Akcentuacijos ir vokalizmo sąryšis šiaurės vakarų panevėžiškių tarmėje

K. Garšva

Preparing document pages…

LIETUVIŲ AREALINĖS LINGVISTIKOS KLAUSIMAI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

K. GARŠVA

VZTAH AKCENTUACE A VOKALISMU V SEVEROZÁPADNÍM PANEVEŽSKÉM NÁŘEČÍ

Ve většině jazyků tvoří jádro slabiky samohlásky a nelze je správně popsat, aniž bychom nejprve pojednali o přízvuku, neboť některé fonetické vlastnosti promluvy se „vrství“ na slabinu, morfém nebo celé slovo (např. přízvuk), zatímco jiné náleží jednotlivým nejmenším zvukovým jednotkám (fonémům a jejich variantám). Čtyři oddíly tohoto článku (1. Slovní přízvuk, 2. Kvantita samohlásek, 3. Intonace, 4. Samohláskové fonémy a jejich varianty) se pokoušejí synchronně oddělit suprasegmentální (nadsegmentální, prozodické¹) a segmentální jevy jednoho východoaukštajtského nářečí — severozápadního panevežského — a určit jejich funkce v jazyce². Podobně by bylo třeba vysvětlovat i odpovídající výrazové prostředky jiných nářečí litevštiny (a spisovného jazyka). Práce se dotýká složitějších teoretických problémů fonologie, na některých z nichž se názory lingvistů značně liší, a ne všechny naše závěry budou definitivní.

Severozápadní panevežští se od sousedních nářečí odlišují třemi nejdůležitějšími fonetickými rysy³:

1. Charakteristickým rozšiřováním samohlásek i, u alespoň ve 3 pozicích (viz dále) a převodem spisovných samohlásek ę, ą a přízvučných dvojhlásek ēm, ēn, ām, ān na zvuky ė, o a ēm, ēn, ōm, ōn⁴;

2. Takzvaným všeobecným posunem přízvuku;

3. Redukcí někdejších krátkých koncových samohlásek.

Tato oblast se mnohem více překrývá s „druhými východňany“ A. Baranauskase a s tradičními nářečími povodí řeky Mūša než se severními panevežskými (podle

¹ V litevské jazykovědě se ve stejném významu používají dvě varianty termínu: prozodija a prosodija, srov.: Slovník cizích slov, Vilnius, 1969, s. 628, 624 aj. Přednost by měla dostat druhá varianta, protože tak bylo slovo užíváno v původním zdroji — v řečtině (v novějších výpůjčkách z řečtiny se souhláska s nejčastěji již nemění, např. Odysseus, Poseidon atd.).

² Podobnou analýzu viz: Вопросы теории лингвистической географии, под. ред. Р. И. Аванесова, Москва, 1962, s. 28—63; T. Hill, Phonemic and Prosodic Analysis in Linguistic Geography, „Orbis“, XII, č. 2, 1963, s. 449—455. — Přetištěno: Readings in American Dialectology, New York, 1971 atd.

³ Protože tiskárna nemá všechny potřebné znaky, používá se v článku nikoli fonetická, nýbrž téměř fonologická transkripce. (Znaky fonetické transkripce se používají jen tam, kde se výslovně pojednává o fonetice.) Důslednou fonetickou transkripci a akustické i artikulační vlastnosti zvuků viz: K. Garšva, Šiaurės vakarų panevėžiškių prozodija ir vokalizmas, abstrakt diplomové práce (strojopis, katedra litevského jazyka VVU), 1973, s. 24—25 (litevská studovna VVU, D 434).

⁴ Tyto dvojhlásky s posunutým přízvukem se vyslovují stejně jako s přízvukem původním, srov.: rɔ̀nkos „ruce“ — rɔ̀nkos „ruce“, ale pantininkské lāngs „okno (okna)“ — lāngė „okno“ (nikoli lɔ̀ngė), rānds — rāndė, žānds — žāndė atd.

Girdenisovu–Zinkevičiusovu klasifikaci). Proto je třeba severní panevėžišké dialekty dále rozdělit na severozápadní a severovýchodní panevėžišké dialekty (biržišké). Východní hranice severozápadních panevėžiškých dialektů by přibližně odpovídala hranici pontininků a puntininků v „Atlase litevského jazyka“, jen by měla zasahovat až k Mūše také do okrajové oblasti, kde se začíná mluvit puntininksky (Namajūnai, Saločiai, Pasvalys). Akutní ám, án se u pontininků mění v óm, ón a v řeči se vyskytují zřídka (navíc možná větší část z nich tvoří výjimky⁵); jiné významnější fonetické rozdíly mezi severními tzv. pantininky a pontininky (severozápadními panevėžiškými dialekty) nebyly zaznamenány.

1. SLOVNÍ PŘÍZVUK

Přízvuk se obvykle charakterizuje jako vyčlenění jedné (přízvučné) slabiky slova a její odlišení od ostatních (nepřízvučných) slabik. Přízvuk však mohou nést i samostatná nebo po sobě následující jednoslabičná slova⁶, takže kontrast přízvučných a nepřízvučných slabik není pro vnímání přízvuku nezbytný (stejně jako se kvantita samohlásky neurčuje pouze srovnáváním se sousedními samohláskami). Samostatné jednoslabičné slovo s dlouhou samohláskou (diftongem) nelze vyslovit bez přízvukového průběhu, a tedy ani bez přízvuku, protože, jak se domnívá mnoho lingvistů, litevské přízvukové průběhy se zřetelně liší pouze v přízvučných dlouhých slabikách⁷ (podle našeho názoru jde o silnou pozici přízvukových průběhů).

Z věty màm kù.l’ grù.ds laũk’ „maminka mlátí obilí na poli“ je patrné, že přízvuk mohou nést i jednoslabičná slova tvořená samohláskami různé kvantity (krátkými, polodlouhými, dlouhými) a diftongy. Trvání (kvantita) samohlásky, základní frekvence (tón), jakož i kvantitativní redukce nepřízvučných samohlásek u panevėžiškých a širvintiškých dialektů a kvalitativní redukce některých dvojhlásek jsou tedy pouze doplňkovými prostředky přízvuku, zatímco hlavním prostředkem je intenzita zvuku (hlasitost). Samohlásky v přízvučných a nepřízvučných slabikách se poněkud liší místem artikulace, a tím i akustickou kvalitou.

V pracích litevské lingvistiky se vedle akutového a cirkumflexového přízvukového průběhu dosud často uvádějí také „střední“ a „useknutý“ průběh, které se kromě dlouhých slabik mohou vyskytovat i v přízvučných polodlouhých slabikách, a „krátký přízvukový průběh“, který se vyskytuje pouze v krátkých slabikách. V případě tzv. krátkého (a také středního či useknutého) „přízvukového průběhu“ se však často nemluví o přízvukovém průběhu — zdůraznění začátku či konce slabiky a náhlé či pozvolné změně intenzity — nýbrž pouze o krátkosti či polodlouhosti slabiky, proto přízvuková…

⁵ Žr. Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, p. 97—98. Dar plg. pastabą p. 16 (5 išnaša).

⁶ V ruštině tento názor hájili L. Ščerba a L. Zinder, viz Л. Р. Зиндер, Общая фонетика, Ленинград, 1960, p. 298—300. Kritiku tohoto pokusu viz А. А. Реформатский, Фонологические этюды, Москва, 1975, p. 39—41, 63—64. Srov. také Р. Якобсон и М. Халле, Фонология и её отношение к фонетике, — Новое в лингвистике, вып. 2, Москва, 1962, p. 250 a násl.

⁷ Н. С. Трубецкой, Основы фонологии, Москва, 1960, p. 223; P. Garde, L’accent, Paris, 1968, p. 161; tą patį žr. P. Garde’as, Lietuvių kalbos kirčiavimo sistema (išvertė ir komentavo A. Girdenis), „Kalbotyra“, XXII(1), 1971, p. 94—96; J. Kazlauskas, Lietuvių kalbos istorinė gramatika, Vilnius, 1968, p. 5; M. J. Kenstowicz, Lithuanian Phonology, University of Illinois, 1969 (daktaro disertacija, rotaprintas), p. 84; О. С. Степанов, Основы общего языкознания, Москва, 1975, p. 99 ir kt.

Pojem přízvukového průběhu zde již není potřebný⁸. Přízvučné krátké a polodlouhé slabiky, v nichž se přízvukový průběh nevyskytuje, označujeme značkou přízvuku (grāvjo).

„Krátký přízvukový průběh“ v litevštině začal čistě experimentálně dokazovat R. Ekblom (od roku 1917 a později) a po něm N. van Wijk, J. Gerulis, A. Laigonaitė a V. Vaitkevičiūtė⁹. Krátké samohlásky byly zkoumány v různorodém fonetickém kontextu a bez použití matematické statistiky, takže jedni badatelé se domnívají, že „krátký přízvukový průběh“ v přízvučných slabikách je podobný akutovému i cirkumflexovému průběhu (v různých slabikách)¹⁰, jiní pouze cirkumflexovému průběhu¹¹. Jazykový význam má jen to, co lze zaslechnout běžným, normálním sluchem; přístroje ukazují pouze objektivní fyzikální údaje o zvuku, a z nich nelze zjistit, jak ucho všechny tyto vlastnosti syntetizuje¹².

Lingvisté, kteří považují litevštinu za jazyk s morickým rytmem, rovněž popírají existenci přízvukových průběhů krátkých samohlásek a domnívají se, že mohou být pouze přízvučné nebo nepřízvučné¹³. „Krátký přízvukový průběh“ neexistuje ani v příbuzné lotyštině.

Ve všech aukštaitských dialektech může přízvuk stát v kterékoli pozici: zčásti nezávisí na pořadí slabiky ve slově ani na tom, zda je slabika otevřená či zavřená, a nezávisí ani na kvalitě, kvantitě či přízvukovém průběhu samohlásky (diftongu), která slabiku tvoří. V dvojslabičných slovech může přízvuk vytvářet všech devět možných kombinací kontrastu krátkých, polodlouhých a dlouhých slabik: I 1) sàk’əs „řekl bych“ — sak’əs „říkal bych“, 2) a také sàːk’əs — sak’əːs; II 3) a také sàk’əs — sak’əːs, 4) i.šnėːs „vynáší“ — išnėːs „vynesl“; III 5) sg. nom. žãbos „žãbo“ (nář. žabõs) — bud. čas III. os. žabòːs „žabõs“ (žabóti), 6) vėːžam „vezeme“ — vežàm „je převážen“, 7) rù.do „rezavou“ — rudóː „rezavou“, 8) a také vėːžam — vežàːm; IV 9) žãːbos „pruty“ — žabòːs „pruty“.

Jak je patrné z těchto příkladů, podle pozice přízvuku se v dialektu rozlišují čtyři typy opozic: I slova se liší pouze pozicí přízvuku (jsou-li obě slabiky krátké nebo obě polodlouhé), II slova se liší nejen pozicí přízvuku, ale také délkou přízvučných samohlásek (je-li jedna slabika krátká a druhá polodlouhá), III slova se liší nejen pozicí přízvuku a délkou samohlásek, ale také přítomností či nepřítomností přízvukového průběhu v přízvučných slabikách (je-li jedna slabika dlouhá a druhá krátká nebo polodlouhá), IV slova se liší nejen pozicí přízvuku, ale také přízvukovými průběhy přízvučných samohlásek (jsou-li obě slabiky dlouhé).

U jednoslabičných slov (ve slabé pozici) kontrast podle pozice přízvuku (fonologický prostředek) neexistuje; přízvuk zde existuje pouze foneticky. U víceslabičných slov (v syntagmatu) může přízvuk plnit rozlišovací funkci (distinktiv-

⁸ Plg. K. Būga, Kirčio ir priegaidės mokslas (1924), — Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961, p. 21; J. Kazlauskas, min. veik., p. 5; A. Girdenis, V. Žulys, „Trumpinė priegaidė“, „Kalbotyra“, XV, 1967, p. 113—116; A. Pakerys, Apie kirtį, „Kalbotyra“, XVII, 1967, p. 131 ir kt.

⁹První čtyři autory viz: A. Laigonaitė, Literatūrinės lietuvių kalbos kirčiavimas, Vilnius, 1959, p. 8, 10; Lietuvių kalbos gramatika, I, Vilnius, 1965, p. 128 a násl.

¹⁰A. Laigonaitė, cit. dílo, p. 10.

¹¹ V. Grinaveckis, Žemaičių tarmių istorija, Vilnius, 1973, p. 98.

¹²Srov. I. Lehiste, Suprasegmentals, Cambridge, Massachusetts and London (M. I. T.), 1970, p. 5 a násl. — E. Fišer-Jorgensenová a další se domnívají, že akustická technika slouží především k fonetickému upřesnění jazykových vlastností již zjištěných sluchem: E. Fischer—Jørgensen, What can the new techniques of acoustic phonetics contribute to linguistics?—Reports for the VIII International congress of linguists, I, Oslo, 1957, p. 88; Ю. С. Степанов, О зависимости понятия фонемы от понятия слога при синхронном описании и исторической реконструкции, „Вопросы языкознания“, 1974, № 5, p. 98; srov. také A. Girdenis, V. Žulys, cit. čl., p. 115.

¹³H. C. Трубецкой, cit. dílo, p. 232; M. J. Kenstowicz, cit. dílo, p. 84.

… (vines) funkce¹⁴. Samostatné slovo neexistuje ani bez fonémů, ani bez přízvuku – vnějšího znaku samostatnosti slova. A své funkce neplní ani fonémy bez přízvuku, ani přízvuk bez fonémů, ačkoli v obou případech připadá hlavní význam fonémům.

Rozlišovací funkci významů je ve fonologii třeba chápat šířeji. Změnou fonému nebo místa přízvuku či intonace se význam slova většinou nezmění, ale slovo může být zkresleno až k úplné nerozpoznatelnosti. Například kdybychom zaslechli umělé slovo „samānos“, bez kontextu bychom nepochopili, co jím mělo být řečeno: sąmanos, nebo sama-nos. Ve slovech, která lze přízvukovat dvěma způsoby, je distinktivní funkce přízvuku neutralizována, např.: podst. jm. pāk̃rate – podst. jm. a sloveso pakratė „otřesy“, mn. lok. laukùos’ / laũkās’ „na polích“, mn. dat. vaikám / vaikam „dětem“ atd.

Tytéž přízvučné a nepřízvučné samohlásky (dvojhlásky) nejsou samostatnými fonémy (jak se domnívali lingvisté Pražského lingvistického kroužku), protože se vždy vyskytují v různých pozicích a příslušná homonyma (na segmentální úrovni) se rozlišují nikoli změnou fonému, nýbrž místem přízvuku¹⁵. Přízvuk náleží delší jednotce než foném – slabice, tedy nikoli segmentální, nýbrž suprasegmentální úrovni. Pokud může být počet fonémů v témže kontextu značný (např.: sàk’ǫs „sakiaũs“, sòk’ǫs „sukiaũs“, sù.k’ǫs „sūkinsi“, siek’ǫs „siekiaũs“), počet přízvukových prosodém by nemohl být větší, než je počet slabik ve slově (v litevských aukštaitských nářečích však významný přízvuk zpravidla postihuje nanejvýš dvě slabiky i ve víceslabičných slovech). Inventář prosodém by zahrnoval „přízvuk na první slabice slova“, „přízvuk na druhé slabice“, „přízvuk na třetí slabice“ atd. Protože v jazyce převažují dvojslabičná a trojslabičná slova a severozápadní panevėžiškiai nejčastěji přesunuli přízvuk z koncové slabiky na první a druhou slabiku, v tomto nářečí se podle místa přízvuku nejčastěji vyskytuje opozice první a druhé slabiky, méně často opozice jedné z nich a třetí slabiky. (Počet prosodém přízvuku na prvních slabikách slova se v nářečí zvýšil na úkor prosodém přízvuku na druhé, třetí a dalších slabikách.) U jmen, u nichž se přízvuk obvykle přesouvá na tutéž slabiku, na níž bývá hlavní přízvuk, rozlišuje přízvuk pouze málo početné homofomy různých slov, ale již nerozlišuje tvary téhož slova, např.: dar̃žinės „daržinės“ – dar̃žinės’ „daržinės“.

¹⁴ Někteří lingvisté se domnívají, že v jazycích s volným přízvukem je hlavní funkcí přízvuku funkce distinktivní (1), jiní, že kulminativní (2), a další, že pouze kontrastivní (neboli kulminativní) (3), např.: 1) П. С. Кузнецов, К вопросу о фонологии ударения (1948), — А. А. Реформатский, Из истории отечественной фонологии, Москва, 1970, p. 360, 366; Л. Р. Зиндер, min. cit. dílo, p. 299, 302–304; Р. И. Аванесов, Русская литературная и диалектная фонетика, Москва, 1974, p. 85, 100; А. А. Реформатский, min. cit. dílo, p. 31; P. Kratochvil, Tone in Chinese (1968), — ed. E. C. Fudge, Phonology, Penguin Books, 1973, p. 347, 348; I. Lehiste, min. cit. dílo, p. 147, 148; 2) С. К. Шаумян, Проблемы теоретической фонологии, Москва, 1962, p. 59; H. Pilch, Phonemtheorie, I, Basel–New–York, 1964, p. 101–102; zčásti srov. také Н. С. Трубецкой, min. cit. dílo, p. 38, 230–231, 238; 3) A. Martinet, Accent et tons, Miscellanea Phonetica, II, London, 1954, p. 13–24; P. Garde, Principles of the Synchronic Description of Stress (1967), — ed. E. C. Fudge, Phonology, 1973, p. 310–311.

¹⁵ R. Avanesov, V. Vaitkevičiūtė a další totéž dokazují jinak. Podle nich se například slova sàk’ǫs a sak’ǫs, která se liší pouze místem přízvuku, segmentálně liší hned ve dvou znacích, nikoli jen v jednom: nejen tím, že samohláska a prvního slova je přízvučná a druhého nepřízvučná, ale také tím, že ǫ prvního slova je nepřízvučné a druhého přízvučné, viz: Р. И. Аванесов, min. cit. dílo, p. 101–102; V. Vaitkevičiūtė, Lietuvių literatūrinės kalbos balsinės ir dvibalsinės fonemos, LKK, IV, 1961, p. 21. Takto však lze začít zkoumat jen tehdy, považujeme-li přízvuk za vlastnost jednotlivých samohláskových fonémů, srov.: П. С. Кузнецов, min. cit. článek, p. 361-362.

2. KVANTITA SAMOHLÁSEK

V nářečí se jasně rozlišují dlouhé, polodlouhé a krátké samohlásky (existuje systém tří délek), avšak každá jednotlivá samohláska může mít nejvýše dva fonologické stupně délky. V přízvučné (silné) pozici tvoří samohlásky vysokého a nízkého stupně otevřenosti opozici podle kvantity (I), zatímco samohlásky středního stupně otevřenosti opozici netvoří (II):

I 1. Samohlásky iˑ, iˑ, uˑ, u. bývají dlouhé a polodlouhé (příklady viz níže);

2. Samohlásky eˑ, e, (æˑ, æ), aˑ, a bývají dlouhé a krátké;

II 3. Přízvučné samohlásky eˑ (ɛˑ), oˑ bývají pouze dlouhé;

4. Samohlásky ɛ (ə), ɔ bývají pouze krátké.

Postavení krátkých samohlásek ɛ, e, ɔ, a v systému samohlásek lze vysvětlit dvojím, či dokonce trojím způsobem: 1) podle kvalitativní podobnosti by bylo možné spojit je s dlouhými samohláskami eˑ, e, oˑ, aˑ; 2) podle střídání v téže morfémě se samohláskami iˑ, eˑ, uˑ, aˑ by bylo možné hlásky ɛ, e, ɔ, a považovat za poziční varianty těchto samohlásek (při posunutém přízvuku); 3) anebo nepřiřazovat krátké ɛ, ɔ ani k jedné z těchto skupin a pokládat je za samostatné fonémy.

Samohlásky ɛ, ɔ se v téže morfémě nestřídají se samohláskami eˑ, oˑ (jako dlouhé a krátké e, a navzájem), nýbrž se samohláskami iˑ, uˑ, srov.: s’kėˑr’ „skiriù, skiri“ – s’kiˑr’ „skiria“, s’kėˑr’ „skėri“; kòˑr’ „kuriù, kuri“ – kùˑr’ „kūria“, kõˑr’ „kõri“, proto lze s dlouhými spojovat pouze samohlásky e, a.

Krátké samohlásky ɛ, e, ɔ, a by bylo možné považovat za poziční varianty samohlásek iˑ, eˑ, uˑ, aˑ pouze tehdy, kdybychom v nářečí zavedli kategorii dvou typů přízvuku¹⁶, která by do značné míry odpovídala diachronní kategorii – hlavnímu a posunutému přízvuku. Při synchronním uvažování však „nevíme“, který přízvuk je hlavní a který posunutý, a jak ukazují sluchové experimenty, dnes se tyto přízvuky sluchem rozlišují jen velmi málo; pozorované rozdíly lze označit pouze intonacemi. Kromě toho mohou být přízvučné nejen dlouhé, ale i krátké (polodlouhé) samohlásky, a to jak s hlavním, tak s posunutým přízvukem. V pozici hlavního přízvuku mohou být polodlouhé iˑ, uˑ v kterékoli slabice slova, zatímco přízvučné samohlásky e, e, o, a zůstávají krátké především v koncové slabice slova¹⁷, vyskytují se však i ve slabikách dále od konce (nejen ve slovesech vzniklých z citoslovcí, srov. trėp’telėje „treptelėjo“, a ve slovech přejatých z jiných jazyků, srov. làt’vej „Lotyšsko“, ale také v některých oblastech nářečí – u adjektiv v sufixu komparativu -ėsnis, -ė atd.). Jestliže přízvučné krátké samohlásky s hlavním přízvukem zůstávají převážně jen v koncové slabice, při posunutém přízvuku se tyto samohlásky vyskytují nejen v koncové, ale i v předposlední slabice; ve slabikách dále od začátku slova se jejich krátkost také často nezachovává.

O příslušnosti samohlásek ɛ, ɔ podává konečný důkaz skutečnost, že nepřízvučné samohlásky i – e, u – ɔ jsou volné varianty¹⁸, a proto i v přízvučné pozici (v níž

¹⁶ A. Girdenis, V. Žulys, rec. J. Kazlauskas, Lietuvių kalbos istorinė gramatika, Vilnius, 1968, 414 p., „Baltistica“, VIII(2), 1972, p. 199.

¹⁷ Další příklady viz E. Grinaveckienė, Některé rysy litevských nářečí, LKK, V, s. 148–150.

¹⁸ Samohlásky i, u mohou být v kterékoli předpřízvučné a nekoncové popřízvučné slabice (otevřené i zavřené) před kteroukoli samohláskou (na začátku slova absolutně i neabsolutně) ve většině nářečí, dokonce i v témže slově (vysloveném týmž člověkem), realizovány jako širší i užší.

(Opozice těchto samohlásek se již neneutralizuje.) Samohlásky e, o je třeba považovat za samostatné fonémy, zatímco i, u za jejich krátké varianty. Samohlásky e, a, stejně jako dlouhé e˙, a˙, jsou samostatnými fonémy.

V nářečí je v téže přízvučné pozici opozice dlouhých — polodlouhých i dlouhých — krátkých samohlásek (neutralizuje se pouze v koncové otevřené slabice) a kvantita samohlásek by byla distinktivním rysem příslušejícím fonémům¹⁹. Samohlásky, které mohou být přízvučné pouze dlouhé (e˙, o˙) nebo pouze krátké (e, o), korelaci podle délky—krátkosti netvoří. (Vycházíme-li pouze ze samohlásek e˙, o˙, které se v nepřízvučné slabice zkracují, bylo by možné kvantitu zařadit také na suprasegmentální úroveň.)

Při protikladu dlouhých — polodlouhých i˙, i., u˙, u. se v minimálních párech rozlišují slova pouze s různým významem, např.: ski˙la „díra“ — ski.la „rozštípla se“, mu˙š „Mūša“ — mu.š „bije“ atd.; tyto samohlásky si tedy v přízvučné pozici zachovávají stejnou kvantitu. Dlouhé a krátké fonémy e˙, e, a˙, a naproti tomu většinou rozlišují tvary téhož slova (kterých je v jazyce nejvíce) a mnohem vzácněji různá slova, např.: kė˙l’ „zvedá, zvedni, zvednout“ — kėl’ „vozíkem, vozí“.

Všechny krátké samohlásky se mohou v přízvučné pozici občas prodloužit téměř na polodlouhé (zejména při zdůraznění slabiky z intonačních důvodů), význam slova se však tím nemění. Takto prodloužené samohlásky lze považovat za fakultativní varianty krátkých fonémů, někdy i se stylistickou funkcí. (Podobně i dříve dlouhé samohlásky i˙, e˙, u˙, o˙, které se v nepřízvučné slabice jen velmi zřídka vyslovují jako polodlouhé, nikoli krátké, jsou fakultativními variantami krátkých pozičních variant, např.: gi.vy˙bės „životy“, bu˙vo.m „byli jsme“ atd.)

V nepřízvučných slabikách jsou všechny samohlásky nářečí zpravidla pouze krátké: opozice podle kvantity se neutralizuje.

Dlouhé a krátké samohlásky litevštiny se v lingvistice dosud vykládají dvěma způsoby: někteří lingvisté je považují za samostatné fonémy, zatímco jiní se domnívají, že dlouhé samohlásky jsou zdvojenými spojeními dvou stejných krátkých fonémů (mór), a rozdíly v kvantitě tak připisují nikoli samohláskám, nýbrž slabice (většinou je považují za prozodické rysy). První názor se objevuje téměř ve všech jazykovědných pracích napsaných v Litvě (ačkoli jejich autoři, s výjimkou V. Vaitkevičiūtė, A. Girdenise, A. Pakerise aj., o fonémech ještě nehovoří); druhý názor zastávají západní strukturalisté již od dob N. Trubeckého²⁰.

To, že se dlouhé samohlásky skládají ze dvou částí, se dokládá tím, že se v litevštině nejen v dvojhláskách a smíšených dvojzvucích, ale i v dlouhých samohláskách podle kvality rozlišují dva typy přízvuku (přízvuky): začátek a konec dlouhého slabikotvorného zvuku se fonologicky významně liší. Proto dlouhé samohlásky, stejně jako dif-

¹⁹ Někteří navrhují zahrnout pod pojem napětí jak kvalitativní, tak kvantitativní rozdíly samohlásek, viz: A. Pakerys, Fonetický základ opozice dlouhých a krátkých samohlásek v litevském spisovném jazyce, — III. svazová konference baltské lingvistiky, 25.–27. září 1975, Teze příspěvků, Vilnius, s. 42 aj.

V litevském spisovném jazyce náleží kvantita určitým morfémům, viz P. Garde, cit. dílo, s. 160, nebo P. Garde’as, cit. překlad, s. 94.

²⁰ Н. С. Трубецкой (1939), min. veik., p. 213, 214, 223, 224, 240; G. L. Trager, The Theory of Accentual Systems, — L. Spier, A. I. Hallowell, and S. S. Newman (Eds.), Language, Culture, and Personality, Menasha, 1941, p. 139, 140; C. F. E. Heeschen, Einführung in die Grundprobleme der generativen Phonologie mit besonderer Berücksichtigung der litauischen Phonologie (daktaro disertacija), Bonn, 1968, p. 234, 252; M. J. Kenstowicz, min. veik., p. 84, 85, 107, 132 ir kt.

6. Užš. Nr. 1026

Diftongy se skládají ze dvou částí (mor). Nyní je však cizincům známo právě méně, že v litevských východoaukštaitských nářečích (podobně jako ve spisovném jazyce²¹) nemají přízvuky v dlouhých samohláskách takový fonologický význam jako v diftonzích, a proto nelze dlouhé samohlásky plně ztotožňovat s diftongy. V přízvučné pozici se v nářečí nevyskytují krátké samohlásky i, ė, u, o (ė a o se objevují pouze v přejatých slovech) a nelze vysvětlit, ze kterých dvou složek se skládají dlouhé samohlásky iː, eː, uː, oː. V našich nářečích „v složených a předponových slovech, stejně jako po zániku souhlásky uprostřed slova, mohou vedle sebe ocitnuvší se samohlásky zůstat zachovány v plné podobě“²², neslévají se v jednu samohlásku (častěji v dlouhou než v krátkou), což podle P. Kuzněcova zcela dokazuje, že dlouhé samohlásky mohou být samostatnými fonémy²³.

3. PŘÍZVUKY

Litevský slovní přízvuk není tónový (hudební), jako například v čínštině, nýbrž dynamický (kvantita hraje pomocnou úlohu). V mnoha nářečích se u přízvučných cirkumflexních diftongů první složka, u akutových druhá složka prodlužuje přibližně na polodlouhou, zatímco druhá složka, respektive první, zůstává krátká; dokonce i ve spisovném jazyce jsou „hlásky tvořící nepřízvučné slabiky o něco kratší než hlásky tvořící přízvučné slabiky“²⁴. Samohlásky se mohou kvalitativně i kvantitativně (zejména nepřízvučné) měnit pouze vlivem dynamického, nikoli tónového přízvuku²⁵. Podle sluchu rozlišují severozápadní panevėžiškiai přízvuky (jak sami uvedli) především podle délky a síly zvuku. V politonálních jazycích mohou být přízvuky nejen tónovými, ale i intenzitními prozodémy; v takovém případě jsou jejich rozlišovacími rysy náhlá či pozvolná změna intenzity atd.²⁶. Nejnovějšími instrumentálními experimenty bylo prokázáno, že základní tón (pokles a vzestup tónu a intenzity ve slabice) není distinktivním rysem litevských přízvuků²⁷.

²¹ A. Laigonaitė, min. veik., p. 20; Lietuvių kalbos gramatika, I, p. 128.

²² Z. Zinkevičius, min. veik., p. 124 ir kt.

²³ П. С. Кузнецов, О фонологической системе сербохорватского языка (1948), — А. А. Реформатский, Из истории отечественной фонологии, p. 344. — Bet tai dabar, gal būt, būtų galima aiškinti sujungimu (juncture). Lietuvių kalbą ne morine, bet skiemenine laiko A. Martinė, P. Gardas, žr.: A. Martinet, min. veik., p. 13; P. Garde, min. veik., p. 165, arba P. Garde’as, min. vertimas, p. 96.

²⁴ Gramatika litevského jazyka, I, s. 129—137; А. Пакерис, Т. Плакунова, Я. Урбелене, Relativní délka dvojhlásek litevského jazyka, — Garsai, priegaidė, intonacija, Vilnius, 1972, s. 14—17, 36; J. Kazlauskas, cit. dílo, s. 8—9; Н. С. Трубецкой, cit. dílo, s. 240 aj.

²⁵ А. Мейе, Введение в сравнительное изучение индоевропейских языков, Москва—Ленинград, 1938, p. 164.

²⁶ А. С. Либерман, Слоговая акцентуация кетского языка, — Лингвистические исследования, Ленинград, 1970, p. 378.

²⁷ A. Laigonaitė, K chápání přízvuku a přízvukové intonace litevského jazyka, „Kalbotyra“, I, 1958, s. 71—100; A. Pakerys, Modulace základního tónu (F₀) dvojhlásek současné litevské spisovné řeči, „Kalbotyra“, XVII, 1967, s. 15; A. Girdenis, A. Pupkis, Přízvukové intonace jihozápadních aukštaitských nářečí (prozodické znaky), — Experimentální a praktická fonetika, Vilnius, 1974, s. 125 (tamtéž viz přehled dvojího chápání přízvukové intonace, vycházejícího od K. Jauniause a F. Kuršaitise, s. 107—108); A. Girdenis, Prozodické vlastnosti přízvukových intonací v severožemaitském nářečí (Délka, základní tón, intenzita), tamtéž, s. 198.

V severozápadním panevėžyském nářečí lze sluchem rozlišit, zdá se, dokonce šest přízvukových intonací, které by podle klesající délky zvuku a, jak se zdá, podle rostoucí artikulační námahy bylo možné seřadit přibližně takto: cirkumflexová (~), sekundární střední (ˈ), střední (˙), akutová (´), sekundární useknutá (ˋ), useknutá (ˆ)²⁸. Akutová, cirkumflexová, sekundární useknutá a sekundární střední jsou intonace hlavního přízvuku, zatímco useknutá a střední jsou intonace posunutého přízvuku.

Obě useknuté intonace se vyskytují v slabice, která měla akutovou intonaci, obě střední intonace pak v slabice, která měla cirkumflexovou intonaci. Sekundární intonace se objevují pouze v diachronně koncové slabice (srov.: v’ɔlkdava „vodíval“, v’ɔlka „vedl“, v’ɔlks „vlk“), a jsou tedy variantami (alofony) cirkumflexové intonace. Intonace hlavního a posunutého přízvuku by stejně jako některé samohlásky různé délky mohly být diachronně v komplementární distribuci.

V diftongách mohou intonace zdůrazňovat první i druhou složku: v prvním členu se vyskytuje pouze akutová intonace (akut), zatímco všechny ostatní intonace zdůrazňují spíše druhou složku — jde o varianty cirkumflexu. Silnou pozicí intonací jsou přízvučné zvuky různé kvality (diftongy, kromě ie, uo), slabou pozicí jsou přízvučné zvuky téže kvality (samohlásky, včetně druhé složky diftongů) a všechny dlouhé nepřízvučné slabiky: zde se kontrast intonací může potenciálně lišit (a mít další fonologický význam), ale může také zcela chybět. V litevštině jsou pouze dvě silné intonace — akut a cirkumflex²⁹.

Počet minimálních párů s jednotlivými intonacemi se značně liší. V nářečí je nejvíce homonym s opozicí cirkumflexové a střední intonace (asi 1200 párů, substantiva s přízvukovým paradigmatem II a IV), např.: sg. nom. p’ɔršts „prst“ — pl. acc. p’ɔršts „prsty“. Minimálních párů s opozicí akutové a useknuté intonace je asi 500 (substantiva s přízvukovým paradigmatem III), např.: pẽšč’os „pěšky“ — pėš’č’os „pěšky“. Intonace tedy nejčastěji rozlišují tvary téhož slova.

Opozice všech ostatních intonací v témže kontextu jsou řídké, protože rozlišují pouze jednotlivá slova (s různými významy). Párů s opozicí akutové a cirkumflexové intonace by bylo asi 60, zatímco u zbývajících možných opozic intonací je pouze asi 10 homonym (a ta se vyskytují převážně v diftongách), srov.: nekáltos — nėkal-tos — nėkaltos „nek’á’ltõs“ — nekaltos „neka’ĩ’tõs“; láuks „pole“ — laũks „pole“ — laũks „pole“ — láuks „pole“ atd.

Intonace v litevštině nebo srbochorvatštině někteří lingvisté řadí k fonémům (J. Dambrauskaitė; N. Trubeckoj, A. Isačenko, Dž. Treiger), jiní je mají sklon

^Ne Lingvisté žijící v Litvě se dosud většinou domnívají, že přízvuk současného jazyka zachoval indoevropský tón, např.: P. Garde, cit. dílo, s. 160–165; P. Skardžius, Lietuvių kalbos kirčiavimas, Chicago, 1968, s. 11–12; C. F. E. Heeschen, cit. dílo, s. 190–283; M. J. Kenstowicz, cit. dílo, s. 82 a násl.; T. M. Lightner, Problemes in the theory of Phonology, I, Edmonton, 1972, s. 390–391; П. И. Абаев, cit. dílo, s. 83; А. А. Реформатский, cit. dílo, s. 43; Ю. С. Степанов, cit. dílo, s. 99 aj.

²⁸ Vzhledem k nedostatku značek se zde useknuté intonaci přisuzuje jiný fonetický obsah. K intonacím viz také: A. Girdenis, A. Rosinas, rec. V. Grinaveckis, Žemaičių tarmių istorija (Fonetika), Vilnius, 1973, 370 s., „Baltistica“, X(2), 1974, s. 192; G. Gerullis, Litauische Dialektstudien, Leipzig, 1930, s. XLVII, 55 a násl.; К. Гаршва, Восприятие слоговых акцентов литовского языка в поднаречии северо-западных паневежцев, „Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai“, A serija, 2(59), Vilnius, 1977, s. 119–128.

²⁹ A. Girdenis, Prozodinės priegaidžių ypatybės šiaurės žemaičių tarmėje (Trukmė, pagrindinis tonas, intensyvumas), tamtéž, s. 160; J. Kazlauskas, cit. dílo, s. 6.

považovat za vlastnost morfému nebo slova (L. Jelmslevas, V. Vaitkevičiūtė, P. Gardas; P. Kuznecovas, A. Reformatskis³⁰. Intonace se stejně jako přízvuk připisují převážně celému slovu proto, že se předpokládá, že opozice intonací se zachovává pouze v jedné (přízvučné) slabice slova. Za prvé však mohou být nepřízvučné slabiky pro intonace (stejně jako pro kvantitu samohlásek) slabou pozicí; za druhé mají nepřízvučné slabiky v současných litevských nářečích také určitý intonační rozdíl³¹. K existenci opozice litevských intonací je zapotřebí nikoli přízvuku, nýbrž dlouhé slabiky, takže opozice kvantity samohlásek a na ní závislé intonační opozice by bylo možné přiřadit téže — segmentální nebo suprasegmentální — úrovni. Pokud bychom kvantitu považovali za suprasegmentální foném (podle obvyklé americké analýzy) nebo bychom diftongy a dlouhé samohlásky, které tvoří základ jedné slabiky, rozdělovali na dvě krátké samohlásky (jak činí Nová pražská škola a glosématici), museli bychom intonace rovněž přiřadit suprasegmentální úrovni³².

Příslušnost intonací ke slabice by zvláště podpořila skutečnost, že se patrně ve všech politonálních jazycích přenášejí i na souhlásku uzavírající slabiku³³ (v diftongu). Litevské intonace navíc závisejí nejen na délce slabiky, ale i na její otevřenosti či uzavřenosti (prozodických vlastnostech slova). Například v otevřené přízvučné slabice nemají samohlásky severozápadního panevėžyského nářečí i., u. žádnou intonaci (A. Baranauskas a další u těchto samohlásek označovali cirkumflexní intonaci), zatímco samohlásky e˙, a˙ mají pouze doprovodnou cirkumflexní intonaci. Intonační opozice vzniká teprve tehdy, když tyto samohlásky tvoří spojení s jinou samohláskou (diftong) nebo se souhláskami l, r, m, n (smíšený diftong). Diftongy se svou kvantitou a intonacemi jsou jiné zvuky než jejich jednotlivé složky, a proto by bylo možné fonemicky vysvětlovat stejně jak diftongy, tak smíšené diftongy, ačkoli jejich obě složky, stejně jako u diftongů ui, ai, abi, lze nejen nahradit jinými zvuky (srov. lk kilti, kūlti, kélti, kálti — kūrti, kárti atd.), ale mohou také zůstat v různých slabikách (před samohláskou se diftong rozpadá na jednotlivé fonetické prvky).

4. SAMOHLÁSKOVÉ FONÉMY A JEJICH VARIANTY

V přízvučné slabice se mohou vyskytovat všechny diftongy a tyto samohlásky: i˙, i., e˙, ẹ, e˙, e, ę˙, ę, u˙, u., ų˙, o˙, o, ø˙, ø, a˙, a. Samohlásky æ˙, æ se vyskytují pouze mezi měkkou a tvrdou

³⁰ P. Garde’as, cit. překlad, s. 94; V. Vaitkevičiūtė, cit. čl., s. 22; П. С. Кузнецов, О фонологической системе сербохорватского языка, — tamtéž, s. 338—342; А. А. Реформатский, cit. dílo, s. 43—46 (v uvedených pracích jsou shrnuty i názory dalších autorů). K druhému názoru viz také K. L. Pike, Tone languages, Ann Arbor, 1957, s. 3—5 aj.

³¹ Plg. A. Pakerys, Apie kirtį, „Kalbotyra“, XVII, 1967, p. 133; А. Гирденис, Западнолитовские и древнепрусские слоговые акценты, — Балтийские языки и их взаимосвязи со славянскими, финно-угорскими и германскими языками. Тезисы докладов научной конференции, Рига, 1973, p. 71—75. — Didesnė kalbininkų dalis mano, kad nekirčiuoti aukštaičių tarmės skiemenys dažniausiai turi tik tvirtagalę priegaidę, žr.: A. Pakerys, Tvirtapradžių ir tvirtagalių dvigarsių spektras, — ten pat, p. 149 (8 išnaša).

³² Přehled fonemických problémů diftongů, kvantity a intonací viz: K. Togeby, Phonotactics (1971), — ed. E. C. Fudge, Phonology, 1973, s. 291—296; I. Lehiste, cit. dílo, s. 43—53, 84—95. Srov. také W. Smoczyński, Some Problems of Lithuanian Phonology, — III sąjunginė baltų kalbotyros konferencija, Vilnius, 1975, s. 58—60.

³³ Л. Р. Зиндер, cit. dílo, s. 304; tento názor zastává také doc. A. Girdenis.

souhlásky, samohláska εː pouze po tvrdé souhlásce, samohláska ə pouze před tvrdou souhláskou³⁴. Jde o poziční varianty samohlásek e (a), ė, ę, srov.: gėr’ „gerį“ — gèr „gerą“, rėːk „rėk“ — l’ėːk „lėk“, k’ėːt’s’ „kìr̃s“ — k’òr’s „kìrš“.

V nepřízvučné slabice se vyskytují všechny diftongy (s výjimkou ie, uo; v koncovce se dvojhlásky monoftongizují) a samohlásky 1) i, ė, e, e, a, u, ė, o, ə, ɑ; 2) i₁, ē₁, ē₂, u₁, u₂, ε₁, ε₂³⁵. První skupina krátkých samohlásek představuje varianty odpovídajících dlouhých, polodlouhých a krátkých samohlásek, které se objevují v nepřízvučné pozici. Druhá skupina samohlásek se vyskytuje pouze v nepřízvučné slabice a podle kvalitativní podobnosti je třeba je považovat za varianty samohlásek i, ē, u.

Systém samohlásek severozápadního panevėžyského nářečí se tedy skládá z 10 fonémů: |iː|, |iː.|, |eː|, |eː.|, |e|, |uː|, |uː.|, |oː|, |aː|, |a|. Nářečí má navíc spojení dvou zvuků: a) monoftongické dvojhlásky ie, uo (varianty — ˈie, ˈuo), b) složené dvojhlásky eĩ (e₁ĩ), uĩ (õĩ), aĩ (ε₂ĩ), aũ (æu, əu) a c) smíšené diftongy i (ε, j), e (e), u(ə), a+ł, r, m, n. Varianty prvního komponentu diftongů se objevují v nepřízvučné pozici (a také v přízvučném diftongu s cirkumflexní intonací (s výjimkou ie, uo).

V nepřízvučné slabice se neutralizuje kvantita a intenzita samohlásek, jejich kvalita se však většinou zachovává, např.: vi(e)ri.ms „virimas“ — vi₁(ē)ri.ms „vėrimas“, aŭses’ „ausis“ — aŭses’ „ausės“ (ausiēs), šo(u)nėł’ „šunelį“ — šo(u₁)nėł’ „šonelį“, gražō „gražų“ — gražo „gražą“, klaũsos „klausau“ — klaũsos „klausos“, o(u)s’óks „ūsiukus“ — (u)₁(u₂)s’óks „uosiukus“ atd. (podle sluchu rozlišuje takové dvojice 54—90% netrénovaných žáků). V minimálních dvojicích se liší nejen slabika s analyzovanou samohláskou, ale i sousední slabika. Čím nižší je samohláska, tím je o něco delší nejen ona, ale i slabika, která se nachází vedle ní (před ní i za ní). Předpokládáme, že prozodické rozdíly sousedních slabik (slova) vznikají působením různých samohlásek.

Při dalším zkracování zvuků³⁶ se v předpřízvučné a nekoncové popřízvučné slabice (srov. samohlásky i, u, které se mohou zachovat) zvuky ē, ʼe(ē₁), ε a také o, ʼuo (ɔ) již v textech A. Baranauskase z minulého století někdy redukují na zvuky i₁, (i₂), bi a u₁,

³⁴ Korelační rysy palatalizace a velarizace, které přesahují hranice jediné fonémy, je v litevštině nejvhodnější přiřadit nikoli samohláskám, ba ani souhláskám, nýbrž suprasegmentální úrovni. Srov. také: A. Girdenis, Mažeikių tarmės fonologinės sistemos apžvalga, „Baltistica“, VII (1), 1971, s. 28; Ю. С. Степанов, мин. стр., s. 98—103 (o litevštině viz s. 100—101); naproti tomu W. Smoczyński, cit. teze, s. 58—61. — V severozápadním panevėžyském nářečí nelze zavést tvrdé a měkké souhláskové fonémy, protože souhlásky závisejí na samohláskách více: na konci slova se souhlásky asimilují jako palatalizované nejen před předními samohláskami, ale i po nich (s výjimkou některých tvarů), např. kárves’.

³⁵ Pokud jde o nářeční ekvivalenty litevských zvuků iː, i, ie, ē a uː, u, uo, oː v nepřízvučné pozici, dosud existovaly tři názory (prameny viz K. Garšva, cit. shrnutí diplomové práce, s. 26—27). Odedávna se nejčastěji tvrdí (nebo se tak interpretuje), že se uvedené přední samohlásky v nepřízvučné pozici v nářečí slévají v jednu samohlásku ε a zadní samohlásky v samohlásku ə (stejně jako koncové dvojhlásky ei, ai a au). Jiná skupina lingvistů píše, že se v nepřízvučné slabice mění na zvuky ε a ə pouze litevské zvuky ie, ē a uo, oː, zatímco vysoké samohlásky i, u občas, na mnoha místech nebo vždy zůstávají nezměněné. Konečně kolem roku 1965 se objevil další názor, opačný k prvnímu: s výjimkou koncové popřízvučné slabiky mají být na všech ostatních nepřízvučných pozicích místo uvedených litevských samohlásek v nářečí pouze samohlásky i a u.

(Rozdíly mezi samohláskami autor článku ověřoval nejen tradiční metodou — převážně pomocí několika příkladů a introspekce. Vychází z nahrávek na magnetofonový pásek v délce přibližně 8 km pořízených na území nářečí, výpovědí 22 informantů (studentů), sluchových experimentů provedených na středních školách v Linkuvõs, Pȧkrūjo, Pāsvālio, Salõčių a Vašků, publikovaných nářečních textů atd.).

³⁶ Srov. A. Mežė, cit. dílo, s. 164.

(u₂) (vliv na to snad měli i jižní panevėžiškiai). Při zkoumání fonému v kontextu slova (podle leningradské fonologické školy) je třeba nové hlásky na základě kvalitativní podobnosti přiřadit k fonémům /i/, /u/, protože pokud za základní jednotku považujeme morfém (podle moskevské fonologické školy), téměř se nelišící hlásky, například i, i₁ (i₂), bychom měli považovat za varianty tří různých fonémů /i/, /ie/, /ė/³⁷, srov.: li(ė)pi.ms „lepení“ — li₁ (i₂, ė)pi.ms „poroučení“ — li₁(iė)pi.ms „lėpimas“.

Samohlásky ē₁, ē₂, ε₁, ε₂ se nejen nemohou vyskytovat v téže přízvučné morfémě, ale také se vyskytují v odlišném fonetickém kontextu (samohlásky ē₁, ē₂ se navíc vyskytují po měkkých souhláskách, samohlásky ε₁, ε₂ po tvrdých souhláskách), proto je všechny třeba považovat za poziční varianty samohlásky ė, třebaže se hlásky foneticky poněkud liší, srov.: lápės — šlàpė₁s „mokrými“ — š’vėpe₂l’s „šveplý, šišlavý“ — šlápės’ „budeš smáčet“; kaũles „prasata“ — kaũle₁s „kost“ — ar’kėl’s „kůň“. Samohlásky ē₂, ε₂ se vkládají v koncovém nepřízvučném slabikovém místě mezi některé závěrové a třené souhlásky z, s, š na jedné straně a následující souhlásky l, r, m, n, v na straně druhé (na některých místech kolem Pašvitinisu, Vašků a Saločiů se především mezi tvrdé souhlásky vkládá samohláska podobná ǝ).

Fonetickou klasifikaci samohlásek nářečí znázorňuje tabulka 1³⁸ (v závorkách je uvedena méně častá a novější varianta téže samohlásky).

Někteří lingvisté, následujíce K. Jauniuse (zčásti také J. Gerulise), dokazují, že v severozápadním panevėžiškijském nářečí se namísto redukovaných někdejších krátkých koncových samohlásek i, e, æ u, a i dnes údajně vyskytují neurčité samohlásky³⁹ (přesněji řečeno — jedna nejasná

³⁷ Srov. také recenzi M. Haleho: O. Akhmanova, rec. T. A. Sebeok (ed), Current Trends in Linguistics, sv. 1, The Hague-Mouton, 1963, — Word, sv. 21, č. 1, 1965, s. 168.

³⁸ Klasifikace samohlásek je přibližná, protože krátké nepřízvučné samohlásky nelze „prodloužit“ (a upřesnit jejich artikulaci); akustický dojem hlásek ovlivňují různé sousední souhlásky. Samohlásku ė (ė̇) s podobnou funkcí rozlišovali také E. Grinaveckienė a J. Šliavas, samohlásku ε₁ E. Grinaveckienė a I. Jašinskaitė, samohlásku ɔ (ɔ) K. Jaunius, J. Gerulis, E. Grinaveckienė, J. Šukys a další, viz: E. Grinaveckienė, Priebalsių minkštėjimo ryšys su galūnių trumpėjimu Stegvilų tarmėje, LKK IV 174—175, 180; J. Šliavas, Žeimelis (rukopis VVU MB), 1972, s. 406; E. Grinaveckienė, Kai kurios lie tuvių kalbos tarmių ypatybės, LKK V 147; I. Jašinskaitė, Kirtis, priegaidė ir jų poveikis vokalizmui Biržų tarmėje, LKK I 190; K. Jaunius, Panevėžiškių tarmė, — V. Drotvinas, V. Grinaveckis, Kalbininkas Kazimieras Jaunius, Vilnius, 1970, s. 136; G. Gerullis, cit. dílo, s. 60; J. Šukys, Rytų aukštaičių pontininkų ir vakarinių puntininkų tarmių būdingosios fonetinės ypatybės, LKK V 178—179; LKT 14,237 aj.

³⁹ Z. Zinkevičius, cit. dílo, s. 119; A. Girdenis, rec. Lietuvių kalbos tarmės (Chrestomatija), Vilnius, 1970, 518 s. +1 mapa, „Baltistica“, VII(2), 1971, s. 207. — Přehled autorů zastávajících opačný názor viz: Z. Zinkevičius, Smulkmenos (XII), — „Baltistica“, XI(1), 1975, s. 85—86; srov. také K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas (1924), — Rinktiniai raštai, III, Vilnius,

kvalitativní murmavý zvuk, po měkké souhlásce přední řady, po tvrdé souhlásce zadní řady). Takzvaný murmavý vokál „často vůbec není slyšet“, ale jeho přítomnost „prozrazují“ některé jiné vlastnosti hlásek na konci slova: 1) znělé souhlásky před -s většinou neznějí nezněle, srov. blõgs „blõgas“ (– blõks „blõks“), 2) souhlásky s, š, ž nesplývají s -s v jedinou, srov. saũss „saũsas“ (– saũs „saũsa“), 3) skupiny souhlásek d, t, +s se „nepřizpůsobují“ podle znělosti (mėds „medus“ – mėts „metus“), 4) při setkání samohlásky se souhláskami l, m, n, r, v, j nevzniká sekundární dvojhláska (vėj „vėja“, mąl „malù“) atd. Uvedené příklady (1, částečně 2, 3) se liší znělostí – neznělostí souhlásek (tento protiklad se v koncové slabice neneutralizuje ani v livonském a jižním sousedním nářečí střední lotyštiny; na absolutním konci slova také v srbochorvatštině, angličtině, švédštině, francouzštině, mordvinštině (erzjštině), osetštině aj.), kvantitou souhlásek⁴⁰ (2, možná také 4); vzniku sekundárních dvojhlásek (4) brání krátký přízvuk a tvirtagalė intonace, takže zavádět takzvané murmavé vokály není třeba⁴¹: nejenže nemají žádný jazykový význam, ale nejčastěji nejsou vyslovovány ani foneticky⁴².

К. К. ГАРШВА

VZÁJEMNÝ VZTAH AKCENTUACE A VOKALISMU V NÁŘEČÍ SEVEROZÁPADNÍCH PANEVĖŽANŮ

Resumé

V tomto článku se autor pokouší v důsledně synchronním plánu určit v jednom (východoaukštaitském) nářečí litevštiny funkce následujících čtyř prostředků vyjadřování: 1) slovní přízvuk, 2) kvantita samohlásek, 3) slabičné intonace, 4) samohláskové fonémy a jejich varianty.

1961, s. 82—83; P. Būtėnas, Hranice aukštaitských nářečí, která zachovávají výslovnost, APh III 169, 174; Ž. Urbonavičiūtė, Souhlásky l, r, s, z před e na konci slova v aukštaitských nářečích, „Kalbotyra“, XXV(1), 1974, s. 73, 74, přinejmenším několik diplomových prací na univerzitě atd.

⁴⁰ M. I. Lekomceva, K typologické charakteristice fonologických systémů dialektů lotyšského jazyka, — Balto-slovanské studie, Moskva, 1974, s. 231—241.

⁴¹ Jinak by se měly zapisovat i ve slovech d aug, kà(d), sù.lig, tis’òg, ù.ž atd. (protože zde souhláska také nezní nezněle) a po vsunutých samohláskách, ačkoli v jedné slabice nemohou být dvě samohlásky oddělené souhláskou. Kdybychom neovládali spisovný jazyk, nevěděli bychom, že například ve slově lèp’s’ „lipės“ (ocasy) se murmavá samohláska „musí“ psát před souhláskou -s, zatímco v homonymu lèp’s’ „budu lepit, budeš lepit“ — za souhláskou s (po neznělých souhláskách přítomnost murmavých zvuků neprokazují žádné „syntagmatické argumenty“). V roce 1975 v poslechových experimentech v uvedených školách ze 173 posluchačů dvojici kas(.) „hrabu“ — kas „kdo“ správně rozlišilo 90, tedy 52% posluchačů (mluvčí byli místní); když týž mluvčí (z Linkuvy) vyslovoval samohlásku a v tvarech přítomného času o něco déle, ze 177 posluchačů ji správně rozlišilo 77, tedy pouze 43% žáků (což svědčí jen o hádání). Na spektrogramech, které na univerzitě pořídila G. Ručinskaitė, není vidět samotný murmavý zvuk, pouze to, že krátké samohlásky v párech typu „kas“, které mají posunutý přízvuk, mohou být o něco napjatější (a být vnímány jako delší).

Uvedené vlastnosti souhlásek se zachovaly proto, že v 19. století bylo v nářečí ještě mnoho krátkých koncových samohlásek (srov. K. Jaunius, cit. dílo, s. 127, viz také texty A. Baranauska). V přechodném období redukce samohlásek mohl murmavý vokál nabývat různých podob: zejména na okrajích nářečí lze ještě slyšet různé zbytky krátkých samohlásek; v okolí Kriků někteří místo samohlásek přední a zadní řady vyslovují jejich protějšky podobné zvukům i(e), případně (po tvrdé souhlásce) zvuku bl (ɛ).

⁴²Za rady a připomínky děkuji svým učitelům fonologie a experimentální fonetiky, prof. J. S. Stepanovovi a doc. A. Girdenisovi.

Slova mohou být jednoslabičná a mohou mít také přízvuk: dokonce se v nich rozlišují slabikové akcenty, stejně jako v přízvučné pozici. Za inventář přízvuků lze považovat přízvuk na první slabice, přízvuk na druhé slabice atd. V dialektu se rozlišují čtyři typy kontrastu podle místa přízvuku: v přízvučných slabikách se může dále rozlišovat kvantita samohlásek a slabikové akcenty.

Fonologický systém samohlásek dialektu sestává z 10 monoftongů (nebereme-li v úvahu spojení dvou hlásek): /iː/, /i/, /ɪː/, /ɪ/, /eː/, /e/, /uː/, /u/, /oː/, /aː/, /a/. Samohlásky i, u mohou být dlouhé i polodlouhé (jejich krátké varianty jsou e, ə), samohlásky e, a mohou být dlouhé i krátké, zatímco samohlásky ē, ō jsou pouze dlouhé. Kvantitativní rozdíly samohlásek vysokého a nízkého stupně otevřenosti i slabikové akcenty jsou protikladné v téže silné (přízvučné) pozici, proto je kvantita prostředkem segmentální roviny; slabikové akcenty se vyskytují jak v bifonematických spojeních samohlásky se souhláskou, tak pouze v nich, a právě z tohoto důvodu je lze považovat za suprasegmentální vlastnost.

Slabikové akcenty se rozlišují pouze v dlouhých slabikách. Krátké a polodlouhé samohlásky litevštiny nejsou protikladné z hlediska kontrastu mezi začátkem a koncem slabičného jádra ani z hlediska průběhu intenzity, proto u nich neexistují krátký (ˈ), střední (ˌ) a střední přerušovaný (ˇ) slabikový akcent: existuje pouze dynamický (nikoli melodický) přízvuk. Silnou pozicí slabikových akcentů jsou různé komponenty přízvučných diftongů, slabou pozicí jsou dlouhé přízvučné monoftongy, táž (druhá) komponenta diftongu a všechny dlouhé nepřízvučné (diftongické) slabiky. Ve slabé pozici představují slabikové akcenty (akut a pět variant cirkumflexu) potenciální zdůraznění slabiky, které je prostředkem doplňkovým, nebo méně často doprovodným (to se vyskytuje pouze u samohlásek /eː/, /aː/).

V nepřízvučných slabikách se kvantitativní rozdíly samohlásek neutralizují, zatímco kvalitativní se většinou zachovávají. V jakékoli pozici předpřízvučné a nefinální popřízvučné slabiky se krátké varianty samohlásek i, e, u, o zachovávají nebo přecházejí v samohlásky ę, į, ǫ, ų. V koncovkách se dříve krátké samohlásky i, e, a, u, a redukují nejen kvantitativně, ale i kvalitativně: slova se pak rozlišují pouze souhláskami podle znělosti a délky.