LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994)

LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI

Aleksandras VANAGAS

NÁZEV MĚSTA KRETINGA

Jméno Kretinga je poprvé zmíněno roku 1253 v listině kuršského biskupa Jindřicha. Předpokládá se, že zde již ve 13. století stála litevská tvrz. Roku 1263 zaútočili křižáci na Kretingu velkou silou (6: IV 248). To ukazuje, že již v polovině 13. století byla Kretinga strategicky důležitým litevským (nebo kuršským) obranným bodem.

V historických dokumentech se název zapisuje různě: Cretyn roku 1253 (3: I 319), Kretėne, Kretėnen roku 1259 (2: I 639), Kertenен roku 1262 (2: II 42), Creten roku 1285 (3: I 417), Creten roku 1291 (4: 28), Sioto Kretynga roku 1566, roku 1572, Кретынга roku 1609, roku 1756, roku 1791 (1). Кретынговская волость roku 1584, Кретагская roku 1584, Кретингская roku 1589, roku 1592 (5: 147), od Gorzdy do Kretyngi roku 1780, v Kretyndze v 19. století (1), Kretinga (7: 41), Kretynga roku 1855. Němci psali Crottingen roku 1722, Crottinge roku 1752, Krötïngen roku 1816 (1), Crottingen (7: 41). Objevují se i zápisy Кретингень z let 1881, 1895, 1915 aj. (1). Tento slovanský gramatický rod pochází z německého Crottingen nebo podobného zápisu.

Staré zápisy bez souhlásky g v příponě velmi komplikují výklad původu jména. Pravda, až do poměrně nedávné doby nebyly ohledně původu a tvoření jména žádné vážnější pochybnosti — K. Būga a pozdější autoři jednomyslně tvrdili, že Kretinga je odvozenina s příponou -ing- od slova s kořenem kret-. Tvrdilo se, že jde o kuršský místní název, neboť přípona -ing- je zvláště typická pro místní názvy v oblastech, které dříve obývali Kuršové: litevsky Gandingą (vesnice v okrese Plungė), Ablingą (vesnice v okrese Klaipėda), Liólingą (řeka, Šiluva), Veringą (hora, Vainutas), Būtingę (vesnice, Darbėnai); lotyšsky Kuldīga — z Kuldinga, roku 1245 zapsané jako Goldingen (8:III 168). Za kuršské se považují také odvozeniny s příponou -ang-: litevsky Alangą (řeka, Tauragė), Čyžangą (řeka, Šilalė), Palangą (řeka, Endriejavas), Palangą (město). Ukazuje se, že v lotyšském Kuronsku existovala ještě jiná *Palangos: německy Palangen (8: III 609).

Kořen kret- lze spojovat s litevským kretėti „třást se, chvět se, vibrovat, drkotat; jít s námahou a třesouc se“. Mohlo označovat bažinaté, chvějící se místo, močál apod. Kořen kret- se navíc vyskytuje i v dalších litevských místních názvech: Kretainis (řeka, Klaipėda), Kretìškis (řeka, Kupiškis), Kretuonà (řeka) a Kretuõnis (jezero, Švenčionėliai), Kretuõlė (rašeliniště, Plateliai) aj.

Existují závažné důvody považovat Krėtinga za kuršský místní název, a to kvůli příponě -ing- typické pro Kurše. A. Salys na základě zápisů v historických dokumentech bez souhlásky g (Cretyn, Creten, Kretėne, Kretėnen, Kretine apod.) vyslovil myšlenku, že starší podoba jména příponu -ing- neměla. Byla

162

* Kretene (* Kretine): stejný kořen kret- a přípona -ene typická pro Kurše; srov. místní názvy Kuronska uváděné ve pramenech ze 13. století: Dvibene, Mutene (Mutina), Twertikene (Twartikini), Duwirstene (Dwiristene), Govrene (9: II 164). A. Salys své závěry zdůvodňuje takto: „Jelikož je v dokumentu z roku 1285 jméno Palanga zapsáno poměrně správně jako Palangen, lze stěží předpokládat, že Cretyn, Creten, Kretėne(n) je pouze zkomolená podoba. Nejspíše je třeba ji číst jako kuršské *Kretene (*Kretine) a tuto podobu považovat za starší než dnešní Kretinga“ (9: II 164). Podle autora: „A protože podle svědectví pramenů nelze pilsotské Twertikene odlišit od označení obyvatele Twertikė, lze se domnívat, že také staré jméno Kretingy vzniklo z osobního jména.“ A. Salys srovnává kořen kret- s dalšími místními názvy obsahujícími tento kořen: Krēt̄kampis (vesnice a statek ve farnosti Vilkija), Kretiškė (louka u Kretkampia v 16. století), Kretónis (současná normativní podoba je Kretúonas, vedlejší podoba — Kretúonis) a uvádí, že kořen Krēt̄kampio ir Kretiškės je odvozen od rekonstruovaného osobního jména *Krētas ar *Kretà (tamtéž). Z jednoho z těchto osobních jmen byla vytvořena také starší podoba jména Kretingōs, *Kretene (*Kretine). Na podporu svého názoru A. Salys uvádí i další argument: „Že v názvu Kretinga mohlo skutečně dojít ke změně přípony, dokládá například Būtingė (osada ve farnosti Darbėnai), které místní Lotyši říkají Būtini ir Būtingi. Podnětem k takové změně mohla být neobvyklost kuršské místopisné přípony -ene pro pozdější obyvatele této oblasti, Žemaiče“ (tamtéž, 165).

Jak vidíme, oba názory jsou poměrně dobře zdůvodněné, správný je však samozřejmě jen jeden. Není snadné říci který. Nejdůležitější je odpovědět na otázku, zda původní podoba Kretingōs skutečně neobsahovala souhlásku g (*Kretene či *Kretine). Pokud odpovíme kladně, bude těžké polemizovat s A. Salysem, přestože pochybnosti zůstanou. Například by stále nebylo jasné, proč Žemaité nahradili příponu -ene nebo -ine (litevsky -enė, -inė) jinou příponou -inga, která je typická pro Kurše, ale nikoli pro Žemaity. Příponu -ing- znají obecně jen Kuršové a Jatvingové (10: 168,410). Argument týkající se Būtingės také není bez nedostatků. Neexistují totiž žádné údaje, že by její starší podoba mohla postrádat souhlásku g. Pokud zde ke změně došlo, pak spíše opačným směrem, než naznačuje předpokládané převedení *Kretene na Kretingą. Jinými slovy, původní, starší podobu Būtingė mohli přistěhovalí Lotyši (z nichž alespoň část mohla být i potomky Kuršů) změnit na Būtini vlivem lotyšských místních názvů sídel s příponou -iņi. Je třeba poznamenat, že oikonyma s příponou -iņi jsou v Lotyšsku obzvláště častá, i když je třeba zdůraznit, že nahrazení jedné oikonymické přípony jinou je poměrně vzácný jev.

K otázce, zda starší podoba Kretingōs skutečně postrádala souhlásku g v příponě, lze říci toto: jak ukazují uvedené staré zápisy, podoby bez souhlásky g se vyskytují pouze v kronikách Řádu německých rytířů a Řádu mečových bratří, psaných německy. V dokumentech psaných od 16. století (tj. od roku 1566) polsky a východoslovanskými jazyky jasně převažují podoby s g. Zřejmě byly dokonce jediné, neboť výjimky tohoto typu, jako Кретинская a podobné, lze považovat za písařské zjednodušeniny podoby *Кретингская. Živý jazyk zná pouze Krētingą.

Nejstarší dokumenty, v nichž se objevuje jméno Kretingos, byly napsány německy. Většina těch, které se dostaly do Pobaltí, byla sepsána v německém dolnoněmeckém nářečí. V tomto nářečí se v 11.–14. století zcela směšovalo zapisování g a j (někdy také i) a ta-

163

… rým — oba tyto zvuky byly natolik podobné, že písaři po dlouhou dobu velmi často psali místo g j a naopak. Objevování se g namísto j však nebylo zcela nahodilé — zpravidla se g místo j psalo před předními samohláskami, zejména po sonantách l, r. V německém dolnoněmeckém dialektu a také v jeho novějším vývojovém období se g na začátku slova vyslovovalo jako j; uprostřed slova mezi samohláskami jako g, po zadních samohláskách jako γ a po předních samohláskách i po sonantách l, r — jako j (11: 569).

Tato zvláštnost němčiny měla vliv také na pravopis místních jmen v Litvě a dalších baltských zemích. Tak například názvy řek Dānija, Minija, Gilija se změnily na Dānge, Minge, Gilge, *Nerija — v Neringu, *Labjavā — v Labguvā atd. (12: 307—308, 310; 13: 186—188; 14: 317—319). Docházelo i k jiným, řekněme opačným změnám. Například ještě v naší době místní obyvatelé někdy vyslovovali místní jména Pagėgiai, Gėniškė jako Pajėgiji, Jėniškė (14: 318). Ve středověku mohli místní Němci vyslovovat název města Kretingā jako *Kretinja, *Kretinje, *Kretenje (pokud se v polovině 13. století krátká samohláska i již vyslovovala otevřeněji) či podobně, neboť souhláska g se zde nachází po sonantě n, která stojí po přední samohlásce i. Právě takovou výslovnost nejspíše odráží pravopis řádových kronik bez souhlásky g (Kretēne, Kretēnen, Creten aj.).

Jiný případ představuje Palangà. A. Salys správně upozornil, že řádové dokumenty toto jméno důsledně zapisují se souhláskou g: Palange roku 1253, Palange roku 1372, Palangen roku 1425 atd. Jde o to, že v německém dolnoněmeckém dialektu se ve skupině hlásek -ang- souhláska g neměnila v j; například gegangen se vyslovovalo a psalo jegangen (14: 319).

Z toho tedy nelze vyvozovat, že v názvu města Kretingā tehdy souhláska g vůbec nebyla.

Kdy se v písemnostech objevují podoby s -ing-, není zcela jasné. Nepochybné však je, že byly známy už například v 16. století — srov. zápis z roku 1581: „Кротинская или Кротинская королевская волость“. Později se vyskytují různé zápisy: Crotinğe roku 1757, Crotingen roku 1772, Krötingen roku 1816 atd. (1).

Název města Kretingā tedy obsahuje příponu -ing- typickou pro kurštinu. Je utvořen od kořene kret- slov, která snad měla původní obecnější význam ‚místo, kde se něco vlní či čeří‘ nebo podobný.

LITERATŪRA

1. Lietuvių kalbos instituto abėcėlinė istorinių vietovardžių kartoteka.

2. Scriptores Rerum Prussicarum. Leipzig, 1861—1874. T. I—V.

3. Liv-Esth- und Curländisches Urkundenbuch nebst Regesten. Herausgegeben von Dr. Friedrich Georg Bunge. Reval, 1853. Bd 1.

4. Holowinski J. Telšių ir Žemaičių vyskupystės vietovardžių rankraštinis sąrašas, saugomas Lietuvių kalbos institute.

5. Спрогис И. Географический словарь древней Жомойтской земли XVI столетия. Вильна, 1888.

6. Kviklys B. Mūsų Lietuva. T. I—IV. Boston, 1963—1968.

7. Kalwaitis W. Lietuwiszkų Wardų Klėtele su 15000 wardų. Tilžėje, 1910.

8. Būga K. Rinktiniai raštai. T. I—III. V., 1958—1961.

9. Salys A. Raštai. T. II. Roma, 1983.

164

10. Vanagas A. Lietuvos TSR hidronimų daryba. V., 1970.

11. Жирмунский В. Немецкая диалектология. М.-Л., 1956.

12. Mažulis V. Dėl Neringos vardo // Lietuvių kalbotyros klausimai. T. III. V., 1960. P. 301—315.

13. Vanagas A. Dėl vietovardžio Labguva darybos ir kilmės // Baltistica, 1966. T. I(2). P. 185—189.

14. Vanagas A. Dėl upės vardo Danė (Danija, Dangė) // Lietuvių kalbotyros klausimai. T. III. V., 1960. P. 317—319.

DER STADTNAME KRETINGĀ

Zusammenfassung

Von zwei Hypothesen über die Herkunft und Bildung dieses Ortsnamens wird im Artikel die erste unterstützt: Kretìngā ist Ableitung aus krētḗ ”zittern, heben” mit dem charakteristischen kurischen Suffix -ing. Die Idee von A. Salys, daß die frühere Form ein anderes Suffix hatte, nämlich -ene oder -ine, läßt Zweifel deshalb aufkommen, weil die Form Kretene oder ähnlich in den Chroniken des Kreuzordens nur das Ergebnis der Verwirrung der Orthographie und Aussprache von Konsonanten g und j ist.

165