Л И Е Т У В И Ų K A L B O T Y R O S K L A U S I M A I, III

L I E T U V O S T S R M O K S L Ų A K A D E M I J A

STAROBĚLORUSKÁ PRÁVNÍ LEXIKA LITEVSKÉHO PŮVODU

A. A. VERŽBOVSKIJ

Dlouho se apriorně předpokládalo, že protože staroruský stát vznikl podstatně dříve než první pokusy o státní sjednocení na území Litvy, protože existovala „Ruská pravda“ a první litevská knížata na území Velkoknížectví litevského uzákonila staroběloruský spisovný jazyk, který vyrostl na základě staroruských literárních norem, mohlo na utváření právních norem ve Velkoknížectví litevském významně působit pouze staroruské právo. Obvykle se poukazovalo na zachovávání staroruských právních norem a užívání staroruských právních termínů v zákonodárných aktech V. L. K.² Tak tomu však zdaleka není. Kulturní vlivy nikdy nepůsobí jen jedním směrem. Celostátní zákonodárství ve státních útvarech, které byly konglomerátem národností, jako tomu bylo ve V. L. K., do značné míry vstřebávalo místní tradice různých oblastí. Slovanský prvek musel převládat, protože slovanských oblastí bylo více a počet obyvatel, pro něž se zákonodárství stanovovalo, byl ve slovanských oblastech výrazně vyšší. Nejenže však Litevci přejímali slovanské zvyklosti (Poláků a nositelů staroruské kultury — budoucích Bělorusů, Ukrajinců a Rusů) a promítali je do svého zákonodárství v jednom ze slovanských jazyků, ale také Slované přejímali litevské zvyklosti a při soužití s nimi v jednom státě nemohli nepoužívat ryze litevskou právní terminologii.

Je třeba poznamenat, že z obrovského množství západoruských písemných památek byla prozkoumána pouze nepatrná část. I ta však poskytla značné množství právních termínů litevského původu:

1. Крены дево(т)чие neboli wianowne pieniądze od slova wiano slovanského původu. Kromě toho se v sousedních slovanských zemích tehdy široce užívaly synonymní termíny: куница (1494–1796) — na území východní části Běloruska a celé Ukrajiny, куницы и сорочки поймные (1588) ve Vladimirském újezdu. Termín крены девотчие je tedy doložen na západě, a proto musí mít původ v

269

lit. krienai (slovo je zaznamenáno v nejstarších litevských a lotyšských památkách): není náhodou, že tento termín cizí slovanským jazykovým systémům byl nahrazen termínem хрены девотчие (kritérium lidové etymologie; spojovalo se se slovem хрен). O výpůjčce svědčí také kritérium jazykové geografie, foneticko-morfologické kritérium (st.-lit. krienai v: quod Kriens a Samagitis vocatur... etc. 1550>st.-bělor. крены s ie prostřednictvím е a ai prostřednictvím ы), sémioticko-skupinové kritérium (výpůjčka mnoha termínů označujících daňové poplatky).

2. мезлева́, мезлещи́на, мезлево́е³ (1447–1537)<st.-lit. mēzliava („společný příspěvek“, Chvejdanai, nebo mēsliava, Olšiady)<*mestliava: pass. mez- d-inu (Būga, RR. 1, 287) od mėsti „skládat peníze na něco“.

Мезлева³ původně vznikla při návštěvách feudálů v jejich vesnicích. Za vybrané peníze neboli мезлеву (společný příspěvek) se kupovala zvířata na maso a podobné pohoštění pro feudála. Již v první polovině 16. století se však feudál vzdává každoročních hostin ve svých panstvích a požaduje za ně peněžní náhradu — iš sumestų pinigų.

Sumesti pinigai ve prospěch mladých při svatbě se proto také nazývaly мезлева (ve staroběloruských památkách zatím nebyly doloženy).

3. st.-bělor. ринклева́³, ринклевое (:мезлева́, мезлево́е) a možná také ринклевщи́на (jako мезлевщина a свиренщина), polsky rynklaw (M.) rynklowe (pieniądze) — substantivum utvořené z adjektiva (1691–1795) pocházejí z litevského rińkliava „určitý daňový poplatek“ (vzniklý ze zvyku vybírat peníze na veřejné potřeby), od rińkti (označení výběrčího, užívané místo mezleva — ze strany plátců).

4. свиро́нщина³ nebo свирьно́вщина (Polock, 1533) „určitý poplatek“. Slovo je utvořeno z litevismu свирен ze st.-lit. *sverinė (F.), stejně jako st.-rus. овин, овина z východobat. *javinė>bělor. ёвня, ёўня s převodem ja na ё, stejně jako a na o, a vypuštěním redukované samohlásky z i. Takových litevismů — substantiv utvořených z adjektiv — je ve staroběloruských památkách mnoho. Vyskytují se také v polských textech i v současném polském nářečí ve Vilniuské oblasti. St.-lit. *sverinė (troba) je zase odvozeno od slovesa sveŕ-ti „zavěšovat“ a odpovídá slovu šalinė „boční komora“>slov. szalinia jako polské szw iernia³: lit. svirmā (F.) „sýpka, komora“.

Lit. *sverinė>polské szw iernia bylo zase ovlivněno bělor. сві́рня (Novogrudok) a svěren, genitiv svěrna na jedné straně, a na straně druhé podléhalo zákonu vypouštění nepřízvučného i v určitých pozicích, jako u šul-in-ýš>šulnýš „studna“. Proto se v současné litevštině setkáváme s tvary svirnà a svir̃nas podle nejstarších útvarů na mā/-no-: vaĩ-na-s „havran“ a vār-na „vrána“.

5. пентенйкие пе́нези³ se v letech 1516–1593 nazývaly u východních Slovanů V. L. K. také посекерщина nebo мостовничим; šlo tedy o poplatek za každé topůrko, případně za každý obušek sekery, vybíraný na stavbu a opravu mostů. Vybraný poplatek посекерщина se nazýval také пентйники < lit. pentininkai: péntis „týl sekery, pata“.

270

6. дакло (1350—1450), ³ и ⁵ neboli дзякло může strukturálně pocházet pouze z litevského *dėklas. V takovém případě jde o odvozenou formu mužského rodu od formy ženského rodu *dėkla, která (podle prof. K. Jablonskise) označovala saikas (6 garnců), později vždy stejné množství sypaného obilí (ve prospěch feudála). V Žemaitsku se nevybíralo дзякло, nýbrž сойкт < *saiktas³. Litevské dė-ti „dát, položit, uložit“ tedy dalo vzniknout > dėkla > *dėklas. Podoba дак-ло je lidovou etymologií ke slovu даковати „děkovat, vzdávat díky“. Podoba dúo-klė od dúoti označovala značnou naturální dávku (obvykle obilí a sena), teprve později nahrazenou peněžním poplatkem; podobnost zvukové podoby přispěla ke sblížení slov *dėklas a dúoklė.

7. поседь (посадь nebo посад)³ — určitá naturální dávka z doby vlády litevských knížat. Spočívala v tom, že při příjezdu velkoknížete, magnáta nebo jejich vysoce postavených úředníků do určité osady shromáždili její obyvatelé (hlavně její nejbohatší část) pro hosty a jejich družinu vše potřebné. Protože návštěvy nebyly časté, поседь se vybírala zřídka, někdy jednou za rok. Koncem 15. století však polští králové tento zvyk uzákonili jako zvláštní daň, neboť někteří úředníci začali na témže místě využívat поседь až příliš často a ožebračovat obyvatele, na což se sneslo mnoho stížností³. Z hlediska slovotvorby mohlo слово поседь (stejně jako ДАКЛО) vzniknout z čistě slovanských složek, avšak pod vlivem litevských zvyků. Mezi litevským obyvatelstvem proto muselo existovat také odpovídající litevské slovo ze stejných morfémů indoevropského původu, totiž *pā-sēd-is a *pā-sod-is: současné litevské pa-sėd-as „sezení“ (srov. staroruské посад). Termín souvisí s litevským sėdyba (usedlost), případně sodūba, sodà atd., sėd-ė-ti „sedět“.

8. илгки nebo гилкги³ (1592—1687) pochází ze starolitevského ilgės < Ilgių šventės (pravděpodobně den vzpomínky na zemřelé — 2. listopadu), dávky ve prospěch feudála vybírané podle zvyku koledování: litevské ilgas „dlouhý“ a litevské ilgėtis „tesknit“ apod.

9. polské osiowe³ (N.) je kalkem žemaitského ašies pinigai, tj. peníze ve prospěch feudála místo naturální dodávky jedné osy dříví z lánové výměry půdy < žem. ašis „osa“ ≈ kūbinis sieksnis malkų, tj. 2,13 m³.

10. polské łażowe < litevské lȧżu... od lažas „nevolnictví, poddanství“, polské łaża. Podle typu tvoření patří k osiowe, rinklowe pieniądze.

11. polské jesienina (kalk) a rudonaje³ < rudenoju (v Lotyšsku a Litvě) byly spolu s lnowaniem formami podzimního ožebračování rolníků místními úřady (rudens laike) po sklizni. Je nepochybné, že jev společný všem obyvatelům V. L. K. musel vést ke vzniku slov označujících jej stejným významem (se stejným či různým kořenem), tedy kalkovaných termínů.

12. iszymtynia nebo ишымтыня³ „podíl na výnosu náležející rodičům z hospodářství předaného dětem“: litevské iš-imt-inė od iš-imti „vy-jmout“.

13. палукно neboli palukno³ „úrokové peníze“: litevské palūkanos, palūkos, zastaralé, od palūketi „kiek palaukti“.

271

14. kopa „feudální, tzv. kopný soud ve V. L. K.“ (1460—1754 гг.³) < lit. kùopa. O výpůjčce svědčí následující kritéria: 1) sémantické a krátké soustavy (kaũptis и kūõrtis, kūõpinis); 2) fonetické (: клӯня a клӯня³ z klūonas, оруд a ород³ z arúodas); 3) morfologické (: poganské kopnišča, Srezněvskij Mat. 1, 1281; 14. st.), neboť staroruský jazyk nikde nedokládá slovo копа ve významu „shromáždění lidí“; 4) kritérium lingvistické geografie (absence kopných soudů v ruském státě v období V. L. K., tj. ruský stát se svéráznými rysy se vyznačoval také specifickou legislativou a termíny, které ji odrážely); 5) kritérium dějin kulturního vývoje (vytváření vlastních právních norem ve V. L. K., odrážejících staré místní zvyky); 6) sémanticko-skupinové kritérium (viz lituanismy торпоста a людник) – jsou známy lituanismy, soudní termíny.

Termín копа není znám nejen ruským, ale ani ukrajinským památkám v Haliči (podle prof. K. Jablonského).

15. людник „svědek“ (Chr. Stang, Die altrussische Urkundensprache der Stadt Polotzk, 141—145, Oslo, 1939 dok. №156 a №293) < lit. liūdi-ninkas: liudyti „svědčit“: liáudis „lidé“ (střídání iu: iau).

16. торпо́стай < торпоста³ „osoba, která byla přítomna při sdělování údajů svědkem-oznamovatelem o osobě, jež spáchala trestný čin“ (1389—1529 гг.) pochází přímo ze staré litevštiny tarpūstojas: tárpininkas, tarpinininkauti „prostředník“, „zprostředkovávat“ od kořene tãrp „uprostřed“): bělorus. торп снапоу у гумне <lit. tárpas (+ „spojovací samohláska“ jako ve slově tarp-ī-pēdē (=starobělorus. торпедя ve významu торп)+druhý kořen, týž jako ve slovese stó-ti „stát“+přípona -oj(as) místo současného -ininkas ve slově tarpininkas. Přípona -oj- je doložena také v lituanismu órtai namísto staroruského ратай a běloruského ара́ты. Forma торпоста vznikla pod vlivem slovanských forem typu староста nebo polského starosta.

17. гарме́на „deník, žurnál, zápisky, kopie ústních rozkazů vysoce postavené osoby ve V. L. K.“ (podle Deníku Kmity Černobylského“, 1574 г.; nemá nic společného s polonismem тэрмин(к)а „zápiseček“ (podle Nosoviče), latinského původu)<starolitevské *tar-m-enā od tar̃ti „říci ústně“ (z mnoha kontextů vyplývá obava, aby se hlášení nedostalo do rukou nepřátel; deník vedl písař) podle typu staig-m-enà=staigmūō (: tarmuō) při staig-ùs.

18. konigista³ „robotní povinnost, robota“ < lit. kunigýstė: kùnigas „zast. pán, šlechtic, lotyš. kungs (ponas)“ (Būga, R. R., 1, 545—546), srov. běloruské vitebské кунега „mazánek“ (1927 г.) < lotyš. vitebské *кипеда.

19. pawarýmas „kvant nebo toloka (nucená, od původního teĩkti > talkà „dobrovolná vzájemná pomoc určitého druhu“) – neasimilovaný lituanismus od varýti „nahánět, hnát“; toloka je raný baltismus.

20. лейтъ, mn. č. лейти, -еве, лейцы „pracovníci ve feudálově konírně“ (15.—16. století)³ < starolitevské *leistis /laitis (Zaičiškių kaimai), snad z němčiny: cumleutey, 1407 (Ateneum Wileńskie 1, 257): Leute.

272

21. tekun³ (1510—1580) < starobělorusky — litevsky tekūnas „starší vesnice, před zavedením úřadu lavnika reformou o volocích“, (motivováno pobíháním při oznamování vůle feudálního pána, srov. význam „posel, běžec“ a tėkūnas, DZKŽ 848—9).

22. Slovanské лавник > litevské lavnikas (> lavininkas) > polské (v památkách) lawnikaitis, -ciowi (dat.) „syn lavnika“ > lawnikaič — s litevskou příponou — ait —.

23. (с)кердь nebo skierdž (dochovalo se nářečně ve slovanských mluvených podobách Vilenska) < litevsky sker̃džius = (1748—1765) viršininkas > polsky virszynik „hlavní pastýř“, litevsky viršininkystė > polsky wirs zyni-ko(w)stwo „období výkonu funkce w.“

24. rykuňa nebo rykunija³ (a další podoby) „správcová dvora, odpovědná za růst počtu feudálova dobytka; klíčnice; hospodyně“ (1544—1773), podrykuňa a podrykunjanka „dcera podrykuně, pomocnice rykuně“, rykunič a porykunič nebo rykuonaitis (syn rykuně, případně podrykuně) pocházejí z litevského rykūnė, rykūnaitis od rikiuoti „dělat pořádek, hospodařit apod.“ Podoba rička „dojička (Poltavská oblast)“ byla zaznamenána na konci 19. století.

25. ošvinik (mn. č. ošviniki)³ „rolník dohlížející na klisnu velkoknížete (úřad existoval do reformy o volocích) < starolitevsky ašvininkas: ašva „klisna“.

26. rojtňik (mn. č. rojtňiki)³ „poselní bojar velkoknížete (posel)“ (1510—1703) < litevsky raitininkas posel předávající dopisy (V. K.); služebník knížete s koněm.“

27. žibentjaj³ (mn. č. žibentjai) nebo žibentaj „topič a člověk, který se staral o osvětlení velkoknížecích komnat a vykonával další dvorské služby“ (1519—1530, Vitebská oblast, viz vesnici Žibentjai u knihy J. Trusmana⁶) pochází ze starolitevského žibin-t-ėjas nebo žibin-t-ojas: žibinti „rozsvěcet světlo“.

Je třeba poznamenat, že ošviniki, rojtňiki a žibentjai byli svobodní rolníci a za službu velkoknížeti dostávali půdu, postupně bohatli a přecházeli do litevského bojarského stavu.

28. kojminnik nebo kojminec (mn. č. kojminci) „podobní lidé“, zpočátku bezzemci, svobodní rolníci, sousedé magnáta, kteří žili na jeho pozemcích za určitých podmínek (1514—1463) < litevsky kaimininkas: kaimynas = starobělorusky kojmin „soused“. Kojminci (neboli podobní lidé) sehráli významnou úlohu při osídlování opuštěných pozemků feudálů na území Běloruska a Litvy a na dalších územích V. L. K., protože byli osvobozováni od daní (králové až na 12 let, magnáti až na 4 roky), což se dělo v naději na jejich budoucí úplné poddanství: vesnice Kojmino u Bobrujsku (Atlas BSSR 111—112).

29. polsky werg „otrok“ „nevolník, poddaný“ (1695—1766); litevsky vér-gas; wergowstwo (N.) „nevolnictví apod.; viz vesnici Verguly v Bělském okrese (Akta VAK, sv. 3. Rejstřík).

30. antrýnik, ontrýnik³ (a mnoho dalších podob), muž. rodu, antrýnica ženského rodu „druhý pracovník z daného rolnického hospodářství (obvykle manželka)“

18. Kalbotyros klausimai, III

273

(1620 — 1794) < litev. antrininkas, -ė: antra „druhý“; untrynnik >unter-nictvo³: dial. untrininkas, „druhý, nikoli hlavní pracovník“.

31. бѐндр nebo бѐндра³ „sebr(a), tj. druh, spoluúčastník práce na daném hospodářství apod.“ < litev. bendras (M.): bendras příd. „společný“, bendráuti „být sebrem, přátelit se“; бендровство nebo бяндровство, pol. bendro(w)stwo „přátelství“ (1571 — 1665).

32. starobělorus. бицюль, pol. bičiul³ — ten, kdo má s někým společné včely = хто мае спольных сѐбреных пчол або пчолы наполны: (1553 — 1767) < litev. bičiulis: bitė „včela“. Uveďme následující frazeologismy litevského původu, které se často vyskytují v soudních dokumentech: a) úly nebo včely sebrané či bičulevské; „пчоли спольные сѐбреные; b) dát včely do společného vlastnictví napůl; rozdělit včely napůl do společného vlastnictví; převzít včely napůl do společného vlastnictví; mít včely napůl ve společném vlastnictví; držet včely společné ve spoluvlastnictví; včely napůl společné; g) pol. w barciach siabrować; d) podle spoluvlastnictví vybírat med; společně chovat včely napůl; ž) miód połowiczny.

Všechny tyto frazeologismy pocházejí z: a) příd. sebrany(j) — kalk z litev. bičiulinis; b) bičiuliškai bites duoti, gauti, imti, prašyti atd. Podle slovanských frazeologismů je nyní obtížné rekonstruovat litevské předlohy. Nicméně společně chovat včely napůl je kalk z litev. turėti bičiulystę a termín spoluvlastnictví včel je kalk z litevského bičiulystė,

Hlavním kritériem pro určení výpůjčky je kritérium jazykové geografie (srov. ruské právní dokumenty té doby). Jde o to, že mezi starými Litevci a dalšími sousedními Balty bývalo zvykem darovat přátelům a sousedům včely, přičemž med se dělil napůl. Tento zvyk však feudálové záhy proměnili v povinnost odevzdávat statkáři polovinu nasbíraného medu z vlastních či společně chovaných (od statkáře získaných) včel. V mnoha ohledech je zajímavé poznamenat, že v nejstarších soudních dokumentech lze nalézt případy, kdy takzvané společné vlastnictví včel obvykle sdílel Polák s Litevcem nebo Polák, Bělorus a Tatar, jak je patrné z příjmení: Курпеша и Микель Римдзевич с Шимком Торкатсм (Tatárem), 1553. Kownský powiat³.

33. Nakonec uveďme 4 termíny — synonyma označení „přijatec“ (muž, který se přiženil do cizího hospodářství k vdově nebo dívce): 1) starobělorus. ужкур nebo ушкур < litev. už-kurys; 2) starobělorus. прейкш < litev. preikšas (srov. prei-kurys); 3) starobělorus. улаз (pouze v Litvě) — kalk z litev. už-kur-ys: už-si-kur-ti a bělorus. улазіць „vlézat do (cizího) domu apod.“ 4) starobělorus. прейкур.

* * *

Uvedli jsme pouze nepatrnou část litvanismů, kterou litevský učenec prof. K. Jablonskis excerpoval z archivních dokumentů ze 14.–18. století. I mezi těmito výpůjčkami však vidíme přímé výpůjčky, slova několikrát přecházející z jednoho jazyka do druhého, kalky i frazeologismy. Příslušné termíny se přejímaly nejen proto, že slovanské obyvatelstvo nemělo vlastní výrazy označující litevské

274

zvyky, ale také proto, že probíhal proces vzájemné asimilace, v jehož důsledku po více než dva tisíce let vítězili Slované. V tom spočívá příčina většího počtu slavismů v litevštině ve srovnání s počtem baltismů v sousedních slovanských jazycích. Zatímco slavismy se v litevštině upevňovaly pod vlivem církve a vzdělávání v důsledku převahy slovanských jazyků v této oblasti, baltismy ze sousedních jazyků postupně mizely, protože v jejich jazykových systémech neměly oporu. Ve své době však bylo baltismů v každém ze sousedních slovanských jazyků mnoho a tytéž baltismy jsou doloženy jak ve staroběloruských, tak v polských písemnostech.

Nejdůležitější použitá literatura:

1. Е. Карский, Белорусы, 1, Vilnius, 1904.

2. В. Костельницкий, Rusko-litevské jazykové vztahy podle slovníkových materiálů litevského jazyka, disertace, Vilnius, 1954.

3. К. Jablonskis, Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje, Kaunas, 1941, a rukopisné materiály.

4. J. Endzelьnas, Hlásky a tvary baltských jazyků, § 115, 73, Vilnius, 1957.

5. Chr. Stang, Die westrussische Kanzleisprache, Oslo, 1935.

6. Ю. Трусман, Etymologie místních názvů vitebské gubernie, Tallinn, 1897.

7. А. Дембовский, Pokus o popis mogilevské gubernie.... Mogilev 1882, 1, 471 a další; 2, 57, 191, 189 (viz lidé podobní).

8. К. Būga, Rinktiniai raštai, 1, Vilnius, 1958.

9. А. Вяржбоўск, „Bělorusko-litevské lexikální vzájemné vztahy“, Minsk, 1960 (monografie ve dvou svazcích): „Baltismy v běloruském jazyce“, Весці АН БССР, 2, 117—134, 1959 (metodologie výzkumu).