ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLVI (2002), 213 – 222

PŘEHLED NOVÝCH PRACÍ

Přehled nedávných publikací

LITHUANIAN LINGUISTICS 1998–2002: STUDIES PUBLISHED OUTSIDE LITHUANIA

Především je třeba zmínit sborníky vydané na počest V. N. Toporova (Nikolaeva 1998), Ju. V. Otkupščikova (Zajcev 1999), V. V. Ivanova (Osipova 2000), Ju. S. Stepanova (Kub rjakova 2001) a M. Hasiuka (Marcinkiewicz, Osipowski 2001), kteří jsou všichni uznávanými autoritami v baltské lingvistice. Příspěvky se ve skutečnosti nevěnují výhradně baltským tématům, což odráží široký okruh zájmů oslavovaných osob (bohužel sborníky na počest Toporova a Stepanova neobsahují bibliografii jejich prací¹). Stručný přehled Stepanovových výzkumů v oblasti litevských studií (slovesný systém a kategorie vidu a rodu, syntaktická struktura a opozice životných a neživotných objektů a sloves, akcentologické studie) podává V. A. Rodionov (2001).

Otkupščikov nedávno připravil dva soubory dříve publikovaných článků, z nichž značná část se věnuje problému balto-slovanské jednoty (Otkupščikov 2001a: 294–366) a baltské (zejména litevské) a slovanské etymologii (Otkupščikov 2001b: 81–239). Významné reedice vyšly také v polské ediční řadě Baltica Varsoviensia, kterou rediguje Wojciech Smoczyński: soubor článků Tamary Buchové (1998) a soubor redaktorových publikací o litevštině (Smoczyński 2001).

Významnou událostí v ruské baltologii je vydání ruského překladu obsáhlé monografie P. U. Diniho o baltských jazycích (Dini 2002, překlad z italského originálu dokončila A. V. Toporova, odbornou redakci knihy provedl V. N. Toporov). Diniho kniha již byla v roce 2000 přeložena do litevštiny a lotyštiny, ruština je však prvním velkým jazykem, do něhož byla vydána. Ruské vydání bohužel zcela pomíjí četná vylepšení, která zavedli redaktoři litevského a lotyšského vydání. V tomto ohledu je třeba ruský překlad považovat za krok zpět ve srovnání s baltskými vydáními. Důležitou součástí knih s takovým encyklopedickým charakterem jsou rejstříky, které čtenáři umožňují používat je jako příručky. Lze tedy očekávat, že nakladatelé připojí alespoň věcný a slovní rejstřík. V tomto případě člověka udiví, že chybí dokonce i rejstřík jmen z italského vydání. V důsledku tohoto poněkud lhostejného přístupu ke knize, která patří ke klasickým dílům baltské filologie, by odborník na baltskou filologii sotva považoval ruské vydání za překonávající

¹ Bibliografie V. V. Ivanova rovněž není ve sborníku obsažena. Lze ji nalézt v Ivanov (1998: 813–909); k bibliografii Ju. S. Stepanova viz Logunov, ed. (2000).

214 | ALEKSEY ANDRONOV, RICK DERKSEN

litevské vydání. Kniha vykazuje také některé technické nedostatky. Kromě mnoha tiskových chyb je obzvlášť rušivé časté používání neobvyklých symbolů pro litevská nosovková písmena. Rozdělení bibliografie na latinskou a cyrilskou část vedlo k několika duplicitám (např. Мажюлис 1974b (s. 472) a Mažiulis 1974b (s. 513), které odkazují na jedno a totéž dílo). Na závěr: lepená vazba dlouho nevydrží.

Další publikací obecného charakteru, kterou je třeba zmínit, je encyklopedie jazyků Ruské federace a sousedních států; její první svazek obsahuje článek V. N. Toporova o baltských jazycích (Toporov 2001). Ve druhém svazku najdeme stručné přehledy litevštiny (Bulygina 2001) a lotyštiny (Blinkena 2001). Tyto přehledy však nejsou dobře koordinovány. Všechny baltologické publikace bohužel obsahují mnoho tiskových chyb². Je třeba také poznamenat, že článek o litevštině, jehož autorkou byla zesnulá T. V. Bulygina, uznávaná odbornice na litevskou gramatiku, byl zjevně připraven mnohem dříve. Ačkoli je zmíněna změna jazykové situace po obnovení nezávislosti v roce 1991, bibliografie nepřesahuje rok 1986 (14. svazek Akademického slovníku litevštiny), což znamená, že neuvádí nic o akademických gramatikách z let 1994 a 1997 a zmiňuje pouze stará (pocházející z padesátých let!) vydání rusko-litevských a litevsko-ruských slovníků, což je zvláštní zejména u encyklopedie určené ruským čtenářům³.

Esej T. V. Bulyginové lze označit za dobrý příklad pojednání o litevštině z hlediska obecné lingvistiky a jazykové typologie. Významnou předností této studie je, že nejde pouze o shrnutí tradičních názorů, nýbrž odráží autorčiny vlastní myšlenky, které namísto rozptýlení v jednotlivých publikacích nyní tvoří jeden celek. Některé z nich byly začleněny do akademické gramatiky V. Ambrazase, jiným se však litevská vědecká obec věnovala méně a stojí za to je zde zmínit.

Litevská pluralia tantum jsou považována za mající dvě homonymní sady tvarů pro jednotné a množné číslo (Bulygina 2001: 248), tedy obdobně jako v přístupu A. A. Zaliznjaka (1967: 57–61, 75–80) k ruštině (srov. Bulygina 1970: 16–17). Sémanticky je tato interpretace správná, avšak zatímco v ruštině ji podporují některé formální zvláštnosti shody (7. třída shody u Zaliznjaka 1967, která vede k postulování čtvrtého rodu), v litevštině to není tak jednoznačné: s rodem nejsou spojeny žádné problémy, takže Bulygininu interpretaci formálně podporuje pouze užívání násobných číslovek (které v hovorové řeči zaniká).

Pro diskusi o gramatickém statusu takzvaného neutrálního tvaru přídavného jména je zajímavá interpretace komparativní přípony jako přípony se dvěma alomorfy (-jau v neosobním predikativním tvaru (srov. superlativ -iausia) a -esn- před koncovkami pádů (Bulygina 2001: 250, srov. Bulygina 1970: 35–36).

² V bibliografii to vede k některým chybám: „Fraenkel E. <místo Endzelīns J.> Darbu izlase. 1–4. Rīga, 1971–1982“ (Toporov 2001: 154), „Серейскис Б. Грамматика литовского языка. Вильнюс, 1985“ —?! (Bulygina 2001: 258).

³ Esej o lotyštině sestavený A. Blinkenou je sice poněkud staromódní a zcela tradiční, není však tak starý — jeho vznik lze datovat poměrně přesně: po dokončení Slovníku současného lotyšského spisovného jazyka (1996), ale před vznikem periodika Linguistica Lettica (1997).

NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA

215

V publikaci, kterou recenzujeme (Bulygina 2001: 249), nejsou předloženy žádné argumenty ve prospěch konkrétního členění jmenných koncovek na „předkoncovou část“ (предокончание) a vlastní koncovku (yr-a-ms). Tato interpretace byla poprvé navržena a podrobně rozebrána v Bulygina (1970: 18–23). Morfologická struktura jmenných koncovek se tím více podobá slovesnému systému, pokud se v něm kmenové vokály považují za morfémy přítomného a minulého času (stejně jako -si- pro budoucí čas a -davo- pro frekventativní minulý čas) a přidá se k nim jedinečné paradigma osobních koncovek, přičemž rozdíly mezi konjugacemi se vysvětlují morfonologickými alternacemi (Bulygina 2001: 253; 1977: 268–269; srov. Ambrazas 1985: 263).

In Bulygina 2001: 252, it is claimed that interrogative-relative and indefinite pronouns show no opposition between animate and inanimate gender, thus abandoning the author’s former idea of splitting these pronouns in two, e. g. animate kas¹ (possessive genitive kieno, non-possessive genitive ko) and inanimate kas² (both possessive and non-possessive genitives ko), cf. kieno čia būta: ko čia būta (Bulygina 1985: 134). This former interpretation, however, seemed promising.

Zajímavým problémem formálního popisu litevské konjugace jsou vzájemné vztahy mezi třemi hlavními kmeny (viz také níže uvedenou diskusi článku J. F. Levina). V Bulygina 1977 (252–253) nacházíme vysvětlení základního rozdílu mezi přítomnými a nepřítomnými variantami kmene, avšak toto rozlišení nebylo výslovně učiněno ani v Akademické gramatice (Ambrazas 1985), ani v posuzované publikaci (srov. opozici préteritních a nepréteritních kmenů v Toporov 2001 (152), která vychází z jeho dřívější publikace o systému flektivních koncovek ve slovesu (Toporov 1965)).

Bulyginové stanovisko k otázce slovesného rodu není zcela jasné. Na jedné straně hájí přísně morfologický přístup, podle něhož je rod morfologicky vyjádřen pouze u příčestí (Bulygina 2001: 252, srov. Bulygina 1970: 66–67). Na druhé straně nyní zahrnuje také složené tvary trpného rodu (Bulygina 2001: 253).

***

Významný celek tvoří publikace z oblasti akcentologie. Lze zde rozlišit přinejmenším tři řady. První řadu představují publikace V. A. Dyba, hlavního představitele moskevské školy morfologické (paradigmatické) akcentologie. Druhá řada nabízí alternativní přístup k popisu (a pokusu o vysvětlení) akcentových jevů, který rozvinul Ju. S. Stepanov. Nakonec je třeba zmínit studii J. F. Levina, která věnuje pozornost kognitivnímu aspektu pravidel přízvuku. Tyto publikace samozřejmě nelze analyzovat odděleně od některých dřívějších studií týchž autorů, i když je od nich může dělit dlouhý časový odstup.

Moskevská akcentologická škola (dále MAS), která od počátku šedesátých let významně přispěla ke slovanské akcentologii, vždy projevovala živý zájem o baltská přízvuková data; jedním z vrcholů tohoto zájmu byla monografie Illič-Svityče o jmenném přízvuku v baltských a slovanských jazycích (1963). Nejnovější publikace V. A. Dyba se věnují de Saussurovu zákonu a problému sekundárních dominantních morfémů v baltských jazycích a litevštině⁴. V roce 1998 vydal V. A. Dybo analýzu přízvuku staropruských podstatných jmen

⁴ Je třeba poznamenat, že články se často navzájem opakují. Dybo například vyslovil domněnku o přímé souvislosti mezi cirkumflexovou metatonií a neprůtažností kořene (Dybo 2000: 59–73),

216 | ALEKSEY ANDRONOV, RICK DERKSEN

jak je doloženo v Enchiridionu. Obecně se předpokládá, že v tomto textu jsou přízvučné dlouhé samohlásky a dvojhlásky označeny makronem. U dvojhlásek se zdá, že umístění makronu odráží rozdíl mezi původně akútními a cirkumflexovými dvojhláskami. Mnohem spornější je přízvuková funkce zdvojených souhlásek. Dybo přijímá Kortlandtovu hypotézu, že zdvojené souhlásky označují přízvuk následující slabiky. Dybo nakonec předpokládá, že akútní ī a ū byly pod přízvukem diftongizovány. Zajímavé je, že jeho nejčastější příklady tohoto vývoje obsahují ij, které se obvykle vykládá jako [ī]. Zdá se však, že to nemá pro Dybovu analýzu podstatné důsledky.

Na základě srovnání s litevskými přízvukovými daty, včetně údajů z Daukšovy Postilla, stanovuje Dybo čtyři přízvuková paradigmata pro dvojslabičná podstatná jména s dlouhým (akútním nebo cirkumflexovým) kmenem a jediné paradigma pro dvojslabičná podstatná jména s krátkým kmenem. Toto sloučení posledně jmenovaných paradigmat by bylo důsledkem staropruského progresivního posunu přízvuku z krátkých přízvučných samohlásek na bezprostředně následující slabiku. Protože tento posun navrhl Kortlandt v roce 1974, Dybo jej označuje jako „Kortlandtův zákon“, přičemž dodává, že pravidlo objevil nezávisle. V posledních letech se o Kortlandtově zákonu, který byl po dlouhou dobu z velké části přehlížen, i o jeho výkladu funkce staropruských zdvojených souhlásek vedly živé diskuse (Parenti 1998; Young 1999; Kortlandt 1999; 2000; Schmalstieg 2001).

Klasifikace staropruských podstatných jmen podle čtyř litevských přízvukových paradigmat má smysl pouze tehdy, lze-li prokázat, že de Saussurův zákon působil také ve staré pruštině. Dybo dochází k závěru, že stará pruština představuje baltské vývojové stadium, v němž de Saussurův zákon působil výhradně před dominantními akútními sufixy nebo v případech, kdy valence přízvučné slabiky nebyla vyšší než valence akútní slabiky (17–18). Důkazy pro či proti de Saussurovu zákonu, ať už v tradiční formulaci, nebo v Dybově pojetí, jsou však mimořádně omezené. Vzhledem ke „Kortlandtovu zákonu“ je třeba obrátit se k příslušným pádovým tvarům podstatných jmen s dlouhou samohláskou či dvojhláskou s cirkumflexem v kořeni. Není vůbec jasné, zda tyto tvary Dybův závěr opravňují. Kořenový přízvuk ve slovech rān̄kans ‚ruce‘ a āusins ‚uši‘ (litevsky rankàs, ausìs) lze například stejně dobře považovat za přímý důkaz proti působení de Saussurova zákona. Podstatná jména jako imtã ‚vzatý‘ nebo spigsna ‚lázeň‘ mohla mít pohyblivý přízvuk (srov. Stang 1966: 173). Nelze se ubránit dojmu, že Dybo svou snahou nalézt důkazy, které by mu umožnily formulovat některou verzi de Saussurova zákona, zřejmě oslabuje svou schopnost zkoumat fakta objektivně a brání mu zvažovat alternativní řešení. To je pozoruhodné, uvážíme-li, jak snadno navrhuje stažení přízvuku z cirkumflexových koncových slabik (17).

Dybův článek o staropruském přízvuku je třeba posuzovat v kontextu nedávného vývoje v MAS. Zatímco se omezuje rozsah praslovanského posunu přízvuku známého jako Stangův zákon, progresivní posun označovaný jako Illič-Svityčův zákon či Dybův zákon je nahrazen „правосторонний дрейф“, u něhož se předpokládá, že probíhal v několika etapách a souvisel s ranou nářeční diferenciací. Podle Dyba je jedině skutečně praslovanský

based on S. L. Nikolaev’s investigations (Nikolaev 1989: 75–97) was already published in Dybo 1997 (165–184) and, as far as the part on secondary dominant morphemes (2000: 63–73) is concerned, also in Dybo 1998a (119–129). The latter publication contains the same description of the Abkhazian accent system and some general remarks (Dybo 1998a: 129–202 = Dybo 1997: 65–163), cf. Dybo 1989, which is very similar.

NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA

| 217

Progresivní posun spočívá v přenosu iktu z cirkumflexové nebo krátké slabiky na následující dominantní akútní slabiku (Dybo 2000a: 94). Protože se de Saussurův zákon v litevštině nově formuluje jako posun iktu z cirkumflexové nebo krátké slabiky na následující vnitřní akútní slabiku, mají-li obě slabiky stejnou valenci, nebo na finální akútní slabiku bez ohledu na valenci (Dybo 1998: 57; Dybo 2000b: 75), je přirozené předpokládat balto-slovanský původ těchto posunů. To se prakticky rovná rehabilitaci de Saussurova zákona – či spíše de Saussurova a Fortunatovova zákona – jakožto balto-slovanského vývoje; jeho odmítnutí bylo jedním ze základních kamenů moderní akcentologie. Protože není příliš pravděpodobné, že by tento akcentový posun, který je fonetické povahy, byl podmíněn čistě morfologickými vlastnostmi, zdá se, že v této fázi existoval přirozený fonetický rozdíl mezi dominantními a recesivními morfémy. Podle Dybovy hlavní hypotézy musela existovat tónová opozice (Dybo 2000b: 68).

Nedávný vývoj v MAS shrnuje Lehfeldt 2001 (vylepšené a doplněné vydání Lehfeldt 1993), které je úvodem do morfologického pojetí slovanské akcentologie, jak je prosazuje tato škola. Je třeba poznamenat, že tato kniha, která obsahuje kapitolu o litevské akcentuaci ze synchronního i diachronního hlediska, je v podstatě úvodem do koncepcí a výsledků MAS před radikálním vývojem, k němuž dochází od počátku devadesátých let. Naproti tomu dodatek Willema Vermeera je kritickou diskusí o modus operandi MAS, která věnuje zvláštní pozornost jejím novějším publikacím. Vermeer mimo jiné kritizuje MAS za to, že nevěnuje dostatečnou pozornost spolehlivosti používaných dat, opomíjí dosavadní poznatky a další relevantní odbornou literaturu a podceňuje možnost sekundárního vývoje (po praslovanském období).

Zatímco Vermeerův teoretický rámec je slučitelný s rámcem MAS a jeho kritiku lze považovat za kritiku „zevnitř“, Ju. S. Stepanov zásadně namítá proti paradigmatickému přístupu MAS (Stepanov 1997a; 1997b), který odvozuje od de Saussura. Stepanov odmítá koncepce, jež morfémům přisuzují inherentní prozodické vlastnosti (například tón nebo valenci). Místo toho zdůrazňuje význam struktury slabiky a fráze a často se uchyluje k moraické analýze.

Stepanov předkládá řadu metodologických tezí a staví svůj názor do protikladu k teoriím V. A. Dyba, P. Gardeho a B. Stundžii. Tyto kritické poznámky je třeba chápat spíše jako silný podnět k rozvoji morfologické akcentologie než jako její úplné odmítnutí. Vylepšený přístup by měl zjevně spojovat oba pohledy. Určité revize lze pozorovat i v rámci samotné morfologické akcentologie. Stepanovovo tvrzení, že se neprováděl žádný výzkum vztahu mezi morfémovým a slabikovým členěním (Stepanov 1997a: 65), je tedy nesprávné, srov. Girdenis, Stundžia (1994). Zdá se, že zohlednění derivačních vlastností není v rozporu s morfologickým přístupem (Stepanov 1997a: 79; 1997b: 7): dominance (chápaná jako schopnost měnit akcentologické vlastnosti, obecně sílu/slabost, jiných morfémů (Stundžia 1995: 8–12)) by se pravděpodobně neměla přisuzovat morfému, nýbrž derivačnímu modelu (srov. Andronov 1999 o dynamickém aspektu popisu litevského přízvuku). Obecná analogie pohybu iktu doleva v litevských nářečích a ve starších vývojových fázích litevštiny zůstává od Stepanova (1972) podnětnou hypotézou. Další rozvinutí téhož přístupu vedlo k výkladu Leskienova zákona ve stejných pojmech a k pokusu vysvětlit

218 ALEKSEY ANDRONOV, RICK DERKSEN

„obrácený“ charakter litevských slovních přízvuků (klesavého akútu a stoupavého cirkumflexu) (Stepanov 1997b: 22). Důležitou roli v dějinách přízvukových posunů v litevštině hraje revize Wackernagelova zákona, který je zobecněn na celé uspořádání vrcholů intenzity v indoevropské frázi (Stepanov 1997b: 15). Stepanovovy články jako celek obsahují zajímavé poznámky k dějinám akcentologických teorií a zásadním teoretickým problémům, stejně jako jemná pozorování materiálu z litevštiny a staré řečtiny.

Nedávná studie J. F. Levina „O reprezentaci litevské morfologie“ (2000) navazuje na jeho práci o litevském značení přízvuku (Levin 1990). Rekapituluje hlavní myšlenky této práce a rozšiřuje je na slovesný systém, přičemž vychází ze společného základu kognitivních spekulací⁵. Levinův přístup odhaluje některé zajímavé rysy litevského přízvukového systému. Autor zdůrazňuje zvláštní postavení poslední móry kmene, která ztrácí přízvuk ve prospěch některých jmenných i slovesných koncovek a slovesných předpon. Samotný přístup však zřejmě přináší určité potíže. Celkově vzato zredukování symetrického systému čtyř tradičních přízvukových tříd podstatných jmen na tři (sloučením první a druhé třídy) zastírá paralelní korelaci mezi třídami, kterou implikuje de Saussurův zákon a která je nyní zahrnuta do souboru pravidel určujících místo přízvuku. Přízvukové charakteristiky některých jmenných koncovek jsou také v rozporu s vlastnostmi, které jim přisuzuje klasická morfologická akcentologie (Stundžia 1995). Mezi krátké přízvučné koncovky v Levinově systému (s. 179) tedy patří Nom. Sg. -à (silná, přitahující podle Stundžii), -ùs (silná, nepřitahující), Ins. Sg. -ù (slabá, přitahující). Z toho vyplývají určité zvláštní úpravy obecných pravidel přízvukování (s. 180). Navrhovaná odchylka od tradice by historická studia komplikovala. Podobně nepřináší žádné zjevné výhody pro popis umístění přízvuku při derivaci. Uplatnění téhož přístupu na slovesný systém vede Levina k závěru, že dva typy slovesné akcentuace odpovídají tradičním třídám jmenné akcentuace 1 a 2 (s. 182), tj. podstatným jménům se silným kmenem z akcentologického hlediska. I to lze považovat za rozpor s výsledky morfologické akcentologie: vezmeme-li v úvahu akcentuaci sloves s předponami, zdá se, že primární kmeny jsou v určitých slovesných tvarech z akcentologického hlediska slabé (Andronovas 1995). V druhé části článku Levin ukazuje sémantickou/semiotickou roli strukturních prvků, které vytvářejí kontrast mezi slovesnými kmeny, a začleňuje do téhož systému přízvukové kontrasty sloves s předponami. Jeho pozorování vztahu mezi sémantikou slovesa a příznakovostí jeho tvarů prézentu nebo minulého času jsou velmi zajímavá a mimochodem nemusejí souviset se sporným akcentologickým popisem v první části studie.

***

Na závěr bychom chtěli upozornit na několik nedávných publikací dvou badatelů mladší generace ze západní Evropy.

Apart from an introduction to Lithuanian (1999, see Ambrazas 2000), Daniel Petit has published a number of publications on Baltic historical linguistics. Here we shall limit ourselves to three etymological studies that focus on Lithuanian data. Petit (1998) deals with the etymological

⁵ Jedna z Levinových obecných metodologických poznámek spočívá v tvrzení, že „není naléhavě třeba navrhovat morfologické modely, jejichž jediným účelem je převést všechny lexémy na jedinečné podkladové formy“ (Levin 2000: 176), což zní jako jistá výzva publikacím, jako jsou Toporov 1966 (119) a Bulygina 1977 (238–239).

NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA

| 219

…ogie lit. sámbaris „shromáždění“. Článek zpochybňuje Diniho tvrzení, že sámbaris a slovanské *sъborъ „shromáždění“ lze odvozovat od balto-slovanského kultu. Petit spojuje velmi podrobný filologický rozbor baltských dat se zkoumáním vývoje kořene *bʰer- v balto-slovanštině. Petit (2000a) pojednává o řadě baltských forem, které Karaliūnas (1976) spojoval s lit. tautà „lid“. Autor u všech těchto případů etymologickou souvislost odmítá. Na konci článku tvrdí, že o-vokalismus ve slově tautà může být analogický podle jiných kmenů na ā. Cílem Petitovy studie (2000b) je na základě lit. stuomuō / stomuō a příbuzných forem dokázat, že *oh₂ dává *ō, nikoli *ā. Autor tvrdí, že původně existovala dvě podstatná jména, *steh₂-me/on- a *stoh₂-mo-, z nichž vznikly stuomuō a stúomas. Kořenový vokalismus těchto podstatných jmen se následně promísil, čímž vznikly podoby stuomuō / stúomas. V pozdější fázi bylo stuomuō, které patřilo k produktivnímu typu, ovlivněno slovesem stóti.

Petitův přístup k baltské etymologii se vyznačuje pečlivým rozborem veškerého relevantního materiálu, včetně údajů ze starých textů a nářečí. Nespoléhá na podoby uváděné v odborné literatuře, ale využívá všechny prameny, které má současný baltista k dispozici. Petitovy články jsou proto poučné a užitečné bez ohledu na to, zda čtenář jeho závěry přijímá.

Björn Wiemer’s article (2001) is devoted to the problem of verbal aspect in Lithuanian. It should be emphasized that the author consciously keeps himself away from the erroneous practice of looking at Lithuanian aspect through the glasses of the Russian language (or, Slavic in general) (p. 34–35, 43–44). Wiemer bases his investigation on a thorough study of “aspectual” verb pairs connected by morphologically derivative relations stressing the importance of combining the analysis of lexical interrelations between such verbs with an investigation of the regularity of their functions and obligatoriness of use. An important theoretical claim is that grammatical category is not necessarily connected with inflection as opposed to derivation: thus, there is no contradiction in the fact that the category of aspect in Russian, although its members are connected by derivative relations, is considered grammatical (p. 30). In other words, the opposition “inflection vs. derivation” is not identical to the opposition “grammatical vs. lexical meaning”.

Wiemer ukazuje, že litevština nemá gramatický vid, protože volba mezi členy „vidové“ dvojice závisí na jejich lexikálních vlastnostech (zatímco v ruštině ji vynucuje gramatický kontext). Bohatý a produktivní soubor litevských slovesných afixů vede k propracovanému systému Aktionsart, který se dosud nerozvinul v gramatickou opozici vidů (s. 44). Článek přináší přesvědčivé doklady pro již intuitivně vnímanou podobnost mezi situací v současné litevštině a dřívější vývojovou fází kategorie vidu ve slovanských jazycích (s. 51). Je dobrým příkladem toho, jakou úlohu může teoretická synchronní gramatika sehrát v historickém studiu jazyků. Přísný přístup navržený ve Wiemerově článku jasně ukazuje směr a metodu dalšího výzkumu litevského vidu.

LITERATURA

AMBRAZAS, V., ed. 1985: Грамматика литовского языка, Вильнюс: Мокслас.

AMBRAZAS, V. 2000: Naujų principų mokslininko darbai apie lietuvių kalbą. Lietuvių kalbotyros klausimai 42, 214–220

220 | ALEKSEY ANDRONOV, RICK DERKSEN

ANDRONOVAS, A. 1995: Priešdėlinių veiksmažodžių kirčiavimas morfologinės akcentologijos požiūriu. Baltistica 30 (1), 93–100.

ANDRONOV, A. V. 1999: Некоторые проблемы морфологической интерпретации ударения в литовском языке. Andronov, A. V., ed., Материалы XVIII межвузовской научно-методической конференции преподавателей и аспирантов. Выпуск 1. Секция балтистики (2–4 марта 1999 г.): Проблемы фонетики и акцентологии балтийских языков. Тезисы докладов. Санкт-Петербург: Издательство Санкт-Петербургского университета, 5–7.

BLINKENA, A. JA. 2001: Латышский язык. Виноградов, В.А., ред., Языки Российской Федерации и соседних государств: Энциклопедия. в 3 т. Т. 2: К–Р, Москва: Наука, 214–224.

BUCH, T. 1998. Opiscula Lithuanica. Warszawa: Katedra Językoznawstwa Ogólnego i Bałtystyki Uniwersytetu Warszawskiego. (Baltica Varsoviensia, 1)

BULYGINA, T. V. 1970: Морфологическая структура слова в современном литовском литературном языке (в его письменной форме). Жирмунский, В. М., Арутюнова, Н. Д., ред., Морфологическая структура слова в индоевропейских языках, Москва: Наука, 7–70.

BULYGINA, T. V. 1977: Проблемы теории морфологических моделей, Москва: Наука.

BULYGINA, T. V. 1985: По поводу трактовки „слабо дифференцированных падежей” в литовском склонении. Zinkevicius, Z., ed., Tarptautinė baltistų konferencija 1985 m. spalio 9–12 d. Pranešimų tezės, Vilnius: Vilniaus valstybinis V. Kapsuko universitetas, 133–134.

BULYGINA, T. V. 2001: Литовский язык. Виноградов, В. А., ред., Языки Российской Федерации и соседних государств: Энциклопедия. в 3 т. Т. 2: К–Р, Москва: Наука, 244–258.

DINI, P. U. 2002: Балтийские языки, Москва: О-Г-И.

DYBO, V. A. 1989: Типология и реконструкция парадигматических акцентных систем. Булатова, Р. В., Дыбо, А. В., ред., Историческая акцентология и сравнительно-исторический метод, Москва: Наука, 7–45.

DYBO, V. A. 1997: Балто-славянская акцентологическая реконструкция и индоевропейская акцентология. Касян, А. С., Минлос, Ф. Р., ред., Studia linguarum, Москва: Российский государственный гуманитарный университет, 53–189.

DYBO, V. A. 1998a: Балто-славянская акцентная система с типологической точки зрения. Иванов, В. Вс., ред., Балто-славянские исследования 1997, Москва: Индрик, 118–205.

DYBO, V. A. 1998b: О системе акцентных парадигм в прусском языке. (Материалы к акцентологии прусского языка, I) Славяноведение 3, 5–18.

DYBO, V. A. 2000a: Морфологизованные парадигматические акцентные системы. Типология и генезис. Том I, Москва: Языки русской культуры.

DYBO, V. A. 2000b: Из балто-славянской акцентологии. Проблема закона Фортунатова и поправка к закону Ф. де Соссюра. Осипова, М. А. ред., Балто-славянские исследования 1998–1999. XIV. Сборник научных трудов. [К семидесятилетию Вячеслава Всеволодовича Иванова], Москва: Индрик, 27–82.

GIRDENIS, A., STUNDZIA, B. 1994: Morfema ir skiemuo lietuvių kalbos akcentologinėje sistemoje. D. Mikulėnienė et al., eds., Lietuvių kalba: tyrėjai ir tyrimai. Pranui Skardžiui (1899 03 26 – 1975 12 18) paminėti. Konferencijos pranešimų tezės (1994 m. spalio 27–28 d.). Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. 13–14.

ILLIC-SVITYC, V. I. 1966: Именная акцентуация в балтийском и славянском. Судьба акцентуационных парадигм, Москва: Издательство Академии наук СССР.

IVANOV, V. V. 1998: Избранные труды по семиотике и истории культуры. Том 1, Москва: Школа «Языки русской культуры».

KORTLANDT, F. 1974: Old Prussian accentuation. Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung 88 (2), 299–306.

KORTLANDT, F. 1999: Double consonants in Old Prussian. Res Balticae 5, 75–80.

KORTLANDT, F. 2000: The Prussian accent shift. Baltistica 34 (2), 193–197.

KUBRJAKOVA, E. S., JANKO, T. E., eds. 2001: Язык и культура: Факты и ценности: К 70-летию Юрия Сергеевича Степанова, Москва: Языки славянской культуры.

NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA

221

Lehfeldt, W. 2001: Einführung in die morphologische Konzeption der slavischen Akzentologie. 2., verbesserte und ergänzte Auflage mit einem Appendix von Willem Vermeer, München: Otto Sagner.

Levin, J. F. 1990: Lithuanian accent as a descriptive notational problem. Kangere, B. and Rinh olm, H., eds., Symposium Balticum. A Festschrift to honour Professor Velta Rūķe-Draviņa, Hamburg: Buske Verlag, 249–256.

Levin, J. F. 2000: On the representation of Lithuanian morphology. Осипова, М. А., ред., Балто-славянские исследования 1998–1999. XIV. Сборник научных трудов. [К семидесятилетию Вячеслава Всеволодовича Иванова], Москва: Индрик, 175–188.

Logunov, A. A., ред. 2000: Юрий Сергеевич Степанов. Российская Академия Наук. Материалы к биобиблиографии ученых. Серия литературы и языка, 26. Составитель Р. И. Горячева, Москва: Наука.

Marcinkiewicz, J., Ostrowski N., eds. 2001: Munera linguistica et philologica Michaeli Hasiuk dedicata, Poznań: Uniwersytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu. (Poznańskie Studia Bałtystyczne, 1)

Nikolaev, S. L. 1989: Балто-славянская акцентуационная система и её индоевропейские истоки. Булатова, Р. В., Дыбо, А. В., ред., Историческая акцентология и сравнительно-исторический метод, Москва: Наука, 46–109.

Nikolaeva, T. M., ред. 1998: ПОЛИТРОПОН. К 70-летию Владимира Николаевича Топорова. Москва: Индрик.

Osipova, M. A., ред. 2000: Балто-славянские исследования 1998–1999. XIV. Сборник научных трудов. [К семидесятилетию Вячеслава Всеволодовича Иванова], Москва: Индрик.

Otkupščikov, Ju. V. 2001a: Opera philologica minora (Античная литература. Языкознание), Санкт-Петербург: Наука.

Otkupščikov, Ju. V. 2001b: Очерки по этимологии, Санкт-Петербург: Издательство Санкт-Петербургского университета.

Parenti, A. 1998: Old Prussian abstract nouns in -sna, -senna, -sennis. Bammesberger, A, ed., Baltistik: Aufgaben und Methoden, Heidelberg: Carl Winter, 129–142.

Petit, D. 1998: A propos du lituanien Sámb aris: la racine ie. *bher- en baltique oriental. Bulletin de la Société de Linguistique de Paris 93 (1), 229–288.

Petit, D. 1999: Lituanien. Lalies 19, 7–135.

Petit, D. 2000a: Lituanien tausti, čiūtnas, et le nom du “peuple” en indo-européen. Bulletin de la Société de Linguistique de Paris 95 (1), 119–146.

Petit, D. 2000b: Lituanien stuomuō / stomuō et la théorie des laryngales. Historische Sprachforschung 113, 259–275.

Rodionov, V. A. 2001: Литовский язык в школе академика Ю. С. Степанова. Кубрякова, Е. С., Янко, Т. Е., ред., Язык и культура: Факты и ценности. К 70-летию Юрия Сергеевича Степанова, Москва: Языки славянской культуры, 421–434.

Schmalstieg, W. R. 2001: Comments on a recent debate about Old Prussian stress placement. Baltistica 35 (1), 21–27.

Smoczyński, W. 2001: Język litewski w perspektywie porównawczej. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego. (Baltica Varsoviensia, 3)

Stang, C. S. 1966: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen, Oslo–Bergen–Tromsø: Universitetsforlaget.

Stepanov, Ju. S. 1972: Ударение и метатония в литовском глаголе. Baltistica I priedas, 169–183.

Stepanov, Ju. S. 1997a: Непарадигматические передвижения ударения в индоевропейском. (Исходные положения.) Вестник Московского университета. Серия 9. Филология, 1997 (5), 63–80

Stepanov, Ju. S. 1997b: Непарадигматические передвижения ударения в индоевропейском. (I. Вокруг законов Баккернагеля и Лескина.) Вопросы языкознания 1997 (4), 5–26.

Stundžia, B. 1995: Lietuvių bendrinės kalbos kirčiavimo sistema, Vilnius: Petro ofsetas.

Toporov, V. N. 1966: Несколько замечаний о структуре флективной парадигмы литовского глагола в связи с проблемой порождения глагольных форм. Kalbotyra 14, 119–129.

222 |

ALEKSEY ANDRONOV, RICK DERKSEN

TOPOROV, V. N. 2001: Балтийские языки, Ярцева, В. Н., ред. Языки Российской Федерации и соседних государств: Энциклопедия: в 3 т. Т. 1: А–И, Москва: Наука, 143–154.

WIEMER [Вимер], В. 2001: Аспектуальные парадигмы и лексическое значение русских и литовских глаголов: Опыт сопоставления с точки зрения лексикализации и грамматикализации. Вопросы языкознания 2001 (2), 26–58.

YOUNG, S. 1999: “Kortlandt’s hypothesis” and Old Prussian stress. Baltistica 34 (1), 5–15.

ZAJCEV, A. I., ed. 1999: Linguistica et Philologica. Сборник статей к 75-летию профессора Юрия Владимировича Откупщикова, Санкт-Петербург: Издательство Санкт-Петербургского университета.

ZALIZNJAK, A. A. 1967: Русское именное словоизменение, Москва: Наука.

Aleksey Andronov Rick Derksen