PASTABOS

161

Pátrání musí pokračovat a konfrontace myšlenek a koncepcí nám jednou bezpochyby umožní formulovat lepší teorii syntaktických vztahů, než jakou vytvořila SRT.

Axel Holvoet Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva

Obdrženo 2005 05 13

DROBNOST 7

Odedávna víme a byli jsme učeni, že alofon sonantu n ŋ je měkký pouze před k’ (to zjistil prof. Aleksas Girdenis (Kalbotyra 48–49 (1), s. 165–167); autor těchto řádků to uvedl ve svém Lietuvių kalbos tarties žodyne (2001), takto se vyslovuje v celé Lietuva (někteří jižní Aukštaitové, zvaní Dzūkové, jej vlivem slovanštiny mění na n).

Dabar žurnale Lituanistica (2004, 4 (20)) pasirodė (po Vilniaus pedagoginio universiteto mokslininkų darbų) Arimanto Raškinio, Gailiaus Raškinio, Astos Kazlauskienės straipsnis „Lietuvių bendrinės šnekamosios kalbos garsų fondo kūrimo principai“ (p. 53–62). Jame teigiama, turbūt pagal prof. Antaną Pakerį (kaip rodo prof. A. Girdenio minimas straipsnis), kad bendrinėje kalboje turi būti tariama aŋ’ks’t’i, taŋ’km’ė, aŋ’kš’t’is (p. 56), o paprastai visur lietuvių tariama aŋks’t’i, taŋkm’ė, a.ŋkš’t’is ir pan. Tai neįtikinamas siūlymas ir neigiamas dalykas (gal tame straipsnyje nereikėjo keisti ir daiktavardžių su priesaga -ybė priegaidės – tikimybė (p. 61) = tikimybė).

Z VPU se prostřednictvím žáků dostává nepravda i do LKI: v důležité publikaci Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija (2004) se píše luŋ’.kt’ „ohýbat“ (širvintišská nářečí) (s. 162), aŋ’k’š’č’au (Pākražantis) (s. 215), deŋ’.kt’ (s. 18 – teoretická část). Zachází se dokonce proti konzultantovi knihy, prof. habil. dr. A. Girdeniovi! Objevuje se tam dokonce bė’kt’ (s. 62). A to jsou přece šiaulišská nářečí...

DROBNOST 8

Na severu Žemaitije (všichni dounininkové, severní dūnininkové, zvaní varniškiai, a severní donininkové – od Saūgů na sever) se u všech krátkých a cirkumflexových koncovek přesouvá přízvuk na začátek slova (všeobecné stahování přízvuku). V těchto nářečích může přízvuk připadnout také na předložku skloňovaného slova (toho si všiml Jonas Jablonskis při redigování slovníku Antanase Jušky). Ve třetím svazku Lietuvių kalbotyros klausimų (1960) (s. 62–63) se o tom píše v souvislosti se žemaitskými nářečími – Kuršėnų, Papilės, Kaunatavos, Raudėnų a dalšími; četl jsem o podobných jevech v nářečích Kalnėlio (P. Kniūkšta), Laukuvos (V. Grinaveckis), ba i západoaukštaitském nářečí Šakynos (A. Jonitytė), a sám jsem zaslechl výslovnost vā-re aŋ darbu· u Šiupylů nedaleko Gruzdžių. Uvěřila tomu řada dialektologů, zejména akademik Zigmas Zinkevičius, autor první Lietuvių kalbos tarmių chrestomatijos.

V současnosti o této otázce podrobně píše dialektolog Aleksas Girdenis se svou žákyní, dr. Lina Muriniene, v článku „Zvláštnosti stahování přízvuku na proklitiku ve východním severožemaitském nářečí“ (Baltistica 36 (1), 2001, s. 87–102). Dlouho opomíjený problém, o němž se diskutuje od roku 1960, je zde velmi přesvědčivě zkoumán na příkladech rozluštěných z nejrůznějších nahrávek; uvádí se dokonce i četnost,

162 |

P A S T A B O S

V nářečích Akmenė, Klykoliai, Papilė, Vegeriai a Tirkšliai se vyskytují rozmanitější kolísavé podoby (zkratka Vg (s. 92–93) měla být Vaiguva, ale tam tento jev není – nejspíš jde o nějakou chybu).

Nejčastěji se všude zachovává přízvuk z přízvučného členu, někdy z krátké koncovky (ale puo žemaičiùs Rdn, Trš, Šiaudinė u Pp; puo agl’ík’ės Krš aj.).

Šiek tiek pavyzdžių pateikta naujojoje Lietuvių kalbos tarmių chrestomatijoje (2004): Darbėnuose ė(š) šėrdė ~ iš širdie (transponuota iš širdie); ėš jėgà (transponuota iš jėgai); ar ne ėš jie-gà(~ iš jėgai) – negi iš tvirtapradės galūnės galėtų kirtį šitaip atitraukti! Tai nelaukta, nes susiję su iškil ia mokslininko kalbininko, konsultavusio šį leidinį, asmenybe.

Vytautas Vitkauskas Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva

Došlo 23. 5. 2005

„PRÁZDNÉ MÍSTO“ JE METODOLOGICKY ZRANITELNÝ POJEM¹

Vytautas Ambrazas ve své odpovědi Může prázdné místo něco znamenat? (Acta Linguistica Lithuanica 50, 136–138), když diskutuje o mých názorech na takzvanou nulovou sponu, soudí, že moje „logická tvrzení jsou správná, ale vůbec neodporují pojetí nuly uvedenému v Gramatice“ (s. 136), protože se v ní „na nulu pohlíží jako na metodický koncept, který pomáhá určit, kdy má absence určitého ukazatele vymezenou gramatickou funkci“ (s. 137). Jestliže nula (nebo prázdné místo) patří do metodologie, měla by se používat tak, jak je obvyklé v jiných vědách – „nezatížená“ sémantikou. Sám neodporuji užití nuly jako čistě technického prostředku (srov. výklad střídání samohlásek, v němž se používá termín nulový stupeň tohoto střídání). Neodporuji ani termínu prázdné místo, neboť například v teorii formálních gramatik se užívá prázdný řetězec (bazálních prvků), jehož symbol E se vyjadřuje jako ‘ ’.² Odporuji pouze přisuzování významu prázdnému místu, protože takové gramatiky se odlišují od všech empirických věd (gramatická fakta nemohu považovat pouze za složky psychiky, protože lingvistika pro mě není odvětvím psychologie).

Když jsem vykládal své úvahy o takzvané nulové sponě, už jsem ukázal, jak vzniká logický rozpor: ignoruje se nějaký význam, který není komunikován textem, a textu se (v důsledku reinterpretace) připisuje význam další. Domnívám se, že k tomu často dochází proto, že

¹ Když jsem v roce 1999 ve vydané Lietuvių kalbos enciklopedijoje našel článek Nulinis kalbos elementas (s. 441) a po důkladném promyšlení jsem pochopil, že s většinou jeho tvrzení nemohu souhlasit, rozhodl jsem se v krátké době představit své úvahy ve třech textech: (i) o takzvané nulové sponě, (ii) o takzvaných nulových koncovkách a (iii) o takzvaných nominativních větách (jako například Žiema), jimž někteří také připisují nulové vyjádření slovesa būti. Teprve potom měl vyjít najevo můj úplný názor na „nulové“ jazykové prvky a teprve tehdy jsem doufal, že se zapojím do diskuse, pokud by někdo s mými úvahami nesouhlasil. Po zveřejnění myšlenek o takzvané nulové sponě (Acta Linguistica Lithuanica 48, 177–184) však všelijaké nepříznivé okolnosti mé úvahy zcela přerušily a mezitím jsem se dočkal polemické odpovědi Vytautase Ambraze. Proto jsem nucen do diskuse vstoupit a dočasně se odchýlit od svého původního záměru. Čtenářům tohoto textu sděluji, že některé argumenty týkající se nulových jazykových prvků si ponechávám na později, protože doufám, že napíšu také o nulových koncovkách a takzvaných nominativních větách.

² Гросс, М., Лантен, А., Теория формальных грамматик, Москва, 1971, 15.