VILIJIJA RAGAIŠIENĖ

Ústav litevského jazyka

ID ORCID: https://orcid.org/0000-0002-5026-4667

Oblasti vědeckého výzkumu: akcentologie, dialektologie, etnolingvistika, lexikografie.

DOI: doi.org/10.35321/all83-10

RETRAKCE PŘÍZVUKU V TEXTECH VÝCHODOLITEVSKÉHO SUBDIALEKTU ANYKŠČIAI

Retrakce přízvuku v textech východolitevského subdialektu Anykščiai

ANOTACE

Na základě písemných pramenů – textů z 60.–80. let 19. století publikovaných v Lipsku německým lingvistou Franzem Spechtem v edici Litauische Mundarten gesammelt von A. Baranowski, popisů anykščiaiských nářečí z 50.–60. let 20. století uložených v Dialektologickém archivu Geolingvistického centra Ústavu litevského jazyka a nářečních textů připravených Žanetou Markevičienė a dalšími badateli ve druhé polovině 20. století a na počátku 21. století – jsou analyzovány jevy retrakce přízvuku ve východolitevském subdialektu Anykščiai. Cílem článku je co nejpodrobněji popsat formování retrakce přízvuku v anykščiaiském subdialektu, určit, jaké zákonitosti retrakce přízvuku mohly v tomto období v oblasti subdialektu působit, odhalit areálové rozšíření tohoto jevu a pojednat o změnách retrakce přízvuku a jejich příčinách.

KLÍČOVÁ SLOVA: východolitevský subdialekt Anykščiai, přízvuk, slabika, nářeční texty.

ANOTACE

Na základě písemných pramenů – textů z 60.–80. let 19. století publikovaných německým lingvistou Franzem Spechtem v Lipsku v edici Litauische Mundarten gesammelt von A. Baranowski, popisů anykščiaiských nářečí z období 50.–60. let 20. století uložených v Dialektologickém archivu Geolingvistického centra při Ústavu litevského jazyka, nářečních textů připravených Žanetou Markevičienė a dalšími badateli ve druhé polovině 20. století a na počátku 21^th. století – článek analyzuje jevy retrakce přízvuku ve východolitevském subdialektu Anykščiai. Usiluje co nejpodrobněji popsat formování retrakce přízvuku v anykščiaiském subdialektu, určit, jaké zákonitosti retrakce přízvuku mohly v daném období v oblasti subdialektu působit, odhalit areálové rozšíření tohoto jevu a pojednat o změnách retrakce přízvuku a jejich příčinách.

Straipsniai / Articles

211

VILIJA RAGAIŠIENĖ

století – článek analyzuje jevy retrakce přízvuku ve východolitevském subdialektu Anykščiai. Snaží se co nejpodrobněji popsat formování retrakce přízvuku v anykščiaiském subdialektu, určit, jaké zákonitosti retrakce přízvuku mohly v daném období v oblasti subdialektu působit, odhalit areálové rozšíření tohoto jevu a pojednat o změnách retrakce přízvuku a jejich příčinách.

KLÍČOVÁ SLOVA: východolitevský subdialekt Anykščiai, přízvuk, slabika, nářeční texty.

ÚVOD

Ze všech východolitevských subdialektů je z hlediska přízvuku dosud patrně nejméně prozkoumán subdialekt Anykščiai. V odborné literatuře byl přízvuk tohoto subdialektu popsán poměrně fragmentárně. V pracích, v nichž lze nalézt údaje o anykščiaiském přízvuku, je obvykle poměrně stručně popsána pouze povaha retrakce přízvuku a intonace (Zinkevičius 1966: 36, 38, 41; LKT 35; LKTCH 144; Markevičienė 2001: 15–18; 2004: 39–45; RARA 36–37; AAT 18). Z hlediska přízvuku byly lingvisty poněkud podrobněji prozkoumány texty shromážděné v rodném kraji Antanase Baranauskase v okolí Anykščiai v 60.–80. letech 19. století a publikované v edici Litauische Mundarten gesammelt von A. Baranowski (Stundžia 1989: 434–442; Ragaišienė 2015: 166–210)^². Velmi tedy chybějí výzkumy přízvukového systému subdialektu i odborné publikace věnované akcentuačním rysům a tendencím.

Prameny, cíl, metody. Zkoumaný materiál byl získán z několika písemných pramenů – z textů z nářečí Anykščiai publikovaných v prvním svazku díla Litauische Mundarten gesammelt von A. Baranowski, které v roce 1920 v Lipsku vydal německý jazykovědec Franz Špecht (dále jen Litauische Mundarten)^³, z popisů jazykových rysů nářečí této podskupiny vypracovaných v 60.–70. letech 20. století^⁴, z antologie Lietuvių kalbos tarmės vydané v roce 1970, z druhé části publikace Ž. Markevičienė Aukštaičių tarmių tekstai z roku 2001 a z nářečních textů Anykščiai zveřejněných v roce 2004 v Lietuvių kalbos tarmių chrestomatijoje, z roku 2013 připravených Ž. Markevičienė, Aurimem Markevičiusem

^¹ Uvádí se stránka rukopisu.

^² Analýza těchto textů vychází z rozsáhlé korespondence A. Baranauskase s Hugem Weberem (viz Almanauskis 1930: 60–102).

^³ A. Baranauskas, který působil jako profesor v kněžském semináři v Kaunasu, kolem let 1867–1884 organizoval své studenty ke sběru nářečních textů. Texty, které shromáždili, zaslal německému lingvistovi H. Weberovi.

^⁴ Rukopisy jsou uloženy v Dialektologickém archivu Geolingvistického centra Ústavu litevského jazyka.

212

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Kirčio atitraukimas rytų aukštaičių anykštėnų patarmės tekstuose

a učebnice Rytų aukštaičiai anykštėnai sestavené Vilijí Salienė a rukopisu publikace Anykščių apylinkių tekstai připravené Reginou Rinkauskienė v roce 2020.

Texty uvedené v těchto pramenech pokrývají tři období:

1) 60.–80. léta 19. století. V edici Litauische Mundarten jsou publikovány texty ze dvou farností – z Anykščiai (305), které A. Baranauskas přiřadil k východním čtvrtým (R4)^⁵, a z nářečí Subačius (235), náležejícího k východním třetím (R3). Z těchto sídel bylo zapsáno několik kratších vyprávění (celkem 17 s.)^⁶. Z geografického hlediska texty pocházejí ze severní části areálu subdialektu.

2) 50.–60. léta 20. století. Při shromažďování materiálu pro Litevský jazykový atlas byla prozkoumána prakticky všechna sídla (body) náležející k anykščiaiskému areálu a byly vypracovány jejich popisy nářečních rysů (viz obr. 1 a příloha)^⁷. Rukopisný pramen každého bodu se skládá z představení zkoumaného místa, jazykových rysů nářečí a informátorů a z transkribovaných textů^⁸. V archivu bylo nalezeno 23 pramenů (přibližně 500 s.) z 18 bodů (viz příloha)^⁹. Materiál rukopisných pramenů doplňují texty ze stejného období publikované v chrestomatii Lietuvių kalbos tarmės, pocházející téměř ze všech bodů subdialektu. Texty zaznamenané ve zkoumaném období lze nalézt i v publikacích vydaných na počátku 21. století.

3) Konec 20. století – počátek 21. století. V publikacích připravených Ž. Markevičienė, R. Rinkauskienė a dalšími dialektology byly zveřejněny texty z různých sídel zkoumaného subdialektu. Pravdou však je, že v publikacích z tohoto období bylo zveřejněno poměrně málo textů ze severní části areálu. Například v knize Aukštaičių tarmių tekstų sestavené Ž. Markevičienė pochází většina vyprávění z jižního areálu subdialektu, zatímco v rukopisu publikace R. Rinkauskienė Anykščių apylinkių tekstai z Anykščiai a sousedních nářečí.

Shrneme-li materiál publikovaný v analyzovaných pramenech, lze konstatovat, že údaje v nich nalezené postačují k posouzení formování retrakce přízvuku jako zákonitosti v anykščiaiském areálu. Tím spíše, že probírané prameny poměrně dobře odrážejí akcentuační rysy zkoumaného subdialektu.

^⁵ V závorkách jsou uvedena čísla bodů (sídel) Litevského jazykového atlasu (viz LKA I 21–30; dále viz Geržotaitė 2015: 147–149, 156–165).

^⁶ Texty z nářečí Subačius pocházejí od jednoho informátora, texty z Anykščiai od dvou informátorů.

^⁷ Rukopis chybí pouze u bodu Subačius (235). Aloyzas Vidugiris připravil transkribované texty tohoto nářečí, zaznamenané v 60.–70. letech, v roce 1984.

^⁸ V žádném rukopisu tohoto subdialektu nejsou uvedeny odpovědi na lexikální, fonetické, morfologické a syntaktické otázky programu sběru materiálu pro Litevský jazykový atlas.

^⁹ Tento materiál doplňují krátké transkribované texty z nářečí Svedasai (239), Ažuožeriai (305) a Kniitiškiai (375), zapsané v roce 1976 studenty Vilniuského státního pedagogického institutu.

Straipsniai / Articles

213

VILIJIJA RAGÃIŠIENĖ

V tomto článku jsou tedy při srovnání údajů nářečních pramenů od sebe vzdálených více než celé století analyzovány jevy retrakce přízvuku ve východolitevském subdialektu Anykščiai. Cílem je co nejpodrobněji popsat formování retrakce přízvuku v anykščiaiském subdialektu, pojednat o jevech retrakce přízvuku působících od druhé poloviny 19. století do počátku 21. století a odhalit jejich areálové rozšíření v oblasti subdialektu. Jak známo, anykščiaiský subdialekt dnes náleží k oblasti podmíněné retrakce přízvuku (LKT 35; LKTCH 153). Působí v něm takzvaná intenzivnější podmíněná retrakce přízvuku: přízvuk se z krátké koncové slabiky stahuje na předcházející dlouhou slabiku.

Výzkum vycházel z geolingvistických, statistických, srovnávacích metod a metod vnitřní rekonstrukce.

FORMOVÁNÍ RETRAKCE PŘÍZVUKU: ZMĚNY A TENDENCE

Z textů A. Baranauskase je patrné, že ve druhé polovině 19. století působila zákonitost retrakce přízvuku v anykščiaiském subdialektu s nestejnou intenzitou. V textech ze subačské farnosti se přízvuk pravidelně stahuje z krátké koncovky na dlouhou slabiku, např.: džiáũksmu, gýwi, kàr̃tus, aũkas, koply­tėlas, wìetas, ar̃ti, nãršus, tur̃tus, laũži, žmōna, kir̃wju, laũki, miẽstus, laũkus, wiẽni aj. (s. 104–109). V textech bylo nalezeno pouze několik forem bez retrakce přízvuku, které jsou statisticky nevýznamné, např.: yrà (vedle ỹra), arbà, Alkà (s. 104–105). Jiná situace z tohoto hlediska panovala v okolí Anykščiai v 60.–80. letech 19. století. Zde se přízvuk z krátké koncové slabiky na předcházející dlouhou slabiku nestahoval, např.: gwotū, yrà, žmogùs, tur̃tus, t́arpu, žõdžus, baisù, gàitu, patiekà, Szioulus aj. Označování sekundárního přízvuku zvláštním transkripčním znakem v některých slovech na předposlední dlouhé slabice však ukazuje, že v nářečí Anykščiai se již formoval retrakční přízvuk, např.: tōkì, wãr̃ti, lĩngwà, knĩgù, kàr̃tus, szwĩntàs, trūmpà, pĩlnì, kàr̃ti, studinùtus, sūnùs, pīr̃ztus, griõusmų aj. (s. 36–47)^¹⁰. Má se za to, že zvláštními znaky byl v těchto případech označen typ vedlejšího přízvuku, tj. „dvojvrcholový“ přízvuk (Stundžia 1989: 435; Ragaišienė 2015: 174–175; 2018: 182–184)^¹¹. Tím spíše, že v jižní části anykščiaiského areálu a v sousedním

^¹⁰ Pokud zákonitost v analyzovaných nářečích působila pravidelně, měl se v těchto slovech přízvuk stahovat na předposlední dlouhou slabiku, srov. gaspadorius → gaspadõrius. ^¹¹ O termínu „dvojvrcholový“ přízvuk podrobněji viz: Girdenis, Rosinas 1976: 194, pozn. 20; Girdenis 1978: 75–76.

214

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Kirčio atitraukimas rytų aukštaičių anykštėnų patarmės tekstuose

v uteniškiajském subdialektu se „dvojvrcholový“ přízvuk zachoval dodnes (Markevičienė 1999: 16; 2001: 15–16)^¹².

Uvedené texty patrně ukazují tendence k prosazení „dvojvrcholového“ přízvuku v nářečí Anykščiai. Ve zkoumaných textech jsou rozšířenější formy s „dvojvrcholovým“ přízvukem, např.: gār̃di, rūbùs, krõmi, sūnkì aj. (s. 36–37). Je pravděpodobné, že tento přízvuk mohl být v okolí Anykščiai za života A. Baranauskase dostatečně silný, tj. v některých případech obtížně odlišitelný od slov s dvojím přízvukem a od počínající retrakce přízvuku^¹³. Tuto domněnku částečně podporuje myšlenka, kterou A. Baranauskas vyjádřil v jednom z dopisů H. Weberovi, že někdy je nepřízvučná slabika slova jakoby přízvučná, „jako by znělo kir̃wiù, kir̃wiùs“ (Almanauskis 1930: 95; Stundžia 1989: 435)^¹⁴. Dvojí označování přízvuku ve zkoumaných textech může ukazovat, že předposlední dlouhá slabika – první složka „dvojvrcholového“ přízvuku – mohla být v nářečí Anykščiai slyšitelná slaběji i silněji, srov. rõdas / ròd'as (srov. Stundžia 1989: 435; Girdenis 2003: 263). Silný „dvojvrcholový“ přízvuk mohl časem dát podnět ke stažení přízvuku z krátké koncovky na dlouhou předposlední slabiku, srov. gaspadõrius → gaspadõriùs → gaspadõrius (srov. Ragaišienė 2018: 184).

Materiál A. Baranauskase ukazuje nerovnoměrné formování retrakce přízvuku jako zákonitosti v anykščiaiském areálu: texty ze subačské farnosti svědčí o již ukončeném procesu, zatímco vyprávění zapsaná v okolí Anykščiai o jeho teprve začínajícím průběhu (srov. Ragaišienė 2015: 180–183). Tuto domněnku, byť nepřímo, podporuje obdobný vývoj jevu v sousedním kupiškiajském subdialektu (Ragaišienė 2018: 181–184, viz obr. 2).

Rukopisné prameny anykščiaiských nářečí z 50.–60. let 20. století ukazují, že ve druhé polovině 20. století se přízvuk, byť s nestejnou intenzitou, stahoval v celé oblasti subdialektu. Na základě materiálu popisů lze anykščiaiský areál rozdělit na dvě větší oblasti, v nichž se intenzita jevu lišila. V severní části areálu, s výjimkou oblasti Verksnionys (208) – Svėdasai (239) – Mičiūnys (273), se ve zkoumaném období přízvuk stahoval z krátké koncovky na předcházející dlouhou slabiku poměrně pravidelně (viz obr. 1).

^¹² Ž. Markevičienė (2001: 15–16) nazývá výrazně slyšitelný přízvuk předposlední dlouhé slabiky v anykščiaiských nářečích vedlejším. Podle Jolity Urbanavičienė (2006: 224) lze první složku „dvojvrcholového“ přízvuku zařadit k vedlejším přízvukům, druhou k hlavním.

^¹³ Obdobná situace je dnes typická pro sousední uteniškiajský subdialekt (Urbanavičiūtė-Markevičienė, Grinaveckis 1992: 12; Markevičienė 1999: 16; Urbanavičienė 2006: 224).

^¹⁴ Jak známo, A. Baranauskas byl přesvědčen, že slovo může mít pouze jednu přízvučnou slabiku (Alminauskis 1930: 95).

Straipsniai / Articles

215

VILIJA RAGAİŠIENĖ

OBR. 1. Povaha retrakce přízvuku v rukopisných pramenech z 50.–70. let 20. století¹⁵

V poměrně rozsáhlých textech z těchto nářečí nebyly vůbec nalezeny případy neretrakčního přízvuku, např.: razum.ni, razum.nus (vedle razumnų), vaikus, vil.ku, su kariėtu, vietą, rūbus, dienas, kėliṅti, pìr.stus, gàl.va, spȧl.va, trūṁpi, ìlgi, aũ.kšti aj. (Rybōkai, 146); jaũna, ūnksti, mérga, ka̋rtu, nebegi.va, per laũkus, viéną, per dienas (Rūkiškis, 270); ìlga, ga̋lva, miñkšta, dùnkčius, ūnksti, diéna, viéni, viéną, lìntas, piẽtus, agūkus, blìnus, piñ̃kus (Andriōniškis, 272) a další.^¹⁶ Pravidelnou retrakci přízvuku

¹⁵ Je třeba upozornit na body 236 a 237, které jsou v pracích posledních let přiřazovány k anykščiaiskému subdialektu (RAA 63–70). Do mapy uváděné v článku nebyly tyto body zahrnuty. Ve zkoumaném období byly přiřazovány ke kupiškiajskému subdialektu (LKA I 33, mapa 1). V publikaci Litevská nářečí na počátku 21. století: geolingvistický a sociolingvistický výzkum vydané roku 2014 jsou oba body rovněž přiřazeny ke kupiškiajskému subdialektu (LTT 187, obr. 109).

¹⁶ Přízvuk kořenových forem žmogus / žmõgus / žmą̃gus může svědčit o existenci blízké varianty druhého přízvukového typu v nářečích. Uvedené případy mohou souviset také s retrakcí přízvuku, srov. žma.gaũs (Ragaišienė 2018: 186, pozn. 27). Forma s přízvukem na kmeni bai̇sus může rovněž souviset s retrakcí přízvuku, nelze však vyloučit ani možnost, že byla zděděna již dříve.

216

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Kirčio atitraukimas rytų aukštaičių anykštėnų patarmės tekstuose

o tomto areálu svědčí i texty publikované v chrestomatii Lietuvių kalbos tarmės (LKT 295, 302–303), srov. také text zapsaný v bodě Rūkiškis roku 1964 (LKTCH 149). Ve vyprávěních zapsaných v okolí Andríoniškis v roce 1965 rovněž převládají formy s retrakčním přízvukem, např.: k̇leim̃u, pìr̃ki, mer̃.ga.s, žm̃õ.gus (vedle žmà.gaus), žò.džiu / žo·džiu (AAT 77–78).

V 50.–60. letech 20. století byla jiná situace v oblasti Verksnió­nys (208) – Svedasaĩ (239) – Mičíonys (273). Materiál rukopisných pramenů ukazuje, že zde převládal nere trakční přízvuk, např.: pilnà, čigãnus, ràžu, liẽsvas, viẽdru, in būdàs, bizū­nù, galvà, žmãgus, būdà, u.lìča, grausmù, irà, dikà, lintù, sùnus, klaimì, valdžà, lìn­tàs, vaikùs, daržùs, saldù (Verksnió­nys, 208); varpùs, žmãgus, kardù, vienì, vartùs, kraujù, bėdà, dienà, dienàs, kėlìntà, navìnà, mergàs (Svedasaĩ, 239); rañdį, baltì, švintù, širmà, pìlnà, pìlvù, nuogà, pìlkà, gailù, kūmpì, vienà, žmãgus, bjãurùs, dienàs, šimtùs, su kãčelù, ràžu (Mičió­nys, 273). Ve zkoumaných nářečích byl nalezen pouze ojedinělý příklad retrakce přízvuku, např.: blãgi (Verksnió­nys, 208); liẽtus, pẽr pĩetus (Svedasaĩ, 239); rùnkas, var̃tus, dù šimtù (Mičió­nys, 273).

Zdá se, že mnohem složitější situace panovala v jižní části anykščiaiského areálu. Ve zkoumaném období se v některých nářečích přízvuk z krátké koncovky na předposlední dlouhou slabiku stahoval zřídka, v jiných poměrně pravidelně. Pravidelná retrakce přízvuku byla zaznamenána v oblasti Kurkliai (341) – Kni­tiškiai (375) – Juodáusiai (447). V krátkých rukopisech těchto nářečí se v podstatě nevyskytovaly formy bez retrakce přízvuku, např.: diẽvu, róžu, liẽtus, maišùs, irà, kartù, vienà, ùṅksti, suñki, baltì, baĩsi, tvarkà, vaikùs, juódì, sãisra (Kurkliai, 341); sūnus, lìṅgvi, pìṅkas, pìṅkus, jaũni, pas pónus, dienà, žmónà, ùntrì, baravìkus, maĩšus, ma.kìkla, kálba, liẽtus, užmìga miẽgu, vienì, i.ra (Kni­tiškiai, 375); róžu, ainù, dienà, piẽtus, kviẽtkus (Juodáusiai, 447). O pravidelné retrakci přízvuku v těchto nářečích v 50.–60. letech 20. století svědčí také vyprávění publikovaná v chrestomatii Lietuvių kalbos tarmės, např.: su viẽdru, vienà, pir̃tis, ainì, ainù, par piẽtus (LKT 305, 447). Zdá se, že přízvuk se poměrně pravidelně stahoval také v nářečí Kiaukliai (477), které sousedí s oblastí slabé podmíněné retrakce přízvuku, např.: pir̃ką, kìrvu, mar̃ti, pìṅkus, rùnka, pìṅki, vaikùs, kapeikàs, žmógus, pas susiẽdus aj.

Materiál popisů ukazuje, že ve zbývající části jižního areálu v 50.–60. letech 20. století převládala nepravidelná retrakce přízvuku. Zdá se, že přízvuk se z krátké koncovky na předcházející dlouhou slabiku nestahoval pouze v nářečí Skie­monys (343), např.: mergà, žiemà, sausà aj.¹⁷ V ostatních nářečích této oblasti byla intenzita jevu různá. V textech z nářečí Anykščiai (305), Rubikiai (342) a Dapkūniškiai (376) tvoří formy s retrakcí přízvuku téměř 90%, např.: kiẽmus, rùnkas,

¹⁷ Potvrzuje to také text publikovaný v chrestomatii Lietuvių kalbos tarmės. Přízvuk z krátké slovní koncovky nebyl stažen na předcházející dlouhou slabiku, např.: šeimà, jaũni, numirsù (LKT 306).

Straipsniai / Articles

217

VILИJA RAGAİŠIENĖ

ỹra, sū.nus, sʼvīr.ní, díenas, līetus, žēdna mēr.ga, su dū.ša (Anykščiai, 305)^¹⁸; člověk (vedle žmogaũs), kār.tus, bėdas, rùnka, žiñgsnìs, díenas (Rubikiai, 342); žmogus, žmōna, rōzu, sūnus, rū.bus, bėda, su diédu (Dapkūniškiai, 376)^¹⁹. V okolí Balninkai, Lyduokiai, Želva a Šešuoliai tvoří asi dvě třetiny forem schopných stahovat přízvuk, např.: žmōgus (vedle žmogũmì), pìnki, sū.nus (vedle sū-naũs), kaìtra / šviesà, daržbì, gir̃džiù, pirmà, mergà (Balninkai, 411); sū.nus, blō.gì, mō.tka, per rùnkas, vièna, žmō.na, skū.ra, pìņkis, šimtus, rū.bus, mergà, razũmni / ainù, ainì, sunkù, mergà, kartù, raitì (Lyduokiai, 410); nùogi, rū.bus, līetus, rōzus, kaũlus, galvà slōbna, viéni / dungùs, minkà, nėrà (Želva, 449); gìva, mōtka, vār-du, mėsa, andarõkus / sunkù, skalnà, galvù (Šešuoliai, 448). Obdobné tendence retrakce přízvuku jsou v probíraných nářečích doloženy i v dalších textech ze zkoumaného období (LKT 307–309).

Shrneme-li, lze konstatovat, že rukopisné prameny a další texty z 50.–60. let 20. století ukazují vývoj formování zákonitosti intenzivnější podmíněné retrakce přízvuku v oblasti anykščiaiského subdialektu. V tomto období se tedy jev, který se upevnil v sousedním kupiškiajském subdialektu, dále šířil ze severu k jihu a postupoval anykščiaiským areálem (podrobněji viz Ragaišienė 2018: 185–187).

Vyprávění zaznamenaná na konci 20. století – na počátku 21. století v oblasti zkoumaného subdialektu ukazují probíhající, byť malé, změny tohoto jevu (srov. obr. 1 a 2). Je zřejmé, že retrakce přízvuku se stále více upevňuje v severní části anykščiaiského areálu, přesněji v oblasti Verksnionys (208) – Svėdasai (239) – Mičiūnonys (273). V bodě Verksnionys bylo nalezeno více případů stažení přízvuku z krátké koncové slabiky na předcházející dlouhou slabiku než v rukopisných pramenech z 50.–60. let 20. století, srov.: vìžas, uñks’ti, jaũna, kavalier’ùs / k’aũlas²⁰, aždun.cù (LKT 147–148)²¹; laĩki, ìra, sà.di, mė.sà, grì.čė / laĩkù, laĩkì, žiemà, ì.ra, blɔ·gà aj. (RAA 52–55)²². V okolí Svėdasai retrakce přízvuku ještě není ustálená. Zákonitost zde podle všeho působí velmi nepravidelně. V textech zapsaných roku 2000 tvoří formy s retrakcí přízvuku téměř polovinu možných případů, např.: užmirštù, sàu-gi vietà, vièna, laũkus, pìņki(s) šimtus, gārsus, grì.čė, su grì.čų, vārpus²³ / laĩkùs, vièna, su draugù aj. (Markevičienė 2001: 63–70). Tendenci ke stahování přízvuku ukazuje

^¹⁸ Obdobné užití je doloženo i v dalších textech nahraných v 7. desetiletí, např.: sɔ·di (vedle sɔ·di) vaĩkus, susiėdus, laĩkus, jùkus (AAT 67–68).

^¹⁹ V textech z nářečí Anykščiai bylo nalezeno o něco více forem bez retrakce přízvuku než v bodech Rubikiai a Dapkūniškiai. Je pravda, že nářeční texty z posledně jmenovaných nářečí jsou kratší než texty z nářečí Anykščiai.

^²⁰ Forma je ve vyprávění užita třikrát.

^²¹ V závorkách jsou uvedeny prameny, z nichž byly příklady převzaty.

^²² Oba texty byly v okolí Verksnionys zaznamenány roku 1979.

^²³ Forma je v textu užita sedmkrát.

218

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Kirčio atitraukimas rytų aukštaičių anykštėnų patarmės tekstuose

a užívání forem s „dvojvrcholovým“ přízvukem, např.: nugrįm̃si, laĩkūs, idãmų, lìnksmį, malaišą, duobės aj. (Markevičienė 2001: 63–67). Ve vyprávěních zapsaných roku 2003 převládají formy bez retrakce přízvuku, např.: nelìgà, žiemà, vienì, karštà, ainù, baltà, lintà, gelsvà, gandrù aj. (RAA 56–62)^²⁴. V těchto textech bylo nalezeno pouze několik jednotlivých forem s „dvojvrcholovým“ přízvukem, např. žiemà (RAA 56–62).

^² OBR. Retrakce přízvuku v textech z konce 20. století – počátku 21. století^²⁵

V okolí Anykščiai (305) se na konci 20. století – na počátku 21. století retrakční přízvuk v podstatě již prosadil. Ve zkoumaných textech bylo nalezeno málo slovních forem, v nichž se přízvuk nestahuje z krátké koncovky na předposlední dlouhou slabiku, např.: s³· dbl, slì·vas, gė·les, vìeni, jāuni, uņkšti, gaĩlta, žmò·na, nuveĩnu, sėrgi gėltu, var̃lės / miežùs, aušrà (RAA 71–79); jāuną, su klebš·nu, suprañti, sveĩka gīvà, peñkus, šìrdis, uņkšti / nebegì·và, vaikus (AAT 69–72).

Písemné prameny ukazují, že změna tohoto jevu na konci 20. století – na počátku 21. století je typická i pro jižní část anykščiaiského areálu. Podle intenzity retrakce přízvuku se oblast

^²⁴ Informátoři textů zaznamenaných v bodě Svedasai jsou představiteli nejstarší generace.

^²⁵ Z bodů nevyznačených na mapě nebyly publikovány žádné texty.

Straipsniai / Articles

219

VILIJA RAGAIŠIENĖ

dělí na dvě větší oblasti. Poměrně pravidelně se přízvuk stahuje na západním okraji této oblasti – v nářečích Kurkliai (341) a Lyduokiai (410). Například ve vyprávěních zaznamenaných v okolí Kurkliai od představitelů nejstarší generace tvoří slovní formy s přízvukem ponechaným v koncovce přibližně pětinu možných případů, např.: aini, ąinu, viena, ųksti, laiku, jauni, supranti, žǫdžu, rąndi, šir̃dis, rųbus, pinkės / linksmì, žaizdžù, biednà, šienì, rųbus (Markevičienė 2001: 71–76); aini, žmõna, pįnki, įra, baigù / su dainù, gamtà (RAA 82–85); skąudi, cigž̨nus, pi-nigę̇lus, laiku, su męsa, mɔkįkla, pijɔ̨kus, penki, įra, vienà / įrà, vienà, rųbus, kartų, vardų, miestè (AAT 32–42). Obdobná situace se zaznamenává i v sídlech v okolí Lyduokiai, např.: su vir̃vi, dįki, ąinu, krųva, švięsa, ląuki, run̨ku, kįemu, žaizda, pęilu, spakąina, ąlga, dur̨na, jąuna, jauni, merga / pįnki, kartų, ąinu, un̨ksti, vardų, girtà, varksti, darbi (Markevičienė 2001: 77–86); dalįkus, ąlga, kartųs, sil̨pna, kraįčus, ver̨pju, pįnki, ąinu, bal̨sus, šeima nekalti / vaikųs, žmɔ̨gus (RAA 89–106).

Mnohem složitější situace je na východním okraji pojednávané oblasti. Zde zákon podmíněného stažení přízvuku působí nepravidelně (srov. Markevičienė 2001: 15). V textech z okolí Skiemónys (343), Bálninkai (411) a Želvy (449) bylo nalezeno poměrně mnoho případů, kdy se přízvuk nestahuje. Nejvíce jich bylo zjištěno v nářečí Skiemónys, v němž formy zachovávající přízvuk v krátké koncovce tvoří téměř polovinu možných případů, např.: viena, vieni, įra, nebėra, supranti, žodžu, tiesa, dė­sras, ki­emus, du ka­ulu, penki, žmogus (vedle žmago­us) / ailės, marčės, lauki, laukus, jauna, basi­us, vaikus, mėsa, laivù, draugės (AAT 48–61). Podobné tendence stahování přízvuku jsou charakteristické pro Bálninkai (411), např.: dur̃ni, valdžė, pįnkus, vardu, vienà, run̨kas, baržda / pukb̨l, pirmà, kartų, ląukus, linksmì, lintàs; Dapkūniškiai (376), např.: dur̨ni, valdžė, pįnkus / run̨ką; a Zibalai (448)^²⁶, např.: grųšė, vįšne, burš̨kus, svagųnus, nąujus, dienas, vienà, biedni / šal̨ta, viršųs, vaikųs, aini, tvarkà, kalbà, kartųs, penki, šnektoms (Markevičienė 2001: 86–93, 106–109)^²⁷. V textech pojednávaných nářečí je mnoho forem s „dvojvrcholovým“ přízvukem, který může svědčit jak o tendencích k upevnění tohoto jevu, tak o jeho nerovnoměrném působení na principu překrývání, např.: kalbà, dainas, ląuki, šeimà; barždų, šeimų, sniegų, miegi, ląuki, šir̃dis, galvà, šienų; jilgà, kumpi, ląuki, ųksti, biedni a další (Markevičienė 2001: 87–90, 106–109).

Podle intenzity stahování přízvuku se k těmto nářečím připojuje také bod Kiaukliai (477), který sousedí s podnářečím Širvintiškiai. Zde jsou rozšířenější formy stahující přízvuk

^²⁶ Nářečí náleží k bodu Šešuoliai.

^²⁷ V některých textech bodu Bálninkai se vyskytuje i poměrně pravidelné stahování přízvuku, srov.: vįšne, merga, burna, žaizda, dalįkus, rųbus (RAA 85–88). Pořizovatel textu je představitelem nejstarší generace, rok záznamu však není znám. Nelze vyloučit možnost, že byl pořízen ve druhé polovině 20. století.

220

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Kirčio atitraukimas rytų aukštaičių anykštėnų patarmės tekstuose

stahující přízvuk, tj. tvoří o něco více než polovinu možných případů, např.: vieni, antri, vérki, maišù, viẽna, diẽnas, vìlkus / pirmà, aišù, gíržù, láukė (RAA 112–123). Je třeba upozornit, že v textech zaznamenaných v těchto okolích během zkoumaného období bylo nalezeno méně forem stahujících přízvuk než v rukopisných pramenech z 6.–7. desetiletí 20. století (viz obr. 1).

Také v okolí Želvy (449) se přízvuk z krátké koncovky do předposlední dlouhé slabiky stahuje tendenčně pravidelněji. V tomto nářečí se tendence stahování přízvuku v zásadě neliší od sousedního bodu Kiaukliai (477). V obcích náležejících k bodu Želva jsou rovněž rozšířenější formy stahující přízvuk, např.: viẽni, biẽdni, žmõ·na, nelaĩku, su bizù·nu, paliẽku, kártù, diẽnas / vaĩkù(s), maišùs, durnà, jáunà, baĩgù (Markevičienė 2001: 98–102); pìnkì, diẽnas, dùrni, láuki / vaĩkùs, bandà (RAA 107–111).

O trvalosti zákona stahování přízvuku v jižní části oblasti Anykščiai nás nutí pochybovat texty představitelů střední a nejmladší generace. Ve vyprávěních zapsaných na počátku 21. století v nářečích Skiemónys (343) a Kurkliai (341) jsou patrně více doloženy nikoli tendence stahování přízvuku, nýbrž tendence kolonového přízvuku, např.: mkì klà, žõ·džù, miẽsti, suvogù·nus, blì·nus, klõldù·nus, diẽna, šõ·kus / vaĩkùs, i rà, šáulùs, rankà, vė̃iklà, šventės, šeimàs, láukė, kalnė, penkì a další (AAT 43–47, 62–66). Zvláště proto, že přízvuk kmene má tendenci být zobecňován v předposlední slabice slov, jejíž základ tvoří dlouhé samohlásky nebo monoftongy ie, uo^²⁸. Tato tendence je patrná i v jižní části podnářečí Anykščiai. Poměrně mnoho takových užití bylo nalezeno například v textech představitelů nejstarší generace nářečí Zibalai (448), srov.: grù·še, vì·šne, bur·kus, svagù·nus, naũjus, diẽnas, viẽna, biẽdni / šaltà, viršùs, vaĩkùs, aĩni, tvarkà, kalbà, kartùs, penkì. To, že formy s přízvukem v kmeni mohou souviset s morfonologickým vyrovnáním akcentového paradigmatu (kolonovým přízvukem), ukazuje ještě jedna skutečnost. V jižní části oblasti Anykščiai se v koncovce tenduje k přízvukování forem akútního kmene v jednotném instrumentálu a množném akuzativu, např.: vẽ·žù, vì·rù, lungùs, šõ·nùs, vì·rùs a další (Markevičienė 2001: 16). Jejich existence může svědčit o formování druhého členu akcentového modelu – koncovkového typu – (Ragaišienė 2016: 163). Je pochopitelné, že nelze spolehlivě určit, které případy souvisejí se stahováním přízvuku a které vznikly v důsledku formování kolonového přízvuku. S kolonovým typem přízvuku lze patrně především spojovat přízvuk v kmeni forem, jejichž slabiku tvoří krátké samohlásky, např.: cepelìnus, su ma.mù·ti, sežù·ni a další (AAT 18). Nepochybné je, že oba jevy spolu souvisejí a patrně působí na principu překrývání.

²⁸ Model dvou typů přízvuku – kolonového a koncovkového – se stále více prosazuje v podnářečích jižních Aukštaitů, východních Aukštaitů Vilniškiai a dalších aukštaitských podnářečích, které přízvuk nestahují (Grumadienė 1994: 104; Mikulenienė 1994: 104; Urbanavičienė 2010: 177; Ragaišienė 2016: 163; 2019: 11).

Straipsniai / Articles

221

VILIJА RAGĂIŠIENĖ

Souhrnně lze konstatovat, že materiál pramenů z konce 20. – počátku 21. století dokládá změny probíhající v oblasti podnářečí Anykščiai v rámci jevu stahování přízvuku. Na západním okraji oblasti (areál Anykščiai–Kurkliai–Lyduokiai) se přízvuk poměrně pravidelně stahuje z krátké koncové slabiky do předcházející dlouhé slabiky, zatímco na východním okraji (areál Svėdasai–Skiemónys–Bálninkai–Kiaukliai) je mnoho forem zachovávajících přízvuk v krátké koncovce.

ZÁVĚR

Srovnávací analýza textů A. Baranauskase z druhé poloviny 19. století, popisů nářečních rysů nářečí z 6.–7. desetiletí 20. století a pramenů z konce 20. – počátku 21. století ukazuje vývoj formování stahování přízvuku ve východním aukštaitském podnářečí Anykščiai a odhaluje procesy změn tohoto jevu probíhající během zkoumaného období. Intenzivnější zákon podmíněného stahování přízvuku se v podnářečí Anykščiai začal formovat poměrně pozdě a formoval se nerovnoměrně – v severní části oblasti se ustálil nejdříve ve druhé polovině 20. století, v jižním areálu je dodnes nepravidelný a lze jej hodnotit jako formující se. Provedený výzkum podporuje současnou teorii původu litevských nářečí, podle níž změny, včetně stahování přízvuku, postupovaly od severu k jihu. Údaje podnářečí Anykščiai podporují předpoklad, že inovační vlna stahování přízvuku se ve druhé polovině 19. století šířila ze severní části, kde bylo stahování poměrně pravidelné, směrem k východnímu okraji. Nelze vyloučit možnost, že na formování stahování přízvuku v podnářečí Anykščiai mohl značně působit substrát Sélů (Zinkevičius 2006: 30, 73).

V analyzovaných pramenech podnářečí Anykščiai se přízvuk stahuje z krátké koncovky do předcházející akútní i cirkumflexní slabiky. Přízvuková intonace staženého přízvuku dlouhých slabik je cirkumflexní (srov.: Kazlauskas 1968: 26; Ragăišienė 2018: 187).

Stahování přízvuku může, byť nepřímo, souviset i s morfonologickým vyrovnáním akcentového paradigmatu, tj. s formováním kolonového typu přízvuku. Dokládají to dvě skutečnosti: 1) přízvuk se častěji stahuje ve tvarech jednotného instrumentálu a množného akuzativu; 2) poměrně pravidelně se v celé oblasti podnářečí přízvuk stahuje z krátké koncovky do předposlední slabiky, jejímž základem jsou dlouhé samohlásky a monoftongy ie, uo. Je pravděpodobné, že oba jevy – stahování přízvuku a kolonový přízvuk – spolu souvisejí a mohou působit na principu překrývání.

222

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Kirčio atitraukimas rytų aukštaičių anykštėnų patarmės tekstuose

LITERATURA A PRAMENY

AAT – Anykščių apylinkių tekstai, ed. R. Rinkauskienė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2020.

Almanauskis Kazimieras 1930: Dopisy biskupa Antanase Baranauskase Hugovi Weberovi. – Archivum Philologicum 1, 69–102.

Geržotaitė Laura 2015: Geolingvistická analýza klasifikace litevských nářečí Antanase Baranauskase. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 4, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 133–165.

Girdenis Aleksas 1978: Akcentologická drobnost. – Kalbotyra 14(1), 75–76.

Girdenis Aleksas 2003: Teoretické základy litevské fonologie, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Girdenis Aleksas, Rosinas Albertas 1976: Několik úvah o otázkách dialektologické fonetiky. – Baltistica 12(2), 188–197.

Grumadienė Laima 1994: Některé novější rysy skloňování a přízvuku nářečí Punskas. – Lietuvių kalbotyros klausimai 34, 97–106.

Kazlauskas Jonas 1968: Historická gramatika litevského jazyka (přízvuk, substantivum, sloveso), Vilnius: Mintis.

LKA I – Atlas litevského jazyka 1: Lexikum, odpovědný red. K. Morkūnas, Vilnius: Mokslas, 1977.

LKT – Litevská nářečí: Chrestomatie, ed. E. Grinaveckienė, A. Jonait ytė, K. Morkūnas, B. Vanagienė, A. Vidugiris, Vilnius: Mintis, 1970.

LKTCH – Chrestomatie litevských nářečí, ed. R. Bacevičiūtė, A. Ivanauskienė, A. Leskauskaitė, E. Trumpa, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2004.

LTT – Litevská nářečí na počátku 21. století: geolingvistický a sociolingvistický výzkum (mapy a jejich komentáře), ed. D. Mikulėnienė, V. Meiliūnaitė, Vilnius: Briedis, 2014.

Markevičienė Žaneta 1999: Texty aukštaitských nářečí 1, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Markevičienė Žaneta 2001: Texty aukštaitských nářečí 2, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Markevičienė Žaneta 2004: Změny aukštaitských nářečí. – Kalbotyra 53(1), 39–45.

Mikulėnienė Danguolė 1996: O variantnosti přízvuku skloňovaných slov v jižních aukštaitských nářečích. – Lietuvių kalbotyros klausimai 36, 148–155.

Straipsniai / Articles

223

VILIJA RAGAIŠIENĖ

RAA – Východní aukštaitští Anykščiai, ed. Ž. Markevičienė, A. Markevičius, V. Salienė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2013.

Ragaišienė Vilija 2015: Přízvukové rysy aukštaitských nářečí v textech Antanase Baranauskase. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 4, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 166–210.

Ragaišienė Vilija 2016: Akcentuační systém a jeho změny. – Proměny litevských nářečí na počátku 21. století: nářečí polských Litevců, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 120–204.

Ragaišienė Vilija 2018: Proměny akcentuačního systému východního aukštaitského kupiškėnského podnářečí v 70.–90. letech 19. století–60.–70. letech 20. století. – Východní aukštaitské podnářečí: proměny a změny, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 176–203.

Specht Franz 1920: Litauische Mundarten gesammelt von A. Baranowski 1. Texty, Leipzig: Verlag von K. F. Koehler.

Ragaišienė Vilija 2019: Tendence v přízvukování víceslabičných substantiv v rukopisných pramenech západního aukštaitského kauniškého nářečí ze 6.–7. desetiletí 20. století. – Lietuvių kalba 13, 1–19. Dostupné online: http://www.lietuviukalba.lt/index.php/lietuviu-kalba/article/view/268/19.

Stundžia Bonifacas 1989: Antanas Baranauskas jako akcentolog. – Baltistica III (2) příloha, 434–442.

Urbanavičienė Jolita 2006: Přízvukové rysy okrajových nářečí východních aukštaitských Vilniškiai. – Baltistica 41(2), 219–231.

Urbanavičienė Jolita 2010: Fonologický systém nářečí Svirkai: vokalismus a prozodie, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Urbanavičiūtė-Markevičienė Žaneta, Grinaveckis Vladas 1992: Litevská nářečí: fonetika, morfologie 2, Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas.

Zinkevičius Zigmas 1966: Dialektologie litevského jazyka, Vilnius: Mintis.

Zinkevičius Zigmas 2006: Původ litevských nářečí, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

224

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Kirčio atitraukimas rytų aukštaičių anykštėnų patarmės tekstuose

PŘÍLOHA. Rukopisné prameny anykščiajského podnářečí v archivu nářečí

Název bodu LKA (číslo) Název zkoumané lokality²⁹ Rok výzkumu, zapisovatel, registrační číslo pramene Rybokai (146) Rybokai, Miesteliškės, okres Rokiškis 1956, E. Grinaveckienė, D. Gargaitė, reg. č. 279 Verksnionys (208) Verksnionys, okres Rokiškis 1954, V. Valunta, reg. č. 208 Švėdasai (239) Švėdasai, okres Anykščiai 1954, V. Valunta, reg. č. 195 Rukiškis (270) Surdegis, okres Troškūnai 1957, A. Kratulis, reg. č. 393 Andrioniškis (272) Andrioniškis, okres Anykščiai 1956, J. Subačiūtė, reg. č. 310 Andrioniškis (272a) Ramaškonys, okres Anykščiai 1964, J. Kaušpėdas, A. Kairytė, reg. č. 827 Mičionys (273) Mičionys, okres Anykščiai 1954, V. Valunta, reg. č. 205 Anykščiai (305) Liudiškiai, okres Anykščiai 1956, A. Satkūnaitė, D. Vytenaitė, reg. č. 328 Anykščiai (305a) Dabužiai, okres Anykščiai 1964, G. Jurkūnaitė, R. Venckutė, reg. č. 828 Kurkliai (341) Kurkliai, okres Kovarskas 1956, S. Grytė, reg. č. 317 Kurkliai (341a) Kurkleliai, okres Anykščiai 1964, N. Kačiುವsyತė, L. Urbutytė, reg. č. 829 Rubikiai (342) Rubikiai, okres Anykščiai 1956, D. Trumpickas, reg. č. 313 Rubikiai (342a) Mažeikiškiai, okres Anykščiai 1956, M. Naginionytė, G. Kalinskaitė, reg. č. 314 Skiemоnys (343) Skiemоnys, okres Anykščiai 1956, D. Drakickaitė, G. Drakickaitė, reg. č. 315 Knitiškiai (375) Knitiškiai, okres Kovarskas 1957, S. Jurevičius, A. Vyšniauskas, reg. č. 396 Dapkūniškiai (376) Dapkūniškiai, okres Kovarskas 1956, G. Leščūtė, reg. č. 318 Lyduokiai (410) Lyduokiai, okres Ukmergė 1957, V. Gaškaitė, A. Trečiokaitė, reg. č. 374 Lyduokiai (410a) Kunigiškiai, okres Anykščiai; Žemaitkiemis, okres Ukmergė, 1964, D. Mielytė, R. Stankaitė, V. Čelutkaitė, reg. č. 831 Balninkai (411) Balninkai, okres Kovarskas 1956, Martikonytė, reg. č. 319 Juodausiai (447) Juodausiai, okres Ukmergė 1959, Z. Zinkevičius, reg. č. 566 Šešuoliai (448) Šešuoliai, okres Ukmergė 1957, O. Sedelskytė, A. Bagočiūnaitė, reg. č. 349 Želva (449) Želva, okres Ukmergė 1957, O. Sedelskytė, A. Bagočiūnaitė, reg. č. 350 Kiaukliai (477) Kiaukliai, okres Širvintos 1957, O. Sedelskytė, A. Bagočiūnaitė, reg. č. 348

²⁹ Název zkoumané lokality je uveden tak, jak je zaznamenán v registračním deníku pramenů a v prameni.

Straipsniai / Articles

225

VILIJA RAGAIŠIENĖ

Stahování přízvuku v textech východního aukštaitského podnářečí Anykščiai

SHRNUTÍ

Na základě písemných pramenů datovaných od 60.–80. let 19. století do počátku 21.^st století článek analyzuje jevy stahování přízvuku ve východním aukštaitském podnářečí Anykščiai. Cílem studie je co nejpodrobněji popsat formování stahování přízvuku v anykščiajském podnářečí, pojednat o jevech stahování přízvuku, které v daném období působily, a odhalit jejich areálové rozšíření v oblasti podnářečí.

Srovnávací analýza pramenů z období oddělených více než jedním stoletím ukazuje formování stahování přízvuku ve východním aukštaitském podnářečí Anykščiai a odhaluje procesy změn tohoto jevu probíhající během sledovaného období. Dostupné údaje ukazují, že intenzivnější zákon stahování přízvuku se v anykščiajském podnářečí začal formovat poměrně pozdě a jeho vývoj nebyl rovnoměrný – v severní části oblasti se ustálil nejdříve ve druhé polovině 20.^th století; v jižním areálu je mezitím stále nepravidelný a je chápán jako dosud se formující. Tato studie podporuje současnou teorii původu litevských nářečí, podle níž změny, včetně stahování přízvuku, postupovaly od severu k jihu. Údaje z anykščiajského podnářečí podporují předpoklad, že ve druhé polovině 19.^th století se inovační vlna stahování přízvuku šířila ze severu, kde byla poměrně pravidelná, směrem k východní hranici.

Stahování přízvuku může souviset s morfologickým vyrovnáním akcentového paradigmatu, tj. s formováním kolonového (fixního) typu přízvuku. Dokládají to dva aspekty. Za prvé se přízvuk častěji stahuje ve tvarech jednotného instrumentálu a množného akuzativu. Za druhé se v celé oblasti podnářečí přízvuk poměrně pravidelně stahuje z krátké koncovky do předposlední slabiky tvořené dlouhými samohláskami a monoftongy ie, uo. Je pravděpodobné, že oba jevy – stahování přízvuku a kolonový přízvuk – spolu souvisejí a mohou vykazovat princip překrývajícího se působení.

Přijato 19. listopadu 2020.

VILIJA RAGAIŠIENĖ

Litevský jazykový ústav

Petro Vile išio g. 5, LT–10308 Vilnius, Litva

[email protected]

226

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII