MINDAUGAS STROCKIS

Institut litevského jazyka

LATINSKO-LITEVSKÝ SLOVNÍČEK V GRAMATICE SAPŪNA A ŠULCE

KLÍČOVÁ SLOVA: Sapūnas, Šulcas, Compendium, slovníček, překlad, latina.

ANOTACE

V litevské mluvnici Kristupase Sapūnase a Teofila Šulce vydané roku 1673, Compendium Grammaticae Lithuanicae, zkráceně nazývané Compendium, jsou téměř všechna litevská slova přeložena do latiny, takže se v ní de facto skrývá litevsko-latinský slovníček o 1 380 položkách. Z rysů tohoto faktického slovníčku je patrné, že litevská slova do latiny překládal člověk, jehož rodným jazykem byla němčina. Lze vyvodit, že v Sapūnasově rukopisu byla litevská slova ponechána bez překladů a Šulcas je doplnil později. Navzdory drobným nepřesnostem překladu přináší tento slovníček cenná fakta o litevštině 17. století v Malé Litvě.

ÚVOD

Litevská mluvnice připravená Kristupasem Sapūnasem a Teofilem Šulcem Compendium Grammaticae Lithuanicae, zkráceně nazývaná Compendium a v litevských odborných pracích často označovaná zkratkou SC, je cennou památkou litevského jazyka 17. století. Badatelé se shodují, že ji napsal Kristupas Sapūnas a Teofilis Šulcas mluvnici vydal, přičemž něco doplnil a napsal předmluvy. Je přirozené ptát se, co přesně Šulcas k Sapūnasovu rukopisu přidal. Jak

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 2

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

Tamara Buchienė, Jonas Palionis a Kazimieras Eigminas zkoumali (Buchienė, Palionis 1957: 21–27; Eigminas 1997: 19–22), že kromě předmluv byly do původního textu Compendium vloženy některé výňatky z Kleinovy gramatiky, zejména kapitola o přízvuku (Strockis 2007: 93–100). Můžeme vědět jen tolik? Cílem tohoto článku je zjistit to na základě litevsko-latinského slovníčku, který se skrývá v gramatice Sapūna a Šulce¹.

Kaip žinoma, Kristupas Sapūnas (1589–1659), gimęs Mažojoje Lietuvoje, arba Kusuose, arba Didžiuosiuose Rūdupėnuose, vėliau vadintuose Enciūnais (tiksli vieta nežinoma; Biržiška 1960: 263), įstojęs į Karaliaučiaus universitetą, ten užsirašė kaip Christophorus Sepun Lituanus pauper „Kristupas Sapūnas [vėliau jo pavardė vokiškai buvo rašoma Sappuhn], neturtingas lietuvis [ar lietuvininkas]“. Iš to (ir, žinoma, iš pačios jo gramatikos) galima spręsti, kad lietuvių kalba jam buvusi gimtoji. Jei nesame tikri dėl kurio nors Mažosios Lietuvos autoriaus gimtosios kalbos, gali padėti ir pavardės etimologija. Atrodo, kad Sapūno pavardė yra lietuviška, metroniminės kilmės. Ar tai reiškia, kad kas nors iš jo protėvių buvo nesantuokinis Sapės (Sofijos) sūnus, nežinia (pats Kristupas buvo Mykolo

¹ Při citování míst z gramatiky Sapūna a Šulce v tomto článku bude uváděna stránka původního vydání z roku 1673, kterou lze velmi snadno najít i ve faksimilním vydání z roku 1997. Pokud stránka v originále není očíslována (v předmluvách a doslovu), bude uvedena stránka faksimilního vydání z roku 1997. Při citování Kleinovy gramatiky (číslování stránek jejího originálu je značně narušeno tiskovými chybami) bude uvedena stránka faksimilního vydání (1957) i originálu, oddělené znakem /. V případech, kdy číslo stránky originálu Kleinovy gramatiky kvůli tiskové chybě neodpovídá skutečnosti, bude uvedeno jak správné číslo stránky, tak chybně vytištěné číslo; to druhé bude zapsáno v uvozovkách. Při citování textu Compendium a Kleinovy gramatiky se používá grafemická transkripce, přičemž samostatnými znaky se přepisují pouze grafémy a ty alografy či ligatury, které fakticky získaly status grafémů (ſ, æ; œ se nevyskytuje), ale nebere se ohled na design písma původního tisku, tj. z v takzvaném „gotickém“ písmu (v tomto případě Schwabacher) se přepisuje stejně jako z v písmu antiqua, nikoli znakem ʒ užívaným v moderní fonetické transkripci (protože to by mělo asi stejný smysl jako například přepisovat g v „gotickém“ písmu znakem ɡ moderní fonetické transkripce jen proto, že se podobají). Písmeno ß se bude přepisovat právě takto bez ohledu na to, zda bylo v původním tisku vysázeno jako ligatura (z níž vzniklo moderní německé písmeno ß), nebo samostatně. Pokud je v původním tisku do slova vytištěného „gotickým“ písmem vloženo písmeno z písma antiqua, přepíše se stejně jako všechna ostatní písmena, bez použití jakéhokoli zvláštního značení. Grafemická transkripce nejlépe odpovídá cíli tohoto článku. Litevská slova z Compendium citovaná z hlediska argumentace jsou zvýrazněna tučně.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 3

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

Sapūno sūnus; Biržiška 1960: 263). Vis dėlto galime atkreipti dėmesį į tai, kad jo gramatikoje tarp negausių moteriškų vardų (skirtų moteriškajai gramatinei giminei lietuvių kalboje iliustruoti) paminėta ir Sape = Sophia (25)². Iš to galima atsargiai spėti, kad galbūt bent pats Sapūnas taip suprato savo pavardės kilmę.

Od roku 1612 až do své smrti byl Sapūnas farářem v Didieji Rūdupėnai (=Enciūnai). Jak se předpokládá, svou gramatiku napsal kolem roku 1643 (Biržiška 1960: 264; Eigminas 1997: 10). Tento názor, ačkoli není v odborné literatuře nikde výslovně uveden, patrně vychází z předmluvy k vydání z roku 1673, kde se píše, že toto dílo bylo ultra luftrum fextum pulvere quafi obruta SC 48 „více než šest pětiletí jakoby zavalené prachem“, tj. nevydané: odečteme-li od data vydání 1673 číslo 6 × 5 = 30, dostaneme rok 1643. Zdá se, že není důvod o tomto názoru pochybovat (pokud ovšem předmluva nebyla napsána o něco dříve, a nikoli v témže roce, kdy vyšlo vydání)³. Znamenalo by to také, že Sapūnova gramatika je skutečně starší než Kleinova, a náležela by jí tedy i sláva první litevské gramatiky. Je také známo, že Sapūnas byl jedním ze spolupracovníků na Kleinově gramatice a že mu Klein půjčil rukopis své gramatiky (Biržiška 1960: 264; Eigminas 1997: 21). Sapūnas je znám také jako autor latinských básní (Biržiška 1960: 263; Koženiauskienė 1990: 244, 266–267). Zemřel roku 1659 v Enciūnai (=Didieji Rūdupėnai) (Biržiška 1960: 263; ZM 2014: 1555).

Teofilis Šulcas (1629–1673) gimė irgi Mažojoje Lietuvoje, Vėluvoje (Biržiška 1960: 343; ZM 2014: 1651; pastarajame šaltinyje šis faktas minimas su klaustuku). Įstojęs į Karaliaučiaus universitetą, jame užsirašė kaip Theophylus Schultz Welawensis Borussus „Teofilis [vėliau jo vardas buvo rašomas taisyklinga lotyniška forma Theophilus] Šulcas,

² Jméno zřejmě nebylo příliš časté, když jím Donelaitis nepojmenoval žádnou z postav Metų.

³ Tvrzení, že se tato gramatika psala 8 let (SC 255), je chybné (o tom bude pojednáno později). Tvrzení, že byla napsána kolem roku 1651, uvedené v bibliografické anotaci moderního vydání na poslední stránce knihy (SC 336), je tisková chyba.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 4

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

„pozdní pruský“. Z toho lze usuzovat, že Šulcas byl Prusem (ačkoli to může znamenat pouze „občan pruského státu“), jehož mateřštinou byla němčina; podporoval by to i německý původ jeho příjmení. Po absolvování univerzity pracoval jako asistent faráře v Nybudžiai (ZM 2014: 1651), od roku 1650 byl farářem v Išdagai a roku 1662 se stal farářem v Katniavě. Zemřel roku 1673 (Biržiška 1960: 263; ZM 2014: 1651), tedy v témže roce, kdy vyšlo Compendium. Ačkoli se uvádí, že byl považován za dobrého znalce litevštiny (Biržiška 1960: 263), nezdá se, že by litevština byla jeho mateřským jazykem. Existují zprávy, že napsal litevsko-německo-latinský slovník (Biržiška 1960: 263), ale ten se, pokud vůbec vznikl, nedochoval. Mimochodem, jeden z jeho sedmi synů, Jonas, farář v Lazdynai (Lasdehnen) (ZM 2014: 1651), je týž Jonas Šulcas, který roku 1706 vydal sbírku Ezopových bajek v litevštině.

O obou autorech Compendium víme přibližně tolik. Sapūnas byl o 40 let starší než Šulcas. Oba byli luteránští pastoři v litevských farnostech, kteří absolvovali univerzitu v Královci; jejich farnosti od sebe nebyly vzdálenější než Trakai od Vilniusu. Jak víme z předmluvy k Compendium, Šulcas považoval Sapūna za svého učitele a zdědil po něm kdysi napsaný rukopis gramatiky (v době, kdy Sapūnas psal svou gramatiku, bylo Šulcovi teprve asi 14 let). Roku 1673, přibližně 30 let po jejím sepsání a 14 let po Sapūnově smrti, Šulcas gramatiku vydal a v témže roce sám zemřel ve věku 44 let. Co dalšího můžeme zjistit z textu vydané gramatiky?

Většina litevských slov uvedených v gramatice je přeložena do latiny. V gramatice se tedy de facto skrývá litevsko-latinský slovníček, který však není uveden v jedné kapitole, nýbrž rozptýlen po celém textu díla. Tento faktický slovníček tvoří 1380 jednotek (většinou jde o jednotlivá slova s překlady, ale jsou zde i slovní spojení či celé věty). Odpovídající

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 5

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

Slovníček o 2057 jednotkách se skrývá také v Kleinově gramatice.⁴ Tak de facto máme dva litevsko-latinské slovníčky ze 17. století. Jsou samozřejmě mnohem kratší než o něco dříve vydané Sirvydovy slovníky, přesto však jde o cenné památky litevské lexikografie 17. století, z jejichž analýzy lze něco zjistit.

1. ZVLÁŠTNOSTI SLOVNÍČKU

Při četbě Sapúnovy a Šulcovy gramatiky je patrné, že její slovníček obsahuje určité zvláštnosti, které mohou vzbudit podezření, že litevština nebyla rodným jazykem překladatele, jenž překládal litevská slova do latiny. Takové zvláštnosti v Kleinově slovníčku nenajdeme. Právě tyto zvláštnosti slovníčku Sapúna a Šulce mohou pomoci upřesnit poznatky o podílu každého z autorů na textu Compendium.

Především je samozřejmé, že jak v Compendium, tak v Kleinově gramatice, a tedy i v jejich slovníčcích, se vyskytují archaické gramatické tvary i archaická slova, případně i dnes známá slova užitá v archaických či vzácných významech. Moderní čtenář by proto tato díla nemohl vždy pohodlně používat jako litevsko-latinské slovníky. Takové případy jsou samozřejmě zcela bezvadné a nepatří mezi zde zmiňované zvláštnosti. Pro ilustraci stojí za to uvést několik příkladů: Skellu Debeo, Skellejau 57 (skelėti „být zadlužený“); Lazda Nux 57 („líska, lískový ořech“; přičemž ani lazda zde neznamená „hůl“ a nux neznamená „ořech“); Skilliu Elicio ignem, Skiliau 47 (skìlti, skìlia, skýlė „vykřesat oheň křesadlem“; viz skìlti 2 LKŽᵉ), Gaudžiu Conqueror, Gauzdawau 49 (gausti „naříkat, oplakávat, stěžovat si“; v Malé

⁴ Kleinův slovníček používaný v tomto článku digitalizovala během studentské praxe Ramunė Markevičiūtė, v současnosti doktorandka na Svobodné univerzitě v Berlíně (Freie Universität Berlin). Děkuji jí také za cenné diskuse na téma tohoto článku.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 6

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

v Litvě doložený význam); Paſtimpu Rigeſco, Paſtippau 56 (pastipti „ztuhnout, strnout“; význam doložený také v LKŽ^e), Wasfaris Januarius, Kowas Februarius, Karwèlininis Martius 25 (dobře doložené staré názvy měsíců v Malé Litvě) aj. Některé případy jsou však poněkud složitější.

1.1. Pochybné, avšak přesto správné případy

Vydání z roku 1997 (SC 83) již zaznamenalo a pojednalo případ admįfu [sic; soudě podle všeho jde o tiskovou chybu způsobenou vlivem latinské předpony ad-; správně má být atmįfu], přeložený jako divinabo 11. Mohlo by se zdát, že litevské slovo „atminsiu“ je zde přeloženo do latiny jako „předvídám, prorokuji“, zatímco v Kleinově gramatice (KG 103 / 9) se totéž slovo atmįfu překládá jako recordabor („vzpomen´u si“). Je zřejmé, že je zde přeložen jiný význam téhož slova; v gramatice Sapúna a Šulce se mělo na mysli „uhodnu“.

Další případ, Melmū Calculus 26, ačkoli se na první pohled zdá, jako by zde „křížová kost“ byla přeložena jako „kamínek“, rovněž není chybou. Melmuo zde znamená „bolest křížové kosti, močové kameny“; tento význam je doložen i v dalších litevských jazykových pramenech 17. století z Malé Litvy, jak vyplývá z LKŽ^e. Slovo calculus mohlo v latině znamenat také ledvinový či močový kámen, takže zde vidíme v zásadě správný překlad.

Případ Smagurauju Parafitum ago 51 se na první pohled zdá nepříliš přesný, jako by slovo znamenající „vychutnávat si dobrá jídla“ bylo zde přeloženo jako „žít jako příživník“ (tj. jako „parazit“ antické společnosti (řec. παράσιτος), který jí z milosti hostitele) či „zahálet“. Po bližším prozkoumání se ukáže, že zamýšlený význam je „zahálet, žít nad poměry“. Ačkoli tento význam není v LKŽ^e doložen, Kristijonas Donelaitis psal: tu, lėbaudams ir

⁵ K dokladu z Velké Litvy viz heslo v Sirvydově slovníku z roku 1642: Krzyźá bolenie, Lumbago, Melmenio populis SD³ 137.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikose | 7

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

pořád hodujíce, / Pole s ploty i celý dům jsi snědl DM PV 465–466. Z tohoto kontextu je patrné, že význam slova smagurauti nespočívá ani tak v „mít rád lahůdky“ jako spíše v „hodovat nad své poměry“. To potvrzuje překlad v díle Compendium „žít z cizí práce“ (a zdá se, že tento historický význam slova smagurauti bylo možné zařadit do Lietuvių kalbos žodyną).

Případ Jauju Aqvā fervidā fup[er] infūdere, Jowjau Jowe 52 také nepředstavuje chybný překlad, ačkoli LKŽₑ uvádí u slova jáuti (jáuna / jáuja, jóvė) pouze význam „rozhrabávat, převracet, míchat, dělat nepořádek, rozrývat pomyje“, zatímco latinská věta znamená „zalít vroucí vodou“. Po úvaze se zdá, že jáuti zde znamená „dělat pomyje“ nikoli v přeneseném, nýbrž v doslovném smyslu, tj. připravovat určitý druh krmiva pro prasata. Složky pomyjí mohly být spařeny vroucí vodou, takže jáuti by zde označovalo to, co se v Žemaitsku vyjadřuje slovesem plikyti⁶, a v Aukštaitsku by mu odpovídalo šutinti (apšutinti)⁷. Jde tedy v zásadě o správný překlad.

Současnému čtenáři se může zdát, že případy Skinnu Eradico 54 (překlad znamená „vytrhávám i s kořeny“; vhodnější by bylo carpo) a Nėkaltaĩ impunē 67 (překlad znamená „beztrestně“; snad by se více hodila slova innocue, innoxie nebo innocenter) rovněž nejsou příliš přesné, nelze je však považovat za zcela chybné překlady. Některé případy zřejmě skutečně souvisejí s reáliemi 17. století, například Kėlines Caligae 33 (a stejný překlad je i v Kleinově gramatice: KG 166 / 72 „70“). Takové latinské slovo v klasickém jazyce znamenalo „sandály vojáků“. Je samozřejmé, že oděv byl jiný ve starověkém Římě, jiný v 17. století a jiný je dnes, proto nelze očekávat zcela přesné ekvivalenty. Jaký zmatek panoval v 17. století v latině, když se tehdejší kalhoty ke kolenům, dlouhé kalhoty, vysoké boty, holenní návleky, punčochy a různé boty pojmenovávaly názvy podobných římských oděvů, ukazuje Cn 1171 (v hesle Vbránie powſzéchnie, odzież nóg). Totéž vidíme i v 16. století,

⁶ Za tuto informaci děkuji kolegovi doc. dr. Petru Skirmantovi.

⁷ Za tuto informaci děkuji kolegyni doc. dr. Rasuole Vladarskiene.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 8

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

DD 23, 357, 434, 485, kde je slovo caliga vysvětleno německy jako Hob oder kriegsstiffel („kalhoty nebo vojenské boty“).⁸

Také slovo ovce (Awju qs.⁹ Aweju. Oblékám si holenice Awejau 52) přeloženo jako „navlékám si holenice“, avšak jak vidíme z jiných pramenů, slovem holenní chrániče se v 17. století v latině označovaly také určité vysoké boty či holínky, srov. zmíněné Cn 1171 a dokonce čtyři doklady ve Szyrwidově slovníku: Bot, boty. Ocreæ. Czebatay SD³ 21; Cholewá. Ocrea. Aulas SD³ 30; Nágolenice żołnierſkie, Ocreæ militares. Cziebatay kariewwiu SD³ 189 a Skornie, Ocreæ, mullei. Ciebałay SD³ 406. V zásadě stejný případ představuje také střílím Rozpráskám, Střílím, práskám 52, kde latinské slovo znamená „prásknu“ nebo „odpálím“; je zřejmé, že se zde míní střelba ze střelných zbraní, které staří Římané neznali.

Poněkud větší pochybnosti vyvolává překlad slovesa saugoti latinským slovem s významem „chránit se“: Sawǥmi qs. Sawgoju Caveo, Saugojau 53 (vhodnější by bylo custodio). Význam slova saugoti „chránit se, vyhýbat se“ je však doložen v LKŽe, takže zde o skutečnou chybu nejde. Je pravda, že v samotném díle Compendium je totéž slovo Sawǥmi o několik stran dále přeloženo jako Cuſtodio 58.

Na první pohled se může překlad přídavného jména rõdas (slavismus znamenající „ochotný, připravený“) příslovcem „rád“ jevit jako chyba (Rodas libenter 67), ale tento případ

⁸ Že se latinským slovem caliga od středověku označovaly také kalhoty, dokládá i Hanzíková 1988: 95, podle níž je v češtině od 14. století doloženo označení kalhot kalhoty, odvozené z italské podoby *caligotte „vojenské boty s dlouhými přiléhavými holínkami“, která zase pocházela z lat. caliga. Mimochodem, jde nakonec také o předlohu slova kalgotkės („punčochové kalhoty“), známého i v litevštině: první punčochové kalhoty se v polovině 20. století dovážely do tehdejšího Sovětského svazu, a tedy i do okupované Litvy, z Československa; na jejich obalech bývalo česky napsáno kalhotky punčochové (doslova „kalhotky s punčochami“; srov. litevský název „kalhoty-punčochy“, užívaný ve druhé polovině 20. století). Ačkoli internetové zdroje, které uvádějí tyto posledně zmíněné skutečnosti, nemají status recenzovaného vědeckého článku, zřejmě není důvod jejich informacím nevěřit. Internetové vyhledávání výrazů kalhoty, caligotte, caliga, kalhotky punčochové (v různých kombinacích) zobrazí řadu zdrojů s těmito informacemi.

⁹ Zkratka qs. zde znamená quasi („jako by, jakoby“), tj. říká se, že minulý čas slovesa aviu se tvoří tak, „jako by“ jeho přítomný čas byl avėju.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 9

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

vysvětluje Nesselmannův slovník: Jetzt wird Ródas, Ród’s allgemein als Adverbium gebraucht, gern, willig N 445.

Pochybnosti mohou vzbuzovat také některé názvy rostlin, ale jak ukazuje zkušenost, názvy biologických druhů ve slovnících, zejména ve slovnících starých jazyků, jsou vždy ošidná záležitost a nikdy zde nelze očekávat naprostou důslednost. Compendium se píše, že grikiai jsou panicum (Grikkai Panicum 33), podle Sirvyda však panicum znamená proso: Ber. Panicum. Soros nežifžákoi, foros kulines SD³ 10 (viz také výklad hesla kūlinis 4 v LKŽė). Lėšiai jsou podle Compendium ciceres. To by znamenalo „hrách“, avšak je tu použito nesprávné množné číslo¹⁰ (nejspíš drobný přeřek, ne-li chyba tiskárny); lépe by odpovídal překlad lentes. Podle Kleina a také Sirvyda znamená cicer (správný tvar jednotného čísla) pohanku: grikkai ocymum, cicer KG 166 / 72 „70“; Tatárka iarzyna, Ocymum (vulgo) cicer. Gribiey SD³ 442.

Kromě toho se v gramatice Sapūna a Šulce (stejně jako v každé složité knize) vyskytují drobné přehlédnutí, která je obtížné odlišit od tiskových chyb. Zdá se, že při uvedení ufpraffu intelligo 2 došlo ke dvěma korektorským přehlédnutím, po jednom v litevském i latinském slově: kdyby tam stálo [fu]praffu intell[am], znamenalo by to „porozumím“. Litevské slovo je takto opraveno i ve vydání z roku 1997 (SC 65; srov. také Kleinovo fuprantu intelligo KG 197 / 103 „101“). Podobným případem je drifu audeam 11, kde latinský tvar znamená nikoli „odvážím se“, nýbrž „odvážil bych se“ (mělo být audebo). Případy jako Nubundu Expergifco 55 (mělo být Expergifcor), žirkles Porpex 33 (mělo být Forpex), Įfž te illuc inde 65 (mělo být illinc, inde), Trysdefžimt Triginti 29 (mělo být Triginta) jsou téměř jistě tiskové chyby. Zjevná tisková chyba se nachází na straně 67 (chyba v číslování stránek; ve skutečnosti strana 69), kde je vytištěno toto: Po, fub, fubter. Ante, coram. To vše je ve skutečnosti vysvětlením, jaké

¹⁰ Gramaticky správné množné číslo by bylo cicera, ale jak píše Ciceronův současník Marcus Terentius Varro ve svém díle O latinském jazyce (De lingua latina, 8.48), toto slovo je singulárové a množné číslo cicera se vůbec nepoužívá.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 10

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

latinská předložka odpovídá litevské předložce po, avšak stalo se, že latinská předložka ante („před“) byla vytištěna písmem (Schwabacher), jímž se v Compendium obvykle tiskla pouze litevská slova, a vznikl tak dojem, jako by ante byla litevská předložka a coram („u, v přítomnosti“) jejím latinským překladem. Proto bylo slovo ante dokonce zařazeno do rejstříku litevských slov ve vydání z roku 1997 (SC 270), pravda, s otazníkem. Pokud by se připravovalo nové vydání této knihy, slovo ante by se z rejstříku litevských slov rozhodně mělo odstranit. Ve skutečnosti se zde mělo za to, že předložka po ve spojení po akimis znamená „před, v přítomnosti“, srov. poakim ante oculos 6, příklad užití po Akimis Diewo coram Deo 93 a zcela stejné příklady, které jsou v Kleinově gramatice uvedeny hned šestkrát (KG 111 / 17, 114 / 20, 115 / 21, 236 / 142 „140“, 262 / 168 „166“ a 265 / 171 „169“).

1.2. Chyby ve slovníčku

Nyní přejděme k případům, které se zdají být skutečnými překladovými chybami. Případ Sergmi, Sergeju Ægroto 53, ačkoli byl ve vydání z roku 1997 uznán za správný (SC 167: pozn. 4), tak rozhodně nevypadá. Je zřejmé, že slovo sergėti je zde přeloženo jako sirgti. Porovnejme jeho překlad na sousedních stránkách SC, kde je již přeloženo správně: Sergmi Cufodio 58 („hlídám“) a Sergu Ægroto, Sirgau 55 („jsem nemocen“). Porovnejme také překlad týchž slov v Kleinově gramatice: férgmi vigilo, excubias ago, férgiu cuftodio KG 214 / 120 „118“ a fergu ægroto KG 198 / 104 „102“, firga ægrotavit KG 194 / 100 „98“ (a znovu na následující stránce). Stejná slova můžeme porovnat i v Nesselmannově slovníku: Sergmi, Sergiu und Sergėju, ėjau, ėsu, ėti; bewahren, behüten, bewachen; Wache halten N 463 a Sergu, sirgau, sirgsu, sirgti, krank fein, leiden N 463. Nic jiného nenajdeme ani v LKŽₑ. Závěr je zřejmý: nikde není doloženo, že

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 11

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

sloveso sirgti někdy v Malé Litvě mělo tvary slovesa sergėti. I v textu Compendium je toto slovo na jiných stránkách přeloženo správně.

Případ Liekmi Volo 59 je považován za chybu i ve vydání z roku 1997 (SC 296). Zjevně došlo k záměně sloves likti a lėkti, protože latinský překlad znamená „letím“. O stránku dříve je totéž slovo přeloženo správně: Liekmi Linqvo 58; srov. překlad téhož slova v Kleinově gramatice: liekmi, paliekmi linqvo, relinqvo KG 213 / 119 „117“. Určité pochybnosti může vzbuzovat skutečnost, že latinské slovo linqvo (stejně jako relinqvo) znamená „(něco) opouštím“, nikoli „(sám) zůstávám“; význam litevského slova likti „něco opustit“ je však doložen jak v LKŽ_e¹¹, tak v Nesselmannově slovníku: Lėkmi, Žem. auch Lėkiu, likkau, liksu, likti, übrig bleiben; zurückbleiben; von etwas laffen N 365.

Zdá se, že správný není ani případ Klibbu Dependeo, Klibbejau 57, protože slovo klibu je zde přeloženo jako „visím“. Je velmi pochybné, zda mohlo slovo klibėti v Malé Litvě znamenat „viset“, srov. Nesselmannův slovník: Klìbu, bėjau, bēsu, bēti, klappern. Dantys kliba, die Zähne klappern. Klibanczos dantys, lofe, wackelnde, und daher klappernde Zähne N 215. Srov. také Donelaitisovo užití: Sparai po kraiku su čytais [krokve pod hřebenem střechy a štíty] kliba supuvę, / O viduj visur po stogu latgalai [prkénka přidržující střešní slámu] kaba DM RG 610–611. Zdá se, že klibėti vždy mělo pouze ten význam, který známe dnes.

Nakonec vidíme případ, kdy překladatel nedokázal rozlišit homonyma. Slovo pakala znamená „klín“ i „podkova“ (LKŽ_e pakala 1), také „záda“ (LKŽ_e pakala 2) a „ostřici“ (LKŽ_e pakala 3; doloženo v prameni z Malé Litvy). Na straně 92 v Compendium je uvedeno rčení Tu už mano Pakalos flapdawais, které i přes pravopis 17. století (a možná tiskovou chybu ve slově flapdawais = flepdawais) každému rodilému litevskému mluvčímu bezpochyby znamená „schovával ses za mými zády“. Zde vidíme, že je přeloženo Tu poft

¹¹ Význam slova likti II (tranzitivní) v LKŽ_e; existují doklady také z Malé Litvy.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 12

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

carecta latebas, tj. „ty ses skrýval v [vynecháno ‚mých‘] ostřicových houštinách“ (gramatika je zde správná: „ostřice“ je carex, zatímco carectum znamená „porost ostřice“). To už vzbuzuje vážné podezření, že překladatel slov v Compendium, který je překládal do latiny, nebyl rodilým mluvčím litevštiny (ačkoli v publikaci z roku 1997 je to z nějakého důvodu považováno za správný překlad, viz SC 305).

Zvratná slovesa. Pochybnosti vzbuzují také překlady některých litevských zvratných sloves do latiny, třebaže mezi nimi jsou i zdařilé, např.: Besfibajiu Obftunefco, Besfibajefjau 47 („lekám se, jsem překvapen“); Besfigailiu Tāgor mifericordia, Besfigailejau 47 („jsem dojat soucitem“); Besfigedžiu Pudet me, Besfigedejau 48 („stydím se, mám stud“); srov. Donelaitisovo užití Aš besigėdėdams išvydau Krizą bekumpsant DM PL 322 a Ir besigėdėdams saugojos man parodyt DM VD 333.

Přesto některé překlady vzbuzují podezření, že sám překladatel plně neporozuměl významu litevského zvratného slovesa, např.: Rūpinasfi ipfe mæret 14, tj. rūpinasi je přeloženo „on sám se trápí“; srov. jasný a přesný Kleinův překlad: rūpinūs sollicitus sum de me ipfo KG 180 / 86 „83“ „jsem sám o sebe znepokojen“; Rafžaus ego ipfe fcribo 41 (vytištěno Rafžiaus, opraveno v seznamu Corrigenda) je přeloženo „já sám píšu“; Mylius ego me diligo 41, tj. slovo myliuosi je přeloženo „miluji sám sebe“; Besfibjauriu Commaculo me, Besfibjaurejau 47, tj. besibjauriu (bjauriuosi) je přeloženo „poskvrním sebe“. V Kleinově gramatice jsou zvratná slovesa přeložena bezchybně: apfibiaurinu contamino me ipfum „poskvrním sám sebe“ KG 180 / 86 „83“; pafididinu magnifico, extollo me ipfum „ctím, vyvyšuji sám sebe“ KG 180 / 86 „83“; apfirupinu curam, rationem mei habeo „starám se o sebe, vedu své vlastní účty“ KG 180 / 86 „83“; pafidarijk facias tibi „udělej si“ KG 251 / 157 „155“; pafizéminu humilio me „ponižuji se“ KG 251 / 157 „155“.

Pokud jde o tranzitivitu slovesa, lze ještě dodat, že slovo važiuoju je přeloženo jako „vezu“ (Ważuju Veho, Ważawau 52), pokud nejde o tiskovou chybu, veho místo vehor.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 13

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

Kausativní slovesa. Největší podezření ohledně rodného jazyka překladatele vzbuzuje překlad litevských kauzativních sloves (například rašydinti) do latiny. Příklad [R]afžidinu¹² permitto scribere 41 je přeložen latinskými slovy, která znamenají „dovoluji psát“. Stejný překlad nacházíme i u zvratného slovesa rašydintis (srov. výše zmíněné podivné překlady zvratných sloves): Rafžidinūs ego ipfe permitto scribere 41 „já sám dovoluji psát“. Litevská forma rašydinu ve skutečnosti neznamená „dovoluji (uděluji povolení) psát“, nýbrž „starám se o to, aby se napsalo, dávám to někomu, aby to (za mě) napsal“; blízkým latinským ekvivalentem by bylo facio scribi¹³ nebo facio ut scribatur¹⁴, ale nejlepším výrazem pro tento význam by patrně bylo scribendum curo¹⁵. Ačkoli v některých vzácných případech by latinský překlad s permitto mohl být vhodný (v některých kontextech latinské slovo permittere znamená „přenechat“, „odevzdat“ apod.), přesto přesný význam litevského slova nevystihuje. Vzniká podezření, že překladatel si před převodem litevských slov do latiny nejprve v duchu překládal do němčiny, tj. slovo rašydinti si nejprve představoval jako schreiben lassen a to pak překládal do latiny¹⁶.

Srovnejme, jak kauzativní slovesa překládá Klein: rafzydinu, id eft, dūmi rafzyti, ich laffe fchreiben, jūkinnu ridere facio, ich mache lachen, puldinu facio labi, ich mache fallen KG 179 / 85 „83“. Klein tato slova samozřejmě také porovnával s německými konstrukcemi, ale latinské překlady jsou přesnými ekvivalenty litevských slov: juokinu

¹² V původním vydání bylo vytištěno Kafžidinu a v roce 1997 opraveno ve vydání (SC 143: pozn. 2).

¹³ Srov. například Ciceronovo užití v kapitole 142 díla Brutus.

¹⁴ Srov. například Ovidiovo užití v Proměnách, I.545.

¹⁵ Srov. například nápis z 1. století př. Kr. Post[umus] Mimesius (a dalších 5 jmen úředníků) murum <...> faciundum coiravere (=faciendum curaverunt) „Postumus Mimesius (a dalších 5 úředníků) nechal postavit [ochrannou] zeď <...>“ (EDCS 12700059) a mnoho dalších podobných nápisů.

¹⁶ Německé konstrukce se slovesem lassen byly, jak ukazují prameny, nejrozšířenějším způsobem překládání litevských kauzativních sloves; srov. Nesselmanna (Raszydinu <...> fchreiben laffen N 429), Kurschaita (rafžydinu <...> schreiben lassen K 346; pykinu erzürnen, pykin(d)inu erzürnen lassen KrG § 1277) a mnohé další příklady, ačkoli se někdy užívají i jiná slovesa.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 14

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

„dělám, aby se smáli“, puldinu „dělám, aby se zřítili“. Ačkoli si všímáme, že latinské slovo facere Klein použil pouze tam, kde se v německých ekvivalentech vyskytuje machen, přesto lassen nepřekládá do latiny slovem permittere, patrně s vědomím, že by se příliš nehodilo. Příklad, v němž se německy užívá lassen, je „přeložen“ pouze do litevštiny, tj. vyjádřen jinými litevskými slovy: rašydinu „dávám psát“. Lze si také všimnout, že Klein nazýval kauzativní slovesa transitiva, zatímco v Compendium se nazývají permissiva („dovolovacími“; takto je to přeloženo i v SC 143), jako by měla význam dovolení. Zdá se, že tvůrci současného termínu curativa (užívaného v LKŽe; „kauzativní“) věděli o konstrukci klasické latiny faciendum curo.

Tvary rozkazovacího způsobu.

Podobné pochybnosti vyvolává i překlad litevských tvarů rozkazovacího způsobu: Tevadinna jo permitte ut vocet illum 39 „dovol, aby ho nazýval“; wadinkem, permitte ut vocemus 39 „dovol, abychom nazývali“; Dūkem, permitte ut demus 39 „dovol, abychom dali“. V latině by se pro všechny tyto případy hodily tvary coniunctivus iussivus nebo coniunctivus hortativus bez dalších slov: vocet, vocemus, demus (srov. všem známé Gaudeamus). Vzniká podezření, že i zde překladatel myslel na německé konstrukce se slovesem lassen (tj. vadinkim si v duchu překládal jako lass uns nennen a to pak do latiny jako permitte ut vocemus atd.).¹⁷ Srovnáme-li to s Kleinovou gramatikou, vidíme, že tam jsou takové tvary přeloženy přesně a krásnou latinou, s užitím coniunctivus hortativus: Izwęskem 100 / 6 „posvěťme“, wadinti bukime vocati fimus 199 / 105 „103“ „buďme povoláni“¹⁸.

¹⁷ Pokud jde o překlad tvarů s te- do němčiny, lze ještě porovnat Kuršaitisovy poznámky (KrG § 1369) o permisivu (skutečném permisivu litevského jazyka, nikoli o zmíněných „verba permissiva“ SC, = verba curativa).

¹⁸ V Kleinově gramatice (KG 251 / 157 „155“) se uvádí tvar gélbėkim, který je zkrácenou podobou gelbėkimi („zachraň mě“), a jeho latinský překlad juva me je zcela přesný.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 15

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

1.3. Nejasné případy

Několik překladů litevských slov do latiny v gramatice SC zůstává nejasných. Na straně 48 se píše: Besfigerriu Bibens bibo, Befigerejau. Latinská slova znamenají „piji, když piji“ (doslovněji „piji jako pijící“). Taková konstrukce není pro latinu charakteristická a není jasné, co přesně by měla znamenat, podobá se však takzvaným posvátným tautologiím, tj. tautologickým výrazům v Bibli, které byly v latinské Vulgátě přeloženy doslovně. Takový případ najdeme v knize Jeremjáš 46:12: ecce quibus non erat iudicium ut biberent calicem, bibentes bibent et tu quasi innocens relinqueris? non eris innocens, sed bibens bibes VUL (interpunkce se v různých vydáních poněkud liší). V současné litevské Bibli (v překladu A. Rubšyse a Č. Kavaliauskase z roku 1998) se to překládá takto: I ti, kteří si nezasloužili pít kalich, jej budou muset vypít! Cožpak zůstaneš nepotrestán? Nepotrestán nezůstaneš, musíš jej vypít! SNT. V latinském textu Vulgáty, který je mnohem doslovnější, se místo budou muset vypít říká „pijíce vypijí“ a musíš jej vypít odpovídá „piješ, vypiješ“. Přesnější význam těchto konstrukcí (snad něco jako vypiješ to vsedě, podobně jako běžel pryč?¹⁹) by mohli vysvětlit pouze odborníci na hebrejštinu, ale badatelé Bible tyto konstrukce znali odedávna. Například komentáře z 18. století uvádějí německy, že hebrejský text doslova říká „werden trinkend trinken, oder haben trinkend getrunken“ (Dietelmair 1760: 719).

Je možné, že překladatel litevského slova měl na mysli právě toto biblické místo; zde však vyvstává jiná, mnohem závažnější pochybnost: zda litevské slovo Besfigerriu, Befigerejau neznamená besigėrėti, a nikoli besigerti. V tom případě by byl latinský překlad zcela chybný. Slovo gėrėtis užíval i Donelaitis (Gėrėjos didei dukters sulaukusiu svodbą DM RG 138), zatímco slovo gertis (ledaže jeho

¹⁹ Lze si povšimnout, že hebrejské tautologie jsou v Kleinově gramatice srovnávány s litevskými adverbiálními participii (v latině jsou však doslovně vyjádřeny latinskými gerundii): girdėte girdėjau audiendo audivi f. rectiffimē audivi, doslova „slyše jsem uslyšel, nebo nejpřesněji jsem uslyšel“; fakyte fakiau, dicendo dixi, feu diligenter dixi „říkaje jsem řekl, nebo jsem řekl pečlivě (zřetelně)“ KG 259 / 165 „163“.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 16

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

význam by byl „vsáknout se, absorberi“) se v písemných památkách obecně hledá jen obtížně. Určité pochybnosti může vzbuzovat skutečnost, že Besfigerriu je napsáno se dvěma -rr-, jako by samohláska před nimi byla krátká, avšak na téže stránce je stejně napsáno i slovo žerriu, žerrejau, které je nepochybně žėrėti (nikoli žerti; potvrzuje to překlad Scintillo).

Dalším nejasným případem je Perriu Lavo, Perrejau 48. Latinský překlad znamená „koupal jsem“, jako by litevským slovem bylo perti, tedy mýt se v lázni. Je velmi pravděpodobné, že se zde ve skutečnosti vyskytuje slovo perėti (pro které by se hodilo latinské incubo „sedět, kvokat“, užité při překladu slova tupėti 52). Z Neselmanova slovníku²⁰ nevyplývá, že by se perti a perėti zaměňovala, je tedy možné, že si je spletl překladatel litevských slov v Compendium.

Nejasnost prohlubuje i to, že na téže stránce má slovo, které je nepochybně sėti, minulý čas Sejeiau. Zdvojení písmen -ej- je nejspíš tisková chyba, protože tvar minulého času *sėjėjau není podle našich znalostí doložen nejen v Malé Litvě²¹, ale ani nikde jinde.

Velmi pochybným případem je Swellu Glifco, Swillau 54; mimochodem, v edici z roku 1997 není pojednán.

Litevské slovesné tvary jsou nejspíš svilti, svela, svilo, takže sloveso by bylo totožné se současným známým slovem svilti, svyla, svilo, mohlo by však jít také o svelti, svela, svile (užívané ve významu „svilti“ nebo „svilinti“ v LKŽ.; mimochodem, sloveso svelti je doloženo převážně v památkách Malé Litvy). Latinský překlad znamená „rozšiřovat se, bobtnat, nadouvat se, zvětšovat se“. Tento podivný případ lze vysvětlit několika způsoby, ale není dost údajů, abychom mohli zvolit kterýkoli z nich.

Volbu tohoto slova možná ovlivnila skutečnost, že slovo glisco se v latinské literatuře užívá také v souvislosti s ohněm, například v první knize Lukréciova díla Apie daiktų prigimtį, ve verši 474: ignis gliscens „rozrůstající se oheň = prudčeji žhnoucí = vzplanutý“? Na základě takových užití

²⁰ Pēru, perējau, ēsu, ēti, kvokat, o ptácích. Ant pautū perēti, sedět na vejcích 285. Peru, pēriau, persu, perti, někoho koupat; šlehat koupací metličkou; také obecně někoho bít, tlouci <...> N 286.

²¹ V Neselmanově slovníku: Sėju, sėjau, sėsu, sėti, sít. Ropes sėti, sázet řepu nebo brambory N 459. V Hakově slovníku: Sėti sít, prf. ju, prt. jau, fut. fu H 115.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 17

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

Na základě příkladů lze možná rozpoznat podobnost s významem „doutnat, žhnout“. Pravděpodobnost, že by si překladatel nějak spletl německá slova schwelen „doutnat, žhnout“ a schwellen „otékat, nadouvat se“, se zdá malá, protože takto lze zaměnit pouze slova cizího, nikoli rodného jazyka. Možná se v nářečích Malé Litvy v 17. století skutečně užívalo jinde nedoložené slovo svelti (výpůjčka z němčiny?²²), které znamenalo „nadouvat se“? Ačkoli to slovníky²³ nepotvrzují, jeden Donelaitisův verš vybízí k zamyšlení: Tūls nusvilęs ponpal laikis, rods, juokiasi būrams DM VD 278. Co přesně zde znamená „nusvilęs“? Zdá se, že toto místo vyvolávalo pochybnosti u mnohých: LKŽ_e uvádí výklad (s citací právě tohoto Donelaitisova místa) „zchudlý, nuzný“, ale Rėza (který snad nejlépe rozuměl Donelaitisovu nářečí, a tedy i jeho obrazným výrazům) překládal zcela doslovně: Manches Herrlein, verfengst am Ofen, verlacht zwar den Bauer „spálený u kamen“ (R 47). Neznamenalo zde nusvilęs opravdu „ztloustlý, vypasený“? Lze také porovnat jiný Donelaitisův verš, v němž je ve velmi podobném spojení (a na stejném místě hexametru) užito slovo pilvotas: Kad pilvots koks ponpal laikis taipo prasikeikia DM VD 126. Summa summarum zůstává bez nových údajů nejasné, proč je v Compendium slovo svelti (nebo svilti) přeloženo jako glisco, ale nezdá se, že by šlo o dobrý překlad.

Dalším případem, který vyvolává nejasnosti, je Sellu Saliwam emitto, Sellejau 57. Latinský překlad znamená „vylučuji sliny“. Jestliže je litevské slovo skutečně seleti, sela (seli, seleja), selejo, pak znamená „plížit se“. Takto je uvádí i LKŽ_e, které cituje různé prameny, zvláště z Malé Litvy. LKŽ_e mezi nimi zmiňuje i toto konkrétní místo (SC 57), z čehož tedy tiše

²² Etymologické slovníky se shodují (https://www.dwds.de/wb/etymwb/schwellen), že tento kořen s významem „nadouvat se“ je doložen pouze v germánských jazycích (srov. anglické swell „nadouvat se“; mimochodem, k onomu druhému slovu schwelen „doutnat, žhnout“ srov. současné anglické swelter „trpět vedrem“). Pravděpodobnost existence baltského slova (společného s germánskými jazyky jako indoevropské dědictví) *svelti „nadouvat se“ se tedy zdá malá. Výpůjčka z němčiny by však byla z fonetického hlediska patrně možná, srov. svėlis z německého Schwelle „práh“ K 417, LKŽ.

²³ Ve slovnících lze najít pouze takové významy sloves svilti a svelti, jaké známe dnes: Swelù, swélti, f. u. Swylu N 508; Swylu, swillau, swilsu, swilti, glimmen, fchwelen. Swelù, sweliàu, swélsu, swélti, daff. N 509; [fwelu, fweliau, fweltiu, fwelti = fwylù, schwelen.] K 417 (hranaté závorky v tomto Kuršaitisově slovníku znamenají, že toto slovo neznal z rodného nářečí, nýbrž pouze z písemných pramenů).

BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 18

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

uznává se, že latinský překlad v SC je nesprávný, avšak ve vydání z roku 1997 se za správnou pokládá jak podoba selėti, tak význam „vylučovat sliny“ SC 313. Nabízejí se dvě vysvětlení: buď jde o slovo selėti s významem „řádit“, anebo je v původním vydání Compendium z roku 1673 tisková chyba (písmena -ell- místo -eil-). Slovo seilėti užívá i Donelaitis: Taip kad jam daugsyk seiledams jo liežuvėlis DM PV 519.

Dalším pochybným případem je Kibždu Submoveo, Moto, Kibždejau 57. Kibždeti znamená „vrtět se“ a latinský překlad říká „postrčit, pohybovat“, takže se možná mělo na mysli „rozpohybovat“. Není známo, zda slovo kibždeti někdy mohlo mít tranzitivní význam, nebo zda jde o chybu překladatele (pravděpodobně o druhý případ).

Stojí za to znovu připomenout, že v Kleinově gramatice takové pochybné překlady nenajdeme.

Všechna litevská slova, která jsou v ní přeložena do latiny, jsou navzdory pravopisu 17. století a archaickým tvarům dnešnímu Litevci srozumitelná a dobře odpovídají latinským překladům. Jediné pochybné věci, které lze v Kleinově gramatice najít vedle již zmíněných poněkud přibližných názvů rostlin či oděvů ze 17. století, je několik případů, přesněji jeden soubor případů, kdy je litevský přítomný čas parašau přeložen latinským perfektem (jako by litevsky bylo parašiau ar esu parašęs): afz fawa warda parafzau, ego meum nomen fcripfi; tu fawa warda parafzai, tu tuum nomen fcripfifti; jis fawa warda parafza, ille fuum nomen fcripfit; afz tawa warda parafzau, ego tuum nomen fcripfi; tu tawa warda parafzai, tu tuum nomen fcripfifti KG 243 / 149 „147“²⁴. Podle všeho jde o náhodnou nepozornost. Bez ohledu na etnický původ Daniela Kleina je zřejmé, že jeho znalost litevštiny odpovídala znalosti rodilého mluvčího.

Takové jsou případy pochybných překladů litevských slov do latiny v díle Compendium. Přesto by neměl vzniknout dojem, že se to dílo jen hemží chybami.

²⁴ Jde skutečně o přítomné časy, nikoli o nějaké fonetické či pravopisné varianty minulého času; srov. skutečné a odpovídajícím způsobem přeložené minulé časy: mufze verberavit KG 195 / 101 „99“, atnefze... attulit KG 241 / 147 „145“ atd.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 19

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

Jak bylo uvedeno, překladů litevských slov a výrazů do latiny je 1380 a pochybných je mezi nimi jen tolik, kolik jich bylo probráno v tomto článku. Všechny ostatní překlady jsou správné a výstižné. Patří k nim i případ, který, jak se zdá, redaktoři LKŽ pochopili nesprávně: druhý význam slova paskr̄isti 2 (paskrinda, paskrito) v LKŽₑ je doložen jediným místem z gramatiky, o níž je zde řeč (odkazuje se na SC 55), a je uveden ve významu „vyvrtat, vydlabat“. Když si tento případ ověříme v textu Compendium, vidíme: Pajkrindu Cavus fio, Pajkrittau 55. Latinský překlad by zněl „stávám se dutým (nebo vydutým)“, z čehož vyplývá, že význam tohoto slova není „vydlabat“ něco tak, aby se to stalo dutým (to by bylo cavum facio), nýbrž stát se dutým, tj. „proděravět“ nebo „vydout se“.

2. CENNÉ ÚDAJE OBSAŽENÉ VE SLOVNÍČKU

V pojednávaném slovníčku se nachází také mnoho zajímavého a cenného, co není přímým předmětem tohoto článku, přesto však stojí za zmínku. Najdeme v něm doložená jména starých litevských božstev (Kaukas, Gabv̄artas, Gab̄aujis, Velinas, Žemyna 24–25; Klein dokládá podobu Žemynė KG 157 / 63 „61“), místní a etnonymická jména (prūsas, Prūsa; Klein dokládá podobu Prūsija KG 158 / 64 „62“), Karaliaučius, karaliaučionis, Danckas [Danzig neboli Gdaňsk], danckionis, Tilžė, tilžėnas, Įsrutis, įsrutenas, Katenava [Katniava], katenaūviškis [katniaviškis], Lietuva, lietuvininkas 19, 25; podobný seznam najdeme i v Kleinově gramatice, ale v obou seznamech se objevuje jen část těchto jmen). Slovníček Compendium dokládá také starý význam slova kunigaikštis, mirabile dictu, který se do LKŽ nedostal: Kunigaik[f]štis Principis filius 19 „syn vládce, monarchy (‚knížete‘ v dnešním významu)“, srov. Kunigas Princeps 19 („vládce, monarcha“, tj. „kníže“ v dnešním významu; tento význam slova kunigas se do LKŽ dostal). Že nejde o náhodu

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 20

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

ani omyl, je patrné z kontextu, v němž jsou na téže straně, na straně 19, zmíněny tituly různých vládců a jejich synů: Karalius Rex, Karalunas Regis filius; Ercikis Princeps, Ercikaitis Principis filius, a také Klebonas Paftor, Klebonaitis Paftoris filius (jde samozřejmě o luterské pastory, kteří bývali ženatí a měli děti). Můžeme to ještě porovnat s doklady u Kleina: Kunigas Dominus „hospodář, vládce“, Kunige Domina „hospodyně, vládkyně“ KG 118 / 24 a Kunigaikštis Principis filius, Princeps „syn vládce; vládce“ KG 161 / 67 „65“ (srov. i další slova, která tam Klein uvádí).

2.1. Citáty klasických římských autorů

Ve slovníčku Compendium se mezi různými větami ilustrujícími syntax litevského jazyka nachází i několik citátů klasických římských autorů. Jsou sice krátké, přesto jde o nejstarší známé překlady těchto děl do litevštiny. U tří z nich jsou uvedeni i autoři, některé další jsou bez uvedení autorství a ve vydání z roku 1997 zůstaly neidentifikovány²⁵. Zde jsou citáty s uvedenými autory:

Ipač[ę] Lieko rytę tur, ant ataũžimo Ligg[o]fą kuno karščius. Sing[u]lare remedium habent ad refrigerandum in morbis corporis ardores. Plinius 86–87 (vydáno bylo Ipačė, Liggũfą, Singnlare). Jde o citát Plinia Staršího²⁶, který znamená „má zvláštní léčivou vlastnost ochlazovat při nemocech tělesné horečky“ (o plané révě).

Neigi viena ręčiž kuri ant jednojimo Deiwių pareitis’ nera užlikta. Neq[ue] ulla res quae ad placand[os] De[o]s pertinet, praeteroifa eft. Cic. 86 (bylo vydáno placandum Deus, což dokládá, že tiskové chyby lze očekávat nejen v litevských, ale i v latinských

²⁵ V předmluvě k vydání z roku 1997 (SC 19) jsou zmíněny pouze dva citáty, Pliniův a Ciceronův; zapomnělo se přitom na Horatiův citát, o němž bude řeč záhy a který je identifikován v SC 223.

²⁶ Naturalis historia, XIV. 99 (v některých vydáních se číslování kapitol liší, bude to však přibližně na začátku poslední třetiny knihy XIV). Celé Pliniovo dílo dosud nebylo přeloženo do litevštiny.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 21

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

ve slovech; kromě toho se v některých opisech Ciceronova textu (a v moderních vydáních) místo praetervisa používá praetermissa téměř ve stejném významu). Jde o Ciceronovu větu z třetí řeči proti Catilinovi²⁷ (In Catilinam, III.20), která znamená „Nic z toho, co náleží k usmíření bohů, nebylo [=nebylo] opomenuto“. Deiwjų doslova znamená bohyň, ale ženským tvarem bohyně se označovala starověká litevská (a tedy i římská) božstva obecně; proto lze říci, že jedním ze starých významů slova bohyně (množné číslo) je prostě „božstva“ (nejen ženská božstva); srov. ženský rod množného čísla lidé ve starých písemných pramenech. V LKŽ_e se mimochodem u slova bohyně tento význam neuvádí, ačkoli ve větě Mažvydasova textu, která je tam citována, Tos deivės negal jums nieko gero duoti má použité slovo právě tento význam („božstva“; božstva zmíněná Mažvydasem v tomto kontextu jsou ve skutečnosti mužského rodu).

Už jsi babou, a přece chceš být krásná na pohled. Fis anus & tamen vis formofa videri

Horat. 4. Carm. Od. 13 81. Jak je uvedeno, jde o citát z Horatiových Ód (Carmina, IV.13.2–3). Originál tvoří konec druhého a třetí verš takzvané IV. asklepiadské strofy a litevský překlad je metru originálu velmi blízký²⁸.

Některé citáty římských autorů zůstaly bez uvedení autorství. Zde jsou:

Řeknu, proč jsi hodna či nehodna toho jména. Digna tuo cur fis indignaq[ue] nomine, dicam 76.

Jde o první verš Martiálovy epigramu III.34 (hexametr). Litevský překlad je rovněž hexametr (při recitaci by bylo třeba provést elizi vert’ argu, jako v latinských hexametrech), jde tedy o raný (i když nikoli nejstarší) litevský hexametrový verš. Celý Martiálův epigram zní takto:

²⁷ Moderní překlad lze nalézt v této knize: Marcus Tullius Cicero. Řeči, přeložila E. Ulčinaitė, Vilnius: Pradai, 1997. S. 118–169.

²⁸ Moderní překlad lze nalézt zde: Horatius. Lyrika, přeložil H. Zabulis, Vilnius: Vaga, 1977. S. 183.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 22

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

Digna tuo cur sis indignaque nomine, dicam.

Frigida es et nigra es: non es et es Chione.

Epigram je věnován dívce jménem Chioné. Řecké jméno Chionē (Χιόνη) znamená přibližně „Sněhurka“ či „Sněžka“ a celý epigram znamená: „Řeknu, proč jsi hodna i [zároveň] nehodna svého jména: jsi chladná [=nevášnivá] a jsi černá [=tmavé pleti, která nebyla Římany pokládána za ideál krásy]: [tedy] jsi i [zároveň] nejsi Sněhurka.“ Existuje také moderní překlad tohoto textu, stejně jako téměř všech ostatních (kromě nejobscénnějších) Martiálových epigramů²⁹. Z toho, že byl tento epigram vybrán k ilustraci syntaxe, se zdá, že autoři Compendium, ačkoli byli luteránskými pastory, oceňovali radosti života a římský důvtip³⁰. Lze si všimnout, že na straně 84 bylo k ilustraci vazby pádů zvoleno slovní spojení mylu mergą; výraz pareimi mylėjęs 8 však nejspíš znamená „vracím se poté, co jsem prokázal příteli službu“ či něco podobného (srov. Donelaitisovo užití pamyleti =pohostit DM RG 116), protože jinak by vyvstala otázka, z jakého konkrétního zařízení se mluvčí vrací (vrací).

Kàm ant gero? Cui bono? 79. Ačkoli jde o krátké rčení, je známé z Ciceronovy řeči Za Roscia (Pro Roscio 84, 86 atd.): „Komu to [vražda Rosciova otce] přineslo prospěch?“³¹ Srov. dnešní rčení (snad původně pocházející právě z této Ciceronovy řeči) „komu to prospívá?“.

²⁹ Viz Marcus Valerius Martialis. Epigramy, přeložila A. T. Veličkienė, Vilnius: Baltos lankos, 1998. S. 74.

³⁰ Mimochodem, jak již bylo zmíněno, Šulcův syn Jonas vydal roku 1706 litevské překlady Ezopových bajek (mezi nimi byly i náměty bajek známých z tvorby Phaedra a Horatia). Možná zdědil zálibu v antické literatuře po otci.

³¹ Žr.: Markas Tulijus Ciceronas. Kalbos, vertė A. Kučinskienė, Vilnius: Pradai, 1997, 35–88.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 23

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

Sugryžtu valgęs. Redeo obfonatu 85. Ačkoli jde o krátké rčení, je to citát z Plautovy komedie Dvojčata ³² (Menaechmi 277, 288). Doslovný význam tohoto rčení je „vracím se, když jsem se postaral o jídlo (například nakoupil na trhu)“, nejde však o žádnou chybu překladu, nýbrž o možný přenesený význam.

2.2. Biblické citace

Také text Compendium obsahuje asi 90 litevských a odpovídajících latinských citátů ze Starého a Nového zákona, obvykle s přesnými odkazy. Latinská podoba mnoha z nich se shoduje s textem Vulgáty (nebo se od něj liší jen nepatrně) a odpovídá litevskému textu. Jsou však i případy, kdy se zdá, že k litevskému textu byl nesprávně přiřazen odpovídající úryvek z Vulgáty: Girriafi Piktybe, five ifž Piktybės fawo. Gloriatur Peccator in desideriis an[im]æ fuæ. Pf. 10, 3 79 (bylo vytištěno anmiæ). Odkaz na žalm je uveden správně, jeho latinský text však znamená „hříšník se chlubí touhami své duše“ (v překladu A. Rubšyse a Č. Kavaliauskase z roku 1998: „Vždyť ničema se honosí svými zvrhlými úmysly“). Zdá se, že litevskému textu by lépe odpovídalo místo z Ž 52:3 (ve Vulgátě 51:3) gloriatur in malitia („chlubí se zlovolností“; celá věta: quid gloriatur in malitia qui potens est in iniquitate? „proč se chlubí zlovolností ten, kdo je mocný v nepravosti?“; verze A. Rubšyse a Č. Kavaliauskase: „Proč se chlubíš, ničemný bohatýre, svou zvrhlostí?“). To nakonec potvrzuje podezření, že v původním rukopisu gramatiky byla všechna či téměř všechna litevská slova a věty bez překladů a latinské překlady později doplnil někdo jiný, tedy Teofilis Šulcas.

³² Moderní překlad komedie (od Aleksise Churginase) lze nalézt v této knize: Antické komedie, ed. D. Dilytė, Vilnius: Vaga, 1989, 445–504.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 24

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

3. NEPŘESNOSTI V SOUČASNÝCH PŘEKLADECH

Nakonec je třeba zmínit nepřesnosti, které se vyskytují v současných překladech latinských předmluv Compendium (napsaných, jak se shodně uvádí, Šulcem), publikovaných ve vydání z roku 1997. Jsou různého druhu, mnohé jsou drobné nebo připomínají poetické parafráze, několik z nich však poněkud ztěžuje pochopení skutečností uvedených v předmluvách. Pokud by někdy vznikalo nové vydání tohoto památníku, stálo by za to je upřesnit.

V předmluvě originálu, na nečíslovaných stranách (SC 48, 50), se nachází tato věta: Mnoho a snad téměř šest set (kdybychom uvážili původ litevského národa a námitky některých lidí, kteří odmítají pravidla gramatiky a tvrdí, že jazyk je třeba osvojit si praxí, které je třeba vytknout: „Mnoho a snad téměř šest set“ [latinské rčení znamenající přibližně „nesčetné množství“] pochybností (kdybychom přihlédli k původu litevského národa a námitkám některých lidí, kteří odmítají gramatická pravidla a tvrdí, že jazyk je třeba osvojovat praxí) by se vynořilo, kdyby obava, že budou působit jako něco obludného, nestála v cestě a nepřipomněla známé a zcela pravdivé přísloví: „Vínu, které se dobře prodává, není třeba zavěšeného břečťanu.“poznámek, varování=dobře prodejnéAdagia 589C, který sloužil jako reklamní znamení v římských krčmách].“

Z toho je patrné, že věta odkazuje na předmluvu ke Kleinově gramatice, v níž byly uvedeny možné námitky oponentů proti záměru napsat gramatiku litevského jazyka, a poté jedna po druhé vyvráceny. Tyto námitky v zásadě zněly: 1) litevština vznikla smíšením jazyků a má navíc mnoho dialektů, takže není možné napsat její gramatiku; 2) jazyk se lze naučit lépe praxí než z gramatiky. Šulcas se nechtěl pouštět do takových diskusí, a proto zde pouze

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 25

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

říká, že námitek tohoto druhu (monenda) by mohlo být nesčetné množství, ale nestojí za to věnovat jim pozornost. Slova „kdybys vzal v úvahu původ litevského národa“ odkazují na Kleinovu již vyvrácenou námitku, že litevština vznikla smíšením jazyků; to, že se však neříká „původ litevského jazyka“, nýbrž „původ litevského národa (gentis Litvanicæ)“, možná znamená, že Sapūnas a Šulcas znali i teorii o litevském původu od Římanů. Proč jinak by k ilustraci litevské syntaxe volili pasáže z děl římských autorů a veršované úryvky překládali se snahou zachovat metrum? Kleinova gramatika mimochodem citace klasických autorů neobsahuje.

Na nečíslovaných stranách předmluvy (SC 50, 52) se mezi důvody, které vedly k vydání této gramatiky, uvádí také tento: ex tam crebrâ descriptione ortus timor, ne citra tum Inventoris, tum Autoris Gratiam typis concederentur „obava vzniklá z tak častého opisování, že by bez svolení jednoho, totiž Vynálezce, a druhého, totiž Autora, tyto základy litevského jazyka nebyly svěřeny tiskárně [=předány do tisku]“. Z toho vidíme, že v 17. století se na autorská práva, jak lze očekávat, pohlíželo volněji než dnes: mnozí si pořizovali opisy tohoto díla (nejspíš poté, co si od Šulcase vypůjčili originál), až Šulcas nakonec začal mít obavy, aby někdo dílo nevytiskl a nepřivlastnil si výnosy z jeho prodeje. To také vysvětluje, proč se Šulcas označuje za „autora“: latinské slovo auctor (zde je použita pozdní varianta autor) může znamenat také právoplatného vlastníka, který má právo prodávat svůj majetek. Šulcas, který zdědil Sapūnasův rukopis, se tedy považuje za vlastníka majetkových autorských práv, jak bychom řekli dnešními termíny, a dává najevo, že taková byla vůle samotného Sapūnase (v předmluvě nazývaného Vynálezcem, Inventor). Není důvod o tom pochybovat. Mimochodem, ačkoli se dílo na titulní straně nazývá Compendium grammaticæ Lithvanicæ („Shrnutí litevské gramatiky“), v předmluvách se o něm neustále mluví

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 26

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

tak, jako by jeho název zněl Elementa linguæ Lithuanicæ („Základy litevského jazyka“)³³.

Jak víme, Šulcas zemřel téhož roku 1673, kdy bylo toto dílo vytištěno, takže tento nesoulad nejspíš ukazuje, že Šulcas před smrtí již nestihl vydání definitivně upravit. To by vysvětlovalo i takové tiskové chyby, zvláště v latinských slovech, které by člověk s dokonalou znalostí latiny neponechal.

Je třeba zmínit ještě jednu nepřesnost ve vydání z roku 1997. V doslovu (SC 254) se uvádí: Et tu fortean L[ector] C[uriofe] fi hos octerniores [sic] perlegeris <...>. Ve vydání z roku 1997 je to přeloženo takto: „A ty, pečlivý čtenáři, jestliže <...> přečteš toto dílo psané osm let <...>“ SC 255. Originál ve skutečnosti neříká, kolik let se toto dílo psalo. Slovo octerniores v originále není žádnou variantou slova octennium („období osmi let“); jde o zjevnou tiskovou chybu místo octerniones. Slovo octernio (doslova jako „osmička“) je novověký latinský novotvar (vytvořený podle vzoru klasického ternio „trojice“), a proto se nenachází ve slovnících klasické ani středověké latiny (ani v Forcellini nebo Thesaurus Linguae Latinae, či DuCange); internetové vyhledávání však okamžitě ukáže, že se v 17. století používalo v souvislosti s tiskárnami a tisky. Například v předmluvě ke Komenského latinskému slovníku Lexicon atriale latino–latinum (1657)³⁴ se píše: Habet n. [=enim] Lexicon hoc Octerniones 40, h. e. foliola 320 „Tento slovník má totiž 40 octerniones, tj. 320 listů“. Z toho vidíme, že jeden octernio obsahuje 8 listů, tedy 16 stran. octernio je tedy jeden tiskový arch o šestnácti stranách neboli osmi listech (in octavo). V předmluvě k vydání z roku 1997 se uvádí, že gramatika Sapūnase a Šulcase je vydána právě ve formátu in octavo (Stundžia 1997: 5). Výraz fi hos octernio[n]es tedy

³³ Některé prameny ještě uvádějí, že se Sapūnasova gramatika nazývala také Nomenclatorium (Biržiška 1960: 264), avšak takový název (latinský novotvar, který by znamenal zhruba „seznam jmen“) by se hodil spíše pro slovník než pro gramatiku.

³⁴ Přístup na internetu: http://comlex.pbworks.com/w/page/9977075/Jan_0.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 27

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

perlegeris znamená „pokud přečteš tyto tiskové archy“ nebo „toto in octavo vydání“. Jak dlouho se toto dílo skutečně psalo, nevíme.

Slovo octerniones (tentokrát bez tiskové chyby) je zmíněno také v dedikaci synovi pruského vévody Karlu Emilovi³⁵, na nečíslované straně: hi octerniones numerum fanctum vix attingentes, ad SERENISSIMÆ CELSITUDINIS TUÆ pedes devoluti <...> SC 42.

To znamená: „tyto tiskové archy, sotva dosahující posvátného počtu, položené k nohám VAŠÍ NEJVYŠŠÍ VÝSOSTI <...>“. V latinské literatuře se posvátným číslem³⁶ nazývala sedmička. Jak se píše v předmluvě z roku 1997 (Stundžia 1997: 6), celé původní vydání Compendium má 113 stran, což představuje 7 tiskových archů a kousek. Z toho vidíme, že dedikace byla napsána (nebo alespoň revidována) až poté, co byl hlavní text knihy v tiskárně vysázen a byl znám počet tiskových archů.

Předmluva napsaná Šulcem (SC 40) také poněkud upřesňuje informace o jeho životopisu.

Zdroje uvádějí, že vdova po Teofilovi Šulcovi Ona Blumaitė (Anna Bluhmin) se v roce 1675 se sedmi nedospělými dětmi kvůli dvěma požárům ocitla ve velké bídě (ŽM 2014: 1651). Mohlo by se zdát, že k těmto dvěma požárům došlo až po Šulcově smrti, z předmluvy se však dozvídáme, že požáry byly tři a staly se ještě za Šulcova života: Ingenue fateor, meam pulvere Lithvanico jam vigesimum, & quod excurrit, annum, sopitam quasi, interea[que] à Vulcano tertiò impeditam, favillis obrutam & mediis omnibus orbatam tenuitatem, eloqui vix valere, quantum Ornamentum, PRINCIPEM <...> cum singulis suis subditis patriâ loqui posse linguâ <...> „Upřímně přiznávám, že svou chudobu, už dvacátým a ještě o něco delším rokem jakoby uspávanou litevským prachem, mezitím potřetí zasaženou Vulkánem, zasypanou popelem a zbavenou veškeré publicity [veřejné známosti, možností veřejně se projevovat], sotva dokážu vyjádřit, jakou ozdobou je VLÁDCE

³⁵ V době vydání SC mu bylo 18 let; o rok později, v roce 1674, zemřel.

³⁶ Srov. 90.6. kapitolu Senekových Listů Luciliovi (český překlad: Lucius Annaeus Seneca. Listy Luciliovi, přel. D. Dilytė, Vilnius: Pradai, 1999, 299).

BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 28

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

sotva lze vyjádřit, jakou je Ozdobou, když VLÁDCE <...> může s každým ze svých poddaných mluvit rodným jazykem <...>.“ Výraz „dvacet let chudoby uspávané litevským prachem“ zde pravděpodobně označuje období, kdy Šulcas působil jako farář v litevských farnostech – od roku 1650 v Išdagai a od roku 1662 v Katniavě. Lze z toho usuzovat, že předmluva byla napsána snad kolem roku 1670, tedy přibližně 3 roky před vydáním tištěné knihy.

ZÁVĚRY

Badatelé se shodují, že gramatiku litevského jazyka, zkráceně nazývanou Compendium, napsal Kristupas Sapūnas a Teofilis Šulcas ji vydal poté, co něco doplnil a napsal předmluvu. Nabízí se otázka, co přesně Šulcas přidal k původnímu Sapūnovu rukopisu. V předmluvách je Šulcovo autorství zřejmé, ale co bylo přidáno do samotného textu gramatiky? Jak již bylo zmíněno na začátku, do původního textu Compendium byly vloženy některé výňatky z Kleinovy gramatiky. Je to všechno?

Při porovnání překladů litevských slov uvedených v této gramatice do latiny (de facto litevsko-latinského slovníčku) lze zaznamenat určité podezřelé jevy, které bychom v Kleinově gramatice nenašli: 1) některá slova jsou přeložena nesprávně, zejména v důsledku záměny podobně znějících litevských slov (likti ir lėkti, sirgti ir sergėti a podobně); 2) některá litevská zvratná slovesa jsou přeložena poněkud nejasně, jako by jejich význam nebyl zcela pochopen; 3) jsou zaměněny významy homonym v případech, kdy by rodilému mluvčímu litevštiny byly zřejmé; 4) litevská kauzativní slovesa a některé tvary rozkazovacího způsobu jsou přeloženy tak, jako by je překladatel nejprve v duchu převedl do němčiny; 5) jako ekvivalent jednoho litevského biblického citátu je zvolena podobná, avšak nikoli totožná citace z latinské Vulgáty, což by se nemohlo stát, kdyby latinské ekvivalenty doplnil sám autor ještě při psaní díla (mohlo k tomu dojít pouze tehdy, pokud litevské citáty autora rukopisu byly ponechány bez latinských ekvivalentů a později je musel v latinském textu Vulgáty vyhledat někdo jiný).

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 29

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

citáty by byly ponechány bez latinských ekvivalentů a ty by v latinském textu Vulgáty musel později vyhledat někdo jiný).

Lze jednoho či druhého spoluautora obviňovat z nedostatečné znalosti latiny? Rozhodně ne, neboť oba získali latinské vzdělání na univerzitě v Královci a napsali díla v bezvadné latině. A co jejich znalost litevštiny? Autor, který gramatiku napsal, ovládal litevštinu jako rodilý mluvčí (jeho litevština je bezchybná), zatímco druhý člověk podle překladů litevštinu ovládal dobře, nebyl však rodilým mluvčím. Určité rysy překladů ukazují, že jeho mateřštinou byla němčina. Závěr je zřejmý: v Sapūnově rukopisu byla litevská slova a výrazy (alespoň většina z nich) ponechána bez latinských překladů a latinské ekvivalenty doplnil člověk, který dobře ovládal litevštinu, ale jehož mateřštinou byla němčina, tedy Teofilis Šulcas. K tomuto kroku ho nejspíš přiměla skutečnost, že téměř všechna litevská slova byla přeložena do latiny v Kleinově gramatice, kterou Šulcas, jak známo, také používal. To vše odpovídá skutečnosti, že Šulcas v předmluvě nazývá Sapūna svým učitelem (Praeceptor). Jakému oboru mohl Sapūnas Šulcase učit, když oba získali stejné vzdělání na univerzitě v Královci? Je to zřejmé: litevštině, jejíž znalosti si Šulcas potřeboval zdokonalit poté, co se stal pastorem litevské farnosti.

Neměli bychom si přesto z toho všeho odnést dojem, že Sapūnova gramatika doplněná a vydaná Šulcem má nějaké vady. Na latinské překlady některých slov probírané v tomto článku je možné pohlížet s opatrností, pokud odporují tomu, co o významech litevských slov víme z kompetence rodilých mluvčích a historických pramenů. Je však třeba uznat, že Šulcas vydáním Sapūnovy gramatiky zachoval tento cenný památník litevského jazyka a tím, že k litevským slovům a výrazům připojil latinské překlady, de facto vytvořil litevsko-latinský slovníček o 1380 heslech a uchoval tak také takové doklady litevštiny 17. století, které rozhodně stály za zařazení do LKŽ.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 30

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

Nepřesnosti v Šulcově překladu by byly nevyhnutelné u každého nerodilého mluvčího (zejména bez moderních prostředků k ověřování informací). My, současní rodilí mluvčí vyzbrojení databázemi, můžeme tomuto Prusovi mluvícímu německy v 17. století za jeho práci jen poděkovat. Kdyby autorovi tohoto článku připadl úkol latinsky vysvětlit německá slova z gramatiky německého jazyka, výsledky by byly mnohem, mnohem horší (stejně jako pokus najít bez databází příslušné místo v latinské Bibli). A konečně, poslední Šulcova slova na konci vydané gramatiky znějí takto: si quæ per Sphalmata irrepsisse videantur ac observari potuēre, placidè corrige „pokud se zdá, že se nějaké [chyby] vloudily omylem a lze je postřehnout, laskavě je oprav“ SC 254. Tento článek je pokorným pokusem právě o to.

ŠALTINIAI

Cn – R. P. Gregorii Cnapij Societatis Iesu Theologi Thesauri Polonolatinogræci Tomus I. Cracoviæ: Typis & Sumptu Francisci Cæfarij, 1643.

DD – Dicionarium Latinogermanicum, et vice versa Germanicolatinum ex optimis Latinæ linguæ scriptoribus concinnatum. Autore Petro Dasypodio. Argentorati: per Wendelinum Rihelium, 1537.

DM – Donelaičio „Metų“ tekstas šiuolaikine rašyba. Prieiga internete: http://www.xn--altiniai-4wb.info/files/literatura/LF00/Kristijonas_Donelaitis._Metai.LF0900.pdf.

(Giesmės žymimos santrumpomis: PV = Pavasario linksmybės, VD = Vasaros darbai, RG = Rudenio gėrybės; tada nurodomas eilutės numeris).

EDCS – Epigraphik-Datenbank Clauss / Slaby (Lotynų įrašai). Prieiga internete: www.manfredclauss.de.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 31

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

H – Vocabularium Litthuanico-Germanicum, et Germanico-Litthuanicum, Darin alle im Neuen Testament und Psalter befindliche Wörter nach dem Alphabet enthalten sind; Nebst Einem Anhang einer kurtzgefaßten Litthauischen Grammatic. Ausgefertiget von Friederich Wilhelm Haack, S. S. Theol. Cultore, zur Zeit Docente im Litthauischen Seminario zu Halle, Halle: Druckts Stephanus Orban, Univers. Buchdr., 1730.

KG – Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, fotograf. leidimas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1957.

KrG – Kuršaitis F. Lietuvių kalbos gramatika (1876), par. B. Kabašinskaitė, iš vok. k. vertė A. Tekorius. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla, 2013.

KrG – Kurschat Friedrich. Grammatik der littauischen Sprache, Halle: Verlag der Buchhandlung des Waisenhauses, 1876.

LKŽ_e – Lietuvių kalbos žodynas, t. 1–20, 1941–2002 (elektroninis variantas), vyr. red. G. Naktinienė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005. Prieiga internete: www.lkz.lt.

N – Nesselmann G. H. F. 1850: Wörterbuch der Littauischen Sprache von G. H. F. Nesselmann, Königsberg: Verlag der Gebrüder Bornträger.

R – Rhesa L. J. Das Jahr in vier Gesängen, ein ländliches Epos aus dem Litthauischen des Christian Donaleitis, genannt Donalitius, in gleichem Versmaaß ins Deutsche übertragen von D. L. J. Rhesa, Prof. d. Theol., Königsberg: in der Königl. Hartungischen Hofbuchdruckerei, 1818.

SC – Sapūno ir Šulco gramatika, fotograf. leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1997.

SD³ – Dictionarium trium linguarum, In ufum Studiofæ Iuventutis, auctore Constantino Szyrwid è Societate Jesu. Tertia editio recognita & aucta. Vilnae: Typis Academicis Societatis Jesu. MDCXLII [1642]. Prieiga internete: www.thesaurus.flf.vu.lt (paieška pagal lotynišką žodį; originalaus leidinio puslapių numeriai faksimilėse).

BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 32

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

SNT – Šventasis Raštas: Senasis ir Naujasis Testamentai. Senąjį Testamentą iš hebrajų, aramejų ir graikų kalbų vertė, pratarmę, įvadus ir ST sąvokų žodyną bei paaiškinimus parašė prel. prof. Antanas Rubšys. Naująjį Testamentą iš graikų kalbos vertė, įvadus ir NT sąvokų žodyną parašė kun. Česlovas Kavaliauskas, Vilnius: Katalikų pasaulis. Prieiga internete: biblija.lt.

VUL – The Latin Vulgate. Prieiga internete: www.biblestudytools.com/vul.

LITERATŪRA

Biržiška Vaclovas 1960: Aleksandrynas: senųjų lietuvių rašytojų, rašiusių prieš 1865 m., biografijos, bibliografijos ir biobibliografijos. I: XVI–XVII amžiai, Čikaga: Kultūros fondas.

Buchienė Tamara, Palionis Jonas 1957. Pirmosios spausdintos lietuvių kalbos gramatikos. – Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 9–63.

Dietelmair Johann Augustin 1760: Die Heilige Schrift des Alten und Neuen Testaments, nebst einer vollständigen Erklärung derselben, welche aus den auserlesensten Anmerkungen verschiedener Engländischen Schriftsteller zusammengetragen, und in der holländischen Sprache an das Licht gestellet, nunmehr aber in dieser deutschen Uebersetzung aufs neue durchgesehen, und mit vielen Anmerkungen und einem Vorberichte begleitet worden von D. Johann Augustin Dietelmair, der heil. Schrift Prof. ord. zu Altorf, und Archidiac. der Stadtkirche. Der neunte Theil, welcher die Weißagungen und Klaglieder Jeremiä enthält, Leipzig: Verlegts Bernhard Christoph Breitkopf.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 33

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

Eigminas Kazimieras 1997: Kristupo Sapūno ir Teofilio Šulco „Compendium Grammaticae Lithvanicae“. – Sapūno ir Šulco gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 9–32.

Hanzíková Ludmila 1988: Názvy kalhot v češtině z hlediska principů sémantické motivace. – Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Studia minora Facultatis Philosophicae Universitatis Brunensis A 36, Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 95–101.

Koženiauskienė Regina 1990: XVI–XII amžiaus prakalbos ir dedikacijos, Vilnius: Mokslas.

Strockis Mindaugas 2007: Klasikinių kalbų kirčio žymėjimo įtaka lietuvių kirčio žymėjimui: daktaro disertacija, Vilnius: Vilniaus universitetas.

Stundžia Bonifacas 1997: Pratarmė. – Sapūno ir Šulco gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 5–7.

ZM 2014: Das „Zwischenmanuskript“ zum Altpreußischen evangelischen Pfarrerbuch 6. Saalfeld bis Szypulowski. Auf der Grundlage der Sammlungen von Friedwald Moeller bearbeitet von Walther Müller-Dultz, Reinhold Heling und Wilhelm Kranz, Hamburg: Im Selbstverlag des Vereins [für Familienforschung in Ost- und Westpreußen e. V. Quellen, Materialien und Sammlungen zur altpreußischen Familienforschung (QMS)].

Gauta 2020 12 09

Priimta 2020 12 30

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 34

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

LATIN-LITHUANIAN GLOSSARY IN THE 1673 LITHUANIAN GRAMMAR

BY SAPŪNAS AND SCHULTZ

Summary

A short grammar of Lithuanian, written in Latin and published in 1673 in Koenigsberg, referred to as the Compendium, was written by Kristupas Sapūnas (in German known as Christoph Sappuhn) and published by Theophilus Schultz (in Lithuanian known as Teofilis Šulcas). It has been a consensus among scholars that Schultz, to whom Sapūnas had bequeathed his unpublished manuscript, published it, years after the death of the original author, with his own additions; yet, in the absence of the original manuscript, it is not always clear what exactly these additions are.

Almost all Lithuanian words mentioned in the Compendium are accompanied with Latin translations; thus we have a de facto Lithuanian–Latin glossary consisting of 1380 entries.

Most of the words are translated well, but the peculiarities of the translation of certain Lithuanian grammatical forms suggest that the translator had to mentally translate them into German first before producing the Latin version; also, certain similar-sounding or homonymous Lithuanian words, which could not have presented any difficulty for a native speaker, seem to have confused the translator. From this a conclusion can be drawn that in the original manuscript by Sapūnas (who was beyond doubt a native speaker of Lithuanian) the Lithuanian words had no accompanying Latin translations, and that these were added by Schultz (who was a Germanophone Prussian). Yet, despite these minor shortcomings inevitable with a non-native speaker, Schultz must be commended for his work in preserving for the posterity this interesting document on Lithuanian as it was spoken in Lithuania Minor in the 17th century.

BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204

MINDAUGAS STROCKIS. Lotynų–lietuvių kalbų žodynėlis Sapūno ir Šulco gramatikoje | 35

doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.13

KEYWORDS: Sapūnas, Šulcas (Schultz), Compendium, glossary, translation, Latin.

MINDAUGAS STROCKIS

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, 10308 Vilnius

[email protected]

BENDRINĖ KALBA 93 (2020)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204