1982. Т. 1.

slovník.

ЭСБМ – Этымалагічны слоўнік беларускай мовы. Мінск, 1978. Т. 1.

ЭСЯРЯ – Фасмер М. Этимологический словарь русского языка. М., 1964. Т. 1.

LITERATŪRA

Balčikonis J. Rinktiniai raštai. V., 1978. T. 1.

Brückner A. Słownik etymologiczny języka polskiego. Warszawa, 1970.

Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1961. T. 3.

62

Endzelīns J. Latvijas PSR vietvārdi. Rīgā, 1961. I d., 2 sēj.

Grinaveckienė E. Lietuvių ir slavų gramatinio kontaktavimo reiškiniai pietryčių Lietuvoje // Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai. V., 1969. P. 219–229.

Grinaveckienė E. Lietuviškos kilmės leksika Aukštadvario lenkų šnektoje // Lietuvių arealinės lingvistikos klausimai. V., 1977. P. 136–145.

Grinaveckienė E. Lietuviškos kilmės leksika Lietuvos paribio baltarusių šnektose // Lietuvių kalbos specialioji leksika. V., 1983. P. 182–204.

Grinaveckienė E., Mackevič J. Kai kurios baltarusių lituanizmų fonetikos ypatybės // Lietuvių kalba ir bilingvizmas. V., 1988. P. 123–131.

Kalnaitis V. Prūsijos Lietuvių Dainos. Tilžėje, 1905.

Kawyn-Kurzowa Z. Język filomatów i filaretów. Słowotwórstwo i słownictwo // Prace językoznawcze. Wrocław-Warszawa-Kraków, 1963. Zsz. 36.

Kurzowa Z. Studia nad językiem filomatów i filaretów (Fonetyka, fleksja, składnia) // Prace językoznawcze. Warszawa-Kraków, 1972. Zsz. 38.

Kurzowa Z. Elementy kresowe w języku powieści powojennej. Warszawa, 1975.

Otrebski J. Wschodniosłowiekie narzeczie twereckie. Kraków, 1934.

Reķēna A. Amatniecības leksika dažās Latgales dienvidu izloksnēs un tās sakari ar atbilstošajiem nosaukumiem slavu valodās. Rīgā, 1975.

Sabaliauskas A. Lietuvių kalbos leksikos raida // Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1966. T. 8. P. 5–141.

Trypučko J. O języku wspomnień dzieciństwa Franciszka Mickiewicza // Acta universitatis Upsaliensis. Studia Slavica Upsaliensis, 7, Uppsala, 1970.

Turska H. Język Jana Chodźki. Wilno, 1930.

Turska H. O powstaniu polskich obszarów językowych na Wilenszczyznie. Wilno, 1939.

Urbutis V. Dabartinės baltarusių kalbos lituanizmai // Baltistica. 1969. T. 5(1).

Vanagas A. Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. V., 1981.

Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966.

Zinkevičius Z. Smulkmenos I // Baltistica. 1974. T. 10(1). P. 63.

Zdansewicz T. Litewskie elementy słownikowe w gwarach polskich okolic Sejn / Lingua Poznaniensis. Poznań, 1960. T. 8.

Арашонкава Г. У., Грынаве́цкене А. І., Мацкевіч Ю. Ф., Рамано́віч Я. М., Чабярук А. І., Шаталава Л. Ф. Лексіка балтыйскага паходжання ў беларускіх гаворках // Беларуская лінгвістыка. Мінск, 1973. Вып. 3. С. 27–37.

Бялькевіч І. К. Краёвы слоўнік усходняй Магілёўшчыны. Мінск, 1970.

Вешторт Г. Ф. Название пищи в говорах Полесья // Лексика Полесья. М., 1968.

Грынаве́цкене Е. Й. Некоторые явления контактирования литовских и славянских говоров (На материале языковых контактов в юго-восточной Литве) // Балто-славянский сборник. М., 1972. С. 394–408.

Грынаве́цкене Е. И., Ковальчук И. П., Мацкевич Ю. Ф., Романович Е. М. Северо-западные белорусские говоры литовского пограничья // Балто-славянский сборник. М., 1972. С. 377–393.

Грынаве́цкене Э., Мацкевич Ю. Ф., Романович Е. М., Чеберук Е. И. Бытовая лексика литовского происхождения в западной Белоруссии // Lietuvių terminologija. V., 1975. P. 163–196.

Грынаве́цкене А. І. Прозвішчы і мянушкі ў Курапольскай гаворцы беларускай мовы // Беларуская анамастыка. Мінск, 1977. С. 160–169.

Даль В. Толковый словарь живого великорусского языка. М., 1955. Т. 1–4.

Лаучюте Ю. Лексические балтизмы в псковских говорах // Kalbotyra. V., 1971. Т. 22(2).

Лаучюте Ю. А. Словарь балтизмов в славянских языках. Л., 1982.

Насовіч І. І. Слоўнік беларускай мовы. Мінск, 1983.

Расторгуев П. А. Словарь народных говоров западной Брянщины. Минск, 1973.

63

Семенова М. Ф. Материалы для словаря русских говоров Латвийской ССР: Уч. пособие. Рига, 1974. Вып. 6.

Сцяшко П. У. Народная лексіка і словаўтварэнне. Мінск, 1972.

Сцяшковіч Т. Ф. Матэрыялы да слоўніка гродзенскай вобласці. Мінск, 1972.

Э. ГРИНАВЕЦКЕНЕ

ЛИТУАНИЗМЫ В ПОЛЬСКОМ ГОВОРЕ ОКРЕСТНОСТЕЙ БУЙВИДЖЯЙ ВИЛЬНЮССКОГО РАЙОНА

Резюме

В исследуемом польском говоре имеется определенное количество древней лексики литовского происхождения, полученной говором через местный белорусский говор, бытующий в данном ареале и по сей день. Она была записана нами в 1987 г. из уст местных информантов старшего поколения. Такая лексика в основном бытовая и связана с домашним хозяйством. Большая часть ее – имена существительные, а также микро- и антропонимы. Установлено, что отдельные литуанизмы, используемые в исследуемом польском говоре, до сих пор не подверглись влиянию польской акцентуационной системы и сохранили свободное передвижение ударения, характерное для литовского языка, напр., gigiel ← gigėlis, gnižeč ← gnižeči, palig ← palìg, plepatau ← plepetīnas, regezini ← rėgžinès и др. Акцентуация некоторых литуанизмов отражает заметные следы акцентуационной системы белорусского языка, в котором наблюдаются процессы перестановки места ударения литовских заимствований на лад восточно-славянских языков, напр., barzdžiuki ← barzdžiūkai, bumbulki ← bumbuliukai, skwiarsty ← skerstiuvės, wircyna ← virtinė и др. Отчасти это говорит о том, что исследуемый польский говор в данном языковом ареале, скорее всего, является сравнительно новым.

На основе фонетики некоторых литуанизмов говора имеется основание судить о характере субстратных явлений, вырисовывающих отдельные черты фонетики исследуемого литовского говора этого речевого ареала. К их числу в первую очередь мы относим веляризацию согласного n перед заднеязычными (k, g), являющуюся основным характерным аллофоническим изменением литовского языка, напр., Girdžiunka ‘название речки’, Minkiewiczowa ‘женская фамилия’ и др. Такие литуанизмы, как brunkta ← лит. диал. brūnktas, литер. яз. brūnktas, Mindaryna ← лит. диал. Mindarynė, литер. яз. Mendarynė ‘Nendrynė’ и др., говорят о том, что в существовавшем здесь литовском говоре дифтонгические сочетания am, en в основе слова произносились как um, in. Литуанизм lagiesi наводит на мысль, что его сочетание la- (←le-, ср. лит. литер. яз. legėsiai) произносилось и в исчезнувшем здесь литовском говоре, из которого славянскими говорами была перенята данная фонетическая особенность вместе со словом. Литуанызмы Kiersza, Marga, обозначающие имена коров, свидетельствуют о том, что в существовавшем литовском говоре отсутствовали местоименные прилагательные и их функции выполняли простые имена прилагательные.

Наличие указанных и других особенностей литуанизмов исследуемого польского говора, которые затрагиваются в статье, дают основание отнести исчезнувший литовский говор к литовскому наречию восточно-аукштайтских пунтинников (скорее всего – к говору восточных дзуков).