V předmluvě ke gramatice se na čtenáře obrací skromnými slovy M. Mažvydase, průkopníka litevské písemné tradice: „mana darba usz gier prymkiet“. Není pochyb o tom, že přání tohoto významného norského baltisty se vrchovatě splní. Na každé stránce knihy čtenář s velkou vděčností vůči autorovi pociťuje, že „Srovnávací gramatika baltských jazyků“ je významným a zásadním příspěvkem k současné baltistice a indoevropeistice.

K. Morkūnas

NOVÁ LITEVSKÁ GRAMATIKA

A. Senn, Handbuch der litauischen Sprache, Bd. I: Grammatik, Heidelberg, 1966.

Po dlouhou dobu se celé generace zahraničních lingvistů učily litevsky z příručky, kterou připravil A. Leskynas a která sestávala z čítanky, stručné gramatiky a slovníku. Od jejího vydání (1919) uplynulo již téměř padesát let. Za tu dobu se výrazně změnil nejen pravopis litevštiny, ale i užívání některých tvarů, nesrovnatelně vzrostl počet krásné i odborné literatury a mnohé otázky fonetiky, morfologie a syntaxe byly důkladně prozkoumány. Příprava nové, obsáhlé příručky litevského jazyka se stala nezbytnou. Tohoto úkolu se ujal švýcarský lingvista A. Zenas (Senn). V roce 1957 vydal II. díl „Příručky litevského jazyka“, který obsahuje texty vybrané z děl různých litevských spisovatelů a opatřené přízvuky, komentáře a slovník litevštiny, němčiny a angličtiny¹. V roce 1966 vyšel také první, nejdůležitější díl této příručky — gramatika litevského jazyka. Jde o rozsáhlé dílo o 495 stranách, v němž jsou podrobně popsány fonetika a morfologie současné litevštiny i užívání mnoha gramatických tvarů.

Autor této gramatiky, profesor Pensylvánské univerzity A. Zenas, je litevským lingvistům dobře známý svou prací. Je jedním ze sestavovatelů nedávno dokončeného pětidílného „Slovníku litevského spisovného jazyka“², který vycházel v Heidelbergu, a zároveň jediným, kdo na tomto slovníku pracuje od samého počátku jeho vydávání. Litevštinou se zabývá již dlouho, žil v Litvě a na Kaunaské univerzitě přednášel fonetiku a další lingvistické předměty. V roce 1929 napsal „Stručnou učebnici litevského jazyka“³ určenou cizincům, kteří se chtěli naučit litevsky. A. Zenas nepřerušil své styky s litevskými studii ani později. Napsal mnoho článků a dalších prací o litevských a baltských studiích i o otázkách srovnávací lingvistiky obecně a v poslední době se aktivně podílí na řešení problému nejstarších vztahů mezi baltskými, slovanskými a germánskými jazyky. Jeho nové dílo jako by shrnovalo výsledky dlouholetého litevského bádání.

Gramatika se skládá z deseti částí. Již první, úvodní část je rozsáhlá a obsažná: po stručném přehledu dějin litevského národa pojednává o postavení litevštiny mezi baltskými jazyky a o jejích vztazích k ostatním příbuzným jazykům. Autor zde stručně předkládá svou koncepci nejstarších vztahů mezi baltskými, slovanskými a germánskými jazyky. Podle jeho názoru se již na konci období indoevropského společenství, kdy předkové Baltů, Slovanů a Germánů byli v úzkém vzájemném kontaktu, utvořily

¹ A. Senn, Handbuch der litauischen Sprache, II, Heidelberg, 1957.

² M. Niedermann, A. Senn, F. Brender, A. Salys, Wörterbuch der litauischen Schriftsprache, Litauisch-Deutsch, I—V, Heidelberg, 1934—1967.

³ A. Senn, Kleine litauische Sprachlehre, Heidelberg, 1929.

194

společné rysy, příznačné pouze pro tyto dialekty (např. číslovka tūkstantis, název rugio, tvary dativu plurálu s -m aj.). Autor přísně a přesvědčivě odmítá proto-baltsko-slovanský jazyk postulovaný některými badateli a blízkost těchto jazyků vysvětluje velmi dlouhým procesem těsného kontaktu (symbiózy), trvajícím již od 3. století n. l. Baltské a slovanské jazyky navíc spojuje to, že si dlouho zachovaly starobylé indoevropské rysy, zatímco germánské jazyky rychle zmodernizovaly, změnily se a vzdálily se původnímu stavu. Zvláště archaické zůstaly baltské jazyky. V úvodu se dále stručně pojednává o litevských nářečích a jejich vztahu ke spisovnému jazyku a podává se přehled starých památek litevského jazyka. V posledních kapitolách úvodní části jsou popsány hlásky litevštiny, jejich zápis, vývoj a vztahy k hláskám ostatních indoevropských jazyků.

Druhá část gramatiky pojednává o skloňování jmen, zájmen, číslovek a participií, třetí a čtvrtá o tvoření slovesných tvarů a flexi, pátá o neohebných slovních druzích. V šesté části jsou stručně vyloženy základní principy tvoření slov. Další tři části se věnují užívání tvarů: samostatně je popsáno užívání jmenných slovních druhů, významy pádů a funkce slovesných tvarů. V poslední, desáté části jsou stručně nastíněny některé zvláštnosti větné stavby litevštiny.

S výjimkou úvodní části, která se zabývá otázkami srovnávací baltské lingvistiky, vychází gramatika především ze současné litevštiny. Autor se nesnaží ukázat pravěký vývoj pojednávaných tvarů, nesrovnává je s tvary jiných jazyků ani nerekonstruuje starší, v písemných pramenech nedoložené praslovní podoby. Tím se toto dílo liší od gramatiky J. Otrembského vydávané v Polsku, která má historičtější zaměření. Naproti tomu jsou zde fakta současné litevštiny představena velmi široce a podrobně. V předmluvě je uvedeno dokonce 74 autorů, z jejichž děl byl čerpán materiál současného jazyka; kromě toho bylo při přípravě gramatiky využito mnoho folklorních pramenů (významné místo mezi nimi zaujímají sbírky vydávané Ústavem litevského jazyka a literatury), popisy nářečí, všechny předchozí gramatiky i rozsáhlá lingvistická literatura. Autor je dobře obeznámen s lingvistickými pracemi vydanými v Litvě v sovětském období, na mnoha místech z nich vychází a uvádí je v bibliografických seznamech na konci každé kapitoly; zvláště hojně využívá litevské slovníky a publikace ediční řady „Otázky litevské lingvistiky“, které vyšly v posledních desetiletích.

Gramatika popisuje nejen fakta současného litevského spisovného jazyka, ale u každé důležitější otázky se snaží uvést také údaje z nářečí, starších písemností a jazykových památek 16.–17. století. V návaznosti na texty otištěné v II. dílu „Příručky litevského jazyka“ jsou často probírány i jednotlivé zvláštnosti tvoření, skloňování či užívání tvarů typické pro významné autory (např. M. Daukšu, J. Bretkūnase, z novějších pak M. Valančiuse, S. Daukantase, Krėvėho, B. Sruogu aj.). Gramatika tak částečně odráží i vývoj tvarů užívaných v současném jazyce v období písemné tradice. Údaje z nářečí a starších písemností jsou odlišeny od faktů současného spisovného jazyka, obvykle jsou vytištěny jiným typem písma a nenarušují jednotnost díla.

Způsob uvádění a uspořádání jazykových údajů byl do značné míry určen samotným účelem díla. Protože je gramatika určena především cizincům, kteří studují litevštinu a čtou texty, je materiál uspořádán tak, aby čtenář našel na jednom místě co nejvíce informací o každém slovním druhu nebo skupině tvarů

13*

195

úplné informace. Proto se u jednotlivých typů skloňování nebo časování společně probírá přízvuk, a dokonce i otázky tvoření slov; snaží se předložit co nejvíce flektivních paradigmat. Například na s. 140, kde se pojednává o podstatných jménech s kmenem na r, najdeme dokonce 6 paradigmat skloňování podstatného jména duktė podle Daukšovy Postily a pěti gramatik litevštiny: F. Kuršaitise, K. Jauniuse, J. Jablonskise z let 1901 a 1925 a J. Žiugždy z roku 1961. Na stejném místě se popisují také otázky tvoření podstatných jmen s kmenem na r (nejdůležitější přípony), přízvuk a historie tvarů v období písemné tradice. Takový způsob výkladu usnadňuje čtenáři nalézt na jednom místě všechny potřebné údaje o určité skupině tvarů, jeho důsledkem však na mnoha místech trpí metodická soudržnost a kompaktnost popisu. Po metodické a teoretické stránce zde ve srovnání s předchozími gramatikami obecně mnoho nového nenajdeme. Nové metody deskriptivní gramatiky se zde neuplatňují, dokonce se upustilo i od fonologické interpretace hláskového systému litevštiny. To vynahrazuje množství a rozmanitost předkládaných jazykových faktů.

Aniž bychom se pouštěli do podrobnější analýzy tohoto rozsáhlého a významného díla, zmíníme jednu či dvě nepřesnosti nebo diskutabilní tvrzení, kterých jsme si při jeho prohlížení všimli.

Na rozdíl od dosavadních gramatik považuje autor ilativ za stejný pád jako ostatní (ein regelrechter Beugungsfall, s. 92) a zařazuje jej do paradigmat skloňování podstatných a přídavných jmen spisovného jazyka. Ačkoli se tvary jednotného čísla ilativu v současném jazyce užívají poměrně často, již mají tendenci stávat se příslovečnými výrazy a jsou izolovány od ostatních pádů; jejich užívání je navíc omezeno na hovorový jazyk a krásnou literaturu. Tvary množného čísla se vyskytují jen ve zvláštních, stylisticky motivovaných případech; to sám autor uznává na s. 437. Za těchto okolností lze zařazení ilativu do paradigmat spisovného jazyka vedle ostatních pádů jen stěží ospravedlnit; ostatně do paradigmat skloňování zájmen a participií zařazen není. Jiná je situace ve východních aukštaitských nářečích, kde je ilativ skutečně plnohodnotným členem pádového systému.

Autor správně tvrdí, že souhlásky se na konci slova obvykle vyslovují tvrdě, na s. 65 však za výjimky považuje předložky, příslovce a spojky dėl, kol, tol, zkrácené z delších tvarů, v nichž se údajně koncové l vyslovuje měkce. Ve skutečnosti je i zde pro současný spisovný jazyk charakteristická tvrdá výslovnost koncového l.

Tvar genitivu množného čísla žvėrių, uvedený jako první v paradigmatu skloňování vedle žvėrių (s. 129), je nářeční a ve spisovném jazyce se již vůbec neužívá. Za fakt spisovného jazyka nelze považovat ani podstatné jméno bendrybė, uvedené na s. 121 vedle běžných odvozenin s příponou yba: kūryba, rašyba, sodyba a podobně.

Je sporné autorovo tvrzení, že tvary činných participií préterita jednoduchého prigavuse a išgėruse, které se nacházejí v chrestomatii A. Schleichera, jsou novotvary namísto nominativu množného čísla prigavę a išgėrę (s. 178). A. Bezzenberger již doložil takové nominativy duálu v B. Vilentasových spisech, BGLS 161, např.: ateiusse VEE 202, srov. giwenuse, kalbejuse, atejuse KIC 40⁴; vedle nich se v litevských nářečích Východního Pruska užívaly také odpovídající tvary činných participií prézenta, např.: negalincze Sch II 215, ne turincze Jrk 73, srov. také poloparticipium ne rasdame BsMt II 198. Stáří těchto tvarů přesvědčivě prokázal J. Endzelīns, IF 33, 123—124; lze je srovnávat s nominativem-akuzativem duálu souhláskového kmene, srov.

⁴ Zde se používají stejné zkratky pramenů jako ve Velkém slovníku litevského jazyka.

196

žmūne DP 313₁₀, 314₁₆, šūne Mit II 40 (první z těchto tvarů uvádí také sám autor v I 139, II 171).

Na s. 295 je bezdůvodně kritizován akademický „Slovník litevského jazyka“ za to, že tvar M. Daukši nuentiemus DP 592 v něm považuje za participium; autor se domnívá, že je nesprávně napsán, a rozděluje jej na konverbiální tvar a dativ zájmena (nueinantį jemus). Zde máme nejspíše tentýž absolutní dativ s participiem bez zájmena, jaký představují bekalbančėm DP 159₁₂, regintiemus DP 228₃₇, tarintiemus BB Apd 27, 13 a podobně, viz LKK V 106–107.

K přednostem knihy patří pečlivý výběr příkladů, vynikající technické zpracování a redakční úprava celého textu, díky nimž může čtenář rychle a snadno najít potřebné údaje.

Na závěr bychom si přáli, aby A. Zenova „Příručka litevského jazyka“ otevřela brány litevštiny co největšímu počtu jejích příznivců a badatelů po celém světě.

V. Ambrazas

VÝZNAMNÝ KROK V LOTYŠSKÉ DIALEKTOLOGII

M. Rudzīte, Latviešu dialektoloģija, Rīgā, 1964, 432 p.

Poslední roky byly pro dialektologii baltských jazyků skutečně velmi plodné. Na pozadí množství článků a monografií jednotlivých nářečí se konečně objevila dlouho očekávaná díla syntetického charakteru z oblasti dialektologie: litevští jazykovědci se mohou těšit z knihy Z. Zinkevičiuse „Lietuvių kalbos dialektologija“ (Vilnius, 1966), zatímco lotyšští z knihy M. Rudzīte „Latviešu dialektoloģija“. Tyto dvě knihy, napsané sice na základě odlišných metod a zčásti pro odlišné cíle, jsou jakousi encyklopedií dialektologie baltských jazyků, bez níž se neobejde žádný badatel těchto jazyků.

Marta Rudzīte se v oblasti lotyšské dialektologie úspěšně věnuje práci již několik desetiletí: v roce 1958 byl publikován její rozsáhlý popis několika sousedních nářečí severního Lotyšska¹ (tato práce byla již v roce 1954 obhájena jako kandidátská disertace²), v roce 1963 vyšla její čítanka textů z lotyšských nářečí určená pro výuku³. Velkou zásluhou M. Rudzīte pro lotyšskou dialektologii je také to, že její studenti z Rižské univerzity připravili řadu kvalitních popisů svých rodných nářečí, které svou hodnotou pro jazykovědu nezaostávají za mnoha publikovanými lotyšskými dialektologickými výzkumy. Největším přínosem M. Rudzīte pro lotyšskou lingvistiku a baltistiku vůbec je však její kniha „Latviešu dialektoloģija“. Už samotný rozsah tohoto díla – 432 stran – dostatečně svědčí o tom, že autorka vykonala skutečně obrovský kus práce. Podle poměrně přísného plánu popisuje hlavní nářečí lotyštiny – střední (vidus dialekts, s. 59–146), livonské (lībiskais dialekts, s. 147–255) a hornolotyšské (augšzemnieku dialekts, s. 257–405). Přesněji řečeno, podrobněji je popsána pouze fonetika a morfologie nářečí, zatímco otázky syntaxe se zde téměř neřeší (je příznačné, že tomuto „nedostatku“ se nevyhnula ani „Lietuvių dialektologija“ Z. Zinkevičiuse – pro syntaxi baltských jazyků zřejmě ještě stále nenastaly lepší časy!).

¹ M. Rudzīte, Ziemeļvidzemes izloksnes Braslavā, Vecatē, Baunos un Vilzēnos, „Valodas un literatūras institūta raksti“, VI, Rīgā, 1958, p. 101–256.

² M. Rudzit, Nářečí severní části Vidzeme (Braslavské, Vetsatské, Baunské, Vilzenské), autorský referát, Riga, 1954.

³ M. Rudzīte, Latviešu izloksņu teksti, Rīgā, 1963, 108 p. (išleista rotoprintu).

197