Robert GEDRIMAS

Šiaulská univerzita

TERMÍNY V GEOGRAFICKÉ UČEBNICI J. A. PABRĖŽY

Jurgis (řeholním jménem Ambraziejus) Pabrėža byl významný litevský přírodovědec, lékař, kněz a řeholník z první poloviny 19. století; dnes je oceňován především jako průkopník litevské vědecké terminologie. Byl prvním Litevcem, který začal psát vědecké práce v litevštině. Pabrėža pocházel z vesnice Večiai (farnost Lenkimai, okres Skuodas) a záměrně psal pouze nářečně, ve svém rodném severožemaitském kretingském nářečí. Nesnažil se přizpůsobit jazyk svých textů jiným nářečím ani neusiloval o to, aby jeho díla byla srozumitelná všem obyvatelům Litvy, jak to později činil Simonas Daukantas nebo jiní tehdejší spisovatelé pocházející z téže farnosti. Jak uvádí G. Subačius, Pabrėža již uvažoval o vytvoření spisovného žemaitského jazyka a jako jeho základ zvolil své rodné severožemaitské podnářečí (Subačius 1996: 43). Termíny používané v jeho vědeckých pracích se tedy měly stát důležitou součástí slovní zásoby spisovného žemaitského jazyka. Proto Pabrėža tvořil termíny s mimořádnou pečlivostí a dbal na to, aby odpovídaly duchu nářečí a byly jeho uživatelům přijatelné, jinými slovy, aby se mohly prosadit ve spisovném jazyce. Pabrėža téměř neopouštěl Žemaitsko, s výjimkou několika let studia na Vilniuské univerzitě, tehdy nazývané hlavní škola Litevského velkoknížectví¹, takže jeho jazyk nebyl ovlivněn jinými litevskými nářečími. Lze říci, že jazyk Pabrėžových děl představuje autentické žemaitské nářečí své doby. Pabrėžovy zásluhy jsou nepochybně největší v oblasti botanické terminologie. Litevští botanici dodnes, když jim chybí slovo pro pojmenování nějaké rostliny, občas hledají inspiraci ve stoletých Pabrėžových rukopisech². Kromě botaniky se Pabrėža velmi zajímal také o geografii. To

¹ Téměř všichni autoři, kteří podrobněji zkoumali Pabrėžův životopis, se domnívají, že na Vilniuské univerzitě studoval v letech 1792–1794, zatímco Vaclovas Biržiška tvrdí, že Pabrėža na Vilniuskou univerzitu nastoupil až v roce 1793 a studoval do roku 1794 (podrobněji viz Gidžiūnas 1994: 13).

² Naujausio Botanikos vardų žodyno (1998) įvade nurodoma, kad vienas iš augalų pavadinimų šaltinių buvo Pabrėžos rankraščiai (BVŽ 1998: 7).

117

dokládají dva největší světové atlasy³, které se zachovaly z jeho osobní knihovny. V jednom z nich Pabrėža vlastní rukou polsky vypsal státy, země a jejich největší města; na konci atlasu je mnoho států popsáno podrobněji. Také ve Veřejné knihovně v Kaunasu se uchovává jedno geografické dílo⁴ z Pabrėžovy osobní knihovny (viz Pribušauskaitė 1982: 35).

Nejdůležitějším a nejpřesvědčivějším dokladem Pabrėžova zájmu o geografii je však jeho rukopisná kniha malého formátu (166 stran), napsaná žemaitsky a pojednávající o politické a fyzické geografii pěti částí světa⁵. Všichni badatelé se shodují, že tuto knihu lze považovat za učebnici, protože jsou v ní vyloženy základy fyzické a politické geografie a pravděpodobně byla určena k použití ve škole. Nenajdeme v ní však žádná cvičení ani otázky pro žáky. J. Tarvydas, který se jí zabýval podrobněji, uvádí, že jde o první litevskou učebnici geografie⁶ (Tarvydas 1972: 55). Toto dílo umožňuje Pabrėžovým životopiscům tvrdit, že po vstupu do kretingaského františkánského kláštera v roce 1816 vyučoval v klášterní škole kromě nábožen-

³ Jeden atlas se skládá z padesáti map (Atlas von 50 Karten), druhý z osmi: celého světa (Mappa Totius Mundi...), Evropy, Polského království a Litevského velkoknížectví (Regni Poloniae Magnique Ducat Lithuaniae...) a dalších. Nyní jsou uloženy ve fondu Pabrėža v oddělení rukopisů Národní knihovny Martynase Mažvydase v Litvě (F 124–8; F 124–9).

⁴ [L.] Echard. Dyckonyar geograficzny, czyli Opisanie Królestw... první a třetí svazek, vydané ve Varšavě v roce 1783.

⁵ Tento Pabrėžův rukopis nemá titulní list, jeho název tedy není znám; v bibliografii se označuje podle prvních řádků: Įžegis. // Geograpyje (Žemiuraszts) ira aprazims žemys [...]. Rukopis je uložen v oddělení rukopisů knihovny Litevské akademie věd (F 9–3361).

⁶ Ne všichni geografové považují tuto knihu za první litevskou učebnici geografie. V Encyklopedickém geografickém slovníku S. Vaitekūna se uvádí, že „P. Vilčišis napsal v roce 1898 první litevskou učebnici geografie“ (Vaitekūnas 1994: 215). Je třeba to upřesnit: dílo P. Vilčišise Stručná geografie aneb popis Země (Chicago, 1898) je první tištěnou původní litevskou učebnicí geografie. Podle geografky I. Švarcaitė lze za první litevskou učebnici geografie považovat také dílo Simonase Daukantase Būdą, protože obsahuje mnoho geografických termínů (Švarcaitė 1981: 213). Jiní geografové uznávají, že Pabrėža je autorem nejstarší litevské učebnice geografie (Kudaba, Bielukas 1976: 207).

118

kromě jazyků a přírodovědných oborů Pabrėža vyučoval také zeměpis⁷ (Gidžiūnas 1994: 70).

Struktura Pabrėžova učebnice zeměpisu je jednoduchá. Kniha začíná úvodem (Įžegis, s. 1–13), v němž je charakterizována věda zeměpisná, uvedeny její obory (geografyje matematycznyzny, fizycznyny, palytycznyji) a vymezeny základní termíny. Učebnice je dále rozdělena podle kontinentů do pěti částí (atskirios). Nejvíce prostoru je věnováno Evropě (Europa, s. 13–113), ostatním kontinentům – Asii (Azya, s. 113–139), Africe (Afrykai, s. 139–146), Jižní a Severní Americe (Ameryka, s. 146–162) a Austrálii (Australije arba Oceanje, s. 162–166) – poloviční rozsah. Na začátku kapitoly jsou uvedeny obecné údaje o kontinentu, dále jsou samostatně popsány státy tohoto kontinentu (podrobněji o struktuře knihy viz Tarvydas 1972: 55–56).

V knize není uvedeno datum jejího sepsání. J. Tarvydas se domnívá, že učebnice byla napsána po roce 1825, neboť se v ní zmiňuje ruský car Mikuláš I., který začal vládnout právě v tomto roce, a nejpozději do roku 1830, protože od té doby se Pabrėža věnoval výhradně botanice (Tarvydas 1972: 56). Zřejmě na základě tohoto názoru je v bibliografii rovněž uvedeno, že Pabrėžova Geografija byla napsána po roce 1825 (Kišūnienė 1972: 97). Dataci Pabrėžovy učebnice zeměpisu však umožňuje upřesnit ještě jeden důležitý fakt. V knize je zmíněn papež Řehoř XVI., který se stal papežem roku 1831, tedy mnohem později, než se vlády v Rusku ujal car Mikuláš I.: Poniawojecžio ira Grygaalós XVI. gawa baźniczys Rūnyszkoosys⁸ 63. Z toho vyplývá, že Pabrėža ji napsal po roce 1831. Potvrzuje to i analýza pravopisu. G. Subačius po prozkoumání vývoje pravopisu v Pabrėžových dílech zjistil, že tato kniha je jedním z prvních Pabrėžových děl psaných se souhláskovými skupinami čž, šž a zdvojenými samohláskami⁹, a přiklání se k názoru, že kniha vznikla kolem let 1831–1834 (Subačius 1996: 42).

⁷ Protože Pabrėža připravil učebnici zeměpisu v žemaitštině, lze se domnívat, že také žákům zeměpis vysvětloval v žemaitštině (Gidžiūnas 1994: 72).

⁸ Dėl Pabrėžos rašybos žr. Jonikaitė 1972: 62–65; Subačius 1996: 11–113.

⁹ Na začátku knihy se tyto rysy používají mnohem méně často, v druhé polovině knihy přibývají, a proto může být v článku totéž slovo napsáno různě.

119

Pabrėža nikde neuvádí, z jakých pramenů při psaní této knihy vycházel. Nejspíše používal polské zeměpisné knihy, jak dokládají polské podoby vlastních jmen, např. Wataakaa „Itálie“ 57 (upozornil na to i Tarvydas 1972: 57), a také skutečnost, že v knize jsou méně běžné termíny vysvětlovány polsky. Pravděpodobně nešlo o překlad či napodobení jediného konkrétního díla, neboť nebylo nalezeno žádné podobné polské zeměpisné dílo vydané na konci 18. nebo na začátku 19. století, které by tak stručně popisovalo státy všech kontinentů. Pabrėžova učebnice poněkud připomíná Geografiją K. Wyrwicze (Wyrwicz 1799). Zde, stejně jako v Pabrėžově knize, jsou nejprve vysvětleny nejdůležitější termíny. Definice jsou v obou knihách formulovány podobně, Wyrwicz je však podává formou otázek a odpovědí: srov.: Geografijo (:Žemiu-raszts) ira aprasžims žemys, at kóry giwenam 1 ir Co jest geografija? Geografia abo nauka kraiopisarśka jest Opisanie Ziemi (Wyrwicz 1799: 1). Wyrwiczova Geografija nemohla být hlavním Pabrėžovým pramenem, protože popisuje pouze jediný evropský kontinent. Pabrėža zřejmě využil všechny dostupné prameny a v žemaitštině podal nejdůležitější poznatky z fyzické a politické geografie všech světových kontinentů.

Pro dějiny jazykovědy je třeba zmínit, že v první litevské učebnici zeměpisu jsou vyjmenovány hlavní skupiny evropských jazyků, např.: Lyižówiu binktorýniu rokóu wyniśtyka 1) biskayskynis; 2) szkockoiryckynis (: celtogaulskynis); 3) cymbryskynis; 4) finskynis; 5) grekynis; 6) totynyszkasis; 7) arnauckynis arba albanskynis; 8) germanskynis; 9) žemaytynis, lytównys, yr tatwyszkasis; 10) stowianskynis; 11) tó r kys zkaa–tatarynis. Apar tu židyszkasis yr Cygonyszkasis 19–20. Jak je vidět, vedle skupin indoevropských jazyků se zde ocitly také skupiny z jiných jazykových rodin (termínem biskayskynis se nejspíše označuje baskičtina, finskynis označuje skupinu jazyků uralské rodiny či některý z těchto jazyků; turkické jazyky pak tór kyszkaa–tatarynis). Pabrėža nepoužíval jediný termín pro označení baltské jazykové skupiny; žemaitský dialekt je považován za samostatný baltský jazyk a je uveden jako první.

Pro litevskou jazykovědu i geografii je tato Pabrėžova práce důležitá jako jeden z prvních příkladů tvorby litevské zeměpisné terminologie. Její význam pro historickou lexikologii a dialektologii je rovněž nepochybný. Litevští geografové bohužel nenásledovali příkladu botaniků a

120

nepoužívali při vytváření litevských geografických termínů¹⁰. Geografické učebnici Pabrėži nevěnovali náležitou pozornost ani lexikografové – jeho slova se nedostala do velkého Lietuvių kalbos žodyną (LKŽ).

V Pabrėžově Geografijoje bylo nalezeno přes 250 termínů, z nichž asi 200 je jednoslovných. Je pochopitelné, že se zde užívají nejen geografické termíny; bylo nalezeno také mnoho termínů z dalších oborů blízkých geografii. Při pojednání o hospodářské situaci země se autor neobejde bez ekonomických termínů; při popisu vojenských (pozemních a námořních) sil země užívá termíny z vojenství a námořní plavby. V učebnici byly nalezeny také termíny z botaniky, zoologie (názvy rostlin a živočichů), chemie, jazykovědy, náboženství, architektury a některých dalších oborů.

Článek analyzuje termíny Pabrėžovy učebnice podle jejich zdrojů: 1) převzaté z živého jazyka, 2) vytvořené pomocí slovotvorných prostředků vlastního jazyka, 3) vypůjčené z jiných jazyků.

Terminologizace prostých slov

Převod běžných slov jazyka na termíny se nazývá terminologizace. Terminologizace je zpravidla spojena s větší či menší sémantickou (někdy i gramatickou) modifikací a vymezením slova. Nejčastěji se význam terminologizovaného slova rozšiřuje, zužuje, zobecňuje nebo se podle určitého rysu přenáší na označení zcela jiné věci (Keinys 1980: 64; Klimavičius 1996: 6).

Pabrėža, který jako první začal psát geografický text v litevštině, záhy pocítil nedostatek odborných slov k pojmenování různých geografických pojmů. Uvědomoval si, že geografie (zejména fyzická) je vědní obor, pro jehož pojmy lze snadno a ve velkém množství čerpat slova z lidového jazyka, a odvážně se pustil do terminologizace slov svého nářečí. V Geografijoje se užívá přes 80 terminologizovaných prostých slov (40% všech jednoslovných termínů).

¹⁰ Kai kurie geografai (Švarcaitė 1981: 213) Pabrėžai ne visai pagrįstai prikiša, kad jis daugiausia vartojęs savo susikurtus, o ne iš gyvosios kalbos paimtus geografijos terminus.

121

Pabrėža terminologizoval také mnoho cizích slov užívaných v nářečí, která se dnes považují za barbarismy (cizí slova), např.: rieds „státní zřízení, vláda“ 106, rinkis 88 „okres, kraj“, róbėzė 13 „hranice“, swiets „svět“ 147 (od tohoto slova se tvoří i další termíny, např. swietingóms 20). Jako komponenty složených termínů se také často užívají cizí slova z lidového jazyka, např.: lęciugs katnu „horské pásmo, pohoří“ 5; beswiety satas „neobydlené ostrovy“ 157; lousvijy miestaa „svobodná města“ 76. Pabrėža je zřejmě vnímal jako slova živého jazyka, protože se široce užívala (a některá se užívají dodnes) v žemaitském nářečí. Jejich převod na termíny je třeba považovat nikoli za přejímání termínů, nýbrž za terminologizaci. Za výsledky terminologizace, a nikoli přejímání, se považují také terminologizované staré výpůjčky.

V geografické učebnici Pabrėži se nejprve terminologizují prostá slova související s geografickým prostředím a klimatem, která označují neživé přírodní útvary a jevy a jejichž význam se téměř nemění, např.: dauba 130, debesys ~ debesys 124, ězèrs 6, jura ar mary 5, kalns 6, kahwa 5, liitós ~ lytus 116, ors 24, ópy ~ upė 6, óula 132, pakalny 151, pawasaris 20, puga 7, sata 4, seklyma „mělké místo“ 12, snygis ~ sniegas 133, uksyna ~ ūksena 124, undóu ar wandóu ~ vanduo 5, undenis 77, wies ~ vėjas 7, wasara 20, wietra 7, žyima ~ žiema 21, žemy 1. Všechna tato slova jsou stará baltská slova, některá zděděná z praindoevropštiny, známá nejen Žemaitům, ale i lidem mluvícím jinými nářečími. Jak ukazuje LKŽ, většina z nich je mnohoznačná. Je pravděpodobné, že se za Pabrėžovy doby užívala ve více významech. V této geografické knize byla terminologizována jejich základní významová podoba. Podobně terminologizoval prostá slova i další Žemaita Laurynas Ivinskis, který se terminologické práci věnoval o něco později než Pabrėža (podrobněji viz Auksoriūtė 1997: 45).

Mnoho starých baltských slov bylo terminologizováno pro označení nerostných surovin, např.: auksós 25, dróska 123, gelžys 25, ruudas 125, sydabrós 25, szwyns 41 a szwęns 123 ~ švinas, waris 25. Je třeba zmínit, že Pabrėža užívá názvy světových zemí stejné jako dnes¹:

¹ Například v geografické učebnici S. Mečia, vydané roku 1906 a redigované J. Jablonskim, Trumpas žemės aprašymas, se užívají jiné názvy: východ, zápa-

122

Daboty reik ketores binktoynes szalis, arba aplinkomus (okolice) swieta: Pytus (:południe meridies ar Sud)¹²; Siaury (:Północ, Septentrio ar Nord); Rìta (:Wschod. Oriens ar Est); Wakara (Zachod. Occidens ar Ouest) 12–13. Jde tedy o terminologizovaná slova živého jazyka.

V knize se užívá několik terminologizovaných slov lidového jazyka k pojmenování reálií nejen fyzické, ale i politické a ekonomické geografie, např.: amataa 26, giwentojee 25, 166, miests 33, ōusts ~ oustas 6, pylys 60, preky 113, szalys 9, valde ~ valdžia 10. Část těchto slov jsou staré výpůjčky, např.: germanismus amataa, slavismus miests.

Terminologizace obecných slov souvisí s vymezováním termínů. Význam termínu musí být přesně definován. V úvodu knihy (įžegis, s. 1–13) je vymezeno mnoho lidových geografických termínů, tj. jako by jim byl přiznán status vědeckého termínu, např.: sala (:Insula) ira dalys žemys ysz wysu szalu wądenio aplyta 4; ópy ir tay šōrinkyms undyns saldziojy, wagō tekąty 6.

Jak již bylo zmíněno, význam terminologizovaného obecného slova se často rozšiřuje nebo zužuje; někdy se slovo živého jazyka přenáší do terminologie, aby na základě podobnosti nebo jiného rysu pojmenovalo zcela jinou věc. Taková terminologizovaná slova lze považovat za sémantické deriváty. Nový význam terminologizovaného slova má s významem obecného slova společné sémy, které motivují nový, terminologický význam. Význam obecného slova a význam termínu si nejsou blízké stejně; závisí to na tom, kolik mají společných sém a zda náležejí k jádru významu, nebo k jeho periferii. Pokud se jádra významů obecného slova a termínu shodují, nepovažují se za odlišné sémémy a ve slovnících se nerozlišují; například u již zmíněných slov označujících různé přírodní útvary a jevy (kalnas, upė, vėtra aj.) uvádějí DŽ i LKŽ jediný význam (nerozlišují dva – obecný a druhý s příznakem geogr.¹³).

riai, žiemiai, vasariai. J. Jablonskis dar ir Mūsų žodynėlyje (1918) nebuvo apsisprendęs, kurie pasaulio šalių pavadinimai tinkamesni, vartoję nonemai sinonimu.

¹² Pabrėža vedle nového termínu nebo, podle svého názoru, méně obvyklého slova v závorkách za dvojtečkou, někdy po spojce ar často uvádí polský, méně často latinský či jiný cizojazyčný ekvivalent nebo litevské synonymum.

¹³ DŽ uvádí pouze u slova kalnas význam s příznakem geogr., ale nerozlišuje obecný primární význam; významy slov upė a vėtra tento příznak nemají.

123

Při terminologizaci slov se Pabrėža nevyhýbal různým sémantickým změnám. V učebnici geografie nacházíme obecná slova, jejichž terminologizovaný význam je zúžený. Slova versmė, sžaltnis (6) označují prameny řek, např.: pradė ópys vadynas versmė ar sžaltnis 6. Na konci knihy je vedle slova sžaltnis užito ještě jedno synonymum, werdōlis: sžaltnis (ar werdōlis zrždōlō) 131. Základní význam slova šaltinis je „místo, kde voda vytéká z podzemní vodní žíly“ (LKŽ XVIII), tedy místo, které nemusí být pramenem řeky. Čtvrtý význam slova versmė v LKŽ je naproti tomu „pramen řeky“; ilustrační věty jsou převzaty z písemností K. Būgy a M. Daukši. Verdulis je v LKŽ považováno za fonetickou variantu slova virdulys a jeho význam „pramen, vyvěračka“ není vyčleněn; uvádí se však odvozené slovo verdulingas „pramenitý“ a jeden ilustrační příklad z Pabrėžových botanických spisů (LKŽ XVIII). Údaje LKŽ neukazují, že by slova šaltinis ir verdulis byla užívána ve významu „pramen řeky“; zřejmě je lze považovat za Pabrėžovy individuální termíny.

V Pabrėžově učebnici nacházíme i další termíny, jejichž významy nejsou v LKŽ zaznamenány; zřejmě jiní autoři tato slova v těchto významech neužívali. Lze říci, že jde o individuální Pabrėžovy geografické termíny. Žemaitským nářečním slovem troba jsou v učebnici geografie označeny budovy parlamentu, např.: [...] sodietamy ysz karaliaus ir dwejų trobų: ysz kórių pyrmoji sósydeva ysz Senata, atroji ysz Pashu yr Depūtawotojų 43. Význam terminologizovaného obecného slova ertmė „prázdná místnost, prázdná plocha, prázdné místo“ (LKŽ II) je zobecněn a konkretizován: ertmy 105 „území“ (ve stejném významu se užívá termín ertiby 2). Při terminologizaci množného tvaru obecného slova vaisius waysey 25 Pabrėža význam značně rozšířil: tímto slovem označoval hospodářská zvířata a rostliny chované ve státě i získávané nerostné suroviny (srov. vaisius 8. „majetek“ LKŽ XVII). V učebnici geografie označuje slovo dyržōs 20 klima a klimatické pásmo; vedle něj se užívá i odvozenina žemdyržis, např.: Dyržōs ar Žemdyržis, klimat 24.

Pro označení zálivů užíval Pabrėža tři slova: atkōta, arba ataka, ar kōlszy jūrny 5. V tehdejších polských zeměpisných knihách se rovněž užívaly tři termíny, srov.: zatok, odnoga morska, golf (Wyrwicz 1799: 14). První slovo atkula je vzácné a zřejmě se užívá pouze v severních žemaitských nářečích.

124

význam „širší místo řeky, kde zasahuje do břehu a kde voda teče pomaleji; zátoka“. Jako zdroje užití tohoto slova uvádí LKŽ Pabrėžovy spisy a přináší dva dokladové věty rovněž z oblasti Pabrėžova nářečí – z Plungė a Salantů (LKŽ I). O tom, že by toto slovo užívali jiní Žemaité, nemáme doklady; nenacházíme je ani v DūnŽ. V nářečí (a také v Pabrėžových botanických spisech) se atkula užívá ve významu říční zátoky, zatímco v zeměpisné učebnici Pabrėža jeho význam zobecnil a označil jím mořský záliv, např.: Babelmandeb (:wartaa smerty) jung jūra arabynu šo atkolo arabynu arba jūro raudonomoj 135. Ostatní synonyma zřejmě vznikla přizpůsobením polských termínů: utaka (= uttaka) je utvořeno podle pol. zatok (s koncovkou převzatou ze slovesa atiteka), zatímco složený termín kólsży jūryny je přeložen z pol. odnoga morska.

Pro označení průlivu nemělo žemaitské nářečí žádné slovo. Pabrėža pro pojmenování tohoto pojmu terminologizoval sufixální derivát pargniuža 6. Ačkoli je toto slovo zjevně odvozené, přesto lze říci, že je Pabrėža převzal hotové z živého jazyka, a nikoli že je sám odvodil od slovesa pergniaužti, neboť žádný z jeho významů („stlačit“; „natáhnout“; „napůl přepásat v pase (oděv)“ LKŽ III) nemotivuje terminologický význam „úzký vodní pás mezi kontinenty, ostrovy nebo mezi kontinentem a ostrovem, spojující sousední oceány, moře a jiné vodní plochy“ (Vaitekūnas 1994: 171). Prosté slovo pergniauža (a jeho varianta pargniūža) „zúžení, zúžené místo mezi dvěma silnějšími, širšími částmi, výrůstek“ (LKŽ IX) bylo přeneseno na pojmenování pojmu průlivu na základě příznaku „zúžení, ztenčen퓹⁴. Vedle termínu pargniuža se synonymně užívá složený termín ąksztibe jūryny 6, který je kalkem německé složeniny Meer enge „průliv“ (něm. Meer „moře“, Enge „úzkost, stísněnost“); v polských učebnicích se užívaly také dva termíny cieśnina, abo przemyśka morska (Wyrwicz 1799: 14). Vedle termínu pargniuža se někdy užívá přídavné jméno ankštas, např.: ąksztó pargniužó Faro di Messina 66.

¹⁴ V novinách „Lietuwiszka Ceitunga“, vydávaných v Klaipėdě, bylo pergniuža užito rovněž jako zeměpisný termín pro označení úzkého pásu země (nikoli vody) – sasmalka (LKŽ IX).

125

Několik prostých slov, která Pabrėža ve své Geografijoje terminologizoval přenesením významu, užívají i další autoři; významy těchto termínů jsou zaznamenány v LKŽ, např.: gyre „poušť“ 140, jōusta „územní pás s jednotným podnebím“ 129, kaps „kraj, země“ 110, žīmie „erb“ 27. Nyní je však těžké říci, zda se Pabrėža při vytváření těchto termínů inspiroval jinými autory, nebo je terminologizoval s těmito významy samostatně.

Je třeba poznamenat, že Pabrėža užívá řadu zajímavých nářečních přídavných jmen k popisu různých povětrnostních podmínek, např.: į rytus kaytringas buun wasaras, o žīimus darganuotas yr wietringas 130; Wydōtynioji arba Auksztoji Azyje [...] tór sausa yr dydesnioje daliece ašzri ora, kaytringa wasara [...] yr pryky (ar body) žīmo 116. Tato přídavná jména úzce souvisejí se zeměpisnými termíny. Některá jsou odvozena od termínů, které se v dané učebnici vůbec nevyskytují (dargana, kaitra), ale je zřejmé, že je Pabrėža znal. Část těchto přídavných jmen může být vedlejšími složkami víceslovných termínů (sausas, darganotas oras).

Tvorba nových termínů

Je pochopitelné, že Pabrėža nemohl ve svém nářečí najít vhodná slova pro pojmenování všech zeměpisných pojmů. Slova, kterými by bylo možné označit skutečnosti netypické pro krajinu Litvy (např. sopka, oceán) nebo abstraktní kategorie stanovené pouze vědou (např. zeměpisná šířka, zeměpisná délka), lze najít jen stěží. Pabrėžovi, průkopníkovi tvorby litevských zeměpisných termínů, proto vedle terminologizace nářečních slov nezbývalo než hledat i jiné způsoby tvorby termínů. S půjčováním termínů či jejich překládáním z jiných jazyků nespěchal. Úspěšně využíval slovotvorné možnosti litevštiny. V této učebnici se užívá přibližně 40 nově utvořených zeměpisných termínů (20% všech jednoslovných termínů).

Někdy je obtížné určit, zda je slovotvorně rozložitelné slovo užívané v nářečí (zjevná odvozenina) terminologizované, tj. převzaté hotové z nářečí, nebo zda bylo vytvořeno některým ze slovotvorných postupů. V takových případech pomáhá při určení zdroje termínu jeho motivace. Jestliže význam termínu více motivuje slovotvorný základ, považuje se za jeho zdroj slovotvorba; jestliže význam prostého slova –

126

Jde tedy o terminologizaci. Proto je zřetelný koncovkový derivát pargrinda považován za výsledek terminologizace, nikoli slovotvorby. V této kapitole nejsou pojednány neoriginální termíny přeložené z výrazů v jiných jazycích. Ty se považují za kalky.

Deriváty se sufixy. V Pabrėžově Geografijoje bylo nalezeno přibližně 25 termínů vytvořených pomocí sufixů, což je více než polovina všech derivátů. Pabrėža při tvorbě nových termínů nejčastěji používal sufix -ybė. Největší část derivátů s tímto sufixem tvoří abstraktní substantiva, např.: dalmii̇bė „administrativní rozdělení“ (: dalmė), ve stejném významu se užívá také derivát se sufixem -mė daalme 78; darbi̇by „podnikání“ (: darbas), např.: Galwingóujy d a r b i i b y (Zatrudnieniem) ira Kawone bado-os yr bótasdarbš 119; dwasyszki̇iby „duchovenstvo“ (: dvasiškis) 133; gyṁinyby (narodowe) „národnost“ 11 (: giminė); galwzódiby „vražda“ 119 (: galvižudys); moksli̇bys¹⁵ (umiejętności) „schopnosti, dovednosti“ 26 (: mokslas); pasiedliby „kolonie, majetky“ (: pasedła „místo usedlosti, usedlost“ LKŽ IX), např.: At pakrašti̇o aukšouto Europyjonis tór pa s i e d l i i b e s 144; žmogžórdliby „vražda“ (: žnogzurdys „ten, kdo zabije člověka, vrah“ LKŽ XX). Několik derivátů na -ybės je utvořeno z adjektiv, např.: ygli̇iby „zeměpisná délka“ 147 (: ilgas „dlouhý“); ptatiiby „zeměpisná šířka“ (: platus „široký“), např.: [Amerika] gól tarp 210–344° l g i b y s, o 56° pyti̇nys lig 80° p t a t i i b y s šiauryns 147; wartauniby „obchod“ 38 (: vartaunas „ten, kdo se živí obchodem“).

Dalším poměrně častým slovotvorným formantem je sufix -imas: itapyṁs „přítok“ (: įtapti „vtékat“ LKŽ XV, doklad pouze z Pabrėžových spisů), vedle něj se synonymně užívá derivát s týmž sufixem nóutapyṁs (: nutapti „vtékat“ LKŽ XV), např.: kór wiel ópy begas, yr i kyta ópy ar i jūra ipól, ira I t a p y m s ar N ó u t a p y m s 6; padalyjyṁs „administrativní rozdělení“ 27 (: padalyti); pagiwenyṁs „sídlo panovníka“ (: pagyventi), např.: pagiwenyṁs (rezydencya) ciesoriaus 27; sómaanims (przemysł) „průmysl“ 42 (: sumanyti). Všechny tyto deriváty označují výsledek děje a tvoří se od předponových sloves.

¹⁵ Přibližně ve stejné době (1832) byl tento neologismus v podobném významu použit také v prvních litevských novinách vydávaných v Prusku, Nusidavimai apie Ewangelijos Prasiplatinimą tarp Žydų ir Pagonų (LKŽ VIII).

127

Bylo nalezeno několik derivátů se sufixem -einė. Mezi deriváty tohoto sufixu patří výrazy s neobvyklým významem gyveny „zemědělství“ 149 (: gyventi „pracovat (o půdě)“ LKŽ III); boweyne „sídlo panovníka“ 46 (: būti).

V Pabrėžově Geografijoje byl u ostatních sufixových derivátů nalezen po jednom dokladu: -umas: svietingóms (Ludność) „počet obyvatel“ 20 (: svietas „lidé“ LKŽ XIV); -ūnė: darbuune „podnikání, činnost“ (: darbas), např.: Eskimaa, kóriu darbune ira medziokle, żwejiba yr t. t. 151; -ukas: ligióks „rovník“ 116 (: lygus). Podnět k utvoření tohoto termínu zřejmě poskytly jiné jazyky, srov. lat. aequator „ten, kdo vyrovnává“, pol. równik. S. Daukantas rovněž užíval neologismus vytvořený podle jiných jazyků: lygruba (DLLŽ I 180).

Koncovkové deriváty. Poměrně originálním derivátem s koncovkou -a, který vytvořil Pabrėža, je nóuszuuka „vodopád“ (: nùsóko), např.: Cze atsyra szlowinga nóuszuuka (katarakta) Niagary 152. Pabrėža v této knize označuje vodopád i dalšími termíny: óżkarpis, żeminszukšis 6. Óżkarpis je nejspíše terminologizované lidové slovo, zatímco żeminszukšis je složenina.

Předponové deriváty. Byl nalezen jeden derivát s předponou pri- (odpovídající prie-), prižemis (Promontorium) 4 „výběžek“ (: žemė).

Složeniny. Tvoření složenin je poměrně produktivním způsobem tvorby Pabrėžových termínů. Tímto způsobem vzniklo asi deset termínů, tedy čtvrtina všech derivátů. Jedním z nejoriginálnějších Pabrėžových neologismů je složenina ógnakalney (wulkany arba kalnaa ógni yszdómatyjy) 15 (: ugnis, kalnas). Pabrėža užívá tuto složeninu, jak je v žemaitském nářečí obvyklé, se spojovací samohláskou -a- (srov. ugnakuras); v této podobě je toto slovo podle LKŽ doloženo pouze ve slovníku A. Kuršaitise. Se spojovací samohláskou -i- bylo slovo ugnikalnis poprvé zaznamenáno v roce 1906 v J. Mečiově Trumpame Žemės aprašyme, které redigoval J. Jablonskis; A. Piročkinas přisuzuje autorství tohoto slova J. Jablonskimu (Piročkinas 2000: 16). Pabrėža užíval slovo ugnakalnis (ugnikalnis) dlouho před J. Jablonskim, proto by za jeho autora měl být považován Pabrėža. Poněkud překvapivě slovo ugnikalnio neužíval S. Daukantas; v jeho velkém slovníku najdeme wulkan, ugnis žiamej’ deganti, wulkanas (DLLŽ III 267).

Historie slova pusiasalis je poněkud odlišná. Pabrėža pro tento geografický pojem užíval neologismy pósiausata, ar pósiausalis (Perinsula) 4 (: pusiau, sala). Za autora slova pusiasalis je rovněž považován J. Jablonskis (Piročkinas 2000: 16). J. Jablonskis sám důsledně rozlišoval slova pusia-

128

ostrov a poloostrov ve významu „střed ostrova“, proto by bylo obtížné považovat Pabrėžu za autora geografického termínu poloostrov ve významu „pevnina obklopená ze tří stran vodou“. Později užívali aušrininkové výraz poloostrov ve významu poloostrov. Ve slovníku S. Daukantase je uveden novotvar pusale. Badatelka vývoje ruské geografické terminologie L. Kutina (1964: 156) považuje ruský termín полуостров za kalk z německého Halbinsel.

V učebnici se užívá ještě několik složených termínů, jejichž druhou složkou je podstatné jméno: dyjdūris „oceán“ 5 (: veliký, moře), např.: Dydjurio (oceanum) szaukas ciela prabaga undyns surojy uplejęcziojy żemyn 5; nausodis „kolonie“ 159 (: nová, zahrada); pythruksznis „poledník“ 3 (: jih, čárka); žemdryžis „klima“ 115 (: země, pruh „klimatické pásmo“).

Užívá se také několik složenin, jejichž druhá složka vychází ze slovesa: žmogžūda „vražda“ 120 (: člověk, zabíjí), žmogžórda 120 (: člověk, zurdoja „zabíjí“ LKŽ XIX).

Lze shrnout, že při vytváření geografických novotvarů se Pabrėža většinou opíral o běžné zákonitosti tvoření slov v litevštině. Nejproduktivnějším způsobem je odvozování pomocí přípon; v terminologii je patrná také tendence k nárůstu počtu složených slov. Mnoho Pabrėžových novotvarů bylo zdařile utvořeno. Dokládá to, že podobné, nebo dokonce stejné novotvary vytvořili pozdější autoři, např. poloostrov – aušrininkové, sopka – J. Jablonskis. Pravděpodobně je nepřevzali z Pabrėžovy učebnice, protože rukopis nebyl vydán tiskem a znal jej jen málokdo; zřejmě jej nečetl ani S. Daukantas, neboť v jeho rozsáhlém Polsko-litevském slovníku nenajdeme ani jeden Pabrėžův geografický novotvar.

Přejatá terminologie

Kromě zdrojů vlastního jazyka jsou dalším zdrojem termínů cizí jazyky. Míra přejímání slov se liší. V lexikologických pracích se výpůjčky podle toho, zda se přejímá celé slovo (forma i obsah), nebo pouze jeho část (forma se překládá či se přejímá význam), dělí na materiální a nemateriální výpůjčky (Barauskaitė 1995: 35). Přejaté termíny užívané v Pabrėžově Geografii lze rovněž rozdělit na materiální, které byly převzaty z jiných jazyků společně s jejich

129

podobou i obsahem, a nemateriální, které jsou přeloženy z jiných jazyků po morfémech. V učebnici se užívá přibližně 80 výpůjček (40% všech termínů). Poměrně vysoký podíl přejatých termínů je dán tématem učebnice. Při popisu cizích zemí, států a jejich reálií se bez přejatých slov nelze obejít.

Materiální výpůjčky. Značnou část výpůjček v Pabrėžově Geografii tvoří názvy správních jednotek různých států, např.: v Polsku a ve Francii – departamețs 40, 55; v Dánsku – diecczyji 103, v poznámce pod čarou se vysvětluje: Dijecczyje (píše se s j!) cze tón pati znoczy, koú Prawincÿe; v Mexiku – distrikts (větší jednotka) 155 a in-tendencÿe (menší) 155; ve Švýcarsku – kantons 69; v jiných státech – góbernyjy 27, jorydykcyje 38, prawincÿe 37, 51 atd. Byly nalezeny také termíny z politické a ekonomické geografie, např.: dakadaa „příjmy“ 26, 84, pabryks 26 ~ továrna, religyÿs arba wieras 19 a wiera 103, stalicźe „hlavní město“ 27, místo něhož se někdy užívá složený termín miests pyrmótynis 32. Užívají se také výpůjčky pro názvy lodí, např.: fregata 26, 78, brygs 78. Všechny tyto výpůjčky jsou přizpůsobeny litevštině – mají přidané žemaitské koncovky a skloňují se podle gramatických pravidel litevštiny (respektive žemaitského nářečí).

V Pabrėžově učebnici bylo nalezeno několik přejatých termínů, které nebyly vůbec přizpůsobeny litevštině, např.: alabaster ~ alabastr 41, Geizer ~ gejzír 105, Samum ~ samum „takový africký vítr“ 116, 135, např.: pÿtu szalie łakee pót wies kaytresis óztroszkÿnatesis wadynams Samum. Jde o zřídka užívané termíny označující jevy či objekty, které jsou litevské krajině zcela cizí; v učebnici geografie jich je jen několik. Pabrėža pro ně nejen nevytvářel litevské ekvivalenty, ale ani je nepřizpůsobil gramatice žemaitského nářečí: nepřidal jim koncovky a neskloňoval je. I v současné geografické terminologii se tyto pojmy označují přejatými slovy.

V pojednávané knize se užívá mnoho přejatých slov pro označení různých zvířat (a) a rostlin či jejich plodů (b) z jiných zemí:

a) bawoolaa 127 (srov. pol. bawół „buvol“), hyenas ~ hyeny 126, kolibraa ~ kolibříci 149, krokodilee 136, lamas 149, lampartaa 125 (srov. pol. lampart „leopard, panter“), ława „lvi“ 123, 125, 149, papuugas 127, poowaa ~ pávi 126, reniferaa 25, 118 (srov. pol. renifer „sob“), stanee „sloni“ 126, struśžė ~

130

pštrosi 136, szakale 123 (srov. pol. szakal), tygrysaa ~ tygři 123, 149, werbludaa „hrbatí velbloudi“ 122, wigonie ~ vikuně „taková lama“ 149;

b) ananasaa 136, china „čínský sarsaparil, Smilax china“ (BVŽ 1998: 278) 149, daktilee 136 (srov. pol. daktyl „datle“), ipekakuuna ~ ipekakuanha „takový keř ze Střední a Jižní Ameriky“ 149, kakao ~ kakao 149, manioks 149, sago „ságová palma; krupice získávaná ze škrobu této palmy“ 149, sassafras „takový strom ze Severní Ameriky, sasafras“ (LBŽ 1938: 312) 149, sassaparilla „sarsaparil“, srov. něm. Sassaparill (BVŽ 1998: 278) 149, vanilla ~ vanilka 149.

Pabrėža nevytvářel vlastní termíny pro zřídka užívané pojmy, pro pojmenování správních jednotek různých států ani nenahrazoval exotismy domácími slovy. Termíny pro jejich označení většinou přejímal z polštiny nebo prostřednictvím polštiny.

Nemateriální výpůjčky. Na počátku 19. století, v době litevského národního obrození, se cizím slovům obzvláště vyhýbalo. Nejjednodušším způsobem, jak vytvářet nové termíny, byl překlad slov po morfémech. Například až 90% složených slov vytvořených S. Daukantasem, největším tvůrcem nových litevských slov, odpovídá podle svých složek polskému prototypu (Subačius 1993: 147). Mnoho kalků se užívalo také v geografické terminologii sousedních jazyků – ruštiny (Kutina 1964: 194–204) a polštiny (srov. Wyrwicz 1799).

Pabrėža se pokusil přeložit nejvíce termínů z řečtiny. Řecký termín geografija přeložil po morfémech jako žemūraszts 1, neužíval jej však jako hlavní termín, nýbrž pouze v závorkách, např.: Geograpye (: žemūraszts) 1. Také v polských geografických knihách se tento termín řeckého původu překládal, např.: Geografia abo nauka kraiopisarska (Wyrwicz 1799: 1). Na začátku učebnice se ještě užívá několik termínů odvozených od tohoto kalku, např.: žemraszitojee „geografové“ 9; mile žemrašž- nynyny (: Mila geograficzna) 2. Další řecký termín archipelag „souostroví“ překládal několika termíny: salmary 6, 108 (: sala, mare), tabjuaris 162 (: labai?, jūra), binktūrmary 6 (: binktūrinis?, mare). Jde o Pabrėžovy vlastní kalky; ostatní autoři je zřejmě neužívali, protože v LKŽ není ani jeden z nich; S. Daukantas ve svém slovníku rovněž neuvádí žádný litevský ekvivalent tohoto slova. Pro pojmenování formy státního zřízení užíval Pabrėža vedle přejatých termínů i jejich kalky, např.: Rieczy

131

paspolito nebo Daugivvaldy; Demokratycznynis nebo gaujewaldis; Anstokratycznynis nebo dydūmenwadis 10.

Několik termínů vytvořil Pabrėža překladem polských termínů, např.: jurtarpis „pevninská šíje“ 4 (srov. pol. międzymorze); rąkweykalaa „ruční práce“ 26 (srov. pol. rękodzieła); póskaraalós „vicekrál, zástupce krále“ 59 (srov. pol. wicekról).

Atskirai minėtini vietų pavadinimai su priesaga -ystė. Kaip teigia S. Ambrazas (2000: 69–70), šie vietų pavadinimai atsirado mūsų raštijos pradžioje dėl slavų įtakos ir jie laikytini vertiniais¹⁶. Jų randame ir Pabrėžos vadovėlyje, pvz.: ciesowystny 9; kónygaukštystv 9; ponistv „valstybė“ 9 (plg. lenk. państwo). Vartojama vietų pavadinimų ir su slaviška priesaga -stvo, pvz.: grabstwo 9, laudgrąbstwo 9, wawadztwa 43.

Pod zjevným vlivem polštiny přisoudil Pabrėža několika slovům cizí významy: žemų „kontinent“ (srov. pol. ląd „země, pevnina, kontinent“), např.: Dydesniosses dalis juro nepaskyrtas wadynas Žemiemis (: Lądami) arba dalymis žemvs 3; kótka „(zeměkoule) glóbus“ 5 (srov. pol. kula ziemska „zeměkoule“). Z posledního slova vytvořil kalk póskólkis „polokoule“, např.: at póskólkió saulielidynió 3. Je poněkud zvláštní, že Pabrėža, když užívá název části světa převzatý z živého jazyka – vakarai, označuje západní polokouli kalkem – saulielidynis, srov. pol. zachódni, zatímco východní polokouli nazývá rytynio 3.

Hlavním činitelem, který zřejmě vedl Pabrėžu k rozhodnutí užívat kalky, byl tehdejší postoj, že je třeba mít vlastní termíny. Je třeba poznamenat, že Pabrėža často užíval kalky nikoli jako hlavní termíny, nýbrž vedle přejatých slov.

Závěry

1. Pabrėžův učební text zeměpisu (napsaný po roce 1831), který lze považovat za první litevský učební text zeměpisu, zůstal nevydán, a byl proto málokomu dostupný ke čtení. Práce na vytváření litevské zeměpisné terminologie, kterou tento text zahájil, nebyla převzata pozdějšími auto-

¹⁶ V LKG se tato slova nepovažují za kalky (LKG I 402).

132

ry; ani S. Daukantas, který mluvil týmž nářečím a s nímž byl Pabrėža v kontaktu, tyto termíny nepoužíval.

2. Při vytváření zeměpisných termínů Pabrėža v dostatečně vyvážené míře využíval hlavní zdroje termínů vymezené současnou terminologií: 1) slovní zásobu živého jazyka; 2) slovotvorné možnosti; 3) slovní zásobu jiných jazyků.

2.1. Specifická lidová zeměpisná slovní zásoba byla úspěšně terminologizována; mnohá nářeční slova se stala termíny přenesením svého významu na základě určitého rysu, aby pojmenovala některý zeměpisný pojem.

2.2. Novotvary se nejčastěji tvořily pro ty zeměpisné pojmy, pro které se litevská slova vytvářela i později (dyjuris, srov. vandenynas). Některé termíny vytvořené Pabrėžou (ognakalis, srov. ugnikalis) se vyrovnaly novotvarům J. Jablonského, které jsou dnes zeměpisnými termíny.

2.3. Přejímaly se především termíny označující reálie cizích zemí, které se používají méně často; z jiných jazyků se překládaly termíny, jež jsou v zeměpisné vědě dostatečně běžné a nemají ekvivalenty v žemaitském nářečí.

LITERATŪRA

Ambrazas S. 2000: Daiktavardžių darybos raida 2, Vilnius.

Auksoriūtė A. 1997: Paprastųjų žodžių terminologizavimas XIX a. (L. Ivinskio Prigimtūmenė). – Lituanistica 3 (31), 44–53.

Barauskaitė J. 1995: Leksikologija. – Lietuvių kalba 1, Vilnius, 4–77.

BVŽ – Botanikos vardų žodynas. Red. R. Jankevičienė, Vilnius, 1998.

DLŽ – Simono Daukanto raštai: Didysis lenkų–lietuvių kalbų žodynas 1–3. Parengė G. Subačius, Vilnius, 1993–1996.

DūnŽ – Vitkauskas V. Šiaurės rytų dūnininkų šnektų žodynas, Vilnius, 1976.

DŽ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Red. St. Keinys, Vilnius, 1993.

Gidžiūnas V. 1994: Jurgis Ambraziejus Pabrėža (1771–1849), Roma–Vilnius.

Jonikaitė Z. 1972: Apie J. Pabrėžos botanikos veikalų rašybą. – Jurgis Pabrėža (1771–1849), Vilnius, 62–65.

Keinys St. 1980: Terminologijos abėcėlė, Vilnius.

Kišūnienė N. 1972: J. Pabrėžos bibliografija. – Jurgis Pabrėža (1771–1849), Vilnius, 95–114.

Klimavičius J. 1996: Nuo liaudies terminijos prie mokslinės. – Terminologija 3, 4–25.

Kudaba Č., Bieliu kas K. 1976: Pirmųjų lietuviškųjų geografinių vadovėlių apžvalga. – Geografinis metraštis 14, 207–213.

133

K u t i n a L. 1964: Л. Л. Кутина, Формирование языка русской науки (Терминология математики, астрономии, географии в первой трети XVIII века). Москва – Ленинград.

LBŽ – Lietuviškas botanikos žodynas. Red. J. Dagys, Kaunas, 1938.

LKG I – Lietuvių kalbos gramatika 1, Vilnius, 1965.

LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas 1–20, Vilnius, 1941–2002.

P i r o č k i n a s A. 2000: Jonas Jablonskis – naujų žodžių kūrėjas. – Gimtasis žodis 11, 14–16.

P r i b u š a u s k a i t ė A. 1982: Knygos iš Jurgio Pabrėžos asmeninės bibliotekos. – Bibliotekų darbas 4, 35.

S u b a č i u s G. 1993: Simono Daukanto Didžiojo lenkų–lietuvių kalbų žodyno naujadarai: individuali žodžių daryba. – Lietuvių algimimo istorijos studijos 4, 135–216.

S u b a č i u s G. 1996: Jurgio Ambraziejaus Pabrėžos žemaičių kalba. – Lietuvių atgimimo istorijos studijos 8, 10–113.

Š v a r c a i t ė I. 1981: Lietuviškoji geografinė terminija. – Geografinis metraštis 19, 213–216.

T a r v y d a s J. 1972: J. Pabrėža – pirmojo lietuviško geografijos vadovėlio autorius. – Jurgis Pabrėža (1771–1849), Vilnius, 55–62.

V a i t e k ū n a s S. 1994: Enciklopedinis geografijos žodynas, Kaunas.

W y r w i c z 1799: Geografia czasów teraznieyszych, albo opisanie naturalne y polityczne królestw, państw, stanów wszelakich...: ku pożytkowi narodowey młodzi przez X. Karola Wyrwicza... wydana; a teraz na nowo przedrukowana w Wilnie w Drukarni J. K. Mci przy Akademii.

THE TERMINOLOGY OF J. A. PABRĖŽA’S GEOGRAPHY TEXTBOOK

Summary

This article deals with the terminology of the first Lithuanian Geography textbook written by J. A. Pabrėža (1771–1849), a famous Samogitian naturalist and Franciscan Father. Pabrėža created terms by three means: 1) making terms out of folk lexis, 2) derivating neologisms, 3) borrowing terms (from other languages). Pabrėža used many words from his native dialect as terms of geography (kalnys ‘mountain’, ópın ‘river’, sala ‘island’); created suitable terms of geography (darbiiby ‘occupation’, ógnakálnis ‘volcano’, dyðjuris ‘ocean’ etc.); borrowed terms to name various phenomena (geizer ‘geyser’) and used some calques from Greek (žėmiuraszts ‘geography’) and Polish (jurtarpis ‘isthmus, neck’).

The book was written in his native Northern Samogitian sub dialect of Kretinga after 1831 but was not published.

Robertas GEDRIMAS

Gauta 2003-11-12

Šiaulių universitetas

P. Višinskio g. 38, LT-5400 Šiauliai

E. paštas [email protected]

134