LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994)

LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI

Aleksandras VANAGAS

PROF. A. SALYS A KOMISE PRO PŘÍJMENÍ A MÍSTNÍ NÁZVY

Z iniciativy časopisu „Gimtoji kalba“ byla v červnu 1933 na shromáždění několika desítek lidí zvolena „Komise pro příjmení“. Za svůj hlavní úkol považovala politevštění litevských příjmení. Aby to bylo možné provést, bylo nejprve třeba příjmení zaregistrovat. Z prostředků Ministerstva vnitra, za pomoci Odboru ochrany občanů, bylo prostřednictvím samospráv během poměrně krátké doby zapsáno na samostatné slovníkové kartičky asi 200000 příjmení (1:2). Začalo se s jejich zpracováním. Nejvíce se o to starala Komise, jejíž první zasedání se konalo 24. ledna 1934. Zasedání se zúčastnili: J. Balčikonis (předseda), A. Salys, I. Šeinius, A. Survila, kněz P. Veblaitis a J. Talmantas. Poté, co zástupce Ministerstva vnitra podal informace, přečetl A. Salys návrh memoranda „Předsedovi vlády a ministru financí“. Mimo jiné se v něm zdůrazňuje, že materiál o příjmeních shromážděný prostřednictvím samospráv má různé nedostatky, a proto „je ještě třeba ověřit jej přímo na místě“ (1:3). Memorandum dále uvádí: „Podle názoru Komise by bylo nejvhodnější provést ověření tak, že by byli do celé země vysláni náležitě připravení lidé, kteří by na základě výslovnosti starostů svolaných v obcích mohli definitivně stanovit podoby příjmení. K provedení této práce by podle našeho názoru bylo zapotřebí 6–7 lidí po dobu půl roku. Při téže příležitosti by bylo nezbytné přesně zapsat také všechna místní jména Litvy a přísně stanovit jednotné podoby, které se mají užívat. Tím by byly najednou vykonány dvě velké práce, protože otázka pravopisu místních jmen se nyní stala velmi naléhavou“ (1:3). A dále: „Protože politevštění příjmení nelze svěřit na uvážení samospráv ani jiných orgánů, je nezbytné vydat slovník příjmení celé Litvy, v němž bude přísně určeno, která příjmení je nutné politevštit, jak je politevštit a která příjmení se doporučuje měnit dobrovolně“ (1:4).

Podobný přístup měla Komise i k místním jménům. Zřejmě chtěla předejít svévolným a nekvalifikovaným změnám místních jmen, a proto 28. května 1935 rozhodla „obrátit se na Odbor pozemkové správy, aby tento nařídil krajským správcům pozemků, aby se zdrželi vybízení ke změně nelitevských názvů vesnic a samot na litevská jména podle přání místní inteligence a obyvatel“ (1:79). Komise také chápala, že chybná místní jména uvedená v osobních dokladech se budou obtížně opravovat, a proto spěchala s přípravou slovníku místních jmen: „Postarat se o vydání slovníku místních jmen ještě před vydáváním nových pasů“ (1:10). Samozřejmě se tím nemyslela všechna místní jména Litvy, ale jen názvy obydlených míst.

Takový profil budoucího slovníku místních jmen určoval i přístup k názvům míst: jak uvidíme, shromažďovaly se především oikonyma (názvy obydlených míst), zatímco ná-

64

zvy ostatních místních jmen (řek, jezer, polí, lesů, luk, pastvin a podobně) se zapisovaly jen ty nejdůležitější, a navíc ne všechny se stejnou pečlivostí.

„Aby se slovníky příjmení a místních jmen začaly rychleji připravovat k tisku, zvolila komise pro politevštění příjmení A. Salysem redaktorem slovníku příjmení a J. Balčikonise redaktorem slovníku místních jmen“ (1:11). „Redaktor místních jmen měl nejprve vybrat místní jména se slovanským zabarvením, zapsat je na lístky a rozeslat je prostřednictvím okresních hejtmanů obecním samosprávám, které by snad mohly na místě zjistit původ těchto místních jmen nebo navrhnout jejich změny. Tímto způsobem by komise pro politevštění příjmení měla při projednávání jejich změn k dispozici více materiálu“ (1:12).

Na provedení prací požádala Komise o 38000 Lt a prozíravě navrhla, že „tato částka by se mohla vrátit do státní pokladny s přebytkem, kdyby se poplatek za nové pasy zvýšil pouze o 20 centů“ (1:5).

Druhému zasedání (14. března 1934) předsedal A. Salys a vysvětloval, že „příjmení obyvatel Klaipėdského kraje si zachovala litevštější podobu než ve Velké Litvě. Zde je třeba pouze dbát na to, aby byla správně zapisována v litevštině“ (1:7). Bylo rozhodnuto opatřit seznam příjmení z Klaipėdského kraje „prostřednictvím guvernéra Klaipėdského kraje a A. Survily“ (tamtéž).

Finanční prostředky na ověřování příjmení a zapisování místních jmen byly získány a práce rychle pokračovala. Na zasedání Komise 16. října 1934 oznámil „úředník pro záležitosti úpravy příjmení Ministerstva vnitra J. Griška“, že „ze sedmi ověřovatelů příjmení čtyři již dokončili svou práci v provinciích a nyní pracují na ministerstvu, kde sestavují okresní slovníky příjmení“ (1:9). Nedařilo se pouze jednomu ověřovateli — M. Samulėnasovi: pracoval příliš pomalu. Proto Komise (předsedal jí J. Balčikonis) 24. října 1934 rozhodla „zprostit M. Samulėnase práce na ověřování příjmení a poslat místo něj do okresu Utena jiného ověřovatele“ (tamtéž). M. Samulėnas se ještě obrátil na Komisi se žádostí, aby mu bylo dovoleno dokončit svěřenou práci, jeho žádosti však nebude vyhověno (1:11).

Ozval se také guvernér Klaipėdského kraje. Ve svém dopise oznamuje, že „Direktorium Klaipėdského kraje po projednání otázky ověřování příjmení a shromažďování místních jmen v Klaipėdském kraji na svém zasedání s tím souhlasilo, rozhodlo vyčlenit na tuto práci 1000 litů a poskytnout veškerý potřebný materiál“ (1:15). Komise se domnívala, že by bylo účelné vybrat dva ověřovatele z klaipėdských studentů studujících v Kaunasu. „Prof. A. Salys si pozval jednoho či druhého studenta, který by se hodil za ověřovatele, aby s ním pohovořil“ (1:16). Komise rozhodla „napsat Direktorii a požádat ji, aby připravila a zaslala zároveň seznamy obydlených míst a příjmení, sestavené podle okresů a obcí. Dopis podepíše předseda Komise a vedoucí oddělení pro úpravu příjmení“ (tj. A. Salys) (tamtéž).

Když se sběr příjmení a místních jmen chýlil ke konci, zjistilo se, že zasedání Komise nemají oficiální status: během zasedání 16. října 1934 (protokol č. 3) bylo konstatováno, že „dosud měla zřejmě spíše soukromý charakter, nezapisovala se do protokolů a členům se za ně neposkytovala žádná odměna“. Proto bylo rozhodnuto: „Jakmile budou zahájeny vlastní práce na politevštění a celkové úpravě příjmení a místních jmen, budou se zasedání považovat za oficiální, zapisovat do protokolů a členům Komise se za ně bude vyplácet odměna“ (1:10). Z toho vyplývá, že první protokoly ze zasedání Komise byly sepsány zpětně. Změnil se také název Komise — „Ministerstva vnitra pro příjmení a místní jména

65

Komise“ (v protokolní knize z let 1936—1940 se nazývá „Komise pro politevštění příjmení a místních jmen Ministerstva vnitra“).

Z podnětu Komise pro příjmení a místní jména tak byla vykonána ohromná práce mimořádného významu — z živého jazyka bylo, dá se říci, metodou terénního výzkumu zaznamenáno velké množství litevských příjmení, většina názvů obydlených míst a značná část dalších místních jmen. To vše bylo provedeno za nepředstavitelně krátkou dobu — přibližně během jednoho roku.

Shromažďování příjmení a místních jmen bylo jakoby první etapou práce Komise. Když ji dokončila, pustila se Komise do další části této práce — totiž do úpravy příjmení a místních jmen, která se tehdy obvykle nazývala politevšťováním. Začalo se příjmeními: v zápisu ze zasedání Komise z 19. ledna 1935 (č. 8) nacházíme lakonický záznam: „Projednáno 287 příjmení od Abadauskio po Aikauskio” (1:20). Dne 22. ledna 1935 opět podobně: „Projednáno 312 příjmení od Aikevičiaus po Aliach nos” (1:21). A tak dále: 24. ledna 1935 — ”Projednáno 418 příjmení od Aliachnos po Androkaitis” (1:23); 28. ledna 1935 — ”Projednáno 434 příjmení od Andronavičiaus po Armino”; 30. ledna 1935 — ”Projednáno 526 příjmení od Arminaičio po Ąžuolo”. Složení Komise se zatím téměř nezměnilo: předseda J. Balčikonis, členové A. Salys, A. Survila, kněz P. Veblaitis, J. Gr iška, J. Talmantas. Pracovní tempo Komise je překvapivě rychlé. Příjmení je však také mnoho. Zdá se proto, že nebylo možné projednat všechna. Dne 16. prosince 1938 (zápis č. 180) nacházíme poslední záznam: ”Politevštěna příjmení od Pilypaitis do Polōkas” (2:161). Je pravda, že Komise projednávala různé záležitosti týkající se příjmení až do konce své činnosti — na jejím posledním zasedání, které se konalo 16. května 1940 (zápis č. 201), bylo ještě posouzeno několik žádostí o opravu příjmení (2:185). Není jasné, zda se po 180. zasedání příjmení nadále systematicky politevšťovala.

Není pochyb o tom, že příjmení byla upravena všechna, jen není známo, zda Komisí, nebo — což je snad pravděpodobnější — jejími jednotlivými členy. Ve spisech o příjmeních je množství oprav a poznámek pokrývajících celou abecedu. Jsou však nedůsledné a někdy zcela nahodilé.

Velmi lakonické zápisy v protokolech nic neříkají o tom, jak se pracovalo a jakými kritérii se při politevšťování příjmení řídili. V návrhu memoranda přečteném A. Salysem jsou uvedeny tyto čtyři zásady:

”1. zákonem se povinně politevšťují všechna litevská příjmení s cizími slovanskými příponami, stejně jako příjmení nepochybně přeložená,

2. ponechávají se nedotčena přejatá příjmení nelitevského původu, např. Butkus, Jankus, Jonušas, Stankus,

3. příjmení těch Litevců, kteří jsou cizího, nelitevského původu, není povinné měnit,

4. jiná cizí, nepօlitevštěná příjmení a příjmení s hanlivým významem se mění dobrovolně” (1:4).

O těchto zásadách by se dalo obsáhle hovořit a dlouze diskutovat. Například, jak ukázaly zkušenosti s přípravou „Slovníku litevských příjmení“ (3), bylo by velmi obtížné dodržovat i první zásadu — existují stovky případů, kdy nelze s jistotou říci, zda je příjmení litevské, nebo nelitevské. Příjmení Butkus uvedené v druhém oddíle může být někdy také litevské — zkrácená podoba

66

z jakého složeného osobního jména (3: I 368–369). Zdaleka ne vždy bude známo, zda je dnešní Litevec domácího, nebo cizího původu. Ještě obtížnější je to u přeložených příjmení — bez důkladného výzkumu vývoje a proměn příjmení zpravidla nelze s jistotou konstatovat, že bylo příjmení přeloženo. Podobných pochybností se vynořuje ještě více. Je jich dost na to, abychom pochopili, jak obtížné bylo uplatňovat v praxi zásady deklarované v memorandu. Tyto obtíže navíc nejsou přímo patrné, je třeba je „rekonstruovat“, neboť protokoly laboratorní práci neodrážejí. Výsledky byly převedeny do abecedně seřazených spisů příjmení, které se všechny dochovaly. Ke spisům příjmení, jež Komise považovala za politevštěná, byly rukou připsány jeden až několik desítek navrhovaných náhrad. Např. (první příjmení podle abecedy): Abadauskas, Abadauskis, Abadovskis — navrhované náhrady: Abadas, Abadáitis, Abadãnas, Abadõnis, Abadėnas, Abadynas. Co takový návrh znamená? Především to, že je v rozporu s ustanovením druhé zásady, podle něhož se „nedotýkáme přejatých příjmení nelitevského původu“. Příjmení Abadauskas je přejaté, snad běloruské — bělorusky Абадоўскі, Обадэй, Абадзянка, Абадкоў a podobně: bělorusky вобад „hřídel“ (3: I 55).

Druhé v pořadí je příjmení Abakanauškis, třetí — Abakanavičius. Navrhuje se změnit je na Abakónis, Abakonáitis, Abakoníūnas, Abakoniónis, Abakonėnas, Abakonýnas. Příjmení, jejichž změna se navrhuje, jsou rovněž „přejatá“, tedy slavismy: srov. rus. Обакань, Обекань (3: I 55).

Takových pochybných návrhů je mnoho. Není to překvapivé, protože se pracovalo rychle, ve spěchu, aniž byl k dispozici jediný serióznější výzkum litevských příjmení, a chyběly slovníky příjmení sousedních národů a podobně. Stručně řečeno, pracovalo se empiricky, na základě subjektivní zkušenosti a úsudku, nikoli závěrů výzkumu. Naštěstí tyto návrhy nebyly uskutečněny a zůstaly ve spisech jako zajímavý jev v dějinách naší jazykovědy i tehdejších názorů, který by si ostatně zasloužil i pozornější pohled.

Při úpravě a politevšťování příjmení se Komise zároveň snažila tuto činnost právně zakotvit. Dne 28. února 1935 (protokol č. 22) byl na ní čten návrh zákona o politevšťování příjmení, který připravilo ministerstvo vnitra (1: 45). Později se k němu vraceli. Dne 11. března 1935 Komise návrh projednala a na návrh A. Salise jej doplnila o 4. článek. Návrh podepsali předseda J. Balčikonis a členové A. Salys, J. Gr iška, P. Veblaitis, A. Survila (chybí pouze podpis J. Talmanta, který se schůze účastnil).

Dne 7. června 1935 byla ustavena delegace (J. Balčikonis, A. Salys, P. Veblaitis, J. Talmantas), která měla předložit prezidentovi návrh zákona o příjmeních (1: 83). Dne 22. září 1936 (protokol č. 91) A. Survila oznámil, že „Ministerský kabinet vrátil návrh zákona o příjmeních ministerstvu vnitra bez jakéhokoli rozhodnutí a pokud je známo, návrh nebyl v kabinetu oficiálně projednán.“

Bylo rozhodnuto podniknout kroky, aby byl návrh zákona předložen Seimu“ (2: 33). Dne 12. ledna 1937 (protokol č. 111) byl návrh zákona o příjmeních znovu přezkoumán a doplněn (2: 65). Ministerský kabinet návrh znovu vrátil k přepracování (2: 81) — jeho první část byla projednána 2. března 1937 (protokol č. 123), druhá 5. března (protokol č. 124). Bylo připraveno také vysvětlení k nově redigovanému návrhu zákona o příjmeních. Celý návrh zákona i s vysvětlením byl přepsán do spisu protokolů (2: 89–93). Jeho

67

další osud z protokolů schůzí Komise není patrný.

Komise měla na starosti i další záležitosti osobních jmen. Dne 25. listopadu 1938 začala projednávat seznam křestních jmen, který obdržela od vilkavišské kurie prostřednictvím preláta J. Laukaitise (2: 158). Projednávání se protáhlo a skončilo až 3. dubna 1939 (2: 173). V roce 1939 Komise doporučila tuto normu tvoření příjmení vdaných žen z manželových příjmení zakončených na -(i)us: „Z příjmení Simius, Pocius, Girnius, Bartasius, Girdžius, Meidus lze ženská příjmení psát Simienė, Pocienė, Girnienė... nebo Simiuvienė, Girniuvienė, Pociuvienė, — podle toho, jak se jejich nositelé jmenují nebo jak si přejí“ (2: 177). Podobně je tato norma formulována i dnes.

Dalším směrem činnosti Komise ve druhé etapě byla úprava místních názvů. Shromážděné názvy obydlených sídel a některé názvy neobydlených míst byly přepsány do zvláštních spisů — podle obcí a okresů. I ty se všechny dochovaly.

Místní názvy v těchto spisech začala Komise projednávat. V protokolu č. 35 z 20. května 1935 nacházíme krátký záznam: „Projednány vesnice a samoty alytuské obce (220)“ Komise: předseda J. Balčikonis, členové A. Salys, A. Survila, J. Grįška, P. Veblaitis, J. Talmantas (1: 75). Tato schůze zahájila celou dlouhou epochu normalizace místních názvů, která trvala několik let. Zpočátku se průběh jednání, zásady a důvody úprav, změn, výběru a přidělování názvů míst v protokolech nezaznamenávaly (podobně jako při politevšťování příjmení). Zanedlouho (od třetí schůze, která se konala 20. května 1935) se však průběh projednávání začal zaznamenávat podrobněji. Např. „Margava — Kėdariškės: tak tomu říkají místní“; „Smolnica — Strazdinė, název blízkého háje“, „Dembavka přeložit — Ąžuolinė“ (1: 85). Později se vedení protokolů (zřejmě i samotná práce) stále zdokonalovalo, až se nakonec například při projednávání v roce 1937 začalo zapisovat tak precizně, že i dnešní čtenář snadno rozpozná důvody všech oprav. To je zvláště důležité pro dnešní normalizátory místních názvů a badatele, protože u některých sídel se navrhovalo vrátit dřívější názvy, pojmenovat je podle názvů jiných míst (luk, řek, jezer, lesů, kopců apod.), anebo se zkrátka vymyslel nový, tj. umělý název. Část těchto návrhů se ujala. Je ovšem velmi obtížné určit, jaké procento doporučení bylo uskutečněno — muselo by se porovnat asi třicet tisíc místních názvů. Omezíme se proto na následující příklad. V aukštadvarské obci v trakajském okrese se projednávalo 53 oikonym, která Komise považovala za určená k opravě nebo změně (2: 43–44). Z padesáti tří návrhů se ujalo sedm: Juozapava→Juōzapiškės, Katalaučizna→Katilai, Kopecai→Kāpčiai (poznámka: „tak tomu říkají místní“), Sabaliaučizna→Sabāliškes, Gubiškės→Ūbiškės (poznámka: „tak tomu říkají místní“), Žukaučizna→Žukai, Novosadai→Naujasodis. I dnes jsou normou spisovného jazyka.

Většina návrhů se neujala — celkem dvaadvacet: nyní Babrauninkai — *Babrininkai, Graužinkai — *Graužiniai, Mackāntiškės — *Mackōniškės, Malināvka — *Avietynė, Merġiškės — *Mērkiškės (dříve se tak nazývaly), Mickūnavà — *Mickūniškės, Mikalavà — *Mýkoliškės, Parankavà — *Parankiškės, Rangavà — *Ranginės, Ružiavà — *Rūžiškės, Samāuka — *Sāmė, Zabarauskai — *Paverkniai, Žilinčiškės — *Žiliškės, Albinavà — *Albi-

68

niškės, Andrijanavà — * Ãndriškės, Barišiavà — * Barišiškės, Kamantiškės — * Akmeniai, Lavaravà — * Lavarónys, Staniauà — * Stoniškė, Šafarnė — * Kirtimai, Dubėlka — * Duobėlė, Tamašiavà — * Tamóšiškės.

U několika oikonym se ustálily poněkud odlišné podoby, než jaké navrhla Komise: Markutaičiūna — navrženo * Markutónys — ustálilo se Markūtiškės, Okmenai — * Ãtakmenys (poznámka: „lidé říkají“) — Akmeniai, Odincava — * Adiniškės — Adincavà, Vladislavava — * Vladiškės — Vladislava.

Zbývajících dvacet se nepodařilo identifikovat — nejspíše hlavně proto, že v současnosti už samotná sídla (většinou samoty) neexistují.

Z toho vyplývá, že ačkoli se prosadilo jen málo oprav, lze tvrdit, že práce nebyla zbytečná. Ze srovnání oprav místních názvů v jiných obcích je patrné, že existují i určité rozdíly, většinou však nepodstatné; lze proto předpokládat, že míra prosazení doporučení byla podobná.

Komise začala upravovat místní názvy 20. května 1935 a tuto práci v zásadě dokončila 23. února 1937 projednáním místních názvů okresu Zarasai (2: 84–86). Tím však její práce neskončila. V zápisu z jednání ze dne 12. března 1937 najdeme tento záznam: „Po dokončení politevštění místních názvů ve všech 20 okresech se znovu začalo od začátku, od okresu Alytus, s politevšťováním a opravami zbývajících nejasných místních názvů, na něž se dodatečně dotazovalo obecních samospráv“ (2: 94). Druhá etapa projednávání byla dokončena 26. listopadu 1937 (zápis č. 149) (II: 129–130).

Komise se místními názvy zabývala i později, již nikoli systematicky, nýbrž podle potřeby. Jedna záležitost související s místními názvy je aktuální i dnes — názvy sídel a jejich zkratky schválené Komisí:

„velkostatek — dv., dokud nebyl rozparcelován; centra rozparcelovaných velkostatků se mají začlenit do vesnice nebo jiného sídla a nazývat společným názvem tohoto sídla stejně jako jeho ostatní hospodářství.

dvůr — plv., podle označení používaného místními obyvateli; s rozparcelovaným se zachází jako s velkostatkem (viz).

samota — vs., sídlo s jediným hospodářstvím; samostatně stojící usedlost se také úředně nazývá samotou.

obydlí — sod., samota úředníka; výraz obydlí se má používat také pro hájovnu, pokud neoznačuje oblast či území; výraz pasoda se nemá používat.

ostatní sídla, jako jsou: kolonie, farma, zahradníci, desátníci, bezzemci, zemědělci, chalupníci, nájemci a podobně, se mají podle počtu hospodářství nazývat vesnicemi nebo samotami.

strážnice — sarg. (bouda, budka), např.: železniční strážnice — želez. sarg.“ (2: 181).

Komise navrhla také některé zkratky a stanovila druhy názvů sídel ve vilniuském kraji (2: 181–182).

Komise vykonala obrovskou práci, kterou lze rozdělit do dvou etap. První, podstatně kratší etapou byl sběr příjmení a místních názvů z živého jazyka. Kartotéka shromážděných příjmení, později, již po válce, značně doplněná, zejména o příjmení z vilniuského a klajpedského kraje, byla zdrojem, na jehož základě byl připraven a vydán „Slovník litevských příjmení“ (3). Shromážděných a v obcích

69

Soubory ověřených místních názvů měly být využity k přípravě plánovaného slovníku místních názvů (názvů obydlených míst). To se nestihlo. Soubory místních názvů navíc nepokrývaly Vilniuskou a Klaipėdskou oblast (projekt slovníku „Místní názvy vilniuské oblasti“ byl připraven později). To, co je v těchto souborech, je však velmi cenné: tyto místní názvy byly využity při přípravě normativního oficiálního seznamu názvů obydlených míst v Litvě — „Příručky administrativně-územního členění Litevské SSR“ (4). Namítnout by snad bylo možné pouze to, že sčítatelům vysílaným do okresů nebylo ukládáno zapisovat všechny místní názvy, nýbrž se po nich většinou požadovalo zaznamenávat názvy obydlených míst. Jeden ze sčítatelů, A. Žirgulys, píše ve vzpomínkách (1982): „Pokyny k zapisování názvů míst nás tehdy — stejně jako se mi to jeví dnes — vedly dosti neperspektivním směrem. Pokyn zapisovat jen významnější místní názvy, ne všelijaké názvy bažin, bažinek, potůčků, travnatých paloučků... nebyl příliš šťastný. Než jsme odjeli, po poradě s několika dalšími jsme se rozhodli zapisovat, nakolik to bude možné, i drobné názvy pozemků a vodních toků. Když pak Balčikonis takové zápisy uviděl, řekl, že šlo o práci, která nebyla příliš potřebná. Důležité pro něj byly jen ty názvy, které mohly být potřebné pro správu“ (5).

Význam místních názvů pro vědu, baltistiku a indoevropeistiku tehdy ještě nebyl náležitě pochopen. To je třeba zmínit už jen proto, že v té době byla v Litvě i ve světě proslulá onomastická bádání K. Būgy. Je pochopitelné, že okolnosti nutily spěchat, neotálet a vše dokončit před výměnou pasů, ale zřejmé je také to, že tisíce nejkrásnějších místních názvů zůstaly nezaznamenány.

Práci na úpravě, standardizaci a politevšťování příjmení a místních názvů je třeba hodnotit poněkud odlišně. Pracovalo se skutečně hodně — zasedání se konalo 201krát: jak již bylo zmíněno, první schůze se konala 24. ledna 1934 a poslední 16. května 1940 (její protokol podepsal pouze tajemník Komise M. Jurkynas) (2: 185). A. Salys byl jedním z nejpilnějších členů (po J. Balčikonisovi) — vynechal jen 19 zasedání. Není pochyb, že podíl A. Salise na této práci patří k nejvýznamnějším.

Bohužel nelze říci, že výsledek odpovídá vynaložené práci. Nejvíce času se promarnilo při politevšťování příjmení. Tato práce však v zásadě vyšla naprázdno — zůstala jen protokolárním výsledkem určitých snah a osobitých tendencí. Plodnější byla standardizace místních názvů.

Ať už cestu, kterou Komise urazila, hodnotíme jakkoli, bezpochyby musíme uznat význam její práce. I ty úkoly, které nebyly v určitých ohledech příliš plodné, přece jen zanechaly svou stopu — přinejmenším jako výraz tehdejších názorů a nálad, které se pokoušely promítnout do konkrétního jazykového a kulturního prostoru. Mnohé z toho, co Komise započala, pokračuje i v naší době — jen podmínky jsou nyní pro tuto práci mnohem příznivější: máme rozsáhlé soubory osobních jmen, kartotéku 700.000 místních názvů shromážděných z živého jazyka, kartotéku 300.000 historických místních názvů a souhrnné onomastické výzkumy.

LITERATŪRA

1. V.R.M. Pavardžių ir Vietovardžių Komisija. Protokolų knyga. 1934. I. 24. — 1935—1936. III. 27 (Saugoma Lietuvių kalbos instituto Vardyno skyriuje).

2. V.R.M-ja. Pavardžių ir vietovardžių At lietuvinimo Komisijos Protokolų Kny-

70

gos. 1936, 1937, 1938, 1939, 1940 (Saugoma Lietuvių kalbos instituto Vardyno skyriuje).

3. Lietuvių pavardžių žodynas. V., 1985, T. 1; 1989, T. 2.

4. Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinynas. V., 1976. D. 2.

5. A. Žirgulio atsiminimai (saugomi Lietuvių kalbos instituto Vardyno skyriuje).

PROFESSOR A. SALYS UND DIE KOMMISSION FÜR FAMILIEN- UND ORTSNAMEN

Zusammenfassung

1933 ist ”Komission für Familien- und Ortsnamen” gewählt worden, die bis Mai 1940 als Organ des Innenministeriums tätig war. Durch die Sorge der Kommission wurden die litauischen Familiennamen registriert und vor Ort geprüft. Speziell geschulte Personen haben die litauischen Siedlungsnamen (Oikonvme), einen Teil der anderen Ortsnamen aus der lebenden Sprache aufgeschrieben. Später hat die Kommission die Familien- und Ortsnamen bearbeitet, normiert. Es wurde geplant, das Wörterbuch der Familien- und Ortsnamen herauszugeben. Der Krieg hat verhindert, das Vorhaben zu verwirklichen.

Eines der aktivsten Mitglieder der Kommission war Professor A. Salys.

71