ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLVIII (2003), 177–184

POZNÁMKY

Poznámky

MALIČKOST

Přídavná jména žemaitského nářečí žiaudrus, žiudrus upoutala pozornost baltisty Stevena Younga z Baltimorské univerzity ve velmi zajímavém článku „Lithuanian žiaurūs: žiudrus“ (Acta Linguistica Lithuanica 47, 109–115). Věty převzaté ze stran 453 a 458 DŪŽ jako by vyžadovaly několik drobných poznámek: pākaulinės labai žõdrõs ā.uodeklas; vi.kšrės žõdrõs / pjā.usta liežuvė gi'vuol'ùn. Žõdrõs ve druhé větě je třeba transponovat nikoli jako žudrus, nýbrž jako žiudrus: vikšris žiudrus pjāusto liežuvį gyvōliūon (dat. sing.; nom. gi'vuol'is | g'īvuolis; zde je ve starém tradičním jihžemaitském varnišském nářečí k dat. sing. koncovce -u > -uo přidáno neetymologické n). Nejde o žudrus, ale autora nejspíš zmátla moje zřetelná tisková chyba, ačkoli heslo zní – žiudrus, tj. všechny věty jsou charakterizovány slovem žiudrus (sběr textu, který trval 6 let (1969–1975), se velmi protáhl kvůli zákazům, stížnostem atd.).

V živém jazyce se toto přídavné jméno nyní zapomíná, užívají ho převážně staří venkované; jeho kořeny jsou žiaud-, žiud-, proto existuje pouze žiudrus, zatímco badatelé z dalekých krajů, kteří danou nářeční slovní zásobu neznají, mohou někdy zaváhat a začít citovat neexistující slovo *žudrus.

Vytautas Vitkauskas Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 2055 Vilnius, Lietuva

Obdrženo 2003 05 05

O TZV. NULOVÉ SPONĚ

Tento text je především věnován rozboru vět typu: Můj bratr je zdravotně postižený; Trvalý kašel je příznakem vážné nemoci apod. V Gramatice současné litevštiny (Vilnius: Mokslas, 1994) jsou považovány za jmenné věty odpovídající trojčlennému modelu, protože Počasí je krásné je považováno za větu s nulovou sponou (s. 612).

Než se pustím do polemiky o této úzce vymezené otázce, uvedu hned na začátku dvě tvrzení, bez nichž polemika nemá smysl a jimiž se budu snažit přísně řídit.

První tvrzení: Nikdo nemá vlastnosti. Žertem to říkám i jinak: Nikomu nerostou vlasy. Zdá se, že formulace tvrzení pochází od Immanuela Kanta, ale dobře si to nepamatuji, a protože pravdivost tvrzení neopírám o autoritu, stačí mi, že je považuji za pravdivé. Logika se slovy nikdo přímo neoperuje, ale v její teorii tříd se přijímá nulová neboli prázdná třída (upozorňuji, že se nazývá nulová podle znaku, který se k jejímu označení užívá, a prázdná podle toho

178 |

PASTABOS

rozsah významu znaků, který logikové nazývají významem jména). Prázdná třída nemá žádný prvek a vlastnosti mohou mít pouze prvky. Pro intuici uvedu jeden příklad: když zbouráme polovinu domu, nemá smysl ptát se, kolik oken má již neexistující polovina domu. Kdyby se někdo domníval, že sloveso „má“ lze užít také ve významu „měla“, přesto by musel uznat, že v takovém případě je užíváno nepřímo a ve smysluplném rozhovoru je třeba je nahradit přímým tvarem. Z nepřímo nebo neurčitě užívaných slov lze vytvořit jen nejasná nebo zjevně nepravdivá tvrzení a každá věda se jim musí vyhýbat. Například z tvrzení, že se myšlenka předává řečí, plyne tvrzení, že myšlenky spolu se slovy vstupují do vzduchu a letí jím. Navíc, jestliže myšlenku předáváme, v hlavě toho, kdo ji vyslovil, už (v přímém smyslu) nezůstává (a proto se už nelze zeptat, co řekl). Už z toho je patrné, že nemá smysl pouštět se do vytváření hodnotné teorie a opírat ji o logicky nezpracovaná a nenormativně užívaná slova. Co se stává, když se nedržíme mého výše uvedeného tvrzení, ukážu pro intuici na této větě: Ačkoli mořské panny neexistují (nic), mají krásná prsa (vlastnost). Tato věta je z hlediska logiky absurdní, logicky rozporné tvrzení, a tvrdit taková tvrzení je marné. Za stejné tvrzení považuji dnes mezi lingvisty oblíbené vysvětlení pojmu nulové spony, neboť Ačkoli spona neexistuje (nic), má význam přítomného času indikativu (vlastnost).

Z logického absurdna se nelze vymanit ani závažnými slovy, ani působivou rétorikou, ani odvoláváním se na autority, neboť absurdno zůstává vůči všem těmto postupům odolné. Z absurdna se lze pokusit vymanit dvěma způsoby. První spočívá v tom, že se dokáže, že tvrzení nic nemá vlastnosti není kategorické, a proto je lze ignorovat. Tento způsob považuji za zcela bezperspektivní, protože jde o tvrzení logiky a při jeho odmítnutí by bylo třeba vytvořit novou – logiku ničeho. Za perspektivní považuji pouze druhý způsob: je třeba pečlivě analyzovat, kde naše myšlení chybuje, což vede ke vzniku absurdních vět. K této analýze potřebuji druhé tvrzení. Zní takto: Psychologismus je konglomerátem mylných názorů, které brzdí myšlení. Nenazývám jej teorií, protože výroky teorií jsou logicky zpracované a uspořádané. Nejjemnější podobou psychologismu je metodologický psychologismus. Jeho stoupenci uznávají, že významy slov a vět existují objektivně, přesto však zastávají názor, že je třeba je popisovat ve vztahu k psychickým faktům (myšlenkám). Samozřejmě v takovém případě nemůže být vhodná jakákoli psychika. Například není vhodná tehdy, když si lidé dobře neuvědomují, co říkají. O jaká kritéria se máme při hledání vhodné psychiky opírat? Psychiku lingvistů předem odmítám, neboť tímto článkem ukážu, že i myšlenky lingvistů se liší. Samozřejmě odmítám také opírání se o autority a tuto záležitost ponechávám pouze teologii. Poznamenám, že pravidelné protějšky v psychice má nejen naše řeč, ale i mimojazyková zkušenost – dokonce i při štípání dříví musíme přemýšlet o tom, co děláme. Máme snad i veškerou svou činnost popisovat pojmy psychiky? Proč jiné vědy, například zoologie, nepředstavují své empirické objekty jako koreláty psychiky? Mohly by přece například vedle vlků, losů a slonů zahrnout do klasifikace živočichů také nulové jednorožce, nulové pegasy atd. Lze mi namítnout, že jazyk je systém znaků, a proto jej nelze srovnávat se zvířaty, která znaky nejsou. O pojetí znaku se vedou spory, existují však dva odlišné názory: empirický a subjektivní. Jako empirik volím první názor a zde jej vyložím slovy logiků, která nejsou v rozporu s obvyklým chápáním znaku (a dobře souzní se zdravým rozumem). Znak (užívají termín symbol) je pro ně „empirický objekt užívaný k označení jiných empirických nebo abstraktních objektů“¹ (at-

¹Логический словарь: ДЕФОРТ, Москва: Мысль, 1994, 208 (sutrumpinimas ДЕФОРТ reiškia: Дедук-тивная формализация теорий. – V.Ž.).

PASTABOS

179

upozorním, že definice intuitivně respektuje postulát empirismu). Například znak bříza jako empirický, tj. vyslovený objekt označuje jiný empirický objekt – listnatý strom s bílou kůrou, zatímco vyslovený znak číslo označuje abstraktní objekt „číslo“, jeden ze základních pojmů matematiky. Proto považuji tvrzení v Gramatice současné litevštiny (s. 5), že „jazykové jednotky – znaky jsou dvoustranné“, za subjektivní tvrzení, které mate myšlení a vzniklo v důsledku ledabylého a nepřímého vyjadřování. Mluvíme-li přesně a srozumitelně, nemá smysl nazývat znak dvoustranným. Empirický objekt, tj. znak, a jeho význam (jinak: vlastnost, funkce) zase netvoří ještě skutečnější dvoustranný znak. Přijmeme-li takový způsob vyjadřování, který odporuje zdravému rozumu, budeme muset říkat, že u cesty nevidíme dopravní značky, nýbrž pouze jejich poloviny. Protože samo užívání jazyka jde ruku v ruce se zdravým rozumem, lze od něj jazykovou teorii odtrhnout a začít mluvit podivně? Ferdinand de Saussure jako první označil jazykový znak za dvoustranný a mnozí si toto slovo bez přemýšlení osvojili (snad kvůli autoritě?). Saussure měl pro takovou charakteristiku znaku důvod: zdálo se mu, že výraz a význam jsou neoddělitelné jako dvě strany listu papíru, neboť byl raným psychologistou a o znacích mluvil jako o psychických faktech (zároveň tvrdil také společenskou povahu jazyka, tuto povahu však vůbec nesladil s individuální psychikou). Uznáme-li, že „plány výrazu a obsahu jazyka jsou navzájem propojené, ale jeden druhý přímo neurčuje“ (s. 5), nezbývá ani nejmenší důvod užívat pojem dvoustranného znaku v doslovném smyslu – je to jen prázdná rétorika, přítěž přežívající z minulosti. Pojem dvoustranného znaku lze ovšem zachránit v jednom případě: znak je třeba přenést z objektivní skutečnosti do oblasti psychiky a přenesený znak považovat za důležitější a skutečnější – pak bude možné říci, že v psychice odpovídá pojem výrazu pojmu významu. Možná by autoři gramatiky ani nic nenamítali, neboť jazyková struktura je pro ně „systém existující v lidském vědomí“ (s. 5). To už není metodologický, nýbrž skutečný substanciální psychologismus; jen není jasné, zda perceptuální (spojující jazyk s představami), nebo konceptuální (spojující jej s pojmy). Přijmeme-li tento názor, jsou starověké texty v zásadě nerozluštitelné. Nevidím sebemenší důvod diskutovat o tomto podle mého názoru beznadějně zastaralém názoru, který již nelze zachránit žádnými argumenty, poté, co jej ostře kritizoval Leonas Zawadowskis² (jeho názory jsem v litevštině shrnul já, takže se s nimi lze snadno podrobněji seznámit³).

Přesně řečeno, v našich hlavách není jazyková struktura se svými znaky, nýbrž schopnost s ní zacházet. Jako jednotlivci však můžeme zacházet jen s částí této struktury. Celá jazyková struktura by v hlavě mohla být pouze v jednom případě: musel by existovat ideální uživatel jazyka, ale takový v realitě právě neexistuje. Vedle subjektivní znalosti jazyka tedy musí jazyková struktura existovat objektivně. Lze se ptát, jak této objektivitě rozumět, a taková otázka je oprávněná. Protože je jazyk velmi složitý, a mohou proto vyvstat mnohé vedlejší otázky, objasním situaci jednodušším příkladem – násobilkou. Otázka zní: kde existují součiny, zvláště když nikdo nenásobí (vždyť součiny jsou významy matematických znaků)? Matematici psychologické vysvětlení už dávno zavrhli, což není vůbec překvapivé, protože jsou zvyklí myslet mnohem přesněji a přísněji než lingvisté, jejichž myšlenky jsou, bohužel, nezřídka v cizích hlavách. Matematici se neshodují v otázce způsobu existence čísel, neboť čísla jsou stejně jako všechny abstraktní objekty univerzálie a spor o ně dosud nebyl ukončen (takový je názor Bertranda Russella). Kdo se zajímá o ontologii jazyka, musí čís-

² ZAWADOWSKI, L. Lingwistyczna teoria języka, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1966.

³ ŽULYS, V. L. Zavadovskio pažiūros į kalbą. Kalbotyra 24 (1), 1972, 111–119.

180 |

PASTABOS

… filozofy. Jazyk však lze zkoumat i bez vyřešení ontologické otázky. Ani fyzikové ve skutečnosti nevědí, co je gravitace, a přesto ji úspěšně zkoumají.

Vloženě poznamenám, že přijmeme-li uvedenou definici znaku, nezbývá místo pro nulové znaky (nemohou existovat ani podle Kantovy charakteristiky nic). Kdo začal používat pojem nulového znaku, nejspíš si jej vymyslel takto: má-li empirický objekt význam, pak má význam i jeho nepřítomnost, a je tedy znakem. Je možné, že tato myšlenka je odvozena prostřednictvím implikace, ale podle postulátu empirického znaku zůstává pouze myšlenkou, nikoli znakem – znak vyžaduje empirický objekt. Někteří se kvůli nule pletou a říkají, že nula je znak – buď přímá elipsa, nebo kruh přeškrtnutý úhlopříčně. To je však zápis, nikoli přirozený jazyk. Jinak samozřejmě máme znaky pro nic a blízké pojmy, srov. slova nikdo, prázdnota, díra. Bohužel nemáme opačný případ. Používání pojmu nulového znaku považuji za (možná i neuvědomělou) variantu idealismu (spíše subjektivního), zatímco empirické vědy, k nimž řadím i jazykovědu, zastávají realistické stanovisko.

Odmítneme-li existenci jazykového systému v hlavách subjektů, musíme přijmout postulát, že jazyk lze nejen zkoumat, ale že je třeba zkoumat jej jako objektivní jev, stejně jako jiné empirické objekty. Takovými objektivními věcmi jsou výpovědi, jinak komunikáty. Komunikáty mají význam i bez komunikace, neboť komunikativní funkce jazyka je sekundární – opírá se o funkci reprezentativní, tedy o konvenční zobrazení nějakého úseku skutečnosti (kdyby tato funkce neexistovala, byl by jazyk pouhou hrou). Komunikát komunikuje pouze to, co reprezentuje. Neznázorňuje subjektivní myšlenku mluvčího (všechny myšlenky v hlavách subjektů jsou subjektivní už tím, že existují), nýbrž určitý úsek skutečnosti. Jen na základě této skutečnosti lze lhát, klamat a mást (v takovém případě se myšlenky zjevně neshodují s tím, co se říká). Věta Černé labutě jsou neukazuje na existenci takové myšlenky v hlavě mluvčího (zda tomu tak je, či jinak, nám nezáleží: kromě toho, jak bys to ověřil, a lze snad zřejmé věci zakládat na neověřitelných?). Tato věta je tvrzením o skutečnosti a její pravdivost lze ověřit cestou do Austrálie a přesvědčením se na vlastní oči; lze se však spolehnout i na obrazový materiál nebo se opřít například o popisy biologů.

Na základě toho, co bylo řečeno, jasně rozlišuji dva pojmy: význam komunikátu, který je dán objektivně, a interpretaci tohoto významu – manipulaci s vlastními myšlenkami (poznamenám, že interpretace je zde chápána úžeji, za předpokladu, že význam komunikátu je srozumitelný bez interpretace, podle vztahů objektivně existujících v jazykovém systému). Tvrdím, že jazykovým významem je pouze význam komunikátu. Všechny interpretace náležejí nikoli k jazyku, nýbrž k myšlenkám „kolem jazyka a jeho významu“. Ilustruji to jedním příkladem: z věty Kepler zemřel v chudobě můžeme prostřednictvím implikace odvodit pravdivou myšlenku, že Kepler žil (takzvaná existenční presupozi-ce). Kdyby někdo tvrdil, že už implicitně tkví ve významu věty Kepler zemřel v chudobě, podle mého výkladu by neříkal pravdu, protože tkví nikoli ve významu, nýbrž ve smyslu. Hledání smyslů a stále nové interpretace jsou možná nekonečným procesem, zatímco význam věty je ve vztahu ke smyslu „uzavřený“. Například pro jazykovědce je jedním významem slova oko zrakový orgán, ačkoli o oku lze velmi mnoho domýšlet i přidávat (už jinými slovy). Zdá se mi, že nejednomu americkému jazykovědci bohužel uniká rozdíl mezi významem komunikátu a myšlenkami o tomto významu.

Nyní, když jsem jasně vyložil své stanovisko k jazykovému významu, přejdu ke konkrétnímu zkoumání a vezmu si větu Můj bratr je invalidní. Aby nevznikly nejasnosti, hned upozorním, že tato věta nepatří k „řeči“, pokud jí máme přisuzovat jednotlivé promluvy, z nichž každá je spojena s konkrétním řečovým aktem (lze snadno pochopit, že tato věta může být opakována, a v takovém případě budeme mít dvě promluvy „řeči“). Tato věta však nepatří ani k

PASTABOS

| 181

jazyku, neboť k němu může patřit pouze abstraktní větné schéma. „Visí“ mezi konkrétní výpovědí a abstraktním jazykovým systémem. Z toho plyne, že vystačit si pouze s pojmy jazyka a „řeči“ nelze. Leon Zawadowski zcela oprávněně řekl, že takové věty patří ke třetí věci – potenciálnímu jazykovému systému – a jeho výklad přijímám. Gramatiky uvádějí jako příklady nikoli konkrétní výpovědi neoddělitelné od řečového aktu, nýbrž skutečnosti potenciálního jazykového systému (ačkoli uvádějí jejich autory). Takto chápaná věta, kterou zkoumám, je od řečového aktu abstrahována dvojím způsobem. Zaprvé do věty již nezahrnujeme mluvčí, konkrétní místo, kde se akt odehrává, ani jiné parametry. Zadruhé ani sama věta svými slovy mluvčího neoznačuje (neříká se například: Já, Vladas Žulys, říkám, že...). Jazykovědci často tvrdí, že každá věta má modalitu (a možná je tím spojena s mluvčím). Z hlediska logiky je námi zkoumaná věta asertorickým tvrzením (Kantovo rozdělení) a asertorická tvrzení nemají žádnou modalitu (možnost, nutnost)⁴. Z toho plyne, že i v tomto ohledu je abstrahována od mluvčího (jazykovědci, kteří s tím nesouhlasí, mají dvojí možnost: buď dokázat, že se logikové mýlí, nebo pojem modality formulovat jinak a ukázat, že jej lze oprávněně užít i v přeformulovaném smyslu).

Věta Můj bratr je invalidní je zcela abstrahována od prostoru (zde upozorňuji, že důsledně používám metodu abstrakce). A protože se prostor obvykle uvádí společně s časem (Kant dokonce obě tyto kategorie považoval z hlediska myšlení za apriorní, nyní však víme, že se mýlil), přecházím k podstatné věci: tato věta je jako tvrzení abstrahována i od času. Jinými slovy, je to věta bezčasá, a je zcela pochopitelné proč: neobsahuje žádný prvek, který by označoval čas. Její význam existuje tam, kde existují i všechny ostatní abstrakce (ve třídě bezčasých pojmů). Není na tom nic zvláštního: jsme lidé a naše schopnost abstrakce je tak velká, že snadno vytváříme tvrzení odtržená od místa i času. Čas lze samozřejmě v případě potřeby určit jinými rozvíjejícími slovy, například říci, že Můj bratr je invalidní od dětství, ale přesně vzato nejde o rozšíření téže věty, nýbrž již o větu jinou. Pomocí metody abstrakce jsem zde také popsal význam komunikátu (samozřejmě jsem nevysvětloval slova můj, bratr, invalidní, protože to je pro mě triviální). Tento význam je jazykovým významem a za velmi důležitou považuji skutečnost, že se zde abstrahovalo od času. Proto považuji za nepodložený pokus zařazovat bezdějové a bezčasé věty do paradigmatu slovesa být jako věty přítomného času (s. 291). V paradigmatu by měly stát stranou jako bezčasé.

Tradiční gramatika, k níž patří i Gramatika současné litevštiny, která se dosud nezbavila psychologismu, však větu, kterou zkoumám, vykládá jinak. Obvykle se říká, že spona je vynechána, nevyslovena, nevyjádřena. Nesmyslnost vyplývající z pojetí nulové spony jako absence spony jsem již uvedl, takže o tom nebudu dále mluvit. Slova vynechána, nevyslovena, nevyjádřena považuji ve vědeckém jazyce za vágní a nedostatečně jasná. Aby je bylo možné používat přesněji, doplním je slovy náhodně a nutně.

Je-li spona „vynechána“ náhodně, lze to chápat jako skutečnost, že v některých větách je přítomna a v jiných chybí. Z toho plyne, že se setkáváme se stochastickou vlastností systému, a takové vlastnosti se nevysvětlují jednoznačně, nýbrž prostřednictvím zákonů rozdělení jejich pravděpodobností⁵. Lze tedy charakterizovat pouze frekvenci užívání spony, a tím vše končí.

⁴ Viz výklad R. Plečkaitise (Všeobecná litevská encyklopedie 2, 2002, 69).

⁵ Viz Litevská sovětská encyklopedie 10, 1983 (heslo „Stochastický systém“), 422.

182 |

PASTABOS

Jestliže je však spona nutně vynechána, je třeba toto vynechání jednoznačně vysvětlit. V takovém případě je vynechání nevyřčením. To znamená, že v mysli byla zamýšlena věta se sponou, ale realizována byla bez ní. Jenže to nestačí: je třeba se navíc opřít o předpoklad, že věta v mysli je skutečná, „lepší“, primární a realizovaná věta má nedostatek a je sekundární. Právě tady jsme se dostali k podstatě psychologismu: skutečný, dokonalejší jazykový systém máme v hlavě (už jsem zmínil, že jde o odrůdu subjektivního idealismu, od něhož se empirické vědy odvracejí). Ve skutečnosti se takovým uvažováním a jednáním neurčuje objektivně komunikovaný význam věty, nýbrž ať už vědomě, nebo bez plného uvědomění se od komunikovaného významu přechází k jeho reinterpretaci (už jsem řekl, že reinterpretace, byť drobné, nepatří k jazykovému významu). Postupuje se takto: Mano brolis neįgalus se bez časového určení reinterpretují jako Mano brolis yra neįgalus, které je prostřednictvím slova yra spojeno s časem. Abstraktní výpověď se tím zároveň stává méně abstraktní. Je zřejmé, že yra se sem vnáší zvenčí, z jiné myšlenky. Objektivní význam věty se tak směšuje se subjektivní myšlenkou (právě proto vznikají absurdní tvrzení; jejich rozbor však přenechám čtenářům, kteří se drží „nulových spon“ a podobných věcí). Funkční lingvistika (nevím, zda důsledně celá) takové směšování považuje za chybu, neboť psychologismus zcela odmítá. Věty Mano brolis neįgalus a Mano brolis yra neįgalus jsou podle ní dvě věty odlišné jak formálně, tak významově, a obě jsou objektivní, třebaže mají mnoho společného. V souladu s myšlenkou Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos (s. 5), že je třeba řídit se „principem dynamické synchronie“, považuji takové věty za konkurenční: bezčasé věty, které jsou velmi indoevropského typu, začínají ustupovat větám s časem. Jaká je situace nyní a který typ převládá, lze určit pouze konkrétním výzkumem.

Z hlediska logiky se probírané věty liší také tím, že ve druhé větě je vysloven vlastní logický predikát⁶ a predikační operátor (yra), který označuje zvláštní binární logický vztah, jejž nelze vysvětlit jinými vztahy. Formálně se to znázorňuje jako (x ⇐ X), kde x je subjekt, ⇐ logický operátor a X vlastnost (dnes je takové vysvětlení považováno za přijatelnější než znázornění predikace propoziční funkcí, v níž je predikační operátor vynechán⁷). Ve větě Mano brolis neįgalus predikační operátor jako lineární znak chybí. Zda jej máme hledat jinde – v slovosledu či intonaci – je velmi nejasné. Ale vždyť i ve větě jako Dirbu je predikace zřetelně vyjádřena i bez Aš, které syntaktikové násilně dosazují jako podmět; je také zřejmé, že subjekt označuje koncovka -u, ale samotný predikát není příliš jasný (lze pouze říci, že subjekt a predikát jsou vyjádřeny synkreticky). Výklad Dirbu jako Aš dirbu je možný pouze na půdě psychologismu. Ve velké většině případů se Aš užívá pleonasticky jako druhý ukazatel subjektu. Z textů je patrné, že se neužívá nutně, nýbrž nahodile, a proto je také s příčestím spojen jen náhodnými vztahy (to musí změnit dosavadní pojetí koordinace, ale jeho náprava není mou starostí).

Logikové správně poukazují na to, že „v tradiční logice se vztah predikace velmi přibližně formalizuje slovem yra ve výrocích, jako je (S yra P), kde S je subjekt výroku a P vlastnost, kterou má výrok S“⁸. Když logikové při vytváření výroků, jako je (S yra P), abstrahují od všeho, co není formou myšlení, považují yra, přesně řečeno (alespoň intuitivně a prakticky), nikoli za sponu v celém rozsahu tohoto pojmu, nýbrž jen za sponu, a ponechávají stranou to, co

⁶ Dėl termino žr. Логический словарь: ДЕФОРТ, Москва: Мысль, 1994, 191–192.

⁷ Viz tamtéž, 171–173.

⁸ Tamtéž, 171.

PASTABOS

| 183

k sponě nepatří. Domnívám se, že si tradiční lingvistika tento proces abstrakce neuvědomila a že při popisu jazyka také považovala yra pouze za logickou sponu; z toho pak byly vyvozeny dva další závěry: 1) že būti jako syntaktická spona nemá samostatný lexikální význam a proto 2) se ve větě „užívá pouze jako určitý ukazatel času a modality, tj. propůjčuje vlastnosti vyjádřené jménem časový a způsobový význam“ (s. 479). Těmto tvrzením není důvod věřit, dokud není objasněno, od čeho logikové abstrahovali. Uvažujme takto:

(1) Buvo (didelis) karštis.

Výrok je existenční. Z hlediska logiky takové výroky nemají predikát (už Kant říkal, že būti není predikát, protože není vlastností). Dnes se formalizují existenčním kvantifikátorem ∃: (∃ x), ale tento kvantifikátor ve skutečnosti označuje nikoli existenci, nýbrž množství (existuje alespoň jeden, tj. množina není prázdná). V probírané větě má buvo význam existence, bytí, a to je lexikální význam slova (nazvěme takové būti existenciálem, neboli výrazem bytí). Z hlediska myšlení je existence důležitější než objekty a jejich vlastnosti – je základem objektů v tom smyslu, že bez bytí není možný žádný empirický objekt a vlastnosti mohou mít pouze takové objekty (nyní by mělo být jasné, čím lze zdůvodnit tvrzení Niekas neturi požymių). Karštis je plně substantivizované slovo – podstatné jméno.

(2) Buvo karšta.

Tato věta má rovněž výraz bytí a karšta se od karštis liší jako slovo s neúplnou substantivizací.

(3) – karšta

je vlastnost neúplná sémanticky i syntakticky (to je vyznačeno pomlčkou). Sémanticky je neúplná proto, že není samostatná (jako karštis), nýbrž je něčí vlastností. Syntakticky je neúplná proto, že chybí nositel vlastnosti.

(4) – buvo karšta

má stejný výraz bytí, který označuje existenci, a tvoří logický základ vlastnosti karšta. Konstrukce buvo karšta zatím nijak nenaznačuje, že by buvo mělo nějakou vlastnost spony. Funkci spony získává až ve větě, například:

(5) Diena buvo karšta.

K lexikálnímu významu existence se tedy přidal syntaktický význam spony, lexikální význam se však tím neoslabil. Sám je sekundární (zde lze mimochodem poznamenat, že spona nespojuje subjekt s predikátem, nýbrž připojuje predikát k subjektu – to ukazuje už rozbor výše zmíněného predikačního operátoru). Že buvo samo svým znakem, a nikoli nějakými ukazateli vlastnosti, označuje existenci, je patrné ze srovnání:

(6) Hrnec vypadal horký.

184 |

PASTABOS

(7) Hrnec byl horký.

Vypadal v první větě je třeba srovnávat nikoli s „danými“ vlastnostmi vyjádřenými podstatným jménem, nýbrž přímo s byl. První (vypadal) ukazuje zdání (proto jej lze snad považovat za slovo nesoucí modalitu), zatímco druhé (byl) ukazuje skutečnou existenci (již bylo řečeno, že asertorická tvrzení nemají žádnou modalitu). Touto analýzou bylo ukázáno, co zůstalo v přirozeném jazyce mimo abstrakci logiků, a to stačí.

20. 4. 2003, o Velikonocích

Vladas Žulys

Tako g. 1–7

LT-4324 Akademija, Kauno raj., Lietuva

Obdrženo 9. 5. 2003