IŠ LIETUVIŲ LEKSIKOLOGIJOS IR LEKSIKOGRAFIJOS LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

O NĚKOLIKA LITOVSKÝCH VÝPŮJČKÁCH

S. KARALIŪNAS

Jak známo, v tradičních výzkumech etymologie indoevropských jazyků se pozornost zaměřovala především na hledání paralel v jiných ie. jazycích, aby se vyzdvihla nejarchaičtější vrstva ie. slovní zásoby nebo inovativní lexémy zahrnující několik skupin příbuzných jazyků. Slova, k nimž se nepodařilo najít paralely v jiných ie. jazycích, bývala odkládána stranou jako pozdní novotvary bezcenné pro historické rekonstrukce. Lexémy označující reálie související nejčastěji s materiální kulturou, které při povrchním pohledu vypadaly v jazykovém systému izolovaně, ale měly snadno zjistitelné paralely v jiných (ie. či neie.) jazycích, byly ve většině případů považovány za výpůjčky. To, že předměty materiální kultury a slova, která je označují, putují od národa k národu, resp. z jazyka do jazyka, je dobře známý jev (srov. např. gatvė, pipiras, šilkas, turgus aj.). Jde však o extralingvistický faktor, a ten, jak je samozřejmé, nestačí; nelze se o něj opírat při určování, zda je slovo domácí, nebo přejaté, byť označuje nějakou kulturní reálii.

V poslední době, kdy se zvýšila pozornost věnovaná postavení lexikálních prvků v jazykovém systému a jejich vztahům k jiným prvkům a vzrostlo úsilí etymologizovat lexém především na základě údajů samotného jazykového systému, bývá otázka výpůjček často znovu otevírána a nově přezkoumávána. Například J. Otkupščikov na základě baltských jazykových faktů vyvrací názor, že lit. karštas je údajně ugrofinské slovo, které se dostalo do litevštiny prostřednictvím slovanštiny, a velmi přesvědčivě dokazuje jeho baltský původ: „Поскольку в литовском языке чередование keŕstas/kaŕstas „гроб“ полностью совпадает с чередованием keŕstas/kaŕstas „землеройка“, можно высказать предположение о балтийском происхождении лит. keŕstas „гроб“ и лтш. šķīrsts. Сопоставление лит. keŕ-s-tas „гроб“ с keŕ-s-las „долото“ и kìrsti „рубить, вырубивать“ в достаточной мере проясняет этимологию рассматриваемых балтийских слов. Форма с огласовкой o (лит. kār-s-tas) совпадает по своей семантике, а также в генетическом плане с лит. prā-kar-tas „ясли“ (= „выдолбленная колода“). Этимология лтш. šķīrsts проясняется при сопоставлении с лит. skērsti „резать“; в семантическом же аспекте все приведенные балтийские слова могут быть сопоставлены с рус. колода „гроб“, „корыто для корма

¹²*

179

скота“ и т.д. — лит. kálti „выдолбливать“¹. Také V. Urbutis na základě celé řady slov se společným kořenem, doložených v nářečích, zcela oprávněně vyslovuje myšlenku, že lit. áčiū, áčiū, áčiuo aj., která E. Fraenkel pokládá za slavismy², mohou být domácí litevská slova³.

Na základě zde uvedených metodologických zásad chceme v tomto článku prozkoumat několik litevských slov, která badatelé jednomyslně pokládají za výpůjčky (dėka, kūbilas, poškia, šišavà), a poukázat na dosud ignorovaný odpovídající materiál z baltských jazyků, který ukazuje, že není nutné považovat zkoumaná litevská slova za výpůjčky.

1. dėka

duōkia, duōkė, duōkti „tušit, jakou práci vykonat“ LKŽ II 612, které má variantu se souhláskou -g- na konci kořene, srov. nūduogia „tuší“ Išlaužas, souvisí s podstatnými jmény duōgas „rozum, úsudek; člověk s malým rozumem“ Daugėliškis, Kuktiškės, Linkmenys, Subačius, Vidiškės, duoga „tamtéž“ Kiaukliai, Panevėžys, duōgis, duōgius „člověk s malým rozumem“ Daugėliškis, viz LKŽ II 611, duōkas „člověk s malým rozumem; popleta, ignorant, hlupák“ Ignalina, Kirdeikiai, Kuktiškės, Linkmenys, Tauragnai⁵.

S kořenovým vokalismem o se vyskytují dokia, dokė, dokti „rozumět, chápat“ LKŽ II 412 a savo dokià „freiwillig, z dobré vůle“ R II 149, M II 196. Identická je fráze savo dėką, srov. Rugių kirsti jis ir savo dėka (z vlastní vůle, bez vyzvání) ateis LKŽ II 262, která již má vokalismus ė. Podstatné jméno dėka (a dėka) „poděkování, dík; milost; vůle“ LKŽ II 262 se široce užívá jak v nářečích, tak ve starých písemných památkách; srov. také dėkas „poděkování, dík“ LKŽ II 262, jejich denominativa dėkóti, dėkúoti „říkat děkuji“ LKŽ II 264 a příslovce dėkui, dėku, dėkuo LKŽ II 264 (posledně uvedené formy jsou původem pravděpodobně tvary dativu jednotného čísla o-kmenů, srov. dėkas). Zvláště důležitá je skutečnost, že v lotyštině se vyskytuje také segment s kořenovým vokalismem ē, srov. lotyš. dēka „freier Wille; das Naturell, die Charaktereigenthümlichkeit“ ME I 46, jehož specifický význam nedovoluje považovat je za výpůjčku ani z litevštiny, ani ze slovanských jazyků. Snad sem lze zařadit také lotyš. dāgā (nář. duogā) „zum Nutzen oder Vorteil“ (loc. sing.) ME I 461, EH I 318.

Protože kontrast d a t má v litevštině fonematický status, srov. např. dégti: tékti, daryti: tarýti, a protože slova s kořenem, který zde zkoumáme, nepatří k expresivní slovní zásobě, v níž znělé a neznělé souhlásky často ztrácejí distinktivní funkci, budeme uvedená slova považovat za slova náležející k samostatnému kořeni a nebudeme je spojovat s takovými, která jsou jim foneticky i sémanticky doložena

¹ Ю. В. Откупщиков, Из истории индо-европейского словообразования, Ленинград 1967, р. 221—2. Liet. karštas, lat. š, kirstis senais baltiškais žodžiais dar 1911 m. taip pat laikė ir K. Būga, žr. K. Būga, RR, I, p. 308—9. Šios savo nuomonės, deja, jis vėliau atsisakė, žr. K. Būga, RR, II, p. 192—4.

² E. Fraenkel, LEW, p. 1.

³ V. Urbutis, — Baltistica, V(1), 1969, p. 48—9.

⁴ Žr. E. Fraenkel, LEW, p. 86, 304, 641, 990—991 ir ten nurodytą literatūrą.

⁵ Duōkas by jinak bylo možné neodlišovat od dvākas „hlupák, omezenec“ LKŽ II 663, dvākti „zírat, civět, dýchat; hloupnout, blbnout“ LKŽ II 664 (k poměru kořenového vokalismu srov. apvalūs ir apuo- lūs), jejich oblasti užívání se však zcela nekryjí: dvākas se užívá severně od oblasti, kde se užívá duōkas (Biržai, Dusetos, Kupiškis aj.), což umožňuje tato slova odlišit.

180

souvisejícími slovy, jako tūokas „rozum, důvtip“, (m)tuōkti „tušit, chápat, předvídat“ aj.⁶ Tento kořen, k němuž by mohly patřit duōkti (s -k- z -g- před tenu­es), duōgas, doktī, dėka, dėkas a lot. dēka, je ide. *dēg- „packen“ Pokorny 183, zastoupený got. tēkan „dotýkat se“ (praet. taikōn), st. skand. taka (angl. take) „brát“, toch. B tek- „dotýkat se“ (praet. teksa s kořenovým vokalismem ē nebo o).

Genetická souvislost mezi sémantickými úseky „(při)jímat“ a „myslet, uvažovat, domnívat se; myšlení, důvtip, rozum“ je v ide. jazycích dobře doložena, srov. např. něm. annehmen „přijmout, souhlasit; domnívat se“ vedle nehmen „brát“; řec. δέχομαι, ión. δέχομαι „přijímám, dostávám“: δοκέω „myslím, domnívám se“, δόξα „názor“, δοκεῖ μοι „zdá se mi (tj. je mi to přijatelné)“. Ze sémantického úseku „myslet, uvažovat, domnívat se atd.“ může vzniknout úsek „děkovat“, srov. got. þagkjan, starohornoněm. denken, staroangl. þencan „myslet“, z nichž jsou odvozena substantiva starohornoněm. danc (něm. Dank), staroangl. þanc (angl. thank), got. þagks „vděčnost, dík“ (srov. zejména významy staroangl. þanc: „myšlenka, mínění, myšlení; milost, přízeň; radost, potěšení, veselí; vděčnost, dík“). Vděčnost, dík se tedy chápe jako „das in gedenkenkender Gesinnung sich äußernde Gefühl“, srov. něm. Dank wissen a franc. savoir gré „být vděčný (tj. vědět o vděčnosti)“.

Obecně lze za původní vokalismus považovat ē a za odvozený — ō. Vzniká rozpor: úseky s druhotným vokalismem manifestují původní sémantický úsek „myslet, domnívat se“, zatímco úseky s původním vokalismem ē — odvozený sémantický úsek „být vděčný; vděčnost, dík“.

Protože sémantický úsek „brát, dotýkat se“ není v baltských jazycích doložen, je třeba předpokládat, že kořen *dēg- (-k- před tenu­es) znamenal v baltské jazykové pospolitosti „myslet, domnívat se, chápat“. Z něj se pravidelně tvořila substantiva duōgas, duōkas „rozum, úsudek“, která posloužila jako základ pro vznik sloves s vokalismem uo, srov. duōgti, duōkti. Substantiva se však mohou tvořit i bez změny kořenového vokalismu, srov. litev. slėgti: slėgą, slėgas (vedle sluogą, sluōgas). Pravidelnými substantivy od slovesa *dēg- (-k-) „myslet, domnívat se, chápat“ byla rovněž dėkā, dėka, dėkas; jejich poněkud posunutý význam souvisí s významem základního slovesa stejně jako význam germánského substantiva got. þagks s významem základního slovesa got. þagkjan⁷.

2. kūbilas

Litev. kūbilas se všeobecně pokládá za germanismus, který se sem dostal prostřednictvím slovanských jazyků (srov. starorus. къбьлъ) (srov. něm. Kübel „káď“, dále také starohornoněm. miluh-chubili „káď na mléko“⁸).

Litev. kūbilas má široký rozsah významů: „káď se širokým dnem na mouku a obilí, k nakládání zeleniny a uchovávání tekutin; uzavíratelná káď na odě-

⁶ Jejich etymologii viz E. Fraenkel, LEW, s. 1141.

⁷ Formy ze starých písemných pramenů dėkuju, dėkjam „děkuji, děkujeme“ by ve skutečnosti mohly být slavismy (srov. starobělorus. дзякую, дзякуем), srov. například verš z jedné písně M. Mažvydase Diekui tau Diewe tiewe / Jog mane /che nakti /saug ojei /Nuog /kadu wi /siu bei priegadu.

⁸ Toto německé slovo je zase považováno za výpůjčku z lat. cupella „malá káď“, viz A. Walde — J. B. Hofmann, Lateinisches etymologisches Wörterbuch, I, Heidelberg, 1938, s. 310; srov. Fr. Kluge, Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, 17. Aufl., Berlin, 1957, s. 408.

181

k uskladnění; věnemní káď; vyhloubená velká dřevěná nádoba s přidaným dnem, vydlabaná nádoba na chléb; chlebový pytel, chlebová káď, pec na chléb; betonový prstenec studny; velký sud umístěný ve mlýně pod mlýnskými kameny; takový tradiční litevský tanec; hra mladých mužů podobná vrhání oštěpem; bicí hudební nástroj podobný bubnu (dno a boky jsou z prkének z různých druhů dřeva a nestejné tloušťky)“ LKŽ VI 749–750. Užívá se na celém území litevského jazyka, v žemaitských i aukštaitských nářečích. Vyskytuje se jak ve starých písemných pramenech (např. v díle M. Daukši „Postilla Catholic-ka, s. 170), tak ve slovnících (P. Ruigia a Kr. Milka). Je rozšířeno ve folkloru (např. v písních shromážděných A. Juškou). Byla od něj odvozena řada příjmení: Kubilas (20 rodin), Kubilius (361 rodin), Kubilis (12 rodin), Kubilėnas (4 rodiny), Kubilinas (2 rodiny), Kubiliūnas (39 rodin), Kubiliavičius (2 rodiny), Kubilevičius (5 rodin), Kubilinskas, Kubilinskis (20 rodin), Kubilskis, Kubilskas (4 rodiny), Kubilnikas (2 rodiny). To vše opravňuje položit otázku, zda je kūbilas skutečně výpůjčka.

Nejprve je třeba poznamenat, že existuje i několik variant tohoto slova. Ve slovnících P. Ruigia a Kr. Milka je zaznamenána podoba kubilis: Kubbilis, lo „ein stehend offenes Gefäß; ein Kiefen“ R I 69, Kubillis, lio, Kubilas, lo „ein offenes Böttcher-Gefäß, ein Kiefen zum Bier“ M I 133, zatímco ve slovníku F. Neselmanna vedle Kubilis, io „ein Kübel, ein offenes Böttchergefäß, das oben an der Oeffnung enger ist als am Boden“ N 206 nacházíme i podivnou podobu Kublulis, io „ein aus einem Stücke Holz gehöhltes Gefäß“ (Ragnit) N 207, která snad vznikla z deminutivní podoby *kubululis nebo *kubululis vypuštěním i a u.

Z Laukuvy je známá varianta tohoto slova kūbelas LKŽ VI 748 (pokud zde e neoznačuje i, vyslovované v žemaitském nářečí široce).

Slova příbuzná kořenem ke slovu kūbilas by mohla být: litevské kub-árka „dřevěná nádobka, krabička; nádoba na obilí, dřevěná nádoba na obilí“, kubarkis „dřevěný kbelík“ LKŽ VI 748 (snad se slovanskou příponou -ka z *kub-ara, srov. kaukara „kopec, pahorek“, kūkštara „hrb; mezera mezi řádky; břemeno“), kūbikas „hliněná nebo dřevěná nádobka“, kubikė „dřevěná máselnice“, kūbikis „nádoba na skladování krup a mouky; hrnec se dvěma oušky“ LKŽ VI 749, kubilkė „dřevěná nádobka na máslo“ LKŽ VI 750 (nejspíše z kūbilas se slovanizovanou příponou -ka), kuborė „velká dřevěná naběračka na polévku“, kaborkà „dřevěná nádobka, krabička; nádoba na obilí, dřevěná nádoba na obilí“ LKŽ VI 751 (možná z kuborė se slovanskou příponou -ka; k střídání přípon -ar- a -or- ve slovech kub-ara a kub-orė srov. kaūkaras „kopeček, kopec, pahorek“: kaū-koras „t. p.“), kubūrka „dřevěná nádobka, krabička; nádoba na obilí, dřevěná nádoba na obilí“, kubūrkė „t. p.“ LKŽ VI 754 (snad z *kub-ura / *kub-urė se slovanskou příponou -ka; ke střídání přípon -ara: -ura srov. kaūkaras: kaūkur as), kubūlkė, kubulkė, kubulkis „dřevěná nádobka, krabička; nádoba na obilí, dřevěná nádoba na obilí“ LKŽ VI 753 (z *kubula / *kub-ulė, srov. lotyšské kubuls; ke střídání přípon -ul-: -il- ve slovech *kub-ula / *kub-ulė a kūb-ilas srov. jūnd-ulas: jūnd-ilas „ten, kdo se stále pohybuje; neposedný člověk, výtržník“, srov. také kib-uras: kib-iras „drobná suchá větvička“).

Litevský protějšek kūbilas má v lotyštině neobyčejně mnoho variant, srov. lotyšské kubIs „der Kübel, Bottich“ ME II 297, kublis, kubla EH I 666. Tyto podoby mají bezpochyby synkopované u, srov. plnou podobu lotyšského dial. kubuls a kubulis EH II 666. Synkopovanou samohlásku mají i zdrobnělé podoby lotyšské kublītis, kublins „ein aus Holz verfertigtes Gefäss zur Aufbewahrung von Milch, Grütze“ ME II 297, srov. plnou podobu kubuliņš ibid.,

182

a to zřejmě potvrzuje odvození litevského kubulis z *kubulis nebo *kubululis. Vedle přípony -ulis užívá lotyština také -als (srov. kubals EH I 665), -els (srov. deminutivum kubelelis „ein kleiner Kübel“ EH I 665) a -ils (srov. podobu v slovníku J. Kurmina kubils⁹).

Zdá se, že stejného kořene jako kubilis je i lotyšské kubucis „eine grosse ciba (toks indas); ein hölzernes Trinkgefäss; ein mit einem Deckel versehenes Gefäss aus Birkenrinde, worin man Beeren sammelt od. Tabak bewahrt“ ME II 297.

Z toho plyne, že litevština a lotyština mají společné tyto varianty: kūbilas|kubuls (střídání formantů -il-|-ul- je poměrně časté), kūbikis|kubucis (ke střídání formantů -ik-|-uk- srov. durūkas „ten, kdo bodá“ vedle dūrīkas) a se stejnou příponou kūbelas|kubel-elis.

Za základní sloveso těchto četných odvozenin lze považovat litevské ohýbat se „sklánět se (k zemi)“: Skláním se, už se docela skláním (Tauragnai) LKŽ VI 753, lotyšské kubinât „decken“ ME II 297, ap-kubinât „umlegen“: lakatu ap galvu ap-kubinâties „sich umdecken“ ME I 96 (k jejich sémantickým vztahům srov. litevské gaūbti „obklopovat, zakrývat, pokládat, halit; ohýbat, kroutit“ LKŽ III 159). Tato slovesa je dále třeba spojovat s indoevropským kořenem *keu-b|bh- „biegen“ Pokorny 589, k němuž patří řecké κύπτω „skláním se, nakláním se“, κυφω „ohýbám“.

To, že lexémy označující různé dřevěné nádoby často souvisejí s kořeny vyjadřujícími ohýbání, křivení či zakrývání, je poměrně běžný jev; srov. litevské guobinūkas „nádoba vydlabaná ze dřeva“ LKŽ III 736: guobti „dlabat, vyhlubovat, vyřezávat“ ibid.; dibuō „nádoba na polévku hlubší než talíř“ LKŽ II 549: dūbti „klesat, zapadat, ohýbat se“ LKŽ II 547; duobīnys „vyhloubená dřevěná nádoba s přidaným dnem“ LKŽ II 609: duobti „vytvářet prohlubeň; dlabat, vyřezávat“ LKŽ II 610; gūbužis „dřevěná nádoba bez uch na cezení mléka“ LKŽ III 692: gūbti „prohýbat se, ohýbat se“ LKŽ III 691; kaukorė „dřevěná nádoba na drcení slaniny; tlouk, hmoždíř; dřevěná nádoba na sádlo nebo rozdrcenou slaninu“ LKŽ V 424: kūkti „ohýbat se, klonit se, klopýtat, hrbit se“ LKŽ VI 808: staroindické kumbháh „hrnec, džbán“, řecké κύμβος „nádoba, náčiní“: anglické hump „hrb“, latinské cumbo „ulehnout“ (< „ohnout se“, resp. „prohnout se“); latinské cūpa „káď, sud“: staroindické kūpáh „jáma, jeskyně“, spojované s indoevropským kořenem *keu-p- „křivit, klenout“.

Za obzvlášť přesvědčivý argument, že litevské kūbilas a lotyšské kubls mohou být baltská slova, je třeba považovat skutečnost, že litevština užívá k označení nádoby či náčiní také pravidelnou ablautovou variantu kořene kūb-ti s kořenovým vokalismem au – kořene, k němuž jsme zde přiřadili právě litevské kūbilas a lotyšské kubls; srov. litevské kaubarė, kaubo-rė „dřevěná vydlabaná nádoba, dřevěná mísa“ Tverečius, viz LKŽ V 417. Sémantická souvislost litevského kūbilas a lotyšského kubls, stejně jako názvů dalších nádob a náčiní, se slovesem kūbti „ohýbat se“ je zcela pochopitelná, neboť původní význam litevského kūbilas byl zřejmě „vyhloubená velká dřevěná nádoba s přidaným dnem“, jak je doloženo v Prienai; viz LKŽ VI 750.

⁹ J. Kurmin, Słownik polsko-łacinsko-łotewski, Wilno, 1858, p. 233. — Dėl jos tikrumo abejoja J. Endzelīnas, žr. K. Mühlenbach–J. Endzelin, Lettisch-deutsches Wörterbuch, II, p. 297 s. v. kub[s]ls.

183

3. pošnia

Po bližším seznámení s příslušnými litevskými jazykovými údaji – dalšími nářečními variantami tohoto slova, přízvukem a významy – vyvstává pochybnost, zda je skutečně cizí. Tuto pochybnost posiluje skutečnost, že toto slovo lze navíc poměrně snadno etymologizovat na základě litevského jazykového materiálu.

Především lze poznamenat, že významy litev. pošnia a sl. *pašnja, z něhož podle předpokladu litevské slovo pochází, nejsou zcela totožné. Kromě významů „orba; zorané pole; obilí“ má například rus. па́шня/пашня také významy „chléb, žito; snůška medu, plástve v úlu, práce včel“¹⁰. Litev. pošnia tyto významy nemá.

Významový rozsah litev. pošnia je podstatně širší, srov. pošnia (ak. sg. pošnią) „panská pole“ Liškiava (srov. také Pošnia, ves v obvodu Paberžė), pošnėlė „panská pole“ Punskas, Seinai (srov. také Pošnėlė, les v obvodu Seirijai a les v obvodu Simnas), pošnia „panské pole“ Lazdijai (Barčiai), pošnia (ak. sg. pošnią) „pole, kde dříve bývaly panské pastviny“ Gudeliai, Kalvarija, pošnia „pole, půda“ Kazlų Rūda, Salakas, pošnia „plodiny“ Tauragnai, pošnia „jařina“ Strūnaitis, pošnia „obilí“ Daugai, Kuktiškės, Linkmenys, Palūšė, Ramaškonys, pošnia (ak. sg. pošnią) „majetek, bohatství“ Dusetos, pošnia (ak. sg. pošnią) „majetek“ Jūžintai, pošnia (ak. sg. pošnią) „místo, kam se sype vyčištěné zrno“ Onuškis. V Dieveniškės (srov. pošnis „plodiny“) a Šimonyse (srov. pošnis „hospodářství“) se užívá podoba s kmenem na -i. V rukopisu slovníku A. Jušky z Veliuony nacházíme zaznamenáno: Pošmė „wielkość pola“: Pošmė yra lauko didumas=liolės.

Máme zde tedy již příponu -m- a v takovém případě by při pokládání litev. pošnia za slavismus bylo sotva možné uspokojivě vysvětlit substituci slovanské přípony -n-. V litevských nářečích se užívá podoba tohoto slova s kmenem na -i, která se obecně začleňuje do systému jmenné flexe (srov. pošnia, pošnė, pošnis ir mūsià, mūsė, mūsis), což rovněž odporuje pokládání tohoto slova za slavismus. Konečně lze ještě dodat akutovou intonaci pojednávaného slova, která není pro litevské výpůjčky slovanského původu typická, až na několik výjimek (srov. bėsas ze sl. *běsъ).

Litev. pošnia, pošmė s příponami -n-, -m-, případně -sn-, -sm- (protože slova s holým kořenem mohou mít přípony -n- a -m-, srov. např. barnìa, barnė, barnis ir barmė LKŽ I² 661; bėgsnis, bėgsnė ir bėgsmė LKŽ I² 724; dogmis, dógsnis ir dogmė LKŽ II 411) budou odvozeny od kořene obsaženého ve slovesech pošyti (-ija, -ijo) „orat, pracovat“ Breslauja, „pilně pracovat, lopotit se“ Rokiškis, Šimonys, pošinti „lámat, ničit“ Lazdijai, Šėta, podle vzoru kopnia: kópti, smuknia: smūkti atd., krósnis: lot. krât atd. Lze si povšimnout vývoje významů litev. pošnia od zřejmě původního významu „půda, pole“ až k „majetek, bohatství“, „hospodářství“ a dokonce „mnoho“ (srov. pošnis „mnoho“ v jihozápadních aukštaitských nářečích). Vztah mezi sémy „půda, pole“ a „orat, pracovat“ lze snadno pochopit, srov. arimai: árti; dirvà: dirti aj.

Slovesa pošyti/pošinti mají v kořeni vokalismus o, který představuje prodloužený stupeň normálního kořenového vokálu. Normální vokalismus a se vyskytuje ve slovesech įpašyti (-ija, -ijo) „zorat, obdělávat“: Žemė gera, tik reikia ją įpašyti, tai ir derės Tverečius, pašyti „čechrat (vlnu)“ Rimsė a nepochybně také ve slovese pašyti (pašo, pašė), které je s nimi příbuzné, „drásat, čechrat (např. vlnu, len, koudel aj.); míchat (o kartách)“ DLKŽ 556. Sloveso pašyti se od pašyti liší flexí (první je

¹⁰ В. Даль, Толковый словарь живого великорусского языка, III, 1955, p. 25.

184

kmenové na -io) a místem přízvuku. Etymologická identifikace těchto sloves nepůsobí větší obtíže, protože kolísání ve flexi i v místě přízvuku je poměrně časté, srov. pašūti, -ija, -ijo|pašūti, pašū, -ė a lópyti, -ija, -ijo| lópyti, -o-, -ė LKŽ VII 651, lúodyti, -ija, -ijo| lúodyti, -o, -ė LKŽ VII 690 aj.; pokud jde o místo přízvuku, srov. pašyti| pašyti a maigyti|maigyti, mangytis|mangytis.

Vzhledem k tomu, že souvislost slovesa pašyti s původním slovesem pėšti je zcela zřejmá, jsou slovesa pašyti „čechrat (vlnu); orat, pracovat“, pošyti „orat, pracovat; pilně pracovat, lopotit se“, pošinti „lámat, ničit“, pošinti Liškiava, pošinti Švent-ežeris „míchat (o kartách)“ (: pašyti „míchat (o kartách)“) rovněž odvozeninami původního slovesa pėšti.

Jako paralelu k sémanticko-derivačnímu vztahu podstatného jména pošnia ke slovesům pošyti, pašyti, pašyti a nakonec k pėšti lze uvést příklad z lotyštiny. B. Jēgers prokázal, že lotyš. puōsums „vykácené místo v lese, mýtina, klučení“ je odvozeno od slovesa puōst „čistit, uklízet, zametat; klučit; zdobit atd.“ (srov. také puōst „ořezávat strom; klučit“: kuokus puōst „vysekat“ EH II 347), kterému v litevštině odpovídají puōšti, puōšti „zdobit, krášlit; oblékat, odívat“, a že lotyš. puōst, a tedy i litev. puōšti, puōšti, dále souvisí s litev. pėšti „rvát, vytrhávat vlasy, peří, seno apod.“¹¹. Ještě je třeba poznamenat, že s významovými segmenty „vykácené místo v lese, mýtina, klučení“ souvisejí segmenty „úhor“ a „pole, půda“. Právě takový význam má litevské nářeční puōšumas (bez přízvuku) „úhor, opuštěné místo“: Puošumuose auga varnažolės Tirkšliai.

Jelikož se zde, jak jsme se pokusili dokázat, litev. pošnia, pošmė pravděpodobně vytvořilo na půdě litevského jazyka, představují slovanská slova rus. пашня, nář. пашня, bělorus. пашня (srov. také starorus. pašьnja) typologickou paralelu. V důsledku geografického sousedství baltských a slovanských jazyků, přímých kontaktů a určité konvergence baltských a slovanských pohraničních nářečí vznikly v těchto jazycích na typologicky blízkém, avšak geneticky odlišném základě (srov. litev. pošyti, pošinti, odvozené od pėšti, a sl. pachať, spojované jednou se sl. pasti „pást“, podruhé s pacháť „zametat; smetat“¹² a jindy s českým parati „trhat“¹³) nové sémanticky a slovotvorně blízké lexémy. Tato konvergence se navíc projevuje nejen vznikem paralelních společných rysů, ale zřejmě také dominantním vlivem jedné skupiny nářečí na druhou: například význam litev. pošnia „panské pole“ mohl vzniknout vlivem slovanského jazyka užívaného na panství.

4. šišavà

Když J. Otrębski nalezl v popisu tvěrečského nářečí zaznamenané litevské šišavà „zbi-orowisko małych dzieci“¹⁴, F. Specht je v poznámce vydané roku 1951 považoval za dědictví hlubokého starověku: „Lit. šišavà ist regelrechte Ableitung aus einem u- Stamm *šišus, der genau ved. šišu- „Kind, jugendlich“ entspricht“¹⁵. O rok později se v článku E. Fraenkel naopak domníval, že litevské *šišis, z něhož je utvořeno šišavà, je ugrofinský jazykový

¹¹ B. Jēgers, Verwandte Bedeutungsverwandtschaften baltischer Wörter, KZ, 80, 1966, p. 13 tt.

¹² M. Vasmer, Russisches etymologisches Wörterbuch, II, Heidelberg, 1955, p. 326–7.

¹³ Georg Y. Shevelov, A Prehistory of Slavic, Heidelberg, 1964, p. 133.

¹⁴ J. Otrębski, Wschodniolitewskie narzecze Twereckie, I, p. 166.

¹⁵ Fr. Specht, Litauisch šišavà, KZ, 69, 3/4, 1951, p. 184.

185

slovo (srov. estonské sišš „lupič“)¹⁶. Není pochyb o tom, že E. Fraenkel se při tomto názoru opíral o „Lotyšský slovník“ K. Mülenbacha — J. Endzelyna, kde se uvádí: „sisís „1) ein Mörder, Räuber etc.; 2) ein kleines Kind“; In der Bed. I direkt oder durch r. usu „Vagabund, Francitreur“ aus estn. sišš „Räuber““¹⁷.

Jak je tomu doopravdy?

Litevské sišavà (acc. sing. sišavą) „děti“ se užívá pouze na malé části východní Litvy (Mielagėnai, Paringys, Tverečius, Vidiškės). To však ještě není důvod považovat je za cizí slovo. Má zřetelný kolektivní význam. Dobře je to vidět z údajů z mielagėnského nářečí: nezbedné dítě, neposedu tu označují slovem šišas, zatímco jejich skupinu slovem šišavà, srov. šunavà „feny“, velniavà „čerti“, žydavà „Židé“ Tverečius, bernavà „hoši“ Ceikiniai, Daugėliškis atd.¹⁸. Šišavà je tedy jasným odvozeným slovem od substantiva šišas „dítě“, srov. již uvedené šišas „nezbedné dítě, neposedu“ Mielagėnai. Substantivum šišas má i další významy, srov. šišas „výrostek, pasák, bezvýznamný člověk, žába“: Kožnas šišas visur kišas Troškūnai, šišas „neústupný, zlý člověk“: Tokio šišo neperkalbėsi Lyduokiai, šišas „šílenství, vztek; tvůrčí inspirace“ DLKŽ 810. Tato substantiva, srov. také šišus „zlý, mrzutý“ (bez přízvuku) Tauragnai, šišūs „hnětený, udusaný (o hlíně)“ Gegužinė, dále souvisejí se slovesy šišti, šišta/šiša, šišo (bez přízvuku) „zlobit se, řádit, divoce dovádět“ Tauragnai (mohlo by jít i o šyšti, šyšo, protože kvůli prodlužování přízvučných samohlásek není kvantita vokalismu kořene jasná); šišti, šišti „excandesco, vzplanu, rozzlobím se“ Kvėdarna (doloženo K. Jauniusem) a dále patrně se šišta „začíná se tvořit šašas“ Bg II 244, šišti, šyšti, šišau „tvořit šašas“ NdŽ IV 501, (nu)-šišęs „hnisavý, zhnisaný“ N 520, K 278, 429. Je zcela možné, aby se obsahové segmenty „zlobit se, vztekat se, řádit, dovádět“ a „tvořit šašas, kazit se, hnít“ realizovaly jediným výrazovým segmentem, srov. litevské áidytis „hádat se, přít se, svářit se, nežít v souladu“, slovinské jād „hněv, rozhořčení; jed“, jādīti „rozhněvat, popuzovat, dráždit“: starohornoněmecké eiz „bolák, vřed, hnisavý otok“, eitar „hnis“, řecké οἶδος „hnisavý vřed, otok“: lotyšské idra, idrs „shnilá dřeň stromu“; staroslověnské gnĕvъ „hněv, zlost, rozhořčení“: staroruské církevní gnĕvъ „hniloba“, staroslověnské gniti „hnít, kazit se“.

Uvedená litevská slova mají dále stejný kořen jako litevské šašas „kůra vytvořená na povrchu rány či vředu atd.“, lotyšské sass „Schorf auf einer halbverheilten Wunde etc.“¹⁹ a patrně také litevské šešti „bez příčiny se zlobit, hledat záminku, rýpat“ (bez přízvuku) Tauragnai.

V souboru slov s kořenem šiš-, resp. šeš-, v litevštině máme konfrontaci obsahových segmentů „tvořit šašas, kazit se, hnít; šašas“ a „(nezbedné) dítě; výrostek, spratek, bezvýznamný člověk“. Jde o sémantický jev, který má paralely i v jiných případech, kdy jsou tyto obsahové segmenty rovněž realizovány jediným výrazovým segmentem; srov. šaša-vaikis „nezralé jablko nebo nedospělý člověk, dítě“ Biržai, kde první složkou je bezpochyby šašas (srov. také posledně uvedené

¹⁶ E. Fraenkel, Zwei Nachträge. 2) Ostlit. šišavà „Schar kleiner Kinder,“ KZ, 70, 3/4, 1952, p. 240; plg. LEW, p. 990–991.

¹⁷ K. Mühlenbach — J. Endzelin, Lettisch-deutsches Wörterbuch, III, p. 849.

¹⁸ Plačiau žr. P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius, 1941, p. 379 tt.

¹⁹ Plg. E. Fraenkel, LEW, p. 966.

186

význam „nepatrný člověk, mléčňák“ DLKŽ 798); krāmas „strup, pupínek; ničema, uličník; darebák“ LKŽ VI 409; srov. ještě gebene (a gebėnė (?), gebenė) „pupenec, pupínek, vyrážka; malá věc, drobnost“ LKŽ III 191. Nejvýraznější paralelu k uvedené sémantické konfrontaci představuje lit. šašavà „malé děti“ Mielagėnai, které nepochybně označuje kolektivní význam podstatného jména šašas. To pěkně dokládá lot. sass, které má kromě mnoha dalších významů také význam „ein Kind, ein Jüngling (verächtlich)“ EH II 450, koexistující s významem „Schorf auf einer halbverheilten Wunde“. Schematicky shrnuto, lze tedy konstatovat:

krāmas „strup“: „(nezbedné) dítě“ šašas + + (šašavà) 1a. sass + + šašas 0 + (šišavà)

Na místo nuly (0) vyžaduje symetrie schématu zapsat sémém „strup, resp. strupovat“, který má právě lexém šišti.

Zde uvedený materiál tedy umožňuje považovat lit. šišavà „děti, jejich skupina“ za litevské slovo s kolektivním významem a spojovat je s lit. šišas „nezbedné dítě, neposeda; kluk, pasáček, nepatrný člověk, pohůnek atd.“; šišti „strupovat“, šėsti „bezdůvodně se zlobit, hledat záminky, trápit se“, šašas, lot. sass aj.

Původ lot. sisis „Mörder, Räuber etc.; verächtliche Leute; ein kleines Kind“ je velmi nejasný. Není závažný důvod tvrdit, že bylo převzato z estonštiny, srov. est. sišš, siššik „lupič, bandita“, tím spíše, že ugrofinský původ ani tohoto estonského slova, ani jeho finského ekvivalentu sissi, sissika „excurs or militaris in silvis, latro, praedo silvestris“ není zcela jistý: J. Mikkola za jejich zdroj považuje rus. съльник „stopař“²⁰. Na druhé straně nelze s jistotou předpokládat ani jeho baltský původ, ačkoli některé okolnosti (viz níže) pro něj svědčí. Lot. sisis by morfologicky mohlo odpovídat lit. šišis „lakomec“ Alsėdžiai, Žilinai (srov. také šišė „lakomá žena“ J I 405), ačkoli se jejich významy liší. Lot. sisis se svým významem „ein kleines Kind“ zvláště blíží lit. šišavà „děti, jejich skupina“ a šišas „kluk, pasáček, nepatrný člověk, pohůnek“, což lze považovat za přesvědčivý argument pro jeho baltský původ. Jeho význam „Mörder, Räuber; Marodeure“ mohl vzniknout i v lotyšském jazykovém prostředí, srov. významy lit. šašvàlka „ničema, tulák“ Baisogala, Kuršėnai, Skirsnemunė, Upyna, šāšvalka „tulák“ Tverai. Jak ukazuje lot. sass (= lit. šašas), lotyština mohla dříve mít také formy s vokalismem e v kořeni; vedle nich mohly snadno vzniknout, zejména prostřednictvím vkladných souhlásek, i formy s vokalismem i v kořeni, podobně jako k tomu došlo v litevštině.

K OTÁZCE NĚKTERÝCH LITEVSKÝCH VÝPŮJČEK

S. KARALIŪNAS

Resumé

Je uveden nový materiál z litevštiny a lotyštiny, který ukazuje, že není dostatečný důvod považovat lit. dėkà „благодарность“, kūbilas „чан, кадь, кадка“, pošnià „нива, пашня; хлеба, жито и др.“, šišavà „ватага (детей)“ za výpůjčky.

²⁰ J. J. Mikkola, Berührungen zwischen den westfinnischen und den slavischen Sprachen. I. Slavische Lehnwörter in den westfinnischen Sprachen, Helsingfors, 1894, p. 167.

187

O NĚKTERÝCH LITEVSKÝCH VÝPŮJČKÁCH

S. KARALIUNAS

Shrnutí

Litevská slova dėka „dík, vděčnost“, kūbilas „káď, sud; vinice“, pošnia „zorané pole; plodiny, obilí atd.“, šišava „děti“ se běžně považují za výpůjčky. Jak je v etymologických studiích dobře známo, litevská slova se dříve srovnávala se slovy v ostatních indoevropských jazycích, nikoli se samotnými jazykovými fakty litevštiny (nebo jiných baltských jazyků). Protože se údaje baltských jazyků ne vždy braly dostatečně v úvahu, některá litevská (a lotyšská) slova byla pokládána za výpůjčky. Tento článek se pokouší osvětlit některé litevské (a lotyšské) jazykové údaje, které ukazují, že není důvod považovat zde probíraná slova za výpůjčky.