RITA MILIŪNAITĖ

VARIANTY SOUČASNÉHO UŽÍVÁNÍ LITEVŠTINY

Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2009, 248 p.

Recenzovaná kniha Rity Miliūnaitė, druhá monografie autorky, je, řekli bychom, cílevědomým rozvinutím první publikace (Lietuvių kalbos gramatikos norminimo pagrindai, 2003). Už v oné monografii se probírá pojem gramatického variantu, klasifikace takových variant, vyčleňují se formální a funkční varianty, charakterizují se distribuční vztahy a stupně hodnocení variant; už tam jsou varianty vymezeny z hlediska užívání spisovného jazyka, nikoli jazykového systému, tj. velmi široce (viz Miliūnaitė 2003: 38, pozn. 17). Nyní je toto pojetí zakotveno v termínu varianty užívání a jsou zahrnuty všechny druhy variant. Při řešení otázky, zda jsou varianty jevem jazyka, nebo řeči, se autorce zdá přijatelný názor, že variabilita je zakódována v systému a podle potřeby se realizuje ve struktuře (opírá se o stanovisko Aldonase Pupkise); z toho vychází pojetí zkoumaného jevu: „Takový pohled umožňuje do určité míry oddělit variabilitu jako vlastnost jazyka od přímé souvislosti se systémem a normou a nahlížet na varianty jako na konkrétní projevy této vlastnosti v užívání.“ (s. 124; zvýraznila autorka).

Zkoumaný objekt je mimořádně aktuální, protože varianty (zejména široce chápané) jsou hojné na všech úrovních živého jazyka a stále vznikají nové. Školy potřebují závěry a údaje z výzkumu variant; je nezbytné seznamovat žáky s těmi variantami užívání, které jsou nejcharakterističtější pro jejich prostředí, a učit je hodnotit a vybírat: „Širší klasifikace variant je důležitá nejen pro výzkum užívání, ale také pro metodiku výuky spisovného jazyka, neboť se zatím ve školách více mluví o jazykových chybách než o tom, jak obecně hodnotit různé projevy variability v užívání.“ (s. 176). Povaha a účel výzkumů popsaných v monografii jsou poměrně přesně vystiženy těmito tvrzeními: „V této práci je variabilita spojována především s jazykovými normami a jejich fungováním v užívání – se změnami norem, kolísáním a porušováním. Je však třeba zdůraznit, že máme na mysli nikoli variabilitu jazykových norem, nýbrž variabilitu chápanou šířeji, která zahrnuje jak normativní, tak nenormativní varianty užívané v—

348

KALBOS KULTŪRA | 83

užívání“ (s. 119–120); „provedený sondážní výzkum užívání a jeho variant je základem pro sestavení soupisu variant z údajů shromážděných v této kartotéce“ (s. 219). Kartotéka zmíněná v poslední větě je Kartotéka současného užívání, kterou autorka monografie spolu se svou rodinou shromažďuje několik desetiletí (systematičtěji od roku 1988) z tištěných médií, internetových zdrojů a dalších oblastí veřejného užívání (s. 92–113, 156). Kniha rovněž čerpá z údajů této kartotéky. Autorka zdůrazňuje, že fungování variant v užívání a jejich vztahy nejsou přímým předmětem této monografie, nýbrž mají být předmětem dalšího výzkumu (s. 160, 220); přesto již v této práci uvádí obecné funkční rysy variant, které se projevují v užívání (sama je označuje za hypotetické, s. 160), popisuje soubory variant vytvářené v užívání (s. 197–199) a znovu aktualizuje problematiku distribučních vztahů mezi variantami (s. 199–201).

Kniha se skládá ze dvou částí: „Současné užívání a jeho jevy“ (s. 15–113) a „Varianty užívání“ (s. 115–214). V první části (4 kapitoly) se probírá pojem užívání, rysy současného užívání litevštiny, povaha výzkumu jevů užívání a jejich zaznamenávání; druhá část (3 kapitoly) předkládá pojetí variability, probírá její projevy a přehledně popisuje vztahy mezi variantami. Všechny kapitoly končí shrnutím a monografie závěrečnými poznámkami. Kniha obsahuje 17 obrázků (většinou schémata) a 9 tabulek. Je na nich dobře vidět, jak se autorka snaží nejen o bezrozpornou klasifikaci jazykových jevů, ale také o názornost vědeckých závěrů a zobecnění.

Při úvahách o různých teoretických otázkách variability má autorka stále na zřeteli soupis variant současného užívání litevštiny, který sestavila a připravuje k vydání; monografii proto lze oprávněně považovat za pevný teoretický základ tohoto soupisu (autorka sama říká, že teoretické otázky variability užívání se v zásadě probírají ve druhé části), zatímco kapitola 1.4 první části („Zaznamenávání jevů užívání“, s. 92–113) představuje prvotní popis tohoto soupisu, jakýsi úvod k připravovanému soupisu: probírá se zde rejstřík soupisu variant a uvádí se jeho ukázka (s. 108–109). Základem sestavení soupisu je forma variant a jejich strukturní rysy (s. 177).

Jak je chápán hlavní zkoumaný objekt díla, varianty užívání? „Monografie vychází z nejširšího pojetí variability, které umožňuje nahlížet na variující jevy užívání objektivně, bez hodnotícího postoje, jenž je zapotřebí později, při normativní práci, až budou samotné vztahy mezi variujícími jevy v užívání zjištěny.“ (s. 217). Úzce-

R. MILIŪNAITĖ. Dabartinės lietuvių kalbos vartosenos variantai [Rec.]

349

K ilustraci úzkého i širokého pojetí variativnosti je obzvlášť názorný příklad slovotvorných variant voveruška: voveraitė. Poté, co autorka ukáže, jak se měnilo hodnocení hybridu voveruška ve vydáních Dabartinės lietuvių kalbos žodyno (ve vydání z roku 1954 bylo voveruška ještě považováno za synonymní normu, v roce 1972 bylo spojeno odkazem s výrazem voveraite a od vydání z roku 1993 je hybrid již hodnocen jako nevhodný pro spisovný jazyk a označen zkratkou ntk.), autorka říká: „Ve veřejném úzu je voveraitė v tomto [houbovém] významu nyní rovněž zjevnou vzorovou normou. Podle úzkého pojetí varianty tedy voveruška ir voveraitė byly po určitou dobu variantami, poté však jejich vztah variantnosti zanikl. Podle širokého pojetí varianty se voveruška ir voveraitė považují za varianty úzu.“ (s. 152). Mnohé jazykové jednotky se stejným významem, tradičně považované za synonyma (lexikální či gramatická), autorka zahrnuje mezi variace, např.: procentas ir nuošimtis, leidykla „Versmė“ ir „Versmės“ leidykla (s. 207; k morfologickým variantám se například řadí konkurující spojení v jednotném a množném čísle piešinio: piešinių [soutěž], k syntaktickým variantám pak výpovědi sprogusi bomba sugriovė [sandėlį]: sprogo bomba ir sugriovė [sandėlį] (s. 173).

Rozlišují se dva druhy variant: formální a významové (s. 214). Formálními variantami se nazývají případy, kdy se obměňuje forma téže jazykové jednotky, zatímco význam se nemění; funkční (stylové) příznaky těchto variant se mohou lišit. To je, dalo by se říci, úzké pojetí jazykových variant, které má v naší lingvistice určitou tradici. Lingvisté, kteří se drží tohoto užívání termínu, se snaží varianty co nejzřetelněji odlišit od synonym. Významovými variantami se nazývají různé jazykové jednotky, které mají systémově stejný význam nebo funkci (např. absolutní synonyma), anebo jednotky, z nichž jedna vedle svého vlastního významu v úzu nabývá i významu druhé. Varianty druhého typu pojem variativnosti značně rozšiřují. Nelze si nevšimnout, že autorka hovoří také o lexikálních variantách blízkého významu: „Na základě stejného nebo velmi blízkého významu se obměňují lexikální jednotky – slova nebo lexikalizovaná, často ustálená slovní spojení.“ (s. 164), a své stanovisko shrnuje takto: „Za varianty současného úzu litevštiny je třeba považovat jazykové jevy, které mají stejný nebo velmi blízký význam a pravidelně se opakují, přičemž se mezi nimi v úzu vytvářejí vztahy variativnosti – možnosti vzájemného nahrazení.“ (s. 177; zvýraznila autorka).

Zvolené pojetí variant umožňuje autorce propojit tradiční normativní práci v oblasti jazyka se sociolingvistickým přístupem k variativním jevům úzu

350

KALBOS KULTŪRA | 83

(s. 151–153, 215). Sociolingvistická povaha výzkumu je v knize zdůvodňována na několika místech. Například se uvádí, že „v normativní práci na spisovné litevštině dosud hodnoticímu hledisku právě chyběly těsnější vazby na výzkum reálného úzu“ (s. 217); je ukázán vztah sociolingvistiky, jazykového plánování a jazykové kultury (s. 121–122). Při hledání a nalézání těchto souvislostí autorce pomáhá nejen znalost současných sociolingvistických prací z jiných zemí, ale také hlubší studium tradice normování spisovné litevštiny (tomu byla v podstatě věnována první monografie) a zájem o starší i současné práce litevské lingvistiky. To je dnes zvlášť cenná vlastnost, kdy nejeden lingvista-litevista mladší generace (častěji lingvistka-litevistka) dokáže nahlížet na svůj mateřský jazyk jen cizíma očima.

Za pozornost stojí snaha monografie uspořádat kolísající lingvistickou terminologii a v případě potřeby navrhovat i nové termíny. Terminologie funkčních stylů je mírně upravována. Styl, který se v litevské lingvistice označuje různě – každodenní hovorový styl, jednoduše hovorový nebo mluvený –, je v monografii označen jako každodenní (s. 42); lze připomenout, že právě tento termín považoval Bronius Savukynas za vhodnější než každodenní hovorový (viz Savukynas 1977: 19, pozn. 2). Navrhuje se termín pro označení členů variantního hnízda: „Všechny ostatní členy variantního hnízda kromě hlavního by bylo možné nazývat odpovídajícími variantami“; termín vedlejší varianty zde není vhodný, neboť bude zapotřebí v další fázi zkoumání variant, „při popisu nerovnocennosti variant z hlediska norem“ (s. 198). Cílem je vytvořit vnitřně bezrozporný systém termínů, především těch, které se v naší lingvistice užívají v podobném významu, často střídavě. V podkapitole „Projevy variativnosti“ se rozebírají termíny označující blízké jevy (varianty, dublety, synonyma, konkurenty, ekvivalenty a náhrady) a různé pojmy, které tyto termíny pojmenovávají (s. 140–196). Nejobsáhleji je pochopitelně zkoumáno pojetí variant: nejužší a nejširší, strukturální a funkční příznaky variant, jejich klasifikace (s. 140–177; k typům variací viz také s. 201–211). Realizace jednoho invariantu – variantní hnízdo a vztahy mezi variantami, které se v něm ustavily – se nazývá variace (s. 163, pozn. 98; 201). Variativnost autorka charakterizuje jako „nejobecnější vlastnost jazykových jevů spočívající v tom, že mají v témže kontextu pravidelně totožný nebo velmi podobný význam či plní totožnou nebo podobnou funkci, tedy mohou se vzájemně nahrazovat.“ (s. 192; zvýraznila autorka).

R. MILIŪNAITĖ. Dabartinės lietuvių kalbos vartosenos variantai [Rec.] 351

Za nejdůležitější projevy variativnosti jsou považovány varianty a synonyma; jsou představeny různé pohledy na vztah těchto pojmů (s. 132). Základním znakem synonym a široce chápaných variant je významová shoda jazykových jednotek s odlišnou formou (s. 181). Autorka podrobně rozebírá otázku rozdílu mezi synonymy a variantami (s. 180–188), dochází k určitým závěrům, ale zdůrazňuje, že jde o otázku, v níž je obtížné se vyznat (s. 183), a neklade si za úkol ji zcela „rozplést“. Jedno je jasné: široce chápané varianty úzu zahrnují část jazykových jevů, které byly dosud obvykle řazeny k synonymice (s. 128); synonyma „se do zorného pole variant dostávají v zásadě jen potud, pokud souvisejí s normativností“ (s. 194). K variantám patří i nenormativní jevy, nebylo by však účelné považovat je za systémová synonyma, protože jde o projevy jiného systému, nikoli spisovného jazyka. Proto se také říká: „Podobné nenormativní jevy [jde o konstrukci dėti ant keptuvės, užitou ve významu ‚dát do pánve‘] vyvolávají otázku, zda je lze považovat za předmět zkoumání syntaktické synonymie.“ (s. 185). Autorka se domnívá, že termín synonyma by byl v tomto případě opodstatněný, „[p]okud budeme synonyma chápat široce – jako jev obecného úzu (nejen spisovného), mohou synonyma z hlediska norem spisovného jazyka stát ve vztahu normy a motivovaně užívaného nenormativního prostředku“ (s. 193, pozn. 112). Samozřejmě lze nekodifikované jazykové prostředky považovat za kontextová, situační synonyma. Autorka jako by rozvíjela tvrzení Aldonase Pupkise, že „variativnost a synonymika nejsou přísně samostatné, zcela oddělené jevy; v určitých bodech se protínají a kříží, v jazykovém vývoji se jeden může měnit v druhý“ (s. 132), a říká: „Část variant časem získává určité odstíny a další příznaky a přestává být souborem konkurujících variant; stává se prostředkem synonymního vyjadřování“ (s. 90). V souvislosti se synonymy lze upozornit na jednu drobnost. V monografii se připomíná, že skupiny synonym se v litevské lingvistice obvykle nazývají řady synonym nebo řádky synonym; z lingvistů, kteří užívají druhý termín, je uveden pouze Alvydas Umbrasas (2004) (s. 197). Dobře vím, že tento termín navrhl Stasys Keinys a dává mu přednost před spojením řada synonym (viz také jeho článek řádek synonym, odkaz na tento článek u termínu řada synonym KTŽ 1990: 183).

O konkurenci jazykových prostředků se v první autorčině monografii pouze stručně zmínilo (viz Miliūnaitė 2003: 40; 57, pozn. 32; 167), nyní se však stala jedním z ústředních pojmů variativnosti (s. 188–190); pojednává se o konkurenci variant a jejích stupních (s. 211–213). Litevští lingvisté termíny kon-

352

KALBOS KULTŪRA | 83

kurentai, konkurencija užívají především při pojednávání o jazykových změnách, tedy o případech, kdy jeden vyjadřovací prostředek vytlačuje z užívání jiný, zejména když se namísto varianty doporučované pro spisovný jazyk užívají varianty nedoporučené a nekodifikované. Jde tedy zjevně o diachronní pohled. Právě takový pohled kdysi formuloval Aleksas Girdenis: termín konkurence „se v diachronní lingvistice široce užívá <...>. <...> obvykle po určitou dobu konkurují nějaké jazykové jevy. Řekněme, že existovala konstrukce dativu s příčestím, dativus absolutus, a pak ustoupila konstrukci s polovětným participiem. To je skutečná konkurence chápaná diachronně“; jevy konkurence chápané synchronně by se prý „daly charakterizovat jako stylistická opozice. Představuji si takové případy: Lidé se vrátili zpívajíce a Lidé dozpívali“ (citováno z přepisu jednání habilitační komise Vilniuské univerzity, kde Aleksas Girdenis vystoupil 8. února 1996).

Rita Miliūnaitė není tak kategorická; domnívá se, že tytéž termíny konkurence mohou v jazykové kultuře a stylistice označovat i poněkud odlišné pojmy: „ve stylistice se konkurence z oblasti vztahů mezi jazykovými jevy, které se utvářejí v úzu v průběhu delší doby, přesouvá ke konkurenci vyjadřovacích prostředků v okamžiku jejich výběru“ (s. 189); „na rozdíl od stylistiky se varianty považují za konkurenty nikoli v okamžiku výběru k užití, nýbrž tehdy, když se v úzu, ve vymezeném kontextu, pravidelně užívají střídavě, bez ohledu na vztah ke kodifikaci“ (s. 190). Zde stojí za to alespoň stručně připomenout pojetí konkurence v české lingvistice na základě novějších publikací, neboť právě z ní bylo toto pojetí převzato do litevské stylistiky. Čeští lingvisté se na konkurenci dívají rovněž dvojím způsobem: buď jako na proces, v němž jeden či několik vyjadřovacích prostředků vytlačuje synonymní prostředek, nebo jako na upřednostňování jednoho vyjadřovacího prostředku před synonymními. Konkurence se tedy chápe jako dynamický jev, který lze zkoumat jako změnu, nebo jako její důsledky a projevy v „synchronním řezu jazyka“; rozlišuje se proto konkurence jazykových prostředků a paralelnost (paralelnost). Zastánci tohoto názoru o konkurenci nemluví, mají-li na mysli zjevné souběžné užívání dubletních prostředků (paralel), které označují určitý význam nebo plní určitou funkci. V poslední době se v české lingvistice konkurence a paralelnost většinou nerozlišují; konkurence se definuje jako užívání různých prostředků k vyjádření téhož obsahu, jako taková možnost z hlediska systému, tj. jako soubor jazykových prostředků, které jazykový systém nabízí pro komunikační akt nebo pro různé typy komunikace (viz Martincová 1997: 161; Jelínek 2002: 223).

R. MILIŪNAITĖ. Dabartinės lietuvių kalbos vartosenos variantai [Rec.]

353

Při rozvíjení myšlenky konkurence vyjadřovacích prostředků by také stálo za to promyslet celou pracovní skupinu termínů od slovesa konkurovat. Za ustálené a nezpochybňované lze již považovat termíny konkurenti, konkurující (varianty), konkurence, snad i konkurenční (vyjadřování). V tabulce „Vlastnosti variant“ (s. 161) však najdeme přídavné jméno konkurenceschopný a podstatné jméno konkurenceschopnost. Nemělo by tedy být konkurenceschopnost? Nebo konkurenční a konkurenčnost? Protože termín konkurence byl jako metafora převzat z ekonomie či jiných společenských věd, mohly by se všechny termíny této skupiny, které se objevují v lingvistice, opírat o kodifikaci ustálenou v těchto oborech¹.

Vztah variant k dalším projevům variantnosti se shrnuje takto: „Synonyma odhalují rozmanitější možnosti užívání variant, dublety jsou známkou toho, že variantnost je nadbytečná a možná by měla být odstraněna, konkurenti ukazují vztahy mezi variantami z hlediska jejich ustálení v úzu.“ (s. 193).

V celé monografii, na mnoha místech, autorka vyčleňuje a zdůrazňuje stylistickou rovinu zkoumání variantnosti. Jednou z charakteristik úzu podle způsobu užívání jazyka je jeho popis z hlediska takzvaných komunikačních stylů: na tomto základě se rozlišuje neformální (neoficiální) a formální úzus (s. 34–47). „Nejdůležitějším kritériem se patrně stává osa oficiálnost–neformálnost. Na této ose dosáhl současný úzus litevštiny určité rovnováhy: jazykové vyjadřovací prostředky se podle tohoto kritéria stále více diferencují jak v písemné, tak v mluvené podobě“; „kritéria psaný–mluvený jazyk a veřejnost–soukromí, která bývala poměrně spolehlivá, již nevyhovují“; „užívání spisovného jazyka je stále více určováno cílem komunikace a adresátem“ (s. 216–217); „neformální úzus se utváří jako samostatný jazykový styl“ (s. 47). Do stylistiky se řadí zkoumání motivovaných porušení normy (s. 196). Například v kontextu uvedeném na s. 194–195 použitý „výraz spláchnout dálnici <...> porušuje jazykové normy“ (s. 195), tato metafora se však jeví jako stylisticky motivovaná (srov. Přišly dlouhotrvající deště, smáčely, bičovaly Vilnius celý týden]. Balt. LKŽ X 583). (K stylistické rovině jazyka viz také s. 50; 90; 112; 173, pozn. 105; 195.)

Na některých místech autorka koriguje své dřívější postoje a formulace. Například se říká, že „publicistický styl je vzhledem ke své různorodosti třeba rozdělit alespoň na dvě části – informační a expresivní. V jazykových příručkách se to

¹ Pavyzdžiui, Rūtos Vainienės Ekonomikos terminų žodyne (Vilnius: Tyto alba, 2005) yra konkurencija, konkurencingumas ir konkurencinis pranašumas (p. 139–140). Žodyne skaitome padėkė neįvardytiems kalbininkams, bet jame, deja, nėra įrašo apie aprobaciją Valstybinėje lietuvių kalbos komisijoje, tad nieko negalima pasakyti apie žodyne pateikiamų terminų kodifikacijos lygį.

354

KALBOS KULTŪRA | 83

provedlo nepříliš přesně, když se za publicistický styl označila pouze jeho expresivní část a oddělila se od části informační.“ (s. 41, pozn. 22; autorka monografie je sestavovatelkou několika příruček Jazyková doporučení a jednou z jejich autorek). V zásadě s takovým upřesněním souhlasím, přesto však musím říci, že oddělením informačního stylu od publicistického nedošlo k žádné chybě; byl pouze zvolen jiný přístup k členění stylů. Například v tradici anglické stylistiky se novinářský (tj. informační) styl odděluje od publicistického (viz Galperin 1971: 306–318; autorem oddílu „Novinářský styl“ je V. L. Najer (Nayer)), zatímco v ruské stylistice se novinářský styl chápe jako jádro publicistického stylu a užívá se i dvojí označení novinářsko-publicistický (газетно-публицистический) styl (viz Стилистика 2007: 116). Po dlouhou dobu jsme byli ovlivňováni ruskou stylistikou, měli jsme noviny podobné z hlediska stylu i žánrů a podobnou publicistiku, a proto jsme stejně členili i styly; během několika desetiletí se tak ustálila obdobná (jako v ruštině) tradice členění stylů litevštiny a jejich variet (substylů, žánrů). Až do obnovení nezávislosti tento lingvostylistický přístup samozřejmě odpovídal stylistické jazykové skutečnosti. Je možné, že i nyní je ještě předčasné přejímat zásady anglické nebo jiné západní stylistiky. Ustálenou klasifikaci stylů by bylo možné odvážněji měnit teprve po důkladném prozkoumání současného úzu z hlediska stylu (tedy po shromáždění spolehlivých údajů) a po jasném formulování kritérií členění stylů.

Několik slov k rozlišování jednotek jazyka (systému) a řeči (promluvy). V pracích našich lingvistů se stejné názvy jednotek chápou různě. Autorka je v tomto ohledu důsledná, čtenáři by však prospělo vysvětlení, proč byl zvolen právě tento přístup. S odkazem na Základy jazykovědy Jona Palionise (1985) se uvádí, že „fonémy a morfémy jsou jednotky jazyka, zatímco slova, spojení a věty jsou jednotky řeči“ (s. 153–154). V pracích jiných autorů však nacházíme poněkud odlišné pojetí termínu věta. Například Slovník lingvistických termínů uvádí zvláštní přechodnou charakteristiku: „Věta je základní konkrétní jazykovou jednotkou, která vyjadřuje myšlenku, a proto sama patří k řeči (promluvě). <...> Typy syntaktické stavby věty však náležejí abstraktnější rovině – jazyku.“ (KTŽ 1990: 175). Poněkud jinak (domnívám se, že nejpřesněji) popsal tento vztah Vitas Labutis (1994: 57): „Skutečným komunikačním faktem je individuální věta textu, úzce spjatá s kontextem a situací užití. V současnosti se pro takovou větu textu používá termín „výpověď“ nebo „fráze“. <...> Nejdůležitější,

R. MILIŪNAITĖ. Dabartinės lietuvių kalbos vartosenos variantai [Rec.]

355

že rozlišujeme mezi výpovědí jako komunikační jednotkou a větou jako jednotkou jazykového systému.“ (Všude zdůrazněno při citování). Zde veřejné vyjádření jednoho, tam druhého našeho lingvisty o současném stavu litevštiny a o místě různých jazykových variet ukazuje, že existuje nejen odlišný, ale dokonce protikladný pohled na spisovný jazyk a na jazykové změny. Záleží na tom, jakou úlohu přisuzujeme mateřskému jazyku. Slýcháme hlasy, že všechny jazykové variety (včetně žargonů?) jsou rovnocenné, že se litevština mění přirozeně, neboť nejdůležitější je uspokojovat potřeby komunikace a že například blednutí obraznosti, knižnost (na jedné straně) a kolokvializace (na druhé straně) jsou normální. Rita Miliūnaitė vidí situaci našeho jazyka jinak; nemyslí si, že se vše vyvine samo od sebe, a nesouhlasí se snahou přejímat egalitarismus – názor, že všechny jazykové variety a způsoby vyjadřování jsou si rovny (s. 131). Tvrdí, že vývoj spisovného jazyka ztratil rovnoměrnost, oblasti jeho užívání se zmenšují, přibývá nekodifikovaných vyjadřovacích prostředků a psaný jazyk ztratil „status homogenního a dobře organizovaného jazykového útvaru“ (s. 83), a shrnuje: „Je tedy už nyní zřejmé, že zesilování okrajových jevů i přímé pronikání cizích prvků (z různých jazykových rovin) do úzu rozpouští svébytnost litevštiny.“ (s. 85). Její názor na napodobitele politické korektnosti v Litvě je uvážlivý: není žádný důvod přejímat módu užívání či zákazu užívání určitých slov vnucovanou jinými jazyky; je třeba přihlížet k tradicím užívání těchto slov a k jejich významové soustavě ve vlastním jazyce. Není to jen názor lingvistky, která nashromáždila cenné zkušenosti badatelky současného jazyka, ale také stanovisko uživatelky mateřského jazyka, která na sebe bere odpovědnost a stará se o jeho osud, přítomnost i budoucnost.

Při čtení nové monografie Rity Miliūnaitė nelze přehlédnout některé její osobité či prostě oku lahodící prvky etikety odborného stylu. Jsme například zvyklí číst autorovo poděkování recenzentům, redaktorům, nakladatelům a dalším osobám na konci předmluvy ke knize; zde je však Poděkování samostatnou součástí knihy (jak někdy vídáme v odborných dílech západních autorů). Nemáme jednotnou tradici, jak v textu uvádět autora, kterého zmiňujeme, citujeme nebo o nějž se jinak opíráme, když se nespokojíme pouze s obvyklým odkazem na zdroj (zkráceně příjmení, rok, strana v závorkách): buď k příjmení píšeme pouze iniciálu křestního jména, nebo při první zmínce uvedeme celé jméno a dál už užíváme jen příjmení, jak je obvyklé v každodenní řeči, když označujeme třetí osobu, která tu není – souseda, kolegu, nebo dokonce nějakou významnou osobnost. Mo-

356

KALBOS KULTŪRA | 83

nografii se bez obav z opakování pokaždé a důsledně v celém textu autor, o němž je řeč, uvádí jménem i příjmením. Řeklo by se, že jde o vyšší, oficiálnější styl, o zdvořilejší vyjadřování. Žádný citovaný autor není kritizován, znevažován ani zesměšňován, ani když se autorka monografie oprávněně přiklání k jinému názoru. Například v publikacích o didaktice litevštiny se objevuje ničím nepodložený návrh označovat jazyk vyjadřovaný zvuky či písmeny jako mluvený, respektive psaný jazyk, ačkoli máme v tomto případě poměrně pevnou tradici užívat termíny ústní jazyk a psaný jazyk. Autorka monografie se drží těchto posledních termínů, autorky oněch poněkud podivných návrhů však neodsuzuje; pouze uvádí, že existuje i jiné pojetí těchto termínů, a tuto odlišnou názorovou pozici cituje (s. 34, pozn. 11). Hodnocení stanovisek, s nimiž autorka nesouhlasí nebo o nichž pochybuje, je jemně odstíněno litotami: „přenášet tento rys [řeč je o kodifikovaných normách spisovného jazyka] do obecného úzu a hledat jazykové chyby v dialektech či sociolektech je n e j a k é n e p o r o z u m ě n í“ (s. 23); „mluvit o obecném úzu jako o základu jazykové kodifikace se z d á b ý t p ř í l i š o d v á ž n é“ (s. 21; při citování zvýrazněno).

Čtenáři recenze se může zdát, že recenzovaná práce je citována velmi často. Ve skutečnosti je tomu tak. Hlavní tvrzení, definice a shrnutí monografie, která podle mého bylo třeba v recenzi probrat, formulovala autorka tak přesně a jasně, že jsem se při jejich parafrázování, místo doslovného uvádění, obával, že bych se zpronevěřil vědecké pravdě. Kniha je napsána příkladným odborným, věcným stylem. Na druhou stranu, jak už bylo řečeno, autorka není pouze objektivní, chladnou badatelkou jazykových jevů; dobře si uvědomuje, že zkoumá mateřský jazyk, a proto vedle věcného výkladu proniká i citově zabarvenější slovo či obraznější vyjádření a setkáváme se s výraznějším souvětím. Recenzi bych tedy rád zakončil ještě jedním citátem z monografie Rity Miliūnaitė – citátem, který vychází z konstatování a přechází v imperativ adresovaný lingvistům: „Sociolingvisté ve světě to mají snadné: zkoumají všemožné jazykové drobnosti, které se obměňují v nejexotičtějších okrajových oblastech úzu <...>, když už byla metodika zdokonalena, když jsou k dispozici zkušenosti, když se nashromáždilo určité množství výzkumů a je patrný statistický, umožňující srovnání kontext užívání různých jazyků. My si zatím nemůžeme dovolit luxus plýtvat silami na drobnosti, které jsou neužitečné a snad jen na pohled přitažlivé; sociolingvistický výzkum by neměl být samoúčelný, prováděný jen pro zajímavost samotného výzkumu. Současná situace litevštiny nás vybízí soustředit se na životně důležité jazykové změny, abychom mohli nejen pochopit, co se děje v úzu, ale také uplatnit výsledky výzkumu při jazykovém plánování.“ (s. 138).

R. MILIŪNAITĖ. Dabartinės lietuvių kalbos vartosenos variantai [Rec.] 357

LITERATŪRA

Galperin I. R. 1971: Stylistics, Moscow: Higher School Publishing House.

Jelínek M. 2002: Konkurence výrazová. – Encyklopedický slovník češtiny, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 223–225.

KTŽ 1990: K. Gaivenis, S. Keinys. Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas: Šviesa.

Labutis V. 1994: Lietuvių kalbos sintaksė. I dalis, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Martincová O. 1997: Na okraj konkurence slovotvorných prostředků. – Slovo a slovesnost 58 (3), 161–164.

Miliūnaitė R. 2003: Lietuvių kalbos gramatikos norminimo pagrindai, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.

Savukynas B. 1977: Leidinio paskirtis ir kalba. – Žmonės ir kalba, Vilnius: Mokslas, 15–22.

Стилистика 2007: Стилистика и литературное редактирование. Под ред. В. И. Максимова. 3-е изд., Москва: Гардарики.

KAZIMIERAS ŽUPERKA

Šiaulių universitetas

P. Višinskio g. 38, LT-76352 Šiauliai

[email protected]

358

KALBOS KULTŪRA | 83