HARALD BICH LMEIER

Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg

Friedrich-Alexander-Universität Erlangen-Nürnberg

Sächsische Akademie der Wissenschaften

Vědecké směry výzkumu: staroevropská hydronymie, indoevropská, keltská a germánská etymologie, historická fonologie a morfonologie, mykénština, staroindoíránská syntax.

Greule Albrecht

NĚMECKÁ KNIHA VODNÍCH JMEN. ETYMOLOGIE VODNÍCH JMEN A SOUVISEJÍCÍCH NÁZVŮ OBLASTÍ, SÍDEL A POLNÍCH TRATÍ

Za spolupráce Sabine Hackl-Rößler.

Berlin – Boston: de Gruyter, 2014, 634 S., 2 Karten in den Umschlagdeckeln. ISBN 987-3-11-019039-7

Dílem Deutschen Gewässernamenbuch [DGNB], které zde představujeme, podal Albrecht Greule poprvé celkový přehled vodních jmen v německy mluvícím prostoru. Už jen za to si A. Greule zaslouží poděkování a uznání. Kniha vznikala v průběhu několikaleté práce v letech 2006–2012 (s. 8) a lze ji považovat za shrnutí jeho dřívějších prací o toponomastice v širším smyslu.

Navazuje na dílo o německých místních jménech, vydané o dva roky dříve a připravené Manfredem Niemeyerem (2012), od něhož se však zřetelně liší koncepcí i vznikem: Deutsche Ortsnamenbuch [DONB] mohlo stavět na řadě předchůdců a je společným dílem téměř 90 autorů. Pojednává se v něm o

Recenzijos / Reviews

269

HARALD BICH LMEIER

Názvy obcí s počtem obyvatel přibližně od 8 000. Protože na DONB kromě uznávaných odborníků na jména a jazykovědců (především germanistů) spolupracovalo také mnoho historiků, jsou jazykovědná vysvětlení v řadě hesel, zejména pokud pojednávají o předgermánských jménech (jejich částech), často zastaralá. Cílovou skupinou DONB navíc byli spíše jazykovědní laici než onomastici. DGNB naproti tomu vděčí za svůj vznik především píli jednoho autora. Pojednává se zde o přibližně 3 000 hydronymech z německojazyčné oblasti. Díky tomu je dílo jako celek a zejména z hlediska úrovně jazykovědy podstatně homogennější než DONB.

V této souvislosti je třeba také upozornit, že DGNB představuje první rozsáhlou onomastickou práci věnovanou dnešním toponymům v širším smyslu, v níž se autor pokusil promítnout do výkladu poznatky moderní indoevropeistiky. To nelze dostatečně zdůraznit vzhledem k tomu, že naprostá většina představitelů oné generace badatelů setrvává na úrovni indoevropeistiky à la Hans Krahe a Julius Pokorny (a tedy koneckonců na předválečné úrovni).

DGNB se člení na tři části: úvod do tvoření hydronym a jejich výzkumu (s. 1–5) a obecné výklady o vzniku knihy, uspořádání hesel, odborných pojmech atd. (s. 7–17). Hlavní část tvoří vlastní „Namenbuch“ (s. 21–619) a dílo uzavírá bibliografie (s. 621–634). Ta se používá poněkud obtížně, protože tituly jednoho autora jsou sice řazeny chronologicky, avšak v „Namenbuch“ se na ně odkazuje pomocí klíčových slov z názvů, která jsou v bibliografii u příslušného titulu vytištěna kurzivou.

Jednotlivá hesla v „Namenbuch“ uvádějí v první části název vodního toku ve spisovné podobě, u složených názvů se základovým slovem, jehož rod není jednoznačně určen, také určitý člen, a tím i údaj o rodu, dále údaje o poloze a délce toku a – ne vždy však soustavně – údaje o (nářeční) výslovnosti. Následuje několik důležitých historických dokladových podob názvu, zpravidla včetně nejstaršího dokladu. Poté jsou uvedeny etymologické a jazykověhistorické výklady a nakonec nejdůležitější literatura. Hydronyma stejného znění jsou shrnuta do jednoho hesla, mohou však mít samozřejmě různé etymologie, které jsou pak vyloženy odděleně u každého podhesla. Pokud je etymologie shodná, uvádí se společně pro všechny názvy pouze jednou, na konci hesla.

270

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Greule Albrecht. Kniha německých hydronym. Etymologie hydronym a souvisejících názvů oblastí, sídel a pomístních jmen Za spolupráce Sabine Hackl-Rößler.

Hesla v zásadě poskytují spolehlivé údaje, lze však zaznamenat i jisté nekonzistence, které lze zčásti vysvětlit také procesem vzniku díla: A. Greule se při uvádění kořenů v zásadě drží LIV², vedle toho se však objevují i zastaralé zápisy à la J. Pokorny: „urig. *h₂em(H)-e- ‘lít, polévat’“ (s. 125, s. v. Emme) stojí vedle „ig. *ama- (> gm. *ama-) ‘jednat energicky, chopit se něčeho’“ (např. s. 126, s. v. Ems; například IEW 36), což jistě odkazuje k praindoevropskému *h₂emh₃- (LIV² 265n.), jak je patrné například na s. 127, s. v. Emsbach, kde stojí: „urig. *h₂emh₃- (> ig. *ama-) ‘dotknout se, chopit se’“. A. Greule tedy mezi praindoevropštinu a jednotlivé jazyky vkládá mezistupeň indoevropštiny, který z velké části odpovídá hláskové podobě rekonstruované v IEW. Není jasné, zda A. Greule tím míní skutečný mezistupeň, nebo chce jen vyjít vstříc čtenářům, pro něž je rekonstrukce s laryngálami příliš náročná. U zmíněného kořene, který se v nerozšířené podobě v germánštině zdá být doložen pouze ve staroseverštině ama ‘trápit, obtěžovat’, ami ‘trápení’ apod. (IEW 778; de Vries 1962: 8; není v EDPG), je však už vzhledem k sémantice sporné, zda se skutečně může vyskytovat v tomto i řadě dalších hydronym, pro něž je či byla navržena jako základ, anebo zda by se nemělo (vždy?) vycházet spíše z praindoevropského *h₂em(H)- ‘lít, polévat’. Tím spíše, že lze rekonstruovat lexém pragermánské *ami-, *ama- ‘vodní tok’ (citováno podle DGNB 126), který pak jistě náleží spíše k výše uvedenému „urig. *h₂em(H)-e- ‘lít, polévat’“.

Tyto nejednotnosti lze přičíst tomu, že neproběhla další korektura; mohou však také souviset s pracovním postupem stanoveným nakladatelstvím (osobní sdělení A. Greuleho), podle něhož se hotová hesla o jménech už pokud možno neměla doplňovat, přepracovávat apod. Tento pokyn také vedl k tomu, že novější hesla, tedy ta, která se v abecedě nacházejí dále, bývají z odborného i bibliografického hlediska často aktuálnější než hesla na začátku. Vzhledem k šestileté době vzniku (shromažďování materiálu a zpracovávání hesel) se už do díla nemohlo promítnout mnoho poznatků. To je politováníhodné, protože právě v posledních letech vyšlo několik prací, které ve výzkumu nejstarších vrstev hydronym vedly k jisté změně paradigmatu; tuto změnu lze sledovat i v dalších pracích A. Greuleho a autor na ni sám upozorňuje (Greule 2011: 125): jde o příklon k metodám a způsobům výkladu moderní indoevropeistiky.

Z pokynů nakladatelství vyplývá ještě jeden problém, známý také ze dvou nejnovějších vydání „Kluge/Seebold“, která sloužila jako vzor pro DGNB (s. 8; EWdS²⁴, EWdS²⁵): v etymologické části se většinou nabízí pouze jedno vysvětlení názvu, nikoli výklad či dokonce

Recenzijos / Reviews

271

HARALD BICHlMEIER

Diskuse o konkurenčních návrzích se objevuje jen zřídka. Z příslušného výkladu tedy zdaleka ne vždy vyplývá, zda jde o etymologii již dlouho obecně přijímanou, která byla snad pouze modernizována z hlediska zápisu, nebo o (nový) návrh A. Greuleho (který může pocházet i od něj samotného a mohl být publikován již dříve). Jelikož jsou bibliografické údaje v každém článku velmi stručné, nelze z nich vyvodit žádné závěry, ledaže má člověk citovanou literaturu po ruce a může si ji ověřit.

Příkladem může být heslo Ems-Bach¹ (s. 127): 795 Hemisa, 805 (opis z 12. stol.) Emisa, Heimese, 1420 Emse. Jméno se odvozuje z předstaro­hornoněm. *Amisa; zvažuje se germánský výklad vycházející z kořene „uchopit, popadnout“, jak je uvedeno výše u Ems, nebo keltská etymologie od kořene „lít, polévat“, která se navrhuje také pro švýcarská místní jména Oberems, Niederems (Valais), doložená v letech 1101–1300 jako Emesa a roku 1270 jako Hemesa; tato jména se odvozují od keltského hydronyma *Amisā- (srov. LSG 660, 899). Pro tentýž potok (tam je však uveden jako „Emsbach“) Greule 1998: 11 = 2007: 48 ještě uvádí: „indoevropské *Amesā, s-odvozenina od indoevropského *am- ‚koryto řeky, příkop‘. Vzhledem k paralelním názvům jde o staroevropské jméno.“¹

Laikovi může chybějící výklad konkurenčních návrhů a mimořádně stručné bibliografické údaje připadat z velké části lhostejné, tomu, kdo DGNB využívá k vědecké práci, však práci nepochybně ztěžují: nelze se vyhnout tomu, že jednotliví badatelé přijdou s „novými“ myšlenkami o hydronymech, které už dávno napadly jiné.

V mnoha případech lze mít také odlišný názor na etymologie či jazykové zařazení etymonů, zejména pokud jde o jejich klasifikaci jako keltských oproti staroevropským či indoevropským předjednojazykovým. Jména Isar (pravostranný přítok Dunaje) < Isara (244n.), Isel (levostranný přítok Drávy), doložená roku 1312 jako < 1312 Isel < *Isala (246), a Isen (levostranný přítok Innu) < Isana (246) se tradičně označují jako „ves.-indogerm.“; keltský výklad však zůstává možný a keltské studie jej už dávno považují za samozřejmý:² Dosud není bezpečně objasněno, zda se mezikonsonantický laryngál uvnitř slova, tj. v předposlední slabice, ve „staroevropské“ vrstvě hydronym skutečně vokalizoval jako *a-,

¹ Srov. Bichlmeier 2015b k řadě hydronym, o nichž se domněle předpokládá, že obsahují právě tento kořen.

² Vgl. etwa Pokorny 1914: 293; DLG² 191; Delamarre 2012: 165.

272

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Greule Albrecht. Deutsches Gewässernamenbuch. Etymologie der Gewässernamen und der Zugehörigen Gebiets-, Siedlungs- und Flurnamen Za spolupráce Sabine Hackl-Rößler.

zatímco pro keltštinu je to doloženo.³ Kromě toho je výše uvedené adjektivum v keltštině doloženo také jako apelativum: staroirské slovo pro veverku, íaru, je rozšířením předpokládaného prakeltského adjektiva o individualizační příponu on- a lze je odvodit z předpróirského *isarōn- „svižný“; to vychází z prakeltského adjektiva *isaro- „svižný“ < a to z praindoevropského *h₁ish₂-ró-.⁴

Z toho plyne, že *Isa-l/r/nā- < může být každopádně keltské, stejně jako praindoevropské *h₁ish₂-l/r/néh₂-; zda může být i předkeltské, musí zůstat nejisté, dokud nebudou předloženy příklady hydronym, které vykazují vokalizaci praindoevropského *KHK- > *KaK- a nikoli v pozdější keltské oblasti osídlení či jazykové oblasti. Zařazení takových jmen k určité jazykové vrstvě je ostatně ztíženo tím, že je vždy nutné počítat také s variantou přípony *-eró-, ať už ji vyložíme s Hardarsonem 2011 jako vr̥ddhiovou obměnu praindoevropského *-ró-, nebo jinak. Právě v tomto případě by praindoevropské *-h₂-e- > *-a- uvnitř slova definitivně znemožnilo jednoznačně přiřadit jména k jedné z těchto dvou jazykových vrstev.⁵ Takových případů lze najít celou řadu.

U tak rozsáhlého díla se nelze vyhnout tomu, že se do něj vloudí i chyby, které nejsou jen důsledkem odlišného názoru badatele na jednotlivé hláskové změny či podobné jevy a vedou tak k jinému výsledku, než k jakému dospěl A. Greule.

Tak je tomu u jména řeky Luhe (levostranný přítok Naabu; DGNB 328). A. Greule zde na základě dokladu ze starohornoněmčiny Loua (r. 905 [opis z 12. stol.]) a moderní nářeční podoby [lɔu] předpokládá keltské *lōu̯ā- < z pozdně praindoevropského *pl̥ōu̯ā- (s typickým keltským zánikem p-) jako útvar se stupněm délky ke kořeni praindoevropského *pleu- „téci“ (LIV² 487n.: „plavat, vznášet se“). Toto odvození je nemožné, protože prakelština neměla *ō; praindoevropské *ō se uvnitř slova vyvinulo v *ā a na konci slova v *ū.⁶ Jako alternativní řešení lze navrhnout chápat toto hornofalcké hydronymum jako germánský útvar odvozený buď od praindoevropského kořene *leu- „špinit“ (LIV² 414): základem by pak bylo praindoevropské *lōu̯-o- „špinění, špína“ nebo *lou̯-ó- „špinící, špinil“, anebo jako vr̥ddhiová odvozenina praindoevropského *lōu̯-o-, pro germánštinu bezproblémová, odvozená od jednoho z těchto dvou útvarů a mající buď význam „opatřený špínou, charakterizovaný špínou“ → „špinavý“, nebo „určený ke špinění“

³ Vgl. McCone 1996: 51f.; etwas abweichend EDPC 6: nur in erster Silbe?; Zair 2012: 193–201, zu *isarā- 197.

⁴ Srov. Ziegler 2001.

⁵ Vgl. dazu Bichlmeier 2011, 2015a mit weiterer Literatur.

⁶ Srov. McCone 1996: 54–65; EDPC 8, 9.

Rezencijos / Reviews

273

HARALD BICHlMEIER

‚náležející‘, přičemž první možnost je pravděpodobnější; nebo lze s výhradou, že by bylo třeba předpokládat sémantický posun, usuzovat, že může jít také o vrddhi-odvozeninu praindoevropského *louh₃o/eh₂- > pragermánského *lou̯a/ō- v o-stupňové podobě *lóuh₃-o- ‚mytí‘ nebo *louh₃-ó- ‚myjící, myč‘ (ke kořeni praindoevropskému leuh₃- ‚mýt‘ [LIV² 418]).⁷

Naposledy uvedené příklady však nemají být chápány jako zásadní kritika DGNB. Ukazují spíše, jak velká je dosud potřeba výzkumu v oblasti nejstarších vrstev hydronym ve střední Evropě. Nepřiznat tuto potřebu výzkumu a částečně i dohánění zameškaného znamená zavírat oči před skutečností. Práce H. Kraheho, W. P. Schmida a J. Udolpha k tomuto tematickému okruhu, které jsou dnes z hlediska metodiky (a zpravidla i výsledků) z velké části překonané, nutně potřebují (jak recenzent opakovaně připomínal) revizi na současném stavu indoevropské jazykovědy. A. Greule učinil prostřednictvím DGNB velký krok správným směrem. Jeho kniha bude po mnoho let základním dílem a může sloužit jako cenný základ pro další výzkum. Nyní by bylo konečně třeba, aby indoevropeisté důkladně a úplně prozkoumali alespoň nejstarší vrstvy hydronym ve střední Evropě, včetně diskuse o starších návrzích, v několikasvazkovém díle. DGNB je pro to velmi dobrým východiskem.

LITERATURA

Bichlmeier Harald 2011: Bayerisch-österreichische Orts- und Gewässernamen aus indogermanistischer Sicht: Teil 2: Isar und etymologisch Verwandtes sowie Addenda zu dem Beitrag in den BONF 46 (2009), 3–63. – Blätter für oberdeutsche Namenforschung 47, 2010[2011], 21–31.

Bichlmeier Harald 2015: Einige indogermanistische Anmerkungen zum Namen der Luhe (Obpf.) (Bayerisch-österreichische Orts- und Gewässernamen aus indogermanistischer Sicht 7). – Blätter für oberdeutsche Namenforschung 52, 2015. [im Druck]

Bichlmeier Harald 2015a: Isar, Isel, Isen, Iser, Isny – Reflexe einer keltischen Gewässernamensippe in Bayern und Österreich mit einem Anhang zu Isura (Bayerisch-österreichische Orts- und Gewässernamen aus indogermanistischer Sicht 8). – Österreichische Namenforschung 42, 2014[2015]. [im Druck]

⁷ Vgl. zum ganzen Komplex ausführlich Bichlmeier 2015.

274

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Greule Albrecht. Deutsches Gewässernamenbuch. Etymologie der Gewässernamen und der Zugehörigen Gebiets-, Siedlungs- und Flurnamen za spolupráce Sabine Hackl-Rößler.

Bichlmeier Harald 2015b: Ammerbach und etymologisch Verwandtes. – Österreichische Namenforschung 42, 2014[2015]). [im Druck]

Delamarre Xavier 2012: Noms de lieux celtiques de l’Europe ancienne (-500/ +500). Dictionnaire. (Collection Les Hespérides) Arles: Éditions Errance.

de Vries Jan 1962: Altnordisches etymologisches Wörterbuch. 2. erg. Aufl. Leiden: Brill.

DLG²: Delamarre Xavier: Dictionnaire de la langue gauloise. Une approche linguistique du vieux-celtique continental. Préface: Pierre-Yves Lambert. 2^e édition revue et augmentée. Paris: Éditions Errance 2003.

EDPC: Matasović Ranko: Etymological Dictionary of Proto-Celtic. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 9) Leiden – Boston: Brill 2009.

EDPG: Kroonen Guus: Etymological Dictionary of Proto-Germanic. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 11) Leiden – Boston: Brill 2013.

EWdS²⁴: Kluge Friedrich / Seebold Elmar: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. 24., durchges. u. erw. Aufl. Berlin – New York: de Gruyter 2002.

EWdS²⁵: Kluge Friedrich / Seebold Elmar: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. 25. Aufl. Berlin – Boston: de Gruyter 2011.

Greule Albrecht 1998: Gewässernamenschichten im Flußgebiet der Lahn. – Nail Robert (Hg.): Die Welt der Namen. Sechs namenkundliche Beiträge. (Schriften der Universitätsbibliothek Marburg 87) Marburg: Universitätsbibliothek Marburg, 1–17.

Greule Albrecht 2007: Etymologische Studien zu geographischen Namen in Europa. Ausgewählte Beiträge 1998–2006 herausgegeben von Wolfgang Janka und Michael Prinz. (Regensburger Studien zur Namenforschung 2) Regensburg: edition vulpes.

Greule Albrecht 2011: Arbeits- und Darstellungstechniken des Deutschen Gewässernamenbuchs. In: Ziegler, Arne / Windberger-Heidenkummer, Erika (Hgg.): Methoden der Namenforschung. Methodologie, Methodik und Praxis. Berlin: Akademie-Verlag, 117–126.

Harðarson Jón Axel. 2011: Um orðið járn í fornnorrænu og forsøg þess. – Orð og tunga 13, 93–121.

IEW: Pokorny Julius: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. I. Band. München – Basel: A. Francke 1959.

LIV²: Rix Helmut et al.: Lexikon der indogermanischen Verben. Die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen. Zweite, verb. u. erw. Aufl. Wiesbaden: Reichert 2001.

Recenzijos / Reviews

275

HARALD BICHIMEIER

LSG: Lexikon der schweizerischen Gemeindenamen. Dictionnaire toponymique des communes suisses. Dizionario toponomastico dei communi svizzeri, hrsgg. vom Centre de Dialectologie an der Universität Neuchâtel unter der Leitung von Andres Kristol. Frauenfeld – Stuttgart – Wien: Huber, Lausanne: Editions Payot 2005.

McCone Kim 1996: Towards a Relative Chronology of Ancient and Medieval Sound Change. (Maynooth Studies in Celtic Linguistics 1) Maynooth: Department of Old and Middle Irish, St. Patrick’s College.

Niemeyer Manfred (Hg.) 2012: Deutsches Ortsnamenbuch. Berlin – Boston: de Gruyter.

Pokorny Julius 1914: Herkunft und Etymologie des Wortes Eisen. – Kuhns Zeitschrift 46, 292–294.

Zair Nicholas 2012: The Reflexes of the Proto-Indo-European Laryngeals in Celtic. (Brill’s Studies in Indo-European Languages and Linguistics 7). Leiden – Boston: Brill.

Ziegler Sabine 2001: Altirisch íaru, das „flinke“ Eichhörnchen. – Fritz, Matthias / Zeilfelder, Susanne (Hgg.): Novalis Indogermanica. Festschrift für Günter Neumann zum 80. Geburtstag. Graz: Leykam, 587–590.

Přijato 2. června 2015.

HARALD BICHIMEIER

Friedrich-Alexander-Universität Erlangen-Nürnberg Institut für Vergleichende Indogermanische Sprachwissenschaft Kochstr. 4/16, D-91054 Erlangen [email protected]

Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg Orientalisches Institut Seminar für Indogermanistik und Allgemeine Sprachwissenschaft Ludwig-Wucherer-Str. 2, D-06108 Halle (Saale) [email protected]

Sächsische Akademie der Wissenschaften Arbeitsstelle Jena Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen Zwätzengasse 12, D-07743 Jena [email protected]

276

Acta Linguistica Lithuanica LXXII