136 |

PASTABOS

b. někdy se vyslovuje tvrdě před redukovanou dvojhláskou -ai: rai.kšt’e ‘raikštė’ Drsk, RTN, krū.šis ‘kriaušius’ KB, VRN, krái.vas ‘kreivas’ Drsk atd.;

c. ve spojení *rj > *rᵢ > r: brau.na ‘briauna’ Užv, KrS, Krtv, krau.š’is (spisovně kriaušis) KrŠ, RDN, TL, EIG, krúokt’e ‘plakat’ (spisovně kriokti) TL, RDN, VARN, ŠV, RT, rã.uš’es ‘riausės’ ŠV, GRDM atd. Přizpůsobují se jim přejatá slova krū’ks (v horštině krūkas), šrūps (v severní žemaitštině a aukštaitštině š’r’ūps | š’r’ūbas), krau.č’ūs ‘kriaučius, krejčí’, krūk’is ‘krūkis, berla’ KrŠ, KRTV, ŠAUK, krū.k’is ‘tamtéž’ RDN, TRŠ, TL atd.

Je znám celý žemaitský areál změny *rjau, *rja, *rjo, *rju, *rjū na rau, ro, ru, rų, kde nedochází k žádnému tvrdnutí r před samohláskami přední řady (srov. autor, Morfonemické jevy litevských nářečí, Vilnius, 2001, 158–161).

Zkoumání tohoto jevu tvůrci fonetického svazku LKA₁₁ nepředpokládali; transpozice nářečních údajů nebyla ustálená, a proto již dříve vyvstalo mnoho nejasností, které přetrvávají i dnes. Například slovo sukrokė v LKŽₓᵢₓ 626 (nářečně sùkruok’i KrŠ) se opravuje na sukriȯkė (R. Mikulskas, Acta Linguistica Lithuanica 48, 87), zatímco krū’kas KLVr se řadí ke kriūko¹, ačkoli ani tam nemůže docházet k žádnému tvrdnutí r (ledaže by šlo o nějakou výjimku).

Problém *rj + a, ȧ; u, u̇ je tedy stále spojován s tvrdnutím a měknutím r, ačkoli jde o otázku zániku starého *i a následně projevené analogie (kdy se v nářečích zobecňovalo pouze rau, ro, ru, rų nebo r’au, r’o, r’u, r’ų). V každém případě je třeba důkladně zkoumat strukturu a systém nářečí.

Vytautas Vitkauskas Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva

Přijato 2004 04 07

MŮŽE PRÁZDNÉ MÍSTO NĚCO ZNAMENAT?

V článku profesora Vlada Žulise „O údajné nulové sponě“ (Acta Linguistica Lithuanica 48, 177–184) se polemizuje s Dabartinės lietuvių kalbos gramatika (Vilnius, 1994), v níž jsou věty jako Oras gražus pokládány za věty s nulovou sponou. Autor článku se domnívá, že termín nulová spona (a vůbec nulové formy) je vadný. Tento názor je třeba respektovat. Rád bych jen něco řekl k argumentům, jimiž se jej pokoušejí zdůvodnit.

Prvním z nich je tvrzení připisované Immanuelu Kantovi: Nic nemá vlastnosti. Autor ještě dodává: Ničemu nerostou vlasy. Je-li třída prázdná, nemá ani jediný prvek a vlastnosti mohou mít pouze prvky. Logicky rozporné je tedy údajně tvrzení: Ačkoli spona není (nic), má však význam oznamovacího způsobu přítomného času (vlastnost) (s. 178).

Přijímám-li pravidla hry navržená autorem článku – autority necháváme teologii –, nebudu uvádět žádnou z četných prací napsaných o nulových formách. Citovaná logická tvrzení jsou správná, ale vůbec neodporují pojetí nuly uvedenému v Gramatice. Lingvistická nula není nějaký neexistující empirický objekt či prvek, rovnocenný nicotě. Tento termín označuje takovou nepřítomnost formálního ukazatele člena gramatického paradigmatu, která v důsledku souvis-

¹ variantů krūko, kruko, kriūko se Mikulskas pro větší pohodlí vyhnul vysvětlení, stejně jako změn v̇ąšas (dokonce nemožného ąšas), ō’nčas, ūnčas, v̇ȯ.ršȯs, lȯ’ršas (viz R. Mikulskas, Acta Linguistica Lithuanica 46, 85).

PASTABOS

| 137

…kého ve vztahu k ostatním členům paradigmatu má význam a plní určitou funkci. V Gramatice, o níž je zde řeč, se o tom píše takto: „Nepřítomnost spony označuje význam přítomného času indikativu; taková nulová, tj. svou nepřítomností gramaticky významná spona odpovídá tvaru slovesa být v přítomném čase, srov.: Oras gražus / Oras yra gražus“ (s. 612). Na nulový tvar se tedy nahlíží jako na metodologický koncept, který pomáhá určit, kdy má nepřítomnost určitého ukazatele vymezenou gramatickou funkci. Podobně se v gramatice ruštiny považuje podstatné jméno stol za slovo s nulovou koncovkou, protože nepřítomnost formálního ukazatele koncovky zde označuje význam nominativu jednotného čísla mužského rodu, který se vyjevuje ve vztahu k ostatním členům skloňovacího paradigmatu. Za těchto okolností otázka „Existuje nulová spona?“ vůbec nepůsobí smysluplně; smysluplnější by bylo ptát se: „Je pojem nulové spony užitečný pro popis gramatiky, pomáhá popsat funkci syntaktické jednotky na základě jejího vztahu k jiným jednotkám?“

Jak lze pojetí nulové spony uplatnit při popisu stavby věty a jejího vývoje, je patrné už z příkladu probíraného v článku Mano brolis neįgalus (s. 180–181). Tvrdí se, že jde o bezčasovou větu, abstrahovanou od času a místa. Tuto konkrétní větu lze ve skutečnosti chápat dvojím způsobem: jako bezčasovou nominální větu a jako člen paradigmatu vět se sponou Brolis yra / buvo / būdavo / bus neįgalus, užitý s významem přítomného času. Ne všechny věty bez spony jsou tedy stejné. Rozdíl by byl ještě zřetelnější, kdybychom vzali třeba Jablonskisem citovanou větu Ąžuolas kaitrus medis. Význam přítomného času by zde působil zcela násilně a paradigma Ąžuolas buvo / būdavo / bus kaitrus medis by bylo umělé. Tato věta svou stavbou reprezentuje starý indoevropský typ nominální, neboli jmenné, věty, stejně jako věty Juoda duona ne badas, Genys margas, žmogaus gyvenimas dar margesnis a podobně. Věty tohoto typu se od nejstarších dob běžně užívaly k vyjadřování obecných vztahů mezi věcmi a jevy, tzv. „věčných pravd“. Užívány byly ještě v době, kdy věty se sponou vůbec neexistovaly a slovesa s kořeny es- a *bhu- měla konkrétní (existenciální aj.) významy. Když se tato slovesa proměnila v abstraktní ukazatele času a způsobu – spony –, věty se sponou v přítomném čase se přiblížily uvedeným nominálním větám a mnohé z nich byly nově interpretovány (reanalyzovány) jako věty, v nichž nepřítomnost spony (resp. nulová spona) označuje přítomný čas indikativu. Podobné procesy probíhaly i v dalších příbuzných jazycích, přinesly však velmi rozdílné výsledky. Například v ruštině zanikly věty s vyslovenou sponou v přítomném čase a téměř všechny nominální věty se proměnily ve věty s nulovou sponou. Naproti tomu v němčině a angličtině se spona stala nezbytnou ve všech případech tzv. složeného jmenného přísudku. Litevština si zde zachovala starší stav a některé věty bez vysloveného slovesa lze ještě považovat za pozůstatky nominálních vět. Většina z nich (zejména s přídavnými jmény) však již ve spisovném jazyce funguje jako členové paradigmat vět se sponou a s významem přítomného času indikativu. Někdy tedy nestačí říci, že ve větě chybí spona, protože tato nepřítomnost může být znakem jak větného typu, tak gramatického časového významu. Samozřejmě, pokud by lingvisté v budoucnu našli lepší metodologické prostředky k popisu paradigmatických vztahů mezi takovými syntaktickými jednotkami, bylo by možné se pojmu nulové spony, stejně jako pojmu nulového tvaru, vzdát.

Je škoda, že se v probíraném polemickém článku při zvažování této otázky vychází především nikoli z lingvistických argumentů, nýbrž z obecných tvrzení o jazyce, údajně vědeckých a závazných pro všechny. Kategoricky se požaduje, aby byl jazykový znak chápán pouze jako empirický objekt, a obvyklé pojetí dvoustranného (bilaterálního) jazykového znaku se prohlašuje za odporující zdravému rozumu (s. 179). Oddělit však jazykový znak od jeho významu není tak jednoduché. Tvrdí se, že jazykový znak beržas je „empirický, tj. vyslovený objekt“, který „označuje jiný empirický objekt – listnatý strom

138 |

PASTABOS

s bílou kůrou“ (s. 179). Co tyto empirické objekty spojuje, co mají společného? Snad ne více než kočky Michela Foucaulta, z nichž jedna právě vylila mléko a druhá je namalovaná na hedvábí. Vztah mezi empirickými objekty, o nichž autor mluví, je možný pouze ve vědomí mluvčích / posluchačů, kde je význam slova – představa či pojem břízy – právě signifikátem jazykového znaku, jeho „druhou stranou“.

Původ kritizovaného pojetí nulových tvarů se hledá také v přístupu Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos ke gramatické stavbě jazyka jako k systému vzájemných vztahů mezi smysluplnými prvky, který existuje ve vědomí lidí (s. 5). To má být „substanciální psychologismus“, „beznadějně zastaralý a žádnými argumenty již nezachranitelný názor“, jehož přijetím „se staré písemné památky stávají v principu nerozluštitelnými“ (s. 179). Jako by někdo popíral empirickou povahu akustických vibrací či psaných textů (včetně popisů gramatických systémů)… Kde jinde než ve vědomí lidí však existují takové věci, jako jsou pravidla tvoření vět a slovních spojení a vzájemné vztahy mezi jejich jednotkami – tedy to, co tvoří základ gramatického systému jazyka? Mimochodem, na jednom místě se uvádí, že „v našich hlavách není struktura jazyka s jejími znaky, nýbrž schopnost s ní zacházet“ (s. 179). To je ještě větší záhada: jak ty ubohé hlavy dokážou zacházet s něčím, co v nich není a co se nachází kdesi v „objektivní realitě“. Ještě jsme nezapomněli na zábavnou „teorii odrazu“, která požadovala hledat na onom tajném místě protějšek každého jazykového jevu – ale možná už ji nemusí všichni vyznávat?

Plně souhlasím s tím, že „jazyk lze zkoumat, aniž bychom vyřešili ontologickou otázku“ (s. 180). Dodal bych pouze, že žádná doktrína obecné lingvistiky či noetiky se jazykovým badatelům nesmí vnucovat jako údajně moderní, nejpokrokovější a vědecká.

Vytautas Ambrazas, Litevský jazykový institut, P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Litva

Přijato 20. 5. 2004