LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXX (1993)

PERIFERINĖS LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS

[Rec.]: Druviete I. Kārlis Mīlenbachs. Rīga: Zinātne, 1990, 283 lpp.

Tato krásná monografie o Karlisi Mīlenbachsovi vznikla z kandidátské disertace obhájené v roce 1985. Autorka již dříve publikovala několik zajímavých článků o významném lotyšském jazykovědci, v nichž se zaměřovala zejména na jeho lingvistické názory a zásluhy o normalizaci lotyšského spisovného jazyka¹.

V dějinách lotyšské jazykovědy a spisovného jazyka zaujímá K. Mīlenbachs čestné místo po boku svého přítele Janise Endzelīnse; lze se jen podivovat, že v lotyšské lingvistické literatuře po obsáhlejším článku L. Adamovičse o K. Mīlenbachsovi z roku 1927² a bibliografii jeho prací, kterou v roce 1933 sestavil A. Augstkalns³, až dosud nevyšly žádné závažnější publikace.

Autorka monografie velmi poutavou formou vypráví o životě jazykovědce a uvádí zajímavé, často dosud neznámé podrobnosti, například o livonském původu rodu Mīlenbachsových. Nejvíce prostoru samozřejmě věnuje lingvistické činnosti K. Mīlenbachse, tvorbě jeho lingvistické terminologie, boji za reformu lotyšského pravopisu, výzkumu syntaxe, učebnicím lotyštiny a nejvýznamnějšímu životnímu dílu K. Mīlenbachse — velkému slovníku lotyšského jazyka, který bylo po autorově smrti souzeno dokončit Janisi Endzelīnsovi.

Ve stručné anotaci nelze obsah monografie obsáhleji představit; pokusíme se uvést jen několik skutečností, které mohou být zajímavější a aktuálnější pro historiky litevského jazyka i litevské čtenáře obecně.

Jak víme, Lotyši na rozdíl od Litevců v současnosti používají mezinárodní názvy pádů. K. Mīlenbachs však, podobně jako naši A. Baranauskas, K. Jaunius a J. Jablonskis, vytvořil lotyšské názvy: sakulis, attiecūlis, virzulis, papildulis, vietulis, saukulis. Užívání takových názvů pádů podporoval známý spisovatel Jekabs Janševskis (1865–1931), většina ostatních lotyšských kulturních osobností však tuto novinku K. Mīlenbachse ostře kritizovala.

Pro litevského badatele by měla být velmi zajímavá kapitola knihy I. Druviete „Valoda un vārda māksla“ (Jazyk a umění slova), v níž autorka velmi obezřetně, s

¹ Druviete I. Některé názory K. Mīlenbahse na normalizaci lotyšského jazyka // Latviešu valodas kultūras jautājumi. 1982. Sv. 17. S. 38–49; Teoretické zdůvodnění normalizace jazyka v dílech Kār­lise Mīlenbahse // LPSR Zinātņu Akadēmijas Vēstis, 1984. Č. 5. S. 51–61 aj.

² Adamovičs L. Kārļa Mīlenbacha dzīve un darbi // Filologu biedrības raksti. 1927. S. 7. Lpp. 74-97.

³ Augstkalns A. Kārļa Mīlenbacha raksti // Filoloģijas materiāli. 1933. Lpp. 19-23.

216

S velkým taktem a úctou k lotyšské národní kultuře podává autorka diskusi mezi K. Mīlenbachsem a Janisem Rainisem o jazyce překladu J. W. Goethova „Fausta“. V akademických dějinách lotyšské literatury⁴ i v některých literárněvědných pracích o J. Rainisovi byla role jazykovědce K. Mīlenbachse zbytečně vykreslována velmi negativně. Tato diskuse mimochodem velmi připomíná debatu litevských jazykovědců a spisovatelů, která se rozhořela kvůli překladu „Vitolovy žaloby“ J. S. Kraszewského od Fausta Kirši. V této debatě nazval V. Krėvė-Mickevičius jazykovědce „lovci blech“ (J. Rainis je přirovnal k inkvizitorům).

Když bylo dokončeno vydávání slovníku K. Mīlenbachse, který dodnes obdivují všichni badatelé baltských jazyků, vyšel v jednom lotyšském deníku článek, v němž se tvrdilo, že tomuto slovníku chybí „jazykový cit a intuice“. Máme se příliš divit i některým recenzím slovníku K. Būgy?

K. Mīlenbachs dobře znal Jonase Jablonskise; oba působili na témže gymnáziu v Mintauji (Jelgavě). I. Druviete píše o vztahu těchto jazykovědců:

„Skutečné oddání vědecké jazykovědě začalo až kolem roku 1889, kdy se Karlis Mīlenbachs stal starším učitelem na gymnáziu v Jelgavě. Výjimečné místo v jeho životě zaujímá Jonas Jablonskis — zakladatel litevského spisovného jazyka, který v letech 1889–1897 na jelgavském gymnáziu vyučoval klasické jazyky. Litevský jazykovědec a představitel národního obrození, o sedm let mladší než Karlis Mīlenbachs, již publikoval několik článků věnovaných jazykovědě. Vědecký výzkum učitelů gymnázií byl tehdy velkou vzácností; kdo ví, možná příklad Jonase Jablonskise povzbudil i K. Mīlenbachse, aby se v jazykovědě výrazněji projevil. J. Jablonskis zásobuje K. Mīlenbachse knihami, poskytuje mu informace o nářečích litevštiny a je pro něj ‚pramenem litevského života‘ (s. 35).“

Při popisu vztahu těchto jazykovědců vychází I. Druviete především z dopisu K. Mīlenbachse významnému českému baltistovi Josefovi Zubatému. Lze dodat, že český jazykovědec se z dopisů K. Mīlenbachse dozvěděl, že litevský jazykovědec Obelaitis a Jonas Jablonskis jsou tatáž osoba.

Se základy litevského jazyka se K. Mīlenbachs seznamoval nejen díky J. Jablonskisovi; lotyšský jazykovědec se litevštinu učil také během pobytu u svého švagra v Tauragé.

Z této skvělé monografie máme radost a doufáme, že se brzy dočkáme podobné knihy také o významném spolupracovníkovi Karlise Mīlenbachse, Janisi Endzelīnsovi.

Algirdas Sabaliauskas

⁴ Latviešu literatūras vēsture. Rīga, 1957. S. IV. Lpp. 477-480.

217