JURGITA GIRČIENĖ

Institut litevského jazyka

MODERÁTOŘI POŘADŮ O NEFORMÁLNÍ JAZYKOVÉ EXPRESI V MÉDIÍCH

1. ÚVOD

V poslední době se ve světě i v Litvě intenzivně diskutuje o privatizaci veřejného prostoru a souvislostech tohoto procesu se zjednodušováním jazyka neboli neformálním stylem vyjadřování¹ (viz Fairclough 1995; Hedin 2005; Nevinskaitė 2006; Webster 2006: 168–208; Pečiulis 2007: 198–204; Fiske 2008: 94–100; Marcinkevičienė 2009 aj.). K nejvýznamnějším tvůrcům jazykového pozadí veřejného prostoru patří představitelé médií. Různí odborníci, včetně jazykovědců, předložili rozdílné názory na prostředky neformálního vyjadřování, které používají novináři. Někteří z nich, kteří tradičně považují správnost za hlavní kritérium dobrého veřejného jazyka, interpretují neformální vyjadřování jako zhoršování jazyka médií, tedy jako nenormativní varianty mimo hranice spisovného jazyka. Jiní, kteří nahlížejí na veřejný diskurz z perspektivy transformující se a liberalizující společnosti a médií, jež se vzdávají role učitele a vytvářejí zdání přátelského dialogu s adresátem, spojují neformální vyjadřování se zefektivňováním komunikace a dobrou komunikační kompetencí, která představitelům médií pomáhá vytvářet prostředí neformální komunikace příznačné pro danou dobu².

S ohledem na toto rozdělení názorů je vhodné zkoumat, co si o pronikání neformálního vyjadřování do médií myslí sami jejich představitelé. Na tuto otázku se pokouší odpovědět výzkum postojů moderátorů televizních a rozhlasových pořadů k veřejnému jazyku a jazykové politice, realizovaný v rámci projektu „Baltská sociolingvistika (BALSOC):

¹ V sociolingvistické teorii se neformální styl jako rys komunikace, nikoli oblasti užívání jazyka, chápe jako protiklad formálního stylu (viz Trudgill 1999: 117–128; podrobněji o vztahu těchto termínů a jimi označovaných pojmů k jiným termínům označujícím podobné jevy, např. volné versus oficiální užívání, a o jejich rozsahu viz Miliūnaitė 2009: 40 a násl.; Tamaševičius 2010: 192).

² Podrobněji o argumentech, které uvádějí výzkumníci interpretující zjednodušování jazyka různě, viz Girčienė 2009: 299–232; Tamaševičius 2009; 2010 aj.

J. GIRČIENĖ. Laidų vedėjai apie neformalią kalbinę raišką žiniasklaidoje

307

jazykové společenské sebeuvědomění v Litvě a Lotyšsku“³ – na základě údajů zahrnujících hodnocení vlastní jazykové kompetence, konkrétně vlivu oblasti užívání a adresáta na jazykový projev novinářů. V rámci výzkumu bylo provedeno 24 strukturovaných kvalitativních rozhovorů s typickými (populárními a dobře známými) moderátory pořadů – muži ve věku 32–42 let. Ačkoli takový výběr omezuje zobecnitelnost výsledků na všechny představitele médií, homogenní vzorek umožňuje odhalit co největší rozmanitost názorů v jedné skupině bez ohledu na věk a pohlaví (Nevinskaitė 2009). Někteří respondenti moderují analytické pořady určené starším osobám (ANALIT.), jiní jsou moderátory populárních zábavných pořadů (POP.), častěji určených mladým lidem. Je třeba poznamenat, že rozdělení pořadů podle tohoto kritéria bylo obtížné, a proto je třeba toto rozlišení hodnotit s výhradami (Nevinskaitė 2009). Polovina respondentů patří mezi profesionály – jsou to novináři nebo herci, kteří se během studia soustavně vzdělávali v jazyce a mluveném projevu (PROF.); ostatní tvoří skupinu takzvaných neprofesionálů, kteří nemají novinářské vzdělání a během studia nezískali důkladnou jazykovou průpravu (NEPROF.).

Podle výše uvedených dvou kritérií byl vytvořen vzorek čtyř skupin, z nichž každou tvoří šest moderátorů pořadů. Moderátoři televizních a rozhlasových pořadů (jakožto jedné z nejvýraznějších podob veřejného prostoru) představují pro výzkum popisovaný v tomto článku mimořádně relevantní skupinu profesionálních mluvčích, protože jejich jazykový projev nepochybně ovlivňuje uživatele jazyka obecně. Kromě toho jsou moderátoři pořadů jako profesionálové v oblasti mluveného slova kompetentní vyjadřovat se k jazykovým změnám (srov. Nevinskaitė 2009). Lze se domnívat, že jejich vyjadřované postoje (na rozdíl od postojů takzvaných „naivních“ uživatelů jazyka), přestože byly zkoumány přímou metodou, by mohly souviset se skutečným užíváním jazyka ve veřejném prostoru (viz Vaicekauskienė 2010: 171).

2. POTŘEBA MOTIVOVANÝCH ANTINOREM

Jedna z otázek položených respondentům, která se týkala jejich osobní jazykové kompetence, měla zjistit, zda se stává, že při moderování pořadů záměrně porušují normy spisovného jazyka, a jaké k tomu mohou mít důvody. Obecně lze říci, že většina (20 z 24) moderátorů pořadů uvádí, že v případě potřeby z různých důvodů porušuje jazykové normy záměrně a s určitým důvodem (viz obr. 1).

³ Projekt realizoval Ústav litevského jazyka (2009), podporu poskytl Státní fond pro vědu a studium.

308

KALBOS KULTŪRA | 83

Normy porušují záměrně Normy záměrně neporušují

OBR. 1. Rozdělení moderátorů pořadů podle toho, zda při moderování pořadů porušují (či neporušují) normy spisovného jazyka

2.1. Dva ze čtyř respondentů, kteří byli na základě původní, striktně záporné formulace odpovědi (Ne; Ne, záměrně normy neporušuji) zařazeni do podskupiny těch, kdo normy neporušují, při dalším rozvíjení odpovědi přiznávají, že ve velmi vzácných (výjimečných, ojedinělých) případech dokážou obejít normy, které brání komunikačnímu procesu:

Ne. Ne. Protože říkám, jediný případ kvůli „Audře“ byl právě tenhle. Opravdu se snažím, i když to zní hrozně a vím, že 90 procent lidí, které znám, by to tak rozhodně neřeklo, protože opravdu nevědí, že se to tak má říkat⁴. [NEPROF. ANALIT.]

Ne, záměrně normy neporušuji. Opravdu je záměrně neporušuji. Ale když potřebuji použít to slovo <...> draivas, když neexistuje český ekvivalent, <...> tak se stává, že to pak řeknu: „jak říkají muzikanti, draivas“. Může se tedy stát, že použiji tentýž slangový výraz, ale předem upozorním posluchače či diváka, že bude následovat slang; všem je pak díky tomu jasněji. [NEPROF. ANALIT.]

Je třeba poznamenat, že tři ze čtyř respondentů, kteří tvrdí, že ve svých pořadech záměrně neporušují normy spisovného jazyka, moderují pořady vážnějšího obsahu, analytického charakteru, určené staršímu publiku a vyžadující formálnější jazykový projev. Dva z nich patří do podskupiny neprofesionálů, stejně jako jediný moderátor populárních pořadů, který uvedl, že jazykové normy opravdu nikdy záměrně neporušuje. Z respondentů patřících do podskupiny profesionálů uvedl, že jazykové normy neporušuje, pouze jeden – novinář moderující analytický formální pořad s politickými debatami⁵ (viz obr. 2).

⁴ Obě varianty přízvuku áudra (1) a audrà (4) jsou normativní. (Pozn. red.). Citovaná řeč se neupravuje. – J. G.

⁵ O rozlišení (ne)formálnosti takzvaných pořadů společenského charakteru založených na rozhovorech a o jejím vlivu na volbu neformálních výrazových prostředků podrobněji viz G i r č i e n ė J. Nominativní označování adresáta v rozhovorových pořadech zabývajících se společenskými otázkami: sociolingvistický aspekt, 2010 (předáno k tisku Žmogus kalbos erdvėje).

J. GIRČIENĖ. Laidų vedėjai apie neformalią kalbinę raišką žiniasklaidoje

309

OBR. 2. Rozdělení moderátorů podle vztahu mezi porušováním (či neporušováním) norem spisovného jazyka a charakterem pořadu a vzděláním

Jen málokteří (5 z celkových 24) moderátorů spojují porušování jazykových norem s jejich kvalitou (tři z dvaceti, kteří přiznali, že tak činí soustavně, a dva ze čtyř zařazených do podskupiny těch, kteří normy neporušují). Tito respondenti pouze nedodržují pravidla, která omezují vyjadřování myšlenek a výrazně se odchylují od ustáleného hovorového jazyka a lidových tradic, jak uvedl jeden z respondentů:

Je pro mě těžko pochopitelné <...>, proč se například určité věci, které se v naší zemi, v naší mluvě ustálily, najednou <...> snaží vykořenit <...>. Chápu, kde je slang a všelijaké jiné věci, ale třeba právě ty „Joninės“. Teď máme říkat „Joninės“, ale ne „Joninės“. Ale celý život všichni říkali „Joninės“. Proč je třeba něco takového měnit? <...> Takové věci mi <...> připadají <...> nesmyslné. A opravdu se někdy můžeme opřít o lidovou moudrost a udělat určitou výjimku. Ať jsou „Joninės“ prostě „Joninės“, a ne „Joninės“⁶. [NEPROF. POP.]

Normy porušuji <...>, protože některé myšlenky, pokud je chcete přesně vyjádřit, [vyřčené] nemusejí nutně odpovídat pravidlům stanoveným lingvisty. <...> [většinou] se podřizuji diktátu lingvistů, i když s ním ne vždy souhlasím. [NEPROF. ANALIT.] (viz také první dva ilustrační příklady)

Je třeba poznamenat, že všech pět respondentů, kteří odůvodněné porušování spojují s normou, kterou podle svého názoru považují za nekvalitní komunikační překážku, nemá novinářské vzdělání.

⁶ Obě varianty přízvuku Jonìnės (2) a Jõninės (1) jsou spisovné. (Pozn. red.)

310

KALBOS KULTŪRA | 83

2.2. Většina (19) respondentů spojuje případy odůvodněného užívání antinorem nikoli s kvalitou samotných norem, ale s možností rozšiřovat arzenál jazykových prostředků potřebných k efektivní komunikaci pomocí prvků stojících mimo spisovný jazyk, tedy překračovat hranice jednoho z požadavků na dobrý jazyk – správnosti –, aby mohli prostřednictvím stylisticky expresivních prvků jiných jazykových kódů aktivovat další složky dobrého neboli stylového jazyka potřebné v dané komunikační situaci – názornost, živost apod. (srov. Župerka 2001: 9). Názor této převažující skupiny shrnuje citát jednoho z jejích představitelů – respondenta s novinářským vzděláním:

Žurnalistika má určité stylistické aspekty, a když vědomě používáš nějaká slova, vědomě porušuješ [pravidla] nebo vědomě nesprávně umisťuješ přízvuk, je to podle mě normální. To má s jazykovou správností pramálo společného, to jsou spíše stylistické věci. [PROF. ANALIT.]

Analýza odpovědí moderátorů, kteří vědomě porušují normy spisovného jazyka, odhalila některé obecnější důvody užívání neformálních lexikálních a prozodických prvků, které respondenti uváděli.

1) Odůvodněná antinorma je uváděna jako důležitý prostředek, který umožňuje lépe vystihnout charakter postav (vytvářených v pořadu), například:

Postavě vytvářené v televizi <...> dodává nesprávný jazyk dojem padoucha, <...> hlupáka nebo někoho podobného. Proto by působilo směšně <...>, a dokonce hloupě, kdyby ta postava, [například] bandita, <...> mluvila velmi čistým spisovným jazykem. [PROF. POP.]

Hraju <...> kluka, <...> takový slang... asi by mu uši upadly, nikdy to neslyšel. Povídám si: <...> „Pekli jsme, mami. – Co jste pekli?“ Já samozřejmě říkám „palačinky“, ne „palačinky“. <...> „Vůůůbec, vůůůbec není nutné, když mícháš těsto, vyndávat z těsta skořápky lūkštus <...>. V Brazílii to tak jedí.“ <...> Je třeba všechna slova špatně přízvukovat, protože podle děje <...> je sestra šprtka, <...> zatímco bratr je tak trochu zaostalý, takže neumí mluvit správně. <...> Je to dokonce rys jeho povahy, je to postava, která mluví špatně, velmi expresivně, ale velmi špatně. [PROF. POP.]

Filmy <...> překládá dobře jen pár lidí. Protože naši redaktoři jsou velmi nepružní. Takže si myslím, že v takových oblastech, jako je umění – film, literatura –, je litevština velmi špatná. To je situace dialogů bez života <...>. V těchto místech <...> mám mnohem volnější ruku, protože je to něco úplně jiného. <...> Postavy pořád mluví a musí působit přesvědčivě živě, ale jen zřídka uvěříš tomu, co se tam děje: jsou takové dřevěné. [PROF. ANALIT.]

J. GIRČIENĖ. Laidų vedėjai apie neformalią kalbinę raišką žiniasklaidoje

311

2) Výrazové prostředky, které nepatří ke standardu spisovného jazyka, například prvky hovorového jazyka, pomáhají moderátorům vytvářet neformální prostředí, boří komunikační bariéry a podporují otevřenost účastníků pořadů, nezbytnou pro některé typy pořadů (talk show apod.) a očekávanou diváky, např.:

Někdy je třeba publikum trochu šokovat, aby se přilákalo. [PROF. ANALIT.]

Dovolíte si něco, protože <...> to, řekněme, boří určité bariéry. [PROF. POP.]

3) Stylisticky expresivní motivovaná antinorma umožňuje mnoha moderátorům v případě potřeby zdůraznit myšlenku a úspornějšími prostředky předat potřebný kontext, např.:

Myslím, [umožňuje] něco zdůraznit, <...> dát myšlence logický důraz. [NERPOF. POP.]

[Porušuji normy,] jestliže je to potřeba ke zdůraznění nějakého paradoxu. [NEPROF. ANALIT.]

V některých situacích, <...> které se týkají slov nebo nějaké fráze, <...> kterou pronesla nějaká známá osobnost <...>, může jít například <...> o „nafik“, které používá postava předsedy pseudostran(y) ve zprávách, <...> „purvasklaidė“ nebo nějaký jiný novotvar, <...> které nejsou součástí spisovného jazyka, <...> jako jev <...> mají určité významové odstíny <...> a mohou předat celý kontext; místo abyste vysvětlovali, který politik to v jakém kontextu řekl, <...> stačí připomenout to jedno slovo a publiku je všechno jasné. [PROF. ANALIT.]

4) Neformální prvky stojící mimo hranice spisovného jazyka podle novinářů pomáhají vytvářet celkovou expresivní atmosféru pořadu, která diváky přitahuje, a pořad oživují, zejména humornými vsuvkami, např.:

Mám specifický ranní pořad, který musí být především zábavný, nezávazný, <....> musí v něm být hodně zdravého humoru a žádné zábrany. Děje se tam všechno možné, všechno možné. [PROF. POP.]

Vyžaduje-li to například nějaké humorné podání, někdy pomůže <...> porušovat jazyková pravidla. <...> používám různá slova, která by se používat neměla. [PROF. POP.]

Moje kolegyně <...> se při mluvení zamotala a místo „veržliaraktis“ řekla „veržliarakŠtis“. To se mi tak líbilo, že jsem se toho chytil, <...> a celý pořad jsem opakoval: „tak tedy vezmeme veržliarakŠtį“. Jako příklad [porušování norem] by to šlo. [PROF. POP.]

312

KALBOS KULTŪRA | 83

Je třeba zdůraznit, že potřebu motivovaného porušování norem spojují respondenti s kvalitou neformálních výrazových prostředků, jejich vhodností pro určitý formát pořadu a odpovědností vůči sobě i adresátovi (proto je neformální vyjadřování někdy doprovázeno metajazykovými komentáři), tedy s profesionalitou, např.:

To by mělo znít lahodně. Velmi se vyhýbám banálním, pouličním, rozšířeným věcem, které se používají v éteru, protože si představuji, že právě lidé vystupující v éteru by měli být příkladem, <...> jsou tam proto, že se nějak odlišují od ostatních, připravují se, <...> to, co je otřepané, <...> už diváka nezajímá. [PROF. POP.]

Tedy pokud to vyžaduje, řekněme, nějaký prvek pořadu nebo programu, že je nutné vložit nějakou větu v žemaitštině nebo ruštině, nebo něco [podobného]. [NEPROF. POP.]

Pokud uděláš nějakou chybu vědomě, musíš být připravený... Člověk si toho stejně všimne. Ve většině, ve většině případů to publiku neunikne. A v takovém případě musíš mít alespoň dvě vysvětlení, <...> mít pro sebe argument. A samozřejmě by to měly být pádné argumenty, <...> jestli jsi chtěl, řekněme, něco více zdůraznit. <...> Opět, pokud jde o slangový výraz, obvykle zaujme, zaujme proto, že je neobvyklý, nestandardní v daném prostředí nebo někomu jinému zní neznámě; možná se u nás na vesnici říká jinak... [NEPROF. ANALIT.]

Shrneme-li odpovědi na otázku porušování norem spisovného jazyka, lze říci, že většina respondentů hodnotí vlastní případy motivovaného porušování norem jako vědomou a odpovědnou jazykovou hru, která vyžaduje kompetence a napomáhá efektivní komunikaci. Poznatek, že porušování norem bývá chápáno spíše jako stylistický prostředek než jako nedbání na správnost, ještě více potvrzuje skutečnost, že všichni respondenti tvořící většinu vzorku v podstatě uvedli totéž i v odpovědích na otázku užívání expresivních výrazových prostředků: vědomé porušování norem spojovali nikoli s kvalitou normy ani s normou coby překážkou (srov. 2.1), ale s další možností rozšiřovat výrazový repertoár, kterou poskytují prvky na okraji spisovného jazyka.

3. POTŘEBA EXPRESIVNÍCH VÝRAZOVÝCH PROSTŘEDKŮ

Potřebu jazykových výrazových prostředků poskytujících expresivitu a jejich nezbytnost pro vysílání dokládá také to, že na otázku ohledně užívání expresivních prvků – slov, včetně neologismů, konstrukcí apod. – v pořadech odpověděli kladně téměř všichni respondenti. Hlavní prostředky expresivizace jazyka se v zásadě shodují s prostředky zmíněnými v odpovědích na otázku porušování norem – nejčastěji

J. GIRČIENĖ. Laidų vedėjai apie neformalią kalbinę raišką žiniasklaidoje

313

patří do lexikálního subsystému: uvádějí se (vlastní) neologismy, slova z jiných jazyků či jiných variet litevštiny (běžně mluveného jazyka, slangu, nářečí), méně často frazeologie; jako prostředky expresivity se uvádějí pouze citoslovce a zvukomalebná slova. Respondenti si rádi hrají také s prvky prozodie, ojediněle se zmiňují syntaktické výrazové prostředky. Níže uvádíme několik odpovědí respondentů, které konkrétní prostředky expresivizace ilustrují:

Možná více citoslovcí. <...> [vyjadřují] řekněme velký údiv: „voooo“, ale není to „vau, voou“ – dělá se to s vydechnutím, je velmi půvabné to zopakovat. [PROF. POP.]

Rád také šokuji... A vymýšlím neologismy, místo „viešnia – svečia“. [PROF. POP.]

Vymýšlet slova je vlastně těžká práce <...>. Říkám, zavedl jsem pár neologismů a vím, co to obnáší, kolik se člověk natrápí. Ale asi raději používám taková slova jako „sušvilptas, nušvonktas“, různá podobná, která mě někdy napadnou, ani nevím, odkud se mi berou <...> Ale někdy takové vytáhnu a moc rád těm slovům dávám úplně jiný [význam], zasazuji je zcela do jiného kontextu. [NEPROF. POP.]

Tyto jazykové prostředky, často rovněž neformální a řadící se na okraj spisovného jazyka, podle potřeby využívají všichni moderátoři populárních pořadů a většina respondentů moderujících analytické pořady (tři ze čtyř těch, kteří prostředky expresivizace jazyka nepoužívají, vysvětlili, že je využívali při moderování populárních pořadů). Užívání neformálních expresivních výrazových prostředků spojují respondenti s humorem, efektem novosti, emocionálností, výstižnější a živější myšlenkou i osobním stylem, např.:

No, pokud je to šarmantní, alespoň mně se zdá, že by to mělo být šarmantní. [PROF. POP.]

Zvolíš si svůj způsob mluvení, svůj styl vyjadřování – jde o to, [aby] každý člověk posílil svou individualitu. <...> Jakože jsem živý já, je živý i jazyk. [NEPROF. POP.]

Někdy to v určitých situacích oživuje jazyk a vnáší do něj <...> řekněme zdravý, zdravý humor. V některých situacích je zkrátka třeba používat takové neologismy, ovšem opět nepřekračovat hranice. Všeho s mírou <...> A proč občas nepoužít nějaký neologismus a, řekněme, okořenit jednu či druhou situaci? [NEPROF. POP.]

Aby člověk oživil samotné vyjádření myšlenky, <...> ilustroval emoci. [NEPROF. POP.]

Aby něco hypertrofoval, zdůraznil velké rozdíly. [PROF. ANALIT.]

314

KALBOS KULTŪRA | 83

Aby byl jazyk výstižnější. <...> Práce je přitažlivá právě tím, že každý den něco nového vymyslíš a druhý den na to zapomeneš. [NEPROF. ANALIT.]

Hledáš jakousi <...> aforističnost... <...> Něco nového, nového musí zaznít. <...> Je jasné, že se pořád snažíš o to, aby si po vyslovení člověk řekl: „Ó, to je dobré!“ [NEPROF. ANALIT.]

V odpovědích na otázku týkající se expresivního užívání jazyka respondenti nejen zmiňovali v zásadě tytéž prostředky vyjádření jako v případě motivovaného porušování norem, ale také je konkrétně vzájemně spojovali, např.:

Je-li v obraze něco specifického, někdy si záměrně vymyslíš nějaké specifické slovo nebo nějak porušíš nějakou normu. [NEPROF. ANALIT.]

Ale, říkám, maximálně se snažíme nepřekračovat především hranice slušnosti, za druhé hranice jazykové kultury. [NEPROF. POP.]

4. SOUVISLOSTI MOTIVOVANÉHO NEFORMÁLNÍHO VYJADŘOVÁNÍ A KOMUNIKAČNÍ KOMPETENCE

Pro většinu respondentů je tedy motivované porušování norem spisovného jazyka totožné s expresivním užíváním jazyka a rozšiřováním výrazových prostředků, a naopak (srov. kap. 2 a 3). Oba procesy jsou chápány jako vědomá jazyková intelektuální hra podporující účinnost komunikace, která vyžaduje kompetenci nejen od moderátora, ale i od diváka či posluchače, a nikoli jako záměrné či nahodilé užívání takzvaného (po)prostého jazyka nebo snížení laťky kvality. Takový postoj moderátorů souvisí s dobrou komunikační kompetencí, která v neformálních situacích vyžaduje schopnost přejít k neformální komunikaci, a tedy využívat i neformální výrazové prostředky a hrát si s jazykem (srov. Hedin 2005: 60; Tamaševičius 2010). Hravost a jazyková hra jsou obecně považovány za charakteristické rysy epochy postmodernismu (Hassan 1987, cit. podle Lapėnienė 2007; Lyotard 2010: 32).

Úvahy o odpovědné, vědomé hře s neformálním jazykovým vyjadřováním dále posilují odpovědi respondentů na další související otázky o rozdílech mezi veřejným a soukromým projevem, jejich příčinách a přizpůsobování se adresátovi. Kladné odpovědi všech respondentů na otázku, zda při moderování pořadů věnují úsilí tomu, jak mluví, nepochybně ukazují na odpovědnost za

J. GIRČIENĖ. Laidų vedėjai apie neformalią kalbinę raišką žiniasklaidoje

315

veřejné slovo. Většina z nich uvedla, že když jsou ve vysílání, přemýšlejí nejen o tom, co říkají, ale také jak, a že se na to předem připravují, např.:

Hodně přemýšlím. [PROF. POP.]

Když jde o živé vysílání nebo nahrávání, vždycky přemýšlíš o tom, jak mluvíš. [NEPROF. ANALIT.]

Vzhledem k tomu je přirozené, že všichni dotazovaní moderátoři při veřejném projevu ve srovnání se soukromým prostředím (málo / více / velmi mnoho; z těch, kteří uvedli procentuální vyjádření, 20, 30, 40%) mění způsob vyjadřování: ve vysílání mluví správněji, plynuleji, výřečněji a esteticky působivěji. Liší se nejen slovník veřejného registru, ale také syntax a prozodie – výslovnost a přízvuk. Ačkoli nutnost mluvit na veřejnosti správně a mít k tomu potřebné dovednosti zmiňovala řada respondentů, spojovali ji s vnitřní potřebou a komunikačním přínosem dobrého jazyka, jehož součástí je správnost. Jen jednotliví respondenti (2 z 24) spojovali zmíněný „kvalitnější“ kód užívaný na veřejnosti s vnějším tlakem jazykové normy a uváděli, že mají možnost mluvit na veřejnosti (poněkud) svobodněji. Pozoruhodné je, že omezení jazykovým systémem pociťují (více) a o správnosti častěji hovoří jako o cíli takzvaní neprofesionálové – moderátoři bez novinářského vzdělání (srov.: Když člověk začne přemýšlet, hned ztrácí svobodu, protože člověk je svobodný tehdy, když nepřemýšlí, když z něj všechno volně plyne. A když pochybuješ, nejsi zvyklý mluvit správně, <...> vyjadřuješ myšlenky o něco obtížněji [NEPROF. ANALIT.]). Pro profesionály je to již osvojená dovednost, základ, o který se mohou opírat při snaze o efektivní komunikaci – měnit kód, v případě potřeby využívat nenormativní variantu apod.

Většina moderátorů spojuje veřejné vyjadřování, které je správnější, plynulejší, výřečnější a esteticky působivější, s komunikační funkcí jazyka jako prostředku komunikace, vyjádření myšlenek a vytváření image, a tedy i s jejími důsledky – odpovědností vůči adresátovi i vůči sobě jako profesionálovi, např.:

Je to projev úcty k publiku, na které se obracíš. [PROF. POP.]

Tady si myslím, že jde spíš o <...> otázku profesní sebeúcty. <...> všechno zavání profesionalitou, nebo neprofesionalitou. [NEPROF. POP.]

Alespoň já si uvědomuji, jaký obraz jsem si vytvořil. Je přirozené, že chceme-li si tento obraz zachovat, musíme zachovat i <...> tutéž krásu jazyka. Jinak se z „mercedesu“ můžeš rychle stát „záporožcem“. To je velmi snadné. Ale stát se znovu „mercedesem“ ze „záporožce“ je těžší. [NEPROF. POP.]

316

KALBOS KULTŪRA | 83

Nejen veřejný či soukromý prostor, ale také rozdílné okolnosti veřejného vystupování většinu respondentů podněcují ke změně způsobu řeči a k jeho přizpůsobení různým formátům pořadů, např.:

V každém pořadu můžu mluvit jinak. [PROF. POP.]

Když pracuji na pořadu <...> určeném mladému publiku, mluvím možná trochu víc uvolněně, nebo spíš prostě tolik nepřemýšlím nad tím, co řeknu, <...> možná používám trochu jiná slova. Řekněme, že když pracuji na sportovním pořadu o sportovních zprávách a událostech, <...> snažím se mluvit jako obyčejný sportovní fanoušek, jeho jazykem – nemám napsaný žádný text, ze kterého bych četl, ani čtecí zařízení, protože sportovní fanoušek je emotivní, trochu, no, takový možná v dobrém slova smyslu ironický. [PROF. POP.]

Všechny pořady, které moderuji, <...> byly poměrně neformálního stylu <...>; dokonce ode mě žádali určitý druh emocí a doprovodné fráze či slova, která možná nepatří k perlám spisovného jazyka. [PROF. POP.]

Odlišná povaha pořadů určuje také odlišné publikum: většina respondentů uvedla, že přizpůsobuje svůj způsob řeči hostům účastnícím se pořadu a předpokládaným divákům, např.:

Novináři by se měli přizpůsobit svému protějšku v rozhovoru. [NEPROF. ANALIT.]

Ano, chci, aby mě uznávalo co nejvíc posluchačů, a když budeš přehnaně spisovný, část lidí tě odmítne jako nedůvěryhodného, nafoukaného pána, nevím... No, zvlášť <...> lidé z menších měst. Chtějí, abys s nimi mluvil jako jeden z nich, proto se jim snažíš vyhovět a mluvíš srozumitelněji, jejich jazykem, kterému lépe rozumějí. [PROF. POP.]

Podněcuje mě k tomu prostředí, na které se obracíš, tedy publikum. <...> Když mluvím k žákům, <...> mluvím jinak, tak, aby tomu lépe rozuměli, a používám víc humoru, který je jim bližší <...>. Když <...> mluvím o určitých přírodních památkách <...> k váženým lidem, samozřejmě mluvím trochu jinak. [PROF. POP.]

Záleží na tom, o koho jde. Když zpovídáš <...> nějakou váženou osobnost, samozřejmě se snažíš mluvit trochu jinak, spisovně; <...> zavazuje tě k tomu postavení hosta a koneckonců i úcta k němu. [PROF. POP.]

Takový přístup moderátorů svědčí o jejich dobré komunikační kompetenci spojené s jazykovou akomodací – přizpůsobováním jazyka mluvčího publiku či konkrétnímu protějšku v rozhovoru (srov. Holmes 2008: 242–243; Tamaševičius 2009: 139–141). Popsané postoje respondentů rovněž naznačují možnou dobrou sociolingvistickou kompetenci moderátorů, spojenou se schopností …

J. GIRČIENĖ. Laidų vedėjai apie neformalią kalbinę raišką žiniasklaidoje

317

variovat jazykový projev s ohledem na povahu diskurzu a za neformálních okolností využívat neformální prostředky vyjadřování (srov. Hedin 2005: 60; Holmes 2008: 431–434; Tamaševičius 2010).

Výsledky tohoto popisného výzkumu, založeného na části materiálu projektu BALSOC, která se týká osobní jazykové kompetence moderátorů, souvisejí s výsledky dalších výzkumů vycházejících z údajů BALSOC. Bylo zjištěno, že většina respondentů souhlasí s používáním neformálního vyjadřování na veřejnosti; tento názor nejvíce podporují moderátoři zábavných pořadů určených mladým lidem a méně respondenti moderující analytické společenské pořady pro akademické publikum (Vaicekauskienė 2010: 171). Existuje několik typů moderátorů: „tvůrci“, kteří si s jazykem hrají svobodněji, a zdrženlivější „konstruktéři“ (Vaicekauskienė 2009: 20). Respondenti vnímají současnou situaci jako přirozenou proměnu jazyka, živého organismu, a spatřují potřebu otevřenějšího standardu pro tyto změny i souvislost neformálního jazykového vyjadřování s formátem pořadu a věkem (adresáta). Podle některých z nich brání chudost jazyka rozvoji komunikačně účinného veřejného diskurzu. Kladně hodnotí tvořivé jazykové prostředky, které pomáhají rozšiřovat možnosti jazyka a podněcují aktivitu, nikoli prostředky kontrolní a regulační (srov. Nevinskaitė 2009: 182–184).

Výzkumy založené na materiálu projektu BALSOC odhalují postoje tvůrců veřejného diskurzu. Vzhledem k tomu, jak profesionální moderátoři nahlížejí na jazyk jako na pracovní nástroj, lze předpokládat, že jejich postoje pravděpodobně souvisejí s jejich skutečným jazykovým projevem (srov. Vaicekauskienė 2010: 171). Potvrzuje to i několik novějších prací (Aleksandravičiūtė 2010: 46 a násl.; Tamaševičius 2010), které zkoumají skutečný jazykový projev jednotlivých respondentů zapojených do projektu: předběžné údaje ukazují, že postoje moderátorů souvisejí s jejich jazykovým územ.

5. ZÁVĚRY

Výsledky analýzy názorů typických televizních a rozhlasových moderátorů na 1) příčiny porušování norem spisovného jazyka, 2) expresivizaci jazyka, 3) rozdíly mezi veřejným a soukromým projevem a na variabilitu veřejného projevu danou formátem pořadu a adresátem ukazují, že názor tvůrců veřejného diskurzu na pronikání neformálního jazykového vyjadřování do médií jakožto komunikačně účinného prostředku expresivizace jazyka v zásadě odpovídá postoji výzkumníků, kteří neformální jazykový projev spojují s efektivitou komunikace—

318

KALBOS KULTŪRA | 83

—dobrá komunikační kompetence pomáhající pracovníkům médií vytvářet prostředí neformální komunikace charakteristické pro dané období:

1. Většina zkoumaných moderátorů uvádí, že v případě potřeby z různých důvodů odůvodněně porušuje normy spisovného jazyka, tj. používá neformální jazykové vyjadřování.

2. Většina profesionálů od slova spojuje tento proces s možností rozšířit prostřednictvím stylisticky expresivních prvků na okraji spisovného jazyka repertoár jazykových prostředků potřebných k účinné komunikaci – porušování norem je pro ně totožné s expresivitou jazyka.

3. Jde o vědomou jazykovou intelektuální hru, která vyžaduje kompetenci nejen adresanta – moderátora pořadu, ale i adresáta a podporuje působivost komunikace; nesouvisí s přímým přenosem soukromého registru do veřejného prostoru. Pomáhá vytvářet obecné expresivní pozadí charakteristické pro současná média, neformální prostředí pořadů určitého stylu, bořit komunikační bariéry, odhalovat charakter (postavy) a těsněji zprostředkovat potřebný kontext.

Volbu neformálních variant vyjadřování podmiňuje formát pořadu a s ním související adresát, stejně jako profesionalita moderátora: neformální vyjadřování pro expresivní jazykovou hru volí častěji moderátoři zábavných pořadů určených mladšímu publiku, zatímco norem spisovného jazyka se spíše drží moderátoři bez novinářského vzdělání, kteří pro zralejší publikum uvádějí analytické společenské pořady vyžadující formálnější jazykový projev.

LITERATŪRA

Aleksandravičiūtė S. 2010: Sakytinės viešosios kalbos tyrimas: kalbinės elgsenos ir nuostatų santykis. Bakalauro darbas, Vilniaus universitetas.

Fairclough N. 1995: Media discourse, London: Edward Arnold.

Fiske J. 2008: Populiariosios kultūros supratimas, Vilnius: Žara.

Girčienė J. 2009: Daugiskaitinių ir vienaskaitinių kreipimosi formų konkurencija viešojoje sakytinėje vartosenoje (sociolingvistinis aspektas). – Kalbos kultūra 82, 214–234.

Hassan I. 1987: The Postmodern Turn: Essays in Postmodern Theory and Culture, Ohio State University Press.

Hedin T. 2005: Changing Identities. Language Variation on Czech Television, Stockholm, Stockholm University.

Holmes J. 2008: An Introduction To Sociolinguistics, Harlow: Pearson Education.

J. GIRČIENĖ. Laidų vedėjai apie neformalią kalbinę raišką žiniasklaidoje

319

Lapėnienė D. 2007: Žodžiai ir prasmės perteikiant postmodernistinę realybės sampratą. Prieiga per internetą: www.lhpa.net/files/Straipsniai/Lapenai-te_Zodziai_ir_prasmes.doc.

Lyotard J. F. 2010: Postmodernus būvis, Vilnius: Baltos lankos.

Marcinkevičienė R. 2009: Nuo Habermaso iki Valinsko. Viešosios erdvės privatėjimas. – Akiračiai 2–3 (409), 1, 4. Prieiga per internetą: www.akira-ciai.lt/Akiraciai/Tema/Nuo-Habermaso-iki-Valinsko.-Viesosios-erdves-privatėjimas

Miliūnaitė R. 2009: Dabartinės lietuvių kalbos vartosenos variantai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Nevinskaitė L. 2006: Viešosios erdvės transformacija Lietuvoje 1988–2000 m.: laikraščių atvejis. Daktaro disertacija, Vilniaus universitetas.

Nevinskaitė L. 2009: Grėsmės kalbai ir kalbos priežiūra: žurnalistų požiūris. – Kalbos kultūra 82, 173–189.

Pečiulis Ž. 2007: Iki ir po televizijos. Žvilgsnis į XX amžiaus audiovizualinės masinės komunikacijos fenomeną, Kaunas: Versus aureus.

Tamaševičius G. 2009: Kalbos paprastėjimo polinkiai viešojoje erdvėje. – Kalbos kultūra 82, 138–148.

Tamaševičius G. 2010: „Bloga“ kalba ir sociolingvistinė kompetencija. – Darbai ir dienos 53, 189–198.

Trudgill P. 1999: Standard English: what it isn’t. – Standard English: the widening debate. Ed. T. Bex, R. J. Watts, London: Routledge, 117–128. Prieiga per internetą: http://www.phon.ucl.ac.uk/home/dick/SEtrudgill.htm.

Vaicekauskienė L. 2009: „Kūrėjai“ ir „konstruktoriai“: asmenybės tipo įtaka kalbinėms nuostatoms. – 17-oji Jono Jablonskio konferencija: Kalbos variantiškumas ir kalbinės nuostatos. Pranešimų tezės, 20.

Vaicekauskienė L. 2010: Lietuvių kalbos norminimo šimtmetis. Daug ideologijų ir šiek tiek vartosenos. – Naujasis židinys 5–6, 165–172.

Webster F. 2006: Informacinės visuomenės teorijos, Kaunas: Poligrafija ir informatika.

Župerka K. 2001: Stilistika, Šiauliai: Šiaulių universitetas.

Gauta 2010 11 23

320

KALBOS KULTŪRA | 83

TV AND RADIO PRESENTERS ON THE NONSTANDARD LANGUAGE USE IN THE MEDIA

Summary

The article presents data from the study Baltic sociolinguistics (BALSOC): language awareness and orientation in Lithuania and Latvia which was carried out to investigate views of TV and radio journalists on public language use and language policy, including self-assessment of linguistic competence and, more specifically, the impact of the field and addressees on the way the journalists speak. The analysis of the data shows that the majority of typical TV and radio journalists deliberately and owing to various reasons violate the norms of standard language and switch to the nonstandard language use. This practice is related to the fact that the use of nonstandard but stylistically expressive elements allows the speakers to expand their repertoire of lexical expression. Hence, violating the norm has become a way of enriching one’s speech. The whole process can be seen as an intellectual and challenging interplay between the journalist, or show presenter, and the addressee rather than a simple transfer of the private register to a public context; it helps to create a more expressive background of the current media, contributes to an informal atmosphere of certain shows, reveals the participants’ characters and is a time-saving strategy.

The choice of nonstandard forms of expression is usually governed by the type of show and its addressees as well as by the professional maturity of the journalists: presenters of shows for the younger audiences resort to informal register more often than hosts of analytical programs targeted at more mature viewers.

JURGITA GIRČIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius

[email protected]

J. GIRČIENĖ. Laidų vedėjai apie neformalią kalbinę raišką žiniasklaidoje

321