Acta Linguistica Lituanica 2025, roč. 92, s. 1–10 Odkaz na obsah / Odkaz na obsah ISSN 2669-218X (online / elektronicky)

Nijolė Tuomienė

JAZYK A IDENTITA NA POMEZÍ JIHOVÝCHODNÍ LITVY A BĚLORUSKA (2. POLOVINA 20. STOLETÍ – POČÁTEK 21. STOLETÍ). 1. ČÁST

Vilnius: Institut litevského jazyka, 2023, 259 s.

DOI https://doi.org/10.35321/e-pub.68.paribio-kalbos-tapatybe

ISBN-978-609-411-357-4

JANINA ŠVAMBARYTĖ-VALUŽIENĖ

E-mail: [email protected]

ORCID ID: –

Oblasti vědeckého výzkumu: dialektologie, lexikografie a lexikologie nářečí litevského jazyka, analýza nářečních projevů v písemných pramenech, sociolingvistika.

https://doi.org/10.35321/all92-13

Kniha o proměnách identity lidí užívajících několik jazyků

Výzkum jazyka a identity, který provedla Nijolė Tuomienė, pojednává o tom, jak pokřivený antivalueční postoj k jazyku utváří zranitelnou osobnost; jak je tento zraněný člověk, usedle žijící ve své vesnici, virtuálně „přenášen“ z jednoho státu do druhého, tj. jak je ve vlastní zemi opakovaně okupován; jak generace za generací pociťují / prožívají tyto destruktivní faktory; jak existenciální čas, který má / měl své úložiště – jazyk, jenž / ničí sebeúctu mluvčího; jak nakonec traumatizovaný a umírající jazyk odumírá a jak jeho místo nevyhnutelně zaujme jiný jazyk, nebo dokonce několik jiných jazyků.

Autorka, jak je uvedeno i v názvu knihy, zaměřila svou pozornost na období od 2. poloviny 20. století do počátku 21. století. Pojednání hlavních problémů nejvíce spojuje výzkumy Nijolė Tuomienė s pracemi Haliny Turské (1995 [1939]) a Valerije Čekmona (2017)

Copyright © 2025 Janina Švambarytė-Valužienė. Vydal Institut litevského jazyka. Tento článek je publikován jako článek s otevřeným přístupem a je distribuován podle podmínek licence Creative Commons Attribution, která dovoluje neomezené užívání, šíření a rozmnožování v jakémkoli médiu, pokud je uveden původní autor a zdroj. // Vydal Institut litevského jazyka. Tento článek je volně přístupný a šířený podle podmínek licence „Creative Commons“ Attribution, které dovolují neomezeně užívat, šířit a reprodukovat obsah v jakémkoli médiu za uvedení autora a zdroje.

Obdrženo: / Gauta: 2024-11-28. Přijato: / Priimta: 2025-01-21.

1

koncepcí lze spatřovat mnoho ohlasů při srovnání s pracemi Petra Gaučase, Vaclovase Milia, Aloyzase Vidugirise, Tamaras Sudnik, Kazimierase Garšvy, Laimy Grumadienė, Ireny Adomavičiūtė a dalších badatelů pomezí Baltů a Slovanů. Jinými slovy, Nijolė Tuomienė nepochybně patří ke směru rozvíjejícímu koncepci Haliny Turské.

Monografie odhaluje složitou současnou jazykovou situaci na jihovýchodním okraji Lietuvos a v severozápadním Baltarusija (Varanavský okres). Právě dějiny tohoto území více než dějiny kteréhokoli jiného odhalují schopnost Litevců, kteří se během života jedné či dvou generací dostali dokonce pod několik okupací a zůstali obklopeni obyvateli jiných národností, přizpůsobit se, aby přežili. Otisk této zkušenosti se předává z generace na generaci dodnes.

Proto se domnívám, že vědeckému dílu Tuomienė by slušel podtitul – Monografie osudů, který vznikl během letních putování po většinou již zaniklých litevských ostrovech v Baltarusija a přilehlých místech jihovýchodního pohraničí Lietuvos, po pořízení a pečlivém vyslechnutí více než 160 hodin zvukových jazykových nahrávek, seznámení se sociolingvistickými dotazníky respondentů^¹ a přehledu vícejazyčné odborné literatury. Rozsáhlý výzkumný materiál, shromážděný z 21 bodů Atlasu litevského jazyka (dále jen LKA), pokrývá období více než 70 let (2. polovina 20. století – 2. desetiletí 21. století), hlavní pozornost se však soustřeďuje na naši současnost nebo dobu téměř současnou.

Z historického hlediska je Lietuvos ve 20. století státem s překreslovanými hranicemi: část jejího území připadla Baltarusija a proběhlo několik okupací (v letech 1920–1939 polská, po II. světové válce sovětská). Ideologie „okrajů bývalé vlasti Polska“, která se vytvořila a byla dlouho vštěpována a „během posledních třiceti let přešla v otevřené vštěpování polství“, izolovala obyvatele jihovýchodních okrajů Lietuvos od litevské společnosti (s. 7). Litevské ostrovy v Baltarusija musely od bilingvismu litevských nářečí a běloruského nářečí (poprostu) přejít k ruštině, která se stala státním jazykem. Jak byly od počátku 20. století v jihovýchodní Lietuvos (dnešní samospráva okresu Šalčininkai) a v severozápadním Baltarusija (dnešní okres Varanavas) postupně a cílevědomě ničeny / zanikaly místní litevské dialekty řazené k jižním a východním aukštaitským nářečím, autorka v monografii podává podrobně a pronikavě.

Na zkoumané jazykové oblasti byl až do 21. století uplatňován metoda lingvistické geografie, který se k řešení problémů stanovených autorkou hodil jen částečně: fakta se registrovala, avšak tato metoda nedokázala vysvětlit příčiny jazykových změn. Proto byli dřívější litevští lingvisté při používání staré metody nuceni tendence jazykového kontaktu či ztrátu podstatných jazykových vlastností a zaznamenané odchylky hodnotit jednoduše jako náhodu, jako odchylky od logického průběhu procesu, a proto vznikalo nejen pokušení, ale přímo nutnost je z výzkumu eliminovat^². Proměnlivou jazykovou situaci za hranicemi území Lietuvos jako první popsali Eduardas Volteris (Eduards Volters) a Olafas Brokas (Olaf Broch). Badatelé 80. let 20. století konstatovali, že v sousedících pohraničních okresech – Varanavas a Šalčininkai –

^¹ Popisy jsou uvedeny na s. 223–259, 256 bibliografických položek na s. 151–169.

^² Metodu lingvistické geografie jako první uplatnili badatelé tohoto regionu: Kazys Morkūnas, Zigmas Zinkevičius, Jadvyga Kardelytė aj., o zaznamenaných změnách nářečí psali Aloyzas Vidugiris, Laima Grumadienė, Kazimieras Garšva, Vytautas Kardelis aj.

2

v každodenním životě se litevská nářečí již neužívají^³. Lingvisté 21. století uvádějí, že při absenci přirozené kontinuity se v pohraničních bodech LKA vytvářejí podmínky pro upevnění spisovné litevštiny (bk). Hlavní překážkou toho, aby právě ona byla užívána v jihovýchodní části Lietuvos a na hranici s Baltarusija, je však litevština, která po ztrátě svých základních funkcí „je postupně vytlačována z aktivního užívání a nahrazována jiným jazykem (či jinými jazyky)“ (12). Proto je ze 17 bodů LKA v pohraničním území Lietuvos pouze 7 životaschopných, 2 jsou životaschopné a smíšené a 8 zaniká. Na území Baltarusija jsou zbývající 4 body LKA zaniklé, s výjimkou stále zanikajícího bodu Pelesa.

Autorka založila výzkum na sociolingvistickém a lingvistickém materiálu obou uvedených jazykových oblastí: nejen na materiálu litevského jazyka, ale i místního běloruského nářečí a místního polského jazyka, jakož i variant běloruských a ruských spisovných jazyků užívaných v daném prostoru, nashromážděném v letech 1964 až 2017^⁴.

Monografie je cenná díky promyšlenému použití kvalitativní výzkumné metody u dvou odlišných, a přitom podobných jazykových oblastí pomezí a okraje. Využity byly různé sociolingvistické metody dotazování respondentů, které odhalují jak chování dotazovaných, tak probíhající jazykové procesy podmíněné ekonomickými, sociálními, politickými a dalšími faktory. Cílená informace z etnolingvistického pozorování situace je zprostředkována skupinovými rozhovory, hloubkovými a polostrukturovanými interview. Je užitečná pro zkoumání jazykových a kulturních postojů a způsobu myšlení respondentů, tj. pro uplatnění etnolingvistické metody analýzy dat. Vícejazyčné příklady výpovědí poskytnuté respondenty jsou transkribovány^⁵. Zkoumaný objekt podnítil také vznik slovníčku užívaných termínů, který usnadňuje porozumění textu monografie.

Vnímání toho, co je místní a nemístní, u představitelů litevských nářečí se liší od obdobných termínů pomezí / okraje. V jihovýchodní Litvě místní / nemístní znamená něco jiného [„tam, dál v Litvě, tomuto našemu ‚místnímu‘ nerozumějí“ (s. 109)]. Zde byl jazyk jako komponent etnické identity během více než jednoho století změněn třikrát: od roku 1920 se nuceně vyžadovala polština (vedle litevštiny a běloruštiny); od roku 1945 ruština (vedle polštiny, běloruštiny a litevštiny), od roku 1988 byla navrácena litevština (vedle ruštiny, polštiny a běloruštiny). Proto je třeba jazykovou situaci na pomezí zkoumat pozorně i obezřetně. Jazyky 20. století

^³ Bilingvismus a multilingvismus obyvatel pomezí jsou od roku 1972 až dodnes zdůrazňovány v publikacích badatelů litevských i slovanských jazyků či nářečí.

^⁴ Délka zvukových nahrávek – 166 hodin, sociolingvistická data – vyplněné dotazníky obyvatel. Dotazováno a/nebo nahráváno bylo 89 vícejazyčných respondentů starší, střední a mladší generace. Zvukové nahrávky byly shromážděny ze všech 17 pohraničních bodů LKA v jihovýchodní Litvě (celkem 70 hodin). Texty byly nahrány ve dvou různých obdobích: v letech 1964–1990 bylo nahráno 34 hodin zvukových záznamů v nářečích jižních aukštaitů a vilniuských východních aukštaitů; v letech 2011–2013 36 hodin zvukových záznamů z bodů okresu Šalčininkai (31 hodin v místních slovanských jazycích, pouze 5 hodin v litevském nářečí a nedialektové variantě litevštiny). V pokračování nářečí jižních aukštaitů v Baltarusija byla data živého jazyka shromažďována v několika etapách (celkem 96 hodin nahrávek): v letech 1995–2007 bylo nahráno 58 hodin textů v litevském nářečí a v letech 2011–2017 34 hodin textů (9 hodin v litevském nářečí a 25 hodin v místních běloruských a polských jazycích, pouze v ruštině a standardní běloruštině 4 hodiny).

^⁵ Nářeční příklady východních a jižních aukštaitů jsou uváděny v kodaňské fonetické transkripci. Příklady běloruského nářečí a místní polštiny jsou zapsány zjednodušenou transkripcí užívanou ve vědeckých publikacích slavistů a dalších lingvistů. Citované příklady jsou přepisovány i do bk a v závorkách se uvádí význam odlišných slov.

3

myšlenky Valerije Čekmona, průkopníka směru kontaktní lingvistiky, že jihovýchodní Litva potřebuje „gramotnou analýzu dějin polského obyvatelstva Lietuvos, jejich poznání a náležité pojednání“ a že výsledky procesu jazykového kontaktu závisejí „na podobnosti jazyků a jejich sociální prestiži“ (s. 39), jsou aktuální i dnes. Do 21. století totiž nedošlo k žádným zásadním změnám sebepojetí. Kristina Rutkovska, která zkoumala polsky mluvící obyvatele Lietuvos, zjistila, že v pohraničním regionu nejsou monolingvní mluvčí, převládá bilingvismus nebo smíšené jazykové prostředí. Na přelomu tisíciletí jsou projevy litevských nářečí na jihovýchodním okraji Lietuvos patrné v 9 (ze 17) bodech LKA. V nich jsou lépe i hůře zachovány rysy typické pro jižní aukštaitštinu (dzūkání; zužování ą, ę; zachování dvojhlásek an, am). Lokality dalších 8 bodů LKA jsou poslovenštěné, obyvatelé litevsky rozumějí, ale již tímto jazykem nemohou mluvit. Do konce 20. století byla situace jiná: v jihovýchodním pomezí Lietuvos a Baltarusija mluvili informátoři starší a zčásti střední generace nářečím, pouze mládež převzala slovanské jazyky.

Výzkumy vícejazyčnosti jihovýchodní Lietuvos z posledních let ukazují, že mluvení litevsky, rusky, polsky či bělorusky je situační. Toto vícejazyčnost regionu je představiteli různých generací nově hodnocena – údajně je výhodou. A tento pohled se po uplatnění kritéria geografického kontextu současnými litevskými lingvisty na jihovýchodní Litvu zřejmě již celé století nemění: „ačkoli je litevština státním jazykem a ve státních institucích je povinná, převládajícím jazykem každodenní komunikace v regionu je přesto polština“ (s. 42). V jihovýchodní Litvě je patrná tendence, že „spisovná polština vytlačuje z veřejného užívání nářečí“ nejen litevské, ale i běloruské (s. 43). Sovětská rusifikace, která vychovala ruskojazyčnou střední a mladší generaci, jako by měnila jejich postoj – ruština již není považována za prestižní. To by umožnilo cestu státní litevštině, avšak stále přetrvává i historický zmatek: „[T]am byla Lietuvos, a tady je Polsko. Tady žijí Poláci. Dědeček vyprávěl, že odedávna tady všichni mluvili polsky, nikdo litevsky (nemluvil)“ (s. 80)⁶.

Z historického hlediska jihovýchodní Litva a litevské ostrovy v Baltarusija náležely jak Litevskému velkoknížectví, tak Polsko-litevské unii – Rzeczpospolité, Ruskému impériu i Sovětskému svazu. Z místního hlediska všechny země patří litevským autochtonům, kteří v nich žili, z politického hlediska však obyvatelé pohraničního regionu „bloudili“ z jednoho státu do druhého“ (s. 66). Ve vyprávění respondentů: „[T]áta říká, že musíme utéct, neuživíme se, no, musíme někam jet. <...> A tak jsme zůstali, přežili jsme, vyrostli a nyní žijeme, palskai (polsky) se modlíme, gudiškai (bělorusky) mluvíme“ (s. 66).

Protože po první světové válce nezůstaly hranice států vytvořené na národním základě, vznikla neochota přiznat svou příslušnost k jednomu či druhému národu, která vytvořila termín tuteišis (tuteišiškumas) – člověk mluvící různými jazyky, ale zdůrazňující pouze místo bydliště, tj. vztah ke geografii: „U Poláků jsme zůstali bez svého jazyka, bez litevských mší. Pamatuji si, že můj otec na polské mše nechodil. <...> Udělali polské školy, no, potom ruské <...>. Litevsky jsme neuměli číst ani psát. Jak jsem vyrůstal. Bělorusky tehdy mluvil málokdo. Potom se jazyky vyměnily, už se všichni naučili (bělorusky). Lidé zůstali titíž. Otec

^⁶ Příklad z Turgeliai, samospráva okresu Šalčininkai.

4

litevsky utărija (mluví), syn už polsky <...>“ (s. 70). Tuteišiškumas je chápán jako taktika kulturního odporu a pro místní obyvatele pohraničí souvisí se sebeochranou při přizpůsobování se stále novým sociálním a politickým okolnostem: „[C]izí lidé přišli a všechny nás zapsali (v pase) jako Poláky“, „[O]vládali jsme různé jazyky, ale nestali jsme se Poláky ani Rusy“ (s. 71–72).

Monografie zdůrazňuje, že tradiční základ utváření národnosti (politické území, mateřský jazyk, vyznávané náboženství) byl potlačen: „[N]árodnost, zvyky i právo si to všechno zvolit v celém pohraničním regionu často náležely jiným – cizím přistěhovalcům“ (s. 73). Místní obyvatelé byli přistěhovalci neustále ponižováni a trestáni, např. Litevcům pracujícím v kolchozu nebyly vypláceny peníze a všelijak se jim vysmívali [„Říkají: my tě převychováme.“ (s. 77)]; [„Chodil jsem každý den do práce, ale on mě nezapsal. <...> Odpověděl mi zlostně: hlasitě křičíš, Litevče, tobě to není přiděleno.“ (s. 78)]. Získat „status místního obyvatele“ potřebovali Litevci žijící po obou stranách hranice, ačkoli jak uvedla respondentka narozená v Baltarusija a žijící v Šalčininkai: „[J]aký jsem Polák, když neumím polsky. Smíšeným jazykem jazyků. A moje děti už mluví rusky, vnuci litevsky“ (s. 77).

Z konfesního hlediska jsou obyvatelé jihovýchodní Lietuvos a běloruských ostrovů endogamní, ale modlí se polsky i tehdy, když se mše slouží litevsky, tj. konfesní kritérium vymezuje i pravidla užívání jazyka. Autorka uvádí, že místní Litevci v Ramaškoniai (Baltarusija) usilovali po každé okupaci o znovuzískání práv litevského jazyka především v kostele a ve škole, avšak tvrdilo se, že Polák a katolík jsou synonyma a „polskost ‚sama od sebe‘ vyplývá z toho, že je člověk katolíkem“ (s. 88)^⁷. Jediné náboženské společenství, kterým byla po všechna léta okupací rodina, nedokázalo odolat polonocentrismu (pozůstatku interpretace meziválečné polské historiografie). Konfesní příslušnost jako kritérium identifikace společenství zůstává aktuální i dnes (v Lietuvos se mše slouží v polštině a litevštině, v Baltarusija v polštině a běloruštině). Mladá generace dosud nábožensko-národní model nemá. Dodnes se z poválečných let v důsledku slabé národní identity obyvatel přejatý postoj stal podmínkou pro „jednoznačné ztotožnění s jakoukoli národností a motivaci jednat na straně kterékoli země“ (s. 91). Toto období autorka nazývá omezeným procesem formování / neformování národní identity.

Různé faktory určující komunikaci obyvatel pomezí / okraje a střídání kódů (možnost účastnit se rozhovoru nebo vědomě usilovat o oddělení užíváním nadřazeného jazyka) byly jednou z podmínek vzniku bilingvismu / multilingvismu. Různé generace v rodinách jihovýchodní Lietuvos spolu komunikují různě: manžel s manželkou rusky, otec s dětmi rusky a poprostu, matka polsky a poprostu, děti mezi sebou litevsky. Podobně je tomu i na běloruských ostrovech, pouze děti s přáteli mluví poprostu a rusky. Starší generace vzpomíná, že „[R]ozhovory často končily kvůli napětí způsobenému netolerancí vůči litevskému jazyku nebo lidem litevské národnosti“ (s. 95).

^⁷ Tento stereotyp odráží ideologické postoje šlechty (aristokracie LKD), založené na protikladu křesťan / pohan.

5

Místní příslušnost je charakteristická i pro etnickou část Baltarusija, s níž lidi spojoval / stále spojuje jak jazyk, tak blízké příbuzenské vztahy. Jen jazyková situace zbývajících litevských ostrovů, řazených k periferním nářečím, není záviděníhodná: „jsouce izolována a zvláště snadno ovlivnitelná slovanskými jazyky“ ztratila nejen slovní zásobu typickou pro nářečí, ale i prestiž litevštiny (s. 44). Badatelé společných komplexních expedic slavistů a lituanistů (uskutečněných v letech 1974, 1976 a 1986) dospěli k závěru, že „[L]itevština, kdysi nejdůležitější jazyk obyvatel tohoto kraje, se po zahájení asimilace Litevců postupně proměnila v jazyk domácností a rodin a na některých místech se přestala užívat úplně. Běloruské nářečí poprostu postupně vytlačilo litevštinu i z rodiny“ (s. 45). Starší obyvatelé pomezí, kteří se označují jako místní, zdejší, tuteišis, nedokážou říci, kdo jsou. Respondenti, kteří se identifikují pouze s geografií a užívají směs polštiny, ruštiny, běloruštiny a litevštiny, nemají jasně utvořenou národní identitu^⁸. Bod Pelesa v Baltarusija, kde se litevština užívala v neveřejném prostředí a v kostele a kde se mladí učili litevsky ve škole (uzavřené v roce 2023), se ocitl v pozici zanikajícího bodu. Místní obyvatelé jsou nuceni přizpůsobovat se jazykem. Litevci žijící v malých venkovských společenstvích (Nočia, Pelesa, Ramaškónys, Ródūnia) v Baltarusija neodolali obrovskému a dlouhodobému tlaku slovansky mluvící většiny. Zánik jazyka souvisí s jeho statutem: v etnických územích Lietuvos litevština nikdy nebyla oficiálním ani veřejným jazykem a nebyla v ní vedena žádná úřední písemná agenda.

Monografie popisuje souvislosti mezi přežitím (či zánikem) jazyka a kulturní asimilací společenství. V důsledku toho jsou postupně ztrácené specifické rysy nahrazovány vnucenými „prestižnějšími“, „vyšší úrovně“ a „kulturnějšími“ tradicemi. Lidé se vědomě i nevědomě přizpůsobují novým zvykům a novému jazyku / jazykům a stávají se bilingvními. Později, když v každodenním životě převládne druhý, osvojený jazyk, přecházejí od bilingvismu k monolingvismu.

Autorka knihy analyzuje, jak byla ve zkoumaných oblastech pomezí a okraje, zvláště v litevských ostrovech v Baltarusija, kulturní asimilace prováděna „shora“, tj. prostřednictvím tlaku místní správy, školství a církve. Např. za sovětské éry Litevci v jihovýchodním pohraničí Lietuvos a na jejích etnických územích nemohli posílat své děti do litevských škol, protože takové školy neexistovaly (nebo byly příliš daleko od bydlišť). A rodiče, kteří navštěvovali polské a ruské školy, odnárodnili a neusilovali o to, aby své děti naučili litevsky. Tak se „tento jazyk stal neslyšitelným ‚pozůstatkem minulosti‘, který neuspokojoval každodenní životní potřeby mladých lidí“ (s. 60). V okolí Šalčininkai a Varanavas se Litevci stali etnickou menšinou a jejich status se dodnes nezměnil [tvrzení „jestliže je katolík – je to i Polák“ (s. 61) obecně popíralo přítomnost Litevců ve zkoumaných oblastech]. O tom, jak oddíly Armijos Krajovos, které Litevce pronásledovaly, „formovaly“ etnickou identitu, vypráví respondentka z Ramaškoniai: „on se zapsal jako Polák. <...> Polák, ale umí litevsky. <...> Považovali ho za nepravého Poláka. <...> Příště přijdeme, říkají, jak ti pomůžeme

^⁸ Tvrzení, že polská etnická a národní identita ve Vilniusu a okolí se projevuje silněji a aktivněji než ve městě Šalčininkai a v jeho okrese, je pochybné, neboť statistické údaje ukazují něco jiného. Podle údajů ze sčítání obyvatel Lietuvos v letech 2021 a 2022 se jen v okrese Šalčininkai k polské národnosti přihlásilo / bylo zapsáno (?) 79,5% obyvatel.

6

na této lavičce. A víš, říká, když tě udeříme šompalu (kovovou tyčí), pak budeš vědět, kým být“ (s. 62). Vědomé a systematické slovanizování obyvatel probíhalo na státní úrovni: pokud národnost rodičů nebyla uvedena v rodném listu, byli tito občané zapsáni jako osoby polské národnosti.

Střídání kódů Tuomienė hodnotí nejen jako lingvistický, ale i jako sociální, psychologický, ba praktický jev, patrný na fonetické, lexikální i frazeologické či syntaktické a diskurzivní úrovni. Přepínání kódů souvisí buď s přáním solidarizovat se se sociální skupinou, nebo se od ní odlišit (zdůrazněním sociálního statusu či elitářství), anebo se změnou tématu rozhovoru. Teoretická tvrzení o střídání kódů jsou působivě a přesvědčivě ilustrována bilingvními / vícejazyčnými příklady. Podle autorky jsou při zkoumání střídání kódů a obecně užívání jazyka / jazyků v různých oblastech pro výzkum nejvhodnějších šest funkcí střídání kódů stanovených vědci René Appel a Pieteriem Muyskenem (Appel, Muysken 2005: 118). V prozkoumaných vícejazyčných společenstvích jihovýchodní Lietuvos a severovýchodního Baltarusija autorka zaznamenává střídání čtyř jazyků – čtyř kódů. Bylo zjištěno, že v řeči respondentů tří generací obyvatel – nejstarší, střední a nejmladší – plní střídání kódů pět funkcí: referenční, direktivní, identitní, metaforickou a metalingvistickou⁹. Autorka zjistila souvislost mezi užíváním jednotlivých kódů a národní a občanskou identitou místních obyvatel. Všichni mluvčí při střídání kódů nejčastěji vkládali / přecházeli k jednomu jazyku – běloruskému nářečí poprostu. Podle badatelky mohlo četnost přechodů k tomuto nářečí ovlivňovat prostředí (hranice s Baltarusija), věk obyvatel a méně často vzdělání. Autorka podrobně popisuje každou z analyzovaných funkcí střídání kódů: referenční funkce se využívá k upřesnění vyjádření předávaných myšlenek nebo ekvivalentu slova. Direktivní funkce střídání kódů se rozpoznává tehdy, když se mluvčí přizpůsobí jazyku užívanému partnerem s cílem zapojit jej do komunikace (u představitelů střední a mladší generace je častější v rozhovorech než u starších, protože ti nejsou vždy ochotni kód měnit). Rozhovory probíhající střídavě ve dvou jazycích – v litevském nářečí a v běloruském nářečí poprostu – hodnotí autorka knihy jako projevy identitní funkce, tj. jako znak tuteišiškumas. V průběhu diskurzu se vložením jednoho či několika slov z jiného jazyka do hlavního jazyka dialogu usiluje o zdůraznění či zvýraznění podstaty výpovědi nebo o dodání dalšího sémantického odstínu (metaforická funkce). Příklady metalingvistické funkce střídání kódů autorka nachází v rozhovorech obyvatel, když hovoří o specifice jazyků svého regionu, o funkcích jazyků užívaných v rodných místech, uvádějí významy jednotlivých slov a zajímají se o podobnosti a rozdíly těchto významů.

Popis výzkumu funkcí střídání kódů v monografii by jako perspektivní a moderní způsob odhalování úlohy jazyka či jazyků v dnešní multikulturní a vícejazyčné společnosti mohl být v lingvistických pracích uplatňován šířeji. Lze tedy tvrdit, že výsledky takového výzkumu autorka využívá ke změně negativního hodnocení střídání jazyků, které dříve převládalo v jazykovědě. Jedno je jisté: komunikace ve vícejazyčném prostředí vyžaduje, aby účastníci komunikace prakticky a obratně (při)způsobovali jazyky a tvořivě a svobodně využívali různé jazykové zdroje. Domnívám se, že další výzkumy Tuomienė spojené s

^⁹ Poetická funkce střídání kódů se v práci kvůli nedostatku příkladů nezkoumá.

7

střídáním kódů mladé generace v pohraničních regionech Lietuvos a jazykovým chováním ve vícejazyčném prostředí by byly velmi perspektivní.

Autorka knihy zdůrazňuje změny jazykové situace probíhající na přelomu staletí, neboť ve 20. století (v 6.–8. desetiletí) v neveřejné komunikaci dominující litevštinu a běloruštinu ve 21. století (v 1.–2. desetiletí) vystřídaly pouze slovanské jazyky. Proč k tomu došlo, respondenti vysvětlují: „<...> byla ruská vláda, později litevská, pak nás obsadili Poláci. Začala válka a přišli Sověti. Potom – a zase Litevci. Tak v jakém státě jsme žili? Jestliže zde za možná sto let byla Litva, Polsko, Sovětský svaz a Bělorusko, nyní – zase Litva <...>. Za celý život mého otce se například vláda změnila šestkrát. A pokaždé se nová vláda lidí ptá: kdo jste? Kdo jsi? Lidé pochopili, že nejlepší je říct, že jsem místní. A hotovo. Jestem tutejszy (lit. jsem místní)“ (s. 108). V běloruských jazykových ostrovech je podle autorky jazyková situace jiná: „[L]itevsky zde už málokdo mluví. Není, nemáme s kým mluvit. Mladí to neumějí, gudauja (mluví bělorusky), už jen bělorusky, rusky. Litevštinu nepotřebují“ (s. 118). Od 8. desetiletí 20. století mladší generace již litevsky nemluví.

Popis jazykového úmrtí je předložen prostřednictvím důslednější analýzy střídání kódů v mikroareálu Ramaškonių (Bělorusko). Autorkou vyčleněné etapy asimilace (tlak na komunitu, aby mluvila dominantním jazykem, bilingvismus obyvatel a ztotožnění mladé generace s jiným jazykem) pomalu vytlačovaly litevštinu z užívání. Obyvatelé starší generace, kteří na počátku 20. století ještě mluvili litevsky, ji nepředali střední ani mladší generaci. Litevština byla ze soukromého domácího prostředí vytlačena dvojím způsobem: rodiče spolu mluvili litevsky, s dětmi – poprostu [„Staří se sešli, bývalo, že duněli (mluvili) litevsky. Vyprávěli všelijaké věci, a my děti už jsme ničemu nerozuměly, co ti staří duněli (mluvili). My děti jsme ničemu nerozuměly, s námi už mluvili poprostu“] (s. 135).

Postavení jazyků se měnilo: běloruské nářečí sílilo až do 2. desetiletí 20. století, od roku 1920 do roku 1939 však po obsazení Vilniuského kraje a části severozápadního Běloruska Polskem převládla polština. Polština také převzala funkce litevštiny; její užívání posílila církev, otevřené polské základní školy, zavedení povinného základního vzdělání a postoj úřadů (jazyk byl prostředkem komunikace s úřady), např.: „[B]ůh neumí jinak, jen polsky“; „[P]o dvacet let Poláci vtloukali do hlav, že litevština je nekulturní, jazyk ateistů. Bůh nevyslyší modlitby v litevštině“ (s. 137–138). Děti byly posílány do polských škol [„Když se otevřely školy, sešli jsme se, postavili se, udělali svůj kroužek a mluvili litevsky. Ostatní tedy ukazovali prsty, to jsou Litevci, jejich krev je psí“ (s. 140)]. Běloruské poprostu a polský jazyk byly vědomě považovány za dvě varianty téhož jazyka. Od poloviny 20. století bylo vědomí litevské národní identity posíleno: lidé se chtěli naučit spisovnou litevštinu, avšak etnické sebeurčení obyvatel mikroareálu Ramaškonių vždy záviselo na moci, která utvářela názor, že litevština je „špatný venkovský jazyk“; „litevsky mluvíme ošklivě“; „zkažená litevština“; „[Náš] jazyk není krásný, jako by byl odněkud zpoza plotu“; „ošklivý jazyk“; „žmudišké (žemaitské) nářečí“ (s. 143–144). Nebylo ceněno ani poprostu: „lit. lidé nechtějí, aby s nimi v kostele někdo mluvil prostým jazykem, aby se na kněze obraceli tak,“

8

„jako na krávu“ (s. 144). Ztrátu prestiže litevského nářečí / jazyka způsobily vztahy nejen k běloruskému nářečí poprostu, ale i k polštině: „oba tyto jazyky – litevština i běloruština – byly cílevědomě stavěny do protikladu k polštině, jazyku ‚vyšší kultury‘ a prestižnějšímu (v nedávné minulosti) jazyku“ (s. 145).

Obyvatelé jihovýchodní Litvy a severozápadního pohraničí Běloruska zůstali titíž, ale (v důsledku asimilace místního obyvatelstva prostřednictvím správy, školství a církve) se stali bilingvními / multilingvními. Identita obyvatel pohraničí se změnila od neurčité identity založené na národnosti k identifikaci hned s několika národními skupinami. Tuteišiškumas (místní identita) byl způsobem, jak vzdorovat politickému a sociálnímu tlaku i jinému systému jazykové identity. Ačkoli si jihovýchodní litevská mládež ve 21. století uvědomuje význam vzdělání, zajímá se o otázky národnosti a etnicity a chtěla by spojit svou budoucnost s Litvou a opustit model místní identity, vlastní model si dosud nevytvořila [„moje národnost je internacionalistická“ (s. 81)]. V Bělorusku je litevština mrtvá, převládá ruština, která se stala státním jazykem. Polštině byla přidělena konfesní funkce.

Shrneme-li 1. část monografie Jazyk a identita na pomezí jihovýchodní Litvy a Běloruska (2. polovina 20. století – počátek 21. století), lze konstatovat, že práce Nijolė Tuomienė je důležitá a aktuální ze dvou zásadních důvodů. Zaprvé kniha shrnuje a kriticky hodnotí dosavadné práce a výzkumy území, která autorka zkoumala, a posuzuje jejich metodologii. Zadruhé nabízí nový sociolingvistický model výzkumu pohraničí a areálu intenzivního jazykového kontaktu. Hodnotu této vědecké monografie zvyšuje také skutečnost, že nejde pouze o lingvistickou či sociolingvistickou práci – je interdisciplinární. Autorka ve svém výzkumu vychází nejen z prací lingvistů a sociolingvistů, ale i ze studií sociologů, kulturologů a historiků, neboť se nezabývá pouze jazykovými či sociolingvistickými fakty, nýbrž zohledňuje také historický, kulturní, sociokulturní a politický kontext. Je důležité, že na obě zkoumaná území nahlíží „z obou stran“, tj. na kdysi jednotné území litevského jazyka, aniž je uměle rozděluje na Litvu a Bělorusko. K novosti, aktuálnosti a originalitě monografie přispívá i to, že autorka vychází z autentických vícejazyčných zvukových nahrávek a do výzkumu začleňuje materiál sociolingvistických rozhovorů s místními obyvateli. Je třeba zmínit, že autorka knihy sama pochází z běloruského litevského jazykového ostrova, a proto zkoumanou situaci chápe a může hodnotit nejen na základě shromážděného materiálu, ale i z autentické vlastní zkušenosti.

Po dočtení knihy lze s jistotou říci, že cíl monografie – na základě empirických údajů odhalit okolnosti ústupu / zániku litevštiny z pohraničí jihovýchodní Litvy a z etnických litevských ostrovů v Bělorusku, stanovit sociolingvistické a etnolingvistické příčiny jazykové změny a prozkoumat střídání kódů užívané bilingvními / multilingvními lidmi žijícími / žijícími v lokalitách pohraničních oblastí, jeho typy a funkce – byl naplněn a představuje nový pohled na dějiny našeho jazyka a sociolingvistický vývoj.

Dnešní postavení litevštiny v jihovýchodním pohraničí Litvy bohužel velký optimismus nevzbuzuje: v obnoveném Litevském státě, který již více než třicet let prožívá svou existenci, „tuteišiškumas“ přetrvává. Dodnes sledujeme „největší války“, které nadále probíhají v duších / srdcích. Jak dlouho ještě potrvá, než si uvědomíme, že každý člověk z pohraničí / z vnějšku,

9

jako objekt a subjekt kultury / jazyka by mohl / dokázal chtít prožít svůj vlastní, nikoli zvenčí vnucený život? Promění se někdy myšlenka Regimantase Tamošaitise, že „jedinou hranicí na tomto místě jsem já sám“, ve všeobecné státní stanovisko k jazyku a identitě?

LITERATŪRA

Appel René, Pieter Muysken 2005: Language Contact and Bilingualism, Amsterdam: Academic Archive.

Čekmonas Valerijus 2017: Kalbų kontaktai ir sociolingvistika [Language Contacts and Sociolinguistics], sud. L. Kalėdienė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Turska Halina 1995 [1939]: O powstaniu polskich obszarów językowych na Wileńszczyźnie [On the Emergence of Polish Language Areas in the Vilnius Region], sud., įvadinio straipsnio aut. V. Čekmonas, Vilnius: Mintis.

10