KAZIMIERAS GARŠVA

Ústav litevského jazyka

LITEVSKÁ ŽENSKÁ PŘÍJMENÍ BEZ PŘÍPON (LOTYŠSKÉHO TYPU TVOŘENÍ)

KLÍČOVÁ SLOVA: příjmení, tvoření, nářečí, spisovný jazyk.

1. ÚVOD

Když před deseti lety přijala Státní komise pro litevský jazyk (VLKK) usnesení o možném oficiálním zkracování ženských příjmení v Litvě, mnozí o tom nevěděli a ti, kteří věděli, tomu nevěnovali náležitou pozornost. Více se o tom začalo mluvit až po šesti letech, kdy neobvyklé koncovky ženských příjmení začaly bít do očí i uší a litevský jazykovědec Albinas Petrulis dne 26. března 2009 předal oddělení osobních jmen Ústavu litevského jazyka dopis „O zrušení usnesení VLKK ze dne 26. 6. 2003 č. N–2 (87) ‚O tvoření ženských příjmení‘“, v němž napsal:

Litevština, nejstarší živý indoevropský jazyk, vyniká mimořádnou krásou, zvučností a bohatostí a pyšní se jedinečným, nejdokonalejším systémem tvoření příjmení.

Jen v jazyce vytvořeném naším národem mají muži, dívky a vdané ženy příjmení tvořená různým způsobem, krásně znějící, skloňovaná a shodující se s ostatními slovními druhy. Dívčí příjmení s domáckými příponami přirozeně odpovídají jejich věku a znějí příjemně. Neopakovatelně krásná a originální jsou také příjmení vdaných žen s tradičními příponami -ien-, -(i)uvien-. Vyjadřují posvátnou příslušnost k rodině a symbolizují věrnost i úzký vztah mezi manželi. Jen ženy žijící nemorálně a nečestně jsou pohrdavě označovány přezdívkami bez těchto přípon.

Státní komise pro litevský jazyk usnesením č. N–2 (87) „O tvoření ženských příjmení“ ze dne 26. června 2003 povolila tvořit ženská příjmení z mužského tvaru příjmení s koncovkou -ė. Proměnit hanlivou přezdívku, kterou litevský národ odedávna užívá, v oficiální příjmení znějící neesteticky je nevídaná, neodpustitelná chyba, kterou je třeba urychleně napravit. Jde o vědomou zradu jednoho z nejcennějších pokladů rodného jazyka.

Absurdní jsou i důvody a motivy, kvůli nimž byla pošlapána perla našeho jazyka. Pokud si někdo tak přeje skrývat svůj rodinný stav, může tak učinit civilizovaným, tradičním a pro litevštinu přijatelným způsobem – ponechat si rodné příjmení.

216

KALBOS KULTŪRA | 85

Žádáme vážený Seimas, aby ve zrychleném řízení rozhodl o zrušení usnesení VLKK ze dne 26. června 2003 č. N-2 (87) „O tvoření ženských příjmení“. S úctou, Albinas Petrulis, pedagog a učitel litevštiny.

Brzy byl tento dopis s podpisy dalších několika desítek osob z kulturní a vědecké sféry, které vyjadřovaly souhlas s uvedenými myšlenkami, předán předsedovi Seimasu Litevské republiky.

Na pozvání novinářů se tehdy konaly diskuse v Litevské televizi (pořad „Právo vědět“), Respublikos, v novinách, mnoho informací se objevilo na Delfyje a na dalších internetových stránkách. Usnesení Jazykové komise však zrušeno nebylo.

Při projednávání žádosti o zrušení usnesení VLKK došlo k porušení procedury: nebyly probrány všechny dostupné argumenty pro umělá příjmení i proti nim, nebyly shromážděny veškeré informace, tato otázka nebyla konzultována s oddělením onomastiky Litevského jazykovědného ústavu (které je v Litvě v této věci nejkompetentnější institucí) ani s dalšími organizacemi, k projednávání otázky nebyl pozván žádný z navrhovatelů a jejich argumenty nebyly probrány. Nedostatečně se také konzultovalo s odborníky na jazykovědu, učiteli a veřejností.

Příjmení není pouze osobní záležitostí ani obchodní značkou. Je také kulturním dědictvím národa, které je třeba chránit. Jazyk je prostředkem komunikace mezi lidmi a řídí se normami, které musí být lidem srozumitelné a přijatelné a nesmějí vyvolávat negativní reakce. Cílem tohoto článku je předložit argumenty, proč jsou ženská příjmení bez přípony nevhodná pro oficiální litevštinu.

2. TRADIČNÍ OZNAČOVÁNÍ ŽEN

Litevci i mnohé další indoevropské národy měli ve starověku pouze křestní jméno (bez příjmení). Dokonce i urození Litevci, kteří příjmení získali jako první, jsou ve smlouvě z roku 1390 uvedeni ještě pouze křestními jmény. Jména litevských žen se tehdy i později od mužských jmen lišila pouze koncovkou –a nebo –ė, srov. Daugirdas – Daugirda, Daugirdis – Daugirdė atd. V Litvě se příjmení utvářela po dobu 400 let, od 15. století do konce 18. století (sedláci a ženy získali příjmení nejpozději). Podobně tomu bylo i v sousedních zemích: v Německu a Polsku vznikala příjmení od 13. do 19. století, v Lotyšsku v 18. století (oficiálně roku 1800), v Rusku v 19.–20. století (srov. Zinkevičius 2008: 29–42).

Litevská ženská příjmení vznikla z mužských příjmení v 16.–18. století. Příjmení dívek měla přípony –aitė, –ytė, –(i)ūtė, –utė (v nářečích: –aičia, –yčia, –(i)ūčia, –ikė, –(i)ukė, –elė, –okė a podobně). Příjmení vdaných žen byla

K. GARŠVA. Lietuvos moterų nepriesaginės (latviškos darybos) pavardės

217

tvoří se z mužského příjmení přidáním litevské přípony –ienė (u osobních jmen se základem na u a –(i)uvienė), srov. Stripienė, Grigienė, Kairienė, Ožkinienė, Rimkūnienė, Skardžiuvienė.

V dokumentech litevských archivů psaných latinsky, polsky a rusky je mnoho příjmení a jejich přípon zkomoleno. Přípona –ienė byla písaři, kteří často litevsky neuměli, zapisována cizími abecedami také různě: –iene, –ienie, –ienia, –iena, –ene, –enie, –enia, –ena atd. (srov. Maciejauskienė 1991: 256–300). Různé zápisy téže přípony způsoboval nejen pravopis cizích jazyků, ale i rozmanitá litevská nářečí, patnáct podnářečí a asi 100 místních mluv, v nichž lze tentýž zvuk vyslovovat různě, avšak pravidelně odpovídá témuž zvuku spisovného jazyka. Například v severním panevėžyském nářečí se Žėkienė vyslovuje Žėkienė / Žikienė a Báikienė jako Báikene / Báikėne / Báikine (v nepřízvučných slabikách dochází k redukci samohlásek a zachovává se jejich neotevřená varianta).

Přípona –ien- se v baltském osobním názvosloví užívá odedávna. K označení manželky osoby pojmenované základovým slovem se tato přípona používá také v obecných slovech dėdienė, brolienė, uošvienė. V Lotyšsku je řeka Blydiena, sídla Saliena, Skrudaliena atd. (v litevštině by jí odpovídala přípona –yn–). Je sporné, zda lze k této příponě přiřadit také místní název z 13. století, zapsaný německy jako Blidenen (dnes také Blīdiene, Blīdiena, viz Žeimelis 2010: 351).

V písemnostech psaných v Polsku litevštině se přípona –ienė nemohla hned prosadit na veřejnosti. Když bylo známo manželovo příjmení, nebylo příliš třeba se na příjmení ženy ptát, a proto se vdané ženy zapisovaly se slovanskou příponou –ova (neprovdané s –ovna). Pro písaře přicházející zdaleka byla litevská slovotvorba velmi podivná a nesrozumitelná, a snažili se jí vyhýbat.

Při tvorbě ženských příjmení se přípona –ienė používá již více než 100 let nejen ve spisovné litevštině. Tato přípona se užívala již půl tisíciletí ve všech litevských podnářečích a místních mluvách, a dokonce i za hranicemi Litvy. Asi 130 km severně od Zarasů leží farnost Ciskodas, kde před 100 i 70 lety čerstvě provdanou dívku „hned nazývali Moroziene, Korsakiene, Čepuliene, Leideriene, zatímco v této oblasti lotyštiny se tak neděje“¹. Litevky z etnických území si příjmení s příponou –ienė zachovaly v Indrice, Laukesě, Daugavpilsu, Aknystě a dalších místech Lotyšska, v Bělorusku, Polsku, Kanadě, USA a dalších zemích (dokládají to nápisy na náhrobcích).

¹ Z dopisu A. Vasiljevy, potomkyně litevských obyvatel Ciskodasu, autorovi článku z 21. července 2012.

218 KALBOS KULTŪRA | 85

Při obhajobě nových příjmení se rádo opakuje, že několik žen ze severní Litvy bylo v 17. století v matrikách zapsáno jako Derkinte, Loke, Raude (srov. Salys 1983: 14). Nemělo by se však zamlčovat ani něco dalšího: 1) jde o velmi málo rozšířený jev; 2) nejde o příjmení, nýbrž o přízvisko – přívlastek ke jménu označující různé přezdívky, otcovo jméno, povolání, původ či místo bydliště²; 3) v té době se příjmení venkovanů teprve utvářela, jejich systém ještě neexistoval a osobu se pokoušeli blíže určit různými způsoby; 4) v příhraničí s Lotyšskem mají na tyto formy vliv také lotyšské jazykové prvky; 5) Derkintis je staré křestní jméno a tvorba křestních jmen se poněkud liší od tvorby příjmení; 6) může jít o jednorázový neoficiální jev, jako když v téže severní Litvě v hovorové řeči mladšímu Kareivovi říkají Kareiviuku a Kareivaitę – Kareiviuke. Takto se tvořila i příjmení dětí (Žeimelis 2010: 351).

Rádo se také opakuje, že když se jednou Jonas Jablonskis rozpovídal o příjmeních, řekl, že si nemůže zvyknout, že prvňáka nazýváme Laukiu (neoficiálně by to bylo Laukiukas), zatímco studentku končící univerzitu Laukyte, ačkoli už je z ní celá Laukė (srov. Zinkevičius 2008: 338). Těmito slovy však patriarcha jazyka nevyjádřil závěry důkladných studií, nýbrž jen prchavý veselý dojem, který vyvolalo možná právě to severolitevské prostředí, kam často jezdíval a kde v Mintauji hodně stýkal se žáky z tohoto kraje (ze Žeimelis pocházela i jeho žena).

3. NETRADIČNÍ OZNAČOVÁNÍ ŽEN

Nejdůležitější prameny litevské jazykovědy uvádějí, že tradiční, velmi osobitý model tvoření ženských litevských příjmení je přirozeně vzniklým výjimečným jazykovým jevem, který by se měl zachovávat a podporovat (LKE 2008: 400; Zinkevičius 2008: 42). Státní komise pro litevský jazyk však přijala usnesení, které tradiční označování žen narušuje.

První bod usnesení ze dne 26. června 2003 „O tvoření ženských příjmení“ (Valstybės žinios, 2003, č. 65–3009) stanoví, že za hlavní způsob tvoření ženských litevských příjmení je třeba považovat příponový (tradiční),

² Zajímavé složené jméno starověkého Řeka (s předjménem a příjmím, které označovaly rodovou větev) Bukanosis Plikagalvis (syn Plikia) Kranonietis (Zinkevičius 2008: 31, 39).

K. GARŠVA. Lietuvos moterų nepriesaginės (latviškos darybos) pavardės

219

označující rodinný stav ženy. Druhým bodem téhož usnesení bylo legalizováno také nové tvoření ženských příjmení s koncovkou -ė: „Pokud je žádoucí mít (udělit) podobu příjmení, která by neuváděla rodinný stav, lze příjmení z mužské podoby vytvořit s koncovkou -ė [...]. Má-li mužské příjmení koncovku -ė, ženské příjmení zůstává nezměněno.“

Autoři uspěchaného usnesení si všimli, že moderní ženské příjmení se v některých případech nebude lišit od mužského příjmení (má-li koncovku -ė: Bložė, Gervė, Kielė, Kregždė, Mitė, Ropė, Skrebė, Vegėlė, Žagrė aj.), ale jazykově méně vzdělaným krajankám nepojmenovali dalších jedenáct důsledků.

Nová příjmení se mají nazývat nikoli příjmeními lotyšského typu tvoření, ale „ženskými příjmeními, která neuvádějí rodinný stav“ (srov. Stundžia 2010: 8–11). Přání se však ne vždy shodují se skutečností. Tato příjmení naopak zcela zjevně vypovídají nejen o „rodinném stavu“, ale i o dalších dvou věcech, které jejich nositelky nechtějí slyšet.

Příjmení bez přípony s koncovkou -ė ukazuje, že žena ve věku vhodném k sňatku byla nejspíš alespoň jednou skutečně vdaná, protože její příjmení bylo změněno (dívky ani důchodkyně taková příjmení nenosí). Tímto způsobem se manželství snaží zatajit a někdo se může začít zajímat a zjišťovat, jaký je účel tohoto utajování.

Odmítají se požadavky vlastního jazykového systému a ochuzuje a poškozuje se národní soustava osobních jmen, když se opouští i tradice tvoření příjmení vlastní matky, babičky a dalších předkyň.

Ženy, které se vzdaly přípon v příjmeních svých rodičů a předků, přecházejí do systému tvoření lotyšského jazyka, a při zápisu litevskou abecedou už není jasné, zda jsou Litevky, nebo Lotyšky, např.: Baluodė, Jansonė, Dauguvietė, Kalnietė. Litevský jazyk „nerozumí“ náležitě systému tvoření osobních jmen v jiném jazyce; není mu přizpůsoben, a proto společnosti i nositelkám nových příjmení vznikají jazykové, etnické, právní a sémantické problémy.

Příjmení jsou také právním aktem; předávají se z generace na generaci a úředně se nemohou měnit, protože i změna jediného písmene v příjmení je z právního hlediska vytvořením nového příjmení (LPŽ 1985: 16). Osekáváním svých příjmení se vdané ženy odcizují rodině svého manžela, zatímco neprovdané ženy se odcizují svým rodičům a příbuzným.

Zřeknutím se přípon příjmení -aitė, -ytė, -(i)ūtė, -utė se ztrácí zdrobňující a mazlivý význam, a zřeknutím se přípony -ienė se ztrácí neutrální,

220

KALBOS KULTŪRA | 85

neutrální přípona a získává se hrubší forma, která naopak nabývá negativních odstínů. Bez přípony –ienė se význam některých příjmení shoduje s nežádoucími skutečnostmi (Bobelė, Čigonė, Dručke, Kiaulė, Vištelė, Žilė atd.), případně se nositelce příjmení připisují skutečnosti, které nemá nebo by je nechtěla mít.

Při vytváření variant příjmení netradičního tvoření se poškozuje litevský jazyk a narušuje jeho slovotvorný systém; příjmení cizího původu po odstranění litevských přípon ztrácejí svou litevskost (Ručinskė Poláci nazvou Ruczinska atd.). Příjmení Apuokė, Katinė, Sakalė, Strazdė, Vanagė, Žvirblė, Gaidė, Gaigalė, Žąsinė, Ešerė, Karosė, Karpė, Šapalė, Žiobrė, Bitinė, Vorė, Žiogė, Apynė, Dagė, Dobilė, Kopūstė, Miežė, Ridikė, Žirnė atd. vnucují občanům rod, který v jazyce neexistuje, a kvůli němu se VLKK již třikrát soudila.

Příjmení jsou kulturním dědictvím, které náleží nejen jejich nositelce, ale i národu, státu, společenství a rodu. Nové experimentování s příjmeními uráží posluchače rozhlasu a televize i návštěvníky institucí, ačkoli stovky členů veřejnosti žádaly, aby byly tyto záležitosti upraveny normami podle zákonů a jazykových pravidel (viz také Miliūnaitė 2012).

Ženám zkracujícím příjmení, jejichž manželovo nebo otcovo příjmení má příponu –aitis, samotný jazykový systém nedovoluje skrývat „rodinný stav“, protože Grigaitienė nebo Grigaitytė by po odhození přípon –ienė nebo –ytė získaly podobu Grigaite, tedy nebyly by manželkou ani dcerou Grigaitise, ale dcerami Griga (viz Labutis 2009: 17).

Některá příjmení (Birutė, Giedrė, Milė (Emilija) apod.) se nyní shodují s křestními jmény a není jasné, co je osobní jméno a co příjmení. Existují příklady, kdy se v důsledku nového tvoření příjmení význam manželova příjmení již neshoduje s významem příjmení manželky, např.: Raudonikis – Raudonikė, Šakalys – Šakalė.

Tyto problémy by měly být dříve či později vyřešeny. Akademik Zigmas Zinkevičius již v roce 2009 psal ve Vorutě:

Různí lidé se mě často ptají: jak se dívám na údajně moderní ženská příjmení Žvirblis a Žvirblė namísto Žvirblytė a Žvirblienė. Hned předem řeknu, že až na malé výjimky se k nim stavím negativně. A zde je důvod.

Litevci zdědili z dávných dob jasný a velmi praktický systém pojmenovávání osob. Dceři muže s příjmením Žvirblis říkávali Žvirblytė, s domáckou příponou, protože jde přece o malého člověka, ještě dítě. Místo přípony –ytė se v některých případech přidávaly přípony –aitė, –ūtė, –ikė a další, jejichž původní význam byl rovněž zdrobňující.

K. GARŠVA. Lietuvos moterų nepriesaginės (lietuviškos darybos) pavardės 221

Když se Žvirblytė (Žvirblė) vdávala, přejímala manželovo příjmení s příponou –ienė (místy –uvienė), takže po sňatku s Karvelisem se stala Karveliene. Neříkali jí Karvele, protože už nebylo třeba označovat dospělost ženy — vždyť už to byla vdaná žena, tedy manželka. Karvelė (s –ė z manželova příjmení!) říkali jen posměšně, obvykle pokud se žena chovala volně, jak se říkávalo, byla lehkých mravů. Tak se to dodnes místy říká. [...]

Někdy slýcháme, že ženy začínají užívat mužskou podobu příjmení, například Žvirblis místo Žvirblytė nebo Karvelis místo Karvelienė. To už je naprosto špatně. Nedovoluje to systém litevštiny, který rozlišuje rod podstatných jmen koncovkami; takové užívání je navíc nelogické. Je také nepraktické, protože je nedokonalé. [...] Zahraniční baltisté mi nejednou vyjádřili obdiv nad dokonalým litevským systémem označování osob. A my se ho napodobováním cizinců zbavujeme!

4. SHRNUTÍ

Článek uvádí 12 argumentů, proč jsou nová umělá ženská příjmení s koncovkou –ė neužitečná jak pro ženy, tak pro stát, jazyk i národ. Jsou známy pouze dva argumenty, proč některé ženy tato umělá příjmení potřebují — údajně jsou kratší a usnadňují komunikaci s cizinci.

Téhož lze však dosáhnout civilizovaně a s dvojnásobným prospěchem pro sebe: podle bodu 11.12 příkazu ministra spravedlnosti Litevské republiky ze dne 12. října 2009 č. 1R–318 „O schválení pravidel pro změnu osobního jména, příjmení a národnosti“ může žadatel „zkrátit příjmení, jestliže má toto příjmení v tradičním úzu kratší variantu bez přípony“. Tak se Vitkauskaitė nebo Vitkevičiūtė může změnit na Vitkute a Vitkauskienė nebo Vitkevičienė na Vitkiene (příjmení by si mohli zkracovat i muži). Není důvod litovat vnucených slovanských přípon, pokud jde o úspornost. Podle článků 11.1, 11.7, 11.9 a 12 uvedeného příkazu ministra spravedlnosti Litevské republiky může žadatel změnit (nebo vzít zpět změnu) příjmení, pokud snižuje důstojnost jeho nositele nebo je nepohodlné k užívání, jeho podoba neodpovídá pohlaví dané osoby, nositel nechce skrývat takzvaný rodinný stav (a vztah ke svému či manželovu rodu, k tradiční kultuře), nebo pokud příjmení odporuje morálce a veřejnému pořádku Litevské republiky.

Litevský občan žijící v zahraničí je také svým způsobem vyslancem svého národa a státu. Jeho příjmení může automaticky prozrazovat i jeho národnost.

Tradiční tvoření ženských příjmení podporují jazykovědci, profesoři Vitas Labutis, Jonas Palionis, Aldona Paulauskienė, Zigmas Zinkevičius a

222

KALBOS KULTŪRA | 85

další. Jasného ideologa opačného názoru ani jeho podrobné argumenty dosud dobře neznáme.

Vzhledem k uvedeným okolnostem zůstává iniciativa zrušit usnesení VLKK ze dne 26. června 2003 č. N-2 (87) „O tvoření ženských příjmení“ nadále aktuální. Ženská příjmení bez přípony narušují tradiční systém tvoření slov v litevštině, mají hrubší, negativní zabarvení a proti vůli svých nositelek naznačují, že žena je ve věku vhodném k sňatku a pravděpodobně je vdaná nebo rozvedená. Uvedené usnesení bylo přijato, aniž byla veřejnost s návrhem dostatečně seznámena, aniž se o něm diskutovalo a aniž získalo souhlas většiny občanů a jazykovědců.

Netradiční ženská příjmení nemají prestiž a škodí litevštině, proto je třeba se umělých příjmení vzdát.

LITERATŪRA

Labutis V. 2009: Dar kartą apie moterų pavardes. – Gimtoji kalba 9, 12–19.

LKE 2008: Lietuvių kalbos enciklopedija. Antrasis patikslintas ir papildytas leidimas. Sudarė K. Morkūnas, redagavo V. Ambrazas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

LPŽ 1985: Lietuvių pavardžių žodynas 1. Ats. red. A. Vanagas. Vilnius: Mokslas.

Maciejauskienė V. 1991: Lietuvių pavardžių susidarymas XVI–XVIII a., Vilnius: Mokslas.

Miliūnaitė R. 2012: Dabartinė Lietuvos moterų pavardžių formų įvairovė ir pasirinkimo galimybės (ištrauka iš rašomos studijos Ką manote apie nepriesagines moterų pavardes). Prieiga per internetą: <www.kalbosnamai.lt> (žiūrėta 2012 11 10).

Salys A. 1983: Raštai 2: Tikriniai vardai, Roma: Lietuvių katalikų mokslo akademija.

Stundžia B. 2010: Kaip kirčiuoti šeiminės padėties nerodančias moterų pavardes? – Gimtoji kalba 4, 8–11.

Zinkevičius Z. 2008: Lietuvių asmenvardžiai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Zinkevičius Z. 2009: Apie moterų pavardes. – Voruta, Nr. 12(678), 1, 16; birželio 20.

Žeimelis 2010: Žeimelis. II dalis. Sudarytojas A. Bečius. Vilnius: Versmė.

Gauta 2012 11 15

K. GARŠVA. Lietuvos moterų nepriesaginės (latviškos darybos) pavardės

223

LITHUANIAN WOMEN’S SURNAMES (OF LATVIAN WORD-FORMATION) WITHOUT SUFFIXES

Summary

The article provides 12 arguments why the new artificial surnames of women with the ending -ė are not beneficial for the women themselves or for the state, language and nation. There are only two arguments why these artificial surnames are necessary for some women – they are shorter and easier when communicating with foreigners.

The same could be achieved in a more civilized and beneficial way: following the order of the Minister of Justice the applicant can shorten the surname if in traditional usage there is a shorter variant without suffix. Thus Vitkauskaitė or Vitkevičiūtė can become Vikutė and Vitkauskienė or Vitkevičienė – Vitkienė (men should shorten their surnames too).

The traditional way of feminine surname formation is supported by professors Vitas Labutis, Jonas Palionis, Aldona Paulauskienė, Zigmas Zinkevičius and others. There is no evident ideologist of the opposing side and comprehensive arguments are still not known.

In our opinion the artificial forms of surnames (without a suffix and with the ending -ė) ruin the traditional word-formation system of the Lithuanian language, gives a rougher, negative shade to the surname and against the will of the owner indicates that a woman is of a marrying age and most probably married or divorced. Non-traditional surnames are not prestigious; they harm the Lithuanian language and should be abandoned.

KEYWORDS: surnames, word-formation, dialects, standard language.

KAZIMIERAS GARŠVA

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius

[email protected]

224

KALBOS KULTŪRA | 85