Audronė BITINIENĖ

MORFOLOGICKÉ RYSY VĚDECKÉHO STYLU

Vědecký styl dosud nebyl komplexně prozkoumán, protože se pozornost zaměřovala především na terminologii a její uspořádání, nikoli na strukturu vědeckého stylu. Ve skutečnosti fungování lexikálních a syntaktických prvků charakterizuje svébytnost stylu zřetelněji než morfologie. Proto se často soudí, že morfologie není informativní a nemůže tvořit soubor typických jazykových prostředků (Mistrik, 1965, 44–45). Již první statistické výzkumy morfologických prvků (vědeckého a uměleckého stylu, provedené autorkou tohoto článku (Pikčilingis, 1971, 284–286)) však ukazují, že i tato jazyková rovina může diferencovat a integrovat různé podoby spisovného jazyka.

Tento článek nepodává úplný popis morfologické struktury vědeckého stylu, nýbrž pouze několik parametrů lingvistických rysů, které mohou být ovlivněny mimojazykovými a jazykovými faktory. Diferenciační síla parametrů je zvláště informativní při srovnávání kvalitativně odlišných stylů – vědeckého a uměleckého. Takové srovnání má smysl, pokud se při zkoumání morfologické struktury za jednotku analýzy považuje nikoli textový úryvek, ale věta, která ukazuje skutečné rozložení slovních druhů a jejich korelaci. Protože kvantitativní změny lingvistických rysů mohou záviset na konkrétních stylistických faktorech, je vzorek vědeckého stylu (38,5 tisíce slov) stratifikovaný, tj. zohledňuje podstyly a vědní obory (směry). Při rozlišování podstylů se přihlíží k fungování konkrétních textů v oblasti činnosti vědců a ke specifickým rysům nejazykových faktorů – vztahu mezi adresantem a adresátem. Jaké jsou tyto podstyly a čím se liší?

Texty teoretického podstylu jsou určeny kvalifikovanému adresátovi (znalostní fondy obou účastníků komunikačního aktu se téměř neliší), který dokáže myslet v abstraktních kategoriích, syntetizovat složité vědecké informace a tvořivě si je osvojovat. Adresant se jakoby ztotožňuje s adresátem: předává nejnovější informace a ve snaze o objektivitu často polemizuje s odborníky z téhož či příbuzného oboru a očekává adekvátní pochopení předávaných informací.

11

Adresant vzdělávacího podstylu se s adresátem neztotožňuje – znalostní fondy obou účastníků komunikačního aktu se liší. V textech tohoto typu se adresátovi věnuje zvláštní pozornost – adresanta zajímá, jak si adresát vědecké informace zapamatuje, tj. záleží mu na zpětné vazbě. Vzdělávací texty obsahují méně objektivních informací; didakticky se systematizují pouze ty nejaktuálnější, odpovídající konkrétním vzdělávacím cílům. Tvrzení se spíše vysvětlují s využitím příkladů, ilustrací a dalších neverbálních prvků organizace textu, než aby se dokazovala či zdůvodňovala výsledky experimentů. Speciálními spojovacími konstrukcemi se zdůrazňuje návaznost na jednotlivé části textu, a tím se aktivuje pozornost adresáta. Adresát si musí zapamatovat nejen informace, ale i formu jejich předání. Probíhá tedy implicitní komunikace mezi účastníky komunikačního aktu.

Adresant vědecko-metodického podstylu je kvalifikovaný odborník v daném oboru, zatímco adresátem je odborník, který se v praxi pokouší zavádět nejnovější a nejvhodnější vědecké poznatky. V textech tohoto podstylu se na základě konkrétních vědeckých výzkumů či experimentů uvádějí různá doporučení (popisuje se efektivní výrobní technologie, nejvhodnější způsob pěstování rostlin či chovu zvířat, vyučovací metoda apod.) s cílem zlepšit činnost v dané vědní oblasti. V textech tohoto podstylu se vědecké informace předávají konkrétnější a méně koncentrovanou formou.

Od výše pojednaných podstylů se zásadně liší popularizačně-vědecký podstyl. Jeho adresantem je kvalifikovaný odborník, zatímco adresát je zcela neurčitý (nejčastěji odborník z jiného oboru nebo osoba bez odborného vzdělání), a proto se aktuální a zajímavé vědecké informace předávají v adaptované, jednoduché formě: vyhýbá se odborným vědeckým termínům a usiluje se o konkrétnost, působivost, ba i individualitu. Vedle informační funkce se uplatňuje funkce expresivní a apelativní (Župerka, 1983, 104). Konstruktivním principem popularizačně-vědeckého podstylu je kontaminace rysů a lingvistických znaků vědeckého, publicistického, každodenního hovorového, a dokonce i uměleckého stylu.

V pracích o stylistice litevského jazyka (Pikčilingis, 1971; Župerka, 1983) se zcela oprávněně uznává diferenciace vědeckého stylu pouze v jednom směru a odhlíží se od těch podob vědeckého stylu, kte-

12

… jsou spojeny se specifiky konkrétní vědní disciplíny a jsou definovány jako „výběr jazykových prvků a jejich vztahy v textech se stejným tematickým zaměřením“ (Андреев 1967, 27; Хофман 1986). Takové členění vědeckého stylu není funkčně stylistické, protože ignoruje komplex mimojazykových faktorů, které determinují funkční styly a jejich postuláty, a upřednostňuje pouze jeden faktor – obsahový (tematický). Při zkoumání vědeckého stylu statistickými metodami je však vhodné ověřit, zda se texty jednoho vědního oboru (odvětví) liší od textů jiné vědní oblasti, protože i samotní badatelé funkčních stylů neustále zdůrazňují existenci dvou pólů vědních oborů – humanitních a matematicko-technických (Сенкевич, 1976, 42; Galperin, 1977, 310). Zkoumat texty jednotlivých vědních oborů zřejmě není účelné: v současnosti převládají spíše tendence k integraci než k diferenciaci věd, proto se lze omezit na humanitní, přírodní a matematicko-technické vědy.

Nejprve pojednáme o fungování slovních druhů (viz tabulka 1).

Tabulka 1. Frekvence slovních druhů.

Funkční styl | Slovní druhy | Podstatné jméno | Přídavné jméno | Číslovka | Zájmeno | Sloveso | Příslovce | Předložka | Spojka | Částice | Citově expresivní | Vědecký | 40,0 | 12,5 | 2,7 | 6,9 | 18,1 | 6,3 | 3,8 | 7,6 | 1,9 | – | Beletristický | 29,8 | 5,8 | 1,2 | 11,1 | 23,7 | 7,9 | 6,6 | 8,9 | 4,8 | 0,2

V textech vědeckého a beletristického stylu se ze všech slovních druhů nejčastěji užívají podstatná jména, jejich zastoupení však není stejné. Převaha podstatných jmen ve vědeckém stylu je příznakem nominativního stylu. I ve středně dlouhé větě vědeckého stylu o 17–22 slovech může být 7 až 14 podstatných jmen (takové věty tvoří 41,6%). Např.: klasikové fonologie (například Trubeckojus) byli přesvědčeni, že fonetika a fonologie jsou zcela samostatné vědní obory (Gird, F, 14). Význam odvozování určuje celá struktura odvozeného slova (odvozovací

13

základ, formant a jejich specifický vztah), který se vyjevuje při porovnání pozice odvozeného slova s jeho základovým slovem (Urb, ŽDT, 149).

Ve vědeckém stylu jsou zvláště důležité kvalitativní charakteristiky; ty vedle podstatného jména vyjadřuje přídavné jméno, které se užívá dvakrát častěji než v beletristickém stylu. Oba tyto slovní druhy zvyšují informativnost textu a pomáhají předávat faktické informace (Гальперин, 1981, 28).

Převaha podstatných a přídavných jmen souvisí se specifickým rysem vědeckého stylu – abstraktností – a s nespecifickými rysy, stručností a statičností.

V beletristickém stylu jsou tendence opačné: vysoká frekvence sloves (a vyšší frekvence příslovcí) svědčí o dynamičnosti textů tohoto typu, protože do popředí nevystupuje popis či úvaha, typické pro vědecký styl, nýbrž vyprávění o událostech, změnách stavů postav apod. (osobní slovesné tvary tvoří 66,5%, ve vědeckém stylu 43,9%). Proto lze zřejmě tvrdit, že relevantním lingvistickým znakem vědeckého a beletristického stylu je poměr podstatných jmen a sloves v textu (koeficient substantivnosti činí 2,2 a 1,5).

Uvedené funkční styly se odlišují zájmeny. Ta se ve vědeckém stylu užívají méně často, v beletristickém častěji. Nerovnoměrné rozložení zájmen je dáno odlišným způsobem organizace textů. V beletristickém stylu zájmena zastupují podstatná jména (osobních zájmen je 63,2%, ve vědeckém stylu 31,2%, ukazovacích 30,5% a 23,5%); ve vědeckém stylu se usiluje o přesnost, a proto se dávají přednost opakování samotných názvů pojmů. Přesnost vede k nižší frekvenci částic, objektivita k vyloučení slov citově expresivních slovních druhů. Převaha spojení s předložkou v beletristickém stylu je dána tím, že jejich hlavním členem bývá nejčastěji sloveso, které se ve vědeckém stylu užívá méně často. Na druhé straně vyšší frekvenci spojení bez předložky ve vědeckém stylu podmiňuje také specifický rys vědeckého stylu – abstraktnost, neboť „význam předložkových konstrukcí je konkrétnější než význam pádů“ (Paulauskienė, 1994, 387). Rozdíly ve frekvenci ostatních slovních druhů nejsou tak výrazné a zřejmě závisí na frekvenci korelujících slovních druhů. Jaký vliv na fungování slovních druhů

14

má vnitřní diferenciace odborného stylu?

Četnost podstatných jmen jako relevantní znak odborného stylu málo závisí na specifikách podstylu (nejvíce podstatných jmen se vyskytuje v textech vzdělávacího podstylu – 42,2%) nebo vědního oboru (liší se pouze texty přírodních věd – 42,1%).

Adjektiva jsou rozložena ještě stabilněji, neboť amplituda kolísání nepřekračuje ani hranici jednoho procenta. Četností zájmen se liší metodické texty (4,5%), v nichž se mají tendenci neustále opakovat stejné názvy pojmů (zcela zbytečně). Opačná tendence je charakteristická pro humanitní texty (zájmena tvoří 9,0%). Jejich autoři usilují o výrazovou rozmanitost a hledají nové odstíny vztahů mezi složkami spojení, například (částice tvoří 2,4%).

Nižší četnost podstatných jmen (36,3%) a adjektiv (9,8%) a vyšší podíl zájmen (8,8%), sloves (19,0%), příslovcí (7,7%) a dokonce částic (3,7%) ve srovnávacích textech popularizujících vědu ukazují, že orientace na neodborného adresáta utváří svébytné rozložení slovních druhů.

Dále prozkoumáme rozložení dalších dvou parametrů – pádů podstatných jmen a slovesných časů.

Tabulka 2. Četnost pádů podstatných jmen

Funkční styl Nominativ Genitiv Dativ Akuzativ Instrumentál Lokál Vokativ Odborný 27,2 41,7 4,2 13,8 6,3 6,8 – Umělecký 30,6 26,8 2,9 24,0 7,8 6,8 1,1

Jak je vidět, odborný a umělecký styl odlišuje svébytná struktura pádů podstatných jmen. Za jazykovou konstantu, tj. za nerelevantní znak, lze považovat lokál, užívaný rovnoměrně v textech obou funkčních stylů, zatímco za zjevný relevantní lingvistický znak lze považovat genitiv. Převaha genitivu (spolu s nominativem tvoří dokonce 68,8%) se v odborných textech spojuje se spe

15

Výraznou vlastností vědeckého stylu je abstraktnost: vlastnost vyjádřená podstatným jménem je chápána nejen jako samostatnější, ale také jako abstraktnější než vlastnost vyjádřená přídavným jménem (s řídícím slovem ji spojuje oboustranný vztah konkretizace). Jinými slovy, četnost genitivu a zčásti i dativu (slovesná podstatná jména, která jsou zvláště častá v teoretických textech, je řídí) závisí na schopnosti podstatného jména spojovat se do útvarů složité struktury (často termínů). V uměleckém stylu je akuzativ téměř dvakrát častější než ve vědeckém. Četnost tohoto pádu nepochybně souvisí s již zmíněnou vlastností stylu – dynamičností: sloveso často koreluje s akuzativem podstatného jména a zčásti také s instrumentálem. Relevantním lingvistickým rysem, který odhaluje specifičnost uměleckého stylu, je proto četnost akuzativu. Systémovost obou funkčních stylů určuje rozložení dalších pádů – nominativu, dativu a instrumentálu.

Podstatná jména v genitivu jsou rovnoměrně rozložena nejen v textech různých podstylů, ale i v textech věd různého zaměření (v textech humanitních věd je genitivu méně – 38,4%). Kolísání četnosti ostatních pádů je statisticky informativní, v praxi však ukazuje pouze možnou rozmanitost tvorby textů vědeckého stylu. V teoretických textech se vyskytuje méně podstatných jmen v akuzativu (10,5%), ale více v nominativu (30,0%). Četnost týchž pádů rozlišuje humanitní texty: s poklesem četnosti genitivu (38,4%) se zvyšuje četnost nominativu (29,2%) a akuzativu (15,9%). Rozpětí kolísání četnosti pádů s malým podílem – dativu a instrumentálu – je jen málo ovlivněno extralingvistickými faktory (rozpětí kolísání činí 0,8%). Struktura četnosti pádů v textech popularizujících vědu není statisticky informativní: v zásadě se liší pouze četnost genitivu (36,7%), zčásti i nominativu (28,8%), zatímco rozložení ostatních pádů je poměrně stálé. Z toho vyplývá, že i v textech tohoto typu se projevuje sklon ke stereotypnímu vyjadřování: většinu textu netvoří podstatná jména ve třech pádech (jako v uměleckém stylu), ale ve dvou. Stejné tendence ke stereotypnosti lze pozorovat při srovnání užívání slovesných časů (viz tabulku 3).

16

Tabulka 3. Četnost slovesných časů

Funkční styl

Slovesné časy

Přítomný

Minulý prostý

Minulý opakovací

Budoucí

Vědecký

73,3

23,7

0,4

2,5

Umělecký

27,4

62,5

3,6

6,5

Je patrné, že četnost slovesných časů se v textech obou funkčních stylů zásadně liší, neboť byly zaznamenány opačné tendence v užívání dvou základních časů – přítomného a minulého prostého: ve vědeckém stylu formy přítomného času více než trojnásobně převyšují formy minulého prostého času, zatímco v uměleckém stylu se minulý prostý čas užívá 2,5krát častěji. Přítomný čas se ve vědeckých textech na rozdíl od uměleckých užívá v zobecňujícím významu (v kontextu abstraktních podstatných jmen), proto lze spatřovat protiklad mezi abstraktním a konkrétním. Ve vědeckém textu je důležité zaznamenat a konstatovat existenci jevů skutečnosti, jejich vztahů, procesů či zákonitostí, které jsou aktuální nejen pro autora, ale i pro adresáta. Např.: Téměř všechny paryby žijí v mořích (Mač SG, 86). Jazykový systém tvoří pravidla a abstraktní prvky (Gird F 71).

V některých větách význam děje probíhajícího v přítomnosti zcela ustupuje do pozadí a sloveso označuje trvalou vlastnost subjektu (tento význam je velmi blízký významu přídavných jmen nebo participií), např.: Albuminai se rozpouštějí ve vodě (Jas O Ch 65); Stromy s kůrou obrácenou ke slunci se velmi zahřívají (Dag AE 58); V plicích se hemoglobin váže s kyslíkem <...> (Jas O Ch 202).

Základem tvorby uměleckého obrazu nejsou ani tak události přítomné jako události již minulé (zobecnění prostřednictvím konkrétního obrazu). V uměleckém stylu převládající vyprávění předpokládá cílené střídání všech slovesných časů, včetně minulého opakovacího.

Četnost přítomného času vůbec nezávisí na podstylech tvořících jádro vědeckého stylu, avšak poněkud více kolísá

17

…ných vědních oborů, protože v úvodních částech přírodovědných prací a při popisu experimentů je o něco častější minulý čas dokonavý (25,7%, srov. přítomný – 72,3%). Frekvence minulého času dokonavého se v textech různých podstylů liší jen velmi nepatrně. Pouze v metodických textech vyprávění o průběhu teoretických experimentů a využití možných výsledků v praxi předpokládá větší relativní podíl tohoto času. Budoucí čas, který je v textech humanitních a přírodovědných oborů rozložen poměrně rovnoměrně, rozlišuje texty z fyziky a matematiky. Při uvažování a zejména při dokazování vět je nezbytným prvkem (tradicí textů tohoto podstylu) budoucí čas, např.: Nyní pateiksime obecnou definici střední hodnoty náhodné veličiny. Střední hodnotou náhodné veličiny <...> definované na pravděpodobnostním prostoru <...>, vadinsime integrál <...> (Kub TTMS 165).

Časy sloves rozlišují populárněvědecké texty, protože převládající přítomný čas (65,7%), o něco méně často užívaný minulý čas dokonavý (28,8%) a poměrně často se vyskytující budoucí čas (5,3%) vytvářejí svébytnou strukturu, jejíž parametry se nepřekrývají s parametry užívání časů v uměleckém stylu.

Z rozebraných parametrů vyplývá, že morfologická struktura funkčních stylů do značné míry závisí (není pasivní, jak se často předpokládá) na působení mimojazykových faktorů a může rozlišovat různé funkční styly. Uvnitř vědeckého stylu většina parametrů kolísá, ale zůstává v mezích norem vědeckého stylu. Bylo by nepřesné tvrdit, že texty z různých vědních oborů jsou psány svébytným vědeckým stylem. Nejasné zůstává postavení populárněvědeckého podstylu, protože zkoumané parametry kolísají jedním směrem. Populárněvědecký styl proto lze zkoumat samostatně jako styl, který má na úrovni interakce různých funkčních stylů poněkud odlišnou strukturu.

Zkratky

Dag AE – Dagys J. Augalų ekologija. – V.: Mokslas, 1980.

Gird F – Girdenis A. Fonologija. – V.: Mokslas, 1981.

Jas OCh – Jasinskas L. ir kt. Organinė chemija. – V.: Mokslas, 1979.

Kub TTMS – Kubilius J. Tikimybių teorija ir matematinė statistika. – V.: Mokslas, 1980.

Urb ŽDT – Urbutis V. Žodžių darybos teorija. – V.: Mokslas, 1978.

18

Literatūra

1. Mistrik J. Slovenská štylistika. Bratislava: Sloven. ped. nakl-vo, 1965.

2. Paulauskienė A. Lietuvių kalbos morfologija: Paskaitos lituanistams. V.: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1994.

3. Pikčilingis J. Lietuvių kalbos stilistika. V.: Mokslas, 1971. T. I.

4. Župerka K. Lietuvių kalbos stilistika. V.: Mokslas, 1983.

5. Андреев Н. Д. Статистико-комбинаторные методы в теоретическом и прикладном языкознании. Л.: Наука, 1967.

6. Хофман Л. Научный стиль – социолект – языковые барьеры социолингвистический аспект научной речи// Типология текста в функционально стилистическом аспекте. Пермь, 1990. С. 4–10.

7. Сенкевич М. П. Стилистика научной речи и литературное редактирование. М.: Высшая школа, 1984.

8. Гальперин И. Р. Текст как объект лингвистического исследования. М.: Наука, 1981.

19