LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXX (1993)

PERIFERINĖS LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS

UŽITEČNÁ KNIHA OD VÝZNAMNÉHO RODÁKA

Nedávno dorazila od moskevského lingvisty, slavisty, významného badatele v oblasti bulharštiny a doktora filologických věd Grigorije Venediktova zásilka knih s věnováním v litevštině („Literární jazyk Bulharů v epoše obrozen퓹 a „Bulharistická studia“²) určených litevským lingvistům (konkrétně historikovi jazyka dr. A. Sabaliauskasovi).

Z těchto dvou knih je pro našeho čtenáře zajímavější a přístupnější první, zatímco exotičtější je druhá, napsaná bulharsky. Autor ji na pohlednici s novoročním přáním představuje takto: „Z knihy „Българистични студии“ jsem dostal z Bulharska jen několik výtisků. Ten, který Vám posílám, je možná jediný v mé vlasti, v Litvě. Váš G. Venediktov“.

Vědec, který krásně mluví i píše litevsky, se narodil a vyrůstal v severní Litvě nedaleko Obeliai, chodil do místní základní školy a v pátém desetiletí dokončil střední školu ve Vilniusu. Autor proto žertem říká, že se nejprve naučil litevsky a teprve potom rusky. Po absolvování slavistických studií na Moskevské univerzitě se věnoval bulharistice. G. Venediktov je dnes autorem mnoha knih a jedním z nejvýznamnějších znalců dějin bulharštiny v bývalém Sovětském svazu. Předmětem jeho studií jsou problémy utváření a kodifikace spisovného bulharského jazyka v období národního obrození. Mnohým z těchto problémů se již věnoval ve sborníku článků „Z dějin současného bulharského literárního jazyka“³.

Litvu a Bulharsko spojuje mnoho historických paralel i dalších přímých či nepřímých vzájemných vazeb. Obě jsou státy střední Evropy a v 19. století se obě začaly osvobozovat z cizí nadvlády: Bulhaři zpod turecké vlády a řeckého duchovního útlaku, Litevci zpod carského Ruska a polského duchovního jha. Tak jako byla v Litvě obvyklým jazykem vědy, literatury a náboženství polština, měla v Bulharsku stejnou funkci řečtina. V kultuře národního obrození obou národů, Bulharů i Litevců, zanechal výraznou stopu patriarcha litevského národního obrození J. Basanavičius. Významný badatel bulharského jazyka a folkloru J. Venelin se již roku 1825 pokusil podle národnosti sečíst i obyvatele Litvy. V bojích v letech 1877–1878 za osvobození Bulharska z tureckého jha položilo po boku Rusů a Bulharů hlavu mnoho Litevců. Dokládají to

¹ Венедиктов Г. К. Болгарский литературный язык эпохи возрождения. Проблемы и выбора диалектной основы. М., "Наука", 1990. 206 с.

² Венедиктов Г. Българистични студии. София. 1990. 242 с.

³ Венедиктов Г. К. Из истории современного болгарского литературного языка. София. 1981. 270 с.

218

příjmení obránců balkánského průsmyku u Šipky a litevské modlitební knihy, které zůstaly v muzeu v Šipce⁴.

Kromě historických paralel mezi Litevci a Bulhary existuje také řada rozdílů, které jsou důsledkem specifických okolností jejich vývoje. Připomeňme, že Bulharsko je vlastí staroslověnštiny, někdy označované také jako stará bulharština. Písmo pro bulharštinu přizpůsobili v 9. století christianizátoři Bulharska, řečtí mniši Cyril a Metoděj.

Bulhaři, kteří téměř pět století trpěli pod tureckým útlakem, si dříve vypěstovali imunitu vůči odporu a povstali do boje za svůj rodný jazyk a svobodu. Táž carská říše, která usilovala o ovládnutí celého slovanského světa a pomohla Bulharům osvobodit se z tureckého jha, si ponechala právo poručensky spravovat větší část Bulharska a nadále dusit litevský národ.

Při četbě prací G. Venediktova o utváření spisovného bulharského jazyka v době národního obrození můžeme nalézt mnoho analogií (ale také rozdílů) s dějinami litevského národního hnutí. Do počátku 19. století převládaly práce náboženského obsahu psané staroslověnským (neboli starobulharským) jazykem. Náznaky světské literatury se objevují na konci 18. století a od počátku 19. století začíná vycházet stále více světských knih psaných nářečími současné bulharštiny (východními či západními). Ve všech se aktivně probouzí bulharské národní sebeuvědomění a zdůrazňuje se nezbytnost rodného jazyka. Zároveň přibývá jazykovědných prací a vede se diskuse o tom, na jakém základě by se měl utvářet spisovný bulharský jazyk. Roku 1835 vyšla první tištěná gramatika bulharštiny od N. Pilského. V témže roce začala v Gabrovu fungovat první škola s vyučováním v rodném jazyce. Roku 1844 začaly vycházet první bulharské noviny. Roku 1865 vyšel v Petrohradě první bulharský slovník, který sestavil N. Gerov. Nejživější národní hnutí trvalo od roku 1860 do roku 1878. Roku 1869 vznikla Bulharská učená společnost, k níž později patřil i náš J. Basanavičius. Poté, co Bulharsko vybojovalo širokou autonomii, byla roku 1888 založena univerzita.

Podle výzkumů G. Venediktova se spisovný bulharský jazyk fakticky utvořil během druhé a třetí čtvrtiny 19. století na základě východního (neboli balkánského) nářečí, protože z této oblasti pocházela většina písařů.

Recenzovaná kniha G. Venediktova „Literární jazyk Bulharů v epoše obrození (Problémy kodifikace a volby nářečního základu)“ je velmi bohatá na faktografický materiál. První kapitola knihy se zabývá především projevy bulharského národního hnutí a předpoklady utváření spisovného jazyka, nejranějšími směry a tendencemi kodifikace spisovné bulharštiny. Samostatně je rozebrán pokus G. Rakovského vytvořit koncepci archaizovaného spisovného jazyka (s četnými prvky staroslověnštiny) a spory o vlastní označení Bulharů, tedy o etnonymum „Bulhar, Bulhaři“.

⁴ Úryvky ze vzpomínek zaznamenaných o této válce viz Litevská nářečí. Chrestomatie. V., „Mintis“. 1970. S. 335.

219

Druhá kapitola knihy je věnována především vývoji významnějších jevů bulharské spisovné gramatiky, zejména různých morfémů a částic připomínajících člen, různých pádů a pravopisu i užívání společných slov.

Třetí část, která tvoří polovinu knihy, se zabývá problémy výběru nářečního základu bulharského spisovného jazyka v době obrození. Nejprve seznamuje s tehdejšími klasifikacemi nářečí: východobulharských (nazývaných také bulharská horní nářečí neboli balkánská — východní a střední Bulharsko a Thrákie) a západobulharských (někdy označovaných jako dolnobulharská, neboli makedonská a šopská — jižní a západní Bulharsko či Makedonie). Dále pojednává o diskusích, které probíhaly ohledně výběru základu spisovného jazyka a různých kritérií. Nejčastěji se vycházelo z monodialektálního základu spisovného jazyka. Někteří hájili základ ve východních bulharských nářečích, jiní v západních a další navrhovali opřít se o syntézu těchto nářečí. Autor metodicky rozebírá argumenty všech těchto směrů pro i proti. O tom, že se bulharština utvořila na základě východních bulharských nářečí, rozhodl počet autorů, kteří v tomto nářečí psali, a množství vydaných knih, jež šestinásobně převýšilo počet autorů ze západobulharských oblastí.

Kniha je napsána poutavě a novátorsky, bez zastaralých ideologických klišé. Díky bohatému materiálu a metodologii je kniha G. Venediktova cenná jak pro historiky litevského jazyka, tak obecně pro všechny badatele zabývající se kulturou litevského národního obrození. Umožňuje nahlédnout šířeji a hlouběji do dramatického vývoje kultury naší země.

Aloyzas Vidugiris