DIEGO ARDOINO

Vilniuská univerzita

Oblasti výzkumu: pruský jazyk, staré baltské písemnictví, (historická) gramatika italštiny a latiny, filologie, lingvistika, dialektologie, textologie, kodikologie, paleografie, srovnávací lingvistika.

PRUSOVÉ TAKZVANÉHO BAVORSKÉHO GEOGRAFA BRUZI

Takzvaný bavorský geografovi Bruzi a staří Prusové

ANOTACE

Ve vědecké literatuře převládá názor, že etnonymum Prusů se poprvé objevilo v podobě Bruzi v krátkém latinsky psaném textu obsaženém v rukopisu z 9. století, který je tradičně připisován takzvanému bavorskému geografovi. Pečlivý kodikologický a paleografický průzkum rukopisu ukazuje, že text do něj byl nepochybně zařazen později, a jeho podrobné filologické zkoumání umožňuje navrhnout novou hypotézu o oblasti, kde se Bruzi usadili.

KLÍČOVÁ SLOVA: bavorský geograf, Bruzi, Prusové, Descriptio civitatum et regionum, baltská filologie.

ANOTACE

V odborné literatuře se obecně soudí, že etnonymum Prussians se poprvé objevuje v podobě Bruzi v krátkém latinském textu dochovaném v rukopisu z 9.^th století, tradičně připisovaném takzvanému bavorskému geografovi. Přesné kodikologické a paleografické studium rukopisu ukazuje, že text byl do něj nepochybně vložen později, a jeho důkladné filologické zkoumání nám umožňuje navrhnout novou hypotézu o oblasti, v níž se Bruzi usadili.

KLÍČOVÁ SLOVA: bavorský geograf, Bruzi, staří Prusové, Descriptio civitatum et regionum, baltská filologie.

Straipsniai / Articles

15

DIEGO ARDOINO

Ve specializované literatuře o baltské filologii je takzvaný bavorský geograf znám především tím, že se má za to, že zaznamenal první dnes známé etnonymum označující Prusy, tedy obyvatele oblasti, která se v pramenech od 13. století důsledně nazývá Prusko.

Několik významných badatelů o tom píše takto:

1) „První jméno Prusů, prūs („Bruzi“), čteme v zápisech takzvaného bavorského geografa z 9. století (viz Łovmānska Studia nad pocz. społ. i państwa lit. I 4⁷ a II 151).“ (Endzelīns 1945: 39).

2) „Prusové jsou pod tímto jménem poprvé zmíněni v 9. století: Bruzi, „Prusové“, u takzvaného bavorského geografa. Později (kolem roku 965) se o Prusech pod jménem Burūs zmiňuje španělský cestovatel Ibrahim-ibn-Jokūbas“ (Mažiulis 1966: 13–14).

3) „Od 9. století nahrazuje jméno Prussian jméno Aestian, naposledy uvedené Wulfstanem (a snad přenesené na Estonce). Jméno Bruzi, „Prusové“, uvádí bavorský geograf poprvé v polovině 9. století“ (Schmalstieg 1976: 3).

4) „V „popisu měst a oblastí severně od Dunaje“ bavorského geografa je mezi mnoha dalšími jmény zmíněno také jméno Bruzi. [...] Jde o první známou zmínku o jménu Prusů (9. století)“ (Kabelka 1982: 40).

5) „Vietoj aisčių nuo IX a. tiems patiems vakariniams baltams padaryti istoriniuose šaltiniuose iškyla prūsų vardas. Jis pirmą kartą paminėtas IX a. vadinamo Bavarų geografo (Bruzi)“ (Zinkevičius 1984: 279).

6) „označení nositelů pruského jazyka kořenem *prūs- je poprvé doloženo v 9. století – Bruzi (bavorský geograf), tedy ve stejném století, kdy jsou obyvatelé těchto míst naposledy nazváni „Aistové“ (Wulfstan), srov. první Aesti u Tacita“ (Топоров 2006: 50).

7) „Jméno Prusů (v podobě Bruzi) je poprvé zmíněno v 9. století v textech takzvaného bavorského geografa“ (LKE 2008: 439).

8) „Jméno Prusů se poprvé objevuje v podobě Bruzi v 9. století u The Bavarian Geographer (Zakrzewski 1917) a v podobě Burūs (přibližně v roce 965) v arabských dílech Ibrāhima ibn Ja’kūba (Kowalski 1946, s. 147)“ (Dini 2014: 327).

9) „Argumentuodamas jis¹ atkreipė dėmesį į seniausias šio gentvardžio istorinių šaltinių fiksacijas, turinčias šaknis pradžioje b-: Bavarų Geografo (IX a.) Bruzi“ (Karaliūnas 2015: 232).

¹ Scil. Leszek Bednarcukas, žr. Bednarcuk 1982: 49–66.

16

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Vadinamojo bavarų geografo Bruzi ir prūsai

Všichni zmínění badatelé² zdůrazňují dva fakty, které jsou považovány za skutečně známé, spolehlivé a nepochybné:

etnonymum Bruzi je poprvé zmíněno v 9. století;

jde o první dosud známý doklad etnonyma Prusové.

Svědectví bavorského geografa má tedy zásadní význam ze dvou důvodů:

kvůli podobnosti formální podoby etnonyma Bruzi (zaznamenané bavorským geografem) a novější podoby Prusové (hojně doložené od 13. století), která mnohé badatele vedla k tomu, aby ztotožňovali Bruzi s Prusy;

kvůli stáří, které se tomuto dokladu připisuje (9. století). Kdyby byl text připisovaný takzvanému bavorskému geografovi například ze 13. století, nebyl by tak významný, protože ve 13. století jsou v mnoha jiných pramenech zmíněny jak etnonymum Prusové, tak choronymum Prusko.

Přesto je třeba upřesnit několik (zřejmých) věcí. Jak jsme právě viděli, uvedené publikace tvrdí, že etnonymum Bruzi je poprvé zmíněno v 9. století. Přesnější by ve skutečnosti bylo říci, že dokument, v němž je doložena podoba Bruzi, se datuje do 9. století. Ještě přesněji: dokument, v němž je doložena podoba Bruzi, se obvykle datuje do 9. století a jeho autorem byl neznámý člověk, kterému se konvenčně říká bavorský geograf.

Nyní bychom se mohli zeptat:

na základě čeho se tvrdí, že dokument, v němž je doložena podoba Bruzi, lze datovat do 9. století?

A také:

jsme si naprosto jisti, že etnonymum Bruzi lze ztotožnit s týmiž kmeny, které jsou od 13. století označovány etnonymem Prusové?

Na tyto otázky je obtížné (nebo nemožné) odpovědět pouze na základě úvah lingvistického charakteru. Chceme-li na ně řádně odpovědět, existuje jediná cesta: filologická (tj. kritická) analýza původního dokumentu, v němž je zapsáno etnonymum Bruzi. Výrazem filologická analýza mám na mysli kritické zkoumání dokumentu za využití nástrojů, které poskytuje filologie: paleografie, kodikologie a textologie, jinými slovy ecdotiky.

Při zkoumání víceméně ojedinělé, izolované glosy nebo svědectví mají lingvisté obvykle sklon okamžitě (a většinou výhradně) se soustředit na etymologická srovnávací zkoumání, a proto často nezahrnují úvahy jiného druhu. Tak tomu bylo i u etnonyma Bruzi.

² I nejnovější učebnice prusistiky uvádí tytéž výroky: „Od 9. století je v pramenech doloženo také jméno Prusů (srov. bavorský geograf: Bruzi v 9. století, Ibrahim-ibn-Jokūb: Burūs v 10. století, Adam Brémský: Pruzzi v 11. století, Nestorova kronika: Поусы v 11.–12. století atd.)“ (Rinkevičius 2015: 14).

Straipsniai / Articles

17

DIEGO ARDOINO

Kaip puikiai nurodo Simas Karaliūnas (Karaliūnas 2015: 226–237), baltų filologai, tyrinėję bavarų geografų liudijimą, nepavargino patikrinti dokumento datos ir Bruzi ~ prūsai tapatinimo pagrįstumo, susikoncentruodami daugiau į etimologinę ir lingvistinę formos Bruzi analizę.

V takových případech, jako je ten, který zde zkoumáme, je však třeba se přinejmenším zpočátku ubránit svodům etymologické analýzy a po jejím odmítnutí dokument obsahující dané zkoumané slovo důkladně prozkoumat z filologického, kodikologického a paleografického hlediska.

Takový modus operandi by poskytl pevnější základ pro další výzkum lingvistické povahy a pomohl by zabránit šíření nepřesných (nebo ještě hůře – zcela nepodložených) informací. Při putování z jedné publikace do druhé se takové informace vymknou kontrole a po několika citacích jsou přijímány tout court jako pravdivé, čímž značně poškozují stávající vědecké poznatky i budoucí výzkum.

Nyní přejděme k popisu dokumentu připisovaného bavorským geografům.

Etnonymum Bruzi se objevuje v krátkém (dvoustránkovém) dokumentu známém jako:

Descriptio civitatum et regionum ad septentrionalem plagam Danubii

(tj. „Popis pevností a krajů na severní straně Dunaje“ (viz obr. 1).

OBR. 1. incipit dokumentu.

Jde o krátký incipit dokumentu (tj. jeho první slova, která se později stala názvem celého dokumentu), jehož neznámého autora polský spisovatel Jan Potocki v roce 1796 nazval bavorskými geografy³, protože text byl objeven v Mnichově, v Bavorské státní knihovně (Bayerische Staatsbibliothek), tehdy známé jako Bibliotheca Regia Monacensis.

Descriptio civitatum et regionum je Codex unicus (tj. jediný dochovaný a známý exemplář tohoto dokumentu), který v roce 1772 objevil francouzský historik a dramatik Louis-Gabriel Du Buat-Nançay na posledních dvou listech (149v a 150r) pergamenového folia obsahujícího různé texty o geometrii a astronomii (uloženého v Staatsbibliothek München pod signaturou Clm 560).

³ O bavorském geografovi viz Zakrewski 1917; Von Keltsch 1886: 505–560; Fritze 1952: 326–341; Billig 1995: 27–67; Rossignol 2011: 305–316.

18

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Vadinamo varų geografo Bruzi ir prūsai

2 OBR. Descriptio civitatum et regionum strana 149v.

Straipsniai / Articles

19

DIEGO ARDOINO

3 OBR. Descriptio civitatum et regionum strana 150r.

20

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Vadinamojo bavarų geografo Bruzi ir prūsai

V kodexu lze rozlišit čtyři kodikologické jednotky různého stáří, které významný paleograf Bernhard Bischoff⁴ zařadil na konec 9. století (poslední dvě) a do 11. století (první dvě). Descriptio civitatum et regionum je nepochybně pozdější dodatek, datovaný do 10. století (nebo o něco později), který podle Bischoffova⁵ názoru zapsal opisovač pocházející z jihozápadního Německa.

Descriptio civitatum et regionum (viz obr. 2 a 3) je stručný⁶ a v mnoha ohledech problematický dokument⁷ — seznam osmapadesáti národů sídlících v severní oblasti Dunaje, který se stal pro badatele zabývající se dějinami Slovanů poměrně důležitým především pro své stáří. U většiny etnonym je obvykle uveden příslušný počet civitates (termín civitas je nejspíše třeba chápat jako označení pevností, nikoli měst či územních oblastí), někdy jsou uvedeny i další informace.

Descriptio civitatum et regionum má zřetelnou dvoudílnou strukturu. Po incipit je vyjmenováno 13 národů, načež jsou vložena dvě upřesnění:

Iste sunt regiones, que terminant in finibus nostris (viz obr. 4)

Isti sunt, qui iuxta istorum fines resident (viz obr. 5).

⁴ OBR. Descriptio civitatum et regionum strana 149v, řádky 15–16.

⁵ OBR. Descriptio civitatum et regionum strana 149v, řádek 16.

Dále se až do konce dokumentu pokračuje ve výčtu, který prostě končí ex abrupto, padesátým osmým národem (Golensizi civitates V), aniž by byly připojeny jakékoli další informace nebo explicit. Mnohé z národů vyjmenovaných ve druhé části nejsou

⁴ Žr. Bischoff 1981: 187–211; Bischoff 2004: 221–222.

⁵ Bischoff 1960: 262, 3 išn.

⁶ Descriptio zabírá 26 řádků na straně 149v a 12 řádků na straně 150r. Etnonymum Bruzi je zaznamenáno na straně 150r, řádky 5–6.

⁷ Franzas Brunhölzas (1996: 502–503) jam nesuteikia jokios literatūrinės svarbos.

Straipsniai / Articles

21

DIEGO ARDOINO

známé odjinud nejsou a často je obtížné (nebo zcela nemožné) určit, o jakém národu se hovoří. U některých z těchto národů není počet civitates uveden, u jiných je jejich počet obrovský a někdy jsou uvedeny i informace pouze domnělého charakteru. Kvůli této nekonzistentnosti se tvrdilo, že druhá část Descriptio civitatum et regionum byla původně samostatným textem jiného autora. Odhlédneme-li od možné hypotézy několika redakcí, lze říci, že způsob, jakým je druhá část textu uspořádána, často prozrazuje určitou nepřesnost pisatele (nebo případného pramene, z něhož čerpal). Navíc se zdá, že národy většinou nejsou vyjmenovány podle zeměpisného rozložení, a proto je velmi riskantní považovat je za (byť přibližné) zeměpisné orientační body. Aniž bych se dále zabýval dokumentem a mnoha nejasnostmi, které obsahuje (především těmi, jež souvisejí s jeho prameny a účelem), rád bych se zaměřil na etnonymum Bruzi, které je, jak se opakovaně uvádí, již mnoho let v literatuře baltské a slovanské filologie považováno za nejstarší dnes známý doklad etnonyma prūsi.

V textu Descriptio civitatum et regionum jsou Bruzi třicátým osmým zmíněným národem (viz obr. 6):

Bruzi: pluf ē undē: quādenia ad rhenū.

tj. Bruzi plus est undique quam de enisa ad rhenum.

Obr. 6. Descriptio civitatum et regionum folio 150r, řádky 5–6.

Na základě všech popisů národů zmíněných bavorským geografem lze komentář k etnonymu Bruzi přeložit, přesněji řečeno interpretovat, takto: regio, v níž žijí Bruzi, je ze všech hledisek větší než oblast rozkládající se od Ennsu po Rýn.

Ještě jednou předem zdůrazňuji, že všechny předložené hypotézy související s tímto tématem je vzhledem k nedostatku údajů a důkazů v každém případě třeba považovat za (více či méně podložené) dohady. Na základě právě předloženého překladu se dále pokusím porozumět (tj. interpretovat) tvrzení bavorského geografa o Bruzi.

Zdá se nepochybné, že slovo henu označuje řeku Rýn (lat. Rhenus; něm. Rhein). Protože Rýn je řeka, je pravděpodobné, že i slovo enisa by mohlo označovat řeku, jezero, horu nebo jiný významný a snadno identifikovatelný krajinný prvek.

22

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Vadinamo barų geografo Bruzi ir prūsai

Ve skutečnosti lze enisa poměrně přesvědčivě ztotožnit se současnou řekou Enns (německy Enns), jižním přítokem Dunaje, která protéká přibližně 250 km územím Rakouska (viz obr. 7).

⁷ OBR. Oblast rozprostírající se od Rýna až k Enns.

Název řeky Enns je v latině zaznamenán různě: Anasus, Anis, Anesus (Forcellini 1828: 960); Anes, Enes, Ensa, Anas, Enes, Anis, Anisa (Graesse 1909: 17).

Descriptio civitatum et regionum | Graesse 1909: 17 | Forcellini 1828: 960 | Enisa | Anas | Anas | Anes | Anes | Anis | Anis | Anisa | Anesa | Enes | Enes

Přesné ekvivalenty dosud nebyly nalezeny, avšak fonetický rozdíl mezi názvem zaznamenaným bavorským geografem enisa a variantami uváděnými v jiných pramenech Anisa, Enasa je tak nepatrný, že připomíná čistě středověké písařské variace (názvy v jiných jazycích, jejichž hlásky lze vyjádřit latinskými písmeny

Straipsniai / Articles

23

DIEGO ARDOINO

(hlásky jazyků, jejichž fonetický a grafický inventář neměl v latině odpovídající ekvivalenty, se různě přizpůsobovaly zvukovému i grafickému systému latiny) lze považovat také enisa za variantu latinského názvu řeky Enns.

Velmi významnou, zdůrazněníhodnou a dosud nepovšimnutou skutečností je, že v celém textu díla Descriptio civitatum et regionum jsou informace různého druhu o jiných kmenech podány poměrně abstraktně, v nejasném kontextu, bez jakýchkoli vazeb či náznaků, které by umožňovaly spojit zmiňovaný kmen s konkrétně určeným místem nebo jej přiřadit k určitému období. Pouze tvrzení o Bruzi uvádí jasné zeměpisné souřadnice, na jejichž základě lze poměrně přesně určit území barbarů. Za pozornost navíc stojí, že přímá vzdálenost mezi pohořím Radstädter Tauern v rakouské spolkové zemi Salcbursko (Land Salzburg), odkud pramení Enns, a Fubach, rovněž v Rakousku, v okrese Bregenz, kde se Rýn vlévá do Bodamského jezera (Bodensee), činí přibližně 300 km.

Je to značná, ale zároveň nikoli příliš velká vzdálenost, která umožňuje poměrně přesvědčivě a z geografického hlediska ztotožnit řeku Enns s enisa. Co tedy konkrétně znamená tvrzení: oblast, v níž žijí Bruzi, je ve všech ohledech větší než oblast sahající od Enns až k Rýnu?

Kde se oblast Bruzi skutečně nacházela, není výslovně uvedeno; je však pravděpodobné, že svým eliptickým tvrzením měl geograf barbarů nejspíše na mysli, že oblast obývaná Bruzi není jen územím rozprostírajícím se od Enns až k Rýnu: je ještě větší a rozkládá se všemi směry.

Pokud bychom tvrzení vyložili takto, tedy že Bruzi žijí v nějaké blíže neurčené oblasti, která je ze všech stran větší než území mezi Enns a Rýnem, bylo by obtížné pochopit smysl uvedení tak přesných souřadnic (de enisa ad rhenum) pouze proto, aby čtenář na konkrétním příkladu porozuměl rozsahu území kmenů Bruzi, aniž by věděl, kde se toto území skutečně nachází.

Přijmeme-li však hypotézu, že Bruzi žili na území mezi Enns a Rýnem, je kvůli vzdálenosti mezi touto oblastí a Pruskem, tedy územím mezi řekami Vislou, Němenem a Narevem, velmi obtížné a nepravděpodobné ztotožnit s etnonymem Bruzi ještě předtím, protože bychom si museli představit, že Prušané kdysi sídlili na území dnešního jihozápadního Rakouska a jihozápadního Německa. To se podle současných poznatků lingvistiky, historie a archeologie jeví jako nemožné. Protože však kvůli nedostatku písemných pramenů víme jen velmi málo o masových přesunech kmenů a národů v Evropě v raném středověku (které radikálně změnily dřívější etnickou a jazykovou situaci Evropy), měli bychom se při nedostatku nezvratných důkazů vyvarovat kategorických soudů.

Zvláště když nezapomeneme, že etnické složení samotné oblasti Pruska se od 13. do 20. století radikálně změnilo hned třikrát; bez písemných pramenů bychom si tuto skutečnost vůbec nedokázali představit.

24

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Vadinamo barų geografo Bruzi ir prūsai

Také bychom mohli bez písemných pramenů či jen s jejich pomocí pochopit, že stejné etnonymum prūsai, které ve středověku označovalo baltské kmeny, později začalo označovat Litevce z Malé Litvy a také, jakkoli se to zdá paradoxní, Němce, kteří Prusy vyhladili a kteří se od Prusů zásadně lišili jazykově, kulturně i nábožensky.

Vraťme se k tvrzení bavorského geografa o Bruzi; ve skutečnosti je třeba upozornit i na další poměrně významnou skutečnost. Protože Enns je jižním přítokem Dunaje, území mezi Rýnem a Enns (alespoň ve vztahu k řece Enns) leží na jižním břehu Dunaje (viz obr. 7), což není v souladu s textem bavorského geografa, v němž popisuje pevnosti a kraje na severním břehu Dunaje (Descriptio civitatum et regionum ad septentrionalem plagam danubii). Předložka *undie* („ze všech stran“, „všestranně“) však naznačuje, že oblast obývaná kmenem Bruzi se rozkládala také směrem na sever, tedy na severním břehu Dunaje, a právě toto upřesnění umožnilo bavorskému geografovi zařadit Bruzi do svého seznamu.

Je třeba dodat, že Descriptio civitatum et regionum nelze považovat za velmi přesný a jednoznačně spolehlivý pramen, neboť jde o text z 10.–11. století a navíc nikoli o jasně uspořádané geografické pojednání napsané jeho autorem (taková skutečnost by prameni dodala mnohem větší důvěryhodnost), nýbrž o seznam oblastí a kmenů, který snad sestavil (nebo opsal) opisovač či student, případně o stručný výtah či osnovu; pro nás je důležitý právě proto, že se mu připisuje dané datování.

Shrneme-li to, lze říci, že:

Descriptio civitatum et regionum ad septentrionalem plagam Danubii, tedy dokument, v němž je zaznamenáno etnonymum Bruzi, se datuje nikoli do 9., nýbrž do 10. či ještě pozdějšího století. To znamená, že nejspíše nejde o první známý doklad etnonyma prūsai, jak se dosud soudilo, a proto etnonymum Bruzi zaznamenané bavorským geografem vzhledem k chronologické blízkosti soupeří s etnonymem Brūs⁸, které uvádí cestovatel Ibrāhīm ibn Jaʿkūb a které se rovněž datuje do 10. století.

Bavorský geograf je smyšlené označení. Ve skutečnosti není známo, kdo napsal Descriptio civitatum et regionum, je však nepochybné, že tento krátký seznam národů byl zapsán na poslední stránce již zcela dokončeného kodexu a že nemá nic společného s obsahem kodexu, který je astronomische und mathematische Sammelhandschrift.

Jazyk spisu Descriptio civitatum et regionum je poměrně jednotný, někdy však i nepřesný. Jde o významnou skutečnost, která nejspíše ukazuje, že Descriptio civitatum et regionum byl sestaven narychlo, jako shrnutí, výtah či resumé rozsáhlejšího textu nebo různých textů, patrně určené někomu

⁸ Viz Kowalski 1946: 147.

Straipsniai / Articles

25

DIEGO ARDOINO

pro osobní, nikoli veřejné použití. To samozřejmě vyvolává značné pochybnosti o spolehlivosti informací v něm uvedených.

• Je pravděpodobné, že bavorský geograf chtěl svým poměrně eliptickým tvrzením o etnonymu Bruzi ve skutečnosti říci, že oblast, v níž se usadili Bruzi, není pouze územím rozkládajícím se od Enže až k Rýnu, ale že je tato oblast ještě větší, neboť se rozprostírá undique, tedy všemi směry.

• Přijmeme-li tuto hypotézu, bylo by ve skutečnosti velmi obtížné spojovat Prusy s etnonymem Bruzi, protože bychom si museli představit, že Prusové kdysi žili na území dnešního jihozápadního Rakouska a jihozápadního Německa.

LITERATŪRA

B e d n a r c z u k L e s z e k 1982: Onomastyka bałtycka w źródłach antycznych. – Acta Balto-Slavica 14, 49–66.

B i l l i g G e r h a r d 1995: Zur Rekonstruktion der ältesten slawischen Burgbezirke im obersächsisch-meißnischen Raum auf der Grundlage des Bayerischen Geographen. – Neues Archiv für sächsische Geschichte 66, 27–67.

B i s c h o f f B e r n h a r d 1960: Die südostdeutschen Schreibschulen und Bibliotheken in der Karolingerzeit I: Die Bayerischen Diözesen 2. Wiesbaden.

B i s c h o f f B e r n h a r d 1981: Bücher am Hofe Ludwigs des Deutschen und die Privatbibliothek des Kanzlers Grimald. – Mittelalterliche Studien. Ausgewählte Aufsätze zur Schriftkunde und Literaturgeschichte 3, ed. by B. Bischoff. Stuttgart, 187–211.

B i s c h o f f B e r n h a r d 2004: Katalog der festländischen Handschriften des neunten Jahrhunderts (mit Ausnahme der wisigotischen) 2. Wiesbaden, 221–222.

B r u n h ö l z F r a n z 1996: Historie de la littérature latine du Moyen Âge II De la fin de l’époque carolingienne au milieu du XIe siècle. Brepols, Louvain.

D i n i P i e t r o U m b e r t o 2014: Foundations of Baltic languages. Vilnius: Eugrimas.

E n d z e l ī n s J ā n i s 1945: Ievads baltu filoloģijā. Rīgā: Universitātes grāmatu apgāds.

F o r c e l l i n i E g i d i o 1828: Totius Latinitatis lexicon, consilio et cura Jacobi Facciolati opera et studio Aegidii Forcellini alumni seminarii patavini lucubratum edidit (...) Jacobus Bailey (...) volumen secundum. Londini.

F r i t z e W o l f g a n g H e r m a n n 1952: Die Datierung des Geographus Bavarus. – Zeitschrift für Slavische Philologie 21, Heft 2, 326–341.

26

A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a LXXV

Vadinamo barų geografo Bruzi ir prūsai

Grasse Johan Georg Theodor 1909: Orbis latinus, oder Verzeichnis der wichtigsten lateinischen Orts- und Ländernamen von Dr. J. Th. Grasse. Ein Supplement zu jedem lateinischen und geographischen Wörterbuch. Auflage, mit besonderer Berücksichtigung der mittelalterlichen und neueren Latinität neu bearbeitet von Friedrich Benedict. Berlin.

Kabelka Jonas 1982: Baltų filologijos įvadas. Vilnius: Mokslas.

Karaliūnas Simas 2015: Baltų etnonimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Kowalski Tadeusz 1946: Relacje Ibrahima ibn Ja’kūba z podróży do krajów słowiańskich w przekazie al-Bekriego (Pomniki dziejowe Polski, seria II, vol. 1). Kraków: Polska Akademia Umiejętności.

LKE – Lietuvių kalbos enciklopedija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2008.

Mažiulis Vytautas 1966: Prūsų kalbos paminklai. Vilnius: Mokslas.

Rinkevičius Vytautas 2015: Prūsitikos pagrindai. Vilnius: UAB Baltijos kopija.

Rossignol Sébastien 2011: Überlegungen zur Datierung des Traktates des sog. Bayerischen Geographen. – Der Wandel um 1000, hrsg. von F. Biermann, T. Kersting und A. Klamm. Beier & Beran, Langensbach, 305–316.

Schmalstieg William Riegel 1976: Studies in Old Prussian. The Pennsylvania State University Press, University Park and London.

Toporov 2006: Топоров Владимир Николаевич и др. Языки мира: Балтийские языки. Москва: Academia.

Von Keltsch Viktor 1886: Der bairische Geograph. – Altreussische Monatsschrift 23, 505–560.

Zakrzewski Stanisław 1917: Opis grodów i terytoriów z północnej strony Dunaju czyli t.z. Geograf bawarski. Lwów: Ossolineum.

Zinkevičius Zigmas 1984: Lietuvių kalbos istorija 1. Lietuvių kalbos kilmė. Vilnius: Mokslas.

Straipsniai / Articles

27

DIEGO ARDOINO

The So-Called Bavarian Geographer’s Bruzi and Old Prussians

SUMMARY

It is a widespread opinion in literature that the ethnonym Prussians is first encountered as the form Bruzi in a short Latin manuscript discovered in the late 18^th century and conserved in the Bavarian State Library. The manuscript is known as the Descriptio civitatum et regionum ad septentrionalem plagam Danubii and consists of a list of 58 tribes located in Central and Eastern Europe. By the end of the 18^th century its unknown author was referred to as Géographe de Bavière. The code is traditionally dated back to the 9^th century; nevertheless, an accurate codicological and palaeographical study of the original text and its context shows that the Descriptio civitatum et regionum actually dates back to the 10^th century or even later.

This calls into question whether Bruzi is truly the oldest record of the ethnonym Prussians known to date, since Ibrāhīm ibn Ja’qūb, a traveler (or a merchant) who traveled in Western and Central Europe in the mid-10^th century, in the memoirs of his journey (which actually have been lost) registers the form Burūs, traditionally referred to Old Prussians too.

Moreover, a thorough philological examination of the whole Descriptio civitatum et regionum suggests to identify the term enisa with Enns River and to settle the Bruzi in a region whose central part is located between the Rhine and the Enns rivers.

However, this assumption would make it problematic to identify the ethnonym Bruzi with Old Prussians, since one should imagine that Old Prussians were once settled in the area of the current Southwestern Germany and Southern Austria.

Įteikta 2016 m. lapkričio 9 d.

DIEGO ARDOINO

Vilniaus Universiteto Filologijos fakulteto Romanų filologijos katedra

Universiteto g. 5, LT–01513 Vilnius

[email protected], [email protected]

28

Acta Linguistica Lithuanica LXXV