ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

X L V I (2 0 0 2), 2 4 9 – 2 5 3

NA PAMÁTKU

Antons Breidaks

1932 01 25 – 2002 02 24

Lotyšská jazykověda a kultura Latgalců, které se v nezávislém Lotyšsku stále více vzmáhají, čelí bolestným ranám osudu.

Svého životního díla, slovníku nářečí Kalupes Kalupes izloksnes vārdnīca, stačila spatřit Antonina Reķēna až těsně před smrtí. Jako by se zvlášť za tím účelem vrátil do vlasti zemřít ze Spojených států amerických profesor Wisconsinské univerzity Valdis Zeps. Do rodné Latgaly se již vrátily ostatky Jezupa Lelise, absolventa Harvardovy univerzity a profesora. Ještě jsme nezapomněli na tragédii polského lingvisty Stanisława Franciszeka Kołbuszewského. Dne 24. února tohoto roku odešel do „záhrobí“, jak by řekli Lotyši, Antons Breidaks, nejaktivnější pracovník latgalské jazykovědy posledních desetiletí. Obzvlášť smutné je, že všichni zde zmínění opustili svou oblíbenou oblast jazykovědy příliš brzy.

Antons Breidaks se narodil 25. ledna 1932 v koutě východního Lotyšska posetém jezery a jezírky, ve vesnici Malžubas v obci Pilda v okrese Ludza. V roce 1951 dokončil střední školu v Ludze. Ve škole ho zvlášť bavila chemie a fyzika. Tuberkulóza, kterou prodělal v dětství, však vedla k tomu, že si zvolil „lehčí“ obor – filologii. V letech 1951–1956 studoval v Rize na Lotyšské univerzitě lotyšský jazyk a literaturu. Zpočátku ho sice více zajímala literatura, brzy se však do jazykovědy ponořil po hlavě. Proslavil se zejména svou ročníkovou prací Pildas izloksne, která vyvolala mnoho diskusí. V této práci poprvé začal předkládat své „bouřlivé“ názory na dějiny latgalských nářečí.

V letech 1956–1967 A. Breidaks učil nedaleko svého rodiště – v Agloně, starém centru lotyšských katolíků. V letech 1967–1980 působil jako vědecký pracovník Ústavu jazyka a literatury Lotyšské akademie věd.

Zde A. Breidaks obhájil kandidátskou disertaci Augšzemnieku tarmės latgališkių patar­mių tarmine leksika ir jos istoriniai ryšiai.

250 |

IN MEMORIAM

V letech 1981–1983 A. Breidaks pracuje ve vydavatelství Lotyšské akademie věd „Zinātne“. V letech 1983–1987 působí jako vyučující na Daugavpilském pedagogickém institutu (od roku 1986 jako docent). V letech 1987–1993 vyučuje na Lotyšské univerzitě. V roce 1990 obhájil na Vilniuské univerzitě habilitační disertaci Fonetika latgalských nářečí lotyšského jazyka: diachronie a synchronie. V roce 1992 byl A. Breidakovi udělen titul profesora. V roce 1993 se znovu vydává do rodné Latgale – až do roku 1995 působí jako profesor na vysoké škole v Rēzekne. Od roku 1995 pracuje v Ústavu lotyšského jazyka a na Daugavpilské pedagogické univerzitě (dříve Daugavpilský pedagogický institut).

Po těžké nemoci zemřel v Rize a znovu, tentokrát již navždy, se vrátil do Latgale. Synovu urnu přijaly hroby rodičů (okres Ludza, obec Isnauda, hřbitov Apliūžņi).

A. Breidaks byl pracovitý lingvista, hledač pravdy, který se neohlížel na žádné autority. Možná se mu nepodařilo najít pravdu všude, přesto však lotyšskou jazykovědu, zejména dějiny latgalských nářečí, obohatil významnými výzkumy¹.

Kromě mnoha článků publikovaných v lotyšských, litevských, ruských, polských a bulharských publikacích napsal populární knížku „Původ jazyka“ (Valodas izcelšanās, Riga, 1981). Samostatně vydal také Atlas fonetiky latgalských nářečí augšzemnieckého dialektu (Augšzemnieku dialekta latgalisko izloksņu fonētikas atlants, Daugavpils, 1996).

Posledním větším dílem A. Breidaka byl Úvod do baltské jazykovědy (Ievads baltu valodniecībā, Daugavpils, 1998–1999, I–II). Od dřívějších publikací podobného zaměření se Breidakova kniha snad nejvíce liší rozsáhlým využitím archeologických výzkumů. V této nové knize jsou využity také práce antropoložky Raisy Denisovové. Lingvista se zde snažil shrnout i své předchozí výzkumy. V roce 1981 vydal populární knížku Původ jazyka (Valodas izcelšanās).

V posledním desetiletí publikoval A. Breidaks řadu článků v periodikách v latgalštině.

Autor tohoto článku se s A. Breidakem poprvé setkal na jaře roku 1953 na studentské vědecké konferenci pořádané na Lotyšské univerzitě. Budoucího profesora Vilniuské univerzity Jonase Kazlauskase (1930–1970) a autora článku tehdy se studentem druhého ročníku Antonem Breidakem seznámila mladá vyučující Lotyšské univerzity Marta Rudzītė. Už tehdy A. Breidaks mezi ostatními studenty vynikal jazykovým vzděláním, samostatným myšlením a láskou ke zvolenému oboru.

Jeho život nebyl snadný. Ať mu připomínkou bude i tato sloka z latgalské básně lotyšské básnířky Anny Rancāne, věnované Antonu Breidakovi už v roce 1987, Latgaļu raksteiba (Latgalské písmo):

Latgaļu raksteiba: besakūks sātas vītā, tur, kur akmiņš uz akmiņa...

¹Srov. Dr. habil. philol. Antons Breidaks. Bibliografija. Sest. I. Jansone. Riga, 2002. V této publikaci je otištěn také článek A. Stafecké Valodniecībai ziedots mūžs, s. 3–7; srov. též Ruža, V., In memoriam Antons Breidaks, Daugavpils universitāte. Humanitāro zinātņu vēstnesis, 2002 (1), 124–126.

IN MEMORIAM

| 251

Nu, kámen na kameni zůstane, slova seberou z větví stromů, zpod drnů, složí je do písně a budou se radovat z otcovského jazyka, sirotka poníženého, – z hlubin se vynořuje stará, dávno zapomenutá bolest.

(Literatūra un māksla, 1987 03 13)².

Antons Breidaks se už otcovským jazykem už nebude radovat a nebude vkládat slova do písně.

Algirdas Sabaliauskas

OLEGAS TRUBAČIOVAS

1930 10 23 – 2002 03 09

Ruskou slavistiku postihla těžká rána: po těžké nemoci zemřel jeden z jejích nejvýznamnějších představitelů Olegas Trubačiovas, talentovaný vědec, který zanechal výraznou stopu i ve vědě o baltských jazycích.

O. Trubačiovas se narodil 23. října 1930 ve Volgogradu. Po absolvování Dněpropetrovské univerzity v roce 1952 studoval v letech 1952–1955 v aspirantuře Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova (vedoucí S. B. Bernštejn). V letech 1955–1961 pracoval v Institutu slavistiky Akademie věd SSSR. Od roku 1961 až do své smrti působil O. Trubačiov vědecky především v Ústavu ruského jazyka.

²Latgalské písmo: šeříkový keř na místě plotu, tam, kde kámen leží na kameni... Ne, kámen na kameni zůstane, slova seberou z větví stromů, zpod drnů, složí je do písně a budou se radovat z otcovského jazyka, sirotek ponížený, – z hlubin se vynořuje stará, dávno zapomenutá bolest.