Acta Linguistica Lithuanica

LVII (2007), 123 – 160

Poznámky

Remarks

O povaze sekundární predikace vyjadřované substantivními konstrukcemi kaip

0. V padesátém šestém čísle časopisu Acta Linguistica Lithuanica vyšel článek Loret y Vaičiulytė-Semėnienė „Substantivní konstrukce jako analytický ukazatel označování predikativů“, který významně doplňuje dosud nepočetné litevské publikace o otázkách sekundární predikace. Touto publikací byl učiněn další krok k modernizaci koncepčního základu gramatiky litevštiny. Jak už naznačuje samotný název článku, autorku zajímalo především stanovení priorit morfosyntaktického označování sekundárních predikativů. Analýza litevských jazykových dat ukázala, že predikativní konstrukce jako se substantivní frází (dále jako + DF – R. M.) nejčastěji označují okolnostní významy a nejtypičtější je označovat touto analytickou formou příčinu zapojení subjektu či objektu do predikace celé věty. Naproti tomu pro predikativní komplementy je typičtější označení instrumentálem. Tyto závěry potvrzují hierarchie označování predikativů a jejich začlenění do dosahu predikace hlavní (tj. slovesné fráze), které sestavil Hentschel (2005, 2007) a které jsou v článku citovány. To vše nakonec autorce článku pomáhá formulovat jeden důležitý empirický závěr: čím méně je sekundární predikativ začleněn do hlavní predikace, tím spíše se označuje analyticky, v daném případě konstrukcí jako + DF. Před provedením empirického výzkumu však autorka článku musela vykonat i určitou teoretickou práci – přeformulovat jednotnými termíny sekundární predikace to, co se v dosavadních popisech gramatiky litevštiny nazývalo různě: prostými či příčinnými přístavky, jmennými částmi přísudku či predikativními přívlastky, srovnávacími (identifikačními) konstrukcemi či okolnostmi. Některé teoretické aspekty sekundární predikace při četbě článku zaujaly také autora těchto poznámek. Ale o tom postupně.

0.1. Rozdílné pojetí těchto konstrukcí v gramatických dílech o litevském jazyce bylo zčásti dáno tím, že se tradičně probírají na různých místech popisu věnovaných jednotlivým gramatickým funkcím (tj. takzvaným větným členům). Autorka článku na základě nejnovějších prací věnovaných sekundární predikaci kriticky

123

Pastabos

hodnotí tuto litevskou tradici a poukazuje na jistou neadekvátnost pojmů užívaných k popisu konstrukcí kaip + SF a na nežádoucí synkretismus gramatické kategorizace, který zčásti vyplývá z této neadekvátnosti: v zásadě odlišné gramatické jevy nejsou dostatečně jasně rozlišeny a jsou zahrnovány pod jediný pojem. Tak se například v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje (Ambrazas, ed., 2006) objevuje nejasně definovaný pojem „srovnávací (identitní) konstrukce“. Autorka článku výstižně poznamenává, že konstrukce Gramatikoje popisované tímto pojmem, tedy konstrukce kaip + SF, ve skutečnosti žádné srovnání nevyjadřují: povaha predikace vyjadřované těmito konstrukcemi se ve větách jako Senoji Pikčiurnienė visoje apylinkėje garsėjo KAIP GERA BOBUTĖ a ve větách jako Jis atvyko į sostinę KAIP PASIUNTINYS v zásadě nijak neliší, ačkoli pouze u těch druhých autoři Gramatikos nepřipouštějí srovnávací význam a nazývají je přívlastky přísudkovými. Ve všech takových větách jsou totiž užity konstrukce kaip + SF, které vyjadřují sekundární predikaci (odtud také termín sekundárních predikativů), syntakticky souvisejí s hlavním predikátem (vztahem komplementace nebo modifikace) a sémanticky také s jedním z jeho argumentů. Tím se tyto konstrukce liší od srovnávacích konstrukcí kaip + SF, které sice rovněž vyjadřují další (neboli sekundární) predikaci, ale jako větné příslovečné určení (obvykle způsobu) pouze modifikují hlavní predikát a nejsou zaměřeny na specifikaci žádného z jeho argumentů.

0.2. Když autorka článku popisuje nesrovnávací konstrukce kaip + SF v termínech sekundární predikace, ve své další analýze se vymezuje jak vůči tradičně označovaným přístavkům, jejichž predikace se podle jejího názoru realizuje nikoli na úrovni věty, nýbrž na úrovni jmenné fráze, tak vůči konstrukcím kaip + SF se srovnávací funkcí, pro něž se hodí spíše tradiční termín okolnostních určení než sekundárních predikativů. Článek postupně probírá syntaktické vztahy predikativních konstrukcí kaip + SF¹ i jejich gramatické funkce ve větě. S větným predikátovým slovesem spojuje tyto konstrukce buď vztah komplementace – pak se označují jako obligatorní (sekundární) predikativy – nebo vztah modifikace – pak se hovoří o volných (sekundárních) predikativech. Ty se dále podle míry začlenění do hlavní větné predikace dělí na depiktiva a

¹ V souladu s litevskou gramatickou tradicí by se u těchto konstrukcí měl konstatovat „dvojí syntaktický vztah“ – shoda se substantivem v pozici subjektu nebo objektu a řízenost či přimykání k přísudkovému slovesu. O problematičnosti pojmu „dvojí syntaktický vztah“ se v poslední době opakovaně psalo, srov. Holvoet (2005: 157–161); dále Holvoet, Judžentis (2005: 29, poznámka 27); Holvoet, Tamulionienė (2005: 123, poznámka 7).

124

Pastabos

adverbiální predikativ (angl. circumstantials). V zásadě se tohoto přístupu k syntaxi sekundárních predikativů a jejich gramatickým funkcím drží také třetí svazek díla Lietuvių kalbos gramatikos darbų, kde se tyto otázky probírají v samostatném článku (Holvoet, Tamulionienė 2005: 117–137). O volných sekundárních predikativech se zde konstatuje, že ačkoli jsou všechny vztahem modifikace spojeny se slovesem ve větě, některé z nich jsou sémanticky více orientovány na jeden z argumentů hlavního predikátu (a tím jsou zahrnuty do dosahu hlavní predikace), zatímco jiné jsou orientovány na samotnou událost označovanou tímto predikátem. V druhém případě se predikativy z funkčního hlediska přibližují adverbiálním určením vyjádřeným příslovci, jejichž predikace pouze doplňuje hlavní predikaci věty, ale není její součástí. Skutečnost, že některá adverbiální určení vyjádřená příslovci v zásadě charakterizují nikoli samotný děj, nýbrž jednoho z jeho účastníků (srov. Jonas virto aukštielninkai; Duris nudaužė žaliai), umožňuje autorům zmíněného článku tvrdit, že mezi typickými volnými sekundárními predikativy a typickými slovesnými adverbiálními určeními existuje celá řada přechodných případů. Autorka článku s touto myšlenkou v zásadě souhlasí a konstatuje, že konstrukce kaip + DF fungující jako volné predikativy rovněž tvoří určitou škálu podle míry začlenění do hlavní predikace věty. Specifika probíraných konstrukcí jí však umožňují poněkud jinak vymezit krajní body této škály. Na jednom jejím konci jsou takzvané depiktivy. Jde v zásadě o restriktivní konstrukce kaip + DF, které určují, z jakého hlediska je ten či onen účastník slovesného vztahu zahrnut do predikace vyjádřené slovesem, a tím omezují její rozsah. Na druhém konci škály jsou takzvané adverbiální predikativy. Jde o konstrukce kaip + DF, jimiž se obvykle vyjadřuje důvod či účel zahrnutí subjektu nebo objektu do rozsahu predikace celé věty, méně často pak podmínka či čas. Typické depiktivy se od typických adverbiálních predikativů liší nejen sémantikou, ale i gramatickými vlastnostmi. Například pouze první spadají do dosahu negace hlavního predikátu věty, což svědčí o jejich těsném vztahu ke slovesné frázi. Druhé jsou naproti tomu spíše spojeny s obsahem propozice vyjádřené celou větou. Komparativní konstrukce kaip + DF, které obvykle modifikují způsob děje, souvisejí v zásadě rovněž pouze se slovesem věty. Stejně jako depiktivy spadají do dosahu negace predikátu, na rozdíl od nich však sémanticky nesouvisejí s žádným z jeho argumentů.

0.3. Na mnoha místech článku autorka vyjadřuje souhlas s myšlenkou vyslovenou v odborné literatuře, že ve větách s volnými sekundárními predikativy se fakticky vyjadřují dvě predikace, z nichž jedna, sekundární, je z hlediska času a modality podřízena predikaci hlavní. To umožňuje hovořit o relativní samostatnosti predikace vyjadřované takovými predikativy

125

Pastabos

. Z tohoto hlediska jsou obligatorní sekundární predikativy více integrovány do sémantické struktury hlavního slovesa, a proto lze hovořit o komplexní povaze predikace, kterou toto sloveso vyjadřuje (srov. Holvoet, Tamulionienė 2005: 130). Je zřejmé, že sekundární predikativ jako svůj komplement vyžadují pouze predikáty určitého významu. Pokud jde o konstrukce kaip + DF, nejcharakterističtější jsou v tomto ohledu takzvaná slovesa percepce neboli vnímání, jako jsou suprasti, interpretuoti, apibūdinti atd. Predikativní komplementy těchto sloves obvykle plní vzhledem k hlavní predikaci věty restriktivní funkci, podobně jako depiktivy. Na rozdíl od autorů zmíněného článku z díla Lietuvių kalbos gramatikos darbų (srov. Holvoet, Tamulionienė 2005: 133–136) má autorka článku sklon za predikáty vyžadujícími doplnění považovat také takzvaná slovesa fungování, například dirbti, tarnauti, figūruoti aj. Komplementy těchto sloves lze vyjádřit nejen konstrukcí kaip + DF, ale také instrumentálem příslušného substantiva, srov. Dvare jis tarnavo kaip samdinys / samdiniu. I opravdu je třeba souhlasit s autorčinou myšlenkou, že slovesa dirbti a dirbti kuo / kaip kas se svými sémantickými (valenčními) vlastnostmi značně liší. Rozvineme-li tuto myšlenku, mohli bychom dokonce tvrdit, že valenční vlastnosti probíraných sloves (požadavek komplementace) vyplývají z obecnějšího významu konstrukce ANOM FUNKCIONUOJA KAIP BNOM (BIN, VIETOJE BGEN, UŽ (PER) BACC). Volbu autorky článku významně podporuje také empirický fakt, že v litevštině se predikativní komplementy obvykle vyjadřují instrumentálem jmenných výrazů. V zásadě souhlasím s teoretickou charakteristikou sekundárních predikativů v probíraném článku, kterou jsem zde stručně shrnul, přesto bych chtěl k některým autorčiným stanoviskům vznést několik polemických připomínek.

1.0. Na mnoha místech článku se uvádí myšlenka, že mezi gramatickými funkcemi vyjadřovanými predikativními konstrukcemi kaip + DF neexistují ostré hranice. Tento pohled na gramatické funkce jako na „stupňovité“ kategorie jako by potvrzovala také empirická zjištění, která autorka na konci článku uvádí v podobě zmíněných hierarchií. S takovým teoretickým stanoviskem ohledně povahy gramatických kategorií lze jen stěží bezvýhradně souhlasit. Především je třeba poznamenat, že hranice vědecké kategorizace se vymezují jednoznačně, a hranice gramatických kategorií (v tomto případě gramatických funkcí) jsou tedy přesně definované a nelze je zaměňovat s empiricky zjišťovanými fakty jejich realizace. Ta zčásti odrážejí různé nerovnoměrnosti lingvistického kódování, zčásti je však určují také subjektivní rozhodnutí badatele. Pojďme tyto otázky postupně probrat.

1.1. Obecně vzato jsou zmíněné nerovnoměrnosti lingvistického kódování dány skutečností, že omezeným počtem prostředků jazykového vyjadřování lze vyjádřit

126

Pastabos

V zásadě neomezené množství významů, mezi nimi i gramatických. V konkrétně probíraném případě bychom měli hovořit o označování jazykových významů, které lze pokrýt různými gramatickými funkcemi, omezeným počtem morfosyntaktických prostředků. V prototypických případech odrážejících jazykovou konvenci, které lze určit i empiricky, se jednotlivé gramatické funkce vyjadřují morfosyntaktickými prostředky, které jsou pro ně charakteristické. Právě o tyto prototypické případy se opíráme při definování gramatických funkcí. Avšak i motivovaná definice má apriorní povahu. Bez přísně vymezených gramatických kategorií není možná žádná lingvistická analýza. Možnost alternativní analýzy (a alternativní interpretace) některé složené struktury, která se v jazyce často vyskytuje, pouze potvrzuje existenci hranic gramatických kategorií. Z lingvistické praxe víme také o takzvaných „mezních případech“, kdy se gramatické funkce vyjadřují morfosyntaktickými prostředky, které pro ně nejsou charakteristické. Často se i takové případy nestandardního vyjádření na základě empirického výzkumu řadí do škál prototypičnosti a vytvářejí se různé hierarchie, tím se však pouze zachycují takzvané prototypové efekty (kritiku jejich ztotožňování se strukturou logické kategorie viz Lakoff 1987: 136–152), které nelze přímo spojovat s vymezovanými hranicemi gramatických kategorií.

1.2. Prototypické případy vyjadřování gramatických funkcí jsou důležité nejen proto, že motivují definice těchto kategorií, a tak nepřímo napomáhají lingvistické analýze složené jazykové struktury – věty, ale také proto, že se o ten či onen prototyp gramatického vyjádření nepochybně opírá sémantická interpretace věty, tj. přiřazení konkrétního sémantického obsahu. V kognitivní gramatice se interpretace složené jazykové struktury chápe jako její určité konceptualizování. Konkrétněji řečeno, porozumění sémantickému obsahu sdělovanému větou závisí především na způsobu konceptualizace její struktury. Kterou cestou se percepient vydá, závisí jak na vnějších (především kontextových), tak na vnitřních faktorech. Poslední jmenované souvisejí s možnostmi sémantického rozšíření strukturních jednotek tvořících větu a jejich kombinatoriky (sémantické integrace). Právě tyto faktory související s vnitřní strukturou věty způsobují „neadekvátní“ vyjadřování gramatických funkcí, které, stane-li se konvencionalizovaným, otevírá cestu k alternativnímu čtení dané věty. Podívejme se dále na některé výraznější případy netypického vyjadřování gramatických funkcí a pokusme se postihnout vnitřní příčiny tohoto vyjadřování.

1.2.1. Při hovoru o funkčním sbližování či „příbuznosti“ volných sekundárních predikativů a okolnostních určení se často zmiňují okolnostní určení orientovaná na některého z účastníků situace vyjádřené větou (angl. participant-oriented) (srov. Holvoet, Tamulionienė 2005: 121–127 a literaturu tam uvedenou), srov.:

127

Pastabos

(1) Dívka vesele pobíhala po dvoře.

(2) Dívka vesele pobíhala po dvoře.

Porovnáme-li tyto příklady, můžeme tvrdit, že v prvním z nich je sekundární predikace (volné sekundární predikativum) sémanticky orientovaná na substantivum podmětu věty dívka vyjádřena typicky – adjektivním tvarem veselá, který se s tímto substantivem shoduje v čísle, rodě a pádě. Ve druhém příkladu se naproti tomu sekundární predikace v zásadě téhož obsahu vyjadřuje netypicky – příslovcem, které vzhledem ke svým inherentním morfosyntaktickým vlastnostem nemůže vyznačovat směr sémantické vazby k účastníkovi profilované situace (ta se obvykle považuje za stejnou jako v prvním příkladu). Jak víme, příslovce způsobu prototypicky modifikují samotný děj. Poddáme-li se sugesti tohoto prototypu, druhou větu snadno konceptualizujeme tak, že příslovce v ní ukazuje především (nebo výhradně) na způsob provádění děje. Je skutečně snadné představit si, že pokud je dívka při pobíhání veselá, pak i její vlastní pobíhání je veselé, tj. pobíhá vesele. Je snadné si všimnout, že sémantický základ takového lingvistického „překódování“ sekundární predikace vytváří metonymický přenos predikované vlastnosti: vlastnost příznačná pro substantivum podmětu se přirozeně přisuzuje (také) ději vykonávanému jeho referentem. Zdá se, že tento metonymický přenos „substantivní“ vlastnosti na sloveso závisí také na sémantice samotného slovesa; například příslovce vesele zní ve spojení s některými slovesy obzvlášť přirozeně, srov. Dívka vesele poskakovala po chodníku. Některé neobvyklé případy vyjadřování gramatických funkcí tedy můžeme vysvětlit také metonymií, aniž bychom je považovali za anomálie lingvistického kódování (či označování). Takový teoretický přístup je o to přijatelnější, vycházíme-li z názoru, že volné sekundární predikativy stejně jako okolnostní určení spojuje se slovesem věty vztah modifikace. Prostřednictvím popsaného metonymického přenosu se modifikátor slovesa, který vyjadřuje sekundární predikaci věty, konceptuálně přeorientovává z jedné gramatické funkce na jinou. K zachycení změny konceptuálních vazeb se přirozeně volí i jiný prototyp formálního vyjádření.

1.2.2. S predikací vyjadřovanou slovesem jsou patrně nejtěsněji spojeny takzvané rezultativy.

Spojené s perfektivními slovesy označují stav subjektu nebo objektu, který dějem prošel, srov. přijeli a dvůr byl plný; naplnil sklenici až po okraj. Rezultativní predikace se však v litevštině adjektivy vyjadřuje zřídka. Neměli bychom se také divit, že se u nás (na rozdíl od lotyštiny) pro tuto funkci ustálilo užívání příslušných příslovcí, a to právě kvůli již zmíněné těsné vazbě rezultativního významu na průběh dynamicky se rozvíjejícího děje. Některá příslovce užívaná s tímto významem pravidelněji dokonce získala gramatickou

128

Pastabos

funkci aspektového ukazatele – ukazují, že děj slovesa, které modifikují, je dokončen, srov. uškrtíl k smrti, svlékl se donaha atd. (srov. Holvoet, Tamulionienė 2005: 125, poznámka 8). Protože rezultativa v konstrukcích kaip + DF, o nichž se v článku pojednává, nejsou, jak autorka poznamenává, označena, nebudu se jimi dále zabývat.

1.2.3. Přejděme k příkladům bližším konstrukci kaip + DF, o níž se v článku pojednává. Touto konstrukcí lze vyjadřovat nejen volné či povinné sekundární predikativy, ale také příslovečná určení způsobu srovnávací funkce. Volbu interpretace mohou ovlivnit nejen vnější faktory kontextu, jak uvidíme později, ale také vnitřní struktura věty, srov.:

(3) Přistoupil ke mně vzpřímeně jako chovanec kadetního sboru.

(4) Uvěřil jsem, že vaše péče o mou vášeň nebude jen rétorická, že mě upřímně, jako vědec vedený zvědavostí experimentátora, proměníte, jak jste slíbili, ve své médium. (Příklad adaptován podle Vaičiulytė-Semėnienė 2007: 95.)

V těchto větách budou konstrukce kaip + DF stojící vedle jejich slovesných modifikátorů vzpřímeně a upřímně spíše chápány jako srovnávací příslovečná určení způsobu, která je zpřesňují, než jako sekundární predikativy vyjadřující příčinu děje. Tato druhá interpretace je možná pouze tehdy, je-li percepientovi známo, že podměty vět jsou skutečně vědec, respektive chovanec kadetního sboru, jinými slovy, pokud se konstrukcím kaip + DF v uvedených příkladech přisuzuje příznak faktivity. O tom, že konstrukce se srovnávací funkcí se faktivitou nevyznačují, bude řeč dále.

1.2.4. V důsledku procesů sémantického rozšíření může být toutéž morfosyntaktickou formou možné vyjadřovat několik gramatických kategorií. Například instrumentální význam substantivního instrumentálu lze snadno metaforicky rozšířit na příslovečné určení způsobu nebo sekundární predikativ restriktivní funkce. Není proto překvapivé, že několik gramatických funkcí může mít v jazyce stejnou morfosyntaktickou podobu, srov.:

(5) Chlapec rozbil okno kamenem.

(6) Nešťastník spadl ze střechy jako kámen.

(7) Otec v dětství sloužil u sedláků jako pastýř.

Ze stejného důvodu lze tutéž gramatickou funkci vyjadřovat různými morfosyntaktickými prostředky, srov.: sloužil jako pastýř, jako pastýř, za pastýře,

129

Pastabos

místo pastýře. Buď tedy jednotlivé gramatické funkce pocházející z téhož sémantického základu nadále mají stejnou morfosyntaktickou realizaci, nebo si obecnější gramatická kategorie, která vznikla konvergencí dílčích gramatických významů, přejímá celý soubor prostředků vyjádření. V každém případě určitý synkretismus či variabilita ve vyjadřování gramatických funkcí nesvědčí o tom, že mezi nimi neexistují jasné hranice, neboť gramatické kategorie jsou definovány především sémanticky. Je ovšem možné, že v gramatické analýze vzniknou určité praktické obtíže, protože několik gramatických kategorií má společný sémantický základ nebo protože morfosyntaktické ukazatele převzaté z jiné gramatické kategorie implikují nežádoucí důsledky. Pak může být nutné přijmout konvenční rozhodnutí.

1.2.4.1. Při analýze konkrétních příkladů může být někdy obtížné rozhodnout, do které kategorie – obligatorních komplementů, nebo depiktivů – sekundární predikativy zařadit. V obou případech totiž sekundární predikace tím, že subkategorizují jednoho z účastníků profilované události, plní vzhledem k hlavní predikaci restriktivní funkci, srov.:

(8) Mám rád Čiurlionise jako malíře. (Příklad z Holvoet, Tamulionienė 2005: 133.)

(9) Přijel do hlavního města jako vyslanec. (Příklad z Ambrazas, red., 2006: 627.)

Sloveso přijel, které se vyskytuje ve větě (9), zřejmě nepatří k percepčním či funkcionálním predikátům vyžadujícím jmenný komplement, a konstrukci jako vyslanec by zde bylo možné považovat za volný sekundární predikativ modifikující sloveso – depiktiv. Pokusme se sekundární predikaci, kterou vyjadřuje, rozvést do podřadné věty s kopulou, časově a modálně podřízené hlavní predikaci, srov. Přijel do hlavního města, když byl vyslancem. Taková standardní explikace sekundární predikace však nepostihuje celý obsah vyjádřený větou (9). Zdá se, že mnohem přesnější by bylo toto: Přijel do hlavního města sloužit (tj. fungovat!) jako vyslanec. Tato poslední explikace ukazuje, že sloveso ve větě (9) je vhodné interpretovat jako komplexní predikát, jehož součástí je implikované sloveso fungování. Při této analýze predikace vyjádřené touto větou musíme uznat, že konstrukce jako vyslanec je komplementem slovesa přijel (obligatorním sekundárním predikativem). Při srovnání výše uvedených vět navíc vynikne další rozdíl v jejich sémantické struktuře. Věta (8) udává hledisko, které omezuje hlavní predikaci (vyjádřenou slovesem mám rád), a depiktiv jako malíře typicky označuje tu podkategorii daného jedince, která se považuje za jeho

130

Pastabos

vlastní identitu: Čiurlionis – malíř (výtvarník) a Čiurlionis – skladatel (hudebník) jsou dvě profesní kategorie, které definují identitu této osoby. Restriktivní povahu depiktivu lze proto zdůraznit i příslušnými lexikálními prostředky, srov. Mám rád Čiurlionise, ale jen jako malíře. Pravděpodobně proto, že se profesní kategorie, kterou konstrukce jako ve větě (9) přiřazuje substantivem vyslanec individuu (on), nepovažuje za součást jeho identity, nemůžeme restriktivní povahu konstrukce zdůraznit podobnými lexikálními prostředky (aniž bychom alespoň zkreslili obsah věty): srov.? Přijel do hlavního města, ale jen jako vyslanec. Takový test může být užitečný při rozlišování volných a obligatorních sekundárních predikativů.

1.2.4.2. Když konstrukce jako + DF, která plní restriktivní funkci prostřednictvím subkategorizace jednoho z aktantů, přiřazuje tomuto aktantu kategorii, jež pro něj není typická, může být obtížné rozhodnout, které gramatické funkci – depiktivu, nebo srovnávacímu příslovečnému určení způsobu – je sekundární predikace vyjádřená konstrukcí bližší, srov.:

(10) Kořeny lopuchu lze jíst syrové jako salát. Mladé listy se také konzumují jako zelenina. (Příklad upraven podle Vaičiulytė-Semenienė 2007: 95.)

Jíst lopuch jako potravinu není obvyklé, a proto se části této rostliny přiřazené prostřednictvím sekundární predikace k potravinovým kategoriím – salátu či zelenině – jimi ve skutečnosti nestávají. V kontextu těchto vět se uvedené kategorie kvůli své „nereálnosti“ funkčně velmi blíží podstatným jménům, která ve srovnávacích konstrukcích plní funkci standardu srovnání a jejichž predikace rovněž postrádá faktivitu (srov. Kořeny lopuchu lze jíst syrové jako salát / místo salátu a Kořeny lopuchu lze jíst syrové jako / jako kdyby to byl salát.) Navzdory tomuto nebezpečnému přiblížení k funkci srovnávacího příslovečného určení lze restriktivní povahu konstrukcí jako + DF v uvedených větách stále rozpoznat a lze je oprávněně považovat za depiktivy. To je možné pouze při jasném chápání hranic této gramatické funkce (tj. její sémantické definice).

1.2.5. Při interpretaci věty s netypickým morfosyntaktickým vyjádřením, které je důsledkem různých procesů sémantického rozšíření, nebo když je třeba zvolit jednu z jejích obvyklých konceptualizací, se nelze obejít bez gramatických kategorií založených na prototypech, avšak vymezených jasnými hranicemi. Pokud by tyto kategorie „plynule“ přecházely jedna v druhou, tj. neměly by jasné hranice, jak údajně ukazují empirické výzkumy, nebylo by možné žádné konceptualizování jazykové struktury ani její analýza. Výsledky takových výzkumů ve skutečnosti pouze ukazují obecné tendence v jazykovém kódování.

1.3. Konečně bych chtěl podrobněji komentovat jeden charakteristický případ, kdy gramatické

131

Pastabos

obtíže analýzy jsou způsobeny vnějšími faktory, tj. v zásadě nedostatkem širšího kontextu. Na konci článku (s. 93) autorka vyslovuje myšlenku, že mezi konstrukcemi kaip + DF fungujícími jako okolnosti způsobu, tj. modifikátory první úrovně, a konstrukcemi fungujícími jako volné predikativy neexistuje ostrá hranice. Vskutku může být v mnoha případech obtížné tyto gramatické funkce rozlišit, zvláště pokud se při analýze výpovědí odhlíží od jejich širšího kontextu. To však v žádném případě nevyvrací skutečnost, že existuje teoretický základ pro rozlišování těchto kategorií (což ostatně jasně dokládá i možnost dvojího čtení dále citovaných vět). Tvrdí se, že ze syntaktického hlediska jsou konstrukce kaip + DF, které jsou kategorizovány jako okolnosti způsobu, i ty, které jsou považovány za sekundární (volné) predikativy, spojeny s hlavním predikátem věty modifikačním vztahem. Způsob, jímž v obou případech modifikují hlavní predikaci, se však z teoretického hlediska musí zásadně lišit – jinak není důvod rozlišovat dvě gramatické funkce, okolností a volných sekundárních predikativů. Teoreticky (tj. v ideálním případě) modifikují okolnosti kaip + DF děj slovesa bezprostředně (určují jeho způsob), zatímco sekundární (volné) predikativy v obdobných konstrukcích tak činí zprostředkovaně: svým predikativním substantivem subkategorizují jednoho z účastníků slovesného vztahu, a tím vyjadřují hledisko, z něhož je tento účastník zapojen do hlavní predikace, neboli jinými slovy omezují dosah této predikace v určitém ohledu (modifikují její profil). Odtud pramení i jejich restriktivní funkce, jíž bychom měli věnovat pozornost především při hledání funkční motivace volných sekundárních predikativů (raison d’être). Mohli bychom samozřejmě tvrdit, že také konstrukce kaip + DF používané k modifikaci způsobu děje tak nečiní přímo jako příslovce, nýbrž prostřednictvím srovnání. Srovnání bychom mohli rozpoznat i při bližším zkoumání sémantiky predikativních konstrukcí kaip + DF: předpokladem jakékoli kognitivní kategorizace je totiž porovnání zvoleného entita s určitým (srovnávacím) standardem (Langacker 1987: 91). Ačkoli tento poznatek vysvětluje, proč se v jazyce pro různé gramatické funkce zvolila táž konstrukce, synchronně vzato je však pouze v prvním případě srovnání otevřeně využíváno jako prostředek modifikace děje (způsobu), zatímco u predikativů lze srovnání vyčlenit (postulovat) pouze na kognitivní úrovni jako předpoklad subkategorizace jednoho z aktantů (spojitelné s restriktivní funkcí hlavní predikace). Na druhé straně bychom mohli říci, že i konstrukce kaip + DF, které modifikují způsob děje prostřednictvím srovnání (podobně jako příslovce způsobu), tento děj rovněž subkategorizují; rozdíl však spočívá v tom, že jako srovnávací standard se zde vybírá nikoli referent jejich substantiva, jako v případě subkategorizace aktantů, nýbrž děj, který je pro tento referent obvykle charakteristický.

132

Pastabos

Tato skutečnost poukazuje na další, obecnější rys fungování srovnávacích konstrukcí – predikace vyjádřená slovesem v jimi implikované propozici není podřazena hlavní predikaci, trvání děje takového slovesa nezávisí na trvání děje hlavního slovesa a implikovaný děj navíc nemusí probíhat současně s aktuálním dějem. Je také třeba upozornit na to, že tato implikovaná propozice bývá často nefaktivní, protože jako srovnávací standard se obvykle utváří na základě generických tvrzení nebo metafor, které jsou pro svou epistemickou povahu v zásadě nefaktivní; srov. příklady (8) a (41) citované v článku: Kaip liepsna žydėjo nasturtos = Nasturtas kvetly tak, jak PLANE PLAMEN; Čia buvome sutikti kaip garbingi svečiai – su orkestru ir dainomis = Zde nás uvítali tak, jak BÝVAJÍ VÍTÁNI vážení hosté (ačkoli jsme jimi nebyli nebo jsme se tak necítili) – s orchestrem a písněmi. Naproti tomu implikovaná („latentní“) slovesná spojení u volných sekundárních predikativů jsou, zdá se, vždy FAKTICKÁ. Jinak tomu být nemůže, neboť existence aktových subkategorií zvolených pro realizaci restriktivní funkce (označených substantivem v konstrukci kaip) je presuponována – je stejně reálná jako existence samotného aktu, který se subkategorizuje. Právě díky faktivitě mohou tyto konstrukce nabývat také příslovečného významu příčiny. Zdůrazněním faktivity (sekundární) predikace vyjadřované danými konstrukcemi pomocí kontextových či textových prostředků (například vytčením do tématu) se řeší i zdánlivá otázka neexistence hranice mezi uvedenými kategoriemi; srov. Kaip garbingi svečiai, buvome sutikti su orkestru ir dainomis. – v této větě lze konstrukci kaip + DF chápat pouze jako příslovečný predikativ příčiny.

1.3.1. Ze všech těchto úvah vyplývá, že všem sekundárním predikativům kaip + DF je společné vyjadřování hlediska neboli restriktivní funkce ve vztahu k hlavní predikaci; na úrovni věty mohou navíc nabýt některého příslovečného významu (obvykle příčiny) (tuto změnu významu pojednávaných konstrukcí, jak uvidíme později, při restriktivní interpretaci doprovází vytčení do profilu propozice, která je pouze presuponovaně faktická). Srovnávací okolnosti způsobu se zřejmě nejspíše zaměňují s depiktivy restriktivní funkce: obě tyto gramatické funkce se realizují podobně – prostřednictvím subkategorizace. Ačkoli se dosahy predikací srovnávacích standardů vybraných k tomuto účelu, jak jsme viděli, v zásadě liší, při nedostatku širšího kontextu nemusí být dostatečně vymezené, zvláště pokud kontext neposkytuje jasnější vodítka k faktické interpretaci „latentního“ spojení konstrukce kaip + DF.

2.0. Další poznámka se rovněž týká hranic gramatických funkcí. V článku jsou konstrukce kaip + DF sousedící s daným prvkem ponechány stranou a považovány za přístavky, tj.

133

Pastabos

v zásadě přívlastky. Tvrdí se, že v takových konstrukcích (srov. Jonas, jako (starostlivý) syn, vždy pomáhá rodičům; s. 81, poznámka 19) je predikace vyjádřena na nižší než větné úrovni, a zároveň se tím uznává, že takzvaný přívlastek s rozvíjeným slovem tvoří jeden jmenný celek. Aniž bychom popírali úzkou sémantickou souvislost některých konstrukcí kaip + DF s jedním (sousedním) jmenným argumentem větného predikátu (nebo jinak řečeno – jejich specifikační funkci vzhledem k němu) a aniž bychom popírali samotnou gramatickou kategorii přístavku, je přesto třeba poznamenat, že v probíraných případech je zařazení konstrukcí kaip + DF do argumentové jmenné fráze problematické. Problematické je pak i tvrzení o „snížené predikaci“ (angl. downgraded predication) v takových konstrukcích. Tvrzení o predikaci vyjádřené na nižší úrovni (na úrovni jmenného celku) zní přesvědčivěji u takzvaného atributivního užití přístavků, srov. Starostlivý syn Jonas vždy pomáhá rodičům – v tomto případě není pochyb, že „atribut“ podstatného jména Jonas starostlivý syn s ním tvoří jeden jmenný celek. Jaké závažnější argumenty by bránily tomu, abychom probírané konstrukce kaip + DF lehkovážně zařadili mezi přístavky? Nejprve je hledejme v samotném článku. Zaprvé jak litevští autoři citovaní v článku (Žukauskaitė 1961: 269; Balkevičius 1963: 182), tak zahraniční autor (Flaate 1999: 10) přiznávají některým takzvaným přístavkům kaip + DF restriktivní funkci vzhledem k hlavní predikaci (posledně jmenovaný autor je dokonce nazývá „adjacentními jmennými predikativy“ (něm. adjazente substantivische als-Prädikative)). V tomto ohledu se nijak neliší od depiktivů probíraných dále (srov. Profesor poprvé vítá začínající akademický rok jako nositel Řádu Gediminase; s. 83, 88–89). Zadruhé nejedna litevská autorka citovaná v článku (Žukauskaitė 1961: 270; Balkevičius, loc. cit.) uznává, že v mnoha případech jsou probírané „přístavky“ kaip + DF spojeny s větným predikátem vztahy příčiny (nebo účelu). Řečeno moderní terminologií, takové „přístavky“ jsou tedy spojeny se slovesem věty (nebo spíše se samotnou větou – R. M.) syntaktickým modifikačním vztahem. Jak ostatně poznamenávají uvedení autoři, vztahy příčiny (nebo jiné vztahy) k predikátu nejsou typické pro přístavky bez spojovacího výrazu kaip (pokud je to pravda, pak by substituční operace při dokazování „přístavkovosti“ probíraných konstrukcí kaip + DF byla nelegitimní). Není proto zřejmé, proč by takové konstrukce kaip + DF s významem adjacentního okolnostního predikativu nemohly být probírány spolu s ostatními okolnostními predikativy (Balkevičius, citovaný v článku, považuje přístavky s kaip rovněž za „určité okolnosti“, srov. také výše uvedenou charakteristiku u Flaateho). Zatřetí, v literatuře citované v článku se uvádí, že kritérium pro rozlišení „přístavkových“ a predikativních konstrukcí kaip + DF – jejich místo

134

Pastabos

v syntaktické posloupnosti – zřejmě nelze spolehlivě uplatnit (alespoň v litevštině). Takové konstrukce se ve větě často ocitají bezprostředně mezi podmětem (předmětem) a přísudkem a není jasné, ke kterému z nich mají blíže, srov. Dceru sestry Veroniku jako zodpovědnou odvezli domů (s. 76). Začtvrté se v článku uznává, že podobně jako v případě volných predikativů „existuje i na úrovni jmenného celku mezi přívlastkem (přístavkem) a jeho rozvíjeným slovem [latentní – R. M.] kopulativní vztah“ (s. 81, poznámka 19). Lze tedy tvrdit, že ve větách s takzvanými přístavky kaip + DF se podobně jako ve větách s volnými predikativy fakticky vyjadřují dvě souběžné predikace, z nichž jedna (sekundární) je z hlediska času a modality podřízena druhé (hlavní), srov. Jonas jako starostlivý syn vždy pomáhá rodičům → Jonas, protože je starostlivý syn, vždy pomáhá rodičům → Protože je Jonas starostlivý syn, vždy pomáhá rodičům. O „přístavkové“ konstrukce kaip + DF, o nichž je zde řeč, stejně jako o ostatních okolnostních predikativech (zejména příčinných), lze tedy snadno rozvinout do okolnostních vedlejších vět, jejichž podmět je koreferenční s jedním ze jmenných argumentů predikátu hlavní věty. Zdá se, že to lze jen obtížně provést u volných predikativů, které vyjadřují restriktivní vztah k predikaci (srov. Čiurlionise mám velmi rád jako malíře (≈ Čiurlionise mám jako malíře velmi rád), ale?Čiurlionise mám velmi rád. Je (byl) malířem), protože jejich „latentní“ existenční spona je pouze presuponována, ale nevstupuje do profilu věty (predikace v užším smyslu) (srov. Holvoet, Tamulionienė 2005: 134). Tato skutečnost ostatně jasně ukazuje, že okolnostní sekundární predikativy modifikují spíše celou větu než její sloveso. A konečně zapáté, přinejmenším adjac entní konstrukce kaip + DF s příčinnou funkcí nelze zařadit do argumentové jmenné fráze ani na základě empirického faktu, který článek dokládá citací hierarchie sestavené Hentschelem (2006: 172): KOMPLEMENT < DEPIKTIV < OKOLNOSTNÍ ČASOVÝ PREDIKATIV < OKOLNOSTNÍ PODMÍNKOVÝ PREDIKATIV < OKOLNOSTNÍ PŘÍČINNÝ PREDIKATIV; právě okolnostní příčinné predikativy jsou ze všech sekundárních predikativů nejméně začleněny do hlavní predikace, nebo, jak se v článku říká, do slovesné fráze. Je známo, že jednou z cest, jimiž se sekundární predikace začleňuje do hlavní, je specifikace argumentu hlavního predikátu (subkategorizace referentu jeho podstatného jména). Zdá se, že příčinné predikativy spojuje s některým jmenným argumentem predikátu pouze výše zmíněná koreference subjektu propozic, které implikují, s tímto argumentem – specifikační vztah se zde hledá obtížněji a zatlačuje okolnostní význam do pozadí. Konstrukci kaip + DF s takovou okolnostní funkcí je tedy navzdory její adjacentní pozici obtížné považovat za součást argumentové jmenné fráze.

135

Pastabos

2.1. Další argumenty, proč konstrukce jako + DF stojící vedle podstatného jména nelze považovat za přístavky, můžeme získat pouze prozkoumáním hranic predikace vyjadřované představiteli této gramatické kategorie (adjacentními jmennými frázemi), funkční motivace jejich užití ve větě a možných syntaktických vztahů ke slovesu přísudku. V litevské jazykovědě se přístavek obvykle považuje za jmenný přívlastek, pro který je příznačná zvláštní funkce – vyjadřuje další, druhé pojmenování věci označené určovaným slovem (Labutis 2002: 329). Pozoruje se, že přístavky nejčastěji charakterizují osoby (Ambrazas, red., 2006: 257), a jejich určovaným slovem proto bývá obvykle vlastní jméno. Považujeme-li přístavek za přívlastek, zároveň tím uznáváme, že je s určovaným slovem spojen vztahy subordinace (Morkūnas, par., 1999: 500) a tvoří s ním jedno spojení. Protože se v litevské jazykovědě ustálil názor, že shoda je způsobem vyjádření syntaktických vztahů², není překvapivé, že někteří lingvisté přístavku přisuzují dvojí syntaktické vztahy: údajně je podstatné jméno v přístavku spojeno s určovaným slovem (podstatným jménem v pozici subjektu nebo objektu) vztahy shody a se slovesem přísudku vztahy řízení (srov. Sirtautas, Grenda 1988: 55). Shodu přístavku s určovaným slovem neuznává Balkevičius (1963: 176; 1998: 37–38). Podle jeho názoru je shoda pádů obou podstatných jmen dána týmž syntaktickým vztahem ke slovesu přísudku – obě jsou jím řízena. V poslední době litevští autoři označují přístavek také jako apozici. V Encyklopedii litevského jazyka (Morkūnas, par., 1999: 500) je tento termín zřejmě uveden pouze jako mezinárodní ekvivalent přístavku, nikoli jako označení zvláštního syntaktického vztahu. Balkevičiusův pojem apozice je chápán příliš široce, jako „druhý antecedent téhož denotátu, který ukazuje, co je jeho určovaným slovem“ (1998: 37). Protože se zabývá v podstatě jen predikativními (sponovými) apozitivními konstrukcemi³, považuje určované slovo s přístavkem pouze za samostatný případ vyjádření takových konstrukcí (ibid., 38). Podobný pohled na apozitivní spojení dvou podstatných jmen jako na redukovanou sponovou vztažnou větu (postulovanou pouze v hlubinné struktuře) zastávali v sedmdesátých letech, jak uvidíme dále, někteří představitelé generativní gramatiky. Tento generativní pohled zřejmě není cizí ani Sirtautasovi a Grendovi (1988: 101), kteří tvrdí, že „přístavek je nejspíše

² Shodu jako způsob vyjádření syntaktické závislosti odmítají pouze autoři Mluvnice litevského jazyka (srov. Holvoet, Judžentis 2003: 17).

³ Pasak Balkevičiaus (1998: 102), „APK [apozicijų predikatines konstrukcijas – R. M.] sudaro bazinis veiksmažodis ir du tarpusavyje koreliuoti antecedentai, kurie, įvardydami tą patį denotatą, vienas kitam yra apozicija“.

136

Pastabos

výsledkem ztráty predikace složeného jmenného přísudku, „poklesu“ v hierarchii.“ Protože Balkevičius nepovažuje shodu forem přístavku a jeho určovaného slova za shodu (navrhuje ji nazývat korelací, stejně jako Labutis (1994 II: 91; 2002: 328), nebo výběrem), avšak shodu nadále považuje za vyjádření syntaktického vztahu subordinace, musí při nenalezení jiného základu pro určení syntaktického vztahu mezi takovými podstatnými jmény konstatovat, že „shluk apozic“ netvoří slovní spojení (Balkevičius 1998: 37–38). Je samozřejmé, že chápeme-li apozici podstatných jmen tímto způsobem, nemá smysl mluvit o jejím hlavním členu, ačkoli v mnoha případech jej lze snadno určit i intuitivně. Hlavní člen apozice určený podle syntaktického zastoupení umožňuje hovořit o endocentrickosti jmenného spojení⁴, což je vlastnost příznačná i pro modifikační (tradičně – atributivní) spojení. Alespoň některé členy jmenné apozice tedy přece jen spojuje vztah subordinace, a proto náležejí k témuž slovnímu spojení.

2.1.1. V litevské literatuře o přístavcích se značná pozornost věnuje popisu jejich sémantických typů (srov. Sirtautas, Grenda 1988: 102–103; Labutis 2002: 331–333), probírá se také jejich struktura (nerozvité vs. rozvité), pozice ve větě (před určovaným slovem či za ním, na konci věty), interpunkce, jedním dvěma slovy se zmiňují funkce přístavků ve větě (doplnění či upřesnění informace vyjádřené určovaným slovem) a probírají se některé problematičtější případy rozlišování přístavků a jejich určovaných slov. Pojem apozice v západním pojetí není v litevské jazykovědě na základě přístavků rozebírán (alespoň soudě podle základních popisů litevské gramatiky). Nejsou probrány povaha reference členů apozice, důležitá pro pojetí apozice jako zvláštního syntaktického vztahu, ani rozdíly mezi těmito referencemi. Co znamená koreferenčnost podstatného jména a jeho přístavku, která se v lingvistické literatuře často uvádí? Jak povahu apozice mění vztah specifické vs. nespecifické reference jejích členů a jak tyto jevy souvisejí s určitostí vs. neurčitostí jmenné fráze? Nakolik závisí povaha reference jmenné fráze na typu predikátu věty? Jak syntaktické vztahy jednoho z apozitivů – přístavku – k ostatním větným členům závisejí na funkční motivaci jeho užití? Nepokládáme-li tyto otázky a nepokoušíme-li se na ně odpovědět, může být popis přístavku jako gramatické kategorie pouze povrchní a rozporný. Není proto překvapivé, že mezi spojení podstatných jmen s přístavky se v podstatě řadí názvy složených pojmů označující v zásadě tentýž denotát rezidentní lékař, učitel praktikant, silniční inženýr, kněz profesor,

⁴ Apie šį Bloomfieldo terminą trumpai žr. Matthews (1997: 114).

137

Pastabos

beržas svyruoklis ir pan. (plg. Labutis 2002: 331–332), arba daiktavardžių samplaikos tėvas motina,tėvai‘, vyrai moterys,žmonės‘, rankos kojos,galūnės‘ ir pan. (plg. Ambrazas, red., 2006: 557), kurie veikiau priskirtini žodžių darybos sferai. Tradiciškai Vakarų lingvistikoje skiriami glaudžiosios ir laisvosios apozicijos atvejai lietuvių autorių neaptariami. Paprastai laisvajai apozicijai priskiriamas semantiniu bei intonaciniu savarankiškumu pasižymintis priedėlis lietuvių kalbininkus iki šiol tedomino skyrybos požiūriu. Teigiant, kad „priedėlis ir jo pažymimasis žodis abu yra daiktavardžiai, žymintys tą patį realios tikrovės daiktą ar reiškinį“ (Balkevičius 1963: 177), apytikriai užčiuopiamas minėtasis esminis apozicijos požymis – jos dėmenų koreferentiškumas, bet neskiriant dėmesio tų dėmenų referencijos specifikai daroma pernelyg plati išvada dėl jų sintaksinio lygiavertiškumo, esą priedėlis, lygiai kaip ir jo pažymimasis žodis, galįs sakinyje atstoti visą daiktavardinį junginį (plg. Balkevičius 1963: 176; Morkūnas, par., 1999: 500). Tuo tarpu toks teiginys, kaip vėliau matysime, be išlygų galioja tik tais laisvosios apozicijos atvejais, kai abu jos dėmenys turi specifinę referenciją. Visuose lietuvių kalbos gramatikos aprašuose po daiktavardžio einančios kaip + DF konstrukcijos laikomos priedėliais. Nors ne vieno lietuvių autoriaus (be minėtų Žukauskaitės ir Balkevičiaus, dar plg. Sirtautas, Grenda 1988: 104) seniai yra pastebėtas tokių „priedėlių“ funkcinis artimumas aplinkybėms, tačiau nesiryžta jų apibūdinti antrinės predikacijos terminais. Tuo tarpu, kaip vėliau matysime, kiek išsamesnė priedėlių sintaksės analizė rodo, kad laisvaisiais antriniais predikatyvais pagrįstai galėtų būti laikomi ir kai kurie „tikrieji“ (t. y. be kaip) priedėliai. To, kas pasakyta, pakanka išvadai, kad lietuvių kalbotyroje įsitvirtinusi priedėlio samprata nėra adekvati šių pastabų analizės uždaviniams: nėra pakankamai apibrėžti nei šios gramatinės kategorijos atstovų sintaksinis rangas, nei jų reiškiamos predikacijos orientacija bei aprėptis. Todėl toliau tai, kas tradiciškai vadinama pažymimuoju priedėlio ir daiktavardžio junginiu, mėginsiu pateikti ir analizuoti kaip daiktavardinę apoziciją, remdamasis vakarietiška šio termino samprata. Kur reikia vartosiu ir tradicinį priedėlio terminą.

2.2. Vnější znak definující jmennou apozici jako syntaktickou kategorii představuje koreferenčnost jejích členů. Jinými slovy, obě podstatná jména v apozici (přesněji jmenné fráze) označují tutéž entitu, byť ji často označují různými způsoby (povaha reference se liší) (srov. Taylor 2002: 235). Apozice se tradičně rozděluje na těsnou (neboli restriktivní) a volnou (neboli nerestriktivní) (srov. Burton-Roberts 1975: 391). Členy těsné apozice tvoří jeden intonační celek (srov. básník Maironis, soused švec), zatímco členy volné apozice se vyznačují intonační a často i sémantickou samostatností (srov. Valdas Adamkus,

138

Pastabos

Prezident Litevské republiky; autor hymny Litevské republiky, Vincas Kudirka; Putinas, básník) (srov. Van Langendonck 2007: 126).

2.2.1. Prototypickou těsnou apozici tvoří vlastní jméno a apelativní podstatné jméno, které je subkategorizuje a obvykle stojí před tímto vlastním jménem, srov.:

(11) Jazykovědec Kazimieras Būga se narodil v roce 1879.

To, že substantivní apozice v tomto příkladu tvoří jeden intonační celek, ukazuje důrazná výslovnost (s logickým přízvukem) jejího druhého členu, srov. Jazykovědec Kazimieras Būga se narodil v roce 1879. Z hlediska reference jsou členy této apozice zjevně nerovnocenné. Jak víme, pouze vlastní jméno je inherentně určitou, a tedy i specificky referující substantivní frází. Může proto bez ztráty zastupovat celé apozitivní spojení, srov. Kazimieras Būga se narodil v roce 1879. Naproti tomu určitost apelativa a povaha jeho reference v této apozici nejsou tak zřejmé. (Na rozdíl od toho, co se někdy tvrdí,) může celé apozitivní spojení nahradit pouze za zvláštních kontextových okolností, kdy je jasné, o kterém jazykovědci se hovoří. Jeho reference tedy přinejmenším není specifická. V lingvistické literatuře se o určitosti takových apelativních apozitiv hovoří na základě jazyků s členy, v nichž se často užívají s určitým členem, srov. angl. the singer Robeson, the lawyer Wright, ale také singer Robeson, lawyer Wright. Užívání určitého členu v jazyce s členy však není vždy spojeno s presupozicí jedinečné identifikace referentu jím determinované substantivní fráze, srov. the core of an apple = an apple core. Jeden z členů těsné apozice (v prototypickém případě apelativum) vždy označuje kategorii referentu druhého členu (vlastního jména), tedy třídu profesní, sociální či jiné příslušnosti, tj. subkategorizuje jej. Mohli bychom tvrdit, že jeho referent je instanciován nikoli v realitě, ale v typologickém prostoru⁵. Substantivum těsné apozice odpovídající tradičnímu přístavku tedy nemá specifickou referenci, ale v jistém smyslu je určité. Takovou jeho určitost můžeme nazvat TYPOLOGICKOU. A právě presupozice kategoriální příslušnosti referentu vlastního jména tvoří obsah deskripce určitosti vyjadřované určitým členem ve výše uvedených anglických příkladech.

⁵ Rozdílu mezi takzvaným atributivním a referenčním užitím deskripce určitosti si jako první všiml Donnellan (1966). V lingvistické literatuře se široce diskutuje jeho příklad Smith’s murderer is insane: dvojí interpretace této věty se zakládá právě na možnosti vykládat referent její podmětové substantivní fráze jako typ (Smithova vraha) nebo jako instanci tohoto typu (konkrétní osobu).

139

Pastabos

2.2.2. Že dispozice členů ke specifické vs. nespecifické referenci je omezením charakterizujícím těsnou apozici, ukazuje i skutečnost, že taková apozice netoleruje dvě určité substantivní fráze se specifickou referencí, srov.:

(12) Tvorba Adama Mickiewicze, nejvýznamnějšího pěvce polského romantismu, silně ovlivnila také litevské básníky devatenáctého století.

(13) ?Tvorba nejvýznamnějšího pěvce polského romantismu Adama Mickiewicze silně ovlivnila také litevské básníky devatenáctého století.

U substantivních frází v těchto příkladech nejvýznamnější pěvec polského romantismu je jedinečnost referentu implikována našimi znalostmi literatury devatenáctého století a formálně vyjádřena určitou podobou adjektiva ve tvaru superlativu (tradičně označovanou jako zájmenné adjektivum)⁶. Vidíme, že tato určitá substantivní fráze může spolu s koreferenčním vlastním jménem vystupovat pouze jako člen volné apozice. Referenci substantivního přístavku v těsné apozici lze zužovat i radikálně, například jeho modifikací posesivním zájmenem; dokud však referent tohoto substantiva není jedinečně identifikován (specifický), je daná apozice možná, srov.:

(14) Do stodoly se rozběhl i můj učitel Strazdas s vyděšeným Papieviem. (příklad z Labutis 2002: 328–329).

Ačkoli se posesivní zájmena často označují za determinanty určitých substantivních frází, v litevštině je lze spojovat s deskripcí určitosti pouze za příznivých kontextových či epistemických okolností, kdy je jedinečnost referentu substantivní fráze vnímána bez výhrad (srov. Holvoet, Tamulionienė 2006: 24). Například není zaručeno, že referent predikativní substantivní fráze v ekvativní větě Strazdas je můj učitel je jedinečně identifikovaný jedinec, tj. můj jediný učitel, protože mohu mít i více učitelů. Zdá se proto, že z hlediska reference není mezi touto ekvativní větou a jejím askriptivním protějškem Strazdas je učitel, u něhož bývá rozdíl často zdůrazňován (srov. Holvoet, Čižik-Prokaševa 2005: 79), zásadní rozdíl. Na druhou stranu bude referent téže substantivní fráze ve větě Můj učitel je Strazdas, která se nachází v pozici podmětu, vždy vnímán jako jediný jedinec, který mě vyučuje.

⁶ O příspěvku významů morfémů komparativu a superlativu adjektiv k utváření určitosti modifikované substantivní fráze viz Mikulskas (2006: 48–49).

140

Pastabos

Když je jedinečná reference substantivní fráze modifikované posesivním zájmenem implikována z příslušného idealizovaného kognitivního modelu (ICM), takové posesivní spojení nemůže být v těsné apozici s vlastním jménem, srov.:

(15) Mano vyras mėgsta bulvinius blynus.

(16) (Mano) Antanas mėgsta bulvinius blynus.

(17) ?Mano vyras Antanas mėgsta bulvinius blynus.

Věta (17) zní podivně, protože nám obvyklý ICM RODINY, v níž má žena pouze jednoho manžela, podporuje specifickou referenci fráze můj manžel.

2.2.3. Protože určitost přístavkového substantiva v těsné apozici není na stejné úrovni jako určitost jeho partnera, je asymetrie takového nominálního spojení zjevná a gramaticky významná. Tato asymetrie vybízí k pokusu při popisu diskutovaných apozitivních spojení nevyčleňovat je z ostatních nominálních spojení založených na vztazích modifikace a komplementace. Představitelé transformační generativní gramatiky (srov. Burton-Roberts 1975: 397–405) se pokusili popsat těsné apozice jako případy modifikace a status přístavku jako modifikátoru odůvodnit jeho derivací z předpokládané restriktivní vztažné věty (srov. Kalbininkas Kazimieras Būga gimė 1879 metais < Kazimieras Būga, kuris buvo kalbininkas, gimė 1879 metais). Že případy těsné apozice lze oprávněně považovat za modifikační spojení, dokládá také jejich zjevná endocentricita – jedno substantivum apozitivního spojení, obvykle se specifickou referencí, může syntakticky zastupovat celé spojení. Například v probíraném příkladu je jím vlastní jméno apozice kalbininkas Kazimieras Būga – jednoznačně představuje hlavní složku nominálního spojení (angl. head). První apozitivum (kalbininkas) však, jak již bylo uvedeno, může ve větě zastupovat celé spojení jen za zvláštních kontextových okolností, kdy je anaforickými vazbami spojeno s osobou Kazimierase Būgy, tj. když je zřejmé, o kterém jazykovědci se mluví. Endocentrická povaha těsné apozice umožňuje ještě zřetelněji pozorovat takzvanou asymetrii S / P (samostatný / závislý) ve vztahu jejích složek, která je typická i pro spojení založená na vztahu modifikace. Asymetrii S / P, na níž se zakládá vytváření složených struktur, je zde třeba chápat především jako relativní konceptuální samostatnost či závislost složek. V případě modifikace je substruktura jedné složky, která profiluje určitý vztah (a je tedy konceptuálně závislá), sémanticky zpřesňována (elaborována) druhou, konceptuálně samostatnou (a obvykle sémanticky bohatší) složkou. Obě složky diskutované apozice – substantiva – obvykle označují věc, ne

141

Pastabos

vztah (s výjimkou názvů příbuzenských vztahů či určitých sociálních rolí a některých dalších případů), avšak jimi vyjadřované kategorie nejsou stejné úrovně ani z hlediska abstraktnosti, ani kognitivní výraznosti (o kognitivních kategoriích tří úrovní viz Ungerer, Schmid 1996: 60–113). V případě prototypické těsné apozice vlastní jméno (Kazimieras Būga) svou formou kromě odkazu na konkrétního jedince zároveň sděluje i jeho základní kategorii (střední úrovně) (ČLOVĚK, MUŽ). Můžeme oprávněně předpokládat, že druhý člen apozice (přívlastek) sémanticky upřesňuje nižší než základní kategorii jedince (například jeho profesi), podobně jako podstatné jméno koláč upřesňuje kategorii JÍDLO, kterou pouze schematicky implikuje přídavné jméno chutný v prototypickém modifikačním spojení chutný koláč. V tomto (omezeném) ohledu je vlastní jméno konceptuálně závislé na obecném podstatném jménu, které je sémanticky upřesňuje (doplňuje). Pokud však budeme především respektovat základní, deiktickou funkci vlastního jména, tj. jeho odkaz na konkrétního jedince, můžeme za konceptuálně závislý člen nezbytný pro doplnění, které upřesňuje (fakticky – vymezuje) referenci označované entity, považovat přívlastek vyjadřující podkategorii daného jedince (LINGVISTA). Jak vidíme, bez takového doplnění nemůže samotné podstatné jméno přívlastku v aktuálním diskurzním prostoru fungovat. Komplementární povahu inherentně vymezeného členu jmenné apozice dobře ukazují například tyto příklady:

(18) Faktas, kad žemė yra plokščia, visiems yra akivaizdus.

(19) Mintis, kad jis galėjo tai padaryti, yra nepakeliama.

Podstatná jména fakt a myšlenka zde kvůli svému příliš obecnému (kategoriálnímu) významu nemohou sama o sobě, bez svých doplnění (že země je plochá a že to mohl udělat), fungovat jako podměty vět, srov.:

(20)?Faktas visiems yra akivaizdus.

(21)?Mintis yra nepakeliama.

Tyto apozitivní komplementy mají specifickou referenci: jako nominalizace celých (finitních) vět od nich zdědily svou určenost (presupozici jedinečné situace), a proto je třeba je považovat za plnohodnotné jmenné fráze (Langacker 1991: 34–35; 148–149). Z hlediska struktury lze apozici, jejíž jeden člen tvoří nominalizace propozicionálního původu, srovnat s prototypickou těsnou apozicí, jejíž jeden člen tvoří vlastní podstatné jméno (Heyvaert 2003: 213–221). Strukturální vlastnosti těsné apozice jsou v poslední době dokonce považovány za definiční kritérium vlastního podstatného jména (Van Langendonck 2007: 125–

142

Pastabos

143). Můžeme tedy při popisu syntaktických vztahů mezi členy těsné apozice vystačit s obvyklými pojmy komplementace a modifikace. Apozitivní přívlastek takové apozice, který vyjadřuje presupozici kategorické příslušnosti koreferenčního členu, sám vyžaduje komplement – substantivum se specifickou referencí, které určuje jeho referent⁷. Ten je z hlediska syntaktického zastoupení třeba považovat za hlavní člen apozitivního spojení, zatímco přívlastek je jeho modifikátorem⁸.

2.2.4. Při pojednání o asymetrické povaze reference členů těsné apozice a o jejich vzájemných syntaktických vztazích, které z této asymetrie vyplývají, jsem vycházel z prototypického modelu, v němž před vlastním jménem stojí obecné substantivum, které je subkategorizuje. Funkční motivace užívání takových obvyklých apozic v diskurzu zpravidla není příliš výrazná a oprávněně bychom je mohli označit za nemarkované případy těsné apozice. Lze se totiž domnívat, že vlastní jméno může v mnoha případech samo o sobě zajistit jedinečnou identifikaci svého referentu v diskurzu, a proto není zapotřebí dalšího zpřesňování reference. Skutečnost, že obecné členy prototypických těsných apozic nenesou zvláštní komunikační náboj, ikonicky odráží fakt, že v tomto spojení nemají ani logický přízvuk – zdůrazňovací intonací se obvykle vyslovuje pouze vlastní jméno, srov.:

(22) Nyní promluví básník Aidas Marčėnas.

⁷ Pomocí obvyklých teoretických konstruktů kognitivní gramatiky můžeme subkategorizující přívlastek těsné apozice vymezit přesněji také jako apozitivum relační povahy, které se vyznačuje určitou valenční strukturou. Hranici jím profilovaného vztahu tvoří referent instanciovaný v typologickém prostoru kategorií, zatímco trajektorii představuje pouze abstraktně chápané koreferenční substantivum, pro něž je stanoveno jediné sémantické omezení – specifická reference. Tuto substrukturu přívlastku sémanticky upřesňuje (elaboruje) jeho apozitivní partner – substantivum označující jedinečně identifikovatelný referent.

⁸ V typologické literatuře nacházíme na základě příkladů převážně z jazyků, v nichž je modifikace substantivní fráze možná pouze prostřednictvím apozice, pokusy popsat jedno z apozitiv jako syntakticky neintegrovaný modifikátor. Takový „apozitivní modifikátor“ údajně plní v substantivní frázi stejné sémantické funkce jako jeho integrovaný protějšek (srov. Rijkhoff 2002: 22–23). V litevštině bychom takto mohli popsat nanejvýš člen volné apozice. Jak jsme viděli, těsná apozice umožňuje rozpoznat mezi jejími členy ten či onen vztah konceptuální závislosti, který zakládá i jejich syntaktickou závislost (tj. na jedné straně vztah modifikace, na druhé komplementace). Jestliže tedy syntaktický vztah vymezujeme pojmy závislosti, „syntakticky neintegrovaný modifikátor“ je contradictio in adjecto.

143

Pastabos

Oprávněně bychom se mohli domnívat, že přívlastek v apozicích, jako je příklad (22), nehraje při určování referentu vlastního jména zásadní roli: podobně jako ustálená epiteta označující podkategorii nositele jména, která je účastníkům komunikačního aktu běžně známa, činí identifikaci referentu téměř automatickou. V některých případech však může být úloha takového přívlastku při označování kategorické příslušnosti referentu vlastního jména významnější, zejména v psaném jazyce. Nositelů téhož vlastního jména totiž může být více, a proto nemusí být širšímu okruhu adresátů (čtenářů) jasné, o kterou osobu jde, když se v řeči (textu) uvádí její jméno, srov.:

(23) Projeli jsme kolem rodného statku matematika Kubiliuse. (Příklad z Labutis 2002: 329.)

V Litvě je mnoho nositelů příjmení Kubilius a bez upřesnění povolání referentu příslušným přívlastkem nemusí být adresátovi (čtenáři) jasné, o kterém Kubiliusovi – matematikovi, literátovi, politikovi aj. – se zde mluví (píše).

2.2.5. Užívání přívlastků těsné apozice v řeči může souviset s komunikačními cíli jinými než identifikace referentu. Funkce těchto přívlastků ve větě se může blížit funkci restriktivních jako + DF depiktivů, jejichž prostřednictvím se hlavní predikace věty zužuje žádoucím směrem, srov.:

(24) Pro většinu Litevců je Maironis jako kněz méně známý než Maironis jako básník.

(25) Pro většinu Litevců je kněz Maironis méně známý než básník Maironis.

(26) Pro většinu Litevců je Maironis kněz méně známý než Maironis básník.

Je zřejmé, že účelem přívlastků těsné apozice ve větách (25) a (26) není usnadnit identifikaci referentu jména Maironis – ten je ostatně všem znám. Přívlastky kněz a básník se designát jména Maironis (tj. osoba jako určitý kulturní fenomén) zužuje a formuje podle komunikačních cílů: vyjadřují aspekty, v nichž platí predikace vyjádřená hlavním slovesem věty, stejně jako tomu činí odpovídající depiktivy ve větě (24) (je známý). Funkční motivaci přívlastků a jejich dodatečný komunikační náboj v těchto příkladech pomáhá rozpoznat také obrácený, než je obvyklé, intonační kontur členů apozice, srov.: básník Maironis, Maironis básník. Takové případy těsné apozice lze oprávněně

144

Pastabos

můžeme nazývat příznakovými (efekt příznakovosti je v posledním příkladu ještě výraznější kvůli postpozičnímu postavení přístavku).

2.2.6. Méně často tvoří těsnou apozici dvě obecná podstatná jména. V literatuře se často upozorňuje, že není vždy jasné, který člen takové apozice je hlavní (určovaný) a který jej modifikuje (určující). Obecně platí, že pro tyto atypické případy těsné apozice platí tentýž požadavek na distribuci členů podle specifické versus nespecifické reference. Označení jedinečně identifikovatelného referentu ve větě zastupuje celý apozitivní celek a stává se jeho hlavním členem. Jako formální rozlišovací znak hlavního členu se často uvádí jeho první pozice v apozici, která intuitivně umožňuje usoudit, o čem se ve větě skutečně mluví, srov. mano kaimynas gydytojas, angl. my neighbour the doctor. Specifickou referenci má v takových spojeních skutečně zpravidla (tj. v nepříznakových případech) první jmenná fráze – ta je také hlavním členem apozice, zatímco určenost druhé fráze (ačkoli je v anglickém příkladu vyjádřena explicitně – členem) je pouze typologická. Jinými slovy, logika tvoření těsné apozice v uvedeném příkladu vychází z běžné presupozice, kterou vyjadřuje askriptivní věta Mano kaimynas yra gydytojas, nikoli ekvativní věta Tas gydytojas yra mano kaimynas. Máme-li před sebou celou větu, snáze určíme, označení kterého členu apozice je cílem propozice, srov.:

(27) Už dukters galvos ir tėvas žemaitis darėsi aukštaičiui neaiškus. (Příklad z Labutis 2002: 331.)

Vždyť je jasné, že tvrzení této věty se týká otce, nikoli však Žemajta!

2.2.7. Funkční motivaci těsné apozice dvou obecných podstatných jmen lze spojovat nejen s usnadněním identifikace referentu, ale také s vyjádřením dodatečné predikace vzhledem k hlavní predikaci věty, srov.:

(28) Mano kaimynas gydytojas dažnai nenakvoja namie.

V tomto příkladu je za hlavní člen těsné apozice třeba považovat jmennou frázi se specifickou referencí mano kaimynas, zatímco jejím přístavkem je druhý člen interpretovaný nespecificky, který je zde pravděpodobně vyslovován s důrazovou intonací⁹ mano kaimynas gydytojas. Logický přízvuk druhého členu apozice uka-

⁹Intonační kontura těsné apozice souvisí především s komunikačními záměry: při rozhodování, který člen spojení je třeba považovat za přístavek, se nemůžeme spoléhat pouze na intonaci, srov.: Pažįstu kaimyną (tj. toho, kdo bydlí v sousedství) gydytoją, jis tau pagelbės. Při interpretaci této věty specifická reference (ale ne nutně urč-

145

Pastabos

…a dodávaly mu další komunikační zátěž. Funkční motivaci takového přístavku lze skutečně spojovat nejen se zpřesněním reference prvního členu, ale také s vyjádřením sekundární predikace. V uvedeném případě bychom mohli tvrdit, že přístavkem (gydytojas) se implicitně vyjadřuje také příčina činnosti vykonávané větným aktérem – soused často nepřespává doma, protože jeho povolání lékaře je obvykle neoddělitelné od naléhavých výjezdů a nočních služeb. Pravděpodobnost takové implikace samozřejmě úzce souvisí s významem hlavního predikátu (ve skutečnosti je takový „vklad“ přístavku do věty často motivován hlavní predikací). Lze snadno uvést příklad, v němž různé významy větných predikátů vedou k různým interpretacím téhož přístavku, srov.:

(29) Můj soused, švec, chodí v rozbitých botách.

(30) Můj soused, švec, vyhrál v loterii zájezd do Španělska.

V prvním příkladu funkční motivace těsného přístavku nejspíše souvisí s vyjádřením sekundární predikace – přípustky: soused chodí v rozbitých botách, ačkoli by si je jako švec mohl snadno opravit. Ve druhém příkladu nejsou důvody, proč se o referentu jmenné fráze můj soused uvádějí další informace (že je švec), tak zřejmé; mohou jednoduše souviset s usnadněním identifikace referentu prvního členu.

2.2.8. Výše probrané příklady těsného přístavku ukazují, že motivace jejich tvoření (užívání přístavků) může v řadě případů souviset s doplňkovou restriktivní či okolnostní funkcí vzhledem k hlavní větné predikaci. Z funkčního hlediska se přístavky takových apozic velmi blíží predikativům volných konstrukcí jako + DF se sekundárními predikáty, konkrétně depiktivům a okolnostním predikativům. Rozdíl spočívá v tom, že sekundární predikaci vyjadřovanou přístavky lze pouze implikovat z významu celé věty, zatímco ve druhém případě je vyjádřena explicitně odpovídajícími konstrukcemi (srov. Můj soused, jako lékař, často nepřespává doma). Implicitní povaha dodatečně vyjadřované predikace však není důvodem, proč bychom dotyčné přístavky nemohli nazývat sekundárními predikativy. Především to nelze z konstrukčních důvodů – přístavek těsné apozice spolu se svým modifikovaným hlavním členem

(určitost) se přisuzuje druhému apozitivu, který je zde vysloven s logickým přízvukem. Právě on ve větě zastupuje celý apozitivní spojení, zatímco přístavek, který mu předchází (kaimyną), označuje jeho podkategorii jakožto hlavního členu. Funkční motivace vytvoření těsného apozitivního spojení v tomto příkladu souvisí se zúžením definice denotátu objektového substantiva (gydytoją).

146

Pastabos

zastupuje tentýž argument hlavního predikátu, a je tedy syntakticky součástí doplnění predikativního slovesa: bylo by příliš obtížné považovat takový přístavek zároveň za modifikátor tohoto slovesa.

2.2.9. Nejpravděpodobněji kvůli částečnému překryvu uvedených funkcí se v litevské lingvistice ustálil názor, že konstrukce kaip + DF je rovněž třeba považovat za přístavky. Zdá se, že tento názor podporuje i jistá ontologická příbuznost těsných přístavků apozice a odpovídajících konstrukcí kaip + DF. Užívání takových přístavků se skutečně opírá především o presupozici faktického sponového tvrzení o kategoriální příslušnosti referentu hlavního členu (kterou v angličtině, jak jsme viděli, signalizuje určitý člen u jmenné fráze přístavku). Tato presupozice je základem užívání přístavků těsné apozice i v případech, kdy implicitně omezují dosah hlavní větné predikace, tj. ve vztahu k této predikaci vyjadřují restriktivní funkci. Teprve při dodatečné predikaci okolnostního významu je toto tvrzení v důsledku interakce s hlavní predikací vyvedeno z roviny presupozice na úroveň věty a stává se součástí jejího profilu (predikace v užším slova smyslu). Jinými slovy, příčinu děje vyjádřeného větným predikátem nebo jinou okolnost lze z přístavku implikovat pouze tehdy, není-li uvedené faktické tvrzení jen presupozicí, ale lze-li je snadno chápat jako neoddělitelnou součást významu věty. Jak si vzpomínáme, i vyjádření restriktivních funkcí depiktivů konstrukcí kaip + DF spočívá v presupozici faktického sponového tvrzení, které podkategorizuje referent substantiva označujícího některý predikativní argument (jak jsme viděli při rozboru příkladu Labai mėgstu Čiurlionį kaip tapytoją, aniž by se zkreslil smysl věty, je obtížné rozvinout její sekundární predikativ (kaip tapytoją) do odpovídající sponové věty). „Okolnostní“ interpretace dotyčných predikativních konstrukcí je možná pouze tehdy, je-li takové faktické tvrzení implikováno z celé větné predikace, nikoli presupozováno¹⁰. To, že faktické sponové tvrzení, které tuto interpretaci potvrzuje, patří k profilu věty, dokládá i snadno proveditelná explikace, srov. Můj soused, jako lékař, často nepřespává doma → Můj soused jako lékař často nepřespává doma → Můj soused často nepřespává doma, protože (on) je lékař. Přesto je volba popisovat dotyčné konstrukce kaip + DF jako volné konstrukce modifikující slovesnou frázi

¹⁰ Přesně vzato jsou s ohledem na čas a modalitu podřízeny (závislé na) hlavním predikátu pouze sekundární predikativy konstrukcí kaip + DF s čistě okolnostním významem. Depiktivy odpovídajících konstrukcí jsou v tomto ohledu vzhledem ke své presupozitivní povaze nezávislé: čas predikace, kterou vyjadřují, se pouze shoduje (nebo překrývá) s časem hlavního predikátu.

147

Pastabos

sekundární predikativy zřejmě nedávají možnost některé případy užití těchto konstrukcí interpretovat jinak – jako přístavky „snížené predikace“. Toto označení by se hodilo pouze pro přístavky těsné apozice, zatímco konstrukce kaip + DF, které syntakticky nezávisí na jmenné frázi argumentu, mezi ně zařadit nelze.

2.3. Zbývá probrat přístavky volné apozice a podívat se, co je spojuje se sekundárními predikativy konstrukcí kaip + DF. Jak již bylo zmíněno, jmenné konstrukce volné apozice se od odpovídajících spojení těsné apozice liší sémantickou a intonační samostatností svých členů. Přístavkem volné apozice lze zpravidla (tj. v neoznačených případech) nazývat druhý apozitiv, který se odděluje čárkami. Formálně vzato lze pouze takové přístavky srovnávat s odpovídajícími sekundárními predikativy konstrukcí kaip + DF, srov.:

(31) Paulius Galaunė, „Ars“ grupės ideologas, lietuviškojo modernizmo kritikų taip pat buvo aršiai puolamas.

(32) Paulius Galaunė, kaip „Ars“ grupės ideologas, lietuviškojo modernizmo kritikų taip pat buvo aršiai puolamas.

Nakolik lze přístavky volné apozice srovnávat se sekundárními predikativy probíraných konstrukcí z hlediska sémantických funkcí, uvidíme později. Nyní by bylo vhodné podívat se zblízka na referenci a syntaxi členů volné apozice.

2.3.1. Teoreticky se volná apozice skládá ze dvou jmenných frází, které jsou z hlediska reference samostatné a užívají se společně k označení téhož jsoucna ze specifických komunikačních důvodů. Například ve větě (12), o níž jsme pojednávali výše (zde dále uváděné jako (33)), jsou oba apozitivy jmennými frázemi s určitým specifickým referenčním určením, které mohou v diskurzu fungovat i samostatně, srov.:

(33) Adomo Mickevičiaus, žymiausiojo lenkų romantizmo dainiaus, kūryba stipriai veikė ir lietuvių devynioliktojo amžiaus poetus.

(34) Adomas Mickevičius devynioliktojo amžiaus Lietuvoje buvo plačiai žinomas. Žymiausiojo lenkų romantizmo dainiaus kūryba stipriai veikė ir to meto lietuvių poetus.

Jednou ze jmenných frází tvořících volnou apozici bývá nejčastěji také vlastní jméno, zatímco druhou tvoří koreferenční obecná fráze, která doplňuje nebo upravuje její sémantické vymezení. Ta rozšiřuje aktuální diskurzní prostor o jmennou frázi, obvykle vlastní jméno nebo jiný deikticky

148

Pastabos

informatívnost použitého slova (například zájmena) a usnadňuje také identifikaci jeho referentu v průběhu komunikačního aktu. Ve skutečnosti právě tato korektivní funkce umožňuje označit jeden z členů volné apozice jako přístavek. Funkční a strukturální souvislost takových volných apozitivů se skutečnými korekcemi byla zaznamenána již dávno (srov. Burton-Roberts 1975: 410–411). Mimochodem, funkci doplnění či korekce informace, která pomáhá identifikovat referent, může obecná substantivní fráze ve volné apozici plnit také vzhledem k jiné obecné frázi, nebo může v atypickém případě vlastní jméno upravit sémantickou specifikaci obecné fráze a pomoci rozpoznat její referent; srov.:

(35) Do sálu vstoupili ve dvou řadách vojáci, druhové padlého, připravení vynést rakev.

(36) Lidé ze Žemaitije říkali svému starému faráři, knězi Adomu Šlepavičiovi.

(příklad upraven podle Labutis 2002: 330.)

V prvním příkladu lze korektivní povahu přístavku zdůraznit jeho přesunutím na konec věty, srov. Do sálu vstoupili ve dvou řadách vojáci, připravení vynést rakev – druhové padlého.

2.3.2. Podle některých badatelů lze výše probírané příklady volné apozice považovat za apozici v pravém slova smyslu. Pouze v případě takové apozice se obě sousedící substantivní fráze díky totožnosti reference stejně vztahují také ke slovesu věty, a proto mimochodem netvoří jednu substantivní frázi. Řekli bychom, že obě substantivní fráze sdílejí tutéž pozici slovesného komplementu. Jak uvidíme později, ne všechny případy volné apozice splňují kritérium totožné reference členů. Proto představitelé generativního směru používali k odlišení pravé apozice od těchto případů testy zaměnitelnosti členů, oddělitelnosti členů, vložení takzvaného apozitivního markeru (angl. APP-marker) aj.; ty vycházejí z předpokladu, že základem pravé apozice jsou dvě samostatné věty, které se v hloubkové struktuře neshodují (Burton-Roberts 1975: 405–419). Ačkoli se pro obě substantivní fráze v pravé apozici obvykle předpokládá určitost, nezbytnou podmínkou takové apozice je specifická reference obou apozitivů. Ta se však ne vždy shoduje s popisem určitosti vs. neurčitosti. Například v angličtině s členy může substantivní fráze s neurčitým členem označovat jak specifický, tak nespecifický, jedinečně neidentifikovatelný (volně volitelný) referent (Langacker 1991: 103–107), a jak jsme viděli, užití určitého členu také ne vždy souvisí s presupozicí jedinečné identifikace referentu substantiva. Oba členy pravé apozice tedy mohou být neurčitá substantiva, musí však oba odkazovat ke specifickému referentu, srov.:

149

Pastabos

Členy apozice mohou být neurčitá podstatná jména, ale obě musí odkazovat na specifický referent, srov.:

(37) Kažkokia mokytoja, pojaunė moteris šviesiais plaukais, perskaitė abiturientams egzaminų užduotis.

Na tuto větu lze aplikovat všechny výše zmíněné testy skutečné apozice, srov.:

(38) Pojaunė moteris šviesiais plaukais, kažkokia mokytoja, perskaitė abiturientams rašinių temas.

(39) Pojaunė moteris šviesiais plaukais perskaitė abiturientams rašinių temas.

(40) Kažkokia mokytoja perskaitė abiturientams rašinių temas.

(41) Kažkokia mokytoja, t. y. pojaunė moteris šviesiais plaukais, perskaitė abiturientams rašinių temas.

Oba apozitivy v příkladu (37) jsou tedy samostatné jmenné fráze, přestože odkazují na tentýž referent, který je zde interpretován neurčitě. Funkční motivaci takovýchto apozitivů, stejně jako jejich určitých protějšků, lze obecně popsat jako zpřesňování jmenné reference, a proto je nelze spojovat s vyjadřováním sekundární predikace. Protože sousedící jmenné fráze se specifickou referencí nejsou navzájem spojeny žádnými syntaktickými vztahy, bylo by přesnější charakterizovat jejich apozici jako jmennou (nebo dvoujmennou) řadu, nikoli jako jmenné spojení.

2.3.3. Jmenné fráze oddělené intonací (a čárkami) od koreferentního členu¹¹ nemusejí mít specifickou referenci. Ačkoli se takové případy ne vždy vyčleňují z volných apozic, lze oprávněně předpokládat, že funkční motivace začlenění sousedících jmenných frází do věty zde obvykle souvisí s okolnostmi hlavní predikace, srov.:

(42) Juozas, stropus studentas, visada kruopščiai rengiasi paskaitoms.

V tomto příkladu lze intonačně oddělenou jmennou frázi pilný student snadno interpretovat jako volný predikativ vyjadřující příčinu děje ve větě (srov. parafrázi této věty Juozas se jako pilný student vždy pečlivě připravuje na přednášky, která jasně ukazuje, že zde vyjadřovaný okolnostní význam je neoddělitelný od predikace celé věty). Právě kvůli nespecifické referenci

¹¹ Pro pohodlí budu nadále používat termín „člen“, ačkoli je přísně vzato oprávněný pouze v případě těsné apozice; v případě volné apozice může být takové označení apozitiva pouze podmíněné.

150

Pastabos

adjacentní jmenná fráze tak získává vlastnost predikátovosti, tj. schopnost vyjadřovat sekundární predikaci. Ta se, stejně jako v dříve probíraných případech těsné apozice, realizuje zprostředkovaně, prostřednictvím subkategorizace argumentové jmenné fráze se specifickou referencí. Že referent jmenné fráze pilný student není jedinečně identifikovatelný jedinec, lze snadno ukázat explicitním vyjádřením sylogismu, o který se opírá propozice věty (42), srov.:

(43) Pilný student se vždy pečlivě připravuje na přednášky (generické tvrzení tvořící premisu).

(44) Juozas je pilný student (fakt).

(45) (Není tedy divu, že Juozas se vždy pečlivě připravuje na přednášky (závěr).

Toto explicitní vyjádření ukazuje, že příčinný vztah mezi tvrzeními vyjádřenými větami (45) a (44) (jež tvoří profil věty (42)) spočívá na generickém tvrzení implikovaném ze společného fondu znalostí, které je zde vyjádřeno větou (43). Vidíme, že pouze v typologickém prostoru je instanciován referent predikativní jmenné fráze ve faktické spojovací větě (44) i referent téže fráze ve funkci subjektu generické věty (43).

2.3.4. Je zřejmé, že vzhledem k intonační samostatnosti (která je zde ostatně gramaticky významná) nelze právě probírané jmenné fráze s nespecifickou referencí považovat za členy jmenného spojení s těsnou apozicí, nelze je však zařadit ani k „pravé“ apozici. Protože takové syntakticky relativně samostatné adjacentní jmenné fráze obvykle vyjadřují okolnostní významy, nic nebrání tomu považovat je za volné sekundární predikativy modifikující hlavní větnou predikaci. Toto řešení podporuje skutečnost, že probírané jmenné fráze lze snadno převést na odpovídající konstrukce jako + jmenná fráze bez významové ztráty, srov. Juozas se jako pilný student vždy pečlivě připravuje na přednášky. Přirozenost takové konverze a v zásadě totožná povaha vyjadřované dodatečné predikace vedou k domněnce, že adjacentní jmenné fráze vkládané za účelem modifikace hlavní větné predikace se staly základem vzniku probíraných konstrukcí. Z hlediska gramatické funkce těchto konstrukcí bychom zásadní význam slova jako mohli vykládat jako explicitní pokyn interpretovat následující jmennou frázi jako modifikátor slovesa ve větě. Jak jsme však viděli, taková interpretace adjacentní jmenné fráze je možná i bez tohoto explicitního pokynu: sémantický základ jí poskytuje interakce významů této fráze a hlavního predikátu ve větě.

151

Pastabos

2.3.5. Druhou poznámku bych rád zakončil tím, čím jsem začal. Výše rozvinuté myšlenky, jimiž jsem se pokusil popsat v litevské lingvistice nepříliš jasnou a kontroverzní kategorii přístavku na základě přísnějších pojmů apozice, jako by naznačovaly, že jediná možnost, jak považovat alespoň některé případy konstrukcí kaip + DF za přístavky „snížené predikace“, souvisí s možností považovat za přístavky také jim geneticky blízké nespecificky referenční adjac entní jmenné fráze. Předběžná empirická fakta ukazují, že takové fráze vkládané do věty vedle jmenného komplementu některého jejího slovesa jsou od samého počátku funkčně orientovány na modifikaci predikace vyjadřované tímto slovesem. O apozitivech neboli přístavcích bychom mohli v případě těchto jmenných frází mluvit pouze tehdy, kdyby nám podrobnější zkoumání empirických údajů dovolilo na základě jejich funkční motivace usuzovat na opak: že jimi vyjadřovaná predikace je svou povahou orientována nikoli na modifikaci hlavního predikátu, nýbrž na modifikaci jmenné fráze jeho argumentu, s níž tvoří jeden jmenný celek. Argumenty podporující toto rozhodnutí by musely být dostatečně přesvědčivé, aby umožnily ignorovat intonační samostatnost takového apozitiva. Pak bychom museli předpokládat, že podobně jako přístavky těsné apozice se i tyto „neintegrované modifikátory“ uplatňují pro účely sekundární predikace jen v některých případech. Z evolučního hlediska nám snadné ztotožňování konstrukcí kaip + DF s odpovídajícími adjac entními jmennými frázemi znemožňuje také jeden zdánlivě formální, avšak gramaticky významný prvek těchto konstrukcí – jejich počáteční slovo kaip. Právě ono definitivně formálně stvrzuje „přeorientování“ dané jmenné fráze na modifikaci hlavní větné predikace a lze je oprávněně považovat za gramatickou osu konstrukcí zkoumaných v tomto článku. V podstatě stejná myšlenka je však vyjádřena již samotným názvem článku, v němž jsou dané jmenné konstrukce označeny jako analytický ukazatel označování predikativů.

LITERATŪRA

AMBRAZAS, V., red., 2006: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

BALKEVIČIUS, J. 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

BALKEVIČIUS, J. 1998: Lietuvių kalbos predikatinių konstrukcijų sintaksė. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

152

Pastabos

Burton-Roberts, N. 1975: Nominal Apposition. Foundations of Language 13, 391–419.

Donnellan, K. S. 1966: Reference and Definite Descriptions. Philosophical Review 75, 281–304.

Flaate, I. 1999: PRO-blematische als-Prädikative im Deutschen. In: Nordlyd: Tromsø University Working Papers on Language and Linguistics 27, 1–23.

Hentschel, G. 2005: Morphosyntaktische Markierung sekundärer Prädikate. (Rankraštis.)

Hentschel, G. 2006: Zur Klassifikation sekundärer Prädikate am Beispiel von als-Phrasen des Deutschen und jako-Phrasen des Polnischen. In: Slavistische Linguistik, 2005, München (spaudoje).

Heyvaert, L. 2003: A Cognitive-Functional Approach to Nominalization in English. Berlin–New York: Mouton de Gruyter.

Holvoet, A. 2005: Dėl sintaksinių ryšių skirstymo. Acta Linguistica Lithuanica 52, 157–161.

Holvoet, A., Čižik-Prokaševa, V. 2005: Papildiniai ir aplinkybės. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2005, 65–92.

Holvoet, A., Judžentis, A. 2003: Sintaksinių ryšių tipai. In: Holvoet & Judžentis, red., 2003, 11–35.

Holvoet, A., Judžentis, A. 2005: Sintaksinės priklausomybės tipai: papildymai ir patikslinimai. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2005, 11–38.

Holvoet, A., Judžentis, A., red., 2003: Sintaksinių ryšių tyrimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 1.)

Holvoet, A., Mikulskas, R., red., 2005: Gramatinių funkcijų tyrimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 3.)

Holvoet, A., Mikulskas, R., red., 2006: Daiktavardinio junginio tyrimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 4.)

Holvoet, A., Tamulioniene, A. 2005: Antriniai predikatyvai. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2005, 117–137.

153

Pastabos

Holvoet, A., Tamulioniene, A. 2006: Apibrėžtumo kategorija. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2006, 11–32.

Kazlauskas, J., Laigonaitė, A., Urbutis, V., red., 1961: Dabartinė lietuvių kalba. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Labutis, V. 1994: Lietuvių kalbos sintaksė 2. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Labutis, V. 2002: Lietuvių kalbos sintaksė. Trečiasis papildytas leidimas. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Lakoff, G. 1987: Women, Fire, and Dangerous Things: What Categories Reveal about the Mind. Chicago–London: University of Chicago Press.

Langacker, R. W. 1987: Foundations of Cognitive Grammar. Vol. 1, Theoretical Prerequisites. Stanford, CA: Stanford University Press.

Langacker, R. W. 1991: Foundations of Cognitive Grammar. Vol. 2, Descriptive Application. Stanford, CA: Stanford University Press.

Matthews, P. H. 1997: The Concise Oxford Dictionary of Linguistics. Oxford–New York: Oxford University Press.

Mikuls kas, R. 2006: Apibrėžiamųjų būdvardžių aprašo perspektyva. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2006, 33–65.

Morkūnas K., par., 1999: Lietuvių kalbos enciklopedija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Rijkhoff, J. 2002: The Noun Phrase. Oxford: Oxford University Press.

Sirtautas, V., Grenda, Č. 1988: Lietuvių kalbos sintaksė. Vilnius: Mokslas.

Taylor, J. R. 2002: Cognitive Grammar. Oxford / New York: Oxford University Press.

Ungerer, F, Schmid, H.-J. 1996: An Introduction to Cognitive Linguistics. London: Longman.

Vaičiulytė-Semėnienė, L. 2007: Daiktavardinės kaip konstrukcijos kaip analitinis predikatyvų žymėjimo rodiklis. Acta Linguistica Lithuanica 56, 73–101.

154

Pastabos

Van Langendonck, W. 2007: Theory and Typology of Proper Names. Berlin–New York: Mouton de Gruyter.

Žukauskaitė, J. 1961: Kaip vartojimas jungiamuoju žodžiu ir jungtuku. In: Kazlauskas, Laigonaitė & Urbutis, red., 1961, 217–278.

Rolandas Mikulskas

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva

14 mažmožis

Keisti yra dabar tarmių tekstų žodynėliai. Šitaip sakau susipažinęs su A. Leskauskaitės Kučinų krašto tekstų (2006) knygos žodynėliu (p. 401–425). Visi juk žinome, kad tarmės, šnektos dabar egzistuoja greta bendrinės kalbos (mokykla, radijas, televizija, valdžios raštinės), dvikalbystės (net daugiakalbystės), žargono (slengo) – jaunimo, mokinių, raštinių darbuotojų šneka. Mokslui, žodžių etimologijai, tarmių istorijai svarbiausia yra paveldėtoji leksika, o naujovės įdomios tik sociologiškai.

Tarptautinių žodžių iškraipos yra laikinos, įsigilinus nebebūna nei tokių faktų, kaip anālīzas, garnizōnas, fabrikė, kantōra (1!), karasėlė (2), liminādas, litināntas,leitenantas‘, narvas,nervas‘, pilstukas, rādija, šakmātai, šoferis, šoferiauti, šoferiukas (kokie negirdėti dzūkiški žodžiai!), triperis (?), vitirinōrius,veterinaras‘ (dėl nekirčiuotų e redukcijos).

Kučinų kraštas buvo Béržnyko (autorės paverstu Béržininkais) visiškai sulenkėjusios, kovojusios prieš Lietuvą parapijos dalis, tai tų skolinių daug, jie dabar net pajuokiami, stribų ir kitokių veikėjų (ypač prekybininkų) išplatinti: bajávas, -à, blestvà (tekste blæ.stva – 158 p., vadinasi, pakartotas svetimas žodis), basanõškė (tekste basanõšku – p. 366), burtākas (Lp, Drsk girdėta, jaunimo bordà.kas!), cielkà (2),nekaltybę išlaikiusi mergina‘ (tekste cielkos, p. 388, vėl pakartotas svetima kalba žodis – autorės sulietuvinamas), bufàikė,vatinė‘, dačà (?) (Švendubrės dvikalbių dá.čà), davái,nagį‘, dūryti,kvailinti‘ (iš prezidento Brazausko rinkimų kampanijos), centrafūga (!), fáinas,puikus‘, lapkà (tekste lá.pka, p. 262 – vadinasi, grynas svetimas žodis), načiálnykas (grynai rusiškas žodis), paslòvica (!),patarle‘, põdlas,niekšingas‘, pratìbნას,šleikštus, priešingas‘, tužõlas,sunkus‘, zakõnas,įstatymas‘, zastãvas (iš lenkų sargybos) ir t. t. Jau latvių didysis mokslininkas J. Endzelīnas recenzijoje apie K. Būgos LKŽ pirmuosius sąsiuvinius yra mokęs, kad daugiakalbių žmonių var-

155