ANNA MŁKODAJ

Podhalańska Państwowa Wyższa Szkoła Zawodowa w Nowym Targu, Poland

Hlavní témata vědeckého výzkumu: lingvistika, kulturní studia, dialektologie, vzdělávání.

DOI

LIDOVÁ LITERATURA JAKO ROZŠIŘUJÍCÍ SE OBLAST STUDIA V SOUČASNÉ DIALEKTOLOGII (NA PŘÍKLADU REGIONU PODHALE V POLSKU)

Lidová literatura jako rozšiřující se oblast studia v současné dialektologii (příklad polského regionu Podhale)

ANOTACE

Dialektální literatura byla jednou z forem uchovávání dialektu. Navzdory své výrazné přítomnosti ve slezských, kašubských a podhalanských dialektech zůstávají jak dialektální poezie, tak epika stále mimo zájem dialektologie. Dialektální literatura, která se zaměřuje na fonetiku, fonologii, syntaxi a lexikum, včetně pragmatických, kulturních a sociálních kontextů, dosud nevyvinula vlastní výzkumné nástroje schopné zachytit podstatu tohoto žánru. Cílem tohoto článku je poukázat na potřebu rozšířit výzkumné pole moderní dialektologie o tento fenomén související s vytvářením stylistické rozmanitosti uvnitř dialektu. Dialektální literatura je zřejmým důkazem vzniku umělecko-literární variety obsažené v dialektu nebo v něm existující. Tento proces se z různých důvodů nejplněji rozvinul v Podhalí.

KLÍČOVÁ SLOVA: polská dialektologie, lidová literatura, identita, folklor, region Podhale.

Straipsniai / Articles

45

ANNA LEKODAJ

ANOTACE

Jednou z forem uchovávání nářečí je nářeční literatura. Navzdory výjimečnosti tohoto jevu v nářečích slezského, kašubského a podhalského regionu dosud nářeční poezie ani epika nepřitáhly pozornost dialektologů. Ačkoli se velká pozornost věnuje fonetice, fonologii, syntaxi a lexiku, stejně jako pragmatickým, kulturním a sociálním kontextům, dosud nebyly vytvořeny výzkumné nástroje, které by umožnily zachytit podstatu tohoto žánru. Cílem článku je zdůraznit potřebu rozšířit pole výzkumu moderní dialektologie tak, aby zahrnovalo význam vytváření stylistické rozmanitosti v nářečí. Nářeční literatura je zjevným dokladem vytváření umělecké a literární rozmanitosti v nářečí. Z různých důvodů se tento proces nejvýrazněji projevil v podhalském regionu.

KLÍČOVÁ SLOVA: polská dialektologie, nářeční literatura, identita, folklor, podhalský region.

Dialektologie popisuje lexikální a gramatickou diferenciaci jazyka. Tradičně byla spojována s geografickým rozměrem tohoto jevu a zvláštní pozornost se věnovala řeči obyvatel určité vesnice. V současnosti zahrnuje oblast zájmu dialektologie také městské oblasti s jejich bohatou sociologickou rozmanitostí (Britain 2010: 127–128). Spojením obou aspektů a směrů lze nářečí definovat jako zvláštní podobu jazyka, která je příznačná pro určitý region nebo sociální či kulturní skupinu.

Na přelomu 19^th. a 20^th. století byly přijaty první výzkumné standardy takzvané tradiční dialektologie. Jedním ze základních předpokladů bylo přesvědčení, že každé nářečí je neoddělitelně spjato s konkrétním vymezeným územím (Auer 2004: 149–150). Cílem dialektologie proto bylo stanovit hranice mezi sousedními nářečími, analyzovat životaschopnost nářečních rysů v řeči obyvatel daného území (včetně jeho centra i periferie) a s ohledem na postupné změny související s migrací obyvatelstva nebo strukturálními změnami hospodářské základny regionu určit základní nářeční rysy v řeči obyvatel dané oblasti (Szmrec sanyi 2014: 81). Tradiční dialektologie se soustředila především na jazykové charakteristiky, které se následně analyzovaly z hlediska primárních a sekundárních rysů odlišujících dané nářečí od spisovného jazyka. Hlavním výzkumným polem dialektologů byla živá mluva vesničanů. Za nejspolehlivější zdroje byli považováni staří usedlí muži z venkova, jejichž řeč byla pokládána za nejvěrohodnější doklad určitých nářečních rysů (Britain 2010: 129, Chambers and Trudgill 1998: 29), a základní výzkumnou metodou bylo rozsáhlé dotazníkové šetření zaměřené na výslovnost nebo lexikum nářečí (dialektologie založená na dotazníkovém šetření). Výsledkem byly

46

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Lidová literatura jako rozšiřující se oblast výzkumu současné dialektologie (na příkladu podhalského regionu v Polsku)

monumentální studie, například dílo Alexandera Johna Ellise The Existing Phonology of English Dialects Compared With That of West Saxon Speech (1889). Zájem o fonetické a lexikální zdroje jednotlivých nářečí, který se rozvíjel od 19^th. století, spolu s možností geograficky určit konkrétní rysy přispěl ke vzniku nářečních atlasů (atlasová dialektologie). Tato výzkumná tradice přetrvává. Zastoupena je také v polské dialektologii (Reich, Woźniak 2004). Její současné pokračování lze spatřovat ve velkých projektech v oblasti nářeční lexikografie jednotlivých polských regionů, například Podhalí, Orawy, Lubelszczyzny a Slezska (Wyderka 2000–2017; Kąś 2007; Kąś 2015–2018; Pelcowa 2013–2018). Materiál shromážděný v atlasech a slovnících může sloužit jako základ pro další výzkum ze synchronního i diachronního hlediska.

Současná dialektologie se stále více zaměřuje na vytváření nářečních korpusů, tedy „principiálně koncipovaných, případně počítačově zpracovaných a široce reprezentativních souborů autentického mluveného (a někdy i psaného) nářečního materiálu“ (Anderwald and Szmrecsanyi 2009: 1126). Korpusová dialektologie není jen zdrojem poznatků o jednotlivých nářečích ze synchronního i diachronního hlediska, ale umožňuje také rozsáhlý výzkum v lingvistice i etnografii. Nespornou výhodou korpusové dialektologie je využívání širokých technologických možností internetu, včetně možnosti neustále rozšiřovat datové zdroje a snadno je sdílet (Karaś 2015: 83–84). Novinkou korpusové dialektologie je rozšíření výzkumu na psané nářeční texty. Tradiční dialektologie se orientovala především na mluvený jazyk, k jakékoli písemné podobě však přistupovala skepticky. S postupem času a proměnami venkova přitom písemná podoba nabývá stále většího významu, čemuž se bude tento článek věnovat.

Mezi nářečními texty se zvláštní důraz klade na umělecké texty neboli nářeční literaturu. Zatímco v západoevropských zemích předcházely literatuře ve standardním národním jazyce texty psané v nářečích (Itálie, Francie), polská nářeční literatura v Polsku až do 20^th. století neznala tištěnou podobu. Nářeční literatura existovala pouze v těch nářečích, která odolala intenzivnímu sjednocování a standardizaci polštiny po druhé světové válce.

V rámci tradiční polské dialektologie se výzkumníci této oblasti věnovali s konkrétním cílem, který určoval celý výzkumný postup. Pokud se zajímali o analýzu terminologie popisující konstrukci určitého nástroje nebo způsob, jakým lidé vykonávali jednotlivé činnosti (v oblasti zemědělství či tradičních zvyků), soustředili se výhradně na tento aspekt. Nejžádanějším předmětem výzkumu byl příslušník starší generace, který si pamatoval staré časy. Výzkum se proto týkal především

Straipsniai / Articles

47

ANNA ŁĘKODAJ

shromažďoval příklady některých pozůstatků starého jazyka, které již nemohly podat věrohodný popis vzhledem ke změnám v jeho současné podobě. Badatel byl navíc obvykle cizincem zvenčí, z daleké země, vědcem zpravidla z města, který z neznámých důvodů vytrvale vyzvídal na místních některé jazykové zvyklosti. Po shromáždění materiálů odjížděl na neznámé místo a už se nikdy nevrátil, aby se s vesničany podělil o výsledky svého výzkumu.¹ Místní venkovské školy navíc nedostávaly žádnou podporu pro činnosti zaměřené na péči o místní nářečí. Dialektologové nářečí studovali, zatímco pedagogové současně usilovali o jejich vymýcení.

Takové studie se v Polsku prováděly především ve 20. století. Byla to doba, kdy bylo nářečí definováno jako vesnická mluva. Lidé žijící na venkově, zejména ti starší, tehdy obvykle jiným jazykem nemluvili. Jejich jazyk byl nářečím z nutnosti, nikoli z vlastní volby. Obecně tehdy převládal názor, že nářečí nebudí respekt. Byla považována za známku nízkého vzdělání a společenského postavení, někdy dokonce za „zaostalost“. Takové stigma spojené s řečí člověka není ničím výjimečným ani se neomezuje pouze na polsky mluvící prostředí. Proti nářečí bojoval také školský systém a studenty za jeho užívání odsuzoval. Jedním z hlavních cílů všeobecného základního vzdělávání bylo zavádění národních jazykových norem bez možnosti rozvíjet nářeční dvojjazyčnost. Věřilo se, že užívání nářečí brání mladým lidem v dosažení vyššího vzdělání a s ním spojeného lepšího života. Za těchto podmínek se venkovská mládež této části svého dědictví záhy vzdávala. Mladí lidé, kteří po dokončení vzdělání převzali rodinné hospodářství, se však obvykle k užívání nářečí alespoň částečně vraceli. Ti, kteří se přestěhovali do měst, je naproti tomu odložili úplně.

Tato situace se nakonec radikálně změnila. V Polsku souviselo zachování nářečních podob s politickou transformací a následnými ekonomickými změnami. Tradiční nářečí popisuje svět, v němž se znalosti o hmotných i duchovních aspektech života předávaly z generace na generaci. V posledních letech se mezitím na venkově radikálně proměnila ekonomická struktura. Malé farmy přestaly být rentabilní. Klade se velký důraz na slučování pastvin do rukou vybraných zemědělců a na konkurenci na trhu se zemědělskými produkty

¹ Dalším problémem byla nutnost fonetického zápisu, který by zohledňoval fonologické systémy i rozmanitost jednotlivých nářečí. Nářečí totiž fungovalo pouze v ústní tradici, a text proto nemohl číst nespecialista.

48

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Vernacular Literature as a Widening Field of Study in Contemporary Dialectology (On the Example of Podhale Region in Poland)

si vynutila změny v technologiích. Dřívější typ tradiční rodinné farmy nahradily modernizované zemědělské podniky, které ve velkém produkují potraviny. Tato nová standardizace skutečnosti přinesla také nový spisovný jazyk. Nářečí bylo neoddělitelně spojeno s jiným světem a dobou, založenými na odlišných principech a jiném hodnotovém systému.

Další důležitou příčinou oslabování postavení nářečí na venkově byla zásadní proměna širší společenské komunikace spojená s přetvářením kultury, konkrétněji s přechodem od analogové fáze k digitální, souvisejícím se změnami (Hopfinger 2009: 295–297). Široké rozšíření internetu a sociálních médií urychlilo proces jazykové standardizace. Zrychlila se také globalizace kultury. Moderní školství už proti nářečím nebojuje, ale ani se s nimi u svých žáků každodenně nesetkává. Venkovské vesnice přicházejí o svůj jazyk, a tím i o svou identitu.

Naštěstí se výše popsaný jev netýká všech oblastí Polska. Existují regiony, které si přesto zachovávají svou jazykovou a kulturní svébytnost. Stalo se tak především v oblastech, kde místnímu nářečí a kulturní specifice byla přisouzena velmi vysoká společenská hodnota. Patří k nim zejména Slezsko, Kašubsko, Kurpie, Spiš, Orawa a Podhale. V každém z těchto regionů se při budování společenského přesvědčení o potřebě zachovat regionální identitu, včetně regionální mluvy, postupovalo jinak. Každá z těchto cest by mohla být tématem samostatného článku, v zájmu zaměření tohoto příspěvku se však soustředím na oblast Podhale, kterou znám nejlépe a odkud pocházím.

Podhale leží v jižním Polsku, na úpatí Tater, nejvyšších polských pohoří alpského typu, která jsou součástí Karpat. Chudá půda a náročné přírodní podmínky přispěly k rozvoji pastevectví. Specifická pastevecká kultura se utvářela pod silným vlivem Valachů, kteří se svými stády putovali z Balkánského poloostrova přes karpatský oblouk na západ. Zanechali stopy nejen v obecné kultuře, ale také v řeči polských horalů.

Po staletí bylo Podhale, těžko přístupné a ztracené mezi horami a lesy, izolováno od zbytku země. Ze severu přicházeli polští osadníci, kteří od králů získávali četná privilegia, mýtili lesy a zakládali osady. Po staletí žili tito obyvatelé v přirozené izolaci, vytvářeli svébytnou kulturu a uchovávali archaický jazyk. Teprve v ^19th století přišli do tohoto kraje zainteresovaní představitelé inteligence; do Tater přijížděli za účelem výzkumu (geologové, geografové a přírodovědci) a později také kvůli příznivým klimatickým podmínkám, aby si zlepšili zdraví a odpočinuli. Nově příchozí objevili exotické napůl divoké a napůl pohanské lidi, kteří byli velmi hrdí a nezávislí,

Strajnsia / Articles

49

ANNA ŁEKODAJ

protože nikdy nepoznali otroctví ani nevolnictví. Z tohoto důvodu se místní obyvatelé na přelomu století stali předmětem všeobecného okouzlení a jakousi módou. Podobně lidé rozpoznali v kultuře tatranských horalů národní potenciál, který měl pomoci obnovit polskou identitu po vyhlášení národní nezávislosti. Národní představitelé proto chtěli tuto kulturu obklopit všestrannou péčí a pozorností. Pod vlivem takového zájmu národních představitelů si sami horalé uvědomili hodnotu vlastní kultury a rozhodli se ji chránit: nejprve založili Sdružení horalů (1904) a později Polský svaz horalů. Mezi nově přijatými členy Svazu zároveň rostlo povědomí o potřebě vzdělání. Mnozí horalé získali vysokoškolský titul, a přestože v Podhalí nemohli najít práci, podněcovali rozvoj jeho kultury.

Turisté přijíždějící zdaleka se s folklorem horalů nejprve seznamovali především během horských výprav. Podle tehdejšího místního zvyku doprovázela výpravu do hor skupina početných vysokohorských průvodců, hudebníků a pomocníků – nosičů. Výlety obvykle trvaly několik dní. Večery u táborového ohně, pořádané pro hosty, vyplňovaly horalské pověsti, hudba, písně a tance. Spisovatele nejvíce fascinovaly horalské pověsti. První texty představující podhalanské nářečí vyšly v roce 1889. Prvním byla „Sabałova krásná pověst“², kterou napsal Henryk Sienkiewicz, jenž později získal Nobelovu cenu za literaturu.

Na počátku 20. století vytvořil další slavný polský spisovatel Kazimierz Tetmajer soubor povídek Z kamenitého Podhalí (1914), z nichž většina byla napsána jazykem stylizovaného podhalanského nářečí. Zatímco Sienkiewicze k Podhalí žádné dřívější vazby nepoutaly, Tetmajer se tam narodil a strávil tam prvních osm let života. Nářečí znal a rozuměl mu, ale nebylo jeho mateřským jazykem, protože pocházel ze šlechtické, nikoli horalské rodiny. Z tohoto důvodu nelze „Sabałovu krásnou pověst“ ani Tetmajerovy povídky považovat za autentické nářeční texty. Jsou to pouze příklady stylizace či umělecké improvizace v nářečí.

Se vznikem domácí vrstvy vzdělaných horalů, kteří se výrazně zapojili do hnutí za regionální identitu, se rozběhlo úsilí o vytvoření regionální literatury. Rodilí horalé z Podhalí začali psát vlastní verše ve svém mateřském jazyce, respektive nářečí. Prvním z nich byl Andrew Stopka, rodilý horal z vesnice Kościelisko na úpatí Zakopaného, který zaznamenal mnoho pověstí svého souseda Sabały.

² Sabała je přezdívka slavného horalského vypravěče Jana Krzeptowského (1809–1894), který se stal ikonou podhalanských horalů.

50

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Vernacular Literature as a Widening Field of Study in Contemporary Dialectology (On the Example of Podhale Region in Poland)

Stopka je také autorem původního nářečního textu, který rozvíjí téma rytířů spících v Tatrách. Oba texty byly napsány a vydány na konci 19^th století. Pro dnešní badatele zkoumající nářečí horalů představují Stopkovy texty spolehlivý zdroj poznatků o podobě nářečí jeho doby, přestože jsou nepochybně výrazně umělecky stylizované a nářečí v nich má poněkud odlišnou podobu než v každodenní řeči. K podobnému závěru lze dospět i u tvorby dalšího vzdělaného horala ze Zakopaného, Wojciecha Brzegi, který na počátku 20^th století vydal soubor povídek napsaných v nářečí s názvem Posiady. Povídky z Podhalí (1913). Brzega jako rodilý horal používal svůj první jazyk, tedy nářečí. Pro Stopku i Brzegu bylo nářečí prvním, přirozeným jazykem; spisovnou polštinu se naučili až mnohem později (a pravděpodobně s obtížemi) v rámci školního a univerzitního vzdělávání. Jejich tvorba položila základy podhalanského regionálního písemnictví a tatranské nářečí se již dočkalo vlastní literatury. Před druhou světovou válkou vyšly tři samonákladem vydané sbírky poezie v horalském nářečí (Anthony Zachemski Gęśle z jawora v roce 1935, Stanislaw Nedza-Kubinec Na nowa perć v roce 1936 a Jan Mazur Z wysokik Tater wiaterny sum v roce 1937). V regionálním i celostátním tisku vycházely další básně v horalském nářečí. V roce 1937 byla na Jagellonské univerzitě v Krakově sestavena antologie s názvem Poezja młodego Podhala. Zaměřovala se na tvorbu mladých horalských autorů píšících v nářečí. Mezi autory byli absolventi univerzit i samouci, ženy i muži; s výjimkou jedné ženy se všichni narodili v horalských rodinách v Podhalí a nářečí bylo jejich prvním jazykem. Pouze Anna Nowobielska nepocházela z Podhalí; přišla tam však se svou matkou-učitelkou ve věku dvou let a dětství prožila mezi horalskými dětmi, což utvářelo její řeč i pohled na svět. Po celý život psala Nowobielska básně v nářečí (zemřela v roce 1992) a stala se široce známou horalskou básnířkou.

Pod vlivem přistěhovalců z jiných oblastí Polska se tatranské literární hnutí, které se rozběhlo ve 20^th století, neustále rozvíjelo a šířilo svůj vliv do sousedních oblastí. Dnes už můžeme hovořit o pěti generacích rodilých tatranských horalů, kteří píší a vydávají poezii i prózu v podhalanském nářečí. Tato literatura se široce rozšířila mezi početným horalským publikem. Vzhledem k tomu, že tatranské nářečí jako nářečí polštiny není pro průměrného Poláka obtížné srozumitelně pochopit,

³ Mám na mysli především Josepa Kąśe, autora monumentálního díla Ilustrovaný slovník nářečí a kultury Podhalí (vychází v sedmi samostatných svazcích od roku 2015).

Straipsniai / Articles

51

ANNA ŁEKODAJ

a jeho pravopis⁴ odkazuje na polský pravopis, literatura v nářečí je bohatým zdrojem poznání mentality podhalanských horalů a světa, v němž žijí.

V rané fázi vývoje literatury v podhalanském nářečí se objevily dva hlavní směry. První se rozvíjel v úzkém spojení s tradicemi místního folklóru a v próze se vztahoval k lidové pohádce zvané godka v Podhalí a v poezii k lidovým písním. Tyto odkazy jsou tematické i formální. Čtyřveršový rým je pro Podhalí typický a určil základní podobu horalské poezie. Také z hlediska prezentovaného obsahu tento směr navazuje na tradiční folklorní motivy a tematické okruhy.

Druhý směr utvářejí umělci inspirovaní výsledky současné polské prózy a poezie, z nichž čerpají většinu inspirace. To se týká zejména básníků s vyšším vzděláním, kteří si uvědomují svou básnickou techniku. Jejich tvorba usiluje o rozšíření možností nářečí tak, aby mohlo vyjadřovat obsah, jímž se v každodenním životě běžně nezabývali. Vděčíme jim také za působivé nářeční obrazy, díky nimž lze zachytit obsah přesahující každodenní zkušenost života v horalské vesnici.

Paradoxně zůstává nářeční poezie kvůli této tvůrčí práci často mimo zájem dialektologie, která se zaměřuje především na popis vymezeného stabilního systému, v němž je jazyk přímým odrazem skutečnosti. Nářeční tvorba, především poezie tohoto nefolklorního směru, vytváří oblast nářečí, pro niž je třeba vytvořit odpovídající výzkumné nástroje.

Existuje několik důvodů, proč většina dialektologů nepovažuje nářeční písemnou tvorbu, zejména poezii přesahující folklorní směr, za dobrý zdroj poznání.

⁴ Pravopis podhalanského nářečí je samostatnou otázkou. Podle klasického pojetí je nářečí živou mluvou bez textů. Tento stav přetrvává u mnoha dalších polských nářečí. Proto dialektologové používali fonetické záznamy. Tento typ záznamu je však hermetický a možnost jeho využití je obvykle omezena na úzký okruh lingvistů. Pro básníka píšícího v horalském nářečí se základem transkripce stala polština. Zpočátku byla zavedena některá společná znaménka, která měla rozlišovat odlišnou realizaci jednotlivých hlásek, avšak postupem času se od nich kvůli všeobecnému konsenzu komunity upustilo. Pravopis podhalanského nářečí stále není ani ustálený, ani všeobecně definovaný. Každý autor píše podle vlastního uvážení. Tento přístup však obvykle nebrání identifikaci nářečí. Vytváření písemné podoby daného jazyka je dlouhodobý proces. Mezitím nejdelší literární tradice, kterou v případě Podhalí máme, je stará pouhých 120 let. Možná se v důsledku dalšího rozvoje literatury v tomto regionu ustaví jednotný pravopis. Značnou měrou k tomu může přispět vznikající dílo Illustrated Lexicon of Dialect and Culture of Podhale profesora Józefa Kąśe. Vzhledem k autoritě autora se pravopis použitý v tomto díle může časem stát normou.

52

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Vernacular Literature as a Widening Field of Study in Contemporary Dialectology (On the Example of Podhale Region in Poland)

dialektologové. Nejdůležitější z nich souvisí s individuálním přístupem autora k jazyku. Někteří dialektologové se domnívají, že autorova báseň může podávat také jeho vlastní vizi nářečí. Může například některé jeho rysy posilovat a jiné oslabovat. Jeho či její nářečí může mít povahu projekce nebo individuální vize zakořeněné v osobní zkušenosti z minulosti. V tomto ohledu se nářečí může vymykat obrazu vytvořenému dosud užívanými nástroji. Pokud však nářeční uměleckou tvorbu chápeme jako jednu z forem života nářečí, její důkladná analýza může poskytnout mnoho cenných informací o individualizaci nářečního vyjadřování či nitrostylové stylizaci. Nářečí má stejně jako každý jazyk právo vytvářet ve svém rámci různé druhy variet, z nichž některé vypovídají o obecném jazykovém systému, jiné o jeho vnitřních stylistických derivacích. Nářeční literatura je jednou z nich.

Dalším důvodem je přesvědčení, že nářeční literatura nefolklorního směru je pro nářečí v zásadě cizím, v jistém smyslu nepřirozeným jevem. Obvykle se spojuje s vytvářením obrazu světa, který není slučitelný s tradičním folklórem zaznamenaným v textech. Přináší odlišný pohled na skutečnost a narušuje dosavadní stereotypy. Jde o způsob vyjádření, který se vymyká dřívějším pravidlům popisu. Přehlížet tuto podobu jazykové činnosti jen proto, že nezapadá do úplného obrazu nářečí jako celku, je však velmi riskantní. V současnosti pozorujeme, že se v každodenní mluvě vesnic (i v Podhalí) od nářečí široce upouští. Zároveň se však nářeční literatura stále rozvíjí. Vycházejí nové sbírky básní; autoři denně používají spisovnou polštinu, ale v psané poezii zůstávají nářečí věrni. Literatura se časem může stát důležitou, ne-li jedinou oblastí života nářečí. Proto bychom ji dnes měli brát vážně a poznávat z ní úlohu a místo nářečí v moderním světě.

REFERENCES

Anderwald Lieselotte, Szmrecsanyi Benedikt 2009: Corpus Linguistics and Dialectology. – Handbooks of Linguistics and Communication Science, Lüdeling Anke, Kytö Merja (eds). Walter de Gruyter. Berlin / New York, 1126–1139.

Auer Peter 2004: Sprache, Grenze, Raum. – Zeitschrift für Sprachwissenschaft 23, 149–179.

Bielatowicz Jan 1937: Poezja młodego Podhala. Kraków: Koło Naukowe Polonistów UJ.

Britain David 2010: Dialectology. – Encyclopedia of Linguistics, ed. Malmkjaer Kirsten. London, Routledge.

Straipsniai / Articles

53

ANNA MŁKODAJ

Brzega Wojciech 1913: Posiady. Opowiadania z Podhala. Kraków: Księgarnia Literacka.

Chambers Jack K., Trudgill Peter 1998: Dialectology. Cambridge: Cambridge University Press.

Hpofiner Maryla 2009: Rekonfiguracja komunikacji społecznej. – Przegląd Filozoficzno-Literacki 4(25), 393–402.

Karaś Halina 2015: Zadania dialektologii w zakresie ochrony ginących gwar. – Gwary Dziś 7, 83–95.

Kąś Józef 2003: Słownik gwary orawskiej. Kraków: Wydawnictwo Akademickie.

Kąś Józef 2015–2018: Ilustrowany leksykon gwary i kultury Podhala, Bukowina Tatrzańska. Nowy Sącz: Bukowiańskie Centrum Kultury (t. I–II), Małopolskie Centrum Kultury Sokół (t. IV–VII).

Mazur Jan 1937: Z wysokich Tater wietrzny sum. Lwów: Książnica Atlas.

Młkodaj Anna 2015: Kwietno Pani. O gwarowej poezji Podhala w ujęciu kulturowym. Rabka Zdrój: Wydawnictwo „Zachylina”.

Młkodaj Anna 2014: O literackim potencjale gwary podhalańskiej. – Badania dialektologiczne. Stan, perspektywy, metodologia, eds. Sikora Kazimierz, Rak Maciej. Kraków: Księgarnia Akademicka, 181–200.

Nędza-Kubiniec Stanisław 1936: Na nową perć. Kościelisko: Związek Podhalan.

Zachemski Antoni 1935: Gęśle z jawora. Kraków: Krakowskie Ognisko Związku Podhalan.

Pelcowa Halina 2012–2018: Słownik gwar Lubelszczyzny. Lublin: Wydawnictwo UMCS.

Przerwa-Tetmajer Kazimierz 1914: Na Skalnym Podhalu. Kraków: Wydawnictwo Literackie.

Reichan Jerzy, Woźniak Kazimierz 2004: Polskie atlasy dialektologiczne i etnograficzne. Kraków: Wydawnictwo Lexis.

Sienkiewicz Henryk 1889: Sabałowa bajka. – Czas 170(XLI), 1.

Zmrecany Benedikt 2014: Methods and Objectives in Contemporary Dialectology. – Slavica Bagensia 12, 81–92.

Wyderka Bogusław 2000–2017: Słownik gwar śląskich (vol. I–XVI). Opole: Silesia Progress.

54

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Vernacular Literature as a Widening Field of Study in Contemporary Dialectology (On the Example of Podhale Region in Poland)

Liaudies literatūra kaip besiplečianti studijų sritis šiuolaikinėje dialektologijoje (Lenkijos Podhalės regiono pavyzdys)

SANTRAUKA

Straipsnyje pabrėžiamas dialektologijos mokslo tyrimų objekto (tam tikrų kaimo vietovių gyventojų kalbos studijų) pokytis, apimantis ir miestų teritorijas su joms būdinga sociologine įvairove. Tai apibūdina dialektą kaip savotišką tam tikram regionui ar socialinei ir kultūrinei grupei būdingą kalbos formą. Be to, aptariama istorinės tradicinės dialektologijos, kurios pagrindinis tyrimo objektas buvo gyvoji kaimo gyventojų kalba (fonetiniai ir leksiniai atskirų dialektų resursai), raida; minimi pagrindiniai tyrimų metodai, tarkim, plačios apimties klausimynai, kuriuos naudojant buvo siekiama ištirti tam tikro dialekto fonetinius ir leksinius ypatumus; remiamasi esminiais darbais. Svarbiausias dėmesys skiriamas šiuolaikinei dialektologijai (korpusų / tekstynų dialektologijai), kurios tikslas – surinkti didelės apimties natūralios (gyvosios) šnekamosios (kartais rašytinės) kalbos medžiagą, leidžiančią atlikti sinchroninius ir diachroninius atskirų dialektų tyrimus, praplečiant juos nuo vien tik šnekamosios kalbos studijų iki tam tikrai parašytų tekstų analizės. Tokių dialektologijos tyrimų apimtį (bent jau Lenkijoje) lėmė politiniai, ekonominiai ir kultūriniai pokyčiai, kitaip tariant, globalizacijos procesai visose žmogaus gyvenimo srityse. Tai susilpnino tarmių pozicijas kaimo vietovėse. Nors globalizacijos procesai vyksta visoje Lenkijoje, šalyje vis dar liko šiais procesais nepaveiktų vietovių, išsaugojusių savo kalbinį bei kultūrinį savitumą (ypač regionuose, kur vietinė tarmė ir kultūra įgijo ypatingą socialinę vertę), – tai Silezija, Kašubai, Kurpiai, Špilas, Orava ir Podhalė. Visi išvardyti regionai išsaugojo savo tapatumą, įskaitant tarmes.

Nors kiekvienas iš minėtų regionų yra unikalus ir vertas dėmesio, atliekant tyrimą buvo pasirinktas Podhalės regionas (pasirinkimą lėmė asmeniniai motyvai). Straipsnyje aprašomos pasirinkto regiono geografinės sąlygos, lėmusios kultūros savitumą ir istorinę raidą; minimas šalies lyderių susidomėjimas regionu, dėl ko 1904 m. buvo įkurta Lenkijos kalniečių asociacija, taip pat turimų susidomėjimas regionu, jo gyventojais ir kultūra (ypač tautosaka). Aptariamas dėmesys į pirmuosius tekstus, parašytus Podhalės tarme, – tai Henriko Sinkiewicziaus Sabos pasaka (189) ir Kazimiežo Taterio istorijų serija Iš uolingos Podhalės (1914). Taip pat minimi kiti Podhalės autoriai (vietiniai gyventojai), rašę šio regiono tarme, tarp kurių Andžejus Stopka, Voicechas Bzega, Antonis Zachemskis ir kt. Aprašomos iš šių autorių kūrybos kilusios liaudies literatūros pagrindinės kryptys. Pirmoji kryptis – literatūriniai kūriniai, kuriuos parašyti įkvėpė Podhalės folkloro (pasakų ir dainų) motyvas; antroji kryptis – autorių kūriniai, kuriuos sukūrė paskatino šiuolaikinė lenkų literatūra. Tačiau tarmė poezija iki šiol neatnešė dialektologų dėmesio. Išvardijamos priežastys, dėl kurių kūriniai, parašyti tarmiškai, nesulaukia dialektologų dėmesio. Pagrindinė jų – autoriaus subjektyvus požiūris į kalbą. Konstatuojama, kad ilgainiui liaudies literatūra

Straipsniai / Articles

55

ANNA LEKODAJ

taps labai svarbi tarmės gyvavimo pasaka, todėl jau šiandien į ją atkreiptinas ypatingas dėmesys, nes per liaudies literatūrą atsiskleidžia tarmės vieta šiuolaikiniame pasaulyje.

Įteikta 2018 m. spalio 2 d.

ANNA LEKODAJ

Podhalańska Państwowa Wyższa Szkoła Zawodowa w Nowym Targu, Poland Ul. Bystra 8, 34-700 Rabka-Zdrój, Poland [email protected]

56

Acta Linguistica Lithuanica LXX