ALDONAS PUPKIS

JEŠTĚ JEDNOU O PŘÍZVUKOVÁNÍ SLOV EKSPERTAS, KONCERTAS A PODOBNÝCH SLOV

Věnuji památce drahého přítele Alekse Girdenise

KLÍČOVÁ SLOVA: spisovný jazyk, přízvukování, kodifikace norem, značení přízvuku, realizace přízvukových intonací.

ÚVOD

Již více než půl století se stále znovu rozproudí diskuse odborníků na akcentologii a fonetiku o přízvukování cizích slov ekspertas, koncertas, nervas, rezervas apod.: zda souhlasit se současným oficiálním označováním přízvučné slabiky v takových slovech levým přízvukovým znaménkem (tj. ekspertas, koncertas, nervas, rezervas a zařadit tato slova k prvnímu přízvukovému paradigmatu), nebo se vrátit k předválečné praxi a označovat cirkumflexovou intonaci (tj. ekspertas, koncertas, nervas, rezervas a považovat je za slova druhého přízvukového paradigmatu). Zvláště je třeba zdůraznit, že na značení přízvuku (intonace) závisí přízvukové paradigma těchto slov i podmínky uplatnění pravidla o předposlední slabice.

Nezasvěcenému se tento spor může zdát poměrně malicherný, možná dokonce bezvýznamný, nebo může vzbuzovat údiv, proč chce někdo měnit tradici posledních desetiletí. Při hlubším zamyšlení nad touto otázkou se však ukáže, že diskuse není něčí soukromý rozmar – jde o zásadní otázku související se systémem jazyka a jeho strukturou, jejíž nevyřešení ponechává v úzu mnoho nejasností, které narušují praktickou práci s přízvukem a oslabují přízvukové návyky veřejných mluvčích – moderátorů rozhlasových a televizních pořadů a novinářů, herců, učitelů aj. Tato otázka je o to aktuálnější při vydávání nového Bendrinės lietuvių kalbos žodyną., který odráží současný úzus.

Je třeba zdůraznit, že zde máme na mysli určitý typ cizích slov a obecněji výpůjček a chceme objasnit alespoň dvě věci: 1) přezkoumat historii označování (normování) přízvuku u slov tohoto typu, 2) určit systémové vztahy přízvučné slabiky takových slov v rámci celého systému prozodie spisovné litevštiny. Po provedení těchto prací je stanoven třetí úkol: předložit odůvodněná doporučení pro kodifikaci spisovného jazyka a praktickou činnost.

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo | 2

DĚJINY ZNAČENÍ PŘÍZVUKU

Údaje o přízvukování cizích (a/nebo mezinárodních) slov a o označování přízvučných slabik určitými přízvukovými znaménky máme již z 19. století – z Kuršaitisových (něm. Friedrich Kurschat) slovníků. Nejsou v nich žádné stopy po tom, že by slova tohoto typu byla přízvučná s levým přízvukovým znaménkem, ale nenajdeme ani přesnější údaje, které by umožnily určit původ intonace těchto slov. Například v německo-litevském slovníku (Kurschat 1870) lze najít několik případů přízvukování, které nás zajímají: Kellner – kė̃lneris I 681, Nerv – nė́rva II 90, Reserve – rezė́rvai II 130. V litevsko-německém slovníku (Kurschat 1883) jsou uvedeny výpůjčky z němčiny kė̃lmeris „svobodný rolník“ 177, ėrcikis (s odvozenými slovy) „vévoda“ 177, zatímco o erbas „erb“ 107 zůstalo bez přízvuku. Z těchto slovníků tedy nelze vyčíst žádnou jasnou soustavu a, jak řekl Pranas Skardžius, „už nemůžeme definitivně usuzovat na přízvukování v litevštině pouze z Kuršaitisovy gramatiky a slovníků“ (Skardžius 1999: 289).

O této otázce lze začít obšírněji hovořit od Jona Jablonského, který položil základy normalizace mnoha oblastí litevského jazyka a také ustavil základy litevské akcentologie. První zmínku o přízvukování takových slov nacházíme podle údajů Arvyda Vidžiūnase (1997: 147) v Lietuviškoje gramatikėlėje Petra Avižonise, napsané v roce 1892; ta dala Jablonskému podnět k přípravě a vydání známé Lietuviškos kalbos gramatikos v roce 1901 (viz k tomu Piročkinas 1977: 144–145). V této malé gramatice je na s. 10 slovo terminas přízvučné s cirkumflexovou intonací (pravděpodobně Jablonského zásluhou). Autentičnost Jablonského přízvukování potvrzuje text, který Jablonskis přečetl a který je uveden v knize Jurgise Gerulise věnované dialektologickým studiím: v něm je přízvukováno tẽrminu (Gerullis 1930: 7).

Daugiau informacijos apie kalbamų žodžių kirčiavimą yra Vidžiūno (1997) monografijoje Jono Jablonskio akcentologija. Išstudijavęs Jablonskio kirčiavimo dalykus autorius teigia, jog turint prieš akis kai kurių tarptautinių daiktavardžių (skolinių) kirčiavimą „spėtina, kad ir ne vienas tarptautinis žodis su kirčiuotais dvigarsiais i, u, o, e + l, m, n, r, kurie šiandien paprastai yra tvirtrapradžiai, Jablonskio kalboje galėję turėti tvirtagalę priegaidę“ (Vidžiūnas 1997: 147–148). Taip esą leidžia manyti ir Jablonskio pasekėjo Benjamino Sereiskio kirčiavimas hercogas, koncėrtas, tẽrminas. Iš tiesų Sereiskis 1926–1928 m. buvo Jablonskio sekretorius, o pats Jablonskis apie jo lietuvių kalbos mokėjimą yra atsiliepęs teigiamai („Sereiskis, būdamas ne lietuvis, lietuvių kalbos mokėjimu daro gėdą daugeliui lietuvių.“ – Juozo Senkaus liudijimas. Žr. Atsiminimai 2010: 357). Tie Sereiskio sukirčiuoti pavyzdžiai cituojami iš jo 1929 m. rusų kalba Kaune išleisto Sisteminio lietuvių kalbos vadovo (žr. Sereiskis 1929).

BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

3

V této učebnici Sereiskise je uveden také určitý úvod, v němž se probírají některé otázky litevského pravopisu, přízvukování a další témata. Zvlášť se v něm vysvětluje, že „[v]šechna litevská slova se přízvukují podle jedné z nářečních podob západní podskupiny žemaitských nářečí podél Němenu, která dnes tvoří základ spisovného jazyka“ (Sereiskis 1929: V). Za tímto účelem autor ověřoval slova u několika spolehlivých mluvčích, nejvíce se však vyptával profesora Jablonského. Zástupci tohoto nářečí přízvukují cizí slova takto: spórtas, kurórtas, pórcija, <...>, heṙbas, bel̇gas, <...>, kel̇neris, fel̇čeris... tėrminas, heṙcogas, eneṙgija, gubeṙnija, ineṙcija, komeṙcija... (tamtéž). Na s. VII se ještě připomíná, že se má přízvukovat konceṙtas, remȯntas, nikoli kòncertas, rèmontas. Samozřejmě, že slova, která nás zde zajímají, se přízvukují podle první (jestliže je v základním pádě přízvučná třetí slabika od konce, s výjimkou terminą – 3^b) nebo druhé (je-li přízvučná druhá slabika od konce) přízvukové třídy.

Všechny příklady jsou tedy bez výjimky uváděny podle jednoho systému, a přestože se tomu říká nářeční přízvukování (přízvukování podle Jablonského nářečí), slouží jako základ vznikajícího modelu přízvukování cizích a/nebo mezinárodních slov ve spisovném jazyce. Ve skutečnosti se zde bere v úvahu tendence živého jazyka přízvukovat cizí slova převzatá do litevštiny ze slovanských (běloruštiny, polštiny) jazyků s cirkumflexovou intonací (s několika málo výjimkami; některé slovanské výpůjčky, které se dostaly do jazyka v nejstarších dobách, mají akutovou intonaci, např. bažnyčia, lenkas, vyskupas, svietas aj.), zatímco výpůjčky z němčiny mají většinou akutovou intonaci (viz Skardžius 1999: 31–36). Prostřednictvím zprostředkujících jazyků se do litevštiny dostala také většina mezinárodních slov, jejichž původ je ve starověké řečtině nebo latině, avšak ve starším úzu měl jejich původní jazyk malý význam. S šířením kultury nabyly na významu výpůjčky z francouzštiny, stejně jako ze španělštiny, italštiny a dalších jazyků, a v současnosti přejímáme stále více anglicismů. Proto je důležité zohledňovat i nejnovější způsoby, jimiž slova vznikají, a uvádět je do souladu s tradicí přejímání slov z dřívějších dob.

V meziválečném období vyšlo v Litvě také několik učebnic přízvukování. Některé z nich (Būtėnas 1931, Skardžius 1936) obsahují také údaje o přízvukování slov, která nás zajímají.

V roce 1931 vyšla rozsáhlá učebnice přízvukování Petra Būtėnase se základy fonetiky, v níž je tato otázka, která nás zajímá, snad poprvé podrobněji vysvětlena. V jejím § 124 se píše o přízvukování cizích slov: „Cizí slova přízvukují Litevci zpravidla stejně jako litevská nebo zdomácnělá slova, např.: 1) áltas, álgebra, buhá lteris <...>; krėi̇seris, kel̇neris, fel̇čeris; eneṙgija, heṙcogas, gubeṙnija, ineṙcija, komeṙcija; <...>“ (Būtėnas 1931: 113). Uprostřed téhož paragrafu se dále dodává, že „[j]iná slova dnes Litevci přízvukují také jinak, tedy tak, jak se přízvukují v jazycích, z nichž byla převzata, např.: himnas, kel̇neris, heṙcogas, eneṙgija, ineṙcija, komeṙcija, priṅcipas, cil̇inderis, receṅzija, siṅtaksė, audieṅcija, konfereṅcija, teṙminas“ (Būtėnas 1931: 113–114). Kromě toho se při přehledu cizích přípon uvádí,

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

4

že přízvukování diktȧntas, praktikȧntas, muzikȧntas, -òntas, audiėncija, konferencija, koncėrtas je nářeční (trm.; viz Būtenas 1931: 114).

Z uvedených tvrzení vyplývá, že Būtenas považuje cirkumflexové přízvukování za nezpochybnitelnou normu spisovného jazyka. Nenormativní varianty přízvukování jsou popsány velmi rozporuplně. Především není jasné, proč „jiní Litevci“ přízvukují slova také tak, jak se přízvukují v jazycích, z nichž byla převzata. Co se z těch jazyků přejímá – místo přízvuku, nebo intonace? Lze z jazyků, které intonace nemají (nerozlišují ji), přenášet vlastní intonace? Neříká se ani, zda se tyto intonace přejímají ze slovanských, či germánských jazyků. Na druhou stranu není jasné, která nářečí má autor na mysli a kde se vyslovuje například diktȧntas a podobně. Měl snad na mysli jen odlišnou výslovnost dvojhlásky – diktántas (srov. diktȧntas)? O jiném (akutovém, označeném levým přízvukovým znaménkem) vyslovování se tedy nic nedozvídáme, neboť autor nejspíš zaměnil místo přízvuku za intonaci přízvučné slabiky a v jednom případě použil prozodické rysy, v jiném takzvanou teorii mór, v níž je gravis znaménkem prvního členu a cirkumflex druhého (srov. kȧltas: kãltas, ski̇rtas: skīrtas; viz Girdenis 1981: 196). Nebyl tedy právě Būtenas prvním, kdo začal v našem jazyce šířit zmatek v přízvukování těchto mezinárodních slov¹?

Nejautoritativnější učebnicí akcentologie meziválečného období byla kniha Prana Skardžiuse Bendrinės lietuvių kalbos kirčiavimas (1936). O cizích slovech se v ní uvádí, že se přízvukují jako litevská slova odpovídajících přízvukových tříd, mezi uvedenými příklady však slova, která nás zajímají, nenajdeme (viz Skardžius 1936: 22–23). Jeden nebo dva takové příklady jsou však uvedeny ve III. kapitole knihy nazvané „Přízvučná slova“, v krátkém slovníčku přízvučných slov. Jsou to desertas na s. 47, ekspertas na s. 49, herbas na s. 53, koncertas na s. 58, modernų na s. 64, rezervas na s. 73. Jiná slova tohoto typu, přízvučná levým přízvukovým znaménkem, se nenašla. Lze tedy usuzovat, že v této Skardžiusově práci je, možná v návaznosti na názory Jablonského a Sereiskise, jasně stanoveno cirkumflexové přízvukování slabik s dvojhláskou er v mezinárodních slovech. Toto pravidlo mělo a priori platit také pro slova s dvojhláskou el. Ostatní jim blízké dvojhlásky em a en se přízvukují pouze s cirkumflexovou intonací.

Toto přízvukování potvrzuje i Lietuvių kalbos rašybos vadovėlis vydaný v roce 1938. V předmluvě se uvádí, že přízvukování cizích slov způsobilo mnoho potíží. „Při jejich přízvukování jsme se snažili držet této zásady: slova, která jsou nám, zejména lidu, známa už z předválečných dob, jsou přízvučná tak, jak se také vyslovují, zatímco nová podle pravidel našeho jazyka“ (Lietuvių kalbos rašybos vadovėlis 1938: 4). Mezi příklady uvedenými k tomuto principu nejsou slova, která nás zajímají, zato je najdeme ve slovníku připojeném k učebnici. V něm se přízvukuje: energija na s. 89,

¹ Toje Būteno knygoje yra pripainiota ir kitų, ypač fonetikos dalykų (žr. Pupkis 1968).

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo | 5

končertas 118, konsėrvas 118, peršikas 147, rezėrvas 160, teṙminas 189, avšak desėrtas 81, kėlnėris 112, nėrvas 136 a také sėlteris 166. Pravostranný přízvuk snad lze podpořit skutečným či domnělým germánským nebo románským původem těchto slov, avšak přízvuk u sėlterio je jasnou výjimkou z jakkoli chápaného systému. Skardžius (1938) při recenzi tohoto slovníku autorům vytkl značné nedostatky různého druhu; mezi jeho výtkami zaujme myšlenka, že se má přízvukovat nikoli desėrtas, nýbrž deseṙtas, a proto se toto přízvukování uvádí ve srovnání se slovem končertas aj. (Skardžius 1938: 94–95). Tato kritika bude velmi užitečná při dalším pojednání o dalších případech přízvukování tohoto druhu u Skardžia.

Informace o přízvukování pojednávaných slov se nacházejí také v meziválečných dvojjazyčných slovnících a slovníčcích². V jednom z největších slovníků té doby, jehož vydávání bylo zahájeno, Lietuvių rašomosios kalbos žodyne, jehož přízvuky zaznamenal Alfredas Senas (za přízvukování „odpovídá pouze jeden A. Senn“, s. XI), jsou přibližně stejným dílem zastoupena slova tohoto typu s akutovým (pravostranným přízvukovým znaménkem) a s cirkumflexovým přízvukem, např. ené̌rgija 152, ené̌rgiškas 152, hérbas 219, hipérbolė 220, hipérbolinis 220, hipérboliškas 220, iné̌rcija 255 a fė̌lčeris 155, fė̌ldfebelis 155, fė̌ldšeris 155, kėlnėris 459, klė̌kas 491, komė̌rcija 506, komė̌rcinis 506, komė̌rciškas 606, končertas 507, končertinis 507, konsėrvai 508. Jen několik příkladů má levostranné přízvukové znaménko: čėlsiškas 93, hėrcogas 219, fėrma 155. Je vidět, že osoba zaznamenávající přízvuky ještě vše důsledně nepromyslela a označování levostranného přízvuku se jeví jako určitá výjimka. Také Skardžius (1999: 289) tvrdil, že přízvukování v tomto slovníku nelze bezvýhradně důvěřovat.

Mūsų temai labai svarbus Jono Barono (1932) žodynas ir jame sukirčiuoti kalbami žodžiai. Nors Barono žodyno kirčiavimą savo recenzijoje gerokai kritikavo Skardžius (1999: 632–639), bet kirčiuodamas mums rūpimus žodžius autorius elgėsi gana nuosekliai: daugumą žodžių sužymėjo riestiniu kirčio ženklu ir tik kelis – dešininiu. Taigi tvirtagališkai sukirčiuoti: hérbas 94, hėrcogas 94, desė̌rtas 114, desė̌rtinis 114, iné̌tingas 186, iné̌rcija 186, komė̌rcija 207, konsėrvai 208, končertas 209, nėrvas 290 (2x), pė̌rlas 364, pė̌rlamotė 364, pė̌rlinis 364, rezėrvas 488, teṙminas 588. Tik trys žodžiai turi tvirtapradę priegaidę: dėltė „delta“ 112, fėrma 594, fėrmeris 594. Tų trijų žodžių atskyrimo iš bendro būrio motyvai nėra aiškūs. Kairiniu kirčio ženklu žymimų žodžių neteko aptikti.

Později, patrně díky lepšímu citu pro systém a citlivějšímu rozlišování přízvukových intonací, se v různých slovnících objevují slova označená levostranným přízvukovým znaménkem stále méně. Například mezi slovy tohoto typu je v litevsko-polském slovníku J. K. Zablockise a Č. Kuleši levostranným přízvukovým znaménkem uvedeno

² Některé rozsáhlejší dvojjazyčné slovníky (například Lietuviškai rusiškas žodynas Benjamina Sereiskise (1932), pozdější Lietuviškai angliškas žodynas Vilniuse Pėteraitise (1948) aj.) přízvuky neoznačovaly, zatímco v přízvukovaných slovnících Jurgise Šlapelise se autoři vyhýbali zařazování internacionalismů, takže v nich případy, které potřebujeme, nenajdeme.

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

6

ani jediné slovo hipèrbole 45. Asi 10 slov v něm má cirkumflexový přízvuk: cisternà, –os (2) 23, ekstè̇rnas 34, energìja 35, fèlčeris 36, hèrbas 45, koncèrtas 69, konsèrvai 70, modèrniškas 88, rezèrvas 137, tèrminas (3^b) 176, a jen několik slov s pravostranným přízvukovým znaménkem: dėltè „delta“ 27, desèrtas 28, nèrvas 96 (Zablockis, Kuleša 1940).

Arba tokiame mažučIame K. Tamučio (1940) žodynėlyje duodami tvirtagališkai sukirčiuoti fèlčeris 32, hèrbas 44, nèrvas 83; farmacèutas turi pažymėtą kairinį kirčio ženklą, nors kirčiuotė nurodyta antroji (2). Žodis čerkesas 20 išvis paliktas nesukirčiuotas, bet prie jo nurodyta 1-oji kirčiuotė, vadinasi, kirčiuotas pirmasis skiemuo. Bendrojoje pedagogikos terminijoje (Šalkauskis 1991), svarstytoje 1940 m. balandžio mėn. Lietuvių kalbos draugijos, kurios pirmininkas buvo Pranas Skardžius³, terminologijos sekcijoje, rašoma enèrgija, modèrnų, nèrvas.

Lze nahlédnout i do přízvukování v I. a II. svazku rozsáhlého Lietuvių kalbos žodyno, který redigoval Balčikonis. Je zajímavé, že ve II. svazku (1947) zůstalo mnoho slov tohoto typu, z nichž část bychom mohli označit za internacionalismy, zcela bez přízvuku, např. fèlčeris, ferma, elmè, energìja, zatímco několik přejatých slov je označeno cirkumflexovou intonací: fèŕnicas (a fèŕnicas), èlkeris „alkierius“, èlkierius „t. p.“, èlmentas, èlštrikas, a jedno či druhé s akutovou intonací: féršas, élskis. Slova označená levostranným přízvukovým znaménkem se nepodařilo najít; lze tedy vyvodit, že Balčikonis zacházel s internacionalismy velmi opatrně, zatímco u jiných cizích slov nebyl ve všem důsledný.

Lze tedy vyvodit, že se před válkou zřetelně prosazoval sklon většinu internacionalismů s dvojhláskami el, er v přízvučné slabice přízvukovat cirkumflexově, méně často (s ohledem na zdroj, z něhož bylo slovo přejato?) pravostranným přízvukovým znaménkem. Slova s levostranným přízvukovým znaménkem je třeba považovat za jisté vzácné výjimky. Tendence, které se do té doby rýsovaly, byly zakotveny ve Lietuvių kalbos rašybos žodyne, vydaném roku 1948. Velkou část tohoto slovníku napsal známý lingvista Alfonsas Kalnius (Pupkis 2010: 250–251), včetně kapitoly o přízvukování. Protože se slovník připravoval za války v Ústavu litevského jazyka, redigoval jej Antanas Salys a po zahájení tisku se kvůli válečným událostem přestal tisknout, je třeba jej považovat za dílo odpovídající Salysovu lexikografickému a akcentologickému zaměření. To je třeba vzít v úvahu při dalším zkoumání dějin normování přízvukování pojednávaných slov.

Kapitola o přízvukování v tomto slovníku nic neříká o přízvukování cizích (internacionálních) slov, takže je třeba prolistovat samotný slovník a vyhledat v něm příklady s vyznačeným přízvukem. Podařilo se v něm najít jen několik slov označených levostranným přízvukovým znaménkem: fèrma 201, fèrmeris 201, hèrcogas

³ O Šalkauskis terminologických termínech, které Skardžius později využil a jež byly probrány v terminologické sekci, viz Lietuvių kalbos vadovas 1950: 13.

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

7

215. S ohledem na kolísání přízvuku zůstává aktuální pouze fè rma (1) 201, plėura (1) 301. Většina ostatních slov je v tomto slovníku přízvukována s cirkumflexem: aler̃gija 153, bel̃gas 170, deser̃tas 188, diver̃sija 191, ekspèr tas 198, ekstèrnas 198, ener̃gija 199, fel̃čeris 201, her̃bas 215, iner̃cija 218, iner̃cinis (iner̃tinis) 218, komer̃cija 245, koncer̃nas 246, koncer̃tas 246, konser̃vai 246, rezèrvas 316, sel̃teris 324, terapèu tija 354, ter̃cija 354, terma, -õs 354, ter̃minas 354, ter̃mosas 354. Několik slov je přízvukováno ostrým přízvukem: hipérbolė 215, kélneris 235, pérsas 297, stérlingas 338, zatímco nérvas 281 má i vedlejší variantu nerṽas. Nebylo by možné rozdíly v přízvuku vysvětlit původem slov ze slovanských či germánských jazyků? Jinak však zjevné důvody příliš patrné nejsou.

Za shrnutí předválečné praxe lze považovat příručku Lietuvių kalbos vadovą (LKV)⁴, kterou v roce 1950 vydali v Německu Pranas Skardžius, Stasys Barzdukas a Jonas Martynas Laurinaitis. Ačkoli jde o kolektivní dílo, redigoval je a přízvuk vyznačil Skardžius; navíc je v knize uvedeno, že se použilo také Lietuvių kalbos rašybos žodynu z roku 1948 (je uveden i v seznamu pramenů na s. 20). V přízvukování probíraných slov se od tohoto slovníku odchyluje, avšak ne zásadně, a někdy jsou tyto rozdíly obtížně vysvětlitelné. Ostrým přízvukem je označeno snad jediné slovo ener̃gija 248, zatímco podoby fèrma, hèr cogas, plėura ze slovníku z roku 1948 byly nahrazeny podobami férma 254⁵, hèr cogu 281, pleurà, pleūros 439. Kromě těchto příkladů se jinak přízvukovaných slov vyskytuje jen několik: ve slovníku z roku 1948 – Bel̃gija 388 (a také bel̃gas 170), Per̃sija 414 (ale pérsas 297), stérlingas 338; ve vydání z roku 1950 – Bélgija 201, Pérsija (a také pérsas) 430, stérlingas 517. Ve všech ostatních případech, kterých je téměř 20, se přízvukování v obou slovnících shoduje; většina slov je označena přízvukem cirkumflexovým a několik ostrým. Nepodařilo se zjistit, proč se v některých případech liší intonace; tento rozdíl nevykazuje ani skutečný, ani domnělý původ mezinárodního slova z toho či onoho zdroje. Lze však vyvodit závěr, že období přinejmenším od roku 1929 (nebudeme-li mluvit o přízvukování u Kuršaitise) do roku 1950 charakterizuje postupně se ustalující jednotný systém, který tíhne k cirkumflexnímu přízvukování.

Skutečnou revoluci v přízvukování slov z této oblasti přinesl slovník Tarptautinių žodžių žodynas, vydaný v roce 1951. Jde o dílo přeložené z ruštiny, jehož „materiál pro potřeby litevského jazyka zpracoval“ (TŽŽ 1951: 4) Chackelis Lemchenas, a právě on tedy vyznačil veškerý přízvuk. V předmluvě k litevskému vydání se uvádí, že „heslová slova jsou přízvukována podle přízvukových zvyklostí, které jsou nyní v litevštině nejrozšířenější“ (TTŽ 1951: 4).

Možná se v mnoha případech k těmto nejrozšířenějším přízvukovým zvyklostem přihlíželo, avšak ve skupině slov, o nichž zde mluvíme, se tyto zvyklosti vůbec nerespektovaly – téměř vše je přízvukováno ostrým přízvukem

⁴ Je těžké uvěřit, že normy uvedené v tomto díle, vydaném v Německu, mohly za podmínek železné opony nějak ovlivnit jazykové normy stanovované v Litvě.

⁵ Možná to způsobily rozdílné významy tohoto slova: ve slovníku z roku 1948 není význam této podoby uveden (stejně jako u ostatních slov), zatímco v LKV jde o „uspořádání (ve stavebnictví)“?

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

8

přízvukem, aniž by bylo vyčleněno přízvukování již dříve ustáleného slova terminas⁶ – přinejmenším v tomto ohledu se postupovalo systematicky, snad s výjimkou jednoho či dvou slov, například perlas. Takové přízvukování lze nazvat revolucí jedině tak, že jinak to pojmenovat nelze⁷ – v předmluvě ke slovníku se o něm nic neříká a nebylo ani veřejně projednáváno či alespoň zmíněno v tisku. Tímto způsobem přešlo takové přízvukování bez jakékoli diskuse do slovníku Dabartinės lietuvių kalbos žodynas z roku 1954 (dále jen DŽ) a následně se šířilo ze slovníku do slovníku, dostalo se do dvojjazyčných slovníků i encyklopedií a v současnosti, přinejmenším do doby, než Valstybinė lietuvių kalbos komisija (dále jen VLKK) začala v roce 2003 zveřejňovat doporučení k přízvukování, lze říci, že převládá; pomineme-li četné výjimky a nevysvětlitelné zvláštnosti přízvukování i problémy praktického přízvukování. Je pravda, že ne jeden ani dva lingvisté se proti takovému přízvukování po mnoho let stavěli a stále staví a zveřejnili své argumenty, avšak sestavovatelé slovníků k nim nepřihlíželi. Diskuse o reformě uskutečněné v TTŽ 1951 však nepřestala ani na jedno desetiletí a pokračuje až do dnešních dnů. Týká se nejen praktického přízvukování dvojhlásek el, er, ale také otázky fonologické identity jejich vokálu e ([ę]).

SYSTEMATICKÉ ZÁKLADY PŘÍZVUKOVÁNÍ PROBÍRANÝCH DVOJHLÁSEK

Po praktickém uskutečnění revoluce se brzy začaly hledat teoretické (ideologické) základy, které by takový krok ospravedlnily. O samostatnosti cizího, respektive mezinárodního vokálu [ę] promluvila snad jako první v roce 1957 vyučující francouzštiny na Vilniuském pedagogickém institutu (dnes Univerzita edukologie) Janina Dambrauskaitė (Urbelienė). Ve svém článku o fonologickém systému litevských vokálů vycházela z učení Leva Ščerby, zakladatele fonetické školy tehdejšího Leningradu (dnes Petrohradu); v jeho Prancūzų kalbos fonetikoje z roku 1948 byla popsána metoda „protikladů“. Ačkoli uznala, že mezinárodní [ę] a litevské [e] se „vůbec nijak neliší“ (Dambrauskaitė 1957: 222), vymyslela dvojice èstù: éstù, kabinètas: kabinétas, kadètas: kadétas, taip pat èsti: èsti=škas⁸ a nenalezla střídání s dlouhým vokálem [ę˙], přesto prohlašuje „právo přičlenit nelitevské e k samostatným

⁶ Přízvukování tohoto slova možná není zcela průkazné (ve slovnících se nyní přízvukuje pouze s cirkumflexem), při pohledu do dalších pramenů však lze najít i jiné případy přízvukování. Například v TŽŽ 1951: 665 je přízvukováno tèrminas, zatímco v TŽŽ 1969: 753 už tė̀rminas; stejně tak v TŽŽ 1985: 487, TTŽ 2000: 581 a TŽŽ 2013: 811 tèrminas. Zajímavé je, že v TTŽ 2000: 581 se objevuje další vlastní jméno téhož původu (lat. terminus), Tèrminas, „takový starořímský bůh“, avšak v TŽŽ 2001: 737 je již přízvukováno ostrým přízvukem – Tèrminas, „takový starořímský bůh“; stejně je přízvukováno i v Interleksyje a v TŽŽ 2013: 811. Někde se však toto vlastní jméno přízvukuje s cirkumflexem (LTE XI: 273; VLE XXIII: 688, Kuzavinis 2007: 1050; v AMŽ 1996: 274 a TŽŽ 2007: 1090 je však Tèrminas).

⁷ Nemohli bychom zcela vyloučit, že šlo o vědomý, nebo přinejmenším podvědomý rusifikační útok na celý litevský jazyk. Jak známo, Lemchenas po válce překládal Leninovy spisy do litevštiny a připravoval Rusų–lietuvių kalbų žodyną (vyšel v roce 1949; bez vyznačeného přízvuku), takže jeho trvalý kontakt s ruštinou mohl přímo či nepřímo ovlivnit i jeho rozhodnutí v oblasti litevské akcentologie.

⁸ Tyto dvojice ve skutečnosti ukazují opozici krátkých a dlouhých vokálů, nikoli fonémovou samostatnost vokálu [ę].

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

9

foném, třebaže vedle toho musíme zdůraznit minimální roli tohoto zvuku“ (Dambrauskaitė 1957: 224). S tímto názorem nesouhlasil vyučující angličtiny na témže ústavu Bronius Svecevičius (1960: 30), protože podle jeho názoru v praxi žádný rozdíl mezi dvěma odstíny samohlásky e nepociťujeme.

Teoreticky přesněji určit systém vokalických fonémů litevštiny bylo třeba při přípravě první akademické mluvnice litevského jazyka. Za tím účelem provedla ve druhé polovině 6. desetiletí – v první polovině 7. desetiletí 20. století badatelka Ústavu litevského jazyka a literatury Valerija Vaitkevičiūtė jisté fonetické výzkumy a jejich výsledky publikovala ve sborníku vědeckých prací Lietuvių kalbotyros klausimai. Později byly poněkud upřesněné výsledky této práce převzaty do akademické Lietuvių kalbos gramatiką, do fonetické kapitoly zařazené v jejím I. svazku (1965).

Vaitkevičiūtė správně charakterizovala principy fonetického a fonologického hodnocení jazykových zvuků. Vycházejíc z tezí tehdejší leningradské fonetické školy napsala, že fonéma je „nejmenší zvuková jednotka, která rozlišuje významy slov nebo morfémů“ (Vaitkevičiūtė 1957: 5). „Fonémami se nazývají historicky utvořené zvukové typy, které rozlišují slova, jejich tvary nebo morfémy a jejichž výslovnost nezávisí na fonetické pozici, kterou ve slově zaujímají“ (Vaitkevičiūtė 1961: 19). Při určování fonémového složení jazyka se používá metoda takzvaných minimálních párů a tyto postupy jsou předvedeny v uvedených článcích Vaitkevičiūtė. Například takto délka a krátkost samohlásek umožňuje rozlišit dlouhé a krátké vokalické fonémy: lĩs: lìs, mẽs: mès, mãno: màno atd. Když je však třeba pojednat o krátké samohlásce [ę], užívané pouze v mezinárodních slovech, žádný minimální pár se neuvádí; pouze se říká, že se od litevské krátké samohlásky [ę] jen málo liší, že odstíny jsou obecně nezřetelné, pouze fonéma v mezinárodních slovech je uzavřenější a „liší se od ní svou přirozeností“ (Vaitkevičiūtė 1961: 21): přízvučná i nepřízvučná je krátká, kdežto litevská je v přízvučné pozici dlouhá a v nepřízvučné krátká (srov. mėta: metù, lėsa: lesù⁹).

V těchto úvahách se skrývá směšování fonetické a fonologické roviny, jejich důsledné neoddělování¹⁰ a uplatňování absolutních, nikoli relativních měřítek (Girdenis, Žulys 1973: 207, 208). Z těchto důvodů vznikla i teoretická chyba: samohláska [ę], užívaná pouze v mezinárodních slovech, se považuje za samostatnou fonému spisovného jazyka. Zastánci tohoto názoru se opírají především o fonetické rysy a tvrdí, že samohláska [ę] v mezinárodních slovech je uzavřenější, užší než samohláska [ę] v litevských slovech. Elzbieta Mikalauskaitė (1975: 17) tvrdí, že tento rozdíl je obtížněji postřehnutelný; v nářečích je prý menší. Z jejího

⁹ Tímto tvrzením Vaitkevičiūtė odporuje vlastní definici fonémy, v níž se říká, že zvukové typy foném nezávisí na fonetické pozici, kterou ve slově zaujímají.

¹⁰ Jak Jonas Kazlauskas, tak zejména Aleksas Girdenis v našich rozhovorech nejednou kritizovali leningradskou fonetickou školu za časté případy směšování fonetické a fonologické roviny.

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

10

Důležitým tvrzením těchto úvah je také to, že tato samohláska ve slovech cizího původu se nevyskytuje na konci slova (Mikalauskaitė 1975: 17).

Antanas Pakerys (1986) plačiai remiasi ir fonetiniais, ir sintagminiais to tarptautinių žodžių balsio [ɛ] požymiais. Lietuvių bendrinės kalbos fonetikos autorius rašo, kad tas balsis vartojamas kirčiuotuose daiktavardžių kamienuose (lietuviškuose žodžiuose balsio ilgumas priklauso nuo (ne)kirčiuotos padėties: gėlia: geliù, plg. dar ãktas: aktù). Padėtinio ilgumo balsis [ɛ] (gėlia) esti tik senuosiuose skoliniuose, pvz., Pẽtras (plg. Petrù), jis atsiranda ir svetimos kilmės žodžiuose po minkštųjų priebalsių vietoj ilgojo [aː]: pliãžas: pliažù. Tas balsis nepr itempa prie žemutinio pakilimo balsių [ɑ], [ɑ], [ɛ], [ɛ] posistemio. Šie ir kiti požymiai rodantys, kad tas tarptautinių žodžių balsis [ɛ] vartojamas panašiai kaip ir vidutinio pakilimo trumpasis balsis [o], plg. ėpas: òmas, genẽžė: prognòžė, fèrma: fòrma (Pakerys 1986: 38–39).

Funkční samostatnost samohlásek vyslovovaných v litevských a nelitevských slovech lze údajně ověřit srovnáním například slov gèstų (genitiv plurálu podstatného jména gèstas) a gèstų (kondicionálu slovesa gèsti). „Podle našich údajů většina (75–80%) posluchačů správně rozpozná tato izolovaně vyslovená slova“ (Pakerys 1986: 39)¹¹.

Kromě dalších argumentů jde prý o nejdůležitější ukazatel samostatnosti této samohlásky. V posledních letech se však tento argument zmiňuje jen zřídka, protože se uznává, že tato dvojice není ve výzkumné práci příliš korektní: jednak jde o morfologické tvary různých slovních druhů a substituce takových slov v témže textu je téměř nulová. A v nejdůležitější, klasické pozici minimálních párů – na absolutním začátku slova – bychom mohli najít nanejvýš dvojici èt: èteris (ètika), ani to však není zcela totožná pozice (na konci slova je t aspirované, před předními samohláskami změkčené, resp. měkké). Za druhé, ještě méně korektní je předkládat posluchačům k rozpoznání speciálně vymyšlená slova vyslovená izolovaně.

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo | 11

V kapitole knihy „Přízvuk slov cizího původu“ napsala: „Ve slovech cizího původu se přízvuk klade na slabiku se spojeními hlásek el, er, která se vyslovují s cirkumflexovou intonací, a tato slova se skloňují podle prvního přízvukového vzoru: kẽlneris, desẽrtas, enẽrgija, epidẽrmis, fẽrma, fẽrmeris, hẽrbas, Hẽrmis, inẽrcija, koncertãtas, nẽrvai, pẽršikas, tẽrmosas...“ (Laigonaitė 1959: 97). Pokud jde o první přízvukový vzor, autorka nemá vždy pravdu: slova s přízvukem na předposlední slabice (fẽrma¹², hẽrbas, Hẽrmis, nẽrvai) budou patřit ke druhému přízvukovému vzoru, ale mnohem důležitější je zde pozorně si přečíst autorčinu poznámku k tomuto tvrzení: „V litevských slovnících se přízvuk těchto slov dosud označoval gravisovým znaménkem: kẽlneris, desẽrtas, fẽrma... To však neodpovídá živému úzu litevského jazyka: v tomto typu slov tvoří samohláska e se souhláskami l, r smíšené dvojhlásky el, er, které Litevci mohou vyslovovat pouze s přízvukem s pevným začátkem nebo s cirkumflexovou intonací. Krátký přízvuk je zde nemožný, stejně jako ve spojeních em, en, am, an, která ve slovech cizího původu odedávna označujeme znaménkem přízvuku s pevným začátkem nebo cirkumflexové intonace (srov. diktántas, leitenántas, tendeñcija...)“ (Laigonaitė 1959: 97).

Při recenzi prvního svazku akademické Lietuvių kalbos gramatikos Jonas Kazlauskas poznamenal, že v litevštině není žádná potřeba ani důvod rozlišovat nějakou další samohlásku cizích slov [e]. V recenzi vydané roku 1965 napsal: „Užší e se skutečně někdy vyskytuje ve slovech cizího původu (například ve slově poetas), ale jeho existence zde zjevně závisí na fonetickém prostředí (následuje po krátké samohlásce o). <...> Proč sem uměle zavádět do již tak bohatého fonologického systému litevštiny další nový, neobvyklý zvuk a zatěžovat jím jazyk divadla a rozhlasu“ (Kazlauskas 2000: 223). Dodejme, že Kazlauskas zde zároveň uvedl minimální páry a poukázal na to, že samohláska e se ve slovech cizího původu vyslovuje stejně jako v litevských slovech. O rok později na jiném místě tvrdil, že tento zvuk „se vyslovuje stejně jako e ve vlastních slovech, srov. např. lèmą ir lèpti, šèpingas ir šèpti, metòdas ir metù, bemòlis ir berãnķis atd. Touha zavést do spisovného jazyka nový foném [e] je těžko pochopitelná; jazyková praxe navíc toto úsilí učinila beznadějným“ (Kazlauskas 2000: 136).

Proti samostatné samohlásce e ve slovech cizího původu se vyslovil jeden z nejvýznamnějších teoretiků a kodifikátorů spisovné mluvené řeči Juozas Senkus. V článku vydaném roku 1970 o přízvukových variantách ve slovníku Dabartinės lietuvių kalbos žodyno (1954) tvrdil, že „slova s přízvučným spojením hlásek er se doporučuje vyslovovat s cirkumflexovou intonací a patří k prvnímu nebo druhému přízvukovému vzoru, např.: desẽrtas (2), enẽrgija (1), fẽrmeris (1), hẽrbas (2), inẽrcija (1), koncertãtas (2), nẽrvai (2), pẽršai (2), pẽršikas (1), rezẽrv as (2), tẽrmosas (1), vẽršija (1)“ (Senkus 2006: 543). Své tvrzení opíral také o názor Laigonaitė zveřejněný roku 1959.

¹² Podle de Saussurova–Fortunatovova zákona mělo být fermà.

BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo | 12

Poněkud jinak psala Laigonaitė o přízvukových znaménkách těchto dvojhlásek v druhém vydání své příručky přízvukování z roku 1978: „Jak známo, dvojhlásky el, em, en, er s pevným začátkem ve slovech cizího původu se podle současných norem spisovného jazyka mají vyslovovat s krátkým e, typickým pro slova cizího původu. Takto je dokáže vyslovit jen velmi málo lidí. Většina Litevců v takových případech vyslovuje tato slova s cirkumflexovou intonací: hėrbas, hėrcas, pėrsai. Takové užití některých těchto slov je již zaznamenáno ve Slovníku současné litevštiny. Vedle nèrvo se zde uvádí také nèrv̇as; pouze slova cizího původu pèrlas, stèndas, tẽmbras se přízvukují s cirkumflexovou intonací (srov. také starší sè rbas, veñgras). To by ukazovalo na nutnost přezkoumat tuto normu spisovné výslovnosti a přízvukování“ (Laigonaitė 1978: 48–49).

Laigonaitė tedy zde již netvrdí, že první část těchto dvojhlásek nelze vyslovit krátce, ale bere je všechny dohromady, tj. el, er považuje za stejné jako em, en. Nesouhlasí však s tehdejším označováním přízvuku dvojhlásek el, er a navrhuje přijmout jinou normu, která odpovídá živému jazykovému úzu.

Mimochodem, Laigonaitė se ve své příručce akcentologie z roku 1978 opírala také o kolektivní stanovisko redakční rady časopisu Mūsų kalboje, vyslovené roku 1971 (viz Kuzavinis 1971: 14), které podporovalo její postoj:

Redakce časopisu „Mūsų kalba“¹³ se domnívá, že v uvedených případech (tj. ve dvojhláskách el, er, em, en) má být označena cirkumflexová intonace, protože 1) v nářečích se vyslovují buď pouze s cirkumflexovou intonací, nebo pouze s pevným začátkem a prodlouženým e (druhý případ se pro spisovný jazyk nedoporučuje), 2) praxe spisovného jazyka ukazuje, že se zde vyslovuje dvojhláska s cirkumflexovou intonací, zatímco èr s pevným začátkem a krátkou samohláskou e dokáží vyslovit jeden či dva vyškolení fonetici. Proto „dvojslabičná a trojslabičná slova s přízvukem na předposlední slabice patří do druhého přízvukového vzoru, ostatní do prvního (výjimečně třetího). Přízvuk na přízvučné slabice by měl být označen vlnovkovým znaménkem.“

Již před válkou, kolem roku 1934, Antanas Salys řekl, že takzvané cizí [ę] se vyskytuje (vyslovuje) „v cizích slovech starší generace [lidí]“ (cit. podle Pupkis 2010: 397). Tuto myšlenku později zopakoval ve dvou článcích napsaných pro bostonskou encyklopedii. Například v článku „Výslovnost“ (LE XXX [1964]) tvrdil: „I dnes jsou ve spisovné výslovnosti některé věci dosud ne zcela ustálené. Například v cizích slovech někteří vyslovují krátké e stejně jako v litevských slovech, jiní jako polosamohlásku e, podobně jako v sousedních ruském a polském jazyce. Většina Litevců vyslovuje A m è r i k a a e l e k t r à jako e ‚podobné ė, jen kratší‘

¹³ Obsah tohoto stanoviska formuloval člen redakční rady Vytautas Būda a rada jej projednala a redakčně upravila. Mimochodem, Būda se tohoto názoru držel i později. V knížce o přízvukování vlastních jmen, vydané roku 1982, o těchto případech nemluvil a jednoduše je pominul. Uvedené případy jsou pominuty také v článku Kuzavinise (1971), o němž byla řeč právě výše.

BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo | 13

přesto zní nějak nelitevsky. Kvůli takové výslovnosti, zděděné z ruské školy, se před čtyřicátými lety dokonce zkoušelo psát například poezija, poētas, teorēma, později se od toho však upustilo“ (Salys 1985: 100).

O pár let později Salys v téže encyklopedii vyjádřil názor také na označování přízvuku u dvojhlásek el, er. Když psal o slovnících a zmiňoval DŽ 1954, uvedl: „Dosud se doporučovalo přízvukovat koncertas, konsertai (jako vērtas, mizėrnas), nyní se však navrhuje konkèrtas, konkèrnas, konsèrvai. Takto by se snad mělo přízvukovat, kdybychom souhlasili s tím, že se v těchto slovech má vyslovovat i polootevřené e, jako v ruštině. Ačkoli akademická gramatika takovou výslovnost u mezinárodních slov doporučuje, je pochybné, zda je přijatelná. Pro litevské ucho znějí slova universitetas, komitetas vyslovená tímto způsobem (snad jen s menším e, ale krátkým) velmi rusky. Lidé, kteří se neučili cizí jazyky, zde obvykle vyslovují stejné e jako ve výrazech vkž. tēkti, tēpti“ (Salys 1985: 237).

Takže ani po více než deseti letech od kodifikace takzvaného mezinárodního [e] – označování dvojhlásek levým přízvukovým znaménkem – Salys nenašel argumenty, které by takovou kodifikaci ospravedlnily. Jeho argumenty vycházejí z empirické oblasti, podobně jako argumenty Laigonaitė: 1) většina Litevců mluvících živým jazykem, neovlivněným jinými jazyky, tento zvuk nemá (nevyslovuje), 2) povaha tohoto zvuku není litevská – jeho původ Salys spatřuje v užívání jiných jazyků (slovanských).

Antanas Salys se v praxi také držel téhož názoru. Například při přízvukování hesel ve svazcích II–IV díla Lietuvių rašomosios kalbos žodyno ve svazku II označil přízvukem na první části celou slovní rodinu nérvas lizdą (6 slov), s. 166; ve svazku III slova pérsikas 50, rezèrvas 543, rezèrvinis 543, sèĮteris 634, sèrbas 642 s přízvukem na první nebo druhé části (srov. také rèversas 543, TŽŽ 1951 revèrsas 583); ve svazku IV stèrlingas 97, teṙminas, tè̇rminis, tè̇rmiškas, tè̇rmosas ir tèrmosas 644, 644, 944, 645; ve svazku V (v příloze vlastních jmen a etnonym) bèlgas, Bèlgija, bèlgiškas, Cèlsijus, Ėlba, Ėlbė, EĮbingas, HeĮsinkis, HeĮbertas, HeĮkulas, keĮtas, keĮtiškas, Kèrčė, Pèrme, pèrsas, Pèrsija, pèrsiskas, Pèrtas, SeĮvinas, Sèrgiijus, Vèlsas 497, 497, 497, 500, 506, 506, 506, 512, 512, 512, 519, 519, 519, 537, 537, 537, 537, 538, 544, 544, 555.

Salys tedy přízvukoval poměrně důsledně, převážně s přízvukem na druhé části, nelze však přesně vysledovat, proč mají některá slova přízvuk na druhé části, a jiná na první. Výjimku jako druhou variantu vytvořil pouze u termosui. Je třeba si povšimnout, že názvy Kerčės ir Permės převzaté z ruštiny mají přízvuk na druhé části, ačkoli podle obecného pravidla měly být také označeny levým přízvukovým znaménkem (tak se to později v encyklopediích také udělalo).

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

14

Je třeba říci, že ani v Litvě, ani v Americe či jinde v zahraničí nikdo náležitě nediskutoval o argumentech Laigonaitė, Kazlauskase a Salyse¹⁴. Nebyla vyvrácena ani živá jazyková praxe, ani možný původ tohoto zvuku v jiných jazycích. Od empirických argumentů se k lingvistickým přešlo později, až u lingvistů následující generace.

Nejvýznamnější litevský fonolog Aleksas Gird enis už na počátku své vědecké činnosti vážně pochyboval o tom, zda je třeba považovat samohlásku [ɛ] v mezinárodních slovech za samostatný foném; do inventáře samohláskových fonémů ji zahrnul s otazníkem (viz Girdenis 2000 [I]: 310). Později ve své knize Fonologijoje napsal: „Někteří uživatelé spisovného jazyka vyslovují ve slovech cizího původu také zavřené [ɛ] (obvykle pouze v přízvučných slabikách) <...>. Jde o fakultativní zvuk, protože podle tradiční ‚sūvalkské‘ normy se místo něj vyslovuje obyčejné krátké [ɛ] – takové jako ve slovech typu sėkti, vežti. Kvůli této fakultativnosti a dalším zvláštnostem užívání je třeba [ɛ] (a tím spíše ɛ) považovat za kombinaci fonému /e/ s určitou sociolingvistickou ‚prozodémou‘ (nebo sociolingvistickým i n d i k á t o r e m). Tato ‚prozodéma‘ plní e x p r e s i v n í funkci – ukazuje, že slovo patří k vysokému stylu a že mluvčí dává najevo své vysoké (skutečné či domnělé) společenské postavení“ (Girdenis 1981: 126; zvýraznění autorovo).

Fakultativnost tohoto fonému Girdenis zdůraznil také v kapitole o fonetice v knize Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos, kterou napsal spolu s Garšvou (viz DLKG: 23). Podobně se vyjádřil i později: zvuk [ɛ] nelze považovat za foném (ani periferní), protože jeho funkce není distinktivní; zařazení mezi fonémy neumožňuje ani jeho fakultativní užívání. V nejlepším případě jde o foném určitého místního s o c i o l e k t u. Plní expresivní funkci – signalizuje vysoký styl, a proto by neměl být považován za skutečný foném, neboť jeho účelem není rozlišovat významy (Girdenis 2003: 191).

Lze dodat, že takovou normu vysokého výslovnostního stylu se Vaitkevičiūtė pokusila důsledně zavést do spisovného jazyka (viz její práci z roku 2001). Ve svých základech výslovnosti a slovníku polemizovala s lingvisty zastávajícími odlišný názor a tvrdila, že se drží norem DŽ, „které kodifikovali lingvisté starší generace A. Salys, již zmíněný P. Skardžius, J. Balčikonis aj.“ (Vaitkevičiūtė 2001: 9). Jak tato samohláska [ɛ] v mezinárodních slovech, tak pravidla výslovnosti prebal sio [ʎ], která prosazovala v mezinárodních slovech podle výslovnosti v jiných jazycích (Vaitkevičiūtė 2001: 14, 141–150), jakož i různý stupeň zakořenění těchto cizích zvuků v úzu litevského spisovného jazyka, měly odlišit výslovnost vyšších společenských vrstev (elity) od výslovnosti utvářené za běžných podmínek a nasměrovat vývoj celého spisovného jazyka poněkud jinou cestou, než jakou se ubírá dnes.

¹⁴ Antanas Pakerys savo Lietuvių bendrinės kalbos fonetikoje (1986: 39, 6 išn.) apie jų nuomonę neužsimínė. Tiesa, svarstant tų žodžių kirčiavimą VLKK pakomisės posėdyje Laigonaitę paminėjo, bet netiksliai teigė, kad ji esą teikusi, jog „geriau būtų kirčiuoti tvirtagališkai“ (žr. Protokolai 2015).

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo | 15

Závažné lingvistické argumenty týkající se mezinárodních slov s vokálem [ę] byly předloženy ve článku Girdenio ir Pupkio, publikovaném v roce 1985, o základech kodifikace přízvukových norem spisovného jazyka (viz Girdenis 2000 (II): 362–363; pozn. autora). Píše se v něm:

Z přízvukových norem je nezbytné co nejpřísněji odstranit vše, co odporuje samotnému systému prozodie spisovného jazyka. Z takových jevů zvláště vadí a vždy bude vadit fiktivní označování mezinárodních slov s dvojhláskami en, em a zejména el, er čárkou nad písmenem zleva a zařazování mnoha takových slov do přízvukové skupiny 1. Pokud bychom přijali současnou normu uváděnou ve slovnících, měli bychom nikoli dva, nýbrž tři přízvuky dvojhláskových slabik, protože v téže pozici by se střetávaly přízvuky typu ėR, èR ir ėR, srov. kėltai (kėltas) „skupina indoevropských národů“: kėltas „vor“: kėltiš „nárt“, srov. gėltas „žlutý“. To by bylo nepřípustným rozvracením základů našeho prozodického systému, protože tři fonologické přízvuky nemají nejen jižní západní aukštaitské dialekty, ale ani žádné jiné nářečí litevštiny.

<...>

Jedním slovem, současná kodifikace přízvuku dvojhlásek typu eR v mezinárodních slovech je nejslabším článkem kodifikace našeho spisovného jazyka; neospravedlňuje ji ani jazykový systém, ani skutečné užívání. Uživatelům spisovné výslovnosti je nejen zcela nesrozumitelná, ale také otřásá jejich jazykovým citem – vnímáním systému – a tím boří samotné základy naší akcentologie.

Podobné lingvistické argumenty byly o několik let později předloženy v recenzi dvou dalších lingvistů věnované Lietuvių kalbos tarties žodynui (viz Pupkis, Stundžia 1987). Kritizuje se v ní slovníková praxe používání systému tří délek samohlásek él: ẹl: èl; ér: eŕ: èr, nekriticky převzatého z jiných slovníků. Proto jsou ve výslovnostním slovníku různé způsoby označování přízvuku, které nelze nijak lingvisticky vysvětlit (srov. fėlčeris: kėlneris aj.); navíc označování přízvuku čárkou zleva odporuje všeobecnému úzu pracovníků televize a rozhlasu a jejich výslovnost koncėrte „není nic jiného než doklad dialektů, které stahují přízvuk, v užívání spisovného jazyka“ (Pupkis, Stundžia 1987: 52).

Užívání dvojhlásek ėl, èr se na základě různých argumentů odmítá i v pozdějších Pupkisových pracích. Článek publikovaný v roce 1995 uvádí také výsledky výzkumu výslovnosti a přízvuku slov z mluvené oblasti u hlasatelů litevské televize a dalších pracovníků, které dokládají výraznou převahu cirkumflexového přízvuku (viz Pupkis 1999: 2–3). Argumenty na podporu tohoto názoru lze najít také ve Kalbos kultūros studijose (Pupkis 2005: 239–240).

***

V pracích lingvistů zastávajících opačný názor se fonologická hodnota těchto dvojhlásek neprobírá, pouze se konstatuje existence fonému /ę/. Dosud neodpověděli a neodpovídají ani na otázku, zda mohou ve spisovném jazyce existovat trojí délky dvojhlásek a trojí označování přízvuku týchž

BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo | 16

dvojhlásek¹⁵. Antanas Pakerys uvádí ėl, ėr jako fakt, že se ve slovnících a encyklopediích ustálilo označování těchto dvojhlásek čárkou zleva; argumenty jsou převážně extralingvistické, mimo jiné empirické, pedagogické a pragmatické.

Při přechodu k systémovým otázkám přízvuku těchto dvojhlásek lze připomenout, že současná teorie jazykového plánování zdůrazňuje také důležité otázky kodifikace jazykových norem (viz Cooper 1989), a v teorii jazykové kultivace se uvedená kritéria – empirická, pedagogická, pragmatická, lingvistická a další – berou vážně; při kodifikaci jazykových jevů se usiluje o zohlednění všech faktorů (srov. Danės 1979). Lingvistické, resp. systémové argumenty se však nikdy neztrácejí ze zřetele. Nesmějí se přehlížet ani v těchto případech; je však třeba upozornit, že zde je nutné mít na mysli systémové lingvistické, nikoli systémové grafické vztahy (Protokolai 2015¹⁶). Jedna věc je mluvit o lingvistických argumentech – o dvojí realizaci přízvuku akutového typu ve dvojhláskách el, er a eu, a jiná věc je označovat jejich přízvuk ve slovnících, encyklopediích a jinde. Přehled pramenů ukazuje, že současná praxe vykazuje v obou ohledech závažné mezery v systémovém hodnocení.

Autor tohoto článku považuje lingvistické (systémové) otázky, přinejmenším v oblasti fonetiky a prozodie, za nejdůležitější. Dvojhlásky tří délek el, er a eu ve skutečnosti do systému dvojhlásek a diftongů spisovného jazyka nijak nezapadají; jsou v něm cizorodým prvkem, zvláště vezmeme-li v úvahu západní původ spisovné výslovnosti¹⁷. Současná praxe slovníků a encyklopedií skutečně kodifikuje jedinou dvojí realizaci akutového přízvuku v systému spisovného jazyka. Nelze vůbec zdravým rozumem pochopit, proč byly z celého systému diftongů a dvojhlásek vyčleněny právě tyto tři, zatímco ostatní – především em, en a poté také ei – zůstaly odlišné, tedy jsou uváděny převážně s cirkumflexovým přízvukem. Lze připomenout také to, že Būtenas uvedl tyto dvojhlásky a diftong na stejném místě vedle dalších příkladů daného typu, srov. jeho kreĩšeris, kẽlneris (kẽlneris), konferèncija (Būtenas 1931: 113–114). Proč se stovky mezinárodních slov a dalších přejímek s dvojhláskou ei označují vlnovkou (zřídka čárkou zprava), zatímco terapèutas už čárkou zleva? Proč se nepřízvučné dvojhlásky el, er v mezinárodních slovech vyslovují stejně jako v litevských (srov. Girdenis 1981: 126; 2000: 136)?

Mohli bychom dokonce tvrdit, že nás zde čárka zleva vrací k někdejším snahám některých lingvistů považovat přízvuk krátkých přízvučných slabik za krátký přízvuk. Prozodii dvojhlásek ve skutečnosti charakterizuje pouze rozdíl mezi akutovým a cirkumflexovým přízvukem, realizovaný různými přízvukovými značkami. Zastánci jiného názoru se opírají o Kuršaitise…

¹⁵ Není správné klást otázku, zda jsou přízvučné slabiky s akutovým přízvukem ve slovech dárbas, dìrba, diégas trojího typu (viz Pakerys 1993: 6), protože tyto slabiky náležejí k různým třídám dvojhlásek (diftongů).

¹⁶ S protokoly se lze seznámit u Státní komise pro litevský jazyk.

¹⁷ Trojí realizace přízvuků není vlastní ani nářečím litevštiny.

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

17

tradicí, podle níž se tvarový přízvuk v diftonzích il, im, in, ir, ul, um, un, ur a ui označuje levým znaménkem přízvuku, a levé znaménko přízvuku v diftonzích el, er nazývá reprezentantem tvarového přízvuku. Pak však není jasné, proč se tytéž diftongy el a er, jsou-li zároveň (srov. kėltas: kél̇tas: kẽltis, Bèrnas: bérnas: bèrtas) s tvarovým přízvukem, liší samohláskami různé délky, zatímco to nelze říci o Kuršaitisových způsobech značení diftongů (není tam ani jediný příklad il: íl: iĺ).

Není korektní obracet pozornost ani k diftongům s krátkou samohláskou o¹⁸: takové diftongy „stejně jako diftongy sekundárního původu s tím nemají nic společného, protože se v nich důsledně vyslovuje samohláska, která se nikdy neshoduje s žádnou ‚vlastní‘ samohláskou“ (viz Girdenis 2000 (II): 362, pozn. 2).

Přijmeme-li tedy hypotetický názor na domnělé diftongy èl, èr, sestavili bychom tento inventář smíšených diftongů (viz tabulku 1).

TABULKA 1. Typy přízvuku diftongů spisovného jazyka¹⁹

typ l | typ r | typ m | typ n typ a | ál: àl*: aĺ | ár: àr*: ar̃ | ám: àm*: am̃ | án: àn*: añ typ e | él: èl*: el̃ | ér: èr*: er̃ | ém: èm*: em̃ | én: èn*: eñ typ i | ìl: íl*: il̃ | ìr: ír*: ir̃ | ìm: ím*: im̃ | ìn: ín*: iñ typ u | ùl: úl*: ul̃ | ùr: úr*: ur̃ | ùm: úm*: um̃ | ùn: ún*: uñ typ o | òl: ól**: ol̃** | òr: ór**: or̃** | òm: óm**: om̃** | òn: ón**: oñ**

Z tabulky 1 je patrné, že diftongy typu ul, il s tvarovým přízvukem se od dob Kuršaitise označují levým znaménkem přízvuku a jejich grafické označení akutem úl, íl by bylo neobvyklé. Kdo vyslovuje nespisovné spòrtas s dlouhým o (nebo prodlouženým o) jako spórtas, ten bude stejně vyslovovat i rajónas, rajõnas, biològija, biolōgija apod. Některé staré výpůjčky, např. mõrkos, tõlkos, se v hovorové řeči někdy vyslovují s cirkumflexem õr, õl, což není norma spisovného jazyka. Srovnávat tato slova s minimálním párem órlaivis: spòrtas není přesné kvůli sekundárnímu původu diftongu ve slově orlaivio. Přízvukové podoby v encyklopediích Koñtrimas, Moñtoydas, Moñtvila působí značně podivně vzhledem k podobám Kòntrimo, Mòntoydo, Mòntvilos, které slýcháme častěji; první varianty jsou totiž v spisovném jazyce ustálená nářeční slova a encyklopedie je možná přizpůsobily spisovným ekvivalentům (Kańtrimas,

¹⁸ Argument, že pokud se vyžaduje přízvuková podoba fermà, budeme muset připustit i přízvukovou podobu formà, pouze ukazuje prozodickou negramotnost zastánců tohoto názoru.

¹⁹ Jedna hvězdička označuje neobvyklé nebo nemožné případy značení přízvuku, diftongy označené dvěma hvězdičkami jsou ve spisovném jazyce možné, jsou však výjimečné nebo nejsou normativní.

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

18

Mañtūydas) přízvuk. Nic jasnějšího nenabízí ani Lietuvių pavardžių žodynas, srov. Kóntautas, Koñtrimas, Moñgirdas, Moñtrimas, Moñtvilas, Móntvyda. Zde se nikde nevyskytují případy, kdy by se v příjmeních objevovaly rozlišovací dvojice s dvojhláskami ón: òn. Moñtvila: Mòntvila jsou pouze výslovností různých oblastí užívání.

Je třeba dodat, že o opozici dlouhého [oː] a krátkého [ɔ] nikdo nepochybuje a minimální dvojice õtas: Òtas, jótas: jòtas apod. pouze potvrzují fonematickou samostatnost těchto samohlásek ve spisovném jazyce²⁰.

Nelze popřít, že v současném úzu lze v mezinárodních slovech zaslechnout výslovnost poměrně úzké krátké samohlásky [e], podobné samohlásce [e] v litevských slovech. Zřejmým příkladem může být výslovnost Gintarase Deksnyse, moderátora televizního zpravodajství LNK. Antanas Salys nepopíral, že tak někteří vyslovují, ale pokládal takovou výslovnost za ne litevský, nýbrž za výtvor cizích jazyků. Takovou samohlásku bychom mohli zaslechnout i v řeči některých dalších veřejně činných osob, zejména těch, jejichž projev se vyznačuje poměrně zřetelným nivelizováním přízvuků. V obecném úzu však převládá výslovnost těchto dvojhlásek s přízvukem na druhé složce, což vyžaduje přehodnotit jejich současnou kodifikaci. Bývalí hlasatelé Litevského rozhlasu a herci vyprávěli, že v 60. letech 20. století byli poměrně vytrvale vedeni k tomu, aby v mezinárodních slovech vyslovovali „jinou“ samohlásku [e] než v litevských slovech. Litevské ucho nedokázalo nijak zachytit, v čem se tato jiná samohláska liší, a tak časem začali tvrdě vyslovovat souhlásky předcházející této samohlásce. Tak vznikla a široce se rozšířila slova negras, progresas, chemija a podobně; mimochodem užívali je i někteří starší intelektuálové (učitelé aj.). Kazys Ulvydas tuto samohlásku nazval výbušnou [ɛ] a stejně jako ostatní vynakládal značné úsilí, aby se jí zbavili. To se podařilo, avšak zavést do obecného úzu samohlásku [ɛ], která není vlastní povaze litevského jazyka, se dodnes nedaří a nedaří. Lze se domnívat, že od 60. či 70. let byla tato výslovnost pravděpodobně vyučována jak na Vilniuském pedagogickém institutu (dnes Univerzita edukologie), tak i jinde. Jak je tedy možné, že ani po desetiletích jejího vyučování se ji stále nedaří ustálit?

Rozšířené užívání dvojhlásek èl, èr nepotvrzují ani výsledky orientačního výzkumu úzu televizních pracovníků (viz tabulka 2).

TABULKA 2. Poměr užívání dvojhlásek s přízvukem na první a druhé složce er, el, eu v řeči různých televizních kanálů

èr, èl, èu

ér, él, éu

36 – 16,8%

213 – 83,2%

²⁰ To nijak neodporuje ani úzu západních aukštaitských Kaunasanů, srov. òpa, òpstais, òtgi, Audrónė a další.

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

19

Za tímto účelem byly po určitou dobu (14. dubna – 3. května 2016) zvlášť sledovány výslovnost moderátorů zpráv a dalších pořadů a korespondentů LRT a dalších litevských televizních kanálů a zaznamenávány zde probírané případy s přízvučnými dvojhláskami el, er, eu (zvláště častá slova ekspertas, energija, koncertas, nervai aj., starší i novější vlastní jména Gerda, Velsas, Berm anas, Eltonas, Melburnas, (Angela) Merkel apod.), stejně jako em, en, ei (z těchto případů byla zaznamenána jen malá část; sledovala se výslovnost slov korespondentas, reidas a také Džeisonas, Reinas apod.). Nejvíce údajů bylo zaznamenáno ve výslovnosti a přízvuku těchto osob: Eglė Bučelytė, Gintaras Deksnys, Ugnė Galadauskaitė, Gintarė Grikštaitė, Edmundas Jakilaitis, Viktoras Jakovlevas, Marius Jančys, Andrius Kavaliauskas, Rita Miliūtė, Jolanta Paškevičiūtė, Goda Pečiulytė, Rokas Petkevičius, Rasa Tapinienė, Arūnas Valinskas, Marius Žiedas (jejich výslovnost lze ověřit v Mediatekoje LRT a v audio- a videoarchivech dalších televizí). Ve výslovnosti těchto mluvčích jasně převládá cirkumflexní přízvuk: 83,2% (z 213 případů bylo 12 přízvukováno podle pravidla předposlední slabiky [na koncovce], 10 případů mělo přízvuk posunutý; nejasně vyslovené případy byly zařazeny do skupiny èl, èr, èu). Počet případů s cirkumflexním přízvukem se ještě zvýší, započítáme-li také dvojhlásky em, en, ei, jejichž cirkumflexní přízvuk je kodifikován – až na 93,7%. Je pochopitelné, že kdybychom zkoumali také užívání v jiných zdrojích, výsledky by se poněkud lišily, sotva by se však zásadně změnily poměry údajů uvedených zde.

V některých zemích zařazují normativní jazykovědci mezi další kodifikační kritéria někdy také kritérium autority. I v naší praxi se často opíráme o názory autoritativních jazykovědců. Také v tomto článku byly uvedeny názory Jona Jablonského, Antanase Salyse, Pranase Skardžiuse, Aleksase Girdenise, Antanase Pakerise a dalších.

Zvlášť je třeba promluvit o opírání se o názor Skardžiause. Jak již bylo uvedeno, Skardžius jako jeden z prvních kodifikoval výslovnost tohoto typu slov, příznačnou pro přirozenou podobu litevského spisovného jazyka – přikláněl se k cirkumflexnímu přízvuku. Snad mu nebylo zcela jasné, jaký má být ve výpůjčkách vztah mezi cirkumflexním a akutovým přízvukem, avšak nenavrhoval, aby se značka přízvuku obráceným směrem považovala za jedinou značku pro označování přízvuku u takových slov. Tento jeho názor byl jasně potvrzen jak v příručce o přízvuku vydané před válkou, tak v poválečné příručce Lietuvių kalbos vadove. V jeho knize z roku 1968 Lietuvių kalbos kirčiavime se o slovech mezinárodního původu vůbec nehovoří (snad se mělo za to, že jejich kodifikace ještě nebyla zcela ustálena) a, jak se píše, „upustilo se od jakéhokoli normalizačního cíle“ (Skardžius 1999: 474). To se ukázalo jako potřebné proto, že nyní „vyvstává otázka osudu celého litevského jazyka v zahraničí“ a „jakékoli přísnější direktivy pro normalizaci přízvuku by sotva dosáhly svého cíle“ (tamtéž).

Snad právě proto v první polovině 70. let Skardžius zásadně změnil svůj dřívější názor a rozhodl se vycházet z přízvukové praxe slovníků vydaných v Litvě: v knize Lietuviški

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo | 20

tarptautinių žodžių atitikmenys (1973) beveik visus kalbamo tipo žodžius sužymėjo kairiniu kirčio ženklu ir prie visų prirašė 1-osios kirčiuotės nuorodą. Tiesa, yra ir kitaip sukirčiuotų žodžių, bet tai tik vienetai: fėrma 33, tėrminas 61, gal dar vienas kitas. Čia priimtą praktiką Skardžius pritaikė ir rankraščių likusiame Rašybiniame bendrinės lietuvių kalbos žodyne, rašytame maždaug apie 1974 m. (rankraštis yra Vilniaus universiteto bibliotekos Rankraščių skyriuje, f. 118–134).

Tato změna Skardžiova názoru by byla pochopitelná, kdyby on sám nebo někdo z dalších akcentologů či odborníků na fonetiku publikoval nějaké významné práce na toto téma, nezvratné důkazy, že je třeba přejít k označování přízvuku značkou obrácenou doleva apod. Jenže tehdy nebyl vyvrácen ani názor Kazlauskase a Girdenise, ani dva články Antanase Salyse, zveřejněné v polovině 60. let v Lietuvių enciklopedijoje, v nichž byl jasně vyložen názor na otázky přízvukování probíraných slov. Zřejmě i v tomto případě existovaly nějaké morální či politické důvody opřít se o praxi sovětské jazykovědy, nikoli o již ustálenou předválečnou tradici.

Když jsme tedy zvážili některé otázky označování tohoto přízvuku a vycházeli výhradně ze systémových, lingvistických kritérií, musíme konstatovat, že samohláska [ɛ] ve slovech mezinárodního původu, kterou někteří lidé vyslovují, je pouze fonetickou variantou samohlásky [e] v litevských slovech a nelze ji považovat za samostatný foném, a to z těchto důvodů: 1) neplní distinktivní funkci, 2) je-li označena značkou přízvuku obrácenou doleva, vypadává ze systému litevských dvojhlásek; zůstane-li v něm, představuje v litevštině nemožný trojí způsob označování přízvuku, tedy dvojí vyjádření akutového přízvuku.

Tyto závěry umožňují sestavit následující inventář samohláskových fonémů spisovného jazyka (viz tabulka 3).

TABULKA 3. Systém samohláskových fonémů spisovného jazyka

Zadní samohláskyPřední samohláskySamohlásky vysokého stupně otevřenosti/u/ /uː//i/ /iː/Samohlásky středního stupně otevřenosti/ɔ/ /oː//ɛ/Samohlásky nízkého stupně otevřenosti/a/ /aː//e/ /eː/Samohlásky proměnlivého stupně otevřenosti/uo//ie/

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)www.bendrinekalba.ltISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo | 21

Zde je třeba dodat, že snahy některých fonetiků opírat se o symetrii systému fonémů nejsou potvrzeny údaji o tomto jevu v jiných jazycích – v systému bývají neustále prázdná políčka. Tímto argumentem tedy nelze potvrdit nutnost mít v tabulce vokických fonémů vedle dlouhé samohlásky [e] také krátký protějšek [ɛ]. Jak jsme viděli výše, princip symetrie vyvrací i současná formální (grafická) praxe rozmisťování přízvuků v probíraných dvojhláskách.

Jedním z nejpádnějších argumentů zastánců odlišného názoru je argument pragmatický: jak teď přepracovat řadu dvojjazyčných slovníků, zejména terminologických, a encyklopedií, v nichž se tento přízvuk na první složce téměř všeobecně používá. Když se však podíváme na tuto praxi všeobecného uznávání, často se ukáže nikoli všeobecnost, ale místy skutečný eklekticismus, který nás často nutí spoléhat se nikoli na cit pro jazykový systém, ale učit se přízvuk jednotlivých slov²¹. Zachováním současné praxe označování přízvuku bychom uživatele jen ještě více nutili učit se přízvuk jednotlivých slov a nadále oslabovali jejich psycholingvistické schopnosti automaticky vytvářet přízvukové typy.

Dalším argumentem je otázka přesvědčení: uznat či neuznat [ɛ] v mezinárodních slovech je otázkou přesvědčení (viz Protokolai 2015). Jestliže už i pro vědecké účely saháme k otázkám víry, pak zde už rozhodně nemohou probíhat žádné závažnější vědecké diskuse.

ZÁVĚRY

Otázka fonemičnosti samohlásky [ɛ] v cizích a/nebo mezinárodních slovech a z ní vyplývajícího označování přízvuku dvojhlásek el, er a eu není jen otázkou fonetiky, ale také akcentologie – souvisí s uplatňováním pravidla o předposlední slabice, případně s jeho porušováním.

Dlouhá historie akcentového začleňování cizích a mezinárodních slov do litevštiny ukazuje, že od roku 1929 se důsledně směřovalo k označování sestupného přízvuku v probíraných dvojhláskách a tato zásada byla definitivně zakotvena v roce 1948 v Litevském pravopisném slovníku. Poměrně přesně se v něm uskutečnily akcentologické myšlenky Jona Jablonského, Pranase Skardžiuse a Antanase Salise. Později s nimi souhlasili Adelė Laigonaitė, Jonas Kazlauskas, Juozas Senkus, Aleksas Girdenis a další jazykovědci.

Revoluční označování přízvuku v probíraných dvojhláskách (ale pouze el, er a eu) znakem přízvuku na první složce v přízvukovaném Slovníku mezinárodních slov Chuckelia Lemchena z roku 1951 lze považovat za přímý útok na systém litevštiny, za rozvracení tohoto systému a za ničení systémových zásad přízvukování v povědomí uživatelů spisovného jazyka. V širším smyslu to bylo ve druhé polovině 20. století

²¹ Srov. údaje v článku Ritos Miliūnaitė, publikovaném v tomto svazku časopisu Bendrinė kalba (http://www.bendrinekalba.lt/Straipsniai/89/Miliunaite_BK_89_straipsnis.pdf).

BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

22

Teorie elitní výslovnosti vytvořená Valerijou Vaitkevičiūtėovou, v níž se výslovnost slov cizího původu neřídí přirozeným přizpůsobováním cizích slov systému a tendencím jazyka, který je přijímá, nýbrž výslovností těchto slov v jazycích, z nichž se přejímají. Tato pseudoteorie v zásadě segregacionistického charakteru, jejíž součástí je i přízvukování dvojhlásek ėl, ēr, ėu levým přízvukovým znaménkem jakožto pozůstatek jejího odkazu, by měla být demokraticky žijící společnosti a kodifikaci norem jejího jazyka z principu cizí.

Připustíme-li, že někteří mluvčí spisovného jazyka mohou v cizích, respektive mezinárodních slovech vyslovovat užší samohlásku [ɛ] než v litevských slovech, nemůžeme ji uznat za skutečného reprezentanta fonému /e/, protože nemáme jasné údaje potvrzující jeho distinktivnost.

K definitivnímu vyřešení fonologického statusu této samohlásky je nutné vzít v úvahu různé případy jejího fungování, zahrnující jak syntagmatické, tak paradigmatické vztahy. Současné případy označování přízvuku u dvojhlásek el, er a eu předpokládají dvojí realizaci cirkumflexové intonace, zcela cizí systémům spisovného jazyka i nářečí. Na druhou stranu současná praxe označování přízvuku ze subsystému dvojhlásek vylučuje mnoho cizích, respektive mezinárodních slov s přízvučnými dvojhláskami em, en a ei, které v systému spisovného jazyka plní přesně stejné funkce jako dvojhlásky el, er a eu. Nelze zapomínat ani na údaje o samotném úzu – v něm výrazně převažuje systémová realizace intonace uvedených dvojhlásek.

I kdybychom připustili částečnou fonemičnost samohlásky [ɛ], stejně bychom ji nemohli zařadit do společného inventáře fonémů, protože z psycholingvistického hlediska foném /e/ negeneruje samohlásku [ɛ] v již normovaných slovech (nejen s em, en, ale také s eu, ei, srov. eūras, reidas, množství nově přejatých či přejímaných slov, např. Bėrnis, Reiganas atd.) – litevské [ɛ] zde vyslovují dokonce i lidé, kteří v jiných pozicích důsledně používají [ɛ].

Jediným způsobem, jak se zbavit uvedených deformací systému spisovného jazyka, by bylo důsledně všude přejít k označování přízvuku u uvedených dvojhlásek pomocí znaménka cirkumflexu, přičemž by se připouštěly varianty, ale jako první a hlavní by se všude uvádělo znaménko cirkumflexu – k tomu byl učiněn první krok v roce 2003 a v pozdějších doporučeních VLKK. Úprava přízvukování uvedených slov v terminologických a dvojjazyčných slovnících, encyklopediích a jinde je záležitostí lexikografické techniky, nikoli jazykovědy.

ŠALTINIAI

AMŽ 1996 – Antikos mitologijos žodynas, Kaunas: Šviesa.

DLKG 2005 – Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Ketvirtoji pataisyta laida, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo | 23

DŽ 1954 – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

LE – Lietuvių enciklopedija 1–38, Bostonas, 1953–1966, 1969, 1985.

Lietuvių kalbos rašybos vadovėlis. Su kirčiuotu žodynu. Mokyklai ir visuomenei. Sud. A. Kalnius, Z. Kuzmickis, J. Talmantas, Kaunas: Sakalas, 1938.

Lietuvių kalbos rašybos žodynas. Tartis, skyryba, kirčiavimas, lyčių vartojimas, lietuvių kalbos tarmės, žodynas. Red. K. Gasaravičius, N. Grigas, J. Lazauskas, K. Ulvydas ir A. Žirgulys, Kaunas: Valstybinė enciklopedijų, žodynų ir mokslo literatūros leidykla, 1948.

Lietuvių kalbos vadovas (LKV). Tartis ir rašyba. Kirčiavimas. Kalbos dalykai. Žodynas. Sud. P. Skardžius, S. Barzdukas, J. M. Laurinaitis, Bielefeld: Lietuvių tremtinių bendruomenė, 1950.

Lietuvių pavardžių žodynas 1–2. Ats. red. A. Vanagas, Vilnius: Mokslas, 1985–1989.

Lietuvių rašomosios kalbos žodynas [1] / M. Niedermann’as, A. Senn’as, F. Brender’is. Heidelberg: Carl Winters Universitätsbuchhandlung, [1932]; [2] / M. Niedermann’as, A. Senn’as, A. Salys. Ten pat, [1951]; [3] / A. Senn’as, A. Salys. Ten pat, [1957]; [4] / A. Senn’as, A. Salys. Ten pat, [1963]; [5] / A. Senn’as, A. Salys. Ten pat, [1968].

LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas 1–2. Red. J. Balčikonis, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 1941; Vilnius: Valstybinė enciklopedijų, žodynų ir mokslo literatūros leidykla, 1947.

LTE – Lietuvių tarybinė enciklopedija 1–12, Vilnius: Mokslas, 1976–1984.

TŽŽ 1951: Tarptautinių žodžių žodynas. Vertė O. Katinskaitė, Ch. Lemchenas, J. Talmantas. Lietuviškąjį leidimą redagavo Ch. Lemchenas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

TŽŽ 1969: Tarptautinių žodžių žodynas. Lietuviškąjį leidimą redagavo Ch. Lemchenas, Vilnius: Mintis.

TŽŽ 1985: Tarptautinių žodžių žodynas, Vilnius: Vyriausioji enciklopedijų redakcija.

TŽŽ 1999–2000: Vaitkevičiūtė V. Tarptautinių žodžių žodynas 1–2, Vilnius: Žodynas.

TŽŽ 2001: Tarptautinių žodžių žodynas, Vilnius: Alma littera.

TŽŽ 2007: Vaitkevičiūtė V. Tarptautinių žodžių žodynas, Vilnius: Žodynas.

TŽŽ 2013: Tarptautinių žodžių žodynas, Vilnius: Alma littera.

VLE – Visuotinė lietuvių enciklopedija 1–25, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas (centras), 2001–2014.

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

24

LITERATŪRA

Atsiminimai 2010: Atsiminimai apie Joną Jablonskį. Šaltiniai. Sud. G. Čepaitienė, L. Lapinskienė, Vilnius: Gimtasis žodis.

Avižonis P. 1992: Lietuviška gramatikėlė. Rankraštis (VUB RS f. Lr 6842).

Baronas J. 1932: Rusų lietuvių žodynas. Antras naujai parašytas kirčiuotas žodynas, Kaunas: Sakalo bendrovė.

Būda V. 1982: Nelietuviškų tikrinių vardų kirčiavimas. Metodikos nurodymai, Vilnius: Vilniaus inžinerinis statybos institutas.

Būtėnas P. 1931: Lietuvių kalbos akcentologijos vadovėlis. Mokyklai ir gyvenimui, Kaunas: „Sakalo“ bendrovės leidinys.

Cooper R. L. 1989: Language Planning and Social Change. Cambridge, Cambridge University Press.

Dambrauskaitė J. 1957: Lietuvių kalbos foneminės balsių sistemos nustatymas. – Vilniaus valstybinio pedagoginio instituto Mokslo darbai 3. Istorija ir filologija, 221–240.

Daneš F. 1979: Pastoje a hodnoticí kritéria při kodifikaci. – Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha: Akademija.

Gerullis G. 1930: Litauische Dialektstudien, Leipzig.

Girdenis A., Žulys V. 1973: [Rec. kn.:] Lietuvių kalbos gramatika. I, Vilnius, 1965; II, ten pat, 1971. – Baltistica IX(2), 203–219.

Girdenis A. 1981: Fonologija, Vilnius: Mokslas.

Girdenis A. 2000–2001: Kalbotyros darbai 1–3, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Girdenis A. 2003: Teoriniai lietuvių fonologijos pagrindai. 2 pataisytas ir papildytas leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Jaroslavienė J. 2015: Lietuvių kalbos trumpųjų ir ilgųjų balsių kiekybės ir kokybės etalonai. – Bendrinė kalba 88. Prieiga internete:

www.bendrinekalba.lt/Html/88/Jaroslaviene_BK_88_straipsnis.pdf

Kazlauskas J. 2000: Rinktiniai raštai 2. Sud. A. Rosinas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Kurschat F. 1870: Wörterbuch der littauischen Sprache 1–2, Halle: Verlag der Buchenhandlung des Waisenhauses.

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

| 25

K u r s c h a t F. 1883: Littauisch–deutsches Wörterbuch, Halle: Verlag der Buchenhandlung des Waisenhauses.

K u z a v i n i s K. 1971: Tarptautinių žodžių kirčio vietos dėsningumai. – Mūsų kalba 5, 11–22.

K u z a v i n i s K. 2007: Lotynų–lietuvių kalbų žodynas. Antroji patikslinta ir papildyta laida, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

L a i g o n a i t ė A. 1959: Literatūrinės lietuvių kalbos kirčiavimas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

L a i g o n a i t ė A. 1978: Lietuvių kalbos akcentologija, Vilnius: Mokslas.

M i k a l a u s k a i t ė E. 1975: Lietuvių kalbos fonetikos darbai, Vilnius: Mokslas.

P a k e r y s A. 1986: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika, Vilnius: Mokslas.

P a k e r y s A. 1993: Aktualīs tarties klausimai. – Aktualūs bendrinės tarties klausimai.

Seminaro tezės. Vilnius: Valstybinė lietuvių kalbos komisija prie Lietuvos Respublikos Seimo, 6–9.

P i r o č k i n a s A. 1977: Prie bendrinės kalbos ištakų, Vilnius: Mokslas.

Protokolai 2015: Valstybinės lietuvių kalbos komisijos Tarties ir kirčiavimo pakomisės protokolas Nr. EP–62.

P u p k i s A. 1968: Knyga apie meninį žodį. – Kalbos kultūra 15, 83–85.

P u p k i s A. 1980: Kalbos kultūros pagrindai, Vilnius: Mokslas.

P u p k i s A., S t u n d ž i a B. 1987: Žvilgsnis į tarties žodyną kodifikacijos ir vartosenos požiūriu. – Kalbos kultūra 53, 44–58.

P u p k i s A. 1999: Bendrinės kalbos normos ir jų kodifikacija. – Gimtoji kalba 5, 1–5.

P u p k i s A. 2005: Kalbos kultūros studijos, Vilnius: Gimtasis žodis.

P u p k i s A. 2010: Andrius Ašmantas: gyvenimas ir kūryba, Vilnius: Trys žvaigždutės.

S a l y s A. Raštai 3: 1985. Įvairūs straipsniai, Roma: Lietuvių katalikų mokslo akademija.

S e n k u s J. 2006: Kalbotyros darbai. Sud. D. Mikulėnienė, R. Senkutė-Kašetienė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

S e r e i s k i s B. 1929: Систематическое руководство к изучению литовского языка. Часть I, Kaunas: Spaudos fondas.

S k a r d ž i u s P. 1936: Bendrinės lietuvių kalbos kirčiavimas. Teorija su praktiniais pavyzdžiais, Kaunas.

S k a r d ž i u s P. 1938: [Rec.:] A. Kalnius, Z. Kuzmickis, J. Talmantas. Lietuvių kalbos rašybos vadovėlis <...>. – Gimtoji kalba 6 93–96.

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Dar kartą dėl eksperto, koncerto ir pan. žodžių kirčiavimo

26

Skardžius P. 1973: Lietuviški tarptautinių žodžių atitikmenys, Čikaga: Lietuvių fondas.

Skardžius P. 1999: Rinktiniai raštai 5. Sud. A. Rosinas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Svecevičius B. 1960: Lietuvių ir anglų kalbų balsių lyginimo klausimu. – Vilniaus valstybinio pedagoginio instituto Mokslo darbai 9. Užsienio kalbos, 29–47.

Šalkauskis S. 1991: Raštai 2, Vilnius: Mintis.

Tamutis K. 1940: Lietuviškai lenkiškas žodynėlis. Redagavo L. Dambriūnas, Kaunas: Sakalas.

Vaitkevičiūtė V. 1957: Lietuvių literatūrinės kalbos priebalsinių fonemų sudėtis. – Lietuvių kalbotyros klausimai 1, 5–66.

Vaitkevičiūtė V. 1961: Lietuvių literatūrinės kalbos balsinės ir dvibalsinės fonemos. – Lietuvių kalbotyros klausimai 4, 19–47.

Vaitkevičiūtė V. 2001: Lietuvių kalbos tarties pagrindai ir žodynas, Vilnius: Pradai.

Vidžiūnas A. 1997: Jono Jablonskio akcentologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Zablockis J. K., Kuleša Č. [sud.] 1940: Kirčiuotas lenkų–lietuvių ir lietuvių–lenkų žodynas. Red. J. Talmantas. 2 dalis, Vilnius: Kazimiero Rutskio ir Juozo Zavad­sko leidinys.

Įteikta 2016 05 04

Priimta 2016 07 05

ALDONAS PUPKIS

[email protected]

BENDRINĖ KALBA 89 (2016)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204