DZINTRA ŠULCE

Univerzita v Liepāji, Lotyšsko

PROBLEMATICKÉ PŘÍPADY ZÁPISU VLASTNÍCH JMEN Z JINÝCH JAZYKŮ V LOTYŠTINĚ

S obtížemi při výslovnosti a zápisu vlastních jmen se potýkají všechny jazyky, včetně lotyštiny. Problémy vznikají jak při používání vlastních jmen lotyšského původu v jiném jazyce, tak při zapisování vlastních jmen z jiných jazyků lotyšsky.

Vlastní jména z jiných jazyků bylo třeba zapisovat prakticky už od prvních tištěných textů v lotyštině, avšak vědecky podložená diskuse lingvistů o nejvhodnějších zásadách zápisu začala ve druhé polovině 19. století (Bergmane, Blinkena 1986: 97). J. Alunans jako první navrhl fonetický princip coby hlavní zásadu při zápisu cizích vlastních jmen. Navrhl také připojovat lotyšské slovní koncovky a v jednotlivých případech zapisovat jména v závorkách v původním jazyce. Návrhy J. Alunanse dále úspěšně rozvinuli lingvisté K. Mīlenbahs a J. Endzelīns. Tyto zásady jsou univerzální a zůstávají aktuální dodnes. Vlastní slova z jiných jazyků se stále zapisují podle své výslovnosti v původním jazyce, avšak písmeny lotyšské abecedy; takto přejatá vlastní jména se začleňují do gramatického systému lotyštiny, tj. po lotyšsku se adaptují.

Při zkoumání dějin jazyka lze zjistit, že dříve se vlastní jména jiných národů v lotyštině překládala. Princip překladu znamená přizpůsobení děl krásné literatury a folkloru, historických událostí, osobností apod. jiného národa specifickým rysům a způsobu chápání vlastního národa a země (obvykle prostřednictvím překladu). Podle tohoto principu se používají jména některých historických osobností, především panovníků, např.: ruský car Jānis Briesmīgais, též Bargais, Asiņainais, dnes – Ivans Bargais (Ivan Hrozný), car Pēteris Pirmais (Petr První), švédský král Kārlis Lielais (Karel Veliký), anglický král 13. století Jānis Bezzemis, dnes – Džons Plantagenets, saukts Bezzemis (orig. John Plantagenet, the Lackland; lit. Džonas Plantagenetas). Takový překlad (někdy i vedle originálu) je v současnosti populární

222

KALBOS KULTŪRA | 83

v publicistice; právě tak postupovala spisovatelka M. Svyrė, když publikovala popis své cesty po Brazílii Orchidėjos po mėlynu žiemos dangumi (2004). Svou volbu uvádět místní názvy cizího původu tímto způsobem zdůvodňuje takto: „Názvy míst bych ráda uvedla v originálním jazyce, aby si pozorný čtenář všiml, jak podobné bylo myšlení prvních přistěhovalců a původních obyvatel kraje“ (s. 8). Vedle nich však spisovatelka uvádí i překlad do lotyštiny, např.: Grupo Verde – Zaļā grupa (Zelená skupina; s. 90).

Existuje princip precedentu – jeho podstatou je zapisovat vlastní slovo tak, jak bylo poprvé zapsáno v lotyštině (DNZS 2003: 33), protože příliš časté střídání podob zápisu vlastních jmen čtenáři ztěžuje četbu. Například příjmení anglického spisovatele Džono Golsverzio (orig. John Galsworthy, lit. Džonas Golsvortis) se v lotyštině od roku 1910 změnilo dokonce osmkrát.

V krásné literatuře se v jednotlivých případech cizí vlastní jména převádějí tvořivým způsobem. Děje se tak tehdy, když autor vytvořil osobní jména v příslušném původním jazyce zvláštními fonetickými prostředky, aby vyjádřil určitý významový odstín, nuance či náladu. To by se při převodu jmen podle fonetického principu mohlo ztratit. Jako příklad takové tvořivosti se obvykle uvádí překlad části Edda, mytologického a poetického pojednání islandského básníka Snorriho Sturlusona z 12.–13. století (orig. Snorri Sturluson, lot. Snorre Sturlasons), Gilves acumalds (Giulviho okouzlení; GA 1997), který pořídil U. Bērziņš: Gaitgājis, Vaigkvēpis, Zeltpiere (do jiných jazyků nepřeložitelná složená slova, individuální novotvary), a také překlady jmen postav z knih J. K. Rowlingové o Harrym Potterovi: Cūkkārpa (orig. Hogwarts), Salazars Slīdenis (orig. Salazar Slytherin, lit. Salazaras Klastuolis), Vaidu Vaira (orig. Moaning Myrtle, lit. Vaituoklė Mirta) aj. (DNZS 2003: 33).

Pokud jsou vlastní slova v původním jazyce zapsána jiným než latinským písmem, transliterují se, např.: Sergejs Rebrovs, Rūdolfs Nurijevs, Mihails Ba-rišņikovs.

Zápis vlastních jmen z jiných jazyků v lotyštině je obecně normován a ustálen, fonetický princip je však stále častěji kritizován. Profesor J. Endzelīns o zapisování příjmení v lotyštině napsal: „...každý kulturní národ do jisté míry přizpůsobuje cizí příjmení vlastnímu pravopisu. Naši zákonodárci by měli dbát na to, aby se v lotyšských státních institucích, počínaje školami, příjmení zapisovala také podle zásad našeho pravopisu“ (Endzelīns 1921: 26. apr.). V Lotyšské republice byly ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století vypracovány zásady zápisu příjmení (včetně přejatých příjmení) v lotyšských dokumentech, a to-

D. ŠULCĖ. Kitų kalbų tikrinių vardų rašymo probleminiai atvejai latvių kalboje

223

… pravidel byl vydán slovník pravopisu příjmení (Uzvārdu pareizrakstības vārdnīca, 1927; vedl jej docent Lotyšské univerzity E. Blese). Po druhé světové válce bylo vynaloženo mnoho práce na přípravu řadových publikací o psaní a výslovnosti cizích slov z jednotlivých jazyků v lotyštině – Norādījumi par citvalodu īpašvārdu pareizrakstību un pareizrunu latviešu literārajā valodā; zmínit je třeba také práci vydanou v roce 1999 Par vārdu un uzvārdu lietošanu un rakstību latviešu literārajā valodā.

Nejnovější pokyny byly zahrnuty do pravidel přijatých vládou Lotyšské republiky o psaní a užívání osobních jmen v lotyštině a jejich identifikaci – Noteikumi par personvārdu rakstību un lietošanu latviešu valodā, kā arī to identifikāciju (Noteikumi 2004: 27–38), kde se zdůrazňuje, že osobní jména jsou součástí gramatického systému lotyštiny: jejich rod, číslo a pád se vyjadřují skloňovanými koncovkami a koncovka se mění podle kontextu.

V lotyštině platí dva základní principy užívání a psaní osobních jmen: 1) pohlaví osoby u osobních jmen lotyšského i cizího původu (s výjimkou nesklonných osobních jmen) označují skloňované koncovky mužského nebo ženského rodu; 2) osobní jména z jiných jazyků se v lotyštině zapisují podle své výslovnosti v původním jazyce a přizpůsobují se gramatickému systému lotyštiny.

V současnosti se však stále více odmítá přizpůsobování křestních jmen a příjmení gramatickému systému lotyštiny a přidávání příslušných koncovek. Například případ obyvatelky Lotyšska Lidijos Kuharec byl předán k projednání Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku s odůvodněním, že bylo porušeno právo na nedotknutelnost soukromého života, protože k jejímu příjmení byla v lotyšském cestovním pase přidána příslušná koncovka – Kuhareca (Diena, 2001 07 27); podobný případ se týkal příjmení Makeičik, které bylo v lotyšském cestovním pase zapsáno s koncovkou – Ilona Makeičika.

Chyby, nepřesnosti a odchylky od původních osobních jmen mohou vznikat vlivem jiných, tj. zprostředkujících jazyků. Dlouhou dobu byla zprostředkujícím jazykem ruština; zájem o angličtinu zase dnes přinesl nové problémy. Při zápisu vlastních jmen z jiných jazyků se někdy odchylujeme od přijatých základních zásad. Výjimky představují například tradičně ustálené zápisy: Gēteborga (Göteborg; podle výslovnosti by bylo Jēteborja), Parīze (Paříž; podle výslovnosti by bylo Parī), a také některé přeložené či částečně přeložené zeměpisné názvy, např.: Jaungvineja (Nová Guinea), Dienvidslāvija (Jugoslávie), Lielie Ezeri (Velká jezera) (Būss 1980: 94–98).

224

KALBOS KULTŪRA | 83

Změnu fonetické adaptace vlastních jmen je třeba pečlivě zvážit. Rozpor mezi starším, tradičním zápisem a novým návrhem obvykle vzniká tehdy, když se usiluje o přesnější zachycení výslovnosti původního jazyka, např.: změna samohlásek ve slovech Íslande, do roku 2006 – Islande (Island), islandieši, do roku 2006 – islandieši (Islanďané), nebo přiblížení jména a příjmení švédské spisovatelky Selmy Lagerlöfové (orig. Selma Lagerlöf, nyní lotyšsky Selma Lāgerlēva) k podobě v původním jazyce (dříve lotyšsky Zelma Lāgerlefa).

Lotyšští jazykovědci neustále diskutují o volbě nejvhodnějších zásad pro zápis vlastních jmen z jiných jazyků. Každá zásada má své výhody i nevýhody. Při četbě nejnovějších lotyšských publikací lze pozorovat, že vlastní jména a názvy z jiných jazyků se většinou zapisují podle již zavedeného fonetického principu; čtenáři tak mohou získat informace poměrně rychle a ve srozumitelné podobě, aniž by to bránilo jasnému pochopení obsahu. Když se cizí osobní jméno objeví v textu poprvé, často se v závorce odlišným písmem uvádí jeho původní podoba a dále se užívá pouze lotyšská podoba, např.: „Feliksa Valotona (Felix Vallotton) glezna, kas tapusi 1907. gadā“ (obraz Felikse Valottona (Felix Vallotton), který vznikl v roce 1907) (50 PPP 2001: 170). Z takového zápisu má bezpochyby největší prospěch čtenář, který může textu snadno porozumět a zároveň si rozšířit znalosti cizích jazyků. Tento způsob zápisu (lotyšská podoba + původní podoba) ovšem vyžaduje mnoho práce a představuje pro autora zátěž, protože je třeba znát příslušný cizí jazyk a věnovat čas přesnému a správnému zápisu v obou jazycích. S rozvojem kontaktů mezi zeměmi a jazyky se věnuje stále větší pozornost psaní vlastních jmen v původním jazyce.

Pokusy prakticky uplatnit zásadu původního pravopisu se také často ukázaly jako stejně problematické a nedokonalé jako kritizovaný princip fonetického zápisu. Střídání způsobů užívání vlastních jmen z jiných jazyků může způsobit zmatek, protože v jazyce již pevně zakořenily a ustálily se tisíce vlastních jmen – od Caesara (lotyšsky Cēzars, orig. Caesar) a Shakespeara (lotyšsky Šekspīrs, orig. Shakespeare) až po George Bushe (lotyšsky Džordžs Bušs, orig. George Bush) a pana Beana (lotyšsky misters Bīns, orig. Mr. Bean). Změna jejich zápisu v lotyštině by způsobila praktické problémy i emocionální nespokojenost. Pokud se naopak povolí tradiční zápis alespoň části známých vlastních jmen, často už vůbec nebude možné určit, zda konkrétní zápis zachycuje výslovnost původního jazyka, nebo jeho původní pravopis (Bušs 2008: 96).

D. ŠULCE. Kitų kalbų tikrinių vardų rašymo probleminiai atvejai latvių kalboje 225

Problémy často vznikají při psaní vlastních jmen, v nichž se v původním jazyce používají diakritická znaménka. V praxi se často nevyznačují, ačkoli používání dodatečných znamének?

Bušs O. 2008: Īpašvārdi kā problēma valodas politikā. – Etniskums Eiropā: sociālpolitiskie un kultūras procesi, Rēzekne: Rēzeknes Augstskola, 92–96.

DNZS 2003: Dāņu, norvēģu, zviedru un somu īpašvārdu atveide latviešu valodā, Rīga: Norden AB, 13–35.

Endzelīns J. 1921: Par uzvārdu rakstību latviešu valodā. – Latvijas Sargs, 26. apr.

Norādījumi 1960–1982: Norādījumi par citvalodu īpašvārdu pareizrakstību un pareizrunu latviešu literārajā valodā, I–XV, Rīga: Zinātne.

Noteikumi 2004: Noteikumi par personvārdu rakstību un lietošanu latviešu valodā, kā arī to identifikāciju. – Latvijas Vēstnesis, 6. burtnīca, 5. marts, 27–38.

Ozols A., Kuškis J. 1967: Par latīniskās grafikas citvalodu nosaukumu un teicienu rakstīšanu. – Latviešu valodas kultūras jautājumi, 3. laidiens, Rīga: Liesma, 5–12.

Par vārdu 1999: Par vārdu un uzvārdu lietošanu un rakstību latviešu literārajā valodā, Rīga: LR Valsts valodas centrs.

Skujiņa V. 1999: Latviešu valoda lietišķajos rakstos, Rīga: Zvaigzne ABC.

Staburova J. 2005: Ķīniešu valodas īpašvārdu atveide latviešu valodā. – Valodas prakse: vērojumi un ieteikumi, Rīga: LU Akadēmiskais apgāds, 87–100.

Strautiņa V., Šulce Dz. 2009: Latviešu valodas pareizruna un pareizrakstība, Rīga: RaKa.

Šulce Dz. 2009: Oriģinālrakstījumi latviešu valodā. – Valodas prakse: vērojumi un ieteikumi, Rīga: LU Akadēmiskais apgāds, 91–99.

Došlo 28. 10. 2010

PROBLEMATICKÉ PŘÍPADY PŘEVODU PŘEJATÝCH VLASTNÍCH JMEN DO LOTYŠTINY

Shrnutí

Problematika pravopisu a výslovnosti vlastních jmen se projevuje ve všech jazycích, včetně lotyštiny, příbuzného jazyka litevštiny. Obtíže vznikají jak při používání slov lotyšského původu v jiném jazyce, tak při převodu přejatých vlastních jmen do lotyštiny.

Vědecky podložené zásady převodu přejatých vlastních jmen do lotyštiny byly stanoveny ve druhé polovině 19^th století. Tyto zásady mají dostatečně univerzální charakter a zachovávají si aktuálnost i v současnosti. Přejatá vlastní jména se nadále řídí pravidly výslovnosti původního

D. ŠULCE. Kitų kalbų tikrinių vardų rašymo probleminiai atvejai latvių kalboje

227

jazyka, při jejich zápisu se používají pouze písmena lotyšské abecedy a převedená vlastní jména jsou začleněna do gramatického systému lotyštiny.

Dějiny jazyka ukazují, že raná přejatá osobní jména byla lokalizována a překládána do lotyštiny. Znamená to přizpůsobování literárních a folklorních děl, historických událostí, osobností atd. specifikům daného národa, jeho země a osobitému způsobu vnímání.

Nejsou-li vlastní jména v původním jazyce zapisována latinkou, transliterují se do lotyštiny. Pravopis přejatých vlastních jmen v lotyštině je jako celek ustálený a odpovídá pravidlům; odchylky od výslovnostního principu jsou však stále častější, zejména u osobních jmen cizího původu.

Chyby, nepřesnosti a odchylky od původní podoby vlastních jmen mohou být způsobeny vlivem jiných jazyků. Po poměrně dlouhou dobu se jako zprostředkující jazyk používala ruština; v současnosti vznikají nové problémy v důsledku silného příklonu k anglickým podobám.

Za nejoptimálnější zásadu převodu přejatých vlastních jmen se považuje jejich počeštění podle výslovnosti, přičemž původní podoba se uvádí v závorkách. Takový postup čtenáři jistě přinese největší užitek, neboť text pro něj může být srozumitelnější. S rozvojem kontaktů mezi zeměmi a jazyky se v praxi věnuje větší pozornost původnímu pravopisu vlastních jmen.

DZINTRA ŠULCE

Liepājas Universitāte

Kūrmājas prosp. 13, LV-3401 Liepāja

[email protected]

228

KALBOS KULTŪRA | 83