nejvýznamnější práce popisující a zkoumající litevštinu, lotyštinu a starou pruštinu. Kromě těchto přehledů najdeme na konci knihy také podrobný (184 položek) souhrnný bibliografický seznam: jednotlivé i kolektivní práce vydané v Litvě, Lotyšsku a dalších zemích, pokračující či periodická vydání věnovaná jak obecným otázkám baltské jazykovědy, tak jednotlivým jazykům — litevštině, lotyštině a staré pruštině. I v bibliografickém seznamu je však třeba opravit několik drobných tiskových chyb: J. GERULIS. Senieji lietuvių skaitimai (s. 408; položka 20) =... skaitmai; P. JONIKAS. Lietuvių bendrinės rašomosios kalbos kūrimasis antroje XIX a. pusėje (412; 119) =... kūrimasis antrojoje XIX a. pusėje; V. PAULAUSKAITĖ (412; 151) = V. PAULAUSKIENĖ; A. UBEKAITĖ (413; 176, 177) = A. UBEIKAITĖ.

Uvedené ani jiné drobné nedostatky nijak nesnižují hodnotu posuzované publikace. „Baltské jazyky. Úvod“ je velmi pečlivě připravená a potřebná kniha. Je to vynikající učebnice pro ty, kdo na vysokých školách v Německu a dalších zemích studují baltské jazyky, zajímají se o jejich dějiny nebo se chtějí samostatně učit současnou litevštinu a lotyštinu. Za odvedenou velkou práci a za jeden z prvních výtisků této knihy, který jsme od nich obdrželi, jsou autorům vděčni také pracovníci Ústavu litevského jazyka.

Kazys Morkūnas

PAMÁTNÍK JANU SAFAREWICZOVI

Šťastní jsou učitelé, kteří mají dobré a vděčné žáky. Mnoho takových žáků měl i významný polský lingvista, profesor univerzit ve Vilniusu a Krakově, čestný doktor těchto univerzit Jan Safarewicz (1904—1992), který mimo jiné zanechal hlubokou stopu také v litevských studiích. Mezi těmito vděčnými žáky bychom však měli na prvním místě zmínit Wojciecha Smoczyńského, jehož práci a organizačním schopnostem vděčíme za působivé dílo věnované památce J. Safarewicze, „Analecta Indoevropaea Cracoviensia Ioannis Safarewicz Memoriae Dicata“ (Edenda Cvravit Wojciech Smoczyński, Cracoviae MCMXCV). Jde o sborník článků, které charakterizují osobnost J. Safarewicze a jeho zásluhy v jednotlivých oblastech jazykovědy, a obsahují také samostatné studie problémů blízkých tomuto významnému polskému vědci.

Většinu zveřejněných článků tvoří příspěvky přednesené na sympoziu „Jazyk v čase a prostoru“, které se konalo v Krakově ve dnech 5.—6. dubna 1993 u příležitosti prvního výročí úmrtí J. Safarewicze. Publikováno je celkem 56 článků a také bibliografie prací J. Safarewicze a literatury o něm, kterou W. Smoczyński připravil s velkou pečlivostí. Články vycházejí v latině, angličtině, francouzštině a němčině. Je pochopitelné, že v krátké anotaci nelze všechny zde publikované články nejen probrat, ale ani vyjmenovat. Zmíníme pouze ty, které mohou být zajímavější pro badatele litevštiny, a ty, které přímo souvisejí s vědeckým odkazem J. Safarewicze.

Z této oblasti je publikován článek Mariana Plezia (Plezia) o výzkumech řečtiny a latiny J. Safarewicze („De Ioannis Safarewicz

216

studiis Graecis atque Latinis“, s. 11–14), F. Slawského o dvou nenapsaných knihách J. Safarewicze („On two unwritten books of Jan Safarewicz“, s. 15–18; autor má na mysli výzkum slovesných vidů J. Safarewicze a jeho články o praslovanské prasídli, vztazích mezi baltskými a slovanskými jazyky a mezi italskými a slovanskými jazyky), St. Urbańczyka o zásluhách J. Safarewicze o polonistiku („Professor Jan Safarewicz — Polish scholar“, s. 19–25), A. Sabaliauska o výzkumech polského vědce v oblasti litevských studií („Jan Safarewicz’s contribution to Lithuanian studies“, s. 27–34), H. Popowské-Taborské o problémech etnických dějin v díle J. Safarewicze („Problems of ethnic history in the works of Jan Safarewicz“, s. 35–40) a článek M. Karpluk věnovaný onomastickým výzkumům J. Safarewicze („Professor Safarewicz’s research on onomastics“, s. 41–45).

Můžeme se radovat, že profesora J. Safarewicze poctila svými zajímavými články početná skupina litevských lingvistů. Jsou to tyto články: S. Ambraze „O původu baltských feminin se sufixem *-(i)ē“ („On the origin of nomina feminina with the ending *-(i)ē in the Baltic languages“, s. 47–50), V. Ambraze „Infinitiv v baltských jazycích z hlediska syntaktické rekonstrukce“ („Der baltische Infinitiv aus der Sicht der syntaktischen Rekonstruktion“, s. 51–60), S. Karaliūna „Praindoevropské *h₂ṛtk’ó- ‚medvěd‘ v baltských jazycích“ („PIE *h₂ṛtk’ó- ‘bear’ in Baltic“, s. 189–196), B. Stundžy „Pravidelnosti přízvuku smíšených typů sloves ve spisovné litevštině“ („Regularities of the accentuation of mixed-type verbs of Standard Lithuanian“, s. 401–408), S. Temčina „Typologická paralelnost transformace přídavných jmen na *u-kmeny v litevštině a slovanských jazycích“ („Typological parallelism of *u-stem adjective transformation in Lithuanian and Slavic“, s. 443–447), Z. Zinkevičiuse „O polonismech v Mažvydových spisech“ („Über die Polonismen in Mažvydas’ Schriften“, s. 545–550).

Baltským jazykům se věnují také některé články zahraničních lingvistů. Jsou to A. Bammesbergerův „Řecké ē̄ oproti litevskému esi ‚jsi‘ a starolitevskému eisi ‚jdeš‘“ („Griechisch ē̄ gegenüber litauisch esi ‘du bist’ und altlitauisch eisi ‘du gehst’“, s. 65–73), P. U Diniho „O staroslověnském sъborъ“ („A propos du vieux sl. sъborъ“, s. 147–151; rekonstruuje se balto-slovanské *som-bor, srov. rus. собор ‚sobor, shromáždění‘, litev. sambarės ‚poplatky, věci nebo peníze shromážděné dohromady‘, lotyš. suobara ‚poplatek‘), R. Eckertův „Staré lotyšsko-slovanské shody“ („Alte lettisch-slawische Übereinstimmungen“, s. 153–171), A. Holvoetův „O vývoji pasiva v litevštině a lotyštině“ („On the evolution of the passive in Lithuanian and Latvian“, s. 173–182), G. Micheliniho „O postavení objektu v Bretkūnově Postile“ („Über die Stellung des Objektes in der Postille von Bretkūnas“, s. 249–256), W. Sędzikův „O zemědělské terminologii baltských a slovanských jazyků“ („On Baltic and Slavic agricultural terminology“, s. 365–370).

Pro badatele baltských jazyků mohou být z různých hledisek zajímavé také články věnované jiným jazykovědným problémům. Z nich bychom chtěli zvláště zmínit: L. Bednarczukův „Substrát a teorie jazykových kontaktů“ („Substrat et théorie des contacts linguistiques“, s. 75–88), T. Czarneckého „K problému nejstarších německých výpůjček v polštině“ („Zum Problem der ältesten Lehnwörter des Polnischen aus dem Deutschen“, s. 109–121),

217

W. Mańczak „Kritika laryngální teorie“ („Critique de la théorie des laryngales“, s. 237–247), St. Stachowski „Role řečtiny v dějinách osmanské turečtiny“ („Die Rolle des Griechischen in der Geschichte des Osmanisch-Türkischen“, s. 377–385), W. Stefański „Několik poznámek k pronominální flexi v indoevropských jazycích“ („Quelques remarques concernant la flexion pronominale en indo-européen“, s. 393–400), K. T. Witczak „Protetické samohlásky v chetitštině a dalších anatolských jazycích“ („’Prothetic vowels’ in Hittite and other Anatolian languages“, s. 495–502) a další.

Tento sborník článků je nejen poctou významnému polskému lingvistovi, vědci s mimořádně širokým záběrem a člověku světlé památky, ale také významným přínosem pro ty filologické obory, s nimiž byl Jan Safarewicz úzce spjat; editor sborníku Wojciech Smoczyński si zaslouží nejsrdečnější poděkování svých kolegů.

Algirdas Sabaliauskas

O LATGALECH A JEJICH JAZYKU

Možná se mnozí podiví, ale i lotyšský velvyslanec v Litvě Alberts Sarkanis při jedné příležitosti řekl, že latgalština se¹ Litevcům učí snadněji než spisovná lotyština². O těchto Latgalcích, kteří někdy považují dokonce i svůj jazyk za samostatný baltský jazyk, a nikoli za nářečí lotyštiny, víme velmi málo. Jsou to svým způsobem naši bratři nejen společného původu, ale i společného osudu. Vždyť stejně jako většina Litevců jsou katolíci. V jejich kraji působilo nemálo kněží litevského původu. Více než dvě století byl tento kraj součástí litevsko-polského státu. Společně jsme se stali součástí Ruského impéria. Společně jsme přišli o tisk v latince. Litevské „škole strádání“ přesně odpovídá latgalské „moates skola pi ratiņa“ („mateřská škola u kolovrátku“). A v jejich státních školách visel nápis: „По латышски говорить строго воспрещается“.

Problematice Latgalců se v zásadě věnuje sborník kateder baltských jazyků a lotyšské literatury Lotyšské univerzity „Baltu filoloģija. V. Rakstu krājums“ (odp. red. Dz. Paegle. Rīga, 1995). Část zde publikovaných článků tvoří příspěvky přednesené 18. března 1994 na tradiční konferenci věnované památce významného lotyšského lingvisty Artura Uozuolse (Ozols, 1912–1964); tématem konference tentokrát byla „Latgala a jazyk Lotyšů v Latgale“.

Jednotlivé články publikované ve sborníku jsou zajímavé také pro badatele litevského jazyka a dějin Litvy. Historiky bezpochyby zaujme článek E. Mugureviče „Písemné prameny a archeologický materiál k raným dějinám starých Latgalců“ („Rakstītie avoti un arheoloģijas materiāli par latgaļu senāko vēsturi“, s. 7–12). Probírá se zde zmínka v ruských letopisech o Norova (Neroma,

¹Lotyši záměrně používají termín latgalietsi „Latgalci“, protože termín latgali „Latgalové“ označuje ve vědecké literatuře starý baltský kmen, který žil jak v Latgale, tak ve Vidzeme a dal jméno lotyšskému národu a státu.

² N o r k ū n a s Z. Friends, never foes. An interview with the Latvian Ambassador to Lithuania Mr Alberts Sarkanis. Lithuania in the World, 1995, 3, 18.

218