LORETA VAIČULYTĖ-SEMĖNIENĖ

Institut litevského jazyka

Směry vědeckého výzkumu: morfosyntax, typologie, valence, sémantika.

KONCEPT LIDSKÉ IDENTITY PODLE TAPATUS, -Į A JEHO ODVOZENIN V SOUČASNÉ LITEVSKÉ PUBLICISTICE

Koncept lidské identity na základě tapatus, -i a jeho odvozenin v současné litevské publicistice

ANOTACE

Předmětem tohoto článku je lidská identita na základě přídavného jména tapatus, -i a jeho slovesných a substantivních odvozenin. Strukturální přístup k významu se zde kombinuje s kognitivním. Na základě publicistického materiálu z Korpusu textů současné litevštiny (dále jen DKT) se pojednává o tom, jaký je koncept lidské identity. Výzkum ukázal, že podle valenčních aktantů pojednávaných slov a predikátů, jejichž aktanty jsou tato slova sama, je lidská identita svébytným celkem osoby, který je od narození pociťován, uvědomován a/nebo utvářen podle míry dělitelnosti: jako blízký vzájemný vztah člověka k dílčím identitám – přirozené, resp. nepřirozené, božské, resp. pozemským. S ohledem na to je přirozená identita trvalejší než nepřirozená. Proměnlivost souvisí s vyjadřováním různými formami tapat, resp. tapatinti(s).

KLÍČOVÁ SLOVA: přídavné jméno tapatus, -i, odvozenina, koncept, strukturální sémantika.

ANOTACE

Článek se zaměřuje na lidskou identitu na základě přídavného jména tapatus, -i a jeho slovesných a jmenných odvozenin. Kombinuje strukturální přístup k významu s kognitivním přístupem. Na základě údajů z názorové publicistiky uchovávaných v Corpus of Contemporary Lithuanian Language (CCL) článek rozpracovává koncept lidské identity. Studie

Straipsniai / Articles

105

LORETA VAČIULYTĖ-SEMĖNIENĖ

ukázala, že na základě valenčních participantů zkoumaných slov a predikátů, jejichž participanty jsou tato slova sama, představuje lidská identita zvláštní celistvost člověka, která je od narození vnímána, pociťována a/nebo utvářena na základě duality: jako blízký vztah člověka k dílčí identitě – vrozené či nevrozené, nebeské či pozemské. Z časového hlediska je vrozená identita stabilnější než nevrozená. Proměnlivost souvisí s vyjadřováním různými tvary ya tapatus a tapatini(s).

KLÍČOVÁ SLOVA: přídavné jméno tapatus, odvozenina, koncept, strukturální sémantika.

1. ÚVOD. TEORETICKÁ VÝCHODISKA

V posledním desetiletí je módní hovořit o identitě. Toto téma zkoumalo nemálo litevských autorů z historického, sociologického, filozofického, sociálního, kulturního a dalších hledisek; všechny zde vyjmenovat by bylo obtížné a ostatně to není cílem (inter alia Morkūnienė, ed., 2012; Matonytė, Morkevičius 2013; Rubavičius 2014; Grigas 2016 a rozsáhlá literatura citovaná tamtéž). V posledních letech se identitě dostalo také jazykovědné pozornosti: byla zkoumána ze sociolingvistického (Ramonienė, ed., 2016) a etnolingvistického (Rutkovska, Smetona, Smetonienė 2017) hlediska.

Romualdas Grigas říká: „Sám sebe [...] mohu poznat a pochopit pouze při komunikaci se svými blízkými, lidmi podobného smýšlení, spolupracovníky, zkrátka se světem, který mě obklopuje. [...] Stejně je tomu i s národem. [...] Rodí se, utváří, upevňuje, upadá a zaniká pouze ve vztahu k ‚jinému‘“ (Grigas 2016: 18). Anebo, jak se v říjnu 2005 psalo na internetové stránce bernardinai.lt¹: „Identita určuje nejen to, jak vnímáš sám sebe, ale také to, jak tě vnímají ostatní. Identita je mnohostranná a složitá. Někdo formuloval myšlenku, že máme několik vrstev identity – jsme jako cibule.“

Na základě principů kognitivní etnolingvistiky zkoumali sémantiku názvů hodnot a Kristina Rutkovska, Marius Smetona a Irena Smetonienė (2017) tak umožňují „seznámit se“ s identitou Litevce. Autoři monografie analyzovali koncepty OHEŇ, VODA, DOMOV, RODINA, PRÁCE, EVROPA, SVOBODA a ČEST podle metodologie jazykového obrazu světa, kterou propracovali Jerzy Bartmiński a jeho tým (s. 29–35), a dospěli k závěru, že „prolínání a vynořování sfér konceptů s hierarchickou strukturou přispívá k sebepopisu a sebepojetí jedince, a prostřednictvím jedince i k sebevyjádření celé etnické skupiny“ (s. 260). Ukazuje se, že proměnlivé litevské hodnoty, o nichž pojednávají,

¹ Citováno podle Dabartinės lietuvių kalbos tekstyną poskytovaného publicistického materiálu.

106

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Žmogaus tapatybės konceptas pagal tapatus, -i ir jo vedinius dabartinės lietuvių kalbos publicistikoje

velmi souvisejí s etnicitou, starou baltskou kulturou, „což souvisí s vysokým hodnocením vlastního vědomí, vážením si jazyka a projevováním lásky k vlasti“ (s. 259).

Loreta Vilkienė, která chápe identitu jako hledání trvalého sebepojetí jednotlivce a procesy sebeproměny (Ramonienė, ed., 2016: 135, srov. také tam citovanou literaturu), zkoumá otázky etnické, jazykové a kulturní identity Litevců žijících v zahraničí, osob litevského původu a emigrantů, souvislosti mezi litevským jazykem a identitou emigrantů a zjišťuje, jakou roli hraje litevština v jejich chápání etnické identity (s. 117–185). Autorka tvrdí, že „jazyk je pro Litevce významným ukazatelem etnické identity“ (s. 118, viz také s. 128–129, 132, 152) a, jak píše Simas Karaliūnas (1997: 163), plní identifikační a sjednocující funkci. Jinými slovy, etnická identita se nejpružněji a nejlépe odhaluje prostřednictvím jazyka, který tkví v samém jejím středu (Bucholtz, Hall 2006: 369), a osoby, o nichž se pojednává, se zjevně v podstatě ztotožňují s litevštinou (Ramonienė, ed., 2015: 152). Na druhou stranu „je třeba uznat i to, že pozitivní vztah k litevštině může existovat i bez její znalosti“ (s. 132). Jiný vztah mají podle L. Vilkienė k místu – Litvě, jež je pro etnickou identitu emigranta „nepříliš důležitá“ (s. 125), přesněji řečeno, „probíhá proces ‚odmístění‘ etnické identity, protože s Litvou se udržuje spíše emocionální než územní vazba“ (s. 132). Kulturní identita Litevců žijících v zahraničí, osob litevského původu a emigrantů je v různé míře hybridní, ale výrazně se v ní uplatňuje litevská složka; cení si litevské kulturní svébytnosti – jazyka, historie, symbolů apod. (s. 184).

V tomto článku se na lidskou identitu nahlíží z pozic strukturální sémantiky, přesněji řečeno strukturální přístup k významu se kombinuje s kognitivním. Z tohoto hlediska nebyla lidská identita, pokud je známo, dosud zkoumána. Vychází se z názoru, že „strukturální význam je explicitně vyjádřený kognitivní význam“ (Jakaitienė 1988: 58; srov.: Jakaitienė 2010: 56; Gudavičius 2011: 117). Analyzují se zde vzájemné vztahy mezi slovy a zkoumá se, jaké informace vyjadřují, tj. jaká či jak je verbalizována koncepce lidské identity jako proměnlivá konceptuální informace, obsah myšlení a strategie, které spočívají ve vědomí uživatelů jazyka (srov. Jakaitienė 1988: 42–43, 57–94; 2010: 17–18, 45–46, 50). Na tomto základě lze hovořit o takzvaném jazykovém obrazu světa jako o chápání obsahu zaznamenaném v jazykových prvcích, o určité interpretaci skutečnosti v jazyce (podrobněji viz Gudavičius 2007: 10; 2009: 11–17, Rutkovska, Smetona, Smetonienė 2017: 20–22, 29 a tam citovanou literaturu)³.

² Plg. Rutkovskos, Smetonos, Smetonienės (2017: 22) vartojamą terminą pasaulio vaizdas kalboje.

³ Etnolingvistické pojetí konceptu vychází také například z prac Jurije Stepanova (Степанов 1997), Valentiny Maslovové (Маслова 2001), Svetlany Ter-Minasovové (Тер-Минасова 2000), Algirdase Ruškise (2011), Reginy Kvašytė a Silvije Papaurėlytė (2013), Silvije Papaurėlytė (2013) a Neda Jurgačio (2015) (viz také tam citovanou literaturu).

Straipsniai / Articles

107

LORETA VAČIULYTĖ-SEMĖNIENĖ

Předmětem této studie jsou různé podoby adjektiva tapatūs, -i a jeho slovesných (tapatinti, tapatintis, susitapatinti, sutapatinti) a podstatných jmenných (tapatybė, tapatumas) odvozenin, když je alespoň jeden z jejich aktantů explicitně nebo implicitně vyjádřen jako člověk nebo skupina lidí, např.: Karalius tapatūs valstybei DLKT; Člověk začíná sebe (srov. člověka) ztotožňovat s komunitou DLKT; Seriály mají terapeutický účinek a odrážejí identitu národa, přesněji řečeno to, s čím se sama má sklon ztotožňovat DLKT. Cílem je na základě analýzy adjektiva tapatūs, -i a jeho odvozenin v publicistické větě⁴ vymezit koncept lidské identity⁵ jako součást obrazu světa v lidském vědomí, určitý způsob chápání. Klade se otázka, jak se v užívání⁶ prostřednictvím pojednávaných slov a jejich valenčních aktantů, tj. formální struktury, aktualizuje (stává viditelnou) mentální struktura – lidská identita jako součást konceptu identity.

Stanovují se tyto úkoly: bez nároku na vyčerpávající přehled literatury uvést, co je pro publicistiku nejcharakterističtější (viz kapitola 2), jak se adjektivum tapatūs, -i a jeho odvozeniny definují ve slovnících a popisují v gramatických pracích (viz kapitola 3), analyzovat pojednávaná slova v minimálních publicistických úryvcích, tj. ve větě, a na základě analýzy určit, jak se utváří obraz lidské identity – koncept existující ve vědomí uživatelů současné litevštiny (viz kapitola 5). Lidská identita je definována induktivně.

Teoretickým východiskem výzkumu je přístup představitelů strukturální lingvistiky k jazyku jako ke strukturovanému systému významových prvků, který spočívá v myslích mluvčích; tyto prvky se vymezují prostřednictvím vzájemných vztahů, tj. důležité nejsou jednotlivé x a y – prvky, ale vztah mezi nimi (inter alia Hjelmslev 1995: 36–51; Greimas 2005: 47, 50; Vykypėl 2005: 11–44)⁸. Předmětem analýzy je konkrétní (vý)raz v jazykovém užití – věta v minimálním (kon)textu. Například ve větě Karalius tapatūs valstybei významové prvky

⁴ Plg. Evaldos Jakaitienės (2010: 32t) vartojamą priedėlio termino terminą.

⁵ O obsahu termínů reikšmė, sąvoka, konceptas ir prasmė a jejich vzájemných vztazích podrobněji viz Gudavičius 2007: 14–23, 2011; srov. Jakaitienė 2010: 46–48.

⁶ Srov.: „Existence člověka je totožná s jeho funkcí v nějaké větě. Tato varianta splývá s celou modernou a postmodernou, kde je vesmír totožný s diskurzy, které jej popisují. Taková tvrzení jsou důsledkem toho, že se říká, že nejen vesmír, ale i člověk je hmotný předmět složený z částí, a lze jej tedy sestavit i jinak než podle nějakého diskurzu, dokonce i podle popisů, které jsou člověku protikladné“ (Mickūnas 2012: 306).

⁷ Srov.: „Samotný termín-objekt nemá význam. Význam předpokládá existenci vztahu: vztah mezi termíny je nezbytnou podmínkou významu“ (Greimas 2005: 47).

⁸ Kognitivní sémantika zkoumá vztahy mezi zkušeností (angl. experience), vtěleným poznáváním (angl. embodied cognition) a jazykem (Evans, Green 2006: 50); významy jsou chápány jako mentální struktury (Taylor 2006: 569).

108

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Žmogaus tapatybės konceptas gal tapatus, -i ir jo vedinius dabartinės lietuvių kalbos publicistikoje

(lexémy) jsou spojeny opozicí: podstatná jména různých tvarů karalius, valstybė jsou spojena s tapatus (jako aktanty vs. predikát); podstatné jméno karalius je spojeno s valstybė (subjekt vs. objekt). Konkrétní význam predikátu tapatus se vyjasňuje ve vztahu k dalším lexémům – aktantům označovaným podstatnými jmény. V tomto případě lexémy karalius a valstybė podmíněně „vytvářejí“, jinak řečeno aktualizují, obsah tapatus (obecněji – vstupují do obsahu identity)⁹. Podle kompozičního principu se význam složeného výrazu jako celku definuje na základě významů jeho složek¹⁰. Strukturální význam souvisí s konceptem prostřednictvím vztahu části a celku podmíněně, tj. verbalizuje určité proměnlivé prvky mentálního obsahu.

Především se sleduje, zda se tapatus, -i a jeho deriváty užívají na úrovni věty, tj. zda samo plní funkci predikátu (tapatus, (susi)tapatini), nebo zda je jedním z valenčních aktantů predikátu (išsaugoti savo tapatybę). Jak již bylo uvedeno, pozornost se věnuje tomu, aby alespoň jeden z povinných aktantů tapatus, -i nebo jeho derivátů byl vyjádřen slovem označujícím člověka či skupinu lidí; analyzuje se lexikální vyjádření druhého aktantu – zjišťuje se, co je jím označeno. Sleduje se, s jakými predikáty se užívají substantivní deriváty tapatus, -i, tj. co tvoří větné jádro v případech, kdy derivát tapatus, -i neplní funkci predikátu, ale aktantu. Zkoumají se výrazy: žmogus (x) yra tapatus y, žmogus tapatinasi su y, suvokti žmogaus tapatybę a podobně a hledá se odpověď na otázku, jaké tendence obsahu lidské identity se prostřednictvím těchto vyjádření projevují na úrovni věty v publicistice současné litevštiny¹².

Hlavní použitou výzkumnou metodou je deskriptivně-analytická metoda gramatické a sémantické analýzy.

Při zkoumání současného užívání litevštiny se vychází z příkladů shromážděných v Centru počítačové lingvistiky Vytautovy Veliké univerzity

⁹ „Význam většiny predikativních slov se vyjasňuje pouze v binární nebo víceslovné konstrukci“ (Jakaitienė 2010: 51). K této otázce viz také Cruse (2001: 16). Srov. pojem giminumo užívaný Louisem Hjelmslevem: „toto giminumas je určitá přitažlivá síla, která určitým způsobem přitahuje určitou substanci; existuje jak v rovině výrazu, tak v rovině obsahu“ (Vykypė 2005: 18).

¹⁰ Srov.: „Základem pojetí strukturálního významu jsou znalosti uživatelů jazyka o systémových vztazích mezi slovy a pravidlech a normách jejich užívání v textech. [...] Zkoumání vzájemných vztahů mezi slovy je právě postup, který umožňuje rozpoznat význam a explicitně vymezit určité menší sémantické složky. Proto lze ze strukturálního hlediska definovat význam jako uspořádaný (tj. určitým způsobem uspořádaný) celek sémantických prvků“ (Jakaitienė 2010: 56).

¹¹ „Není ani zcela správné hovořit o jejich [významu slova a pojmu] vzájemném působení, protože vzájemné působení by předpokládalo určitou oddělenost. Zde se totiž setkáváme s jediným jevem, který však jakožto velmi složitý má dvě formy emanace: povrchnější – význam slova – a hlubší, niternější – kognitivní pojem. Z genetického hlediska lze uznat prvenství pojmu ve vztahu k významu slova“ (Gudavičius 2007: 18; srov. také Jakaitienė 1988: 57–58).

¹² „Při popisu užívání jazyka, které se neustále mění, a proto je velmi obtížné je určit (definovat), lze pracovat pouze s tendencemi“ (Vykypė 2005: 20).

Straipsniai / Articles

109

LORETA VAČIULYTĖ-SEMĖNĖ

tvoří Korpus současné litevštiny (dále jen DKT). Převážnou část DKT, který se vytváří od roku 1992 až do současnosti, tvoří psané texty různých žánrů, často redigované: publicistické, krásné, odborné či administrativní literatury. Některé z nich jsou překlady. Příkladů mluveného jazyka je v DKT zjevně méně. Publicistický korpus tvoří 63,8% veškerého materiálu DKT. Pro analýzu bylo vybráno 100 publicistických vět¹³, v nichž se užívají probíraná slova. V případě potřeby se přihlíží také k minimálnímu kontextu vět (300 znaků podle šířky řádku konkordance DKT).

2. PROČ PUBLICISTIKA

Publicistika byla zvolena jako zdroj nejen proto, že tvoří většinu DKT, ale také kvůli svým vlastnostem „prostředníka“ (srov.: Bitinienė 2007: 17; Župerka 1983: 108).

O publicistice se tradičně hovoří při zkoumání stylistiky – funkčních stylů¹⁴ (inter alia Pikčilingis 1971; Župerka 1983, 2012; Bitinienė 2007). Podle oblastí užívání jazyka a hlavních jazykových funkcí¹⁵ se publicistický styl řadí vedle běžného každodenního (hovorového), oficiálního odborného, vědeckého a uměleckého beletristického stylu (Pikčilingis 1971: 286n.), nebo vedle vědeckého, administrativního, běžného (hovorového, podle Župerky 2012: 91) a uměleckého stylu (Župerka 1983: 12, 99, 101; srov. 2012: 80–97).

Kazimieras Župerka (1983: 99, 101, 108; plg. 2012: 79) kalba apie tai, kad du ryškiausi potilius – laikraštinį¹⁶ (rašytinį) ir oratorinį (s说ytinį) turintis publicistinis stilius esąs meninio ir nemeninio (dalykinio resp. buitinio) stilių, arba kalbos sferų, sandūroje, tiksliau, arčiau nemeninio stiliaus (Župerka 2012:

¹³ Plg.: „Sakinys yra bazinis objektas, kuriame įkūnyta kalbos Semantika“ (Стенанов 1981: 4, cituojama iš Jakaitienė 2010: 42).

¹⁴ „Funkční styl je historicky utvořená podoba spisovného jazyka, jejíž stylistické vlastnosti a jazykové prostředky jsou určovány oblastí užívání jazyka, obsahem a funkcemi“ (Župerka 2012: 78; poněkud odlišný názor srov.: Župerka 1983: 12, 99; Pikčilingis 1971: 277; Gaivenis, Keinys 1990: 67; Ambrazas 1999: 204). „Funkční styl představuje určité tendence a vodítka v užívání jazyka, upevněné a uvědomované v kolektivním vědomí, poměrně abstraktní model, zatímco veškerá rozmanitost jazykového vyjádření se odhaluje v textu orientovaném na určitý styl“ (Bitinienė 2007: 10).

¹⁵ O jazykových funkcích, kritériích jejich rozlišování, jejich počtu a vzájemné závislosti viz podrobněji Karaliūnas 1997: 113–175 a tam citovanou literaturu. K této otázce dále srov. Župerka 1983: 99–100; 2012: 79, Marcinkevičienė 2008: 33–77 a tam citovanou literaturu.

¹⁶ „Novinářské žánry jsou zpráva, článek, fejeton, reportáž, črta aj. Existují také přechodné žánry, například vědecká publicistika“ (Župerka 1983: 101n., viz též s. 108). O žánrech řazených k publicistice, jejich typologii, klasifikačních kritériích atd. viz podrobněji Marcinkevičienė 2008.

110

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Žmogaus tapatybės konceptas pagal tapatus, –i ir jo vedinius dabartinės lietuvių kalbos publicistikoje

79). „Na rozdíl od odborných stylů (vědeckého a administrativního) je pro publicistiku charakteristickým rysem subjektivní hodnocení. Publicistický text [...] se tedy nachází jakoby na půli cesty mezi odborným a uměleckým stylem“ (Župerka 1983: 108; srov.: Župerka 2012: 87; Bitinienė 2007: 24; Marcinkevičienė 2008: 91–92). Pro daný styl, jehož cílem je „nejen předkládat fakta, ale také odpovídajícím způsobem naladit a přesvědčit čtenáře“, je příznačné spojení komunikativní a expresivní funkce (Župerka 1983: 108), neboli jinak funkce sdělovací (aktuálních informací) a působící (agitace a exprese). Audronė Bitinienė chápe publicistický styl užším způsobem – jako periodický tisk (noviny a časopisy) – a tvrdí, že „primárním účelem publicistiky je odrážet život společnosti (zaznamenávat fakta, události) a teprve poté na něj působit a řídit jej“. Nebo, jak S. Karaliūnas uvádí při citaci Grace Andrus de Laguna (1927): „jazyk je důležitým prostředkem k uskutečňování spolupráce mezi lidmi. [...] Lidé nemluví jen proto, aby utišili své city, vylili si srdce nebo vyjádřili svůj názor, nýbrž proto, aby vyvolali reakci partnerů a společníků a ovlivnili jejich postoje, názory i jednání“ (Karaliūnas 1997: 108). „Interakce a komunikace existuje také mezi lidmi, kteří se nikdy přímo nesetkali a nesetkávají, ale vzájemně na sebe působí prostřednictvím složité soustavy společenských institucí, jejichž fungování umožňuje přenos zpráv na dálku technickými komunikačními prostředky. Tento typ interakce a komunikace se vyskytuje například [...] mezi autorem článku a širokými vrstvami čtenářů novin, jimž autor sděluje svůj názor“ (s. 96; srov. Bitinienė 2007: 12). A konečně, „protože se předávání informací a jejich oběh ve společnosti považují za komunikaci, je komunikace z psychosociálního hlediska ve svém důsledku vlastně změnou a regulací lidského chování“ (Karaliūnas 1997: 107). A. Bitinienė k této otázce dodává: „adresátovi [čtenáři] je jakoby odňata rozmanitost poznávání světa a možnost nahlížet na něj vlastním pohledem: adresát se musí podřídit působení adresanta a převzít jeho názor na jevy skutečnosti“ (Bitinienė 2007: 20). Právě takoví „bez vůle“, kteří umějí číst a psát, ale nejsou kritičtí, „tvoří více než polovinu posluchačů či čtenářů“.

Z toho, co bylo stručně řečeno, je tedy zřejmé, že účelem textů řazených k publicistice je informovat, hodnotit a (spolu)utvářet názor většiny čtenářů neboli veřejné mínění. S ohledem na to lze mít za to, že koncept lidské identity zachycený v publicistických větách DKT odpovídá aktuálně utvářené interpretaci identity v myslích mnohých z nás – aktivních čtenářů – nebo se jí podobá.

¹⁷ Viz Župerka 2012: 79, 87, 97; srov.: Pikčilingis 1971: 307; Marcinkevičienė 2008: 34–35, 53n.

¹⁸ „Důležité není, co si lidé myslí, ale jak by měli myslet“ (Bitinienė 2007: 12).

Straipsniai / Articles

111

LORETA VAičIULYTĖ-SEMĖNIENĖ

3. VYMEZENÍ PŘÍDAVNÉHO JMÉNA TAPUS, -I A JEHO ODVOZENIN VE SLOVNÍCÍCH A GRAMATICKÝCH PRACÍCH

Abychom podrobněji rozvedli obsah výrazu tapus, -i a jeho odvozenin, a vycházíme-li z přístupu, že obecný význam slova je chápán intuitivně a představuje abstrakci (Karaliūnas 1997: 277–278), je důležité prozkoumat, jak jsou daná slova uváděna ve slovnících.

Ve Velkém slovníku litevského jazyka (dále LKŽe) se přídavné jméno tapatus, -i vykládá jako identický, rovný (viz věty 1–2), ve Slovníku současné litevštiny (dále DLKŽe) jako stejný¹⁹, identický²⁰, rovný²¹. Samostatně uvedené podstatné jméno tapatumas je v LKŽe spojováno s výrazem tapatus jako jeho odvozenina, zatímco podstatné jméno tapatybė je zde definováno jako výraz se dvěma významy, z nichž jeden – „rovnost²² objektu se sebou samým nebo s jiným objektem, rovnocennost, stejnost²³“ – je relevantní pro tento článek. V DLKŽe je abstrakt na -umas tapatumas uveden v lexikografickém hesle tapatus, -i, zatímco tapatybė je uvedeno samostatně ve významu „tapatumas“. Sloveso tapatinti je v LKŽe definováno jako „považovat za totožné, identifikovat“, v DLKŽe jako „považovat za totožné“. Zde je vhodné zmínit i význam samotného slovesa laikyti „domnívat se, že něco je něčím, má určité vlastnosti“ (DLKŽe)²⁴, který předpokládá subjekt jako percipienta²⁵, například: Všichni [Pc] ho považují za moudrého (viz Šlienė 1994: 370). S ohledem na to lze konstrukci z DLKT S hrdiny se ztotožňujeme sami, ztotožňujeme s nimi celý národ parafrázovat jako My sami se považujeme za totožné s hrdiny a celý národ za totožný s nimi nebo Domníváme se, že sami jsme totožní s hrdiny a že celý národ je s nimi totožný (srov. Šlienė 204: 297).

Valingumo pagrindu (Šlienė 1994: 15–57; plg. Jakaitienė 2010: 65–71) aptariami žodžiai, kurie, pagal minėtas leksikografines apibrėžtis, nusako

¹⁹ Srov. DLKŽe: stejný, stejná přísl. zájmeno – takový, jako jiný.

²⁰ Srov. DLKŽe: identický, -á – 1. rovný, stejný, totožný.

²¹ Srov. DLKŽe: rovný, -á – 2. mající společné rysy, stejný.

²² Srov. DLKŽe: rovný, -á – 2. stejně velký, široký, dobrý apod., stejný: Je mi rovný.

²³ Srov. LKŽe: stejný, -á – 1. mající téměř nebo zcela stejné vlastnosti, stejný: Všichni odešli stejní Rdn.

²⁴ Srov. LKŽe: laikyti – přech. 20. mít něco za něco: Za koho mě máš? J. Jabl. BLKŽe: laikyti – 4. (koho/co za koho/co) domnívat se, uznávat někoho/něco za někoho/něco nebo za nějakého/jaké: Považujeme se navzájem za bratry.

²⁵ „Percipient – funkce nositele psychického stavu, vlastní živým bytostem, které vnímají skutečnosti, zaujímají k nim určitý postoj a psychologicky na ně reagují“ (Šlienė 1994: 20–21).

112

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Žmogaus tapatybės konceptas pagal tapatus, –i ir jo vedinius dabartinėje lietuvių kalbos publicistikoje

Vztah podobnosti mezi věcmi²⁶ jsou dvoumístné (identický, identita, totožnost apod.) nebo třímístné (ztotožňovat), tj. jejich význam určuje dvě nebo tři volná místa – pozice²⁷, která ve větě obsazují slova určitého významu a jejich tvary.

Adjektivum identický, -á a jeho odvozeniny (identita, totožnost) jsou lexikální (inherentní) reciproka²⁸, která vyjadřují vzájemný (angl. mutual) vztah mezi nejméně dvěma účastníky situace (angl. mutant) – x a y. Vzájemný vztah je ze své podstaty symetrický. Obvykle je inverzní: tvrdí-li se, že x je identické s y, znamená to, že y je identické s x. Vedle takových typicky symetrických případů (srov. Nejprve a nejvíce se ztotožňujeme se svým národem DLKT) existují případy, které se inverzi podřizují obtížněji – jsou méně symetrické (angl. semi-symmetric, quasi-symmetrical, sometimes-symmetrical), srov. Ztotožňujeme se se svou historií DLKT, ale: *Historie se ztotožňuje s námi. Symetričnost je tedy stupňovitá³⁰. V tomto případě souvisí inverzní symetričnost s významem slovesa ztotožňovat se, který implikuje živý subjekt – člověka. Jinými slovy, při užití různých tvarů slovesa ztotožňovat se nebo jeho odvozeniny (ztotožňující) může být východiskem člověk, srov.: Pouze v takovém případě lze hovořit také o tom, že se člověk ztotožňuje s určitým národem a jeho kulturou DLKT, ale:?lze hovořit o tom, že se kultura ztotožňuje s člověkem.

Podle zvoleného východiska lze účastníky téže vzájemné situace (angl. mutual situation) vyjádřit různě: jednotlivě nebo jako celek. V dále uvedené větě 1 je východiskem jednotlivý účastník vzájemné situace (x) – podmět král nebo my ve větě 2, zatímco ve větách 3–4 je východiskem celek účastníků situace (x a y), který se vyjadřuje množným tvarem podstatného jména.

Ve vzájemné situaci vyjádřené ve větách 1–3 se účastní jednotlivci nebo skupina lidí (jednotlivec, resp. skupina), ve větách 4–9 pak věci. Jinými slovy

²⁶ Dalijos Tekorienės (1990: 74) nuomone, tapatų formomis reiškiamas lygybės tarp daiktų santykis.

²⁷ S výjimkou případů, kdy se pojednávaná slova užívají v množném čísle; pak jsou jednomístná nebo dvoumístná (srov. větu 3).

²⁸ Srov.: „Lexikální reciproka (nazývaná také alelické predikáty) lze definovat jako predikáty, které samy vyjadřují vzájemnou konfiguraci, aniž by bylo nutné gramatické označení. Tvoří je sémanticky omezená skupina predikátů, jejichž významy obecně spadají do oblasti sociálních činností a vztahů („vzít se“, „hádat se“, „přátelit se“), prostorových vztahů („přiléhat“, „vedle“) a vztahů (ne)identity („stejný jako“, „odlišný od“, „podobat se“)“ (Haspelmath 2007: 2090).

²⁹ Srov.: „Nesymetrický vztah se stává „vztahem, který má alespoň jeden asymetrický případ“ (Parte 2008: 4). Například oni dva se pozdravili implikuje, že on ji pozdravil nebo ona ho pozdravila, ale ne nutně naopak, tj. pokud ho pozdravila ona, neznamená to nutně, že ji pozdravil on.

³⁰ „Vzájemné situace jsou zřídkakdy zcela symetrické“ (Haspelmath 2007: 2088; podobný názor viz také Knjazev 2007: 116n.). O stupňovité symetričnosti alelických predikátů pojednává podrobněji Parte 2008.

Straipsniai / Articles

113

LORETA VAČIULYTĖ-SEMĖNĖ

z hlediska užití se liší lexikální valence aktantů tapatus a jeho odvozenin, „regulovaná zákonem sémantické shody“ (Jakaitienė 2010: 69; srov. Sližienė 1994: 28–29)³¹. Jak píše Evalda Jakaitienė, „analýza lexikální valence konkretizuje povahu obecných komponentů. To lze učinit nikoli na základě jediné věty, nýbrž s využitím většího počtu [...] textů dokládajících užití (Jakaitienė 2010: 71).

Dále se hlavní pozornost věnuje pojednání o tapybei ve větách 1–3: takovým případům, kdy je lexikální valence aktů alespoň jednoho z probíraných slov Hum, tj. člověk nebo skupina lidí; případy jako ve větách 4–9 zůstávají stranou. Přihlíží se však k větám 10–12, v nichž aktant predikátu vyjádřený slovem označujícím abstraktní věc inherentně (na základě sémantické složky) implikuje člověka.

Vycházíme z názoru, že každé slovo s vlastním významem a gramatickým vyjádřením, kterým je ve větě označen aktant tapatus a jeho odvozenin, vstupuje do konceptu lidské identity jako část, která je ve vztahu k celku.

1) Král nebyl pouze hlavou státu; prakticky byl totožný se státem, protože neexistovala jiná sjednocující síla, která by jej udržela jednotný.

2) My ve skutečnosti nikdy nebudeme ani mentálně, ani sociálně, ani politicky totožní se západní Evropou, a proto přimějeme Východ i Západ, aby nás braly vážně, teprve tehdy, až dokážeme ukázat, že jsme jiní, ale jsme.

3) Je nemožné, aby si dva lidé byli téměř totožní.

4) Vždyť v životě nenajdeme dva zcela totožné listy stromu ani dvě totožné kapky vody. Na naší planetě je každý předmět jedinečný.

5) Je internetová kniha totožná s tradiční [knihou]?

6) Chybně ztotožňujeme Aristotelovy sloupy s antikou.

7) A já ztotožňuji čas s divadlem.

8) Malé děti obvykle ztotožňují čas, prostor a pohyb.

9) Pravděpodobně už Pražané instinktivně spojují s folklorní slavností „Skamba skamba kankliai“.

10) Řeč nebo myšlenky postav postav bychom neměli ztotožňovat s názory autora (srov. ztotožňovat postavy s autorem).

11) Lze na scéně najít takovou roli, která by byla totožná s tvou představou (srov. být tvé představě / tvému cítění totožná)?

12) Individuální vědomí ovlivňuje komunitní zkušenost, avšak toto [individuální vědomí] není totožné s kolektivním [vědomím] (srov. jedinec není totožný s kolektivem).

³¹ „Samotný lexikální význam slov tvořících spojení se chápe jako informace, kterou slova sdělují o skutečnostech vnímaných lidmi a o jejich vztazích“ (Jakaitienė 2010: 62).

114

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Koncept lidské identity podle výrazu tapatus, –i a jeho odvozenin v současné litevské publicistice

4. VÝBĚR EMPIRICKÉHO MATERIÁLU

Výzkumné věty se slovem tapatus, –i a jeho slovesnými či podstatnými odvozeninami byly postupně vybírány tak, že se do pole rozšířeného vyhledávání v DLKT zadal začátek slova, například tapat, tapatyb, a zaškrtla se volba analyzovat pouze publicistické zdroje. Použité vyhledávací kritérium znělo začíná na. Vyhledávání podle dotazu tapat poskytlo v DLKT 1371 výskytů. Zahrnuty byly různé tvary přídavných jmen tapatus, –i, tapatingas, –a, slovesa tapatintis), příčestí tapinamas, –a a podstatných jmen tapatingumas, tapatumas. S ohledem na to, aby alespoň jeden aktant probíraných slov byl explicitně nebo implicitně označen jako člověk, tj. aby lexikální valence predikátu byla Hum, bylo z nich pro výzkum vybráno 360 příkladů. Dotazy su(si)tap a tapatyb vrátily 562 a 2054 výskytů různých tvarů slovesa su(si)tapinti a podstatného jména tapatybė. Postupně bylo vybráno 314, respektive 326 příkladů. Pro analýzu s minimálním kontextem byly použity věty, v nichž probíraná slova sama zastávají funkci predikátu (viz věty 1–3), nebo jsou aktantem jiného predikátu (viz věty 13–15); soustavně byly ponechány také věty, v nichž mají funkci (ne)shodných přívlastek, tedy na úrovni slovního spojení (viz věty 4, 16–21). Na druhé straně byly (ne)shodné přívlastky v substantivních spojeních zohledněny v případech, kdy jsou relevantní pro lexémy označující aktanty (viz věty 22–23).

13) Pravým učedníkem není ten, kdo volá: Pane, Pane!, nýbrž ten, kdo přijal Ducha Syna a plní vůli Otce. Na tom závisí naše identita, proto nezáleží na národu ani kultuře, tehdy stejně jako dnes.

14) Člověk získává svou identitu prostřednictvím vztahu k předkům a k událostem, které utvářely jejich charaktery.

15) Abychom dokázali dát svému životu smysl a rozpoznat svou identitu, musíme podle Taylorova slov dokázat nahlížet na svůj život jako na proměnlivý příběh.

16) Na tuto kouzelnou květinu bychom si možná ani nevzpomněli, nebýt totožných nejdůležitějších prvků obou podání: krásného mladíka, nádherné květiny a neméně nádherné dívky.

17) Rodina se učí rozpoznávat známky plodnosti, které jsou vlastní každé plodné ženě.

18) Při úvahách o otázce osobní identity navrhoval používat jazyk jako prostředek interakce, nikoli sebainterpretace, stejně jako další hermeneuticky orientovaní myslitelé.

19) Není nic hrozného na tom, když se ideál naší identity trochu liší od skutečnosti.

20) Taylor v tom, že se osoba ztotožňuje se skupinou jako celkem, nespatřuje žádnou hrozbu pro svobodu jednotlivce.

Straipsniai / Articles

115

LORETA VAIČIULYTĖ-ŠEMIENĖ

21) Z toho vyplývá nemožnost ztotožňovat Já s Jiným, právě kvůli této odlišnosti, kvůli dichronii.

22) Národ na území bývá totožný s národem státu.

23) Velká část obyvatel se stále ztotožňuje se sovětskými lidmi.

5. LIDSKÁ IDENTITA PODLE PUBLICISTIKY DKT

5.1. Zvolíme-li za východisko pro pojednání o inverzním vztahu identity perspektivu člověka (angl. personal identity), perspektiva druhého (angl. enacted identity), tj. kdo se ztotožňuje s člověkem (člověk očima druhého), se samostatně nezkoumá.

Zdá se smysluplné začít hovořit o identitě člověka či lidí od jeho či jejich vztahu k sobě samým a poté přejít ke vztahu k druhému. Jak člověk vnímá sám sebe (angl. consciousness of self) – své vlastní já (angl. individual self): jako nezávislé já (angl. independent self) s určitým souborem osobních vlastností, které jsou příznačné jen pro něj, nebo (a zároveň) jako vzájemně závislé já (angl. independent self)? Jinými slovy, tvoří z jazykového hlediska sebepojetí člověka – představa o tom, kdo a jaký jsem já sám – chápání individuální (jedinečné) identity jako souboru osobních vlastností, nebo (a zároveň) zakládání osobní identity na podobnosti s druhým (srov. Mayers 2008: 57–64). Podle názoru Johna E. Josepha (2008: 37) se v identitě ve skutečnosti prolínají jedinečnost člověka, druhý, vlastní já a podobnost³². Lze tedy hovořit o více či méně relativní identitě člověka (Joseph 2008: 81–82) a definovat ji podle různých kritérií, která tvoří různé, vzájemně související vrstvy lidské identity; podle nich se člověk ztotožňuje se sebou samým nebo (a zároveň) s druhým.

Vycházíme-li z názoru, že se v identitě člověka prolíná jeho svébytnost a podobnost, a opíráme-li se o inherentní princip symetrie a zrcadlení uvedených slov (podrobněji viz Mayers 2008: 62 a tam citovanou literaturu)³³, pak takové (in)tranzitivní věty jako Člověk je totožný sám se sebou. S kým se ztotožňuješ? Proč se ztotožňujete s nimi? Litevští panovníci ztotožňovali Žmuďany s Litevci apod., v nichž je přímý či nepřímý předmět koreferenční, nebo není

³² „Identita jako stejnost se rozpoznává především prostřednictvím kontaktu s tím, co je odlišné, zatímco identita jako jedinečnost se ustavuje z velké části průnikem kategorií identity jako stejnosti“ (Joseph 2008: 37).

³³ Žak Lacan „uvádí, že sebeidentifikace jedince jako uznání sebe sama je neoddělitelná od uznání druhého; v druhém nevidíme někoho jiného, nýbrž rozpoznáváme sami sebe“ (Lacan 1998; citováno podle Kuzmickas 2012: 26).

116

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Žmogaus tapatybės konceptas pagal tapat(us), -i ir jo vedinius dabartinės lietuvių kalbos publicistikoje

Související se subjektem se probírají společně. Zkoumá se, co na základě lexikální valence významů probíraných slov „prozrazuje“ zvláštnost a podobnost lidské identity. 5.2. Z hlediska času lze lidskou identitu vyjadřovanou ve větách 24–29 chápat jako bytí totožnosti a její trvání. Bytí totožnosti je označováno statickým predikátem, stávání se dynamickým (būti tapačiam resp. tapatintis). Stávání se je v kontextu věty 26 dále zdůrazněno časovým příslovcem šiandien (srov. su kuo tu šiandien tapatiniesi). Bytí totožnosti souvisí nejen s relativní stálostí (statičností), ale také s celistvostí, tedy s pocitem vnitřního souladu jako harmonií základních osobnostních rysů (Savicka 2004: 78). Totožný člověk jako nositel stavu, tedy vlastní já [P], je celistvým³⁴ člověkem (srov. věty 24, 27–28)³⁵. Sémantický rys celistvosti, jak vyplývá z věty 24, souvisí se svébytností. V případě, kdy se mluví o totožném člověku, věta zdůrazňuje jeho celistvost jako osoby (srov. Jonas – tapatūs žmogus). Sémantický rys celistvosti zůstává v pozadí významu tapatus (angl. background), když se do popředí (angl. foreground) dostává svébytnost člověka vyjádřená koreferenčně se subjektem nebo vztažením k sobě samému, srov.: Jonas – tapatus žmogus (tj. celistvý); Jonas – tapatus sau žmogus (tj. svébytný); Jonas tapatinasi su savimi. Ve větě Jonas tapatinasi su savimi³⁶ odpovídá Jonas v roli subjektu jak percepci, tak vlastnímu já, přesněji řečeno plní dvojfunkční hierarchickou funkci percepienta s příznaky doplnění vlastního já [Pcp] (podrobněji viz Drūteinis 2009), srov.: Jonas [Pcp] mano, kad jis [P] yra sau tapatus. Tato dvojfunkční subjektová funkce [Pcp] vystupuje do popředí, když se člověk na sebe dívá jakoby zvenčí. Tehdy se ve větě užívá tvar slovesa tapatinti, srov.: Jonas [Pcp] tapatina save [P] se svým obrazem; Jonas [Pcp] považuje sebe [P] za tapatų svému obrazu. Být tapačiam (sobě) resp. tapatintis su savimi resp. tapatinti save su savo įvaizdžiu tedy ve větě vyjadřuje a aktualizuje různé sémantické rysy, které jsou obsaženy ve významech probíraných predikátů.

V čase se mění i bytí totožnosti. Dokládají to tvary spony, srov.: člověk buvo tapatus sau (tedy už není totožný), bus tapatus (tedy ještě není totožný),

³⁴ Srov. LKŽ: vientisas – 4. z jedné masy, celý. || nepřetržitý, nepřerušovaný, bez přestávek: Vientisas lietus. 5. bez rozporů, důsledný: Vientisa asmenybė.

³⁵ „Při popisu člověka jako individua je třeba nejprve říci, že je samostatný a celistvý, tedy nedělitelný (lat. individuus – nedělitelný), avšak proměnlivý v čase. Totéž se říká také o identitě individua, byť na ni lze nahlížet z různých hledisek, každé z nich vyčlenit a pojednat zvlášť. Proto je individuum jakožto celek zároveň mnohotvárné a mnohorozměrné; lze podmíněně vyčlenit jeho dílčí identity, například sociální, kulturní, národní, politickou, konfesní a další – podle toho, co hledáme a na jakém základě“ (Kuzmickas 2011: 65).

³⁶ Příklady tohoto typu v DKT nejsou k dispozici.

Straipsniai / Articles

117

LORETA VAIČIULYTĖ-SEMĖNĖ

taps tapatus apod. Z časového hlediska je podstatou lidské identity proces (děj), který, jak vyplývá z věty 29, souvisí také s lidskou sebeúctou.

24) V postmoderní či postsubjektivní epoše subjekt není totožný sám se sebou. Odděluje se a liší od toho, co je pro něj charakteristické, co je vlastní pouze jemu.

25) Je však třeba říci, že „tapatatis“ neznamená „būti tapačiam“, tj. identita, kterou si připisujeme, není vždy aktuálně existující.

26) Zamysli se, v čem spočívá tvá moudrost a s kým se ztotožňuješ, kým se stáváš? Zhodnoť, co dnes asimiluješ a nakolik disimiluješ, jak se ti to daří – v tomto procesu objevíš svou pravou identitu.

27) Fragmentované vědomí, fragmentovaný obraz světa, schizofrenní jazyk. Člověk, který už se nezdá být totožný sám se sebou, odcizuje se i ostatním.

28) Být totožný sám se sebou a být sám sebou jsou základní imperativy, které uchovávají pokladnici archetypů zaručujících identitu osoby.

29) Nejsem tedy totožný se svou vlastní hodnotou.

Lidskou identitu utváří nejen relativně dynamický vztah člověka k sobě samému (je tapatūs resp. bus tapatus sau; tapatinasi resp. tapatinęsis su savimi; srov. obdobné tvary od slovesa mluvit), odcizuje se sobě³⁷), ale i vztah k druhému (ztotožňuje se s y; ztotožňuje sebe s y). Řečeno slovy Įtartės Morkūnienės, „individuum není izolované, oddělené: je vtělené, ‚účastní se‘ subjektů“ (Morkūnienė 2012: 120). Bronislovas Kuzmickas tvrdí, že „pojem identity roste jako rozvoj reflektované interiority, jejíž jádro se rýsuje jako obraz ‚já‘, který se utváří při rozhovoru a jiné komunikaci s dalšími osobami“ (Kuzmickas 2012: 26). Subjekty „přebývají v čase, a tedy trvají a mění se, a v této proměně zůstávají týmiž, byť ne stejnými“ (Kuzmickas 2008: 167).

Kdo (nebo co) je (zůstává) v běhu času „týmž“ člověkem, jestliže se mění i on sám a při setkání s druhým se mění a mění i toho druhého? Uznáme-li, že lidé, s nimiž se setkáváme, ovlivňují identity každého z nich, sotva je možné, aby dva lidé byli po celou dobu totožní (viz větu 30).

30) Není možné, aby dva lidé byli téměř totožní. Zvláště partnerovu jinakost pocítíme, když spolu začneme pravidelně komunikovat, když se vztah upevní³⁸.

³⁷ Srov. příklady z DLKT: Mluví sám se sebou proto, aby pochopil, o čem přemýšlí? V životě se často stává, že člověk, který mluví sám se sebou, předstírá, že mluví s někým jiným. To, co je bezprostřední, co nebylo zakoušeno, tedy to, co je abstraktní – bez ohledu na to, zda to souvisí se smyslovým bytím, nebo pouze s myšlenou jednoduchostí – odcizuje se sobě, poté se z tohoto odcizení vrací k sobě, a tím se teprve poprvé stává svou skutečností a pravdou a zároveň vlastnictvím vědomí.

³⁸ Srov. příklad z DLKT, kde se tapatus užívá atributivně: Na světě nejsou dva totožní lidé, s výjimkou jednovaječných dvojčat... narozených ve stejném okamžiku. Všichni jsme odlišní. Liší se naše hodnoty, životní styl, zvyky, vzdělání a další věci.

118

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Koncept lidské identity podle tapatus, –i a jeho odvozenin v současné litevské publicistice

Z kontextu dále uvedených vět 31–35 je patrné, že ačkoli se tvrdí, že dvě (ne)konkrétní osoby jsou totožné, jde o totožnost částečnou – v určitém ohledu, tj. na základě podobného pracovního rukopisu, vzhledu, vnitřních vlastností apod. Z vět 32–35 je rovněž zřejmé, že (ne)určitá jiná osoba, s níž se někdo ztotožňuje nebo s níž je ztotožňován, není skutečnou osobou (Juozas Stackevičius, Rolandas Paksas, Erica Jennings apod.), nýbrž obrazem této osoby, který si někdo vytvořil, jakýmsi „vzorem“ (úspěšného návrháře, neúspěšného prezidenta, svobody, kosmopolitismu, svatosti apod.). Tentýž člověkem vytvořený druhý subjekt se aktualizuje ve větách 36–41, kde se člověk ztotožňuje s postavou jako symbolem, ideou či autorem díla, nebo je s ní ztotožňován. Ve větách 42–46 je tento člověkem vytvořený druhý subjekt vyjádřen jako neurčitý nositel určité slovesné nebo jmenné vlastnosti – jako postava, kterou si každý z nás představuje a která je pro každého trochu jiná. Jinými slovy, každý dospívající, který se ve větě 46 ztotožňuje s hasičem, závodníkem či jinou postavou, si je na základě svých znalostí a/nebo zkušeností představuje trochu jinak nebo odlišně než jiný dospívající.

31) Moje image je taková, ačkoli se něčím podobám svému tajnému příteli. Proto se se mnou pokouší ztotožnit. Tak mi leze na nervy, že bych ho nejradši zabil. Zvlášť ráno a večer, když spolu někam letíme a nikdo nás nevidí.

32) Brzy si však [ten mladík] všiml, že si ho mnozí ztotožňují s Juozasem Stackevičiusem a chválí jeho práci.

33) Obhájit se jako osobnost, dokázat, že není jen ženou v domácnosti nebo přívěskem rodiny. Kvůli tomuto rozpoložení se nejspíš nějakou dobu ztotožňovala se Žemaitė. Udělala R. Merkelienė po zásadním životním zlomu šťastnější?

34) Těžko říct, zda se někdo vůbec ztotožňoval i s R. Paksasem. A že by se někdo ztotožňoval s Ericou Jennings , to nikoho ani nenapadne. Vždyť jsou to jen emoce – sexualita, svoboda, mladistvost, kosmopolitismus.

35) Větší dílo o něm však nevzniklo právě proto, že autor říká, že se neodvážil ztotožnit s tímto neobyčejně duchovním, zářivým svatým mužem. Nevyhýbáme se snad z podobných důvodů i tomu, abychom odhalili Mindaugovu povahu zevnitř?

36) Spějuva se ztotožnila se zobrazovanou postavou, stala se skutečnou Giselle, prožila její osud a neměla sílu vrátit se do reality.

37) Dnešní děti se stále častěji ztotožňují s fiktivními postavami a stále méně se skutečnými lidmi.

38) Ale i na dálku cítím sílu této hudby. Dnes, když hraji hudbu A. Piazolly, snažím se proniknout do jejího ducha a ztotožnit se s tímto skladatelem. Tím se propojují dvě odlišné mentality, dva odlišné temperamenty.

Straipsniai / Articles

119

LORETA VAIČIULĖ-ŠEMENĖ

39) Ve své nejnovější knize se ztotožňuji víceméně s člověkem, který zakusil svět.

40) Sama spisovatelka se také zřetelně ztotožňuje s hlavní hrdinkou: „Já jsem Lisa. Stejně jako ona, dítě mocných, jsem mohla volně dovádět v přírodě.“

41) Mato, vždycky jsem se ztotožňoval, splýval jsem s Odysseem. Světový cestovatel, který se nakonec vrací domů... Řek!

42) Byl jsem ztotožněn s jakýmsi marxistickým propagandistou (skladatel se usmívá), který kritizoval kapitalistický svět.

43) Jis tapatino save vaizduotėje su poliarinės nakties kaliniais, ir iš čia kilo ekstaziškas dėkingumas už kiekvieną saulėtekį ir kiekvieną duonos riekę.

44) Stále se obracím na všechny, kdo i dnes trpí leprou: mají stále zastánce – otce Damiána, který se i předtím, než onemocněl, často ztotožňoval s nemocnými a říkal: „my malomocní“.

45) Miminko v náručí ženy, která svírá sklenici vodky (matka Kachna je předobrazem alkoholičky). Není divu, že dívky se jim nechtějí podobat a ztotožňují se s tvůrkyněmi, zatímco chlapci se děsí takových mnohodětných nesmělých dívek.

46) Dospívající bývají zuřivými závodníky, vězni, piloty, všemocnými bytostmi, čaroději, nepřemožitelnými bojovníky; ztotožňují se s uvedenými postavami. Lékaři varují, že právě v tom tkví příčiny, proč mladí lidé rádi „létají“ auty.

Z toho, co bylo řečeno o větách 31–46, vyplývá, že onen druhý, který utváří závislou část či vrstvu lidské identity, není skutečnou, nýbrž sami vytvořenou osobou, s níž se člověk ztotožňuje. Co však tvoří nezávislé Já člověka, co je v jeho identitě skutečné a stálé, případně nejstálejší, a zda taková složka vůbec existuje?

Lidská identita je v publikaci DLKT rozdělena podle přirozenosti na dvě oblasti (ducha, resp. tělo): člení se na vnitřní, resp. vnější stránku (viz věty 47–49), a také podle pohlaví (muž, resp. žena; viz věty 50–51) a věku (mladý, resp. starý; věty 52–54). Vnitřní, neboli inherentní, složku lidské identity nelze uchopit pěti základními smysly. Přijmeme-li tvrzení z věty 48, že to, čím jsme, je totožné s duchovní energií v nás a představuje nejstálejší složku lidské identity, pak lze smysly (snáze) uchopitelnou, neboli (více) vnější složku osobní identity (pohlaví, věk) považovat za méně inherentní – proměnlivější či podléhající změnám³⁹. Vnitřní i vnější identitu má člověk od přírody, tj. „dostává“ ji při narození. Přirozená identita je skutečnou lidskou

³⁹ Srov.: „Pojem neměnné substance individua lze v každém případě dobře sladit se změnou vlastností: je tím, co v individuu zůstává, zatímco se jeho vlastnosti mění. [...] [N]e zřídka se i dnes tomu, co v individuu zůstává, zatímco se jeho vlastnosti mění – lidské substanci – říká duše. Duše je životní princip – to, co organizuje živý organismus v jeden celek. Části celku se mohou měnit,

120

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Žmogaus tapatybės konceptas pagal tapatus, -i ir jo vedinius dabartinės lietuvių kalbos publicistikoje

identita. Nevrozená (neinherentní) lidská identita je já, které si člověk vytvořil sám pro sebe (iluze, sny apod.), a/nebo já vytvořené pro ostatní (image, maska, nálepka apod.) (viz věty 55–56, srov. také věty 36–41; Joseph 2004: 4). Sebevytvořená část identity já – to, čím se člověk (ne)chce nebo (ne)může stát, tj. možná vrstva lidské identity⁴⁰. Jinými slovy, možné části identity se mohou stát skutečnou lidskou identitou, tj. představy (to, čím člověk chce, sní být) motivují jeho chování, cíle apod. a mohou se stát skutečným či skutečnějším já (to, co člověk vnímá v sobě jako inherentnější). Možné identity se proměňují.

47) Jeden můj oblíbený myslitel nazýval „ztělesněním“ stav, kdy [člověk] duchem zcela splývá s tělem, nejčastěji se starým a trpícím tělem. Každý zná pocit, kdy se celé lidské „Já“ stane jedinou bolavou ledvinou.

48) To, kým jsme, je totožné s duchovní energií, která je v nás přítomna.

49) Podíváme-li se na „já“ z druhé strany, uvidíme, že když jednáme, když máme velký hlad, zcela ztotožňujeme se s tělem, když se na někoho rozzlobíme, budeme se cítit jako klubko cholerických emocí, a když se ponoříme do odborné literatury, ztotožňujeme se s myslí. Která z těchto různých stránek je pravé Já?

50) V takových rodinách vyrůstají synové bez jasných vodítek pro výchovu a dospívající, kteří nemají blízkou osobu, s níž by se mohli ztotožnit, pokud jde o sebe i svou sexualitu...

51) Nijolė Arbačiauskienė: Žena a muži jsou si rovni, ale nejsou totožní.

52) Totéž platí i pro rozdíly mezi osobnostmi: ať je osobnost jakkoli vyzrálá, v mladším věku nemůže být totožná s osobností ve vyšším věku.

53) A také se objeví opravdový pohled; budu – nevím proč, byl jsem o tom pevně přesvědčen – nějaký jiný. Možná dokonce částečně ne totožný se sebou, řekněme s tím dvacetiletým. Ale zůstal jsem totožný i sám se sebou, když mi bylo pět. Osoba nikam nezmizela, žádná zkušenost nic nepřekryla, jsem pořád tentýž. V pěti nebo ve třiceti.

54) Tak se dítě učí odpoutávat. I matka se tomu v té době musí učit. Musí být o něco vyzrálejší než dítě. Pokud se s ním příliš ztotožnila, bude pro ni těžké to udělat.

55) Zahraniční seriály a lidé, kteří se kolem nich tisknou a snaží se ztotožnit se s přeslazeným, krásně barveným iluzemi, a později vyprávějí hloupé příběhy o „láskách“ a „neláskách“, „štěstích“ a „neštěstích“.

ale princip, který je organizuje, zůstane stejný: taková je dialektika vlastností lidského jedince a jeho duše“ (Aleksandričius 2012: 216).

⁴⁰ Podrobněji o pojetí skutečného, respektive možného já z psychologického a psychosociálního hlediska viz Markus, Nurius 1986, Oosterwel, Oppenheimer 1993 a tam citovaná literatura.

Straipsniai / Articles

121

LORETA VAČIULĖ-ŠEMIENĖ

56) Člověk se sklonem k teatralitě někdy splyne se svou maskou a nedokáže ji odložit ani v přítomnosti blízkých lidí⁴¹.

Z toho, co bylo dosud řečeno na základě příkladů z DLKT, vyplývá, že o lidské identitě lze hovořit jako o stavu a stávání se. Z časového hlediska stav identity implikuje relativní stálost, stávání se dynamiku. Ze sémantického hlediska je nejstálejší vnitřní, vrozená část lidské identity – duše⁴²; gramaticky se vyjadřuje tvary přítomného času slovesa „būti“ užívanými s přídavným jménem „tapatus“, srov.: člověk je totožný s duší, tj. člověk je stejný nebo takový jako duše; člověk je totožný s vnějškem (tělem, vzhledem), tj. člověk je stejný jako jeho vnější podoba (tělo, vzhled), ale: člověk je totéž co jeho vnější podoba (tělo, vzhled)⁴⁴; nejproměnlivější je nevrozená identita člověka – část identity vytvořená pro sebe a/nebo pro druhé, gramaticky vyjadřovaná tvary minulých příčestí. Z časového hlediska lze hovořit o vrstvách lidské identity s různým stupněm proměnlivosti: vrozená (vnitřní, resp. vnější), resp. nevrozená (vytvořená pro sebe, resp. pro druhé) identita osoby. Jak uvádí Povilas Aleksandravičius, identita „je zároveň pohybem i totožností“, tj. tím, co přetrvává – „mé já či má duše – a proměňuje mě ve vlastní já, v mou zkušenost se vším, co se nevyhnutelně mění“ (2012: 214tt; viz také tam citovanou literaturu; odlišný názor viz: Mickūnas 2012: 302; Joseph 2004: 6⁴⁵). Harmonický soulad uvedených dílčích identit je základem lidské celistvosti a jedinečnosti. Kromě toho, vyjádření

⁴¹ Srov. DLKT: Lepení nálepek, stigmatizace a další pronásledovatelé nemohli ovlivnit ani ty nejsilnější lidi. Značná část lidí byla alespoň částečně nucena ztotožnit se s nálepkami „označených“ a příběhy ukazují, že v životech některých z nich zůstaly nevyřešené následky neúspěšné traumatické zkušenosti.

⁴² Srov. DLKŽ: duše – 1. náb. nehmotný, nesmrtelný princip člověka, který dává tělu život a při smrti se od něj odděluje. 2. vnitřní svět, psychika: Otevřel svou duši. LKŽ: duše – 1. vnitřní psychický svět člověka, jeho vědomí, city, prožitky: Je těžké léčit tělo, když trpí duše Pt. 2. náboženský – nesmrtelný nehmotný princip člověka, který člověka spojuje s Bohem; duch: Má duše velebí Pána brš.

⁴³ Srov. DLKŽ: duch – 2. psychické síly člověka jako činitel jednání: Pozvednout ducha lidí. 3. přen. pravý smysl, podstata: Duch doby. 4. fil. společenské vědomí soustředěné v individuu. BLKŽ: duch – 5. v singuláru ve filozofii – tvořivý princip, který existuje sám v sobě, uvědomuje si sám sebe, je neomezený v čase a prostoru, otevřený bytí: Analyzovat vztah ducha a hmoty. Svatý Augustin tvrdil, že rozum spočívá ve světle božského ducha.

⁴⁴ Srov. příklad z DLKT: To zase znamená, že vnější složka člověka (image) se ztotožňuje s vnitřní složkou (identitou). Jsem = vypadám.

⁴⁵ Srov.: „Our identities, whether group or individual, are not „natural facts“ about us, but are things we construct – fictions, in effect“ (Joseph 2004: 6); „Moderní subjekt nemá podstatu: vytváří sebe a své okolí jako autonomii a v tomto případě vytváří jak objekty, tak nové touhy po nich“ (Mic-kūnas 2012: 302).

122

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Žmogaus tapatybės konceptas pagal tapatą, –i ir jo vedinius dabartinės lietuvių kalbos publicistikoje

volba mezi „být totožný se sebou, resp. ztotožňovat se se sebou“ (se svými iluzemi), resp. „ztotožňovat se se svými iluzemi“ ve větě ukazuje také blízký, resp. vzdálený vztah člověka k sobě samému.

Jaké jsou kromě uvedených další složky či vrstvy identity, které ji utvářejí jako celek, a kolik jich je? Zdá se, že většina z nás toho málo ví o tom, jaká je jeho vlastní či cizí duše – jaký člověk je nebo co má uvnitř, tj. jaká je stálá část identity osoby (srov. Joseph 2004: 8). Nejvíce, co může každý z nás o druhém říci, je, že na základě víceméně dobré znalosti vlastní identity „vytvoří“ podle sebe verzi identity druhého, která se jejímu „tvůrci“ bude jevit jako skutečná identita druhého. Jak se říká, podle zrcadlového principu jeden prostřednictvím vnímání vlastní identity (ztotožňování) vidí identitu druhého a druhý interpretuje identitu prvního prostřednictvím své vlastní.

Existují případy, kdy se na základě principu duality jako jednoty lidské přirozenosti (vnitřek, resp. vnějšek) a identity osoby (vrozená, resp. nevrozená) (srov. větu 47) slučují dvě samostatné identity v jednu, tj. dvě odlišná pojetí člověka jako by byla jedním (viz věty 61–63, srov. také větu 38), nebo naopak: jeden člověk se „rozštěpí“ a je vnímán jako dva odlišní lidé (viz větu 64, srov. také větu 53). Sloučení dvou osob nebo rozštěpení jedné osoby je částečné (podobně jako ve větách 31–35) a probíhá podle určitého kritéria: věk (mladý, resp. starý, dítě, resp. dospělý), pohlaví (muž, resp. žena) nebo (i) sociální⁴⁶ – rodinné (manžel, resp. manželka, rodiče, resp. děti, bratr, resp. sestra). Poslední případ je zřetelně patrný ve větách 65–66 a ve větě 67 se prolíná s kritériem pojmenování.

61) Když mu je sotva půl roku, měl by otec matce více pomáhat. Žena se totiž velmi ponořuje do světa dítěte. Pokud se s ním příliš dlouho ztotožňuje, dítě se neučí samostatnosti a stává se závislým.

62) Mění svůj osud a vydává se jinou cestou. – Nedoporučujete ženám po svatbě měnit příjmení? – Když se lidé milují, chtějí splynout, ztotožnit se, jako by se přikryli jednou přikrývkou, a stávají se jedním energetickým vírem.

63) Dvojčata jsou na sobě mnohem více závislá a navíc jsou vždy soupeři. Do pěti let se chlapec jednoduše ztotožňoval se svou sestrou, byla jeho druhým „já“. A najednou... Příčinou rozdělení může být náhodně pronesené slovo vychovatelky či kamaráda, pohlazení.

⁴⁶ Sociální identita – „je identitou jedince jako společenské, komunitní bytosti, neboť jedince nelze ani ve skutečnosti, ani v teorii izolovat od ostatních jedinců, protože neexistuje ani společnost jako homogenní útvar, nýbrž systém vztahů mezi jedinci, který se nazývá společností. V úvahách o sociální identitě lze rozlišovat identitu ekonomickou, politickou, národní, kulturní, občanskou nebo identitu nějaké skupiny atd.“ (Morkūnienė 2012: 96). „Sociální identita je proces, jehož aktéry jsou jednotlivci“ (s. 121).

Straipsniai / Articles

123

LORETA VAČIULĖ-SEMĖNĖ

64) Vėliau p. Aldona dar ilgai rusėsi atmintyje, bet taip ir neypažoko to didelio žmogaus [suaugusio] sutapatinti su kažkuriame sale sėdėjusiu moki-nuku [vaiku]. Atmintis nesutalpina per pusę amžiaus į gyvenimą išleistų mokinių veidų ir vardų.

65) Chlapec musí mít muže jako vzor. S ním [mužem, tatínkem] se dítě [chlapec] může nejen kamarádit, ale také se s ním ztotožnit. To znamená upevnit svou genderovou identitu.

66) Chová se něžně k hračkám, líbá je, objímá... Teprve později „objeví“ tatínka a snaží se mu podobat. Na tom, jak se tentýž člověk ztotožňuje s matkou a ztotožňuje s otcem, závisí jeho pohled na rodičovství.

67) Tento muž se rozhodl pro změnu, protože nechtěl být ztotožňován se svým bratrem. Achremov⁴⁷, který byl odsouzen k doživotnímu vězení za vraždu novináře Vita Lingise.

Ztotožňování se (identifikace) člověka s jiným jakožto menší či větší skupinou – skupinou (rodinou, stranou⁴⁸, elitou, střední třídou apod.), respektive společenstvím, respektive společností, respektive národem – nebo se zástupcem této skupiny se aktualizuje ve větách 68–74. Sociální kritérium lidské identity, tedy jeho bytí a jednání o samotě, mezi ostatními, společně s ostatními (viz věty 75–78), se ve větách 79–80 prolíná s místním kritériem. Ztotožňování se člověka s místem se aktualizuje ve větách 81–89. Podle blízkosti člověku lze místní kritérium rozdělit na blízké a vzdálené, konkrétně řečeno na místo bydliště (kde se člověk narodil a/nebo žije; viz věty 81–82), respektive region (viz věta 83), respektive zemi (viz věta 84), stát (viz věty 85–86), respektive kontinent (viz věty 87–88, srov. také větu 82), respektive svět (viz větu 89, srov. také větu 82).

68) Ale není úspěch podobných experimentů způsoben právě nutností odlišit se od davu? Když jsem byl mladý, vždycky jsem se chtěl s někým ztotožnit. Záviděl jsem rodičům, že se mohli účastnit studentského hnutí v 60. letech, že měli cíl, že se pokoušeli změnit svět.

69) Dospívající se někdy dokonce ztotožňují se skupinou – příběh se stává vzorem chování. Proto hrají skupiny vrstevníků v procesu socializace dospívajícího významnou roli.

⁴⁷ Srov. také větu DKT: Ve skutečnosti není takové politevštění ničím jiným než przněním příjmení. Příjmení je součástí identity osoby. Když tedy komolíme osobní jméno a příjmení člověka, projevujeme mu neúctu.

⁴⁸ Srov. příklad DKT: Strana, která se ztotožňuje s jediným vůdcem, je odsouzena k nezdaru, nemá budoucnost. Kromě 19% voličů, kteří jsou ve skutečnosti apolitičtí a pasivní, se 14% ztotožňuje s tradičními konzervativci, kteří zastupují zájmy velkého byznysu, paradigma ekonomického růstu a globalizace. Současní liberálové se rádi ztotožňují s celou západní společností.

124

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Koncept lidské identity podle výrazu tapatus, –i a jeho odvozenin v současné litevské publicistice

70) Nemám rád lidi, kteří se ztotožňují s davem⁴⁹, jednají jen tak, jak se sluší, a žijí podle určitých pravidel. Vždy mají vlastní názor a málokdo by ho dokázal změnit.

71) „Když se člověk začne ztotožňovat s komunitou, dostane se do kruhu ‚vyvolených‘. Kdo s těmito idejemi nesouhlasí, ocitne se mezi ‚vyvrženci‘.

72) Odpovědi na otázku, ke které společenské vrstvě by se zařadili, nás značně překvapily: téměř 90 procent uvedlo střední třídu. S ní se ztotožnil jak akademik, tak bývalý dělník, který v Gariūnai obchoduje se železem a považuje se za podnikatele.

73) Poté, co gruzínskou dceru národa Rolandas Paksas znovu ztotožňuje s „lidem“ a odlišuje se od „elity“. Prezidentovy preference kvůli tomuto příběhu rozhodně neklesnou.

74) Pocit sounáležitosti s národem však zůstává poměrně silný: naprostá většina, 95%, respondentů se ztotožňuje s litevským národem. 75% se ztotožňuje se svou komunitou, 72% s obyvateli Evropské unie⁵⁰.

75) Řečník se rozpovídal a tak se do toho vžil, že se nevnímá jako samostatné, izolované „já“, nýbrž ztotožňuje se svou činností.

76) Je pravda, že se v Neringe funkce starosty ztotožňuje s osobou starosty S. Mikėlise? Ano, řekla, je to pravda.

77) Díla V. Kisauskase jsou dramatická, bolestná. A jaký byl on sám jako člověk? Tvorba se často ztotožňuje s člověkem. Vincas byl poměrně náročný a komplikovaný muž, velmi klidné povahy, na všechno reagoval citlivě a jemně.

78) Informace o svých lidech si shromažďujeme sami. Lidé nás ztotožňují s KGB.

79) To neznamená, že se snažím ztotožnit s „Domus galerija“ nebo s nějakou jinou společností.

80) S Litvou a litevským národem se více ztotožňují obyvatelé měst, zejména těch velkých. Z obyvatel měst však podle charakteristiky expertů vyčnívají Kaunasané „poměrně negativním postojem ke svému občanství“.

81) Když lidé přicházejí o místa, s nimiž se ztotožňovali a která svědčila o jejich původu a vytvářela pocit bezpečí, ztrácejí orientační body, jež jsou možné pouze tehdy, existují-li neutrální vazby.

⁴⁹ Srov.: „Mania – to jsou lidé bez kulturní páteře a bez vyššího vzdělání [...]. Proto nechápou společnost jako celek a bojí se jí“ (Morkūnienė 2012: 165).

⁵⁰ Srov. příklad z DKT: Ztotožňujeme se především a nejvíce se svým národem. „O litevském národu, stejně jako o kterémkoli jiném, lze mluvit dvěma způsoby – jako o mase milionu jednotlivců a jako o svébytném celku, o němž lze, stejně jako o kterékoli jiné obecnosti, hovořit abstraktně, pojmenovat pojem identity a odlišit jej od jiných obdobných obecností vyznačujících se jinými zvláštnostmi“ (Kuzmickas 2008: 168t).

Straipsniai / Articles

125

LORETA VAĊIULYTĖ-SEMĖNĖ

82) Výrazně vzrostlo ztotožňování Litevců nikoli s Evropou či světem, nýbrž s bezprostředním životním prostředím. V roce 1990 se se svým městem nebo obcí ztotožňovalo přibližně 25% lidí, v roce 2005 už to byl dvojnásobek, tedy 49%.

83) Jižní a severovýchodní Litevci z vilniuského kraje nemohou být totožní už jen proto, že jejich území geograficky nenavazují. Odděluje je nežádoucí prvek z hlediska národnostního složení, který tvoří střed vilniuského kraje.

84) Litevci se dosud ztotožňují pouze s územím etnografické Litvy⁵¹.

85) Protože to byl nezapomenutelný rok 1988 – počátek národního obrození, kdy snad každý ztotožňoval sebe, své naděje a očekávání s Litvou, myslel na ni, cítil ji a toužil pro ni něco vykonat.

86) Jsem Litevec, ztotožňuji se se svobodným státem. Měl bych něco udělat pro ostatní lidi, kteří tuto podmíněnou svobodu nemají?

87) My ve skutečnosti nikdy nebudeme mentálně, sociálně ani politicky totožní se západní Evropou, proto přimějeme Východ i Západ, aby nás braly vážně, jedině tehdy, když dokážeme, že jsme jiní, ale že jsme.

88) Přece jen, ztotožňují se Japonci s asijským kontinentem?

89) V roce 1990 se k Evropě hlásilo 1% dotázaných, loni 3%. Se světem se v roce 1990 ztotožňovala 4% a v roce 2005 6% obyvatel Litvy.

Kritérium místa zahrnuje skutečnou a/nebo představovanou přírodu či předmět, s nimiž se člověk ztotožňuje nebo s nimiž je ztotožňován ve větách 90–97. Přesnější by zde bylo hovořit nikoli ani tak o ztotožňování člověka s konkrétním předmětem či přírodním jevem, jako spíše s obsahem určitých vlastností, které se za nimi skrývají – abstrakcí, ideou, symbolem apod. To je jasně patrné z vět 98–100.

90) Hrou se slovy se pokusil rozlišit, zda ztotožňuje člověka s přírodou, nebo probouzí přírodu.

91) Dny se zkracují, chladný pach zániku jako na podzimní bramborové nati. Unavená příroda učí připravovat se na zimu. Ach, kdybychom mohli říci: ztotožňuji se s podzimem! S tím průzračným, něžným světlem, s posledním teplem, které nečekaně doléhá na ramena, s klidem, jenž tak výrazně a bolestně zaznívá.

92) V lyrice J. Degutė, podobně jako už první den, slunce ztotožňuje dítě s matkou.

93) Prostor pokrytý odpadky, vytvářející prostředí pro šíření zdraví škodlivých klíšťat. Takový les je člověku cizí, nebezpečný a nevlídný; přitom se chce ztotožnit s lesem, který nabízí mnoho možností a dává vyrůst bohaté přírodě

⁵¹ Srov. také DKT: Ani Římané neměli problém s etnickými územími, a proto ztotožňovali své nevlastní dítě nikoli s národem a jeho územím, nýbrž s celou republikou – včetně území dobytých od jiných národů.

126

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Žmogaus tapatybės konceptas gal tapatus, – i ir jo vedinius dabartinės lietuvių kalbos publicistikoje

pokladů, navždy bezpečných, mocných, zároveň uchovávajících tajemství věků, mystických lesů.

94) Juk tuo tapatina su pre, naudojasi tavo veidu ir tavo amatu, – sako V. Martinaitis. – Bet jie pasiulo tiek, ir jei nesutinki, gali atsisakyti.

95) O sūtapatini moterį su kompiuteriu (pasiūsi mygtuką – įvyks seksualinė reakcija) kvaila...

96) Oběd má v sobě něco světlého, jakoby svátečního, jako bychom si symbolicky cpali do úst své vzpomínky. Jídlo – to my, nebo to, s čím se za okamžik ztotožníme⁵².

97) Kas susitapatino su turtu arba ir pats praturtėjo, tas ir politikoje reiškė vis daugiau.

98) Žmonės turi susitapatinti su ženklu, jo idėja ir paketi skelbiamu šūkiu.

99) Tai su kuo identifikuosis žmogus, kuris gal ir norėtų susitapatinti su turto turėjimo idealu, bet jau žino, kad niekad jo neturės?

100) Su moterimi tapatinama tai, kas giliausia, slapčiausia. Ir tai – kas paviršutiniškiausia.

101) Prezidentūros skandalo išauginti žmonės vis labiau ima gręžtis į premjerą Algirdą Brazauską, kurį daugelis tapatina su stabilumo sugrįžimu.

Z vět DLKT vyplývá, že ztotožňování člověka s místem, které je mu obzvlášť blízké, se prolíná s kritérii jazyka (viz věty 102–103) jakožto rysu svébytnosti národa (Morkūnienė 2012: 140), občanství (viz věty 104–105), kultury (umění, literatury, vědy; viz věty 106–107), dějin (viz věty 108–109) a konfesní příslušnosti⁵³ (srov. věty 110–112).

Jak píše Vytautas Rubavičius: „Všechny lidské komunity žijí v určitých místech, v nichž také uchovávají určitou kulturu a jí vlastní kulturní paměť. [...] Místo vytváří a udržuje sociální prostředí člověka. [...] Primárním materiálem sebeutváření identity jsou obrazy a příběhy místa, obraz a zvuk rodného kraje. [...] Dovoluji si tvrdit, že všechny sociální identity, stejně jako etnokulturní, etnické a národní identity, jsou především místní, neboť je udržuje soužití s ostatními lidmi a s konkrétním místem“ (Rubavičius 2014: 96). Vycházíme-li z tohoto pohledu (viz také Rubavičius 2014: 94⁵⁴), tedy z prvořadosti místa při vymezování lidské identity, nabývá na významu věta 113, v níž se při posuzování

⁵² Srov. také větu z DLKT: Asimiluješ játrovou klobásu, pak její část trochu disimiluješ a všechno co zůstane, nosíš v sobě jako podstatnou součást své identity. Identita proměněná v hmotu chuti se jakoby pokryje plísní všelijakými myšlenkami, pocity – a tak žiješ.

Srov.: „Konfesní příslušnost může být rovněž okolností formující společnou kulturní identitu jedince“ (Kuzmickas 2012: 15).⁵³

„Kultura – to je souhrn způsobů, které se historicky utvářejí na základě mateřského jazyka a zajišťují soužití lidí a komunit žijících v určitém místě s tímto místem, jeho přírodou, s⁵⁴

Straipsniai / Articles

127

LORETA VAIČIULYTĖ-ŠEMIENĖ

Z hlediska vývoje člověka (dítěte) by se zdálo přirozené nejprve se ztotožnit s celým okolím⁵⁵. Jiný názor zastává Įratė Morkūnienė (srov. také: Kuzmickas 2012: 16, 24, Ramonienė, ed., 2015: 152). Tvrdí, že člověk „jako sociální bytost je považován za otevřený systém“, a proto „pouze vztah k okolí, tedy ke společnosti a světu, je předpokladem jeho života a podstaty“ (Morkūnienė 2012: 100, viz také s. 137). Přednost dává sociálnímu kritériu. Z hlediska jazyka (struktury) se jako důležitější jeví výše zmíněný vztah mezi stavem identity a jejím vznikáním, který souvisí s výše uvedeným názorem P. Aleksandravičiuse; „přednost“ samostatného kritéria (místního, sociálního či jiného) pak souvisí s jeho významem v komunikaci – ve větě.

102) Jestliže jen řekne „chléb“ a nedělá nic dalšího, pouze oznamuje svůj původ, ztotožňuje se s krajem, národem, identifikuje se se specifickou kolektivní zkušeností. A nic víc sám „od sebe“ nedělá.

103) S ostatními komunikujeme zpravidla jen tehdy, když hledáme potvrzení své (kulturní, jazykové a jiné) identity a pocit sounáležitosti. Pokud se nechceme ztotožňovat s rodilými mluvčími, s krajany žijícími v zahraničí, znamená to, že se od nich v něčem lišíme. A to dokonce velmi. Anebo jsme se nevědomky vzdálili, odcizili…⁵⁶

104) Občané Litevského velkoknížectví se nazývali Litevci. Podle feudálního světového názoru nebyl jazyk znakem národa. Národ byl ztotožňován s občanstvím. Je pravda, že vlivem renesance vzrostl zájem o vlastní dějiny a jazyk.

105) Ve státě žijí lidé různých národností, kteří se jako občané daného státu především ztotožňují s ním – to se označuje pojmy občanská identita či ztotožnění s politickým národem.

106) Občané se přizpůsobili požadavkům státu a jsou určitými vazbami spojeni s etnickým národem – mají společný jazyk, společné zvyky, ztotožňují se s jeho kulturou, Litvu nazývají vlastí, žijí a řídí se podobnými hodnotami a cítí se být historicky spjati.

107) A také pohled na malířství se od té doby zcela změnil. – „Vydal“ jste se? – Ano. Hra zmizela – no, přibližně se to nějak seskládalo, když ne tak, tak jinak...

sobě vlastní jako společenství, svým historickým kulturním dědictvím i prostředím sousedních společenství, kmenů či národů“ (Rubavičius 2014: 94).

⁵⁵ Srov. také větu z DLT: Tři rozměry, jimiž člověk je: místo bytí, čas bytí a způsob bytí. Ať je to jakkoli podivné, místo je prvotní věcí, prvotním rozměrem lidské identity. Teprve když člověk přijde na to či ono místo, může „zakotvením v místě“ vytvářet kulturu – posilovat vlastní nebo přejímat jinou.

⁵⁶ Viz také příklady z DLT: Římská říše například nikdy nebyla ztotožňována s národem ani dokonce s jazykem. Pro Litevce ve Vilniusu jazyk není znakem ztotožnění s okolím, protože třetina Litevců komunikuje i v rodině několika jazyky.

128

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Koncept lidské identity podle tapatus, –i a jeho odvozenin v současné litevské publicistice

S někým jsem se ztotožnil. Je vám známý stav, kdy při sledování splynete s tím, na co se díváte? A tady splynete ještě víc než při sledování.

108) Složka kulturní identity se nemusí měnit ani při životě na území jiného národa; například mnozí Litevci, kteří se stali Američany, se historicky ztotožňují s Litvou a jejími dějinami.

109) Je možné už neumět jazyk, nežít ve své zemi, a přesto zůstat Litevcem – dokud se ztotožňuješ s dějinami národa.

110) Ačkoli bychom v Litvě sotva napočítali 30% praktikujících katolíků, téměř 80% se stále ztotožňuje s katolickou církví.

111) V dějinách byla období, kdy se rodina ráda ztotožňovala se státem, církví či vědou. Stát pro rodinu vytvářel projekty kontroly a sociálních záruk, církev se starala o program zákona.

112) Odpoutávaje se od pozůstatků staré víry, ztotožňuje M. Valančius katolicismus s litevskostí, rozpoznává již ustálené tradice a snaží se je vytvářet: zavádí povinný zpěv „Pulkime ant kelių“ před mší.

113) Pokud v kuchyni nejsou nebezpečné předměty, je dítě v bezpečí, ať si samo přesypává kroupy – radí Viktorija Grigaliūnienė. „Já sám.“ Zhruba do tří let se batole ztotožňuje s okolím a neoznačuje se jako osoba. Proto říká: „Petr půjde ven“, „Anička si obuje botičky“.

Jak bylo patrné z příkladů, sociální a místní kritérium se často prolínají. Jinými slovy, člověk se rodí a zároveň začíná utvářet svou identitu v rodině žijící na určitém místě. Důležitým se tedy stává také časové kritérium. Vztah člověka a času (minulost, resp. současnost, resp. budoucnost), případně vztah k události, která se odehrála, odehrává nebo odehraje v určitém období, se ve větší či menší míře prolíná s místním kritériem a aktualizuje se ve větách 114–120.

114) Vládnoucí strana nese odpovědnost za to, že velká část mladých lidí, s jejichž budoucností národa se ztotožňujeme, může být pro Litvu nenávratně ztracena⁵⁷.

115) Virgilijus Čepaitis si stěžoval, že se z Litevců stává národ fanoušků „Žalgirisu“. S čím se teď ztotožnit? S nenávratně zaniklou minulostí? S stále karikaturizovanější současností? S světlem budoucnosti Evropské unie a NATO ?

116) Minulost se stává hlavním hybatelem, který vybízí k další cestě, stále dál, a k přibližování se k sobě i k druhým. Stávám se tedy tím, čím jsem byl, ztotožňuji se s všemi událostmi dějin a kultury, s lidmi – těmi, kteří žili, přemýšleli a věřili. A cítím, že jsem v sobě vše nashromáždil.

⁵⁷ Srov. také příklad z DKT: Ztotožnit Vytautase Žalakevičiuse se sedmým, „táním“ desetiletím – není příliš velkou ctí připadnout „tání“.

Straipsniai / Articles

129

LORETA VAIČIULYTĖ-ŠEMIENĖ

117) Nemyslím si, že bychom se měli ztotožňovat s revolucemi v divadle – o nic se nesnažíme změnit, usilujeme pouze o to, abychom nezaostávali za současným divadlem, – řekl režisér představení „Nahý král“ [...].

118) Mluvím o takzvané generaci „tání“. Tito lidé se zcela jasně ztotožňovali s druhou světovou válkou.

A konečně, na základě vět 119–123 se samostatně uvádí kritérium Boha jako věčnosti, které souvisí se všemi výše zmíněnými kritérii nebo je zahrnuje: člověk jako jedinec (viz věty 119–120), jako člen menší či větší skupiny (viz věty 121–122) a jako někdo, kdo se nachází a utváří svou identitu v určitém čase a na určitém místě (viz věty 123–125). Jinými slovy, podle věty 126, stejně jako se člověk ztotožňuje s Bohem nebo je s ním ztotožňován, ztotožňuje se Bůh se všemi i s každým jednotlivě podle všech uvedených kritérií. Podle principu zrcadla je každý jednotlivý člověk, který je totožný sám se sebou, zároveň totožný s Bohem, jenž je přítomen vždy, všude a ve všech.

119) V okamžiku spojení s ideou čisté krásy uskutečňuje naše duše možnost ztotožnit se s tím, co je věčné. Zároveň tím naše myšlení získává nesmrtelnost v nejvyšším smyslu toho slova.

120) Schopností rodit život se žena ztotožňuje s Bohem. „V jejich nitru stále dřímá táž prvotní síla, nevyzpytatelná tajemství života a první tlukot srdce každého, kdo přichází na svět.“

121) Je třeba věřit. Čemu? Svému blízkému vztahu, protože právě on je Bohem, jestliže se mu, jim zcela odevzdáš a ztotožníš se s ní.

122) Moje matka vždy ustupovala otci a považovala ho za nejmoudřejšího člověka. V jistém smyslu jsem ho ztotožňoval s Bohem, protože jsem věřil, že můj otec všechno ví a všechno vidí.

123) V zásadě není špatné ztotožňovat Boha coby osobu s institucemi. To přináší jasno. Ale možná by to tak být nemělo. Prostě cítíš, že je. Cítíš Boha v každodenním životě.

124) Ztotožňujeme se více s Bohem tam, kde je utrpení, kde je bolest, kde je kříž, než s Bohem, který může být vzkříšen; k tomu jsme připraveni méně často.

125) S tím se nedá nic dělat – ačkoli se člověk při plánování může cítit pánem vzpomínek, ztotožnit se s Bohem... Všechny „vize budoucnosti“ spojuje skutečnost, že žádná z nich nikdy nebyla uskutečněna.

126) Pravda, této doktríně odporují samotná Evangelia. Nemáme jen vznešený, schematický příběh o Bohu, který se ztotožňuje s lidstvem.

Z vět 127–133 vyplývá, že všemi kritérii – jedinečností člověka, sociálním kritériem, místem, časem či Bohem – prostupuje také ztotožňování člověka s abstraktním předmětem jako vytvořenou vrstvou identity.

130

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Koncept lidské identity podle tapatus, -i a jeho odvozenin v současné litevské publicistice

127) Člověk musí cítit, že skutečně žije: smysluplně, krásně, dobře. Především smysluplně. S čím se má ztotožnit, splynout jako s ideou, cílem, hodnotou, aspirací, aby mu to přineslo pocit smyslu?

128) Neustálá sebereflexe však touží narcisticky se ztotožnit s jiným člověkem (srov. s jinými lidmi). Současní psychologové se zřejmě shodují, že člověk je nejšťastnější tehdy, když na sebe zapomene.

129) S čím se tedy má ztotožnit člověk, který může a chce splynout s ideálem vlastnictví bohatství (srov. s bohatstvím), ale už ví, že ho nikdy nebude mít?

130) Zaměstnanec ztotožňuje sám sebe s hodnotami prosperující firmy (srov. s prosperující firmou), přijímá je jako součást sebe sama a jeho osobní úspěch se stává neoddělitelným od úspěchu firmy.

131) Jeho autor byl ztotožňován s duchem archaického jídla (srov. s archaistou, s postavou).

132) Dauguma B. Sruogos kartos rašytojų tapatinosi su pagrindinėmis modernumo epistemos imperatyvais: kriticizmu, subjektyvios savimonės idėja.

133) Zde je třeba uznat, že občané se mohou svobodně ztotožňovat s určitými formami obecného dobra (srov. s Bohem).

¹ OBR. Vrstvy lidské identity

Straipsniai / Articles

131

LORETA VAČIULYTĖ-SEMĖNĖ

5.3. Z toho, co bylo řečeno na základě materiálu DKT, vyplývá, že identita člověka se vytváří jako by skládáním jednotlivých vzájemně propojených částí (vrstev). Její jedinečnou počáteční „součástí“ je duše. K ní se přidávají další, rychleji či pomaleji se měnící součásti – skutečné i takové, které se skutečnými mohou stát – tedy vrstvy identity člověka.

Identita člověka je duální: připomíná, respektive nepřipomíná. Je zároveň stavem i procesem vznikání. Stálou složkou je připomínající vnitřní část identity člověka (duše), gramaticky vyjádřená tvary přítomného času būti užívanými se slovem tapatus (člověk je totožný s duší; srov.?člověk byl / bude / stane se totožným s duší, ale: člověk zůstane totožný s duší); proměnlivou složkou je nepřipomínající identita člověka – část identity vytvořená pro sebe a/nebo pro druhé, gramaticky vyjádřená finitními tvary tapatinti(s) (člověk se ztotožňuje s obrazem, srov. člověk bude totožný s obrazem). Z hlediska dynamiky tedy duální identita člověka koreluje s vyjádřením.

Identita člověka, kterou tvoří v čase více či méně proměnlivé skutečné (vrozené) a možné (nevrozené) já, se vrství podle tří vzájemně propojených pozemských kritérií – sociálního, místního a časového –, která zahrnuje čtvrté kritérium – Boha⁵⁸. Uvedený ukazatel je znázorněn na obrázku 1; tři pozemské ukazatele jsou zobrazeny jako barevná pole, z nichž každé má odpovídající rozlišovací sémantický rys: „osoba“, „místo“ nebo „čas“. Odráží to vztah člověka k sobě samému a k okolí: jaký jsem nebo jak se chovám k sobě a k druhému na daném místě a v daném čase.

5.4. Z dostupných vět DKT vyplývá, že identita zdravého člověka se neustále mění, počínaje okamžikem narození na určitém místě (srov. věty 134–137). Dále je namístě probrat i další predikáty, jejichž argumenty jsou podstatná jména odvozená od slova tapatus. Jinými slovy, co člověk, s nímž je spojena také jeho identita, s ní dělá, jak ji vnímá, zda ji vůbec vnímá apod.?

134) Kde vzniká evropská identita.

135) Identita se mění, když člověk ztratí nebo se vzdá některých rolí (a zároveň i určitého způsobu života), přijme jiné role a jiný způsob života.

136) Ve skutečnosti se navíc identita člověka identita neustále mění a dokonce je vědomě proměňována. Neustále transformovanou identitu lze nyní hodnotit i jako určitý nástroj konkurence.

⁵⁸ Srov.: „Identita je síť charakteristik, které jedinec uznává jako výlučně své a které tvoří jeho individuální osobnost. […] Identita však nevyplývá z jednotlivých, izolovaně pojímaných vnitřních rysů jedince; je sociálně konstruována a lze jí dosáhnout pouze s pomocí „druhých““ (Morkūnienė 2012: 137); „Všimněte si, že navzdory stále sílícím individualistickým postojům členů společnosti probíhá sebepojetí především prostřednictvím zařazení sebe sama do určitých skupin lidí a komunit, zatímco chápání sebe sama jako soběstačného a nezávislého jedince je poměrně slabé“ (Savicka 2008: 189).

132

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Žmogaus tapatybės konceptas pagal tapatą, –i ir jo vedinius dabartinės lietuvių kalbos publicistikoje

137) V zahraničí jsem nastoupil do jedné telekomunikační společnosti. Našel jsem si nové přátele, otevřel se mi nový život. V mé identitě se však nic nezměnilo. Tonul jsem se v hluboké bažině deprese.

Z vět 138–150, v nichž odvozeniny od podstatného jména identický vystupují jako objekty percepčních sloves, je patrné, že člověk jakožto vnímající bytost svou identitu cítí, uvědomuje si, prožívá, ví o ní, poznává ji a při seznamování se s vlastní či cizí identitou o ní může pochybovat a (ne)chtít ji, truchlit nad ní či se za ni nestydět, zapomenout na ni nebo se jí zříci.

138) Ale vzdalujeme se od tématu. Osobnost technokratické kultury, která se snaží pocítit sounáležitost s nějakou skupinou lidí, nemá životní příběh, neslyší, jak se dotýká bájí rodičů či předků.

139) – A jak se [cítíte] s vlastní identitou? Cítíte se být obyvatelem Kaunasu, litevským umělcem, nebo prostě kosmopolitou?

140) Ti poslední, zejména generálové, byli při „fermentaci“ katolických intelektuálů skvělým katalyzátorem, který nás podněcoval k tomu, abychom lépe vnímali svou identitu⁵⁹.

141) Katolická církev v Litvě podněcuje k hledání živého kontaktu, pomáhá prohlubovat ekumenické postoje a zároveň prožívat svou křesťanskou identitu, aby se Hnutí plného evangelia znovu neuzavřelo do svého úzce chápaného konfesionalismu, který brzdí zrání samotných komunit.

142) Intelektuálové si bezpodmínečně potřebují najít skutečného či domnělého nepřítele, aby se vůči němu mohli vymezit a prožít svou skupinovou identitu.

143) Abychom byli schopni dát svému životu smysl a rozpoznat svou identitu, musíme podle Taylora dokázat vidět svůj život jako rozvíjející se příběh (unfolding story⁶⁰).

144) Teprve tehdy poznáme svou identitu a přestanou nás děsit běsnící zlé ideologie⁶¹.

145) V takové situaci není divu, že rodina prochází krizí: ani muž, ani žena už neznají svou identitu, jsou neustále znepokojeni a zahlceni starostmi, děti se cítí zmatené a nemají možnost citově dozrávat.

146) Teprve když se odvážíme pochybovat o své vlastní identitě, získáme sílu ji utvářet. To nám dali rodiče – kořeny. Ale dali nám i křídla!

59 Srov. také příklad z DLKT: Vychovávat vzdělanou osobnost, která si uvědomuje svou náboženskou, národní a občanskou identitu.

60 Viz také příklady z DLKT: „Já“ poznává svou identitu a plnohodnotným se stává až v rodině. Člověk poznává svou identitu tím, že stojí tváří v tvář druhému, tedy odlišnému (jinému) v samotné hloubce těch darovaných výměn, jejichž jediným zdrojem je právě „osoba“.

61 Srov. větu z DLKT: Cesta mě posílila jako člověka, který poznal svou identitu – jaký budu potřebný.

Straipsniai / Articles

133

LORETA VAIČIULYTĖ-SEMĖNĖ

147) Nenávidím tento obraz. I barvy a štětec – ničím, přemalovávám, aniž bych zanechal jakékoli stopy, které by mi mohly ještě něco připomenout. Nechci tuto totožnost, a proto se tak snažím osvobodit. Daří se mi to.

148) Nejdůležitější je nestydět se za svou identitu a žít podle vlastních zásad ve světě Naiků a McDonaldů; a pokud tyto zásady nemáme, nepotřebujeme ani globalizaci, abychom úspěšně sjeli z cesty.

149) Kontaktuje ho zástupce Mossadu Efaimas (Geoffrey Rush) a žádá ho, aby opustil těhotnou manželku, zřekl se své identity a odešel do ilegality.

150) Adam a Eva zapomněli svou identitu (který z nich je Adam a která Eva), „ale každý hráč zná své empirické preference.

V případech, kdy se odvozeniny od totožný objevují jako předmětová doplnění sloves označujících činnost, může být identita člověka jako vykonavatele a iniciátora činnosti (jinak řečeno agent) skrývána či prozrazena a lze se jí zříci, odhalit ji, vyjádřit a hájit (posilovat, (znovu)utvářet, pěstovat), uskutečňovat, hledat a chránit, uchovat; lze si ji ověřovat, určovat ji a podobně (viz věty 151–162).

151) Na chudší rolníky se požadavky KDP nevztahují, a tak je nutí skrývat svou identitu – anebo emigrují do západních tureckých měst.

152) Když se otevřený střet A. Brazauskase s Andriau Kubiliem zmírnil, filozof prohlásil, že kdyby k tomu došlo, sociální demokraté by definitivně zradili svou identitu.

153) Riskují, protože naprostá většina pracuje nelegálně. Vzdávají se části své identity, protože se vyhýbají veřejným vztahům.

154) Lze předpokládat, že vznikající city v básnické tvorbě odhalují dosud skrytou identitu Lorcovy osobnosti.

155) Člověk vyjadřuje svou identitu rolemi (matky, syna, manžela), profesní kompetencí, vzděláním, náboženským cítěním či politickými názory a dalšími hodnotami.

156) Budou se účastnit nejen národnostních sdružení, ale i všech politických stran a společenských hnutí; s jejich pomocí budou pěstovat národní identitu, a na druhou stranu budou hájit i své další zájmy jako řádní občané země.

157) Za tímto účelem se navrhovalo zřídit také Evropský institut, který by zkoumal chyby minulosti, rozšiřoval společné povědomí o evropských dějinách a posiloval evropskou identitu a úctu k lidským právům.

158) Vnímají a pociťují kulturní atmosféru (místo toho, aby ji považovali za samozřejmou, vědí, že bez ní ve skutečnosti nemohou žít a uskutečňovat svou identitu). Vysoká (psaná) kultura, v níž byli vychováni, formovala řadu lidí a stala se jejich investicí, jádrem jejich identity.

134

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Koncept lidské identity podle tapatus, –i a jeho odvozenin v současné litevské publicistice

159) Jako by Litevci vůbec neexistovali. Tento malý národ si jen zázrakem zachoval svou identitu. Neměl právo žít ani zachovat si svůj jazyk.

160) Ale díky Bohu stále žijeme ve své rodné zemi, ve své vlasti, ještě můžeme hledat svou identitu, své kořeny, vazby na generace lidí, kteří žili v minulosti.

161) Lékař musí ověřit totožnost příchozího člověka – zda žádost o zařazení na seznam dárců vyplnil skutečně tento člověk.

162) Lankytojui asmens tapatumą buvo būtina nustatyti, nes praėjusiais metais automobilių turgaus prieigose žmiai padaugėjo kriminalinių veiksmų.

Kromě toho lze člověka chápat jako příjemce užitku či újmy, adresáta, držitele – beneficienta (viz Slžienė 1994: 21). Tehdy svou identitu ztrácí nebo objevuje, znovu získává, dostává (nabývá); může zmizet, být zničena (vykořeněna, rozbita) někým jiným nebo ukradena (viz věty 163–171).

163) Jedna za druhou se hnaly do zakládání rodin. Všem záviděly, a docela úspěšně. Když se vdávaly, ztrácely svou identitu, protože už po roce manželského života začaly říkat: „Už chodíme“, „Už jíme“, „Chodíme na kontroly k lékaři“, dokonce i: „Vykonáváme potřebu“.

164) Mimomanželské vztahy proto vnášejí do lidských životů mnoho zmatku. Dejme tomu, že muž, který poznal mnoho žen, ztrácí svou identitu, protože jeho duch už byl ve spojení s mnoha ženami.

165) Snad díky nemocem umělec znovu získává část své identity, kterou je tak snadné ztratit v průvanu světových větrů.

166) [Historická kultura] se podle Anthonyho D. Smithe v té či oné podobě projevuje v konkrétní generaci určitými národními ideály a člověk získává svou identitu prostřednictvím vztahu k předkům a událostem, které utvářely jejich charaktery.

167) V podstatě jde o proces mankurtizace, protože ve čtvrté nebo páté generaci může vlastní identita zcela zmizet. V kterémsi pokolení už člověk říká, že neví, kdo vlastně je, a ještě později už to „ví“, protože si nic nepamatuje.

168) Tai yra vienas pagrindinių būdų, kuriuos naudoja Kinijos valdžia, norėdama su šaknimis išrauti tautinį tapatumą ir visą naciją.

169) Vyhladit mentalitami zakořeněnou litevskou identitu. Trvalou kulturní touhu nahradit trvalým kulturním pocitem méněcennosti.

170) V podstatě tedy Beauvoirovou normu osvobozující ženu vyjadřuje totéž, co Lévinas nazývá situací násilí a války, v níž je zničena sama identita.

171) Změnit příjmení bude složité, ale ne těžší než to, čím si musí projít nyní. Jak jim kradou identitu? Krádež identity (když někdo

Straipsniai / Articles

135

LORETA VAIČIULYTĖ-ŠEMENĖ

používá jméno a příjmení jiné osoby, číslo sociálního pojištění a další údaje na šecích a otevřených kreditních kartách).

Ať se člověku stane cokoli, vždy má možnost svou identitu změnit: znovu ji oživit, vytvořit či obnovit a „vyzkoušet si ji“ (viz věta 172–178). Na základě predikátů, jejichž jedním z argumentů je podstatné jméno tapatus ve-ndys, lze tedy potvrdit, že lidská identita je neustálou proměnou. Jinými slovy, lidská identita jako celek není jen to, co člověk celý život „má“, status quo, ale také to, co si během života vytváří jako skutečné a možné tím, že prožívá a chápe sám sebe. Vše, co se děje v rámci subjektivního (vlastního), více či méně blízkého vzájemného vztahu k sobě samému a/nebo k druhému: osobě, místu, času a Bohu, zakládá jedinečnost každého člověka. Odlišné způsoby identifikace ukazují jedinečnost každého jednotlivce. Z toho všeho vyplývá, že jedinečnost člověka utváří jak jeho vrozená, zejména vnitřní identita daná Bohem, tak identita, kterou sám subjektivně pociťuje a vytváří (srov. větu 179).

172) Například v knize Anne Cassidy „Išent Džei Džei“ musí dívka, která právě dosáhla sedmnácti let, svou identitu úplně změnit, nejméně deset let se nestýkat s nikým, koho dříve znala, a nejde o hloupý rozmar, nýbrž o ochranné opatření.

173) Analytici sledují takzvaný proces retribalizace vlivné společnosti, při němž se oživuje klanově-kmenová identita, v níž člověk hledá bezpečí i prostředky k obživě ve skupinách spojených příbuzenskými vazbami.

174) Aby se historicky etablovali právě jako intelektuálové, jsou nuceni znovu vytvořit morální i kulturní identitu davu.

175) Vycházejíce z toho, měli bychom nejprve zavrhnout myšlenkový styl typický pro moderní dobu – přesvědčení, že identitu lze alespoň trochu předem naprojektovat.

176) Kdyby občané začali konstruovat svou morální identitu na základě Benthamova tvrzení, že žádné společenství neexistuje, rychle by ztratili jakékoli jasnější morální chápání věcí.

177) Naši nejpopulárnější historikové Alfredas Bumblauskas a Eduardas Gudavičius se už téměř dvě desetiletí snaží utvářet moderní litevskou identitu a nehledět na minulost Litvy výhradně prizmatem paradigmatu vytvořeného historikem Adolfasem Šapokou a po svém adaptovaného v sovětské éře.

178) Vyprávěním příběhů, kterým sám nevěří a jimž nerozumí, si Bezejmenný „zkouší“ různé identity, dokud se nepřesvědčí, že to nemá smysl.

179) Identita rodiče, manžela, Litevce a podobně působí jako několik součástí, ale ty nestačí. Vertikála k Bohu uvádí všechny koncepty, paradigmata a identity na jejich místo a přisuzuje jim pomocnou roli. Kdy byla vertikála sebe sama vyzdvižena? Přibližně před 200 lety. O ose, vertikále a identitě.

136

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Žmogaus tapatybės konceptas pagal tapatus, -i ir jo vedinius dabartinės lietuvių kalbos publicistikoje

Identita, neboli identita, je soulad s vlastní podstatou, která je společná všem. Je to také soulad s podstatou druhého. Tou podstatou je Bůh, o němž mluvíš, vertikála.

6. SHRNUTÍ A ZÁVĚRY

Ve větách publicistických textů z DLKT, v nichž se užívají různé tvary přídavného jména tapatus, -i a jeho slovesných (tapatinti, tapatintis) i podstatných (tapatybė, tapatumas) odvozenin, lze rozpoznat zobecněnou představu člověka, který je sám sebou, a to prostřednictvím subjektivního ztotožňování se sebou samým a s druhým. Člověk je ve větách tematizován jako pacient a/nebo percipient, agens či beneficient. V publicistice je důležité, že kontext nebo text, který umožňuje „slyšet“ autorovu myšlenku, tj. co a jak chtěl říci o sobě či svém okolí, sice ponechává čtenáři větší prostor k hodnocení a subjektivnímu porozumění, přesto však čtenáři vnucuje autorovo chápání lidské identity (srov. Je zřejmé, že vyprávění nemůže probíhat v tichu. K tomu je zapotřebí jazyk. Naše identita je naše jazyková artikulace DLKT). Autor při nepřímé komunikaci nejen zastupuje sám sebe, tj. „vkládá do textu“ vlastní chápání identity – komunikací ovlivňuje identitu čtenáře, utváří ji, vytváří nebo mění⁶². Podobnou představu celistvé lidské identity má zřejmě každý aktivnější čtenář publicistiky; v osobitém konceptu identity, který existuje ve vědomí jednotlivce, lze rozpoznat rysy skupinového konceptu.

Z vět publicistických textů z DLKT shromážděných pro tento výzkum se lidská identita „rozvinula“ jako osobitý celek osoby, pociťovaný, vnímaný a/nebo utvářený již od narození na základě duality: jako více či méně blízký vzájemný vztah člověka k dílčím identitám (vrozené, resp. nevrozené, božské, resp. pozemské). Pravá vnitřní lidská identita – duše – je při narození „dostávána“ od Boha. Je stálou součástí lidské identity. Na základě podobnosti, tj. principu zrcadla, a pozemských kritérií (jiné osoby, místa, času) člověk vytvořil, vytváří nebo ještě vytvoří nejproměnlivější vrstvy nevrozené identity. Vnější vrstva identity získaná od přírody (pohlaví, obecné vnější rysy) leží mezi vrozenou vnitřní a nevrozenou vrstvou identity. Z časového hlediska je vrozená vrstva identity stálejší než nevrozená. Proměnlivost souvisí s vyjadřováním prostřednictvím různých forem yra tapatus, resp. tapatinti(s). Volba vyjádření būti tapačiam, resp. tapatintis, resp. tapatinti

⁶² Srov.: „Identita je neustále interaktivně konstruována na mikroúrovni, kde je identita jedince v interakci a ve vztahu k ostatním účastníkům deklarována, zpochybňována a znovu konstruována“ (Norris 2007: 657).

Straipsniai / Articles

137

LORETA VAIČIULYTĖ-SEMĖNIENĖ

ve větě staví do popředí odlišný (blízký, resp. vzdálený) vztah člověka k sobě samému nebo k druhému (srov. būti tapačiam sau / kitam, resp. tapantitis su savimi / su savo iliuzijomis / su kitu, resp. tapantinti save su savo iliuzijomis / su kitu).

Užívání odvozenin podstatného jména tapatūs, které vystupují jako aktanty percepčních a akčních predikátů, dovoluje tvrdit, že člověk svou identitu pociťuje, vnímá a vytváří či přetváří po svém. To dokládá jedinečnost identity každého člověka.

Vzhledem k tomu, že přídavné jméno tapatūs má dva odlišné sémantické rysy: „podobný“ a „osobitý“, které jsou společné slovům stejný, rovnocenný a odlišný, osobitý, originální, je zřejmě třeba zpřesnit slovníkovou definici výrazu tapatūs. Přestože člověk při hovoru (psaní) o identitě často hledá, nachází a ve větě zdůrazňuje podobnost mezi sebou a druhým nebo mezi dvěma dalšími lidmi, tato podobnost je vždy pouze částečná a do různé míry proměnlivá. V podstatě je každý člověk se všemi svými aktuálními i možnými podobnostmi osobitý (tapatūs sau) – liší se od všech, jimž se v nějakém ohledu podobal, podobá nebo bude podobat.

ŠALTINIAI

BLKŽe – Bendrinės lietuvių kalbos žodynas: elektroninis variantas, vyr. red. Danutė Liutkevičienė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2015. Prieiga per internetą: http://bkz.lki.lt.

DLKT – Dabartinės lietuvių kalbos tekstynas, sud. Kauno Vytauto Didžiojo universiteto Kompiuterinės lingvistikos centras. Prieiga per internetą: http://donelaitis.vdu.lt.

DLKŽe – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas: elektroninis variantas. 7-asis patais. ir papild. leid. Vyr. redaktorius Stasys Keinys. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2015: Prieiga per internetą: lkiis.lki.lt.

LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas 1–20, 1941–2002: elektroninis variantas, red. kolegija: Gertrūda Naktinienė (vyr. redaktorė), Jonas Paulauskas, Ritutė Petrokienė, Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2008. Prieiga per internetą: www.lkz.lt.

138

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Žmogaus tapatybės konceptas pagal tapatus, -i ir jo vedinius dabartinės lietuvių kalbos publicistikoje

LITERATŪRA

Aleksandravičius Povilas 2012: Žmogaus tapatumo ontologija: tarp substancijos ir asmens. – Individo tapatumas, sud. Jūratė Morkūnienė. Vilnius: Mykolo Romerio universitetas, 189–274.

Ambrazas Vytautas 1999: Funkcinis stilius. – Lietuvių kalbos enciklopedija, par. Kazys Morkūnas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 204–205.

Bitinienė Audronė 2007: Publicistinis stilius. Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas.

Bucholtz Marry, Hall Kira 2006: Language and identity. – A companion to the philosophy of education, ed. by Randall Curren. Cornwall: Blackwell Publishing, 369–394.

Cruse David Alan 2001: Lexical semantics. Cambridge: Cambridge University Press.

De Laguna Grace A. 1927: Speech. Its function and development. New Haven: Yale University Press.

Drukteinis Albinas 2009: Semantinės sakinių struktūros su sinkretinės reikšmės predikatais. – Res Humanitariae 6, 24–41.

Evans Vyvyan, Green Melanie 2006: Cognitive linguistics: An introduction. Edinburgh: Edinburgh University press.

Gaivenis Kazimieras, Keinys Stasys 1990: Kalbotyros terminų žodynas. Kaunas: Šviesa.

Greimas Algirdas Julius 2005: Struktūrinė semantika. Vilnius: Baltos lankos.

Grigas Romualdas 2016: Lietuvių tapatybė ir Europa. Istoriosofinis aspektas. Vilnius: Versmė.

Gudavičius Aloyzas 2007: Gretinamoji semantika. Šiauliai: Bibliotheca actorum humanitaricorum universitatis Saulensis.

Gudavičius Aloyzas 2009: Etnolingvistika (Tauta kalboje). Šiauliai: Bibliotheca actorum humanitaricorum universitatis Saulensis.

Gudavičius Aloyzas 2011: Reikšmė, sąvoka, konceptas ir prasmė. – Res Humanitariae 10, 108–119.

Haspelmath Martin 2007: Further remarks on reciprocal constructions. – Reciprocal Construction 4, ed. by Nedjalkov Vladimir P. John Benjamins Publishing Company: Amsterdam, Philadelphia, 2087–2116.

Hjelmslev Louis 1995: Kalba. Įvadas. Vilnius: Baltos lankos.

Jakaitienė Evalda 2010: Leksikologija. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Straipsniai / Articles

139

LORETA VAIČIULYTĖ-SEMĖNIENĖ

Joseph John E. 2004: Language and identity: national, ethnic, religious. Basingstoke: Palgrave Macmillan.

Jurgaitis Nedas 2015: Krizės konceptas lietuvių ir vokiečių kalbose. Daktaro disertacija. Šiauliai.

Karaliūnas Simas 1997: Kalba ir visuomenė (Psichologiniai ir komunikaciniai kalbos vartojimo bruožai). Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Knjazev Jurij P. 2007: Lexical reciprocals as a means of expressing reciprocal situations. – Reciprocal Construction 1, ed. by Nedjalkov, Vladimir P. John Benjamins Publishing Company: Amsterdam/Philadelphia, 115–146.

Kuzmickas Bronislovas 2008: Lietuviškasis tapatumas: kultūra ir valstybė. – Nacionalinio tapatumo tęstinumas ir savikūra eurointegracijos sąlygomis, sud. Antanas Andrijauskas, Vytautas Rubavičius. Vilnius: Kronta, 166–183.

Kuzmickas Bronislovas 2011: Individo kultūrinis tapatumas. – Problemos 80, 65–74.

Kuzmickas Bronislovas 2012: Individo kultūrinio tapatumo sklaida (tarp tradicijos ir inovacijos). – Individo tapatumas, sud. Jūratė Morkūnienė. Vilnius: Mykolo Romerio universitetas, 11–94.

Kvašytė Regina, Papaurelėtytė Silvija 2013: Kai kurie koncepto liga bruožai Lietuvos viešajame diskurse. – Filologija 18, 107–117.

Mayers David G. 2008: Socialinė psichologija. Vilnius: Poligrafija ir informatika.

Marcinkevičienė Rūta 2008: Žanro ribos ir paribiai. Spaudos patirtys. Vilnius: Versus aureus.

Markus Hasel Rose, Nurius P. 1986: Possible selves. – American Psychologist 41, 954–969.

Matonytė Irmina, Morkevičius Vaidas 2013: Elitų Europa: tapatybių ir interesų kaleidoskopas. Vilnius: Firidas.

Mickūnas Algis 2012: Globalizacija ir modernus subjektas. – Individo tapatumas, sud. Jūratė Morkūnienė. Vilnius: Mykolo Romerio universitetas, 291–311.

Morkūnienė Jūratė 2012: Socialinis tapatumas: prielaidos, pokyčiai, destrukcijos. – Individo tapatumas, sud. Jūratė Morkūnienė. Vilnius: Mykolo Romerio universitetas, 95–188.

Morkūnienė Jūratė, sud., 2012: Individo tapatumas. Vilnius: Mykolo Romerio universitetas.

140

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Žmogaus tapatybės konceptas pagal tapatus, -i ir jo vedinius dabartinės lietuvių kalbos publicistikoje

Norris Sigrid 2007: The Micropolitics of personal national and ethnicity identity. – Discourse and Society 18(5), 653–674.

Oosterwegel Annerikie, Oppenheimer Louis 1993: The self-system: Developmental changes between and within self-concepts. Hillsdale, NJ, US: Lawrence Erlbaum Associates, Inc.

Papaurel y tė Silvija 2013: Kai kurie koncepto laisvė bruožai lietuvių kalbos pasaulėvaizdyje. – Acta humanitarica universitatis Saulensis 16, 222–231.

Partee Barbara H. 2008. Symmetry and symmetrical predicates. – Computational Linguistics and Intellectual Technologies: Papers from the International Conference „DIALOGUE“, ed. by Kibrik Aleksandr E. et. al. Moscow: Institut Problem Informatiki, 606–611. Prieiga internete: https://udrive.oit.umass.edu/partee/Semantics_Readings/SymmetryHandoutPentusSeminarCorrectedPlusNotes.pdf.

Pikčilingis Juozas 1971: Lietuvių kalbos stilistika 1. Vilnius: Mintis.

Ramonienė Meilutė, red., 2016: Emigrantai: kalba ir tapatybė. Vilnius: Vilniaus universitetas.

Rubavičius Vytautas 2014: Vėluojanti savastis. Studijos ir straipsniai. Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla.

Ruškys Algirdas 2011: Konceptas žemė lietuvių frazeologijoje. – Res Humanitariae 10, 120–140.

Rutkovska Kristina, Smetonienė Irena, Smetona Marius 2017: Vertybės lietuvio pasaulėvaizdyje. Vilnius: Akademinė leidykla.

Savicka Aida 2004: Asmens tapatybė permainų metu: tarp lemties ir pasirinkimo. – Kultūrologija 11, 77–94.

Savicka Aida 2008: Globalios tikrovės iššūkiai asmens tapatybei. – Nacionalinio tapatumo testinumas ir savikūra eurointegracijos sąlygomis, sud. Antanas Andrijauskas, Vytautas Rubavičius. Vilnius: Kronta, 184–195.

Sližienė Nijolė 1994: Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodynas 1. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Sližienė Nijolė 2004: Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodynas 2 (2). Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.

Taylor John R. 2006: Cognitive Semantics. – Encyclopedia of Language and Linguistics, ed. by Brown Keith. Oxford: Elsevier, 569–582.

Tekorienė Dalija 1990: Bevardės giminės būdvardžiai. Vilnius: Mokslas.

Straipsniai / Articles

141

LORETA VAIČIULYTĖ-SEMĖNIENĖ

Vykypėl Bohumil 2005: Hjelmslevo glose matika ir baltų kalbų fonologija. Vilnius: Sapnų sala.

Župerka Kazimieras 1983: Lietuvių kalbos stilistika. Vilnius: Mokslas.

Župerka Kazimieras 2012: Stilistika. Šiauliai: Šiaulių universiteto biblioteka.

Лакан Жак 1998: Семинары. Книга 1. Москва: Гнозис, Логос.

Маслова Валентина А. 2001: Лингвокультурология. Москва.

Степанов Юрий С. 1981: Имена. Предикаты. Предложения. Москва: Наука.

Степанов Юрий С. 1997: Константы: словарь русской культуры. Москва.

Тер-Минасова Светлана Г. 2000; Язык и межкультурная коммуникация. Москва.

Concept of Human Identity on the Basis of tapatus, -i and Its Derivatives in Contemporary Lithuanian Opinion Journalism

SUMMARY

The article addresses the content of human identity on the basis of the adjective tapatus and its verbal (tapatinti, tapatintis) and nominal derivatives (tapatybė, tapatumas). It combines structural and cognitive approaches to meaning. A human being is the starting point of the study. It refers to the material collected from the Corpus of Contemporary Lithuanian Language developed at the Centre of Computational Linguistics of Kaunas Vytautas Magnus University.

The material of opinion journalism available at the CCLL enables us to recognise and see the image of an identical human being shared by every more active reader of opinion journalism through the subjective identification with oneself and another human being. The features of the group concept can be seen on the basis of the peculiar concept of identity existing in the consciousness of an individual human being.

In the sentences in question a human being is actualised as the patient and/or percipient, agent or beneficiary.

The research revealed that human identity is a peculiar entirety of the person which is sensed, perceived and/or created on the basis of duality right from birth: as a more or less

142

Acta Linguistica Lithuanica LXXIX

Žmogaus tapatybės konceptas pagal tapatus, -i ir jo vedinius dabartinės lietuvių kalbos publicistikoje

close relationship between a human being and partial identities (inherent or non-inherent, heavenly or earthly). The true inner human identity – the soul – is “received” from God at birth. It is the stable part (layer) of human identity. By similarity (the mirror principle) and earthly (another person’s, place, time) criteria a human being created, creates or will create the most variable layers of non-inherent identity. The outer layer of identity received at birth (gender, general external traits) is between the inherent inner layer and the non-inherent identity layer. From a temporal perspective, inherent identity is more stable than non-inherent. Variability (dynamism) correlates with expression by different forms of yra tapatus and tapatinti(s).

The usage of the nominal derivatives of tapatus used as the actants of perceptual and action predicates leads to the conclusion that a human being feels, perceives and (re)creates his or her identity in his or her own way. It substantiates the peculiarity of everyone’s identity.

Considering that the adjective tapatus has two different semantic features – “similar” and “peculiar” – which are also shared by the words toks pat, tolygus and kitoks, savitas, originalus respectively, the dictionary definition of tapatus should apparently be updated. Notwithstanding the fact that when speaking (writing) about identity a human being often tries to find and finds the identity of oneself, another human being or other two human beings as similarity, which he or she brings to the foreground in the sentence, this similarity is always partial and variable. In essence, a human being with all of his or her relevant and/or potential similarities (i.e. partial identity with oneself or another human being) is peculiar – different from everyone with whom he or she was, is or will be similar in some aspect.

Įteikta 2018 m. birželio 8 d.

LORETA VAIČIULYTĖ-SEMĖNIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva

[email protected]

Straipsniai / Articles

143