SOCIALINĖS LINGVISTIKOS PROBLEMOS

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XIX (1979)

Maria SIVICKENE

O DVOJJAZYČNOSTI VENKOVSKÉHO RUSKÉHO OBYVATELSTVA LITEVSKÉ SSR

V mnohonárodnostní sovětské Litvě je dvojjazyčnost (bilingvismus) široce rozšířena. U hlavních skupin obyvatel republiky má podobu litevsko-ruskou, litevsko-lotyšskou, litevsko-běloruskou, litevsko-polskou, litevsko-karaimskou, litevsko-německou aj. (Podrobněji viz: Karalūnas S., Vidugiris A., 1970, a také Vidugiris A., Karalūnas S., 1972.) Nejrozšířenější je litevsko-ruská dvojjazyčnost. Podle údajů sčítání lidu z roku 1970 (1973, s. 273) tvoří litevsko-rusky dvojjazyční 34,83% celkového počtu litevského obyvatelstva republiky. Bilingvními tohoto typu jsou poloviny (51,10%) obyvatel měst a 21,02% venkovského litevského obyvatelstva.

Vzhledem k tomu, že ruština v SSSR plní funkci mezietnického dorozumívacího jazyka, jsou společenský význam a role tohoto typu bilingvismu zřejmé. Zvláštnosti historického vývoje naší země podmínily rozšíření ruštiny mezi všemi národy a národnostmi. K jejímu rozšíření přispívá také široké rozmístění ruského obyvatelstva na celém území Sovětského svazu. (O dalších historických faktorech, které prosadily ruštinu jako jazyk mezietnického dorozumívání v SSSR, viz Isaev M. I., 1977.) Na území svazových republik žije 21,3 milionu Rusů, což za podmínek uskutečňování leninské národnostní politiky vedlo ke vzniku rusko-národnostního, v tomto případě rusko-litevského bilingvismu.

Podle údajů sčítání lidu z roku 1970 má rusko-litevský bilingvismus tuto podobu: litevsky ovládá 30,77% z 267 989 Rusů žijících v republice. Je patrný značný rozdíl mezi obyvateli měst a venkova: rusko-litevská dvojjazyčnost je méně rozšířena mezi městským obyvatelstvem (bilingvní tvoří 28,73%) a více mezi venkovským (bilingvní tvoří 42,26% ruského obyvatelstva litevských vesnic).

Rusko-litevská dvojjazyčnost v Litevské SSR je tedy oboustranná, avšak převažuje litevsko-ruská dvojjazyčnost.

Podíl rusko-litevského bilingvismu nepochybně z velké části zvyšují staří venkovští ruští usedlíci v Litvě, kteří byli předmětem našeho pozorování. Jsou to potomci starověrců, kteří přišli do této oblasti (i do sousedních oblastí) v souvislosti s rozkolem ruské pravoslavné církve na konci XVII. století; pocházeli ze severozápadních oblastí Ruska (Pskov, Novgorod, Tver) a dodnes si zachovali své zvyky i jazyk (nářečí). Ruské obyvatelstvo sem přicházelo v průběhu XVIII. století i později. Velký počet Rusů byl do Litvy přesídlen po potlačení polsko-litevského povstání roku 1831. Kolonizace zesílila po povstání roku 1863 (Stankevič A., 1909).

59

Největší počet ruského obyvatelstva žije v okresech Zarasai, Jonava, Švenčionys, Rokiškis a Ignalina. Jde o místa prvotního a dávného ruského osídlení. Staří ruští usedlíci žijí také v dalších okresech, například v Kaunasu, Kelmė, Molėtai, Šiauliai a Anykščiai, jejich podíl je zde však velmi nízký (2 až 4%). Ještě méně tohoto obyvatelstva žije v okresech Šilutė a Kėdainiai. Ruští osadníci se v těchto místech objevili později, koncem XIX. nebo začátkem XX. století, v důsledku přesídlování z okrajových oblastí východních částí Kovno a Vilenské gubernie (okresy Lida, Trakai a další).

Ruské vesnice jsou jako větší či menší ostrůvky rozptýleny na území řady okresů Litevské SSR. Z hlediska jejich rozmístění na území litevského jazyka lze charakter kontaktu nositelů ruštiny (nářečí) s litevštinou určit jako vnitřní (vnitroregionální) kontakt jazykových ostrovů vklíněných do jiného jazykového prostoru. Pro některé okresy je v současnosti příznačná národnostní různorodost obyvatel vesnic. V jedné obci často žijí příslušníci několika národností: Rusové, Litevci, Poláci, Bělorusové. Usedlosti Litevců, Poláků a Rusů jsou roztroušeny mezi lesy a jezery v okresech Ignalina, Zarasai a Molėtai.

Za těchto podmínek se postupně rozvinul rusko-litevský bilingvismus. Zvláště se rozšířil v posledních 30 letech. Podle sociologické klasifikace jej lze označit za kontaktní bilingvismus místního významu (Dešerijev J. D., 1966). Je skupinový a neúplný. Vedle bilingvních se vyskytují také monolingvní. Těch je více v okresech s kompaktnějším a původním rozmístěním ruského obyvatelstva. Bilingvních je více v místech druhotného osídlení (např. v okrese Šiauliai), dále v jednotlivých menších obcích a na samotách ležících mezi litevským obyvatelstvem. Srovnání obyvatel ovládajících litevštinu ve dvou ruských vesnicích, Raistiniskes (Raistiniskes) v okrese Zarasai a Smilgiai (Smilgiai) v okrese Šiauliai, podle údajů sčítání lidu z roku 1970 (v sčítacích listech stálo „ovládá plynně“) odhalilo tento poměr: v Raistiniskes je bilingvní polovina obyvatel, ve Smilgiai více než třetina. V Amaliai (Amaliai) v okrese Šiauliai je dvojjazyčné téměř veškeré obyvatelstvo (z 205 lidí je monolingvních pouze 16). Mezi starými ruskými usedlíky je rozšířena také rusko-polská dvojjazyčnost.

Při projevech dvojjazyčnosti hrají důležitou roli také věkové charakteristiky obyvatelstva. Monolingvní jsou především děti předškolního věku a žáci nižších tříd základních škol a část starších žen (narozených v roce 1911 a dříve).

Rusko-litevská dvojjazyčnost ruského obyvatelstva litevských vesnic se liší mírou osvojení litevštiny, tj. počtem získaných dovedností a návyků litevského mluveného projevu. Vedle produktivního typu dvojjazyčnosti jsou široce zastoupeny také typy reproduktivní (reprodukující) a receptivní (vnímající) (Vereščagin E. M., 1969). Mnozí obyvatelé ruských vesnic litevskému projevu pouze rozumějí, a to v různé míře.

Uveďme několik výpovědí představitelů různých okresů a vesnic. V neformální situaci sami hodnotí svou znalost litevštiny*:

* Příjmení informátora se neuvádí. V textech jsou zachovány některé nářeční rysy.

60

Litevsky rozumím všemu. Jsem negramotný. Nar. 1909, Ignalinský okres, vesnice Ramutšike.

Ale já litevsky nerozumím, jen málo, málo, docela málo. Žena, asi 60 let, Ignalinský okres, vesnice Ramutšike.

Ale u nás teď každá umí litevsky. Žena, asi 65 let, Zarasajský okres, vesnice Sněgiške.

Litevsky mluvit neumíme, jen něco málo. Moje děti mluvit umějí. Žena, 78 let, Zarasajský okres, vesnice Santakai.

Každá můžeme mluvit i litevsky. Žena, 65 let, Zarasajský okres, vesnice Požeimis.

Ačkoli jsem negramotná, rozumím litevsky všemu, dobře rozumím a mluvím polsky. Žena, nar. 1885, Ignalinský okres, vesnice Daptiške.

Umíme litevsky i polsky... Znát jazyk je dobré, nepřekáží, na zádech netíží. Žena, nar. 1921, Jonavský okres, vesnice Perelozai.

Umím mluvit polsky i litevsky. Žena, nar. 1906, Ignalinský okres, vesnice Protupenai.

Litevsky sice rozumím, ale mluvit je těžké. Žena, nar. 1898, Molėtų okres, vesnice Spaskos.

Ať litevsky, ať rusky, žvaním polsky... Číst umím, jak chceš, litevsky i rusky. Muž, nar. 1901, Molėtų okres, vesnice Kuliniai.

Umím mluvit litevsky. Kdybych to neuměl, bylo by to divné... Čtu knihy, litevsky umím. Rusky se mi mluví snáz. Muž, nar. 1896, Molėtų okres, vesnice Spaskos.

Vyrůstali jsme tady, a tak s maminkou mluvíme rusky, jinak litevsky, a také umíme číst. Muž, nar. 1924, Molėtų okres, vesnice Kevlianai.

Litevsky umím trochu, rozumím, ale odpovědět je těžké. A žena, když mluví se sousedkami, mluví rusky, polsky i litevsky. Muž, nar. 1899, Molėtų okres, vesnice Novasodai.

Jsme Rusové, ale litevsky trochu píšeme, mluvíme i čteme, zatímco rusky mluvíme, ale nepíšeme. Žena, nar. 1924, Jonavský okres, vesnice Bulotai.

Naše rodina je pomíchaná: mluví se v ní rusky, litevsky i polsky. Muž, nar. 1902, Jonavský okres, vesnice Varniai.

Uvedené výpovědi znovu svědčí o tom, že mezi venkovským ruským obyvatelstvem jsou monolingvní mluvčí a že jeho dvojjazyčnost je různorodá: sahá od částečného porozumění mluvené litevštině až po plynulé ovládání jazyka a schopnost číst litevský text. Existující klasifikace dvojjazyčnosti podle počtu řečových dovedností a schopností v sekundárním jazyce se jeví jako příliš obecná, vztáhneme-li ji k živému procesu jejího rozvoje a projevování v podmínkách přirozeného jazykového kontaktu uvnitř regionu. Platí názor, že relativní míru ovládání dvou jazyků nelze obecně přesně vyjádřit čistě lingvistickými termíny (Weinreich U., 1972).

Nejčastěji přijímanou je definice bilingvismu U. Weinreicha: „Praxe střídavého užívání dvou jazyků se nazývá bilingvismus a příslušná osoba bilingvem“ (Weinreich U., 1968). Vycházejí z ní i další badatelé, například E. M. Vereščagin (1969): „…nositel dvou komunikačních systémů (tj. člověk schopný užívat ke komunikaci dva jazykové systémy) se nazývá bilingvem (doslova: dvojjazyčným) a schopnosti vlastní bilingvovi bilingvismem“.

Základem teritoriálně dialektologických a sociolingvistických výzkumů jsou pozorování řečového chování jednotlivce, ačkoli výzkum

61

začíná pouze u něj, nikoli u celého řečového kolektivu nebo jazykového společenství (viz o těchto termínech Šveitser A. D., 1976). Pojem bilingvismu se tedy vztahuje na skupinu či kolektiv lidí – na souhrn jednotek, které jsou v tomto ohledu obvykle nestejnorodé. Vzniká potřeba obecnější definice pojmu bilingvismus.

M. M. Michajlov tak definuje bilingvismus jako schopnost jednotlivce, celého národa nebo jeho části komunikovat (dosahovat vzájemného porozumění) ve dvou jazycích (Michajlov M. M., 1969). Podle F. P. Filina (1970, s. 202): „Dvojjazyčnost v širším smyslu je relativní znalost druhého jazyka, schopnost užívat jej v tom či onom rozsahu v určitých oblastech komunikace (vědecké, výrobní, každodenní apod.).“

Dvojjazyčnost je třeba v námi zkoumané situaci chápat poněkud obecněji: ne všichni ruští starousedlíci ovládají druhý, litevský jazyk, všichni jej však musí slýchat a setkávat se s ním v oblasti pracovní činnosti, společenského života, při společné práci (v kolchozu, v sovchozu), ve škole, v rozhlasovém vysílání i v televizi. Samotné prostředí rozvoji dvojjazyčnosti napomáhá. To vše přispívá ke vzniku alespoň receptivního bilingvismu, tj. porozumění litevské řeči.

V komunikaci uvnitř rodiny (v jazykově homogenních rodinách) se obvykle užívá primární jazykový systém. Část ruského obyvatelstva v kterékoli obci může v určitých komunikačních situacích přecházet k sekundárnímu jazykovému systému. Ruští obyvatelé užívají litevštinu při komunikaci s místním litevským obyvatelstvem v každodenním životě, při práci v kolchozu či sovchozu a v institucích; žáci a studenti ve škole a na vysokých školách. Polyfunkčnost litevštiny v republice vede k rozvoji rusko-litevské dvojjazyčnosti u ruské části obyvatel republiky jako celku, a zejména u venkovského obyvatelstva.

Zdálo by se, že jsou splněny všechny podmínky pro rozvoj úplné produktivní rusko-litevské dvojjazyčnosti mezi ruskými starousedlíky v litevských vesnicích. Nejvíce k tomu přispívá dlouhá doba od přistěhování a ostrovní charakter rozmístění přistěhovalců mezi obyvatelstvem hovořícím jiným jazykem. Období úplné produktivní dvojjazyčnosti však dosud nenastalo. Tím méně lze hovořit o změně jazyka. Je to podmíněno sociálními faktory, významnou funkcí ruštiny jako prostředku mezietnické komunikace a existencí litevsko-ruského bilingvismu. V celé Litvě ovládá ruštinu 21% litevského venkovského obyvatelstva. V oblastech s vysokou koncentrací ruského obyvatelstva (stálých obyvatel i těch, kteří přijíždějí na léto do litevského jezerního kraje z Leningradu, Moskvy a dalších míst) – v okresech Švenčionys, Ignalina a Zarasai – stoupá počet litevsko-ruských bilingvů až na 40% (viz také Michalčenko V. Ju., 1976). S rozvojem litevsko-ruského bilingvismu slábne potřeba rychlého utváření úplného produktivního rusko-litevského bilingvismu.

Izolovanost jazykového ostrova sehrála určitou roli v tom, že u zkoumané skupiny obyvatel nenastalo období homogenní produktivní dvojjazyčnosti. Zkoumané jazykové ostrovy jsou izolovány pouze od pevniny ruského jazyka. Jde jen o územní odloučenost, nikoli jazykovou. Tyto ostrovy nejsou izolovány od působení spisovné ruštiny v sovětské éře, kdy je ruština jazykem mezietnické komunikace; ani v minulosti nebyly od jejího vlivu vždy chráněny. Spisovná podoba ruštiny se na jazykové ostrovy na území národních republik šíří prostřednictvím školy, kina, tisku, rozhlasu a televize. Členové rodin ruských starousedlíků často dokončují

62

střední školy a vysoké školy ve městech republiky i za jejími hranicemi. To vše podporuje „shora“ ruské nářečí, ovlivňuje dobu jejich zachování v podmínkách přirozeného kontaktu s litevským jazykem a rozvoj rusko-litevské dvojjazyčnosti.

Ruští obyvatelé venkova se setkávají se dvěma varietami litevského jazyka: 1. Slyší a užívají varietu, kterou komunikuje místní litevské obyvatelstvo, tj. mluvenou nářeční variantu. 2. Slyší a osvojují si normovanou litevskou řeč prostřednictvím školy, rozhlasu, televize a tisku.

Protože mezi rusko-litevskými bilingvními mluvčími je mnoho těch, kteří umějí litevsky číst a psát, projevuje se tendence osvojovat si normovanou litevskou řeč. Z úst takových bilingvních mluvčích jsme nejednou slyšeli „kritické“ poznámky o místní, nářeční výslovnosti. Například: Тут гъвар'ат ко́рве, а мы гъвар'им ка́рве (kráva). Biržajský okres, vesnice Kvedoriškės.

Mnohé nářeční rysy litevského jazyka se však zachovávají nejen v litevské, ale i v ruské řeči ruských starousedlíků v Litvě. Týká se to především fonetiky a slovní zásoby. V řeči bilingvních mluvčích žijících v oblasti výskytu určitých nářečních jevů se tyto jevy odrážejí. Tak se například v řeči nositelů ruských nářečí Ignalinského okresu zaznamenává depalatalizace souhlásek. М'гъдал'ин у нас, л'уд'и работ'ийут в_м'гъдал'ин'е (vesnice Terašiškė a další), spisovná litevština má měkké d: medelynas (ovocná školka). Srov. меделин s měkkým d → dz v řeči nositelů ruského nářečí Jonavského okresu: полный базар щипо́в (черенков) с м'гъдал'ина н'об'азл'и (Nemčenko V. N., 1960, 391). Nářečními rozdíly lze snad vysvětlit také výslovnost о́ря и бо́ря (иоре — vůz s vysokými postranicemi určený k přepravě sena, slámy apod.), zaznamenanou hlavně v Moletském okrese; керя́пла (kerėpla — nešikovný, nemotorný člověk), zaznamenanou v Ignalinském okrese. Nářeční lexémy грүпт grūptas „hrudka vyschlé zeminy“, крючка krička „tuřín“, лайка laškà „postel“, уба́йня ubagnė ve významu „domov důchodců“ a některé další se vyskytují v místech, kde jsou rozšířeny v litevských nářečích. Do litevské řeči ruských bilingvních mluvčích nebo do ruské nářeční řeči přešly z okolních litevských nářečí v důsledku bezprostřední ústní komunikace s místním litevským obyvatelstvem.

Kontaktní dvojjazyčnost ruského venkovského obyvatelstva a litevské jazykové prostředí způsobily interferenci litevského jazyka v systému ruských nářečí. Interference litevského jazyka se zde projevuje jako materiální a modelový vliv neboli kalkování, v podobě oživení a podpory některých nářečních gramatických forem a konstrukcí a také v podobě narušení či odchylek v některém subsystému — podle úrovně nářečního systému, na níž se projevuje. (Některými z těchto otázek se zabývaly práce: O. N. Šulene, 1965; M. K. Svickiene, 1974.) Interference litevského jazyka je nejvýraznější ve slovní zásobě.

Lexikální interferencí se rozumějí změny ve složení lexikálního inventáře vyvolané mez jazykovými kontakty, jakož i změny ve funkcích a užívání lexikálně-sémantických jednotek a v jejich významové struktuře (sdílíme názor Žluktěnka J. A., 1974). Nejvýraznějším typem lexikální interference v námi zkoumané situaci jazykového kontaktu je přechod (přesun) litevských slov a spojení do ruské řeči. Příčiny přesunu lituanismů jsou různé a tato slova se liší svou nominační funkcí. Najdeme mezi nimi označení místních reálií každodenního života, osob a společenských jevů,

63

typických pro způsob života Litevců, například: бульбёня||бульвёня bulviėnė „bramborová polévka“; вядёры vėdarai „pokrm“ (střeva plněná strouhanými bramborami nebo kroupami); кугель kügelis „zapečený pokrm ze strouhaných brambor“; скли́н-dис skilandis „vepřový žaludek plněný masem, uzený, syrový“; скры́ли skrỹliai „pokrm z moučného těsta, rozváleného a nakrájeného na čtverečky či kosočtverce“; шалтано́сый šaltanósiai „pokrm podobný pirohům“; клу́мпы || клу́мпи || клу́мбы klùmpės „dřevěné dřeváky“; на́гини || но́гини nãginės „kožená obuv s volánky, opánky“; ка́ры litevské nářeční kãrai, karai „vůz s vysokými postranicemi k přepravě sena a slámy“; ню́вадас niuovadas „obvodní policejní náčelník“; сяню́нас seniūnas „vesnický starosta“; кумети́н kumetỹnas „dům, v němž bydleli nádeníci“; трабе́льник trobėlinkas „bezzemek nebo malorolník v minulosti“; кри́зю ма́тай krizių metai „léta krize“ a další.

Většina lexikálních lituanismů se však v řeči ruského venkovského obyvatelstva užívá jako druhotná označení různých jevů okolního života, předmětů, osob, činností a vlastností. Lituanismy nevstupují na volné místo v lexikálně-sémantickém systému nářečí, nýbrž jako „průniky“ (podle terminologie Martynova V. V., 1963), vytvářejí synonymní nebo dubletní dvojici s autochtonním slovem; sémantickou samostatnost nemají. Uveďme jen několik takových lituanismů: а́мар ámaras „mšice“; балнова́ть balnóti „sedlat koně“; вага́ vagà „brázda“; вапсва́ vapsvà „vosa“; га́ндрас gãndras „čáp“; ду́мбла dùmblas „bahno“; ли-го́тый ligótas „chorobný, nemocný“; ли́сва lýsvė „záhon, hřeben“; люн liūnas „bažinaté místo, močál“; намо́вый naminis „domácí výroby“; по́данга padangà „pneumatika, plášť“; парда́вёя pardavėja „prodavačka“; пле́йтас pleĩtas „silnice“; раве́я ravėtoja „žena plející plevel“; тра́ны мн. ч. trãnas „trubec“; ше́шур šẽšuras „manželův otec“; шлю́ры šliùrės „domácí obuv, pantofle“. Snadno lze vyčlenit skupinu slov označujících pojmy a jevy společenského života, názvy institucí, osob podle povolání, pojmy související se školní výukou, životem žáků apod., například: по́седис pósėdis „schůze“; вальду́ба valdyba „vedení“ (kolchozu nebo sovchozu); дарба́денъ darbãdienis „pracovní den“; склин sklỹpas „pozemek u domu“; ато́стоен astotogos „dovolená, prázdniny“; гирини́нк || гирни́к girininkas „lesník, správce lesního revíru“; у́кведис ikvedỹs „správce hospodářství“; гегужи́ня gedùžinė zde „výlet do přírody“; па́тайса, па́тайсы pataisà, -os „opravná zkouška na konci letních prázdnin“; спа́лвы spalvos „barevné pastelky“; тринту́к trintùkas „guma na mazání“ atd. (viz také Nemčenko V. N., 1968).

Uvedená slova se liší frekvencí užívání i mírou osvojení lexikálním systémem nářečí. Některá z nich jsou doložena jen ojediněle a ne všude. To svědčí o malé funkční zátěži odpovídajících ruských lexémů. Frekvence výskytu jiných ruských lexémů se výrazně snížila; místo nich nebo vedle nich se užívají litevské lexémy, např.: вага, думбла, люн, склин atd., které se z hlediska užívání a osvojení stávají přejatými, neboli integrovanými. Užívání lituanismů souvisí s mírou rozvoje dvojjazyčnosti u jednotlivce nebo v celé obci. Sami mluvčí to vysvětlují tím, že se tato slova snadno vybavují: „Naše mluva je smíšená, je v ní mnoho litevských slov, takhle se mluví snadněji“ (Šiauliaiský okres, vesnice Smilgiai, 75 let).

Význam má také řečová situace a téma. V rozhovoru o každodenním životě a aktuálních záležitostech se častěji užívá litevské slovo, zatímco při hovoru o minulosti, při jiném časovém zasazení událostí, se obvykle užívá ruské slovo,

64

stejně jako v případech, kdy si mluvčí chce vzpomenout, jak se dříve mluvilo „rusky“.

Kromě zkoumaných cizojazyčných slov, charakterizovaných jako výpůjčky a pronikání, se v řeči ruského venkovského obyvatelstva vyskytují litevská slova a výrazy užívané v konkrétní situaci. Mluvčí si je plně uvědomují jako cizí, cizojazyčné vklady; jde o okazionalismy neboli užívané lexémy (Верещагин Е. М., 1968). Jejich zařazování do řeči souvisí ještě těsněji s dvojjazyčností konkrétní osoby. Pro taková cizojazyčná slova a spojení je příznačná jen malá míra jejich přiřazení ke gramatickým třídám a kategoriím přejímajícího jazyka. Užité slovo se obvykle vyskytuje pouze v jedné nebo dvou ruských podobách, může se však objevit také v původní litevské podobě bez ohledu na požadavky věty. Uveďme příklady: Рабо́йшо нълам’ин’и й этъм л’ес ср’азъйут (Аникщяйский р-н, д. Пранчишки); pnuolatinei ‘постоянные’. У ко́лы мн’е да́йит, г’апра́шу г’эл’бум (там же, д. Паэжеряй); pėrtrauka ‘перерыв’. Иста́т’иму в’адут такúй… (Зарасайский р-н, д. Валентинишке); įstatymas ‘закон’ А г’е бы там нъ кварт’иры, в’ежбут’ис ил’и абичайн’иш? (Биржайский р-н, д. Кведоришкис); viešbutis ‘гостиница’; А пато́м пашо́й йа нъ стат’иба, дл’о л’йу’ах дама́ стро́или (Зарасайский р-н, д. Дягучяй); statýba ‘строительство’.

V ruském textu se mohou vyskytovat také terminologická litevská spojení a vklady v podobě citátů. Poslední případ se obvykle objevuje při podání rozhovoru či dialogu v litevštině. Například: Pól’ku s_ragám su ragúčiais būdȳm t’цñavám (Аникщяйский р-н, д. Вешинтос). Ан’ц мн’е г’гвар’ат — ф kario ligoninėj néd’о (‘госпиталь’; Йонавский р-н, д. Киселишкес); фч’ара́ ваз’ил’и по́шър, kultūrinė žolė ваз’ил’и (kultūrinė žolė; Молетский р-н, д. Кевеляй). Нъ гла́зу б’ал’мо ста́ла, врач’и rizikuosim skazáл’и ‘рисковать’ (Йонавский р-н, д. Ужусаляй)....А нас апнут’и дама́й: aikit namo (eikit namo ‘идите домой’; Зарасайский р-н, д. Дягучяй). Aby takové vkládání cizojazyčných slov a výrazů bylo možné, je nezbytná produktivní nebo alespoň reproduktivní (reprodukující) podoba rusko-litevského bilingvismu.

Stručně pojednané rysy lexikální interference litevštiny v řeči ruského venkovského obyvatelstva Litvy jsou výsledkem dlouhodobého přirozeného kontaktování jazykových ostrovů v cizojazyčném prostředí a široce rozvinutého bilingvismu.

Литература

Karaliūnas S., Vidugiris A. Bilingvizmo tipų Lietuvos TSR klausimu. — Mūsų vardų kultūra. V., 1970, sąs. 19.

Weinreich U. Languages in Contact. Mouton, 1968.

Вайнрайх У. Одноязычие и многоязычие. — В кн.: Новое в лингвистике. М., 1972. Вып. VI.

Верещагин Е. М. Психологическая и методическая характеристика двуязычия (билингвизма), МГУ, 1969.

Верещагин Е. М. О проблеме заимствования фонем. — В кн.: Язык и общество. М., 1968.

Видугирис А., Каралюнас С. К вопросу о типах двуязычия в Литовской ССР. — В кн.: Проблемы двуязычия и многоязычия. М., 1972.

Дешериев Ю. Д. Закономерности развития и взаимодействия языков в советском обществе. — М., 1966.

Жлуктенко А. Ю. Лингвистические аспекты двуязычия. — Киев, 1974.

Исаев М. И. Решение национально-языковых проблем в советскую эпоху. — ВЯ, 1977, № 6.

Итоги всесоюзной переписи населения 1970 г. — В кн.: Национальный состав населения СССР. М., 1973. Т. 4.

5. Užs. Nr. 1554

65

Мартынов В. В. Славяно-германское лексическое взаимодействие древнейшей поры. – Минск, 1963.

Михайлов М. М. Двуязычие. (Принципы и проблемы.) – Чебоксары, 1969.

Михальченко В. Ю. Четвертая ступень литовско-русского двуязычия. – В кн.: Развитие национально-русского двуязычия. М., 1976.

Немченко В. Н. Говор русских старожилов Ионавского р-на Литовской ССР. Канд. дис. Машинопись. Вильнюсский гос. университет, 1960.

Немченко В. Н. Диалектная лексика в русских старожильческих говорах Литвы, общая с лексикой литовского языка. – Учен. записки Латвийского гос. университета. Рига, 1968, т. 92.

Сивицене М. К. Об одном случае морфологической интерференции. (На материале русско-литовского диалектного контактирования.) – Филологические науки, 1974, № 6.

Станкевич А. Очерк возникновения русских поселений на Литве. – Виленский временник. Кн. IV. Русские поселения Ковенской губернии. – Вильна, 1909.

Филин Ф. П. История общества и развитие двуязычия. – Изв. АН СССР. Сер. литературы и языка, 1970, т. 29, вып. 3.

Швейцер А. Д. К разработке понятийного аппарата социолингвистики. – В кн.: Социально-лингвистические исследования. М., 1976.

Шулене О. Н. Синтаксис русского говора Зарасайского района ЛитССР. (Простое предложение.) Канд. дис. Машинопись. Вильнюсский гос. университет, 1965.

Кафедра русского языка Вильнюсский госунверситет им. В. Капсукаса

DĖL LIETUVOS TSR KAIMO RUSŲ GYVENTOJŲ BILINGVIZMO

Reziumė

Straipsnyje apžvelgiami Lietuvos kaimo rusų gyventojų dvikalbystės klausimai. 1970 m. gyventojų surašymo duomenimis, rusų–lietuvių dvikalbiai sudaro 42,26% kaimo visų rusų gyventojų skaičiaus. Daug rusų nuo seno gyvena Zarasų, Ignalinos, Švenčionių, Rokiškio, Jonavos rajonuose. Tai palikuonys sentikių, kurie ėmė keltis į Lietuvą XVII a. pabaigoje. Gyvendami tarp lietuvių ir bendraudami su jais, susidurdami su lietuvių kalba visose sferose (buity, vidurinė ir aukštoji mokykla, gamyba, spauda, radijas, televizija ir t. t.), daugelis vietinių rusų tapo dvikalbiais (įvairaus laipsnio). Jie daugiau ar mažiau kalba ar supranta lietuviškai.

Dvikalbystės rezultatas yra lietuvių kalbos interferencija vietinėje rusų kalboje. Labiausiai ji pasireiškia leksikoje. Kalbėdami savo gimtąja kalba, rusai vartoja daug lietuviškų skolinių, okazionalizmų, įterpia ištisus lietuviškus sakinius ar žodžių junginius.